Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Chronos

  • PS5 65
Ač jsem i já občas toho názoru, že "v jednoduchosti je síla", nakonec musím naznat, že Chronos toho i na nevalném prostoru (cca 12 hodin na nejvyšší obtížnost) bohužel moc nepředvedl. V jádru jde tak o hodně prosťoučkou "soulslike", která v určitých momentech i slušně baví, v ničem však také nějak zvlášť nevyčnívá a mechaniky jsou nakonec jednoduché až příliš.

Asi nejvíce přelomovým prvkem mělo být stárnutí hlavní postavy s každou smrtí. Z posledního střetnutí se tak jako vítěz radoval můj 79-letý vetchý staříček (ne na dlouho). Stárnutí v konečném důsledku na hraní samotné však citelný dopad nemá. Jediným výraznějším prvkem je mechanika, kdy mladšímu hrdinovi stačí pouze jeden bodík dovedností pro zlepšení síly či zdraví, zatímco starej dědek už pro zlepšení kondice potřebuje bodů více, zato je však podstatně levnější skill "arcane". Arcane mi však i přes hodně univerzální build přišel naprosto k ničemu. Systém kouzel je hodně chabý – jde pouze o čtyři možná vylepšení vašich útoků. Speciální útoky je navíc potřeba nejdříve nabít běžnými údery což i přes vylepšený skill arcane trvá tak dlouho, že se k němu nedostanete za celý bossfight.

Chronos je hratelností ořezaná "soulslike" s tím, že autoři se vykašlali na nutnost opakovaného sbírání duší či jejich obdoby po smrti postavy. Úrovně tak přibývají standardně po dosažení dostatečného množství zkušeností. Hra má velmi omezený systém léčení a zvyšování úrovně často slouží hráči i jako lékárnička, jelikož zdejší obdoba "Estus flask" se obnovuje výhradně se smrtí a tedy i se zestárnutím hrdiny.

Zbraní hra nabízí celkem málo a nejsou ani příliš zajímavé. Štíty jsou celkem tři. Další vybavení neexistuje vůbec a hra tak z mnoha důvodů působí prostě dost omezeně. Nepřátelé jsou vizuálně sice celkem originální, nepřišli mi však příliš hrozivý a Chronos na mne tak mnohdy působil jako soulslike pro děti. To platí i pro bossy, kteří nejsou vyloženě špatní, ale spíše jen průměrní. Co mi přišlo vyloženě strašné je začátek dobrodružství. U hry podobného typu byste čekali rychlé vhození do akce a souboj, Chronos vás místo toho nechá běhat s mečem či sekerou v ruce po prapodivné výzkumné stanici a jezdit výtahem sem tam. Je to divný (byť později v rámci příběhu později alespoň vysvětlený) a velmi nezáživný začátek, kdy by se měli snažit hráče autoři spíše zaháčkovat než odradit...

Hra v sobě skrývá i lehké adventurní prvky a tím pádem i nutnost kombinovat či vhodně používat nalezené předměty. Vše je však relativně intuitivní a jediný menší zásek jsem zažil při klasické hádance s posouváním kamenů, na které jsem odjakživa vyloženě retard...

Chronos i přes svoji jednoduchost a viditelně nízký rozpočet i ambice dokáže bavit. Nevalná délka je vlastně spíše plusem a pro milovníky soulslike půjde o nenáročnou jednohubku s celkem zajímavým lore. Sám jsem si chtěl hru projít než se konečně pustím do navazujícího Remnant: From the Ashes a hra mě díky celkem nízkým očekáváním nezklamala, ale ani ničím vyloženě neoslovila.

Hodnocení na DH v době dohrání: 66 %; 6. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Střízlivá délka, díky které hra nezačne nudit; adventurní prvky; stárnutí hlavní postavy je alespoň nějaký nápad

Proti: Po stránce hratelnosti velmi ploché; málo zbraní a vybavení; nic moc nepřátelé; velmi ubohý systém "kouzel"

+7

Evil West

  • PS5 75
Poměrně nezajímavý příběh ale combat je návykový a zábavný, takže se to hrálo samo. Takový trochu "God of War s bouchačkou" Co mě docela sralo, byla nemožnost backtrackingu v při postupu v daných lokacích. Tu a tam v dálce nebo za rohem zahlédnete nějakou tu bednu či zlato, abyste po chvilce zjistili, že už není možnost se pro ně vrátit, aniž byste museli restartovat celou misi. A to je docela otrava. Jako další mínus lze zmínit, že ve všech videosekvencích hra vůbec nezohledňuje váš současný outfit, což působí dost líně. Jinak je to docela fajn hra na víkend :)
+2

Cuphead

  • PS5 100
Herní výzva 2024: 10. V záři reflektorů

V posledných rokoch sa dosť často hovorí o tom, že moderné hry stoja za starú bačkoru (na YouTube na túto tému nájdete mnoho videí). Že gaming vlastne umiera a firmy produkujú zúfalo nudné hry. Tie sú v podstate všetky na jedno brdo, nezaujímavé, plné mikrotransakcií, chýba im vlastný ksicht a odvaha riskovať. A pri pohľade na tie AAA tituly, ktoré sú si podobné ako vajce vajcu by človek vlastne aj súhlasil, že dnešná doba nie je hráčom naklonená. Ono je to ale pravda len čiastočná.

Pretože áno, je faktom, že mnohé AAA hry sú nudné a spotrebné produkty bez duše, lenže súčasnosť viac než kedykoľvek predtým praje aj nezávislej scéne, ktorá ponúka pomerne veľa drahokamov. A jedným z nich je aj Cuphead.

To je totiž absolútna fantázia! Nádherná ručne kreslená grafika (ani si neviem predstaviť, koľko práce to muselo dať), famózny jazzový soundtrack a brutálna obtiažnosť. Splnený sen každého hráča, ktorý sa rád týra. Musím povedať, že rubber hose animácia, ktorú tvorcovia využili, mi ako decku prišla niečím nepríjemná a znepokojivá. Docenil som ju až oveľa neskôr. Niet divu, keďže samotné animáky 30. rokov boli dosť uletené a surreálne, čo Cuphead využíva na maximálnu možnú mieru. Iste, príbeh je jednoduchý, ale bez problémov by obstál ako diel nejakého animovaného seriálu z tých 30. rokov, takže je to vlastne plus.

Hráča čaká mnoho nesmierne kreatívnych a poriadne šialených bossov. Boje s nimi tvoria hlavnú náplň hry, run and gun levely sú potom príjemným spestrením. Rozhodne však nie sú oddychovkou! Miestami ma dokonca frustrovali ešte viac než bossovia (Funhouse Frazzle ma bude budiť zo spánku). Pretože, ako ste sa už asi dovtípili, čo sa týka náročnosti, tak áno, Cuphead je ťažká hra.

Našťastie je to ale poriadna návykovka, takže ju proste nepustíte z rúk, kým bossa neporazíte. Tvorcom sa presne podarilo trafiť balans medzi zábavnou výzvou a frustráciou. Väčšinou som tak nadával na seba a na svoju neschopnosť a nie na autorov (väčšinou...).

Niekomu možno bude vadiť, že bossovia nemajú health bar, ale mne to neprekážalo. Po neúspechu vám navyše hra ukáže, ako ďaleko ste v leveli postúpili a koľko vám chýbalo do cieľa. To by niekto mohol považovať za zdroj frustrácie, mňa to ale motivovalo. Videl som totiž svoj progres, to ako som sa s každým pokusom kúsok po kúsku blížil do cieľa a to ma poháňalo ďalej. Kvitujem aj možnosť opakovať boje s bossmi.

Po víťaznom fighte totiž obdržíte známku podľa toho, ako sa vám darilo. Pokiaľ chcete získať najvyššie hodnotenie, môžete to skúsiť znova (a znova a znova...). Ja som bossov opakoval dosť často, nie primárne kvôli lepšej známke (bol som rád, že som bossa vôbec porazil, či to bolo na C- alebo na B+ ma až tak netrápilo :)), ale proste preto, lebo boje boli zábavné. Ocenil som aj počítadlo úmrtí (za celú hru som zomrel 1570-krát, neúspešných pokusov bolo ale oveľa viac, keďže keď sa mi nedarilo, dosť často som boj prerušil a skúsil to rovno odznova).

