Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

Goat Simulator

ZoltanZoltan
Dohráno
  • PS4 40
Goat Simulator jsem zkoušel už na pc, chvilku si poblbnul a odinstaloval to s tím, že stačilo a není proč hrát více. Když se ale hra objevila v ps+, tak jsem si řekl, že si za kozu ještě trochu zablbnu a aspoň si získám snadno platinovou trofej, prostě jen tak pro zábavu. To jsem ještě netušil, že jedna z trofeji mi dá zabrat hodiny a hodiny :)

Každopádně je jasné, že tohle je klasická úleťácká schválně špatná hra s totálně šílenou fyzikou, u které je těžké najít jakýkoliv vyšší význam. Prostě hra pro pobavení, koza si chvíli zajezdí na kole, potrká pár chodců, rozežene demonstraci, obětuje pár občanů ďáblovi, vyleze si na jeřáb či zaskáká na trampolíně. Prostě jako každá jiná koza, kterou potkáte na vesnici.

Jen je škoda, že dobré nápady omrzí a většinu těch dobrých najdeme v GoatVille. Goat City Bay už toho moc nenabízí a působí oproti vesnici nedodělaně. A i humor po chvíli omrzí, stejně tak všelijaké padání a kotrmelce. A nejhorší ze všeho je voda, ta mi pila krev.

Jak jsem psal na začátku, jedna trofej mi dala zabrat. Ve hře je totiž možnost zahrát si v jednom domě na TV (či ve městě na automatu) hru nazvanou "Flappy Goat", což je vlastně "Flappy Bird" s kozou. Nutné je proskákat deseti žebříky, přičemž stačí fouskem zavadit a začíná se znovu. A tahle malá hra ve hře mi dala totálně zabrat a byl to záhul. Blbě se to ovládá, je to nefér a jak blbec jsem se u toho vztekal po mnoho hodin. Kvůli trofeji. Dospělý člověk. Ale pak ta radost... :)

Goat Simulator se hodnotí docela špatně. Sbírání trofejí a blbnutí je fajn, vlastně i ten nápad není v jádru špatný. Ta hra by mohla být ale daleko zábavnější, kdyby měla nějaký cíl. Ten tu ale schází.

Pro: Je to švihnuté a má to své zábavné a vtipné momenty, Flappy Goat

Proti: Chybí nějaký cíl, hra rychle dokáže omrzet, Flappy Goat

+22

SOMA

SyLeBROsSyLeBROs
Dohráno
  • PS4 80
SOMA je hrou, jejíž přednosti jsou především v ději a ve vizuálu. Gameplayově bych byl raději, kdyby postup nezávisel na konfrontaci s příšerkami, ale byl spíš řešený hádankami. Neříkám, že střety s nepřáteli byly otravné, X z nich jsem prakticky proběhl téměř skrz. ale asi by to více sedělo s myšlenkou hry. Vývojářům to ale nezazlívám. Na druhou stranu hraní z pohledu první osoby dobře vtáhlo do prostředí a nebylo tak těžké se i vžít do kůže hlavní postavy. Hře dávám velké plus za to, že neobsahuje sběratelské předměty, ale hledáte jen to, co je opravdu potřeba k průchodu hrou. Někdy to bylo ale osinou v zadku, protože jsem tu jednu jedinou věc prostě nemohl najít nebo mému zaostalému mozečku nedošlo, co že je teď vlastně za úkol. Často jsem tak slepě chodil po chodbách a nevěděl, co dělat, protože hra nemá žádný data log, kde by byl momentální objective.

Vizuálně je stránka na velikost hry velmi kvalitní, ale zároveň vidíte, kde bylo třeba se omezit (cutscény s postavami nebo jejich avataři). Hra je z 99 % procent zasazená v podmořské základně a na dně oceánu, což je výhoda pro vývojáře, kteří se tak nemusí zatěžovat s komplikovanými scenériemi a načítáním. Stísněnost prostředí vlivem chodeb, šachet, ale i vodou prostě funguje. Příběh je ale taky docela deptající a často vás nutí zpochybňovat, co je to být člověkem. Takové morální otázky jsou pro mě vždycky vítané a závěr rozskočené emoce a myšlenky jen vystřeluje na novou úroveň. Dvakrát jsem měl hodně na krajíčku. Hlavní duo Simon a Catherine mají příjemný a netradiční náboj a za hlavní myšlenkou hry nezaostávají, nýbrž ji pěkně umocňují. Taktéž výborně nadabovaní.

Já jsem příjemně překvapen, ačkoli mi některé prvky hry trochu kazily zážitek. Suma sumárum, jakožto hra zadarmo z PS+ překonala očekávání a až mě dokonce mrzí, že ji mám zadarmo a vývojářům jsem tak nepodpořil, jak by si zasloužili. Třeba tak udělám, až opravím to milované autíčko :)

Pro: Příběh; Simon a Catherine; prostředí.

Proti: Nepřátele bych nahradil hádankami/puzzly; občas nejasný další cíl pro pokrok hrou.

+22

BioShock

berry1009berry1009
Dohráno
  • PS4 80
Herní výzva 2020, 9. Základní kameny (hardcore)

Přiznám se rovnou, střílečky nejsou moje silná stránka. Možnost zahrát si bioshock na PS4 zdarma byla však velmi zajímavá, a tak jsem po něm skočil. A začal jsem se bavit. Příběh byl zajímavý, jak jsem ostatně očekával, nepřátelé také, a rád jsem se vracel. To se ovšem poměrně brzy změnilo. Otravnost big daddies a neustálého se vracení na ty samá místa mě brzy oželel. Krom toho jsem také často umíral.

Jak jsem říkal, expert na podobný typ her žel bohu nejsem. A když se k tomu přičte moje posedlost objevit ve hře každičký kout, hra se velmi protáhla. Ke konci se obtížnost snížila, nevidím to ale jako problém, spíše mi to vyhovovalo a mohl jsem zdárně dojít do (pozitivního) konce hry. S ostupem času hru hodnotím pozitivně. Zdatnější hráči jistě v mnoha případech nebudou souhlasit, ale i v tom je krása her. Přesto, že mne hra dost často frustrovala, mohu ji vřele doporučit.

Pro: Příběh, prostředí, hudba, dabing

Proti: Obtížnost, backtracking, ke konci i puzzle

+22

Dark Souls III

KejteeKejtee
Dohráno
  • PS4 90
Keďže hry od From Software patria medzi moje obľúbené, nemohla som si nechať ujsť Dark souls 3.
Išla som do nej s malou dušičkou a veľkými obavami, keďže ma dokáže vyľakať hocičo a nie som úplne najtrpezlivejší hráč. Našťastie som ostala príjemne prekvapená.

Hneď prvý boss padol na prvý pokus, čo mi zdvihlo sebavedomie a dalo pocit, že to zvládnem. Keďže píšem tento komentár, tak sa to aj podarilo :) Ta neistota pramenila z predpokladu, že ma budú trápiť hlavne bossfighty, ale až na pár výnimiek som hrou prechádzala bez problémov. Kladne hodnotím ich pestrosť ako aj samotných bossov a ich lore. Nenudila som sa ani pri jednom a hoci niektorých pokladám za ľahších (napr. Deacons, Wolnir), neznamená to, že by bol boj s nimi neoriginálny. Tieto súboje boli sprevádzané skvelou hudbou, ktorá dodávala tú správnu atmosféru. Osobne sa mi veľmi páčila pri bossoch ako Midir alebo Dragonslayer.


Na konci (takmer) každej lokácie sa nachádzal bossfight ale niekedy bola práve explorácia daných oblastí ten pekelný oriešok. Na jednej strane ma neskutočne bavilo prechádzať celú úroveň tak, aby som našla každý predmet a ukrytú truhličku, na strane druhej ma niektoré pasáže mierne frustrovali ( predpokladam, že to ale patrí k Dark souls ). Keď som spomenula truhličky- neskôr som zámerne neotvárala Mimic truhly, najskôr som si našla na internete čo obsahujú a ak to pre mňa nebolo dôležité,tak som ich nechala spokojne odpočívať. Títo nepriatelia boli pre mňa jední z tých najhorších.

Čo ma trochu hnevalo boli strašne naskriptované linky s NPC. Priznám sa, že som si ich hľadala na nete lebo inak by som nemala šancu prísť na to, že po rozhovore vtedy a vtedy s týmto NPC mám ísť tam a potom zase inam. Bez tých internetov by som na to nikdy neprišla. :) Dúfam, že v ďalšej hre od FromSoft to bude trošku nejak inak vymyslené.

Ako veľmi veľký klad hodnotím možnosť pomáhať ostatným hráčom s bossfigtom. Zvyšovala som si pri tom covenant a mala som dobrý pocit, že pomáham. Bolo skvelé si zopakovať niektorých bossov. Veľmi sa mi pri tom páčil systém dostávania emberov, samozrejme po úspešnom zvládnutí daného súboja. S touto online mechanikou sa spájali aj ,,invady", ktorých som našťastie nezažila veľa ale aj to málo ma dosť štvalo :). Chápem ale, že existujú ľudia, ktorých to baví, sú v tom dobrí a táto možnosť je pre nich ďalšou úrovňou zábavy v Dark souls.

