Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Like a Dragon Gaiden: The Man Who Erased His Name

  • XboxX/S 90
Do Yakuzy jsem nastoupil s dílem Zero na PS4 na konci roku 2019 a okamžitě se stala mou velmi oblíbenou sérií. Odehrál jsem zatím díly Zero až 4 a postupně jsem se snažil hry dohrávat, většinou mám na začátku ambice dohrávat to na 100 procent než to vzdám u padesátého pokusu v mahjongu nebo shogi, kdy pokaždé mezi díly zapomenu i ten zlomek z pravidel co jsem během minulé hry pochopil. Problém je ten, že tvůrci sypou hry rychleji než je stíhám hrát, je to vždy záležitost blížící se sto hodinám nebo i přes a víc než jednu ročně jsem zatím nezvládl, takže teď po dohrání Gaiden mi zbývá ještě i s  oběma Judgment díly a novou hrou v únoru 2025 osm her což je šílený a zkusím to zrychlit.

Gaiden tento měsíc končí v game passu, takže jsem musel přerušit chronologické hraní. Kdyby to byla rozsahem klasická Yakuza tak nemám šanci za 14 dní dohrát, ale tento díl je podle mě tak třetinový rozsahem příběhu i menšími požadavky na 100 % achievementů, tak jsem se rozhodl hru zkusit dokončit a po asi 38 hodinách mám konečně aspoň jednu Yakuzu kompletní.

Gaiden měl být původně zřejmě úvod do osmého dílu než se tvůrci rozhodli pro samostatnou hru spojující období mezi sedmým a osmým dílem. Na rozdíl od jejích tahových soubojů je to opět klasická mlátička, hlavním hrdinou je opět klaďas Kiryu, který jestli to správně chápu, tak byl v šestce, v sedmém díle nebyl a vrátil se zase v osmičce jako spoluhráč nového hlavního hrdiny Ičibana. Hra jako vždy má dvě složky - hlavní temnější příběh a vtipné, oplzlé, sportovní, hledací a bojové sidequesty.

Kvůli tomu, že jsem nyní skočil tři díly dopředu, tak z různých flashbacků jsem se dozvěděl dost tvrdých spoilerů, což doufám, že pak hraní těchto dílů moc nepokazí, Kiryu teď pobývá v chrámu Daidoji, z kterého se nakonec vyklube tajná špionská organizace, pro kterou je nucen pracovat. Kratší asi pětiepizodový příběh, se týká rozpustění mafianských rodin Tojo a Omi, které má podporu obou patriarchů, ale ne všichni Yakuzáci chtějí jít od válu a tak dojde ke konfliktům. Při soubojích používá Kiryu tentokrát dva styly - Yakuza a Agent. Yakuza je tvrdý pouliční styl s drtivými údery a kopy a Agent je rychlejší, jakoby slabší styl, který ale doplňují 4 gadgety jako z Jamese Bonda (drony, vybuchující cigarety, lanko v hodinkách a "jezdící boty"). Souboje jsou celkově jednodušší než v klasickém dílu a tak jsem si většinu času vystačil s Yakuza mlácením a ani jsem se nijak nemusel hnát za upgrady a vylepšováním. Po vyřešení zápletky se Kiryu vrací do chrámu, pozdějí vyrazí na slíbenou Havaj, jeho jméno zůstává podle tituly hry vymazáno. Yakuza je vždy příběh s epickými scénami a obětmi, které musí hrdinové udělat, ale až v tomto díle jsem při závěrečných cutscénách regulérně neudržel slzy, což se mi u her opravdu nestává (až na pár výjimek). Příběh a jeho závěr je tím, proč tuto hru hodnotím tak vysoko.

Vedlejší obsah je zde většinou dodávaný skrze Akame (něco jako Florist z minulých tokijských dílů), která vám zadává sidequesty, uvede vás na Castle, což je replika osackého hradu na kontejnerové nákladní lodi (díky které tuto hru zároveň zařazuju do herní výzvy do první kategorie), kde jsou západní kasino, japonská gambling hall, kabaret s děvčaty (které jsou zde formou hraných cutscén s živými herečkami a úplně mě to neoslovilo, navíc to nezvládli zvukově, jsou tam ozvěny jak kdyby to celé natáčeli na hajzlu) a hlavně koloseum, kde kromě již obvyklých soubojů 1v1 tentokrát Kiryu skládá a trénuje svůj tým bojovníků do týmových bitev kde s až 10 členy týmu bojujeme proti přesilám soupeřů. Není zde žádná velká minihra jako trénink a vedení společnic v kabaretu nebo vedení realitních firem jako v jiných dílech. Nároky na kompletování nejsou tak brutální a není nutné nasbírat a vyhrát všechny hry (mahjong a japonské kasinové hry jsem hrál jednou a kolem shogi jsem jenom probíhal po ulici a byl jsem moc rád, že jsem se těmhle obvyklým strašákům nemusel vůbec věnovat), sidequestů není 100, ale asi jenom kolem třiceti.

Hru jsem si jako milovník série opravdu moc užil, kdyby tohle byl obvyklý rozsah všech dílů bylo by to skvělé. Nováčkům bych ale doporučoval začít Zero a jet postupně díl po dílu pokud je to zaujme. Teď zkusím doklepnout pětku a šestku a konečně začít hrát ten tolik vychvalovaný tahový sedmý díl.
+14

Dawn of Man

  • XboxX/S 80
Herní výzva 2024 – 8. "Cesta do pravěku" (Hardcore) - Dohraj hru, ve které se vyskytuje mamut, srstnatý nosorožec nebo šavlozubý tygr. 

Keď som bol malý chlapec a s dreveným oštepom som po záhrade naháňal imaginárnych mamutov, bola by to moja najobľúbenejšia hra na svete. OK, možno by ňou bol skôr Far Cry: Primal, ale chápete čo chcem povedať. Ak vás fascinuje obdobie "úsvitu ľudstva" a máte radi budovateľské stratégie, nemáte nad čím rozmýšľať.

Dawn of Man bol pre mňa parádny relax po sérií stresujúcich hier. Tempo hry si svojím štýlom určíte sami ale z mojej skúsenosti jednoznačne platí, že nie je kam sa ponáhľať. Ak teda nenaháňate nejaké speed-run achievmenty,  najlepší prístup je dať si so všetkým na čas. Pomaly rozširujete svoju usadlosť, dbáte o to, aby vaša komunita mala dosť jedla (hlavne na zimu), teplé oblečenie a dostatok nástrojov, prístreškov a iných surovín. Do ďalších periód sa posúvate až keď ste si istí, že to zvládnete, máte dostatok upgradov a etablovanú komunitu. S takýmto prístupom sa môžete pohodlne oprieť a vychutnať si virtuálnu cestu štvrtohorami jednej malej dedinky.

Po stránke hrateľnosti prakticky nemám čo vytknúť. V herných mechanikách sa zorientujete pomerne rýchlo. Orientácia na mape je tiež bezproblémová, pomáha tomu najmä tzv. "primal vision". Veľmi sa mi páčilo ako hra rieši problém mikromanažmentu. Možnosť drobnohľadu a manuálneho prideľovania úloh tu je, ale zároveň tu existuje kopec šikovných vychytávok, aby to takmer vôbec nebolo nutné. Takže aj keď sa vám populácia osady poriadne rozrastie, nad všetkým máte dobrý prehľad a nestrácate sa v hromade akcií. Grafika je veľmi pekná a jednoduchá hudba príjemne dotvára atmosféru.

