Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

GRID Legends

  • PC 50
Ze začátku se Grid.... teda...Grind Legends jevil sympaticky. Konečně závodní hra kde i na vyšší obtížnost zde není "rubberbanding/catch up" - hrál jsem na expert s vypnutýma asistama. Legends je převážně arkáda, je to ten druh závodní hry kdy vemete ovladač do ruky a hrajete což je fajn, v dnešní době je potřeba víc arkádových her. Dekádu zpátky jsme toho měli tolik na výběr a nyní jen dominuje Forza Horizon a kde nic tu nic.

Hra nabízí bohatej výběr nastavení a lze vypnout plno věcí pokud vám jde primárně o imerzivní zážitek. Konečně zde máme i pohled zevnitř auta kterej je solidně udělanej. Menu prezentace je celkově oukej na orientaci a očividně má hra příběh ale já si zvolil kariéru která dýchá oldschool systémem postupu - prostě vyhrát závody, nové auta, peníze, kupovat si lepší díly do auta, taková ta klasika - okořeněná mnou nepochopeným a opravdu idiotským designem....

Prostě pokud chcete postupovat dál musíte v určitým autě odjet určitej počet kilometrů. Už na papíře to zní dost hloupě a v praxi je to vyloženě vydírání hráče aby koupil levnej balíček s DLC které redukuje počet kilometrů.... aháááá? Takže tu máme "paywall" situaci která z hry dělá dost značnej grind. Komu by se jako chtělo jezdit závody které dojel na zlatou trofej třicetosmkrát? Nebo můžete skočit do multiplayeru nebo si vytvořit vlastní závod a našoupat to na nekonečné lapy. Jenže pokud radši hrajete sami máte smůlu a pokud nechcete "čísnout" hru tak si to vynásobte dvakrát. Já koupil Legends ve slevě takže dokoupení toho balíčku se nezdálo jako hřích protože mě hra stála 150. JENŽE... ta hra má fantastickej bug kdy když jedete první dva závody nového eventu tak stejně ty kilometry nepočítá což znamená že i po dokoupení balíčku musim jet ty stejné závody znova!!! Prostě kdo tohle vymýšlí a proč tenhle problém je furt ve hře? A pokud to není bug ale herní mechanika tak je to fakt opravdu už stupidní.

Sice jsem se zde zmínil že umělá inteligence nečítuje ale stejně fungují na jiným principu. Předně tu máme problém že jejich auta váží tunu - když do nich ťuknete zezadu, jdete do hodin a máte penalizaci. Pokud vás oni vesele hoděj do pit manévru, jdete do hodin a máte penalizaci. A věřte mi že AI tohle dělá rádo protože jsou to prasata. Když si kryjete vnitřek vozovky tak do vás budou bourat a bourají do sebe vzájemně v každé zatáčce. Brzdí moc brzy a silně a pokud jedete z 22 místa a chcete vyhrát (protože to je princip závodu ne? vyhrát?) tak jedinej způsob je to opět "čísnout", nabourat plnou silou do toho bordelu a všechny předjet. Fakt hrozná zábava teda.

Pocit z rychlosti je hodně chudej i z pohledu zevnitř o proti Shiftům, nerozumím tomu proč nejsou schopný vývojáři udělat kvalitní pocit z rychlosti co by byl intenzivní. Prezentace kolem tratí je hodně živá a pestrá a musim pochválit obrovskou varibialitu ohledně výběru tratí, počasí a tak. Nicméně jsem se dočetl že spoustu tratí jsou převzaté z předchozích dílů tak to je docela blbé no. Je to fakt škoda protože prvních pár hodin jsem se královsky bavil a hra měla dost silnej náboj a hlavně hra disponuje fantastickou optimalizací, nepadala nijak a neměl jsem žádné technické problémy nicméně kvůli nesmyslnému designu při postupu hrou a špatné umělé inteligenci jsem to nakonec vzdal. Nechal bych ve hře možná desítky i stovky hodin ale to právě kvůli špatnejm důvodům.

Pro: Prezentace závodů a atmosféra, fajn pohled zevnitř auta, solidní zvuková stránka, výborná optimalizace

Proti: Umělá inteligence, hloupé designy pro postup v kariéře, slabej pocit z rychlosti, časem dost recyklovanej obsah

+5

Life is Strange: Before the Storm - Episode 1: Awake

  • PC 80
Před rozehráním jsem měl trochu obavy zda se jiným vývojářům podaří navázat na atmosféru a hratelnost prvního Life is Strange. A podle první epizody se to celkem podařilo. I v jiném enginu hra působí velmi podobně a rychle jsem tak zapadl zpět do života v městečku Arcadia Bay. Hra se odehrává před originálem, díky čemuž je budoucnost některých postav jasná. Přesto je příběh zajímavý od začátku a především rozplétání vztahu mezi postavami je udělané dobře.

Hlavní hrdinka Chloe, známá již z předcházející hry, nemá žádné zvláštní schopnosti a tak se v rozhovorech objevila přesvědčovací minihra. Je nutné v časovém limitu volit vhodné odpovědi a tím překonat svého soupeře. K povaze Chloe se podobná věc hodí, i když nenabízí takové možnosti. První epizoda přináší celkem slušnou herní dobu, ačkoliv mám pocit že obsahuje více nehratelných sekvencí. Velkou radost jsem také měl z možnosti zahrát si na chvíli Dungeons & Dragons. Celkově mám tak z první epizody velmi dobrý pocit a těším se na pokračování příběhu v dalších epizodách.
+20

Before Your Eyes

  • PC 70
Herní výzva č. 4 -  Byl jednou jeden život


Nutno podotknout, že jsem hrál pomocí myši a ne pomocí kamery. Je možné, že pomocí kamery by hra měla pro mě jiný zážitek.

Benjamin putuje na své poslední cestě po loďce v doprovodu kojota. Kojot ho žádá o převyprávění svého životního příběhu. A Benny se do toho okamžitě pustí.

Celá hra je krásně zpracována. Jednotlivé prostředí jsou pěkně udělané a Bennyho život působí uvěřitelně. Benny má hudební sluch po své matce a brzy si osvojí hru na klavír. To mu celkem jde a přesto nebude přijat na hudební akademii. 

To ho zlomí a dokonce smrtelně onemocní. Během své nemoci objeví své nové talenty v podobě kreslení a psaní příběhů. Jedním z nich bude psát i o svém životě. Také se zdokonaluje v kreslení, což mu vynese výstavy svých děl v prestižní galerii. 

Během hry se 2x zrekapituluje celý váš život. Při druhém opakování je důležité aby Bennyho přijal strážce brány. To se mi naštěstí povedlo a začaly závěrečné titulky.
Co se stane, když mě nepřijme, netuším.
 

Celkově to byla pěkná hra, ale že bych to musel hrát podruhé? To ne.
+10

Dordogne

  • PC 90
Nemyslím si, že má niečo väčšiu silu ako nostalgia. Vie naše pocity vysoko umocniť a spojiť nám s rôznymi vecami alebo udalosťami spomienky, ktoré vedia ešte viac zvýrazniť celkový zážitok . Dordogne je titulom, ktorý veľmi silno využíva tento element, aby priniesol herný zážitok pre všetkých fanúšikov umeleckých príbehových adventúr. Nie je to veľmi dlhá hra, nie je dokonca ani veľmi náročná. No dokáže svojim príbehom a jeho spracovaním udrieť na všetky správne struny a vyčarovať skutočne magický výlet do našich spomienok. 

