Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Age of Empires: Definitive Edition

  • PC 70
Nejdříve krátce k původní hře a datadisku. Age of Empires považuji rozhodně za kvalitní strategii a i když je vrcholem série druhý díl, tak i jednička má co nabídnout. Přítomna je již velká část zásadních prvků - hezky zpracovaná historie, několik epoch pro rozvoj vaší civilizace a dost kampaní. Důvodem, proč není hra mezi mými nejoblíbenějšími strategiemi, je především postupná stereotypnost. Mise sice mají různé cíle, ale obvykle k nim vede velmi podobná cesta. Budovat ekonomiku, vylepšit základnu a porazit velkou část nepřátel. Pak už se liší pouze v finálním úkolu - zničení konkrétní budovy nebo získání artefaktu. Ano, tato nebo velmi podobná šablona platí pro většinu RTS, ale na rozdíl od Command & Conquer nebo Dark Reign mi to zde přišlo horší, nudnější. První fáze rozjetí ekonomiky a stavba základny je totiž výrazně pomalejší a skoro stejná bez ohledu na mapu. Přesto, díky zajímavému prostředí historie, dobrým jednotkám a zábavnému boji s nepřáteli, jde o skvělou strategii, která má i dnes co nabídnout.

A co na tom všem mění Definitive Edition? Po herní stránce málo, což je vlastně dobře. Vše se chová stejně, alespoň co si pamatuji a zůstal i limit padesáti jednotek. Díky potřebě získávání až čtyř surovin, je tak méně jednotek na boj a ten je tak taktičtější. Technická stránka je povedená, vše funguje jak má. Grafika vypadá hezky, tím že nejsem skalní fanoušek mě změny neurážejí. Zahrnuty jsou kampaně z originální hry i z datadisku Rise of Rome. Navíc jsou pouze obě kampaně z demoverzí, které byly upraveny a zkráceny o čistě tutoriálové mise. Škoda, že nepřibyl žádný úplně nový obsah. Pochválit musím jednoduchou možnost přidání uživatelských kampaní a scénářů. Pár jsem jich vyzkoušel a pro zájemce může jít o další zábavu na dlouhé hodiny.

Obtížnost je, co si pamatuji, stejná jako v originále. To bohužel znamená nevyvážená, ale zvládnutelná. Rise of Rome je těžší, ale nic hrozného. Navíc nevyváženost není u dobových strategií nic neobvyklého. Ovládání je pohodlné a možnost zobrazit si technologický strom hezká. Remaster jako takový je čistý průměr, plní vše co se dá očekávat, ale nepřináší téměř žádnou přidanou hodnotu. Jako celek jde o povedenou strategii, kterou by byla škoda minout. V jaké verzi budete hrát, je vlastně jedno, ale DE je určitě pohodlnější řešení.
+28

Theme Hospital

  • PC 85
Theme Hospital jsem si mlhavě pamatoval jako zábavnou hru z mládí, kdy jsem ještě neuměl moc anglicky, a tudíž jsem se pravděpodobně ani moc daleko nedostal. Letos jsem se k ní rozhodl vrátit a zjistit, jak moc zestárla. Chvíli jsem experimentoval s CorsixTH, ale jelikož má od základu znovu napsanou herní logiku, rozhodl jsem se pro originál a pustil si TH v Dosboxu. Sice tam není oddalování a pár dalších vychytávek, ale technicky je původní hra stále až překvapivě dobře hratelná.

První vás do uší praští nezapomenutelná hudba (pokud si tedy správně nastavíte MIDI zvuk). Chytlavé melodie, které mi až do konce života okamžitě připomenou právě Theme Hospital. Pořád jsou stejně dobré, jako kdysi. Grafika je pohledná a roztomilá, a ačkoliv je kostičkovaná, tak mě hodně překvapilo, jak dobře se na ni dodnes dívá.

Ačkoliv jsem si pamatoval, že tam je plno vtipných nemocí, typu nafouknutá hlava, dlouhý jazyk nebo neviditelnost, tak jsem vůbec netušil, kolik tam je černého humoru. Hned v úvodní animaci vám ukáží, jak pacienti jsou jen chodící pokladničky, a že je potřeba je co nejvíc zkásnout, než půjdou pod nůž na sál. A když se operace nepovede, no co, přijde další. V tomto duchu je ve hře množství na první pohled ne úplně zřejmých herních mechanik, které dokáží hodně pobavit. Například si můžete nastavit, jak moc chcete vodit pacienty po dodatečných vyšetřeních, i když už diagnózu znáte, abyste je víc oškubali. Nebo v čekárnách postavíte spoustu radiátorů a pořádně je rozhicujete, až se budou pacienti potit. A doprostřed čekárny pak postavíte automat s vychlazenými nápoji, za pouhých 20$ za kus, ať se ti simulanti plácnou přes kapsu... Tato část humoru mi tehdy v devadesátkách naprosto unikla.

Díky tomu, že se dá hra výrazně zpomalit i zrychlit, tak si i uprostřed manažerského shonu můžete užít sledování mumraje lidiček a vtipných animací. Trochu škoda mi přišla, že ty vyloženě vtipné jsou jen u pár přístrojů, a u zbytku je jen něco takového standardního. Hádám, že za to může technologie doby, kdy se s různorodostí animací nemohli příliš rozšoupnout. Když zrovna nesledujete jednotlivé pacienty, tak jde o hru typu "všechno hoří", tzn. stále řešíte problémy. Díky tomu, že jsem sketa, a spustil si hru na lehkou obtížnost, tak jsem neměl problémy s morálkou zaměstnanců. Ale i tak se vám neustále někde tvoří fronty, kupí odpadky, rozbíjí stroje (nedejbože po zásahu zemětřesením), běhají krysy, vypukají epidemie, atd.

Hru jsem si velice užil, TH je výborně vytvořený mix. Došel jsem ovšem pouze do půlky kampaně, pak už mi jednotlivé mise začaly připadat příliš stejné (jenom s více a více problémy, a občasnou novou místností/nemocí). První půlhodinku jsem vždy strávil v nejpomalejší rychlosti hry, a pečlivě rozvrhoval místnosti nemocnice, aby pracovala efektivně. Pak jsem ji otevřel pro veřejnost, začali se hrnout návštěvníci, a řešil jsem a optimalizoval jsem, až do dosáhnutí cílové pásky. Je to super zábava, ale časem se to začne hodně opakovat. Autoři sice na ozvláštnění zakomponovali do hry bonusovou úroveň se střílením krys, ale ta mě bavila přesně jednou :-)

Celkově tedy mohu Theme Hospital i v moderní době s klidným srdcem všem doporučit. Stále je to skvělá hra, a není se co divit, že se ve své době stala legendou. Pořád je krásně hratelná. Pokud někdo ocení mírná technická zlepšení (a nepotřebuje plně autentický zážitek), tak nechť sáhne po CorsixTH; a pokud by někdo radši plně moderní variantu, tak tu je Two Point Hospital (ke kterému bych se také rád časem dostal).

Celkové hodnocení: Výborná / Nářez
+38

Kathy Rain

  • PC 60
Tak Kathy Rain pro mě byla celkem zklamáním. Na to, že jsem o téhle hře slyšela všemožné ódy z různých zdrojů, a že vyhrála reader's choice Aggie Awards, to byla teda pěkná slátanina. Z Nancy Drew se stala Alenka v říši Divů na LSD.

Nejdřív to pozitivní: grafické old school pixelové zpracování bylo podle mě na jedničku. I když to někteří nemusí, mně se to opravdu líbilo. Stejně tak bylo skvělé zasazení příběhu do devadesátek, s hlavní postavou vysokoškolačkou, co má všechno a všechny na háku a její spolubydlící je zarytá křesťanka se sklony ke stalkingu. Prostě ten rozjezd byl skvělý, všechno se to začalo hroutit někde v polovině a s každou načatou kapitolou to bylo horší a horší, závěr příběhu končící jako hořící bordel.

