Druhá epizoda se odehrává v několika lokacích z první, ale hlavní část v televizním studiu. Humor se tak točí kolem několika snadno zařaditelných televizních pořadů, ve kterých bude ústřední dvojce páchat o něco povedenější vtípky než posledně. Propojení skrz několik známých postav drží obě epizody příjemně pohromadě a začíná se vynořovat i celkový příběh. Bohužel chybí nějaká zajímavější hádanka a tak je mnohem snazší touto epizodou proplout. Několik situací jsem vyřešil čistě odhadem, takže lze pravděpodobně projít každou z nabízených možností. Škoda, v tomto ohledu šlo z příběhu vymáčknout více. Obtížnost předchozí epizody byla rozhodně nastavena vhodněji. Díky tomu zde byla herní doba o něco kratší. Technicky je vše shodné a bohužel i kvalita češtiny je stále nevalná, alespoň jsem ale nenarazil na vyloženě zavádějící překlady. Příběh včetně dialogů a humor jsou zase o něco lepší zde, takže za mě zhruba stejné hodnocení.
Poslední komentáře
Všechny
PC
PS1
PS2
PS3
PS4
PS5
PSP
Vita
Xbox
X360
XOne
XboxX/S
NES
SNES
N64
NGC
Wii
WiiU
Switch
GB
GBC
GBA
DS
3DS
VBoy
SegaMS
SegaMD
Saturn
Dreamcast
SegaGG
At2600
At5200
At7800
At8bit
AtST
Jaguar
Lynx
Odyssey2
Intelli
Coleco
TG16
CDi
3DO
NeoGeo
WSwan
Amiga
ZX81
Spectrum
C64
C16
AmstCPC
AmstPCW
Apple II
TRS80
BBCMicro
PC88
PC98
MSX
MZ800
FMT
SAMC
PMD85
IQ151
Ondra
Maťo
Mainframe
Arcade
Quest
iOS
Android
J2ME
Symbian
NGage
WMobile
WPhone
BBerry
Playdate
Browser
Stadia
Mass Effect 3: Leviathan
Jedno z nejlepších rozšíření pro ME sérii, co se týká hratelnosti. Na hráče čeká na začátku vyšetřovací část, která je sice dost jednoduchá, avšak na poměry ME nezvyklá a docela osvěžující. Následuje akční část s menší znepokojivou vsuvkou, kdy jsem měla za úkol navštívit doly, kde na mě čekala posádka, která se chovala podivně a jakoby byla duchem nepřítomná. Na ty jejich pohledy budu ještě dlouho vzpomínat. A konečně třetí část, která se odehrávala na mořské planetě a která nabídla i podvodní svět. Ten byl ještě více nezvyklý a popravdě jsem to vůbec nečekala. Jen škoda, že tato část nebyla o něco delší a vlastně se jen sestávala z držení tlačítka vpřed.
DLC navíc rozšiřuje lore hry a vůbec by mi nevadilo, kdyby finální rozhovor byl ještě o pár minut delší a položené otázky byly zodpovězeny o něco důkladněji. Trochu mě zamrzela absence nějaké větší reakce světa ME na můj podvodní objev. Sice většina posádky se "povinně" nad tím pozastavila, ale hned se jelo dál. Nejvíce ovšem zamrzí nulový vliv na příběh v základní hře a jeho vyústění. Leviathan se tak stává jen menší odbočkou, která je významná pro příběhové pozadí, avšak bezvýznamná pro celkovou hru. Ta malá zmínka na konci je málo.
DLC navíc rozšiřuje lore hry a vůbec by mi nevadilo, kdyby finální rozhovor byl ještě o pár minut delší a položené otázky byly zodpovězeny o něco důkladněji. Trochu mě zamrzela absence nějaké větší reakce světa ME na můj podvodní objev. Sice většina posádky se "povinně" nad tím pozastavila, ale hned se jelo dál. Nejvíce ovšem zamrzí nulový vliv na příběh v základní hře a jeho vyústění. Leviathan se tak stává jen menší odbočkou, která je významná pro příběhové pozadí, avšak bezvýznamná pro celkovou hru. Ta malá zmínka na konci je málo.
Stygian: Reign of the Old Ones
Fredericco„Stygian není o tom vyhrát, ale vydržet.“
Přesně tohle vám hra říká v jednom ze svých tipů během načítací obrazovky a podle mě to dokonale vystihuje, co vás během hraní čeká. Budete krvácet, budete trpět, a pokud vám během vašeho dobrodružství jenom trochu přeskočí, můžete se považovat za šťastné.
Ocitáte se ve městě Arkham, uvězněném v neznámém světě. To proč, jak a kdo, to vám nikdo neřekne. Jste sami, a pokud chcete zjistit pravdu, budete se muset postavit tomu nejhoršímu, co před vás může město postavit. Monstra, kultisté, nevysvětlitelné jevy nebo samotní obyvatelné města, kteří už dávno nemají všech šest pohromadě. Navíc je dost pravděpodobné, že se k nim v nejbližší době přidáte.
Nejsem žádný velký fanda děl H. P. Lovecrafta, ale Stygian: Reign of the Old Ones, si okamžitě získalo mou pozornost svou atmosférou. Všechno je špinavé, ponuré a kam se podíváte, tam vidíte zoufalství, beznaděj a hromadu šílenství. Příběh není špatný, celkem mě i bavil, ale jak jsem se pomalu blížil ke konci, zdálo se mi, že ho tvůrci poněkud uspěchali. Mnoho otázek zůstalo nezodpovězeno a já byl z toho všeho tak nějak zmatený.
Hra je RPG, které vám dává celou řadu možností, jak postupovat a řešit jednotlivé problémy. To vše ještě doplněné tahovými souboji, které v závislosti na vašem přístupu nemusíte skoro ani podstupovat.
Hned na samém začátku vás čeká tvoření postavy, které je celkem originální. Například takový věk, který je ve většině hrách slouží spíše kosmetický detail, má zde vliv na vaše statistiky a dovednosti. Ano, mladá postava je silná a vitální, ale zase postrádá zkušenosti. Stará má zase na své straně léta praxe, není však už nejmladší, což se podepsalo na jejím fyzickém stavu. Nebo se můžete rozhodnout jít zlatou střední cestou, kde nemáte žádné výrazné bonusy ani postihy.
Další zajímavou možností tvorby, je víra vaší postavy. Ta vám do jisté míry určuje, jak byste měli hrát. Můj kriminálník byl například materialisticky založený, tudíž se z každé situace snažil vytřískat, co to šlo. Jistě, možná jsem si nezískal obdiv některých lidí a spoustě dalších jsem lhal, ale náboje si za dobrý pocit nekoupíte. Kromě samotného roleplaye má dodržování vašeho přesvědčení také pozitivní vliv na vaší příčetnost.
Povolání jako takové zde nenaleznete, místo toho tu jsou archetypy, kterých je celkem osm. Každý má své silné stránky a případné bonusy. Některé se týkají vybavení, jiné charaktery mají do začátku rovnou společníka. Jak svou postavu budete hrát, je ale čistě na vás. Nikdo vám nebrání hrát vojáka jako specialistu na pušky, nebo třeba jako plíživého řezníka se sekerou.
Hratelnost samotná se skládá především z prozkoumávání samotného města a odhalování jeho tajemství. Pomalu rozplétáte jednu záhadu za druhou, abyste si později uvědomili, že to možná nebyl ten nejlepší nápad. V závislosti na vaší postavě si pak zvolíte pro vás nejlepší cestu. Budete se plížit tiše jako stín, nebo se zkusíte z problémů raději vykecat. Někdo dává třeba přednost okultním uměním, zatím co jiní se raději spolehnou na svůj věrný šestiraňák.
Možností, jak už jsem se zmínil, je tu hodně. Souboje jsou jednou z nich, ne vždy jsou ale tou nejlepší volbou. Někdy se vyplatí spíše utéct a zbytečně neriskovat fyzickou, či mentální újmu. Obzvláště na to druhé se tady hraje hodně.
Mysl je něco křehkého a hra bude dělat vše pro to, aby vám jí co nejvíc poškodila. Tady nejste žádným otupělým superhrdinou, ale obyčejnou lidskou bytostí. Každá děsivá událost, každé zohavené tělo, dokonce každý střet vaší postavu traumatizuje a okrádá jí o její příčetnost. Kromě normálních zkušeností pak sbíráte ještě negativní body, díky kterým můžete získat nějaké postihy. Než dojdete na samotný konec hry, vypěstujete si jednu nebo dvě psychické poruchy. Já sám skončil jako paranoik závislý na lécích a alkoholu, s citovou vazbou na své společníky.
Stygian je RPG jako žádné jiné. Není to dokonalá hra a bezpochyby se tu najde pár vad na kráse, ale na druhou stranu nabízí neokoukané zasazení, řadu možností a zajímavé mechaniky. Věřím, že si hra najde své hráče, ať už z řad fandů H. P. Lovecrafta, nebo mezi těmi, kteří s jeho světem neměli ještě co dočinění.
Přesně tohle vám hra říká v jednom ze svých tipů během načítací obrazovky a podle mě to dokonale vystihuje, co vás během hraní čeká. Budete krvácet, budete trpět, a pokud vám během vašeho dobrodružství jenom trochu přeskočí, můžete se považovat za šťastné.
Ocitáte se ve městě Arkham, uvězněném v neznámém světě. To proč, jak a kdo, to vám nikdo neřekne. Jste sami, a pokud chcete zjistit pravdu, budete se muset postavit tomu nejhoršímu, co před vás může město postavit. Monstra, kultisté, nevysvětlitelné jevy nebo samotní obyvatelné města, kteří už dávno nemají všech šest pohromadě. Navíc je dost pravděpodobné, že se k nim v nejbližší době přidáte.
Nejsem žádný velký fanda děl H. P. Lovecrafta, ale Stygian: Reign of the Old Ones, si okamžitě získalo mou pozornost svou atmosférou. Všechno je špinavé, ponuré a kam se podíváte, tam vidíte zoufalství, beznaděj a hromadu šílenství. Příběh není špatný, celkem mě i bavil, ale jak jsem se pomalu blížil ke konci, zdálo se mi, že ho tvůrci poněkud uspěchali. Mnoho otázek zůstalo nezodpovězeno a já byl z toho všeho tak nějak zmatený.
Hra je RPG, které vám dává celou řadu možností, jak postupovat a řešit jednotlivé problémy. To vše ještě doplněné tahovými souboji, které v závislosti na vašem přístupu nemusíte skoro ani podstupovat.
Hned na samém začátku vás čeká tvoření postavy, které je celkem originální. Například takový věk, který je ve většině hrách slouží spíše kosmetický detail, má zde vliv na vaše statistiky a dovednosti. Ano, mladá postava je silná a vitální, ale zase postrádá zkušenosti. Stará má zase na své straně léta praxe, není však už nejmladší, což se podepsalo na jejím fyzickém stavu. Nebo se můžete rozhodnout jít zlatou střední cestou, kde nemáte žádné výrazné bonusy ani postihy.
Další zajímavou možností tvorby, je víra vaší postavy. Ta vám do jisté míry určuje, jak byste měli hrát. Můj kriminálník byl například materialisticky založený, tudíž se z každé situace snažil vytřískat, co to šlo. Jistě, možná jsem si nezískal obdiv některých lidí a spoustě dalších jsem lhal, ale náboje si za dobrý pocit nekoupíte. Kromě samotného roleplaye má dodržování vašeho přesvědčení také pozitivní vliv na vaší příčetnost.
Povolání jako takové zde nenaleznete, místo toho tu jsou archetypy, kterých je celkem osm. Každý má své silné stránky a případné bonusy. Některé se týkají vybavení, jiné charaktery mají do začátku rovnou společníka. Jak svou postavu budete hrát, je ale čistě na vás. Nikdo vám nebrání hrát vojáka jako specialistu na pušky, nebo třeba jako plíživého řezníka se sekerou.
Hratelnost samotná se skládá především z prozkoumávání samotného města a odhalování jeho tajemství. Pomalu rozplétáte jednu záhadu za druhou, abyste si později uvědomili, že to možná nebyl ten nejlepší nápad. V závislosti na vaší postavě si pak zvolíte pro vás nejlepší cestu. Budete se plížit tiše jako stín, nebo se zkusíte z problémů raději vykecat. Někdo dává třeba přednost okultním uměním, zatím co jiní se raději spolehnou na svůj věrný šestiraňák.
Možností, jak už jsem se zmínil, je tu hodně. Souboje jsou jednou z nich, ne vždy jsou ale tou nejlepší volbou. Někdy se vyplatí spíše utéct a zbytečně neriskovat fyzickou, či mentální újmu. Obzvláště na to druhé se tady hraje hodně.
