Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

Journey

BrasikonaBrasikona
Dohráno
  • PS4 90
Journey není jen obyčejná hra... Journey je neskutečný audiovizuální atmosférický zážitek v podobě hry!

Hru jsem znala jen podle obrázku. A vlastně i dle soundtracku, což se váže už k roku 2014. Už jen na základě toho jsem měla jakýsi první, poměrně nejasný, názor na hru, ačkoli jsem ji nehrála. A jak vypadal? Říkávala jsem, že jde o hratelné umění, nyní konečně vím, že jsem se nemýlila.

Opět jsem padla do hry, bez vysvětlování, ale tady jsem to čekala, počítala jsem s tím. Co mě ovšem potěšilo nejvíce, a tak jsem si mohla celou pouť skutečně vychutnat? Příjemné intuitivní ovládání s pěknou kamerou, to je u takových her, jež se snaží vyprávět příběh pouze obrazem, pochopitelně velice důležité, jelikož na tom stojí celé vyznění a poselství. Interakcí vlastně není mnoho – skok, let, pískání – ale ono to s tímto zpracováním bohatě stačí. Tohle je vše, co naše tajemná postavička s kouzelným šálem potřebuje, aby došla na konec své cesty.

Co tedy povyšuje tuto hru na umělecké dílo? Už od prvního pohledu je jasné, že je to grafické zpracování, lépe řečeno výtvarná stylizace. Téměř každý záběr stojí za zvěčnění, uchování a vystavení. Hra barev v každém prostředí čaruje a vytváří nádherné scenérie a dílčí světy, jimiž je zkrátka radost putovat. Úrovně jsou skutečně působivé a stojí za to je poctivě prozkoumávat, všechny se vyznačují originálními prvky, které každé zastavení ozvláštní, ať už kráčíme po písečným nebo sněžných svazích (či je sjíždíme), hopsáme do výšin, poletujeme vzduchem nebo se noříme do hlubin. Výtvarno nicméně potřebuje i atmosféru, jež zde nezůstala pozadu, právě naopak. Ozvučení je vyvedeno s největší pečlivostí, a to teď nemluvím přímo o soundtracku. Jak už bylo zmíněno, na cestě projdeme hned několik různých oblastí, dá se tedy předpokládat, že nabídnou ruchy dle jejich umístění a zasazení – je však nutno zmínit, že tak činí výborně – ale o něco zajímavější je samotná "píšťala" (nebo alespoň její zvuk), jejíž tóny se postupně proměňují a fantasticky rozehrávají atmosféru, zvláště pokud ji hráč využívá nad nutnou potřebu. A ona hudba? To je kapitola sama o sobě, bravurní kousek z pera Austina Wintoryho skvěle funguje i sám, ale ve spojení s ostatními složkami pozvedává hru i sám sebe.

Co tohle vše tedy hráči nabízí a předává? To kdybych vám tak mohla říct... Už jen z podstaty této nádhery je jasné, že každý si z toho odnese něco jiného, pokud se podvolí této netradiční naraci. A já to mohu všem jedině doporučit, jak říkám – zážitek.

Pro: výtvarno, ruchy a hudba, atmosféra, poselství, nenáročné hádanky, které umožňují si zážitek vychutnat plnými doušky

Proti: jednou ta pouť musí skončit...

+29

Shadow of the Colossus

JohnCZJohnCZ
Dohráno
  • PS4 85
Do třetice všeho dobrého. Po solidním Ico a božím The Last Guardian jsem se vrhnul na remake Shadow of the Colossus a už teď musím říct, že mi tenhle svět bude fakt chybět. Ač nejsou zmiňované tituly dějově nijak explicitně propojeny, z různých náznaků a celkové stylizace prostředí je jasné, že se jedná o jedno universum, byť časové i místní zasazení není pro jednotlivé hry konkrétně určeno. Stejně jako bratříčci i Shadow of the Colossus pracuje s minimalistickým příběhem, kde není řečeno nic přímo, ale jeho největší síla tkví v prazvláštní posmutnělé atmosféře a celkovém tajemnu, které zahaluje velice zajímavou mytologii.

Shadow of the Colossus mě dlouhá léta děsil a zároveň trochu odrazoval faktem, že se prakticky jedná o 16 za sebou jdoucích bossfightů (a ty já příliš nerad). To je v zásadě docela výstižné tvrzení, ale v SotC nejsou bossfighty úplně klasické bossfighty. Místo aby hráč do bossů bez ustání bušil a snažil se vysledovat nějaký jasně daný pattern, tady jsou to spíše takové puzzly. Zatraceně zábavné puzzly. Jakmile hráč nalezne správnou taktiku, není (alespoň na střední obtížnost) posléze problém jednotlivé kolosy porazit. Nejvíc frustrujících momentů u mě plynulo buďto z ovládání a nebo že jsem nevěděl, jak kolosa načnout.

Občas bylo na hře cítit stáří originálu. Tvůrci se v remaku příliš nesnažili vyladit některé designové nedostatky (15. kolos - na dvou místech zcela nejasný postup, 2. kolos - nechvalně proslulý jump apod.), které tu a tam způsobí pekelně frustrující moment. Kamera taky nefunguje vždycky úplně ideálně, ale to už je takový trademark této trilogie.

Přesuny po liduprázdné krajině jsou super kochačka a zároveň prohlubují melancholickou náladu celé hry. Pocity osamělosti a opuštění z obrazovky přímo sálají. Dopomáhá k tomu i hudba, která ve správných momentech naznačuje nejednoznačnost hráčova konání. Brzy jsem si začal pokládat otázky typu: co tu vlastně dělám? Kdo je ta tajemná dívka, kterou se snažím zachránit? Proč vlastně ty kolosy zabíjím, když oni na mě prakticky ani neutočí? Co je zač ten hlas, který mě vede na své cestě? Nevyužívá mě náhodou?

Oproti Ico a TLG je SotC poměrně hodně schematický a po 2 zabitých kolosech mi bylo jasné, že odpovědi se dozvím až na konci. Začal jsem se proto soustředit na samotné kolosy a po dohrání musím uznale pokývat hlavou, že takhle zábavné bossfighty se jen tak nevidí. Každý kolos je jiný, na každého platí trochu jiná taktika, kterou je potřeba vypozorovat. Často je i potřeba využívat okolí. Po několika menších a překvapivě jednoduchých kouscích se začaly objevovat pořádně velké potvory v ničem nezadající si s titány v God of War. A ani po 16 poražených kolosech nemám dost. Chci dvojku!

Pro: umělecký design - atmosféra, grafika, hudba; hratelnost, monumentální kolosy, skvěle rozanimovaný Agro, liduprázdné pláně, konec

Proti: občas kamera a neresponzivní ovládání, pár designově ne úplně zvládnutých momentů, jistá schematičnost

+29

Mafia: Definitive Edition

WalomeWalome
Dohráno
  • PS4 50
#nabrnodobry

Na reskin Mafie 3 jsem celkem těšil. Trojka mě bavila víc než dvojka a jedničku mám moc rád. Jenomže na ní mám rád věci, které se nemohly objevit ve hře z roku 2020, takže má očekávání byla vesměs vlažná. Byla dokonce tak vlažná, že jsem si hru ani nekupoval a půjčil si ji od kamaráda, za což mu moc děkuji, protože jsem ušetřil 1200,-

Co si budeme povídat, doba se změnila. Tam, kde stačily přestřelky, nyní létají molotovy (i v kostele..., na pohřbu...). Tam, kde stačilo ujet jednomu autu se čtyřmi mafiány, musíme nyní rozstřílet aut šest. Tam, kde jsme museli využít vlastního umu a nahnat pronásledovatele do úzkých uliček nebo je nechat sejmout tramvají, musíme nyní projet staveništěm a spustit cutscénu. Co naplat. Nemá cenu boomeřit, je to tak jak to je. Nicméně mě tohle prostě nebavilo.

Co mě bavilo, byl scénář. Bylo vidět, že Mafii mají tvůrci skutečně navrčenou a doplnili to, co chybělo v jedničce. Dřívější představení některých postav (Carlo), častější spolupráce s Pauliem a Samem, výborně napsané dialogy, obohacení "mytologie" (donova čuba) a celkově lepší dojem z toho, že jsem součástí nějaké rodiny a nejsem jen donův pohůnek. Chlapíci v kabátech postávající všude kolem Salieriho baru takový dojem ještě umocnili. Chválím také věznici a doutníky. Vyřknu i takovou kacířskou myšlenku, že věznice byla lepší než v původní hře.

Jediné, co Brňáci nezvládli, byl závěr. Odpustím jim emancipovanou nevyužitou Sáru, odpustím jim nemožnost nastoupit do tramvaje, odpustím jim předimenzované přestřelky a automobilové honičky. Ale závěrečný monolog je něco tak příšernýho, že mi to hlava nebrala.

Neměl jsem ani ten správný feeling z akce. Na rozdíl od jedničky jsem nepoznal rozdíl mezi revolverem a coltem. Nábojnice necinkají o zem, zásobníky se nekutálejí ze schodů, obrazy v galerii nepadají na zem. Chybí živočišnost.

Hudba je něco příšernýho. Vágnější akční muziku si lze jen těžko představit. O to víc zamrzí, že se do téhle nudné hudby občas vloudí původní melodie. Původní dabing si vykřičeli hysteričtí fanoušci na internetech a já jim toho 60letýho Vašuta dabujícího 30letýho italskýho mafiána přeju. Vadilo by mi to, kdybych Definitive Edition žral, protože to fakt působilo směšně, ale jelikož jsem tuhle estrádu horko těžko dojel do konce, užíval jsem si aspoň trochu té nostalgie. A třeba takový Petr Rychlý se za těch 20 let aspoň naučil dabovat, což bylo hrozně znát.

Vlastně úplně nechápu, proč remake vznikl. Nový hráč nemůže mít díky rychlému tempu hry pořádný zážitek ze hry ani z postav a pro pamětníka nabízí jen možnost povzdechnout si nad tím, kam se hry za posledních 20 let posunuly. Ale jsem rád, že to vzniklo. Grafika města je parádní, se scénářem si tvůrci fakt vyhráli a bylo fajn vidět a porovnávat jak které situace pojali po svém. Bohužel mě hratelnost vůbec nechytla a tudíž je pro mě výsledný zážitek spíše slabota.