Adventurní prvky trochu pokulhávaly protože je to všechno pěkně jasně narýsované, hráč nemůže nic zkazit (což v mém povědomí jde opravdu silně proti té retro vizáži, jelikož v jedné z mála "pixelových" oldies her, kterou jsem kdy hrála, jsem skončila během deseti minut, protože postava sežrala něco co neměla). Tady nezáleží na výběru dialogu, protože hra dá šanci všechno zopakovat a je vůbec jedno, že mluvíte se stejnou postavou během deseti sekund úplně stejný dialog, protože jste se napoprvé netrefili. Stejně tak většina 'hádanek' je opravdu jednoduchá (především, kvůli tomu, že jde z většiny o kombinaci předmětů a nic jiného). Tohle by se dalo ale všechno s přimhouřenýma očima ignorovat, vývoj příběhu se ale ignorovat opravdu nedal.

Začalo to hezky, Kathy se snaží odhalit, co doopravdy způsobilo záhadnou nehodu jejího dědy, který byl upoután na invalidní vozík posledních patnáct let jeho života. Proč ho zajímala sebevražda mladé dívky dvacet let zpátky a vůbec jestli to sebevražda byla. To všechno zní jako solidní nenáročná detektivka, a i přes to, že se do toho časem zamíchají čím dál víc prapodivné postavy, dalo by se to všechno vysvětlit racionálně (kult, halicunace apod.). Bohužel vývojáři se ubrali jinou cestou a závěr příběhu je slušná magořina ve stylu a pak se probudila. A mně nejde o to aby všechno dávalo vždy smysl, ale tady není nic dotažené do konce a ten obrat z normality v bizár je z ničeho nic, a závěr slouží jako katarze hrdinky a jejího trauma. A potom, co hra z adventurního hlediska moc nenabídne, a celou dobu to má táhnout dopředu příběh, je to opravdu zklamání.

Po čtení diskuze na Steamu, jsem nabyla dojmu, že lidi ten příběh opravdu sežrali i s drobky a touží po druhém díle. Moc to nechápu, ale dobře. Co nechápu ještě víc je fakt, že momentálně KR na Steamu stojí 15éček, protože za tuhle cenu ta hra fakt nestojí.
+20

Wonder Boy: The Dragon's Trap

  • PC 75
Když se bavíme o The Dragon's Trap z roku 2017, je klíčové zdůraznit, že když popisek zmiňuje, že se jedná o předělávku hry z roku 1989, je to myšleno opravdu doslova. Nejedná se totiž o klasický remake, který by byl od základu vytvořený znova, ale svým způsobem o mod pro původní 8bitový titul, který na hratelnost z konce 80. let přilepil nový audiovizuál a jinak se hry téměř nedotkl.

A co se týče audiovizuálu, tak na něm odvedli tvůrci z Lizardcube naprosto skvělou práci, kterou ještě víc oceníte, když si občas přepnete do původní grafiky. Ta ani na poměry 8bit grafiky nezestárla úplně nejlíp, vypadá dost kýčovitě a s oblibou dokola využívá ty stejné assety (stačí se podívat na tento krásný les). Tohle remake vyřešil naprosto bravurně. Lokace jsou plné detailů, mají daleko lepší atmosféru a kde to bylo potřeba, nebáli se tvůrci dělat i větší zásahy. Stejně povedený je i nový soundtrack. V nové grafice se navíc nachází i nové vizuální nápovědy na určité hádanky, které v originálu nešlo řešit jinak než způsobem pokus omyl, což určitě kvituji s povděkem.

Gameplay pak zůstává na 99% stejný jako v originále, aby bylo možné plynule přepínat mezi novou a starou verzí grafiky. A to se vším, co k originálu patří – tedy trochu těžkopádné ovládání, pochybné hitboxy nepřátel a zastaralé mechaniky jako navázání metroidvania upgradů na určitě kusy vybavení, které musíte v průběhu dungeonů často střídat. A zatímco u 8bitové hry z roku 1989 tohle dokážu snadno prominout (protože na poměry doby je The Dragon's Trap, co se týče uživatelského komfortu, i s tím, co jsem vyjmenoval, výrazný nadprůměr), ve spojení s novou nablýskanou grafikou to leckdy působí trochu zvláštně. Podvědomě zkrátka očekávám, že hra s moderním vizuálem bude moderní, i co se týče hratelnosti a nedostatky originálu tak zkrátka víc vyniknou.

Pokud vám ani dnes nedělá problém vrátit se k 8bitovým hrám, je The Dragon's Trap solidní zábava, i když poněkud lineárnější, než jsem čekal. Struktura hry se víc podobá Zeldě než Metroidu a svět je tak rozdělený do víceméně oddělených oblastí, které se vám zpřístupňují po získání nových zvířecích forem a občas i kusů vybavení. Každé z forem je věnovaný jeden dungeon, plus v posledním dungeonu najde využití každá z nich. Hratelnost je tak slušně variabilní a za, ideálně zvolených, zhruba šest hodin hrací doby nenajdete příležitost, kdy byste se mohli začít nudit.

Celkově jsem rád, že jsem si The Dragon's Trap zahrál a slušně jsem se u ní bavil, ale pokud nejste zatížení na 8bitové tituly, určitě bych dal přednost modernímu Monster Boy, který podobný koncept dotáhl mnohem dál.
+15

Yakuza Kiwami

  • PS4 80
Kdo hrál Yakuzu 0, bude ve hře jako doma. Vlastně možná až moc, protože drtivá většina assetů je v sérii společných. Není to ale podle mě vůbec na škodu. Odpadá tím rozkoukávání se ve hře po herních mechanikách, navigace v menu apod. I v tom Kamurocho se v zásadě nic moc nezměnilo a naopak člověk zavzpomíná na zážitky z předchozího dílu nebo porovná drobné rozdíly. Díky obřímu množství nových perfektních cutscén dokáže působit dostatečně neokoukaně.

Příběh působí jak přes kopírák Yakuzy 0, ale proč ne. Funguje stále skvěle a dokázal udržet moji pozornost až do samotného konce a je hlavním tahounem celé hry. Zůstává množství známých i neznámých miniher, nové substories, kruh dovedností, stejně tak ale bohužel i všechny neduhy v sérii, které mě neustále iritují. Jako například přerušení hry náhlou substory, která mě dokáže úplně rozhodit v tom, co jsem chtěl dělat. Náhodným pouličním soubojům se lze vyhnout ještě obtížněji, než v Yakuze 0. Ke konci jsou nesmírně otravné a je problém i přeběhnout v klidu jednu ulici.

Přesto jde o skvělou herní sérii skrývající akcí a napětím nabušený příběh, který stojí za poznání.
+15

Diablo III

  • PS4 75
Diablo II je v kombinaci s datadiskem Lord of Destruction mou vůbec nejoblíbenější hrou. Na trojku jsem se po ohlášení hrozně těšil, ale pak se ke mně doneslo pár zvěstí, které mi moc nevoněly. Jako by to bylo dnes, kdy jsme se s Dannym na prvním DH srazu bavili o nutnosti neustálého připojení k internetu, což byla tenkrát celkem novinka. Od té doby však uplynulo již deset let, Diablo III mezitím dávno vyšlo, včetně rozšíření Reaper of Souls a Rise of the Necromancer, byla dokonce ohlášena čtyřka a já dokončil inženýra a založil rodinu.

Budu upřímný, po vydání se mi do Diabla III moc nechtělo. Prvky, jako jsou výbušná kouzla, která odhazují nepřátele nebo různé předměty do nebeských výšin, a především pak barevná grafika á la Torchlight, mě od hraní hodně odrazovaly. Když však mezi hratelné postavy přibyl nekromant, můj zájem značně narostl a začal jsem uvažovat o zahrání. Nechtělo se mi však platit za jednu postavu více, jak půlku ceny základní hry s Reaper of Souls dohromady, a tak jsem už počítal s tím, že Diablo III vynechám. Co čert nechtěl, od švagrové a jejího manžela jsme s Romčou po Wiičku dostali PS4, na kterou vyšla krabicová verze Eternal Collection i s nekromantem a bylo vymalováno.

Z počátku jsem se ohromě bavil, přece jen jsem diablovku nehrál čtyři roky a v coopu je to kosení (měl jsem kosu takže doslova) neskutečného množství nepřátel opravdu parádní. Navíc jsem narážel na spoustu odkazů na předešlé díly, jako je Butcher, mrtvý Warriv, nebo má nejoblíbenější nehratelná postava Deckard Cain, kterou vývojáři bohužel nechali zemřít, čímž mě opravdu nepotěšili. Rozbitelnost všeho možného také přidávalo na zábavnosti, a když jsem přišel na to, že za určitý počet rozbitých předmětů v rychlém sledu vyskočí trofej, musel jsem ji mít co nejdříve.