Na záver ešte nejaké svoje pocity:
Oblasti, ktoré som obľubovala: Lokácie s hradbami ako napr.High Wall of Lothric, Cathedral of the Deep, Irithyll of the Boreal Valley, Grand Archives

Naopak, oblasti kde som bola rada,že už som von: Irithyll dungeon, Smouldering lake

Pre mňa najťažší bossi: Nameless King, Dragonslayer armour, Lothric

Najviac som si užila súboj s Gael-om v DLC a taktiež úplne finálneho bossa v základnej hre.
+22

Final Fantasy VII Remake

SolidorSolidor
Dohráno
  • PS4 80
Square Enix si dal nelehký úkol. Přetvořit jednu z nejoblíbenějších her historie do moderní podoby a současně si tím nepoštvat fanoušky originálu proti sobě. Zdánlivě nemožný úděl začal nabývat pozitivnějších představ v okamžiku, kdy remake vplul do rukou původních tvůrců. Výsledkem se stala převážně dobrá hra, která tak trochu trpí tím, že je v ní jenom nějakých deset procent původního příběhu.

Začnu tím, co se jednoznačně povedlo – hudbou. Upravené skladby z celého FFVII univerza znějí přesně tak, jak by měly a nejednou dají vzpomenou na legendární scény. Stejně tak rozšíření příběhů původně epizodních postav jednoznačně potěší. Naučit se soubojový systém chvíli trvá, ale později v něm najdete hloubku. Stačí si třeba uvědomit, že vaši parťáci nemají žádnou AI a o všechno se musíte starat sami.

Rozporuplný vizuál tvoří skloubení úžasných modelů (důležitých) postav, překrásné cutscény a odporné prostředí. Minimálně teď po vydání, jakoby chyběly textury některých objektů, takže dveře, trosky či například květiny si radši ani neprohlížejte. Jedná se, v mých očích, o zásadní nedostatek rušící ponoření a můžu jen doufat, že patche dají vše dohromady. Stejně tak polovičatě působí zcela nové postavy. Dostanou svých dvacet minut slávy, přičemž kdyby je nahradil "random guy A", tak se vlastně ani nic nestane.

Zvláštní zmínku si zaslouží bossové. Každý nabízí jedinečný zážitek, každý vypadá parádně a u každého musíte přijít na nějaký trik k jeho poražení. Staří známí nepřátelé prošli zásadním faceliftem a někdy je i potkáte na nečekaných místech. Hráči nepolíbeni původní hrou mají výhodu překvapení, zatímco mi ostatní, snad vyjma samotného závěru, budeme přesně vědět vyústění všech situací. Otázkou zůstává, co je lepší. Odpověď nechám na vás.

Nebudu se pouštět do hlubších analýz. Stačí vědět, že Remake nezklame znalé ani neznalé této legendy herního odvětví. Nedokážu se ale zbavit pocitu, že se jedná pouze o prolog k něčemu mnohem většímu.
+22 +23 −1

Horizon Zero Dawn

BINGMANBINGMAN
Dohráno
  • PS4 60
Pro mnohé hra roku 2017. A já musím dodat, že asi nehráli poslední Zeldu.

Moje pocity v bodech:
- Lore je dobrý, bavilo mě zjišťovat, co se stalo s původními obyvateli Země. Příběh samotný ale ničím nepřekvapí. Klasika o záchraně světe. A záporák je zlý, protože je zlý. Nuda.
- Aloy je ze začátku sympatická, ale svým dušínovstvím po čase předvídatelná a nudná. Má nulový vývoj postavy.
- Zbraní několik, ale většina z nich je jen do počtu. 95% času budete používat luk, protože je nejúčinnější, nejuniverzálnější a nejužitečnější. Ten zbytek pak budete používat jen pro ozvláštnění vašich herních seancí, abyste zahnali stereotyp a nudu.
- Nepřátelé jsou na každém rohu, kopci, cestě. V kombinaci s jejich rychlým respawnem se jedná o nejotravnější složku hry.
- Proč většina po světe rozesetých poznámek ze staré doby jsou nějaké reklamy na neexistující produkty, které vám o světe nic neřeknou?
- Kterého kreténa napadlo do hry přidat létající potvory? A proč k tomu tedy alespoň nepřizpůsobili gameplay? Ono je totiž logické, že když to lítá a já ne, budu na to střílet ze země, ale jakmile člověk zamíří do vzduchu, kamera se zaboří do trávy a vy nemáte tucha, kam střílíte. Bravo *slow clap*
- Co fakt musím bez keců pochválit jsou dialogy, resp. jejich technické provedení. Obličejová animace je skvělá, hra má dobře zvládnutý pohyb očí a působí to přirozeně, v konverzacích se postavy i hýbou a tak na vás jen blbě nečumí... Málokdy jsem dialogy přeskakoval, třebaže jsem měl titulky již dávno přečtené. Bravo *standing ovation*
- Grafika je jinak úchvatná, ale i na PS4 Pro to jede jen ve 30 fps. Uvítal bych klidně horší grafiku, ale s lepším frameratem.
- Loadingy trvají věčnost!
- Hře by mnohem víc slušel semi-open world, jako byl třeba v rebootované Laře. Open world tady není úplně dobře zmáknutý. Svět je prázdný, cestování je kvůli nepřátelům otravné a svět kromě collectiblů v podobě "to do list" nic nenabízí.
- Když už jsme u toho světa, nezlobil bych se za povedenější parkour, protože obíhat několikrát celou skálu, abych našel ten jeden výstupek, na který můžu vyskočit a který jsem 2x přehlédl, je za trest.
- Čekal jsem ve hře mnohem častější střetnutí nové a původní civilizace.
- Ano Aloy, já vím že mám zapnout Focus, jen to tady chci nejdřív prozkoumat, nemusíš mi to opakovat co 15 vteřin.

Shrnutí:
Jedna z her, kvůli které jsem si konzoli pořizoval a nakonec je to veskrze průměrný titul. Ne špatný, ale ničím zvláštní. Mám za to, že kdyby to nebyla konzolová exkluzivita, nedosáhla by takového renomé. Assassins Creed Origins mi třeba přišel zábavnější a variabilnější.
+22 +26 −4

BioShock

S4TWS4TW
Dohráno
  • PS4 85
Herní výzva 2020 - Základní kameny

Výborné prostředí, atmosféra i příběh. Něco, co vás hned v první chvíli vtáhne a pak vás to bude postupně sežvejkávat, dokud vás to na konci vyplivne. Je to silné především v tom, že postupně odhalujete určitě střípky jednoho bláznivého příběhu, jednoho bláznivého snu, jednoho bláznivého... blázna.

Atmosféra se pohybuje téměř na hraně nějakého hororu, budete mít neustále takový zvláštní, lehce nepříjemný pocit, takovou tu lehkou husinku, jako když vás ofoukne vítr ve chvíli, kdy lezete z vody. Ale bát se vyloženě nebudete, protože hororová atmosféra je dosti zředěná poměrně častou akcí a svou zvláštní grafikou, dosti artovou.

Vůbec to, jak hra vypadá, je skvělé. Interiéry jsou výborné, jedná se o takový ten jakoby otevřený koridor, takže máte volnost v pohybu, ale zároveň přehnaně nezahálíte a necháte se táhnout příběhem. Navíc ty výhledy na mořský svět... wow... Parádní jsou i jednotlivý nepřátelé, ale možná bych uvítal i trochu větší pestrost.

Skládání si příběhu pomocí jednotlivých nahrávek je známá fičura, ale tady to působilo obzvlášť dobře, je to mnohem příjemnější, než číst neustále texty a tím si rozbíjet plynulost hry.

Co mě ovšem na hře dostalo ze všeho nejvíc je kombinace vyspělé technologie s šedesátkámi. Tohle mě vždy dokáže potěšit, ať už se jedná o hru či film, vizuálně to totiž působí velmi dobře a když se do toho zakomponuje dobrý příběh, tak je to radost sledovat, prožívat.

Zvláštně na mě působila obtížnost, kdy jsem se dokázal docela dlouho trápit s Big Daddym, ale pak jsem dal hlavního bosse, jako když sfouknou svíčku. Navíc jistá "nesmrtelnost" zapříčiňuje to, že si místy postup vůbec nebudete rozmýšlet, ale budete to brát na hulváta, takže to dost podrývá určité skilly, které by jste jinak mnohem víc využívali.

Ostatně samotný gameplay nepatří asi mezi to nejsilnější, co hra nabízí. Trochu to zapříčiňuje i výše zmiňovaná obtížnost, čili vás přehršel schopností a zbraní, bude po čase spíš otravovat, respektive vás nebude nijak vzrušovat, protože dost možná si vyberete jen to svoje, které pojedete většinu hry. Já vlastně oceňuji velkou škálu schopností, zbraní a různých komb, ale zároveň hra v tomhle směru nenaplňuje potenciál, protože vás nedokáže tlačit to aspoň z poloviny využívat.

Menší věc, co mě štvala bylo hackování, které mi zprvu přišlo jako velmi dobrý nápad a prvních 5-10 hacků jsem si užíval, poté se jednalo o velmi otravnou součást hry. Podobný vývoj ze zajímavé fičury k otravné (téměř) nutnosti nastane u fotografování nepřátel. Navíc jsem nikdy netrpěl nedostatkem něčeho (nábojů, lékárniček, EVO), takže ten survival nádech je opět dosti nevyužitý potenciál.

