Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Sifu

  • PS5 75
Jednen z povedenějších duchovních nástupců Sekira. I když nemám moc chuť hru rozehrávat znovu kvůli (předpokládám) alternativnímu konci, docela jsem si hru užil, když jsem zjistil, jak funguje.

Zdaleka největší problém se Sifu pro mě spočíval v tom, že vám hra tak nějak zapomene vysvětlit, jak se má hrát. Parry a dodge, ne? Brnkačka. Až na to, že vůbec. Až prakticky do konce hry jsem ani nezjistil, že jsou ve hře 3 druhy dodge. Jaký je rozdíl mezi "deflect" a "parry" nevím doteď, ale nezabráilo mi to v tom hru dohrát. Co znamenají svítící ruce a nohy jsem si taky 4 hodiny jenom domýšlel. No, když si sami najdete tutoriálového cvičího panáka a přečtete si v dobrovolném cvičení, jak se hra ovládá a že správným typem úhybu můžete například vynulovat svůj posture bar (objevil jsem až u posledního bosse), tak zjistíte, že Sifu vlastně není tak těžké a rázem začnou dávat smysl všechny ty přídavné modifikátory ke stížení hry.

Když jsem měl všechny potřebné informace, hra mě teprve začala opravdu bavit. Což je trošku škoda, protože se bavíme o poslední asi hodině hry. Vzhledem k tomu, že je hra ale celkem malá a přímočará, tak se do té hodiny dá klidně nacpat celý průchod hrou. To mě příjemně překvapilo asi nejvíc - struktura úrovní a level design. Každá úroveň je rozumně "krátká" a postupně můžete objevovat zkratky, kterými se dá v některých případech dojít přímo k závěrečnému bossovi. Každý boss vás vyzkouší z nějaké základní bojové taktiky, kterou když si osvojíte, nebudete mít problém projít celou cestu stejnými úrovněmi v základním věku. Hra vás také dobře motivuje k opakovaným průchodům - pokud chcete nasbírat co nejvíce vylepšení, musíte projít celý level. Když ale nechcete riskovat smrt a stárnutí, můžete použít zkratky, ale připravíte se o upgrady. Když v další úrovní objevíte klíč, je možné, že odemkne zkratku v předchozím levelu a tím vám umožní dorazit do současného levelu v nižším věku.

Základní struktura hry funguje bezchybně. Soubojový systém je také celkem impresivní, ale přišel mi až příliš komplikovaný. Pokud chcete dosáhnout pozchybnosti jako třeba v Sekiru, nebudou vám stačit dvě tlačítka. Musíte aktivně používat a střídat i směr analogové páčky. Útok, kdy je třeba dát parry, parry, úhyb dozadu a nadskok během 2 sekund je podle mě naprosto nemožné perfektně zvládnout pokud jste ho už neviděli 200x předtím. Což jsou desítky hodin v takhle poměrně malé hře.

Taky by hodně pomohlo, kdyby šlo ovládání předělat, ale bohužel po přemapování některé akce nefungovaly, takže jsem musel zůstat u defaultu (kdokoliv, kdo dá dodge na R2, by zasloužil nechat si přerazit hnáty).

Na pozadí hry je i příběh, který mi přišel celkem zajímavý, ale když jsem věděl, že se nechystám na další průchod, moc jsem ho nakonec nesledoval. Detektivní tabuli jsem vyplnil jen abych učinil zadost mému OCD.

Na závěr musím ventilovat svou frustraci nad posledním bossem. Obtížností se vyrovná ostatním, ale takhle ubohý a nudný závěr jsem fakt nečekal. Navíc vám hra zakáže používat speciální útoky, které celou hru odemykáte a vylepšujete. WTF...

Pro: Level design, soubojový systém, délka hry, obtížnost

Proti: Yang, tutoriál je nedostatečný

+10

Prince of Persia: The Lost Crown - Mask of Darkness

  • PC 40
Příběhové rozšíření původní hry, která si sama o sobě vedla velmi dobře se za mě moc nepovedlo a bohužel i zklamalo.

Příběh se zaměřuje na jednoho z Immortalů a tím je Radjen, která v základní hře skoro ani nebyla. Bohužel je příběhově rozšíření velmi chudé a kromě pár střípků z její minulosti se děj neposune o tolik dopředu.
Nejhorší na tomto DLC je ale provedení. Hra vás hodí do nové mapy, kde ztratíte všechny vylepšení a začínáte prakticky od nuly.
Celé se to tváří spíše jako jedna velká skákací vedlejší mise, která po pár hodinách začíná být už otravná.
Závěrečný bossfight je docela zábavný a těžký. Jediná nevýhoda je, že pokud nechcete jet úplně s holým zadkem a bez flašek, budete si to muset odskákat a věřte mi, že vám to hra nedá zadarmo.
A pokud chcete mít ještě o trošičku výhodu, můžete najít talismany, které i po dohrání zůstanou.
Absence více soubojů tu jde v půlce cítit a kromě asi 3 mini bossů, kteří jsou navíc úplně stejní si moc nezabojujete...Velká škoda.

Tím, že hra ignoruje váš dosavadní progress a nutí vás si vše sbírat na novo je podle mě špatné rozhodnutí a v půlce si akorát říkáte, ať už to skončí. Pokud vás tedy už v základní hře nebavili zbytečně dlouhé a složité skákací sekvence, tak toto bude váš třináctý důvod.

Pro: Bossfight

Proti: Příběh, Skákací sekvence, Absence upgradů

+11

Prince of Persia: The Lost Crown

  • PC 85
Je zvláštní, že zrovna hra, která od Ubisoftu nedostane ani z poloviny takový marketing jako jejich hlavní tituly, dopadne jako jejich nejlepší hra za dlouhá léta.
Nový přírůstek do rodiny Prince of Persia nezklamal, a nabízí dlouhé hodiny zábavy a také test vašich nervů a koordinaci prstů při skákání přes pasti.

Příběh hry není kdovíjak komplexní. Sice má pár příběhových zvratů, které čekat pravděpodobně nebudete, ale není to nic, co by vás až tak vtáhlo. Tím nechci říct, že je špatný...Nenadchne, ale ani neurazí. Grafický design hry se celkem zamlouval a i když občas v cutscénách charaktery vypadaly trošku goofy, tak se to dalo v klidu přejít.

Ovládání mi přišlo vcelku intuitivní a i přes moji občasnou neschopnost poručit prstům, co mají dělat jsem bavil a dokázal si, že mi reflexy ještě nezakrněly. Hra vás na začátku "varuje", že nejlepší zážitek je to hrát na ovladači, ale po přebindování pár věcí na klávesnici to šlo vcelku v pohodě.

Soubojový systém je udělán velmi detailně a počet kombinací útoků, které můžete používat je hromada. Upřímně jsem se spoustu stylů boje a kdy je používat učil v průběhu celé hry a pokud mohu něco doporučit, tak se snažte nepřátele držet co nejdéle ve vzduchu, ušetříte si tím spoustu nervů, zvlášť na vyšší obtížnosti. Samozřejmě tu zde funguje i systém parry, který je zásadní si osvojit. Hra vás jinak potom pěkně na bossfightech ztrestá a vysloveně vás donutí naučit se včas mačkat tlačítko. Hlavně pokud nepřítelův útok "zežloutne", tak při úspěšném parry mu dáte masivní counter attack, který normálního pleba rovnou zabije, takže dost užitečná věc. Dále máte v arzenálu Athra útoky, které se nabijí pomocí udělování poškození všemu, co se hýbe a dokáží vás nespočetněkrát zachránit.
A pokud máte rádi opravdovou výzvu, doporučuji si zkusit Divine challenges. Při nich jsem přišel o část vlasů a roků života. Jestli si myslíte, že jste borec a hru ovládáte jak nic, tak vás tyto výzvy přesvědčí o opaku. Ale nečekejte za to odměnu větší, než poplácání po zádech spolu s průměrným talismanem a ještě průměrnějším skinem.

