Poslední komentáře

Když jsem se poprvé dostal k této hře v rámci CD přílohy ke Score, myslel jsem, že je to vtip. Všichni jsme už někdy slyšeli o cestování do minulosti a stroji času, ale teď se toto vděčné téma rozhodli zpracovat v renomovaném brněnském studiu Altar Interactive a tvrdili, že to jde. Nedělali si legraci… stvořili ne EON, ale Original War – těžko určitelnou směsici několika herních žánrů.

„Kdo se na to necítí, ať to řekne hned. Nechceme tam nikoho, kdo není stoprocentně odhodlanej.“

Je to RTS, nebo strategie, či snad dokonce RPG? Od všeho trochu a funguje to po čertech zábavně! Již samotný název hry vystihuje, o čem toto trochu zapadnuté veledílo je. Originálně pojaté postřelování z automatických pušek v dávném pravěku? Nemůže to znít víc béčkově, ale to je první mylný dojem, neboť tato hra se sice záměrně nese ve zcela šestákovém duchu, ale její zpracování je vysoce profesionální a do nejmenšího detailu promyšlené. Jednoduše kvůli tomu, že ta směsice žánrů co se namíchala v kastrólu pejska a kočičky, mně nepřestává bavit ani po desátém dohrání. A opravdu není moc titulů, které by toto dokázaly.

Scholtze-Kapsky-Lifschitzovo tau-deflektorové zařízení.

…nebo po americku EON – to je oč v příběhu běží. Zařízení, které vás přenese do minulosti z níž není návratu. Vy se jakožto hráč ujímáte prvního hratelného alter-ega, poručíka Macmillana, jehož charisma se nebes dotýká a jehož charakter jsem si zamiloval od první chvíle. Z velké části za to může i dabing, o kterém ale později. První seznámení s herním světem a jeho mechanikami je rychlé a zkratkovité a vůbec nedává tušit, kolik zábavy se před vámi začíná odvíjet. Jakožto úplný zelenáč rovněž nic nechápete a jste rádi, že na vás vyskakují čtverečky nápovědy. Nezbývá vám nic jiného než pro-pá-trrrat okolní ter-rén, navázat spojení se všemi ostatními vojáky a postupovat severo-východně.

„Hlásím, že vidím novýho piráta, pane.“

Počáteční bojůvky vám napoví, že zde nepůjde uplatnit bezduchá taktika frontálních útoků, protože to většinou znamená debakl, nebo přinejmenším smrt jedné z vašich drahocenných postaviček, které spadají pod vaše velení a nevědí, že je v nich tolik krve. Zde totiž nevelíte mase bezejmenných panáčků, ale malým komandům, z nichž každý voják, či vojákyně má své vlastní jméno. A někteří i charakter a k tomu vlastní hlasový (rozuměj hláškovací) set. To je jedna z prvních věcí, která hru odlišuje – bohatost charakterů z nichž si spoustu oblíbíte a nedáte na ně dopustit. Na druhou stranu tu máte ještě záporné charaktery, co vám mají lézt na nervy, nebo je máte rovnou nenávidět. Viď, slizký Glebe? A ono to všechno funguje přesně tak, jak to bylo zamýšleno.

„Vítám vás, soudruhu opočlověče.“

Je nutno samostatně vypíchnout další specifikum hry. Tak předně: hra je doslova nařachaná hláškami, z nichž valná část u hráčů zlidověla. A protože se jedná o českou hru z roku 2001, kdy byl obvyklý i český dabing, dostáváme ho i zde. Mnohými je zatracován jako nesnesitelný, ostatní ho uctívají jako božstvo. Představuji si, jak to asi muselo vypadat, když se herci z brněnského dabingového studia sešli, aby si stanovili, jakým způsobem mají dabovaní pojmout. Zda seriózně, nebo tlačit na přepálenost. Vyhrála zjevně druhá možnost a herci se v této hře, ve které dabuje snad tři čtvrtě četnické pátračky, doslova vyřádili. Již první filosofická rozprava, která se vede hned v úvodu hry na téma jakým způsobem se měří odhodlaní chlapa, ilustruje, v jakém duchu se bude dabing a scénář odvíjet… a že se to celé nebude brát příliš vážně. A když vzápětí prvně uslyšíte: „Teď postupujte přímo na sever, posíláme vám naproti pomocný oddíl“, nezbude vám nic jiného než dabing začít milovat nebo nenávidět. Nic mezi tím. Ale neposlouchejte je, je to past! Postupujte severo-východně, opakuju severo-východně. A pokud se vám zdál dabing zpočátku přehnaný, počkejte, až se vrhnete na sovětskou kampaň. Zde se už herci naprosto utrhli ze řetězu a komunisticky laděné hlášky (zejména při hlášení zpráv) ze sebe sypou s nakažlivě zábavnou sebeparodií i nezbytným ruským přízvukem, který je jednoduše neodolatelný: „Da…? Když myslíte, soudruhu.“

