Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Daymare: 1998

  • PC 80
Z toho, co se původně mělo stát remakem oblíbeného Resident Evil 2, se vyklubala samostatná hra, která ale svůj vzor ani zdaleka nezapře. Jak tedy ta hra vůbec dopadla?

Inu, už v první chvíli zacítíte záchvěv ne nepodobný již zmíněnému RE2, které pro mnohé zůstává dodnes nepřekonatelný, ale to naštěstí (nebo bohužel?) neplatí pro celou hru. Sice je jí inspirována, ale i dosti odlišná. Graficky je na tom hra na dnešní poměry hodně špatně, na fanouškovský remake hodně dobře a chvílemi je radost se na vizuál dívat, chvílemi je znát zub času a ne tak profesionální péče a vysoký rozpočet, jako mají vývojáři u Capcomu. Co si ale budeme povídat, na poměry vývojářů vypadají nepřátelé hodně solidně, jsou zajímaví, snadno rozlišitelní, i když těch typů je tam jen pár, a stejně tak to platí víceméně i pro "zpřátelené postavy". Lokace jsou naopak veskrze brilantní a dostatečně často střídané tak, aby nedocházelo k nudění a neustálému pobíhání sem a tam jen po jedné velké lokaci.

Ono i ozvučení se docela dosti povedlo, ať už dabing, zvuk prostředí, nepřátel, hudební doprovod, to vše je na velmi dobré úrovni, problém jsem měl s některými ukázkami, kde šel zvuk i o 6-8 vteřin napřed a ukázky pak skončily dřív, než se v nich událo to nejpodstatnější.

Ke cutscénám mám celkově jednu výtku - někdy nejsou příliš záživné, jsou příliš protahované, dialogicky občas dosti připitomělé a zbytečně dlouhé.

Hratelnost jako taková dosti druhého Residenta připomíná, a nejen způsobem hraní, ale i prostředím, v němž se odehrává (nebo například malůvkami na chodníku typickými i pro RE3), stejně tak monstry, počínaje zombíky pokračuje jistou obdobou Tyranta, postavami vědců a vojáků, kteří se snaží uklidit bordel v nakaženém městě a při tom všem odhalují, co se zde stalo za zrůdnosti. Co musím v této oblasti pochválit, jsou perfektně napsané příběhové linky, i když občas škobrtají, na poměry fanouškové hry se jedná o hodně solidní výkon a některé zvraty byly opravdu výborné, navíc příběhová linka se Samuelem trpícím halucinacemi byla výborným nápadem, kdy člověk neví, jestli je zombie naproti skutečný nebo jen zrozený v hlavě Samuela. Tak či onak na tom zas tak nesejde, ublížit může v obou případech, jen jde o to vybrat vhodnou zbraň. Stejně tak příběhové kampaně za ostatní byly velice zajímavé, za některé těžší, za některé jednodušší, ale za všechny poutavé. Do toho ještě souboje s bossy a nepřáteli, které byly veskrze zajímavé. Možná jen ten závěrečný bossfight mohl být rozmanitější nebo kratší, neboť oběhnout asi 30 koleček kolem auta s nepřetržitým střílením do výbušnin a brokovnicí do nepřátel už bylo po čase dosti nudné a frustrující, zvláště pak s nízkým zdravím znamenajícím každým zásahem blížící se návrat k nejbližšímu checkpointu.
I k checkpointům mám výtku, většinou byly umístěné rozumně a dostatečně od sebe vzdálené, ale umísťovat je před nepřekliknutelnou cutscénu mi přišlo také značně frustrující, kor když ten úsek člověk musí opakovat třeba pětkrát.
Někomu dokonce vadí i krkolomné ovládání, s tím jsem problém jako fanoušek původních Residentů zas tak neměl, vyjma nabíjení zásobníků a zbraní skrze inventář, což mi přišlo zbytečně zdržující. I ten inventář by zasloužil rozšíření, ke konci hry už jsem nevěděl, co vyhodit, abych si mohl vzít další náboje nebo další lékarničku a nepřišel tak o něco důležitého z inventáře. Nakonec to stejně vždy odskákaly, mnou nepoužívané, vylepšováky poškození a obranyschopnosti.

Technický stav jako takový je na vynikající úrovni, krom problémů se zvukem v cutscénách a občasným zasekáváním nepřátel jsem se s jinými problémy nepotýkal. Hra běžela plynule, textury fungovaly, umělá inteligence byla taková, jakou by hráč nejspíš očekával, a celkový stav hry opravdu hodně slušný.

Na poměry původně fanouškovského remaku se jedná o obdivuhodné dílo, které je poctou starým survival hororům v dobách, kdy ještě byly často nepřekonatelnou výzvou, i když i Daymare 1998 potkaly jisté ústupky současné době, a ten pravý Hardcore skrývá pod pokličkou nejtěžší obtížnosti, tak se nejedná o hru pro každého. Navíc si vývojáři zaslouží neskutečný obdiv za to, jak rychle dokázali celou hru předělat do této podoby poté, co se dozvěděli, že musí svůj remake zrušit, protože vznikal remake oficiální. A teď jestli dovolíte, jdu vyhlížet druhý díl.

Pro: Na poměry fanouškovského remaku: Grafika, ozvučení, příběh, lokace, nepřátelé, pocta starým survival hororům, schopnost vytvořit úplně jinou hru z původního remaku, technický stav, zbraně, ovládání

Proti: Inventář, umělá inteligence, zasekávání nepřátel, závěrečný bossfight, problémy se zvukem v cutscénách

+8

Red Dead Redemption 2

  • PC 100
Přiznám se, že z počátku jsem k této hře přistupoval docela rezervovaně, první díl mě příliš nezaujal a nejsem ani přívržencem posledního GTA, které mě nebavilo tolik jako předchozí díly. Když už jsem se k ní konečně dostal, dokázal bych ji zhodnotit snad jediným slovem - dokonalé! A tím by mohlo mé hodnocení končit.
Popravdě ale asi nepřestanu obdivovat brilantní práci vývojářů, kteří hru vypiplali do posledního detailu snad po všech stránkách a přinesli, alespoň dle mě, vůbec nejpropracovanější hru za poslední roky. Abych našel výtku, musel bych být neskutečný hnidopich a směřovat ji snad jen k tomu již tolikrát proklínanému modelu Rockstaru, kdy se spustí další mise, když jedna skončí, nebo se spustí mise sama přiblížením se k určitému místu apod. A další výtku směřovat jen k závěru hry, kdy dojde ke střelbě na jistou osobu, která i po několika zásazích klopýtá pár kroků, aby pak spadla. Jinak je to naprosto dokonalá hra a těším se, až si ji rozehraji znovu.

Pro: Všechno

Proti: Samostatně se spouštějící mise, nerealistická část závěru

+9 +11 −2

Star Wars Battlefront II

  • XboxX/S 65
Úvodem svého komentáře chci uvést, že se v něm zaměřuji pouze na hodnocení singleplayerové kampaně, bez hodnocení multiplayeru, který bezesporu představuje velkou a dost možná i podstatnější část hry. Prosím proto případné čtenáře o zohlednění této skutečnosti.

Do této hry, respektive tedy do kampaně jsem se pustil ze dvou důvodů. Prvním bylo splnění jednoho z bodů Herní výzvy pro rok 2021 (létání ve vesmíru; zde bych chtěl poděkovat kamarádce Kejtee za doporučení tohoto titulu), druhým pak to, že se hra aktuálně vyskytovala ve službě Gamepass. Především druhá okolnost mě potom vede k poněkud shovívavějšímu pohledu na hru. Podle mě se totiž jinak v zásadě jedná o veskrze průměrný titul, ke kterému vás asi primárně přitáhne především skutečnost, že her ze světa Star wars je zkrátka málo.

