Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Horizon Zero Dawn

  • PS4 95
Svět Horizonu mě od prvního okamžiku naprosto uchvátil. Po dohrání mi strávený čas ukazuje něco málo přes 110 hodin. Stále nemám dost a už se těším, až vyluxuji i ty poslední zbývající vedlejší mise. Ne, že by byly zrovna nějak zajímavé nebo originální. Vlastně je považuji za nejslabší část celé hry. Poprvé pátrání po ztracené osobě pomocí technického udělátka, které máte ve hře celou dobu v uchu, působí zajímavě, ale po padesáté už to spíš nudí. Stejně tak vybíjení kempů banditů, plění časových úkolů v tak zvaných Hounting grounds nebo plenění zón zasažených korupcí působí dost repetetivně. Od každého z těchto úkolů není zase až tolik, ale nelze se zbavit dojmu, že jde jen o vatu a jak zaplnit obrovský rozsáhlý vět.

Příběh se mi zpočátku hodně líbil. Úvodní a poslední část hry je plná pěkných filmečků, hra má spád a pokud by si takové tempo udržela po celou dobu, nebál bych se jí vysolit stovku. Bohužel i hlavní mise mají občas hluchá místa. Hlavně ve střední části hry se příběh posouvá pouze studováním nahrávek a záznamů lidí z období před pádem civilizace. Navíc spoustu důležitých souvislostí hráč nemá moc šanci hned pochopit, protože je zapotřebí znalosti z okolních poznámek a audio knih, tzv. datapointů. Ty buď vůbec nenaleznete, nebo s určitým zpožděním. A tak se mi často stalo, že jsem začal rozmlouvat s nějakou postavou, ale vůbec jsem neměl tušení, o čem mluví. Navíc jak příběh postupuje, přišel mi víc a víc překombinovaný a nereálný. Informací a událostí, které se staly až do současnosti je zde opravdu dost. Vůbec by nebylo myslím na škodu trochu ho zredukovat, případně citlivěji převyprávět. Samostudium v obsáhlých datapointech mi nepřišlo moc záživné, navíc mi ani nepřišly nějak zvlášť zajímavé.

Přesto jsem si hru vychutnával plnými doušky a úžasným světem jsem se nedokázal za celou dobu hraní dost nabažit. Trávil jsem v něm čas tak moc rád, že i když jsem měl možnost nějaký ten stroj si po čase ochočit a osedlat, raději jsem chodil všude pěšky, abych někde něco nepřehlídnu a mohl si v klidu vychutnávat ty úžasný panoramata, která se přede mnou doslova na každém kroku vynořovala. Vlastně je Horizon první hrou, kde jsem častokrát měl pocit, že jsem narazil na hodně zajímavá místa, která tu prostě jen tak jsou. Neodehrává se v nich žádný příběh, neslouží jen jako kulisa pro nějakou hlavní nebo vedlejší misi a přesto si dali autoři práci a nesmírnou piplačku s každým koutem světa. Až si říkám, jestli to není snad i škoda, mnoha místy prostě jen tak projít, říct si, tady je to pěkný a jít dál. Mapa je tak rozlehlá, pestrá a zajímavá, že hráči se prostě nemá šanci dřív nebo později okoukat a objevování si tady člověk užije opravdu spoustu. Svět působí živě, tu a tam se občas připletu na svých toulkách do probíhající bitvy. Boj obyčejných lidí bránící vesnici před útočícím Behemothy nebo opatrný průchod polní cestou kolem obřího létajícího Stormwindu nedaleko Meridianu. Toulání se prázdnou přírodou v prachové bouři s příjemnou ambientní hudbou za šelestu trávy a kdesi v dáli se ozývajících strojů. To jsou momenty, které mi zůstanou navždy vryty do paměti. Hlavně proto, že spoustu z nich jsem zažil jen a jen já a nikdo jiný, díky tomu, jaké náhodné situace si pro mě hra připravila.

Určitě doporučuji hrát na velkou obtížnost. Hra pak dostává zcela jiný rozměr. Hráč se musí pak víc snažit pochopit a odhalit slabá místa strojů a o to lepší je pak pocit z pokořeného obřího stroje, který hráči po dlouhé bitvě padne k nohám.

Pro: rozsáhlý svět, pestrost strojů a prostředí, úžasný audiovizuál

Proti: vedlejší mise, překombinovaný příběh

+18

Rayman Legends

  • PS4 85
Tuhle skákačku zná snad každý hráč. Teda doufám. Takže když na mě letos PS+ vyplivl Raymana jako hru zadarmo, stahoval jsem na hned. Asi nejzajímavější na celé hře je, že vás u ní nedrží nostalgie, ale protože se opravdu jedná o výbornou skákačku. S Raymanem máte tentokrát zachránit v rozmanitých a barevných levelech co nejvíce teensíků před temnými teensíky. Vaši kamarádi jsou v jednotlivých levelech šikovně schovaní a k nalezení královny a krále je občas třeba prozkoumat i více skrytá místa. Sbíráte také lumíky (penízky), které vám podle jejich počtu odemknou bronzový, stříbrný a zlatý pohárek. Za 450 pak máte stírací los, kde můžete nalézt další lumíky, kreaturky, které vám zase dávají lumíky nebo také úrovně z předchozí hry Rayman Origins. Vrcholem jsou boss úrovně, které umí pocuchat nervy a třešničkou na dortu jsou levely hudební, kdy na známou rockovou pecku skáčete, mlátite, či sjíždíte do rytmu. Naprosto dokonalý nápad! (Jen do doby, než se rozhodnete hrát alternativní těžší varianty :D)

Důležité je zmínit, že ve dvou se to lépe táhne a v případě této hopsandy to opravdu platí. Zábava je dvojnásobná a co pokazíte vy, udělá váš parťák a ještě vás oživí. Druhá věc je, že Legends v sobě má Origins, takže 2 v 1. Úrovní napříč celou hrou je tam požehnaně a i kdyby jste si to měli koupit v obchodě, nebudete litovat. A kdyby vás to omrzelo, můžete ještě zahrát fotbal nebo challenge. Legends toho nabízí opravdu mraky a to vše na pozadí s vynikajícím soundtracekem. Srší z něj střelenest a ujetost, ale výborně zapadá do celé té barevné, postavičkové a roztomilé mánie. Třeba mi zaťukejte na čelo, ale nikoliv Assassin, nikoliv Far Cry, ale Rayman! Rayman Legends je to nejlepší, co Ubisoft nabízí.

Herní výzva 2018 - Lidem vstup zakázán

Pro: Stylizace, množství postav, střelenost a roztomilost, soundtrack, hudební levely

Proti: Snad nic...

+18

Child of Light

  • PS4 80
Child of Light jsem si chtěla zahrát už nějakou dobu, takže když jsem na něj narazila ve slevě, neváhala jsem, a neprohloupila jsem. Je to vizuálně nádherná malovaná hra s ještě krásnějším soundtrackem. Jak už zde zmínili jiní hráči, hratelnost je celkem repetetivní a i přesto, že máte k ruce v soubojích celkem dost kamarádů, prošla jsem celou hru prakticky se dvěma postavama. Levelování je celkem nevyvážené, prakticky po každém souboji jsem měla u někoho level a strom schopností, který si postupně odemykáte, je zbytečně velký. Bojový systém má pár zajímavých prvků, ale bohužel se během hry nějak nevyvíjí. Postavy jsou roztomilé, zábavné, rozmanité a každý rozhovor mezi nimi byl veršovaný. I nějaké ty puzzly se zde objevily, ale klidně bych si jich dala více. Pro mě příjemná jednohubka a pokud hledáte nějakou hru k oddychu, můžu jenom doporučit.

Pro: Vizuál, soundtrack, postavy

Proti: Repetetivnost

+18

Shadow of the Colossus

  • PS4 100
Na SotC jsem vždy slýchával jenom slova chvály, o to větší jsem měl radost, když Sony před dvěma lety oznámila, že Bluepoint Games usilovně pracují na tom, aby tento klenot PS2 představili současné generaci hráčů.