Bohužel počáteční nadšení vydrželo asi dva akty, a pak začaly na povrch vylézat neduhy. Už nahánění Maghdy bylo vcelku otravné, ale tím největším problémem bylo to, že hra je až extrémně lehká. S Romčou jsme si museli dát obtížnost expert a i ta nebyla moc velkou výzvou. Master se však odemkne až po zabití Diabla nebo získání 60. levelu a Torment obtížnosti se také zpřístupní až po kopě úrovní. Akty mi celkem splývaly a vůbec se mi nezdály tak jedinečné, jako ve dvojce (lesy, poušť, džungle, peklo a hory), i když nějaké rozdíly mezi nimi byly. Tomuto faktu nepřispívalo ani opakování některých částí jednotlivých lokací (především v interiérech) a nebylo výjimkou, že jedna část byla v jednom patře krypty k vidění třeba i pětkrát.

Určitě musím pochválit zpracování nekromanta a jeho schopností. Jelikož je zde po dosažení maximálního levelu přístupné naprosto vše, tak jsem toho spoustu vyzkoušel a nakonec zůstal u Grim Scythe, Death Nova, Corpse Explosion, Command Golem, Frailty a Blood Rush. Výbuch mrtvoly jsem ve dvojce skoro nepožíval, abych si neničil mrtvá těla na vyvolávání kostlivců, a stejně tak kletby jsem neměl příliš v oblibě. Tady však je exploze padlých nepřátel asi nejsilnějším kouzlem této postavy a kletba Frailty má jednu runu, která vytvoří jakousi permanentní auru a o její sesílání jsem se tak nemusel vůbec starat.

Je to Diablo a zároveň není. Jsou tu parádní Blizzardí filmečky, boss na konci každého aktu, likvidace spousty potvor a hledání unikátních předmětů, ale zároveň tu v podstatě není téměř žádná tvorba postavy, protože kouzla jsou dostupná všechna, bodíky se rozdělují až na Paragon levelech a působené zranění je téměř úplně závislé na vybavení. Věřím, že čtyřka na tom bude o poznání lépe, z dostupných videí to tak alespoň vypadá. A moc si přeji, aby pátou hratelnou postavou byl právě nekromant a nemusel jsem na něj zase čekat řadu let.

Pro: coop, odkazy na předchozí díly série, Deckard Cain, zničitelné prvky, nekromantské rozšíření, filmečky

Proti: příliš barevné, nízká obtížnost při prvním hraní, opakování částí lokací

+30

Psycho

  • PC 5
Při toulání se abandonware stránkami jsem narazil na tento zapomenutý klenot. Jedná se o hru s názvem Psycho, ve které navštívíme slavný Batesův motel. Nic víc si hra z filmu nebere a na názvu pouze parazituje. Vůbec jsem netušil, že by existovala hra inspirovaná tímto slavným hororem. Hra byla na DH přidána Léta Páně 2013, nikdo ji nedohrál, nekomentoval, nediskutoval o ní, ani ji nehodnotil. Vypadá to, že jsem průkopníkem :).

Hra vznikla v roce 1988 a přivítá nás dvouobrazovkovým intrem, přičemž u něj dokonce hraje jednoduchý popěvek. Je to také jediný zvuk, který ve hře hráč uslyší. S jednou jedinou výjimkou a to je výstřel ze zbraně, který zní... zajímavě.

Psycho na první pohled zaujme odpornou CGA grafikou. Autoři na nás vybalí čtyřbarevnou paletu v roce 1988, ve kterém vznikl King's Quest 4? To je opravdu myšleno vážně? Člověk by to zkousl jako retro, kdyby například hlavní postava detektiva zepředu nevypadala jako opičák. Z boku přitom vypadá poměrně slušně. Kromě toho postavička celou dobu chodí s nataženou rukou dopředu, ve které drží lupu a později pistoli.

"Příběh hry", dá-li se to tak nazvat, jsem si přečetl zde v profilu hry. Možná byl obsažen v manuálu, ale ten už dávno proletěl komínem nějaké spalovny a ve hře nám příběh zůstane utajen. Přepisovat ho nebudu, případný zájemce nechť si ho přečte na profilu hry. Stejný komfort má koneckonců i potenciální hráč. Ve hře běží čas. Detektiv má na celou hru údajně 4 hodiny, pokud však neusne, což se ovšem stává poměrně často. Krátký šlofík přidá něco málo uběhlého herního času a vynuluje únavometr (ze záhadného důvodu nazvaný "health"). Ve hře potkáme tři random encountery - psa, ducha a nějakou ženu, snad Batesovu matku. Chytnou-li nás, herní postava nezemře, ale USNE! Což je naprosto logické. Řítí se na mě vzteklý vlčák, tak si bucnu. To nemá chybu. Tyto postavy naštěstí nejsou nesmrtelné a je možné je zastřelit, čímž se jich definitivně zbavíme.

Hra obsahuje osm předmětů a pět stop (clues). Stopy jsou úplně k ničemu. Některé snad mají být vtipné, ale nejsou. Naštěstí je pro dohrání hry nemusíme sesbírat. Hra obsahuje herní body, ale i tento mechanismus je k ničemu, protože některé předměty a stopy lze sebrat opakovaně a tím nasbírat skóre dle libosti. Mé konečné skóre je 13.220 a herní doba 1:26 včetně několika šlofíků detektiva. Jestli je to hodně nebo málo? Nevím.

Psycho obsahuje snad všechny neduhy, které je možné v adventuře nalézt. Jednu skřínku je nutné prohledat dvakrát, přestože napoprvé se hlásí prázdná. Postava se často zasekává o nábytek a podobné neplechy. Polovina místností je prázdných. Hra obsahuje libové bugy. Sebraný klíč na herní obrazovce nemizí a stále leží na zemi. Od začátku má hráč přístup prakticky do celého domu, ale některé obrazovky je nutné navštívit až později, jinak se hra nedá dohrát (aspoň si to myslím). Vtipné jsou random encountery: Pes hráče uspí, ducha lze zastřelit. Navíc je třeba sledovat hladinu ospalosti, jinak si detektiv schrupne. Naštěstí je možné najít kofeinové pilulky, které spánek oddalují. Jedna místnost prakticky nejde opustit (příkaz L), bohužel do ní musíte hned dvakrát a delší pobyt v ní hráče zabije. Postup při první návštěvě je zmáčknutí kláves V+L, ve druhém případě zabralo bušení do klávesnice, nevím která klávesa nakonec zabrala. A kvůli této buglé místnosti jsem hru rozehrál od začátku asi 6x.

Celkem jsem hru hrál zhruba dvě hodiny. Když známe všechny fígle, je quickrun otázkou 4-5 minut. Tuto hru nedoporučuji hrát. Jedině snad herním archeologům, pro které je zdrojem cenných informací. Archeologům a masochistům hru naopak doporučuji. A důvod? Jednak hráči trpí nostalgií a druhak do dnešní doby přežilo povědomí pouze o dobrých studiích a kvalitních hrách 80. a počátku 90. let. Je dobré si uvědomit, že kromě Sierry, Lucas Arts a Legendu přežívalo na herním trhu množství obskurních studií, jejichž produkci pohřbily milosrdné písky času. Ale ony existovaly. Box Office Software Inc. a Starsoft zjevně byly Edem Woodem herního trhu své doby a Psycho bylo obdobou mistrovského díla Plan 9 from outer space. Ta hra je tak špatná, až je zábavná. Ale upřímně, nepamatuji se, že bych někdy hrál horší adventuru. A to jsem svého času zkoušel i Mavlina. Když hráč hru konečně dohraje, místo outra se dočká pouze hlášky v message console: "You freed Curator and got Jewels! Mission Accomplished! P to play again."

Pro: Přes množství bugů není vyloučené dohrání hry.

Proti: Není co dodat...

+13

Silent Hill 4: The Room

  • PC 75
Silent Hill bez Silent Hillu, ale přesto s původními třemi hrami úzce spjatý a po stránce příběhu v ničem nezaostávající. Vlastně skoro naopak. Osobně se mi příběh čtyřky líbil ze všech dosavadních dílů nejvíce, a i když mi místy přišel možná až zbytečně doslovný, jevil se mi zdaleka jako ten nejvíce uspokojivý.