Ok boomer.

Pro: grafika města, scénář, hlavně dialogy, sem tam něco navíc

Proti: Tom furt zvedá obočí jak kdyby někoho balil, chybí tomu koule, má to podivné tempo, hudba

+29 +33 −4

The Order: 1886

JohnCZJohnCZ
Dohráno
  • PS4 80
Technicky takřka dokonalý mix walking simu, akční adventury a střílečky, který tak trochu doplácí na to, že končí dřív, než se pořádně rozjede. S ohledem na poměrně negativní ohlasy jsem čekal spíše slabší titul, ale dostal jsem parádně vypadající, atmosférickou, kvalitně napsanou immersive adventuru, která nadchne detailně vymodelovaným steam-punkovým Londýnem alternativního roku 1886. Dobová atmosféra je budována nejen vizuálně, ale i příjemnou filmovou režií scén ve spojení s kvalitním writingem - ať už propracovaného příběhového pozadí šikovně napojeného na reálné události a osoby, tak třeba i precizní mluvy, která v kontextu doby působí velmi přirozeně, nenuceně a neinfantilně (nelze neporovnávat např. s naprosto tragicky napsaným AC: Syndicate). Vlastně mě až překvapilo, jak blockbusterově přístupně, ale zároveň dospěle to celé napsané je.

Hra je svižná, neustále valí kupředu a zásobuje hráče novými a novými vjemy - chvilku se čumendí po okolí, chvíli se utíká, chvíli se střílí. Výtku bych směřoval akorát k černým pruhům, které mají asi jakože evokovat filmovost, ale společně s ne vždy úplně vhodnou kamerou a úzkými koridory spíše brání hráči v už tak omezeném výhledu. Jinak jsou ale přestřelky fajn a není jich tolik, aby se stačil dostavit stereotyp.

Jediný výraznější problém tak vidím v délce celého zážitku. Konec je sice úderný a uzavírá určitý dějový oblouk, ale hra k němu doputuje strašně rychle a to, co se pomalu a velkolepě rozjíždí, nakonec skončí dřív, než skutečně začne. Mnoho motivů tak zůstává nedořečeno a na řadu vyřčených otázek ani nezbyl čas. Zklamání mnoha hráčů se tedy nelze divit, především pokud titul koupili day one za plnou cenu a post-credits scénou teasovaného pokračování se zřejmě ani nedočkají. Ve slevě za pár kaček se ale jedná o hodně intenzivní a zábavný interaktivní zážitek, který by měl (v případné plné palbě) na to atakovat i devítkové hodnocení. Chci víc!

Pro: atmosféra, detailní prostředí, přirozené dialogy, gunplay a hratelnost adventurních pasáží, svižné tempo, audiovizuál

Proti: rychle utnuté a jakoby nedořečené, černé pruhy, titěrné titulky a prakticky nečitelné texty u collectibles

+29

Uncharted 4: A Thief's End

SchuSchu
Dohráno
  • PS4 80
Moje první hra na PS4 odehrána. Nutno zmínit, že na konzoli jsem na naposledy hrála jako dítě na SegaMD a na PS to byla moje premiéra. Nejsem si tedy jistá, jestli některé moje výtky vůči hře způsobilo ovládání hry samotné, nebo to, že ovladač ještě úplně neovládám (aka moje neschopnost).

Už z předchozího komentáře vyplývá, že to nebylo jen moje seznámení s playstationem ale taky s Nathanem Drakem. Normálně se snažím všechny hry sjet pěkně od začátku série, tentokrát jsem ale začala posledním dílem. I když jsem k postavám ve hře neměla žádný vztah, tak celkový příběh, který mi byl ve hře poskytnut mi stačil. Největší sympaťák je tam asi Sully, který mi přišel jako jediný, který měl všech pět pohromadě. Ostatní... no ne vždycky.

Kombinace lezení a akce mi připomněla Laru, která má v mém srdci speciální místečko už pěknou řádku let. Takže herní náplň mi opravdu vyhovovala, i když je pravda, že přestřelky byly na můj vkus trochu přitažené za vlasy. Sice jsem to nepočítala ale přišlo mi, že protivníků bylo v každé přestřelce hordy. Pochybuju, že by takové šílené množství vojáků poslali na dva nebo tři lidi. Připomnělo mi to citát barda Marigolda, že válka mu připomíná hořící bordel. To mi připomínaly snad všechny akční scény v Uncharted. A to, že v jednu chvíli Nathan vypadá jako dobrák od kosti a za chvíli má v ruce granátomet, ani nebudu pitvat.

Můžu říct, že u všech her preferuji ty klidnější části. S Uncharted to snad platí dvojnásob. Užívala jsem si lezení po stěnách, obzvlášť když jsem měla už k dispozici kolík. Navíc všechna místa, které jsem v kůži Nathana navštívila mi přišla nádherná, kdyby to šlo, klidně bych si hru zahrála bez střílení a jen prozkoumávala okolí.

Možná se jednou pustím o do předchozích dílů, protože mě Uncharted opravdu bavilo. Snad ale už budu mít ovládání trochu víc zažité a nebudu dvakrát přemýšlet, na které straně je ten čudlík s kolečkem a na kterém je čtverec.
+29

Assassin's Creed: Valhalla

CharllizeCharllize
  • PS4 85
Ani tak nechci psát o čem hra je a podobně. Komentářů tu je již dost. Spíš o tom co pro mně Valhalla představuje a jak se to vlastně stalo že jsem ve hře od UBI nechal 300+ hodin a pořád nemám hotovo.

Já tvorbu Ubisoftu zhruba od prvního AC totálně ignoroval. Přišlo mi to vždy hloupé a nezajímavé. Jedinou sérii od nich co jsem vzal na milost byla Might and Magic a i tam to bylo s pytlem plným keců. No a pak vydali AC Origins. Zíral jsem na ten Egypt a říkal si že to snad není možný a běžel to koupit. Nakonec z toho nic moc nebylo, Egypt se okoukal a herně to brzy vyčichlo. Tak 60 hodin a nazdar. Pak vyšlo AC Odyssey, opět neskutečné ztvárnění světa a větší příklon k rpg. Tady to na mně fungovalo už lépe a ačkoliv jsem to do konce taky nedotáhnul, hlavně díky tomu že jsem se zacykloval v plnění debilnich úkolů z nástěnek, pobíhání po kopcích a námořních bitvách, ale časomíra poskočila někam na 150+ hodin a nemůžu říct že bych si to neužil.

Pak vyšla Valhalla a tu jsem již kupoval prakticky bez rozmyslu a těšil se na ní. Já se těšil na hru od UBI, v herním nebi nebo pekle mi to někdo šeredně spočítá, takový rouhání vůči všem mým herním preferencím !!

Lákala mně vikingská tématika a stará Anglie. To hra dělá celkem dobře a je vidět že se vývojáři koukli aspoň do učebnic pro základní školy a přizvali si na to sem tam někoho, kdo o tom něco ví. Sice na to nabaluji typickou AC demenci ale dá se to vydržet.
Svět je omračujíci. Je totálně megalomanský a má detail, smysl i hloubku. Práce několika tisíc vývojářů je prostě vidět. Jasně, jsou hry kde máme třeba krásné velké města které jsou v něčem o něco málo lepší než tady. Ale máme hry kde je takových měst a městeček padesát? No to moc nemáme. A přitom jejich detail a cvrkot je fakt na úrovni a rozhodně nejde o nějaký extrémní copy paste šlendrián.

Výhledy do krajiny. Ty jo. Znám jen jednu hru která je má lepší. Elden Ring. Ne vážně, je to paráda. Anglie je celkem placatá a nic moc nebrání dalekým výhledům. Jsou tak mocně epické až mi to prišlo nepřirozené. A všechno je vidět, ne že se to vykreslí až budu blíž. I po víc jak třech letech od vydání pořád zírám do krajiny a neomrzelo se mi to. Taky to díky své rozloze je jedna z mála her kde jsem měl pocit že jsem v nějaké zemi. Zemi která proporcemi připomíná realitu. Je to skoro jako Daggerfall, který paradoxně měl rozlohu reálné Anglie. Jasně, přehánim, ale her z tak geograficky velkou a reálnou podstatou moc nebude.

Pak tu máme dungeony. Za mně obrovský progres oproti Origins i Odyssey. Je jich spousta a puzzloidního typu. Hodně mně bavili. Těch nápadů co tam je. A dokonce často převzatých z dřevnich herních dob. Zapomenuté starodávné poklady zapikolované za sérii úkolů a puzzlů, truhličky s kravinami ke kterým ale vede zábavná cesta. Žádná mapa a občasné bloudění. Je tam mnoho dungeon úseků kde věřím, že plno lidi sáhne i po návodu. Já ne, radši tam budu dvě hodiny nebo to neudělám vůbec :)

Eivorka. Takhle zkraje hry jsem si říkal že je to taková nordská testosteronka co by mi na loži nejspíš zlomila šuvíkse a pak by v klidu šla za barák skolit kance. Ale postupně jsem si ji dost oblíbil a myslím že se tvůrcům náramně povedlo ztvárnit podstatu vikingské bojově zodpovědné ženy co má na bedrech nějakou reputaci a důležitost. A ani ty mužský kolem ní nepůsobí moc jako nekompetentní pitomci jako tomu je například v druhé části Horizonu. Dokonce ji možná trochu virtuálně miluju, jelikož mám v mobilu pár hambatých artworků. Úchylnost starýho dědka, a dál bych se v tom nevrtal :)

Jinak tohle dobrodružství je v mnoha věcech demence. Ten odkaz hlouposti mechanik co sérii provází tam vystrkuje růžky pořád. Postava leze po všem jak opice, kolikrát aniž bych to tak chtěl, takže stačí jít rovně za nosem protože 97% nerovností které by se museli jinak obejít prostě zparkůruje. Nebo běžiš po cestě a blbka z ničeho nic vyskočí na 30 centimetrů vysoký patnik, a uhnízdí se na něm v posedu chčiju s bohem a sleze až málem urvu páčku na gamepadu. Skoky do kupek sena považuje někdo za trademark, nebo ze když si dám kapuci tak mně nikdo nepozná ( navíc se nasazuje automaticky když vlezu někam kde bych mohl být poznán ). Splynutí v davu celých třech lidi, vyhlídky a podobné AC laskominy. Nakonec jsem si na to zvyknul a v celé té obrovitosti všeho mi třeba to lezení po všem vlastně začlo vyhovovat. Achjo. Potom tu samo máme asi šest stále dokola se opakujících eventů, jako honit papír po střechách, skládat šutry na sebe, zničit zdroj prokletí a tak. O ničem, půlku toho nikdy nebudu dělat. Rovněž se mi moc nelíbí systém vedlejších úkolů formou bodu na mapě kde se něco spustí. Víc bych bral normální úkoly s deníkem a i ty fetch úkoly z nástěnky bych asi uvítal víc.