Hned zkraje se chopíte otěží své černé klisny a naváděni paprskem svého čarovného meče vyrazíte do pustiny hledat šestnáct bájných kolosů, jejichž porážka snad navrátí život vaší milé. Toť notorická premisa hry.

Háček je v tom, že každý z kolosů představuje jakýsi rébus, který je potřeba rozlousknout. Za prvé musíte přijít na to, kde se ukrývají jeho pomyslné Achillovy paty, a za druhé, jak se k těm patám dostat a přeseknout je. K tomu je navíc potřeba bedlivě hlídat ukazatele zdraví a především výdrže, která neúprosně ubývá s tím, jak se urputně držíte zavěšeni kdesi vysoko v srsti obřího stvoření, které se vás mermomocí snaží setřást. Tyto momenty, kdy vidíte, jak nepatrní jste, kdy cítíte každý kolosův záchvěv, každý otřes země, kdy vám tvář bičují nelítostné poryvy větru či vás onen gigantický tvor táhne hluboko pod vodní hladinu, patří k těm vůbec nejsilnějším a hru definujícím.

Bluepoint Games odvedli neuvěřitelný kus restaurátorské práce, ze které musí mít snad radost i sám Fumito Ueda. Ačkoliv převeden do moderního hávu, zachovává si původního ducha, kterého mu autor před mnoha lety vtiskl, alespoň co mohu posoudit ze záznamů původní verze, které jsem zhlédl. Onen vzácný kus umění, který se svým pojetím vymyká všemu, co jste kdy hráli.
+18 +19 −1

What Remains of Edith Finch

  • PS4 90
WRoEF je parádní zážitek, obzvlášť když nevíte, co od hry čekat. Slyšel sem na ní pár kladných až nadšených referencí a původně jsem čekal (soudě dle názvu) detektivku, kde budu vyšetřovat vraždu. Nemohl jsem se víc mýlit!

V téhle adventuře/walking simulatoru se v roli Edith Finch vracíte po letech do rodinného sídla a odhalujete historii rodiny, ve které o tragédie a náhlá úmrtí nebyla nouze.

Prapodivný barák je plný zamčených pokojů, které patřili jednotlivým členům rodiny. S každým otevřeným pokojem pak máte možnost prožít příběh daného příbuzného. Začíná se poměrně nevinně, ale postupem času se dostáváme k větším a větším tragédiím, které chytnou za srdce.

Gameplay jednotlivých příběhů je většinou krátký, různorodý a s intuitivním ovládáním. Celá hra se dá projít na 100% za 2-3 hodiny jako nic.

Plnému hodnocení brání je to, že hra je opravdu krátká a pokud bych za ní platil (měl jsem ji zdarma z PS+), tak bych byl možná trochu zklamanej. Taky to není hra, ke který bych se plánoval někdy vrátit a zahrát si jí znova.

Každopádně pokud hledáte nějakou oddechovku na jeden večer se super příběhem, tak WRoEF je super volba.

Pro: Hra, která chytne a nepustí; originální a kreativní gameplay v jednotlivých příbězích; perfektní dabing a atmosféra

Proti: Ikdyž mi dálka vyhovovala, tak pro platící by to mohl být mínus

+18

Tales of Vesperia

  • PS4 70
Vesperia bývá často označována za nejoblíbenější díl už hodně početné Tales of rodiny. Takže, nehledě na to, že jejich kvalita je jak na houpačce, jsem měl jistá očekávání. Nu což, znovu mám ujištění o svém vychýlení vůči normálu. Aspoň v kontextu téhle série.

Dobrého nabízí Vesperia hodně. Napadá mě grafika, ta díky stylizaci převyšuje i většinu novějších dílů. Detailní postavy občas kazí nudný dungeon, nicméně pěkná města je zase vynahrazují. Pozitivně působí i animace postav, kdy má každá během příběhových sekvencí své pohyby a získává tím svou jedinečnou osobitost. Oni celkově charaktery hru táhnou po většinu času. Třeba hlavní postava, Yuri, je sice klaďas, ale žádný dobrák od srdce a většinou si dělá, co se mu zachce. Minimálně v rámci série působí dost svěže. Vůbec morálka a její hranice jsou častým tématem příběhu. Je docela škoda, že přestože nemá hluchých míst, nedokáže děj opravdu gradovat a něčím opravdu nečekaným překvapit.

Stejně tak soubojový systém nemá nic vyčnívajícího z průměru. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvyknul na jejich relativní pomalost a (aspoň v Definitive Edici) podivný input lag. I po jeho naučení se mi v něm však nepodařilo nalézt nějakou hloubku. Stačilo jen přidat uhýbání ve stylu Graces nebo elementární kruhy z Abyss a hned by boje byly mnohem zajímavější. Horší je i hudba, kdy celý OST (snad vyjma intra) neobsahuje jedinou zapamatování hodnou skladbu. Zase tu tak máme kontrast s dobrým anglickým namluvením.

Přiznávám, že mě překvapuje skoro bezvýhradně kladné přijetí Vesperie, když už v době prvního vydání musela působit genericky. Poctivé JRPG to jistě je, ale po celou dobu hraní jsem se nedokázal zbavit poocitu, že všechno jsem už někde viděl a často i lépe zpracované.
+18

The Witness

  • PS4 85
Drektova výzva - 4. Drektova ocenění

Hru jsem znal pouze z nějakých těch videorezecenzích, a když jsem ji zapínal, říkal jsem "To bude taková pohodová hra na pár hodin". Jenomže jsem se velice zmýlil. Začátek tomu sice napovídal, ale po průchodu prvními pár lokacemi, to začínalo přibírat na obtížnosti. Největším oříškem, vždy bylo pochopit daný systém obrazců, a poté, už jenom přemýšlet, co že to dělám špatně, že se mi stále nedaří to spojit správně.

Ze všech těch puzzlů, které jsem dělal, mi dal nejvíce zabrat ten tzv. "Tetris". Ten jsem sice pochopil, ale pouze částečně a neustále mi dělal obrovské potíže. Další puzzly, ovšem také nebyly vůbec snadné, a docela jsem se s nimi natrápil, a dokonce jsem byl u některých pasáží nucen použít návod, jinak bych tam zkysl asi na hodně dlouhou dobu. Docela mile, mě překvapily puzzly založené na zvuku ať už chůze nebo ptáků, protože ty byly vcelku jedinečné.

Ostrov je rozmanitý, ale velmi přehledný, a po pár proběhnutích, už víte, kde se co nachází. Ke všemu můžete použít i loďku a prohlédnout si ostrov i z jiné perspektivy. Horší, už je to s příběhem, protože při procházení ostrova narazíte pouze na několik soch lidí, ale na žádného živého člověka, ani tvora nenarazíte. Jediné, jak se něco můžete dozvědět je pomocí poházených nahrávek, které, ale převážně kecají něco o souboji mezi vědou a vírou.

Pro: Obtížnost puzzlů, promyšlenost ostrova

Proti: Příběh

+18

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PS4 100
Zaklínač 3 je práve jednou z tých hier, ktoré sa jednoducho oplatí aspoň raz za život vyskúšať. Úžasný príbeh a hrateľnosť vytvárajú skvelý zážitok. Máloktorá hra na mňa zanechala takýto dojem po jej dohraní ako Witcher 3. Človek v tejto hre musí zapojiť občas všetky mozgové závity (nie žeby v iných hrách nemusel), ale predsa v Zaklínačovi 3 treba dosť rozmýšľať.

Páčia sa mi aj animácie, či už zaklínačských schopností, alebo rôzne iné animácie. Svet je naozaj pestrý, a preto si prídete na svoje, či už máte radi ,,svetlejšie prostredie" alebo pochmúrnejšie. A vyzdvihol by som aj cyklus dňa a noci. Úplne iný level zážitku po hraní xy hodín ako v prípade, ak si prechádzate ,,statickou" hrou bez reálnej viditeľnej zmeny prostredia.

