Komentáře

Ne všechny nestvůry si zaslouží zemřít, pomyslí si Geralt, zatímco pozoruje na pohled odpornou kreaturu, kterak za sebou táhne zbytky dávno mrtvého lidského těla. Najednou se mu pod nohama zavlní země a jako gejzír vyletí z hlíny ghůl. Geralt si povzdychne, zabil jich desítky nebo už možná stovky, ale přesto přichází další.

Takhle nějak by se daly shrnout moje pocity při hraní Zaklínače. Poměrně zásadní a zajímavé okamžiky střídá boj s nekonečným zástupem nepřátel. Takový je svět herního Zaklínače.
Bez mučení se přiznám, že jsem nečetl knihy (vinou toho, že jejich strašně moc a většinou jsou rozebrané - a já nesnáším pořizování si neúplných sérií), zato seriál jsem viděl několikrát.
Klasicky začněme příběhem - rozjezd je solidní. Jakýsi gang s odznakem Salamandra se snaží dostat do zaklínačských laboratoří, v nichž zaklínači mění a mutují děti v ultimátní zabijáky oblud. Povede se jim to a ukradnou tajemství k těmto přeměnám. Geraltovým úkolem, stejně jako úkolem zbylých zaklínačů a rusovlasé čarodějky Triss, je získat tato tajemství zpět.
Dobrodružství se zvrhne v poměrně epickou výpravu za padouchy, kteří ale nemusí být tak úplně padouchy, ale já musím s radostí říct, že se tak nestane nějakým kýčovitým klišé. Vlastně všechny příběhové twisty přichází ve chvíli, kdy přijít mají, žádný z nich nenarušuje logiku vyprávění a světa. Co je příjemné, že máte pocit, že skutečně VY postupujete příběhem, nikoli že splníte úkol, který posune příběh dál, čehož jste vy pasivním divákem, přestože jste půdu pro ono posunutí vlastně připravili, kterýžto pocit já ve hrách často mívám (naposledy třeba u Dragon Age).
Nepříjemné u příběhových misí je, že vás mnohdy zahltí a já jsem se v určité chvíli přistihl, že plním úkoly ze setrvačnosti a podle deníku, aniž bych tušil jejich důvod či význam - příště by to určitě chtělo ubrat hlavních či dlouhodobých questů. Zakončení jednoho takového (s Berengarem) navíc bylo vyloženě na přesdržku - člověk má asi miliardu otázek, ale milý Geralt se baví s Berengarem o dvou třech nijak zvlášť podstatných tématech stylem 'Tonda a Rudla v úterý u píchaček'. Nebudu vám lhát, měl jsem chuť vraždit.
Kvalita kapitol je dost nevyrovnaná - první tři (nepočítám prolog) jsou vysoce nadprůměrné a zaklínačovský feeling z předloh je takřka hmatatelný. Čtvrtá kapitola tento feeling vystřelí až do stratosféry, přestože máte v jejím průběhu pocit, že na LSD jeli buď tvůrci, nebo spadlo do kafe vám. Čtvrtá kapitola, jakkoli je kvalitní, působí především ale dojmem, že byla přidána později, nebo že ji dělal někdo úplně jiný - je naprosto úžasná, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že do té hry zkrátka nezapadá. No a pak už je jen hůř (viz. spoiler o závěru).
Vývoj postavy je tady řešen klasicky za XP, přičemž získáte talenty (tři druhy - bronzový, stříbrný a zlatý), jejichž počet a barva jsou závislé od úrovně, kterou Geralt má. Talenty můžete investovat do atributů (síla, obratnost, výdrž a inteligence), které vylepší Geraltovu fyzickou kondici obecně, nebo do konkrétních skillů. Skilly jsou rozděleny na kouzelné - v zásadě pět kouzel, přičemž talenty můžete upravit některé jejich efekty; a bojové - ty jsou ještě rozděleny na boj se stříbrným mečem proti obludám a ocelovým mečem proti lidem (a nelidem a některým šelmám) - jak pro stříbrný, tak pro ocelový meč máte tři druhy bojového stylu - rychlý, silný a skupinový.