Ak by som mal niečo vytknúť, tak parry mechanika mi prišla trochu nevyladená. Veľakrát sa mi zdalo, že som parry urobil včas, ale bolo to zaznamenané ako damage (samozrejme záležalo na situácii). Možno to ale bolo mojou nešikovnosťou. Dosť som sa následne obával nejaké parry skúšať. Životov máte totiž menej než málo (defaultne tri, neskôr si ich môžete zdvihnúť na maximálne päť).

Druhá vec, čo by možno niekomu mohla prekážať je fakt, že Cuphead neobsahuje žiadne oddychovejšie momenty. Bossovia aj run and gun levely sú skúškou nervov a nedá sa povedať, že by si hráč v niektorých leveloch mohol vydýchnuť. To robí z hry nekonečnú adrenalínovú jazdu, ktorej sa ale niektorí hráči môžu presýtiť. Mne osobne sa to ale nestalo.

Cuphead je skrátka a jednoducho poklad. Štýlová hra vytvorená s láskou a absolútnym nasadením. Tvorcovia kvôli nej dali výpoveď v práci, vrazili do nej vlastné prachy a dokonca založili aj vlastné domy! O to viac človeka teší, že dodali výbornú hru, ktorá sa navyše stretla s úspechom. Zaslúži si ho.

Pro: výtvarné stvárnenie, bossovia, náročnosť

Proti: občas trochu moc hardcore, sem-tam parry nefungovala úplne ideálne

+10

Doom

  • PC 80
  • PS5 90
Rychlý a nabušený restart ikonické série. Skvěle propojení hudby a střílení démonických bytostí, až mě překvapilo s jakou lehkostí to funguje - a to i na konzoli s gamepadem místo myši a klávesnice.

Arzenál je naprosto napáradní a nové zbraně se do hry dostanu rychle, takže je čas je pořádně vyzkoušet a popřípadě upravit. Lehký systém vylepšení navíc funguje i skrz výzvy, které jsou pro dané modifikace dostupné. Stejně tak se mi líbilo zlepšovaní zdraví, zbroje a množství munice.

Prostředí na Marsu paráda, akorát v pekle mě to moc nebavilo a příšlo mi trochu nudnější.

Pro: synergie hudby a střílení

Proti: nazáživné prostřredí v pekle

+11

Terminator: Resistance

  • PS5 85
Terminátora jsem měl vždycky moc rád. Jako desetiletý jsem hlavně dvojku sjížděl snad každý týden na VHS kazetě po škole. Hlášky z původního dabingu jsem tenkrát uměl nazpaměť. To je asi ten důvod, že nový dabing nedokážu vydýchat a v dnešní době si pustím radši originál. A to je asi ten důvod proč se mi Terminator: Resistance tak líbí. Za svůj vzor si bere prostřihy z budoucnosti z prvních dvou dílů. Zachovává jejich hutnou atmosféru. V potaz ještě bere třetí díl, zatímco Terminator: Salvation jako kdyby vůbec neexistoval. Je to přesně to, co všichni zarytí nostalgici chtějí a kvůli tomu je to tak dobrý.

Atmosféra je fakt boží. Víc terminátorská ani nemůže být. Všude spoušť a zkáza. Zkázu zdůrazňují ikonické hudební melodie. Stroje číhají všude a rozdat si to na začátku na férovku třeba s T-800 není moc dobrý nápad. Mnohem lepší je útočit na ně ze zálohy nožem, počkat si, až budou procházet kolem zásobníku plazmy nebo hackovat strážní věže, které pak odvedou práci za vás. Otevřené lokace se dají také jen v tichosti proplížit, splnit hlavní úkoly a zmizet. To ale nebyl můj styl. Jakmile jsem na mapě neprolezl každý kout a nezničil každý stroj, tak jsem neměl pokoj.

Od začátku jsem cílil na co největší přísun zkušenostních bodů. Těšil jsem se, že otevřu úplně všechny perky. Jaké bylo pak mé rozladění, když jsem zjistil, že zde existuj strop zkušenostních bodů. Že je perky potřeba více vybírat. Že můj strop nastal někde ve dvou třetinách hry. Že nemá vůbec cenu investovat body do perku na přidávání více zkušenostních bodů. RPG systém zde má velké rezervy. Stejně tak systém craftění. Je pěkné, že to jde. Když se ale všechno potřebné stejně válí na zemi nebo u nepřátel, není to k životu až tak potřebné.

Převládala ale radost z prozkoumávání okolí a kocháních se hezkou, trochu stylizovanou grafikou. Některé zdánlivé nejasnosti lze eliminovat vyšší obtížností. Opravdu doporučuji hrát vyšší obtížnost než normal. Hra se tím stává mnohem více smrtící a nemilosrdnou. Pak je to teprve ten boj o přežití jaký jsem si představoval z filmů. Chce to pak ještě víc taktizovat, klást pasti, využívat prostředí a promyslet si každý výpad. Když už dojde na vyloženě akční části, tak hra také nezklame. Pocit ze střelby je zde výborný.

I kdyby některé nedomyšleností někoho mohli odrazovat, tak minimálně příběh za to stojí. Takhle mělo vypadat pokračování Terminátora 3. Možná trochu zamrzí nízká motivace ke znovu hraní. Škoda, že nenabízí nějaké zásadní rozhodnutí i když je ve hře celkem dost dialogů. Ani k získání platinové trofeje nepotřebujete nic víc než normálně hrát a hru dohrát klidně na nejlehčí obtížnost.

Herní výzva 2024
"Láska nebeská"

Pro: bere si za vzor první dva filmy na které odkazuje, perfektní atmosféra, skvělé příběhové provázání s první filmovou trilogií, z laserových samopalů se ve hrách zase tak často nestřílí

Proti: nedomyšlené sbírání zkušeností, nízká motivaci ke znovuhratelnosti

+16

Firegirl: Hack 'n Splash Rescue

  • PS5 50
Na poměry mého oblíbeného rogue-lite žánru, je Firegirl prostě strašná slabota. Autoři jako by vůbec nepochopili, co hráči na žánru tak milují a hra tak i přes slibný nápad velmi rychle začne nudit. Vlastně jsem chvílemi ani neměl pocit, že hraju zástupce rogue-lite, ale spíše línou plošinovku, ve které mě tvůrci hry nutí opakovat čtyři vždy prakticky stejné úrovně neustále dokola.

Nápad s hasičkou v hlavní roli je sice fajn, ale autory nakonec asi poměrně dost limitoval. Během jednotlivých runů se tak vůbec nezlepšujete a i těch pár permanentních vylepšení, co lze před výjezdem na požár zakoupit, za moc nestojí. Vlastně skoro polovina upgradu tvoří vylepšení, které zajišťují vyšší přísun peněz, či ostatní vylepšení zlevňují. Úrovní jsou čtyři typy a byť jsou náhodně generované, různých proměnných je žalostně málo a tak každá návštěva hořícího lesa, či hotelu vypadá skoro stejně.

Samotná hratelnost je zpočátku celkem fajn. Hašením ohnivých monster si nejen vyčistíte cestu dál, ale přináší to i cenný čas na víc. Chvilku jen trvalo než jsem si zvyknul na pohyb ve vzduchu za pomoci hasičské hadice s vodou. Obsahu je však žalostně málo a hra se prakticky vůbec neposouvá. S trochou nadsázky se dá říct, že na konci hry Firegirl jen docákne o něco dál a vydrží víc zranění. Hru provází tupý příběh a pro jeho dokončení je potřeba sesbírat v úrovních celkem 13 ohnivých knih. To vám zabere tak 5-7 hodin z nichž dobrou půlku jsem dojížděl jen ze setrvačnosti. Závěrečný "bossfight" byl poté jeden velký výsměch a já byl hodně rád, že mám FIregirl i přes nevalnou herní dobu za sebou. A to vážně není moc dobrá vizitka.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 2. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Hasičská tématika; každá z úrovní je při prvním průchodu fajn

Proti: Málo obsahu; nutnost opakování úrovní, které vypadají i přes náhodné generování vždy takřka stejně; divné grafické bugy v hořícím lese; nudné upgrady; otravný příběh

+6

Deliver Us the Moon

  • PS5 80
Téma vesmíru mě zajímá a sci-fi je mým oblíbeným žánrem, takže jsem tušila, že tato hra by mohla být něco pro mě. Příběh mě zavedl na opuštěnou vesmírnou stanici a později na Měsíc a nastínil, že život na planetě Zemi je v poněkud katastrofickém stavu a že lidstvo je odkázáno na zdroj energie, který se nachází právě na Měsíci. Ovšem z ničeho nic tento tok energie najednou ustal, a tak je protagonista hry vyslán k Měsíci, aby zjistil, co se stalo a onen zdroj energie opět nahodil. 