Ačkoliv samotné hraní jako takové nepatří k tomu nejlepšímu, co jsem u FPS žánru měl možnost vyzkoušet, tak to velmi zdařile dohání samotné prostředí, atmosféra a příběh. Tohle je rozhodně hra, kterou si budu chtít někdy v budoucnu zopakovat.

Pro: atmosféra, vizuál, dávkování příběhu, kulisy, moderní technologie v retro hávu

Proti: akce, nevyužitý potenciál v možnostech (zbraně, skilly), obtížnost

+22

The Last of Us Part II

LuccinyHryLuccinyHry
Dohráno
  • PS4 85
The Last of Us II vděčím minimálně za to, že mě vytáhlo z post-RDR2 syndromu, během něhož jsem rozehrála několik her (Days Gone, Death Stranding, Sekiro), ale žádná z nich mi ve srovnání s naprosto bezkonkurenčními lokacemi, hereckými výkony a „be loyal to what matters“ emocionálním kolotočem RDR2 prostě nepřišla dost dobrá na to, aby stálo za to ji dokončit. Last of Us II je konečně - konečně - další hodně dobrá hra, taková, která se vyskytne tak jednou, maximálně dvakrát do roka. Neřekla bych, že je výjimečně dobrá, jednička mě přece jen oslovila více.

Grafika 100%, skvěle optimalizovaná obtížnost, vůbec mi to přišlo celé takové krásně přístupné a intuitivní, scénáře bojů zajímavé, s výjimkou konce mě (californský gang, který mi už byl ale absolutně ukradený) bavily, ač obzvlášť ty proti Serafitům se brzy staly poněkud ohrané. To pravda kompenzoval těžkotonážní typ Seraphite heavy hned v několika verzích, takže ano, člověk se v bojích povětšinou nenudil, od toho tu byly sentimentální flashbacky. Nakažení chvílemi taky ještě dokázali dát zabrat a uvítala jsem i inovace v podobě shamblerů či nemocničního mutanta. Hra vás nicméně tak postupně čím dál nápadněji šteluje do tématiky člověk člověku vlkem, že jsou chudáci infikovaní stejně dost upozaděni. Nebýt uprostřed ruin velkoměsta a nebýt toho všudypřítomného rozkladu těl, morálky i sociálních hodnot, člověk by i zapomněl, že tohle kdysi dávno byla vlastně hra o zombících.

Co jsem ve dvojce Last of Us ale hledala zejména, bylo to samé, co v jedničce – příběh, který vás pohltí, postavy, jejichž vývoj a rozhodnutí na vás zapůsobí, rozuzlení, které vás nějak „dostane“. Bohužel musím říct, že jsem to úplně nenašla, ač se tomu hra místy přiblížila.

*následuje už jen subjektivní dojem z příběhu hry se spoilery*

Uvedu to takhle: Po příjezdu s Ellie a Dinou do Seattlu mě mile překvapilo, že jsem do ruky dostala mapu s různými lokacemi a měla volnou ruku v tom, který již x-krát vypleněný dům, ve kterém se i těch 20 let po vypuknutí nákazy dají nalézt pilulky na předpis či náboje do brokovnice, prozkoumám nejdřív. Jediné, co mě rozptylovalo byly neviditelné zdi (tohle křoví můžeš prolézt ale kolem tohohle budeš běhat naprázdno) a skutečnost, že se kůň, stojící po spěnky v krásné šťavnaté trávě, nepase. Stejně jako všechno pěkné v Last of Us II ale i tento náznak open-worldu brzy skončil a byli jsme zpět v koridoru, který nás provedl zbylými několika desítkami hodin hry. No a podobné to bylo i s tím, jak mě oslovil samotný příběh hry. Nebyl špatný, ani nijak zvlášť špatně podaný (ač bych určité pasáže přece jen trochu sestříhala), ale čekala jsem, abych si vypůjčila zaklínačskou terminologii, "něco víc".

Uvést do hry další protagonistku Abby hodnotím jako skvělé rozhodnutí. Ve finále jsem to nakonec měla tak, že jsem Abby přála, aby se konečně už proboha dostala k těm zbylým Fireflies a aby jí Ellie nedostihla. Každý je hrdinou vlastního příběhu a stejně jako si mě v jedničce získalo Joelovo ryze sobecké ale ryze lidské rozhodnutí ochránit Ellie za každou – jakkoukoliv – cenu, tak je myslím i zcela pochopitelné a logické, že se Abby chce Joelovi pomstít a že se z ní stane jedna z hlavních killing machines Isaacovy skupiny. Jenomže … pak to začne tak nějak haprovat. Zaprvé, Abbyino okolí je složeno z pro mě mimořádně nesympatických, v lepším případě nemastných neslaných postav. Jedna scénka s Abbyiným tatínkem vymotávajícím zebru z drátů mě rozhodně nijak emocionálně nenamasírovala, chápu co tím chcete říct, všichni přeživší apokalypsy mají momenty kdy se pusinkují s pejskem a kdy někomu surově rozmlátí hlavu golfovou holí, ale nepotřebuji, aby mi to bylo takhle doslovně podáváno.

Owen – o ničem. Flashbacky na jeho a Abbyin románek zbytečné, hlavní funkce v příběhu 1) zdroj geografických informací (Joelova lokalita, lokalita Fireflies) a 2) protipól k tomu, na čem Abby doopravdy záleží (pomsta a později její odčinění) a 3) aktér překvapivě grafického on-screen sexu. Mel – zcela na přesdržku v 90% svého času na scéně. Manny = Jesse přes kopírák? Na chvíli se objeví, udělá pár vtípků, v rozhodující chvíli se spustí z nebes jako deus ex machina, aby zachránil jednu z protagonistek, následně odstřelen, dále není rozebíráno. A nakonec je zde trans dítě Lev, který má nelehký úkol obnovit tu teď už pověstnou jiskru mentorského vztahu naivní teenager a ošlehaný veterán, který poháněl celou jedničkou, jenomže na mě to v tomto případě nefungovalo. Jednu dobu mi bylo i jedno, zda mám s sebou Leva nebo jeho sestru. A když to už už vypadá, že se v epilogu v Californii ještě někam posuneme, zjistíme, jak jsou na tom Abby a Lev teď, tak jsou zajati a dál už z nich vidíme jen trosky. Má mi na těch troskách záležet? Náznaky místy pěkné, ale pro mě nedotažené.

Bohužel podobné to bylo i s Ellie. Na začátku jsem byla tak nějak rozpačitá z toho, že Ellie chodí s Dinou tři dny a na základě toho se Dina rozhodne obětovat svůj život v komunitě v Jacksonu a vydat se s Ellie na sebevražednou misi napříč několika státy. Dobře. Už už to vypadalo, že Dinu nějak blíže poznáme v Seattlu, jenomže najednou je z ní ležák v divadle a sotva se tak nějak něco rozehrálo, včetně druhého trojúhelníku protagonistka-muž-těhotná, tak je po všem. Když jsem se s Ellie procházela po farmě, kde se ve svých zralých 18ti letech usadila s Dinou, předpokládala jsem, že je to sen, halucinace, něco v tom smyslu. Jenomže ono to bylo doopravdy, další neuvěřitelný skok do budoucnosti, který má sloužit k umocnění toho, o co všechno Ellie kvůli své zoufalé potřebě pomstít Joela přijde. Pro mě nudné a nereálné, byla bych se radši vrátila do Seattlu. Moment, kdy Ellie najde polomrtvou Abby na kůlu – rovněž silný potenciál. A ano, už už by to byl ten moment, kdy řeknu - sakra, tak tohle je hodně silný. Jenomže ... pak je zde Elliina volba, kterou neučiní nijak racionálně, po tom, že by došla k nějakému prozření, ale stále rozklepaná adrenalinem, na hranici fyzického i psychického kolapsu. Závěrečná bitka v moři byla – a předpokládám, že měla být – utrpením snad pro všechny zúčastněné, hráče nevyjímaje.

Souhrnně takto: Žádná z postav ani žádná z jejich interakcí mě nijak zvlášť neoslovila ani nezasáhla. Neříkám, že je koncept Last of Us II špatný – naopak, vůbec to není špatná volba, postavit proti sobě dvě protagonistky, které mají každá svůj vlastní příběh pomsty, které se protínají v kritickém bodě a nejsou kompatibilní. Chápu i pravděpodobně zamýšlené poselství hry, že největším nepřítelem člověka je vždy lidská povaha sama a že nelze jednat bez následků. Je to klišé jak vyšité (o tom, že pomsta nikdy nic nevyřeší a že bychom si měli odpouštět a trochu se zamyslet nad bezmyšlenkovitým masakrováním lidí ve videohrách nás ostatně před dvěma lety poučilo už zmiňované RDR2 a před tím Spec Ops The Line :) Ale proč ne, pojďme si to zahrát znovu a samozřejmě trochu jinak a snad v dosud nejdepresivnější verzi. Jen mě mrzelo, že na zcela osobní rovině to šlo tak nějak mimo mě.

