Poslední komentáře

S Diablem coby sérií mám roztomile náhodný vztah. Dvojku jsem objevil jen díky tomu, že ji paříval nevlastní brat, a pro malého Jaryna to byla novota jak břemen, neboť byl zvyklý sledovat jen hraní bratra vlastního, a ten si na RPG jakékoliv odrůdy nikdy nepotrpěl. Moc jsem nechápal, co ve hře mám dělat a proč, ale byl jsem dosyta pohlcen tou atmosférou, jejímž základem v mém případě byla naprosto ikonická, nezapomenutelná hudba. A jak neochvějně se dalo žasnout nad kvalitou těch CGI filmečků! Nějakým neúmyslným pekelným rituálem se mi podařilo hru dohrát, po čemž se nevlastní brat zase zdekoval, a já na Ďáblíka na pár let zase zapomněl. 

Pak mi ale kamarád - se kterým jsme jinak hry nikterak zvlášť neřešili - dohodil i díl první, a byť už nedám dokupy, jak (pokud vůbec) jsem se mu odvděčil, vděčný jsem rozhodně byl velice, neb i ten jsem si navýsost užil. Bylo to právě tehdy, po prvním hrání prvního Diabla, kdy započal můj velice přelétavý zájem o žánr ARPG tohoto druhu. A přelétavý byl zájem hned z fleku, anžto podobné hry byly velice nedostatkovým zbožím sporné kvality. Zkoušel jsem Titan Quest, ale ten šel atmosférou komplet mimo mě. Zkoušel jsem až druhý Torchlight, a ten mne naopak přikoval na desítky hodin více než úspěšně. Zkoušel jsem třetí Diablo a velmi rychle řekl díky, nechci. A někde mezi tímto bodem a skutečným hraním D3 v gaučovém koopu s úplně jiným kamarádem (a že to byla poctivá zkouška kamarádství, když hra neumí rozdávat oběma dropy ani vzdálně rovnoměrně, a do hraní mě onen kámoš musel vyloženě nutit) jsem si zahrál i Grim Dawn, který mi okamžitě učaroval jako málokteré jiné dílo, atmosférou se mi trefilo přesně do vkusu, a navíc to bylo i výborně napsané a šokujícně hluboké jak narativně, tak čistě herně. Opravdu dohrát se mi ho podařilo teprve vloni, ale už osm let stále čekám a vyhlížím nějaké nové ARPG, které by mu svou hloubkou zdárně sekundovalo. 

A od D4 jsem si to rozhodně nesliboval, ale vcelku náhodně se z čista jasna zjevil v Game Passu, tak jsem si řekl, že zkusím, cobyne, třeba překvapí a pohltí. A můžu potěšeně zhlásat, že leda tak mroží hovno. 

Netuším, jak si aktuální stav hry stojí ve srovnání se stavem při původním vydání, a ani neřeším, nenarazil jsem na jediný legitimní technický problém s tím, že hra je online only - pokud tedy nevnímáte jako problém to, že hra, která se jinak relativně pokouší vás pohltit do své temné a depresivní atmosféry, vám tu atmošku sama mrdá přítomností ostatních hráčů divoce pobíhajících kolem - přestože to vnímám jako odpad a ten nejhorší možný směr žánrového vývoje. Je důvod, proč nehraju PoE - takovéto hry rád pauzuju, a rád v nich cítím nějakou progresi. Po šesti hodinách v D4 se furt brodím tím stejným smrtelně nudným sněhem, hladově nastražené uši si furt zoufají nad skandálně nevýraznou hudbou, mám furt sotva čtyři použitelné skilly - dva z nichž jsou jednoduše základními útoky, protože pochopitelně ten skill strom nebyl už tak mrtě simplistický a povrchní - itemizace je žalostně omezená, absolutně všechno se se mnou level scaluje, takže nikde se nejsem schopný ani na vteřinku cítit jako správný drtič, avšak přesto vším proplouvám jak delfín zasviněným mořem, protože pochopitelně že do začátku hry vám bude zpřístupněna maximálně jen druhá obtížnost, a umírám jen díky naprosto vyfetovanýmu respawnu, kdy se brutální skvadra ledovejch shreků a jejich famílií, kterou jsem právě metodicky deset minut likvidoval, následně v snad až rozmnožené síle znovu objeví po půl minutě v blízkém sklepě. 