Po dle mého slabé trojce série tímto dílem zase dupla na plyn, přináší řadu lepších či horších novinek a jeden fajn nápad v podobě jednoho bytu, ze kterého není úniku. Líbilo se mi, jak je to zprvu takové komornější a detektivnější. Atmosférou mi to připomínalo spíše Condemned, než Silent Hill. Což je ale spíše dobře. Temné to stále je, ale trochu jinak. Tep mi zrychlovaly skutečně děsivé předrenderované cutscény.

Hráč se za pomocí díry v koupelně vydává do několika snových lokací, které jsou daleko členitější a zajímavější. Pořád to jsou do jisté míry bludiště, ale jejich design je sevřenější, přehlednější a hlavně není složený z desítek zavřených dveří. Chvála bohům! Podíváme se tak např. do jakéhosi azkabanu - vězení umístěného uprostřed oceánu, tajemného sirotčince, přilehlých lesů v okolí Toluca Lake a dalších děsivých snových mezisvětů.

Změnou k lepšímu prošel soubojový systém. Nepřátelé se konečně zase dají docela efektivně vymlátit a v první polovině se to hraje fakt dobře a děj se postupně odhaluje. V té druhé už ale začnou vystrkovat růžky věci, ze kterých jsem už tolik nadšený nebyl. To nejhorší? Omezený inventář. Nepamatuju, kdy byl v jaké adventuře tohle dobrý nápad. Obzvlášť u adventury, kde je itemů docela dost a jejich využití nelze až tak dobře dopředu předvídat a hráči neustále něco chybí. Pochopil bych to u zbraní a lékárniček, bo survival element, ale u příběhových předmětů prostě ne. Druhá věc: Eileen. V druhé polovině se k hráči přidá AI řízená NPC, kterou je potřeba chránit. Naštěstí má slušnou výdrž a docela i pomáhá, ale neoplývá příliš dobrou umělou inteligencí a spíše zdržuje. Byla by fajn nutnost např. nějaké společné spolupráce, ale toho se hráč nedočká. Je to prostě jen další koule na noze. Dále: procházení podruhé těmi samými lokacemi, což kvůli pohybově omezené Eileen znamená daleko větší bludišťoidnost a běhání sem a tam. Není to tak hrozné, jako v minulých dílech, ale i tak to zbytečně zpomaluje tempo. Jsem toho názoru, že s každou další hodinou má tempo hry když ne zrychlovat, tak určitě nezpomalovat. Navíc eskortní mise nesnáší snad nikdo. A poslední věc: nesmrtelní nepřátelé, kteří hráče neúnavně pronásledují a to i na místech, kde bych raději ocenil klid.

Vizuálně hra, až na co do textur ohyzdně rozmazaný byt, vypadá jako celek docela slušně a jednotlivá prostředí tentokrát dost baví. Hra konečně využívá analogové páčky pro pohyb, ale ovladatelnost to příliš nezlepšuje. Podobně nespolehlivá je i kamera, která hru často snímá z cool filmových úhlů, ale sám hráč vidí jedno velké prd. Ale to k téhle sérii už asi nesmazatelně patří.

Ale jinak jo. Dost věcí mě tam štvalo, ostatně jako u každého Silent Hillu, ale po zklamání v podobě recyklované trojky mě tahle mírná evoluce značky mile potěšila. Zejména ten neokoukaný nápad s bytem.

Pro: opět osobnější příběh, lepší design, nové mechaniky, zvuky, rozmanitá prostředí, atmosféra, cutscény, zase použitelné souboje, méně utíkání, méně dveří, naprosté minimum Otherworldu

Proti: omezený inventář, zpomalení v druhé polovině a opakované návstěvy lokací, otravní nesmrtelní nepřátelé, málo puzzlů

+30

Parkasaurus

  • PC 70
Parkasaurus jsem kupovala ještě v early access pár let nazpět. Tycoon hra s dinousaury, která se bere s nadsázkou a nesnaží se o ultra realistické a detailní ovládání a radši jede tou svou indie cestou do roztomilé grafiky a vtipného low-key lore. Když to řeknu úplně na rovinu, kdybych chtěla realismus tak asi šáhnu po něčem jiném. Následuje sáhodlouhý komentář, který celkem dopodrobna zabíhá do funkcí ve hře.

I když jsem kupovala hru už v roce 2018, tak jsem odehrála jen asi dvě hodiny než jsem jí vypla. Prostě v early accessu toho nebylo moc co k nabídnutí, a až teď jsem se rozhodla to zkusit znovu. Po necelých třech letech se hra opravdu změnila. Kromě sandbox módu jsou konečně jsou k dispozici i nějaké ty kampaně, i když je pravda že dobrá čtvrtina z nich slouží jako tutoriální představování různých funkcí ve hře. A samotné dohrání těch 14+1 kampaní zabere zhruba 20 hodin.

Vylepšování hry stále ještě probíhá, přibývají noví a noví dinosauři a předměty ve hře. Dinosaurů je opravdu hodně, a při jejich "výrobě" pomocí fosilií a kostí jsou rozděleni do čtyř úrovní vzácnosti. Nejvíc basic dinosaur je chudák stegosaurus a za ním hned triceratops. Naopak k získání T-Rexe člověk musí na své dino zoo makat, jelikož přístupnost k jednotlivým tiers dinosaurů se odemyká pomocí vědeckého stromu, který je pěkně dlouhý. Vylepšovací stromy jsou ve hře dva: již zmiňovaný vědecký a dinosauří. Vědecký otevírá nové dekorace, stánky, ploty, vylepšuje třeba toalety a další věci ohledně návštěvníků, 'platí' se v něm chemickými baňkami, které se získávají skrz zaměstnané vědce v parku nebo skrz plnění úkolů. Dinosauří strom se rozšiřuje pomocí srdíček, které hráč dostává za každého šťastného dinosaura denně, a v tomhle stromě se dají získat nové rostliny, hračky, krmelce apod. prostě všechno co patří do dobrého výběhu pro dinosaury.

A člověk opravdu chce aby jeho dinosauři byli šťastní, protože jinak budou naschvál strhávat ploty a následně se pouštět do návštěvníků (I když je pravda, že hajzl Spinosaurus strhával ploty i když byl spokojený). Při útěku dinosaura z výběhu jsou dvě možnosti, buď zavolat ochranku, která dinosaura uspí, nebo to vzít do vlastních rukou a ve first person modu dinosaura sejmout uspávacími šipkami sám. Tahle funkce se mi líbila (vůbec tohle nezní psychopaticky), už jen proto, že je to mnohem rychlejší než čekat na daného zaměstnance. Když už jsem u zaměstnanců, tak v parku jsou čtyři typy: veterináři, údržbář (který uklízí a opravuje ploty), vědec (který buď pobíhá volně po parku a odpovídá návštěvníkům na dotazy nebo farmí již zmiňované baňky) a ochranka. Ti se taky časem také dají vylevelovat a kromě jejich běžných funkcí v zoo, taky pomáhají s vykopávkami kostí.

Někde jsem četla, že úplně první koncept hry, který definoval její vývoj bylo prostě "dinosauři v kloboucích" a tahle část hru neopustila. Během vykopávek (a nejen během nich) může člověk narazit na pokrývku hlavy (římská helma, kovbojský klobouk, cylindr atd.), každá má jiné vlastnosti, jako třeba zvyšování atraktivity exhibice, když danou pokrývku nasadíte zvolenému dospělému dinosaurovi. Klobouky se dají také 'nasadit' na dinosauří vejce než se malý dinosaur vylíhne, a to ovlivní jak barvu dinosaura tak jeho vlastnosti. Ano, tahle hra opravdu není tvořená na to aby se brala vážně a i když jsem viděla jak rozhořčené komentáře ohledně toho, že hra není realistická (no shit, Sherlock) tak nedávno vývojáři odpověděli na výzvy některých hráčů, a dodali do hry volbu 'realistické' dinosauří textury. To jak ta textura vypadá v kombinaci s již zaběhnutým dětským a ne moc realistickým tvarem dinosaurů s vypoulenýma očičkama, si asi každý dovede představit. Opravdu blbě. Z téhle hry asi už asi nikdo neudělá Jurassic Park.