Prečo som teda nedal vyššie hodnotenie? Hlavný neduh je ten, ktorý pozorujem vo väčšine ostatných budovateľských stratégií. Znovuhrateľnosť. Tu je to však posunuté ešte o stupeň vyššie. V SimCity 4 som si svoje mesto mohol postaviť zakaždým inak, rovnako ako zoo v Zoo Tycoon alebo dopravnú sieť v Transport Tycoon Deluxe. Avšak ak ste v Dawn of Man videli jednu osadu, videli ste ich všetky. Skrátka keď som po pár príjemných desiatkach hodín dosiahol všetky možné upgrady, vôbec som nemal ambíciu skúšať to celé znovu. Nepresvedčila ma ani ponuka ďalších máp alebo scenárov.

Vo výsledku je ale Dawn of Man asi najlepšia hra svojho druhu a stojí za vyskúšanie. Uvidíme ako zamieša karty plná verzia Polylithic od českých vývojárov. No a ja som sa konečne naučil ako idú za sebou všetky etapy štvrtohôr.
+10

Cyberpunk 2077: Phantom Liberty

  • XboxX/S 80
Fajn DLC. Díky jeho existenci je lepší i původní hra. Přesto je u mě původní hra výše. Ve svých nejsilnějších momentech (hlavní příběh a některé side questy) nabízí větší emocionální dráhu. Dvě nejdůležitější NPC Phantom Liberty jsou určitě solidní, ale stále jsem z nich měl dojem: "been there, seen that, done that".

Nová lokace mi nepřišla nijak zvlášť zajímavá. Na první pohled tu jsou korporace nahrazeny poněkud volnějším systémem s diktátorem včele. Na druhý pohled jde ale vlastně zase jen o další korporaci. Původní město je rozhodně vizuálně přitažlivější. Kradení aut, které k DLC asi celkem sedne, se docela rychle ohraje. Ale některé nové motorky a auta z DLC vypadají hodně dobře.

Značně se ale zlepšily "gigs", které nyní mají kvalitu průměrných "side jobs" původní hry. Můžete si je také zkusit projít "Deus Ex" stylem. Ale upřímně V je tu už tak silný, že je to vlastně úplně zbytečná ztráta času. Strašně mě také naštvalo, že hra na Xboxu vícekrát spadla a závěr jsem musel kvůli bugu reloadovat ze savu o několik minut dříve. Takovou dobu po vydání je to trudné.

V posledku i díky tomuhle DLC je i původní hra lepší. Obě si tak podle mého názoru zaslouží zelená čísla. Cyberpunk 2077 od svého vydání ušel dlouhou cestu. A za nynější výsledek se tvůrci CDPR opravdu stydět nemusí. To spíše za tu cestu, která k němu vedla. :)

Pro: Spousta menších i větších vylepšení, dalece lepší gigs, některá nová auta a motorky, přece jen Reed i So Mi, některé krásné výhledy

Proti: Kradení aut je celkem rychle repetitivní, nová lokace není moc zajímavá, občas padání hry a bug těsně před koncem

+16

Call of Duty: Black Ops 6

  • XboxX/S 75
Call of duty mám rád téměř od počátků série, nekriticky zbožňuju starou Modern Warfare trilogii, hrál jsem všechno kromě Vanguard (který jsem po zdrcujících kritikách dodnes nezakoupil). Dříve jsem hrál jenom kampaně, někdy od Black Ops 4, kdy byla nějaká první battle royal verze tak jsem začal hrát ji, standartní multiplayer i zombíky. Chápu, že je to nějvětší mainstream co existuje, ale mě vyhovuje a nečekám od toho nějaký realistický taktický souboj, ale prostě zábavu, kterou prostě po zakoupení dva měsíce budu hrát hodně a pak do dalšího dílu sem tam nárazově.

Nejvíc se v komentáři pověnuju kampani. Po loňské otřesné kampani, kde jste dostali obrovský, ale ne úplně zaplnění prostor k průchodu misemi se letos tvůrci vrátili ke klasickému přímočarému stylu, ale asi cítili přetrvávající každoroční kritiky o délce kampaně a tunelovosti a tak se snažili, aby každá mise byla jiná, což opravdu je, ale pro mě to není to pravé, i když je to o parník lepší než loni. Z posledních let bych jako nejlepší kampaň vyzvedl Modern Warfare remake, kdy byla jedna fantastická stealth mise při zajímání rukojmích v baráku, kdy to působilo jako z filmu Zero Dark 30 a zbytek hry byla klasická adrenalinová jízda. Tady se autoři snažili přijít s mnoha novými nápady, ale většinu jsem jich opravdu nepotřeboval (mise v kasinu, působící jako z Hitmana, mise s otevřenější mapou, kde jezdíte od úkolu k úkolu jak v Ubisoft hře, mise, kde hledáte čtyři klíče v zamořené laboratoři a najednou proti vám jdou zombíci (v realisticky se tvářící kampani) nebo přeposlední mise, kdy při výslechu zadržené postavy se pohybujeme v její hlavě a odhalujeme její minulost (tady opisovali od Alana Waka) .
Dále se mezi misemi vracíme do safehousu, kde je možné ho vylepšovat, upgradovat schopnosti jako více zdraví, více štítů, rychlejší přebíjení apod. a mluvit s ostatními členy týmu, kdy se téměř nic zásadního nedozvíme a ještě je zde možné řešit drobné puzzle hádanky. Nikdy jsem nezaznamenal, že by po tomhle někdo v Call of Duty někdy volal a je to všechno naprosto zbytečné a zdržující. Jinak ale jednotlivé mise pěkně odsýpají jsou zábavné, ale mockrát jsem si říkal, proč prostě nedodali standartní střílečku z Pouštní bouře, zápletka s vojenskou organizací už tady taky byla v Advanced Warfare s Kevinem Spaceym a fungovala dobře. Tady opravdu více není lépe a tvůrci prostě vzali jakýkoliv nápad a ve hře ho použili.

Zombie režim se vrací ke klasické hordě, řešíte vlnu nepřátel, z nich máte peníze, za peníze odemykáte další části mapy a vylepšujete zbraně a je to zábava. V multiplayeru zatím chybí nějaký režim pro více hráčů na větší mapě, který myslím byl ve všech posledních dílech. Zde je zatím možnost hrát nejvíce 6v6 týmy nebo v osmi všichni proti všem. Doufám, že brzy do hry přijde Gungame (všichni proti všem, po každém kilu se vám změní zbraň, můj nejoblíbenější mód). I zombies i mulťák fugnují skvěle, nemají žádné technické problémy, hrají to všichni takže nečekáte na zápasy a je to prostě zábava jako vždy.

Výhodou pro váhající je i zařazení do game passu, kde můžete za měsíční poplatek vyzkoušet a pak se rozhodnout, jestli je hra pro vás. Za mě po loňském špatném ročníku, kde jsem hrál pak v podstatě jenom zombíky (protože na Warzone už jsem asi starý, tam se vůbec nechytám) výrazné zlepšení a uvidíme co nový obsah v dalších měsících.
+9

Lightyear Frontier

  • XboxX/S 80
Relaxační farmaření a crafting v pěkném prostředí. Vzhledem k jakékoliv nepřítomnosti nepřátel a neomezenému množství čehokoliv zde nemůžete udělat skoro nic špatně. Případné prohřešky jako spadnutí do vody nebo z útesu jsou trestány symbolicky.

Zatím je hra stále v předbězném přístupu, ale obsahu už má relativně dost na nějakých těch 10 hodin. Za celou dobu jsem nenarazil na jediný bug nebo problém. V tomto ohledu působí hra v podstatě hotová. Pár herních mechanik to chce ještě doladit, protože působí zbytečně nebo složitě, ale nic zásadního.