Hra už od začátku zajímavě střídala pohled z první a třetí osoby, čímž v některých částech hry navozovala ještě více stísněnou atmosféru a umožnilo mi to se hlouběji ponořit do hry. Atmosféra je rozhodně to, na čem hra staví a vcelku pravidelně a v dobře dávkovaných intervalech se mísila směs klidného procházení a zkoumání obytných komplexů s akčnějšími pasážemi, kdy šlo místy i o život. Nikdy jsem neměla pocit, že už je nějaká část až moc dlouhá a že už by to chtělo změnu. Příjemné bylo i to, že hra nevede hráče až tak za ruku, takže je třeba se sám zorientovat a najít cestu dál. Ne, že by hra nebyla lineární a ani nevede více cest k jednomu cíli, ale zároveň ani na obrazovce nebyl nějaký ukazatel daného úkolu, za kterým bych bezmyšlenkovitě šla.

Postup hrou byl zpestřen několika typy hádanek, z nichž některé se párkrát vystřídaly a některé byly zcela nové. Nešlo o nic náročného, takže jsem se jimi nijak moc nezdržovala, ale nebyly ani na obtíž, že bych si říkala, že to tam snad ani nemuseli dávat. Příběh byl vyprávěn zejména skrz hlasové záznamy a hologramy, což moc od dob Bioshocku nemusím, ale tady to bylo v rozumné míře a naopak mě bavilo rozkrývat, co se stalo. Jízda po Měsíci mě hodně potěšila a je škoda, že těchto částí nebylo více.

Chtěla jsem si zahrát něco krátkého a relativně oddychového, což se mi splnilo. Byla jsem ráda, že jsem nemusela s někým bojovat, ale spíše se jen procházet, řešit enviromentální puzzly a u toho číst sci-fi thriller.
+19

Slay the Spire

  • PS5 95
Já tušil, že jakmile se někdy ke Slay the Spire dostanu, vystřelí mě to z gatí. A přesně to se stalo. Kombinace rogue-lite a kartiček na mě automaticky řve ZÁVISLOST! a ve hře jsem i v průběhu běžného pracovního vytížení a s dvěma dětmi doma dokázal za týden "utopit" skoro třicet hodin. Díky bohu zrovna na tuhle hru z nějakého prapodivného důvodu baví malého syna dívat. Takže alibi jsou na světe :D.

Slay the Spire je vytříbená kombinace dvou žánrů, které miluju. Deckbuilding se perfektně doplňuje s prvkem náhody ovlivňující váš postup. Za každého ze čtveřice hrdinů se hraje velmi odlišně a i v rámci jednotlivých postav existuje nespočet pestrých strategií. Chtěl jsem si tu původně lehce žehrat na Defecta, ale i za něj lze nakonec hrát zábavně a funkčně. Postupně jsem tak prošel hru s velkou chutí za všechny postavy a lovkyně Silent (nebo jak by řekl syn "Koza") dokonce zvládla oba potřebné runy pro "dohrání" hry bez prohry. Uvidíme, jak si povede v dalších úrovních Ascension módu, který pro žánr tradičně činí hru stále obtížnější.

Hratelnost je famózní, karty i vylepšení zábavné. Nepřátel jsou svými schopnostmi unikátní a jejich složení pestré. Princip nutnosti pečlivého uvážení risku vůči potencionální odměně při cestě za pokořením "Spirály" funguje rovněž bravurně. Snad jedinou menší kaňkou na hře je tak podle mého vkusu nevábný vizuál, kdy i někteří nepřátelé působí jako namalovaní netalentovaným děckem. V konečném důsledku na tom prakticky nesejde, vyspělejší grafická stránka by však přeci jen přidala skvělé hře na určité dávce epičnosti.

Hra tak možná nemusí zaujmout na první pohled, taktičtějším hráčům však můžu tenhle dnes již kultovní kousek s naprosto klidným srdcem doporučit. V nenápadném balení se skrývají takřka perfektní karetní hody, které vás neodbytně budou lákat k dalším a dalším pokusům. Za mě jeden z nejlepších herních zážitků roku!

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 50. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pro: Vymazlená návyková hratelnost; promyšlené systémy hry; odlišné postavy a taktiky; nepřátelé a jejich unikátní schopnosti

Proti: Nehezký vizuál; takřka nulový lore

+12

What Remains of Edith Finch

  • PS5 80
 Herní výzva 2024: 6. Ukradené Vánoce

O What Remains of Edith Finch som vedel len toľko, že je to adventúra, resp. walking simulátor a to bolo všetko. Ani neviem prečo, ale čakal som, že pôjde o horor, ale v skutočnosti je to skôr artová melancholická pocitovka (hoci jemne znepokojivú atmosféru predsa len má). Pravdaže, je to skôr interaktívny film než „plnohodnotná“ hra, ale pokiaľ na to pristúpite, odnesiete si pomerne silný zážitok.

Tajomstvá rodiny Finchovcov ma naozaj bavilo odkrývať, hra je navyše po výtvarnej stránke veľmi vydarená. Každý člen rodiny má vlastnú minikapitolu v svojskom originálnom štýle. Takže v jednom momente ovládate dieťa, ktoré sa hrá s hračkami vo vani, inokedy sa zase ocitnete v predstavách deprimovaného pracovníka konzervárne či dievčatka, ktoré sa mení na sovu či mačku.

Hra je pretkaná podmanivo nostalgicko-melancholickou atmosférou a občas dokáže byť dokonca aj jemne mrazivá. Jednotlivé „úrovne“ sú nesmierne kreatívne a využívajú estetiku snov, surreálnych predstáv, magického realizmu či odkazy na popkultúru (skvelá bola napríklad halloweenska časť v komiksových políčkach priamo odkazujúca na kultový Carpenterov Halloween).

Samotný príbeh je zaujímavý a budete pri ňom musieť zapojiť aj vlastnú intuíciu. Pochválil by som aj príjemnú grafiku a detailné prostredia. Celkovo veľmi sympatická a zaujímavá kronika jednej podivnej rodinky. Vlastne som si na konci želal, aby to bolo trochu dlhšie, ale tie dve hodinky (možno aj menej) sú zrejme akurát.

Pro: Vizuálne stvárnenie, atmosféra, príbeh, kreativita

Proti: Možno trochu krátke

+16

Elden Ring: Shadow of the Erdtree

  • PS5 90
Shadow of the Erdtree je tak rozsiahle DLC, že by sa pokojne mohlo brať ako samostatná hra. Hra, ktorá je za mňa vlastne lepšia než Elden Ring.

Úprimne povedané, pôvodne som DLC ani neplánoval rozohrať. Elden Ring sa mi síce páčil, ale ani zďaleka som z neho nebol tak odvarený ako iní hráči. Keďže bol však hlad po nejakej soulsovke veľký a bohvie, kedy sa ďalšej hry od FromSoftu dočkáme, tak som si Shadow of the Erdtree napokon zakúpil. A neľutujem! A ako som už naznačil, páčilo sa mi to viac ako pôvodná hra.

Dôvod je prostý: mapa tentokrát nie je tak megalomansky obrovská, takže v nej človek nestrávi stovky hodín a nezačne sa nudiť. Viem, že mnohí hráči boli s otvoreným svetom Elden Ringu spokojní, ja však zastávam názor, že Souls hrám viac svedčí koncentrovanejšie poňatie. Čo akoby potvrdzovali aj samotní tvorcovia, keďže najlepšie im idú zovreté legacy dungeony, ktoré sú s prehľadom najzábavnejšie v celej hre.

Samotný svet v DLC je veľmi pekný a páčili sa mi aj rôzne menšie dungeony. Len ma – rovnako ako v hlavnej hre – proste štvala nutnosť zložito hľadať cestu na niektoré miesta. Človek si na mape označí oblasť, ktorú by chcel preskúmať, ale nedostane sa do nej, pretože mu cestu zatarasí kamenná stena, alebo útes, z ktorého sa nedá zoskočiť. Takže musí zložito hľadať, kadiaľ sa tam dostať. Chápem, že mnohým práve toto vyhovuje a berú to ako ďalšiu hardcore zložku hry, ale mňa to, úprimne, vyslovene otravovalo.