Abych však nějak konkretizoval své hodnocení, tak mohu říci, že co se herní náplně týká, lze hru označit jako „nápaditě nenápaditou“. Kladně totiž hodnotím to, že si v průběhu kampaně zahrajete za celou řadu postav, které se liší svými schopnosti, což poskytuje alespoň v dílčí míře rozličný herní zážitek. Stejně tak jako příjemné rozptýlení hodnotím proložení akčních pasáží právě shora zmíněným létáním, a to jak ve vesmíru, tak v atmosféře různých planet. Odvrácenou stranou hry je však náplň jednotlivých misí. Až příliš často totiž děláte jednu a tutéž věc X-krát dokola (např. 3 krát ochraňuj vojáka, který se hackuje do terminálu, nebo na třech místech vystřílej všechny nepřátele atd.). Co se pak gunplaye týče, tak i ten je třeba hodnotit jako zcela průměrný. Zkrátka je zřejmé, že nejde o ryzí FPS. Platí tak, že vyloženě neurazí, ale nadprůměrný požitek ze střelby zde rozhodně nehledejte.

Jestliže bych tak měl hodnocení hry nějak shrnout, pak jste-li fanouškem stříleček a především Star wars, potom stojí za to dát hře šanci. Tím spíše koupíte-li hru ve slevě nebo si ji jako já zahrajete v rámci služby Gamepass. Pokud jste ale především milovníci FPS a samotné téma Star wars vám nic moc neříká, pak doporučuji sáhnout po jiném titulu, neboť by vás Battlefront 2 mohl zklamat.

Pro: hra za odlišné charaktery; proložení akčních pasáží létáním

Proti: repetitivní obsah misí; pouze průměrný gunplay

+13

MiniDOOM 2

  • PC 60
Navazuje na první díl MiniDoom a jde vidět, že vývojáři si s tím už dali mnohem víc práce a udělali z toho kompletní hru.

V nastavení si můžete nastavit, velikost obrazovky, nastavení zvuku a nastavení ovládání. Na výběr máte ze 3 herních módů, Standard, Arcade a Hard Core a ještě si nastavujete jednu z 5 obtížností hry, kterou je možné na začátku úrovně vždycky změnit. Ve Standardním módu máte nekonečný počet životů a můžete se vracet v rámci mapy ke starším úrovním a hledat secrety s runami za které si pak ve Fortress můžete odemykat vylepšené zbraně, nebo upgrady vylepšující vašeho hlavního hrdinu. V Arcade módu máte omezený počet životů a když o všechny přijdete, začínáte úplně od začátku a nemůžete projet už vámi projeté úrovně. A v Hard Core módu máte jen jeden život, dostupné jsou jen těžší obtížnosti a jak o život přijdete, tak jedete komplet od začátku.

Najdete zde veškeré zbraně z Doom Eternal, které můžete vylepšovat nebo najdete jejich vylepšení, sem tam najdete zbraň, kterou máte jen dočasně a jak přijdete o náboje, přijdete i o zbraň. Přepínání zbraní je uprostřed boje dost problematické, hra se na pozadí lehce zpomalí, ale výběr zbraně trvá strašně dlouho na můj vkus.

Nejprve začínáte s úrovněmi na Zemi, pak přecházíte na mapu na Marsu, kde máte další úrovně a jejich dohromady 17, z toho jsou nějaké i nepovinné. Co se týče level designu, tak úrovně na Zemi, mi přišly v pohodě a docela pěkné udělané, ale když se přešlo na Mars, do samotného pekla, tak mi ten design úrovní už nepřišel tak dobrý. Hra se snaží i ve 2D nabídnout prvky uhýbání, ale moc to nefunguje a některý úrovně jsou vyloženě peklo, ať už o tom vývojářům vyloženě šlo nebo ne. Reakce střelby u zbraní mi přijde docela pomalá, nevím, jestli se tím snažili nahradit prvek přebíjení, ale je i docela velká prodleva mezi střelbou a hozením granátu.

Stejně jako v klasickém Doomu hledáte barevné klíče na otevření dveří, ale hra je lineární, žádné vracení v rámci mapy, pokud nechcete zkontrolovat, jestli jste neminuli nějaký ten secret, vás nečeká.

A kdyby toho náhodou na vás bylo moc a nemohli jste se dostat z nějaké úrovně a pořád vás to vracelo na poslední checkpoint, kterých je tak akorát v rámci úrovně, můžete použít staré dobré IDDQD a pak už by neměl být problém dojít na konec úrovně.

Pro fanoušky Dooma, co chtějí zabít odpoledne, může být příjemným překvapením, ale hra vám nic zadarmo nedá.
+8

MiniDOOM

  • PC 50
Půl hodinová jednohubka pro fanoušky Dooma, jak by to vypadalo, kdyby Doom byl plošinovka ve 2D. Jde vidět, že je to jen projekt, za účelem se dělat hry, jak píšou sami vývojáři, protože to má dost neduhů a nehraje se to úplně nejlíp, ale na druhou stranu ta půl hodinka hraní neurazí.

Na výběr je ze 2 obtížnosti, normal nebo ultra violence, vyberete si ovládácí schéma a můžete se pustit do zabíjení pekelných monster. Zbraní je tu jen pár, při každém umření se octnete zpátky na začátku hry, žádné checkpointy, žádná možnost uložení, jen prostě zapnout a několik desítek minut být na konci.
+8

The Medium

  • PC 70
"Autoři překonávají své předchozí tituly, ve srovnání se špičkou v žánru v podobě Sillent Hill apod však stále značně zaostávají."

O něco lepší hra, než Blair Witch, předchozí titul autorů. Pořád se však jedná o poměrně pomalý walking simulátor, který se sice autoři snaží ozvláštnit novými mechanikami, které sice vypadají zajímavě na papíře, ale jejich exekuce je nedotažená. Samotné "hraní ve dvou světech" není nic jiného, než rozdělená obrazovka, a přestane být zajímavé hned na druhý pokus, k čemuž přispívá mimo jiné také to, že "alternativní" svět je neoriginální a absolutně bez nápadu. Hádanky jsou jednoduché a bez nápadu (hádanka, u které musí člověk aspoň na chvíli zapřemýšlet, je ve hře přesně jedna), a k tomu některé gameplay mechaniky vyloženě otravují a zdržují průchod hrou (například hledání vzpomínek na předmětech jejich natáčením do správné polohy, které je opravdu zbytečné a u některých předmětů vyloženě rozbité).

Atmosféra obecně je ve hře poměrně slabá, jediné zajímavé prostředí socialistického prázdninového centra je ve hře trestuhodně nevyužito, a ostatní lokality jsou nezajímavé, včetně již zmíněného alternativního světa. Neoriginalitu tak nepřebije ani dobrá audiovizuální stránka hry.

Silnou stránkou hry tak zůstává především decentní příběh, který se však na to, jaký má malý rozsah, místy zbytečně vleče. Stejně, jak někdy máte pocit, že by filmu neuškodilo, aby byl o 20 minut kratší, i tady se hlavně závěru hry dostavuje pocit, že je uměle natahovaná hádankami, které jsou založené na chození tam a zpět.

Místy hraní znepříjemňuje nešikovná kamera, která se v některých místech dokáže zaseknout v pozicích, které omezují váš výhled do prostředí, a někdy dokonce i na samotnou hlavní postavu. Zároveň se dá hře vytknout umístění checkpointů ( dle mého názoru by měly být checkpointy přímo před akčními pasážemi, protože opakování již vyřešených hádanek z důvodu smrti do adventury nepatří).

Pro: Příběh; audiovizuální zpracování hry; úvodní prostředí socialistického hotelu.

Proti: Absence atmosféry; neoriginalita většiny herních prostředí; chybějící zajímavější herní mechaniky; oproti tomu přítomnost mechanik nedotažených; v některých místech nešikovná kamera.

+23

Styx: Master of Shadows

  • PC 50
Styx mě nalákal netradičním hrdinou - goblinem, který se ani netváří, že by měl nějaké vznešené cíle a dobré úmysly. Proto jsem čekal nějak odlišně pojatou stealth akci, ale dostalo se mi akorát mdlé, neambiciózní, technicky zastaralé a vesměs nezáživné hry.