Záleží momentálně na autorech, kam až hru dovedou. Zatím mají nakročeno správným směrem.
+10

Persona 3 Reload

  • XboxX/S 80
Do JRPG žánru se snažím dostat dlouhodobě, mám o něj zájem, zatím ale nejsem úplně stoprocentní příznivec. Pořádně jsem hrál jen FF 7 první díl remaku, nějaký Dragon Quest na 3DS a Tales of Vesperia. Zatím jsem jenom chvilku nakoukl do Persony 5 a Octopath Traveler a hlavně druhý titul mě hodně bavil z asi dvou hodin a určitě je na mém listu vysoko a brzo se k němu snad dostanu. Naopak Ni No Kuni od kterého jsem si hodně sliboval jsem odložil asi po 30 hodinách, protože mě to i přes nádhernou prezentaci začalo hrozně srát. Poslední dohranou hrou je Soul Hackers 2, která je v podstatě Persona osekaná o velké množství aktivit, ale souboják a summonování démonů/person je myslím v podstatě stejné. Dál mám rád hry jako Valkyrie Chronicles, Fire Emblem nebo málou známou sérii Fuga, kde vylepšujeme partu pomocí vztahů mezi jednotlivými charaktery, což je velká část gameplaye v Personě 3. Chápu jakou má Persona (hlavně asi pětka) pozici mezi znalci a milovníky žánru a tak po pár ne úplně nadšených pokusech s JRPG jsem nainstaloval trojku s tím, že to bude tutovka. Omlouvám se za dlouhý úvod.

Příběh se točí okolo nového studenta druhého ročníku střední školy, který postupně s partou spolužáků a dalších postav bojují zbraněmi nebo pomocí person proti stínům, které se objevují během tzv. Dark Hour a postupně se dostaneme až ke klasické záchraně světa. Každá postava má svou personu (kromě hlavního hrdiny, který jich může mít až 12), která je dobrá v nějakém druhu útoku a klíčem je nakombinovat partu nějak, aby byly pokryté všechny útočné varianty (tři fyzické útoky a sedm kouzelných) plus další skilly jako léčení, buffy, debuffy, prostě celkem klasika. Souboje probíhají v dungeonu Tartarus, který když jsem zjistil, že má 265 pater, tak jsem úplně neměl radost po zkušenosti právě ze Soul Hackers 2, kde byl Soul Matrix, kde jsem několikrát dost bloudil a procházet ho bylo zdlouhavé a nezábavné. V Tartaru je to naštěstí vyřešeno lépe, jednotlivá patra jsou krátká a nekomplikovaná. Mimo Tartarus probíhají souboje jednou za měsíc při úplňku a jedná se vždy o boss fighty. Zpočátku jsem si myslel, že Tartarus je v podstatě nepovinný, sloužící k levelování a získávání itemů a materiálů, ale nakonec je nutné ho projít až k vrcholu. Ale není to takový problém jak jsem si na začátku u počtu pater myslel. Souboje jsou skvělé, bavilo mě u neznámých soupeřů zjišťovat jejich slabé a silné stránky, na obtížnost Normal jsem se nikdy nedostal vyloženě do problémů se skoky v obtížnosti což u některých JRPG bývá dost problém, ale tady to bylo až do konce skvěle vybalancováno a poslední souboje jsem zakončoval na nějaké 80. úrovni ani ne s prstem v nose, ale ani jsem se u nich nijak dlouho netrápil.

Řekl bych, že větší část hry jsem strávil mimo souboje, zejména vylepšováním social link s parťáky, ostatními spolužáky a několika lidmi, které jsem postupně potkával mimo školu. Těchto linek je kolem dvaceti, některé z nich mě bavily a zajímaly (zahraniční student, trenérka malých běžců nebo staří majitelé antikvariátu), jiné jsem se snažil maxovat jen kvůli bonusům při fúzování person a dialogy v nich přeskakoval. Dalšími aktivitami mimo souboj je návštěva restaurací, kina, karaoke, herny nebo pěstování zeleniny na střeše ubytovny, vaření se spolubydlícími, sledování filmů. Všechny tyto činnosti buď vylepšují persony nebo naše osobnostní statistiky Charm, Academics a Courage nebo z nich získáme léčivé a jiné předměty. A poslední důležitým herním prvkem jsou side questy pro Elisabeth z Velvet Roomu (zde se "vyrábí" nové silnější persony). Všechny mimosoubojové činnosti jsou zábavné a určitě to není jenom chození do školy na jednotlivé předměty, jak jsem z recenzí při vydání trochu nabyl dojmu.

Teď už se dostanu k jedinému většímu problému, který jsem měl a to je délka hry. Pro jistotu už to asi hodím komplet do spoileru.
U posledního ze sedmi úplňkových boss fightů jsem podle vývoje situace a i názvu achievementu tušil, že hra ještě nekončí a nějak pojede dál, ale vyřešit to tím, že jsem se dozvěděl na začátku listopadu, že k rozuzlení dojde prvního ledna a do té doby bude jenom škola s občasným Tartarem mě docela zaskočilo. Takže jsem už spíš spěchal ke zmíněnému datu, už jsem přeskakoval dost dialogů, přece jen už v té době jsem tam byl za nějakých 65 hodin a už jsem ten konec prostě vyhlížel. No a prvního ledna uděláte rozhodnutí, kdy hra zřejmě skončí (nevím, zvolil jsem druhou možnost) nebo se dozvíte, že se finálního souboje dočkáte za další měsíc. To už jsem vývojáře nazval hodně nepěknými výrazy. Ke konci jsem už vyloženě doběhl a chtěl mít hru už pryč z disku a plánované rozšíření jsem ani nezapl. Třeba někdy v budoucnu si ho dohraju. Taky mě jako achievement huntera (bohužel) nepotěšilo, že po dokončení příběhu nebyla nějaká možnost dosbírat ty asi čtyři achievementy co mi chyběli (dokončit pár těch sociálních linek a jiných úkolů apod.)

K úplnému konci hry bych jenom rád řekl, že to že hlavní postava zemře dozvěděl až ze čtení zdejších komentářů a následně reditů během titulků. Takže to na mě nemělo ten dopad kdyby to bylo nějak jasněji ukázáno. Pravděpodobně jsem to pochopit měl, ale i na tom reditu bylo dost stejně zmatených hráčů jako já, kteří nepochopili úmrtí hrdiny dva měsíce po poslením boss fightu. Náznaky tam byly samozřejmě, když mu všichni na konci říkali, že nevypadá moc dobře nebo že finální kouzlo místo many stálo hrdinu všechny životy (čehož jsem si v zápalu boje někdy ve tři v noci nevšiml).
 

Většina zdejších komentářů je od znalců původní hry, série celkově i JRPG jako žánru, já na to mám tenhle nepoučený začátečnický pohled. Celkově nenapálím Personě tak vysoké procenta jako dostává od většiny, ale je to určitě nejlepší JRPG co jsem zatím zkusil (zřejmě tedy i než do nebes vynášené FF 7 remake) a rozhodně můžu všem kdo ještě nehráli nebo mají obavy doporučit, aby hru zkusili. Jenom teda počítat s tím, že pod těch sto hodin se budou dostávat jen dost těžko.

Pro: Souboje, social linky, aktivity

Proti: Určité zkrácení by myslím ničemu nevadilo

+12

Gotham Knights

  • XboxX/S 80
Při vydání Gotham Knights schytávali spíš průměrné až podprůměrné recenze, takže jsem do hry vstupoval s nulovým očekáváním a byl jsem připraven hru opustit při delší nudě nebo nezábavě. Ani jedno ale nestalo a tak jsem byl nakonec příjemně překvapen a dávám jedno z těch vyšších hodnocení zde na databázi. Na začátku je nutné si ujasnit, že moje hodnocení původní Arkham trilogie je mezi 95% a 100%. Batman je moje nejoblíbenější komiksová postava, nedám dopustit na knížky, filmy (s Balem a Pattinsonem) a seriály. Proto i 80% co dávám teď je krokem zpět. Chápu, že hru nedělají Rocksteady a ani příběhově nenavazuje na jejich vesmír. Ale přesto se neustálému srovnávání s jejich hrami nelze ubránit.