Kľúčovým slovom, ktoré definuje Dordogne je jednoduchosť. Ide o totiž veľmi jednoduchú záležitosť po všetkých stránkach. Čo sa týka hrateľnosti, jednotlivých úloh, všetko má len minimálnu náročnosť. Niektorí tak môžu byť sklamaní, že hra neposkytuje žiadnu výzvu, no myslím si, že v prípade tohto príbehu to ani nie je nutné. V podstate tu ide o spomienky mladej ženy na svoje detstvo, ktoré kedysi trávila u svojej babky. No na veľa vecí zabudla a z nejakého dôvodu jej otec nesúhlasí, aby sa na to miesto vracala a tak ostal vzťah starej mamy a vnučky navždy poznačený. Nebudem sa tváriť, že otec našej hlavnej hrdinky Mimi nemal svoje dôvody, no tie tu nebudem rozoberať.

Po výtvarnej stránke musím hru iba chváliť. Všetky pozadia sú totiž maľované vodovými farbami a jednotlivé postavy vyzerajú nádherne. Bola zvolená veľmi živá farebná paleta a doslova vidíte koľko rozličných odtieňov majú jednotlivé farby. Najviac tu pre mňa asi žiarili modrá a zelená. No aj postavy majú svoje charakterové črty, ktoré hra dokázala prostredníctvom vizuálu ukázať. Najviac mi tu rezonoval Mimin obrovský klobúk, ktorý neustále nosila na hlave. Náramne jej pristal a týmto spôsobom ju tvorcovia aj dostatočne zvýraznili a ozvláštnili od všetkých ostatných.

Rovnako sa mi páčilo, že napriek určitej priamočiarosti, ktorú môžete neustále pociťovať, vám hra dáva dostatočný priestor na ďalšie nepovinné aktivity. Máte tak možnosť na určitých miestach vytvárať zaujímavé polarodiové fotografie, pomocou nahrávacieho zariadenia zase zachytávať rozličné zvuky okolo vás, zbierať v určitých oblastiach nálepky, alebo v dospeláckom svete čítať rôzne listy a dokumenty, či počúvať kazety, na ktorých vaši starí rodičia nahrali niekoľko zaujímavých momentov z ich vlastnej minulosti. Je to dobrá príležitosť na to sa v hre trochu viac potúlať a skúsiť z nej objaviť i viac.

Taktiež tu máte aj nejaké minihry, ktoré však rovnako neoplývajú veľkou dávkou náročnosti. V princípe pozostávajú z niekoľkých triviálnych činností, ako je napríklad umývanie zubov, alebo varenie. Je tu aj jeden moment, kde musíte od kocúra získať kľúč, ktorý má na obojku, a spolu s ním hlavolam od chlapca z dediny, po ktorého vylúštení objavíte jeho tajný úkryt. Tam som si inak spočiatku myslel, že aspoň ten prinesie o niečo väčšiu výzvu, no nebolo to tak. No hoci by som väčšiu náročnosť určite neodmietol, Dordogne dokáže veľa vykompenzovať svojou fantastickou atmosférou.

Dej je každopádne rozdelený na niekoľko kapitol, počas ktorých postupne chodíte po stopách svojich spomienok. Tie zväčšia vyvolajú rozličné predmety, ktoré objavíte v priebehu hrania – pero, kajak alebo vláčiková súprava a tak podobne. V každej ďalšej kapitole postupne dostávate ďalšie a ďalšie kúsky skladačky vašich spomienok, do ktorých sa budete postupne vracať. Pochváliť možno hlavne veľmi dobre vytvorené puto medzi malou Mimi a jej starou mamou Norou. Je zaujímavé sledovať ako si k sebe postupne budujú cestu, ako sa dokáže Mimi pre veľa vecí nadchnúť, či ako sa Nora snaží nájsť v sebe tú láskavú babičku, ktorú by jej vnučka ocenila najviac. Je to však pre ňu miestami náročné, lebo priveľa sa toho spája s jej nedávno zosnulým manželom, po ktorom v jej živote ostalo prázdno.

Jednotlivé činnosti, ktoré budete počas hry vykonávať, sú inak veľmi často povýšené z vcelku banálnych vecí na niečo magické a svieže. Je ťažké si predstaviť, že sa tvorcom podarilo z niečoho tak obyčajného ako z cesty na tržnicu a následného nákupu urobiť niečo zaujímavé. Výrazne však pomáha už spomínaný fakt, že celú hru vnímame z perspektívy dvanásťročného dievčaťa, ktorá sa s veľkým množstvom vecí skutočne stretáva po prvýkrát. Mimo iné si tu vybuduje aj veľmi pekne zachytené priateľstvo z mladým chlapcom, ktorého ostatní považujú len za obyčajného zlodeja. No to je asi všetko, čo k tomu poviem a viac nebudem prezrádzať…

Príjemným spestrením je aj vyplňovanie knihy, ktorú vám dala samotná Nora. V nej môžete zachytávať jednotlivé udalosti z vášho dňa a nejako ich pospájať. K tomu využívate buď slová (ktoré môžete tak isto zozbierať), nálepky, fotky alebo zvukové nahrávky. Je to pre vás skrátka také zhrnutie daného dňa a všetkého, čo ho pre vás najviac definuje. Ako to celé urobíte, už záleží len na vás. 

A ako to vyzerá v Miminej súčasnosti? Aj tieto pasáže sú zachytené veľmi zaujímavo. Máte pri nich pocit, že z jej života sa vytratila farba a všetko vyzerá počas jej návratu úplne inak. Počas týchto momentov máte možnosť i sledovať reakcie vašich priateľov a rodičov, ako vnímajú vaše rozhodnutie navštíviť miesto, kde ste toľké roky neboli. Váš otec chce, aby sa všetko z domu iba vysťahovalo a vôbec ho nezaujíma čo sa Nora rozhodla zanechať svojej vnučke. Pôsobí to, že by bol radšej, keby sa na to celé vykašlala a krabica pre Mimi sa vyhodila rovnako ako všetko ostatné. Aký má na to dôvod? Počas celej hry budete mať pocit, že počas toho leta sa niečo stalo. Niečo, čo navždy zmenilo veľmi veľa vecí – najmä vzťah Nory s vašim otcom.

Za týmto účelom budete mať možnosť čítať objavené správy a rovnako budete dostávať od vašich blízkych aj SMS, na ktoré môžete, ale nemusíte reagovať. Možností ako im odpíšete je viacero a to už asi záleží na každom hráčovi zvlášť, ako sa rozhodne v danej situácii reagovať. Môže vám to však pomôcť poskladať si lepšie celkový obraz ako sa druhí pozerajú na vaše rozhodnutia. Nie je to síce zásadné, no príbehu to dáva viac priestoru na to ukázať veci zo života už dospelej Mimi. Rovnako aj to, ako je pre ňu celá návšteva mestečka Dordogne veľmi dôležitá.