Bohužel pro tento systém, obecně atributy mají stejnou hodnotu jako skilly, tzn. že chytrému hráči stačí vylepšít primárně celkovou Geraltovou fyzickou a kouzelnickou výbavu a ostatní klidně nechat na průměrných úrovních - je to cesta, jíž se pohodlně na normální obtížnost doberete konce. Vcelku škoda, protože když jsem musel třeba vybírat, jestli ke stylu přiřadím raději speciální schopnost nebo vylepším bojový styl jako celek, skutečně jsem se zamýšlel - to by se mohlo dít mnohem častěji a tvořený Geralt by tak mohl mít pokaždé trochu jiné zaměření; bohužel, když vylepšíte obecné atributy, jste víceméně král světa.
Jsem rád, že se ve hře nevyskytuje žádný 'socializační skill' - vzhledem k tomu, že je Geralt mutant, mají ho rádi jen ti lidé, kteří s ním z nějakého důvodu komunikovat musí nebo jsou alespoň zvědaví. Má to logiku a je to fajn.
Zkušenosti získáváte klasicky zabíjením nestvůr a plněním úkolů (které ne vždy jsou bojové; většinou však bojem minimálně končí). V boji vám kromě skillů a levelování nemálo pomohou lektvary a jiná alchymie, což je výsada zaklínačů. Věc se má tak, že vždy potřebujete silný alkoholický základ a nutné přísady - a samozřejmě znát recept. Přísady naleznete porůznu - bobule na keřích, okvětní plátky květin, jazyky a mozky nepřátel,... Geralt je vlastně takový kombajn, který využije všechno.
Co se samotných bojů týče, tak nejsou nijak špatné. Dokonce po vás vyžadují i jistou přípravu předem (prošňupat bestiář a zjistit, co je na potvoru ideální a následně to připravit). Přesto se nakonec bojování zvrhne v novou formu 'klikfestu', který je regulovaný tím, že musíte kliknout včas, aby Geralt navázal kombo.
Musím si postěžovat na počty k boji užitelných předmětů - až do půlky hry nenaleznete nic použitelného, když jsem našel meč použitelný k zaklínačskému stylu boje, nosil jsem ho na zádech hlavně proto, že vypadal jinak. Je to hloupé, protože v poslední kapitole se dostanete k řadě různých mečů s různorodými statistikami a je radost si vybrat - možná by díky variabilitě zbraní dokonce mělo i smysl si pěstovat bojové skilly na lepší úrovně - bohužel. Najdete za celou hru (nepočítaje v to ukované) třeba šest různých mečů, které můžete použít s odpovídajícími skilly, z toho tři v poslední kapitole.
Bojové animace jsou super, bohužel v kombinaci s animací příšer dochází k různorodým grafickým prasárnám, mojí oblíbenou 'smrt na dálkové ovládání' nevyjímaje - škoda, kdyby byly příšerky míň agilní (jako třeba lidi), nestávalo by se to a výsledek by byl příjemnější. Taky bych rád tímto vynadal idiotovi, kterého napadlo, že Geralt bude metat salta - díky tomuhle pitomému nápadu leckteré boje připomínaly 36. Komnatu Šaolinu.
S boji jako takovými bych neměl problém, ale respawn! Bože! V jakém jsme roce?! Respawn vám z jinak zajímavých bojů udělá natolik nudnou záležitost - když jsem v bažinách zabil (díky počtu ingrediencí mám bezva přehled) 268 utopenců a topivců, proklínal jsem autory. Je to prostě prasárna a někdo by si zasloužil omlátit hlavu o stůl. Naprosto to degraduje samotnou esenci atmosféry Zaklínače, kdy potvory jsou něco speciálního, unikátního a zajímavého - nejsou. Jsou všude a jsou jich tisíce. A když opustíte lokaci, budou tam znovu. Ignorovat je můžete vždycky, protože až na několik drobných vyjímek je Geralt nejrychlejším běžcem pod sluncem, ale nic to nemění na faktu, že to tímhle tvůrci jednoznačně pohnojili. Když jsem pak v několika soubojích čelil nestvůro-bossům se speciálními dovednostmi, vysokou výdrží a díky své unikátnosti měly i zajímavé grafické provedení, dokola mi běžela v hlavě myšlenka, že tímhle způsobem mělo být vyřešeno nejméně 75% bojů - v tom případě bych hodnotil vysoko na 90%, ne-li ke stovce.