Příběh se rozběhne slibně smrtí Batmana a představením Sovího tribunálu, který mám moc rád v komiksu. Velkým problémem pro mě bylo, že v batmanovské hře nehrajeme za Batmana. V komiksech, které jsem četl, se většinou tihle poskoci, za které můžeme v Gotham Knights hrát, moc neobjevovali a tak jsem je v podstatě ani neznal. Na začátku jsem si vybral Red Hooda a až do konce hry ho nevyměnil, protože jsem to nepotřeboval a ani mě to nelákalo zkusit zbytek party.

Kromě dobré hlavní story jsou tady tři větší sidequestové linky s klasickými DC záporáky, které mě všechny bavily a tak scénář hry považuji za jeden z kladů hry. Dobré byly i občasné flashbacky, kde jsem se nakonec něco dozvěděl i o minulosti Red Hooda a pořádně ho poznal (předpokládám, že by to tak bylo i u hry za další charaktery). Na rozdíl od Arkhamu postavy levelují tři různé ne moc rozsáhlé skill tree, v podstatě taková línější verze RPG systému třeba z posledních asasínů. Soubojový systém byl OK, ale Red Hood používal pouze pěsti nebo svoje pistole, nepřátelé nebyly nějak zajímaví, většina jenom boxovala, někteří měli střelné zbraně a pár silnějším bylo třeba prolomit štít. Nedá se to srovnat s koncertem v Arkhamech, když na vás naběhli borci s nožem, elektrickým obuchem, štítem, brokovnicí a na každého byla jiná obrana. Naopak občasné bossfighty byly většinou velmi zábavné (nejvíc asi nahánění Clayface po Gothamu).

Největším problémem byly výplňové mise, kdy jste řešili běžné zločiny v Gothamu a bylo to několik stále stejným opakujících se vzorců (vykrádání dodávky, vykrádaní bankomatu, záchrana rukojmích apod.). Sloužily i k progresu v side questech a několikrát se mi stalo, že jsem něco vyřídil a vzápětí se vracel na stejné místo vyřešit stejnou věc. Hodně mi to připomnělo kritizovanou třetí Mafii, kde to bylo to stejné, vymlátil gangstery v jednom baráku a hned jet do vedlejší čtvrti a tam je znova vymlátit ve stejném baráku.

Celkově ale převládla spokojenost s příběhem, moje obliba Batmana a hru jsem si užil. Ve srovnání s Arkhamem asi nešlo vyhrát, ale určitě to není nějaký odpad, kterému je třeba se vyhýbat a pokud je pro vás zasazení aspoň trochu atraktivní, tak myslím, že se vám bude Gotham Knights líbít.
+9

Alan Wake II

  • XboxX/S 90
Herní výzva 2024 – 10. "V záři reflektorů" (Hardcore) - Dohraj hru, ve které se odehraje alespoň jedno pěvecké vystoupení nebo koncert. 

Je Alan Wake II objektívne lepšia hra ako Alan Wake? Je. Je však lepšia na túto dobu ako bol prvý Alan na tú svoju? Bez debaty. Fakt. Na pokračovanie sa čakalo 13 rokov, takže neprichádzalo do úvahy, aby sme dostali plus-mínus to isté, akurát v krajšom grafickom kabáte. Obe hry som hral back-to-back a neviem si predstaviť, že by niekto uprednostnil prvý diel.

Vysoká škola hernej scenáristiky a level-designu. Takto by som to celé zhrnul. Kreatívny riaditeľ Sam Lake sa tu fakt urval a hoci mi miestami mozog fakt nestačil na všetky tie David Lynch-like fantasmagórie, nevedel som sa od toho odtrhnúť. Mnoho ľudí považovalo akciu z prvého dielu za nudnú a repetitívnu. Boli vyslyšaní. Akcie výrazne ubudlo, protivníci sú však náročnejší. Pribudlo hororu, obzvlášť utopená stará pani mi teda solídne zvýšila tlak. Puzzles sú zábavné a nápadité, musím povedať, že sústava dvoch rovníc o dvoch neznámych ma zaskočila a potreboval som papier a pero. Veci, ktoré ma hnevali v prvom dieli (posadnuté predmety a collectibles) zmizli a žiadne nové sa neobjavili. Snáď len otravní vlci. Hra doslova srší nápadmi a asi nemá zmysel ich všetky rozpisovať. Predstavenie dvoch paralelných dejových liniek sa ukázalo ako geniálny ťah. Obe majú svoje osobité čaro.

Hru som dohral za cca. 30 hodín, čo je solídna hracia doba. Ani zďaleka som neprebádal všetky zákutia a neotvoril všetky "secret stashes". Mnoho hráčov tiež odporúča New Game+. Vraj to dodáva hre ďalšiu dimenziu. Neskúšal som, neviem posúdiť. Dohral som však prvé DLC - Alan Wake II: Night Springs. To môžem odporučiť. Veľmi mi to pripomínalo seriál The Twilight Zone. Je to niečo celkom iné a zároveň skvele zapadajúce do celkového konceptu.

Komu sa trochu páčila jednotka, dvojka sa bude páčiť určite. Komu sa jednotka páčila veľmi, bude nadšený. Tak si to bežte kúpiť a ponorte sa do tohto masterpiece bizáru. Navyše, náklady na hru boli 70 miliónov eur a Remedy sa nedarí tieto náklady pokryť predajmi. Takže ak je to vo vašich finančných možnostiach, odporúčam ísť do toho za plnú cenu. Nikto z nás snáď nechce aby to Remedy zabalilo. Oplatí sa to.

Tip 1: Heslo "najlepšia obrana je útok" tu neplatí. Útek (so svetlicou v rukách) je často legitímnou voľbou, ktorá ušetrí zdravie a náboje. Platí to hlavne pre Alanovu dejovú linku.

Tip 2: Prepínajte medzi dejovými linkami keď máte možnosť. Dej dáva väčší zmysel a je to pestrejšie.

Tip 3: Snažte sa mieriť na hlavu a používať výbušné fľaše. Účinok je oproti štandardnému strieľaniu devastačný.
+11

Suicide Squad: Kill the Justice League

  • XboxX/S 80
Ke hře jsem přistupoval opatrně, jelikož jsem na ní slyšel názory převážně negativní. Proto mě překvapilo, jak mě hra bavila. Začnu tím, co je na hře asi nejvíc špatně. A to je live servise přístup ke hře, ke které se to vůbec nehodí. Základní kampaň se sice dá dohrát v pohodě, ale cestička ke live servise endingu tu způsobuje, že ve hře sbíráte různé materiály k vylepšovaní zbraní a gadgetu nebo pořad musíte měnit zbraně za ty s lepšíma statistikama a vylepšovat je apod. Plus je tu battle pass. Což je za mě poměrně nemístné. No když si tohle odmyslím, co by vás tu zase mohlo naopak potěšit? Třeba soubojový systém je zábavný a poměrně nevšední. Kampaň má dobrý a zajímavý příběh. Hra má velice pěknou grafiku. Trochu škoda je, že mi některé ze čtyř hratelných postav přišli silnější s lepšími schopnostmi. Zkratka mi to přišlo v tomhle směru blbě vybalancované. Líbilo se mi, že postavy jsou sympatické a to kromě hratelných i ty vedlejší. Bossfighty jsou zajímavé a pestré. Vedlejší mise jsou často repetitivní, což je docela škoda. Pro komiksové fanoušky je tu spousta postav a narážek z DC Comics světa. Asi to nesedne každému, ale i přes některé negativa by se spousty lidem mohla hra líbit více než by čekali.