Celkovo si teda myslím si, že Dordogne je titulom pre všetkých, ktorí mali možnosť tráviť čas u svojich starých alebo prastarých rodičov niekde na vidieku a vnímať celý svet ako na dlani. Vtedy sa nám totiž zdal oveľa väčší, plný rozličných dobrodružstiev a silných zážitkov, ktoré nám ostali v pamäti a radi si na tieto chvíle nostalgicky zaspomíname. Sám som si počas hrania uvedomoval, ako veľmi mi tie pocity chýbajú a ako sme sa ako dospeláci dostali do svojich vlastných bublín, ktoré voláme rutina. Táto hra mi však všetky tie pocity úžasným spôsobom pripomenula a priniesla mi tak skutočne kvalitný herný zážitok. Z toho pohľadu by mi teda nevadilo, keby bol titul o niečo dlhší, no nemôžem ani napísať, že by mi to až tak hrozne prekážalo. Dokázal tam totiž vtesnať úplne všetko podstatné a nakoľko neustále držal moju pozornosť, viem že niečo skrátka robil správne a môžem ho odporúčať všetkými desiatimi. Ak ste teda fanúšikom príbehovo ladených melancholických adventúr, určite dajte Dordogne šancu. Môže vás iba prekvapiť.
+15

Mafia II

  • PC 85
První díl Mafie je srdcovkou a rozhodně patří u mě mezi ty nejpovedenější a nejoblíbenější a konečně jsem se dostal k tomu, abych s velkým zpožděním ochutnal dvojku a musím říct, že nezůstala o moc pozadu a opět jsem si tu mafiánskou jízdu většinu času užil.  

Na svého sice předchůdce hra nenavazuje a měštečko Empire Bay, kde se odehrává vše podstatné, je podobně pěkné jako City of Lost Heaven, se všemi hemžícími se lidmi, domy, vozidly a dopravní infrastrukturou. Ze Sicílie se vrací domů z války hlavní postava hry Vito Scaletta, který najde rodinu v dluzích a jediný způsob jak vydělat krupici je napojit se na starého známého Joea Barbaru. Postupem času proniká více a více do podsvětí gangsterské mafie a jejich špinavých praktik a musí sem tam někoho odkrouhnout, něco ukrást nebo zničit a tak si pomalu buduje jméno v celkem 15-ti různorodých misích – takže hráče čeká staré známé ježdění městem a plnění úkolů pro bosse.  

Vypíchnul bych hlavně 2 věci, o které se v mých očích hra opírá a to jsou výborné dialogy spojené s českým dabingem a skvělý příběh, kde se gangsteři chovají tak, jak by se od nich čekalo – nekompromisně, falešně a prospěchářsky. Vzestupy a pády Vita jsou uvěřitelné, Joe hláškuje jako o život a jeden má pocit, že sleduje variaci na Scorseseho nejlepší fláky. Vytknul bych možná jen 3 věci – časté ježdění sem a tam přes celé město, otravné jednotky sboru Protect and Serve a layout ovládání, ale jinak velká spokojenost a uvidíme, kdy vesmír dovolí pokořit trojku – 85 %
+12

007: Agent Under Fire

  • PS2 80
Herní Výzva 2025 - Kategorie Crash - Normál

Že bych byl nějaký ultra fanoušek Bonda, to bych o sobě asi netvrdil, ale je pravda, že ve věku zhruba 11-13 let jsem prožíval silnější bondovské období. To spočívalo hlavně v tom, že jsem si ve videopůjčovně primárně půjčoval Conneryho bondovky a všechny jsem je postupně sledoval. Dodnes si z nich spoustu scén pamatuji a ten naivnější feeling okořeněný lehčím humorem mi dost seděl. Bohužel, kromě Daltonových filmů jsem pak už viděl jen pár Brosnanů (bavili mě), a můj zájem časem opadl. Craig mě nebavil vůbec.

Pravděpodobně právě kvůli těmto mým začátkům mám dodnes radši cheesy a vtipnějšího Bonda. Možná i proto mám velkou slabost pro bondovské hry, jelikož většinou zjednodušují Brosnanova Bonda na sexuální a sexistické narážky (je to vtipný), což mě nesmírně baví. Nemluvě o tom, že záporáci a příběhy v těchto hrách bývají často ještě béčkovější než ve filmech a slouží především jako výmluva pro plejádu automobilových honiček a dalších akčních atrakcí.

Agent Under Fire není výjimkou a dal mi přesně to, po čem jsem toužil – béčkovou zábavu. Příběh asi není třeba rozebírat, ale jde tu o klonování lidí, které musí 007 opět zastavit. Nebudu lhát, příběh mě po celou dobu prakticky nezajímal, to, co mě bavilo, byly především cutscény a humor v nich. Každý filmeček spočívá prakticky jen v tom, že Bond vidí ženu, mlsně na ni kouká, nebo pronese naprosto příšerně cheesy hlášku. A to mě nepřestalo bavit po celou dobu.

Samozřejmě, Bond prahnoucí po slečnách není to hlavní, že. Naštěstí herní náplň není o nic méně zábavná. Dočkáte se tu klasických akčních i více stealthových misí, které odsýpají a hlavně baví, a to i díky většímu důrazu na využívání gadgetů. Tady nejsou jen na ozdobu, hra vás je totiž nutí pravidelně používat, a někdy vám díky nim může projití hrou značně ulehčit. Například můžete díky dálkovému ovladači shodit bedny na hlavy protivníků, nebo pomocí speciálních brýlí objevit úkryty s léčením apod. Gadgetů je tu ještě víc, a chválím, že hra je využívá plynule. Nikdy jsem neměl pocit, že bych jich měl zbytečně moc, nebo že bych z nich byl zmatený. Cítil jsem se fakt jako Bond.

Pak tu máme automobilové honičky, které se k mému údivu ovládaly perfektně a měly skvělou atmosféru. Dokonce dojde i na jízdu tankem, což byla příjemná třešnička na dortu. Dále mě potěšila grafika, která byla fajn, a hlavně musím ocenit detaily obličejů a mimiku – na tu dobu pecka. A soundtrack? Výborný!

Jediné, co mi trochu víc vadilo, bylo ovládání. Hra vám sice dá na výběr ze tří nastavení, ale ani jedno nebylo příliš pohodlné, především kvůli podivnému ovládání pohybu a otáčení pomocí joysticků. Bylo to dost krkolomné. Místy mě také frustrovalo, že se dostanete na nějaké místo a najednou se spustí salva střel, což vyvolá totální chaos, a vy vůbec netušíte, co máte dělat. Než se rozkoukáte, bum – jste mrtví a vracíte se k checkpointu 15 minut zpátky. Když se to spojí s tím krkolomným ovládáním, je to meh. Ale dá se to přežít, těch situací nebylo zase tolik.

Ve výsledku se jedná o skvělou a zábavnou Bondovku která má vše co by člověk od špionské jízdy čekal! Těším se na PS2 verzi Nightfire!

Pro: Cheeesy hlášky, béčkový příběh, výborná hudba, gadgety, zábavné mise, grafika a cutscény

Proti: Ovládání a místy velký chaos a ne moc časté checkpointy

+16

Sharpe Investigations: Death on the Seine

  • PC 40
Tak tohle je asi ta nejhorší hledačka, kterou jsem kdy hrál. Myslel jsem si, že po Mirror Mysteries už na nic horšího v tomto žánru nenarazím, ale povedlo se. Nechápu, jak může hra stát pořád sedm Euro a už několik let nebýt ve slevě. Vypadá spíše jako freewarovka pouze s hudbou bez jakéhokoli dabingu, kterou lze sfouknout na nejtěžší obtížnost za dvě hodinky.