Všude jsou truhly, stovky, možná tisíce. Většinou schované za nějakým mini puzzlem. Něco pro moji OCD herní podstatu. S tímhle jsem strávil moře času. Vysbírat všechny truhly, i ty malé co jsou vidět jen při nejbližším zoomu mapy. Hrozný, ale muselo to být.
Další věc co mně hodně bavila je vybavení, upgrady a rozvoj postavy skrz obrovskou síť pasivů a aktivních skillů. Ono to totiž silně připomíná Sphere Grid z Final Fantasy X který patří k mým oblíbeným, takže jsem se těšil na každý bodík co tam po level up můžu dát.
Souboják trochu vrže ale nakonec mi taky ze série přijde nejlepší. Je celkem brutální, finishery správně mlaskaji, křupají, mají udernost a vypadají cool. Rozmanitost pohybů s různými zbraněmi taky není špatná. Všechno sice strčí do kapsy dvě kopí se zápalným upgradem a prodlouženým dosahem a není třeba nic dalšího rešit, ale proč si nezablbnout chvíli třeba s Excaliburem.

Taky mi přišlo že tam není žádný celistvý příběh. Tedy těžko říct, za ty tři roky co občasně hraju mi to možná vyšumělo. Je tam Sigurdova ( brácha ) linie která se táhne část hry ale pak se tak divně ukončí a nic dál. Sigurd pak akorát lozí po vesnici a mručí ( jako má proč, já být jím tak mně zabiju ). Jinak každá část Anglie má svoji story line která začne a má svůj konec. Jako některé jsou hodně dlouhé a vydali by za celý příběh v jiné hře ale nějaká spojnice všeho mi trochu uniká. Je to jak takový život Vikinga v Anglii co zažívá věci. Asi jde o etablovaní Vikingů v nové zemi nebo tak něco. Historicky to asi bude nějak plus minus odpovídat. Konec hry je do ztracena a nějaký konec přidali až patchem. Divný to je celý. Ale jako celek to je celkem v pohodě. Většina těch linii je fajn, nemůžu si na to moc stěžovat. Hlavně vysbírat ty truhly, prostě :)

UBI taky musím pochválit za neskutečnou dávku obsahu zdarma, fakt tam toho od vydání přidali spoustu v rámci updatů. Akorát ty event festivaly si klidně mohli odpustit. Jejich minihry byli nuda a ačkoliv za ně byli celkem fajn odměny nakonec je všechny dali ke koupi do obchodu. Takže je mi líto lidi co se tím mořili a teď jen smutně koukají jak si to každý může za pár stříbrných koupit.

Assassin Creed Valhalla se se mnou táhne už pár let, což jistě něco znamená. Minimálně to že mně UBI konečně nachytal na švestkách a po letech vzdoru si mě zařadil do svého stádečka. Taky mám všechny placené DLC které jsem ještě nehrál. Celkem jsem za Valhallu vysolil už skoro čtyři tisíce, ale myslím že ukazatel času který nyní je někde za třemi stovkami hodin a k tomu ty nedohrané DLC tu investici ospravedlňuje.

Už se těším na další open world díl, a možná si nechám vytetovat logo Ubisoftu na záda, stejné jako má moje milovaná Eivorka :)

UBI logo tetování.
https://youtu.be/LAv1Ghl07HE?si=8OqH4rPOSfTnCZq4


A pohled do obrázků mého mobilu.
https://ibb.co/D4gz4Kb
+29

The Last of Us

OndrejVasicek.czOndrejVasicek.cz
Dohráno
  • PS4 95
Pro mě nejsou hry o skóre, achievementech ani bossech. Dobrou hru nedělá počet zbraní, druhů nepřátel nebo konců, ke kterým můžu dospět. Hry jsou pro mě stejně jako filmy či seriály o poselství a zážitku, které mi dokáží svou formou předat.

The Last of Us je dospělý, od klišé na hony vzdálený temný příběh o kráse i zvrácenosti lidské duše a především o tom, jak ta hranice může být k našemu překvapení tenčí, než bychom si přáli.

The Last of Us je synonymem pro „show, don’t tell“. Vidět a sám si interpretovat a utvářet názor o osobnosti charakterů na základě sebemenšího pohybu, náznaku, mimiky, fráze, je krásný pocit tolik známý z knižního světa.
Podlehnout statečnosti Elliiny naivní (v dobrém) dětské duše ošlehané drsným světem okolo.
Zpochybňovat tradiční paradigma hrdiny skrze nečernobílé Joelovy kruté činy.
Přehodnotit hranice myšlenky obecného dobra, možnost ho vůbec definovat a kde se kříží s osobní interpretací a osobními zájmy.

To vše v surovém realistickém světě, kde vystřelit kulku je poslední, mnohdy však paradoxně tou jedinou možnosti. Kde mlčky procházet a nasávat krásu scenérií dá zapomenout na hořkou pachuť, kterou s sebou poselství křehké cesty dvou osamělých duší nese.

Chopení se otěže Ellie na konci není náhoda. Ztotožnění. Jak až mrazivě zní Joelovo povídání při průchodu lesem. Jindy vítané otevření se, tu v kontextu posledních událostí zní tak … A to je ta krása. Je na hráči, aby rozhodl o svých pocitech. Zadostiučinění? Sobeckost? Láska? Nezodpovědnost? …
Plně se ztotožňuji s komiksem, který lze v lese najít v opuštěném autě. Celou dobu byly komiksy paralelou těch dvou. A ten poslední, dle Elliiných pochyb v poslední částí, jí mluví z duše.

Osobně jeden z nejlepších herních zážitků vůbec.

Pro: příběh; dospělost; emoce; nádherná nevtíravá hudba; surová hratelnost; perfektní dávkování akce/průzkumu/příběhu; nádherný design a prostředí; žádní bossové, tuny nepřátel a další v jiných hrách „důležité“ věci, které by zde jen uškodili

Proti: technické chybky (doskakující textury, levitující objekty, díry v mapě; polámaná AI, zasekávání); občas nefér naskriptované praktiky

+28

God of War

GarretGarret
Dohráno
  • PS4 --
Tenhle roadtrip nemohl dopadnout lépe. Už se nejedná o hektickou hack & slash vykosťovačku, ale spíše komorní bojovku ve stylu Severance: Blade of Darkness. Ačkoli souboje tvoří gró samotné hratelnosti, Kratos stále trhá holýma rukama čelisti, rozšlapává hlavy a štípe míchy svých nepřátel vertikálně, je tady znát snaha spíše vyprávět příběh, než nutit hráče drtit gamepad s upocenýma rukama.

Přísný a milující Kratos s problematickou minulostí vs. zvídavý a neposedný Atreus se skrytými vrtochy. Prakticky po celou dobu hraní dochází k vývoji obou charakterů, i když jsem měl občas pocit, že se Atreus chová nepřirozeně a křečovitě a velice rychle pak zase přejde do "pohodové" roviny.

Technická stránka je hry je naprostý vrchol toho, co jsem zatím ve hrách mohl vidět. A teď nemyslím jen naprosto fantastické audio-vizuální zpracování, ale i způsob, jakým se autorům podařilo vyřešit ovládání. I přes neustálé vylepšování a odemykání nových schopností jsem se ve hromadě útoků a úderů neztrácel, naopak se mi úspěšně dařilo využívat všech možných konfigurací, které se na gamepadu dají vymyslet.

I s hromadou back-trackingu se nedostavil pocit dežaví, nejen díky geniálně vyřešené centrální oblasti hry s klesající vodní hladinou a objevováním nových míst. Trvalo mi dost dlouho všimnout si chytře vyřešených loadingů a collectibles jsem nevnímal jako přítěž, ale naopak jsem se dobrovolně vracel do již prolezlých míst pro další a další ňuňátka k vylepšování postavy. A přidaný obsah tím nekončí, protože kromě vedlejších úkolů jsou tady ještě Valkýry a při jejich osvobozování se řádně zapotíte i dlouho po dohrání hlavní příběhové linie.

Ani ten černý ufuněný touster na GoW nezapomene. Především pak na PS4 PRO jsou kladeny větší nároky, kvůli odemknutému framelimitu, což vám dá konzole najevo dosti hlasitým projevem svého ventilátoru. Ale díky tomu je GoW snad nejlépe vypadající hra na konzoli vůbec, nehledě na relativně plynulý chod při 35-55fps v Performance modu.

Mohl bych si postěžovat na trochu účelové hádanky a někdy křečovité utínání postupu hrou nutností něco někde sehnat ("teď potřebujeme tohle, abychom se dostali támhle a přitom je potřeba ještě získat tohle, abys mohl odemknout tamto"), možná i konec mohl být trochu epičtější, ale zase tady není žádný frustrující polonesmrtelný boss, kvůli kterému byste museli kupovat druhý dualshock, protože ten první letěl z okna.

Je to jedna z her, kvůli které si stojí pořídit PS4? Rozhodně ano. Jen o chování sekery a její využitelnosti by se dala napsat esej (popř. natočit video), detaily kostýmů jsem si prohlížel až s fetišistickým zaujetím nezdravě dlouho a nad rozhrnujícím se sněhem při pohybu jsem padal úžasem ze židle. A pak znovu, když jsem šel stejnou trasu podruhé. Za svoje peníze prostě dostanete pořádný kus hry, neojebaný ani na té nejposlednější textuře v nejzapadlejší jeskyni.