Pro: další perfektní PS4 exkluzivka

Proti: od příběhu jsem čekala víc

+22

Judgment

SolidorSolidor
Dohráno
  • PS4 80
Hle, nová Yakuza. Teda vlastně ne. Jenom vypadá a hraje se jako Yakuza. A to do takové míry, až je od sebe neznalci série pravděpodobně ani nerozeznají. Přesto právě pro ně tahle hra vznikla. Odhozením bagáže, kterou s sebou, už trochu vyčpělá, původní série tahala si Judgment nečekaně hodně pomohlo. Úplně nový příběh a postavy vytváří skvělé detektivní drama držící se (trochu) více při zemi, než její předchůdce a určitě si zaslouží pozornost.

Novinkou jsou vyšetřovací prvky. Průzkum místa činu, sledování podezřelých (třeba i pomocí customizovatelného dronu) a jejich pronásledování při útěku jsou chytře rozstrkány po malých dávkách do celého průběhu hrou, takže se nestačí zprotivit. Opak jsou však souboje, které se vlastně nijak nezmění - první a poslední budou probíhat úplně stejně. Stejně tak systém „levelování“ pomocí získávaných SP bodů má díry, protože samotných bojových schopností se zase tak moc nenaučíte. Hlavně, že si můžeme pořídit hromadu jiných, v zásadě zbytečných, abilit ve stylu zvětšení objemu žaludku.

Znovu se vrací až nezdravé množství miniher od těch základních (pinball, odpal na baseballu) až po poměrně komplexní (mahjong, shogi). Pokud budete chtít, dá se v nich utopit moře času. Typický humor je zastoupen vedlejšími případy. K nim se váže další má výtka. Budete-li je plnit během hlavní příběhové linie, tak si ošklivě poničíte tempo vyprávění. Některé side questy ještě navíc musíte povinně dělat mezi těmi důležitými. Tohle zvláštní rozhodnutí se mi nakonec zdá jako nejzásadnější problém Judgment.

Děj je totiž, bez přehánění, skvělý. Náš hrdina Yagami je bývalý právník a nejednou se tak podíváme do soudní síně. Ostatní postavy mu zdatně sekundují a skoro všechny dostanou nějakou hloubku a jejich chování dává, v rámci japonské produkce, celkem smysl. Jestli dokážete udržet pozornost a neztratíte se ve velkém počtu charakterů, pak vás čeká jízda plná zvratů s výborným zakončením.

Technicky si není moc nač stěžovat. Jen z animací, nejen, obličejů poznáte myšlenky a pohnutky každého jednotlivce. Konečně jsme se dočkali i anglického dabingu. Znovu ale nejsou vůbec namluvené vedlejší úkoly. Nicméně vzhledem k množství obsahu (dohrání mi zabralo něco přes 50 hodin a pořád mám hotovo jen 67%) se to dá odpustit.

Verdikt je jasný. Pokud dostanete někdy možnost si Judgment zahrát, tak neváhejte.
+22

Ghost of Tsushima

SeekerSeeker
Dohráno
  • PS4 85
Samurajská tématika se neobjevuje ve hrách až tak často jako třeba Vikingové a nám Evropanům je určitě s tím související východní filozofie o něco vzdálenější. Mé obavy ale nebyly na místě a skvěle jsem se vztahem synovce Jina a strýce lorda Šimury bavil, podobně jako třeba putováním Atrea a Kratose v God of War. Soubojový systém je na poměry openworld RPG dostatečně zajímavý a dokáže zabavit po celou dobu hraní.

Kdo nemá ani po dohrání základní hry dost, na toho je připraven přídavek v podobě rozšíření Legends, který přináší naprosto zásadně odlišný herní zážitek a vřele ho doporučuji. Je s podivem, že toto masivní rozšíření vyšlo zcela zdarma a byla by škoda ho nevyzkoušet.

Pro: svěží téma a navíc dobře zvládnuté, svižné loadingy, bojový systém, nabušené DLC Legends

Proti: trochu jednotvárný svět, relativně často zrádná kamera

+22

BioShock 2

S4TWS4TW
Dohráno
  • PS4 85
První díl je již legendární značkou, nutno dodat, že po zásluze. Nicméně i díl druhý vůbec nezaostává, ale dosahuje kvalit svého předchůdce?

Hned z kraje říkám, že Bioshock je přesně ta střílečka, která mi naprosto vyhovuje. Velmi příběhově založená, doplněna o prvky, na které jsme spíš zvyklý u RPG, i když dnes se již cpou v podstatě všude - vylepšování postavy, různé schopnosti a především jejich zajímavé kombinace, velmi story driven založení... Za mě to má všechno, co od FPS dnes očekávám, aby mě udržela přikovaného k monitoru.

Nicméně, trochu upřímně přiznávám, že bych od druhého dílu vyžadoval (abych jí považoval za úplný majstrštyk) malinko víc, než okopírování toho skvělého, co v jedničce fungovalo. Ano, chci, aby to pořád bylo stejně skvělé, ale zároveň by uvítal i nějakou větši inovativnost než jen to, že hrajeme tentokrát za Big Daddyho, což je btw sakra parádní!

Příběhově je to pořád stejně napínavá akce se spoustu záhad, mysteriózních prvků a navíc je to všechno laděno do elegantních šedesátých let. Prostředí je dechberoucí, správně ujeté, navíc doplněno o velmi specifický vizuál, který hře dodává na originalitě. Nejzajímavější mi ovšem přišlo to, že jsem si po celou dobu přišel, jako kdybych hrál horor, ale bez toho všeho lekání kolem či laciných brutálních výjevů (ačkoliv jich tu také pár je). 
Po celou herní dobu jsem měl takové zvláštní mravenčení, což umocňoval i výše zmiňovaný příběh, který je velmi silný a zrovna u této hry se fakt vyplatí "ztrácet" čas lorem, který je všude kolem vás, především ve formě nahrávek.

Samotná hratelnost mi absolutně vyhovovala, především to, že hru lze hrát buď jako klasické FPS a všechno kolem sebe kosit, ale zároveň můžete i mnohem více taktizovat, využívat schopnosti a fičury a tím si hodně ulehčit, čili je hra vhodná i pro nezaryté hráče FPS. Já osobně zhruba od druhé poloviny hry zvolil styl, že jsem využíval nadpřirozené schopnosti v kombinaci s vrtákem a to byla vskutku bad-ass kombinace a od té doby jsem byl v podstatě neporazitelný.

Hra je to velmi dobrá, nicméně jí musím trochu "uškodit" tím, že jednička vás na první dobrou dostala víc, tady už vás nic moc nepřekvapí, ačkoliv to bylo příběhově snad o kousek ještě lepší. Spíše se jedná o pokračování skvělého počinu a kdybych bral oba díly jako jeden celek, tak bych to řadil velmi vysoko mezi všemi FPS, které jsem kdy dohrál.

Pro: příběh, atmosféra, na FPS široká variabilnost v herních stylech

Proti: oproti prvnímu dílu malý skok

+22

Mafia: Definitive Edition

TolisterTolister
Dohráno
  • PS4 60
Tak to by bylo. Mafia dohrána po sté, a zároveň poprvé. A jsem zklamán. Nebudu se to snažit srovnávat za každou cenu, ale někdy mi to možná ani jinak nepůjde. Každopádně k tomu nechci přistupovat tak, že původní už 18 let stará hra je nejlepší hrou na světě, s nejlepším příběhem na světě, že je prostě po všech stránkách geniální. Kdysi sem to jako nedosažitelnou modlu považoval, teď už to beru jako milník a šíleně velkou nostalgii, které opravdu musím vzdát hold, že už tenkrát zvládli Illusion Softworks na herní scéně vyprodukovat tak schopný a výrazný příběh. Nyní už s novým studiem Hangar 13 přišel potenciál věci změnit, rozšířit, dát jim větší a hlubší významy. No, bohužel to by nemohla tato nová verze Mafie působit tak hrozně odfláknutě.

Začnu tím co se mi hodně líbilo. Atmosféra 30. let byla skvostná. Město opravdu dýchá tehdejší dobou. V mnohých rysech zůstalo Lost Heaven stejné, v detailech se liší. Tady stoupá pára od kanálů, ve tmě na vás svítí ze všech stran obří reklamy, z rádia se lyne průběh baseballového mače. Postraní uličky si žijou svým vlastním, převážně chudobným životem. Vůbec rádio celkově vylepší vždycky každou městskou akci, to tak je. Pak vozidla. Neskoumám kolik jich je, nebo jak jsou rychlá. Zajímá mě aby se s nima dobře jezdilo, aby šlo vidět že něco váží, a že celá ta masivní kostrukce na kolech jde nějak hráči pod ovladačem cítit. To mi tady přišlo fajn. Na simulační jízdní režim to bylo podle mně ideální a fakt mi ty auta nedávaly ty zatáčky zadarmo. Plus ve větší rychlosti to fakt sviští s větrem o závod a pocit z toho je fajn. Hodně fajn to bylo za volantem závodního auta. To sem si i užíval, než sem se na závodech při každé zatáčce pořádně zapotil a zaťal zuby (to bylo na klasickou obtížnost, na tu o stupeň nižší už to jakž takž šlo). Celkově s obtížností to bylo v pohodě. Překvapuje mě, že v dnešní době, typ takovéhle městské akce, dokáže být výzvou. Před startem jsem si hru odvážně spustil na klasickou obtížnost, po několika misích sem na to neměl nervy a snížil jsem to, až jsem skončil na normální. A musím říct, že na normální je obtížnost skvěle vyvážená. Taky ještě pochválím, že se tvůrci skromně drželi původní Mafie v tom, co vlastně znamená pro hru ten výraz "městská" akce. Kupodivu město Lost Heaven opravdu zůstalo kulisou pro příběh a není s ním tady zacházeno jako s pískovištěm s kravinama, které nehrajou žádnou roli. Takže taková fajn věcička, co překvapí, a vlastně mě i potěší.