Jedním z mála kladů je bezproblémová hratelnost, kdy v hledacích pasážích v podstatě neexistují záseky a hinty tak postrádají smysl. Zajímavá byla postava Stellana Berglunda a navíc mi připomněla mého oblíbeného švédského hokejistu, toho času v důchodu, od nějž mám hokejku z pardubického finále MS dvacítek.

Všemu nasazuje korunu absurdní smrt v mrazáku a zmatené vyšetřování. Jak ti samí vývojáři mohli dva měsíce po tom vytvořit povedenou a plně dabovanou hledačku Runaway Express Mystery, to mi hlava nebere. Už se "těším" na jejich "nejlépe hodnocenou" prvotinu Lost Civilization.

Pro: hratelnost, Stellan Berglund

Proti: krátké, chybí dabing, nijaký příběh a zmatené vyšetřování

+11

It Takes Two

  • PS5 100
Důležité upozornění: Následující odstavce obsahují zvýšenou kadenci superlativů na větu čtvereční. Dále tedy pokračujte na vlastní nebezpečí.

No, tak letos začínáme zostra a to rovnou absolutoriem. Popravdě, i přes nadšené ohlasy a nejedno ocenění HRA ROKU jsem stejně pořád pochyboval, že It Takes Two funguje po celou dobu tak, jak se v trailerech tváří… mýlil jsem se. Výsledek je lepší, než bych si dovolil doufat.

To, co v Hazelight Studios dokázali je naprosto nevídané a to i s ohledem na jejich předchozí (rovněž kvalitní) tvorbu. It Takes Two je vlastně až překvapivě dlouhou hrou (vezmeme-li v potaz do jakého žánru spadá a o co se snaží), po celou dobu však překvapuje, mění se, ohromuje. Herní mechaniky se střídají co pár minut a takřka vždy jsou realizovány skvostné nápady, které neustále počítají s principem dvou hráčů a striktně rozdělené obrazovky. Tam, kde se „konkurence“ v rámci kooperace omezuje na pár společných rébusů či unylé mačkání vypínačů, chrlí Hazelight jednu neotřelou mechaniku za druhou od první do poslední minuty. Spolupracovat musíte prakticky neustále a pořád jinak. Dvojice ústředních postav co chvíli dostává nové vzájemně se doplňující schopnosti do vínku a zábava je to náramná.

Se svým parťákem budete systematicky čistit vosí hnízdo, podíváte se do „vesmíru“, do pokoje plného obřích a krásně interaktivních hraček a na mnoha další kouzelná a naprosto originální a nerecyklovaná místa. A možná dojde i na úkladnou vraždu! Co level, to nápaditý skvost s kouzelným pohádkovým nádechem. Design jednotlivých úrovní je úžasný a nechybí spousta maličkostí k prozkoumání. Hra je napěchovaná milým interaktivními drobnůstkami, na které se samozřejmě můžete úplně vykašlat… ale kdo by to dělal? Tomu všemu vévodí pětadvacítka v drtivé většině výborných miniher na pár minut, kde hra umožní jinak striktně kooperující dvojici hráčů změřit síly. Stejně jako prakticky vše ve hře jsou i minihry pestré a zábavné.

Vychytaná neustále se měnící herní náplň jde ruku v ruce s příběhem, přičemž autoři se odhodlali probádat minimálně pro herní médium okrajová témata. Hlavní hrdinové Cody a May se v souvislosti s pozvolným odcizením a neustálými hádkami rozvádí. Aniž by si to uvědomili, nejvíc jejich rozhodnutím trpí jejich malá dcera Rose, která následně své rodiče nevědomky zakleje do podoby roztomilých loutek. Asi nikoho nepřekvapí, jak se poté začne příběh vyvíjet tj. že si k sobě zpočátku hašteřivý pár opět začne hledat cestu. Hra však není napsaná vůbec špatně a i když směřování příběhu musí být snad každému velmi rychle jasné, za vybrané téma i jeho zpracování si autoři nezaslouží opět nic jiného než velkou pochvalu. Sám jsem hru zvolil jako doplněk k nudným, ale potřebným penězům v rámci svatebního daru pro kamaráda s kamarádkou.

V této souvislosti doplním jen malé upozornění. It Takes Two rozhodně není obtížnou hrou, parťák v podobě „nehráče/nehráčky“ si na ní však může vylámat zuby. A Way Out byla v tomhle ohledu přeci jen benevolentnější. Ač je hra z logiky věci ideální pro páry či manžele, nakonec se May chopila moje mnoha desítkami her ošlehaná sestra a i tak jsme se byli schopni na pár skákacích pasážích na chviličku zaseknout. Ač bych si hru v teorii více užil s manželkou, jsem si jistý, že by ji It Takes Two v některých pasážích frustrovala. Zmíněné však není koncipováno jako výtka. Autoři se snažili, co mohli, „smrt“ většinou znamená zdržení na pár sekund a díky alespoň nějakým nárokům na hráčovi dovednosti jsem si hru užil o to více. Pro pár hráč/hráčka jde každopádně o ultimátní veledílo.

Hledat perfektní hru je jako lov chiméry. Ani It Takes Two tak není úplně perfektní. Občas jsem si tak v cutscénách říkal, že by slovní přestřelky protagonistů mohly být o něco vybroušenější. Malinko dokáže pozlobit kamera a nutno podotknout, že výjimečně je hra v některých svých mechanikách kostrbatá. V podvodní sekci jedné úrovně se nám tak například v písku zasekl neohrabaný „vejrychtung“ na utahování obřích závitů a pomohlo až nahrání checkpointu. Přesto pokaždé, když jsem byť pomyslel na to, že bych z absolutního hodnocení lehce ubral, připadalo mi to jednoduše nemístné. It Takes Two je totiž kooperativní skvost, který v tom, o co se snaží, tak bezprecedentně ční na čímkoliv, co by šlo vůbec označit za konkurenci, že je špetka shovívavosti prostě na místě. Mhouřím tedy očko a sázím kilo! 

Hodnocení na DH v době dohrání: 89 %; 164. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Úžasné úrovně a originální prostředí; neustále se měnící hratelnost; neskutečná hravost; krásný vizuál; milé interakce s prostředím; příběh; slušná délka; minihry; friend’s pass (EA? nechce se mi věřit)

Proti: Pár zanedbatelných prkotin shrnutých v posledním odstavci textu

+18

Doom 3

  • PC 80
Letošní výzvu jsem rád započal se hrou Doom3 a to díky kritizovanému svícení baterkou.(Vesmírní mariňáci nemají jak přichytit svítidlo na své futuristické zbraně :D )

Lidstvo v roce 2145 na Marsu vybudovalo teleportační zařízení a to podle odkrytých plánu dávné civilizace, která na Marsu žila a zanikla. Lidé nedbali různých varování a omylem sestrojili bránu do pekla.
Na scénu přichází hlavní hrdina mariňák. Na rozdíl od novějších dílů je to voják z masa a kostí - žádný nadčlověk. Pohybuje se vcelku pomalu, musí si svítit do tmavých zákoutí, v každé přestřelce se mu hlasitě rozbuší srdce.