Mysl je něco křehkého a hra bude dělat vše pro to, aby vám jí co nejvíc poškodila. Tady nejste žádným otupělým superhrdinou, ale obyčejnou lidskou bytostí. Každá děsivá událost, každé zohavené tělo, dokonce každý střet vaší postavu traumatizuje a okrádá jí o její příčetnost. Kromě normálních zkušeností pak sbíráte ještě negativní body, díky kterým můžete získat nějaké postihy. Než dojdete na samotný konec hry, vypěstujete si jednu nebo dvě psychické poruchy. Já sám skončil jako paranoik závislý na lécích a alkoholu, s citovou vazbou na své společníky.
Stygian je RPG jako žádné jiné. Není to dokonalá hra a bezpochyby se tu najde pár vad na kráse, ale na druhou stranu nabízí neokoukané zasazení, řadu možností a zajímavé mechaniky. Věřím, že si hra najde své hráče, ať už z řad fandů H. P. Lovecrafta, nebo mezi těmi, kteří s jeho světem neměli ještě co dočinění.
Flashback: The Quest for Identity
ZephyrCZDelphine Software ve své době byla nejenom má modla, co se týká plošinovek. Ano, k tomuto statusu jim stačila hra Another World a o dva roky později vydaný a nyní popisovaný Flashback. Flashback byl velmi dobře přijatý jak odbornou kritikou, tak samotnými hráči. Když jsem hru ale včera po delší době opět dohrál, nemohu se ubránit dojmu, že ne vše na ní bylo uděláno tak, jak je obecně považováno. Nechci jí přesto upírat status legendy, sám stále Flashback považuji za jeden z těch wow momentů, které jsem na své 386 zažil.
Kde Flashback zaujme i dnešního hráče, je skvělá animace nejen hlavního hrdiny. Animace postav byla vytvořena tzv. rotoskopií, tedy stejně jako byl animován Prince of Persia , ale zde byla použita pokročilejší forma a nutno uznat, že animace je i dnešní dobu velmi plynulá a působivá. Po grafické stránce hře neubírá na kráse ani nízké rozlišení a viditelné pixely, grafici v Delphine Software prostě ve své době opravdu uměli. Variabilní prostředí, kontrastní prvky v popředí i pozadí, vhodná paleta barev, to vše vytváří skvělý dojem z grafické stránky i dnes.
Hudba, i když je využívána ve hře pomálu, velmi dobře přispívá k atmosféře. Hudební motivy uvádí buď část hry, kde lze očekávat napětí, případně souboje, kterým dodává další dávku energie. Zvuky jsou, minimálně v případě PC verze, řekněme spíše průměrné. Neurazí, nenadchnou.
Čím Flashback ve své době ale velmi zaujal, bylo vyprávění příběhu. Kromě krásných animací rozdělující jednotlivé levely, se hra nebála používat ani animace v rámci průchodu hrou. Dobíjení štítů, sebrání předmětů ze země, příběhový předěl uprostřed levelu, to vše velmi dobře buduje atmosféru a Flashback patří zaslouženě mezi ten typ plošinovek, které zaujmou na první i druhý pohled. Ve své době byl tento přístup velmi originální a přijatý s nadšením. Příběh je sám o sobě jednoduchý, ale na úroveň plošinovky podaný skvělým způsobem.
Flashback se od svých konkurentů odlišoval také inventářem a častým používáním předmětů na různých místech hry. Až adventurní prvky, byť ve zjednodušené formě, opět velmi silně budují atmosféru. Pro získání některých předmětů je tak potřeba finanční hotovost, kterou lze získat přijímáním zakázek a odvádění práce. Aby Conrad ale mohl zakázky přijímat, potřebuje identifikační kartu. Podobné závislosti v rámci úkolů pomáhají budovat uvěřitelnost světa, bohužel se zhruba v polovině hry vytratí. Přesto si pamatuji, jak jsem byl z tohoto prvku ve své době nadšený, svěže působí i dnes.
Kde hra již nepůsobí tak skvěle, je samotné ovládání Conrada. Pohyb po levelech je rozdělený na obrazovky, přitom občas je potřeba načasovat skok z plošinky na plošinku přesně u kraje obrazovky, ale s rozběhem. Je se tedy třeba rozběhnout v jedné obrazovce, běžet do jiné a tam, hned po přepnutí z obrazu na obraz, trefit místo skoku. Díky přepínání obrazovek je tato činnost občas dost nepřesná.
Samotné boje jsou poměrně jednoduché, ale v momentě kdy je nepřátel více, doplácí hráč na pomalé otáčení z rozběhu, případně na pomalé sbírání se ze země v momentě, kdy dostane zásah, který ho srazí. Nepřátelé jsou naopak vcelku agilní a některé části jsem musel opakovat více než mi bylo příjemné pouze proto, že Conrad “nestíhal” větší počet rychlých nepřátel.
Hra, bohužel, je z počátku zábavnější, než ke konci. Prostředí hry se mění tím jak postupuje samotný příběh a musím říct, že především první dva levely (džungle a město New Washington) jsou velice zábavné a poměrně logicky propojené. Nebudu prozrazovat kam se hra posouvá dále, ale kvalita úrovní jde dolů, tak jako nápady, které jednotlivé levely ozvláštňují a propůjčují jim atmosféru. Tam kde z počátku hráč tápá a nadšeně objevuje samotný svět, tam kde v druhém levelu žasne nad propojením jednotlivých úkolů a jejich provedení, tam ke konci hry sklouzává Flashback do obyčejné střílecí plošinovky s neustálým nabíjením štítů, bez dalších nápadů, kterých byl přitom začátek hry plný. Jako kdyby autoři ve třetím a čtvrtém levelu ztratili nápady, nebo čas na dokončení hry.
Flashbacku příliš nepomůžou ani některé nelogické věci. Conrad může nabíjet své štíty ve stejných stanicích uprostřed džungle(?) na měsíci Titanu, tak jako na Zemi ve městě , ale také na mimozemské planetě bůh ví kde hluboko ve vesmíru. Výtahy jsou zcela identické v džungli, ve městě i na planetě mimozemšťanů. Prostředí se sice mění, ale jeho struktura a podobnost je napříč celou hrou stejná a tak je rozdíl především v tom, že v džungli jsou například dveře (dveře, které stojí jen tak v cestě a v džungli, ano) potažené zelenou barvou, ve městě se nachází v betonové zástavbě a na planetě mimozemšťanů jsou zcela identické dveře pouze nabarvené do fialova. Všude se všechno používá a vypadá stejně , byť hráč navštíví několik planet.
Co také zamrzí, jsou jedny jediné dveře za celou hru, které nejdou otevřít jinak, než výstřelem do nich. Všechny ostatní dveře ve hře se otevírají buď na čidla, nebo pomocí přístupových karet. Až ke konci hry narazí hráč na jediné dveře, které se zcela nelogicky otevřou poté, co je do nich střeleno. Vzhledem k tomu že takové místo je ve hře jediné, může způsobit slušný zákys, protože ve ¾ hry už nikoho do dveří střelit nenapadne, když hráč ví, že za celou hru tohle nikdy nefungovalo
Pokud ale vynechám výše popsané nelogické/nedotažené věci, máme před sebou stále skvělou hru, kterou jsem za svůj život dohrál už několikrát a určitě ne naposledy. Grafická stránka je obecně velmi povedená, gameplay taktéž a příběh dokáže, na to že se jedná o plošinovku, postupným dávkováním udržet hráče v napětí. Flashback tedy doporučuji všem. Veteráni tuhle hru velmi dobře znají a nováčci si mohou zahrát jednu z těch plošinovek, která i přes své chyby dodnes zůstává právem v srdcích mnohých hráčů.
Kde Flashback zaujme i dnešního hráče, je skvělá animace nejen hlavního hrdiny. Animace postav byla vytvořena tzv. rotoskopií, tedy stejně jako byl animován Prince of Persia , ale zde byla použita pokročilejší forma a nutno uznat, že animace je i dnešní dobu velmi plynulá a působivá. Po grafické stránce hře neubírá na kráse ani nízké rozlišení a viditelné pixely, grafici v Delphine Software prostě ve své době opravdu uměli. Variabilní prostředí, kontrastní prvky v popředí i pozadí, vhodná paleta barev, to vše vytváří skvělý dojem z grafické stránky i dnes.
Hudba, i když je využívána ve hře pomálu, velmi dobře přispívá k atmosféře. Hudební motivy uvádí buď část hry, kde lze očekávat napětí, případně souboje, kterým dodává další dávku energie. Zvuky jsou, minimálně v případě PC verze, řekněme spíše průměrné. Neurazí, nenadchnou.
Čím Flashback ve své době ale velmi zaujal, bylo vyprávění příběhu. Kromě krásných animací rozdělující jednotlivé levely, se hra nebála používat ani animace v rámci průchodu hrou. Dobíjení štítů, sebrání předmětů ze země, příběhový předěl uprostřed levelu, to vše velmi dobře buduje atmosféru a Flashback patří zaslouženě mezi ten typ plošinovek, které zaujmou na první i druhý pohled. Ve své době byl tento přístup velmi originální a přijatý s nadšením. Příběh je sám o sobě jednoduchý, ale na úroveň plošinovky podaný skvělým způsobem.
Flashback se od svých konkurentů odlišoval také inventářem a častým používáním předmětů na různých místech hry. Až adventurní prvky, byť ve zjednodušené formě, opět velmi silně budují atmosféru. Pro získání některých předmětů je tak potřeba finanční hotovost, kterou lze získat přijímáním zakázek a odvádění práce. Aby Conrad ale mohl zakázky přijímat, potřebuje identifikační kartu. Podobné závislosti v rámci úkolů pomáhají budovat uvěřitelnost světa, bohužel se zhruba v polovině hry vytratí. Přesto si pamatuji, jak jsem byl z tohoto prvku ve své době nadšený, svěže působí i dnes.
Kde hra již nepůsobí tak skvěle, je samotné ovládání Conrada. Pohyb po levelech je rozdělený na obrazovky, přitom občas je potřeba načasovat skok z plošinky na plošinku přesně u kraje obrazovky, ale s rozběhem. Je se tedy třeba rozběhnout v jedné obrazovce, běžet do jiné a tam, hned po přepnutí z obrazu na obraz, trefit místo skoku. Díky přepínání obrazovek je tato činnost občas dost nepřesná.
Samotné boje jsou poměrně jednoduché, ale v momentě kdy je nepřátel více, doplácí hráč na pomalé otáčení z rozběhu, případně na pomalé sbírání se ze země v momentě, kdy dostane zásah, který ho srazí. Nepřátelé jsou naopak vcelku agilní a některé části jsem musel opakovat více než mi bylo příjemné pouze proto, že Conrad “nestíhal” větší počet rychlých nepřátel.
Hra, bohužel, je z počátku zábavnější, než ke konci. Prostředí hry se mění tím jak postupuje samotný příběh a musím říct, že především první dva levely (džungle a město New Washington) jsou velice zábavné a poměrně logicky propojené. Nebudu prozrazovat kam se hra posouvá dále, ale kvalita úrovní jde dolů, tak jako nápady, které jednotlivé levely ozvláštňují a propůjčují jim atmosféru. Tam kde z počátku hráč tápá a nadšeně objevuje samotný svět, tam kde v druhém levelu žasne nad propojením jednotlivých úkolů a jejich provedení, tam ke konci hry sklouzává Flashback do obyčejné střílecí plošinovky s neustálým nabíjením štítů, bez dalších nápadů, kterých byl přitom začátek hry plný. Jako kdyby autoři ve třetím a čtvrtém levelu ztratili nápady, nebo čas na dokončení hry.
Flashbacku příliš nepomůžou ani některé nelogické věci. Conrad může nabíjet své štíty ve stejných stanicích uprostřed džungle(?) na měsíci Titanu, tak jako na Zemi ve městě , ale také na mimozemské planetě bůh ví kde hluboko ve vesmíru. Výtahy jsou zcela identické v džungli, ve městě i na planetě mimozemšťanů. Prostředí se sice mění, ale jeho struktura a podobnost je napříč celou hrou stejná a tak je rozdíl především v tom, že v džungli jsou například dveře (dveře, které stojí jen tak v cestě a v džungli, ano) potažené zelenou barvou, ve městě se nachází v betonové zástavbě a na planetě mimozemšťanů jsou zcela identické dveře pouze nabarvené do fialova. Všude se všechno používá a vypadá stejně , byť hráč navštíví několik planet.