Když bych hodnotila obecně obsah hry, tak bych dala pár procent víc. Jsou to ty malé otravné věci, které mi v tom brání. Nejhorší na všem je asi built mode, který je neintuitivní až to bolí. Na jednu stranu za to asi taky může můj noťas, který už je opravdu brambora, ale na tu druhou samostatné funkce v úpravě terénu jsou hrozné samy o sobě. Především bych zmínila fyzikální vlastnosti vody: uděláte jezírko, nelíbí se vám kde, tak zmáčknete zpět a terén se sice vrátí do původní polohy, ale voda nezmizí, a začne se nekonečně dlouho rozlévat do okolních exhibicí, na cestičky pro návštěvníky a vlastně všude okolo dokud neopustí plochu parku. Dalším nedostatkem je, že při vyplňování exhibice tou či onou zeminou se to musí dělat manuálně, a nejde vyplnit celou ohraničenou plochu najednou. Je to otravné a když nějaká exhibice není dokonalý obdélník, tak to člověka prostě nebaví.

Třeba se časem moje hodnocení změní (a snad k lepšímu), protože vývojáři komunikují celkem dobře s hráči na tom, kterým směrem hru ubírat a co je třeba vylepšit. Pro mě to kazí opravdu hlavně ten stavitelský mód, který se snad v budoucnu vyladí.
+14

Art of Murder: Cards of Destiny

  • PC 70
Překvapivě mě z celé série bavila nejvíce trojka a to i při prvním dohrávání. Pamatoval jsem si z ní nejvíce lokací i pár scén a také záporáka (ne jeho identitu).

Ve třetím díle se Nicole vydává po stopě Card Mana, který své oběti zabíjí pomocí důmyslně sestavených pastí. Nicole si vybral jako soupeřku a hraje s ní hru na kočku a myš - zná perfektně procesy, získávání důkazů a stop a tak cokoliv Nicole vyřeší vede jen k další vraždě. Za mě byl Card Man nejlepším záporákem v sérii - jeho motivace je na konci vysvětlená a pochopitelná, jeho pastičky i důvod mě připomělo to nejlepší ze série Saw. Navíc mám opravdu rád podobný typ thrilerů a příběhu pomáhají špičkové animace, které by se neztratily v žádném hollywoodském filmu.

Vůbec poprvé v sérii to nevybředne, naopak si to drží styl temného thrileru od začátku do konce, čemuž vydatně pomáhají i skvělé lokace. Dostávání se do starého kina a zprovozňování promítačky nebo postupné odhalování tajemství zábavního parku a navazující elektrárna stojí opravdu za to. Nechybí jeden parádní zvrat, který vysvětlí jednání jedné z postav. Bohužel co se týče postav, tak mě to vrací do reality, že tohle opravdu není žádná klasika. Postavy se objevují a mizí, aniž by cokoliv vyřešily, hrdinka je stále stejně nevýrazná, dějová linie s matkou není dořešená. A v kanceláři? Šéf je kokot, parťák je megakokot, ajťák je nemocný a laboratorní technik věčně zaneprázdněný. Ve výsledku tak Nicole bojuje nejen s časem a vrahem, ale i těmi, co by ji měli pomáhat.

Hratelnost je pekelná. Autoři omezili (ale ne úplně) objevování aktivních míst a předměty, které Nicole odmítá vzít. O to víc Vás potom taková prasárna překvapí. Na místo toho přitvrdili v kombinacích a jejich nelogičnosti. Kromě naprosto šílených spojení přichází chuťovky typu předmět A lze použít na předmět B, ale ne naopak, popřípadě jej lze použít až to hra uzná za vhodné. Je to málo? Každý předmět se dá v inventáři zvětšit, otočit a a na jeho část něco použít. Do návodu jsem tak nakukoval dost často a to většinou v naprostém zoufalství, kdy jsem vyzkoušel všechno na všechno i všechno na okolí. Přibylo pár meziher, zejména skákání stojí za to.

Výše popsané se týká misí venku, ale pak je tu ještě práce v FBI a to teprve nastává peklo. Formou puzzlů budete řešit všechno to, co by měl dělat zaneprázdněný technik (či v případě sériového vraha spíše tým techniků). Porovnávání důkazů, triangulaci lokací, hledání stop v záznamech hovorů, skládání hádanek, hledání otisků v databázi. Na vše je tu špičkové vybavení, ale použít ho správně musíte Vy. Dočkáte se i zneškodňování bomby či různých kódových zámků. Některé věci byly nelidsky těžké, ale na druhou stranu, jsem si při podobné práci připadal opravdu, že hraju za agentku FBI a celkem se bavil.

Bylo to dlouhé, náročné a přiznávám ke konci ty šílené kombinace byly už lehce únavné. Moc mě nepotěšila ani grafika natolik temná, že jsem musel zesvětlovat. Každopádně i tak jsem se z celé série bavil nejvíce.
+12

Code of Honor: The French Foreign Legion

  • PC 50
Kdyby se mě někdo zeptal na válečnou hru s nejhorším ovládáním a nejkratší herní dobou, zvolil bych Code of Honor. Dohrané za 2 hodinky, jednalo se jen o pár misí, v nichž je patrná snaha o inovace, ale vše to podráží jejich zpracování, které je takové nijaké, spíše až experimentální pro snahu založit novou značku. A nepomáhá tomu ani střelba, ani UI, ani náplň a dokonce ani animace, protože když tady člověk místo sprintu klouže po poušti a vklouzne hned buď ze schodů nebo do drátů, tak to asi není úplně dobré. A když skočí z budovy, ze které se nezraní, aby vzápětí přeskočil 2 schody, na nichž se zabije, je taky docela frustrující. Popravdě jsem zvědavý na další díly, jestli nějak své chyby napravily.

Pro: Lokace, myšlenka

Proti: Zpracování, mise, prostředí, UI, střelba, herní doba, sprint, pády, nevýraznost, nevyužitý potenciál

+11

Days Gone

  • PC 90
Přiznám se, že když jsem poprvé viděl ukázky z Days Gone, okamžitě jsem hru zavrhl - hromada rychlých zombií, které připomínají spíše nějakého upraveného člověka nežli zombie byl ten hlavní důvod. Nicméně od té doby uběhlo pár let a názor se změnil. Teď jen otázkou, jestli si Days Gone dokázalo ten změněný názor obhájit?

Začnu grafickou stránkou hry, už při vstupu do ní jsem se nestačil divit, ať už perfektně vypracovaným postavám, tak především prostředí Oregonu, různých modelů v prostředí, různorodých budov, proměňujících se krajin a navrch k tomu ještě dynamické počasí? A to jsem si myslel, že se v podobných open world hrách sněhu, který skutečně padá, drží se a roztává, jen tak nedočkám. Nebo deště, který si tak brilantně pohrává s koly motorky, a nebo tolik vytouženého sluníčka, jež nabízí skvostný pohled na pláně, ale i hory a "města" Oregonu. Jedinou výtku namířím k osvětlení, zvláště pak v tunelech, z nichž jsem nahlížel ven do plné noci, ale přesto to tam vypadalo jak v pravé poledne, než si tam člověk došel/dojel, aby se ujistil, jestli ta noc ještě stále je.

Ozvučení je na perfektní úrovni, od dabingu přes hudební doprovod provázející různá místa v různých časech přes zvuky prostředí, nepřátel až samozřejmě po samotnou motorku. A že byla radost to její krásné vrnění poslouchat, zvláště pak po několika úprávách.