Ozaj všetkým odporúčam. Ak ste túto hru nehrali, odporúčam ešte túto stránku. odkaz
odkaz
odkaz

Pro: skvelý príbeh, výborná grafika, animácie, atmosféra

Proti: pre niektorých hráčov vyššia náročnosť ako v iných hrách (pre mňa skôr výhoda)

+18

Shadow of the Colossus

  • PS4 80
Před rozehráním Shadow of the Colossus jsem měl obavy. Přeci jenom je to hra, která je i po 13 letech chválena a vyzdvihována. Čekal jsem od ní hodně a o to víc jsem byl po jejím dohrání spokojen.....

Vlastně ani nevím, jak vyzdvihnout pozitivní stránku hry, protože obrovská část spočívá v atmosféře, prostředí a "příběhu", což jsou věci, které zapůsobí především při jejím hraní. Také je na první pohled jasné, že je to opravdu remake a ne jen původní hra s vyhlazenými vrásky. Prostředím jsem se kochal i cestou ke kolosům - krásné, zvláštní, jiné a poskládané tak, že když na poušť navázala travnatá pláň, tak jsem si toho vlastně ani nevšiml. Překvapen jsem byl i tím, jak hra příjemně odsýpala. V podstatě je to jen o tom, někam dojet, spustit souboj, zjistit jak vyhrát, vyhrát a zase znova. Omezená stamina je správná "frustrační mechanika", která mě nutila k "try hardu", kdy jsem jen drtil ovladač a doufal, že tohle bude ona poslední rána, která kolosa skolí. Což po úspěšném skolení vystřídal pocit smutku/nejistoty a byla to hlavně zásluha neuvěřitelné hudby, která přidávala na atmosféře na každém kroku.

Shadow of the Colossus dokáže frustrovat a to ne jen protože to tak chce. Originální hru, případně její HD verzi jsem nehrál, takže netuším jak hodně Bluepoint v tomto případě zasáhly do jejího ovládání, ale ukočírovat rozjetého Agra na úzkých cestách je snad nemožné. Kamera si párkrát v tom nejhorším možným okamžiku usmyslela, že udělá tuhle otočku nebo udělá záběr z téhle strany ( byl jsem hodně naštván, když jsem na Agrovi měl přeskočit most, před posledním kolosem a kamera to chtěla udělat co nejfilmovější, takže při drží analogu dopředu se Agro otočil do strany a několikrát jsem spadl dolů, což vedlo k mému nas*ání a nezapůsobil Agrům pád tak jak měl ). Mapa v podstatě neexistuje, respektive cestu ke kolosům ukazuje paprsek slunce a to ne vždy fungovalo. Při jízdě k posledním kolosům jsem měl problém s jejich lokalizováním, ale to se týkalo opravdu asi posledních tří kolosů.

Hratelnosti je trochu na hraně a jde znát věk hry, ale kompenzuje to kouzelný příběh-nepříběh, vyprávěný skoro bez dialogů v krásném a přitom zvláštním prostředí a fantastickou hudbou.

Herní výzva 2018 - 7. "Nejen PC živ je člověk"

Pro: atmosféra, vyprávění příběhu, hudba

Proti: někdy kamera a ovládání

+18

LIMBO

  • PS4 75
Herní výzva 2019 - Severní vítr

O Limbu jsem slýchal pozitivní věci už snad od jeho vydání, ale až Herní výzva mě donutila si ho zahrát.

Aktuálních 250 Kč na PS Store je celkem málo muziky za dost peněz, ale už sem je utratil hůř.

Logické plošinovky nejsou úplně moje krevní skupina, takže nějaké extra nadšení se nedostavilo, ale je to fajn hra na (pod)zimní večer, kdy se člověku nechce rozjíždět nic většího.

Nejsilnější stránkou Limba je pak atmosféra, ať už vizuální, tak zvukový doprovod (huby je tam pomálu nebo jsem jí vůbec nevnímal).

Pro: Atmosféra a neúprosná hratelnost

Proti: Poměr cena/výkon

+18

Concrete Genie

  • PS4 75
Herní výzva 2019 - 3. "Herní kutil"

Každý jsme se alespoň vzdáleně setkali se šikanou. Z doslechu nebo na vlastní kůži. Ve škole, venku, na pracovišti. A dneska je spolehlivým místem k vybouření bohužel i internet. Většinou se tak děje v období dětství a dospívání. A tato nemilá zkušenost potkává i hlavního hrdinu hry Concrete Genie.

Ash je sympatický kluk. Doma má milující rodiče a ve vínku dar kreativního smýšlení, které probouzí každou chvíli svou šikovnou rukou a štětcem na stránkách papíru. Skicák nikdy neodkládá a najdete v něm převážně návrhy bytostí všemožných barev a tvarů. Ale pak je tu ta "kolektivní hra na šest". Šikana. Venku, konkrétně na území opuštěného města Densky se Ash potýká s vykutálenou partičkou raubířů, kteří jeho koníček zrovna dvakrát neocení. Ba naopak se ho chytají a nebojí se si do jeho výtvorů pořádně rýpnout. A to doslova. Stránky skicáku se tak po menší potyčce rozletí do všech stran a Vaším úkolem je je sesbírat a kreativně jinak pochmurné ulice a budovy oživit velkým kouzelným štětcem.

Hra má velmi pěkný audiovizuál. České namluvení, ač občas možná trochu zatahá za uši, také není k zahození. Kreativní mód mě na hře bavil ze všeho nejvíc. Přenášíte na povrchy milé motivy a do toho plníte přání bytostí ze skicáku, kteří se Vám pak můžou odvděčit odemknutím dalšího postupu hrou. Denska je pěkné přímořské městečko s majákem, se svým kouzlem i historií. A vůbec by mi nevadilo, kdyby bylo o kousek větší a nabízelo tak další prostory ke tvorbě a improvizaci. Ke konci hry mé nadšení chvílemi přecházelo, ale stejně jsem si hru celkově užila a ráda ji nadšencům do kreativnejších indie počinů doporučím. A poselství? Je tam, je vyjádřeno pěkně a člověk si uvědomuje, že vše má svůj důvod a nic není černobílé. Je to však až ta druhá věc, která se mi při zmínce tohoto počinu vybaví.

Pro: Audiovizuál, česká lokalizace, džinové, kreativní mód, Luna, myšlenka, originalita a poselství

Proti: Občasné krkolomné ovládání, padání snímkové frekvence a záškuby (2. revize základní PS4)

+18

Marvel's Spider-Man

  • PS4 70
Arkham Asylum považuji za milník superhrdinského žánru, a tak není divu, že když Sony v roce 2016 oznámila a v roce 2017 ukázala Spideyho inspirujícího se hrami od Rocksteady, křičel jsem take my money!

Hned zkraje jste hozeni do akce, která je přesně taková, jakou byste ji chtěli mít – zábavná a strhující, to třeba když tak tak uhnete raketě, kterou na vás nesmělý gangster vypálí v interiéru. Na oplátku ho můžete přilepit na stěnu pavučinou či po něm vrhnout ironickou poznámku – a kus nábytku k tomu. A aby toho nebylo málo, celé si to můžete vyfotit a zarámovat ve (velmi návykovém) foto režimu.

Sotva se oklepete ze své první potyčky, už si to svištíte otevřeným, detaily překypujícím virtuálním Manhattanem. Nemohu se rozhodnout, zdali zlatým hřebem jsou právě ony souboje, které ne a ne omrzet, nebo pohupování se mezi mrakodrapy. Jisté je to, že snad v žádné jiné hře jsem si pohyb městem tolik neužíval.

Hlavní zápletka je solidně napsaná, s tempem je to ale horší, rozjíždí se velmi pozvolna a jen co nabere na otáčkách, dobržďuje do cílové zatáčky. Vedlejší aktivity jsou patřičně různorodé, na druhou stranu je jich tolik, že se vám mohou časem zajíst, a náplní také úplně neohromí. Tam, kde se netopýří muž potýkal se záludnými hlavolamy, ten pavoučí nahání otravné turbo-holuby, fotí newyorské pamětihodnosti či mydlí ještě jednu, ale už opravdu poslední skupinku hejsků od vedle.