Co také zamrzí, jsou jedny jediné dveře za celou hru, které nejdou otevřít jinak, než výstřelem do nich. Všechny ostatní dveře ve hře se otevírají buď na čidla, nebo pomocí přístupových karet. Až ke konci hry narazí hráč na jediné dveře, které se zcela nelogicky otevřou poté, co je do nich střeleno. Vzhledem k tomu že takové místo je ve hře jediné, může způsobit slušný zákys, protože ve ¾ hry už nikoho do dveří střelit nenapadne, když hráč ví, že za celou hru tohle nikdy nefungovalo
Pokud ale vynechám výše popsané nelogické/nedotažené věci, máme před sebou stále skvělou hru, kterou jsem za svůj život dohrál už několikrát a určitě ne naposledy. Grafická stránka je obecně velmi povedená, gameplay taktéž a příběh dokáže, na to že se jedná o plošinovku, postupným dávkováním udržet hráče v napětí. Flashback tedy doporučuji všem. Veteráni tuhle hru velmi dobře znají a nováčci si mohou zahrát jednu z těch plošinovek, která i přes své chyby dodnes zůstává právem v srdcích mnohých hráčů.
Pro: Zajímavý příběh, různorodé prostředí, adventurní prvky, hudební doprovod, animace, grafická stylizace
Proti: Většinu dobrých nápadů hra předvede pouze na začátku, neustálá recyklace různých prvků v prostředí, občas nepříliš šťastné ovládání, v druhé polovině hry stereotyp
Hellblade: Senua's Sacrifice
joehotDohráno. A je to ohromná pecka.
Dlouho jsem nebyl takhle vtaženej do hry, která mě zároveň děsí i dojímá, která funguje moc dobře nápaditými herními mechanismy, příběhem, zpracováním, hudbou, temnou atmosférou... a hlavně myšlenkou.
Hlavní hrdinka, mladá piktská válečnice Senua, se vydává do vikinského pekla. A jelikož sama trpí mentálními poruchami, je to peklo dvojnásobný.
Na vývoji téhle akční adventury spolupracovali lidé s psychózami i psychiatři, aby bylo zachycení jednotlivých příznaků (od hlasů - zábavný je, že vás hra na začátku přivítá jako nový hlas v hrdinčině hlavě -, přes halucinace, po hledání vzorů v okolí, které tady představuje časté řešení "puzzlů") co nejvěrohodnější.
Hellblade tak dokazuje, jak velkým vypravěčským médiem mohou videohry být - mohou vám dát prožít i stavy, o kterých se vám snad ani nezdálo (tedy, doufám v to, i za vás).
Dlouho jsem nebyl takhle vtaženej do hry, která mě zároveň děsí i dojímá, která funguje moc dobře nápaditými herními mechanismy, příběhem, zpracováním, hudbou, temnou atmosférou... a hlavně myšlenkou.
Hlavní hrdinka, mladá piktská válečnice Senua, se vydává do vikinského pekla. A jelikož sama trpí mentálními poruchami, je to peklo dvojnásobný.
Na vývoji téhle akční adventury spolupracovali lidé s psychózami i psychiatři, aby bylo zachycení jednotlivých příznaků (od hlasů - zábavný je, že vás hra na začátku přivítá jako nový hlas v hrdinčině hlavě -, přes halucinace, po hledání vzorů v okolí, které tady představuje časté řešení "puzzlů") co nejvěrohodnější.
Hellblade tak dokazuje, jak velkým vypravěčským médiem mohou videohry být - mohou vám dát prožít i stavy, o kterých se vám snad ani nezdálo (tedy, doufám v to, i za vás).
Pro: myšlenka, nápadité herní mechaniky
The Incredible Adventures of Van Helsing
RemixSvKÚvod do deja
V koži mladého syna slávneho lovca Van Helsinga sa vydáme na pomoc kráľovstvu Borgovia.
Čo hra ponúkne?
➤hlavnu postavu, spoločníčku a ich schopnosti: k postavám v diablovkách si ja neviem vytvoriť nejaký extrémny vzťah. A preto neviem postavu Van Helsinga nejako špeciálne ohodnotiť. Vďaka DLC Thaumaturge som si zvolil magického Helsinga a určite toho neľutujem. Prehadzovanie schopností bolo otravné, čiže som celú hru používal dve kúzla a občas som k tomu dodal nejaké iné. A k tomu všetkému vás celú hru sprevádza lady Katarina, ktorá vám veľmi rada do všetkého rozpráva ale aj vám vždy pomôže v boji či poberie prebytočné predmety. Taktiež má svoje schopnosti, ktoré ale ked vylepšujete tak sa vám zvyšuje či už útok, mana alebo iné.
➤príbeh: nič zaujímavé čo by sme medzi hrami už nevideli. Záchrana krajiny a mesta pred rôznymi príšerami a jedným šialeným profesorom. Žiadne veľké zvraty a vlastne nič čo by zaujalo.
➤questy: niektoré sú pojaté celkom pekne čo sa príbehovej stránky týka ale aj tak sú poväčšine o tom istom. Bež tam, prines to alebo bež tam a zabi tamto. V úlohách môžete neuspieť a už nedostanete šancu ich skúsiť znovu čo sa mi párkrát stalo, samozrejme ale nie pri tých hlavných. Plusom určite je že samotných questov nie je v hre až také množstvo, takže pokiaľ ich budete chcieť splniť všetky, tak vám to nezaberie ani toľko času.
➤rozsiahle lokácie: neni ich veľa ale o to lepšie sú spracované, podľa môjho názoru. Dostanete sa do lesov, stôk či ulíc mesta a každá lokácia je primerane veľká a hlavne plná nepriateľov.
➤nepriateľov a bossov: keď sa nad tým zamyslím tak v každej lokácii sa opakoval jej špecifický druh nepriateľov dosť často. Ale nevadilo mi to. Neustále zabíjate veľké množstvo monštier a aj keď sa z toho po čase môže stať repetetívna záležitosť tak mne sa to nestalo. Stretnete či už vlkodlakov, pavúkov alebo napríklad také stroje. Plus z času na čas narazíte na nejaké miestneho bossa, ktorý sú na klasickej obtiažnosti celkom jednoduchý. Finále ma sklamalo celkom dosť, keďže po každej vašej smrti ste sa objavili v boss miestnosti a samotný boss mal rovnako HP ako predtým než ste zomreli.
➤iné menšie pozitíva: veľmi sa mi páčil nápad s obranou vašej základne. Čítal som že v ďalšom dieli sú tieto obranné misie ešte zábavnejšie. Občas ma potešila ja nejaká tá hláška od Katariny či referencia na pána prsteňov, v ktorej mi chcel nejaký hajzlík ukradnúť miláška.
➤iné menšie negatíva: preplnenosť inventáru sa dostavovala na každom kroku. Keby to aspoň boli itemy ktoré využijem ale väčšina z nich bolo slabších a preto som za celú hru vymenil hlavnú zbraň tak 7 krát. A naozaj neviem či som blbec ja alebo sa dá lišta na ktorej sú schopnosti nejako zväčšiť ale ja som mohol používať len dve primárne a keď som chcel iné tak som si to musel ručne prehodiť. V dvojke som si všimol že ich môžem mať naraz nasadených viacej ale naozaj neviem či sa to dalo aj tu. Nerátam aury a triky, ktoré som mal nasadené tak 4.
!! Záverečné zhrnutie !!
Na Steame, dosť často bývajú všetky tri časti The Incredible Adventures of Van Helsing v zľave. A tak som sa rozhodol ich konečne kúpiť a postupne prejsť. Čo sa týka prvej časti, tak ako začiatok príbehu je to celkom slušné. Aj keď si k postavám v diablovkách moc vzťah vytvoriť nedokážem tak Van Helsing mladší je na vonok sympaťák, ale nič viac k tomu moc nepoviem. Spolu s ním cestuje aj spoločníčka Katarína, u ktorej ma viac ako jej bojové dovednosti, bavilo jej komentovanie väčšiny situácii. Po príbehovej stránke hra nejako nevyniká, keďže vás nedokáže ničím prekvapiť a šialeného vedca som už ako záporáka pár krát videl. Prejdeme si pár peknými a hlavne veľkými lokáciami, ktoré sú preplnené nepriateľmi ako vlkodlaci či stroje. Raz za čas sa objaví aj boss. No na tradičnej strednej obtiažnosti nie sú žiadna veľká výzva, a to ani ten finálny bohužiaľ. Určite veľkým plusom sú hlavne schopnosti Van Helsinga. Vdaka DLC som bol mág a tak som používal kúzla na diaľku či vyvolávanie. No musím sa priznať že som celú hru prešiel prakticky za pomoci 3 kúziel plus liečenia. A to aj hlavne kvôli tomu že sa mi nechcelo neustále prehadzovať ručne schopnosti, pretože som nenašiel jednoduchší spôsob. V dvojke to už je našťastie vyriešené. Ako menší mínus by som uviedol aj príliš veľa itemov, ktoré vám neustále preplňajú inventár. A tak sa na konci hry môže stať že máte neskutočne množstvo peňazí za predané predmety. Ale aspoň ich môžete používať na oživenie samého seba. Prvý diel som si celkom užil aj keď určite je na čom pracovať. Dúfam že sa mi podarí prejsť celú trilógiu a že na konci budem môcť napísať len kladné hodnotenie.
➤Čas strávený v hre: 13,5 hodín
➤Achievementy: 62/95
HODNOTENIE: 70/100%
V koži mladého syna slávneho lovca Van Helsinga sa vydáme na pomoc kráľovstvu Borgovia.
Čo hra ponúkne?
➤hlavnu postavu, spoločníčku a ich schopnosti: k postavám v diablovkách si ja neviem vytvoriť nejaký extrémny vzťah. A preto neviem postavu Van Helsinga nejako špeciálne ohodnotiť. Vďaka DLC Thaumaturge som si zvolil magického Helsinga a určite toho neľutujem. Prehadzovanie schopností bolo otravné, čiže som celú hru používal dve kúzla a občas som k tomu dodal nejaké iné. A k tomu všetkému vás celú hru sprevádza lady Katarina, ktorá vám veľmi rada do všetkého rozpráva ale aj vám vždy pomôže v boji či poberie prebytočné predmety. Taktiež má svoje schopnosti, ktoré ale ked vylepšujete tak sa vám zvyšuje či už útok, mana alebo iné.
➤príbeh: nič zaujímavé čo by sme medzi hrami už nevideli. Záchrana krajiny a mesta pred rôznymi príšerami a jedným šialeným profesorom. Žiadne veľké zvraty a vlastne nič čo by zaujalo.
➤questy: niektoré sú pojaté celkom pekne čo sa príbehovej stránky týka ale aj tak sú poväčšine o tom istom. Bež tam, prines to alebo bež tam a zabi tamto. V úlohách môžete neuspieť a už nedostanete šancu ich skúsiť znovu čo sa mi párkrát stalo, samozrejme ale nie pri tých hlavných. Plusom určite je že samotných questov nie je v hre až také množstvo, takže pokiaľ ich budete chcieť splniť všetky, tak vám to nezaberie ani toľko času.
➤rozsiahle lokácie: neni ich veľa ale o to lepšie sú spracované, podľa môjho názoru. Dostanete sa do lesov, stôk či ulíc mesta a každá lokácia je primerane veľká a hlavne plná nepriateľov.
➤nepriateľov a bossov: keď sa nad tým zamyslím tak v každej lokácii sa opakoval jej špecifický druh nepriateľov dosť často. Ale nevadilo mi to. Neustále zabíjate veľké množstvo monštier a aj keď sa z toho po čase môže stať repetetívna záležitosť tak mne sa to nestalo. Stretnete či už vlkodlakov, pavúkov alebo napríklad také stroje. Plus z času na čas narazíte na nejaké miestneho bossa, ktorý sú na klasickej obtiažnosti celkom jednoduchý. Finále ma sklamalo celkom dosť, keďže po každej vašej smrti ste sa objavili v boss miestnosti a samotný boss mal rovnako HP ako predtým než ste zomreli.
➤iné menšie pozitíva: veľmi sa mi páčil nápad s obranou vašej základne. Čítal som že v ďalšom dieli sú tieto obranné misie ešte zábavnejšie. Občas ma potešila ja nejaká tá hláška od Katariny či referencia na pána prsteňov, v ktorej mi chcel nejaký hajzlík ukradnúť miláška.
➤iné menšie negatíva: preplnenosť inventáru sa dostavovala na každom kroku. Keby to aspoň boli itemy ktoré využijem ale väčšina z nich bolo slabších a preto som za celú hru vymenil hlavnú zbraň tak 7 krát. A naozaj neviem či som blbec ja alebo sa dá lišta na ktorej sú schopnosti nejako zväčšiť ale ja som mohol používať len dve primárne a keď som chcel iné tak som si to musel ručne prehodiť. V dvojke som si všimol že ich môžem mať naraz nasadených viacej ale naozaj neviem či sa to dalo aj tu. Nerátam aury a triky, ktoré som mal nasadené tak 4.