Příběh základny, která si pomalu kopala svůj vlastní hrob, odkrýváte v e-mailech a nahrávkách mrtvých, ale občas i ještě živých zaměstnanců. Tyto mrazivé poznámky z podivného života základny se pojí s opravdu hutnou atmosférou budovanou temnými zákoutími a strašidelným ozvučením a po dvou dílech krvavé řezby je tu trochu pomalejší, ale mnohem děsivější Doom.

Pokud se snažíte najít a odemknout veškeré sklady a skrýše, tak budete mít munice dostatek. Pokud se na ně vykašlete, můžete narazit. Někteří pozdější nepřátelé dokáží spolykal i větší množství munice a v úzkých koridorech jim nemáte ani moc kam utéct či uhnout.

Co mě trochu zklamalo bylo samotné peklo, do kterého se podíváte rovnou dvakrát. To totiž působí stejně stísněných dojmem, jako vesmírná základna a jsou zde nejvíc okaté hranice výkonu tehdejšího hardwaru, který se vývojáři snažili maskovat tmou a malým prostorem - ještě navíc rozčleněným na ještě menší fragmenty dveřmi, výtahy atd.

Pro: Grafika, atmosféra, ozvučení, zbraně

Proti: Na akci je někdy fakt málo prostoru

+21

Hands of Necromancy II

  • PC 75
Aj keď som z Hands of Necromancy II dohral zatiaľ len jej prvú kapitolu, myslím si, že svoje dojmy z nej už celkom spísať asi aj schopný som. Keď som v januári 2024 mal možnosť hrať Graven, tak toto bola hra, ktorú som vnútorne očakával. Rýchlu a energickú oldskool akciu, ktorá ma zabaví na niekoľko hodín a budem môcť likvidovať nepriateľov naľavo, napravo. Ale radšej neskoro ako nikdy. Hands of Necromancy II má tiež svoje problémy, no k tomu sa dostanem za chvíľu.

Je super, že si v hre môžete vybrať medzi dvomi rozličnými hrdinami, ktorí síce papierovo budú mať rovnaké schopnosti, no zosielať kúzla budú predsa len trochu iným spôsobom. Ja som to odohral za Acherona, kde začínate s mečom a ohnivou palicou. Prišlo mi to ako zaujímavejšia voľba, no možno sa rozhodnete opačne. Tvorcov musím pochváliť za solídne nadizajnovanie levelov, ktoré sú navzájom poprepájané, veľké množstvo najrozmanitejších protivníkov od pavúkov, hadov, kacírskych kňazov, golemov a dokonca aj drakov a veľké množstvo ďalších bytostí, ktoré vám tu spoilovať nebudem. Je toho fakt dostatok a nemyslím si, že by sa našiel niekto, kto by mal pocit, že akcia začína byť stereotypná.

Grafika mi veľmi pripomína tituly ako Heretic alebo Blood a skutočne je tu na čo sa pozerať. Okrem toho máte ešte aj magické schopnosti, ktoré vám môžu pomôcť odhaliť aj nejaké tie secrety, alebo vám výrazne môžu hru otočiť vo váš prospech. Zbieranie rúk nekromancie je veľmi užitočné, nakoľko tým dokážete oživiť padlých protivníkov, ktorí sa následne postavia na vašu stranu. No je tu samozrejme aj schopnosť navýšiť svoje útoky, navýšiť zdravie, alebo byť dokonca aj na moment nezraniteľný.

Hra však určite má svoje nedostatky. V prvom rade je treba povedať, že je tu istý typ nepriateľov, ktorí vás dokážu zbadať na obrovské diaľky a ich útoky vedia byť následne vysoko presné a nedá sa im vyhnúť. Niekedy sami neviete kto na vás útočí, a odkiaľ, no v tomto smere fakt nie je limitované ako ďaleko dokážu nepriatelia vidieť alebo strieľať. Občas dokonca išli aj niektoré útoky cez steny, čo by sa stávať zase nemalo.

No a potom sú tu ešte platformovacie sekcie, ktoré sú podľa mňa rovnako mizerné, ako to bolo aj kedysi. Neznášal som najmä časti, keď potrebujete preskákať ponad lávu, kde máte len malé stĺpiky, po ktorých to musíte dokázať. Dá sa teoreticky tento problém neskôr odbúrať schopnosťou premeny na draka, kde budete môcť lietať, no treba tiež povedať, že nie všetky kúzla sú povolené používať vo všetkých leveloch.

Bez toho, aby som ale nejako zásadnejšie kritizoval poviem, že tentokrát boli moje očakávania naplnené a na pár hodín som sa skutočne poriadne zabavil. Uvidíme aké budú zvyšné 2 kapitoly, ktoré na mňa ešte čakajú, no vo všeobecnosti mi Hands of Necromancy II doručil presne to, čo som od neho chcel.
+10

EA Sports FC 25

  • PS5 55
Další ročník nejznámějšího fotbalu je tady. A jako velký fanoušek, který sice jen horko těžko věří ve znatelné zlepšení, jsem opět hru koupil abych se přesvědčil, že to zas dopadlo tak, jak všichni čekali. Musím říct ano i ne.

Tuhle recenzi píšu jako hráč, který hraje víc single hru než multiplayer. Takže se dnes víc zaměřím na hru za trenéra. Ve hře jsem zatím odehrál necelých 60 hodin a myslím si, že už mám více méně dobrou představu, zda EA udělali krok dopředu v kariéře pro jednotlivce nebo ne.

Věřím, že se pořád najde spousta hráčů, kteří si chtějí prostě z tepla domova zahrát pouze za svůj oblíbený tým bez nějakých online turnajů apod. Já patřím mezi ně. Kariéra byla ale vždy kámen úrazu. Především v minulém ročníku to byl děs a hrůza. V tomto se evidentně někdo na tento aspekt hry zaměřil. Máte totiž na výběr ze dvou režimů, z nichž jeden je simulace. Dále pak můžete měnit ještě další nastavení, ale tam jsem subjektivně nějaké velké změny nepocítil. Každopádně je hra v režimu simulace opravdu krok dopředu. Zápasy již nekončí, nebo alespoň ne pokaždé, výsledky 6:4, 7:5, 9:2 apod, ale běžně je to 1:0, 2:1 nebo třeba i 0:0. AI již neprodukuje smrtící protiútoky pokaždé, když dáte gól, ale také je větší problém se přes obranu dostat. Samozřejmě není výsledek úplně ideální, ale rozhodně je to krok kupředu. Jinak kariéra obsahuje všechny známé věci z předchozího dílu, krom novinky Rush - v tomto případě juniorské turnaje 5 vs 5, což se mi jeví jako příjemné zpestření. Stále jsou ale otravné rozhovory před utkáním, kde mi tak trochu přijde, že předložené otázky dávají ještě menší smysl, než u předchozího ročníku.

Obecně budu hodnotit kladněji než předchozí ročník. Nicméně na PES před 20 lety to má stále nedosažitelnou ztrátu. Ten herní prožitek je sice lepší, ale pořád na míle daleko. Chápu. Vývojáři se prostě budou zaměřovat víc na online hraní. Pro nás hrstku to je ale trochu škoda.