Pro: Zábavný soubojový systém, příběh, grafika, sympatické postavy, bossfighty, spousta DC Comics narážek a odkazů

Proti: Live servise se ke hře nehodí, battle pas rovněž, špatný balanc hratelných postav, vedlejší mise

+4 +6 −2

Still Wakes the Deep

  • XboxX/S 75
Hru jsem začal hrát hned po launchi v game passu, takže už se mi za ty zhruba tři měsíce trochu vytratila z paměti. Takže komentář bude stručnější.

Hra se odehrává v sedmdesátých letech na ropné plošině u Skotska. Na začátku se dozvíme, že místní těžaři vrtali příliš hluboko a to stejně jako nenažraní trpaslíci v Pánovi prstenů neměli dělat. Hned od prvního traileru mě hodně zaujalo prostředí ropné plošiny a ve hře se to jenom potvrdilo. Ať už jsem se pohyboval po "venku" většinou bičován větrem a deštěm, uvnitř v temných zatopených skladech nebo sklepech nebo v počátku relativně bezpečných ubytovacích prostorech, všechno vypadalo velmi uvěřitelně a přitažlivě a celou dobu mě kulisy hry ani trochu nenudily.

Hra je typickým walking simulátorem, hádanky v podstatě nejsou, zabloudit není kde a jenom jsem se nechal unášet příběhem, vyprávěným dialogy s kolegy ať už napřímo nebo velmi často pomocí telefonu, který spojuje jednotlivá pracoviště na plošině. V některých recenzích jsem jako výtku zaznamenal, že ve hře jsou flashbacky mimo plošinu a že to vytrhává z vtažení do problému na plošině, ale s tím musím nesouhlasit, jsou tam během celé hry dvě nebo tři takové situace, jsou krátké a doplní backstory hlavní postavy. Hru provází fantastický skotský dabing a při některých "chlapských" interakcích mezi ropaři jsem se nahlas smál.

Na Game Pass je to super hra, platit plnou cenu by asi bylo spornější, ale hodně jsem si to užil. Předplatitelům nebo kupujícím v nějaké slevě rozhodně můžu doporučit, je to opravdu jenom průchod, třeba S.O.M.A. a její puzzly by se ve srovnání s tímto dala označit za logickou adventuru, ale nevadilo to a opravdu mě to bavilo.
+12

Nobody Wants to Die

  • XboxX/S 75
Bude dobré hned na úvod uvést, že mi celý tento herní zážitek zabral pouhých 4:41 minut (meřidlem series s). Též bude dobré hned vyjasnit o jakou hru se jedná. Jde z 80% o interaktivní film byť nějaké herní mechaniky má, není to rozhodně nějaká tuhá výzva a vše lze poměrně rychle rozlousknout. Do třetice je dobré zmínit, že jsem si tuhle jízdu nakonec velmi užil! Inu pojďme k podrobnostem.
Hra vás do New Yorku budoucnosti vrhne velmi stylově. Atmosféra je rozhodně jednou z hlavních deviz tohoto Polského double A titulu. Mix Metropolis a Blade Runner je velmi pěkně a detailně zpracován a když jde o striktně linearní hru, tak má chvílemi člověk pocit takového mini open worldu. Toto se celkem blbě popisuje.
Dá se řici, že první půlka hry vás vždy na chívli nechá nakouknout do exteriérů a vyšetřování se pak odehrává v interiérech. Tady jsem už právě v půlce hry trochu váhal jestli to nebude až příliš low budget titul, protože těch vyšetřovacích dá se říct místnosti je opravdu pouze několik a za mě nejsou až tak zajímavé. Druhá půlka se však docela rozjede a nakoukne do několika dalších velmi zajímavých části Metropolis New York.
Nechce se mi tu moc rozebírat zmiňované herní mechaniky. Říkám, především jde o interatkivní zážitek srovnatelný s návštěvou stylového sci-fi biáku v kině. K dispozici je několik předmětů napomáhajících vyšetřování z čehož nejzajímavější je “rekonstruktor” (můj odborný překlad do češtiny). Umožňuje skládat důkazy a na základě nich vracet v čase. Postupně tedy pozpátku odkrývate jak se celá událost odehrála.
Samotnou zápletku samozřejmě příliš odkrývat nebudu. Není to žádné velké překvapení minimálně pro znalce žánru a nápadně připomína Altered Carbon, či domáci Bod Obnovy. Zdejší svět je jen snad ještě o trochu prohnilejší:) i když hlavně Altered Carbon je dost obdobný.
U podobných interaktivních filmů mě táhne hlavně atmosféra “a pomalé tempo” kdy si člověk vychutnává detailně zpracované prostředí oněch interiérů i exteriéru. To zde funguje na výbornou. Trochu slabší mi místy připadaly dialogy, kde je vidět jasná inspirace Noire detektivkami a já sice nejsem znalcem žánru, ale připadalo mi to místy šroubované. No a pak těch několik pro mě ne úplně zajímavých interiéru, byť krásně zpracovaných. Musím říct, že The Invincible mě bavilo o chlup více, ale i toto stojí za to! Mohu doporučit zejména tomu koho tato chuťovka zajímá žánrově a může ho bavit interaktivní film!

Pro: atmosféra, krásně a detalně zpracovaný herní svět

Proti: několik ne až tak zajímavých interiéru ve kterých se odehrává značná část hry, někdy šroubované dialogy

+16

Harold Halibut

  • XboxX/S 90
Meditativní hry – nedají se hrát dlouho v kuse, ale dokážou v člověku vyvolat klid a uvolnit jej. Zapomenout na každodenní starosti. Přesně takový je Harold Halibut. Dělaný na patnáctiminutové seance, někdy ani to ne. Člověk si u něho odpočine – projde si zákoutí ztroskotaného vesmírného plavidla, prohodí pár slov s jeho různorodými obyvateli, pokochá se pohledem na pěkně stylizované prostředí, a sem tam zažije i nějaké nenásilné dobrodružství. Ano, pocitově má hra několikanásobně delší herní dobu než ve skutečnosti. Vadí to ale něčemu? Dohraje takovou hru někdo, komu takový zážitek nic neříká? Pravděpodobně ne. Protože v poslední třetině hry jsem začal najednou získávat vzácné achievementy jen za hraní hlavní dějové linky. Že hru nedohraje ani 7 procent je docela smutné. Ale neříká to nic o její kvalitě. Jen že většině hráčů nemá co nabídnout. Přestože je v poslední době poptávka po interaktivních příbězích a klidných hrách větší, Harold nezabodoval. Asi se nedivím, ale je to škoda.

Až na pár výjimečných vizuálních bugů ke konci hry běžela velmi plynule. Jedinou mojí větší výtkou jsou velmi časté nahrávací obrazovky, a povinné poslouchání proslovů hlasu ve výtazích, které velmi rychle omrzí. Člověk by opravdu raději déle koukal na loading.

Ovládání je jednoduché – pokud potřebujete takový ten interaktivní základ, na který jste zvyklí z většiny her, tak tady si moc nepošmakujete. Jednoduchost je ale to, co tahle hra nabízí a sluší jí to. Hlavním cílem je hráče nefrustrovat, a to se jí daří.

Vizuální stránka hry se mi moc líbila. Připomínalo mi to Fimfárum, nebylo to ale creepy. Naopak to celé působilo roztomile. Hudební podkres včetně dalších zvuků a ruchů příjemně doplňuje pohodovou atmosféru. Dabing je na vysoké úrovni, a všechny konverzace působí smysluplně, takže jsem nikdy neměl potřebu dialog přeskakovat.

Dějový spád na konci mě překvapil, ale pořád se to neslo ve stejném duchu, takže jsem byl spokojený. Je to takový ten svět, kde bych mohl po kouskách trávit celou věčnost. Bohužel, takovéto hříčky většinou pokračování nedostávají, a je potřeba si každého momentu vážit. Tak třeba zase někdy objevím něco podobného. Naposledy jsem se z takového zážitku těšil asi u Eastshade.