Hodnocení: ✰✰✰✰✰
+28

Persona 5

SilentWolfSilentWolf
Dohráno
  • PS4 100
Až moc často se mi stává, že mě k hraní hry, kterou si nakonec velmi oblíbím, přivede jednotlivec - ne masová hysterie. Zde se jedná o vzácného hosta jednoho podcastu – Petra Bulíře. Petr je velkým fanoušek konzole PS4, vždycky mluvil k hrám a ne o blbostech, jak už je neduhem onoho podcastu. Nikdy jsem se taky jeho doporučením nezklamal. A onoho osudového dne se ho ptali, na co se těší. Říct, že na Personu 5 by bylo moc obyčejné, tak u toho použil slůvko „samozřejmě“. Hned si říkám, proč samozřejmě? Vždyť to vypadá jako úplná šílenost, kde zabíjíte obří bimbasy a démony sedící na toaletě – ale podobně jako hlavní postavy hry ovlivňují srdce zlotřilců ve hře, tak mi Petr zas ukradl můj vzdor vůči podobně vypadajícím hrám a já se jí poddal. A byla to zatraceně kvalitní jízda!

Úvodem musím říct – nenechte se odradit tou zmíněnou dvojicí nepřátel. Oba typy jsem potkal za hru tak 5x. A ač jsou některé persony sexualizovány, není to hnané do extrémů.

V komentářích mám ve zvyku psát tak, jak na mě hra zapůsobila, ale jelikož je tento u Persony 5 první, cítím povinnost alespoň trochu nastínit, jak se titul hraje. Jedná se o hru, která vydrží 115 hodin a urychlit nijak nejde. Dialogy jdou odklikávat tak pomalu, že je stejně stíháte číst a musíte si poctivě prolézt skoro vším, co hra nabízí. A těchto 115 hodin se dělí na adventurní část a akční část – v té soubojové budete po vzoru filmu Inception s partou spolužáků pronikat do podvědomí místních zlořádů a měnit je na Mirky Dušíny – netřeba chodit kolem horké kaše, ač premisa zní docela roztomile přihlouple, nejednou jsem si při hraní (obtížnost normal) vzpomněl na Dark Souls. Smrtí hlavního hrdiny přijdete o postup, paláce (podvědomí padouchů) jsou dlouhé a vaše „mana“ která je tak důležitá při soubojích jde regenerovat prostředky, kterých je velmi omezený počet a mnohdy si je musíte dělat přes den místo tak moc důležitých jiných aktivit. V každém tomhle paláci se potloukají strážní, které když přepadnete, tak se promění ve vaše skutečné protivníky. Příklad – strhnete masku strážnému a z něj vyletí čtyři impové a zahájí se boj.

Boj je tahový a má docela dost mechanik. Hodně z nich je taková deus ex machina, kdy vám společník přijde nečekaně na pomoc aby dorazil nepřítele, ale mnohdy víte přesně, co bude následovat – když je nepřítel náchylný na blesky a jeho létající poskoci na střelné zbraně, tak nejdřív omráčíte blesky toho největšího, poté po úspěšném kritickém zásahu předáte štafetu kolegovi vpravo, který revolverem sestřelí všechny čtyři okolo létající zmetky a vy můžete provézt tzv „all out attack“ kdy se efektivně v animačce postavy vypořádají s nepřítelem a dotyčný, kterému se tento „all out attack“ provedl má jakýsi svůj sebestřední setsakramentsky cool shot na kameru. Princip soubojů je ten, že útoků je velké množství a vy nevidíte, vůči čemu je daná persona slabá nebo odolná, dokud si to nevyzkoušíte. A použít instakill vlastnost na neznámého nepřítele, který ji odrazí na vás a zabije hlavní postavu po třech hodinách bez sejvu…to vás naučí opatrnosti.

Líbí se mi, jak efektivně hra také ohlásí vaše úspěchy – množství expů a peněz na vás doslova vybouchne na monitoru, a zvuk levelování postav připomíná praskání ledvin Aba Simpsona, když ho Homer nenechal vyčůrat se. Nikdy jsem se nezbavil toho nepříjemného pocitu v zádech při levelování *plask* *plask*. No a do toho všeho persony chytáte jako pokémony a můžete je kombinovat, abyste vytvářeli silnější, kteří dědí některé útoky původní dvojice. Když vás až moc štve nějaký nepřítel, tak si ho ochočte – rázem získáte veškeré informace o dané personě a můžete také používat její útoky. Mrzí mě trochu, že ta cool vypadající persona z krabiček a artů v úvodu hry poslouží jen k vytvoření nové, trapně vypadající – ale ke konci, kdy si doslova klestíte cestu úředníky z úřadu nebeského, není o zajímavě a cool vypadající persony nouze.
A dále je tu adventurní část, kde navštěvujete školu, plníte nelehké testy, zlepšujete si sociální dovednosti a hlavně zvyšujete úroveň jakéhosi vlivu vašich společníků a lidí, kteří vám na vaší pouti externě pomáhají. Tohle je jedna z nejpropracovanějších věcí, protože jak už jsem zmínil – hra je velmi obtížná a tak značně pomůže, když se jako bonus k úspěšnému zakončení menšího příběhu dané postavy dočkáte i toho, že pro vás třeba vykryje jindy smrtící ránu, která by vás vrátila o pár hodin zpět. Váš opatrovník vás naučí vařit lepší kávu, která vám přidává tak vzácnou manu. Doktorka bude prodávat účinnější léky, kluk, co paří na automatech vás naučí líp střílet, vaše učitelka pro vás bude získávat čas během hodin – protože čas, ten je tu tou nejvzácnější komoditou. Hodně se mi líbila hráčka shogi se kterou se také hraním těchto japonských šachů zlepšujete v palácích. Nestihl jsem se věnovat mnohým postavám a nevím ani, zda by to šlo. Protože i tak jsem doslova na poslední chvíli vymaxoval všechny statistiky, které byly často potřebné k určitým úkolům. Do práce jsem šel asi jen 3x a praním prádla (v palácích nacházíte špinavé zbroje, které se stanou použitelnými jen po vyprání) jsem čas neztrácel. Nejprve můžete provést jednu akci denně, časem vás pustí ven i v noci, získáte tak akce dvě. A ač ve hře prožijete bezmála rok, dnů je zatraceně málo a dobře si rozmyslíte, jestli si uděláte kávu na zítřejší dungeon, nebo zvýšíte úroveň u některé z postav – a vaši parťáci v sobě probudí na maximální úrovni novou personu a to už stojí za zvažování. Time management v nejlepší podobě.

Nejenže se tyto dvě roviny hry krásně doplňují a cítíte, že když pro vás společník vykryje ránu, tak to není jen čísílkem (no… v praxi určitě je) ale dává to smysl, protože ty postavy s vámi prožili už tolik. Hra má naprosto epické finále, kdy vidíte, jaký dopad jste měli na všechny ty postavy kolem. Ukazují se v cutscénách, vzpomínají na váš společný čas, uroní za vás občas slzičku. Hráč má pocit, že bude daným postavám chybět – to je to, co každý mladý Japonec v depresi potřebuje, ale není to jen o tomhle. Ve hře prožijete rok (já ho tam nechal i reálně) a díky té délce mají všechny ty závěry ten správný dopad. Až mě mrzí, že jsem nestihl víc. Nikdy nezjistím, co za chlápka byl ten podivný prodavač zbraní, jeden confidant jsem ani nepotkal a taky by mě zajímalo něco víc o věštkyni nebo novinářce a také jsem nelidsky ignoroval Futabu a tzv. Twin Wardens. Potěšilo taky, že romance nejsou ve stylu Mass Effectu „We’ll bang okay?“. Ve hře toho prostě strašně moc, co se nedá ve 115h stihnout. A to je dobře! Jen bohužel já to znovu hrát asi nebudu.

Jediná výtka patří tomu, že hlavní hrdina nemluví, protože z jeho pokřikování při vyvolávání person se jedná o kvalitního dabéra a rád bych ho slyšel víc. A byl určitě hodně kvalitní, protože ovlivnil i tříletého synovce, který pak pořád pokřikoval „personaaaaa!“.

Hru si určitě zahrajte, pokud pijete rozpustnou kávu a chybí vám motivace přejít na zdravější espresso. Já jsem ke hře díky tématice kavárny nedokázal sednout bez šálku. Tohle jim jde – Catherine měla něco podobného s míchanými drinky. Atlus se nezapře. Jen by mě zajímalo, jestli je káva s curry nějaký vtip, nebo se to opravdu pije. Zkoušet to nebudu.

Jsem příjemně překvapen, že se takhle komplexní hra vyvarovala nějakých chyb apod., bylo zajímavé hrát něco, co nevyžaduje jediný patch. Nezvyk.

Pro: Postavy a jejich vliv na děj, i na hratelnost. Příběh. Mystično. Školní život. Vizuální efekty

Proti: Jedná se zřejmě o recyklát předešlých dílů a jsem rád, že jsem žádný z nich nehrál.

+28

Marvel's Spider-Man

montanamontana
Dohráno
  • PS4 70
Spider-Man je příkladné převedení termínu "letní blockbuster" do herního světa. Řemeslně dokonale zpracovaný produkt, který nabídne nenáročnou zábavu na jedno použití. A to rozhodně není myšleno pejorativně, právě naopak. Takhle perfektně zacílená hra, která splňuje požadavky občasného hráče i hardcore gamera tady už dlouho nebyla. Insomniac splnil zakázku nad očekávání dobře a zřejmě si zajistil obživu na spoustu let.

Šablonovitý scénář se hned ze začátku snaží vyjet ze zajetých kolejí sympatickým pomrkáváním, že i Spider-Manův outfit potřebuje občas vyprat. Vtipné polidštění superhrdiny, se kterým člověk stráví desítky hodin, je jednou z hlavních devíz scénáře. Očividně jej psali nadšenci, bohužel však svázání korporátním dohledem Marvelu. Spidey je tak zbytečně často otravný Mirek Dušín starající se o bezdomovce a zachraňující newyorčany před smogem.

Famózní průlety městem nadchnou malého caparta, i dospělého nerda. Swingovat s lehkostí městem je nádhera i po 30 hodinách. Spolu s hodně kinetickým soubojovým systémem si člověk rychle začne připadat jako zkušený bojovník se zločinem. Dokonce i ty proklínané věže a otrocké collectibly zde působí nakonec vcelku příjemně. Zvláště oproti neustále se opakujícím "pevnostem" a dalším copypaste vedlejšákům.