Preskúmavanie sveta ma ale aj tak bavilo. Tvorcovia si pre nás pripravili viacero krásnych lokácií a z ich výtvarnej stránky padá sánka. Súbojový systém je podľa mňa už za zenitom a nemyslím si, že je možné ho ešte niekam posunúť. Dúfam teda, že FromSoft v ďalšej hre príde s niečím novým, prípadne bude rozvíjať štýl boja Bloodborne a Sekiro. Ten je stále svieži a neopozeraný, takže prečo nie?

Čo sa týka bossov, tak tiež prevažuje spokojnosť. Bossáci sú výtvarne pôsobiví a efektní, o tom žiadna. Ale nie všeci ma bavili. K tým, ktorí boli skvelou výzvou a zábavou radím napríklad Blackgaol Knighta, Dancing Liona, Rellanu, Rominu či Putrescent Knighta.  

Krv mi ale pil ikonický Messmer. A to fakt strašne. Nie som proste fanúšik toho, ako ho tvorcovia nadizajnovali. Veľmi dlhé kombá, brutálne HP a absurdná damage. Neviem, osobne mi to už prišlo neférové. Keď začne cez celú arénu metať ohnivé kúzla, vyzerá to veľmi štýlovo. Ale celý boj sa kvôli tomu zvrháva na dosť veľký chaos, v ktorom nič poriadne nevidíte a netušíte ani, kam odskakujete a či ste bossa vôbec trafili.

Čo sa týka záverečného bossa, otvorene priznávam, že som naňho nemal sily/skill/trpezlivosť a vlastne ma ten fight príliš nebavil. Prvá fáza ešte ako-tak, ale druhá bola zase dosť veľký zmätok, AOE na každom kroku, damage po jednom údere astronomická, a tak podobne. Možno je to mojimi chabými reflexmi, ale otvorene hovorím, že sám som bossa nedal. A tiež dúfam (ako kolega Jakub of Astora), že sa podobní bossovia nestanú do budúcna normou.

Takže celkovo: užil som si to. Elden Ring je skvelá hra a toto rozšírenie rozhodne stojí za tie prachy. Kto bol z pôvodnej hry nadšený, tu si príde na svoje a bude sa poriadne baviť. Osobne sa hardcore fanúšikom Elden Ringu asi nikdy nestanem, ale na ďalšiu Miyazakiho tvorbu rozhodne budem vždy zvedavý.

Pro: svet, bossovia (väčšina z nich), návykovosť, menšia mapa

Proti: niektoré bossfighty už prekračujú medze zábavnosti smerom k frustrácii

+11

Sherlock Holmes The Awakened

  • PS5 70
Herní výzva 2024 #3: Volání Cthulhu 

V rámci výzvy jsem se rozhodl doplnit si mezeru v sérii Sherlocka Holmese od Frogwares.
Kdo hrál předchozí hry zhruba ví, co může očekávat. Částečně otevřený svět - x lokací v rámci kterých má hráč volnost pohybu, zpovídání relevantních postav a řešení záhad, které jsou v tomhle případě ozvláštněny ještě mysteriózním lovecraftovským kultem.

Obecně mi přijde, že se hra svou nápaditostí řadí někam do průměru této serie. Technicky je na tom o něco líp, než její předchůdci, ale pořád bych asi očekával v současnosti vyšší pokrok. Ovládání je pořád občas trochu těžkopádné a obzvlášť akční pasáže jsou vyloženě frustrující, naštěstí je lze přeskočit. Pokud je ve hře část, kterou vývojář nabízí k přeskočení, už to musí zákonitě naznačovat, že asi není úplně nejlepší a asi by podle mě bylo lepší takovou část nahradit nějakou animací nebo quick time eventem, než se pokoušet o něco, co evidentně příliš dobře vývojáři neumí.

Hudba působí k dotváření atmosféry velmi dobře, a oproti ostatním dílům je fajn i ono tajemno a pasáže, které nutí hráče pochybovat co má být ještě skutečné a co se odehrává v Sherlockově hlavě. Lokace jako takové jsou zpracovány poměrně dobře, ale nejednou jsem se ocitl ve fázi, kdy jsem si byl jistý, že vím co mám dělat, ale kvůli špatnému designu onoho místa bylo těžké trefit se do bodu, kde se zobrazí akční tlačítko. Konkrétně si vybavuji keř, ve kterém jsem si byl jistý, že něco má být, ale stejně jsem okolo něj chodil velmi dlouho, než se daná věc objevila.

Celkově vzato pokud jste fanoušky této série, určitě budete spokojeni, bohužel ty minusy, které má zatím každá Sherlock Holmes hra tu jsou stále a můžeme jen doufat, že se některých věcí vývojáři vyvarují příště.

Pro: nové případy k řešení, očekávaná kvalita zpracování, nápaditý design lokací

Proti: otřesné a frustrující akční části, technicky už by dneska hra mohla být dále

+11

Undead Horde

  • PS5 55
Tak letos jsem už podruhé tahal ubohé nebožtíky z hrobu. Zatímco Necrosmith měl fajn nápad v horším provedení, v Undead Horde to není moc slavné už se samotným námětem hry.

Necromancer Orcen byl vinou zvědavé drůbeže osvobozen ze svého žaláře a nyní se chce pomstít na celém lidstvu. Vaším úkolem ho přitom není zastavit, právě naopak je potřeba v kůži záporáka vyhladit vše živé nastolit vládu nemrtvých. Příběh je zde ale vážně podružný a moc se nepovedl ani scénář. Autoři se snaží o humor a nechybí narážky na na Game of Thrones, Breaking Bad či jiná populární díla, odkazy nejsou nijak zvlášť nápadité ani třeskutě zábavné či hravé.

Hratelnost je řekněme ok. Hlavního antihrdinu ovládáte přímo a vedle základního útoku máte k dispozici i kouzla. Minimálně polovinu vaší útočné síly však tvoří nemrtvá armáda, kterou se Nekromant obklopuje. Samotné nemrtvé lze verbovat z vašeho útočiště, nebo je jednoduše vzkřísit přímo na bojišti. Jednotky jsou bohužel dost nudné a to jak do pestrosti vzhledu tak i schopností. Snad vyjma obrů, kteří dokáží házet na nepřátele těžké balvany jde skoro vždy o kombinaci střelec/pěšák s tím, že postupně narážíte na silnější varianty, které ale zabírají také více místa ve vaší omezené armádě. Nad strategií nemá moc smysl dumat, jednotky na blízko stejně v chumlu zařvou během pár sekund a na složení armády, se kterou vstupujete na jednotlivé mapy, tak vlastně moc nezáleží.

Hře příliš nepomáhá ani hodně strohý lacině působící vizuál, díky kterému rozdílné jednotky ještě více splývají. Samotné čištění map není špatné a hra dokáže nenáročně zabavit. I během nepříliš dlouhé herní doby jsem však jasně cítil stereotyp a hratelnost je defacto od začátku do konce stejná. Zamrzí i hodně zbytečný obchod, kde i přes maximální vylepšení zdejší prodejci takřka vždy nabízí mizerné vybavení, které se tomu přímo "z terénu" nemůže rovnat.

Pokud hledáte opravdu nenáročný kousek, rozhodně nejde o příšernou volbu. Hra však postrádá nějaký opravdu povedený trumf. Takhle jsem ji za tři dny proběhl a za měsíc si na ni nejspíše už ani nevzpomenu. V době záplavy zajímavých menších titulů toho Undead Horde předvádí prostě relativně málo.

Hodnocení na DH v době dohrání: 65 %; 3. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Hratelnost je svižná a jako oddechovka Undead Horde nefunguje úplně špatně

Proti: Stereotypní; nudné jednotky a schopnosti; ošklivý vizuální styl

+9

Crown Wars: The Black Prince

  • PS5 65
Dotáhnout tohle do konce, byl skoro až heroický výkon. Crown Wars dokáže bavit, ale spoustu času mě hra regulérně srala. Minimálně na PlayStationu jsem momentálně bez nadsázky jeden z několika málo hráčů, co se prodrali až na konec.