Jeden z problémů je design úrovní. Jsou obrovské, na první pohled ohromující, za chvíli však prohlédnete jejich totální nesmyslnost, chaotičnost a, na to jak jsou velké, také totální prázdnotu. Jedná se tak akorát o nekonečné propletence pustých chodeb a poloprázdných místností, kde jen postávají, nebo pochodují mezi dvěma body nějací strážní. Motivace hledat všechny zlaté medailonky je absolutně nulová a kromě nich se v misích nedá nic jiného zajímavého dělat. Nutnost projít každou lokaci minimálně dvakrát (a příběh se občas hodně uměle zakrucuje, aby tomu tak bylo) nijak na zábavě nepřidá.

Příběh staví na jediném zvratu někde uprostřed a žádnou další myšlenku vlastně nenabídne, s výjimkou úplného závěru (původ goblinů). Mezitím jen chodíte skrz jednotlivé úrovně a prostě čekáte, jestli animačka na konci konečně něco zajímavého odhalí.

Technickou stránku je asi nefér hodnotit tak dlouho po vydání, ale pár zjevných nedostatků se najde. Systém šplhání po věcech je ve výsledku docela nešikovný, samotné plížení, vyvolávání hluku a další core mechaniky taky často drhnou. QTE při soubojích bych teda vynechal úplně, ale taková byla asi tehdy doba :)

Celkově mi vychází hodně šedivý průměr, který nic extra nenabídne a který teda ani radši nikomu doporučovat nebudu.
+17

HROT

  • PC 70
Drazí soudruzi, drahé soudružky - scházíme se dnes, v tento úžasný den, aby jsem spolu oslavili monumentální úspěch, kterým je jedním z mnoha v historii naší socialistické vlasti. Vydání nové hry HROT otřáslo samotnými základy známého světa. A už nyní o ní mluví i neschopní demokratičtí vůdci. Není tomu již tak dávno, co soudruzi z Ukrajinského Action Forms naprosto zdecimovali fenomenálním dílem Chasm: The Rift výtvor podřadné nesocialistické země - Žvejk byl pouze ukázkou chudobné kreativity, která byla pohlcena mocným stínem designové sovětské mašinérie.

Historie se opakuje - HROT je dalším čistočistým příkladem naší vytrvalosti, kreativity a technické dokonalosti. Vynikající soudruh, Spitihněv, dokázal s pomocí našeho lidu vytvořit dílo, jehož půvab uchvátí všechny vaše smysly. Hrot ukazuje krásy města Prahy v nevídaném detailu, kde zejména náš pokrokový kanalizační systém a fenomenální monumenty neuniknou pozornosti nikoho.

Zbraně, jež třímá JEDEN ze členů naší neohrožené armády jsou další ukázkou nezpochybnitelné dokonalosti naší armádní výbavy. Každá zbraň je vyobrazena s naprostou akurátností a střelba z nich evokuje pocit rozzuřeného boha hromu - každý soudruh nyní může tuto sílu okusit z pohodlí svého domova!. Nikdo a nic nezastaví odvahu a bojeschopnost našeho vojska! Ani celý batalion Spojených států by nedokázal zbrzdit, natož zastavit útok vetřelců.

Chytrost a elegance s jakou jsou místnosti ve hře konstruovány, je dokumentace neobvyklého umu naší dělnické třídy. Nikdy se neztratíte! Každá místnost překypuje objekty a detaily, rovněž konstrukce chodeb a místností je logická a poukazuje na pokročilé logistické smýšlení našich konstruktérů a inženýrů.

HROT je též kulturně založeným dílem, které obohatí mysl a zahřeje srdce. Připravte se na emoce - zradu, přátelství, soudržnost a lásku ke vlasti.

HROT je obrazem lidu, HROT je ukázkou moci - sociální, ekonomické a technologické nadřazenosti. Sláva Svazu Sovětských Socialistických republik!!!!
+23 +26 −3

Creaks

  • PC 85
Když se řekne Amanita Design, přijde mi vždy na mysl nějaká adventura s velmi osobitým a nezaměnitelným vizuálem. Tedy, až doposud. Tvůrci se totiž rozhodli přesedlat na plošinovky, a mě tím rozhodně udělali velkou radost.

Vše tak dobře známé a funkční z předchozích počinů zůstává. Myslím tím nádherný ručně kreslený vizuál, zajímavý svět a nekomplikovaný příběh, který není vyprávěn slovy. Základem hratelnosti je stále řešení hádanek, kdy je nutné dostat se skrz scénu (a celý fantaskní svět) do cíle svého putování. Ačkoliv se princip řešení téměř nemění, tvůrci vždy dokázali odhadnout míru a včas trochu pozměnit nepřátele a prostředí, stereotyp se tudíž nedostavil a hra se po celou dobu ani nestačila okoukat (já bych si dal klidně i nějaký ten přídavek). Dohráno jsem měl za 7 hodin (nalezeny všechny tajné místnosti a obrazy - nijak těžké to nebylo) bez nějakého většího záseku. Po celou dobu jsem se navíc nedokázal téměř odtrhnout od obrazovky. Co bych ocenil, a co by v mých očích vyšvihlo finální hodnocení ještě výš, je o něco větší důraz na emocionální složku příběhu.

Už teď se těším s čím přijde Amanita příště.
+22

Trust Me, I Got This!

  • PC 65
My Češi jsme národ kutilů a tak není divu že o tomto národním "sportu" vznikla i hra. Nebo spíš hříčka protože dohráno je skutečně za pár minut. Hezkou grafiku doplňuje i vtipný dabing a celkové zpracování mi ze všeho nejvíc připomnělo seriál Pat a Mat. Tam se taky vždycky snaha o nějaké vylepšení otočila v totální katastrofu. Naštěstí ale vše nakonec dobře dopadne. Víceméně ;)
+15

Grand Theft Auto V

  • PC 90
Slavné, cenami ověnčené GTA V se mi konečně dostalo pod ruce a tak jsem mohl s radostí ocenit tu skvělou práci Rockstaru o to víc, že už hra má nějaký ten rok za sebou. I tak jsem byl vyloženě nadšený grafickým zpracováním, pořád se na to skvěle kouká, úžasné západy slunce, bouřka a déšť nebo okolní svět s naleštěnými sporťáky. Město je moc pěkné, rozlehlé, ale zároveň i uvěřitelné a i když jsou to jen načančané kulisy, připadalo mi, že to celé vlastně tak nějak žije.

Základem příjemné hratelnosti jsou pestře a vetšinou i zábavně navrhnuté mise, není to vždy jen jeď z bodu A do bodu B, ale tvůrci se snaží vše nějak zpestřit většinou humorem a narážkami na různé trendy a události. Mise s fotografem, fanoušky slavných, sundání letadla a následné pronásledování v divočině s cross motorkou či vyhledávání aut pomocí popisku a části mapy mi utkvěly v paměti a rozhodně nejsou jediné. Ve městě čas od času narazíte na náhodné události, většinou jde o krádeže peněz, ale třeba i na bezmocného golfistu vyhozeného z bytu, to vše hře zase o něco přidává na uvěřitelnosti ač jak už jsem říkal, většinu hry jsou hlavně postavy mírně střelené.

Co považuji za skvělý nápad je možnost po několika nezdarech danou misi přeskočit a pokračovat dál v příběhu. Samozřejmě jako hráči se mi to dělat moc nechtělo, ale přiznám se, že jednou jsem toho využil v malé odbočce a to při cvičení jógy, kde jsem fakt nepochopil co se po mě vůbec chtělo a řekl jsem si že na takové blbosti se fakt trápit nebudu. Ovládání vozidel je sice arkádové, ale pokud jsem vzal do ruky gamepad, vše bylo skvěle ovladatelné. Ze střílení jsem měl dobrý pocit, ale jen když jsem přeskočil na klávesnici s myší, s gamepadem jsem netrefil ani vrata od stodoly. Oříšek byla mise kde jsem musel řídit auto a zároveň střílet. Tak po pátém nezdařeném pokusu jsem vzal do ruky myš a byla to brnkačka, ale celou hru bych odřídit na klávesnici moc nechtěl.