!! Záverečné zhrnutie !!
Na Steame, dosť často bývajú všetky tri časti The Incredible Adventures of Van Helsing v zľave. A tak som sa rozhodol ich konečne kúpiť a postupne prejsť. Čo sa týka prvej časti, tak ako začiatok príbehu je to celkom slušné. Aj keď si k postavám v diablovkách moc vzťah vytvoriť nedokážem tak Van Helsing mladší je na vonok sympaťák, ale nič viac k tomu moc nepoviem. Spolu s ním cestuje aj spoločníčka Katarína, u ktorej ma viac ako jej bojové dovednosti, bavilo jej komentovanie väčšiny situácii. Po príbehovej stránke hra nejako nevyniká, keďže vás nedokáže ničím prekvapiť a šialeného vedca som už ako záporáka pár krát videl. Prejdeme si pár peknými a hlavne veľkými lokáciami, ktoré sú preplnené nepriateľmi ako vlkodlaci či stroje. Raz za čas sa objaví aj boss. No na tradičnej strednej obtiažnosti nie sú žiadna veľká výzva, a to ani ten finálny bohužiaľ. Určite veľkým plusom sú hlavne schopnosti Van Helsinga. Vdaka DLC som bol mág a tak som používal kúzla na diaľku či vyvolávanie. No musím sa priznať že som celú hru prešiel prakticky za pomoci 3 kúziel plus liečenia. A to aj hlavne kvôli tomu že sa mi nechcelo neustále prehadzovať ručne schopnosti, pretože som nenašiel jednoduchší spôsob. V dvojke to už je našťastie vyriešené. Ako menší mínus by som uviedol aj príliš veľa itemov, ktoré vám neustále preplňajú inventár. A tak sa na konci hry môže stať že máte neskutočne množstvo peňazí za predané predmety. Ale aspoň ich môžete používať na oživenie samého seba. Prvý diel som si celkom užil aj keď určite je na čom pracovať. Dúfam že sa mi podarí prejsť celú trilógiu a že na konci budem môcť napísať len kladné hodnotenie.
➤Čas strávený v hre: 13,5 hodín
➤Achievementy: 62/95
HODNOTENIE: 70/100%
Batman: The Telltale Series - Episode 5: City of Light
GarretPůvodně jsem neměl potřebu zkoušet další variaci batmanova příběhu. A už vůbec ne od teltejlů. Jenže osud tomu chtěl a mně přistál klíč v knihovně (díky Bumtaratovi) a při první zkoušce Steamlinku se tahle "pressing-buttons-and-if-not-doesnotmatter interaktivní adventura" zdála jako ideální.
Telltale se snaží tvořit svůj vlastní příběh na základech universa. Z nečekaných charakterů dělají záporáky, mnohem více se zaměřují na rodinu Waynů a vůbec se mi tenhle směr hodně líbí. Je to svěží, není to tak černobílé a překvapivě musím uznat, že se jedná o mé druhé nejoblíbenější herní ztvárnění Batmana, hned po Arkham Asylum - samozřejmě pouze po stránce příběhu, protože herně je to bída.
Ale od Talltale se v tomhle směru nedá čekat nic jiného. Veškerá interakce je zaměřená na výběry odpovědí, QTE a spojování indícií z místa činu, které nejde poplést. Je to tak strašně jednoduché, že by to tam ani nemuselo bejt. V rámci gameplaye tady "byl" k dispozici i Crowd Play, což je určitá variace na Rozpaky kuchaře Svatopluka - diváci rozhodují o jednotlivých příběhových rozhodnutích v rámci hlasování. To už ale pravděpodobně nefunguje a navíc, kdo by si do toho chtěl nechat kecat, že?
Pro fanoušky DC je tohle určitě dobrá volba, jen je potřeba se připravit na trochu jiný směr příběhu, než na jaký jsme byli zvyklí. Pro umocnění zážitku je možno si koupit DLC Shadow Mode, který celou hru přepne do černobílé, s vybranými barevnými efekty. Vypadá to dobře? Jo. Jestli to za cenu 4€ je nebo není fér, je pak na zvážení každého...
Hodnocení: ✰✰✰
Telltale se snaží tvořit svůj vlastní příběh na základech universa. Z nečekaných charakterů dělají záporáky, mnohem více se zaměřují na rodinu Waynů a vůbec se mi tenhle směr hodně líbí. Je to svěží, není to tak černobílé a překvapivě musím uznat, že se jedná o mé druhé nejoblíbenější herní ztvárnění Batmana, hned po Arkham Asylum - samozřejmě pouze po stránce příběhu, protože herně je to bída.
Ale od Talltale se v tomhle směru nedá čekat nic jiného. Veškerá interakce je zaměřená na výběry odpovědí, QTE a spojování indícií z místa činu, které nejde poplést. Je to tak strašně jednoduché, že by to tam ani nemuselo bejt. V rámci gameplaye tady "byl" k dispozici i Crowd Play, což je určitá variace na Rozpaky kuchaře Svatopluka - diváci rozhodují o jednotlivých příběhových rozhodnutích v rámci hlasování. To už ale pravděpodobně nefunguje a navíc, kdo by si do toho chtěl nechat kecat, že?
Pro fanoušky DC je tohle určitě dobrá volba, jen je potřeba se připravit na trochu jiný směr příběhu, než na jaký jsme byli zvyklí. Pro umocnění zážitku je možno si koupit DLC Shadow Mode, který celou hru přepne do černobílé, s vybranými barevnými efekty. Vypadá to dobře? Jo. Jestli to za cenu 4€ je nebo není fér, je pak na zvážení každého...
Hodnocení: ✰✰✰
The Talos Principle
John MirraVíra. Rozum. Humanita. Stroje. Technologie. Koťátko.
Když jsem The Talos Principle viděl poprvé, moc mě nezaujal a nechápal jsem, o čem to vlastně je a proč by mě to mělo zajímat. Když jsem mu ale dal přes sdílenou Steam knihovnu šanci, naprosto jsem mu propadl.Dobře, možná trochu přeháním, není to hrací automat. Každopádně se mi ale hrozně moc strefil do vkusu tou poklidnou atmosférou, kdy víte, že je ve vašem světě něco špatně (a tak nějak tušíte co), ale nevíte proč to tak je a co to všechno znamená a kdo je ten tajemný hlas, který k vám promlouvá. Navíc ta hudba! Ta naprosto skvělá hudba!
Úrovní je opravdu dost a obtížné jsou tak akorát, zasekl jsem se jenom párkrát a vždycky, když jsem konečně přišel na řešení, připadal jsem si hrozně chytře.
Pokud chcete, můžete si číst v terminálech úryvky (většinou) filozofických děl, popřípadě se přít s umělou inteligencí o nejrůznějších filozofických záležitostech (Jsi stroj nebo osoba? Jak to poznáš? Jak se od sebe liší? Je důležité být osoba? Proč ano, proč ne?). Trochu mě rozčilovalo, že jsou ty odpovědi stavěny tak, že vás hra dostane tam, kde vás chce mít, ale jinak to samozřejmě udělat nešlo, když máte na výběr z omezeného počtu odpovědí. Je ale fajn, že k postupu hrou to nutné není, takže koho by ty rozmluvy nebavily, nemusí je vůbec řešit. Mimoto si tam občas můžete přečíst úryvky z internetu (a poslechnout si audiology), které vám postupně osvětlí, co se vlastně stalo. Některé úryvky mě docela zasáhly, např. tento, tento a na něj navazující tento. Jsem holt cíťa, co se na to dá říct.
Ale opět, pro postup hrou to není nutné vůbec číst.
Hvězdičky jsem nesbíral (jen ty hodně jednoduché), většinou na mě byly moc těžké a neměl jsem moc motivaci se s nimi párat (zvlášť když jsem se dozvěděl, že z hlediska příběhu se mi konec, ke kterému vedou, moc nelíbí).
Já sám mám na tuhle hru hrozně hezké vzpomínky (resp. na dobu, kdy jsem to hrál poprvé), takže se musím krotit, abych to nehrál moc často a abych postupně zapomněl na řešení všech úrovní. K tomu přispěl i datadisk, který se taky povedl (byť tam už mě to filozofování bralo podstatně méně) a kde teda obtížnost hádanek znatelně přituhla. O to větší jsem měl ale radost, když jsem tu hru dohrál (opět bez hvězdiček).
Herní výzva 2020 - Heuréka (HC)
Když jsem The Talos Principle viděl poprvé, moc mě nezaujal a nechápal jsem, o čem to vlastně je a proč by mě to mělo zajímat. Když jsem mu ale dal přes sdílenou Steam knihovnu šanci, naprosto jsem mu propadl.Dobře, možná trochu přeháním, není to hrací automat. Každopádně se mi ale hrozně moc strefil do vkusu tou poklidnou atmosférou, kdy víte, že je ve vašem světě něco špatně (a tak nějak tušíte co), ale nevíte proč to tak je a co to všechno znamená a kdo je ten tajemný hlas, který k vám promlouvá. Navíc ta hudba! Ta naprosto skvělá hudba!
Úrovní je opravdu dost a obtížné jsou tak akorát, zasekl jsem se jenom párkrát a vždycky, když jsem konečně přišel na řešení, připadal jsem si hrozně chytře.
Pokud chcete, můžete si číst v terminálech úryvky (většinou) filozofických děl, popřípadě se přít s umělou inteligencí o nejrůznějších filozofických záležitostech (Jsi stroj nebo osoba? Jak to poznáš? Jak se od sebe liší? Je důležité být osoba? Proč ano, proč ne?). Trochu mě rozčilovalo, že jsou ty odpovědi stavěny tak, že vás hra dostane tam, kde vás chce mít, ale jinak to samozřejmě udělat nešlo, když máte na výběr z omezeného počtu odpovědí. Je ale fajn, že k postupu hrou to nutné není, takže koho by ty rozmluvy nebavily, nemusí je vůbec řešit. Mimoto si tam občas můžete přečíst úryvky z internetu (a poslechnout si audiology), které vám postupně osvětlí, co se vlastně stalo. Některé úryvky mě docela zasáhly, např. tento, tento a na něj navazující tento. Jsem holt cíťa, co se na to dá říct.
Ale opět, pro postup hrou to není nutné vůbec číst.
Hvězdičky jsem nesbíral (jen ty hodně jednoduché), většinou na mě byly moc těžké a neměl jsem moc motivaci se s nimi párat (zvlášť když jsem se dozvěděl, že z hlediska příběhu se mi konec, ke kterému vedou, moc nelíbí).
Já sám mám na tuhle hru hrozně hezké vzpomínky (resp. na dobu, kdy jsem to hrál poprvé), takže se musím krotit, abych to nehrál moc často a abych postupně zapomněl na řešení všech úrovní. K tomu přispěl i datadisk, který se taky povedl (byť tam už mě to filozofování bralo podstatně méně) a kde teda obtížnost hádanek znatelně přituhla. O to větší jsem měl ale radost, když jsem tu hru dohrál (opět bez hvězdiček).
Herní výzva 2020 - Heuréka (HC)
Darksiders III
kristmeisterPřiznám se, že zpočátku jsem k DS trojce byl trochu skeptický. Jakpak by ne, když taky začnete hru a po pár minutách si všimnete, že světélka představují různé itemy, po smrti se vám smažou nasbírané duše, enemáci vás vypráskají na jedno kombo, levelování vás stojí duše, přičemž za každý level dostanete bod, který umístíte do jedné ze statistik....hmmmmmm, kde jsem to už jen viděl? Hele asi takhle, jednička se hraje jako God of War, dvojka jako Prince of Persia mixlej s WoWkem, tudíž jsem si tak nějak představoval, že trojka bude mix jedničky a dvojky. Ale ono ne, trojka se vydává "It's just like Dark Souls" cestou. Vyplatilo se jí to? Já říkám, že rozhodně ano!
Příběh hry navazuje na první díl a probíhá zároveň s druhým. Zde ale hrajeme za jezdce ženského pohlaví a sice Fury, která nám ukazuje, že být žena není žádná nevýhoda a na své bratry svými schopnostmi a hlavně vytříbeným egoismem hravě dosahuje. Ba dokonce Válku svými dialogy zadupává do země. Válku ale necháváme Válkou, Fury vyráží na Zem zlikvidovat a uvěznit 7 smrtelných hříchů, jmenujme například Zlost, Chtíč, Závist a mou oblíbenou Lenost. Chce se totiž stát leaderem Jezdců, což jí Council umožní pokud splní tento úkol. Pokud jste měli nějaké otázky ohledně příběhu, který jednička s dvojkou nakously, nějaké ty odpovědi již dostanete, ale pár otazníků přeci jen přibyde a tak nezbývá nic jiného než se těšit na další díl, který snad celý příběh dokončí.