Co se mi líbilo podstatně míň? Hodně věcí. Hlavně jak je to celé takové odfláknuté. Není v tom vůbec žádný zápal. Akce, příběh, náplň misí, všechno. Celá hra je hrozně uspěchaná (jak už se tady na databázi zmiňovalo). Na jednu stranu si tvůrci jsou vědomi, že dělají remake a odvypráví to všechno otrocky po originálu, bez špetky inovace, jen s malými úpravami. Na druhou stranu to vypadá, že to chtěli mít strašně rychle za sebou, a jen tu bez nějakého smyslu pro dynamičnost příběh běží a běží, a odškrtává si co udělal stejně jak v původní Mafii, a zapomene se tady na ten cit pro scény, který hra z roku 2002 měla, a tady to běží tak rychle, že zážitek nebo emoce z dané scény se těžko dostaví. Proboha, vypněte tu hudbu v těch cutscénách! Tohle je jeden z hlavních důvodů, proč je tempo furt stejné, ta hudba je tu furt, z 99%. Ona nezní nejdřív úplně špatně, dokonce zní i skvěle. Na závodech mi ta juchů hudba připomínala Johna Williamse, nebo něco z klasického Hollywoodu, v jiných akčnějších scénách nám hraje fajn variace na dnes už klasický main theme. Ale to je jako s písničkou Relax od Frankie Goes to Hollywood, která začne hrát na začátku starého československého filmu Bony a klid, a řekneš si: "Ty jo supr, ona tady hraje taková supr západní hudba." A pak, jak už to tam zahraje každých deset minut, začne tě to srát. Tady je to ještě v mnohem větší míře. Tady to dost kazí zážitek bohužel.
Co se týče rozšiřování a prohlubování už nastaveného starého příběhu, tak to tady je. Hodně věcí má větší smysl, postavy mají svůj background, svoje trable, svůj charakter, který tady dostane dřív či později svůj prostor. Ale zase, všechno je tak uspěchané, že to vůbec nepomáhá nějakému výrazně lepšímu zážitku. Frank mi přišel celkem ukradený, mise Omerta neměla skoro žádné emoce, byl tak nějak chladnější než v původní hře. Salieri měl působit nebezpečněji, víc jako druhá strana stejné mince s Morellem, a trochu i působil, ale nebyl mu dán tak úplně prostor. Paulie dostal bohužel prostor až na konci, tím pádem nebyl většinu času taky nějakým výrazným parťákem, či kámošem. Větší prostor tady mají Ralph i Vincenzo (větší protože v původní hře neměli skoro žádný), ale co na to, když vyšuměli do prázdna. Postava Sáry si přilepšila skoro nejvíc. Ta tady hraje mnohem větší roli a má na Tommyho mnohem větší vliv, vlastně těch jejích cutscén bylo ale taky velmi poskrovnu, ale každá protagonistovu příběhu velmi pomohla. Samotný Tommy je zajímavá postava, u které je víc kladen důraz na jeho pocity a jeho hroutící se svědomí, ale bohužel vlastně více méně nemá tahle jeho přidaná hodnota důraznější dopad a zakončení. Asi nejlepšího rozšíření se dočkal Sam, s kterým mám po dohrání poslední mise velký problém a byl tak zazděn skvělý potenciál. Sama nám tu vystaví nejenom jako jednoho z party, ale jednoho z kámošů. Ústřední trio tak působí uceleně. Dokonce jsem měl k Samovi oproti původní hře výraznější vztah než k Pauliemu. Skvělou změnou byla linka s Michelle. Proč tohle v podstatě celé na konci zahodí a Sam je přibližně stejně neosobní a nepřátelský záporák jak v originálu? I když teda furt je tam výrazný posun v jeho přístupu, kdy v původní hře si to fakt užíval, a tady ho trápí, že musel jít proti Pauliemu a Tommymu. Vůbec co se týče změn oproti originálu, vůbec mi nevadí, vítám je. Ale tady vpodstatě jednak nejsou nějak zásadní, a když už jo, a mohly by něco znamenat dál, tak vyšumí do prázdna, a hra se opět drží původního příběhu. Velmi mě zklamala změna v posledním záběru hry, jinak byl ten závěr spíchnutý velmi narychlo. A scéna na svatbě tam vůbec nemusela být.

Ono to přitom vypadá, že Hangar 13 umí do jisté míry pracovat se svými postavami. Mají dobré herce, kteří jsou celkem dobře vedeni a přirozeně mezi sebou komunikujou. Vlastně jsou to vlastnosti, které jsem viděl i z videí z třetí Mafie. Takže tohle by jim šlo. To je celkem vzácná věc mezi hrami. Bohužel v jiných zásadních věcech propadávají na plné čáře. Špatná hra se nedostavila, ale silný příběh taky ne.
+22 +23 −1

Kingdom Come: Deliverance

berry1009berry1009
Dohráno
  • PS4 85
Herní výzva 2021: 8 - Herní nášup (hardcore)

Kdybych měl shrnout mé zážitky tohoto českého díla, označil bych ho za geniální, skoro až revoluční dílo, které sráží obrovský počet chyb, občas až ostudných. Podívejme se na to však blíže.

Mechaniky: Hra přistupuje trochu jinak ke klasickým činostem, které můžete v RPG potkat. Pár hráčů si na mnohé stěžuje. Za mě je to však jedna z nejlepších věcí na celé hře. Neříkám, že jsem se ze začátku skoro nezbláznil z páčení zámků. Časem jsem se to však již naučil a ani hardcore zámek mi nemohl zabránit podívat se na ukryté poklady. Stejně tak lukostřelba ze začátku dělá potíže, i zde však bezvýhradně chválím přístup studia. Chceš používat luk? Tak se to nejprve nauč.
Nápad se čtením se mi také líbí. Pokud postava neumí pořádné číst, i text bude lehce přeházený. Zde bych však šel ještě troch uvíce do extrému. Dokud Jindra neumí číst, tak prostě neumí číst. Ve hře máte sice zpřeházená písmenka, i tak si ale text přečtete.
Obecně získávání perků a dovedností je velmi zábavné, a to i z hlediska jejich pojmenování. Opět skvělá práce.

Příběh: Příběh je vcelku zajímavý, nijak extra nevybočuje ze standardů velmi kvalitních RPG. Stejně tak vedlejší questy jsou povedené a velmi vtipné. Zde studio odvedlo dobrou práci.

Atmosféra: Další skvelý kousek vývojářů. Celý svět je velmi kompaktní a atmosféra tvrdého středověku v čechách je cítit na každém rohu. Hlavní roli hraje náboženství, společenské rozdíly, pověrčivost... Celkově je vše uvěřitelné (i díky chybějící magii a "drakům"). Velké plus za to, že se Vávrovi podařilo úspěšně bojovat proti nesmyslné politické korektnosti. Ne, opravdu není hra rasistická.

Chyby: Neoblíbená část. Rozumím tomu, že na vývoj bylo podstatně méně lidí, než u jiných her. Člověk počítá i s tím, že po vydání bude hra tak trochu rozbitá. Já ale hrál hru tři roky (!) po vydání, a tak bych neočekával, že dostanu třikrát game breaking bug, kdy nejsem schopen pokračovat v hlavním příběhu. Propady texturama bych asi ani neřešil. Opět bych ale neočkával náhodně se vyskytující chybu, kdy vám obrazovka směřuje směrem dolů. Nemělo to nic společného se žádným perkem a pomáhal pouze tvrdý restart hry. Stejně tak zabugovaná Sázava, kde nejste schopni obchodovat, by neměla být standard. Chyby hru zkrátka výrazně srážejí a jen kvůli nim stráví hráč cca pět hodin pouhým restartováním, opakováním a řvaním.



Určitě bych nechtěl Kingdom come hanit. Strávil jsem ve hře výrazně přes sto hodin a většinou se bavil. Kdyby vývojáři věnovali větší péči opravě aspoň těch největších chyb, dalo by se i uvažovat o absolutním hodnocení. Takto stále velmi solidních 8 a půl hvězdy.

Pro: Mechaniky, atmosféra, vtip, příběh

Proti: Obrovské množství chyb

+22 +23 −1

A Plague Tale: Innocence

poz3npoz3n
Dohráno
  • PS4 90
Neřeknu nic nového, když hru označím jako The Last of Us ze středověku. Z mého pohledu to opravdu dost sedí a je to také jeden z hlavních důvodů, proč mi Plague Tale přinesl tak silný herní zážitek.