Teď to nejdůležitější. V životě by mě nenapadlo, že někdo dokáže vytvořit takhle dlouhou zombie hru, která bude zábavná a u které se nebudu ani chvilku nudit, a přesto budu smutnit, že už jsem se dostal ke konci příběhové linie. Příběh je až na pár škobrtnutí opravdu výborně napsaný, zvláště co se týče zombie postapo tematiky, tak nemá konkurenci, jen je škoda, že vývojáři už pak více nepracovali s charaktery vůdčích osobností jednotlivých táborů, a hlavně podivně unáhlený konec, který skončil dřív než začal.
Důležitou součástí jsou i samotné vedlejší úkoly, ty jsou "na jedno brďo", ALE díky jejich příběhovému pozadí a neustále novým lokacím, za což můžeme vděčit obrovské mapě, se jen tak neomrzí. A víceméně totéž platí i pro hordy, byť postupem hry už pro hráče, pokud má pár molotovů, granátů a nábojů, nepředstavují menší hordy žádný problém.
A samotný odstavec musím věnovat i jízdě na motorce. Osobně jsem s jejím ovládáním problém neměl a naopak si ji neskutečně užíval, protože byla ztvárněna poměrně realisticky a každé její vylepšení bylo hodně příjemně znát. To, co jsem na začátku hry jel 5 minut a musel u toho aspoň 2x tankovat, jsem ke konci projel za minutu bez tankování. A to ani nemluvím o skvěle zpracovaných efektech prostředí na motorku, nárazech, ba ocenil jsem i poškozování motorky a doplňování paliva. Co už jsem tolik neocenil, a to neplatí jen pro motorku, ale i jiné různé interakce, tak to, že Deacon nechtěl často reagovat na opravu motorky, doplnění paliva nebo otevření krytu a místo toho buď jen stál, nebo běhal dokola.
Nicméně hra nabízí spoustu parádních prvků, vylepšování Deacona s příběhovým pozadím zombie apokalypsy a NERA, zábavné obsazování stanovišť, protože stealth a střílení je zde jedna radost. Dlouho jsem se u nějaké hry netěšil z pocitu střílení tak jako tady. Dále budování vztahů s tábory přinášející různé výhody od vylepšování motorky až po zbraně. Je tu nicméně zase jedno velké ALE týkající se táborů - Proč vždycky, když se člověk vzdálí z toho daného tábora, tak mu volají vysílačkou, aby tam zas přijel? Nebo proč mu to neřeknou, když už tam je? Je to otravné, ale díky zábavné jízdě na motorce se tohle všechno dá nakonec přehlédnout.

Technický stav fungoval poměrně dobře, nestalo se mi nic, kvůli čemu bych nemohl hru dokončit, často se objevovaly spíše Deaconovy "tanečky" kolem interakčních míst a asi ve dvou případech problémy s hordou, která začala být apatická a Deacon v tu chvíli nemohl mířit, čemuž napomohlo načtení poslední pozice. Jinak hra běžela, navzdory krásnému Oregonu a obrovskému rozsahu (až několik stovek freakerů) hord, naprosto ukázkově.

A nevím, jak ostatní, ale já si myslím, že tahle hra si dvojku, už jen kvůli tomu závěru, už jen kvůli tomu, jak je unikátní a jaký má potenciál, prostě zaslouží!

Pro: Příběh, grafika, postavy, kempy a jejich fungování, prostředí, česká lokalizace, hordy, motorka, počasí, technický stav, UI, stealth, vedlejší mise, záznamníky NERA, zajímavé prvky, využitý potenciál

Proti: Občasné tanečky Deacona, příliš unáhlený závěr, některé příběhové kiksy (např. Lisa),

+15

Art of Murder: Hunt for the Puppeteer

  • PC 60
Art of Murder 2 je za mnou a k výraznému zlepšení nedošlo. Drobnosti jsou lepší, ale ve výsledku jsem se ve finále už těšil, až to bude ze mnou, což by se mě u dobré hry rozhodně nestalo. Na vině je opět hratelnost i příběh.

Jedno z těch drobných zlepšení je grafika, která tentokrát vypadá celkem slušně, je tu opravdu moře animací a ve většině z nich se i děje něco zajímavého - útěk před čokly, zásah SWAT na začátku či finální animace fungují tak jak mají animace v podobné hře fungovat - jako odměna za dobře vykonanou práci.

Příběh začíná nadějně. Nicole pronásleduje Loutkáře, sériového vraha, který oběti zbavuje krve a věší jako marionety. Jeho řádění začalo v USA a pokračuje ve Francii, kam se Nicole vydává k pramalé radosti šupáckého inspektora Petyho (s vizáží poručíka Colomba), který ji háže klacky pod nohy jak jen může. První tři kapitoly v Marseille to ale přesto vypadá jako skvělý temný thriler, Nicole se chová jako skutečná agentka - sběr otisků, materiálů, focení míst činu.

V druhé půlce to ale neskutečně vybředne. Původ vražd totiž vyplývá z jedné křivdy z doby francouzské revoluce. Hra se tak mění v průměrný dobrodružný spektákl kde nechybí cestování po světě a spousta neskutečných děr. Důkazy nejsou potřeba a jejich získání v první části není k ničemu. Nicole postupně ztrácí i veškeré věci k jejich získání - foťák, dokonce i mobil. Do konce hry u sebe naopak máte otisk, který je k ničemu. Ze třech zdrojů získáváte mapu katakomb a složitě určujete cestu, aby katakomby ve finále tvořily tři obrazovky... Pak jsou tu drobnosti - Nicole nemá opět pistoli a vytře si s kdokoliv zadek, klidně nechá v domě mafiánů uvězněného muže, nebo odejde od požáru. Na Kubě to vypadá jak v 50. letech (šamanka included). A musím souhlasit s tím co psal Pluto - proč na tu Kubu jedeme jsem vůbec nepochopil. Korunu tomu dává odhalení vraha, porušující všechny zásady detektivek kdy vrahem je někdo, kdo se v celé hře ani neobjeví.

Hratelnost kopíruje příběh. Ze začátku je to celkem logická záležitost, kdy ubylo otravné vracení se pro předměty, sbíráte hlavně důkazy a dostáváte se na nová místa - parádní je například snaha uniknout vyhoštění a vrátit se na místo činu. I ty aktivní místa se už zobrazují všechny. Postupně to ale vybředne  do toho stejného co bylo v prvním díle. Nicole opět odmítá sebrat to, co teď nepotřebuje, opět se objevují předtím neaktivní místa místa (zapalovač!), postup je zdržovaný plněním kravin pro nedůležité postavy. Na hřbitově se z toho stává peklo, protože Nicole se vrací postupně jednotlivě pro několik věcí, které kdyby vzala hned, tak ušetří sobě i mě minimálně 10 minut času.

Ve výsledku je to opět průměrná adventura s hratelností bržděnou naschvály a kravinami a příběhem, který se rozplizne do mizerného rozuzlení.
+9

Yakuza 3

  • XboxX/S 60
Se sérií her Yakuza jsem se seznámil až u hry Yakuza 0, která vyšla jako první hra z této série i na Xbox a hru jsem si hned zamiloval. Proto pro mě byli kompletní předělávky prvního a druhého dílu jasnou volbou v tom, co budu hrát dál. Po dohrání obou dílů jsem se těšil na další pokračování, které skutečně vyšly a moje natěšení bylo opravdu velké, ale snažil jsem se ho krotit. Proč? Protože další díly nenesly označení Kiwami, což jsou díly kompletně předělané do nové grafiky a vylepšené o spousty vedlejších příběhů a mini her a vedlejších aktivit. Byl to obyčejný remaster, který jen trochu vylepšil grafiku, ale jinak vše zůstalo při starém. Čekejte tedy topornější ovládání postavy, soubojový systém i kameru. Dále i méně vedlejších aktivit a miniher. Tím pádem v tomto dílu neutopíte několik desítek hodin jako tomu bylo u předchozích tří her, o kterých jsem mluvil na začátku. Stačilo něco málo přes 30 hodin a měl jsem dohráno. Doufal jsem, že aspoň tento Remaster zachrání příběh, ale ten byl v tomto díle také slabší. Hlavně začátek. V předchozím dílu se odhodláte dát Yakuze sbohem a staráte se o děti ze sirotčince, v kterém jste samotní vyrůstali a od toho se odvíjí první úkoly ve hře. Plníte úkoly pro děti, snažíte se jim dávat životní lekce atd. atd. Postupně se však příběh rozjede a pomalý začátek vynahradí, ale i tak beru třetí díl jako nejslabší díl ze všech.

Pro: Je to prostě Yakuza, soundtrack.

Proti: Horší grafika, toporné ovládání i kamera, toporný soubojový systém.

+8

Ratchet & Clank: Rift Apart

  • PS5 90
Po remaku prvního dílu, který byl pro mě zklamáním, přichází na novou generaci PlayStationu v nejlepší možné formě.
Tak trochu.