Rozhovory jsou vyřešeny vcelku příjemně - autoři se vydali cestou, že méně je více a já jsem byl spokojen. Geralt nežvanil z cesty a byl přesně tak málomluvný, jak být má. Málovmluvnost mi však nebránila se několikrát pousmát některým sarkastickým poznámkám. Bohužel kamera a animace postav při rozhvorech jsou zfušované jak to jen šlo - Geralt si často plácá do vzduchu, kamera zabírá mluvčímu břicho a romantický a hluboký rozhovor s Triis, zatímco ona byla duchem někde na technopárty, tak nabral skutečně tragikomický obrat (mám však pocit, že tyhle prasárny přidala právě až rozšířená edice).
Lokace a reálie jsou jednoznačně předností Zaklínače. Pokud jsem si u Dragon Age stěžoval na nečlenitost a celkovou grafickou nudnost hry, tak zde nemůžu. Celkových prostředí bude zřejmě v Zaklínači méně, ale proč přes kopírák navrhovat desítky stejných a nudných lokací, když se jich dá vytvořit řadově mnohem méně, kvalitněji a jejich potenciál vyždímat na maximum? Tvůrci Zaklínače se v tomhle opravdu pochlapili. Hra je navíc poměrně hodně nelineární, takže se neustále někam vracíte - díky počtu lokací si zapamatujete cesty a nebloudíte.
Perfektně zvolené je i množství důležitých postav. V zásadě potkávate zhruba stejný okruh řekněme tuctu lidí (no, možná spíš ke dvaceti), kolem deseti postav potkáte sice opakovaně, ale nijak zvlášť se s vámi nebudou bavit kromě toho, co vám říct chtějí. Díky takovému množství má každá postava výborně prokreslený charakter, ke Geraltovi se chovají po svém a celkově díky nim působí svět mnohem živěji.
Zaklínač si hodně dělal reklamu svými možnostmi rozhodování - to, myslím, splnil na výbornou. Vy si skutečně vybíráte rozdílné cesty, jak hrou postupovat. Autorům se dokonce podařilo vytvořit na vás některými nástroji i jistý emocionální a morální nátlak, k tomu je všechno v Geraltově světě opravdu hodně relativní. Za to tleskám. Na druhou stranu to přináší i řadu konfliktů (více rozepsáno v odpovídajícím spoileru) s filosofií Geralta z předlohy.
Hudební soundtrack je fantastický. Věčná škoda, že se někomu nepodařilo lépe nastavit jednotlivé spouště hudby, takže si v průběhu hry vychutnáváte do kola pět sice skvělých a nerušivých, přesto pouze pět melodií. Kvalita dabingů je hodně nevyrovnaná - zatímco Čechům se v dabingu podařilo dodat některým postavám (Talar, Vincent, Zoltan,...) osobitý ráz a celkově i lépe zvládli technickou úroveň (mastering), některé postavy (Geralt, kněz rybolidí,...) se nedaly absolutně poslouchat. Poláci odvedli mnohem kvalitnější práci - počtem herců, voiceactingem, výběrem herců atd. Když hrát, tak jedině s polským dabingem, věřte mi.

Závěrem omluva a vysvětlení, proč jsem to napsal tak dlouhé - Zaklínač je podle mě totiž hrou, kterou by ostatní moderní RPG chtěla být - např. Bioware leccos ukradli (nepovedeně) pro své Dragon Age. Zaklínač dokáže být akční, ale zároveň má výraznou adventurní část, zahltí vás úkoly (čímž se mnohdy stane opravdu nepřehledným), ale ty úkoly jsou, s výjimkou smluv, stále svěží a odhalují vám něco, co použijete dále. Hra je dynamická, reakce okolí na vaše konání nepůsobí uměle a celkově hra budí dojem uvěřitelnosti mnohem lépe než konkurence. Navzdory mamutí herní době pohybující se kolem devadesáti hodin jsem se nikdy výrazně nenudil (výjimku tvoří asi stá návštěva bažin a samotný závěr) a hra se nikdy neopakovala. A nakonec hra skutečně působí dospěle, ale nedělá to laciným dojmem - sex karty holek, s kterými se Geralt vyspí opravdu nemusíte sbírat, ale až na pár výjimek nemáte pocit lacinosti, pokud je sbíráte - prostě se to podařilo do hry přirozeně zasadit. Daleko lépe je zasazen alkohol, sprostá slova a násilí - to je 100% součást a ani na chvílí jsem si neříkal, že to nebylo nutné (a to dokonce ani u Talara, který na tom má postavenou image).