Pro: stylizace grafiky, dabing, hudba

Proti: cestování výtahem

+15

It Takes Two

  • XboxX/S 95
It takes two jsem si dlouho chtěl zahrát, ale neměl jsem bohužel s kým. Od prvních recenzí bylo jasné, že jde o výjimečné dílo a tak jsem doufal, že se k tomu dostanu. Až teď skoro tři roky do vydání jsem našel koop partnerku, se kterou jsme se do hraní pustili.

Příběh je triviální, rodiče se hádají a chtějí rozvod, dcera se jim v tom snaží zabránit a nějak je prokleje, rodiče se změní na hadrové nebo jaké malé postavičky a musí se spoluprací při řešení problémů znovu sblížit. Jediná dobrá příběhová věc je kniha/psycholog Dr.Hakim. Hlavní postavy jsou vlastně celkem otravné, ale naštěstí příběh zde není rozhodně na prvním místě.

Zmenšení rodiče se pohybují po lokacích v domě a blízkém okolí (sklep, dětský pokoj, půda, zahrada, dutý strom apod.), které jsou graficky nádherné, výrazně barevné. V každé lokaci dostanou postavy nějaké schopnosti (např. jeden střílí hřebíky a druhá využívá kladivo k přesunu po stěnách, jindy má postava magnet s plusovým pólem a druhá s minusovým) , každá jinou, které jsme používali třeba hodinka a půl a pak už se nikdy neopakovaly. Hra za každou postavu je většinou dost odlišná a určitě stojí za to si dát dva průchody za různé postavy. Josef Fares a jeho tým se tady úplně urvali ze řetězu a hra střílí na hráče jeden perfektní nápad za druhým a věřím, že jiné firmy by klidně dokázali vzít dva tři tyhle nápady a roztáhnout je do celé hry. Tady bych řekl, že jich je určitě přes deset a většina byla velmi zábavná (moc mě nebavil v podstatě jenom vesmírný/hvězdný level). Pokud už jsme si chtěli někdy odpočinout od kooperace, tak v hra nabízí velkou spoustu miniher proti sobě (šachy, střelby na cíle, koulování, závod na sněhu a mnoho dalších), kde se dá taky utopit velké množství času a to jsme neobjevili zdaleka všechny.

Hra není náročná, na nějaký delší zásek si nepamatuju, ale je překvapivě dost dlouhá, čekal jsem něco jako sedm osm hodin, ale nakonec jsme hru dokončili za něco mezi 16-18 hodinami. Je to jednoznačně nejlepší coop hra, moc jsem jich nehrál, ale i tak snadno vystřídala na trůnu vynikající Overcooked a pro kohokoliv kdo má s kým hru hrát nemůžu jinak než doporučit všemi deseti.

Pro: grafika, obrovské množství originálních nápadů, znovuhratelnost

Proti: otravní hlavní hrdinové

+13

Gears of War: Ultimate Edition

  • XboxX/S 90
Bavilo mě to více než jsem čekal. Hra má velice dobrý gunplay. Zamrzí počet druhů zbraní. Větší rozmanitost by neuškodila. Level design je tu hodně silný. Líbí se mi vizuální filtr, který správně vyvolává post apokalypticky pocit. Cover shooting tu skvěle funguje a technicky je zpracován hodně dobře. Grafika tohoto remasteru je na svoji dobu velice pěkná. Co mi občas dělalo problém byla uměla inteligence parťáků, která se chvílemi chovali dost nelogicky. Příběh není žádná oscarovka, ale pro potřeby téhle hry byl naprosto v pohodě. Celkově jsem si hru užil a těším se až si zahraju další díly Gearsu.

Pro: Gunplay, level design, vizuální ton, zpracování cover shootingu, grafika, hlavní hrdina, zbraň s motorovkou

Proti: Malý arzenál, uměla inteligence parťáků

+8

50 Cent: Blood on the Sand

  • XboxX/S 70
Člověk by si tak na první pohled řekl, že hra s 50 Centem v hlavní roli bude jen budgetová rychlokvaška dosahující kvalit průměrné střílečky s filmovou licencí. A ono ne! Tak si říkám, že vsadit po letech na podobně opomíjené tituly je dobrým krokem, protože hlavně v žánru stříleček se mi většinou dostane větší zábavy, než u úspěšných a zavedených značek. Bohužel to tak bývá. V době vzniku komerční propadák, který potřeboval na docenění uzrát, ale pak už bylo pozdě. Binary Domain, Vanquish nebo Spec Ops by mohli vyprávět a 50 Cent se k nim může směle přidat.

Blood on the Sand je čistá zábava, která je velmi poplatná své době se vším dobrým i špatným. Na pohled jde až překvapivě o záležitost s vysokými produkčními hodnotami a od AAA her své doby byste ji rozeznávali těžko. Graficky i animacemi obstojná, pocit ze střelby i zabíjení taktéž, čemuž dopomáhá i solidní fyzika při pádech nepřítele, a celé je to zahalené do hnědo-žlutého piss filtru jak bylo tehdy populární. Nejlepší na tom však je, že hra se s ničím nesere. Hlavně se slovníkem zdejších postav, což se dalo očekávat, ale taky je to nepřetržitá akce. Žádné zdržování, žádné puzzly nebo platforming narušující tempo, žádný stealth ani zbytečné vykecávání. Úrovněmi se prostřílíte do patnácti minut a nezastavujete se.

Takhle krátké úrovně mají však i svou stinnou stránku a to tu, že hrou projdete za jedno odpoledne a vývojáři se příliš nesnažili dbát na nějakou variabilitu. Jasné, občas vás posadí za volant auta nebo za kulomet ve vrtulníku, ale většinu času střílíte pořád ty stejné panáky ve velmi repetetivním prostředí a jedna úroveň je k nerozeznání od druhé. Po dohrání jsem tak měl pocit, že jsem dohrál první kapitolu a nikoliv celou hru. Zdejší PC odkojenou komunitu navíc nepotěší ani všudypřítomný konzoloidní bordel na obrazovce. Všude bliká nějaké skóre a challenge, všude jsou bedny s penězi a další blbosti k rozbití a sebrání. Hrál jsem tedy v tomhle ohledu i horší věci, ale nevadilo by mi, kdyby trochu ubrali.

Ve výsledku jsem si ale delší dobu takhle dobře nezastřílel. Celou hru doprovází super soundtrack, postavy mají drsňácké hlášky, které působí úsměvně, ač je otázkou, zda to byl záměr, a hlavně u toho zcela vypnete, neb vás vývojáři s ničím nezdržují. Rozhodně nejde o žádné veledílo, ale podobných her od konce sedmé generace vychází minimum a je to škoda, tak to zpětně musím ocenit o to více.
+17

F.I.S.T.: Forged In Shadow Torch

  • XboxX/S 80
K psaní komentáře jsem se dostal až teď, ale F.I.S.T. jsem dohrál už v červnu, takže už se mi trochu vykouřila z hlavy. Metroidvanie mám moc rád, trochu jsem měl předsudky, že jde o hru z Číny, ale nakonec to dopadlo velmi dobře.

Hra nijak nevybočuje z žánru, nepřináší nic nového, ale klasické věci kopíruje na výbornou. Není nijak překombinovaná, jako některé jiné, dostaneme k dispozici pouze tři zbraně (titulní pěst, pak vrták a elektrický bič), které zároveň dávají skilly jako plavání pod vodou, létání ve větracích šachtách apod. Sympatická mě byla mapa, kde narozdíl od většiny podobných her jsou značky s úkoly, takže odpadá bloudění, které mě v jiných metroidvaniích pravidelně potkává. Hra se mi zdála většinu času dost snadná na nějakou střední obtížnost, ale závěreční dva bossové posunuli laťku hodně vysoko a na ně jsem si ji snížil a dal je snadno na první pokusy.