Gameplayově hra funguje v podstatě jako Dark Souls. Procházíte lokace, likvidujete potvory a utkáváte se jak s povinnými, tak nepovinnými Bossy. Nepřátelé ani valná většina Bossů nemají žádné taktiky, takže víceméně jediné co na ně platí je znát jejich moveset a umět dobře načasovat úskoky, protože za to jsou speciální komba, co dávají Dark damage. Naštěstí ale, tvůrci nevynechali puzzly, tudíž úplně jako Souls to není. Cesta k bossům vyžaduje spoustu odboček, protože někde musíte něco aktivovat, něco donést, něco přeskákat atd. Větší zákys jsem nezaznamenal, ale bloudit se mi podařilo nejednou. Klasická minimapa známá z minulých dílů byla odstraněna a místo ní jde zde pouhá čára, která vám ukazuje cestu k nejbližšímu bossovi. Takže když náhodou nevíte kam, stačí sledovat symbol lebky anebo naopak chodit na druhou stranu pro loot nebo do secretů. Co jsem hodně rád, tak tvůrci odstranili veškeré debilní collectibles (krom teda zachraňování lidí), ale hlavně to lootování není povinné. Hra lze projít od začátku do konce bez nutnosti sbírat itemy. Sice zde zůstalo to jejich klasické: Hele vidíš tamhle ten item, tam jak se nedostaneš? Vrať se zpátky za pět hodin až budeš umět tuhle schopnost. Víceméně už jsem z toho nebyl otrávený, protože mi bylo u zadku, co tam je, nějaký extra důležitý itemy ve hře nejsou.
Fury v průběhu hry získá 4 formy mezi kterými lze libovolně přepínat. Je to konkrétně ohnivá podoba, bouřková podoba, silová podoba a ledová podoba. Zpočátku jsem měl obavy, protože nemám rád tohle přepínání. Ale ono to nebylo zlé, naopak, je to zde vytvořené dobře, takže nemusíte během 3 vteřin vystřídat všechny podoby, abyste se dostali dále. Co ale už zamrzí je ten fakt, že půlka z těch forem nedostane vůbec prostor a já víceméně hru prošel jen s ohnivou a silovou podobou, bouřková je úplně k ničemu, využijete max 5x a ledová se odemkne až ke konci hry, takže využijete jen na zbytek secretů, kam jste nemohli. Každá forma má také své sekundární zbraně a svoje wrath ability, opět jsem víceméně využíval jen ty ohnivé řetězy a sem tam i silovou palici, která je vhodná k potvorám se štíty. Víceméně jsem rád, že trojka si ponechala ten hack 'n' slash soubojový systém (v nastavení si lze přepnout ještě na jiný, ale ten jsem raději nezkoušel), protože komba co Fury předvádí jsou velice uspokojivá a dokonce po stylu dvojky, jdou kombinovat útoky s primárním řetězem a sekundárními zbraněmi. Koně zde nenajdete, což mě osobně nevadí, protože se vždycky debilně ovládal a ty bossfighty v sedle byly k nasrání. Všechny lokace jsou propojené, je jen na vás, zda si pootevíráte všechny zkratky nebo budete využívat Fast-Travel u Vulgrima. Osobně jsem ho využíval jen na cestování k Ulthanovi pro upgrady zbraní, jinak vždycky pěkně pěšky, jelikož cestou jsem otevíral nové zkratky nebo secrety.
Kámo brácho ta grafika je prostě povedená, tenhle styl hře sedne úplně nejvíc mega. Díky tomu hra ukazuje různorodá prostředí v nejvyšších kvalitách a je to radost se kochat. Už je kvůli tomu jsem nevyužíval Fast-Travel, bavilo mě procházet lokace a prozkoumávat je. Hudba bohužel už tak cool není, ambient hudba je super, ale při bossfightech jsem ani nezaznamenal, že by něco hrálo a právě v Souls hrách je bossfight music úplně nejvíc epic.
Na závěr jen pár výtek. Vás enemáci můžou shodit z plošin do propasti, ale vy je ne. Pokaždé narazí na neviditelnou zeď, ale vy prostě prolítnete skrz a už zase mizíte ze scény. Další věc, ukazatel healthbarů, proč zde není? V DS byl, v prvních dvou dílech byl, tak proč zde ne? Použiju jeden kvalitní argument: Já na jedný plošince, démon házejíc oštěpy na druhé. Říkám si, že k němu nebudu skákat, protože oštěp v polovině skoku znamená smrt v propasti. Nastal tedy boj na dálku, ale po desíti hozených "disků" enemák stále žije a otravuje mě. Kdyby tam byl healthbar, tak bych viděl, že mu to tolik neubírá, tudíž bych k němu skočil a rozsekal ho. Jenže bohužel. Další věc, pomocí biče se i zhoupáváte, jenže ono to jaksi kolikrát nefunguje. Poslední věc, jednička a dvojka měly prakticky stejné bindy kláves, proč trojka má všechno jinak? A navíc až ve třetí čtvrtině hry jsem se dozvěděl, že Fury umí sprintovat a to jsem si to musel vygooglit.
Pro fanoušky série povinnost. Jsem zvědav, jak to nakonec všechno dopadne.
Příběh hry navazuje na první díl a probíhá zároveň s druhým. Zde ale hrajeme za jezdce ženského pohlaví a sice Fury, která nám ukazuje, že být žena není žádná nevýhoda a na své bratry svými schopnostmi a hlavně vytříbeným egoismem hravě dosahuje. Ba dokonce Válku svými dialogy zadupává do země. Válku ale necháváme Válkou, Fury vyráží na Zem zlikvidovat a uvěznit 7 smrtelných hříchů, jmenujme například Zlost, Chtíč, Závist a mou oblíbenou Lenost. Chce se totiž stát leaderem Jezdců, což jí Council umožní pokud splní tento úkol. Pokud jste měli nějaké otázky ohledně příběhu, který jednička s dvojkou nakously, nějaké ty odpovědi již dostanete, ale pár otazníků přeci jen přibyde a tak nezbývá nic jiného než se těšit na další díl, který snad celý příběh dokončí.
Gameplayově hra funguje v podstatě jako Dark Souls. Procházíte lokace, likvidujete potvory a utkáváte se jak s povinnými, tak nepovinnými Bossy. Nepřátelé ani valná většina Bossů nemají žádné taktiky, takže víceméně jediné co na ně platí je znát jejich moveset a umět dobře načasovat úskoky, protože za to jsou speciální komba, co dávají Dark damage. Naštěstí ale, tvůrci nevynechali puzzly, tudíž úplně jako Souls to není. Cesta k bossům vyžaduje spoustu odboček, protože někde musíte něco aktivovat, něco donést, něco přeskákat atd. Větší zákys jsem nezaznamenal, ale bloudit se mi podařilo nejednou. Klasická minimapa známá z minulých dílů byla odstraněna a místo ní jde zde pouhá čára, která vám ukazuje cestu k nejbližšímu bossovi. Takže když náhodou nevíte kam, stačí sledovat symbol lebky anebo naopak chodit na druhou stranu pro loot nebo do secretů. Co jsem hodně rád, tak tvůrci odstranili veškeré debilní collectibles (krom teda zachraňování lidí), ale hlavně to lootování není povinné. Hra lze projít od začátku do konce bez nutnosti sbírat itemy. Sice zde zůstalo to jejich klasické: Hele vidíš tamhle ten item, tam jak se nedostaneš? Vrať se zpátky za pět hodin až budeš umět tuhle schopnost. Víceméně už jsem z toho nebyl otrávený, protože mi bylo u zadku, co tam je, nějaký extra důležitý itemy ve hře nejsou.
Fury v průběhu hry získá 4 formy mezi kterými lze libovolně přepínat. Je to konkrétně ohnivá podoba, bouřková podoba, silová podoba a ledová podoba. Zpočátku jsem měl obavy, protože nemám rád tohle přepínání. Ale ono to nebylo zlé, naopak, je to zde vytvořené dobře, takže nemusíte během 3 vteřin vystřídat všechny podoby, abyste se dostali dále. Co ale už zamrzí je ten fakt, že půlka z těch forem nedostane vůbec prostor a já víceméně hru prošel jen s ohnivou a silovou podobou, bouřková je úplně k ničemu, využijete max 5x a ledová se odemkne až ke konci hry, takže využijete jen na zbytek secretů, kam jste nemohli. Každá forma má také své sekundární zbraně a svoje wrath ability, opět jsem víceméně využíval jen ty ohnivé řetězy a sem tam i silovou palici, která je vhodná k potvorám se štíty. Víceméně jsem rád, že trojka si ponechala ten hack 'n' slash soubojový systém (v nastavení si lze přepnout ještě na jiný, ale ten jsem raději nezkoušel), protože komba co Fury předvádí jsou velice uspokojivá a dokonce po stylu dvojky, jdou kombinovat útoky s primárním řetězem a sekundárními zbraněmi. Koně zde nenajdete, což mě osobně nevadí, protože se vždycky debilně ovládal a ty bossfighty v sedle byly k nasrání. Všechny lokace jsou propojené, je jen na vás, zda si pootevíráte všechny zkratky nebo budete využívat Fast-Travel u Vulgrima. Osobně jsem ho využíval jen na cestování k Ulthanovi pro upgrady zbraní, jinak vždycky pěkně pěšky, jelikož cestou jsem otevíral nové zkratky nebo secrety.
Kámo brácho ta grafika je prostě povedená, tenhle styl hře sedne úplně nejvíc mega. Díky tomu hra ukazuje různorodá prostředí v nejvyšších kvalitách a je to radost se kochat. Už je kvůli tomu jsem nevyužíval Fast-Travel, bavilo mě procházet lokace a prozkoumávat je. Hudba bohužel už tak cool není, ambient hudba je super, ale při bossfightech jsem ani nezaznamenal, že by něco hrálo a právě v Souls hrách je bossfight music úplně nejvíc epic.
Na závěr jen pár výtek. Vás enemáci můžou shodit z plošin do propasti, ale vy je ne. Pokaždé narazí na neviditelnou zeď, ale vy prostě prolítnete skrz a už zase mizíte ze scény. Další věc, ukazatel healthbarů, proč zde není? V DS byl, v prvních dvou dílech byl, tak proč zde ne? Použiju jeden kvalitní argument: Já na jedný plošince, démon házejíc oštěpy na druhé. Říkám si, že k němu nebudu skákat, protože oštěp v polovině skoku znamená smrt v propasti. Nastal tedy boj na dálku, ale po desíti hozených "disků" enemák stále žije a otravuje mě. Kdyby tam byl healthbar, tak bych viděl, že mu to tolik neubírá, tudíž bych k němu skočil a rozsekal ho. Jenže bohužel. Další věc, pomocí biče se i zhoupáváte, jenže ono to jaksi kolikrát nefunguje. Poslední věc, jednička a dvojka měly prakticky stejné bindy kláves, proč trojka má všechno jinak? A navíc až ve třetí čtvrtině hry jsem se dozvěděl, že Fury umí sprintovat a to jsem si to musel vygooglit.
Pro fanoušky série povinnost. Jsem zvědav, jak to nakonec všechno dopadne.
Stygian: Reign of the Old Ones
malarkeyPh'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn!
Každá z herních variací na svět H. P. Lovecrafta a odkazující na nejstarší božstvo na planetě Zemi - Prastaří v čele s arci-mágem Cthulhu, si zaslouží absolutní pozornost. Ne nadarmo se totiž tomuto zakřiknutému Američanovi říká praotec moderního hororu. A kdo měl s tímto kultem již něco do činění, jistě mi dá zapravdu, že na pojem Cthulhu se prostě nezapomíná!
Zajímavé je, že Stygian: Reign of the Old Ones přímo odkazuje na tento svět. A musím se přiznat, že po dnes již patnáctiletém Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth, se jedná o, pro mě, druhý přímý herní odkaz na tento svět, který jsem měl tu čest hrát. Nepočítám knihy nebo filmové adaptace. Tam jsem sice také poměrně pozadu, ale pořád dál, než v tom světě herním. Přitom celý kult nepokrytě nabízí, něco, na co nechcete zapomenout - mystickou atmosféru Nové Anglie. No a stejně tak s tím můžete počítat i v případě této hry!