Samotné příběhové mise jsou úplně stejně zapomenutí hodné, jako zbytek gameplay designu. Technicky perfektní filmečky, ovšem s tuctovou story, jsou přesně ten blockbuster, který Spider-Mana dělá Spider-Manem. Pobavit se a zahodit. Prostě Marvelovka jak má být.
+28 +29 −1

Kingdom Come: Deliverance

S4TWS4TW
Dohráno
  • PS4 85
Uff, tak se mi po desítkách hodin (mám pocit, že jsem se dostal i přes sto hodin) povedlo tuto “velkou“ hru pokořit. První dobrá zpráva je, že jsem se po celou dobu bavil a užíval si výborné prostředí, slušnou hratelnost a chytlavý příběh. Nevybavuji se, že bych se někdy do hraní musel nutit, což je vždy velké plus.

Ono není divu, tohle je přesně typ hry, který mi sedí, je to prostě můj styl. Mám rád větší světy, vyvážené RPG pro víc casual hráče a silné příběhy. Tohle vše KCD splňuje a přidává i něco navíc.

Věcí, co tu hráč může dělat je tu opravdu velmi slušné množství. Většina činností je udělaná zábavnou formou, občas je to i celkem výzva (kolik jsem zlomil šperháků – ano, nejsem kovaný PS4 hráč) a tak vás ani obvykle nudnější questy typu “dones maso, ukradni šperk“ nebudou obtěžovat a často vám samotné hraní zpestří.

Tady bych navázal na jednu věc, která mi trochu vrtá hlavou. Přišlo mi, že na to, že hrajete za takového českého Jendu dobráka, jste vlastně nuceni až moc být špatní – vraždit, krást, zabíjet, loupit – prostě dělat všechno, co dělá klasický padouch. Nedovedu si moc představit, že by hra šla hrát s čistým morálním štítem a zároveň aby zůstala zábavná. Vždyť valnou většinu questů prostě musíte řešit tím, že někoho zabijete, zmrzačíte či něco ukradnete… Chápu, že to je vlastně gró zábavné hratelnosti, ale u KCD mě to tak nějak víc bilo do očí a je škoda, že se s tím tvůrci lépe nevypořádali.

Souboje jsou také jedno vlastní téma. Je pravda, že umějí být ze začátku celkem výzva a i jeden na jednoho vás může potrápit, ale jakmile zjistíte co a jak, tak není moc šance v souboji zahynout. Ve finále nejtěžší jsou souboje 1v3 (a víc), kdy vám věčně někdo řeže do zad, čemuž se ve hře dá vlastně celkem snadno vyhýbat tím, že se vyhnete takovýmto situacím. Souboje 1v1 jsou dost lehké a hromadné bitvy ještě víc. Upřímně jsem čekal, že soubojový systém bude větší výzva, přeci jen se většina dá řešit klasickým hack’n’slash.

Hře ovšem nejvíc škodí její bugy, glitche a místy hodně špatný grafický kabátek. Upřímně jsem nenarazil na žádné větší bugy, které by mi dokonce bránily v postupu ve hře, ale je zase pravda, že se jich ve hře vyskytuje větší množství, než je žádané. Taky se mi stal seknutý loading, uvíznutí ve stromě, nemožnost dokončit quest (a to jsem hrál téměř půl roku po vydání, kdy vyšlo značné množství patchů). Daleko horší pro mě byl grafický stav (PS4 Pro). Takhle rozpixelovaný list jsem hodně dlouho neviděl. Neustále načítání textu, kdy jedete, místo po mostě ve vzduchu, je a je a je otravné a hrozně viditelně to hře ubližuje.

Jak jsem již zmiňoval RPG prvky jsou pro mě, jako nepříliš ostříleného hráče, naprosto ideální. Není zde přerozdělování bodů (snad jen na začátku), ale naopak vylepšování tím, jak danou činnost využíváte. S tím souvisí získávání určitých perků, které můžete, ale nemusíte, využívat. Hrozně super bylo, že jako postava neumíte číst, ale musíte se to nejdřív naučit (jste přece syn kováře), to jsou prostě detaily, které vždy tak nějak zahřejí hráčská srdce.

Kladů a různých fičuřinek bych tu mohl jmenovat více (stejně tak asi negativ), ale jiní už to stejně udělali, tak se nebudeme opakovat. Ano, hra není zdaleka doladěná a pro vyhledávače chyb a věčné stěžovatele to bude voda na jejich mlýn a vlastně se jim nedá úplně divit. Na druhou stranu tato hra nabízí opravdu silný středověký zážitek, které tlačí daleko více na reálnost, než je u RPG her obvyklé. Příběh a spousta vedlejších questů jsou velmi dobře napsané. Navíc nechybí jeden slušný plot twist. Dále hra funguje jako dobrý vzdělávací zdroj, který obohatí vaše historické znalosti.

Moje hodnocení je možná lehce nadsazené tím, že se jedná o “můj žánr“, ale zároveň si stojím za tím, že hra toho nabízí opravdu dost.
+28 +29 −1

Control

montanamontana
Dohráno
  • PS4 90
O Remedy jsem měl po Quantum Break docela strach. Nakonec se však ukázalo, že odloučení od Microsoftu a omezenější budget vlil finským sympaťákům čerstvou krev do žil. To co dohnali na efektivnějším vývoji jim bohužel trošku zazdil vydavatel příšerným marketingem, který unikátní vizuál a zajímavý lore nedokázal před vydáním moc prodat.

Úchvatně monstrózní brutalistické prostory jsou dokonalý setting pro úřad věnující se paranormálním jevům. Remedy se opět snaží o filmový feeling a nešetří perfektními vizuálními hrátkami se světlem a stíny. V kombinaci s velkolepou architekturou, barevnými filtry a krásně zničitelným prostředím jde výtvarně o jednu z nejprogresivnějších AAA her za poslední léta. O to více bije do očí, že dialogy jsou nasnímány velmi líně a se zcela topornými postavami.

Skvěle budovanou atmosféru prozkoumávání tajemné budovy narušuje u Sama Lakea tradiční nešvar. Zde dohnaný už skoro do extrému. Tolik rozhazených dopisů a poznámek jen tak někde nenajdete. Už asi po třech hodinách na mě vyskočila trofej o posbírání 80 (!) collectiblů. Je to únavné, narušuje to tempo hry a věřím, že v roce 2019 už se dají vymyslet lepší způsoby, jak hráči přiblížit příběhové pozadí a zajímavosti. Zvlášť, když jsou fakt zajímavé! Celá myšlenka okolo Federal Bureau of Control je skvělá a jednotlivé mini příběhy snadno přebijí jinak docela béčkový děj v žánru weird fiction.

Málokdy zmiňuji technickou stránku, ale u Control bohužel musím. Optimalizace na PS4 Pro je asi to nejtragičtější, s čím jsem měl zatím tu čest. Po půl roce od vydání už se to asi ani nezlepší. I přesto jde však o jednu z nejlepších her od Remedy a při kladení důrazu na "hra" dokonce i nejlepší. Ač jsem se ztráty linearity v jejich případě docela děsil, tak to Control neuvěřitelně prospělo a jde tak o jejich zdaleka "nejhratelnější" hru. Postavami a světem však patří srdíčko stále Maxovi a Alanovi.

Každopádně mám obrovskou radost, že tu máme autory jejichž tvorba má tak svébytný rukopis, který plynule putuje všemi jejich hrami. Hru od Remedy si prostě s jinou nespletete.

PS: Propojení s dějem Alan Wake samozřejmě zahřálo <3
+28

Uncharted: The Lost Legacy

ZoltanZoltan
Dohráno
  • PS4 85
Uncharted: The Lost Legacy je pro mě důkazem, že série může bez problémů pokračovat i bez Nathana Drakea, protože je zde dostatek zábavných a zajímavých hrdinů, kteří to bez problémů utáhnou také.

Chloe Frazer patří mezi mé nejoblíbenější charaktery v sérii a hru za ní jsem si neskutečně užil. Po boku ji stojí záporačka z předchozího dílu, Nadine Ross. Chemie mezi nimi je bezchybná, je to sice klasické "hledáme si k sobě cestu", ale funguje to bez problémů a jejich rozhovory, špičkování a vtípky jsou super. To, že dokáže Naughty Dog napsat výborné charaktery všichni už víme a netřeba to více rozebírat.

Po hratelnostní stránce je hra pochopitelně stejná jako čtvrtý díl. Vlastně klasické Uncharted. A pořád to neskutečně baví a je to zábavná jízda. Chvíli se šplhá a skáče, chvíli střílí, chvíli stealthuje, chvíli kecá. Po páté to samé, po páté stále sakra zábavné. A závěr hry, který se odehrává na jedoucím vlaku, bude patřit mezi mé památné zážitky, je to nebe.

Grafika a stylizace je opět nádhera, některé scenérie doslova dechberoucí. Nedivím se, že si Chloe všechno fotí :)

Vzhledem k tomu, že se jedná vlastně o DLC/datadisk ke čtvrtému dílu, obsahuje hra stejné chyby. Takže UI opět nereaguje na společníky při stealthu, což působí trošku směšně. A poklady jsou opět svítící tečky - proč to nemůže být jako ve trojce?

V sérii Uncharted mám snad pokaždé výhrady k boss fightům. Zde je docela fajn, snad ani ne z hratelnostní stránky, spíše je radost zdejšímu záporákovi srovnat ciferník.

V mých očích se jedná o třetí nejlepší díl za čtyřkou a dvojkou, a za tou jen o kousek. Je to furt super a chci víc!

Jo, a možná přijde i slon :)

Pro: Hratelnost, charaktery, akce, grafika, zábava

Proti: UI by mohlo být lepší, poklady jsou opět svítící tečky

+28

Cyberpunk 2077

S4TWS4TW
Dohráno
  • PS4 75
Nejočekávanější hra za poslední… hodně dlouhou dobu. Hype byl tak neskutečný, že snad bylo jasné, že tohle nemůže nikdy vyjít tak, aby bylo všechno hezky sluníčkové, na metacritic 90%+ od recenzentů i hráčů a spokojenost na všech stranách. Tady to je názorný příklad toho, když si firma, tvůrci, whatever ukousne příliš velký kus chleba a ještě si nedá dost času na to, ho pořádně rozžvýkat.