Mapa je docela velká a pokud budete chtít 100%, budete se muset několikrát vracet do stejných lokací, protože vás hra v průběhu učí nové schopnosti, které jsou ať už k získání sběratelských věcí, nových soubojových možností nebo odemčení nové části mapy potřeba. Design oblastí je velmi pestrý, takže se nestane, že by se vám hra nějak vizuálně omrzela.

Hru mohu rozhodně doporučit hlavně milovníkům plošinovek a je jen škoda, že tak prošuměla kolem. Bohužel je pravděpodobně toto znamení pro Ubisoft, že raději vydají 5 naprosto totožných Assassins creedů, než dát prostor tomuto typu her.

Pro: Ovládání, Soubojový systém, Vizuál

Proti: Ubisoft

+8

Full Throttle Remastered

  • PC 60
Keď niekto povie "klasiky adventúrneho žánru", tak si predstavím Indiana Jones, King's quest, Monkey island alebo Simon the sorcerer. Tým ale netvrdím, že by Full Throttle nepatrilo medzi klasiky, iba nepriamo priznávam svoje vedomostné medzery v adventúrnom žánri.

K Full throttle som sa dostal len vďaka tomu, že som ho dostal pred 6 rokmi zadarmo na GOGu.
Prvé hranie som ukončil po pol hodine pre nezaujímavú tému o motorkárskom klube, ktorého šéf Ben musí vyriešiť jeden drobný problém (zbaviť sa obvinenia z vraždy). Druhé hranie som úspešne ukončil, ale nemôžem povedať, že by som bol spokojný. Ako hovorí aj moje hodnotenie, patrím medzi najmenej spokojných z tých, ktorí hodnotili Full throttle na DH.

Aktuálne som ponorený do výbornej knihy Umění klasických adventur a najmä vďaka tejto knihe som si povedal, že sa vrátim ku adventúram. Full throttle som zvolil najmä kvôli jej krátkosti. Netušil som ale, že je hra taká nemastná neslaná. Všetko prebehlo až príliš rýchlo, na žiadnom mieste som sa nezdržal a keď áno, tak to bolo len kvôli zákysom. Sem tam som prehliadol vstup na ďalšiu obrazovku, alebo sa objavilo slepé miestečko (hra sa tvárila, že by som tam mohol niečo spraviť, ale nebola to pravda), alebo mi občas nedoplo, že je nutné spraviť akciu v strede nejakej animácie. Adventúrčenie bolo inak fajn a bolo logické, ale do návodu som žiaľ musel pozrieť (6x). Chýbali tomu aj zaujímavé postavy. Rozhovory boli krátke, o nikom (okrem Mo) som sa nič nedozvedel. Ťažko sa mi kvôli tomu vžívalo do hry.

Zaujímavosťou (teda ako pre koho) sú minihry, jednak sú to súboje na motorke a druhá je zase destruction derby, pri ktorej som bol už taký otrávený, že som ďakoval za Fingonov komentár, kde som sa dočítal, ako ju preskočiť. Nakoniec ma úplne dožral záver hry, kde je nutné postupne riešiť niekoľko problémov v časovom limite, takže som si zopár scén pár krát zopakoval.

Hral som remasterovanú verziu, ale do originál grafiky som prepínal častejšie, ako som pôvodne čakal. Nová grafika mi prišla umelá, pôvodná grafika sa mi páčila viac. Keby sa v nej dajú zvýrazniť použiteľné predmety, tak hrám v starej grafike celú hru.

Prvý adventúrny rest je za mnou.

Pro: Fajn adventúrčenie

Proti: Krátke, záverečná časť na čas, Nová grafika mi nesadla

+10 +12 −2

Submerged: Hidden Depths

  • PC 65
Tato nenáročná a prakticky jednoduchá hra na mě nejvíce působila vizuální stylizaci. Samotná stylizovaná grafika je moc pěkná a barevná paleta, která je složená z ostrých kontrastních barev působí příjemně na pohled. Design světa je taky působivý. Hra má poměrně propracovanou animaci vody v moři. Co hře naopak neuchvátí je gameplay a naplň. Prakticky musíte na daných lokacích najít takové energetické koule, které musíte dostat do takových otvorů a tím vymýtit jakousi temnou hrozbu. V tomhle procesu musíte přijít na to kde prolézt dále nebo kam kouli poslat pomocí kladkostrojů. Je to zkratka ne moc uchvátivé a není to moc speciální nebo nijak moc zábavné. Ještě ve hře můžete jako obsah hledat sběratelské předměty nebo hledat nové druhy zvířat. To už většinu lidí asi vůbec zaujme. V jádru je to hra taková vizuálně příjemná odpočinková hra s nevýrazným gameplayem a pocitem, že se toho mohlo vymyslet ve hře více.

Pro: Vizuál, barevná paleta, design světa, animace moře, relaxační atmosféra

Proti: Náplň, gameplay mechaniky, vedlejší obsah, styl vyprávění příběhu

+6

Life is Strange: Before the Storm - Episode 3: Hell Is Empty

  • PC 80
Třetí a poslední epizoda Before the Storm elegantně uzavírá příběh Chloe a Rachel. Kam vše muselo dospět bylo jasné, ale autorům se povedlo udělat velmi zajímavou a chytlavou cestu. Část před úplným závěrem je sice trochu na sílu, ale zase do poslední chvíle mírně překvapuje a nebylo úplně jasné co se kdy stane. Samotná třetí epizoda sice drží standart prvních dvou, ale sama nepřináší žádný unikátní prvek jako ony. Poměr hledání a používání předmětů proti fimovějším sekvencím zhruba odpovídá druhé epizodě, což je fajn. Část v pracovně jsem si opravdu užil.

Celá hra nakonec vyzněla velmi dobře a musím autory pochválit jak dokázali navázat na své předchůdce. Navzdory změnám hra obsahuje pěkně stylizovanou grafiku, příjemný soundtrack a zachovává skvělou atmosféru originálu. A to vše navzdory i díky jinému tempu a hratelnosti. Before the Storm obsahuje silné momenty a nezapomenutelné herní situace. Nevím zda by bylo lepší hrát hry chronologicky nebo dle vydání, oboje přinese něco, ale v každém případě stojí za zahrání obě.
+14

Cook, Serve, Delicious! 3?!

  • PC 60
Na rovinu hlásím, že hru Cook, Serve, Delicious! 3?! bych bez letošní výzvy a faktu, že se mi skrývá na účtu Epicu, který ji před nějakou dobou nabízel zadarmo, vůbec neinstaloval. Nebyl by důvod. Ale letošní Herní výzva opět vytvořila velice pěkná témata a jedno z nich je zahrát si hru, ve které uvaříte kafe, čaj nebo pracujete v bistru, což v případě této hry splňovalo všechno. Takže nač čekat, že?