Stygian se na první pohled tváří jako tahové RPG, ne nepodobné například Gorky 17. Nabízí originální příběh, neotřelé, leč anglicky vesměs náročné, popisné a detailní dialogy, nádhernou ručně kreslenou grafiku a především atmosféru! Atmosféru, která je pro samotný kult tak typická. A ač je hra plná neskutečných bugů, které jsou dány i vlivem skutečnosti, že hra získávala podporu formou crowfundingové kampaně, tak musím říct, že natolik (atmosférou) hrůzostrašnou hru jsem zatraceně dlouho nehrál. Nejen, že odkazuje na posvátnou knihu Necronomicon, ona si vypůjčuje i surrealismus ze světa H. P. Gigera nebo Zdzisława Beksińskiho a přidává na lidských hrůzách, které mohou vzniknout a existovat jen v našich nejčernějších snech plných až hmatatelného strachu.
Na hře je úžasné to, že hned od jejího počátku Vám nabízí několik možností, jak hru hrát tím, že Vám nabídne celou sérii povolání. Já osobně jsem si zvolil ponurého detektiva s cylindrem a nekalou minulostí se závislostí na chlastu. Ano, Stygian je hra, ve které vyvíjíte nejen své vlastnosti, potažmo schopnosti, jako v klasických RPG hrách, Vy zde rozvíjíte i své neduhy a negativní stránky osobnosti. Ty pak v průběhu herního příběhu získávají nějaký ucelený řád a ač Vám mnohdy pomůžou, můžou i značně uškodit.
Stejně tak, jako Call of Cthulhu mám ale i zde jeden zásadní problém. Čím více se dostáváte do příběhu a čím více Vás pohlcuje atmosféra, tím víc se ztrácíte spolu s vývojáři ve snových realitách neuvěřitelného s čímž příběh trošku přestává mít drive. Je to hrozná škoda a nejsem úplně schopný určit, zdali je to problém Lovecrafta obecně nebo tvůrců, kteří chtějí z hry mít něco více, než jen atmosferický horor z přístavního městečka plného divných, nevkusných a prapodivných postav. Ke konci jsem se nejenom ztrácel v příběhu, který se vůbec nikam neposouval, já byl i poměrně dost otrávený zbytečnými úkoly, které hru v celém kontextu spíš otravují, než aby hráče bavily.
Co naplat, podobných odkazů na žánr tu máme jako šafránu, a tak je třeba mít radost a těšit se i z toho mála, co herní průmysl může nabídnout. Stygian i přesto nabízí skvělý zážitek na poli tahových RPG. No a pokud máte rádi jak tento (ne úplně snadný) žánr, ale i kult kolem Cthulhu, tak si myslím, že jednoznačně trefíte do černého, když jej budete chtít okusit. Věřím, že i přes některé neduhy si v něm najdete jisté zalíbení, které si budete chtít zopakovat víckrát, byť třeba tentokrát s naprosto odlišnou postavou. Můžete si totiž být jisti, že i s ní to pak bude opět úplně jiná hra. Tak variabilní totiž Stygian umí být a i to je jeho, na úkor negativům, nespornou devízou!
Každá z herních variací na svět H. P. Lovecrafta a odkazující na nejstarší božstvo na planetě Zemi - Prastaří v čele s arci-mágem Cthulhu, si zaslouží absolutní pozornost. Ne nadarmo se totiž tomuto zakřiknutému Američanovi říká praotec moderního hororu. A kdo měl s tímto kultem již něco do činění, jistě mi dá zapravdu, že na pojem Cthulhu se prostě nezapomíná!
Zajímavé je, že Stygian: Reign of the Old Ones přímo odkazuje na tento svět. A musím se přiznat, že po dnes již patnáctiletém Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth, se jedná o, pro mě, druhý přímý herní odkaz na tento svět, který jsem měl tu čest hrát. Nepočítám knihy nebo filmové adaptace. Tam jsem sice také poměrně pozadu, ale pořád dál, než v tom světě herním. Přitom celý kult nepokrytě nabízí, něco, na co nechcete zapomenout - mystickou atmosféru Nové Anglie. No a stejně tak s tím můžete počítat i v případě této hry!
Stygian se na první pohled tváří jako tahové RPG, ne nepodobné například Gorky 17. Nabízí originální příběh, neotřelé, leč anglicky vesměs náročné, popisné a detailní dialogy, nádhernou ručně kreslenou grafiku a především atmosféru! Atmosféru, která je pro samotný kult tak typická. A ač je hra plná neskutečných bugů, které jsou dány i vlivem skutečnosti, že hra získávala podporu formou crowfundingové kampaně, tak musím říct, že natolik (atmosférou) hrůzostrašnou hru jsem zatraceně dlouho nehrál. Nejen, že odkazuje na posvátnou knihu Necronomicon, ona si vypůjčuje i surrealismus ze světa H. P. Gigera nebo Zdzisława Beksińskiho a přidává na lidských hrůzách, které mohou vzniknout a existovat jen v našich nejčernějších snech plných až hmatatelného strachu.
Na hře je úžasné to, že hned od jejího počátku Vám nabízí několik možností, jak hru hrát tím, že Vám nabídne celou sérii povolání. Já osobně jsem si zvolil ponurého detektiva s cylindrem a nekalou minulostí se závislostí na chlastu. Ano, Stygian je hra, ve které vyvíjíte nejen své vlastnosti, potažmo schopnosti, jako v klasických RPG hrách, Vy zde rozvíjíte i své neduhy a negativní stránky osobnosti. Ty pak v průběhu herního příběhu získávají nějaký ucelený řád a ač Vám mnohdy pomůžou, můžou i značně uškodit.
Stejně tak, jako Call of Cthulhu mám ale i zde jeden zásadní problém. Čím více se dostáváte do příběhu a čím více Vás pohlcuje atmosféra, tím víc se ztrácíte spolu s vývojáři ve snových realitách neuvěřitelného s čímž příběh trošku přestává mít drive. Je to hrozná škoda a nejsem úplně schopný určit, zdali je to problém Lovecrafta obecně nebo tvůrců, kteří chtějí z hry mít něco více, než jen atmosferický horor z přístavního městečka plného divných, nevkusných a prapodivných postav. Ke konci jsem se nejenom ztrácel v příběhu, který se vůbec nikam neposouval, já byl i poměrně dost otrávený zbytečnými úkoly, které hru v celém kontextu spíš otravují, než aby hráče bavily.
Co naplat, podobných odkazů na žánr tu máme jako šafránu, a tak je třeba mít radost a těšit se i z toho mála, co herní průmysl může nabídnout. Stygian i přesto nabízí skvělý zážitek na poli tahových RPG. No a pokud máte rádi jak tento (ne úplně snadný) žánr, ale i kult kolem Cthulhu, tak si myslím, že jednoznačně trefíte do černého, když jej budete chtít okusit. Věřím, že i přes některé neduhy si v něm najdete jisté zalíbení, které si budete chtít zopakovat víckrát, byť třeba tentokrát s naprosto odlišnou postavou. Můžete si totiž být jisti, že i s ní to pak bude opět úplně jiná hra. Tak variabilní totiž Stygian umí být a i to je jeho, na úkor negativům, nespornou devízou!
Pro: Pokud máte rádi tahové RPG a navíc Vás oslnil kult Cthulhu, je pro Vás Stygian jasnou volbou. Lepší atmosferický horor jen tak nenaleznete.
Proti: Jen je škoda, že tvůrci ještě trochu nedoladili herní mechanismy, které jsou poměrně dost zabugované. Navíc jakmile se dostáváte ke konci příběhu, příběh samotný začne silně zatápět a nudit.
Mass Effect 3: Omega
Aria, vládkyně celé Omegy, se nechala připravit o svůj domov a Shepard je jediný tvor v celé galaxii, díky kterému má šanci získat Omegu zpět. Co na tom, že pokud protagonista nezachrání svět, od jehož záchrany je zdržován, tak veškeré úsilí vynaložené na získání Omegy zpět bude zmařeno. Pravdou je, že mě návrat na Omegu bavil a prostředí mě i přes (nebo právě díky tomu) svoji nehostinnost a bezútěšnost bavilo a barevné ladění stanice se mi líbilo.
Normálně by mi Aria asi postupem času lezla krkem (Tell your boss, I'm coming! - No já nevím, pokud ho zabijeme, tak toho velice už nesdělí), ale zde jsem musela ocenit její odhodlání a naprostou víru v jediný konec naší anabáze - že získá svoji stanici zpět. Z toho důvodu jsem porušila svoji full paragon jízdu a přešla na temnou stranu síly alespoň v tomto DLC. Sice ne vždy jsem měla ze své odpovědi dobrý pocit, ale přece nebudu vedle Arii vypadat jako úplná měkkota. Akční část, která zabrala většinu času, mě bavila a dva nové typy nepřátel jsem přivítala. Dobrým obohacením byl i tým složený z Arii a turianky Nyreen, která dobře vyvažovala poněkud výbušnou povahu Arii.
Opouštěla jsem rozšíření s představou, jak bude náročné znovu nastolit pořádek a upevnit svoji moc na stanicí. Ovšem když jsem se po dokončení DLC vrátila po čase do Citadely, tak jsem ke svému překvapení našla Arii sedět opět na stejném místě jako předtím a na přivítanou mi řekla, že je sice hezké, že má Omegu zpět, ale že na Citadele se jí lépe pracuje. Tak.. dobře.
Normálně by mi Aria asi postupem času lezla krkem (Tell your boss, I'm coming! - No já nevím, pokud ho zabijeme, tak toho velice už nesdělí), ale zde jsem musela ocenit její odhodlání a naprostou víru v jediný konec naší anabáze - že získá svoji stanici zpět. Z toho důvodu jsem porušila svoji full paragon jízdu a přešla na temnou stranu síly alespoň v tomto DLC. Sice ne vždy jsem měla ze své odpovědi dobrý pocit, ale přece nebudu vedle Arii vypadat jako úplná měkkota. Akční část, která zabrala většinu času, mě bavila a dva nové typy nepřátel jsem přivítala. Dobrým obohacením byl i tým složený z Arii a turianky Nyreen, která dobře vyvažovala poněkud výbušnou povahu Arii.
Opouštěla jsem rozšíření s představou, jak bude náročné znovu nastolit pořádek a upevnit svoji moc na stanicí. Ovšem když jsem se po dokončení DLC vrátila po čase do Citadely, tak jsem ke svému překvapení našla Arii sedět opět na stejném místě jako předtím a na přivítanou mi řekla, že je sice hezké, že má Omegu zpět, ale že na Citadele se jí lépe pracuje. Tak.. dobře.
Assassin’s Creed Odyssey - Legacy of the First Blade: Bloodline
VurhorPoslední epizoda poměrně nezajímavého DLC si nakonec vedla líp, než jsem čekal. Hlavní příběh je furt takový dost "meh", ale určitě mu prospělo, že se pro Kassandru stal osobní záležitostí. Začátek je tak docela povedený (a to nejen kvůli smrti Natakase, kterého už v pekle honí ohniví jeleni. YES!), dialogy mezi Kass a Dariem jsou ucházející, plus boss fight s dvěma Nesmrtelnými byl vyložené žůžo. Jakmile se ale příběh přesunul do Messenie, zase začala ta nudná klasika v podobě questů "zabij, ukradni, zachraň". Naštěstí to ale zde bylo relativně krátké, přičemž se mi docela líbilo hrát za Kass, která se chovala jako rozzuřená lvice, která je ochotná smést z cesty každého, kdo se jí postaví do cesty za záchranou jejího lvíčete. Hrozně jsem se ale nasral ve chvíli, kdy mě ve městě napadly perské jednotky, přičemž když to viděli projíždějící Athéňané, okamžitě jim pomohli. Stejně tak i několik kolemjdoucích občanů. Svině. Ještěže ta Sparta vyhrála. Stejně tak se mi nelíbí, že to DLC zcela ignoruje postup v původní hře. Takže když se na scéně objevili členové Kosmova kultu, jehož vůdce jsem do jednoho všechny povraždil, zvedl jsem nad tím obočí. Samotný konec je ale docela fajn, dobře se napojil na Dariovu minulost, ze které jsem toho sice chtěl trochu více, ale v konečném výsledku to docela fungovalo.
Celkově pro mě ale asi nejlepší epizoda z celého DLC, byť to furt není žádný zázrak. Není to tak utahaný, plus to má i nějaké uvěřitelné emoce. Ta suchost a celková nepodmanivost ale bohužel tak nějak přetrvala. Nu což. Jsem rád, že to mám za sebou. Tak teď vzhůru na Atlantis, holka!
Celkově pro mě ale asi nejlepší epizoda z celého DLC, byť to furt není žádný zázrak. Není to tak utahaný, plus to má i nějaké uvěřitelné emoce. Ta suchost a celková nepodmanivost ale bohužel tak nějak přetrvala. Nu což. Jsem rád, že to mám za sebou. Tak teď vzhůru na Atlantis, holka!