Ovšem ještě častěji jak na trestnou činnost, narazíte na nahrávací obrazovku. Těmi je hra prolezlá skrz naskrz. Sem tam si dokonce zamane přetočit čas, byť k tomu není žádný zjevný důvod vyjma uměleckého, a vy tak musíte čekat ještě o něco déle. Vskutku pádný důvod těšit se na SSD v PS5.

Navzdory několika neduhům je Spider-Man splněným snem všech, kteří mají tento žánr v oblibě. Už aby tu byl další Batman! Už aby tu byl další Spider-Man!
+18

Fallout 4

  • PS4 70
Herní výzva 2020 - Výzva naruby

Připravte se na další nálož pocitů, které nemusí být zcela sourodé, ale hra na mě zapůsobila v mnoha směrech, ať už pozitivních či negativních a svůj celkový dojem jsem musel nespočetěnkrát přehodnotit. Je dobré vědět, že patřím k velkým fanouškům světa Fallout, mám rád původní dva, BoS, ale i 3 s New Vegas, ve všech jsem si něco našel.

Hned na úvod musím konstatovat, že Fallout 4 je za mě nejslabší díl celé série. V průběhu samotného hraní se ve mě přelévali pocity, nejdřív to bylo mírně nadšení z úvodu, kde jsem si konečně trochu osahal dobu před-post-apo (to je kouzelný obrat). Začátek v post-apu byl také fajn, objevování nových věcí, stejně tak návrat ke staré klasice. Nicméně po chvíli hraní přišlo vystřízlivění.

Hra je narvaná repetitivním contentem, který vás po chvíli umlátí svou nudností. Samozřejmě, dělat to nemusíte, nicméně chvíli trvá, než zjistíte co má a co nemá cenu, které questy jsou jen jako zbytečná výplň na honění skill pointů a které mají nějaký kouzelnější příběh, který si stojí za to projít. Když jsem přišel na to, že fakt nemá cenu kompletovat (toto je varování pro všechny podobně smýšlející hráče), ale vybrat si nějakou cestu, kterou se chcete vydat a udělat si takový vlastní role-play, tak zase nastala fáze, kdy jsem si hru více užíval. Takhle se to ještě asi 2x přelilo, ale musím konstatovat, že když jsem se dostal do Institutu, tak jsem si závěrečné fáze užíval podobně, jak jsem byl u série Fallout zvyklý.

Questy obecně nejsou nic moc. Dost se vypařilo takové to kouzlo a chytlavost, jaké měla třeba dvojka nebo New Vegas. Není zde vtip či nějaký extra originální nápad. Většina questů jsou pouhé dojdi, seber, zabij, obsaď nudy. Pár pokladů se samozřejmě našlo, ale bylo to trochu hledání jehly v kupce sena. Nicméně hlavní linka má spoustu velmi slušných momentů.

Samotná hra přináší spoustu fajn nápadů, které obohacují svět Fallout, jako je tvorba a management osad, upgradování zbroje a zbraní či třeba taková milá hloupost, jako vytvoření si vlastního robota. Tohle všechno je fajn bonus, který musím ocenit, bohužel pak zamrzí to, že ostatní věci nebyly dotaženy a místy byly naopak dost odfláklé.

Zarážející je i vizuální stránka, která je prostě zastaralá už na svou dobu kdy vyšla a hra vypadá jen jako trochu lepší Fallout 3, což je třeba ten případ toho odfláknutí (větší změnu jsem zaznamenal u postav, ale zbytek je meh). Mluvit o bugách tu ani nebudu, jen zmíním, že asi třetí lokace byla zabugovaná až hanba (propadání zemí apod.). Když už ta grafika byla nic moc, tak aspoň tohle mohli mnohem lépe odladit.

Fallout je fajn si procházet Wastelandem, kde najdete opět spoustu krásných lokací, které vás budou bavit jen tak objevovat a šmejdit na těch místech, nicméně tragédie jsou vnitřky budov, které jsou pořád, pořád, pořád stejné, nudné, nezajímavé (v tomhle jsem si užil právě Institu, kde přišla lehčí změna).

Světlejší stránkou je, že vaše rozhodnutí a činy mají vliv na svět, který se mění tak, jak vy určujete. Vidíte válčit jednotlivé frakce mezi sebou, do jejichž konfliktů se můžete, ale nemusíte zapojovat. Na druhou stranu nudné jsou dialogy, které se často smrští na ano/ne/možná/co?. Takže často víte přesně, jak máte správně odpovídat, podle vaší karmy či toho, jak chcete, aby vás vnímali ostatní.

Vím, že to sem úplně nepatří, ale další světlou stránkou hry jsou DLC, které určitě stojí za tu investici a vlastně přináší ty zajímavější lokace a questy.

Nebudu to už zbytečně natahovat. Ač si můj komentář prošel značným hate contentem, tak musím uznat, že se jedná o slušnou hru, která ovšem zdaleka nedosáhla na to, na co měla. Hra je místy dost odfláklá, neodladěná. Je sice fajn, že spoléhá především na hráče samotného (či modéry), že si bude dělat vlastní RPG, ale kulisy mohly být mnohem povedenější. Nicméně ve hře vidím potenciál právě v její znovu hratelnosti. Má fajn soundtrack a několik momentů.

Pro: některé lokace, DLC, některé questy, průzkum, modifikace, hudba, crafting

Proti: repetitivní, slabé dialogové možnosti, zabugovanost, grafika

+18

Red Dead Redemption 2

  • PS4 90
Red Dead Redemption 2 to nemá ve srovnávní s bráškou GTA úplně jednoduché. Vzhledem k době, v jaké se odehrává, nemá k dispozici takový arzenál pestrých prvků jako moderní městská akce v 21. století. Žádné motorky, auta, nákladní vozy, letadla, helikoptéry, kola, rádio. Jen koně a vlaky. O to víc se snaží ale vypilovat k dokonalosti to, co mu zbývá. A že mi nejednou spadla úžasem čelist. Ať už při grafických detailech přírody, animacích, úžasném rozhlehém světě, který ani trochu nepůsobí genericky, nebo provázaností postav, děje a událostí ve světě vůbec.

Gameplay samotný mi už tak revoluční nepřijde. Vlastně jsem se víc bavil spíš u GTA V, což je ale z velké části dáno opět dobovým zasazením. Příběh pro mě začal nabírat zajímavější směr až s příchodem ztroskotání na ostrově Guarma a nevím, jestli jsem divný, ale epilog mě bavil snad ještě víc, než hlavní hra. Možná je to taky tím, že mně postava Dutche ke konci už začínala docela dost vadit a unavovat a samotný příběh mi úplně nesednul. Sympaťák Arthur mi ale bude rozhodně chybět.

I tak toho RDR2 ve mě hodně zanechal. V mnoha ohledech jde o výjimečný počin. Nad detailním světem zůstává rozum stát, ale ty absolutní hodnocení úplně nesdílím.
+18

Shadow of the Colossus

  • PS4 80
Hra, která je příjemná na hraní, ale zároveň i hodně nepříjemná. Hra, která vyvolává lyrické pocity, jemně si hraje s emocemi, ale umí silně zapůsobit. Místy působí až jako umělecké vyjádření. Je tajemná, záhadné, já bych se nebál říct správně japonská. Její hraní jsem si po celou dobu užíval, ale na konci jsem byl rád, že hrací doba nebyla delší, než nějakých 7 hodin.