Prej že se na tom podílelo přes 9000 jedinců, z toho jen 2464 na audio designu. I bych tomu věřil, poněvadž takový produkt zákonitě musí být čistá komerční mrdka, byť hezky draze vypadající. A jo, graficky je to v rámci žánru skvostné, a na VA taky nešetřili. Big whoop, diamantová šprcka. Společně s tím, co předvádí s WoWkem, a co předvedli s Overwatchem, po tomto už Blizzardu z celé duše srdečně přeji jen rychlou smrt.

K mé nepřeberné rozkoši a překvapení se neteři nedávno povedlo odněkud ze zaprášených končin paměti vytáhnout vzpomínku na to, jak jsme se před dávnými lety mlátili v SFxT, a vzpomínka se ji chytla natolik silně, že vypla Roblox a přišla se mě zeptat, jestli bychom se nemohli zase pobít. Nikdy jsem se necítil pyšněji. 

Nicméně kde s bajvoko osmiletou neteří nebyl sebemenší problém si takovou hru ve dvou střihnout na jedné klávesnici, s neteří takřka patnáctiletou už by to nejpohodlnější nebylo, a proč nevyužít toho, že jsem od té doby dávno majitelem mimo jiné i gamepadu? I vydal jsem se na lov pokladu ve formě PC bojovek bez krve, které lze bez nějakého dodatečného abrakadabra hrát ve dvou tak, že jeden drtí klávesnici, zatímco druhý kroutí ovladačem. Je překvapivé, až kolik her toto v základu nepodporuje, ale upřímně ještě překvapivější, kolik naopak ano. Začli jsme nejnovějším SF, dále to vzali přes tam KOF, támhle Tekken, onde druhý Injustice. Nechtěl jsem se držet toho stejného schéma, tak jsme zabrouzdali i do emulace k Narutovi a dalším alternativním bojovkám. 

Ovšem jediný kousek, který jsem musel hrát i další čtyři hodiny po odchodu neteře, byl doposud poslední Killer Instinct. Tuto hru zbožňuji už dávno, dlouhodobě si jsem samozřejmě vědom její unikátnosti a naprosté odlišnosti od vrstevníků, avšak až jakmile jsem si všiml, že jen právě u této hry neteř konečně přestala jen naslepo mastit všechny možné klávesy - anžto hru začala ovládat důmyslně - jsem pochopil, až jak impozantní přesah tato hra z hlediska přístupnosti opravdu má.

Totiž, KI již od těch původních vykopávek chrabře chčije proti žánrovému proudu a nastavuje tradičnímu modelu hratelnosti přepychově drzej fakáč. Kde vesměs každá jiná bojovka přichází s nákupním seznamem speciálních kombinací inputu, ideálně dále odlišných pro každou postavu zvlášť (a v případě takového Tekkena to není seznam nákupní, nýbrž telefonní), tam vás KI nutí zapamatovat si dvě, možná tři kombinace. Zdejší combo systém je totiž univerzální a v základu dokonale jednoduchý - jednou pěstí či kopačkou kombo začnete, dále kombinujete nabízených šest variant útoků zcela svobodně, a na závěr kombo uzavíráte finišujícím úderem. Nemusíte si zapamatovávat (a často pak ještě úchylně přesně časovat) žádné šílené input klikiháky, s každou jednotlivou postavou dokážete vypotit kulervoucí výprask i zcela pozvolnou, rytmickou sekvencí, třebaže s jedinou klávesou. Tím pádem si troufám prohlásit, že neexistuje přístupnější arkádová mlátička, neb toto opravdu může zapnout naprosto kdokoliv a okamžitě - alespoň na oko - působivě kombit.