Hra zvládá něco o čem si může 94,275% moderních her nechat zdát. Jde o čirou zábavu od začátku do konce.
Příběh zvládá udržet vaši pozornost, gunplay skoro není stereotypní, dobré hlášky (Jsem uvězněný v nicotě kolem výbušných beden. Nemůžu uvěřit že měl můj horoskop pravdu.) , dobré využití vibrací a adoptivních spouští (astrobot byl v tomhle lepší, ale stále i můžete poslepu víte kde to kolem vás vybuchuje).
Movement je už od PS3 vybroušený téměř k dokonalosti, kdy velkou část hraní jsem jen zkoušel kam až se pomocí tryskových bot + dash dostanu.

Nyní k negativům. Než začnu upozorním že mi po dobu hraní nefungoval internet. Hrál jsem bez patche rovnou z disku:
1) Zbraně se upgradují moc rychle. A většina nových zbraní v druhé půli hry jsou ze začátku moc slabé. Což vás nutí k používání primárně slabých zbraní aby pak za něco stály. Dost to zpomaluje tempo hry a prodlužuje herní dobu.
2) Mezi planetami se necestuje pomocí dimenzionálních portálů. Já vím trochu blbost když i s lodí to je takřka okamžité. Ale už od oznamovacího traileru jsem doufal že to tam bude. S dimenzemi se pojí další problém. Většinou se cestuje mezi dimenzemi jedné planety.
Funkčně se to neliší v cestování časem v Ratchet & Clank: A Crack in Time.
Problém, který s tím mám je že to nepřináší takový pocit satisfakce. V A crack in time jste přiletěli na zničenou planetu kde je vše mrtvé a beznadějné a pak jste cestovali do minulosti kde jste zastavili invazi která ten budoucí stav způsobila. Je prostě krásné se pak vrátit do současnosti, kde je vše sluníčkové a plné radosti díky vám. V Rift apart dorazíte na mrtvou zničenou planetu. V průběhu mise cestujete mezi zničeným a normálním stavem, ale ta zničená planeta zůstane zničená. Nijak jí nepomůžete. Asi nejblíže "uspokojení" jsem cítil když najdete jedné opuštěné rybí potvoře kámoše z jiné dimenze.
Jinak je cestování mezi dimenzemi jen gimmick, který byl v a crack in time zvládnut lépe.

3) Typické chyby po vydání. Moc jich však nebylo, většinou jen špatné barvy na texturách, rozostření okrajů rozostřuje celou levou půlku obrazovky a jen jednou hra spadla.
Takže ještě v pohodě. ;)

To je asi tak vše. Kdo chce zábavu tak u této hry se nespálí. Já však kvůli chybám a svým očekáváním dám jen 90%. Přeji příjemnou zábavu.

Pro: Zábava, zbraně, humor, movement, grafika, insta-loadidingy, využití Dualsense, zvuk(ach o tom jsem se zapomněl zmínit, 3D ozvučení je i se špunty za stovku z Tesca luxusní), relativně vyvážená obtížnost

Proti: Kromě toho co jsem zmínil? Asi jen nevýrazná hudba a vědomí že stačilo málo a měli jsme tu perfektní plošinovkovou střílečku.

+18 +19 −1

Turok 3: Shadow of Oblivion

  • N64 70
Turok 3 má dva velké problémy. První, o něco menší problém je, že hra vyšla jen na Nintendo 64. Naštěstí na tuto konzoli, mimo jiné, existuje výborný emulátor zvaný Project64. Který v dnešní verzi řeší i problém s frame ratem. V originálu hra běží maximálně na 30 fps se značným kolísáním až k někam 15 fps. Z dnešního pohledu už celkem málo hratelné. Když si v Project64 zapnete grafický modul Glide(beta), hra běží v krásných 60 fps. Není to sice klasických 60. Občas se to pořád zvláštně zpomaluje, ale je to mnohem lepší. Nevýhoda Project64 je, že je placený a po 30 dnech se bez supportu vypne. Druhá jeho (asi i ostatních emulátorů) nevýhoda je, že neřeší zásadní problém s ovládáním hry na PC.

Že si bez gamepadu neškrtnu mi bylo hned jasné, kdy jsem se hru pokoušel rozehrát na klávesnici. Možná jsem jen technický analfabet, ale myš se mi zprovoznit nepodařilo. Bez, minimálně jedné, analogové páčky se obejít nejde. Zapojit gamepad je to nejmenší. Co mě ale vytáčelo celou dobu hraní bylo, že se kurzor neustále automaticky vracel do středu. Turok 3 je 3D hra. Nějakého pomocníka při míření sice má, ale zaměřit a trefit někoho na římse nebo pod schodami je docela vopruz. Hra si nedává žádné úlevy, protože je to Nintendo 64. Takové míření je v ní na denním pořádku. Ač jsem se v tom hrabal jak jsem mohl, nepodařilo se mi to vypnout. Automatické centrování pohledu by mě hodně štvalo i na konzoli. Holt, byly to pořád začátky FPS akcí na konzolích.

Samotná hra mě mile překvapila. Pryč jsou hubovité úrovně, do kterých se můžete vracet. Design Turoka 3 se drží tehdejšího moderního trendu. A tím byl Half-Life. Hra je lineární a nehraje si na nějaké levely. Příběhově vás vede vpřed a docela často se v ní mění prostředí. Esence toho, co je na fps hrách dobré. Skripty sice skoro neobsahuje, ale obsahuje dvě hratelné postavy. Vyzkoušel jsem obě a musím říct, že průchod s nimi je překvapivě odlišný a vyplatí se hrát za oba. Mě vyhovovala víc ženská, protože má lepší zbraně. Ve split screenu by to vůbec nemuselo být špatné.

Zbraně jsou fajn. Sice jsem nepřišel na to, jak pořádně používat vampýří zbraň, ale ultimátní zbraň stojí za to. Kam se na ní s účinností hrabe BFG. K tomu má geniální nabíjení. Úplně jako fůzní kanón v Demolition Man. Jinak je to celkem klasika. Nejčastěji jsem používal rotačák. Když byli náboje. Nepřátelé jsou trošičku překvapiví. Na to, že je to Turok, je tady minimum dinosaurů. Spíš emzáci a lidští protivníci.

Ani Turok 3 nezklamal. Bossové jsou zde opět boží. Každý z nich mě dost bavil. I když se u nich frame rate často dost zpomaloval. Turok 3 by byla skvělá hra nebýt ovládání. Za celou dobu hrání jsem si na to automatické centrování nezvykl. Škoda. Nicméně, můžu být možná rád, že jsem hru spustil, že šla ukládat, že jsem jí stihl dohrát za 30 dní. To jsou takové malé herní úspěchy.

Pro: dva odlišné průchody hrou, zábavní bossové, lineární design, změny prostředí, ultimátní zbraň

Proti: automatické centrování pohledu, hra vyšla jen na Nintendo 64, celkově nepohodlné ovládání

+14

Art of Murder: FBI Confidential

  • PC 60
Po projetí série Secret Files jsem měl chuť na další sérii adventur ženskou postavou a vrhl jsem se na sérii Art of Murder, která se mi kdysi celkem líbila. Čekal jsem něco jako béčkovější Sinking Island, první díl ale mě ale spíše zklamal.

Hra je temnou kriminálkou, ve které se jako mladá agentka FBI Nicole Bonetová ujímáte vyšetřování série vražd. V New Yorku někdo vyřezává obětem srdce, do těl klade mince. Mrtvol přibývá, příběh odpálí totální klišé - ztráta parťáka, následovaný dalšími věcmi co známe z desítek kriminálek. Šéf šlape Nicole na paty, její parťák Nick, který oficiálně vede vyšetřování se prakticky celou hru neukáže, jedinou reálnou pomocí je sekretářka. Pominu-li další hovadiny, že hrdinka si sama dělá laboratorní testy a ohledává místo činu, tak to není špatný. Není to bohužel ani skvělé, je to čistý průměr. Stopa vede k 20 let staré peruánské expedici, ale než se to rozjede, trvá to 4 z 8 kapitol, během kterých se objevují falešné a s případem prakticky nesouvisející stopy. Identita záporáka je sice parádní a málokdo by to čekal kdyby... MEGASPOILER vážně si tvůrci mysleli, že si nikdo nevšimne přesmyčky Raches/Chaser?). Druhá půlka má už docela spád, i když víte kdo je vrahem. Ještě jeden čistě subjektivní pocit - Nicole nemá žádnou osobnost a je naprosto nevýrazná.

