Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Mass Effect 3

  • PS5 --
Komentář se vztahuje k Legendary Edition, tudíž je ponechán bez číselného hodnocení.

Chtěl bych na úvod říct, že mám Mass Effect opravdu rád a hodně jsem se těšil, až si ho dám nativně na PSku a televizi a nebudu muset kvůli znovu-odehrání série sedat za PC. Pořád jsem byl ale docela v očekávání, jestli BioWare v této kolekci něco nezmrší a nezničí mi tím skvělý zážitek z této série, tak jak si ho pamatuju, když jsem ho hrál poprvé. Nakonec ve mně možná převládá drobné zklamání, které ale nepramení z toho, co BioWare pokazili, ale spíš z toho, co všechno neudělali. Přijde mi, že ME:LE mohl být mnohem lepší a polovina práce, kterou by si tato série zasloužila, zůstala nedodělaná. Na druhou stranu, nemůžu studio obviňovat z toho, že nedoručili, co slíbili. Věděli jsme docela přesně, co se změní, a co zůstane stejné. Já si jen myslím, že změny mohly být zásadnější a přijde mi škoda promarnit příležitost udělat z prvního dílu série kvalitativně rovnocenný díl, který by se vyrovnal druhému a třetímu dílu.

Termín "promarněná příležitost" podle mě perfektně vystihuje tento remaster prvního dílu. Remaster, který měl být podle mě remakem. První díl doteď stál hodně bokem od hratelnosti a kvality zpracování druhého a třetího dílu, a bohužel - bude stát dál. To, co je nakonec remaster, měl být podle mě plnohodnotný remake. Druhý a třetí díl dokázaly, že dokáží úspěšně odolat zubu času a i po takové době tyto dva díly vůbec nezestárly. To se bohužel nedá říct o prvním dílu. Tento díl bohužel zestárl. Hodně. Ať už to bylo zastaralé ovládací schéma, změna standardů v krycích střílečkách nebo nedostatečné zkušenosti týmu v level designu či při práci v UE3, na prvním dílu je vidět spousta porodních bolestí, které plynou z toho, že BioWare zcela evidentně neměl přesnou představu o tom, co ME bude. Jenže teď už víme, co ME je. Tak v čem je problém? Proč nevzít recept ME2/ME3 a uvařit podle něj ME:Remake se stejnými postavami a skvělým příběhem, který ale bude vypadat dobře a hrát se jako víno?

Ke změnám sice došlo, hlavně co se týče střelby a akce, ale přijde mi to žalostně málo. Na neuvěřitelně dementní umělou inteligenci nikdo ani nesáhl, přitom je to prvek, který bije do očí od první minuty a setkáváte se s ním prakticky celou hru. Když jsem u všeho, co bije do očí: grafika. 4K vypadá sice na papíře hezky, ale upscalované textury nejsou všechno. Vývojáři opakovaně používali superlativy, když nás lákali na nový systém nasvětlení scén, který je opravdu na první pohled "jiný", ne nutně ale vždy lepší. Stíny a světlo pořád na obličejích a zbroji vytváří podivné nevzhledné matlaniny a jediný díl, u kterého jsem si všiml, že nasvícení vypadá konečně dobře, byl až ME3. A to ani nevím jistě, jestli se jedná o vylepšený prvek, nebo takhle hra už vypadala předtím. Nechápu, proč všechny tři díly provází jeden identický model Sheparda, ale už ne modely ostatních postav, jako Liara nebo Garrus? A co ostatní modely, proč nevypadají lidé v prvním díle stejně jako ti v posledním? Evidentně to šlo udělat s Shepardem, proč ne s ostatníma?

Proč není v prvním díle přepracovaná naprosto příšerná mapa a systém navigace, aby se ve hře dalo vyznat, stejně jako v ME2/ME3? Proč první díl obsahuje pořád tak dementní systém výbavy a lootu, který vzal naprosto právem v dalších dílech za své a skončil v propadlišti dějin. Proč není místo toho ve hře k použití schopnost aktivní munice jako v ME2/ME3? Proč si můžu do hajzlu ve třetím díle nastavit v menu možnost skrytí helmy v dialozích, ale v prvním díle se to dělá v rámci výbavy a ve druhém to ani nejde?? Takhle bych mohl pokračovat ještě docela dlouho... moje pointa je, že BioWare měli šanci udělat ze všech tří dílů kvalitativně rovnocenné části epického příběhu, které by tvořily jednolitou, celistvou kolekci a zdánlivě se přiblížily formátu jedné hry o třech epizodách. Ale bohužel, i po takové době se jedná jen o kolekci tří her, z nichž první díl pořád stojí více či méně bokem těch ostatních.

Od studia BioWare už dlouho nečekám žádné zázraky, ale doufal jsem, že budu z kolekce ME víc nadšený. Pořád jsem si hraní užil, pořád mám tuto sérii rád, ale pachuť z polovičaté práce na prvním dílu mi zůstává na jazyku i po dohrání ME3...

Škoda...

Pro: Příběh, postavy, ME2/ME3

Proti: Odfláknutý remaster ME1, bugy a glitche napříč všemi díly, pořád hodně odbitý character creator

+17 +18 −1

Spirit of the North

  • PS5 50
Vůbec mi nevadí pokud se čas od času nějaká hra pokusí o umělecký dojem a je jedno, zda vzhledem nebo obsahem. Spirit of the North se o to zjevně pokouší absencí veškeré narace či textu. "Vypráví" nám příběh lišky zachraňující nespecifikované místo před jakousi starobylou nákazou. Za celou dobu nepotkáte jediného živého tvora. Průvodce hráči dělá pouze modrá duše ukazující směr k cíli cesty. Vše ostatní je na interpretaci každého z nás.

Jenže ono to jaksi moc nefunguje. I přes docela krátkou herní dobu (6 hodin) dokáže ke konci SotN docela nudit, třeba i ne zrovna hezkými posledními úrovněmi (jeskyně, duchovní svět) a občas už i otravnými puzzly. Postupně se naučíte několik schopností a s nimi i průběžně narůstá obtížnost hádanek, ač ta nikdy nedosahuje nějaké závratné výšky. Hra se snaží nabídnout výjimečný zážitek, nicméně s použitím klasických, dlouho zavedených, herních mechanik. Právě tím sama sobě ubírá body.
+17

Ghost of Tsushima Director's Cut

  • PS5 90
Herní výzva 2021 - 8. "Herní nášup" (Dohraj hru včetně alespoň jednoho obsahového rozšíření.)

Ghost of Tushima ukazuje, že základní koncept Assassin's Creed vůbec není vyčerpaný, jen je potřeba, aby se vývojáři zaměřili na to hlavní - příběhovou kampaň s vypilovanou hratelností, chytlavým dějem a zajímavými postavami. A přesně to se v případě herního dobrodružství samuraje Jina Sakaie povedlo.

Lze namítat, že i otevřený svět v Ghost of Tsushima je povětšinou prázdný a vedlejší aktivity se opakují. Je to pravda, ale právě soustředěnost na dobře vymyšlenou příběhovou kampaň vyzvedává hru nad konkurenci od Ubisoftu, která se naopak snaží hráče zavalit co největším množství aktivit, jejichž zdolání jej od dosažení zdárného konce dělí.

Vývojářům ze Sucker Punch se také podařilo vystihnout přitažlivost feudálního Japonska a kasty samurajů, aniž by přitom zabředli do přehnané exotizace a orientalismu - o tom ostatně svědčí kladné přijetí hry ze strany japonských kritiků. Meditování, skládání haiku a pronášení vzletných tezí o bojovnické cti je tu akorát na to, aby člověk nasál atmosféru, ale nepřipadal si u toho jak v nechtěné parodii. Samotný děj hry a její mechaniky navíc otevřeně reflektují právě spor mezi přísnými zásadami samurajského morálního kodexu bušidó a pragmatickou, konsekvencionalistickou morálkou.

Pro: atraktivní prostředí feudálního Japonska, vysoké dramatické kvality

Proti: klasická prázdnost otevřeného světa

+17

It Takes Two

  • PS5 70
It Takes Two je skvělý zážitek. Tedy, když si ho zahrajete s očekáváním pěkné co-op hopsačky. Hratelnost se neustále mění, všechno krásně vypadá a zvučí. Zde prakticky není co vytknout. Snad jen hodně natahovanou druhou polovinu, kdy jsem neustále marně vyhlížel konec. Což je při neustálém chrlení nových nápadů poněkud zvláštní.

Pokud vás totiž zaujal originální námět, a těšíte se na dospělé téma o dvou rozvádějících rodičích, tak smolík. Scénář se vyhýbá rozebírání náročnějších témat a vše řeší stylem "prostě se zas musíte mít rádi!". Tahle dětinská zkratkovitost a banální dialogy jsou o to divnější, když pak přijdou na řadu temnější momenty. Ale to je holt trošku jiný severský humor. Finále však díky tomu pro Codyho a May rozhodně nepůsobí zaslouženě. Nepůsobí nijak.