Crown Wars vyšla v otřesném technickém stavu a sám jsem to na nějakou dobu cca po patnácti odehraných hodinách prostě vzdal. Měsíc po vydání je to sice o něco lepší, ale stále je to regulérní ostuda. Je to skutečně na pováženou, protože tady nemluvíme o obrovské open world hře, ale v jádru celkem jednoduché taktické tahovce, kde správně nefungují ani základní věci jako jsou třeba trofeje.

I teď tak hapruje obtížnost, kterou je třeba při každém zapnutí hry znovu manuálně zvednout (vždy se resetuje na tu nejlehčí). Hra ráda padá, nepřítel občas odmítá odehrát tah a často nepomůže ani reload pozice. Trofeje momentálně fungují jen tehdy, pokud hru po načtení znovu nahrajete z menu, jinak se po splnění požadavků nestane prostě nic. Alespoň, že ty nejpalčivější problémy jako třeba chybějící životy jednotek po naverbování už jsou snad opravené (jeden patch naopak způsobil chybějící HP u nepřátel… paráda!).

Vlastně bych hraní doporučil jen na „vlastní nebezpečí“. Je to škoda, protože ve své podstatě nejde vůbec o špatnou hru. V tahových soubojích jsem nechal nakonec něco přes 50 hodin a příběhové mise (ne příběh samotný) mě vyloženě bavily, zejména pak v okamžiku, kdy jsem si ve slušném editoru vytvořil partu inspirovanou reálnými kamarády. Konce hry se překvapivě dožili až na chudáka sira „Pařeza z Tišnova“ všichni!

Souboje jsou díky systému schopností navázaných jednak na zbraně a poté na jednotlivá povolání fajn a poměrně dlouho mě bavily i relativně generické vedlejší mise, díky kterým se dají pohodlně grindovat suroviny na vylepšení vašeho panství a potažmo i jednotek samotných. Ani na nejtěžší obtížnost jsem však neměl pocit, že by mě zdejší „doomsday mechanika“ v podobě rozšiřujícího se vlivu krvelačné sekty ohrožovala. Tento prvek jsem vesele ignoroval a vůbec mi nepřišlo, že bych za to byl od hry jakkoliv potrestán. Že by další bug?

Vyjma technického stavu má však hra přeci jen i neduhy, které žádný patch rozhodně nespraví. Příběh zasazený do stoleté války je vyprávěn strašně amatérsky a nikdy se ani pořádně nerozjede. Vysvětlující bloky textu, čerpající i z reálných historických postav, jsou zmatečné nezáživné plky a všemu nasazuje korunu ubohá kvalita cutscén a regulérně špatný dabing. Některé i poměrně základní mechaniky hra vůbec nevysvětlovala, což autoři částečně napravili alespoň doplněním tipů při načítání hry.

Crown Wars je tak zbídačený mrzák, ze kterého by přitom mohla být velmi obstojný středověký X-COM. Chce to ale ještě pár oprav, aby hra alespoň stabilně fungovala. Další důkaz toho, že hraní novinek hned po jejich vydání je často skoro za trest. Vzhledem k prachbídným prodejům se však bojím, že se Crown Wars do té pravé formy nikdy ani nedostane.   

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící;  digitální verze PSN od webu Game Press k recenzi

Pro: Obstojně navržený soubojový systém se slušnými možnostmi; návyková hratelnost (když vše funguje jak má); zasazení do období stoleté války; editor

Proti: Tragický technický stav napříč platformami zejména po vydání; ošklivá grafika cutscén a směšný dabing; chybí tutoriál a i základní mechaniky nejsou často vůbec vysvětleny

+7

Night in the Woods

  • PS5 95
Předem bych chtěla upozornit, že se v mém komentáři mohou najít menší spoilery, ne sice k příběhu či nějakým zvratům, ale pokud si chce někdo užít hru úplně naslepo, tak by to neměl číst.

Příběh této hry pro mě až tak důležitý nebyl a vlastně není to pro mě něco, kvůli čemu jsem se pustila i do druhého hraní, což dělám jen výjimečně.  Hlavní příběh tvoří pevnou kostru hry, která by však nikdy nebyla kompletní bez jednotlivých interakcí i s bezvýznamnými postavami, bez skvěle vykreslené atmosféry maloměsta, bez menších detailů a rozhovorů, které ke zmíněné kostře přidávají život a hra tak funguje jako organický celek.
 
V čem Night in the Woods naprosto vyniká, jsou již zmíněné postavy a prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Ačkoliv jsem v americkém maloměstě nevyrůstala, tak jsem se dokázala vžít do situace, ve které se do mého rodného města vracím jako někdo, kdo nějak selhal a nedostál očekávání. Navíc atmosféru a celkovou mentalitu obyvatel vystihli autoři tak dobře, že jsem se tam sama cítila blbě a někdy nepříjemně, ale vlastně to bylo naprosto super, jak se to na mě přeneslo. Každý den jsem poctivě obíhalo město, abych složila další střípky života místních obyvatel a aby na mě dýchla jejich odevzdanost, zpátečnictví, lhostejnost, melancholie, ale někdy i malé radosti a snad i naděje na lepší život.

Hra, zdá se, normalizuje odlišnost, dává pocit, že být divný, jiný a ne úplně psychicky v pořádku, je normální. Postavy si vedou své divné dialogy, a nejsou za to, alespoň ne svými vrstevníky, odsuzovány. Dialogy představují hlavní plus hry. Přišly mi tak originální, neotřelé a svým způsobem až poetické, že mě nenudilo číst je celé ani na druhý průchod hrou. Zde se obrátím ke srovnání například se hrou Persona 5, v níž dialogy také dominovaly, ale postrádaly lehkost a zábavnost.

Po odehrání hry jsem zaznamenala, že někteří hráči mají problémy s hlavním postavou Mae, že je jim nesympatická a že se s ní nedokážou ztotožnit. Mae má totiž nemálo charakteristických chyb a je možná nezvyk, že protagonista hry není dokonalý nebo se k oné dokonalosti ani neblíží. Snažila se být strašně dospělá, neustále obyvatele města opravovala, že není žádné dítě nebo je že dospělá, ale z obrazovky na mě křičela její dětinskost, naivita, sebestřednost a řešila takové problémy, které bych tak čekala od nějakého nevyzrálého teenagera. Sama podle mě neví, jestli chce být dospělá nebo ne. Proč by to také měla chtít, když vidí, jak se chovají ostatní dospělí? Ještě si chce užívat život bez nutnosti nést následky za své činy a zažívat také jistý pocit nesmrtelnosti, který k dospívání patří (můžu spadnout ze stromu, dostat zásah elektrickým proudem, nic se mi nestane). Zároveň je tlačena dospělou společností a hlavně svými rodiči k zapojení se do "procesu" práce - volno (nudná televize/kniha) - spánek - práce. Je na pomezí, což je asi normální pro člověka, kterému je 20 let. 

Nejvíce mě tato její nevyspělost praštila do očí, když jsem v mém prvním průchodu trávila volný čas s Beaou, která se stala jejím protikladem. Ta totiž na rozdíl od Mae zůstala ve městě, nesplnila si sen v podobě vystudování školy a naopak se její život obrátil tragickým směrem (proto Mae její život závidí), takže trávení času s ní pro mě bylo naplněno beznadějí a smutkem. Byť některé scény byly i vtipné a milé na odlehčení situace, tak celkové vyznění bylo pochmurné. Nikdy jsem tak moc nestyděla za postavu, za kterou hraji, jako v případě Mae, kdy dokázala zapomenout nebo si neuvědomit jednu podstatnou událost v životě její kamarádky z dětství. 

Ovšem v průběhu těch pár herních dní Mae dokáže dospět, začne si více uvědomovat, že sama musí převzít zodpovědnost za svůj život, že její činy mají následky a že už nejde před reálným životem více utíkat. Navíc bylo skvěle vykresleno, že ani psychická nemoc/problémy nemohou ospravedlňovat naprosto jakékoliv jednání. Dokázala jsem s ní více sblížit, pochopit, jaký tlak na ni její matka dokázala ohledně školy vyvíjet, že její dětství poznamenané rodičem - alkoholikem nebylo tak růžové a že pro ni návrat do tohoto místa je jeden velký stresor. A že možná proto se uchýlila k chování dítěte, které v tomto místě jako jediné znala a ve kterém se možná cítila více v bezpečí než v nové roli dospělého. Když k tomu přičtu ještě popisy její disociace, tak mi vlastně přišla strašně lidská a hodně uvěřitelná postava.