Z průměru to nevytrhne ani grafika. Ta je fádní, od hry z roku 2008 bych čekal trošku lepší vizuální zážitek. Je to docela logické vzhledem k často odporným lokacím, kde se Nicole pohybuje, ale ono se to příliš nezlepší ani v Peru. Animací moc není, aspoň ta finální se povedla.

U hratelnost jsem chvílemi fakt běsnil. Možná jsem si zvykl na bezproblémový postup v Secret Files, ale tady je všechno táááák strašně těžkopádné. Ukládání trvá dlouho, dvojklik na opuštění lokace neexistuje, zobrazování aktivních míst zobrazí co se tvůrcům hodí, zbytek ne a občas nezobrazí ani to důležité. Hlavně je to přesně jak popisuje Pavloun - běhání od čerta k ďáblu. Ale bohužel ne tím zábavným způsobem "teď jsem něco zjistil od osoby X a půjdu konfrontovat osobu Y). Ne je tu plno byrokracie, získávání povolení, hlášení a tím že promluvíte s osobou A, můžete na místě B sebrat předmět C, načež můžete znovu promluvit s osobou A a tak pořád dokola.

V tomhle duchu se nese umíněnost hrdinky, která dokud to neuzná za vhodné, tak si prostě něco neprohlídne/nevezme. Nejhorším hříchem je objevování se aktivních míst či předmětů na místech, kde předtím nic nebylo, často ještě někde, kam Vás ani nenapadne se vracet. Pokaždý, když jsem to vzdal a mrknul do návodu to byl zázračně zjevivší se předmět/místo. Zdánlivě snadné věci (nalezení a přečtení mikrofilmu) trvají věčnost. Pokusy o logické kombinace selhávají, doprovázané výsměchem Nicole k samotnému hráči.

Po 4 kapitolách jsem to chtěl vypnout a jít spát, naštěstí se to v druhé půli rozjede jak příběhově tak herně. Logické věci začnou fungovat, backtracking a objevování se aktivních míst ustane a hlavně v posledních dvou kapitolách to má konečně spád i herně - víte co dělat a co Vás napadne logicky použít, tak použít jde. I tak je ale Art of Murder spíše průměr.
+12

We Happy Few

  • PC 70
Nemůžu říct, že by We Happy Few byla vyloženě špatná hra, ale nemůžu ani říct, že by to byla hra vyloženě dobrá. Jediné, co můžu říct s klidem je, že je to hra zvláštní. Být zároveň adventura, walking simulator, akce, stealth, RPG, open world a survival zní možná hezky na papíře, ale v reálu vám z toho vyleze leda tak jeden velký chaos. Tato hra je totiž tak nějak všechno tohle a zároveň nic, jako by si tvůrci jednotlivé koncepty okamžitě rozmysleli a vykašlali se na jejich dotažení. Takže ve výsledku sledujete velice lineární dějové linky, do toho se neustálé mlátíte s nepřáteli nebo se jim snažíte vyhnout a přitom ztrácíte čas běháním sem a tam po obří, ale prakticky mrtvé, neinteraktivní mapě, kde narazíte leda tak na pár kraťoučkých a zbytečných vedlejších questů a hlavně a především sbíráte harampádí, které z drtivé většiny nakonec ani nijak nepoužijete. A aby toho nebylo málo, všemu ještě podkopává nohy i fakt, že ze všech tří hratelných postav začínáte zrovna s tou nejhorší. Protože Arthur je OP suchar s nudným, natahovaným příběhem, který se ještě strašně divně větví a jednotlivé linky plynou zcela do ztracena. Na boj slabá, ale na stealth skvělá chemička Sally i její přesný opak, sprostý voják Ollie s cukrovkou, jsou postavy mnohem, mnohem zajímavější, jak příběhově, tak hratelnostně a teprve až za ně mě hra konečně začala bavit (cca po 10 hodinách hraní, což je, nezlobte se, dost špatné). Co se mi dál líbilo byl všudypřítomný (a často černý) humor, scény s hudbou (vůbec soundtrack) a lokace/svět.

Tak nějak se nemůžu zbavit dojmu, že tento kousek měl prostě na víc. Snad budou DLC lepší.

Pro: Sally, Ollie, humor, soundtrack, grafika, svět

Proti: chaos, Arthur

+30

The Lion's Song: Episode 3 - Derivation

  • PC 70
Po dohrání druhé epizody jsem neváhal a hned večer nadcházející se pustil i do třetí epizody této nápadité série. Zde se pro změnu podíváte na zoubek vídeňskému matematikářskému kroužku místních profesorů z pohledy mladé knihovnice Emmy Recniczek.

Jelikož jsem v mezidobí záměrně viděl hrůzný rakouský apokalpytický film Jaderná havárie: Den první, kde si z nás dělají docela prdel a ještě nás uráží, potřeboval jsem přesvědčit, že Rakušáci nejsou zase tak špatný národ. Tato vlídná vizuální adventura byla dobrou volbou. Radost mi v rozmezí jednoho večera opět udělala.

Emma Recniczek je opět další ze zajímavých postav. Navíc se tu postavy začínají mezi sebou prolínat a tak je znát, že se pomalu schyluje k epickému zakončení, na což jsem hodně zvědavý. Atmosféra opět hezká, milá, neotřelá, plná sépiových prvků, pěkné Vídně. Tak pěkné, že jsem si uvědomil, jak moc Vídeň vlastně chci už tolik let navštívit. Tak třeba se i dočkám.

Postupem času zjišťuji, že hrát tuto hru o čtyřech epizodách vůbec není ztráta času. Naopak se jedná o originální sérii, kde fyzicky nikde žádné předměty nesbíráte, ale Vaše rozhodnutí má vliv i v nadcházejících příbězích. O to víc tak můžu říct, že se na závěr těším…

Pro: Tvůrci umí vytvořit důvěryhodné a zajímavé postavy, ke kterým si prostě s radostí vytvoříte vztah. Navíc je tu i minihra v podobě matematických rovnic. Nic složitého, opět ve stejném duchu jako předchozí epizody…

Proti: Řekl bych opět stejně krátké, ale pár hodin jsem ve hře už přeci jen vydržel. Předpokládám, že brzo začnu tvrdit, že největší proti je, že hra nemá více epizod.

+10

The Lion's Song: Episode 2 - Anthology

  • PC 70
Co Vám budu povídat, první díl jsem zadarmo zkusil. Než jsem se vůbec dostal ke koupi zbylých epizod, tak Epic tuto hru nabídl zdarma. Neváhal jsem. Samozřejmě, jinak bych si ji koupil, že ano…ale když ji Epic nabídl? Tak jsem ji rovnou nainstaloval a pěkný nápad se rozhodl dohrát do zdárného konce.

V první epizodě mě překvapila pěkná sépiová oldschool grafika, ale i proces vyprávění, kterým procházela hudební skladatelka Wilma. Ve druhé epizodě Vás sépiová barevná škála uvede pro změnu do života malíře a portrétisty Franze Markerta. Kvalitní hudební základ samozřejmě zůstane zachován.

Zjistil jsem, že na této hře je zajímavé, že každá epizoda Vás něčím překvapí. Zde mě například překvapila zajímavá atmosféra historické Vídně, atmosféra, která se promítá změnou počasí, což samo o sobě udělá hodně. Hlavně tedy, když za okny prší a tady střídavě prší. Zajímavé ale je i to, jak tu rakouští tvůrci vypráví příběh malíře Franze tak, že představují i jeho démony, se kterými pracuje, aby namaloval dokonalý obraz.

To se mu střídavě daří, nedaří, vše je odvislé vlastně od toho, jak se s člověkem, kterého portrétujete bavíte. Tak na něj totiž působí emoce, které předává do plátna a pak podle toho přicházejí ovace, ale třeba i deprese z ne úplně povedeného díla. Sympatické je, že průběh je různorodý a spolu s možností poznat pár nám všem známých tváří je druhá epizoda pěkným pokračováním vizuálního románu s hezkými adventurními prvky.

Pro: Opět stejně jednoduché, sepiovými barvami melancholicky atmosferické s pěkně ztvárněnou Vídní, zajímavé, zábavné, z pohledu malíře

Proti: Opět stejně krátké, ale na jeden večer postačující. Jako celek hraní pár hodin udělá a zkompletujete si tak příběhové puzzle do jednotného celku.

+9