Osobně jsem od It Takes Two čekal víc, než jen dobrou hopsandu. Je škoda, že se Hazelight dali tak trochu na kolotočařinu a vyprávění odsunuli na vedlejší kolej. Ano, je to zábava. Dneska ale hry mají na víc.
+17 +19 −2

Sherlock Holmes Chapter One

  • PS5 80
Sherlock Holmes Chapter One je první Sherlock, kterého jsem dohrál od začátku do konce. Hra vás zavede na fiktivní ostrov Cordona, kde mladý Sherlock vyrůstal a bude zde vyšetřovat zločiny, dopadat pachatele a odhalovat svou minulost.

Příběh je zajímavý a dobře odsýpá, nikde to není zbytečně natahované, ani zbytečně uspěchané, jedině snad Mycroft by si zasloužil trochu víc prostoru, Co je, ale opravdový tahoun, tak za mě vedlejší případy. V nich odhalujete příběhy a osudy různých postav a jsou velmi dobře zpracovány a každý je svým způsobem jedinečný (obzvlášť mne potěšil "easter egg" na jednoho známého zloděje). Co zcela jistě patří též mezi pozitiva, tak je přestrojování, kdy aby jste se někam dostali, nebo z někoho něco dostali, musíte mít správný převlek. Co je za mě negativum, tak souboje. Ty se podle mne vývojářům vůbec nepovedli. Nechápejte mě špatně, při první setkáním to vypadá dobře a vcelku i inovativně, ale po čase je to spíš otravné a hlavně všechny jsou jak přes kopírák. Prostě vstoupíte do arény, kde na vás jdou vlny nepřátel a abyste je zneškodnily máte dvě možnosti: 1) zabít nepřátelé a tím si vysloužit pokárání od Jona, nebo za 2) je zpacifikovat (což je náročnější jelikož musíte trefovat např.: klobouk, láhev atp.) a vysloužíte si pochvalu od Jona. Pochvaly a kárání od Jona je taky taková ta věc, co je místy trochu otravná. Opět neberte mě špatně, Jonův deník je fajn a hezky podkresluje, co se zrovna děje, ale komentáře tipu: Co se to z Sherryho stalo, je po čase spíš na škodu a Jonův deník tím trochu ztrácí na kouzle.

Grafická stránka je příjemná a vypadá dobře, není to AAA titul, ale přesto neurazí a dobře se na ní kouká. Zvuková stránka je též na dobré úrovni a je příjemná. Co je horší, tak propady fps, když se pohybuje postava po městě. V budovách se to neděje, ale jakmile vylezete ven, tak u každého třetího kroku jsou znatelné propady.

Suma sumárum se jedná o kvalitní hru s dobrým příběhem a zajímavými případy. Občasné propady fps se dají přežít. Herní doba se pohybuje kolem 25h, takže vhodná i pro příležitostní hráče a jako bonus hra obsahuje české titulky.

Pro: příběh, vedlejší případy, česká lokalizace

Proti: propady fps, souboje (osobní názor)

+17

It Takes Two

  • PS5 95
Jestli si nějak představuji nápady nabušenou hru, kde bych ani na okamžik neměl pocit, že se něco opakuje nebo hra na sebemenší chvíli ztrácela dech, tak přesně takhle. Každá vteřina téhle jízdy je vyždímaná na maxiumum a je jí věnována maximální péče bez hluchých míst nebo nejmenšího klopýtnutí. Často mě bylo líto, že jsem si s aktuální mechanikou hry nemohl pohrát víc, protože za pár minut ji nahradil okamžitě jiný styl hraní, který byl zcela odlišný, než ten před tím. To vše doprovází luxusní animace se skvělým humorem, který ocení hlavně páry, co již upadli v nemilost rodinného života a starosti o dům s dětmi na krku. Osobnější hraní ve dvou má očividně dost slušný potenciál a nabízí jiný zážitek než na větší množství hráčů orientované mmorpg nebo battle royal. Znovuhratelnost se dá asi bez větších protestů určit na dva průchody a vyzkoušet si tak hru i za druhého parťáka. Zamrzí snad jen nemožnost spárovat se přímo ve hře s někým, kdo také hledá chybějícího spoluhráče.
+17

Horizon Forbidden West

  • PS5 95
Po pěti letech jsem se konečně dočkal a mohl jsem se vrátit za svojí milovanou Aloy do úžasného světa Horizonu, no a návrat je to vskutku fantastický. Forbidden West je typická "dvojka", je větší, hezčí, nebezpečnější a lepší? JO! Je lepší prakticky ve všech ohledech, snad jen konec je na můj vkus zbytečně otevřený, takže ten v Zero Dawn byl pro mě o maličko povedenější, jinak však svého předchůdce nový díl ve všem překonává.

Typicky musím na začátku zmínit to, co praští do očí každého hned na první dobrou a to je grafika společně s estetikou světa. HFW totiž vypadá naprosto fenomenálně. Ať už jde čistě o grafiku, nejdetailnější vedlejší postavy, propracované lidské osady, cool nové roboty či celé podvodní světy, vše je zpracováno luxusně. Mnozí lidé by řekli, že Zero Dawn byla nejhezčí hra do roku 2017 a Forbidden West do současnosti, já bych s nimi nepolemizoval. Myslím si, že k dnešnímu datu by se hezčí hry hledali jen velmi těžce. Speciálně tu musím vypíchnout vedlejší postavy a to nejen ty hlavní příběhové, ale i ty prosté zadávače jednorázových side questů. Všechny jsou zpracované lépe než většina hlavních postav současné AAA produkce a stejně kvalitně jsou i naanimované. Prvnímu dílu se mnoho lidí smálo kvůli prkenným animacím obličejů (oprávněně nutno říct), takže ve druhém díle má propracovanou mimiku i ten největší vidlák ze zapadlé horské vesničky.

Co také doznalo obrovského progresu, jsou vedlejší aktivity. Ruku na srdce, v prvním díle se jednalo o dost generické úkoly, druhý díl tyto činnosti kvalitativně dost pozvedl, sice to furt není na úrovní třetího Zaklínače, ale značně se to k němu blíží. Tallneci a Cauldrony byly super už na poprvé, ale tady si s nimi tvůrci fakt vyhráli. Každý je nejen originální, ale i velice nápaditý. Každého z nich si člověk zapamatuje a je schopný o nich bez problému povyprávět. Dále mě bavily salvage contracts, což jsou klasické lovecké zakázky, ale zpracované zábavnou formou, a Ruiny, což jsou naopak environmentální hádanky, kde se Aloy snaží proniknout do uzavřené místnosti, aby získala tajemný orb. Nepřekvapivě jsou všechny, originální, propracované a zábavné.
Dále jsou ve hře tábory rebelů, jejich outposty, závody, aréna, lovecké oblasti a ringy na souboje s lidskými protivníky. Přiznám se, že jsem se těmto aktivitám moc nevěnoval, ale dokážu si představit, že někdo se v nich bude vyžívat. Mě prostě nějak nechytly, a tak si moc cením toho, že mě do nich hra nenutila. Na rozdíl třeba od posledního Assassina jsou všechny vedlejší aktivity zcela dobrovolné. Hra jen zmíní jejich existenci a pak už je jen na hráči, jestli se jim bude věnovat. Myslím si, že na lehčích úrovních jde hru dohrát čistě jako příběhovku bez udělání jediné vedlejší aktivity.
Neměl bych opomenout Machine Strike, což je minihra v podobě deskové hry. Jedná se o super nápad, který má dobré herní jádro i potenciál pro chytlavé sbírání figurek. Bohužel se nejedná o nový Gwent, protože i přes hezkou myšlenku tato minihra není podle mě zpracovaná dost dobře na to, aby mělo smysl jí věnovat čas.

Po příběhové stránce se jedná přinejmenším o stejně kvalitní počin, jakým byl předchozí díl. Nové postavy jsou všechny do jedné povedeně napsané, hlavní linka má spád i zvraty a celý lore je krásně rozšiřován i prohlubován. Byl jsem nadšený, když jsem zjistil hlavní zápletku tohoto dílu a kdo jsou vlastně záporáci. Nové kmeny jsou možná ještě zajímavější než Oseram, Carja, Nora i Banuk, stejně tak města a osady, co obývají. Meridian byl krásný, ale Plainsong či Hidden Ember se mu můžou směle rovnat. Z nových postav vypíchnu Morlunda, který mě hrozně bavil a hlavní i vedlejší questy kolem něj a jeho party byly jedny z vrcholů celé hry.
Nově může Aloy plachtit a později se i potápět bez dechového omezení. Obě činnosti přináší do hry potřebnou svěžest a i když mi cool spouštění se z vrcholků trošku chybělo, tak Shieldwing bych už nevyměnil a plachtil jsem s ním kdykoliv to jen šlo. Potápění je ještě víc super, protože podvodní svět je krásný a zároveň velice poklidný a trávit v něm čas byl skutečně relax, pokud mě zrovna neproháněl Snapmaw.