Hru jsem spustil a s neznalostí předchozích dílů mě, docela pobavil příběh. Asi aby tvůrci odlišili předchozí díly od trojky, rozhodli se děj vsadit do postapokalyptického světa roků blízko budoucích, kde se svět jakž takž opět vrátil do klasických kolejí (ten rozdíl byste mnohdy horko těžko poznali), do kterých mimo jiné patří i fakt, že lidé mají zase hlad a tak si opět začnou kupovat jídlo a žrát jak nepříčetní. No a jelikož hlavnímu kuchařovi této hry (což jste vlastně vy) nějací fundamentalisté odpálili jeho luxusní restauraci, dva roboti vlastnící bistro se ho ujali a rozhodli ho zaměstnat ve svém bistru na kolečkách a učinit z něj nejlepšího šéfkuchaře napříč státy v Americe.

Ano, je to hodně blbé.

Pak ale přichází samotný herní mechanismus. Hra čítá něco přes 300 jízd napříč státy, hraní si tedy užijete do sytosti. Před jízdou si připravíte menu čítající nějaké to jídlo, sladké, slané, pití různého ražení. A pak hra může začít. Při cestě máte různé zastávky, připravujete jídla, kombinujete ingredience, na zastávkách je vydáváte, vaříte i extra. Celé je to založené na mačkání různých kláves, kde v rychlosti je síla. Rychlost a kvalita. vydávání pak určuje spokojenost zákazníka a spokojený zákazník Vám přidává body. Za ty si pak můžete nakupovat nová jídla do svého meníčka a vylepšovat i svůj povoz o různé pičovinky, který jsou vlastně k hovnu, ale budou se Vám líbit. Zajímavé je, že hra se dá hrát na časovou obtížnost nebo úplně na pohodu bez jakéhokoliv časového omezení. Takže můžete, ale i nemusíte být ve stresu. Každopádně když ve stresu budete, tak můžete získat i vyšší ocenění, více bodů a tak se snadněji dostanete k novějším, na výrobu ale mnohdy náročnějším jídlům. Tech je ve hře více jak dvě stě, takže vařit se dá mnohdy do aleluja.

Hru jsem hrál po chvílích napříč Vánocemi, nevyužil jsem lokální co-op, i když s někým by hra nejspíš byla daleko zábavnější, ale musím říct, že finále i tak už byl docela nářez. Ve hře ale vydržíte klidně i více jak 40 hodin hraní, abyste se dostali do cíle, což bych u hry podobného ražení ani za mák nečekal. Znova bych si ji ale určitě nepustil a už vůbec nevím, jestli bych jí dokázal doporučit na další hraní. Je to taková blbinka do vlaku nebo na nějaké delší cesty. Ale kdo by kdy řekl, že u blbinky zkejsnete tak dlouho, že?
+11

Little Big Adventure – Twinsen’s Quest

  • PC 65
Letos je to přesně třicet let, kdy francouzské studio Adeline Software vydalo isometrickou akční adventuru Little Big Adventure. Ve své době učarovala hráče i recenzenty svým odlišným zpracováním, kdy se na postavičku díváte v isometrickém pohledu podobném legendárnímu spectráckému Knights Lore, tentokrát samozřejmě v SVGA grafice, která kombinovala 3D polygonové objekty a 2D předrenderované prostředí. Osobně se musím přiznat, že mě tehdy tato hra zrovna moc neoslovila. Kombinace otřesného ovládání, akčního ničení soupeřů prostřednictvím házecího míčku, všemožné běhání odnikud nikam s nutností všude možně poskakovat, aby z předmětů vypadly mince či srdíčka na doplňování životů, to nebyla žádná extra zábava. Všechno to pak umocnila místy až příliš vysoká obtížnost. Hra mě tehdy vůbec nebavila a velice rád jsem ji po pár hodinách vzdal.

Léta ubíhala, původní tvůrci zanikli a kromě přímého pokračování Little Big Adventure 2 vyšly i všemožné remastery v podobě Enhanced Edition a Classic. No a v letošním roce u příležitosti zmíněného kulatého jubilea přichází další remake, za kterým stojí francouzské studio 2.21. To tvoří z větší části fanoušci původní hry, kteří si k nejnovějšímu remaku přizvali i některé z původních tvůrců v čele s Didierem Changrayem. V současné době se to různými remastery a remaky jenom hemží, až to skoro vypadá, že tvůrcům dochází nápady (a nebo chtějí sázet na jistotu už hotového a prověřeného). Má tento remake smysl, když upravené verze původního díla vyšly teprve nedávno?

Obdobně jako v původním originále, i zde se ocitáme na planetě Twinsun, kde žijí ve vzájemné harmonii čtyři různé rasy obyvatel. Panující idylku však nabourá šílený vědec Dr. FunFrock, který stvoří klonovací přístroje a také teleportaci. Pomocí těchto vynálezů, početné armády a tvrdé diktatury stvoří totalitní stát, ve kterém jsou všichni jeho obyvatelé poctivě hlídáni a jakékoliv prohřešky vůči nastaveným pravidlům jsou trestány odvedením do vězení či detenčních zařízení. Vy se v roli Twinsena nechcete smířit s tímto stavem. Obzvlášť, když vám byl zavřen příbuzný a tak se pokusíte zlého FunFrocka odstranit a zachránit tak svobodu i celý svět.

Toho docílíte tím, že se budete procházet po jednotlivých ostrovech a budete hledat cesty, jak se dostat FunFrockovi na kobylku. Celý svět je však pečlivě střežen, takže musíte vybírat ten správný balanc mezi utíkáním kolem stráží k místům, kam chcete dorazit a aktivním ničením nepřátel. Toho jde dosáhnout jednoduchým mlácením soupeřící postavičky. Záhy však získáte mnohem mocnější zbraň – magickou kouli, která se k vám po vystřelení vrací jako bumerang. LBA není rozhodně mírumilovná hra a tak máte ve hře také ukazatel života, jenž vám po každém kontaktu se soupeřem ubývá a vy jej musíte chtě nechtě průběžně doplňovat. To se děje prostřednictvím srdíček, které vypadávají z různých předmětů na ostrovech i v domácnostech. A tak všude možně chodíte a poskakujete doufajíce, že vám vypadne srdíčko. Může vám ještě vypadnout peníz, který také stojí za to sbírat. Za peníze si totiž kupujete některé věci, které mohou být v budoucnu potřeba. Kupujete za ně také lístky na trajekty mezi ostrovy a posléze také kanistry s palivem, abyste se mohli přepravovat dalšími motorizovanými stroji.

Náplň hry tak vesměs spočívá v procházení rozsáhlého světa, sbírání srdíček a mincí, jednoduchého prokecávání všech možných postav s vroucným doufáním, že naleznete tu správnou, která vám řekne něco důležitého. Nesmíme opomenout ani řadu puzzlů, které jsou většinou spíše jednoduššího charakteru. To mnohem složitější je častokrát jejich provedení, obzvlášť, když vás vede přes poskakování po plošinkách či cestou s blízkostí nějaké propasti či vody, což bývá při použitém způsobu ovládání doslova utrpení. Návdavkem je potřeba dodat, že se ve hře až příliš často vracíte na již jednou prozkoumaná místa a procházet půlku světa pro získání nějakého předmětu je hodně otravné.

