Nejlépe hodnocené komentáře

Je trochu zvláštní, že jediným významnějším pojítkem mezi jednotlivými díly série Mother je vlastně sám záporák. Japonský podtitul v druhém díle hned po zapnutí hry hlásá: „Gyigas Strikes Back!“ - (v některých překladech jako Gyiyg), což znamená, že boss hry přežil střet v jedničce a teď se vrací vyřídit si účty s celou Zemí.
Naštěstí se objevuje moucha (cestující časem) Buzz Buzz a varuje chlapce jménem Ness, že se sem řítí zlo, protože bylo předpovězeno, že Ness Gyigase v budoucnosti nadobro porazí a Gyigas se o tom také dozvěděl, takže rovněž přicestoval časem do minulosti, aby se Nesse zbavil, dokud ten je ještě dítě.
Ale kouzlo hry právě spočívá v tom, že dětská nevinnost a upřímnost dokáže porazit jakoukoli zlou entitu (samozřejmě s velkou pomocí šílených psychických schopností), a že za každým dítětem spočívá neochvějná role matky, odkud zřejmě pochází onen název Mother (spolu s tím, jakou roli hraje matka pro hlavního záporáka).  

Dvojku jsem hrál opět na emulátoru, tentokrát přesnější fan-překladovou verzi na SNES. Graficky se mi Mother 2 opravdu moc líbí. Pixel art používá znatelnou černou obrysovou linku často s dvěma odstíny barevných plošek, což je způsob stylizace, který je mi v rámci cartoonu blízký. Městečka jsou tentokrát detailně prokreslená, každé je naprosto jiné, mnohá jsou fantaskní. Prostředí je rovněž velmi variabilní, barevná paleta používá oživující sytost. Postavy přátelské i nepřátelské jsou tradičně zábavné (kolikrát si vzpomenu na úvodní nepřátele v podobě hipíků, kteří v boji útočí urážkami typu „You are a disgrace to your mother!“ a ono to snad způsobí nějaký debuff).  

Hra začíná pádem meteoritu v zapadlé vesničce Onett, kde bydlí hlavní hrdina Ness. Ten se vydává jej prozkoumat, ale cestu všelijak blokuje líná policie, která není schopná si poradit s místním gangem mladistvých. Taky se potkáváme s Porkym (jinde jako Pokey), obtloustlým klukem ze sousedství, jenž se stává otravnou přítěží pro Nesse a později sehraje významnou roli. Ness se dozvídá od Buzz Buzz, o co jde, a vydává se na cestu ku pomoci pozdějším členům party, nejprve však musí vyčistit městečko od gangu a taky od zkorumpované policie. V této lokaci jsem původně strávil celkem dost času a vracel jsem se do ní, abych si našetřil a koupil domeček v západní části města. Těšil jsem se na inzerované stavení s výhledem na oceán, který jsem posléze dostal, protože domeček je ve skutečnosti ruina s celou odbouranou zadní zdí, odkud je vidět na moře.  

V podobném tónu se nese celá hra. Všude jsou nějaké šílené nesmysly, absurdity, fantaskní panáčkové s kryptickými hláškami, drzí nepřátelé a jiná havěť. Velmi mě například pobavila izolovaná ohrazená vesnička v kraji dinosaurů, kde její obyvatelé žijí v dojmu, že to dinosauři žijí v kleci a oni sami jsou ve volném výběhu.
Ness nabere do party další nadaná dítka. Přidá se Paula, vynálezce Jeff nebo orientální princ Poo a musejí se probojovat leckdy dost příšernými podmínkami (temný kult Happy Happyismu, městečko uvízlé v iluzi, dungeony vytvořené nadšeným stavitelem dungeonů a podobně).
Za vší tou vtipnou fasádou se skrývá docela temný svět plný dospělých pastí, a právě Nessova parta se svým dětským pohledem si s tím dokáže poradit, což je neobvykle neotřelý námět pro jakékoliv JRPG. Akorát, že jsem se cestou několikrát zasekl (jednou opravdu na dlouho v Moonside – tip: promluvte s každým NPC ve městě, než něco budete zkoušet) a musel jsem koukat do návodu, abych pochopil, co dělat a kam jít. V závěrečném bossfightu pak opět dojde na zcela originální likvidaci nepřítele, kdy jsem ovšem taky musel vytáhnout návod.  