Měl bych tu asi zmínit i nějaká negativa, ale musím říct, že je to pro mě celkem obtížný úkol, protože hra nedělá nic vyloženě špatně. Nechci spoilerovat, takže jen zmíním, že za mě je příběh povedený, ale to je dost subjektivní a myslím si, že pro některé hráče můžu být negativem hry, kam se celý děj ubírá. Dále pak souboják, nebojte ten je pořád perfektní, navíc je nově obohacen o systém Valoru, weapon techniques i nové zbraně, ale je tu jedna změna. Už od střední obtížnosti jsou nepřátelé hrozné bulletsponge, takzvaně zabere ohromné množství času a munice, než hráč robotického protivníka porazí. Ze začátku mě to dost štvalo, naštěstí je ve hře nastavení vlastní obtížnosti, které jsem si upravil, aby na skolení soupeře nebylo třeba tolik šípů a zároveň Aloy byla o dost křehčí, takže hra nebyla zbytečně lehká. Po této úpravě už byla hratelnost prakticky perfektní a doporučuju každému, aby si obtížnost vymazlili podle sebe.

Co říci na závěr? Jednoduše... Horizon Forbidden West je nehorázná pecka, ze které možná na první dobrou nespadne čelist tak jako z prvního dílu, ale celkový dojem udělá ještě kladnější, protože tvůrci se nedopustili žádného kiksu a naservírovali nám skvělou hru prakticky bez chyb, která by neměla chybět v knihovničce každého majitele Playstationu. Můžu jí doporučit i lidem, které openworldy už úplně znechutily, protože právě nový Horizon jim připomene, že otevřené světy jsou vlastně super koncept, když se dobře zpracují, což je případ i této hry. Nejedná se tedy o něco vyloženě převratného, je to prostě "jen" skvělá hra, což podle mě ale není vůbec málo a chtěl bych více takových, protože mám pocit, že jich je méně a méně. Udělejte si radost a zahrajte si to. Já jdu nedočkavě vyhlížet třetí díl!

Pro: příběh, svět, postavy, grafika, prostředí, vedlejší questy, Tallneci, Cauldrony a samozřejmě robosauři

Proti: pořád je to rozmáchlá openworld hra, která i přes obrovské kvality nemusí sednout každému

+17

Horizon Forbidden West

  • PS5 90
Rýsuje se nám tady kvalitní herní série, co může bez ostychu stát po boku trilogie Mass Effectu nebo Zaklínače. Pokud tedy naváže třetí díl stejnou kvalitou. První díl jsem bral jako ojedinělou povedenou samostatnou hru, která však s druhým dílem aspiruje na úžasnou ságu a ještě dál mistrně prohlubuje svět a příběhy odehrávající se v tomto postapokalyptickém světě robotů. Nováčci budou mít s druhým dílem dost velký problém, což jen dokazuje, že jde o plnohodnotné pokračování jak se patří, bez zahození nebo ignorování událostí prvního dílu. A to chce dnes již na tak drahou hru docela odvahu. Své myšlenky navíc dokáže prezentovat bez technických problémů Cyberpunku.

Guerrilla Games zbytečně neriskují a jdou ověřenou cestou. Servírují tak sice klasickou hratelnost nepřinášející zhola nic nového, což je trochu škoda, ale díky tomu si můžu alespoň vychutnat pokračování bez jakýchkoliv rušivých prvků nebo kontroverzních rozhodnutí. Novinkami oproti prvnímu dílu jsou některé vedlejší aktivity. Tou hlavní je skvělá minihra Úder strojů, která je navíc skvěle zakomponované do okolního světa, takže hráč si ke hře pěkně shání figurky pro hru s těžšími soupeři. Dalšími novinkami jsou arény, závody a cvičiště. Ke všem třem mám však docela výhrady a působí nedotaženě. Naštěstí nejsou nijak povinné a v klidu se bez nich obejdete.

Pár nedostatků by se našlo. Omezené možnosti průzkumu zpočátku hry odrazují od objevování na vlastní pěst. Několikrát jsem dorazil složitě na místo, abych jen zjistil, že dál kvůli nedostupnému vybavení nemohu pokračovat. Objevují se občas různé drobné grafické glitche. Ovládání létajícího mounta mi přišlo dost nešťastné a nepohodlné. Úkoly a rozhovory působí podobně jako v prvním díle možná trochu šablonovitým stylem. Určitě nejde ale o nic, co by mělo klást otázky, zda se pouštět do druhého dílu. Jde o skvělou zábavu. Pro fanoušky prvního dílu naprostá povinnost. Čekání na třetí díl bude určitě opět dlouhé. Naštěstí mě uklidňuje, že nás snad brzy čeká ještě nějaké to DLC.

Pro: ohromující technické zpracování plně využívající potenciálu nových konzolí, příběh, minihra Úder strojů

Proti: ovládání Sunwinga, nevyladěné vedlejší aktivity, menší grafické glitche

+17 +18 −1

Elden Ring

  • PS5 95
A nebude to stovečka. A ne, nebude to kvůli grafice. Dark Souls 4 nabízí všechno, co dlouholetí fanoušci odkojení Demon's Souls očekávali, a drobnými změnami posouvá souls žánr zase o pár krůčků dopředu, i když maličkých, tak příjemných. Pár chybek se najde, ale většinou se jedná o subjektivní drobotiny. Elden Ring dostál svému nemožnému hypu a podle očekávání se stal ostrůvkem naděje, drobným světélkem štěstí ve stále hlubší a smradlavější žumpě upadajícího a odfáknutého AAA vývoje.

Začneme od toho, co většina casual hráčů a hlavně ti neuřvanější fanoušci moderních open-world průjmů považují za nejdůležitější aspekt při hodnocení hry, a to je grafika. Po grafické stránce se dá Elden Ring srovnat se Sekirem. Pokud začnete jako samurai, tak je úvodní scéna skoro nerozeznatelná od té v Sekiru. Ne, není to problém, a ano, je mi úplně šumák, že Horizon Endless Sidequest vypadá líp. I přes nižší rozlišení textur umí vývojáři vykouzlit nádherné scenérie a dechberoucí momenty, a hlavně je na každém kroku vidět pečlivost a poctivost při tvorbě světa Lands Between, jeho příběhu a pravidel. Jako v předchozích hrách, každá socha skrývá nějaké poselství a nestojí jen tak náhodně v prostoru. Rozmístění nepřátel odpovídá loru světa a má nějaký smysl. Zbraně, předměty, lidé, monstra, architektonické prvky budov, flóra a fauna, posraná zlatá stonožka na dně kaluže vedle kostela, to všechno v Elden Ringu existuje jen proto, aby vám to pomohlo spojit dvě a dvě dohromady a vytvořit si z kriptických informací vlastní (nikoliv ten jediný správný) obraz světa, jeho historii a jeho už tradičně neuvěřitelnou hloubku. Chápu, proč to tolik nových hráčů nevidí, a ani bych nečekal, že by to snad mohli hned napoprvé ocenit, ale ono to tam všechno je, stačí otevřít oči a pozor, začít i u open world hry trochu přemýšlet. Elden Ring bude na dalších 4-5 let skýtat nekonečnou studnu drobných objevů, pokladů v cut contentu, zajímavých zjištění které máme před nosem, ale ještě je nikdo neobjevil a prohlubování příběhů, které zabere hráčům dalších několik let, jako to bylo doteď u Bloodbornu a Dark Souls... a to je to kouzlo, které se zatím nikomu zdárně replikovat nepodařilo. Není to stamina bar, není to neúprosná obtížnost, není to nic, co by už ostatní studia dávno nezkusili. Bohužel. No, MY máme alespoň čím se zabavit, než FS vydají nový Armored Core a vrátí se odpočatí k další souls hře.

Dost úvah, Elden Ring je prostě skvělá hra, je to větší, lepší Dark Souls. Atmosféra světa není tak temná a depresivní, což je po BB a DS docela svěží změna. Jinak si vývojáři berou z předchozích titulů ty nejlepší nápady a úspěšně z nich postavili ultimátní Souls hru. Nikdo tu znovu nevymýšlí kolo, není to potřeba, jen mu obuli nové a lepší pneumatiky. Je libo weapon arty ze Sekira, power stance z Dark Souls 2, pizza-kráječ z Bloodbornu nebo co-op z Dark Souls 3? Všechno máme! Nad rámec toho přináší Elden Ring nové věci, jako Šemíka, NPC do kapsy, hádanky, větší volnost a kreativní možnosti pro vaše buildy nebo naprosto geniální mechaniku s oživovacími sochami, z čehož všechno vývojáři trefili na první dobrou. Svět je navíc plný rozmanitých kouzel, předmětů, zbraní a questů, které fungují na již předem zavedených a čtyřmi hrami otestovaných principech. I tak je ale Elden Ring trošku přístupnější, nabízí zatím nejdetailnější tutoriál pro nováčky a ze začátku vás alespoň trošku vede za ručičku, protože se po masivní marketingové kampani logicky očekával nával nových hráčů, pro které se bude jednat o první souls hru vůbec a které je za potřebí nějak "zaháknout". Na tom není špatného. Jakmile se dostanete za hranice první oblasti, a hned po tom, co se oklepete z šoku, jak je Elden Ring obrovská hra, vás čeká ten pravý a známý souls zážitek, na jehož úspěšné formuli se nic nemění k horšímu. Hra je tak těžká, jak si ji uděláte. V žádném případě není nefér, naopak nabízí nekonečné množství kreativních způsobů, jak se vypořádat se situacemi, kdy vám hra bude připadat příliš těžká pro konveční postup. Můžete zkusit kouzla, vyráběné předměty, využít enviromentální výhody, friendly fire, summony, zbraně na dálku nebo kooperaci. Všechno tohle jsou nástroje, které vám hra dává k dispozici, a v žádném případě není ostuda jakýkoliv z nich využít. Opět platí, že stačí u hry přemýšlet a zvolit cestu nejmenšího odporu. Vývojáři nevytvořili desítky kouzel a unikátních summonů, abyste hru procházeli s 0 IQ strength buildem, protože vám na redditu někdo řekl, že takhle se to má hrát. Navíc je obrovká část hry dobrovolná, takže pokud vám nějaká oblast nebo boss nesedne, můžete jej bez problémů přeskočit, včetně řekl bych nově asi nejtěžšího bosse souls her, Malenie. Počet mých celkových smrtí by se dal rozdělit na třetiny, z nichž jednu by měl na svědomí Šemík a útesy, druhou Malenia a třetí všechno ostatní.