Začnu tím nepříjemným a to je ovládání. Ano, jsem kopyto přes gamepadem, ačkoliv za poslední dobu jsem se dost posunul a většinu RPG nemám problém již zahrát, vlastně i FPS jsem schopný (ač někdy horko těžko) ustřílet na těžší obtížnosti. S hrou jsem neměl problém ve smyslu, že by ovládání nějak zvlášť přidávalo na obtížnosti, ale působilo hrozně krkolomně, nepřirozeně. Kamera občas vyloudila klasické konzolové bolehlavy, páčky přeskakovali necitlivě, ale jelikož jsou souboje poměrně lehké a velice snadno si je zautomatizujete, tak vám nejvíc zabrat dá obyčejná jízda na koni.

K soubojům se ještě rád vyjádřím. První 3-4 kolosy jsou, co do zábavnosti, velmi svěží záležitostí. Obtížnost je... no, zvláštní. Není to o tom něco rvát na sílu, s něčím se piplat a modlit se, ať to váš health bar či stamina vydrží. Nehledáte nějaká speciální komba, fičury, skilly. Ale jednoduše se snažíte najít jednu slabinu, kterou proti kolosovi využijete a pak už to jde jako po másle. Ovšem tu slabinu můžete občas hledat i 15 minut a mezitím jenom slabě pobíháte, dostanete nějakou obecnou radu, která vás může dost posunout, ale někdy jen lehce naznačí.

Problém nastává v okamžiku, kdy se jednotlivé souboje začnou lehce opakovat. Ano, každý kolos je originální a vždy přinese něco málo nového, problém je, že 7-8, 14-15 vás již ničím nepřekvapí, respektive to překvapení je dosti marginální. Takže největší výzva pak spočine v tom, že zapomenete, že existuje něco jako delší krok.

Hratelnost jako taková prostě není žádná sláva. Zabaví, ale jen chvilku, vlastně spíš potrápí a méně trpělivé spíš naštve svou neohrabaností. Nicméně hlavní síla hry tkví v její kráse. Ať už mluvíme u vizuální stránce, hudební či způsobu, jakým je vám podaný příběh.

Vizuální stránka byla nádherná. Zprvu jsem si říkal, vlastně už podle obrázků, které jsem viděl přes spuštěním hry, že se jedná o poměrně jednotvárnou a nepříliš zajímavou záležitost. Jak moc jsem se zmýlil. Já se po celou dobu hry kochal, užíval si, když kolem mě proletěl motýl či mi těsně vedle koně proběhla ještěrka. Výhledy jsou často dech beroucí a samotní kolosové impozantní. U nich jsem měl pocit, jako když jsem na dovolené bloudil po historických památkách Říma. Mají totiž takové to antické kouzlo. Když k tomu přičtete soundtrack, tak se jedná o vskutku silný audiovizuální zážitek.

Příběh samotný je poměrně jednoduchý, ačkoliv má překvapivý vývoj a neočekávaný závěr. Ale ten způsob, jakým je servírovaný, jakou má poetiku, jak to na vás nevalí filmeček za filmečkem a neutápí vás ve velkém množství textu, ale pomalu a klidně se posouvá a spěje k nějakém vyústění... Já osobně to považuji již za umělecké vyjádření, které překračuje standardy v herním průmyslu. A zpětně když jsem si ho ještě jednou urovnával v shrnutí na internetu jsem zjistil, že jsem si nevšiml několika podstatných detailů.

Po spoustě stránkách jsem si hru nesmírně užíval, ale zároveň jsem pociťoval i jisté, rozhodně ne bezvýznamné, nepříjemnosti. Na hru se krásně kouká, výborně se poslouchá (nevím, jestli je i jiná možnost, ale rozhodně hrát s japonským dabingem), skvěle se vnímá příběh, ale nehraje se úplně nejlépe. Nicméně zážitek to byl velmi silný, rozhodně více takových her.

Pro: hudba, vizuální stránka, podání příběhu, kouzelnost, skryté detaily

Proti: ovládání, krkolomná kamera

+18

Unravel Two

  • PS4 80
První díl jsem si oblíbil, takže do pokračování jsem se pouštěl s celkem velkým očekáváním. A už rovnou na začátku řeknu, že se to tvůrcům podařilo a opět mě potěšili. Co fungovalo minule, to zůstalo, a k tomu tu máme ještě několik vylepšení.

Největší změnou (které jsem se nejvíce obával) je kooperativní režim. Jelikož jsem hru hrál sám, nevěděl jsem jak to bude fungovat a zda mě nebude celou dobu do očí trkat to, že tahle hra je primárně pro dva a singleplayerový zážitek z jedničky už se opakovat nebude. Ale obavy byly liché. Ovládání je velmi intuitivní (došlo i ke zlepšení oproti předešlému dílu), přepínání mezi postavy jednoduché a jejich kooperace se zvládá jednoduše i v jednom. To celé se opět odehrává v nádherném prostředí skandinávské přírody, ale tentokrát i v průmyslových areálech či v předměstí. Tato různorodost rozhodně není na škodu, ale vždy jsem se nakonec stejně těšil až se zase budu pohybovat nějakou venkovní krajinou při nádherných melancholických melodiích hrajících na pozadí (soundtrack se opravdu povedl).

Poselství, které autoři chtěli sdělit, je jasné a nijak složité, což ale vůbec nevadí, navíc se k tomuto typu her hodí. Trochu mě překvapila krátkost hry (ale možná to tak bylo i u prvního dílu, to už si moc nepamatuji), protože bych s postavičkami z vlny rád ještě nějakou dobu strávil. Tak snad se dočkáme i třetího dílu.
+18

Dragon Age: Inquisition

  • PS4 80
K Dragon Age: Inquisition mám takový zvláštní vztah, když jsem před lety poprvé dohrál GOTY edici, byly mé dojmy velmi pozitivní. Bohužel tenkrát jazyková náročnost angličtiny převyšovala moje schopnosti, a tak jsem si příběh a svět moc nezapamatoval, takže teď napodruhé jsem šel skoro do nové a neznámé hry. Nevím, jestli jsem se stal mrzoutem, nebo třeba prostě v posledních letech vyšlo tolik kvalitních titulů, že jsem zvýšil své nároky, ale třetí díl této série mě napodruhé tolik nenadchl a byl jsem nucen snížit hodnocení. Zde to bude seznam mých poznámek a dojmů ze druhého hraní.

Příběh a postavy
Celý děj není špatný, i když je to vlastně klišé o záchraně světa. Samotná Inquisitors path není příliš dlouhá, má jen pár misí a některé jsou v řádu minut. Příběh tedy prodlužují mise spojené s parťáky, některé jsou lepší a některé jsou jen ok. Některá rozhodnutí mají vliv, jiná jsou jen pozlátko. V konečném důsledku, ale všechny tyto mise prohlubují lore, příběh i atmosféru a především umožňují si k postavám vybudovat vztah. Mezi mé oblíbence patřili Dorian, Varric a Iron Bull, ale všechny postavy jsou fajn, jen některé dostávají výrazně méně prostoru a hloubky než jiné. Třeba Vivienne působí, že byla přidaná na poslední chvíli.

Svět
Ferelden a Orlais jsou na první pohled krásná království, ale na ten druhý je vidět, že ten svět je úplně mrtvý. Nemění se počasí, ani denní doba. Všichni jen postávají, zvířata náhodně pobíhají a na vybraných místech se pohybují nepřátelé. Celé je to velmi generické. Tyhle body zadají úkol, tyhle obsahují zdroje a tyhle na vás zaútočí. Není v tom žádný systém, o nějaké simulaci ekosystému tu nemůže vůbec být řeč. Všechno to je uměle poskládané a nepůsobí to vůbec uvěřitelně.

Pohyb a boj
Inkvizitor je velmi špatně pohyblivý. Zasekne se o každý kamínek, skoky působí jako pokus o vyražení zubů a každý kopec o sklonu větším než patnáct stupňů je nepřekonatelnou stěnou. Je tam i kůň, ten je teda víceméně nepoužitelný, ale přesto tam ta možnost je. Kůň se spawnuje odnikud, je těžkopádně ovladatelný a má otřesné animace. Navíc, když si na něj člověk sedne, tak jeho společníci zmizí.