Trochu paradoxem je to, že narozdíl od The Last of Us pro mě nebyl hnacím motorem zážitku příběh. Mám rád, když se příběhy ve hrách drží alespoň základů reálného světa, nejsem příliš příznivec fantasy příběhů nebo fantasy prvků ve vyprávění. Proto mě asi příběh zajímal a bavil přeci jen víc první polovinu hry, kdy se děj drží víceméně realistické roviny. Závěrečná část, kdy je součástí gameplaye i ovládání krysích kamarádů byla sice dobrým zpestřením právě v rovině gameplaye, z hlediska vývoje příběhu bych ale podobnou fintu klidně oželel. 

Možnosti překonávání protivníků a celkové pojetí arén, které před hráče staví pokaždé trochu jinak definovanou logicko enviromentální hádanku (tma, louče, lucerny, krysy, helmy...) jsou pro mě vedle atmosféry hry tím asi největším kladem. Každý střet byl díky jinému rozložení vstupních atributů v podstatě originální a mazal tak nebezpečí rutinního procházení prostředím. Navíc odvaha tvůrců neudělat z hlavních dětských postav chodící terminátory skvěle tlačí hráče do lehce úzkostné pozice, kdy na každé akci opravdu záleží a jediná chyba většinou znamená smrt.

Na grafickém ztvárnění je sice vidět, že hra nepatří do úplného rozpočtového topu, o to víc ale cením, jak tvůrci vyřešily možné grafické nedokonalosti. Týká se to především prostředí. Hra automaticky používá filtr chromatické aberace, který skvěle sedí k náladě a atmosféře hry a přirozeně se stává součástí výtvarného pojetí. Jako slabší článek grafiky vnímám ztvárnění postav.

To, co ve mně zůstane po dohrání hry je pak především atmosféra. Plague Tale má úžasný zvukový doprovod, který skvěle doplňuje vizuální ztvárnění světa a tvoří stísněnou atmosféru středověké deprese.

Upřímně se těším na druhý díl a doufám, že dá tvůrcům možnost odstranit některé slabší detaily (pohyb vaší postavy když se drží za ruku s postavou druhou je v některých nevhodných momentech trochu těžkopádný, checkpointy se často nachází před dialogovou sekvencí atd.) a celkově posunout to skvělé z prvního dílu do třeba i dokonalé podoby.

Pro: depresivní středověká atmosféra, systém překonávání nepřátel, grafické ztvárnění prostředí, soundtrack

Proti: checkpointy před cut scénami, občas kostrbaté ovládání hrdinů, slabší grafické ztvárnění postav

+22

Journey

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS4 80
Dlouho jsem přemýšlel, jakou nenásilnou hru zařadit do herní výzvy. Už si snad ani nepamatuji, kdy jsem naposledy dohrál nenásilnou hru. Natož pak zenovou hru takového ražení. Když o tom přemýšlím, tak to pro mě velká novinka nebyla. Simulátor chození v podobě Death Stranding jsem už jednou hrál.

Ticho a relativní osamělost postavičky na mě dýchla i tady. Srovnání Death Stranding asi není moc přesné. V Journey hraje spíš instrumentální hudba a pořád. Podobné prvky v hratelnosti se ale přeci jen najdou. Journey je ale mnohem jednodušší a hlavně je to totálně pohodová a mírumilovná hra. Nic vás netlačí dopředu. Nic na vás nespěchá. Nic vám neusiluje o život. Chce po vás jen, abyste si užili jeho obrazotvornost a třeba si u toho i trochu odpočinuli.

Hra umí vykouzlit některé pěkné a povznášející scenérie. Neklade vám do cesty vůbec žádné překážky. Občasné hádanky jsou tak triviální, že jsou tam snad jen od toho, aby člověk neusnul. Naštěstí umí změnit tempo. V jednu chvíli pomalým tempem šplháte na horu, aby jste se z ní akčně sklouzli. Pěkné změny nálad hra obsahuje. To bylo fajn. Stejně jako uspokojující zakončení.

Journey je krátký, že ani neobsahuje tolik trofejí. Dá se tedy, podle mě, jeho vícero dohráním snadno docílit platinové trofeje. Možná si to někdy dám ještě jednou. Je to přeci jenom nenáročné a nežere to moc čas.

Herní výzva: "Pacifista"

Pro: zenová hra se vším všudy, pěkné zakončení

Proti: hudba by mohla být rozmanitější

+22

God of War

WalomeWalome
Dohráno
  • PS4 90
Otec roku Kratos (od slova kretén) se vydává vysypat popel své mrtvé manželky a během toho narazí na více problémů než Dude když jde pro mléko. Jen tak mimochodem si udělá nepřátele v dalším pantheonu a chtě nechtě se během toho sblíží se svým synem. Se synem, který je úplně stejný kretén jako Kratos. Holt jablko nepadá daleko od stromu.

Musím se přiznat, že o GoW jsem neprojevoval žádný zájem. Nedávno jsem si totiž připomněl trojku, kde i mě začal maskulinní Kratos nekonečně otravovat. Kdyby se GoW neobjevilo "zdarma" na PS+, nikdy bych se k tomu nedostal. A to by byla škoda větší než Serpentův žaludek.

Hra je to totiž úžasná a hlavně originální (na dnešní poměry). Jako první mě mile překvapila absence minimapy. Jsem tak moc zblblý z moderních her, že jsem neustále čekal až se někde objeví ukazatel, který mi ukáže kam mám vlastně jít. Ale nic takové se nestalo. Hra mě nutí zorientovat se v prostředí, koukat kde co lítá, hledat skrytá zákoutí a případně se i vracet zpátky po již známé trase. Nenechte se mýlit, pořád je naprosto evidentní kam máte jít a co máte dělat, ale aspoň malý pozor dávat musíte.

Nicméně zezačátku jsem se do hry nemohl vůbec dostat. Mapa je spíše orientační, ovládání mi nešlo přes prsty (létající sekyra mi dělala hrozné problémy) a hodně mi vadilo herní prostředí, které je nepřirozené. Neumím si představit jak by se obyčejný člověk bez mrazící sekery a nadlidské síly dostal za humna. Celé to působí hrozně uměle, jako nějaká aréna vytvořená přímo pro ústřední dvojici.

Ono je to na konci sice vysvětleno (což mě hrozně potěšilo), ale zezačátku jsem s tím měl vážně problém. Stejně tak jsem měl problém zorientovat se v tom co se vlastně děje. Během krátké chvíle se udá hrozně moc věcí, dostanete se z lesa, klesne hladina, otočí se most, zase klesne hladina, cestuje se mezi světy... než jsem se zorientoval v pravidlech hry tak byl skoro konec.

Hra mě začala bavit až v momentě, kdy jsem se dostal k nové zbrani. Což je víceméně poslední třetina hry. Souboje už nebyly vopruz, všiml jsem si, že existují i vedlejší úkoly, takže jsem se vydal zkoumat všechny ty ostrůvky a zákoutí a hrozně si to užil. Samozřejmě nad tím nesmíte moc přemýšlet, protože Kratos sice doslova dokáže otočit místnost vzhůru nohama, ale kvůli železné brance musíte dělat psí kusy, abyste ji otevřeli. Ale je to super zábava.

Hodně mi to připomíná Fable, Beyond Good and Evil nebo Gothic. Hra vás nijak moc nenavádí a nechá vás hledat skrytá zákoutí, která prostě potěší. Pak přišlo finále a mně to bylo líto, tak jsem se hned vrhl na NewGame+, která byla i na nejtěžší obtížnost o poznání snazší - hru jsem už uměl ovládat, výzbroj jsem měl lepší a celkově jsem si vše víc užil.

A samozřejmě na mě fungují všechny ty pozlátka, jako jsou obří nepřátelé, brutalita, hlučný Serpent atd. Ačkoli jsem po trojce byl všeho trochu přesycen, tak tady mě to zase bavilo. A hlavní záporák je můj oblíbenej herec kterého jsem poznal po první větě, takže to mi udělalo neskutečnou radost. A bavil mě i Mimir.

Pro: starý gameplay, level design, nutnost orientovat se v herním prostředí a získat nějaký skill

Proti: je to trochu vyumělkované, na začátku nepřehledné a místy laciné, pokud neplníte vedlejší úkoly jak tvůrci zamýšleli, dialogy nedávají smysl, generičtí enemáci

+22

Hollow Knight

MatthiasMatthias
Dohráno
  • PC 90
  • PS4 90
Přiznám se k jedné věci - sice mám rád videohry, ale vůbec mi vlastně nejdou. Obvykle volím easiest obtížnost, spamuju quick save/quick load, podvádím kdykoliv to jde a celkově stojím za prd. Umíte si tedy představit, že hra, která má pověst extrémně těžké "dakrsoulovky" mě zase tak nezaujala. Ale pak mi někdo řekl, že to má stejně jako já, a Hollow Knight mu překvapivě přišel strašně super a dokonce jeho strach z "kur*vsky těžkých her" vyléčil.

A tak jsem mu dal šanci, rozehrál jej a společně s bezejmenným hlavním hrdinou začal prozkoumávat království Hallownest.