Pro: zlepšení příběhu a vypravěčství, boj s Nesmrtelnými, smrt jelenokata
Proti: stále suché, nudný prostředek, pár WTF herních mechanik
Roman Sands
BINGMANNebudu lhát, tohle jsem moc nepochopil. Jako jo, nějaké závěry, o čem že to vlastně bylo, mám, ale kdybyste mi řekli, že to celé mělo být paralelou na společnost a její vztah k umělému oplodňování slonů, přít se s vámi nebudu. Je to totiž možný. Příběh je hodně metafyzický a každá druhá postava je vtěleným Kantem. Přesto má hra a zdejší postavy určité čaro a zajímalo mě, kam to celé povede.
Ale na to, že se ve hře jen chodí a mluví, má hra dost kostrbaté ovládání, protože ke hraní potřebujete víc tlačítek, než by bylo dle mého nutné.
Shrnutí: Když se zamyslím nad hodnocením, vychází mi z toho čistý průměr. Není to špatné a má to několik zajímavých momentů, ale pokud vám tato hra unikne, vůbec nic se neděje.
10. bod herní výzvy 2020 (hardcore)
Ale na to, že se ve hře jen chodí a mluví, má hra dost kostrbaté ovládání, protože ke hraní potřebujete víc tlačítek, než by bylo dle mého nutné.
Shrnutí: Když se zamyslím nad hodnocením, vychází mi z toho čistý průměr. Není to špatné a má to několik zajímavých momentů, ale pokud vám tato hra unikne, vůbec nic se neděje.
10. bod herní výzvy 2020 (hardcore)
Prince of Persia 2: The Shadow and the Flame
adam.kulhanekPo čtyřech letech od vydání jedničky přichází studio Brøderbund v čele s Jordanem Mechnerem s pokračováním svého Prince. Na první pohled jsou vidět pokroky v grafice i technologiích. Vše je tak barevnější, barvy sytější a celkově se prostředí ve hře mění podle toho, jak Princ postupuje příběhem. Za sebe musím říct, že mi na prvních lokacích vizuálně něco nesedělo. Zhruba od půlky (od ruin) jsem si už buď zvykl a nebo mi následující lokace graficky více přirostly k srdci.
Příběh je oproti jedničkovému "Vezír za hodinu zabije princeznu, musíš jí zachránit" trošičku košatější. Po pravdě jsem ho ale poprvé pořádně vnímal až nyní, když jsem si po čase hru zase zahrál. Čekal jsem od něho trošku více, ale na druhou stranu nijak neurazí.
Podle mého názoru se hodně navýšila obtížnost. Časový limit je sice nyní 75 minutový, ale některé úrovně mají laťku obtížnosti nastavenu opravdu hodně vysoko. Nejhorší byly pro mě souboje s hlavami v ruinách (ty mi hodně připomínaly souboj s orlem z Karateky), finální skoky v ruinách a některé úrovně v hradu s ptačími bojovníky. Těch obtížnějších míst je poměrně hodně, proto celkem pochybuji, že by to někdo dokázal dohrát hned napoprvé (a nebo holt nejsem tak dobrý hráč, jak si o sobě myslím :) ). Samotnou kapitolou je pak závěrečný souboj s přeměněným Jaffarem. Ano, příběhově dává smysl, že se s kouzelníkem nebude bojovat mečem, ale na stranu druhou přijít na to, jak v sobě vyvolat oheň, co vlastně vůbec dělat, co znamená, když se Princ netrefí a zčerná (to jsem pochopil jako jistou smrt a opakování úrovně). Narovinu říkám, že tohle bych bez návodu nedal.
Obtížnost se zvedla taky u soubojů, což nikdy není na škodu. Je fajn, že přichází i více protivníků najednou a pokud se dostanou Princovi do zad, je to obvykle konečná. Každopádně nepřátelé sami o sobě už nejsou taková ořezávátka jako v jedničce. Vzpomínám si, že jsem v jedničce dokázal vezíra bez problému porazit bez ztráty života, tady mi nejednou zavařil jeden ptačí bojovník s pár životy. Ve dvojce holt přijdou ty velké lektvary navyšující maximální počet životů opravdu vhod..
Líbí se mi, že některé úrovně nyní nabízejí více způsobů jak je projít, včetně jiných východových dveří. Podařilo se mi i objevit několik zkratek, které mi umožnily si danou úroveň znatelně zkrátit. To se hodí hlavně v případech, kdy se některé předchozí úrovně nedaří dostatečně rychle dokončit a tak zbývá méně času. Ale je to na úkor případného zisku velkého lektvaru a tedy života navíc. Dále se mi líbí nové pasti (horizontální nože, otočné dlaždice, bodáky na stěnách, lis), některé místnosti s nimi jsou dobře promyšlené. Na druhou stranu jsou zde hodně i "slepé" místnosti, ze kterých se už potom nedá dostat.
Co mně už docela vadilo, byli hadi. Přesné načasování útoku beru, horší ale je, že jakákoliv chyba je automatická smrt. Nejhorší je to např. když občas vylezou z "díry" zrovna v době, kdy přes ni Princ prochází a nebo když se had přeplazí do další lokace, kam jako hráč nevidím. Přejdu tedy tam a mám instakill, protože tam na mě ten had čekal.
A tím se dostávám k vlastnosti, která je pro mě úplně nejhorší a tím je ovládání. Už si nepamatuju, jak to bylo dřív, ale nyní při hraní přes DosBox mi přijde, že Princ mnohem hůře reaguje na změny pohybu, nejvíc pak ve skoku při běhu. Často se mi stávalo, že když jsem šipku nahoru stiskl s rezervou dvou dlaždic, tak stejně neskočil. Když jsem to zmáčkl trošku dřív, tak zase často skočil moc brzo. Možná mám jen něco špatně nastavené ve zmíněném DosBoxu (zkoušel jsem různé takty procesoru), ale u jedničky jsem s tím při stejném nastavení nikdy problémy neměl. Obzvláště to bolelo v poslední úrovni s hlavami v ruinách, kde je potřeba udělat několik přesných skoků za sebou.
Na rozdíl od jedničky budu tentokrát hodnotit bez růžových brýlí, protože jsem se k této hře dostal až mnohem později, takže na ni nemám takové nostalgické vzpomínky. Průběh hry je fajn, stejně tak design jednotlivých úrovní. Časový limit ale způsobuje nutnost se jednotlivé úrovně opět naučit nazpaměť (případně si hodně hrát se save-load). Bohužel pak v kombinaci se špatně reagujícím ovládáním jsem o frustrující zážitky neměl nouzi.
Příběh je oproti jedničkovému "Vezír za hodinu zabije princeznu, musíš jí zachránit" trošičku košatější. Po pravdě jsem ho ale poprvé pořádně vnímal až nyní, když jsem si po čase hru zase zahrál. Čekal jsem od něho trošku více, ale na druhou stranu nijak neurazí.
Podle mého názoru se hodně navýšila obtížnost. Časový limit je sice nyní 75 minutový, ale některé úrovně mají laťku obtížnosti nastavenu opravdu hodně vysoko. Nejhorší byly pro mě souboje s hlavami v ruinách (ty mi hodně připomínaly souboj s orlem z Karateky), finální skoky v ruinách a některé úrovně v hradu s ptačími bojovníky. Těch obtížnějších míst je poměrně hodně, proto celkem pochybuji, že by to někdo dokázal dohrát hned napoprvé (a nebo holt nejsem tak dobrý hráč, jak si o sobě myslím :) ). Samotnou kapitolou je pak závěrečný souboj s přeměněným Jaffarem. Ano, příběhově dává smysl, že se s kouzelníkem nebude bojovat mečem, ale na stranu druhou přijít na to, jak v sobě vyvolat oheň, co vlastně vůbec dělat, co znamená, když se Princ netrefí a zčerná (to jsem pochopil jako jistou smrt a opakování úrovně). Narovinu říkám, že tohle bych bez návodu nedal.
Obtížnost se zvedla taky u soubojů, což nikdy není na škodu. Je fajn, že přichází i více protivníků najednou a pokud se dostanou Princovi do zad, je to obvykle konečná. Každopádně nepřátelé sami o sobě už nejsou taková ořezávátka jako v jedničce. Vzpomínám si, že jsem v jedničce dokázal vezíra bez problému porazit bez ztráty života, tady mi nejednou zavařil jeden ptačí bojovník s pár životy. Ve dvojce holt přijdou ty velké lektvary navyšující maximální počet životů opravdu vhod..
Líbí se mi, že některé úrovně nyní nabízejí více způsobů jak je projít, včetně jiných východových dveří. Podařilo se mi i objevit několik zkratek, které mi umožnily si danou úroveň znatelně zkrátit. To se hodí hlavně v případech, kdy se některé předchozí úrovně nedaří dostatečně rychle dokončit a tak zbývá méně času. Ale je to na úkor případného zisku velkého lektvaru a tedy života navíc. Dále se mi líbí nové pasti (horizontální nože, otočné dlaždice, bodáky na stěnách, lis), některé místnosti s nimi jsou dobře promyšlené. Na druhou stranu jsou zde hodně i "slepé" místnosti, ze kterých se už potom nedá dostat.
Co mně už docela vadilo, byli hadi. Přesné načasování útoku beru, horší ale je, že jakákoliv chyba je automatická smrt. Nejhorší je to např. když občas vylezou z "díry" zrovna v době, kdy přes ni Princ prochází a nebo když se had přeplazí do další lokace, kam jako hráč nevidím. Přejdu tedy tam a mám instakill, protože tam na mě ten had čekal.
A tím se dostávám k vlastnosti, která je pro mě úplně nejhorší a tím je ovládání. Už si nepamatuju, jak to bylo dřív, ale nyní při hraní přes DosBox mi přijde, že Princ mnohem hůře reaguje na změny pohybu, nejvíc pak ve skoku při běhu. Často se mi stávalo, že když jsem šipku nahoru stiskl s rezervou dvou dlaždic, tak stejně neskočil. Když jsem to zmáčkl trošku dřív, tak zase často skočil moc brzo. Možná mám jen něco špatně nastavené ve zmíněném DosBoxu (zkoušel jsem různé takty procesoru), ale u jedničky jsem s tím při stejném nastavení nikdy problémy neměl. Obzvláště to bolelo v poslední úrovni s hlavami v ruinách, kde je potřeba udělat několik přesných skoků za sebou.
Na rozdíl od jedničky budu tentokrát hodnotit bez růžových brýlí, protože jsem se k této hře dostal až mnohem později, takže na ni nemám takové nostalgické vzpomínky. Průběh hry je fajn, stejně tak design jednotlivých úrovní. Časový limit ale způsobuje nutnost se jednotlivé úrovně opět naučit nazpaměť (případně si hodně hrát se save-load). Bohužel pak v kombinaci se špatně reagujícím ovládáním jsem o frustrující zážitky neměl nouzi.
Pro: Design úrovní, souboje, hudba
Proti: Ovládání
Opus Magnum
karadumZachtronics si myslim maji svuj maly koutek logickych her a v tom se zdokonaluji pro potechu lidi, ktere tento druh hadanek bavi. Charakterizoval bych to jako design stroju nasledovany statistikami ohledne optimality vaseho stroje (Je nejrychlejsi? Zabira nejmene prostoru? Stal nejmene?). To podbarvene pribehem, ktery neni zasadni, ale poskytuje celkem prijemny oddech mezi mozkovarnymi ulohami. V tomto pripade nas Zachtronics zavadi do alchymisticke laboratore a budeme transmutovat ruzne kovy, vytvaret molekuly atp.
Na Opus Magnum se mi ze Zachtronics her libila asi nejvice reprezentace. Hotovy alchymisticky stroj vskutku vypada skvele a obzvlast, kdyz si tam date hodne mechanickych casti, ktere ruzne do sebe zapadaji a vzajemne se doplnuji. Hudba je jako obvykle prijemne nerusiva a podporujici soustredeni. Hadanky lze celkem prijemne vyresit bez toho, aby to clovek prilis hrotil a nebo si da zabrat snahou optimalizovani.
Jedine, co me mrzi, je ze samotna hra nijak neodmeni, pokud se vam podari vymyslet nejak optimalizovane reseni (zpravidla nelze optimalizovat vuci vsem kriteriim). Avsak mozna prave to ukazuje, pro jake lidi tyto hry jsou. Ne pro vnejsi validaci, porovnani s ostatnimi je jen informace o kolik lepe to jeste jde (s urcitosti) a motivovani musite byt sami.
Na Opus Magnum se mi ze Zachtronics her libila asi nejvice reprezentace. Hotovy alchymisticky stroj vskutku vypada skvele a obzvlast, kdyz si tam date hodne mechanickych casti, ktere ruzne do sebe zapadaji a vzajemne se doplnuji. Hudba je jako obvykle prijemne nerusiva a podporujici soustredeni. Hadanky lze celkem prijemne vyresit bez toho, aby to clovek prilis hrotil a nebo si da zabrat snahou optimalizovani.