Ještě bych zmínil výborné rádio, kde jsem sice točil jen čtyři stanice, ale i přesto třeba rock z osmdesátek jsem si zamiloval. A vaše počínání ve hře rádio občas i zmiňuje, zase jen blbůstka, ale potěší. A z čeho jsme měl největší radost byly tři "minihry", šipky, tenis a hlavně golf ke kterému se určitě vrátím i teď po dokončení kampaně. Jen obtížnost by mohla být trochu více rozmanitá, na easy a normal je tenis i golf moc snadný, ale hard by mohl být pro většinu hráčů už zase moc složitý. Jen škoda, že je tvůrci nezapracovali do nějaké mise, rád bych nějakého mizeru vyklepl pověstným kanárem :)

Co mi naopak nesedlo je ovládání všeho co létá, ať už vrtulník nebo malé či obří letadlo. Potápění jsem nedával už vůbec a s ponorkou to taky nebyla žádná sláva. Mrzí mě, že hodně rozhovorů se odehrává při jízdě a tady u mě nastává problém ve čtení titulků a zároveň řízení popř. koukání na mapu kam to vlastně jedu. Chápu proč to tak je, aby to vyplňovalo jízdu, ale já to bohužel moc nezvládám.

Dále se mi moc nezamlouvalo chování ostatních řidičů a policie. Tohle se pokud si pamatuju od předchozích dílu moc nezměnilo. Policie se neptá a rovnou střílí, okolní auta se pak zblázní a jedou hlava nehlava a zatknout se můžete nechat jen při jedné hvězdičce, ale kdo by to dobrovolně dělal, když pak přijdete o veškerou munici do zbraní. Mimochodem mise kterou jsem fakt nemusel byla ta s mučením, která pokud vím nešla nijak přeskočit. Divná mi přišla i ta kde po vás střílí v hořícím mrakodrapu, kde jste jako hasič a velice nepřehledná mise na pile. Dvakrát se mi stal bug kdy mi nešlo přiblížit ani střílet s ostřelovačkou, jinak hra běžela bez problémů, chyb, bugů a glitchů, pokud tedy neberu klaunskou chůzi po schodech.

Přiznám se, že před hraním jsem mírnil své očekávání i přes veškerou chválu jsem si říkal, jestli třeba už na takouvou hru nejsem moc starej, ale GTA se zase vytáhlo a těch 90% si jednoznačně zaslouží.... a teď se jde na green :)
+25

Cyberpunk 2077

  • PC 95
Cyberpunk a 143 hodin mého života jsou pryč. Už jenom díky počtu hodin, které jsem ve hře strávil, je zřejmé, že se v mém textu přidám na stranu těch, kterým se hra líbí. Jasně, není bez chyb, ale za mě to byla jednoduše jízda…


V roce 2077 bylo Night City zvoleno jako nejhorší místo k životu v Americe...

Začnu tím, co je ve hře viditelné na první pohled. Prostředí. Na první pohled je fantastické. Davy lidí na ulicích, všude auta, neonové reklamy na hráče útočí ze všech stran, tak jako všudypřítomný ruch. Pokud se k tomu přidá západ slunce, nebo naopak déšť, stačí jen tak stát a kochat se. Díky architektuře, která je velice povedená a uvěřitelná, může hráč pouze vnímá život, jak tepe v ulicích města. V ulicích, které se postupně naučí znát, ví kde je jaká čtvrť a kam pro co zajet. To jak na sebe vše navazuje, jak dává umístění každého bloku domu, každého tržiště, schodů, mostů, silnic, různých podniků apod. smysl, zaslouží velikou poklonu.

Pokud bych se chtěl nicméně přidat na stranu těch kteří si stěžují, mohl bych řešit fakt, že nejdou automobilům prostřelit pneumatiky. Mohl bych řešit, že když začnu střílet na ulici uprostřed křižovatky, tak se postavy chovají zvláštně, či začínají rovnou mizet. Ale ptám se. Proč? Tohle není GTA, i když pro neznalé tak hra může působit. Tohle je hra, která se primárně soustředí na příběh a město je kulisa. Skvěle provedená kulisa, pokud přistoupíte na hru autorů a budete se držet příběhových misí, hledání NCPD událostí apod. V takovém momentě totiž hra funguje velmi dobře. Ale pokud někdo má potřebu vyhazovat lidi z aut uprostřed dne, pokud má potřebu zkoumat jakým způsobem se odloupne lak po střele na kapotě náhodně jedoucího vozu, pokud opravdu má někdo potřebu řešit, že davy na ulici jsou anonymní chodci jdoucí od nikam do nikam, tak ano, pak se mu Cyberpunk líbit asi nebude. Jeho chyba. Já záměr autorů pochopil a město se pro mě stalo místem, ve kterém se vyprávěl příběh, který mě naopak velmi bavil.


Myslíš, že jsi obelstil smrt? To smrt obelstila Tebe…

Příběh. Poměrně krátký, ale velmi dobře podaný. S různými zakončeními, kdy u jednoho ze tří hlavních konců jsem si řekl “meh, to se dalo čekat”, u dalšího “ Dobře V, nandej jim to” a u třetího jsem se musel zamyslet nad tím, jak je život krátký a jak je vše pomíjivé, kdy bez ohledu na to jak moc se snažíme, můžeme skončit v zapomnění, řešící stále dokolečka nesmyslné problémy. Jako když si bezúčelně hrajete s rubikovou kostkou. A přesně tohle od hry chci. Aby pro mě měla určitý přesah, což se Cyberpunku podařilo.

Příběh mě bavil a to velmi. Keanu Reeves ve hře nemá pouze roli ve formě pár štěků a také ostatní postavy jsou zapamatovatelné. Co mě velmi potěšilo, byla právě role Keanu Reevese, aka Johnnyho Silverhanda i ve vedlejších misích. Spousta dialogů, které jsme spolu vedli, spousta scén, které jsem s ním viděl, jsou v misích, které hráč jednoduše dělat vůbec nemusí. Přesto si autoři hry dali tu práci, aby hráčův průvodce hrou byl ve hře opravdu přístupný. Nejenom v hlavní dějové lince, ale tak nějak všude. Toto stavím obrovským způsobem nad fakt, že nejdou prostřelit automobilům pneumatiky, jak jsem psal výše a jak to spousta lidí na YT řeší. Rozdíl mezi takovýmto drobným a hezkým detailem a mezi vtáhnutím do světa hry pomocí jedné z postav, která mě provází i při těch nejvíce zbytečných činnostech, je obrovský.

Tím jak se příběh vyvíjel, měl jsem jednotlivé postavy raději více a více. Některé jsou prokreslené méně, třeba Viktor, jiné více, třeba Judy, kterou stavím nad Panam, jenž je obecně vyzdvihována více než si zaslouží, dle mého skromného názoru. Některé postavy obrovsky bodují nejen svým chováním, ale také tím, jaký příběh se v rámci komunikace s nimi odehrává. Nechci příliš prozrazovat těm, kteří hru ještě neobjevili, takže s následujícím spoilerem opatrně, ale některé momenty jednoduše vypíchnout musím. Potápění s Judy na mě mělo nádherně uklidňující dojem, tuto část považuji za jednu z nejlepších ve hře, co se týká vedlejší mise. Taktéž hledání uneseného synovce vyhozeného policisty Rivera byla podařená vedlejší linka, především její zakončení, které je emočně poměrně silné. Těch postav a příběhů je ve hře poměrně dost, některé se pouze mihnou, jiné si stihnete oblíbit, některé budete mít rádi. Ve všech případech jsou ale vedlejší mise udělány dobře, někdy velmi, velmi dobře.

Co už není tak zábavné jako různé dějové linky, jsou zásahy v rámci NCPD misí, nahodilé události po městě apod. Zde se jede těžce přes kopírák a tyto aktivity jsou po městě jednoduše proto, aby se stále něco dělo. Většina hráčů může tyto drobné události ignorovat, já vysbíral kompletně všechny, ale zde je na každém z nás, jestli chce ztrácet čas / získávat zkušenosti díky přestřelkám s gangy.