Boj je postavený na abilitách. To by bylo cool, kdybyste bojovali a sem tam předvedli nějaký supr čupr move, ale bohužel to celé stojí jen na nich. Základní boj je postavený na opakování jedné animace při držení tlačítka pro boj. Chybí zde úhyb, úskok či krytí, ale také zde není možnost zandat zbraň a běhat. Hra vás prostě přepne do bojového módu a pokud nechcete bojovat, tak se musíte velmi pomalým krokem odplížit do povzdálí.
Celé je to strašně těžkopádné a je vlastně jedno proti komu bojujete, vždycky to vypadá skoro identicky. Jste strašně pomalí, v případě mága pro jistotu stojíte na místě, a jen spamujete schopnosti, jak se jen stačí dobíjet. Žádný plán nebo taktika. Ze začátku je to ok, později z toho je dost pruda.

Questy
BioWare neumí openworldy, nevědí, jak je zaplnit zajímavým obsahem. Krom příběhových misí a těch pár hlavních pro každou oblast (jsou v deníku vždycky nad rifty) jsou všechny questy nudný, generický fetch odpad, který mě vyloženě urážel. Vy jste Inkvizitor, poslední naděje na záchranu světa, ale nějaký dědula chce dojít na hrob, ale nemůže, a tak to máte udělat vy. Jako WTF? Tohle totálně vraždí jakoukoliv imerzi. Všechno to je jen posbírej tohle, najdi tamto a vymlať tyhle. Kreativita nula nula nic. Navíc občas musíte nelogicky skákat z oblasti do oblasti, jakoby nějaká vzdálenost v tom světě vůbec neexistovala.
Samotný systém power a war tablu tomu vůbec nepomáhá, protože v první půlce hry je člověk nucen k otravnému grindu, aby si otevřel další oblasti a posunul se v příběhu.

Tuny textu
Nevím, jestli to brát jako výtku, ale pro mě to bylo dost velké mínus. Ve hře je strašně moc zpráv, kronik, knih, textů, memoárů, reportů, kodexů a já nevím čeho všeho ještě. Je tam toho až nezdravě moc, podobně jako třeba v Dishonored. Já bych se rád ponořil do lore světa, které je dost zajímavé, ale ne touhle formou. Kdybych chtěl číst hromady textů, tak jdu číst knížku ne hrát hru. Možná jsem omezenec, ale při hraní hry chci hrát tu hru, když si pustím filmu, tak chci koukat na film a když mám chuť číst, tak si vezmu knihu. Vím, že jsem toho hodně minul, ale já prostě nechci na televizi číst dlouhé hodiny poměrně nezáživných textů. Tohle mi přece mohli naservírovat BioWare ve formě zajímavých vedlejších questů a ne takto lacině, že?

Inkvizitor
Přes parádní tvorbu postavy si člověk má možnost vytvořit vlastního hrdinu k obrazu svému. Dostane se mu dojmu, že volba rasy, pohlaví a povolání bude mít vliv, ale pravda je bohužel jiná. To, kdo je Inkvizitor, ovlivňuje jen možné romance, jinak se liší jen tělesnými proporcemi. Já hraju za člověka Trevelyana, což je defaultní stav, takže je pro něj většina hry napsaná, a tak je s ním zážitek nejlepší. Každá rasa sice dostane jiné backstory, ale vliv to nemá. Čarodějka bude elfskou kulturu a historii popisovat stejně elfovi i člověku, bez ohledu na to, jaký to dává smysl.
(Tohle beru i podle rozhovorů s kamarády a samozřejmě videí na netu)

Osobnost je taky vždycky stejná, teda pokud se dá o osobnosti mluvit. Postava Inkvizitora je taková neslaná nemastná. Je to taková ta dobrá duše, která chce zachránit svět, ale je trochu mimoň. Občas řekne něco drsného, občas něco lítostivého, ale jinak je to taková prázdná schránka. Ona možnost udělat si svoji postavu podle sebe má tedy za následek jen to, že člověk hraje za plytký charakter, který mu k srdci přiroste jen velmi obtížně.

Uspěchanost a nedodělky
Je docela známý fakt, že Inquisition byla poslední hra, která přežila pokus EA o zničení reputace BioWare a byla přijata kladně hráči i kritiky a navíc byla i komerční úspěch. Andromeda i Anthem už jsou totální průšvihy a plivance do obličejů fanoušků. Nutit studia dělat fotbálek i příběhové RPG na jednom enginu mi přijde jako naprosto pitomý nápad i bez znalosti programování a na DA:I to je dost vidět. Už jenom ten pohyb a jak vypadá svět jsou jasné signály. BioWare evidentně dost bojovali a očividně nezvládli a nedodělali vše, co by bylo potřeba. Třeba Vivienne v porovnání s jinými společníky působí strašně chudě. Většina postav dostane vlastní oblast a Vivi má jen dva nudné fetch questy. Závěr je taky strašně uspěchaný. Zřejmě nebyl čas a prostředky, a tak místo epického finále se tam jen plácla cutscéna, vysvětlení z rychlíku a nudný bossfight. V porovnání s hrátkami s časem či návštěvou fadu je tomuto věnována úplně minimální péče. Pak tu máme detaily, jako třeba to, že se postavy po Skyholdu přesunují jen v cutscénách, ale nikdo si nedal práci je přesunout fyzicky, i když k tomu mapa vybízí.

Verdikt?
Dragon Age Inquisition je velice dobrá hra, která má hromadu chyb a nedodělků. Člověk se v ní dokáže nadchnout i totálně naštvat. Chápu všechny nadšené lidi, ale i ty zklamané, co nedohráli. Překonat Hinterlands může být peklo. S určitou dávkou tolerance, trpělivosti a láskou k žánru, značce či tvorbě studia se dá třetí Dragon Age náramně užít. Mohlo to být mnohem lepší, ale pořád to není vůbec špatné.

Pro: příběh, parťáci, lore, na první pohled i krásný svět

Proti: soubojový systém, milion fetch questů, nutnost grindu, délka, svět je vlastně dost prázdný a mrtvý

+18 +20 −2

Assassin's Creed III

  • PS4 90
Série AC byla můj velkej rest, a tak ní postupně procházím, a to hezky od začátku.
K třetímu dílu jsem přístupoval trochu s despektem, protože jsem si samozřejmě přečetl všechny ty věci, co jsou tomuto dílu vytýkány od nesympatické hlavní postavy až po změněný soubojový systém.

Hned ze startu - nebylo proč.
Boston a vlastně i celou Ameriku jsme si ihned zamiloval. Subjektivně se mi sice zdálo, že jsem strávil mnohem méně času na střechách, a tedy že došlo k určitému zploštění pohybu, ale to nakonec není vůbec na škodu, protože v ulicích to zkrátka žije - zvláště když přihlednu k době, kdy hra vyšla. Ty tam jsou bezcílně se toualjící postavy z Itálie.

Ani Connor mi vůbec nepřišel tak strašně nesympatickej, jak je často prezentován. Tím netvrdím, že je to ta nejlepší postava herní historie, ale na druhou stranu ten hate si prostě nezaslouží. Mně osobně mnohdy přišel sympatičtější než všemi obdivovaný Ezzio.

Co se týče soubojového systému - tomu je často vytýkáno, že se stačí naučit counter a je vystaráno. No - takhle to ale bylo v podstatě i ve všech předchozích dílech. Tou nejpodstatnější změnou je hlavně to, že není možné jej provést v krytu, tudíž když selže timing, můžete klidně zemřít. Zatímco v Ezzio sáze, když counter nevyšel, útok šel do krytu. Souboje mi tak ve třetím díle přišly o něco složitější, byť jejich zábavnost je na tom v podstatě stejně jako v předchozích dílech série.

Co ale zábavnost zvyšuje a přináší, to jsou lodní souboje. Není jich sice mnoho, zvláště pokud se rozhodnete neplnit side mise, ale je to rozhodně skvělý prvek, který Ubisoft ve třetím díle přinesl. Ovládáná je sice jasně arkádové a tudíž jednoduché, ale přesto máte pocit, že tu loď skutečně ovládáte. A když vydáváte pokyn k palbě, je to skvelej pocit.