Mám pár drobných výhrad. Po technické stránce je pravda, že dohledová vzdálenost a doskakování textur flóry moc oku nelahodí. Nastěstí na PS5 nebyl problém s propady FPS, až na pár vyjímek při větších částicových efektech u jednoho nebo dvou bossů. Dál jsem si uvědomil, že i když je v Elden Ringu odhadem snad kolem 100 bossů, tak většina z nich je přepoužitá několikrát (i když s drobnými rozdíly), a z těch "důležitých" bossů se mi opravdu líbily snad jen dva tři, tedy mnohem méně, než v předchozích hrách. Navíc má většina z nich podlě mě až nepřiměřeně moc AOE útoků, které jsou ve hře asi kvůli očekáváné upřednostněné kooperaci hráčů, ale pokud hrajete sami, asi budete jako já spíš nadávat. Přepoužívání bossů má dále tu nevýhodu, že když vám bude nějaký boss vyloženě pít krev (Kurvcible Knight, Godshit Noble), tak je dost velká šance, že ho nepotkáváte naposled.... a že přístě nebude sám. Cítil jsem menší zklamání ze všech konců, vyjma jednoho... čekal jsem něco velkolepějšího po tom, jakej je poslední boss píčus.

Hra roku.

Pro: Svět, herní mechaniky, výbava, postavy, všechno

Proti: Pár technických drobností, fall damage, Malenia

+17 +18 −1

Elden Ring

  • PS5 95
Nejočekávanější titul roku 2022 pro mně osobně. Odpočítával jsem dny a hodiny, kdy se konečně vydáme do prvního open world soulovky. V současnosti jsem něco okolo 130 hodin a mám za sebou 65 boss fightů včetně všech dungeonů a trofejí na 100 %, přesto vše teprve začíná. Pokusím se tu tedy shrnout můj záitek.

Vývojářem je někým milovaný, jinými nenáviděný Hidetaka Mijazaki z FromSoftware, který definuje již řadu let souls like hry. Pro Elden Ring mu byl motivem fantasy román od George R.R. Martina. Nemusím skrývat, že mně „pozlátko“ fantasy světa s rytíři moc neoslovuje, ale tady je to výjimka.

Úvodním video prolog nám osvětlí něco málo o samotných souvislostí, která nás vyplivnou do světa. Na začátku je možnost si vytvořit vlastní postavu, které posléze určujeme třídu a dle ní i určující schopnosti. K výběru je z deseti předdefinovaných postav (hero, bandit, astrologer, warrior, prisoner, confessor, wretch, vagabond, prophet, samurai). Závisí tedy na nás jakým směrem se chceme vydat, zda být silný a mít těžké zbraně, nebo být rychlý a dávat méně ranící útoky, avšak s možností se vyhýbat útokům, pak je zde třída kouzlení, kdy rozlišujeme faith a inteligenci tudíž (mágy a paladiny). Začneme prologem, kdy jste jako tomu bývá u soulovek, postaveni „nazí“ proti bossovi, zde bych rád uvedl, že pokud někdo hraje poprvé, tak ho to asi hodně rozhodí. Musíte pochopit základní myšlenku tohoto typu her, kdy sám Mijazaki říká, smrt je nástrojem k zdokonalování se a věřte mi, že umírat budete hodně!!!

Dostáváme se do světa kde došlo k souboji polobohů, kdy Marika bojuje s Raddagonem a při jejich souboji dojde k rozbití elden ringu, posléze Malenia otrávila Raddhana a ten jí na oplátku urval pravou ruku, Raddhanovi z otravy regulérně přeskočí a Rykard je nesmrtelný a přesto se ukryje. 
Po těchto událostech jsme tu my, jakožto „poskvrněný“ (nikde jsem nepostřehl informaci, proč vás takto označují), naším úkolem se po setkání s čarodějnicí Ranni stane snaha zmocnit se trůnu.
Jen uvedu, že v současné době je známo šest možných konců, které ovlivní naše rozhodnutí, či dokončení jednotlivých quest linií.

Hratelnost je na požadované úrovni, kdy při 60 fps vám dává značný prostor na zahájení útoku, nebo obraně, potažmo úskokem, tyto schopnosti se zlepšují, investováním runes (rozuměj duše) do bodů schopností ,klasicky končící na hodnotě 99. Maximální dosažitelný level je 713. Souboje jsou specifickými, kde ale musím vytknout, že mi chyběla častější možnost stagnutí (rozuměj zničení postoje). V pozdější fázi hry, je velmi důležité mít jasnou představu o tom, kam se vaše postava bude zaměřovat, zda na rychlá kouzla, ničivé krvelačné katany, faithové jedy (kdy jich tu existuje opravdu hodně), plamenné zbraně a kouzla, ledové zaměření či schopnosti uspat nepřátele. Ta variabilita, dělá Elden Ring jedinečným.
Novinkou, je jízda na koni po otevřené mapě, která vám umožňuje, pokud v jiné oblasti máte problém, tak se hezky levelit v lehčí oblasti a pak se vrátit nakopat zadnice všem. Co nám v boji hlavně proti bossům pomůže (vyjma našich skvělých přátel, díky za ně!!) jsou tzv. summons. Ti slouží k ztělesnění již poražených nepřátel, kteří mohou bojovat po našem boku a dost často pomoci, z kritických situací. Nejlepší dle mého názoru byl „mimic“,ten je čistokrevnou kopií vás samého, včetně vybavení, zbraní i kouzel.

Hlavních příběhových bossů je cca 6-7, kdy máme nespočet bossů mimo příběh. Co je ale zjevné z dungeonu, že dochází k opakování se bossů a co mně štvalo osobně nejvíce, je duo, či dokonce trio bossů v dungeonu!!
Jedno z prvotních prohlášení, že hra bude dostupnější pro širší publikum, nechápejte to špatně, neznamená nižší obtížnost, spíše naopak. Z jistých míst jsem měl pocit, že prohodím ovladač televizí. Co je překvapující, to je rychlost zvyšování levelu, tam to naskakuje jako „částka do sportky“.

Po čas hraní jsem nenarazil na nějaký zásadní bug, který by mi hru znechutil, občasné jsou propady fps a to zejména při velkém počtu nepřátel v prostředí s velkým množství částic (déšť, sněhový bouře, mlha, atd.)
Těm méně zdatným je zde odpouštěno mnohem více chyb, při souboji, nikoliv však, když se blížíte ke konci. Dalším trochu nešvarem se stali útoky,které vás zabijí na jednu opakuji na jednu ránu. Chápu, že u jednoho bosse by se to dalo pochopit, ale u více? Působilo to na mě, že už nevěděli, jak zvednout laťku a tak zabředli, do šedých zón, kdy je boss v podstatné výhodě (příklad: Boss má 3/4 života dole a začne dělat sérii útoků kdy vás trefí špička meče, vy se zaseknete a následuje plošný útok, u kterého nelze uniknout, protože zabírá velké pole a vy máte 1-2s se z něj dostat a to má za následek smrt. Bohužel toto je hrozný nešvar.
Většinu bossů jsem dával sám s pomocí summona, ale byli i situace, kdy jsem musel požádat přátelé.
Špatně jsem pochopil, bosse Raddhana a tak jsem ho šel sólo aniž bych znal summony. 

Prostředí je velkolepé a dech beroucí, to FromSoftware prostě umí! Hudba je podmanivá a dokresluje celkový zážitek a ten stojí za ty nadávky a nervy.Elden Ring je pro milovníky výzev a deamon/dark souls, bloodborne, sekiro, atd. Po všech stránkách mě hraní bavilo, a proto pokračuji v NG+

Za mně 95%, to hlavně kvůli slabšímu příběhu oproti jiným titulům a také recyklaci bossů v dungeonech

Pro: scenérie, hudba, summoni, kůň, variabilní build, open world

Proti: slabší příběh, recyklace bossů

+17

Sherlock Holmes: Crimes & Punishments

  • PS5 80
Asi bych hru neoznačil přímo za překvapení, ale nevelká očekávání rozhodně předčila. Crimes and Punishment hráče postaví v kůži snad nejslavnějšího detektiva všech dob (sorry Batmane) před šestici záhad s hned několika rozuzleními. Hra vás přitom klidně nechá případ vyřešit "blbě" a poslat za mříže nebo rovnou na šibenici nevinného. Lahůdka!