Hollow Knight je metroidvania, což je samo o sobě zvláštní. Tenhle žánr se dlouhá léta vyskytoval jen u Castlevanií a Metroid her (přesně jak naznačuje název), ale herní svět ho obecně deset let spíše ignoroval. A najednou puf - z ničehonic se stal (hlavně ve světě indie her) oblíbeným a přišly tituly jako Ori nebo právě Hollow Knight. No... nestěžuju si.

Hollow Knight mě ihned zaujal tím, jak krásně vypadá, protože vizuální stránka je naprosto top. Skvělá je i hudební stránka - už dlouho jsem neslyšel tak silný powerful soundtrack!

Co se týče toho, že hodně lidí přirovnává Hollow Knight k Dark Souls, je to dáno nejen obtížností, ale i faktem, že se zde nevyskytuje žádný RPG systém. Tenhle styl her je vlastně taková odpověď na to, jak hráči rádi podvádí. Nedokážu porazit bosse? Nevadí - budu pořád dokola zabíjet tuhle malou potvoru na začátku hry a naexpím se tak, že poskočím o deset levelů výš, a pak bosse zabiju na jednu ránu. Ne! Tady místo toho dostávám reálné expy - tedy... reálně se zlepšujete jako hráči tím, že to hrajete furt dokola, učíte se z chyb, zkoušíte těžké pasáže tak dlouho, dokud v nich nejste fakt dobří a tak dále a tak dále.

Nějaké ty možnosti zlepšování tu však jsou. Za prvé, hlavní hrdina může vylepšovat svůj meč, kterému říká "Nail". Ve městě City of Tears se nachází kovář, který vám meč vylepší, ale pouze jednou. Na další vylepšení potřebujete sehnat "Pale Ore", což je extrémně vzácný předmět a tuším, že v celé hře je jich jen pět. Jakmile budete mít nejsilnější meč (Pure Nail), tak jste sice silní, ale někteří bossové se také stanou silnější, takže si pořád tak úplně nepomůžete.

Dále se hlavní hrdina může zlepšovat tak, že získává různé schopnosti, což je logické, protože schopnosti jsou to, co dělá metroidvanii metrodvanií. Samozřejmě je tu double-jump, možnost šplhat po zdech a tak dále. Všechny schopnosti vám ulehčí některé věci a zpřístupní nová místa, ale zato přinesou zcela nové výzvy...

A poslední věc jsou tzv. charms. To jsou různé talismany, které vám dávají různá vylepšení. S jedním jste rychlejší, s druhým silnější a tak dále. Nelze je však aktivovat všechny naráz - to by bylo příliš jednoduché. Jednotlivé charms totiž vyžadují jakési přihrádky (notches). Když aktivujete charm, může si zabrat třeba tři notches a jakmile budete chtít jiný charm, musíte ten aktivní zase deaktivovat. Tak jako tak vás to bude nutit zkoušet různé kombinace v různých situacích.

Hollow Knight přináší řadu různých poměrně originálních mechanismů. Hned na začátku mě překvapilo, že se hlavní hrdina může téměř libovolně léčit. Ok, zase tak libovolně ne, ale zabíjením monster získává "soul" a z ní si pak může obnovovat xichtíky, které symbolizují zdraví. Podle mě je to lepší, než kdyby hráč musel hledat nějaké lékárničky či srdíčka, jak bývá v jiných hrách zvykem. Navíc to znamená, že jakýkoliv damage není konec světa.

Zároveň je to ale dobrý způsob, jak hráče týrat psychologicky, protože léčení vyžaduje, aby se hlavní hrdina na pár vteřin zastavil a nehýbal se. Bude vás to hodně lákat se léčit neustále, ale někdy je to i nebezpečné, zvláště při boss fightech. Vy se musíte naučit na to tolik nespoléhat.

Na začátku tohoto textu jsem zmínil, že mi hry moc nejdou a jsem nic moc hráč. Jak jsem si tedy nakonec vedl v Hollow Knight? Inu, musím přiznat, že je to fakt hrozně těžká věc. Když jsem narazil na prvního bosse, nedovedl jsem mu ani zkřivit vlásek - totálně mě zrubal během vteřiny. Říkal jsem si, že tohle asi nemá moc cenu, protože když mi nejde porazit ani první boss, co budu dělat pak? Po pár pokusech jsem ale začal chápat, co se po mně chce a bosse porazil. Brzy na to přišel další, který byl mnohem MNOHEM horší a já křičel: "Tak tohle fakt ne! To je k*rva nefér! Jdu to odinstalovat a už to NIKDY znovu hrát nebudu!!", ale po pár pokusech mi to začalo jít a nakonec jsem zdolal i dalšího bosse. Nevím, čím je to, ale pořád mě něco nutilo to zkoušet znovu a znovu, skoro jako by mě vedl nějaký instinkt.

Pořád jsem si říkal, že to brzy přijde - nějaké místo, které bude natolik problematické, že ho nebudu schopný za nic na světě uhrát, ale vždycky jsem to nakonec nějak vyřešil. A nakonec... nakonec jsem Hollow Knight úspěšně dohrál! Sice jsem objevil je ten nejsnazší konec, ale po dohrání jsem svět Hollownest prozkoumával dál, porazil ještě další hromadu nepovinných bossů (nejhorší byl asi Traitor Lord - to bylo tak 150 pokusů), prozkoumal jsem White Palace (tam je to fakt šílený - je tam i legendární pasáž jménem Path of Pain), našel všechny červíky Grubs, získal úplně všechny Charms (i když ten poslední jen tak napůl), uhrál jsem tak 90 % DLCčka The Grimm Troupe a mám za sebou 2/3 z Colosseum of Fools. Inu, třeba se jednou dostanu až k Radiance...

Hodně lidí kritizuje nedostatek save-pointů. To tak v metroidvániích bývá, že se po světě nachází několik míst, kde si můžete uložit hru a v Hollow Knight k tomu slouží lavičky, na kterých si hlavní hrdina může chvíli odpočinout. Osobně bych řekl, že zase tak moc vzácné nejsou, ale myslím si, že měly být blíž boss fightům. Když se vám nepodaří bosse zdolat, musíte se k němu složitě vracet dlouhatánskou cestou, což je nejen otravné, ale zkrátka to trochu utlumí vaší bojovou náladu a je nutné se do ní zase dostat. Aspoň já jsem to tak měl. Později se dá získat teleport jménem Dream Gate, se kterým tohle chození sem a tam opadne - naštěstí.

Osobně moc také nemusím mechanismus, jakým je tady řešená smrt. Když někde umřete, přijdete o peníze, praskne vám skleněná nádoba na souls (což v praxi sníží její kapacitu o jednu pětinu) a vyletí z vás duch. Vy se musíte vrátit na místo, kde jste umřeli, s duchem bojovat a porazit ho. To vám opraví nádobu na souls a vrátí peníze. Tenhle systém mi popravdě přišel... naprosto pitomej! Dejme tomu, že je tu třeba nějaká otravná platforming pasáž, kdy musíte přeskákat přes několik úzkých plošinek a pod vámi je propast. Dejme tomu, že se netrefíte na plošinku, sletíte dolů a zabijete se. A vy se tam teď musíte vrátit a porazit vašeho ducha, který poletuje mezi úzkými plošinkami, což je prostě strašně nevhodné místo pro jakýkoliv souboj... Je to enormně frustrující.

Ještě se malinko vrátím k těm RPG prvkům, které v Hollow Knight nejsou. Ve výsledku je to vlastně jedno, protože to nakonec budete hrát stylem, jako by tam byly. Sice nebudete vybíjet stovky monster, abyste si zvýšili postavu z Level 8 na Level 9, ale budete je vybíjet proto, abyste nasbírali hodně peněz a mohli si koupit nějaký charm v shopu poblíž. Je to tedy prášť jak uhoď. Jako jo, je to dobrý nápad, ale zároveň to nic moc nemění.

Co říct na závěr? Inu, Hollow Knight je daleko lepší, než jsem čekal. Je to neskutečně krásná, chytlavá, zábavná, dechberoucí a kreativní hra. Je to něco, co dovede chytit a nepustit.

Také považuji za zajímavé, jak extrémně úspěšný Hollow Knight vlastně je. Na první pohled to vypadá jako hodně skromná, zapadlá indie hra, kterou málokdo zná. Ovšem opak je pravdou. Např. na Reddit.com je skupina, která se téhle hře věnuje a je tam přes 360 000 členů. Na Youtube jsou hromady videí, které rozebírají každý detail, od různých taktik, jak porazit různé bosse, přes různé návody, jak najít ten a onen item, až k podrobnému rozpitvávání příběhu a  lore. Všechna tahle videa mají obrovské množství shlédnutí a tisíce komentářů. Jsou dokonce i celé kanály, které se věnují jen Hollow Knight a ničemu jinému - např. kanál mossbag (370k odběratelů). Pozoruhodné!
+22

The Witcher 3: Wild Hunt - Hearts of Stone

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS4 90
Přídavek napasovaný do původní hra tak šikovně, že nebýt potřebné vyšší úrovně, člověk by si ho na první dobrou ani nevšiml. Na první pohled velká rozloha, plná otazníků, slibuje dlouhou zábavu. Bohužel ale nenabízí mnoho vedlejších úkolů. Ty by se možná daly spočítat na prstech jedné ruky. Přídavek se zaměřuje hlavně na hlavní dějovou linku.