Trávení času s přáteli Mae patří k nejzábavnějším a nejemocionálnějším částem hry, ať už se vydáte cestou Gregga nebo Bei. Tohle opravdu není: běž, najdi, přines, vybij, vrať se. Přátele poznáváme hlouběji, odkrývají se jejich bolestivá místa. A tato smutná hloubka je geniálně spojena s úsměvnými minihrami a někdy až trochu šílenými způsoby zábavy.

Naprosto mě uchvátilo audio-vizuální zpracování hry a zvlášť teda hudba se hodně povedla. Ta  netvoří pouze dokreslení scén, ale přímo se podílí na jejich utváření. Úžasné jsou skladby provázející snové světy Mae, kdy se postupně přidávají další a další nástroje. Nebo relaxační píseň hrající při pochůzkách po městě či při hledání dusk stars. 

A co je vlastně nejlepší? Že tak, jak to vidím já, to nemusí druhý vůbec vidět. Že zatímco já najdu pochopení v Mae, tak jiní budou souznět s jinou postavou. Že každý z nás v té hře může najít něco svého a interpretovat události ve hře dle sebe.
+21

Elden Ring: Shadow of the Erdtree

  • PS5 90
Následující komentář začnu citátem z recenze na konzolovou verzi původního Dark Souls v časopise SCORE z roku 2011 od mého oblíbeného Viktora Bocana, na který jsem si vzpomněl při hraní:

„Potvory jsou fakt tuhé, ne ale tak, že by měly šest miliónů životů a střílely po vás jaderné střely. Jsou tuhé takovým tím férovým způsobem, prostě dobře bojují a jejich rány bolí, to je celé. Bojujete líp? Nemají šanci."

Finální boss SotE by si však dovolil nesouhlasit :D. Nedá si skoro na okamžik oraz, metá velesilná aoe kouzla a má fakt hodně hp. Jasně, nakonec padl a ve finále mi dal zabrat daleko více Isshin ze Sekira, ale onen pomyslný sweetspot mezi obtížností a zábavou byl dosažen finálním bossem z Ringed City a společně se sirotkem z Bloodborne a Manusem z prvních Dark Souls tvoří moji svatou trojici finálních dlc bossů, ke kterým se rád vracím 1v1 a i když to zabere pokaždé hodně pokusů, tak vždy baví. Radahn je pro mne už za hranicí frustrace a doufám, že nepůjde o nově nastavenou láťku obtížnosti pro budoucí tvorbu studia From Software.
Samosebou chápu, že tvůrci museli přidat na obtížnosti dlc, aby to nebylo moc snadné pro hráče, co mají hotové buildy ze základní hry a dohráno nesčetněkrát a nový systém Scadutree blessings je vcelku elegantní řešení, které navíc nutí k průzkumu nového krásného světa.
Ke světu mám jen jednu malou výtku: oproti zákl. hře mi přišel trochu prázdnější- méně dungeonů (pro někoho plus), méně zajímavých míst a hlavně jen jedna středně velká podzemní lokace oproti třem ohromným v Lands Between, nicméně je stále radost tenhle svět objevovat, je parádně propojený a ten artstyle nemá konkurence, člověku padá brada od první chvíle, co vstoupí do Land of Shadow až do úplného konce.
Celkem jsem v dlc strávil cca 50 hodin, takže poměr cena/výkon je na jedničku s hvězdičkou. To FS umí snad nejlíp z celé herní branže, člověk zde nenajde žádný in-game store s herní měnou, za kterou můžete nakupovat duhové oblečky, jednorožce jako mounty, trapná gesta a tanečky apod. Dostali jsme prostě poctivé rozšíření ze staré školy a skoro by se dalo řict takový Elden Ring 1.5.
Takže pro hráče, co začali zákl. hrou a zamilovali si ji, nebo pro ty, co jsou fandové už od dob Demon's Souls je tohle naprostá povinnost.
9/10

Na závěr napíšu v bodech, co bych rád viděl v další hře studia FS a zároveň výtky, co mi léta vadí. Je toho dost. :D

- nový engine a hezčí grafika, art-design to sice vynahrazuje, ale přeci jen by o to víc vynikl, kdyby byla grafická fidelita blíž např. remaku DeS nebo Lords of the Fallen (2023), pop-in trávy taky dost kazí zážitek
- kamera u velkých potvor v malých arénách je napřesdržku už roky a přitom by stačilo buďto oddálit kameru nebo je dát do větších arén
- rychlost soubojů celkově, ale hlavně u bossů se stále víc zrychluje a já jsem naopak s věkem pomalejší, takže nevím, jak dlouho to ještě budu dávat :) ideální rychlost je imo někde mezi DS1 a Bloodborne
- rally mechanic z Bloodborne, když už jsou ty hry rychlejší
- systém soubojů na dálku (luky, kuše, kopí...) a kouzlení je daleko lepší v LotF a klidně bych se zbavil systému many jako má např. Dragon's Dogma
-crafting a s tím související přehršel předmětů, které bych si tipnul většina hráčů úplně ignoruje (minimálně do překážky v podobě bosse)
- systém Great Runes/Embers/Humanity je k ničemu, prostě když porazím hl. bosse, ze kterého padne Great Rune, tak si ji chci nasadit a mít pasivní bonusy pořád a ne jen za použití vzácnějších předmětů, které můžou dojít
- prosím o návrat úhybů z Bloodborne, ty kotouly už vypadají hrozně, i konkurenční hry jako Lies of P či LotF je převzali a vypadají díky nim mnohem lépe v pohybu
- neexistující kolize a clipping oblečení a plášťů skrze štíty na zádech a skrze zbraně (tohle asi vadí jen mě, protože jsem nikde neviděl si na to někoho stěžovat, ale ruší to imerzi) a zároveň to chce možnost dát zbraně do pochvy jako třeba v Rise of Ronin nebo Dragon's Dogma
- barvení oblečení, plášťů a brnění jako v jiných rpg hrách, fashion je důležitá součást těchhle her a je škoda když se mi k sobě hodí kousky z jiných setů a mají jinou barvu
- ponechat možnost odepnout či připnout pláště a ještě lepší by bylo si je připnout ke kterémukoliv brnění
- respec postavy udělat bez omezení a ne v podobě spotřebních předmětů, hráči by se nebáli tak experimentovat a měnit buildy častěji
- systém upgradování zbraní je v současné podobě oproti např. DeS nebo DS1 super, jen by byla fajn možnost když uprgraduju zbraň a ona mi nevyhovuje si za malý poplatek v podobě duší/run nechat upgrade materiál vyjmout jako to má hra Remnant 2
- lezení přes překážky jako v jiných hrách, když někam nevyskočím, tak bych se rád alespň zachytil a vyšplhal tam
- návrat ke klasickému metroidvania level-designu včetně hlavního hubu napojeného na zbytek světa a ne odděleného jako Nexus, Firelink z DS3 atd. a rovnou přidat pár unikátních schopností/nástrojů k průzkumu jako double-jump, hák ze sekira apod. ne jen otevírání dveří z druhé strany či pomocí klíčů
- méně checkpointů a teleport za odměnu po vzoru prvních Dark Souls
- méně zbraní, ale o to unikátních po vzoru Bloodborne či Lies of P
- bambitky by se mohly vrátit
- plnohodnotný parry systém jako má Sekiro, Lies of P nebo LotF
- po vzoru LotF po dohrání na new game přidat modifikátory příštího průchodu: random loot, random enemy placement, upgradovaný loot, permadeath, možnost opakovat poražené bosse, když se chci zlepšovat, noví nepřátelé na ng+ (tohle mělo jen DS2 a dodnes nechápu, proč se k tomu nevrátili) tohle všechno zvýší znovuhratelnost několikanásobně
- seamless co-op, ten zastaralý systém, co je v ER je oproti DS3 nehratelný, protože v co-opu vám hra sebere Torrenta, takže musíte všude pěšky a ten svět na to není nadesignovaný a navíc nejde vejít plynule z open-worldu do dungeonů, takže se musíte odpojit, vlézt dovnitř a zase se připojit
- sloty pro ukládání buildů a možnost označit předměty jako "oblíbené" jako má Remnant 2
- možnost pozastavit hru
- plavání a průzkum pod vodou jako v Sekiru, i když chápu, že v brnění by to moc nešlo :)
- taky by ještě bylo fajn mít možnost useknout protivníkům hlavy a ostatní údy, nejsem masochista, ale nějaký model poškození by taky přidal na uvěřtelnosti ze soubojů, když už máme tak obří arzenál všelijakých zbraní
- a nakonec zasazením se vzdálit od dark fantasy blíž k něčemu unikátnějšímu jako je např. Bloodborne, přeci jen to po Demon's Souls, Dark Souls 1,2,3 Elden Ringu a všech jejich dlc chce trochu změnu