Já osobně jsem byl docela nahypovaný. Jakože, zase tolik tohle neprožívám, hru jsem schopný hrát rok po vydání, i když se na ní těším a vím, že je bezproblémová, ale v tomhle případě jsem si koupil speciální edici, sošku a hru zapnul (na moje poměry hodně brzo) již asi 14 dní po vydání. Jsem velký fanoušek Witcher 3, dodnes je to pro mě hra, která přesně definuje to, co mám na hrách rád, tak jsem se prostě nedokázal ubránit a spadl jsem do toho s davem.

První setkání s hrou nebylo vůbec špatné, nadšení s krásně vypadající světa, plno zajímavých postav a hlavně pořádný nástřel v podobě hlavního příběhu. Na druhou stranu to nebyla ani úplná výhra v loterii, neboť se začali vyskytovat první technické problémy.

Já se přiznám, že mě osobně technické problémy u her nějak zvlášť nevzrušují, je pravda, že CP77 jich má spíš více než méně, ale zase bych neřekl, že to je úplná tragédie. Občas se nestihnout vykreslit dveře a vy tak i přes zavřené dveře projdete do místnosti. Občas vám přiletí motorka, projde vámi postava, někdo se někde sekne a něco zůstane vyset ve vzduchu. To je hold problém valné většiny megalomanských her. Na druhou stranu jsem nezaznamenal žádné rozbité questy, nic, co by mi bránilo v průchodu hrou. Jo, jen každé 2-3 hodiny hra spadne, ale nenačítá se nějak extra dlouho, takže dobrý.

Víc mě zklamalo, že hra je nedodělaná v rámci samotného světa. Tady prostě je hrozně cítit, že questy nejsou dodělané, že chybí pořádnější větvení, vždyť i samotný konec se v podstatě ovlivňuje až… na konci. Vaše činy nemají extra valné dopady, prostředí nereaguje tak silně, jak bylo prezentováno (nebo jsem si to vysnil?), chybí víc náhodných setkání a naopak je tu zbytečně moc copy paste úkolů, bez nějakého výraznějšího příběhu, zajímavosti, originality, takže zhruba třetina hry je dělání něčeho poměrně bezduchého, jestli vás chytne souboják, tak to není takový problém, ale já prostě čekal trochu víc.

Prostě bylo useknuto a vypreparováno něco, co byl z velmi dobré, megalomanské hry, udělalo něco, legendárního. Já to v tom cítil a takhle po doběhnutí titulků jsem si to ještě víc uvědomil. Ono vyplnit mapu rádoby questy v podobě koupi aut… Jasný, poznáte to, ale na první pohled si řeknete, wow, tady je mraky věcí co dělat, to bude příběhu, zážitků, originálních questů… no, pak trochu vystřízlivíte.

Na druhou stranu svět, jak vypadá, jak je navrženo město, jaký z něj mám pocit, to je paráda. Hlavní příběhová linka je skvěle napsaná, zajímavá a vlastně až k pořádnému zamyšlení. Stejně tak jsou skvělé hlavnější side questy, prostě ty rozvětvenější, škoda, že jich tam není víc. Občas máte skutečně pocit, že ve městě žijete a hra místy dokáže skutečně hodně vtáhnout. Postavy výborné, skvěle zahrané (nadabované), výborná hudba a velmi zábavný gameplay, který je zpočátku poměrně výzvou, ale jakmile si najdete svůj styl, tak se z vás pomalu začne stávat legenda Night City.

Jestli si budu chtít ještě trochu kopnout a vlastně proč ne, tak se vyjádřím k chování AI nepřátel. Jakože polici, všude jsem viděl, jak se hráči pohoršují nad tím, jak funguje. Já se přiznám, že nebýt pár aut, tak si vůbec nevšimnu, že ve hře nějaká policie je. Jednou mě honila, to trvalo tak 3 sekundy, než mě ztratili z dohledu a pak… vlastně nic. To bych ještě přehlédl s mávnutím ruky, ale i samotné chování nepřátel je, no řekněme, velmi hloupé až naivní. Většinu tužších soupeřů můžete vyřešit tím, že si skočíte na střechu či vlezete za nějaký vzdálenější roh a prostě je vystřílíte. V kontrastu s tím, že vás většinou sundají na dvě rány se pak zdá, že obtížnost byla nastavena jen na vašem těle, které nic nevydrží, ale samotní nepřátelé nejsou vůbec žádná výzva. Takže ani v tomhle směru hra rozhodně nepůsobí jako nějaký „pokrok“.

Můj komentář se zdá jako text plný hatu a velké nespokojenosti, ale to vše plyne hlavně z nenaplněných očekávání, kdy jsem čekal, že dostanu hru, která se zase na roky zapíše jako můj svatý grál a jen tak něco jí nepřekoná, to se bohužel nestalo. Hra mě vlastně po valnou většinu času dost bavila, na PS4 Pro běžela velmi obstojně, ale prostě jsem čekal víc. Tohle měl být kasovní trhák, na který budou všichni pět ódy, ať už přehnaně nebo po právu, ale to se prostě nestalo, tohle je prostě (menší či větší) zklamání… ale pořád je to dost dobrá hra.

Pro: hlavní příběh a větší side questy, město, atmosféra, zvuky, hudba, dabing, postavy

Proti: AI, nedotažené mechaniky (či chybějící), slabý jízdní model, malý dopad rozhodnutí na svět, obecně nedotažené věci

+28

Mass Effect

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 80
Ukázkový příklad toho, jak moc je nostalgie zrádná. Mass Effect jsem kdysi dohrál (cca dva roky po vydání) a zažitý ho mám jako naprostý klenot. Při hraní legendární edice na PS4 v současnosti je však nepříjemně vidět, jak špatně hra v některých svých aspektech zestárla. Pojďme si to špatné odbýt předem, ať můžu na konci chválit...

Mass Effect je ve své podstatě dost ojedinělé akční RPG s fůrou soubojů a střílení. Střílení samotné je neresponzivní, neuspokojivé a zbraně nudné. Systém lootu je nezáživný a já i na obtížnost "Insanity" nové vybavení vždy po nějakou chvíli ignoroval, abych jednou za čas otřesný inventář otevřel a čistě dle statistik vyměnil bambitku, reprezentovanou nicneříkajícím jménem, za druhou se zdánlivě lepšími statistikami. V rámci legendární edice nejsou postavy limitovány na použití jen některých zbraní, výslednému pocitu to však vůbec nepomáhá.

Na obě nohy napadá i design akčních úrovní a třeba pasáže na Ferosu před zdejším záporákem jsou vyloženě hrozné. Ovládání je i přes jistá vylepšení oproti originálu stále toporné a používání schopností neintuitivní. Těžkopádnost možná do jisté míry patří ke kouzlu hry, přeci jen nejde o příběhovou střílečku ale hutné RPG s akčními souboji, jenže střílí se vážně hodně a vás to většinou nebude skoro vůbec bavit. Hře nepřidává ani špatná umělá inteligence a hlavně u konce se mi často soupeři zasekávali na místě nebo o stěnu a to platí i pro závěrečný souboj.

Kapitolou samu o sobě jsou mise v MAKU, které mnozí hráči nenáviděli již v originále a v oprášené verzi z roku 2021 nejsou o nic lepší. I přes zajímavé střípky příběhu se v nich opakuje ta samá hratelnost, navíc celkem mizerná. Je škoda, že tvůrci v tomto ohledu nevsadili spíše na kvalitu než na kvantitu. Osobně mě průzkum pustých planet postupně znudil na tolik, že jsem se na ně i jako jinak obsesivní videoherní louda a pečlivý "procházeč" veškerého obsahu prostě vykašlal. Dost mne tak překvapilo, že mi s koncem hry naskočila i poslední trofej potřebná k platině... asi jsem jich nakonec přetrpěl dost.

Zatím tedy velký špatný, přitom mám stále pocit, jako bych se hodnocením 8/10 skoro rouhal. Proč? Mass Effect je totiž úžasný epos plný nezapomenutelných momentů (jen neplynou přímo z akce). Příběh je i po letech úžasný a strhující, postavy skvělé a morální rozhodnutí obtížná. Hra stojí na tak bytelných základech a lore, že si o něm mohou zdát i jiné velké hry, vycházející i z velkých knižních sérií. "Svět" Mass Effectu je jednoduše úžasný a hra je tak vlastně mým vůbec nejoblíbenějším sci-fi dílem, kterému jinak v porovnání s fantasy úplně neholduji. Koncepty fungování zdejší společnosti i jednotlivé rasy jsou popsány barvitě a nápaditě, univerzum Mass Effectu je tak naprosto živoucí a uvěřitelné. Málokterá dnešní hra, dokáže vyvolovat pocity jako tenhle kousek s podprůměrnou grafikou (není míněno jako kritika). Když už tu plácám o atmosféře, musím zmínit i některé úchvatné skladby ze soundtracku a třeba podkres, který se rozehraje, když kliknete v menu na "Continue", naprosto perfektně vystihuje pocit vesmírných dálav.

I přes poměrně značnou kritiku, musím zdatnějším angličtinářům, milujícím hluboké videoherní příběhy, vřele doporučit. I když se u střílení v kontextu dnešních her budete asi nudit a skřípat zuby, přesto tohle epické dobrodružství Commandera Sheparda a jeho posádky stojí za pozornost. To, že jsem měl po včerejším dohrání hned chuť pustit dvojku, mluví samo za sebe.

 Hodnocení na DH v době dohrání: 84 %; 798. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press

Pro: Neuvěřitelně poutavé lore a "svět"; postavy a příběh; úžasná atmosféra; scénář

Proti: Akční hratelnost zestárla hodně špatně; hrozný inventář a loot systém; průzkum nepovinných planet je otravný a nezáživný

+28

Stray

WalomeWalome
Dohráno
  • PS4 90
Co to je zase za debilní hipsteriádu? byla moje první a jediná reakce na hru Stray v dobách, kdy o ní na internetech kolovaly první informace. O projektu jsem věděl, ale nechával mě naprosto chladným. Kategorické odsouzení a moje láska ke psům ale byly odsunuty na druhou kolej asi dva dny poté, co hra vyšla. Hype byl obrovský, internetem kolovaly memy, modifikace s vlastními mazlíčky a další roztomilosti. V momentě, kdy se hra objevila v jedné z padesáti verzí nového PS+, nebylo vo čem.