Bohužel, díky opravdu velkému množství těchto aktivit a díky nelogickému označení míst, kde si lze koupit automobily, je mapa doslova zahlcená spousty znaků značící některou z událostí, která se na daném místě odehrává. I po vyčištění všech událostí a úkolů vám na mapě stále zbývá hromady dalších znaků tu ukazující místo na cestování, tu obchod, tamhle restauraci.


Hacker, tichošlápek, ninja, Ramboguy. Vyberte si každý...

Co se mi na Cyberpunku opravdu velmi líbí je možnost výběru stylu, jakým bude každý hráč hru procházet. Talentové stromy jsou z počátku velmi nepřehledné a doslova jsem se ztrácel v tom, kam mám vlastně investovat své body. K čemu mi jaký perk bude. A bude mě tento styl bavit? Při prvním hraní se s podobnými otázkami asi potýká většina hráčů Cyberpunku, a nejen jeho. Hromada perků je ve hře téměř nevyužitelných, některé jsou pouze kosmetické, jiné zcela zásadní pro vybrané druhy postupu. Hráč toto ale zjistí bohužel až časem, z počátku nemá šanci se v jednotlivých schopnostech vyznat, pokud si tedy nejdříve nenačte různé guide na internetu a nepřipraví se tak pravděpodobně o část objevování ve hře. Stejně jako mapa, zde by mohlo být rozhraní řešeno podstatné lépe, tak jako samotný inventář, který přehledností také neoplývá..

Kde naopak hra exceluje jsou právě rozdílné možnosti, kterými se hráči mohou hrou vydat. Šel jsem cestou netrunnera, tedy hackera, a ke konci hry jsem vypínal nepřátele po skupinách bez nutnosti se k nim nějak zásadně přiblížit. Kombinoval jsem tento postup s investicemi do technických zbraní a hru si náramně užil. Jak možnosti hackování, včetně takových specialit jako je vypnutí umělého zraku, vypnutí celého systému daného uživatele, čímž omdlí, případně vypálení mozkových synapsí, což jej naopak usmrtí, hromadnou nákazu až šesti nepřátel najednou, či schopnost technických pušek prostřelit zdi či sloupy společně se zábavným gunplayem mě bavili celou hru od začátku do konce. A právě tahle zábavnost samotné hratelnosti s velmi dobře podaným příběhem je kombo, kterým si mě Cybepunk 2077 získal.


Ty požadavky na hardware jsou nějak podezřele nízké…

Když nám CD Project RED před vydáním tvrdil, že na vysoké detaily v 1440p bude stačit slabý Ryzen a karta třídy GeForce RTX 2060, moc jsem tomu nevěřil. Realita mi následně dala za pravdu. Na Ryzen 5 3600 / Radeon RX 5700 XT / 16 GB RAM a samozřejmě s využitím SSD disků pro systém i hru, jsem byl v 1440p na vysoké detaily rád za cca 40 - 50 fps, což mi pro dobrý herní zážitek nestačí. Nakonec jsem skončil v 1080p na vysoké detaily a hru si užil stabilně na 60fps+. Zcela chápu, jak musí být těžké hru při těchto nárocích optimalizovat na staré konzole typu Playstation 4 a Xbox One X, které disponují s dnešního hlediska opravdu velmi zastaralým a pomalým hardwarem. Jsem přesvědčený, že pokud by se CD Project RED nehnal za každou prodanou kopií a staré konzole vynechal, hra by byla daleko lépe optimalizovaná.

Na druhou stranu, kromě pár drobných chyb ve hře jsem se nikdy nesetkal s žádným větším problémem. Nikdy jsem nemusel žádnou misi restartovat, nikdy jsem před sebou neměl nic, co by mi bránilo v postupu dále. Ano, párkrát postavy držely předměty které jsem neviděl, párkrát byl V na motorce v plné rychlosti v T-pose, jednou jsem viděl levitující předmět. Hra mi spadla za celých 143+ hodin pouze jednou. Za mě jsou podobné drobné chyby v takto velké hře bez problémů skousnutelné a nijak neovlivňují mé hodnocení, byť si uvědomuji, že jiní lidé měli problémy větší a štěstí na bezproblémový Cyberpunk menší.


Wake fuck up samurai. We have a city to burn...

Co napsat závěrem. Hra splnila mé očekávání. Snažil jsem se vyhnout hypu, byť to šlo velmi těžko, ale hra mi dala to co jsem od ní očekával. Celou dobu jsem se u ní bavil a rád se do Night City vracel. A rozhodně se do města ještě vrátím, byť teď z něho deltuju pryč..

Chvíli tedy počkám a s prvním větším DLC se postavím zpět na ulici, nasadím sluneční brýle, zavolám Jackieho kábr motorku, protože on prostě byl můj největší kumba, a znovu se ponořím do ulic Night City.

Pro: Fantastická atmosféra, audiovizuální stránka, příběh, skvěle napsané postavy, výborné vedlejší úkoly, různé možnosti plnění úkolů, obrovské množství schopností, smysluplný design Night City, first-person pohled

Proti: Nefunkční policie, nepříliš kvalitní AI, plytkost některých bočních aktivit, nepřehledná mapa, strom schopností i inventář

+42

A Plague Tale: Innocence

  • PC 80
Příběh sourozenců ze 14. století ve Francii, kteří se utíkají před inkvizicí, která chce hlavně toho mladšího ze sourozenců Huga ve velmi pěkném grafickém zpracováním. Amicia se snaží postarat a uchránit svého mladšího bratra a Huga, který je od mala nemocný a od narození ho vídala velmi málo, stejně jako svou matku. K tomu všemu ve městě vypukne mor a hejna krys, které zastaví jen světlo, zvláštní spojení Hugovy nemoci s všude přítomnými krysami jsou překážky, kterými musí oba projít, aby k sobě našli cestu. A když už se zdá, že jsou na správné cestě, ke které jim pomáhají další dětští hrdinové, s jejich schopnostmi, kterými Amicia a Hugo nedisponují, tak nastane zvrat v příběhu, který bude zkouškou pro oba a jestli jejich poutu je dostatečně silné a postavili se inkvizici.

Většinu herní doby hrajete za Amicii, která je vybavena svým prakem a alchymistickými schopnostmi, které postupně vylepšuje, aby se vypořádávala jak s inkvizicí, tak s krysami, které jí kříží cestu za svým cílem. Za ním se může dostat jak plíživým způsobem, tak i akčním způsobem, jen je třeba si dávat pozor na dostatek surovin. Ale i v tom vás hra úplně nenechá, zvlášť když jdou některé situace vyřešit jen jedním způsobem, tak v blízkosti se dané suroviny budou válet.

Což je jedním z nedostatků hry a to její obtížnost, která nejde nastavit a rozhodně si myslím, že v některých situacích by mohla být vyšší nebo mít možnost si hru zahrát na vyšší obtížnost a když už se zdá, že jste v bezvýchodné situaci, tak vás zachrání v poslední chvíli vaše alchymistické schopnosti. Třeba i stealthová mise jen za Huga by mohla být obtížnější nebo možná jen odstranit checkpointy, kdy hra se uloží, což mi jednou udělalo na tváři vlásky, kdy se to uložilo v momentě, kdy jsem měl inkvizici vyloženě za zadkem a hned po načtení hry jsem měl vteřinku na to se schovat.

Pak jsem docela zápasil s tím, že dodge a přelézaní je na jedné klávese a pokud se neukáže akce na přelezení, kdy už si myslíte a hlavně potřebujete přelézt, tak Amicia uskočí a vy skončíte jako potrava krys, které jste od Amicii držely za pomocí zažehnuté slámy, která zrovna dohořela. Dále jsem se trošku trápil s přepínám nábojů do praku, kdy se zrovna na Vás valila inkvizice a nábojů je tolik, že než se dostane k tomu správnému přes kolečko myši, tak je lepší to vybrat za pomocí tabulátorů, ale tam je taky šance, že přejedete to, co zrovna potřebujete.