O páté kapitole a závěru: V této fázi tvůrci podělali až příliš a hodně jsem váhal, jak to zohlednit v hodnocení. Geralt se vrací do Wyzimy, kde v začala občanská válka, Wyzima hoří, všichni umírají, přesto si dvořané v královském zámku tančí, to mě docela naštvalo, ale co, říkal jsem si. Dostal jsem se zpět do Wyzimy, kde jsem se Zoltanem pomáhal urpchlíkům - Zoltan vždy vbíhal ochotně do bojů, s kterými jsme neměli co dělat, takže z uprchlíků se mnohdy stala krvavá kaše, navíc často vypadávala AI a Zoltan prostě nikam nešel, případně nás dementní respawn chytil v kleštích cestou k cíli questu a Zoltan odmítal opustit bojištět. Později jsme se měli dostat k Toruviel - situace je taková, že všude zuří lítá řež, Wyzima stále hoří a rytíři Řádu tlačí, Zoltan křikne, že musíme za Toruviel. Hledáním místa, jak se dostat za barikádu jsem strávil 45min, což jakékoli napětí nebo atmosféru vděčeně pohřbilo. Následoval výlet do bažin a rozhovor s hlavou Řádu - byl zajímavý, ael vzhledem k tomu, že začal, když jsem stál vedle stále ještě živého záhonku echinopsů a v zádech měl pět Bloedzuiggerů, působil absolutně trapně. V kontrastu s posledním rozhvorem byl navíc naprosto perfektní a nechápu, proč byl zařazen na tak pitomé místo. Později musíte znovu osvobodit princeznu z prokletí strigy - v zásadě úplně stejně jako v úvodní animaci, jen s tím rozdílem že běháte kolem sarkofágu a hrajete 'chodí pešek okolo'. Design lokací je v páté kapitole zcela nesmyslný a podle hesla 'hlavně ať to není rovně', takže bez mapy nikam netrefíte a zasekáváte se o ponořené či neviditelné překážky. Epilog je potom ukázkové nastavené kaše, kde vás od finále zdržují nudné, zbytečné a pitomé souboje nebo rozhovory, které by se mohly odehrát klidně jindy a jinak. Přesto závěr, když Geralt vzal do ruky dwimmeritový amulet napravil hře reputaci. Bez něj bych za zmíněné školácké chyby srazil deset procent.

O použití Geralta coby hlavní postavy: Jak jsem přiznal, předlohy jsem nečetl, ale seriál mám nakoukaný do aleluja. Každopádně v průběhu hry jsem si opakovaně říkal, že se věci dějí, jak se dějí, jen kvůli tomu, že je hlavní postavou Geralt. Některé situace mají asi miliardu řešení, ale protože na jedné straně chtěli tvůrci z Geralta dostat ty jeho úvahy o neutralitě a na druhé straně dát hráči možnost se rozhodnout, působí některé z nich polovičatě a cítím z toho silně nevyužitý potenciál. Je určitě super pocit, že Geralt potkává své přátele a některé odkazy (např.: "A draka za kámoše nemám?" jsou super, ale přesto to nevyváží možnosti, které by tvůrci mohli využít, kdyby nám dali možnost hrát za nového, mladého a čerstvého zaklínače. Všechno by působilo daleko přirozeněji a znalci Geralta z knih by nebyli překvapeni, že z Geralta se najednou stal málem soudce dění všeho světa.

O protipirátství: Aneb když dva dělají totéž, není to vždycky totéž. Tam kde EA prudí svými hovadskými korporačními manýry se rozhodl jít CD Projekt cestou 'náš zákazník, náš přítel'. V originální edici nám naservírovali tištěný a nešizený manuál, tištěného průvodce hrou, tištěnou mapu, CD se soundtrackem a tištěnou povídku. V obyčejné edici. Dokonce Rozšířenou edici zpřístupnili majitelům původního vydání. Nakonec se CD Projekt zařekl, že už nikdy nebude používat DRM ochranu, protože to akorát způsobuje potíže. Tomu já říkám starost o zákazníky a boj proti pirátům - nabídnout něco navíc. Nebudu zastírat, že tímto chováním si mě CD Projekt získal a nakonec to ovlivnilo moje hodnocení. Myslím, že za takové situace si rád kdykoli koupím plnou hru CD Projektu. A doufám, že mi někdo zaplatí, že jim takhle dělám reklamu.