EDIT 25.3.2025 - Bohužel musím jít s hodnocením dost výrazně dolů. Opět připomenu, že píši o offline hraní. Člověk má za sebou již 115 hodin a rozhodl se zvýšit obtížnost. To, co následovalo, je bída a utrpení srovnatelné s předchozím dílem. AI opět hraje jak se ji zlíbí. V jednom zápase porazím Man UTD 9:1, abych pak prohrál 0:5 s Getafe, a to hráli od 20.minuty bez vyloučeného hráče. AI si ze mě prostě dělal kuželky, střílel způsobem, který se nemůže hráči nikdy povést, dělal akce na jeden dotek lépe než Barca ve svém primu. Absolutně nechápu, proč EA zvyšuje obtížnost právě tímto způsobem. Aktuálně se dá hra označit za dost mrzutou arkádu, kdy jsou všechny vaše taktiky k ničemu. Záleží totiž na tom, jak se AI "vyspí". Hry s fotbalovým výsledkem 1:1 nebo 1:2 jsou taky fuč. Začínám opravdu ztrácet naději, že se to snad někdy zlepší.

Pro: grafika, rush mode, zlepšení režimu kariéra

Proti: Revoluce se nekoná, pořád stejné mechanismy hraní, šíleně nevybalancovaná AI, rozhovory u kariéry

+8

Need for Speed: Unbound

  • PC 5
Aby bylo jasno tak nejsem nějak extra velkej fanoušek NFS ale Heaty jsem dohrál na 100% a co jsem to nedávno zapnul tak se pořád bavím královsky. Ohledně Unbound mi něco smrdělo už z trailerů a těch dementních efektů a jelikož vánoční slevy Steamu nabízeli možnost si to zakoupit za přijatelnou cenu tak za nějakejch 150 kč proč ne? Požádal jsem o refund kterej se podařil a stejně se cítím okraden. Unbound je jednoznačně jedna z nejhorších her co jsem kdy hrál. Já si teda nevybírám špatné hry účelově a jelikož Heat mi přirostl k srdci tak jsem chtěl dát tady šanci taky ale fakt ne..... není o co stát. A budu porovnávat:

Když tuníte auto v Heatech, máte garáž v realným čase - to se odebralo v Unboundech. Pryč je ta atmosféra, nyní na vás čeká epileptické menu! :) V Heatech před každým závodem tam byl obrovskej dav lidí a zejména v noci to žilo kulturou. Tohle je pryč a začátek každého závodu je bez života. Moje auto se zvukem turba a vejfuků působilo jako plamenomet v Heatech a to je taky pryč protože z nějakého důvodu zvuky aut v Unbound jsou totálně utlumené takže auta nemají žádnej náboj. Kdo hrál Heaty tak ví že pro start každýho závodu musel dojet na místo na mapě takže se využívala celá mapa - to je pryč v Unbound, nyní stačí dojet do jedné konkrétní garáži na mapě. Pocit z rychlosti neexistuje: v Heat a Shift tak se kamera třese bez nitra při 200 km/h a monitor působí jakoby se měl rozervat na kusy - nahrazeno stupidními efekty, statickou kamerou a pocitem že jedu jako šnek. Po každém závodě v noci v Heatech, závodníci ujížděli před policií nebo kroužili po mapě - to je pryč, nahrazeno stupidně nucenou policejní honičkou.

A ano, policajti - jejich AI je na úrovni GTA III. Bourají do sebe, dělají vám při nejlepším eskortu a moc rádi manévrují z kopců střemhlav dolů. Rok 2024 a nemůžeme mít kvalitní AI (artificial INTELLIGENCE!). Hádám že všechen budget spolklo cameo Asap Rockyho kterej s kulturou aut a tuningu nemá nic společného a všechen ten stupidní marketing pro něj. A něco zde povim: ty cut scény kdy všechny postaví trpí neskutečně otřesným "clippingem" a nemají žádné emoce jsou fakt prožitek. I Spongebob nebo Oggy a Šváby tak tam jsou zanimované emoce pro ty charaktery. Tohle si Unbound nemůže dovolit! Hlavně že ostatní NPCčka a policajti nejsou kreslený - takže tu máme krizi identity, yaaay! Příběh je totální hnůj i splachovací toaleta má víc charakteru. Dialogy jsou jakože... "yo bro, whatsup bro, yo yo bruh, yeah bro". Fakt vysoce inteligentní pro hráčské mozkové buňky!

Vanity a podobný chujoviny (čti efekty) jsou wannabe kopírka z The Crew 2 kde to taky vypadá stupidně. Najetí do garáže aby se event spustil, Crew 2. 76 DLCček jakoby si to hrálo na Forzu. Nos systém, bourací kamery jakoby člověk hrál Burnout ale Burnout měl zajímavé bouračky a tam skřípou plechy, tady máme licence takže autům neupadnou kola a kusy plechu tak na co ty bouračky tady? - ta hra normálně vykrádá x závodních her ale nemá vlastní identitu. To že mi hra padala na doporučené sestavě když Heaty hraju full ultra a sekala se jak prase ani nemá cenu zmiňovat. Otřesné menu které pro epileptiky bude prožitek je hnůj.

Příběh je totální nesmysl, dialogy psalo pětileté dítě a asi další důvod proč je vše animované je aby pro postavy....tedy siluety vzadu nebylo nutné dělat motion capture a voice acting. Prostě stačí fláknout statické siluety na pozadí - to docela křičí "low budget". AI oponentů čítuje, jezdí jak prasata - i Flatout 2!!! z 2005!!! měl daleko víc dynamické a chybující a chytřejší AI. Jo ještě edit, bez ohledu na to jak moc auto vytuníte, hráč je zamčený v rychlostním limitu 240. Musel se vytvořit mod co tohle odemknul - takže si vesele topíte nitrem po rovince aby AI co kompletně ignoruje herní pravidla, vás předjelo protože oni tomuhle nepodléhaj. Have fun :-)

A pak ten nejstupidnější design - systém progresu. V Heatech si hráč může vybrat jakejkoliv závod a "dokončit" hru aniž by dohrál příběh. To už neexistuje ;-) máme zde omezené restarty, a hráč musí nuceně jezdit podle celého týdnu do kvalifikace. Kdo vymyslel tenhle design by měl dostat vyhazov na hned. Tohle je "open world/sandbox" a přesto je to lineární bez důvodu. Jo a v Heatech lze nahrabat peníze pomocí speed trapů/drift zón - tohle tady už taky není to se dalo pryč. Need for Speed: Grind.

Soundtrack je totální hnůj, autotune rap/hip hop/trap. Radši si pustím BT (týpek co dělal hudbu pro první Rychle a Zběsile) nebo hudbu z Flatout/ Burnout 2 než poslouchat tohlecto. Není zde žádnej punk, noise rock, rock, metal, house, NIC! 5% dávám za to že můžu jezdit s Mitsubishi Eclipse. Jinak je to totální odpad co má krizi identity, vypadá hnusně a ovládá se to fakt hloupě. I s gripem je hráč nucen do "break to drift", což se mi podařilo kompletně vypnout s tuningem v Heatech. Nedoporučuju, radši si zahrajte Burnouty když chcete kvalitu od Criterionu.