Technické provedení nic o čem bych musel psát oslavné ódy, ale plně dostačující. Mám rád, když se hraje za zvířata, zde králíka Raytona, potkáváme kamaráda medvěda, je tam krysí gang. Nepřátelé jsou nějaká kombinace robotů se zvířaty, mohlo by jich být víc druhů. Každá zbraň má několik komb, zhruba pět. Většinu hry jsem strávil s pěstí a stačilo to.

Mám rád ve hrách easter eggy, odkazy na jiné hry (typicky Dead Cells, kde je nějaká zmínka snad o každé lepší indie hře za posledních deset let). Protože mám moc rád Death Standing, tak zdejší odkaz na cutscénu s Madsem Mikelsenem mě strašně rozesmál a pobavil.

Hráčům tohoto žánru rozhodně doporučuji, pro nováčky díky přehlednosti mapy a jednodušším soubojů je to dobrý vstupní bod do metroidvanií.

Pro: zvířecí postavy, čistý, jednoduchý

Proti: v podstatě nic

+10

RoboCop: Rogue City

  • XboxX/S 80
Robocop mě před vydáním nijak moc nezajímal, protože jsem někde zaznamenal, že vývojáři licencují tyhle osmdesátkové legendy a vydali zatím nic moc Terminátora a tragického Ramba. Pak ale začaly vycházet dost pozitivní recenze, takže jsem si hru zařadil na wishlist a během nějakých slev ji pořídil.

Jako dříve narozený jsem samozřejmě velmi dobře seznámen s původními filmy, a i když nedosahovaly v mých očích výšin snímků s Arnoldem a Stalonem, tak mě hodně bavily, hlavně první díl (při přípravě na tenhle komentář jsem zjistil, že celkem OK druhý díl a zoufalý třetí díl psal legendární komiksový scénárista Frank Miller). Je vidět, že i autoři jsou fanoušci předlohy a je to vidět na každém kroku, na ulicích Detroitu, kde se poflakují bezdomovci a feťáci, na televizních zprávách, na policejní stanici i na chování kravat z korporátu OCP.

Hra je primárně střílečka s menším důrazem na RPG vývoj postavy. Vylepšujeme výdrž, přesnost, ale i třeba schopnost hackování, hledání stop a tajných vchodů. Levelujeme taky Robocopovu zbraň, i když jsem často používal zbraně co padaly ze zabitých nepřátel (velké rozpětí od SMG až po granátomet). Mise, které se netýkaly střílení mě spíše obtěžovaly a zdržovaly, typicky mise, kde běháte po policejní stanici a sbíráte podpisy na pohlednici pro kolegyni do nemocnice. Naštěstí těchto misí moc nebylo. Hlavní story se ze začátku motá kolem dealerů drogy Nuke, ale postupně se motá klasicky kolem nenažranosti OCP, mise pěkně odsýpají a jsou občas doplněny většinou zajímavými side questy (např. challenge mezi Robocopem a zbytkem policejní jednotky o to, kdo zabije víc nepřátel, vyšetřování vražd a případů v oblasti hlavních misí atd.).

Střelba působí výborně, hlavní zbraň si můžete vytunit podle svých představ. Co mi ze začátku vadilo hodně, byla chůze Robocopa, která má působit jakože ovládáte těžký kovový kolos, ale je to hodně pomalé a kymácivé. Taky mě obtěžovalo, že autoři zvolili zelenou barvu titulků a ty se tak četly opravdu špatně. Pokud se to dá změnit v nastavení, tak jsem to přehlédl.

Kromě těchto drobností se ale jedná o výbornou hru, která dokonale kopíruje předlohu, je i filmově hodně krvavá a pokud by hra byla jenom čistá střílečka, bylo by to možná lepší. Ale i tak se jedná o nečekaně výbornou hru a autoři se každou hrou zlepšují, takže snad budou v licencování klasik v této kvalitě pokračovat.

Pro: střelba, krvavost, úcta k předloze

Proti: některé nudné úkoly, zelené titulky

+17

Night in the Woods

  • XboxX/S 50
Herní výzva 2024 – 6. "Ukradené Vánoce" (Hardcore) - Dohraj hru, která se alespoň částečně odehrává během Halloweenu.

Jedným slovom? Zbytočné. Celkom ma zaskočilo ako veľmi mi to nesadlo. Zvlášť keď vidím toľko nadšených reakcií.

Mali ste niekedy skvelý nápad na film? Pravdepodobne áno. Malé percento z vás to môžno skúsilo pretaviť do písania scenára. No a pri tom drvivá väčšina ľudí príde na to, že nie sú žiadny Quentin Tarantino. Toto mi napadlo počas prvých dvoch hodín hrania. Scenáristi hry Night in the Woods však zrejme nemali pri sebe nikoho, kto by im dal úprimnú spätnú väzbu. Dialógy sú o ničom, miestami až infantilné. Opustené dejové linky som od určitého momentu prestal počítať. Hovorím si, aspoň sa oplatí čakať na tú geniálnu zápletku, ktorú autori proste museli zhmotniť do herného diela. No, neoplatí. Záver je absolútne "antiklimatický" a ničím výnimočný. Paradoxne, boli to práve dialógy, ktoré ma začali v druhej polovice baviť viac. Preberali sa temnejšie a dospelejšie témy ale vo výsledku to aj tak nikam neviedlo.

Hrateľnosť tiež nič mimoriadne. "Rozdvojené" dialógy nemajú prakticky na nič vplyv. Minihry sú bez nápadu a repetitívne, loading screen-y na každých 10ich metroch sú na facku. Nech mi nikto nehovorí, že medzi dvomi obrazovkami, kde sa nič nedeje, potrebujeme v dnešnej dobe 5-sekundový loading screen. Hudba fajn, dabing žiadny. Grafika síce má svoje osobitné čaro, ale žiadny zázrak to nie je. Autori hry Pentiment ju však uvádzajú ako inšpiráciu pri tvorbe ich vizuálu. Za mňa jediný neochvejný argument, ktorý ospravedlňuje existenciu Night in the Woods.

Čo na záver? Nič nebolo vyslovene zlé ale nemám ani mnoho slov chvály. Možno si hovoríte, že "ukecané adventúry" proste nie sú môj žáner. Omyl, napr. na spomínaný geniálny Pentiment nedám dopustiť. Iste, jedná sa o indie záležitosť od malého štúdia. Lenže obdobne veľké štúdio prinieslo svetu indie hru Hades a pýta za ňu podobnú sumu peňazí. Holt, žiadnu poľahčujúcu okolnosť pre zdvihnutie totálne priemerného hodnotenia som nenašiel.
+6 +8 −2

Duke Nukem 3D: 20th Anniversary World Tour

  • XOne --
  • XboxX/S 100
Originální Duke Nukem 3D jsem hrál ve své době nesčetněkrát! Nejprve na počítačích kamarádů s různými HW konfiguracemi, počínaje 486DX a konče u Cyrix 200 MMX, později na svém prvním vlastním PC: AMD K6-233 MMX (1998).
To vše v minulém století, tedy v době kdy pro lásku k 3D akcím, jmenovitě Duke Nukem 3D, Shadow Warriors a Blood jsem byl ochoten ručně odnést (opakovaně) těžkou ocelovou bednu (case s vnitřnostmi), a ještě těžším 15", později 17" CRT monitorem ke kamarádům! Ano čtete správně, v době kdy nebyl internet a hrát kooperativně single player kampaň, znamenalo vynaložit mimořádné úsilí. Ačkoliv to bylo přemístění jen po sídlišti, relativně v blízkosti bydlište, i těch pár ulic dál se značně proneslo. Odměnou byl ovšem dokonalý zážitek s coop hraní ve dvou.
Duke Nukem 3D je bezpochyby (platí dodnes) jedna z nejlepších 3D akcí jaká se kdy urodila na herním poli. Kdybych měl doporučit jednu ze tří nejlepších 3D akcí jakou si lze zahrát, vévoda by rozhodně nechyběl! Duke si mě získal už tenkrát v devadesátkách, hráli to úplně všichni (nepřeháním), takový to byl fenomén, a kdo Duke nehrál, ten o něm min. slyšel od kamarádů a známých. Hrát Duka znamenalo mít sociální status ve skupině.
Dobrá, někdo by nyní mohl namítnou, že nostalgie je svině, a růžové brýle minulosti vidí věci jinak, než je realita. Ovšem toto tvrzení rozhodně neplatí pro Duke Nukem 3D, protože já si hru náramně užil a opakovaně se bavil jako tenkrát v devadesátkách. To samo o sobě mluví jasnou řečí o kvalitě hry.