Nepřátelé jsou tady na rozdíl od jedničky vidět. Pobíhají všude okolo, dají se přepadnout klidně zezadu (i když většinou oni napadají partu), souboje mohou být za určitých podmínek vyhrány bez boje a pokud hráč chce, může zvolit v souboji automatiku. Já zase místo automatiky používal rychlé přetáčení animací, protože těch soubojů je fakt docela fůra a hra je víc než dvakrát delší oproti prvnímu dílu. Díky tomu ovšem rychleji naskakují levely, takže na konci hry jsem měl na postavách něco kolem 70. levelu a hra mi zabrala odhadem snad necelých 18 hodin.  

Úplně nejhorším aspektem je tady (opět) hrozivě omezený inventář, kdy každá postava dokáže unést sotva pár věcí, přičemž minimálně 4 z nich jsou do výbavy. Spotřební předměty se navíc nestackují do sebe, což je o to horší. Je nutné využívat donáškovou a úložnou službu, ale i ta má jen omezené využití, což celé otravně komplikuje průchod hrou. Podobných mechanik bych asi našel více, včetně opravování rozbitých předmětů Jeffem (musí se přespat a Jeff musí mít určitou hodnotu IQ), nebo snaha použít teleportaci s rozběhem v úzkých koridorech, kde to prostě nejde (naštěstí je tu upgrade pro teleport, ale až v pozdější části hry). Healovací a oživovací schopnosti jsou zase označené jenom řeckými písmeny, takže pokud si hráč nezobrazí popisek, pak neví, co se má k čemu použít, to samé se týká drtivé většiny nejrůznějších předmětů. Menu se musí po každém použití předmětu znovu otevřít, což je ještě extra otravné.  

Příběh samotný zase tak moc zajímavý není, vlastně se jedná o jakýsi sled absurdních situací, takže pro většinu lidí v tomto asi nebude spočívat hlavní motivace k hraní. Na druhou stranu je tady hezky vidět rodící se záporák, který naznačuje návrat v dalším pokračování série, a na toho jsem trošku zvědavý. Ve výsledku jde o vtipnou hru, kterou kazí hlavně překážky technického rázu a občas jsem měl problém se prokousat některými těžšími souboji. Ale nakonec se mi vše podařilo, takže jsem spokojený. Také se mi líbil hudební doprovod na několika místech.

Druhý díl v této dvoudílné sérii s prehistorickými tvory jsem rozehrál s mylnou domněnkou, že se jedná o první díl. Nechal jsem se totiž zmást některými internetovými zdroji, které tvrdí, že E.V.O. Seach for Eden je lokalizovaná verze právě původní první hry 46 Okunen Monogatari: The Shinkaron (aneb česky Příběh 46 miliard let: Teorie evoluce) na japonské PC-98. Nelze se tomu však příliš divit; tento druhý díl má prakticky stejnou zápletku a až na jiného záporáka je to vlastně stále to samé, jen se teď cestuje po izolovaných ostrůvcích, občas se splní jednoduchý vedlejší úkol a prochází se jednotlivými úrovněmi ve stylu akčních plošinovek. Rozehrál jsem ho tedy nejdříve ještě před skutečným prvním dílem, ale dokončil jsem ho po pauze den po dohrání prvého dílu.