Od hry jsem čekal trošku víc mysterióznější/horrovější atmosféru, což mě zklamalo, ale po většinu 11 hodinového příběhu vás čeká komornější atmosféra, jak už jsem psal s krásným vizuálem a hudebním doprovodem. Komornější průběh hry na konci vyloženě vystřídá akční část a taky změna přístupu ke krysám, ale kvůli spoileru víc prozrazovat nebudu. Je to docela zásadní změna, ale mě vyloženě nijak nevadila.

Celkově moc pěkná hra s pěkným příběhem o tom, jak dva sourozenci k sobě hledají cestu, kterou vřele doporučuji.
+26

HROT

  • PC 100
Jak příjemné je býti hrdý na svou vlast... A díky HROTu na ni můžou být hrdí i všichni počítačoví hráči. Zatímco Cyberpunk 2077 kraloval o Vánocích, HROT uzmul naše hráčské duše po Novém roce a zejména svým neuvěřitelně silným, věrohodným a emocionálním zpracováním totality zanechal krásné vzpomínky určitě v každém hráči, který měl tu čest HROT dohrát. HROT sice neoplývá volností Cyberpunku 2077 a nedisponuje ani tak zábavným městem, tudíž není tak trvanlivý, ale za to jeho hlavní příběhová linie a náplň misí nemá konkurenci. A v neposlední řadě mě také přijemně překvapilo velmi pěkné a věrohodné grafické zpracování, které by našincům mohlo závidět leckteré megalomanské, zámořské studio... zkrátka nezapomenutelná hra.

HW: OS: Windows XP
Procesor: 2.5 GHz Dual Core
Paměť: 2 GB RAM
Grafická karta: Intel HD 4400
Pevný disk: 200 MB volného místa

Pro: Singleplayerová kampaň, příběh, náplň misí, grafika, design.

Proti: Absence multiplayeru, po delším čase může sáhodlouhé procházení městem začít lehce nudit.

+50

The Medium

  • PC 85
The Medium, další hororový počin od tvůrců Layers of Fear, mého milovaného Observera či Blair Witche, který se může chlubit zajímavým prvkem - možností přechodu do potemnělejšího světa plného zoufalství, který existuje vedle toho našeho, ale málo-kdo o jeho existenci ví s takovou jistotou, jako naše hlavní hrdinka. Obdařeným médiem je od mala, a ač to občas vnímá jako strašlivé prokletí, snaží se z něj vymáčknout to nejlepší.

Umíte si vůbec představit, jaký život to musí být? Od malička je nakukování do světa mrtvých vaší součástí, je to pro vás nová norma, zvykáte si a zároveň se smiřujete s nepochopením vašeho okolí. Ze začátku to může vypadat, že jste si v předškolním věku našli třeba imaginárního kamaráda. Jenže takové hrůzy, které reálně vnímáte kolem sebe, si všichni obyčejní lidé kolem vás neumí představit ani v té nejhorší noční můře. A přestože je to s vámi takovou dobu, nikdy si plně nezvyknete na chvíle, kdy vnímáte oba světy najednou. A nejhorší na tom všem je, že jste na to sami. Tohle není věc, se kterou by se člověk mohl jen tak svěřit. A zajisté to ze začátku mnohokrát zkoušel. Jenže tam se setkal nejspíš akorát tak s nepochopením, odsouzením, výsměchem a odloučením.

Hra stojí na fixních kamerách. Těch je podle slov vývojářů 473. Nepočítejte tak s klasickou akční adventurou nebo snad survival hororem ze třetí osoby. Další věcí je rozdělení obrazovky na dva světy. O tom, že se renderují zároveň jste určitě slyšeli, ale možná vám stejně jako mně hned nedošlo, že to není myšleno jako možnost přepínat mezi nimi zcela svobodně, kdykoliv se vám zamane. To nejspíš zatím není ani technicky možné. A pokud ano, určitě ne v tak krásné detailní grafice jako má The Medium. Po většinu času světy vidíte vedle sebe. Sem tam mají rozdílný úhel kamery, nabízí se tak možnost vnímat větší kontrast a rozdíl mezi nimi. A ono to na těch prvních screenech takhle prezentováno bylo, ale i přes to jsem se tak nějak vnitřně domnívala, že se jedná spíš o srování. Zkrátka mi to vůbec nedošlo. Osobně se mi však tento prvek velmi líbí. Hráč si o to více uvědomí, jak absurdně komunikace s druhým světem může vypadat v tom našem. Že v davu lidí, by si asi odpovědět nebo snad i navázat fyzický kontakt s bytostí na druhé straně, jen tak netroufnul.

Graficky je hra moc pěkná. Potěší možnost nastavit velikost titulků, tučnost, přidání jmenovky, barevně rozlišit konverzující a podobně. Jasně, dneska to má spousta her, ale když si vzpomenu na The Order: 1886 a jeho prťavé titulky, každá hra s možností je nastavit, si u mě nepatrně šplhne. Když jsem hru zapla, řekla jsem si, že i přes doporučení na obrazovce - použít ovladač, zkusím klávesnici a myš. To jsem ani ne do pěti minut přehodnotila a zapojila DualShock. Jenže jelikož se jedná o záležitost na Xbox a windows, rozhraní na PlayStationový ovladač nepodporuje. Takže ze začátku hádate, co které tlačítko dělá. Poměrně rychle jsem si však zvykla a do ruky se mi to dostalo samo. Za mě má hra na ovladači velmi intuitivní a logické rozložení. Ovládala se mi dobře. Klávesnici a myš tedy hodnotit nemůžu. Hudební doprovod se povedl, ale asi si nevybavím žádnou ikonickou skladbu. Nestalo se mi, že bych si šla hledat soundtrack a pustila si něco konkrétního. Jeho kvality mu však nelze upřít. Herecké výkony byly podle mě fantastické. Hlasoví herci k postavám seděli. Pana Troye Bakera cpou snad všude. Aby se nám ale neoposlouchal - to asi nejde :)))

Příběh se postupem hry pomalu rozkrývá, zapadá do sebe a nakonec mě překvapilo jak moc nám ho vlastně vysvětlili. Layers of Fear? Vůbec jsem se nechytala. Observer? Tam mám také spoustu mezer. Ale v The Medium to vše do sebe zapadalo a nemám tolik otázek, kolik jsem čekala. Jasně, nad koncem můžeme smýšlet všelijak. A stejně mi vrtá hlavou pár věcí - jako kde skončil Jack a zda byly naše pochybnosti o jeho poslání na druhou stranu na místě. Co se stalo matce a proč nám to dávala Lily za vinu?, ale to nejpodstatnější nám naservírovali na zlatém podnose.

Nakonec jsem si pročítala pár recenzí. A vidím, že ze hry ostatní hráči nejsou ani zdaleka tak nadšení, jako já. Fixní kamera, nemožnost se pořádně bránit a nejspíš i mylná představa toho, co od hry dostanete, udělalo své. Mě dokázala akorát překvapit a nadchnout, a celých těch 9 hodin jsem si ji náramně užívala. Hltala každé písmenko, echo i setkání se záhadnou Sadness. Mám ze hry zkrátka dojem, že je vše tak, jak mělo být. Že to dopadlo, jak mělo a nemůžu si vybavit nic, co by mě na ní štvalo nebo zklamalo. Ve finále, určitě nikdo z nás nedostal přesně to, co čekal. Já jsem si jistá akorát tím, že si tento skvělý herní zážitek velmi ráda zopakuju.