Jedine, co me mrzi, je ze samotna hra nijak neodmeni, pokud se vam podari vymyslet nejak optimalizovane reseni (zpravidla nelze optimalizovat vuci vsem kriteriim). Avsak mozna prave to ukazuje, pro jake lidi tyto hry jsou. Ne pro vnejsi validaci, porovnani s ostatnimi je jen informace o kolik lepe to jeste jde (s urcitosti) a motivovani musite byt sami.
Pro: klasicka Zachtronics, mechanika hotoveho stroje, pohodova hra
Proti: neni gamifikovana optimalizace
Agatha Christie: The ABC Murders
Jirka_MustangKnihy od Agathy Christie jsem nikdy nečetl, seriál Hercule Poirot znám z TV, ale jen trochu. Což při hraní této hry bylo výhodou i nevýhodou. Nevýhodou, že jsem neznal způsob Poirotovo vystupování (za což byly body) a neznal tolik jeho vztahy a svět. Výhodou, že jsem dopředu nevěděl kdo je vrah a jak se bude příběh vyvíjet.
Hra má roztomilou grafiku a příjemné ovládání, oproti jiným detektivním hrám typu click and point zde je spíš důraz na výslechy a dedukci, která je zajímavě a logicky zpracována. Mezihry puzzle jsou časté a mají různou obtížnost, ale žádná z nich není vyloženě zákeřná.
Hra má poměrně svižný průběh a měl jsem ji celkem rychle dohranou, necelých 9 hodin, což mi přijde dost málo, ale zase hra nebyla drahá (koupil jsem jí v balíčku 5 her za 3 EUR) a šlo jen o jeden případ. Tak by se to asi dalo prominout. Za 15 EUR za kolik je teď na steamu bych z toho byl asi naštvaný. Možná hra mohla mít více případů jako je to například v Sherlockovi, pak klidně i vyšší cenu a hlavně delší zábavu.
Hra má roztomilou grafiku a příjemné ovládání, oproti jiným detektivním hrám typu click and point zde je spíš důraz na výslechy a dedukci, která je zajímavě a logicky zpracována. Mezihry puzzle jsou časté a mají různou obtížnost, ale žádná z nich není vyloženě zákeřná.
Hra má poměrně svižný průběh a měl jsem ji celkem rychle dohranou, necelých 9 hodin, což mi přijde dost málo, ale zase hra nebyla drahá (koupil jsem jí v balíčku 5 her za 3 EUR) a šlo jen o jeden případ. Tak by se to asi dalo prominout. Za 15 EUR za kolik je teď na steamu bych z toho byl asi naštvaný. Možná hra mohla mít více případů jako je to například v Sherlockovi, pak klidně i vyšší cenu a hlavně delší zábavu.
Pro: příběh, grafika
Proti: hra je moc krátká
Blair Witch
NalivoDohráno za: 7 hodin
Zvláštní mix her jako Alan Wake (světlo zachraňuje život), Life is Strange (popadni kameru a pohrávej si s časem) a Resident Evil VII (hlavně prostředí na konci hry) :D
Zvláštní mix her jako Alan Wake (světlo zachraňuje život), Life is Strange (popadni kameru a pohrávej si s časem) a Resident Evil VII (hlavně prostředí na konci hry) :D
Pro: grafika, psí parťák, děsivá atmosféra, různé konce
Proti: krátké, nízká chuť zahrát znova, příběh trochu klišé
Mafia: Definitive Edition
vapiscz2K se rozhodli vzít ve svý době nadčasovou Mafii z roku 2002 a vydat ji znovu v roce 2020 ve verzi a kvalitě her někdy z roku 2012. A českej soundtrack je mimochodem strašnej.
Assassin’s Creed Odyssey - Legacy of the First Blade: Shadow Heritage
Tsk tsk tsk... A jéje.
Jde nám to trošku z kopce.
Druhá epizoda bohužel pokračuje v neuvěřitelné dávce suchosti. Místo nějakého originálnějšího pojetí recykluje obsah z předešlé epizody (místo Huntsmana tu teď máme Tempest, ke které se opět musíme probít řadou banálních a nezajímavých úkolů), plus hodně se zhoršila i samotná vypravěčská stránka. Příběh druhé epizody mě vůbec nechytnul. Postavy se nijak zajímavě nevyvíjely, kvalita dialogů se zhoršila, plus vůbec nechápu, proč se Kass tak strašně zakoukala do toho výmaze Natakase, mezi kterým nemá absolutně žádnou chemii. Jakože fakt žádnou. Pamatuji si, že to mnohem lépe jiskřilo mezi mnohými side questovými postavami z původní hry. Epizodu zachraňuje stále docela zábavná hratelnost, plus i nový plamenomet na loď byl vítanou vychytávkou. Jinak ale můj dojem z celého DLC dál klesá. Tak uvidíme, co přinese poslední epizoda. Upřímně už to ale chci mít celé docela za sebou...
Největší mindfuck byl ale samotný konec, při kterém jsem se plácl do čela tak silně, že mi to způsobilo lehký otřes už tak znuděného mozku. Za prvé vůbec nechápu, proč by se Kassandra najednou rozhodla žít normální život, během kterého bude ve svém černém pyžamu chodit pro chleba a mlíko každý den, za druhé nechápu, proč by s ní ten život měli sdílet dva cizinci, ke kterým si nevybudovala žádný pořádný vztah, a za třetí (to nejhorší na konec) absolutně nechápu, proč Kass musela porodit dítě tomu jelenokatovi s přitroublým výrazem, i když jsem několikrát dal hře najevo, že o žádnou romanci nestojím.
Fakt pecka. :(
Jde nám to trošku z kopce.
Druhá epizoda bohužel pokračuje v neuvěřitelné dávce suchosti. Místo nějakého originálnějšího pojetí recykluje obsah z předešlé epizody (místo Huntsmana tu teď máme Tempest, ke které se opět musíme probít řadou banálních a nezajímavých úkolů), plus hodně se zhoršila i samotná vypravěčská stránka. Příběh druhé epizody mě vůbec nechytnul. Postavy se nijak zajímavě nevyvíjely, kvalita dialogů se zhoršila, plus vůbec nechápu, proč se Kass tak strašně zakoukala do toho výmaze Natakase, mezi kterým nemá absolutně žádnou chemii. Jakože fakt žádnou. Pamatuji si, že to mnohem lépe jiskřilo mezi mnohými side questovými postavami z původní hry. Epizodu zachraňuje stále docela zábavná hratelnost, plus i nový plamenomet na loď byl vítanou vychytávkou. Jinak ale můj dojem z celého DLC dál klesá. Tak uvidíme, co přinese poslední epizoda. Upřímně už to ale chci mít celé docela za sebou...
Největší mindfuck byl ale samotný konec, při kterém jsem se plácl do čela tak silně, že mi to způsobilo lehký otřes už tak znuděného mozku. Za prvé vůbec nechápu, proč by se Kassandra najednou rozhodla žít normální život, během kterého bude ve svém černém pyžamu chodit pro chleba a mlíko každý den, za druhé nechápu, proč by s ní ten život měli sdílet dva cizinci, ke kterým si nevybudovala žádný pořádný vztah, a za třetí (to nejhorší na konec) absolutně nechápu, proč Kass musela porodit dítě tomu jelenokatovi s přitroublým výrazem, i když jsem několikrát dal hře najevo, že o žádnou romanci nestojím.
Fakt pecka. :(
Pro: Stále docela zábavná hratelnost, plamenomet
Proti: nudné a suché, zhoršení dialogů a všeobecného vypravěčství, Kass má dítě s Natakasem....S NATAKASEM!
Crystal Caves HD
Na HD verzi Crystal Caves se dá koukat ze dvou pohledů. Z toho horšího vlastně vůbec nebyl potřeba. I původní hra funguje na DosBoxu bez potíží a grafika je sice převedena do vysokého rozlišení, ale až na úpravu barevné palety je to skoro jedno. Na hratelnosti jako takové se vůbec nic nezměnilo. Na druhou stranu grafika vypadá sice dobově, ale pěkně. A především jsou přítomné dvě zásadní novinky. Tou pro mě hlavní je zbrusu nová čtvrtá epizoda. Obsahuje obvyklý počet šestnácti nových úrovní, které jsou stejně povedené jako v původních třech epizodách. Obtížnost je zhruba na úrovni poloviny originální hry. Ve čtvrté epizodě se nachází i překvapení v podobě neočekávané tajné úrovně. Jak se celá hra podobá prvnímu dílu Duke Nukem, tak zde je podoba spíše k Duke Nukem 2. Možná takhle mělo vypadat pokračování.
Druhým přídavkem je povedený editor úrovní. Ten je na ovládání dost jednoduchý a vytvořit "něco hratelného" je celkem rychlé. Osobně na to moc nejsem, ale ke stažení je už více než 200 úrovní od šikovnějších hráčů. Jejich instalace a rozehrání je snadné a rychlé. Celá hra je předělána do enginu Unity a s tím souvisí drobné změny v ovládání postavy. Pokud nehrajete jako já obě verze hned po sobě, asi není šance si všimnout. Například postava doskočí o milimetr dále a tak jsou některé úseky jednodušší.
Ve výsledku jsem tedy spokojený. Bavil jsem se dobře díky povedenému základu a nová epizoda je super. A v případě potřeby herní dobu natáhnou snadno dostupné uživatelské úrovně. Zkusil jsem jich pár a určitě se najdou fajn kousky. Klidně bych bral další, podobně upravené plošinovky. Hodnotím stejně jako originál, kdyby to šlo dal bych tak 3% navíc.
Druhým přídavkem je povedený editor úrovní. Ten je na ovládání dost jednoduchý a vytvořit "něco hratelného" je celkem rychlé. Osobně na to moc nejsem, ale ke stažení je už více než 200 úrovní od šikovnějších hráčů. Jejich instalace a rozehrání je snadné a rychlé. Celá hra je předělána do enginu Unity a s tím souvisí drobné změny v ovládání postavy. Pokud nehrajete jako já obě verze hned po sobě, asi není šance si všimnout. Například postava doskočí o milimetr dále a tak jsou některé úseky jednodušší.
Ve výsledku jsem tedy spokojený. Bavil jsem se dobře díky povedenému základu a nová epizoda je super. A v případě potřeby herní dobu natáhnou snadno dostupné uživatelské úrovně. Zkusil jsem jich pár a určitě se najdou fajn kousky. Klidně bych bral další, podobně upravené plošinovky. Hodnotím stejně jako originál, kdyby to šlo dal bych tak 3% navíc.
Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)
-
Alan Wake
+31
Napsala raisen, 20 dní
Alan Wake byl můj mnohaletý rest. Zhruba v době, kdy to byla relativně ještě novinka, jsem… -
Terminator:…
+30
Terminator: Resistance
Napsal Zoltan, 20 dní
Teyon mě překvapil povedeným RoboCop: Rogue City, a tak jsem si vyzkoušel i jejich předešlou… -
Mass Effect 3
+29
Napsala Katt, 15 dní
Hodnocená verze - Legendary Edition Roky jsem nezažila u hry pocit, že si jí tak moc… -
Syberia
+29
Napsal berry1009, 9 dní
V této adventuře ze začátku roku 2002 se v kůži mladé právničky Kate Walkerové vydáte do… -
Mass Effect 3
+28
Napsal H34D, 7 dní
Jeden by řekl, že poté, co dvakrát spasíte galaxii, by ten klid a mír mohl nějakou chvilku… -
What Remains of…
+25
What Remains of Edith Finch
Napsala raisen, 29 dní
O hře jsem skoro vůbec nic nevěděla, jen to, že mým úkolem bude zkoumat tajemství rodiny… -
Deus Ex: Human…
+24
Deus Ex: Human Revolution
Napsal hanak_v_exilu, 26 dní
Po rozpačitém druhém díle už nebylo kam klesat, protože i když šlo o průměrnou a hladce… -
Monkey Island 2…
+23
Monkey Island 2 Special Edition: LeChuck’s Revenge
Napsal jvempire, 27 dní
Speciální edice druhého dílu Monkey Island to opravdu nemá lehké. Už původní hra totiž… -
DOOM + DOOM II
+23
Napsal H34D, 2 dny
Remasterovat původní Doom určitě byla jedna z největších výzev, které doposud masteři… -
Ve stínu havrana
+22
Napsal CrisBenton, 14 dní
No dobrá, jdu pokračovat ve své spanilé jízdě českými adventurami. Následoval Stín…
Pro: Atmosféra, možnosti tvorby postavy
Proti: Občasné bugy, závěr hry