Vznik tohoto pokračování na SNES je pro mě však záhadou, protože je zcela zbytečné, rozsahem kratší a příběhově plytčejší. Jako nejSNESitelnější vysvětlení se mi zdá, že tvůrci chtěli přizpůsobit hru západnímu publiku, avšak nechtěli do něj míchat prvky přejaté ze „západní“ víry, navíc aplikované na ženské osazenstvo (Lucifer v ženské podobě chce zničit vše živé na planetě), takže chudák „stvořitelka“ Gaia tady musí čelit nějakému amébovitému tvoru, který se jí chce nasáčkovat do Edenu a ideálně vládnout místo ní.
Podotýkám, že dané vysvětlení je pouze moje osobní teorie na úrovni spekulace.  

Ale ke hře. Hra vypadá na svou dobu celkem v pohodě, nicméně zdá se mi dost náročná na ovládání. Dinosauřík (nebo cokoliv dalšího) se musí umět trefit tlamou přesně do nepřítele, nenechat se zranit a pak ještě včas sežrat vypadlé masíčko. Řekněme, že mlácení obyčejných potvor se ještě dá naučit, ale u bossů jsem docela tvrdě narážel a moje nervy dostávaly zabrat - zejména v pozdějším období u Yettiho, jehož šílené chvaty se mnou házely o zeď a pokud jsem se mu nedokázal včas vyhnout, byl jsem zaseklý jako míček, který nedokáže spadnout zpět na zem, a končil jsem hned KO. Na těchto soubojích jsem nejvíce ocenil možnost rychlého ukládání a načítání pozice v těle emulátoru, protože jinak nevím, co bych dělal. Yettiho jsem tedy nakonec udolal (s pomocí bizarní evoluce hlavy T-Rexe na brontosauřím krku), jenom aby na mě okamžitě vzápětí skočila Yettiho manželka. No nazdar. A to jsem si myslel, že někteří jiní bossové už nemůžou být o moc horší. Třeba ten žraločí spratek někde v podvodní jeskyni, nebo přerostlá sršeň. Nicméně s podporou emulátoru jsem to dokázal projít a jsem celkem rád, že už se ke hře nemusím vracet. První japonský díl je stejně ve všech ohledech zábavnější, i když na rozdíl od dvojky plete do děje i mimozemšťany.  

Nejzajímavější tak zůstávají samotné evoluce příšerky, tentokrát v klasičtějším duchu (takže žádní gnómové, goblini nebo emzáci), a to nejen ty druhové, ale i jednotlivé úpravy těla. Nabízí se tak poměrně široká škála možností, kdy je možné za nastřádané body měnit hlavu s čelistí, krk, přidávat rohy, špičatý límec, ocas ke skákání, nohy a trup pro rychlost, a podobně. Občas z toho vzejdou poměrně šáhlé kombinace a vlastně se jedná o jakési brnění pro aktuální druh živočicha, za kterého se hraje v každém období.  

Trošku mě překvapila větší druhová variabilita savců. Objevují se sloni, pravěcí koně, opice, yettiové, šavlozubí tygři a další čtyřnohé šelmy, naopak zase chybí třeba mamut nebo srstnatý nosorožec.  

Tady to ukončím, protože už stejně není dál o čem psát. Hra mě moc nebavila žánrem a obtížností, a repete zjednodušené zápletky po prvním dílu mě taky nenadchlo. Pokračuje sice v originálně bizarním konceptu, ten je tady ale utopen v silně repetitivním gameplayi. Hru jsem dohrál asi za 5-6 hodin.

Arabian Nights z roku 1996 je jedním z těch zapomenutých titulů, o nichž bych se nedozvěděl nebýt herní výzvy, protože jsou v ní vždy nějaké kategorie, které mi signifikantním způsobem ztěžují výběr. Pro tento jsem dokonce musel sáhnout do mojí chytré knihy A Guide to Japanese Role-Playing Games, která mi dala tip rovnou na několik her, kde se teoreticky objevují mýtická stvoření v japonských hrách. U Arabian Nights jsem měl navíc i to štěstí, že k ní fanoušci vypracovali neoficiální anglický překlad (protože hra vyšla pouze v Japonsku) a po její instalaci přes další software jsem si ji mohl zahrát na emulátoru SNESu. Navíc je to krátká jednohubka na pár hodin a celkově nic náročného na přemýšlení, což se mi hodilo na několik dní, kdy jsem byl nachcípaný a neměl jsem ani chuť na nic většího.  