Pro: Atmosféra, audiovizuální zpracování, herecké výkony, nastavení titulek, originální kombinace staronových herních mechanik, pojetí světa "za oponou" a zdejších bytostí, příběh

Proti: Krkolomnější ovládání, optimalizace (občas záškuby RTX 2070 Super na 1440p60fps s medium/hight nastavením při streamu, 1x mi hra spadla a radil se se mnou divák, kterému nešla hra spustit vůbec - nepřišli jsme na příčinu) a rozhraní pouze pro Xbox ovladač

+25

Return to Castle Wolfenstein

  • PC 85
Na téhle dnes již dvacet let staré střílečce mi sedla nejvíc atmosféra prvotních úrovní, kdy se obrysy hradu Wolfenstein utápí v tajuplné mlze, v jeho zdech ověšených háknkrajcy a portréty Vůdce rezonuje nacistický mýtus a kdy B. J. Blazkowicz pomalu a neúprosně likviduje říšské vojáky. I později, pokud se design úrovní blížil těm počátečním, jako například na misi v Norsku, a bylo možné hrát stealth, jsem se bavil víc, než ve stísněných prostorách hororových katakomb zaplněných mumiemi a kostlivci nebo když jsem musel posílat do věčných lovišť biomechanické zrůdy. Ale i tak jsem se v zásadě celou dobu královsky bavil a to navzdory několika frustrujícím momentům, ve kterých je už i na střední obtížnost hra v pozdějších částech párkrát opravdu dost těžká a z vašich nepřátel se stanou chodící snajpři a supervojáci vám navzdory quicksave dokáží nepříjemně zatápět. Dobře zvolenými zbraněmi je ale vždy dokážete přemoci - jen škoda, že jsem se granáty a plamenomet naučil pořádně používat až v samotném závěru. Jednotlivé úrovně jsou navržené zajímavě, umně leckdy využívají i vertikální postup a obsahují vynalézavě umístěné skrýše. Těch 16 hodin herního času mi uteklo jako voda a, popravdě, Return to Castle Wolfenstein mě chytil víc jak celý Half-Life 2.

Pro: atmosféra, design úrovní, zbraně, zvuk a hudba

Proti: na střední obtížnost je hra v poslední třetině občas až moc těžká

+31

Star Wars Jedi: Fallen Order

  • PC 65
Mainstreamové SW produkty u mě začínají mít velký problém. Recykluje se pořád dokola ta stejná story, jenom na jiných planetách a s jinými lidmi. Ale tentokrát se ta story bohužel neobalila ani zajímavou omáčkou. Fallen Order je jakýsi divný mix soulsovek, Tomb Raidera a Crashe Bandicoota (jo, skákání po masožravých kytkách), přičemž ani jedno nedělá dobře a do toho mácháte lightsabrem, jehož ultimátní badass síla je tu v rámci gameplaye potlačena na úroveň baseballky. Většina puzzlů a questů by šla během pár sekund vyřešit tím, že někde proříznete mříž nebo dveře, někomu useknete ruku apod., ale nic z toho se tu neděje, protože pak byste nemuseli jak opičák 4 hodiny obíhat nalajnované koridory, přeskakovat do nekonečna se opakující platformy a neprobíjeli se hordami otravných stormtrooperů nebo hmyzáků.

Na této hře je tolik věcí, co mi vadí. Neohrabaný combat, kde používání všeho hrozně trvá, kde funguje jenom souboj 1v1, jinak je to chaotický gangbang s nepoužitelnou Sílou. Zglitchovaný platforming, kde kolikrát stačí zmačknout nějaké tlačítko o mikrosekundu dřív, abyste spadli někam do neznáma, whatthefuck skluzavky, kde se zasekáváte o stěny a přepadáváte přes hranu, páč divný ovládání. Naprosto nelogicky rozmístěné odhalování abilit nebo upgradů. Proč když se hlavní postava živila celou dobu jako mechanik na skládce, tak si neopraví lightsabre rovnou, ale musí se proskákat na úplný vrchol jakýhosi stromu života na Kashyyyyyyyyku a tam na obří větvi najde stůl s druhou polovinou? Proč je nejsympatičtější postava ve hře velkej pták? Proč je moje postava tak nesympatická? Proč jsou všechny ostatní postavy tak nesympatický? Proč mě chce čarodějnice několik hodin zabít a potom mi lusknutím prstu pomůže a potom je dalším lusknutím prstu ukecaná kámoška, co si objednává rare steak a vtipkuje o obětování jedné ze čtyř ruk mýho pilota? Proč si nemůžu odemknout abilitu na odkrytí mapy, aby moje sběratelské OCD netrpělo? Proč proboha ve hře, kde je tuna collectiblů a lze se kdykoliv vracet na navštívený místa, neexistuje fast travel? Proč to není Star Wars Jedi Knight: Jedi Academy? :'(

No i přes to všechno mě SWFO nějakým způsobem bavil. Asi je to prostě tou třetí perspektivou a podobností s mým oblíbeným Tomb Raiderem. A určitě se ve hře najde pár super momentů. Obecně audiovizuálně je to moc pěkné a filmové cutscény jsou špičkové, zvlášť na Unreal engine. Někdy se zase zadaří zřetězit několik comb tak, že vymlátíte třeba 6 enemáků zaráz. Některé bossfighty jsou zábava. Ta hra tak akorát dávkuje tempo, že nezačne nudit. No a někdy se jen tak dívám ve tmě na světelnej meč a postesku si, že Star Wars je jednoduchá pohádka, co potřebuje jednoduchý gameplay, a nemusí vymýšlet nesmysly s metroidvánií. Jedi Knight a KotOR nejspíš navždy zůstanou nepřekonány.
+36

Darksiders

  • PS3 80
Darksiders jsou skvělou akční adventurou. Sice v některých aspektech přeci jen trochu okatě opisují od slavnějšího žánrového bratříčka God of War, ale to v konečném důsledku vůbec ničemu nevadí.

Série se pyšní zajímavým zasazením, v kůži nas*aného jezdce apokalypsy si došlápnete na zplozence pekla, ale i nebeskou pakáž. "Válka" se s tím vážně moc nepáře a jako ve správné hack and slash akční adventuře zpráská na hromadu tuny zajímavých nepřátel včetně několika parádních bossů.

Soubojový systém je komplexní tak akorát abyste přirozeně využívali většinu úderů a schopností. Pocit z boje je skvělý a i po deseti letech od vydání má patří Darksiders mezi nejlepší kousky žánru. Hra klade značný důraz i na hádanky a průzkum okolí, přičemž možnosti se klasicky s přibývajícími schopnostmi krásně rozšiřují a prohlubují.

Dakrsiders jsem dohrál na obtížnost "Apocalyptic" na kterou je hra příjemně náročná. Vše je však v únosných mezích a delší záseky hrozí spíše na rafinovanější hádance než obtížném souboji. Třeba Darksiders III je na tutéž obtížnost místy vyloženě frustrující. Na konec se promlátíte za nějakých 20 hodinek a bavit se budete velice dobře pořád. Nepřijde mi, že by hra trpěla horší pasáží nebo někde výrazněji ztrácela dech.

Upřímně by si tenhle videoherní Armageddon klidně odnesl i lepší hodnocení než velmi slušnou osmičku, technický stav PS3 verze však není úplně ideální a hra se místy maličko trhá. Ne zrovna ideálně jsou vyřešené i checkpointy. Ve hře se bohužel rozmohl nešvar, že se po nezdaru objevíte s polovinou životů, ale léčivá truhlička se neobnoví. Vznikají tak situace, kdy obtížnější pasáže musíte chtě nechtě zvládnout s menším počtem životů, než jste jich měli při prvním pokusu. Což je z podstaty věci občas frustrující.

Hodnocení v době dohrání: 75 %; 165. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Funkční soubojový systém; zábavné hádanky; originální tématika; průzkum je zábava; povedené schopnosti

Proti: Propady FPS na PS3; některé checkpointy; nepříliš zajímavý poslední souboj

+15

Lovecraft's Untold Stories

  • PC 40
Dlouho se mi nestalo, abych něco nedohrál. Většinou jsem se překonal, s úctou ke hře, a hru přes její omezený hrací čas přeci jen dohrál. Zde to ale prostě nešlo. Přitom už název hry nabízí pěkný herní zážitek…

Když jsem v časopisu Score viděl plnou hru s názvem začínajícím příjmením otce hororu, nemohl jsem se víc natěšit. Rogue-like prvky, hororový nádech, hutná atmosféra, pěkná 16ti bitová grafika. To všechno hra na první pohled nabízela. Navíc recenze různě po světě spíše pěkné, než průměrné. Zde pro změnu jedno jediné hodnocení, pro změnu podprůměrné a v rámci jednoho hodnocení dost neříkající. Nenechal jsem se odradit, hru nainstaloval a spustil.

