Poslední komentáře

Mystery of the Druids je prvotina německého studia House of Tales Entertainment, která vyšla již v roce 2001 a jedná se o klasickou dobrodružnou point and click adventuru s keltskou tématikou.

Ocitáte se v Londýně v kůži nepříliš úspěšného detektiva Scotland Yardu jménem Brent Halligan. Od neurvalého šéfa dostanete za úkol převzít případ "kosterních vražd" po neúspěšném kolegovi. Při nich jsou v lesích nalézány kosterní pozůstatky po mrtvých. Kolegou Lowrym uvězněný podezřelý v cele zemřel, brutální vraždění a nalézání kosterních ostatků však pokračuje dál. Je tedy potřeba začít s pátráním znova a tentokrát důkladněji.

Námět na slušnou detektivku s mysteriózním podtextem je to vskutku zajímavý. Za scénářem stojí trochu podivínský tvůrce Martin Ganteföhr a i u jeho prvotiny je jeho ‘šílený‘ rukopis znát. Příběh se rozjíždí hodně pomalu, nezáživně a mnohdy taky nelogicky. Než se vůbec dostaneme k nějakým informacím a podstatě celého vyprávění, uskuteční se řada více či méně nelogických a ne vždy úplně podstatných událostí. Zajímavý příběh se však přeci jen začne vyloupávat a zjistíme, že za vraždami stojí tajemné uskupení navazující na starodávné keltské učení. Což ostatně naznačuje už úvodní nepříliš vizuálně povedené intro s mnichy v kápích provádějících starodávný rituál ve Stonehenge, kdysi v dávné minulosti. A jakmile defacto zjistíme, kdo za tím vším stojí, teprve tehdy se začne rozvíjet ta správná dobrodružná část hry, kdy je potřeba celý rituál zastavit.

Příběh je však jen jedna ze součástí komplexního zážitku z celého díla. Neméně důležité jsou totiž i herní mechaniky. A i u nich jsou dobré prvky vykompenzovány těmi horšími. Ovládání je klasické point and click, ale je hodně nevyvážené. V řadě obrazovek je spousta aktivních míst, kde se změní ikona po najetí na ně. Ne vždy je ale možné něco vykonat, navíc jde mnohdy o velmi detailní pixelhunting. V jedné místnosti se pracovní stůl chová jako komplexní celek, v jiné místnosti je aktivní každý sebemenší šuplík, aniž by to bylo možné na první pohled poznat. Orientace v prostředí je tedy hodně obtížná a ne úplně intuitivní.

K tomu je potřeba přidat hodně obtížné a místy absolutně nelogické úkoly. Brent se vůbec nechová jako detektiv Scotland Yardu, ale jako nějaký neschopný detektivní začátečník. Některé puzzly jsou skutečně zajímavé, některé příšerně a zbytečně těžké a některé absolutně nelogické, kdy je metoda "všechno na všechno" jediným možným řešením. Bohužel se často hráč zaobírá těmito nelogickými úkoly k vyřešení zdánlivě jednoduchého úkolu a zbytečně jej to odvádí od sledování hlavního příběhu.

Dialogy jsou napsané velice zajímavě a člověk se v nich dozví spoustu informací, i ony mají své ale. Velice špatně funguje jejich mechanika, kdy se po začátku rozhovoru vydáte jedním stromem odpovědí, až dojdete ke konci rozhovoru. Pro zjištění neméně zajímavých informací z jiné větve rozhovoru je potřeba začít celou debatu znova a různými volbami se dostat do jiné větve. A tak to opakujete dokola, dokud nezjistíte všechno. Občas je totiž zásadní informace důležitá k dalšímu pokroku hrou záludně schována a není jednoduché se k ní proklikat. Naštěstí existuje tlačítko ESC, které přeskakuje věty, takže není potřeba popáté poslouchat stejný začátek rozhovoru.