Vše doposud řečené se vztahuje jak na původní originál, tak i na nový remake. A v čem můžeme nalézt odlišnosti? Samozřejmě je to na prvním místě audiovizuální zpracování. Za těch třicet let se technologie posunuly jinam. Grafika byla kompletně přepracována do mnohem vyššího rozlišení, tvůrcům se pak podařilo zachovat charakter celého pestrobarevného světa a původních postav. I když mi originální postavičky v tom menším rozlišení přišly přeci jen roztomilejší, v tehdejší době totiž menší počet polygonů způsobený malým výkonem počítačů hodně odpouštěl. Změny doznal také dabing, zvuky a hudba, vše je v modernějším a kvalitnějším zpracování, které však stále zachovává původní charakter.

Změnilo se také ovládání a chování postav. Zmizela původní volba chování postavy (normální, agresivní, sportovní a kradmý), nyní jsou všechny osobnosti v jednom. Ovládání postavičky se přeci jenom zjednodušilo, i tak je často hodně frustrující, když hráče neposlouchá tak, jak by chtěl. Je zde možnost volby mezi během a chůzí, je možné měnit úhel hodu koulí a samozřejmě zůstalo také skákání. Vzhledem k použitým technologiím jsou lokality přeci jen větší – zatímco dříve byl každý ostrov i dům rozkostičkovaný na velké množství jednotlivých sekcí (obrazovek), které se vždy v určitý čas zobrazovaly, nyní je vše ucelenější a rozsáhlejší, celý svět tak vypadá mnohem otevřenější. Je to celkem podstatná změna, protože až na pár pro příběh důležitých míst se totiž v dané oblasti všechny postavy po opuštění a opětovném návratu znovu objeví. Ruku v ruce s tím jde ulehčený způsob ukládání, kdy je nyní možné ukládat kdekoliv, přičemž po načtení pozice se objevíte vždy na začátku daného segmentu. K dispozici je také holomapa, která však není vždy úplně nejpřehlednější. Totéž je možné říct i o deníku hlavní postavy, který je zpracován kresbami v artovém stylu celého světa, takže mnohdy je velký problém vůbec zjistit, co čmáranice na té které stránce znamenají.

Změny nastaly také v příběhové části. Přibyl nový úvod, ještě před příchodem zlovolného Dr. FunFrocka. Lehce se upravil také hlavní cíl, kromě záchrany světa tentokrát nepátráte po své milé Zoé, ale naopak se snažíte zachránit ze spárů zloducha mladší sestru Lunu. Je to ale jen nepříliš podstatná drobnost, jak již bylo řečeno, tak základní cíl, tedy záchrana světa, stejně jako postup, kterým se toho dá dosáhnout, zůstává stejný. Stejně jako většina z rozmanitého prostředí, kdy se kromě sluncem zalitého ostrova podíváte i na poušť, zasněžené hory s lyžařským areálem či podzemní chrámy.

Nový remaster Little Big Adventure – Twinsen’s Quest se hodnotí strašně obtížně. Vzhledem k existenci enhanced editions je otázkou, jestli bylo potřeba vytvářet další remake, který původní dílo posouvá jen velmi lehce. Bylo by lepší, kdyby se tvůrci naplno pustili do Little Big Aventure 3 a přinesli úplně nové dobrodružství namísto omílání toho samého příběhu. Toho se však hned tak nedočkáme, tvůrci plánují předělat nejdřív druhý díl a teprve pak možná přijde na řadu dlouho slibované završení trilogie. Zatímco původní originál jsem nedohrál, tuto remasterovanou verzi se mi i kvůli jednodušší a přívětivější obtížnosti podařilo dotáhnout až do zdárného konce. A byla to obvyklá porce probíhání celým světem, častém kosení nepřátel a občasným nadáváním při přeskakování různých plošinek. S postupujícím dějem jsem se nakonec i začal bavit a přeci jen se těšil, jak to celé dopadne. Díky tomu u mě tato hra dostala milost a můžu říct, že jsem rád, že jsem ji dohrál až do konce, i když mezi favorizované kousky u mě nikdy patřit nebude. Pokud jste milovníky původních dílů nebo máte rádi isometrické adventury s častým skákáním či akcí, klidně si k výslednému hodnocení 15-20 procent přidejte.
+21

Pathfinder: Wrath of the Righteous – The Treasure of the Midnight Isles

  • PC 60
Čistě bojové DLC, po kterém už nebude váš velitel křížové výpravy nikdy chudý.

Midnight Isles jsou po částech dostupné v průběhu kapitol základní hry. Spolu s Pathfinder: Wrath of the Righteous - The Last Sarkorians a Pathfinder: Wrath of the Righteous - A Dance of Masks tak patří mezi tři DLC, k nimž se dostanete během původního příběhu (ostatní tři placená DLC se spouští toliko samostatně).

DLC samotné se odehrává na ostrovech moře v pekle. Jde o jednu lokaci za druhou. Všechny jsou zaplněné nepřáteli a spoustou lootu (většinou určeného k prodeji). Nepřátelé i setting lokace se občas vymění. Děj na pozadí, spojený s jedním pozapomenutým vládcem démonů, není vůbec zlý. Bohužel je ale opravdu většinu herní doby jen na pozadí.

Lokace ale, pokud už se mění, vypadají celkem dobře. A pár skvělých unikátních předmětů tu také najdete. Na jedno dohrání proč ne... U druhého už bych snížil obtížnost na minimum a rychle to proběhl. Nebo bych DLC vynechal úplně. Watcher's Keep z Baldur's Gate II: Throne of Bhaal to věru není.

Pro: Pár dobrých předmětů a spousta peněz z prodeje lootu, celkem hezké lokace

Proti: Čistě soubojové DLC, které do příběhové hry nepasuje

+14

Pathfinder: Wrath of the Righteous - A Dance of Masks

  • PC 80
Pokud se na základě recenzí těšíte, že jde v podstatě o WotR variantu Mass Effect 3: Citadel, tak bych vás spíše zklamal. Kvalitativně na této úrovni ani náhodou toto DLC není.

Jde o docela milou oslavu velitele páté křížové výpravy a jeho přátel. Dojde i na jeden celkem pěkný dungeon. A lehce otravnou (ale z velké části dobrovolnou) arénu.

Nedomnívám se, že by DLC stálo za více než pár dolarů. Pathfinder: Wrath of the Righteous - The Last Sarkorians tu určitě má lepší poměr ceny a výkonu. Byť Dance of Masks se svým zaměřením více podbízí.

Pokud hledáte lehce sentimentální setkání se svými parťáky, tak jste tu dobře. Pokud hrajete za Mythic path Licha či dokonce Swarm, tak si vůbec nedovedu představit, co budete v DLC dělat. :)

Pro: Milé, neurazí, do hry se hodí

Proti: Do kvalit Citadel DLC z ME 3 je opravdu ještě celkem daleko

+13

DOOM + DOOM II

  • PC 90
Kdo by neznal legendu jménem Doom? Za více než 30 let, co je tu s námi, se kolem hry a jejího druhého dílu vytvořila obří komunita, která vytvářela celou řadu nových úrovní a kampaní. O těch oficiálních jsem často slýchával, avšak nikdy jsem se k nim pořádně nedostal. Až díky této kompilaci obsahující standardní i prakticky všechny oficiální rozšiřující kampaně a megawady pohromadě jsem si tím vším mohl projít.