Ihned z kraje hry jsem zjistil, že hra se skládá ze čtyř různých příběhů, které si postupně otevíráte. Nejdříve detektiv, pak profesor, zlodějka a nakonec ghoul. Jako detektiv jsem okamžitě pochopil, že hra mě provází klasickými lovecraftovými světy. Tajuplný viktoriánský dům, hřbitov, zapomenuté přístavní městečko…Navíc při každé smrti se mapa měnila a tak jste tu mohli neustále objevovat něco nového. První momenty ale byly jasné – pěkná 16ti bitová grafika a rozporuplná hratelnost. Hra totiž s kamerou z vrchu poměrně jednoznačně určuje, že Vaše jediná deviza bude nekonečná střelba z upilované brokovnice, úhyby nekonečnému proudu zrůd a sbírání lékárniček, které jediné Vás udrží při životě. Příběh mi tu přijde jaksi naroubován a úplně zbytečný. A to i přesto, že hra tu podporuje atmosféru popisem a dialogy jsou spíše jaksi navíc.

Procházel jsem mapami a postupně zjišťoval, že tato hra není takovou tou intuitivní klasikou, kde ovládání je poměrně jednoduchou, ale zábavnou formou. Naopak. To, co tady nasbíráte – jak peníze, tak informace – následně v nějakém mezi prostoru směňujete za zboží, které Vám nejenom výrazně pomáhá, ale zároveň hru neuvěřitelně usnadňuje. A věřte, že přijít na to, jak si pomoci, chvíli potrvá. Přitom je to úplně zbytečná mezi vsuvka, která nejenom, že nebaví, ale navíc je nepřehledná a zatraceně zbytečná. I když…zbytečná…já jsem třeba jakýsi obchůdek se zbožím ignoroval a ve třetí mapě jsem měl už sakra co se sebou dělat, abych to pod náporem šmejdů nejen z vesmíru vůbec ustál.

Hratelnost hry je ve výsledku závislá především na nekonečném kosení nepřátel. Sem tam něco objevíte, co Vám třeba bude mít tendenci vysvětlovat příběh, ale v kontextu s děním ve hře je Vám to úplně putna. Je mi jasné, že plno stříleček nepotřebuje příběh k tomu, aby bavila, ale tady se ta 16ti bitová grafika, která by za jiných okolností v nějaké stylové adventuře povedla, neskutečně opakuje. Opakuje i když dohrajete příběh za detektiva a pustíte si jej za profesora. Ten sice vytasí pulsní zbraň, kosí nepřátele kadencí motorového křečka startujícím svojí šichtu v jediné zábavě v kleci – v kolu, ale co Vám je to platné, když se opakují mapy a sem tam tvůrci přidají něco nového, jako je třeba poušť nebo deštný prales, ale do konceptu se Vám to jaksi již nehodí. Zhodnotil bych to asi tak, že na to, co hra všechno obsahuje, je opravdu až zbytečně dlouhá.

Ale je možné, že ze mě mluví jen zaujatost. Po několika hodinách hraní a dohraných dvou kampaních jsem nicméně usoudil, že tady to postrádá smysl. U hry se nebavím, příběh mě nebaví ani číst, zvuky jsou zbytečné. Jediná pěkná je tu opravdu grafika, jak kdybyste se vrátili do 90. let, ale to je ve výsledku všechno. Tady jsem déle prostě vydržet nedokázal. A to i přesto, že hra se opírá o námět tak tajuplný, jak jen horor může být.
+15

Resident Evil 2

  • PC 65
Resident Evil 2 je super hra, pokud si jí představím rozdělenou na jednotlivé části. Nutnost spravovat omezený inventář je správný frustrační mechanismus, který ale při snaze o „prozkoumání všeho“ může lézt pěkně krkem. Akce, které je tu kvůli zásobám pomálu, je jednoduše fajn. Teda pokud je zrovna ve hře „čas na akci“, jinak se nejedná o akci, ale plýtvání zásobami. Logické hádanky jsou asi ty nejzákladnější, které hry kdy nabízely, takže i já jsem je byl schopen vyřešit. Jejich obměňování a střídání zajistilo to, že jsem to po třetí velmi podobné hádance nechtěl vypnout.

Bohuže jako celek mi hra nesedla.

Celou hru si střádám zásoby jen proto, abych jich měl dost na jeden z pěti velkých střetů s bossákama nebo něčím podobným. Řeším hádanky na policejní stanici, které zahrnují nějaký safír schovaný v žezle sochy, které napřed musím vrátit knihu do ruky, abych poté použil onen safír na otevření safírové skříňky, která byla schovaná ve výslechové místnosti, zamčená jedním ze 4 speciálních klíčů a to proto, abych z té skříňky získal odznak, který funguje jako klíč ke skříňkám s vylepšením a zároveň jako USB.....

Chci říct, propojenost hádanek je samozřejmě super, ale někdo se o jejich propojení snažil tak moc, že zapomněl dávat pozor na to, aby to vůbec dávalo smysl. Pokud to nedává smysl, dělám jenom divné řetězové puzzly, které mě mají navést tam, kam jsem se mohl dostat jedním splněným takového úkolu.

To samozřejmě zahrnuje bloumání a běháním sem a tam po nemalé policejní stanici, ve které se stále objevují zombíci a jiné zmutované radosti. Jako třeba Mr. X, který mi na papíře zní velmi dobře, ale ve hře na mě nezafungoval jak asi měl. Jeho prvních pět rozražení dveří jsem se lekl jako snad nikdy jindy v jiné hře, ale pak už byl jen vyloženě otravný. Tak nějak se teleportuje po mapě a je zrovna tam, kde mi má udělat největší bolístku. Rozhodně fajn další frustrační mechanismus, jenže když mi 4x vstoupí do cesty, po které musím jít a já kvůli němu musím změnit trasu a běžet delší trasu k cíli.... zábavnost přejde.

Nejhorší prohřešek však vidím v tom, jak hra nectí svoje pravidla. Ať už jsou to rozdíly při hraní a ve filmečcích, či používání předmětů nebo jejich fungování. Pětiminutovka za Adu, ve které se jen hackuje není vůbec zábavná, takže když jsem tuto část musel podstoupit jen proto, abych získal náramek pro otevření dveří úrovně 1, aby mi pak hra ukázala jak Ada hackuje dveře úrovně 4, byl jsem vyloženě zklamaný. Myslím, že hry se většinou snaží schovat fakt, že mě nutí dělat něco, jen aby mě dostala tam, kde mě chce mít, ale Resident si s tímhle vůbec neláme hlavu.

Sérii Resident Evil respektuju. Hry se zombíky mají v mém srdci speciální místo. Dohrál jsem RE 7 a první Revelations a přemýšlel jsem, proč mi zrovna tenhle díl sedl nejmíň. Řekl bych, že to bude zasazením a faktem, že se jedná o remake hry z roku 98. Policejní stanice a hlavní postava policajt v mých představách nebyli nejlepším zasazením pro survival hru, protože... trénovaný policajt a stanice plná zásob.

Když už se v Capcomu rozhodli zasáhnout do hry víc, než jen vytažením textur, mohli to trochu poupravit na poměry 21. století, i když chápu, že to mělo být i pro fanoušky původní hry. Hru jsem dohrál zatím jednou za Leona a chci si to dát ještě za Claire. Třeba tím přicházím o zásadní odpovědi v příběhu, který je....jako příběh v zombie hře. Update: Část za Claire dohrána. Jak už někdo zmiňoval ve svém komentáři, druhý průchod působí spíš jak alternativní průchod hry - dělání stejných věcí, bojování se stejnými nepřáteli. Zároveň nedovysvětlí snad vůbec nic podstatného, takže druhý průchod je jen další zklamání.


Herní výzva 2021 - 6. Jménem zákona
+17