Stray je jiný. Paradoxně právě indie charakter, který mě na hře odrazoval, mohl nakonec za to, že jsem si hru nehorázně užil. Vtáhla mě během prvních momentů. Jen nelida by nesoucítil s kočkou, která vinou osudu přijde o svoji smečku a ocitne se v dystopickém stísněném světě plném červených potvor.

Jelikož jsem nevěděl co od hry čekat, překvapilo mě na ni úplně vše. Prostředí, forma dialogů, NPC, gameplay. Nezažíval jsem to, co zažívám u každé AAA hry, tedy takovéto "jojo, takže tady mám safehousy, tady mám obchody, tady jsou tyhle vedlejší mise, támhle jsou tamty vedlejší mise", ale byl jsem vtažen do lineárního zážitku, který v takto parádním kabátku nemá obdoby. Indie her je spoustu, ale toho bohdá nebude, abych rozehrával různé pixelartové podivnosti. Takovouhle grafiku chci od moderní videohry.

Z charakteru hry jsem očekával nějaké složitější puzzly a hlavně nějaké dovednostní disciplíny, u kterých budu trpět jako dítě hrající The Lion King. Vývojáři ale asi dobře vědí, že moderní hráč je neschopný a líný, a hra je vesměs taková přímočarovka s pár pasážemi, kde je občas potřeba trochu pozornosti. Mně osobně dělaly největší problémy dvě místa, na kterých mi nedošlo, že jsem přece kočka, a mohu ten plot před sebou prostě podlézt. Linearita mi vůbec nevadila. V jeden moment se hra otevře do jakéhosi malého hubu, kde je prostor i pro plnění vedlejšího questu, což je příjemné (ale ne povinné) zpestření. Tam jsem si vzpomněl na Kingpin: Life of Crime.

Stray mi ale nejvíc připomíná Beyond Good & Evil. Věřím, že pro hodně 12letých hráčů a hráček bude Stray to, co je pro mě právě BGaE. Roztomilá pocitová hopsačka z nepříliš růžové budoucnosti, která má velice silný, i když prostý příběh.

Přeji tvůrcům, že se hra stala hitem a doufám, že kvůli Sony passu moc nevykrváceli. Klidně bych si dal nějaký sequel, ale obejdu se i bez něj. Herní zážitek to byl krátký, ale rozhodně silnější, než u random ubi open world game number 51.

Zážitek umocňuje také parádní ost.

Pro: hudba, grafika, vizuál, level design, příběh (po delší době mě příběh skutečně zajímal), impozantní konec

Proti: sem tam bug, ale ne fatální

+28

Diablo II: Resurrected

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS4 95
Nikdy by mě nenapadlo, že si někdy zahraji své Diablo 2 na televizi. Diablo 2 jsem hltal už jako čerstvou novinku a hrál ho pořád dokola bez omrzení. Minimálně na obtížnost normal jsem ho, kromě Assasínky dohrál ze všemi postavami. Na obtížnost hell jsem se dostal s Barbarem, Nekromancerem a Paladinem. Úplně nejdál pak s Barbarem do půlky druhého aktu. Bylo to ale velké trápení. Nemohl jsem najít pořádnou výbavu a možnost resetu skillů v tehdejší verzi ještě nebyla.

Resurrected jsem koupil hlavně v domnění, že bude obsahovat lokální multiplayer. Který si tvůrci bohužel na poslední chvíli rozmysleli a já si toho nevšiml. Jako by to bylo včera: "Dal jsem 650 za hru, kterou si nemůžeme ve dvou zahrát na jedné televizi? Jak to, že to v Diablu 3 šlo a tady ne? Co teď s tím?" Když už to teda bylo spuštěné, tak alespoň za zkoušku stojí. Zvolil si Nekromancera a zažil nostalgii, která mě nechtěla pustit. Spoluhráčka poté znechuceně odešla, protože jsem si to prý koupil hlavně pro sebe a lokál vlastně vůbec nepotřebuji. (Jo, to byly časy, když jsme na kolečkách vozili CRT monitory ke kamarádovi, kde jsme to všechno vyskládali na pingpongový stůl.)

Moje hlavní motivace byla dohrát hru na hell. Teď už opravdu, i kdybych u toho měl umřít. A k tomu jsou tady pěkné PlayStation trofeje. Některé sice dost hardcore, jako třeba: Dosáhni maximální úrovně s hardcore postavou. Na první pohled trochu krutá představa. Na druhou stranu v remasteru přibylo pár berliček. Jako je třeba sdílená truhla, kde můžete s několika postava křečkovat výbavu a runy. Nebo, po vzoru Diabla 3, můžete mnohem snadněji a intuitivněji používat různé skilly. Pokud to opravdu myslíte vážně a chcete v tom nechat milión hodin, hra se tím stává trochu jednodušší. To ani nemluvím o možnosti třikrát vyresetovat skilly a dovednosti.

Reset jsem využil maximálně. Díky mizernému pathfindingu, který zůstal nepochopitelně na stejné úrovni jako před 20 lety, jsem brzo musel oželit vyvolávání kostlivců a jiných služebníků. Hlavně v podzemních úzkých chodbách nemakali tak, jak by měli a to by bylo na hell smrtící. Druhý restart přišel na obtížnosti hell. Málo jsem využíval synergie ke kouzlu Bone Spirit. Kletby byly naopak moc vytěžované a měl jsem zbytečně moc bodů v síle. Třetí reset přišel až úplně na konci. Na kletby jsem se vykašlal úplně a používal jen tu, co mi přidávala hůlka (mrazící zpomalovač). Oslabil jsem damage ohnivého golema, aby byl už opravdu jen štít a všechno co šlo jsem narval do posilnění kouzla Bone Spirit.

Od třetího aktu do konce hry na hell jsem postoupil jen o dvě úrovně. Žraní zkušeností po smrti bylo fakt frustrující. Zvlášť, když se nešlo dostat k mrtvole pro obnovu alespoň části zkušeností. Poražení Baala bylo uspokojující. Už ne fakt, že mi po outru hra spadla a při opětovném zapnutí byl quest veden jako nesplněný. Prostě se to neuložilo (Aááááá!). Naštěstí, kdyby mi to nikdo nevěřil, můžu ukázat trofej..

A teď ještě jednou s čarodějkou. Tentokrát ale žádné sraní a rovnou s osmi fiktivními spoluhráči. Jsem zvědavý, na kolikáté úrovni budu na konci. Nekromancer na standardní hru má úroveň 82. Nechápu, že někdo na tohle nastavení má vůli hrát na maximální úroveň.

Diablo 2 jsem si znovu užil a ještě užiji. Tohle jen tak z disku nepůjde.

Pro: nestárnoucí atmosféra, znovuhratelnost, sdílená truhla, zjednoduššené ovládáni oproti původní hře, je to prostě legenda definující žánr

Proti: chybí lokální multiplayer, pathfinding bohužel také zůstal na nostalgické úrovni

+28

Resident Evil 7: Biohazard

HolyMeatballHolyMeatball
Dohráno
  • PS4 85
Když mám chuť s nějakou hrou seknout, obvykle to znamená, že mě neba a nechci s ní ztrácet čas. Nicméně s Resi7 jsem chtěl opakovaně seknout jen z těch nejlepších důvodů.

Asi největším překvapením pro mě u této hry byla ta skutečnost, že jsem se opravdu při prvním hraní bál. Jo, měl jsem dokonale zatemnělou místnost, prostorný pohodlný gaučík, a televizi o rozměrech boku malé dodávky, ale i tak jsem nečekal, až jak úspěšně mi hned několik hodin v kuse bude každý krůček Bakerovic statkem sevírat půlky. Kolik kuráže bude vyžadovat otevření i padesátých dveří. Od teď si přeji, aby se každý další moderní Resi hrál přesně takhle. Abych musel sbírat všemožné harampádí, řešil puzzlíky, a hledal cestu dál, zatímco po mně jde ufuněný Jack Baker, jemuž stačí se jen tak šprímařsky procházet kolem a sem tam zavolat mé jméno, abych měl vmžiku naděláno a úspěšně cítil ten adrenalin a instinktivní strach z toho, že po mně prostě někdo jde. Všechna čest.

Mno ale byl by to prd Resi, kdybych si v tom taky občas trochu nepozabíjel, že. Od toho tu jsou molded - jsou tak akorát silní, tak akorát rychlí, a v neposlední řadě tak akorát odporní na to, aby mi vidina byť i krátkodobého pobytu v malé sklepní místnosti, ve které mi společnost dělá právě skupinka takových čtyř molďáků, byla dosti nepříjemná. Po nemilosrdném vykidlení asi dvaceti těchto moldy pšouků jsem už ale chtivě vyhlížel nový typ nepřítele, ovšem po zhruba šesti odehraných hodinách jsem se smířil s tím, že už mě žádný satanužel nečeká.

Co ale hra postrádá na rozmanitosti nepřátel VÍCE než adekvátně kompenzuje svou šťavnatou kinestetikou. Soubojům nechybí pořádná fyzikalita, kdy každou ránu z každého kvéru opravdu cítíte. Navrch toho zdejší modely zbraní jsou naprosto fenomenální samy o sobě. Mnoho her poskytuje kvalitní zbraňové porno, ale Resi7 v tomto směru opravdu zvedlo laťku, kdy krom excelentních vizuálních designů zbraně mají i výborné zvukové efekty. To, jak ta brokovnice spokojeně drnčí, když ji držíte, jsem prostě ještě nikde jinde simulováno ani neviděl.

Krom obyčejných moldy smraďochů hra samozřejmě taky obsahuje pár bossů. Ti kvalitativně pokrývají celé spektrum od "to byla neskutečně klaustrofobická jízda, a ta euforie po výhře!" až po "to byla jedna z nejhorších bossbitek, jakou jsem kdy viděl, fakt zklamání twl". Většinově jsou ale naštěstí oukej; většinou je situace vyhrocena nevelkým prostorem k manévrování, a mrštnou sviní k zabití, takže nutnost rychlého přemýšlení pod neustálým stresem hraje prim.