Právě systémem dedukcí, z nichž následně plynou jednotlivá řešení, je hra unikátní a působí velmi svěže. Zatímco v otázce hratelnosti jste poměrně dost vedeni za ručičku (nejde o zápor, na tuhé adventurní hrátky nemám trpělivost), možnost označit jako pachatele nesprávnou osobu hráče neustále udržuje ve střehu a napětí.

Osobně jsem se "trefil" v pěti z šesti případů a s tím souvisí i jedna výtka. Ukrajinským autorům se nepovedlo vyvarovat pár logickým přešlapům a některé dílky skládačky do sebe úplně nezapadají. Já osobně špatně vyřešil třetí Sherlockův případ a dle internetu nejsem zdaleka sám. Správné řešení jednoduše nepamatovalo na všechny indicie a autoři tak po sobě zanechali nejednu nesrovnalost. To v menší míře ostatně platí i pro případ The Kew Gardens Drama. Naštěstí nejde o nic, co by zážitek ze hry vyloženě kazilo a ty "zamotanější" případy jsou v konečném důsledku vlastně těmi nejnapínavějšími.

Sherlock nabízí příjemné hádanky, které se zbytečně neopakují (snad až na odemykání zámků). Po celou hru se navíc tu a tam ozvláštní dosud neviděnou minihrou, což výslednému zážitku jen prospívá. Jádro hry sice spočívá v pobíhání mezi lokacemi, ty však nejsou zbytečně veliké a procházky po místě činu se tak nestávají otravnými.

Po příběhové stránce není hra úplně dokonale vyvážena, ale vyloženě mizerný není žádný z případů. Je skvělé vytvářet si postupně teorie, jak se události vlastně udály, přičemž s každým dalším střípkem příběhu se hráčovy domněnky malinko mění. Snad jen  The Abbey Grange Affair působí trochu moc jako "výplňovka", která příliš nepřekvapuje.

První setkání se Sherlockem v herní podobě tak bylo i přes již celkem znatelný věk hry velmi příjemným zážitkem, který mne okamžitě navnadil na některé z pokračování. Jen doufám, že v dalších dílech nebude Watson jen neskutečně otravný "idiot", který v lepším případě opakuje jednu tupou větu, a v těch horších vám profesionálně zavazí ve dveřích.

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – " 6. Svaz spokojeného hraní: Dohraj hru, jejíž vývojáři pochází z některé země bývalého Sovětského svazu (mimo Ruska). – Hardcore varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 135. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Parádní systém dedukcí; za katr lze poslat nevinného; napětí; náměty případů; občasné oživení hratelnosti; fajn hádanky

Proti: Dr. Watson je otravný idiot; menší logické kiksy; méně zajímavý čtvrtý případ

+17

Metro: Last Light Redux

  • PS5 85
U Last Light se budu možná trochu opakovat, ona je totiž hra prakticky stejná jako byl první díl (v Redux verzi)... jenže tady to vlastně nevadí.

Vážně, u Last Light máte pocit, jako byste sledovali druhou epizodu toho samého seriálu (nebo minisérie). Rozhraní i hratelnost je prakticky bezezměny a příliš se nerozšířil ani arzenál zbraní. Naopak třeba plamenoment chybí úplně. Vrací se i většina nepřátel a i ty podzemní tunely vám budou dost povědomé. Ale u Metra platí více než kde jinde otřepané "nespravuj, co není rozbité". Opět tak přichází famózní atmosféra ve skvělém zasazení a autoři i tentokrát servírují dostatečně různorodé úrovně aby hra dokázala strhnout.

Tísnivý pocit z Moskevského metra a pocit zmaru při výletech na povrch jsou opět parádní. Dávkování příběhu se od prvního dílu zlepšilo a story o snaze napravit jeden velký omyl, funguje na poměry žánru víc než dobře. Last Light tak velmi dobře zvládá i poklidné pasáže v osídlených stanicích, které jsou vždy příjemným místem pro vydechnutí a nepůsobí jen jako nezajímavé překážky v akci.

Hlavní hrdina Artyom toho příliš nevydrží (obtížnost Hardcore) ale oproti prvnímu dílu mi snad až na jeden moment s nedostatkem lékárniček nikdy nepřišlo, že bych měl nedostatek zdrojů ať už v podobě munice a filtrů do plynové masky. Vlastně jsem měl často zásobníky plné na maximum a to i při volbě "Surival" módu. Jen je trochu škoda, že v očekávání nedostatku jsem si drahocenné platidlo v podobě speciálních nábojů škudlil nakonec po celou hru a nekoupil za ně vůbec nic.

Pocit ze střelby je uspokojivý a zejména na šestirannou brokovnici jsem nedal dopustit. Střety s lidskými nepřáteli lze vyřešit většinou i potichoučku a hra s tímto přístupem ve svém designu jasně počítá. Osobně jsem ke kradnému postupu přistoupil až překvapivě často. Sice jsou občas nepřátele natvrdlí, ale mozek si v podzemí asi může dovolit lehce změknout :).

Redux verze nabízí i veškeré vydané DLC. V době psaní komentáře sice nemám odehrané všechny, jde však o vcelku zajímavé jednohubky. Někdy jde o relativně klasické úrovně v kůži jiné postavy, ale třeba taková Kshatriya nabízí zcela nový koncept hratelnosti.

Last Light je tak kousek, který má i po více než devíti letech stále co nabídnout. I když hra nevydrží příliš dlouho, budete se velmi dobře bavit ať už při boji s mutanty nebo s lidským póvlem v podobě nácků, komoušů a banditů, ale i u decentních lidských momentů u ohníčku na již takřka zapomenuté stanici obludy známé též jako Moskevské metro.

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – " 2. Cesta do středu země:   Dohraj hru, jejíž převážná část se odehrává pod povrchem země ." – Hardcore varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 84 %; 218. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Špičková atmosféra; i napodruhé zajímavé zasazení; dobrý pocit ze střelby; slušný příběh i scénář

Proti: I v módu Survival je zdrojů až příliš; i přes své kvality prakticky stejné jako první díl

+17

God of War Ragnarök

  • PS5 95
Kratos a Atreus sa znovu vydávajú preskúmavať mytologické svety severu pri snahe odhaliť odpovede a pochopiť proroctvá.

Čo nám hra ponúkne?
➤príbeh: je nastavený niekoľko rokov po udalostiach z predchádzajúcej hry. Kratos s Atreusom sa znova vydajú na epickú cestu plnú rôznych dobrodružstiev, bohov, humoru a zabíjania. Do toho všetkého sa budeme snažiť prísť na to, ako si vysvetliť proroctvá a aký je vlastne náš osud. Častokrát som si hovoril že idem preskúmavať svet a hlavná dejová linka na mňa počká, ale jednoducho bola taká výborná, že som sa k nej vždy rýchlo vrátil. ➤Kratos a Atreus: vrátiť sa znovu do kože Kratosa ma velmi bavilo. Raz za čas sme dostali možnosť prejsť si niektoré pasáže aj za Atrea, ale aj ked sa za neho hralo príjemne, vždy som sa už tešil naspäť na Krata. Ich vzťah sa tak ako počas prvej hry neustále vyvíja, a aj ked mi zo začiatku Atreus liezol mierne na nervy, tak ku koncu som si ho celkom aj obľúbil. Oceňujem aj množstvo možností na úpravu postáv ( brnenie či rôzne schopnosti ). Niekde v polke hry som si ale našiel schopnosti, ktoré som používal až dokonca. 
➤ostatné postavy a záporáci: bolo super stretnúť starých známych ako Mimir, Sindri, Brok či Freya ale aj tie nové do celkového príbehu zapadly výborne. Z kladných hlavne Freyr, Tyr,  Angrboda, Trúd a zo záporných samozrejme Odin, Thor a Heimdall. Mať Freyu ako spoločníčku v Atreovej neprítomnosti som veľmi ocenil a po čase som ju mal pri sebe radšej ako vlastného syna :)
➤svet a aktivity v ňom: pokiaľ sme sa nesnažili zrovna naplniť nejaké to proroctvo, tak sme dostali možnosť sa pohybovať voľne skoro po každom z deviatich svetov. Každý je unikátny, ale osobne som si najviac obľúbil Svartalfheim a Vanaheim. Mierne ma na začiatku sklamal Asgard. Jeho jednoduchší dizajn som nakoniec pochopil a celkom sa mi aj zapáčil, no zamrzelo ma že som sa po Asgarde nemohol viac poprechádzať. Čo sa voľnočasových aktivít týka, máme možnosť získavať rôzne zberateľské predmety, bojovať proti bossom či plniť rôzne špecifické úlohy pre našich spoločníkov. 
➤nepriatelia: narazíme na jednoduchých a základných nepriateľov ako nemrtvy, draugr či elf, na zložitejších typu wulvers (vlkodlak) alebo na otravných travellerov či tatzelwurmsov. Samostatnou kategóriou sú boss súboje. Niektoré zvládne človek bez zapotenia na jeden pokus. Takto ma sklamali fighty s Odinom, Thorom a Heimdallom. A potom sú tu súboje ktoré mi dali vážne zabrať. Najviac určite Berserkery, ktorých musí človek poraziť 12. 
➤súboje: bavil som sa pri každom súboji, po celú dobu čo som hru hral. A to ich na vás hra niekedy hádže až zbytočne veľa. Rôzne schopnosti, ktoré môže ako Kratos, tak aj Atreus používať dodávajú súbojom krásne tempo a človek sa cíti že nepriateľov úplne rozsekáva.
➤finále: človek už tak od začiatku vie k čomu sa celá hra a jej príbeh schyluje. Zaujímalo ma aký Ragnarok nám tvorcovia predvedú. A uznávam že sa im to podarilo a finálnu sekvenciu som si neskutočne užil. Milujem časti hier, v ktorých sa spoja všetci vaši spojenci a spolu vyrazia do obrovskej bitky. Príkladom je napríklad finále Mass Effectu 2 či obrana Kaer Morhen vo Witcherovi. 