„Frank jim to nandá, pane“

Není snad nikoho, kdo hru hrál a neměl své oblíbené charaktery, bez kterých by odmítl plnit zadanou misi, jelikož k nim zkrátka přilnul. Charaktery jsou zde zapamatovatelné a pamětihodné. Alespoň pro mě, protože jména svých oblíbenců bych mohl i dnes odrecitovat zpaměti po probuzení ve dvě v noci. Není to jen Macmillan a Burlak, ale třeba takový Frank Forsyth, ze všeho podělaný Bobby Brandon, upištěný zrzek Cyrus Parker, roztržitý Tim Gladstone, sympaťanda Lucy Donaldson, drsňácká vojanda se vzhledem Ivana Draga Lisa Lawson, jež je jakousi protiváhou mnou velmi neoblíbené puťky Joan Ferguson, jejíž hláška: „To napravo je plynový pedál?“ mně pokaždé nepřestává iritovat. A protože charaktery mají jakýsi svůj elementární RPG systém, naučíte si na mise brát odborníky, kteří odpovídají vaším požadavkům a které si pro tyto požadavky plánovitě školíte. Ale téměř nikdy je nemůžete pobrat všechny najednou a to je potom obrovské dilema, koho vzít a koho nechat na základně, protože bez jejich přítomnosti a hlášek je hraní poloviční. A za koho jsem hrál raději? Jen o malounko to u mě vyhrává Macmillan. Promiň mi to, soudruhu Gorkij, ale Macmillan je prostě sympatičtější parchant… Parchant s bombou.

„Hele, bedny z budoucnosti.“

Každá správná RTS musí mít určitou formu zdrojů, jež je možné zpracovávat a měnit je na užitečné a nezbytné vybavení pro vybojování převahy. Zde je to opět řešeno originálně. Paliva se těží klasicky pumpou a dolem, ale stavební materiál netěžíte, nýbrž sbíráte výbavu v podobně zásilek, které vám velení v budoucnosti hází do tau-deflektoru… no dobře, do EONu. Na efektivním sběru zásilek je založena i část hratelnosti a to je další příjemný prvek, protože se z velké části jedná o strategickou komoditu, o které budete mnohdy vést boje, nebo její pomocí (i to tu je) uplácet. Každý národ má na sběr svou specifickou metodu. Nejde jen o to odnosit bedny do skladiště, jež je páteří vaší základny a vy se staráte o to, aby byla pýchou každého sovětského vojáka. Mnohdy větším problémem je bedny vůbec najít a k tomu vám poslouží výzkum technologií.

„Sovětští vědci hlásí ukončení výzkumu!“

Každý národ má k dispozici čtyři větve výzkumu z nichž dvě jsou unikátní pro každou jednotlivou stranu a ostatní jimi nedisponují. Všem společné jsou pouze větve zbraňového výzkumu a siberitu/alaskitu. A i zde se nacházejí drobné odlišnosti pro každý národ. Výzkum je zde výsostně důležitý a vy se brzy naučíte mu přiřazovat značnou prioritu v podobě přidělování lidských zdrojů, kterých není nikdy dost. Protože bez výzkumu technologií se prostě nedá vyhrát. Občas to dojde až do takového extrému, že jste nuceni stáhnout bránící jednotky z fronty a nasadit jim laboratorní plášť, abyste alespoň trošičku uspíšili výzkum. V pozdějších fázích (dík výzkumu) se o mnoho postará automatizovaná mechanizace, ale některé činnosti zkrátka stroje obstarat nedokáží.