Celkový dojem nezachrání ani vizuální zpracování, které bylo slabé i na rok 2001. Postavy ve hře jsou 3D s velmi malým počtem polygonů ne vždy úspěšně zasazených do předrenderovaného 2D prostředí. A to vše v úctyhodném rozlišení 640x480. Některé obrazovky jsou celkem pěkně zpracované a stojí za to se na ně dívat, některé dopadly hůř. Ani animace jednotlivých postav není žádný zázrak a totéž lze říci i o hudbě, která střídá zajímavé atmosférické melodie s pouťovými výtvory absolutně nezapadajícími k charakteru hry. Největším kladem zpracování je tak charakterově i technicky vydařený dabing.

Stručně řečeno je Mystery of the Druids tuhou a často nelogickou dobrodružnou adventurou míchající zajímavý příběh odehrávající se mezi současností a dávnou keltskou minulostí. Už jen pro ten příběh a druhou půlku stojí za zahrání, doporučuje se mít po ruce návod pro plynulejší průchod hrou.

Amanita Design je české studio známé svými audiovizuálně líbivými hrami, které se více či méně pohybují na pomezí klasických adventur a hříček. V roce 2018 přišlo toto studio se hrou Chuchel a stojí za ní tvůrci Botaniculy, hlavně pak Jaromír Plachý, zodpovědný v tomto případě za scénář, grafické zpracování a animace.

Chuchel je ve skutečnosti chuchvalec chlupů s oranžovou čepičkou. Když se na úvodní obrazovce objeví třešeň, hned si umane, že ji musí za každou cenu mít. To se mu snaží ztížit hlavně největší záporák celé hry, děsivý Chrchel, který mu ji neustále bere a ještě háže pod nohy všemožné klacky. No a aby to nebylo tak jednoduché, ještě je tu další postava, podivné broukovité stvoření jménem Kekel, které společně s vámi soutěží o to, kdo zmíněnou třešeň získá, v některých pasážích si však oba soupeři musí pomoct.

Hlavním úkolem je tedy pokusit se v každém ze třiceti levelů získat zmíněnou třešeň, přičemž v každém z nich musí postavičky udělat rozdílné věci.. Je vidět, že se tvůrci tentokrát rozhodli vykašlat na klasické adventurní složky, moc logických rébusů k vyřešení není k dispozici. Naopak, vše je postavené výhradně na možnosti ukázat co nejvíce roztomilých animací, ve kterých se Chuchelovi roztodivnými způsoby nepodaří třešeň získat. V tomto ohledu si hráč vzpomene na legendární Gobliiins nebo nedávné Tsioque, jen s tím rozdílem, že zde jde vyloženě a prvoplánově o humorné animace a ně o logické rébusy či nějaký obsáhlejší příběh na pozadí. Kromě toho se ve hře nachází také řada více či méně nápaditých miniher odkazující na legendární, častokrát prvotně automatové hry z minulosti, jako jsou Space Invandes, Pac-Man nebo Tetris.

Audiovizuální zpracování je na tradičně špičkové úrovni. Humorné animace z pera Jaromíra Plachého jsou povedené, pobaví svým roztomilým zpracováním i nápadem. Navíc se ve hře nevyskytují žádné texty ani rozhovory, vše je zpracováno právě a jenom pomocí animací a různých zvuků. O zmíněné zvuky i hudební doprovod se postarala jako tradičně skupina Dva.

Základním problémem celé hry je asi její samotný koncept, kdy se hraje doslova sama. Není potřeba žádného přemýšlení či kombinování, stačí jen klikat na předměty či postavy na obrazovce, aby se přehrála nějaká ta humorná animace. Chvíli to baví a vypadá roztomile, po časem to ale začne nudit. Ve hře chybí jakákoliv výzva, která by hráče přesvědčila, že skutečně něco dokázal. Tento stereotyp trochu nabourají již dříve zmíněné minihry vzdávající hold jiným historickým herním legendám, ale to celkový dojem ze hry příliš nezachrání. Nesmím zapomenout ani kampaň s pozdějším přebarvením hlavní postavičky z černé na oranžovou kvůli údajnému rasovému podtextu.

Celkově vzato je Chuchel roztomilá zábavná jednohubka na dvě hodiny, která vyloženě abdikovala na to být adventurou, ale stává se jen příjemným animovaným rozptýlením na jeden večer.