Příběh, který je narvaný dlouhými rozhovory a cut-scénami až po okraj. Celou dobu podle stejného mustru. Rozhovor, film, boj. Nebo, film, rozhovor, boj. Celé to působí tak moc filmově, až se mi do boje kolikrát ani nechtělo pouštět. Jako, že to vždycky muselo přijít. Jako v každém správném akčním RPG. Na začátku Srdce z Kamene jsem byl čerstvě na úrovni 39. Na konci čerstvě před úrovní 40. Velký zkušenostní otisk DLC nezanechalo. A to jsem vyzobal úplně vše.

Co ve mě zanechalo otisk, byl skvělý příběh. Melancholický, s vtipnými momenty a velkým hororovým nádechem. Příběh se povedl. Hru táhne rázně vpřed a nedá moc hráči předvídat, jak dopadne. Dům hrůzy v malovaném světě je skvělý nápad. A jeho obranné mechanismy dají zabrat. Zaklínače 3 jsem po pár hodinách přepnul na nejtěžší obtížnost. Velký otevřený svět mi umožnil nespěchat a udělat si náskok ve vývoji postavy. Tady to nejde. Tady se musíte potýkat s obtížností se vší parádou. Ne, že by soubojů bylo přehnaně moc. Jde hlavně o filmový zážitek.

V prvním díle jsem si vybral Shani a v Srdci z Kamene jsem díky tomu naskočil trochu na nostalgickou vlnu. Celé by to bylo takřka ideální. Bohužel samotný konec příběhu je v mých očích celkem slabý. Na to, jak byl hlavní záporák vykreslen jako nepřekonatelný démon, závěrečný souboj byl až směšně jednoduchý. Celková nálada tohoto DLC je ale skvělá.

Do Ofieru bych se s radostí podíval.

Karbaník

Pro: skvělá atmosféra (melancholicky hororový nádech) a příběh, návrat Shani

Proti: některé souboje jsou hodně na sílu, málo zkušeností, málo vedlejších úkolů, slabší konec

+22

Lake

WalomeWalome
Dohráno
  • PS4 70
Kdysi dávno jsem toužil po komplexním fantasy / steampunk RPG z pohledu třetí osoby (kterého jsem se nikdy nedočkal a podle mě ani nedočkám), ale dneska si rád pustím něco jednoduchého a prostého. Něco, co bych před 20 lety ani nezapnul, protože by mi to přišlo nezajímavé. Něco, kde se nemusí nic dělat, nejde prohrát (ani vyhrát). Něco, jako je Lake.

O hře jsem v životě neslyšel a nainstaloval si ji jen díky názvu a úvodní fotce v ps store. Takže mě celkem překvapilo jak hra vypadá a o čem je. Vypadá vesměs hrozně a je o ničem. Ale vesměs hrozně znamená originální styl. A je o ničem znamená je to oddychovka.

Ve hře skutečně pouze jezdíte pošťáckým autem, občas trochu chodíte a hodně si povídáte. Tropa je naprosto tradiční a klišovitá - mladá ambiciózní a úspěšná žena se vrací do svého rodného maloměsta, aby se zde nechala přemoci vlnou nostalgie a vidlácké poetiky. Jakožto milovník filmu Sweet Home Alabama mi tohle sedlo na sto procent. Rovněž pomáhá zasazení do 80. let, protože to poslední, co bych chtěl v téhle hře dělat, by bylo telefonovat se smartfounem.

Některé momenty jsou vyloženě úsměvně až hloupé (jako když si pozvete k sobě večer domů 16letou holku), ale jinak jsou dialogy vesměs oukej, až na určitou šablonovost, klišovitost a šustění papírem. Některé jsou delší než by musely být a některé postavy jsou vyloženě otravné (majitelka bistra).

Ve hře nemusíte řešit VŮBEC NIC. Dokonce ani dilema mezi tím, s kým se chcete potkat. Prostě to tak plyne, vy si rozvážíte poštu, do toho je tam nějaké jakože drama s kolegou a pokud chcete, můžete se ponořit do nějaké té romance (já se neponořil).

Co oceňuji je, že avatarka střídá oblečení.

Technický stav hry je na PS4 tragický. FPS klesají jak sledovanost seriálu s Emmou Smetnaou, hra se cuká, objekty naskakují a mizí. Občas nejde vypnout rádio (což je průšvih, protože ty čtyři písničky se oposlouchají velice rychle), blbne přibližování mapy atd. Ale nic hrozného, dá se zvyknout.

Hru jsem si užil, má dobrou atmosféru, lokalita je to krásná a je to taková vhodná feel good věc před spaním.

Pro: prostředí, pohodová záležitost, asi dva pěkné stěry od hlavní hrdinky, mění se počasí i denní doba

Proti: auto při couvání nepípá, po první týdnu nepřibydou nové postavy (které by byly vidět), ost

+22

The Witcher 3: Wild Hunt

FencerFencer
Dohráno
  • PC 90
  • PS4 90
Witcher 3 pro mě symbolizuje dokonalé spojení úžasně vytvořeného světa, kvalitně napsaného příběhu a naprosto dokonalého vzhledu i dabingu Geralta z Rivie. Svět, do kterého vstoupíte, je obrovský, vysoce detailní a jednoduše dechberoucí. Pozornost věnovaná detailům v herním designu, od rušných měst až po klidný venkov, je pastvou pro oči. Téměř každý dům je propracovaný z vnějšku i zevnitř, což rozhodně není samozřejmostí a spousta jiných her odbývá tento detail ve formě prázdných nebo zamčených kulis. Modely postav jsou komplexně navrženy a monstra, se kterými se setkáte, jsou děsivá a vzbuzující hrůzu. Grafika, i roky po vydání her, bez problémů obstojí ve zkoušce času.

Dějové linky v Zaklínači 3 a jeho DLC patří mezi nejlepší příběhy, které kdy pro herní projekty vznikly. Jsou plné složitých postav, volby, které vás nutí pochybovat o morálce, a každý dialog nebo akce má své důsledky, které formují váš příběh. Značné množství koutů mapy se hemží úkoly, záhadami a skrytými poklady. Vedlejší úkoly nejsou rušivé, doplňují hlavní příběh a nabízejí hráčům šanci prozkoumat hlubiny světa a jeho tradice. Ať už lovíte mýtická stvoření nebo řešíte záhady, každý úkol má smysl a přispívá k celkovému příběhu hry.

Soubojový systém je náročný, zábavný a opravdu uspokojující. Pohyby a boj jsou tak plynulé díky velkému množství bojových stylů, které budou vyhovovat všem, ať už jde o boj s mečem, sesílání znamení, střelbu nebo lektvary, které hráčům umožňují skutečně strategicky naplánovat komplikovanější souboje. Je to dokonalá rovnováha mezi dostupností pro nováčky a složitostí pro ostřílené hráče.

Zvukový design a hudba je něco opravdu výjimečného a zaslouží si velkou pochvalu! Hudba je obzvláště strašidelná v kombinaci s atmosférickými zvuky a má obrovský emocionální dopad na každý herní okamžik.

Může to trvat pár hodin, než se do hry pořádně dostanete, ale jakmile se svět otevře a začnete opravdu chápat všechna pravidla a zákonitosti, budete se divit, proč jste třetí díl Zaklínače nehráli dříve.
+22
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • Londo Mollari Syberia +26
    Napsal Londo Mollari, 30 dní
    Syberii mám zapsanou jako jednu z trojice "nové vlny" adventur spolu s The Longest Journey a…
  • Ajantis Baldur's Gate III +26
    Baldur's Gate III
    Napsal Ajantis, 15 dní
    BG3 nabízí parádně vymodelovaný, zajímavý a uvěřitelně působící svět. Po většinu…
  • ghost Kingdom Come:… +25
    Kingdom Come: Deliverance
    Napsal ghost, 11 dní
    Boli to hry od Bioware, resp. Black Isle Studios, o ktorých som si myslel, že ich nehrám, ale do…
  • Ross Posel smrti +24
    Napsal Ross, 12 dní
    To byla jízda! Luxusní atmosféra, příběh a hratelnost. Hra mě opravdu nadchla. Samuel…
  • KingNut123 Call of Juarez +21
    Napsal KingNut123, 29 dní
    „There is one candle, but three graves. The Gold of Juarez belongs only to the…
  • Zoltan Coffee Talk +21
    Napsal Zoltan, 8 dní
    Coffee Talk jsem měl v plánu zkusit už přes Vánoce, nakonec jsem hraní odložil na leden a…
  • jvempire DOOM + DOOM II +20
    Napsal jvempire, 3 dny
    Vydání této lehce vylepšené kompilace původních Doom her mě mile překvapilo. I když se…
  • malarkey Polda 7 +20
    Napsal malarkey, 14 dní
    "Make VHS great again!"  Patří série Poldy do českého zlatého fondu počítačových her?…
  • jvempire Blade Runner +19
    Napsal jvempire, 7 dní
    K této hře jsem se chtěl vrátit již při vydání Enhanced Edition, která mě ale svou…
  • Chudinator Doom 3 +19
    Napsal Chudinator, 3 dny
    Letošní výzvu jsem rád započal se hrou Doom3 a to díky kritizovanému svícení…