Jako pamětník původní dosové verze jsem vždy hrával Dooma jen pomocí klávesnice na šipkách. Zde tato možnost standardně není, naopak se nabízí moderní varianta pomocí myši a klávesnice s rozložením wasd. Ukápla mi při tom malá nostalgická slza, ale zvykl jsem si celkem rychle a nyní na toto ovládání už nedám dopustit.

Za tech třicet let od vydání prvního Dooma vyšlo několik dalších dílů a u těch posledních dvou jsem si obzvláště oblíbil metalový soundtrack. Bylo tak pro mě příjemným překvapením, že kompilace obsahuje přepracovaný hudební soundtrack, který je nyní v metalovém duchu. Původní midi hudbu mám hodně rád, ale ten metalový nádech tomu sluší mnohem víc. Během hraní jsem se tak hodně těšil, až uslyším mé oblíbené skladby Sign of Evil, Running from Evil a Opening to Hell. Zklamaný z jejich poslechu jsem v daných úrovních rozhodně nebyl.

Kromě zmíněného je zde i nová kampaň jménem Legacy of Rust, ta nabízí novou hudbu, nové grafické prvky, ale je specifická ještě ve dvou dalších věcech. Tou první je to, že během hraní nenarazíme na plasma gun a BFG, které nahradí na ohni postavené zbraně Incinerator a Calamity Blade. U nich je potřeba si dávat pozor, kam oheň letí, protože oheň na postiženém místě nějakou dobu zůstává a ubírá hráčovy životy. Druhým specifikem je šestka nových nepřátel. Vyzdvihl bych určitě skoro všude přítomné Ghouly, kteří mi často až nečekaně zavářeli, když jsem měl problémy je pořádně trefit. Pak bych ještě vyzdvihl Shocktroopery, kteří dokáží střílet až nebezpečně rychle a také oheň metající Vassagy.

Level design je ze začátku celkem příjemný a snadný, ale postupem slušně přituhuje. Když jsem v jedné úrovní viděl v popisku u automapy, že na mě čeká 552 nepřátel, jen jsem kroutil hlavou. Na druhou stranu, zabití doslova hordy impů na jeden výstřel z Calamity Bladu je velká satisfakce. Finále, kde je potřeba se utkat s hromadou Tyrantů a tunou Arch-vilů bylo slušně řečeno maso.

Snad jedinou výtkou je to, že mi hra v kampani Plutonium dost padala. Pomohlo až vypnutí Steam overlay. Jinak jsem s celou kolekcí nad míru spokojený. Je zde prakticky vše, co může klasický Doom nabídnout. Trvalo docela dlouho, než jsem se tím vším prokousal, ale přitom stále nepociťuji, že bych byl "předoomován".
+21

Pathfinder: Wrath of the Righteous - The Last Sarkorians

  • PC 80
DLC přidává do hry nové NPC s vlastním příběhem a lokacemi. Ulbrig je lehce neotesaný zástupce zaniklé říše, v jejímž konci sehráli svou roli, nepřekvapivě, démoni.

Jde o poměrně zdatného bojovníka, který je nadán schopností měnit se v griffina. Do hry zapadá velmi dobře. Prakticky si nejde všimnout, že nepatří mezi originální družníky. Jen dvě věci tomu napovídají. Lehce častěji má, podle mého názoru, své linky v rozhovoru nadabované. A pak často se vyjadřuje v rozhovorech jako poslední. Pokud se ale přes to přenesete, tak jeho osobní příběh je v rámci hry prakticky nejdelší a nejvíce propracovaný. To možná svou osobností samotnou nebude svědčit všem hráčům...

Samozřejmostí je, že k jeho classu seženete ve hře i spoustu vybavení. Opět možná až trochu více, než bych čekal.

Každopádně spolu s Pathfinder: Wrath of the Righteous - A Dance of Masks jde o druhé DLC, které bych s klidem doporučil.

Pro: Slušné množství obsahu, celkem propracované NPC

Proti: Menší signály, že je NPC do hry dodatečně dodané (ale tak lepší než naopak vytrhnutý Javik ze základního Mass Effect 3)

+11

Polda 7

  • PC 70
Tak jsem se k tomu konečně dostal. Polda 7. Můj první komentář byl právě z prvního dílu této série a tak bych udělal velkou chybu, kdybych v této sérii nepokračoval. Sice se to trošku protáhlo, ale přece jen jsem se k tomu nakonec dopracoval.

Musím říct, že oproti předchozímu dílu se tam nějaký obrovský posun nekonal. Jedná se opravdu spíš o to, aby hra pobavila. Co se týče dabingu, tak jsem si na něj nikdy u této hry nestěžoval. Takže ani tentokrát samozřejmě dabing nezklamal. FlyGun a Fifqo se opravdu povedli! :-D

Co považuji za skvělou změnu, tak je možné přepínání mezi dvěma postavami a posílání předmětu tomu druhému, což v předchozích dílech nebylo. Zase je to něco nového, takže proč ne.

Bylo fajn se opět vrátit k Poldovi. Hraní jsem si užil.
+10

Posel smrti

  • PC 70
K Poslovi Smrti mě neváže žádná nostalgie. Je to hra, kterou jsem jako malý i mladý hoch prakticky ignoroval spolu s dalšími tituly od Future Games. Je sice pravda, že jsem ji rozehrál, ale její chladný a místy vyloženě ošklivý vizuál mě ihned od hraní odradil. Teď jsem se ale kousl a vrhl se do toho, hlavně kvůli nově oznámenému prequelu, a také proto, abych si smazal jeden velký rest. 

Nebudu to protahovat, protože každý o hře a jejím ději ví, takže to tu shrnu jen na to, co se mi líbilo a nelíbilo.

Co musím určitě pochválit, je atmosféra. Panství Black Mirror je přímo stvořené pro ústřední mysteriózní zápletku, a ambient, který toulky po něm doprovází, to celé umocňuje. Líbilo se mi, jak slyším otřásání okenic pod náporem větru a další zvuky. Ostatní lokace na tom nejsou o nic hůř a atmosféra zapadlého Willow Creek či sanatoria byla špičková. Je sice pravda, že i přes fajn ambient mi bylo líto, že tvůrci nevyužili kvalitního soundtracku k většímu umocnění atmosféry a spoléhali se téměř všude jen na ambient. Hudba bohužel zazní vždy jen na třicet vteřin a konec. Od půlky hry mi opakující se ambient začal vadit, a určitě nepomáhal v zásecích, které jsem ve hře měl. Přece jen líbivá hudba často zjemňuje frustraci. Pro point-and-click adventuru mi zvolení převážně ambientu nepřišlo jako vhodné řešení.

Dalším velkým kladem je příběh, nebo minimálně jeho kostra. Není ale divu, kombinuje vděčná témata typická pro takový žánr. Vyšetřování záhady mě bavilo i přesto, že jsem věděl, jak celá hra skončí, což považuji za velký úspěch vývojářů. Často jsem tak při hraní na tento spoiler zapomněl a byl zvědavý, jak to celé vyústí. Tempu příběhu navíc pomáhá i celkem velké množství obrazovek a lokací, či využívání čtení zápisníků, starých pergamenů apod. Je pravda, že třetí akt byl silně nudný a značně podkopl tempu příběhu nohy, ale po něm se to hned zvedlo. Atmosféra starého panství, která dýchala z každého koutu, vše zachránila a člověk vůbec neměl pocit, že se hra odehrává v osmdesátých letech.