!! Záverečné zhrnutie !! Po štyroch rokoch sa znovu vraciame do úžasného sveta God of War v ktorom sa znovu ujmeme dvojice Kratos a Atreus. Kratos je ako vždy úžasný ale k Atreovi som si nejako nevedel nájsť cestu. Hra mi jej hladanie ulahčila pasážmi, v ktorých sme hrali za Atrea a nakoniec som si ho taktiež obľúbil. Čo sa ostatných kladných ale aj záporných postáv týka, tak som nenašiel žiadnu, čo by mi do hry nesedela. Odin bol výborný a Thor ešte lepší. Po príbehovej stránke sme smerovali k finálnej udalosti, a to k Ragnaroku. Tak ako samotný Ragnarok tak aj cesta k nemu bola výborná a ani na chvíľu som sa nenudil. Pohybujeme sa znovu po 9 mytologických svetoch severu. Každý je jedinečný a každý nám ponúkne nejaké vedľajšie aktivity a úlohy. Bojovat budeme so širokou škálou nepriatelov a bossov. Výrazný problém som zaznamenal málokedy a vlastne len pri určitých bossoch. K tomu všetkému pridajme úžasné finále a dostaneme jednoznačného ašpiranta na hru roku. Donedávna som dúfal že hrou roka sa stane Elden Ring ale po dohraní Ragnaroku sa vôbec nenahnevám ak vyhrá táto výborná hra. Ja sa po svete Ragnaroku ešte chvíľu pomotám a splním všetko čo sa dá a potom sa zas na dlhšiu dobu s Kratosom rozlúčim. Snáď sa do sveta God of War ešte niekedy v budúcnosti pozrieme. 

HODNOTENIE: 95/100%
+17

God of War Ragnarök

  • PS5 80
Před čtyřmi lety vznikla pod pevnou rukou Cory Barloga mainstreamová hra s jasnou vizí, progresivní režií a na svůj žánr překvapivě přízemním příběhem. Ragnarök přebírá její formu, do které vrství spoustu nového obsahu. Všechny ambice posunout hranice svého předchůdce avšak pěkně balí do pytlíku, zavazuje smyčkou a ukládá do truhly schované za červené houbolisty. Nevadí mi nulový hratelnostní pokrok. Metroidvania styl sice podle mě nikdy nesedl k epické nátuře, realistické grafice a Kratovým schopnostem, ale hraje se to stále skvěle. Problém je jinde.
Příběh od začátku zasévá jedno zajímavé semínko za druhým, jenže ve finále žádná úrodná sklizeň nepřijde. Jeden šťavnatý twist to opravdu nezachrání. Dialogy mají extrémně kolísavou kvalitu, kde se po celou dobou pohybujeme mezi marveláckými teen humory, šustěním papíru a sem tam záblesky dobrého psaní. Většina scén, které mají přenášet emoce je roztahaných a unylých. Tam kde měla jednička jasné vedení a forma sloužila obsahu, tak Ragnarök buď srdceryvnou hudbou tlačí na pilu nebo si hraje na zadumané a přemýšlivé umění. Titulní a neustále omílaný ragnarok je nakonec naprosto příšerné Avengers finále se sekvencí naskriptovanou a epickou asi tak stejně jako 20 let stará střílečka. No co naplat. Aspoň, že jsme dostali Thora. Sice mě Ragnarök nejednou zklamal, ale pořád je to v žánru herního blockbusteru ohromný kus dobré práce zasluhující uznání.
+17

Inscryption

  • PS5 90
Rogue-lite karetní hra podobná Slay the Spire, ale obsahující mnoho překvapení v originálním provedení. Hru bych doporučil všem co alespoň trochu mají rádi karetní hry, popřípadě by si chtěli zkusit něco nekonvečního - jen si raději nic moc o hře nezjišťujte a jděte hrát.

Hra sama o sobě nabízí osvědčený princip deck-buildingu, nicméně tentokrát s osvěžujícím twistem. Hru procházíte skrze "překážky" které musíte překonat karetním soubojem. Tím si měníte svůj balíček karet dle potřeb. Můžete nové karty přidat, ty co vám nevyhovují odebrat či zlepšit a krom toho i nové možnosti, co lze s kartami dělat (nechci prozrazovat co). Krom toho zde máte i předměty, které mohou hru o něco ulehčít a občas jsou doopravdy důležité.

Krom twistu v karetní gameplay nabízí hra i originální příběh, který je navíc celkem zajímavě podaný a hlavně jeho forma dost překvapující. Sám jsem nečekal, že hra nabízí tolik zajímavých prvků a nečekaných částí, jejíž principy mě bavilo rozplétat až do konce.

Pro: originalita, nepředvídatelnost

Proti: vrcholem byl pro mne první akt

+17

Twin Mirror

  • PS5 50
Zatím rozhodně nejhorší hra od Dontnodu. Nevím jak se jim to povedlo, ale vytvořili opravdu dokonalou sbírku odpudivých postav a charakterů které šoupli do jednoho maloměsta které je hnusně šedé s pár lokacemi a průměrným příběhem.

Jejich hry vždy stáli na sympatických hrdinech a zajímavých postavách. Zde není ani jedno. Hlavní hrdina Sam mě štval, je to nesympatický asociál který má nálepku škodné co způsobila zavření dolu ve městě kdy potom zdrhl pryč a nebýt pohřbu jeho nejlepšího kamaráda nikdy by se nevrátil. Těch pár postav z minulosti co ho berou na milost, tak trpí opravdu mizerným scénářem a často nesmyslnými projevy, kdy se rozčílí v jedné větě aby v druhé naopak mluvili úplně v klidu a ignorovali co řekli před 5 vteřinami. Jejich odpudivost mi přijde i po grafické stránce, protože takový výběr opravdu škaredých modelů obličejů jsem dlouho neviděl ani v jejich starších hrách.

Sam který má být génius navíc se stále dohaduje a radí se svým alternativním já které někdy ještě více otravné než on. Když tedy vyškrtneme hlavního hrdinu, postavy, pár lokací zbyde nám příběh. A ten je stejně šedivý jako samo město Basswood. Co se ze začátku snažilo tvářit tajemně a záhadně, je brzy rozklíčováno a rychle předhozeno do finiše kde to celé vyšumí do prázdna. Za 5 hodin hotovo a zde je to klad protože i na tomto krátkém čase jsou některé pasáže natahovány.

Navíc dřívější hry měli i možnosti volby a ovlivňování různých směrů kam se příběh vyvine. Zde je to řešeno jen výběrem mezi odpovědí modrou analytickou nebo žlutou sociální. Oba směry ale vedou prakticky ke stejným výsledkům kromě finále. Je zde sice 5 konců ale ty se liší jen určitými menšími detaily ve finále jsou opravdu jen dva. A nejsou nijak uspokojivé.

Celé to působí jako musí vydat hru abychom splnili plán a něco prodali. Produkt čisté průměrnosti který akorát zanechává na hráči pachuť špatně uvařeného pokrmu.
+17

Monster Hunter Rise

  • PS5 90
Monster Hunter sérii jsem znala jen z názvu a popisu a říkala si, že to nebude nic pro mě. Potom jsem se stala častým divákem a kolemjdoucím Monster Hunter: World a zaujalo mě to. Po nějaké době jsem se rozhodla, že sérii zkusím s jejím nejnovějším dílem Rise a zjistila jsem, že tato série je hodně pro mě.

Zpočátku jsem moc nevěděla, co mám dělat, jaké úkoly mám dělat, jak se vybavit, jaká zbraň mě bude bavit či jak využívat asi milion věcí, které má lovec k dispozici. Tomuto mému pocitu nepomohla ani hra, která usoudila, že čím víc tutoriálů a nových věcí mi hned na začátku ukáže, tak tím lépe. A já přitom ani nechápala, jak dostat věci z truhly do mého opasku pro rychlé použití. Taková triviální věci mi kvůli absurdnímu množství menu a tabulek připadala složitá. Po desítkách hodin hraní se na to už dívám jinak a zvykla jsem si na menší tabulkový simulátor, ale začátky byly docela pro mě těžké jako úplného nováčka v sérii.