Takže jak hra vypadá a o co jde? Po grafické stránce celkem nic světoborného. Hra vyšla jenom rok po Chrono Triggeru a měl jsem dojem, že se jí snaží stylově dost přiblížit, nicméně i přes rozsáhlou mapku světa a relativně variabilní lokace se jí to nedaří. Lokace jsou méně propracované, méně detailní. Postavy vykazují na obrazovce proporční a barevné podobnosti těm v Chrono Triggeru, přičemž příběhových postav se ve hře mihne opravdu hodně. Ale je fajn, že ve městech to žije. Všude je spousta různých arabsky vyhlížejících domečků, v ulicích běhají děti kolem belhajících se starců, zahalené dámy chodí nakupovat. Hráč může lézt i do domků k lidem, ale jen málokdy tam něco užitečného najde. Mapa světa, po níž se hráč pohybuje, mě zaujala ze všeho nejvíc. Je slušně velká, všelijak barevná a přeletět ji přece jen chvilku trvá, kontinenty odděluje oceán.  

Příběh sleduje krále ifritů, jenž přišel o svoji moc, je přemožen mocným kouzelníkem Suleimanem a po záhadném útoku na Suleimanův dům zapečetěn do prstenu, aby splnil 1000 přání dalším lidem, díky čemuž by byl znovu osvobozen. Po 999 přáních a o století později najde prsten sličná Shukran (naštěstí pořád lepší než Rani Srani), která po králi ifritů požaduje, aby v zemi zavládl mír. Toho lze ovšem dosáhnout jedině tak, že se oba vydají na cestu s cílem vymlátit všechny zlé potvory, protože král se od prstenu nemůže vzdálit, a tak Shukran nese prsten moci. Ovšem, i ona se hned zapojí do soubojů. Cestou ještě do party zverbují zloděje Hartyho. Nicméně po interakci s jedním z bývalých králových poddaných se příběh trošku víc zamotá a parta zjišťuje, že proti nim přece jen stojí silnější zlo, které musí porazit, a za tímto účelem je potřeba najít a sesbírat roztroušené krystaly původní královy moci, a také zverbovat do svých služeb pokud možno všechny bývalé vazaly krále, tedy ifrity elementů. Ti jsou poté k dispozici jako summoni, jež může Shukran vyvolat na pomoc v boji. Oproti tomu král Ifrit dokáže používat kouzla, a Harty se zase učí používat různé skilly typu statusových útoků nebo support boostů.  

Hned po opuštění úvodního městečka hráč pozná bitevní tahovou obrazovku. Ta vypadá docela originálně. Postavy stojí proti nepřátelům na jakémsi obdélníkovém terénu připomínající koberec. Je to z toho důvodu, že se na terén dají aplikovat různé nasbírané karty elementů s různými funkcemi a úrovněmi intenzity. Karta nestojí žádný tah a při použití se spustí automaticky při prvním tahu postavy, přičemž se přilepí na terén jako podklad a vytvoří tematickou podlahu, na níž stojí všechny postavy i nepřátelé, kteří však také dokážou vyvolávat vlastní karty. Je to celkem pěkný nápad, avšak v praxi nestojí příliš za námahu, protože kýžený efekt je příliš slabý. Možné využití má na začátku hry, anebo později pouze jako odstranění (přebití) karty nepřítele.  