Teď ale přijde kritika, která mi nedovolí hru zařadit po bok klasik jako Gabriel Knight nebo dalších her, které nejsou z naší produkce.

I přesto, že je dabing po většinu doby kvalitní, právě ten pro mě představuje největší střelu do nohy. Kvůli českému jazyku si ještě více všímám děr a chyb v dialozích. Nemůžu si pomoct, ale ptal jsem se i kamarádů, jestli je to jen mnou, nebo zda dialogy opravdu "šustí papírem" a občas nejsou v reakcích postav logické. Po pár ukázkách mi to potvrdili. Jako příklad slouží část, kdy Samuel přijde hledat ztraceného strýce a pacienta do Ashbury. Sanatorium je po zavíračce, a když nahlásí, že chce vidět pacienta, sestra mu odvětí, že mají zavřeno a že má přijít jindy. Samuel začíná horečně říkat: „Pusťte mě prosím dovnitř a vše vám vysvětlím.“ Sestra odpoví: „Ne, to nejde, jste snad lékař? Co tu chcete?“ Samuel na to: „Přišel jsem navštívit Roberta Gordona, vede váš ústav.“ Sestra pak odpoví: „Tak to vás pustím jen proto, že jste Gordon.“

WTF? Proč nejdřív řekl, že jde za pacientem, a pak, že jde kvůli Robertovi? Věděl přece od začátku, že tam Robert je vrchní primář, tak to mohl nahlásit hned. Tento dialog opravdu "šustí papírem" a podobných případů je tam nespočet. Dialogová stránka této hry není žádné terno. Nemluvě o tom, že většina postav je nudná a na jedno brdo. Bohužel to platí i pro Samuela, který je prostě figurka, co posouvá děj. Abych ale nekřivdil, oceňuji možnost volby reakcí v dialozích, což je pěkný detail.

Další problém se týká samotné hratelnosti. Ve hře je dead end a také příšernosti ve stylu potřeby několikrát klikat na nějaký předmět, aby ho hrdina zaregistroval a mohl ho pak použít v dialogu apod. Třešničkou na dortu bylo, že hra po vás chce, abyste pro prozkoumání některých předmětů použili ještě zvlášť pravé tlačítko myši, aniž by hráče na to upozornila, že to využívá. To vedlo hned na začátku k většímu záseku... a těch bylo na začátku dost.

Poslední výtku směřuji k hnusným polygonovým postavám, jejich strnulým animacím a chladnému prostředí. Ano, hra má atmosféru, jak jsem již zmínil, ale nemůžu se zbavit dojmu, že by to v jiném vizuálním kabátku fungovalo lépe. Tyto realistické rendery postrádají duši a působí zbytečně chladně a suše. Nejsem velký fanda tohoto stylu.

To je asi vše. Hraní mě bavilo. Je to přeceňovaná hra? Ano, je. Všimněte si, že ostatní hry od Future Games už neměly tak dobré hodnocení jako tato. Proč? Protože dojely na absenci nostalgie. Špatné dialogy a nezajímavé postavy jsou něco, co se v jejich hrách opakuje, a už to prosakovalo více a více znatelně. Uvidíme, jak na tom bude prequel, ten skutečně ukáže jejich kvality.

Každopádně jsem spokojený. Dostal jsem mysteriózní fix, a i přes ty neduhy je vidět, že zde byla práce a nějaká snaha vyrovnat se zahraniční konkurenci. Nenudil jsem se a hru opouštím s příjemnými pocity. Budu na ni vzpomínat nebo ji zařadím mezi nejlepší? Rozhodně ne. Bavil jsem se a užil si to? Rozhodně ano.

Pro: Kostra příběhu, atmosféra, zvrat na konci, soundtrack pokud hraje, atmosféra, prostředí, dabing

Proti: Třetí akt, dialogy, nudné postavy, nevyužívání pěkného OST, zbytečné záseky kvůli designu, ne moc pěkný vizuální styl

+31 +32 −1

XCOM 2: War of the Chosen

  • PC 80
Něco z UFO her mám už nahráno. Hrál a dohrál jsem zcela první X-COM: UFO Defense z roku 93. Miloval jsem to. Dneska už bych tu těžkopádnost asi nedal. Hrál jsem a užil si dlouho X-COM: Apocalypse (než mi odešlo tehdy PC). Zkoušel jsem hry od Altaru, ale moc mě nechytly.

Dohrál jsem samozřejmě i reboot v podobě XCOM: Enemy Unknown a datadisk Enemy Within a oboje zbožňoval.

Jako poslední jsem hrál a dohrál první Xenonauts a užil si je náramně. Byla to skvělá nostalgie.
Spousta mi toho zbývá, rest v podobě Terror form the Deep nebo odbočky jako The Bureau či Phoenix Point.
Do druhého XCOMu jsem naskočil až rovnou s datadiskem War of the Chosen, což zpětně nevím, jestli byl nejlepší nápad, protože prvních deset hodin pro mělo bylo jedno velké WTF. Všude na vás skáčí okna, všude se hlásí něco o pozornost, všude je vám ukazována nějaká nová mechanika, která sice dobře funguje herně, ale není moc intuitivní na pochopení. Například dost dlouho jsem vůbec nedokázal správně koukat na mapu světa a chápat, že světadíl se skládá z několika částí mezi kterými je vždy nesmyslně vakuum. To mě vůbec nedošlo, protože to nedávalo a stále nedává smysl. A takových věci je ve hře spousta – moře mechanik, které nejsou dobře vysvětlené a protože nejsou intuitivní, těžko se chápou. Musíte je odehrát stylem pokus omyl. Ještě doteď mám osypky z dílny, kde můžete „vyvinout“ několik věcí. Jednou vyrobíte předmět, který fyzicky dostanete, třeba brnění, jindy vyvinete vylepšení, které ovlivní všechny vaše současné předměty a povýší vám je a dále už takovou věc logicky nevyvinete a jindy zase vyrábíte věc, ale co ve skutečnosti vyrobíte je otázka náhody (různé granáty, munice, …) Z popisky tohle ale nikdy netušíte. Tzn musíte vždy vše ozkoušet abyste viděl, o co jde. Tajní mise a jejich odměny? To stejné. Až budete číst, že dostanete vylepšení dvojnásobých zkušeností z misí, klidněte své hormony, nic takového nedostanete. Dostanete kartičku, kterou můžete použít...na konci měsíce...pokud máte slot u dané frakce… Ale to vám v té tajné misi zase nikdo neřekne.

O výzkumu se pak vyjadřovat nebudu, to je ještě větší bída, korunovaná navíc tím, že jde o nejhorší popisky, které jsem v životě ve hrách viděl. To co bylo u Xenonauts radost číst a ponořovalo vás to do děje, tohle bylo záměrně napsáno tak, aby to nedávalo smysl. Geniální dávka 3-5 odstavců vždy o ničem, navázaná často ziskem nějakého nesmyslného vylepšení nebo předmětu.

A hejt se nezastaví. XCOM 2 drží další prvenství. Nejhorší UI za poslední roky a nejneadekvátnější neoptimalizace. Do hry jsem musel dat několik desítek modů – žádný z nich neměnil ani kousek hratelnosti, všechny jen vylepšovali naprosto nepochopitelné UI nedodělky. Bez módů by byla hratelnost mnohem větší utrpení. Přesto i s nimi to bylo často o nervy.