Přibyla tu také divočina v okolí měst, kde se můžete vydat na lov jelenů, bobrů, lišek, a nebo i větších zvířat jako vlci, pumy či medvědi. Tady je však ale třeba být na pozoru, abyste tou lovnou kořistí nakonec nebyli vy. Lov mi ale nijak skvělý nepřišel, protož není vůbec motivační. Kožešiny a maso se dá sice slušně prodat, ale k čemu to, když ekonomika ve hře prostě nefunguje. Za celou hru se mi nestalo, že bych měl nedostatek peněz, a to jsem se je ani nesnažil nějak cíleně sbírat. Zatímco v předchozích dílech jste utráceli zejména za nový převlek, abyste měli více životů, ve trojce nastal systém automatické obnovy zdraví, tudíž jde už čistě o kosmetické doplňky a peníze tak není moc za co utrácet.

Mohl bych tu ještě psát například o tom, jak je skvělé, že si budujete vlastní vesnici, a jak pomocí úkolů si s obyvateli budujete vztah, že u některých máte skutečně pocit, že je znáte nebo o spoust dalších věcí, ale to bysme tu byli dlouho a většina z vás má už hru dávno dohranou.

Zkrátka - nebýt už trochu repetetivních soubojů, dlouhatanánského úvodu do hry - snad nejdelší, jaký jsem kdy zažil a pár dalších drobností, jako lezení na stromy a pod., tak byl třetí dál v podstatě dokonalou hrou. Takhle je jen hrou výbornou, ale ani to není málo.
+18 +19 −1

Star Wars Jedi: Fallen Order

  • PS4 75
Kdysi dávno v jedné daleké, předaleké galaxii se pejsek a kočička rozhodli udělat hru. Kočička ale netušila, jak se vlastně taková hra dělá. Pejsek jí poučil, že taková hra se dělá tak, že vezmeš to nejlepší z jiných populárních her a pak je ta výsledná hra taky nejlepší. Kočička dala pejskovi za pravdu, a tak se vrhli do dělání Star Wars Jedi: Fallen Order.

Dějově bych nepopsal Fallen Order jako zrovna nejoriginálnější, co se zápletky týče. Dokázal si ale udržet moji pozornost, bavil mě, a i občas překvapil. Některé pasáže mi ale přišili zbytečně natáhnuté a nudné. Konec hry mě zase nechal lehce rozpačitého, přesto že mi je jasné, proč je takový, jaký je.
Řekl bych, že podobně jako u série Uncharted hraje děj až druhé housle a spíše se více zaobírá postavami a vztahy mezi nimi. Ovšem neřekl bych zase, že má Fallen Order takový šarm a vervu jako zmiňovaná dobrodružná klasika od Naughty Dog. Posádka lodi Mantis mi nebyla zpočátku nijak moc sympatická, ale skrze dialogy, kdy se postavy o sobě více rozmluvili mi dali možnost, abych si k nim vybudovat nějaký vztah. Bohužel mi ale moc nesedl hlavní představitel celého příběhu Cal Kestis. Zde bych ale nevinil scénáristy nebo samotný herecký výkon. Na druhou stranu jsem si zamiloval malého, roztomilého androida BD-1, který vám po celou dobu hry bude dělat pomocníka.

Audiovizuál hry se dočkal velké péče. Ve hře se vyskytuje několik planet, přičemž každá z nich má svoji osobnost, své kouzlo a atmosféru. Zároveň každá lokace, každá scenérie je krásná a propracovaná do detailu. Nejednou jsem se zastavil, abych se půvabnými panoramaty pokochal. Osobně bych vyzdvihl scény, kdy jsem měl před sebou nějaký mohutný, monumentální prvek. Například hned v úvodní lokaci na vrakovišti stojíte před obří lodí Republiky, která je postupně rozkládána nebo na planetě Kashyyyk musíte doplavat k AT-AT a vylézt na něho. V podobném duchu se nese i zdařilá hudba, kdy mě nejvíce zaujal kouzelný, tajemný a do jisté míry až pohádkový soundtrack na planetě Bogano. Zvuk je také společně s animacemi vydařený a souboje vypadají a zní skvěle.

Co se týče hratelnosti, tak Star Wars Jedi: Fallen Order je takovým mixem Dark Souls a již zmiňovaného Uncharted. Hlavní náplní hry je umírání, odrazování útoků, uhýbání, levelování, časování, odrazování útoků, healování, blokování a v neposlední řadě i odrazování útoků. Sem tam si také po stylu Nathana Drakea užijete řešení jednoduchých puzzlů, skákání, padání, ručkování, houpání, lezení a občasnou frustraci z toho, jak je hlavní hrdina neschopný, protože nedělá, co chcete.
Hratelnost alá Dark Souls a značka Star Wars si sedly jako zádel na hrnec. Neřekl bych ale, že je Fallen Order nějak nesmyslně obtížnou hrou, spíše nekompromisní. Na obtížnost Jedi master jsem sice občas chytal rapla, ale většinou jsem si za to mohl sám svojí chybou z nepozornosti, špatně načasovaným krytím a podceněním nepřítele. Ona stejně většina bojů probíhá tak, že počkáte, než nepřítel zaútočí, vy ve správný moment odrazíte útok, zaútočíte a zase od začátku. Vždycky se ale dá rozpoznat, kdy nepřítel zaútočí a je jenom na vás se naučit moment načasování, které je v této hře stěžejní. Nepřátelé sem tam občas dělají neblokovatelné útoky, kterým se jednoduše stačí vyhnout. Ovšem je ale nešvar bojovat s větší skupinkou nepřátel, kteří na vás jdou najednou a můžou vás opeškovat, i když jste uprostřed spešl útoku. Tak jako tak mi i na nejzáludnější bosse stačili dva, tři, čtyři, pět pokusů a dalo se to. U dvou jsem byl nucen sáhnout po strýčkovi Googlovi. Také silně doporučuji, což si ale myslím, že je logické, když narazíte na souboj trooperů s místní faunou, počkejte si na samotný závěr a pobijte to, co zbylo. Také radím shazovat silnější vojáky z útesů, když jsou k vám otočení zády.
Způsob vylepšování postavy zde probíhá pouze za pomocí perků. V meditačních pointech, které se válí různě po galaxii, a u kterých se mimo jiné spawnete, když umřete, si kupujete skilly, nebo chcete-li perky za skill pointy, které dostáváte za zabíjení nepřátel a exploraci prostředí. Mezi tyhle skilly například patří, že se naučíte nějaký speciální útok, či si stávající vylepšíte nebo si můžete zvýšit maximální životy a Sílu. Explorací prostředí je myšleno to, že nalézáte různé fragmenty událostí, které se na dané planetě staly. Můžete také nalézat truhly, které vám ve většině případů dají pouze kosmetické úpravy jako například poncho pro Cala, skin pro BD-1 a loď Mantis nebo různé díly do světelného meče. Je tu také jeden druh bedny, který vám permanentně přidá navíc jeden heal stimp, který vám při nouzi nejvyšší přihraje BD-1.

Ovšem nic se neobejde bez záporů. Například mě iritovalo nesmyslné rozmístění meditačních pointů, kdy například před jedním obtížným boss fightem musíte bojovat s dvěma běžnými bojovníky, což je prostě otravné a zbytečné. Naštěstí si ale nemusíte dokola poslouchat dialog mezi Calem a bossem a můžete jít rovnou na věc. Jindy zase před místností, kde máte také poměrně dlouhý a neúprosný souboj s několika protivníky, musíte odstranit dva běžné a šíleně otravné scaut troopery.
Nakousl jsem exploraci, kde mně zase vadila nepřehlednost. Planety jsou sice lineárnější i přesto, že se tváří otevřeně, ale často jsem se ztrácel. Zejména vždy zpáteční cesty na loď Mantis se mi nepříjemně protáhly. Nejvíce jsem se vytočil na planetě Zeffo, kdy jsem půl hodiny bloudil sem a tam, nemohl jsem najít cestu zpátky, až do momentu, kdy jsem si všiml naprosto nenápadné cestičky, která se pořádně ani neobjevovala na mapě.
Zároveň „hopsací“ části také nejsou precizně zmáknuty. Například jsem musel jednu skákací sekvenci opakovat desetkrát, protože se Cal za žádnou cenu nemohl zachytit stěny a vždy spadnul. Možná jsem dělal něco špatně, ale video na youtube mě utvrdilo v tom, že jsem skákal ze správného místa, jen Cal nedoletěl tam, kam jsem chtěl.