Říkám na oko, protože hra samozřejmě musí mít i nějakou kompetitivní hranu, a i tu má KI naprosto prvotřídní a jedinečnou - ve své defenzivní části. Totiž, jakmile vás protivník chytne v kombu v drtivé většině jiných mlátiček, zbývá vám jen pasivně sledovat, jak vám hovado ždíme zdraví, a souběžně doufat, že jeho prsty zaklopýtnou a svou šňůru nedokončí. V tomto směru je KI naopak mnohonásobně náročnější bojovkou, než její konkurence, poněvadž vás ve hře drží naprosto nepřetržitě - zde totiž můžete nepřátelské kombo teoreticky kdykoliv přerušit, a to jednoduše tím, že správně odhadnete míru síly aktuálního enemákovo pohybu. Tyto míry jsou tři, a v praxi tak defenzíva dlouho funguje na kámenůžkypapírové bázi, než už jen od pohledu poznáte u každého protivníka, o jakou variantu zrovna jde. A je žádoucí to sledovat opravdu hodně pečlivě, protože pokud se pokusíte přerušit nepřátelské kombo a zvolíte k tomu špatnou míru síly, místo přerušení vás to na celé tři vteřiny vyřadí z provozu, během čehož nepřítel může nerušeně v kombu pokračovat, ještě více nabít jeho sílu, a ve finále vám třeba hned zkraje souboje sakumprásk sežrat 70% healthbaru. Pokud se vám kombo naopak přerušit podaří, může oproti tomu být řeč o ztrátě zdraví jen do 10%, neboť - a toto je zase gró ofenzivní části - pokud kombo neukončíte příslušným finišujícím úderem, svého nepřítele jen tak zlehka polochtáte, protože drtivá většina způsobeného poškození se 'sbírá' na onen finiš, bez něhož holt jen tak vyšumí do prázdna. Suma sumárum jde tedy o systém, který svébytně ignoruje zvyklou a obvyklou potřebu si něco zapamatovávat, aby zanechal ještě více prostoru pro mentální předvídající a manipulační hru s protivníkem. Vůbec na rovině mindgames je to nářez, o jakém se mnohé konkurenci může jen zdát.

K tomu si připočtěte naprosto královskou variabilitu mezi jednotlivými postavami, mnohé z nichž disponují ještě dodatečnými vlastními unikátními mechanikami, brutálně nabušený soundtrack z pera Micka Gordona (dle mého jde o jeho mistrovské dílo), absolutně bezkonkurenční audio design, fantastický netcode (jež byl fantastický už dlouho předtím, než se dobrý netcode stal standardem!), a v neposlední řadě rozhodně úctyhodné množství singleplayer obsahu, a masterpiece je na světě. Taky to dodnes má svou zapálenou komunitu, a není tak problém si užít i online - v tomto směru satanužel musím ale kacířsky silně doporučit odvrátit zrak od Steam verze a dát si to na Game Pass, protože byť ta možnost si to na Steamu stáhnout zdarma (což rozhodně pro prvotní okoštování doporučit můžu) může být lákavá, online se Steam verze dá hrát pouze s dalšími Steam hráči, a těch je nicotné minimum. Na Game Passu je naopak i crossplay, a mezi touto PC verzí a tou xboxáckou je základna hráčů naopak stále velmi slušná.

EDIT: Zasáhla nějaká vyšší síla, a krátce po tomto komentu vyšel důrazný update pro hru, který do Steam verze přidal ten stejný crossplay, a není již tedy důvod se jí vyhýbat! Pakliže si ale už platíte Game Pass, máte přístup ke kompletní, kompletně odemčené verzi, takže pokud se vám nechce kupovat placenou na Steamu, moc se vás to netýká.

Jediné, co bych hře osobně vytknul, je na můj vkus, nad rámec částicových efektů, vyloženě šeredná estetika. Nicméně aspoň je to věrné značce, neb předchozí díly se taky krom hratelnosti vyznačovaly tím, že byly hnusné jak tejden nemytá prdel. Ale povězte mi, jak můžu reálně této výtce přikládat nějakou hodnotu, když i má patnáctiletá, v mnohém navýsost rozmazlená, neteř se do toho navzdory grafice - navzdory tomu, že v krátkém časovém sledu kolem toho viděla nesrovnatelně pohlednější kousky - zažrala tak hbitě a snadno, že to opravdu poctivě hrála se snahou? Samozřejmě, na sociálních médiích se už kojila, takže je dost možné, že se svým rozsahem pozornosti už teď vůbec neví, že jsme spolu něco hráli, ale já na to jen tak nezapomenu!