Pro: Eclipse

Proti: Všechno ostatní?

+6

DOOM + DOOM II

  • PC 95
Vydání této lehce vylepšené kompilace původních Doom her mě mile překvapilo. I když se vzhledem k vylepšeným verzím Quake I a II asi dalo něco podobného čekat. I v tomto případě je produkt pro majitele originálů k dispozici zdarma. DOOM + DOOM II přináší vylepšenou grafiku, ale stále zachovává ducha původní hry. Nečekejte žádnou velkou modernizaci, jde primárně o zvýšení rozlišení a pohodlné spouštění na moderních systémech. I ovládání stále ctí původní hru a nenabízí zdaleka takové možnosti jako některé source porty. Potěší ale možnost zvolit původní nebo vylepšený hudební doprovod.

Oceňuji, že je součástí kolekce opět i id Vault, sbírka obrazových materiálů z tvorby hry. Obsahem kolekce nejsou jen první dva díly, konkrétně Ultimate Doom a Doom II, ale i Final Doom (epizody TNT: Evilution a The Plutonia Experiment), Master Levels for Doom II, No Rest For the Living. Tím je pokryta kompletní oficiální tvorba, ale kolekce překvapí ještě dalším obsahem. Za prvé je součástí Sigil, nová epizoda od Johna Romera, což mě překvapilo. Bohužel druhý díl nenajdete. A za druhé, což se naopak dalo čekat, nové rozšíření Legacy of Rust. Přímo z hlavního menu je možné se dostat i k teď už obrovskému množství fanouškovských modifikací a rozšíření. Rozhodně jde o dobrou vstupní bránu do tohoto rozsáhlého světa, ale pro pohodlnější a kompatibilnější hraní bych doporučil využít spíše doporučené source porty.

Legacy of Rust jsem sice hrál až naposledy, ale šlo o hlavní tahák této kolekce. Rozšíření se skládá ze dvou epizod, Vulcan Abyss a Counterfeit Eden. Nejde jen o dalších šestnáct úrovní, ale i nové zbraně, nepřátele i grafiku. Novinky jsou často založeny na nepoužitých konceptech. Plamenomet je sice zajímavý, ale moc jsem si ho neoblíbil. Calamity blade je něco jako nabíjecí plazmovka vystřelující řadu projektilů, velmi silná a zábavnější zbraň. Šest nových protivníků je spíše průměrného ražení, jen Shocktrooper založený na vzhledu Doomguye s plazmovkou je zajímavý (i když ne originální - doporučuji zahrát Scythe 2). Jednotlivé úrovně jsou dobré a je vidět zkušenost autorů s tímto stylem her.

Celkově tak jde opět o skvělou práci, díky které jsem si opět prošel i ty méně slavné části Doom historie a užil si i něco nového. Hraní mohu jednoznačně doporučit, je to obsah pro velkou část lidí zdarma a vydrží opravdu na dlouho.
+21

LEGO The Lord of the Rings

  • PC 80
Hra, která je pro mě dvěma herními milníky: první LEGO hra a hra, která mě donutila si koupit xboxový ovladač k notebooku. Vždy budu k hraní preferovat klávesnici a myš, ale tohle se prostě bez konzolového ovladače nedá. Hru jsem poprvé začala někdy v roce 2019, vzdala to po třetí kapitole a zapomněla proč. Tenhle rok to zkusila znovu a velmi rychle jsem si vzpomněla, proč jsem hru nikdy nedohrála. Chybu jsem napravila a s ovladačem v ruce jsem už ji probruslila jedna báseň.

Na Silvestra jsem dočetla celého Pána prstenů, vrhnout se tedy právě na tuhle LEGO hru byla jasná volba. Nečekala jsem, že si LEGO verzi nějak extra oblíbím, ale dohrála jsem ji s dojmem, že si musím zahrát i všechny ostatní hry od LEGO. Je to skvělá oddychovka s (pro mě) super humorem, který odlehčuje typicky temnější stránky známého příběhu. I když některé scény mě dojaly úplně stejně jako ve filmech nebo v knize (My Friends, you bow to no one).

Po dohrání příběhové linky je tu hafo věcí, které jde sbírat, dávat dohromady a rozbíjet (a rozbíjet, a rozbíjet). Taková blbost, ale jak moc to zabaví... Zdaleka nejsem blízko 100%, postupně se ale prokousávám jednotlivými lokacemi a zkouším vyzobat všechno, co se dá. Jsem si jistá, že než dokončím všechny questy, posbírám všechny postavy, kostičky a všechno ostatní, tak to bude ještě nějakou dobu trvat. Musím si ale opravdu dát chvilku od téhle hry pauzu, protože se mi v LEGO kostičkách tvoří už i sny.
+8

Alone in the Dark

  • PC 85
Plánoval jsem jen diskuzní příspěvek, protože za sebe píšu spíš ty hutnější komentáře, ale jelikož mi u ostatních vyhovují komentáře kratší, tak vlastně není nic proti ničemu když mé dojmy sepíšu zde. Jen budou jak z rychlíku.

Alone in the Dark je těžké hodnotit - a ač tím hře zrovna službu neudělám, musím všechny upozornit, že jak někdo žije Pánem Prstenů, Star Warsy, Dunou a jinými světy, u mě je jedničkou prostě Lovecraft a téma ztráty příčetnosti a tajemných neprobádaných světů a neuchopitelných konceptů alá mathematical fuckery apod.. - chapadlovitý aspekt, hnus, ryby a hniloba moc ne.

Hra je právě ta nejlepší esence toho, čím je Lovecraft v mých očích skvělý. Když jsem šel do karetky Arkhamu, měl jsem pocit, že konečně někdo přišel na to, jak tu atmosféru mythosu správně vystavět, protože videoherním tvůrcům se to doposud moc nedařilo. FromSoftware se tomu trochu přibližuje. Zde mám zase pocit, že hru srovnávám právě s tím, jak je skvělá karetka.

Nejlepší je, že v rámci cca 8h se tu zmíní neuvěřitelně mnoho věcí z mythosu a zároveň mi nepřijde, že je to jen jakýsi checklist a hra vám tím stále mává před obličejem, až je to otravné. A vůbec nechápu, jak se to té hře daří..
Nevím, zda to byl úplně záměr, nebo ne, ale ve chvíli kdy z chodby vyběhl sám Nyarlathotep, náhle zmizel, a harampádí na konci před oknem připomínalo jeho postavu, zatímco venku zuřila bouře a ten obrys tam zlověstně poblikával jsem musel smeknout. Atmosféra simply top notch!

Žluté tóny, připomínající Carcosu, zmínky o černé koze z lesů, jazz v pozadí. Vše je dělané s takovým citem.

Budu proto ignorovat špatný souboják a bugy. Naprosto. Jinak bych musel být přísnější - a tím myslím třeba sedmičku. Ale ono jde souboják skoro ignorovat lehkou obtížností a zbude vám něco, co snad nikde není uděláno lépe. A byla by škoda, kdyby si to pak fanoušek žánru nezahrál, jen proto, že to má sedmičku, jak se to téměř stalo mě. Tímto moc děkují zdejší komunitě, která mě ke hře navedla.