Jaký je vlastně Duke Nukem 3D dnes, 28 let po vydání?! Jedním slovem: skvělý! Více slovy? Humorný, devadesátkově drsňácký, s sexuálním podtextem, dobře navrženými levely oplývající, s výborně použitelnými a variabilními zbraněmi, pestrými a pamětihodnými nepřáteli, lehce stupidními ale odolnými bossy (AI), s mnoha pop-kulturními odkazy a narážky, a v neposlední řadě, zcela zaslouženě, legendární!

Hru jsem rozehrál, na rozdíl od dávné minulosti, s ovladačem v ruce, nejprve na Xbox One S, a později dokončil na Xbox Series X. To mi způsobilo jisté problémy, jelikož i přes zaměřovací kříž trefit na analogové páčce určitými zbraněmi, tzn. jinými než explozivními nebo brokovnicí, kulometné věže nebo létající miny v hektické akci nebylo vůbec ale vůbec snadné! Tak či onak, bavil jsem se naprosto královsky, některé levely jsem si pamatoval jako bych je hrál včera, jiné naopak matně, a některé vůbec. Nemluvě o úplně nové epizodě, která je součástí  20th Anniversary World Tour. Každopádně jsem se finálně prostřílel, i s ovladačem v ruce, na default obtížnost do konce všech levelů, některé jsem kvůli secret places hrál opakovaně, a jiné pro změnu kvůli secret levels musel rozehrát úplně znovu.

Duke Nukem 3D má ještě jedno eso v rukávu, realisticky navržené prostředí. Hra se odehrává vesměs na matičce zemi (města, kaňony, apod.), případně na mezinárodní stanici obíhající okolo naší modré planety, což nepochybně přispívá k celkové atmosféře hry i po létech. Vlastně celá nová epizoda se odehrává ve světoznámých městech (lokacích), kvituji výborné rozhodnutí. V nové, true 3D, grafice je hra navíc barevnější a přístupnější, nemluvě o dopadu na nasvícení scény!

Dobrá, a jak tedy hra působí dnes na mladší generaci?! Jedním slovem? Výborně! Kluk, i mladší dcera přišli opakovaně omrknout do obývacího pokoje, co to ten taťka hraje za kostičkovanou 3D střílečku, a proč se u toho tak směje a čemu. Dcera se nedávno dokonce posadila na gauč a chvíli sledovala mé hraní.
Může Duke Nukem 3D zažít lepší pocty? Nikoliv! Hra očividně dokáže oslovit i mladší generaci, a to je jen dobře. Ta starší, přesněji řečeno drahá polovička jako ne-hráčka, neocení kvality hry a již vůbec ne oblíbené hlášky "Shake it baby, You wanna dance?" ale co už!
Na kvalitě hry to nijak neubírá, hra nadsázkou doslova srší, a minout by ji rozhodně neměl žádný milovník 3D akčních her! 

Pro: Vylepšená grafika/nasvícení, Duke Nukem 3D, je třeba něco dalšího dodat?!

Proti: Pár drobností zmíněných v komentáři, které nestojí za řeč, snad jen, že zamrzí chybějící levely z původních přídavků.

+25

Bramble: The Mountain King

  • XboxX/S 85
Bramble na mě vyskočil v game passu, podíval jsem se na trailer, zjistil že hra je výborně hodnocená, navíc s krátkou herní dobou, což už je taky v dnešní době pro mě spíš pozitivní, takže jsem titul před vyřazením z předplatného vyzkoušel.

Podobné LIMBO před lety mě celkem bavilo, ale asi ne tolik jako většinu ostatních, kteří hru považují už za indie klasiku. V obou hrách hrajeme za malého chlapce, který se vydává do strašidelného lesa, v případě Bramble jde zachránit sestru. Narozdíl od Limba, které se celé odehrává v černobílé depresi se tady střídají veselé barevné obrazy se skřítky s hororovými scénami, kdy nás čeká slušné množství boss fightů s netvory ze zřejmě severských pohádek. Ty působí opravdu strašidelně a z nalezených knih se můžeme dozvědět i jejich krátkou legendu. Několik jich je velmi podobných o tom, že vesničané někoho vyhnali do lesa a on se jim pak mstí. Prostě klasické příběhy o tom, že jakkoliv děsivé jsou různé nestvůry, tak největší svině je vždy nakonec obyčejný člověk.

Grafické stylizaci chvíli trvalo, než si mě získala, měl jsem pocit, že postava se divně pohybuje, ale nakonec jsem si zvykl, scenérie v lese jsou nádherné doplněné skvělou hudbou, plošinovkové časti občas doplněné velmi jednoduchým puzzlem typu najdi skřítky byly v pohodě, ale problém jsem měl s bossfighty, které mě většinou moc nebavily, všechny se mi zdály hodně podobné, pomalé, vždy nějaký čas se skrývat nebo vyhýbat útokům, pak zasadit ránu a celé kolečko znova, už mě to ke konci v podstatě nudilo a vyhlížel jsem konec hry, ale pak přišel závěrečný boss fight, který i když nebyl výrazně jiný, tak v kombinaci se zvolenou skladbou, kterou každý znáte https://www.youtube.com/watch?v=gSY-wD4l5DM , byl najednou zábavný, epický a zařadil bych ho dost vysoko v nějaké top boss fight tabulce i v konkurenci všech těch Dark Souls her.

Díky závěru jsem nakonec dal dost vysoké hodnocení, Bramble dělá kromě ne úplně záživných boss fightů (ale chápu, že to není akční hra) všechno ostatní výborně. Pokud jste fanoušek Limba, tak vás nemůže zklamat, ale i pro ostatní, co by si chtěli vydechnout od nějaké akční hry u krátké malé příběhovky můžu jenom doporučit.
+11

Battlefield 3

  • XboxX/S 80
Kampaň má dobré tempo a technicky je na svoji dobu velmi dobrá. Samotná grafika zestárla do pořád příjemné podoby. Zvuky jsou tu udělány na rovněž dobré úrovni. S Gunplayem taky vývojáři nešlápli vedle. Příběh není kdovíjaký, ale upřímně jsem ho čekal u téhle hry slabší. Jednotlivé mise jsou poměrně různorodé a to jak level designem tak náplní. Co trochu zamrzí tak hra v rámci singleplayeru nemá nic, co by ji nějak extra odlišovala od ostatních podobných stříleček. Nějaký prvek nebo mechanismus, který by ukázal, že v této hře je a v ostatních alespoň v určité podobě není. Takhle je to vlastně taková klasická, ale podařená a zábavná střílečka.

Pro: Tempo, grafika, audio, pocit ze střílení, mise mají různorodé prostředí a náplň, často správně cinematické

Proti: Příběh, v jádru vlastně až moc klasická střílečka, nic moc postavy

+7