Mé největší výtky však ale směřují k technickému zpracování.
Mám na mysli například špatnou optimalizaci, kdy jsem místy měl neskutečné framedropy, když jsem byl někde, kde se toho moc odehrávalo, avšak snímky mi padaly jak mouchy i v místech, kde bych to tolik nečekal.
Do neúprosných mez to zaběhlo na planetě Kashyyyk, kde jedna cutscéna běžela bleskovou rychlostí jeden snímek za půl minuty, až jsem se obával, jestli můj PlayStation není v posledním tažení. Po vytištění konzole problémy neustaly. Textury se skoro neustále nestíhaly načítat a budou vás iritovat i dlouhé načítací doby, což je celkem nešvar u hry, která je dělána s tím, že bude hráč často umírat.
Nespočetněkrát se mi stalo, že jsem viděl nepřátele (a jednoho bosse), kteří na mě zřejmě za účelem provokace dělali t-pose, přičemž měli mezi nohami zaraženou svoji zbraň. Jindy se mi stalo, že jsem narazil na bosse, který mě zabil, ale když jsem se spawnul a doběhl na místo, kde mě zabil, tak už tam nebyl. Potkal jsem ho ale zase až při zpáteční cestě, kdy už jsem ho nemusel vůbec hrotit.
Umělá inteligence je místy nulová, kdy například stormtrooper stojí za překážkou, jelikož se o ní zasekl, a střílí do ní. Ovšem hodí se to v momentě, kdy má raketomet a střílí svojí nerozvážností do vlastních. Jindy na vás nepřátelé jenom tupě zírají a začnou něco dělat v momentě, kdy se k nim přiblížíte na jeden centimetr.
Stal se mi také vtipný moment, kdy mě purge trooper slovně napadal, že jsem slaboch, ale hned na to si ho tam podaly čtyři přerostlé krysy. Obecně hlášky nepřátel jsou občas vtipné.

Abych se vrátil k úvodu. K této hře, nebo respektive k dortu pejska a kočičky, jsem zpočátku přistupoval s nepatrnou skepsí. Očekával jsem průměrnou hru, která by mě po dohrání nechala chladným a než bych řekl švec, tak bych na ní zapomněl. Ovšem ono se tak nestalo a byl jsem příjemně překvapen. Star Wars Jedi: Fallen Order není v jádru vůbec špatná příběhová hra. Je vidět, že na ní vývojáři nechali kus poctivé práce – senzační audiovizuál, zábavná hratelnost a pohodovej příběh. Ovšem na druhé straně mince tu jsou znatelné nedostatky, viz. špatná optimalizace nebo nesmyslné bugy. Přesto ale nad nimi dokážu relativně přimhouřit oči, protože mám ze hry jako z celku dobrý dojem a užil jsem si ji. Jsem zvědavý, jakým směrem se (doufám) nově nastartovaná série ubere a těším se opět, až uvidím na rameni Cala Kestise přichytnutého BD-1.
+18

Death Stranding

  • PS4 85
Ahoj, já jsem Sam, poslíček společnosti Bridges, a mám tu pro Vás zásilku. Vyplníte mi prosím ještě krátký dotazník? Doba doručení, stav zásilky, spokojenost s kurýrem a tak dále, znáte to. Ano ano, já vím, stav balíku není ideální, čekala jste dlouho a má mimika pomalu už ani neví co je to úsměv, ale víte jaké to je? Z distribučního centra je to sem téměř přes celý kontinent USA, výstavba dálnic bohužel nejde tak jak jsem na začátku čekal, cestou jsem potkal několik mezků, kteří by mě pro Vaši zásilku spodního prádla bez zaváhání poslali na onen svět (ještě že mi neříkají navrátilec jen tak pro nic za nic), a slyšela jste už o VV? S nimi se do křížku rozhodně pustit nechcete. Tak, to by bylo skoro vše. Než ale odejdu, mohu Vám ještě nabídnout členství v našem novém projektu UCA? Získáte tím přístup ke znalostem celého lidstva a chirální tiskárnu navrch. Ne ne, žádný háček to nemá* (*jen tím posilujeme chirální bouře a nevíme, zda naši síť náhodou nevyužívají teroristi, nic co by stálo za řeč). Děkuji za spolupráci, uvidíme se u další objednávky. Toliko ze života poslíčka, který má pomoci vybudovat novou Ameriku.

Death Stranding je zvláštní hra. Po prvních ukázkách jsem se nesmírně těšil, pak jsem ale zjistil co bude náplní hry, a mé nadšení trochu opadlo. Když jsem se ale nakonec ke hře dostal (díky slevě v obchodě) a rozehrál ji, tak světe div se, ono mě to chytlo. Naložit kontejnery na záda, donést je objednateli, cestou postavit pár staveb aby se mi tu příště šlo snáz... a člověk se ani nenaděje a během 64 hodin odnosí téměř osm tun nákladu. Můžou za to hlavně dvě věci.
Zaprvé, všechny ty vymoženosti a vychytávky pro doručování jsou tu dávkovány postupně. Na začátku má člověk radost, když přes řeku položí žebřík, pak povýší na stavbu mostů, přejde k impozantnímu plánu jak propojí celý kontinent dálnicí a nakonec si vybuduje síť lanových skluzů, která dělá z doručování co se týče rychlosti otázku okamžiku. Tvůrci prostě dobře věděli jak hráči postupně vše nadávkovat.
A tou druhou věcí, která člověka drží u hry, je příběh a vše kolem něj. Na začátku správně tajemný a originálně působící, aby mě zajímalo jak se to nakonec vyvrbí, to vše podpořeno hereckými výkony (nepamatuji hru kde by bylo tolik filmových hvězd). To vše ještě podpořeno nádhernou přírodou Islandu, tedy vlastně, ehm, Ameriky, a meditačním soundtrackem.

Takže doručování bylo nakonec zábavné, ale několik negativ s sebou také neslo. Místa s VV člověka rychle začnou štvát. Ze začátku se jimi plížíte, později je lze vystřílet, ale nakonec se stejně ukáže nejlepším řešením se jim vyhnout. To samé se týká střetů s mezky či teroristy. Na začátku jsem se bál, že to bude hra jen o doručování bez akce, a nakonec mě paradoxně ty akční pasáže začaly vadit a já chtěl jen doručovat. Protože už jen to samotné doručení balíku cestou přes řeky a hory je kolikrát pořádná výzva.
Co mi dále vadilo byla prázdnota světa. Nemyslím tu venkovní, tam je to pochopitelné, ale když vezmu v potaz interakci s bunkry, tak to vypadá jako kdyby v celé Americe žilo tak 30 lidí maximálně. Nehledě na to, že všechny bunkry navíc vypadají stejně. Kolikrát mi to připomínalo nezávislou indie hru.

Na závěr snad jen řeknu, že jsem se bavil. Nebudu zastírat, že jsem čekal přeci jen o něco více, ale příběh byl dostatečně poutavý, doručování zábavné, postavy zvláštní, ale zajímavé. Nicméně mám pocit, jako by někdo narouboval dohromady obyčejnou hru o doručování zásilek a velkofilm s ambicemi na filozofický přesah (já si užil obojí). Každopádně, po uvážení všech aspektů, Hideovi Kodžimovi dávám nakonec 80 "lajků".
+18