A výsledná 8.5 je vlastně v mých očích "jen" 8.5 proto, že k dokonalosti by se mi zde líbil ještě nějaký prvek šílenství. Ukazatel alá životy, který by se doplňoval... třeba alkoholem, prášky a kdyby bylo nejhůř, vyústil by v sebevraždu - hra na to i animaci má. Když je titul frustrující ve své soubojové stránce, proč střetů neubrat a nepřidat naopak management příčetnosti? Jak tematické.

Rád bych napsal, že bych snesl pokračování v podobném duchu, ale Pieces Interactive bylo ukončeno. Tak snad někdy, někde.

Pro: Atmosféra - píšu to u každé hry, která ve mě něco zanechá, ale zde to desetkrát podtrhuji, grafika prostředí

Proti: Bugy, soubojový systém, budgetově znějící dabing a grafika postav, animace

+22

Kona

  • XOne 70
Tak jsem vyzkoušel Konu, docela pozitivně hodnocenou, survival walking simulátor z kanadského vývojářského studia. Nemůžu říct, že by mě bůhvíjak uchvátila, nicméně je to zajímavá záležitost. Příběh se soustředí na soukromé očko Carla Fauberta, přijíždějícího do opuštěného zasněženého města Nord-du.Québec, kam byl povolán k vyšetření poměrně banálního případu zdemolování domu zazobaného podnikatele Hamiltona, no ale postupem času zjišťuje, že to nebude jednoduchá prácička.  

Podstatné věci se odehrávají v zimě a sněhu a také v budovách roztroušených na mapě, které mohou ukrývat indicie nebo nástroje potřebné k dalšímu postupu ve hře a nebo slouží jako úkryt. Mezi hrozby patří ukrutná zima, která může Carlovi utnout tipec, bránit se jí může topením v budovách nebo v oh ništích při nich, hladoví vlci a sem tam se při snaze o úkryt v chajdě objeví překvápko, které detektiva rozruší, ještě že se může uklidnit cigárkem nebo lahváčem.  

Vše je proloženo hledáním předmětů, jak zmiňuju výše, a také hádankami, z nichž některé můžou potrápit závity. Co se týče grafiky tak to není bůhvíco, lepší je hudební stránka, ale co mě zklamalo nejvíc bylo zakončení, takže jen lepší průměr, dvojku ale určitě zkusím – 70 %⁷
+6

INDIKA

  • PC 90
Za mě je Indika vynikající a kreativní indie adventura, která se zabývá těžkými tématy, a všem ji vřele doporučuji. Hlavní postava, sestra Indika, je komplexní postava, což z ní dělá velmi poutavou hrdinku. Příběh i herní prvky jsou nádherně podtrženy působivým soundtrackem a dabingem.
Děj se odehrává v alternativním Rusku, takže můžete očekávat pořádnou dávku depky a melancholie. Vizuál hry je jedním z jejích nejvýraznějších rysů – prostředí působí surrealisticky a objekty jsou často zvětšené do monumentálních rozměrů.
Hádanky jsou dalším vrcholem hry. Nikdy nejsou výslovně vysvětlené, takže přijít na jejich řešení vlastními silami je neuvěřitelně uspokojivé.
Největším zklamáním byla krátká herní doba a občasné bugy ve hře, které mi zabránili v řešení hádanek, což mě přinutilo resetovat celou úroveň.
Shrnutí: Indika nabízí jedinečný a nezapomenutelný herní zážitek, který rozhodně stojí za to vyzkoušet.
+10

Beyond the Wall

  • PC 65
Krátká adventura, podobající se produkci Amanity Design, a to jak vizuálem, tak i nemluvnými postavami, které pouze vyluzují různé zvuky, to je Za zdí. Jednoduchý příběh o holčičce, která jde navštívit svého kamaráda, aby si s ním mohla hrát, mi vůbec nevadil.

Situace, na než holčička na dvorku před domem narazí, jsou samozřejmě zcela absurdní, ale většinou celkem vtipné a krásně animované. Není tu žádné označení interaktivních míst, musel jsem sám zjistit, na co jde kliknout a na co ne. Na jednu stranu je to super, ale na tu druhou jsem se kvůli tomu na několika místech na chvíli zasekl. Jelikož mi celý průchod trval zhruba hodinu, tak by to bez záseků byla opravdu rychlovka.

Poté, co jsem dorazil do bytu svého kamaráda a pochopil, proč že mi to neotvírá, už bylo dokončení otázkou chvilky. Hudba a celkové ozvučení je parádní a doufám, že se od Houpací hračky dočkáme ještě dalších povedených kousků, ale pokud možno s daleko delší herní dobou.

Pro: jednoduchý příběh, vtipné situace, hudba a ozvučení

Proti: krátké

+13

Regency Solitaire II

  • PC 65
Na pokračování Regency Solitaire jsem se dost těšila a musím říct, že po těch vysokých očekáváních jsem trošku zklamaná. Hra je to stále fajn, na solitairu toho moc zkazit nejde, ale... Příběhově mi to přijde ještě více povrchní než díl první, upadla také i obtížnost hry. Matně si vzpomínám, že v prvním díle jsem s některými úkoly měla už problém, tady taková situace nenastala. Na *hard mode* jsem prošla hru prakticky bez problému, opakovala jsem jen pár levelů a to bylo spíš nešťastně vyloženými kartami než obtížností samotné úrovně.

Přes všechny ty neduhy, stále hodnotím hru dobře. Po technické stránce asi není co vytknout, vše funguje, hudba hraje, příběh plyne. Jak už jsem psala, tak příběhově hra sice není hluboká, ale to, že je tu snaha k solitairu přidat alespoň nějakou hodnotu navíc, cením. Bonusové příběhy mě zaujaly trochu víc (i když tady taky člověk vidí to "rozuzlení" už za rohem). Zasazení do historické Anglie mě bavilo, baví a bavit bude, takže i to jsou pro mě plusové body.

Pro solitaire závisláky kvalitní titul, který dohromady dá nějaký 7-8 herních hodin. Pokud vyjde i další díl, sáhnu po něm.
+12

Mega Man 2

  • PC 65
Druhý díl této legendární série sice nepřináší žádné zásadní změny, ale nějak se mu podařilo lehce vylepšit celkový dojem z hraní. Mega Man 2 je o něco rozsáhlejší, základní část obsahuje o dvě úrovně navíc, tedy osm. I finální lineární část je o něco delší. Celkově je kladem větší důraz na používání speciálních zbraní a schopností, což je dobře. U druhého dílu jsem navíc věděl co očekávat, takže postup byl navzdory slušné obtížnosti celkem plynulý.

Tentokrát jsem nenarazil na žádnou vyloženě otravnou část. Pouze v závěrečné sekvenci je na několika místech nutné si vytvářet plošinky, ale hra ne vždy dobře funguje a tak je často o štěstí vytvoření správně trefit. Občas stačí milimetr vedle a plošinka se nevytvoří. U některých zbraní je nutné pečlivě hlídat munici, protože je jejich využití nutné pro postup. Jinak o hře platí vše co o prvním dílu. Celkový dojem je o maličko lepší, hra působí začištěnější. Opět potěší bonusový materiál z Legacy Collection. Snad se bude série s dalšími díly stále zlepšovat.
+15