„Sovětští vědci jsou připraveni šlápnout na plyn!“

Zatímco americká kampaň je převážně pěchotně zaměřená, protože Macmillan je typický bigoš, sovětská kampaň nám dá více nahlédnout na mechanizovanou válku, protože Burlak je mechanik a je příjemná změna vyzkoušet si zdejší válčení i za tankána. Jsou tomu uzpůsobeny i mapy a tak trochu technické možnosti ruské strany. Mému stylu víc sedělo velet pěchotě a obrněnou techniku mít v záloze, ale i pancíře a bazukéři zde mají své kouzlo. Škoda jen, že díky časovému presu a nákladům nedošlo na plánovanou arabskou kampaň. Útěchou budiž to, že američtí imperialističtí váleční štváči se v zoufalství rozhodli najmout skupinu kriminálních živlů a žoldnéřů, kteří brutálně zaútočili na sovětské civilní továrny, ale podali si i Američany. Takže, ač nemají svou kampaň, jejich technologii si přeci jen osaháte.

„Opatrně, soudruhu Burlaku. To začíná smrdět avanturismem.“

Abych nezůstal jen u vychvalování… hra má i své neduhy. Jako první bych vypíchl poměrně špatný pathfinding, jež bývá obvyklým problémem mnoha RTSek. Umělá inteligence často vysekne výbornou trasu, stejně často si ale střihne takový lapsus, že dokonce i sovětští vědci jsou z toho úplně paf... Je to tak půl na půl a v lítých bojích to dokáže opravdu hodně potrápit. Další věc, co se mi vůbec nelíbí, jsou šibeniční časové limity, které se někdy sotva dají stihnout. Nezbude vám nic jiného než zahajovat riskantní akce bez dostatečné konsolidace vaší obrany, výzkumu a rezervních sil. Občas vám hra blahosklonně ukáže (to se stane tak jednou, nebo dvakrát za celou hru) časový limit, který do případného neúspěchu mise zbývá. Většinou vám ale jedna z postav oznámí něco ve stylu: „DĚLEJ, SPĚCHEJ, RYCHLE, nebo si tě podám, nebo na tebe něco ošklivě ničivého shodím…“ a vy netušíte kdy to bude. Až se to nakonec zcela nečekaně stane a můžete restartovat celou misi a pokusit se to udělat lépe a především rychleji. Zde není k frustraci daleko a to se mi v žádné hře nikdy nelíbilo. Je to zároveň spojené s tím, že sem tam je klíčové zamezit nějaké stavbě, či vývoji a vy jste kvůli tomu znovu nuceni dělat nesmyslné frontální útoky přesně ve stylu sovětské doktríny, bez předchozího průzkumu bojem a diverzních operací, které vám dají před nepřítelem výhodu.

„Nalezl jsem siberit!“

Nebo alaskit? Dodnes si pamatuji, jak jsme se před téměř dvaceti lety s ostatními pařany seriózně handrkovali, ba se přímo hádali, zda hezčí název pro tento katalyzátor studené fúze, je siberit nebo alaskit. U mě to vždy mírně vyhrával alaskit, protože mi zní libozvučněji. Zmiňuji to ale především kvůli tomu, jaký vliv na nás tehdy hra měla. Tak mocný, že ani po těch letech pro mě/nás neztratila nic ze svého půvabu. A nejen na hráče v mém okolí. V herním undergroundu hra dodnes platí za jakousi popkulturní videoherní modlu, za nefalšovaný kult. Nejlépe o tom vypovídá fakt, že komunita kolem hry, jí drží stále živou – dodělala se neoficiální arabská kampaň, modeři dále přizpůsobili hru novým systémům, takže hra nyní podporuje širokoúhlé rozlišení a nějaké další grafické vychytávky, které činí hru úžasně hratelnou a koukatelnou i dnes. Což upřímně moc práce nedá, neboť líbivá grafika hry snad nestárne. Když na mně na Steamu takto vymazlená verze vykoukla doslova za pár centů, musel jsem jí ihned pořídit. A mohu jen uznale říct:

„Plánu bylo dosaženo, soudruhu!“