Co se ovšem ukázalo být na hře naprosto zničující a demotivující hru vůbec hrát, je neuvěřitelně otravný systém náhodných setkání. Doslova každé tři-čtyři kroky souboj. Na mapce, v dungeonu, je jedno kde. Tímto způsobem hra ubije i toho nejzarytějšího hráče. Kdybych to nehrál na emulátoru, tak by hra letěla z okna. Naštěstí jsem mohl využít quick save/load v kombinaci s pokusem o útěk ze souboje, což je očividně nejvíce strategická složka hry. Ale i tak jsem si rval vlasy z tolika střetnutí a krok za krokem jsem se stále posouval dál. Musel jsem si ale i tak dávat od hry velké přestávky. Aspoň, že si parta dokáže brzy opatřit létající koberec, kterým lze létat na mapce a vyhnout se nepřátelům. Dokonce se v jedné části koberec upgraduje díky příběhu na mýtického ptáka Roca, jenž se musí vykrmit z mláděte na posvátné hoře, a ten létá ještě rychleji bez omezení. Létání na Rocovi bylo asi to nejlepší na celé hře. Kromě Roca a ifritů se poté parta setká třeba s bájnou Manticorou. Podle dialogových možností je možné s ní svést souboj, nebo jí věnovat předmět, aby si ji parta naklonila.  

Během hry se objeví vícero situací, kdy se příběh odvine trošku jinak podle toho, jak se hráč rozhodne. Platí to i pro zakončení hry, ale v zásadě nejde o nic moc podstatného. Většinu herní náplně však tvoří souboje a případný grind, příběhové animace se zpravidla odehrají ve formě dialogů s dalšími postavami nebo interakcí s nějakými předměty.  

Překvapilo mě, jak moc je po světě schovaných truhel s pokladem, nicméně obvykle na místech, které hráč bez návodu nemá šanci najít a obsahují poměrně dost oblečků pro Shukran, která si je může obléknout v jedné opuštěné chatce. V poslední třetině jsem se navíc i dost zasekával v postupu a nevěděl jsem, kam dál jít, takže jsem i častěji koukal na nápovědu. Celý svět totiž skýtá dost otevřené možnosti a neexistuje nějaká lineární cesta z místa A na místo B, takže si hráč po odehrání úvodu může vybrat, co řešit dřív. Ale stejně se vše odehrává tím stylem, že vstoupí náhodně do nějaké lokace, tam se něco stane, je poslán jinam, pak se vrátí k dokončení úkolu a zase může vyrazit na další náhodné místo. Někdy jsem se probojoval na konec dungeonu jen proto, abych zjistil, že jsem nejdříve musel udělat něco jiného někde jinde, což mi tedy na nemastné náladě ze soubojů příliš nepřidalo.  

Ale nakonec jsem to celé prošel se zatnutými zuby, takže asi fajn, ovšem znovu bych to určitě nehrál. Četnost soubojů je důvod, proč dávám tak nízké hodnocení. Protože to bylo prostě pořád krok, krok, krok, souboj. Krok, krok, krok, souboj. A tak stále dokola, nešlo tomu uniknout. Nepamatuji si, že bych toto někdy v nějaké hře zažil. Jediné zajímavější souboje byly ty s bossy, které jsem si někdy i celkem užíval. Zejména závěrečný souboj mi dal trochu zabrat, ačkoliv celkově se nejedná o nic příliš složitého. Ale s projetými závěrečnými titulky už se mi docela ulevilo, že nemusím šlapat nikam dál, a příběh nakonec docela ujde. Celá hra má arabský, potažmo egyptský setting, což se někomu může líbit. Hudba je taková… řekněme dobová z hlediska SNESu. Teď jsem rád, že to mám za sebou.  

Herní výzva 2023 - 5. Dohraj hru, ve které ovládáš mytologickou bytost ze starověku (hardcore).  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 13 hodin
Úroveň postav 38
Všechny krystaly moci
Všichni bývalí vazalové