Ale jedeme dál. Příběh je podivný skok, který nenavazuje na první díl, respektive nevysvětluje, jak se tam dostal. Dále pak pokračuje klišoidně, že je vám za scénáristy až trapně. Jakýkoliv dialog v rámci trhavé předrenderované ošklivé cutscény bolí vaše uši i mozek. Ve Firaxisu na tuty někdo dostal peníze za to, aby to bylo cringe až na půdu, nebo nedostal za svou práci zaplaceno vůbec. Jedno nebo druhé mohlo vést k něčemu tak amatérskému.
Uf, tak půjdeme do finále, ať se konečně dostaneme k těm 20% hodnocení, ne? Hm, ale proč je tam 80%. Protože se to naprosto skvěle hraje :D Ale naprosto. Jak taktická část na mapě tak především souboje jsou obrovské strategické pole. Jasan, hrajete dle podivných pravidel vytržených z kontextu reálného světa, na která musíte přistoupit. Musíte akceptovat všechny ty podivné schopnosti, které postavy mají, protože 90% z nich je nereálných a nijak k postavě nesedí ani nedávají v realitě smysl, ale herně jako celek fungují skvěle. Je to spíš taková elektronická komplexní deskovka. Po určité době je toho hodně, těch kombinací je přehršel a pokud opravdu chcete být silní a využít svého potenciálu, musíte se do hry ponořit a využívat vše, co jde a kombinovat, kombinovat, kombinovat. A že vám pak hra dá obrovskou sílu sílu jak bojovat s vyvolenými, kteří na začátku oprávněně vyvolávají strach.

XCOM 2, společně s War of the Chosen, se nijak v UFO sérii her neztratí. Má nejstrategičtější a nejzábavnější herní část. Je škoda, že ostatní věci jsou tak hrozně podprůměrné. Na druhou stranu, ani ostatní hry v nich nikdy moc neexcelovaly.

Hrozně bych si ale přál, kdyby jednou vyšel XCOM, který se bude brát vážně, který bude mít dospělý neotřepaný příběh a QoL části hry budou o level výše.

Přesto zatím – povinnost pro každého fandu UFO her.

Pro: hratelnost

Proti: vše ostatní - příběh, grafika, optimalizace, hudba, texty, smysluplnost, ...

+11

Cult of the Lamb

  • PS5 65
Jako oživená ovce (prorok/sluha/ten co vykonává pomstu) hráč ve jménu Toho co čeká buduje sektu roztomilých zvířátek a prodírá se rozdílnými biomy, ale zkonvertoval/zabil bezvěrce čí jiné bohy. Originální stylizace zastiňuje ve výsledku repetetivní a později i nenaplňující hratelnost.

Hra se tváří jako rogue-like akce, ale ve výsledku jsem měl pocit, že se více musím starat o svůj kult. Farmaření (zasevání, zalévání, hnojení, sklízení), sbírání bobků, denní modlitby a rituály jsou totiž každodenním chlebem. A dbaní o dobro kultu je doopravdy pevná část hry bez které nelze dojít konce. Své věřící totiž potřebujete k otevírání nových úrovní a pokud vám umřou (stáří, hlad, nemoc, rituál), tak je potřeba si najít nového jako náhradu. Ze začátku je ono hospodaření a dávání lásky (darů, plnění proseb) svým zvířecím věřícím i naplňující, časem se ale stane zdlouhavé. Navíc než se člověk dostane k fajn vylepšením, která určité části i automatizují, tak to trvá dlouho.
Pro trochu zpestření lze provádět rituály, které jsou svým způsobem dost vtipné na to, aby mne bavilo je odemykat a zkoušet až do konce.
Krom toho lze i rybařit nebo hrát kostkovou hru.

Bojová rogue-like část není vůbec težká, což mi vyhovovalo. Hra obsahuje čtyři 'biomy', které lze pruběžné otevřít a na jejímž konci se nachází finální boss (jeden z bohů). Abyste se k němu ale dostali, je potřeba udělat více běhů. Každý běh (úroveň) končí sub-bossem a postup je lemován obdobným stromem cest jako v Slay the spire. Zbraně jsou náhodné pro daný běh a krom nich hru ovlivňují i tarotové karty. Síla zbraní je dána tím, jak se staráte o svůj kult. Akční část mi přišla dostatečně zábavná jen na jeden průběh až do konce, nicméně díky malé variaci nepřítel/zbraní jsem neměl chuť hrát dál jako u hry Hades.

Pro: stylizace, obtížnost, rituály

Proti: příběh, starání se o kult

+7

Draugen

  • PC 70
Největší hřích Draugen je fakt, že dřív zamrzne peklo, než by tato hra byla v něčem, byť jen vzdáleně inovativní. A to v absolutně každém jednotlivém ohledu – příběh, gameplay i hudba. Vše působí mdlým a nevýrazným dojmem. Miluji walking simulátory, patří k mým oblíbeným žánrům, ale tvůrci už dávno pochopili, že pokud má tento žánr přežít a zaujmout širší publikum, musí přinést něco navíc, nějaký výrazný prvek či "chyták". Draugen bohužel nenabízí vůbec nic.

Je velká pravděpodobnost, že už po dvaceti minutách odhadnete celý (a to nepřeháním) zbytek příběhu, včetně zásadních zvratů. Příběh je sice melancholický, v několika bodech krutý a smutný, ale nepřekvapí, neošálí ani nijak nenadchne. Hra vás vede za ručičku od začátku do konce, a to natolik, že nemáte příležitost cokoli skutečně zkoumat nebo objevovat nad rámec toho, kam vás lineárně směřuje děj. Konverzace s vaší společnicí, které by mohly být klíčovým prvkem hry, jsou tak osekané, že mě jejich nevyužitý potenciál doslova šokoval. A co je horší, iluze volby je přesně tím – pouhou iluzí. Hra nenabízí žádné alternativní konce, žádné větvení příběhu, ani dialogy nemají žádný skutečný vliv na směr nebo podobu samotné cesty.

Přesto musím uznat, že některé momenty příběhu, zejména závěr, mají svůj působivý aspekt. Pokud by Draugen byl pouhým prologem k něčemu většímu – což závěrečné titulky naznačují – nezlobil bych se. Naopak, k postavám bych se rád vrátil. Bohužel mám pocit, že v roce 2025 už je to ztracená naděje. A to je velká škoda, protože potenciál tu rozhodně byl.
+20

Still Wakes the Deep

  • PC --
Originálním zasazení na ropnou plošinu kdesi nad Skotskem s sebou nese malý jazykový handicap, protože i kdyby vás nevykolejila ani amerikánština z bronxovýho ghetta, tady budete rozumět tak každé druhé slovo. Zapnete titulky a stále máte problém pochytit vtípky a narážky. Takže přepínáte titule do britské angličtiny a přestože těm klingonům stále příliš nerozumíte, přijde vám ten dabing prostě boží.

SWD je hodně intenzivní immersive walking sim, bez hádanek nebo nějaké komplikovanější interakce. Neokoukané prostředí v UE5 vypadá fantasticky a dvakrát jsem se přistihl, jak uchváceně pozoruju realisticky nasvícený pisoár nebo mýdlo pohozené v umyvadle. Zvuky nezůstávají pozadu a hlavně se sluchadly to má brutálně hutnou kulisu, od jemného ševelení deště za okny, přes skřeky postav za zdmi, až po ohlušující dunění rozbouřeného moře.