Ve From Software by se neměli bát alespoň trochu opisovat od konkurence, přeci jen konkurence opisovali hodně od nich, takže kdyby ve své další hře implementovali jen pár výše vypsaných bodů, budu neskonale rád. Bude to sice zase pár roků trvat, ale věřím, že díky 25 mega kusům zákl. hry a 5 mega prodaných kusům dlc mají na to, být ještě dál. Rozhodně se budu těšit. ♡

Pro: svět a jeho průzkum, nové typy zbraní, bezkonkurenční art-design

Proti: finální boss byl zklamání a jeho obtížnost je už skoro za hranicí zábavy, místy pády fps, zbytek v kometáři

+16

Elden Ring: Shadow of the Erdtree

  • PS5 95
Byla to jízda panečku, ale vyplatilo se těch 30 hodin navíc, či nikoliv?
Co vzít prostředí Elden Ringu, využít systém vylepšování alá sekiro a inplementovat do něho protivníky, kdy většina inspirace je průřezem napříč tituly od Dark Souls 1-3 v kombinaci s bloodborne. Zní to celé hrozně hezky, avšak by to nebyl Fromsoftware, pokud by neposadil laťku náročnosti o něco výše.

Jak je již známe do prostředí Shadow se dostaneme skrze kokon miqueli a než se nadějeme jsme v úchvatném světe o velikosti limgrave, avšak nenechme se zmýlit onou velikosti, jelikož se zde staví na vertikální rozlehlosti, takže pokud jste měli problém s tím, že jste někdy neodhadli skok a zemřeli jste, pak mi věřte, že v tomto ohledu je prostředí Shadow ještě náročnější.
Ruku v ruce s tím jde i orientace na mapě, neboť tyto vertikální rozdíly, dělají značný problém, jak se dostat do určitých oblastí. Cesty jsou často nejasné a tak nezbývá, než trávit hodiny průzkumem (Značným extrémem potom je vstup do oblasti, do které se lze dostat pouze za pomoci gesta).

V tomto rozšíření nás čeká 10 rembrance bosů, chcete-li hlavních bosů. Každý je tak odlišný a prověří vaší schopnost, jak v boji, tak i flexibilitu ve smyslu, jak jste schopní se adaptovat, případně pozměnit svůj build. V mém případě to bylo NG+4 a musím říci, že v tomto ohledu jsem již celkem schopný se přizpůsobit. Nicméně z okruhu mých přátel vím, že pro některé, byli jednotlivý bossové opravdovým peklem, kdy na nich trávili i více jak 6-8 hodin, než se jim je podařilo porazit.
Hlavní změnou v tomto ohledu při těchto soubojích, je jak šíleně agresivní jsou. U většiny z nich je skoro nemožné vyvolat na začátku summony, aniž by vám nepřítel uštědřil jednu, či dvě rány, v nejhorším případě vás instantně zabil.
K soubojům mám jen jednu poznámku, kterou si nemůžu odpustit. S dlc vyšel i balance update a netuším co v něm vytvořili, ale z nějakého důvodu je na PS šílené aggro směrem k hráči a jakýkoliv summon je tak spíše členem do počtu, než by vás souboj usnadnil. Pokud už na sebe strne útok bosse, pak stačí jediný útok a zase jdou všechny útoky na vás (neplatí pokud jde o hru v kooperaci)
Další viditelnou změnou u těchto bossů je "dualita" či "trialita" jejich zaměření. Takže narážíme na kombinované útoky příkladem (oheň a krvácení, oheň a blesky, oheň a magie, jed a šarlatová hniloba) Trialitou poté je ještě fyzické poškození jako takové. Tím pádem dost často tyto kombinace dávají opravdu enormní poškození.

Jelikož jsou souboje náročné, tak nám do prostředí Shadow přidali několik možností, jak si hru ulehčit. Od nových zbraní typu parfurmer bottle, proti dračí kopí, silnějších incantation či kouzel. Vylepšení zaznamenaly i házející poty či nové crystal teary do wonderous flask.
Tím nejzásadnějším jsou Scadutree fragments (max .level 20) a Revered spirit (max. level 10), které mají zásadní vliv na průběh celého hraní. Fragmenty zvyšují poškození od hráče a zároveň zvyšují odolnost proti všemu poškození. Spirit má stejné vlastnosti jako u hráče jen je aplikován na summony (Co se nám tím snaží Miyazaki říci?).

Příběhově dostáváme zase několik indícií a tak rozvíjíme příběh původního Elden Ringu, avšak trochu jiným směrem. Nechci tu moc rozvíjet nějaké teorie, či spoilerovat příběh, a tak jen konstatuji, že na konci mám více otázek, než-li odpovědí. Největším fuck upem v tomto ohledu je závěrečný boss a následná vzpomínka, která nám vůbec nic neříká.

Byť jde o starší engine, stále dokáže překvapit, jak krásné lokace a hra se světlem navodí tu správnou atmosféru.
Třešničkou na dortu jsou pak epické hudební doprovody při souboji s bossy.

Ve hře jsem strávil něco přes 30 hodin a již jsem dokončil vše co se dalo. Osobně jsem jednoho bosse chodil pořád dokola, jelikož jsem ho porazil na třetí pokus a spostě lidem dělal nemalé vrásky
(Mesmer). Ovšem závěrečný boss je opravdu jiné kafe, neboť si dovolím konstatovat, že více neférového a nevyváženého, řekl bych až nesmyslně útočícího s minimální šancí na útok neznám.
Ani 8 hodin mi nestačilo ho porazit. Rozumím výzvě a tomu, že to opravdu má z vás dostat to nejlepší, jen bych si to představoval jinou formou.

Celkově jsem si rozšíření neskutečně užil a těším se na NG+5, abych se do Shadow znovu vrátil a nakopal všem zadky.

Pro: Možnost vylepšování útoku a obrany, nové bojové styly, nové zbraně

Proti: Nevyvážené agro, komlikované hledání cesty do daných lokací, "nový" protivníci kopiemi z předchozích DS a BB.

+13

XDefiant

  • PS5 70
On by mne asi XDefiant bavil víc, kdybych v něm však nebyl tak strašně špatnej. Už dlouho jsem se u žádné hry necítil jako totální lempl (naposledy to bude Vampire: The Masquerade - Bloodhunt, která mě také groteskně nešla) a po opuštění úvodní zastropované lobby pro maximálně 25. úroveň jsem začal podávat výkony již regulérně ubohé s K/D kolem 0.5. Pokusím se však vyjádřit ke hře objektivně...

XDefiant je po stránce hratelnosti fajn. A to je na to, aby měl šanci skutečně uspět prostě málo. Nejvíce připomíná asi libovolný moderní díl Call of Duty (kde se obyčejně také "chytám" i proti ostříleným hráčům nesrovnatelně lépe). Pocit ze střelby je slušný a střílení samotné vlastně uspokojivé. XDefiant je spíše rychlá akce než taktické orgie, byť do jisté míry záleží na zvoleném módu.

Devizou hry měly být jednotlivé frakce založené na jiných Ubisoftích titulech. V současnosti jsou zastoupeny série Tom Clancy's The Division; Tom Clancy's Ghost Recon; Tom Clancy's Splinter Cell; Far Cry 6 a Watch Dogs. Osobně k sériím vztah nemám a nepřišlo mi, že by hra z tohoto nápadu vytěžila nějakou přidanou hodnotu navíc. Jasně, jsou zde unikátní schopnosti, které z danými sériemi tu více tu méně smysluplně souvisí, hratelnost se tím však rozhodně neovlivní tolik, jak by se mohlo na první pohled zdát. Povedenější mi přišlo spíše začlenění témat jednotlivých her do návrhu map. Na druhou stranu mi zrovna vybrané série snad až na Far Cry hodně splývají a rozdíly tak nejsou až tak markantní.