Samotný lov monster jsem si také udělala omylem těžší. Když jsem v Hub úkolech zvládla prvního většího bosse (Magnamalo), tak jsem se dočetla, že Village úkoly jsou tutoriál a že ta monstra v nich jsou o něco lehčí a představují vstupní bod do hry. A já si do té doby často říkala, proč mi někdy lovy trvají o několik minut déle a jindy je to docela rychlé a proč některé lovy mají úvodní cut scény, když už jsem to monstrum jednou potkala. K příběhovému závěru hry, tedy kolem HR7 a desítkách hodin hraní, jsem zjistila, že ten Demon Mode není jen tak pro srandu u mé zbraně a že postava je o něco agilnější, může dělat pěkná vizuální komba a že je také o něco silnější. Dalším objevem byly buildy, kdy vhodná sestava doplňků a dovedností z výbavy může razantně mé lovy zrychlit. Ale i přes všechny tyhle klacky pod nohy, které jsem si naházela, jsem hrou proplula sice pomalu, ale vcelku snadno a nestalo se mi, že bych nějaký lov (včetně finálního příběhového bosse) nezvládla hned na poprvé. Z toho vyplývá, že základní hra je opravdu snadná a počítám, že razantně přituhne v rozšíření a v Master Ranku a mám z toho trochu obavy.

Hra je sice, co se týče příběhu a úkolů, velmi osekaná na prosté plnění úkolů s cílem porazit dané monstrum, ale to je přesně to, proč mě ta hra tak baví. Samotná postava se až tak nezlepšuje, nezvyšují se jí postupně životy, obrana či výdrž. Samozřejmě hodně pomáhají skilly nebo výroba vybavení, ale nejvíce boje zrychluje hráč a to, jak se postupně zlepšuje, jak je všímavý při boji a jak dokáže číst pohyb monster. Je zvláštní, jak jsem si dokázala zapamatovat pohyb jednotlivých monster a ke konci jsem byla ze sebe překvapená, jak mě jedno monstrum, které mi úvodu hry dělalo docela problémy, dokázalo nyní zasáhnout maximálně třikrát a já ho vyřídila během dvou setkání. Hra dává výrazně najevo, že efektivita lovce je to nejdůležitější. Čím víc úspěšně se dokážu vyhýbat útokům, tím víc dávám poškození a tím rychleji ukončím boj a snížím moji šanci na neúspěch. A přesně tenhle pocit jsem ještě v žádné jiné hře tak nepocítila.

Rise přinesl oproti Worldu několik změn. Hodně hráčů nebylo nadšených z toho, že před bojem je docela vhodné sesbírat permabuffy v podobě malých ptáčků, které zvyšují zdraví, útok a tak. Je fakt, že od samotného lovu to vcelku zdržuje, ale na druhou stranu je pohyb lovce po mapě o něco rychlejší díky novému společníku palamutovi. Takže mě to až tak nevadí a už jsem si dokázala svoji první cestu mapou docela zefektivnit, abych jich vysbírala co nejvíce. Co mě baví, tak jsou Wirebugy a nové možnosti použití zbraní. Tady jsem sice ještě nevyužila jejich úplný potenciál, ale to přijde. Hra je díky nim o něco rychlejší a je pro mě vždy zajímavé sledovat, jak se hraje World a porovnat s to s mým hraním. Někdy se věci na obrazovce dějí tak rychle, že to nestíhám sledovat a jen doufám, že z toho jaksi vyváznu živá. Některá monstra mi připadají, jak kdyby byla na kokainu. Na druhou stranu je fakt, že několik věcí je zjednodušených, kdy například kočičí společník hráče upozorní, že monstrum lze chytit do pasti, nebo třeba vůbec že jsou monstra viditelná na mapě a odpadá tak jejich hledání a stopování. Na hře je znát, že byla vyráběna primárně pro přenosnou konzoli, ale nemyslím si, že by kvůli tomu její kvalita nějak trpěla.

Rise ovšem přinesl jednu pro mě naprosto otravnou a ohavnou věc, které se v rozšíření očividně zase rád zbavil, a to jsou Rampage úkoly. Dokážu si představit, že tato variace na tower defense žánr při hře více hráčů není nic hrozného a může to být dokonce i zábava. Ale pro sólo hráče, jako jsem já, to je naprosté utrpení a jsem ráda, že v podstatě povinné jsou jen tři tyto úkoly a že už tohle nikdy nemusím dělat, protože pro jednoho hráče se z toho stává závod s časem a uhlídat všechny pozice je docela náročné.

Myslela jsem si, že si dám chvíli pauzu od lovení, ale moc dlouho jsem to nevydržela a už mám koupený Sunbreak a moc se těším na novinky, které přináší.
+17

Deus Ex: Mankind Divided

  • PS5 85
Na začiatku hry prišli obavy, či ju vôbec budem schopná hrať, keďže mi pohľad prvej osoby nesadol a dokonca ma mňa pôsobil mätúco. Je to totiž už nejaká doba, kedy som naposledy hrala podobnú hru. Našťastie som si po čase zvykla a tak som si užila všetko čo Mankind divided ponúklo.
Nehrala som predchodcu, ale nijak mi to zážitok neskazilo. Takže ako úplny nováčik môžem povedať, že aj takto tá hra priniesie veľa zábavy.


Nejaký ten moment trvalo zvyknúť si na akoby dvojaké ovládanie. Raz z prvej osoby, druhýkrát z tej tretej. Nejak mi to na začiatku nepasovalo ale akonáhle mi to vrástlo pod kožu, nevedela som sa od hry odtrhnúť.
Mala som pocit akoby som hrala hitmana ale inak. Mojím denným chlebom bolo hľadanie ventilačnej šachty, ktorou sa môžem nepozorovane dostať na miesto, hľadaním ukrytých miestností a tichým uspávaním nepriateľov. Veľkú časť zámkov som samozrejme hackovala, hoci na začiatku som vôbec nerozumela ako to celé vôbec funguje. Vyskočili na mňa rôzne grometrické tvary, pospájané do akejsi mapy. Mala som naozaj problém sa v tom vyznať. Nakoniec som ale ten prvotný zásek prekonala a  stala sa zo mňa kráľovna v hackovaní. No a niekedy som len použila hackovacie zariadenie, ktoré tú prácu urobilo za mňa. Veď keď už mám ten prístroj v inventári tak ho aj použijem.


Dala som si záväzok, že celú hru prejdem bez zabitia nepriateľa. Čo sa mi podarilo ( získala som achievment pacifista) ale kvôli divnej náhode, kde mi nepriateľ zabil jedno celkom dôležité NPC som si uzamkla ďalšie questy. Až neskôr som sa dozvedela, že táto postava v nich mala zohrať dôležitú úlohu. Na jednej strane ma to zamrzelo na tej druhej som si povedala, že to takto asi malo byť a šla som ďalej. Inak mi metóda s tichým omračovaním nepriateľov dosť vyhovovala. Zamieriť- streliť-odpratať telo do kúta- vylootiť. Nie vždy v tomto poradí ale nevadí. Omračovanie nepriateľov ma stálo ale celkom kopec času a hlavne loadovania..a loadovania... a loadovania.


Inak to nebol ale jediný prípad kedy som nemohla dokončiť quest. Raz sa mi zase stalo, že sa mi NPC dôležité pre quest vôbec nezjavilo alebo to bolo možno preto, že som v danej oblasti už raz bola a jedno z NPC omráčila. Logicky by mala byť informácia, ktorú som hľadala pri omráčenom tele. Tá tam ale nebola a  nakoniec bol celý quest zvláštne ukončeno-neukončený.


Vopred som si o hre nič nezisťovala, takže keď ma hodili do Prahy, kde dokonca niektoré z NCP hovorili aj česky, bola som v siedmom nebi. Človek mohol dokonca počuť aj známe české hlasy. To je tak pekné počuť a čítať príbuzný jazyk. V tejto dobe to nie je až take bežné. Inak vtipné bolo aj to, ako zvláštne boli niektoré miesta vyslovované anglicky hovoriacimi dabérmi. Napr. taká Růžička. Alebo aj preklad cedúľ- ,,Do not Enter- Nezadávejte". Ale nevadí, snaha sa cení.


Sama seba sa pýtam ako je možné, že mi táto hra prechádzala pomedzi prsty tak dlho. Bola to super hra.
+17

Prince of Persia: The Lost Crown

  • PS5 80
Není Ubisoft jako Ubisoft a to, že The Lost Crown dopadl více než slušně, má základ v tom, že Ubisoft Montpellier (mnou milovaná série Rayman, první Beyond Good & Evil) patří stabilně rozhodně k těm lepším z "buněk", které pod sebou často oprávněně nenáviděný francouzský gigant zaštiťuje. Hru jsem s obavami zařadil na svém žebříčku nejočekávanějších her na desáté místo a jsem moc rád, že to nakonec dobře dopadlo.