Nechci přehánět, ale chování hozených předmětů vůči pevným povrchům mi vyrazilo dech... no, minimálně jsem zvedl nadšeně obočí. Hrníček se odrazí nejen naprosto přesně v úhlu, ale po dopadu se začne kroutit gyroskopickým efektem jak káča, než po chvilce ztratí dynamiku a zastaví se. A plechovce ve spreji ještě navíc odletí plastový aplikátor. Za to jsem ochotný odpustit i to, že se dráty pohybují ve větru ve 15fps nebo to, že jsem musel smazat 6 videí splash screenů, aby hra nestartovala jednu minutu (a to mi tam stejně zůstaly tři disclaimery).

Na horory s klávesou pro "pohled za záda" nejsem dost statečný, ale tohle je tak skvěle zahráno, namluveno a odvyprávěno, že jsem na těch pět hodin zaťal zuby a překvapivě si to dost "užil".

Hodnocení: ✰✰✰✰
+14

Wonder Project J: Kikai no Shonen Pino

  • SNES 90
Wonder Project J: Kikai no Shōnen Pino je jedna z těch zapomenutých her, která zůstala většině západního publika dlouho skrytá. To se naštěstí změnilo, tedy částečně, s poměrně rychlým překladem do anglického jazyka v roce 2001. Nicméně i tak je Wonder Project J spíše přehlížen, ačkoliv nabízí zcela unikátní zážitek, který zvláště v roce 1994 a SNES plném akčních her byl více než odvážný. A je to překvapivé. S odstupem času a v době, kdy je japonská popkultura oblíbena a vlastně i celosvětovým fenoménem, se tento fakt zdá ještě podivnější. Výtvarná stylizace připomínající práci oblíbeného studia Ghibli, jedinečný koncept hry, a i nadčasová hratelnost, které má potenciál oslovit i dnešní hráče, jsou zásadní důvody, proč se o hře dozvědět více a následně si ji i zahrát.

Titul japonských tvůrců je kombinací „výchovného simulátoru“ (nicméně úplně jiného, než si např. představíte u Princess Maker 2) a klasické point & click adventury. V rámci knihovny titulů na SNES něco poměrně unikátního. Wonder Project J nás zavede na korálový ostrov Blueland, domov geniálního vynálezce Dr. Gepetta, který vytvořil mechanického chlapce jménem Pino (dle Pinocchia). Ve hře ovšem nebudete hrát za samotného Pina, ale naopak za malou pomocnici, vílu jménem Tinker, jenž má za úkol vést Pina životem – učit ho základním dovednostem, navigovat ho světem a připravit ho na lidské interakce skrze zlepšování různých schopností. Inspirace Pinocchiem je zřejmá, ale hra si tento motiv přetváří do unikátní podoby. Od samého počátku si hra klade za cíl propojit hráče s hlavní postavou. Pino není robot, a postupně se začíná učit emocím a toho, jak správně reagovat na určité situace. Hráč zadává úkoly skrze vílu, a následně sleduje reakce Pina a pomáhá mu případně napravovat chyby. Jednou vezme mechanický chlapec do ruky knihu a sní ji, místo aby si ji přečetl, podruhé se zase snaží otevřít dveře modlením, místo stisknutí kliky. Nicméně Pino je stále trochu nevyzpytatelný, což hru činí zábavnou, ale někdy i frustrující. Zvláště když nesprávě použije předmět (tedy, zničí ho), který stál mnoho peněz. Místo přímého ovládání se Wonder Project J soustředí na pozorování a nepřímé vedení, což přináší odlišný zážitek od jiných adventur. Stejně jako ve druhém díle je základem pocit objevování – hráč i Pino se společně učí světu. A hledá možnosti, jak si zvýšit statistiky štěstí, síly, nebo jen jak se úspěšně nalodit na loď plující získat poklady ze vzdáleného ostrova.

Titul je rozdělen na deset kapitol, kdy každá z částí se zaměřuje na jiné dovednosti a interakce. Po splnění úkolů získává mechanický Pino části „srdce“, čímž se z něj stává více a více člověk. Jednou z hlavních předností hry je grafika, která plně využívá pastelové barvy a všudypřítomné animace, které evokují estetiku anime filmů a seriálů 80. a 90. let. Hudba nevyčnívá, ale příjemně dotváří atmosféru ostrovního prostředí. Wonder Project J se odehrává na mapce ostrova o přibližně patnácti lokacích, které můžete v průběhu hry postupně navštěvovat. Rozsah ovšem není velký, a první průchod by neměl zabrat více jak 10 hodin, a to i díky jisté pomoci, na rok 1994 poměrně nezvyklé, kdy se hráč může zeptat na rady jak dále jednoho z robotů na poli.

Druhý díl Wonder Project J2: Corlo no Mori no Josette mě zcela překvapil, a rychle se pasoval mezi mé vůbec nejoblíbenější hry vůbec. Z prvního dílu jsem měl nicméně respekt, protože působil více zastarale, ale dlouho jsem ho měl v plánu až na něj přišla řada na konci roku 2024. A očekávání bylo naplněno. Po rozehrání Wonder Project J jsem nechal všech jiných her, a během necelého týdne jsem dílo Givro Corporation (např. E.V.O. Search for Eden) dokončil, a skvěle se bavil. Nicméně nemusí to být titul pro každého, tempo je pomalejší, Pino je chaotik a neposlouchá vždy, a SNES ovládání také nemusí sednout.

Doporučuji ale vytrvat. Dvojdílná série Wonder Project J je za mě mistrovský kus herního designu, který předběhl svou dobu. Nabízí nezapomenutelný zážitek, kombinující příběh o polidštění robota, unikátní herní mechaniky a nádherný vizuální styl. Silných 8/10.

Pro: zpracování, hratelnost, úkoly, estetika a vizuální styl, ideální délka

Proti: ovládání, někdy nejasnosti jak zvyšovat určité emoce/schopnosti

+18

Mafia II

  • PC 80
Mladý Vito se nechce smířit se svým osudem chudého, údřeného imigranta a chce se odlišit od svého otce. Vydá se tedy na dráhu zločinu, kde ho však krom peněz, úspěchu a respektu čekají taky opakované pády až na samotné dno.
Gameplay je moderní, akční s dobrým systémem krytí a střelby. Grafika je na svou dobu pěkná a jako v jedničce se můžeme těšit na stará vozidla. Skvěle se taky vizuálně povedlo město, které je bohužel zase spíš kulisa pro příběh, než opravdová součást hry.

Na hře je vidět, že původně měla obsahovat větší množství vedlejších úkolů a místy se to už autoři nesnažili ani zamaskovat. (například když Derek opakuje, jak pro vás zrovna dneska nic nemá). V Empire Bay nemáte kde vydělat peníze a když už je máte, tak je nemáte za co utratit. Nejlepší je tedy se nechat vést misi za misí po příběhu a v otevřeném světě moc dlouho ani neprobíhat.

Hra je tedy velmi okatě osekaná z původních plánů az na dřeň - na hlavní příběh, který je, ale skvělý a sám o sobě určitě stojí za zahrání.

Pro: Grafika, příběh, akce, vozidla a jízdní model

Proti: Nic navíc

+12