A co se mi teda vlastně nelíbilo? Za zmínku vlastně stojí jen jedna věc - hádanky. Jak jem si je užíval ve starších dílech, zdejší hádanky bohužel doplatily na modernizaci a snahu učinit hru přístupnější. Ve výsledku tak člověk s železnou konzistencí vždy najde do očí bijící vodítko, popř. rovnou celé řešení, do tří metrů od samotného puzzlátka. Nikdy jsem nemusel fakt přemýšlet a prozkoumávat, abych našel cestu dál, což zaštípe.

Taky zaštípe, že Madhouse se odemkne až po dohrání hry. Na Normal totiž stačí jen ždibítko šetrnosti k zajištění, že se člověk nikdy nedostane do opravdu nebezpečného nedostatku munice a zdraví. Od půlky hry si k nedostatku pak už ani nepřičichne, neb nábojů, chemikálií a zelených bylinek je habaděj. Zato Madhouse, to je panečku jinčí kurva. U Madhouse se počítá naprosto každá kulka; tížilo mne na srdénku pokaždé, kdy jsem netrefil headshot. Jednou jsem taky omylem zbaštil kvítko, když jsem byl zcela živ a zdráv, což mi hlodalo na svědomí ještě dobré dvě hoďky poté. Madhouse je ryzí survival zážitek, anžto dělá z takřka každé potyčky nefalšovaný boj o přežití. Nejlepší na něm ale je návrat ukládacích itemů - checkpointy jsou zredukovány na absolutní minimum (cca šest na celou hru), a aby jste si hru uložili, musíte si nejdřív najít kazetku, a tu následně jednorázově použít. Je to bomba, vpravdě věčná škoda, že stejný systém není přítomen i u normální obtížnosti.

Na konec si ještě neodpustím jednu malou poznámku, která víc než výčitkou je takovým zasněným přáním - ten hlavní barák fakt mohl být větší a hlavně otevřenější. Sotva si vzpomenu na Resi2 a jeho policejní stanici, či Resi1 a jeho Spencerovo panství, zasteskne se mi při vzpomínce na to, kolika všemožnými stezkami se dalo dostat na jedno a to samé místo. Když jsem měl namířeno do východní ukládací místnosti, mohl jsem to vzít spodní chodbou, koridorem v patře, nebo tou tajnou místností za obrazem ve vstupní hale. Zdejší plantáž, přestože jinak parádní zasazení a ukázkový příklad fantastického hororového level designu, fakt mohla taky nabídnout vícero možných cestiček kolem a dokola.

Takže ták, je to dobrý. Vona je to de facto kombinace Outlast a Condemned. Což by vám samo o sobě mělo znít ultra šukézně a kopat vás ke koupi. Tak šup šup, tohle si ve vaší knihovně místečko zaslouží.

Pro: Audiovizuál; atmosféra; příběh; VA; šmakózní kinestetika spojena s výbornými modely zbraní; Madhouse

Proti: Hádanky; Bombermaní finále (thx SilentWolf!); mohlo být více typů nepřátel; Madhouse měl být dostupný od začátku

+27

Heavy Rain

LuccinyHryLuccinyHry
Dohráno
  • PS4 85
Heavy Rain je jednou z těch her, které se chlubí tím, že vaše rozhodnutí ovlivňují vývoj příběhu. Po dohrání můžu zodpovědně prohlásit, že je to zatím JEDINÁ hra, která si nehoní triko a vaše rozhodnutí (a nejenom rozhodnutí, prostě i to, zda v dané situaci zvládnete rychle reagovat) zde opravdu mají zásadní význam. Je to tedy v podstatě unikát - a už jen pro to stojí za zahrání.

Příběhově se jedná slušný detektivní thriller, kde pořád a ne náhodou prší a kde střídavě hrajete za několik postav, od FBI agenta, přes poškozeného otce-hrdinu až po soukromé očko v pršiplášti. Který potřebuje, protože pořád prší. Akce je založena na QTE, funkce controlleru jsou zde tedy využity tak naplno, až z toho budete mít křeče v prstech. Právě to může být někdy frustrující, když se vám napoprvé nepovede to, co byste rádi a musíte pak div ne vytrhávat playstation ze zdi, aby se vám neuložilo to špatné vyústění situace. Ale jak bylo řečeno - pokud někdy nějaké herní studio (například Telltale Games) bude tvrdit, že vaše volby mají význam, Heavy Rain je dobrým ukazatelem, jak to doopravdy má vypadat.

Pro: interaktivní thriller, kde mají volby opravdový význam

+27

What Remains of Edith Finch

montanamontana
Dohráno
  • PS4 100
Giant Sparrow od své prvotiny neuvěřitelně dospěli. Ve What Remains of Edith Finch potvrzují, že hry dokáží být vrcholem audiovizuální tvorby, do které se slévají všechny tradiční formy umění. Z vcelku jednoduše vystavěného příběhu se díky originální interaktivitě stal zážitek, jenž jiné médium nemůže nabídnout. Takříkajíc next-gen vyprávění. Edith se těžko popisuje bez spoilerů a je lepší si ji zahrát bez jakýchkoliv informací. Proto doporučují nečíst dál a nečíst vůbec nic. Prostě si to celé užít s čistou hlavou.

Spousta her se snaží vyprávět, ale málokterá to opravdu dokáže. Edith mě proto nadchla od prvních krůčků nekompromisním vedením hráče pomocí slov. Slov, které jsou smysluplně součástí prostředí a často také hratelnosti. Design bez nápověd a šipek jsme tu měli mnohokrát, avšak málokdy v tak estetické a přirozené formě.

Jak Edith postupně prochází fantaskním domem své rodiny, který rostl spolu se svými majiteli tak, jak to jen magický realismus dokáže, objevuje jednotlivé příběhy svých předků. Každý příběh je vyprávěn nejen slovy, ale i svým zpracováním a vlastní unikátní hratelností. Máme tu plazení s lidožroutským červem, dechberoucí moment na houpačce, strašení v komiksu, nostalgické fotografování a mnoho dalších různě interaktivních pasáží. Každou s vlastní sadou ovládání, což v závěru dělá vcelku neuvěřitelný počet různých ovládacích schémat (bez nápovědy!) a přitom vše působí naprosto přirozeně.

Každý z příběhů by si zasloužil dlouhý rozbor u piva, ale nejvíce uhrančivé (= do očí bijící) jsou zřejmě dva. Malý Gregory hráče kouzelně přenese do mysli ročního dítěte, hrajícího si ve vaně. A dokonce ho přiměje hrát si s žabičkou do rytmu Čajkovského, aby s nim nakonec doplaval za světlem na konci tunelu. Neuvěřitelné. Videogames, right? Stejně silně zapůsobí Lewis a jeho ubíjející práce v konzervárně. Tohle je tak geniální ukázka skloubení hratelnosti, myšlenky a pocitů, že jsem jen nevěřícně zíral, jak plynulým a strhujícím způsobem hra dokáže navodit pocit monotónní činnosti a únik do vlastního světa.
A pak vlastně i příběh poslední. To když se pomalu dostáváme s prabábi Edie k jádru pudla, když v tom jsme doslova vytržení z děje a ten je navždy ztracen. Smutné, tajuplné, krásné. Jako celá hra.

Edith Finch se bezesporu jednou zapíše do gamedesignérských učebnic. Než se toho ale dočká, musí jí stačit, že v mých očích je zapsána jako jeden z nejkrásnějších herních zážitků a nejlepší příklad toho, že hry by neměly spoléhat jen na přebírání tradičních forem. Měly by si vytvářet vlastní.

PS: Propojení s The Unfinished Swan zahřálo u srdíčka. Krásný detail.
+27
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • jvempire Gothic +32
    Napsal jvempire, 16 dní
    Populární a povedených RPG sérií není málo, ale Gothic přesto dokázal nezapadnout a zapsat…
  • Garret Kingdom Come:… +26
    Kingdom Come: Deliverance II
    Napsal Garret, 10 dní
    Vávra v jednom z rozhovorů uvedl, že hry dnes nejsou dělány jako zážitek. Když se nad tím…
  • adam.kulhanek Fallout Tactics:… +25
    Fallout Tactics: Brotherhood of Steel
    Napsal adam.kulhanek, 15 dní
    Z prvních dvou dílů Falloutu jsem byl velmi nadšený, dvojku považuji jako jednu z mých…
  • jvempire Kingdom Hearts +25
    Napsal jvempire, 22 dní
    Kingdom Hearts je skvělá RPG série vzniklá spojením Final Fantasy a Disney u které mám…
  • S4TW Kingdom Come:… +22
    Kingdom Come: Deliverance II
    Napsal S4TW, 21 dní
    Herní výzva 2025 –  Zločin a trest     Tak tohle byla jízda! Hned z kraje mohu říct,…
  • CrisBenton The Elder Scrolls… +22
    The Elder Scrolls IV: Oblivion
    Napsal CrisBenton, 9 dní
    Tak po dlouhé době jsem zase něco dohrál, pač nebylo moc času. Na předchozí hře Morrowindu…
  • jvempire Stray +21
    Napsal jvempire, 18 dní
    Tento kočičí příběh mě zaujal již v prvních ukázkách. Jde o dobrodružství se…
  • ActualPigeon5 Kingdom Come:… +21
    Kingdom Come: Deliverance II
    Napsal ActualPigeon5, 21 dní
    Tak po 145 hodinách mě dojely titulky a i když je to z mnoha pohledů fantastická hra, tak ta…
  • Subject 13 Star Wars:… +21
    Star Wars: Knights of the Old Republic II: The Sith Lords
    Napsal Subject 13, 11 dní
    Jsou hry dobré a špatné. Jsou hry co se povedly a nepovedly… a potom jsou tu druhé KotORy.  …
  • hanak_v_exilu S.T.A.L.K.E.… +20
    S.T.A.L.K.E.R.: Clear Sky
    Napsal hanak_v_exilu, 25 dní
    S.T.A.L.K.E.R. Clear Sky provází pověst nejslabšího dílu z původní trojice, jenže na…