Tam, kde další z těch jednoznačně lepších her Ubisoftu posledních let - Immortals Fenyx Rising - opisoval od série Zelda, si The Lost Crown opět dost bere z již zajetých metroidvania her, což však není myšleno jako zápor. Hra mi i s pominutím obligátních znaků žánru připomněla skvělý F.I.S.T.: Forged In Shadow Torch. V konečném součtu Princ v přímém srovnání prohrál vlastně jen o kousek (vyjádřeno také rozdílem 5 % v hodnocení).

Původní postava prince rozhodně nebyla pro sérii tak stěžejní jako třeba Kratos pro God of War, či Lara Croft pro Tomb Raidera. Že se nyní probíjíte písečnými dunami v kůži Sargona, mi tak vlastně vůbec nevadilo. Sirotek Sargon se jakožto člen elitní jednotky bojovníků “Immortals” účastnil úspěšného potlačení invaze do Persie. Záhy po vyhrané bitvě však přichází šok – nástupník trůnu princ Ghassan byl unesen a to přímo mentorkou hlavního hrdiny generálkou Anahitou. Další výprava tak Nesmrtelné zavede na bájnou horu Qaf, kde se však začnou události vymykat logice a hranice mezi minulostí, přítomností a budoucností se rozplývá. Vyprávění mě i přes pár fajn momentů ze židle nezvedlo. Navíc jsem ani po dohrání úplně nepochopil motivace některých postav. Hra vám navíc nedá moc šanci postavy blíže poznat a v konečném důsledku tak minimálně některé z nich vyšumí úplně do prázdna a jejich případný skon rozhodně nemá efekt, jaký by si autoři asi představovali. Nejde však o zásadní neduh, příběhové pozadí přeci jen nepovažuji za prvek, který je pro metroidvanie stěžejním. To zdejší alespoň dává nějakou logiku vašemu snažení a popohání vás do různých koutů rozsáhlé mapy.

V TLC je všechno (podstatné) v pořádku. Pohyb je plynulý a ovládání responzivní. Nové schopnosti jsou zábavné a hra dovede pořád překvapovat novými překážkami a hádankami, které rovněž pracují s precizním zvládnutím ovládání a načasování akcí. Soubojový systém se rovněž povedl a sedl mi důraz na úskoky i odrážení útoků, přičemž obě tyto prvky je minimálně v souboji s povedenými bossy třeba velmi dobře zvládnout a kombinovat. Jen ten repertoár zbraní mohli během prokleté cesty Sargonovi autoři rozšířit. Co do možností boje vlastně na konci neumíte kromě ultimátních útoků při srovnání se začátkem hry skoro nic nového.

Ovládání je precizní a překonávání rozličných překážek velmi uspokojivé. Schopnosti Sargona se postupně rozrůstají a nechybí mezi nimi i možnost manipulovat s časem či dimenzemi. Velmi se mi líbilo, že minimálně ta větší střetnutí s nepřáteli jsou designovaná tak, abyste využili rozrůstající se plejádu schopností. Přiznám se, že na obtížnost “Hero” jsem se prakticky u každého bossfigtu na chvíli zaseknul (první střetnutí s hlavním záporákem mi sebralo dokonce cca tři hodiny, abych ho nakonec v úspěšném pokusu zmáknul prakticky bez ztráty zdraví). Obtížností si autoři připravili celkem čtveřici, nic vám však nebrání namíchat si svoji vlastní podle svých preferencí. Modifikovat lze obligátní zásoba života nepřátel, ale i obtížnost odrážení útoků či úskoků. 

Prostředí hory Qaf se rovněž povedlo a je dostatečně pestré. Hra to ale celkem schytává za grafické zpracování a u zpracování postav musím dát kritičtějším hráčům zapravdu. Každému rozhodně nesedne i estetika evokující anime a s tím spojené přepálené barevné efekty útoků či v cutscénách. Vyloženě mi to nevadilo, ke hře z univerza PoP mi to však úplně neladilo.

Vyzdvihnul bych i velmi slušnou délku, osobně mi zdolání hry zabralo něco přes třicet hodin, i když několik hodin jsem věnoval trápení se s bossy. Hra je napěchované i nepovinným obsahem a nechybí i pár vedlejších úkolů. Osobně jsem je všechny nevyzobal. Některé nepovinné pasáže však svojí složitostí minimálně v otázce nároků na zvládnutí ovládání výrazně překonávají hlavní dějovou linku.

Prince of Persia: The Lost Crown je tak v konečném součtu hrou, která boduje v tom vůbec nejdůležitějším – v hratelnosti. Ani v ostatních aspektech však výrazně nezaostává, hádanky jsou navržené skvěle a pohyb prostředím je i díky rozrůstající se plejádě možností stále uspokojivější. I tak jsem ale trochu zdrženlivější a těm nekritickým zahraničním recenzím s prakticky maximálním hodnocením úplně nerozumím.

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – " 9.  Ztraceno v překladu: Dohraj hru s dabingem odpovídajícím zemi původu či zasazení (mimo angličtiny, češtiny a slovenštiny)." – Hardcore varianta /Hráno v perštině, přičemž hra se odehrává na území Persie/

Hodnocení na DH v době dohrání: 83 %; 3. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Vyladěná hratelnost a precizní ovládání; slušná délka; zábavné hádanky i souboje s bossy; zasazení; hra překvapuje až do svého závěru

Proti: "Kontroverzní" grafika; slabší scénář a nevyužité vedlejší postavy

+17

Silent Hill: The Short Message

  • PS5 75
Náhlé vydání nové Silent Hill hry po tolika letech čekání mě zastihlo slušně nepřipraveného, ale o to příjemnější překvapení to je. Obzvlášť, když se jedná menší titul, který je k dispozici úplně zdarma, ukazující jednu z možností, kudy by se tato série mohla dále ubírat. A vlastně bych se vůbec nezlobil, pokud by tvůrci najeli na vlnu údernějších, byť tentokrát již placených příběhovek, na různá těžká psychologická témata, které by na původní sérii navazovaly jen volně. The Short Message totiž není vůbec Silent Hill, ale zároveň jím naprosto je. Silent Hill byl vždycky především o osobním peklu, kde se prolínal snový svět s realitou a který si do jisté míry utvářely samy postavy. Nejinak je tomu i tady. Tentokrát se hráč vtělí do role dospívající dívky, jejíž kamarádka spáchala sebevraždu. A zatímco pátrá po okolnostech tajemného úmrtí, setkává se i s vlastními démony. Obrazně a někdy i takřka doslova.

The Short Message je opravdový psychologický horor, kde se hráč nebojí ani tak bubáků a lekaček, jako spíš pociťuje stres z tíhy okolností. Hratelnostně je to klasický atmosférický walking sim, který se skládá z průzkumu, asi 2 hádanek a poměrně častého utíkání. Jinak toho moc navíc nemá, ale na ty dvě hodinky bloumání to celkem stačí. Bavilo mě jak zasazení do jakéhosi německého a nám až nečekaně nápadně povědomého panelákovitého města, tak hlavní postavy a jejich teenagerské problémy. Hry, které se vhodnými způsoby zabývají těžkými, leč civilními, tématy jako přátelství, šikana, zneužívání a z toho plynoucí deprese či dokonce až sebevražda, mohou mít i dobrý terapeutický či alespoň edukativní význam.

K samotnému audiovizuálu bych neměl větších výtek. Vypadá a zní to fakt skvěle. Po technické stránce je to už ale výrazně horší. Místy si hra drží 60 fps, ale nezřídka jsem měl pocit jako kdybych se vrátil do éry PS3. Framerate poměrně často padá, zejména při cutscénách s vlasatou hlavní hrdinkou, ale nemálo i během samotného hraní. Moc se mi nelíbil ani casting live action filmečků. Herečka ztvárňující Mayu působí toporně, což umocňuje i fakt, že je předabovaná do angličtiny a hlas dabérky k ní příliš nesedí. Nekonzistentní anglický voice-acting je už ale takový trademark celé série.

Spokojený jsem vyloženě nebyl ani z utíkacích sekvencí, ale ty já osobně nemám rád prakticky u žádné hororové hry. Naštěstí s nimi, snad až na velké finále, kde se po hráči poprvé vyžadovala i další iniciativa, než jen běžet rovně za nosem, tvůrci hráče zas až tak nemořili.

Na The Silent Hill: The Short Message je znát experimentální původ a co do hratelnosti to působí spíše jako techdemo než jako zcela plnohodnotná hra. To se ale nedá říci o příběhu, který naopak plnohodnotný skutečně je - ač komorní, tak je ucelený, smysl dávající a do universa Silent Hill série nakonec velice přirozeně zapadne. K větší spokojenosti mi chyběla akorát pověstná siréna.

Pro: atmosféra, psychologický příběh zpracovávající vážná coming-of-age témata, setting, vizuál, ozvučení, hudba, více či méně skryté odkazy na SH sérii, závěrečná proměna prostředí, je to zcela free (co chtít víc)

Proti: optimalizace, občas voice-acting, topornost cut-scén, utíkací sekvence, až moc walking sim bez čehokoli navíc, siréna gdě

+17