Po grafické stránce mi novinka od Ubisoftu přišla na současnou herní produkci celkem slabá. Ne, že by bylo prostředí či animace vyloženě ošklivé, ale nezbavil jsem se pocitu, že jde prostě o F2P hru bez snahy více se odlišit či zaujmout a to právě i po stránce vizuálu. Některé modely postav jsou až vyloženě ošklivé.

Přišlo mi tak, že hře chybí nějaký výraznější prvek, kterým by se dokázala citelněji odlišit od konkurence. Módy jsou zábavné, ale naprosto standardní, zbraně a postavy vlastně také. Loni jsem hrál The Finals, který si hráčskou pozornost kvůli snaze o inovaci daleko více zaslouží.  XDefiant tak není špatný (i když já ve hře ano :)), ale zároveň mu schází nějaký opravdu zajímavý prvek jako třeba destrukce prostředí v již zmiňované The Finals. Nakonec tak nejspíše půjde o titul, který časem úplně upadne v zapomnění a to i když vlastně nic nedělá vyloženě špatně. Chybělo mi tu to srdíčko nadšeného vývojáře... tak jako v drtivé většině současných her od Ubisoftu.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 2. hodnotící; Free To Play

Pro: Solidní hratelnost; relativně neagresivní F2P model, kde utrácení peněz ani příliš nedává smysl; tematické mapy

Proti: Chybí výraznější odlišení od konkurence; všechny prvky hry jsou jen "fajn" a XDefiant tak v ničem neexceluje; slabší vizuální zpracování

+11

RoboCop: Rogue City

  • PS5 90
RoboCop mě zaujal natolik, že jsem si hned po dohrání musel pustit film. Který jsem sice někdy před patnácti lety viděl, ale sešel mi dost z paměti. Vearhoven prostě umí a já si užíval naprosté věrnosti. Stejní herci, stejné prostředí, stejné zpravodajství, stejná absurdita. RoboCop je tak odlehčený, že ho milovník žánru nemůže nemilovat. Špína a svinstvo se skloubí s absurdním humorem. Děti by z toho měli noční můru, dospělí srandu. Robo je prostě borec a možná je ještě větší sranda hrát za něj jako za pragmatické robota bez citů než za procítěného člověka. Cestu si můžete vybrat. Hra obsahuje celkem výrazný Role Play prvek.

Začátek vypadá jako klasická přímočará řežba prošpikovaná cut-scénami. Krev lítá, končetiny lítají, hlavy praskají a při každém zásahu je slyšet uspokojivé plesknutí projektilu do masa. Až je s podivem, že si zlí pankáči na tohoto obrněného borce troufnou jen s konvenčními zbraněmi. Zároveň cítím sílu svých zbraní. Ať je to dlouhá dávková automatická pistole nebo zbraně padlých nepřátel.
Nikdo neměl šanci. Jen ti rukojmí všichni umřeli. S gamepadem mi šlo rychleji zaměřovat až v New Game Plus, když už jsem měl po 25 hodinách přeci jenom trochu větší cvik.

Očekávání lineární akce zařízla hned druhá mise, která mě hodila do otevřené části města. Kde jsem se mohl volně pohybovat, prohledávat a plnit různé úkoly. A není to jen o tom všechny zastřelit. Je to plné rozhovorů a rozhodování jakým směrem se vydat. Můžete prohledávat město a pouště se do nepovinných úkolů, které mají své vlastní příběhy. Někde jen nenásilně vypátráte vraha nebo hledáte ztracené dítě či kočku. Rozdáte pár pokut nebo zastřelíte padouchy, kteří si berou rukojmí. Skoro vše jde vyřešit více způsoby. Za vše sbíráte zkušenostní body, které dáváte do schopností vám blízkých. Já chtěl všechny, ale nakonec jsem se rozhodl si nejdřív namaxovat ty nenásilné.

Příběh je stejně robocopovský jako ve filmu. Velká kriminalita, všude špína, chudoba, bordel a všemu vládne nepříliš hodná korporace. Robo je jediný maják spravedlnosti, který s tím může něco udělat. Ne všichni mu věří. Přeci jenom by to měl být hlavně robot. Průstřel hlavy mu ale evidentně nevymazal lidská vzpomínky a některé návyky. A ten osmdesátkový feeling je prostě boží. Jsem rád, že se autoři neřídili novodobým remakem. Tohle má pro mě, jako pamětníka, mnohem větší sílu. Jak říkám. Vearhoven je klasik. Teď bych Teyone prosil ještě pořádnou adaptaci Hvězdné Pěchoty.

Není to těžká hra. Doporučuji spíš vyšší obtížnost.

Herní Výzva 2024
"Nikdy se nevzdávej!" (hardcore)
Lze použít třeba ještě V záři reflektorů nebo v Tenkrát v Hollywoodu

Pro: naprostá věrnost osmdesátkovému originálu, fenomenální pocit ze střelby, překvapivě otevřené město, které natáhne herní dobu, absurdita a krev

Proti: někdy mi při všem tom kecání chyběla akce, pasáže s flashbacky a zlými sny jsou pro znalce repepetivní a nezajímavé

+23

Lake

  • PS5 70
Poslední týden jsem si zahrál za keltskou válečnici trpící schizofrenií, za bývalou pacientku sanatoria, za osamoceného astronauta na měsíci a nakonec jsem se vyrovnával se ztrátou blízkého. Už to chtělo něco pozitivnějšího. Tak jsem zkusil Lake.

Co mi dalo Lake hnedka od začátku je pohoda. Hra má uklidňující atmosféru, hráč si se svou hrdinkou jen tak jezdí, roznáší poštu a tu a tam si pokecá se starými známými či pozná nové obyvatele. Občas pro někoho něco uděláme, když budeme chtít, zkrátka se tak vžíváme s městečkem.

Tak je to vlastně po celou hru. Jak jsem postupoval hrou a příběhové linie, byť jednoduché a obyčejně lidské, se trochu rozjedou, přišlo mi doručování pošty už trošku nudné a těšil jsem se na další rozhovory. Ty jsou napsané většinou dobře, i když to občas solidně zaskřípe, ale spíš se tomu člověk pousměje. Většina postav je sympatická, někteří jsou zábavní, někteří trošku nudnější, tady asi záleží na vkusu. Jinak je to spíš přehlídka dokonalého městečka se skvělými lidmi, tak trošku ráj na zemi. Jako já bych zůstal :) Osud hrdinky záleží na hráči, hra má tři konce.

Mám trochu výhrady ke grafice, kdy prostředí vypadalo pěkně, ale moc mi neseděly modely postav, působily vykuleně (nejvíc hlavní hrdinka) a možná až moc cartoonově. Malou výhradu mám také k chůzi hlavní hrdinky, takhle se courat, to by u české pošty doručovala až do čtyř do rána.

Jinak je to slušná adventura. Klasický feel good. Není dokonalá, nesedne každému a asi na ni musí být i nálada. Já se ale pobavil dobře.
+27

Control: AWE

  • PS5 65
Cameo Alana Wakea ma zo stoličky nezdvihlo, keďže jeho sólové hry som zatiaľ nehral. Väčšina DLC pozostáva z naháňania jedného bubáka, ktorého treba „vybaviť“ za pomoci svetla. Čiže je to hlavne (s výnimkou úplného záveru) o vyhýbaní sa tme (ktorá hrdinke odčerpáva energiu a v ktorej bubák útočí) a napájaní generátorov. To je však vždy trochu iné, takže sa v každej lokácii treba najprv zorientovať.

Síce to asi po druhom bubákovom úteku skĺzne k určitej rutine, ale AWE sa mi aj tak páčilo viac ako The Foundation. Prišlo mi atmosférickejšie a tak nejako zábavnejšie. Vlastne aj ten nevšedný štýl „boja“ za pomoci svetla bol celkom príjemným spestrením. Záverečný fight bol však na mňa asi až príliš naťahovaný a únavný (Tri fázy? Načo?). Celkovo ale lepšie než The Foundation. A toho Alana Wakea si snáď tiež v dohľadnej dobe dám...

Pro: zmena systému boja, atmosféra

Proti: trochu rutina, záverečný boss fight je až príliš dlhý

+5