Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Under Leaves

  • PC 60
Chtěl jsem po době útlumu (strašně se mi líbí slovo hiatus, aneb třičtvrtě roku jsem na PC nic ne(do)hrál) začít s něčím krátkým a jednoduchým. No, navztekal jsem se pěkně, hlavně kvůli tomu, že jsem určité kombinace barev a tvarů prostě neviděl. Ač nejsem v žánru hidden object žádným nováčkem a i české hry rád vyhledávám, Under Leaves mi prostě nesedlo a mezi čekáním na dobíjení nápovědy jsem se slzou v oku vzpomínal na jiný absolventský projekt, totiž Samorost. Tahle minimalistická grafika mi příliš nesedla, i když pravda, rozpohybované je to pěkně...
Nakonec jsem dohrál všechny mise, i ty "bonusové" na druhé obrazovce.
+11

Grand Theft Auto: San Andreas

  • PC 90
První GTA které jsem měl možnost dohrát celé. Vyšlo totiž v době kdy se rodiče rozhodli domů pořídit počítač a mě se tak splnil sen si konečně zahrát všechny mé vytoužené hry. Předchozí díly jsem měl možnost si zahrát pouze u kamarádů. V té době už kamarád vlastnil San Andreas asi měsíc a já věděl že to bude větší pecka než Vice City, které mě tehdy taky velmi nadchlo. Netrpělivě jsem tedy čekal na kamarádovu pirátskou kopii až mi jí donese domů, nainstaluje a crackne přes Total Commander. Jo jo, tehdy jsme ještě crackovali tímhle způsobem :)

San Andreas mělo obrovskou mapu oproti předchozím dílům tudíž přibylo i mnoho zábavy. Mise jste plnily ve třech napodobeninách měst Los Santos (Los Angeles) San Fierro (San Francisko), Las Venturas (Las Vegas) a k tomu všemu ještě přibyl rozlehlý venkov s vesničkami, farmami, lesy, horami a také pouští. Poušť jsem si obvzlášť oblíbil. Mapa se otevírala postupně. Nejdříve bylo třeba splnit mise v Los Santos než jste se dostali do první části venkova a pak postupně do dalších částí světa. Musím se přiznat, že jsem se zasekl hned v prvním městě u mise OG Loc a ještě jedné mise kdy honíte vlak na motorce. Trvalo mi snad několik dní než jsem se přes tyhle mise dostal. Kromě poutavého příběhu, který vám nabízí pohled do černošské komunity San Andreas nabízelo velké množství zábavy v podobě randění s holkami, gamblování v kasýnu, závody, hraní kulečníku v barech, hraní automatů, prozkoumávání různých zákoutí, hledání eastereggů a tak dále. Osobně jsem mimo příběh strávil desítky a desítky hodin pouhým prozkoumáváním a blbnutím po mapě jen tak pro zábavu. K tomu všemu jste měli velké množství žánrových rádií, přes hip-hop, country, rock, disco až po reggae. K-DST bylo mé nejoblíbenější a celý jeho playlist i s reklamami si dodnes sem tam pustím v autě.

San Andreas zkrátka nabízelo mnoho zábavy na stovky hodin a pokud vám to nestačilo později byl vytvořen i multiplayer, který funguje dodnes. Nedávno jsem ho zkoušel znovu a stále je to zábava pokud hrajete s kamarády. Tehdy mi na hře snad vadila jen slabší grafika a obtížnost některých misí se kterými jsem se trápil celkem dlouho. Za mě je tohle však nejoblíbenější díl série u kterého jsem strávil spoustu času i několik let po jeho vydání.

Pro: Velikost mapy, možnosti které hra nabízí, rádio, postavy, dopravní prostředky, jetpack

Proti: slabší grafika, obtížnost některých misí

+22

Lara Croft GO

  • Vita 80
Velmi dobrá logická hra, které menší obrazovka Vity sedne jako ulitá. Mám za sebou převážnou část Hitman GO a potěšilo mne, že Lara Croft koncept Hitmana pouze slepě nekopíruje, ale přichází s vlastními nápady.

Po rozlousknutí problému v jednotlivých úrovních se vždy dostavuje příjemný pocit, že máte pod čepicí... jen aby vás další místnost opět potrápila. Některé hádanky svojí obtížností dají zabrat, pro netrpělivé či méně bystré hra obsahuje neomezený systém nápovědy. Osobně jsem při hraní základní hry na nápovědu musel také jednou sáhnout a pak si samozřejmě okamžitě nadával do blbců a pitomců. Komentář píši po dohrání základní hry, ještě mi schází splnit některé z bonusových úrovní, ve kterých obtížnost razantně vzrostla a nad zdánlivě krátkou úrovni nezřídka strávíte dlouhé minuty dumání.

Lara Croft GO krásně procvičí mozkové závity a mnohdy naučené principy ohýbá tak netypickým způsobem, že řešení rozhodně není hned na očích. Vlastně by šlo vzhledem k žánru o prakticky ideální hru, dolů ji sráží jen na PS Vita nesmyslně dlouhé nahrávací časy a občasné chyby v ovládání analogovou páčkou, které často vedou k otravné smrti malé archeoložky. Zejména první zmíněné je až na pováženou. Lara Croft GO působí vyloženě jako hra z mobilních telefonů, se kterou by kapesní konzole neměla mít po technické stránce problém. Graficky relativně jednoduché a nepříliš rozsáhlé sekvence přitom Vita nahrává i desítky sekund.

Hodnocení na DH v době dohrání: 74 %; 42. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Lara Croft v netradiční roli; zajímavé logické hádanky; postupné nabalování nových principů; rozumná délka

Proti: Dlouhé nahrávací časy; místy nepřesné ovládání

+10

Wolfenstein - Blade of Agony: Chapter 1 - The Staff of Kings

  • PC 85
Od chvíle, kdy jsem se k nim poprvé dostal, jsem velikým příznivcem univerza Dooma, Wolfensteina a Duke Nukema. A to přesně v tomto pořadí. Modifikace Brutal Doom a Project Brutality považuji za nejlepší FPS zážitek ze všech puristických stříleček, jaké jsem kdy hrál. „Brutální“ úspěch těchto modifikací se odrazil i ve Wolfensteinovi. Přičemž i pro něho vznikla povedená a velmi tuhá brutální verze. Moderská skupina Realm667 na to šla však po svém. Ve velmi opulentním a rozmáchlém stylu, kdy vznikla téměř nová hra. Tak velký a ambiciózní projekt nemohl uniknout mé pozornosti, protože poslední dobrý Wolfenstein, kterého jsem hrál, byl The old Blood. Před nedávnem vydala skupina Realm667 zatím poslední (prý definitivní) verzi 3.1. Neodolal jsem a šel na Mod DB.

 
Jako první mně mile překvapila přítomnost kompletní češtiny a přehledně udělaný launcher, kde si můžete nastavit poměrně dost vychytávek. Přesně podle toho, co vám vyhovuje a to včetně addonů, mírně upravujících hratelnost. Z nichž některé jsou opravdu ujeté. Nastavení v samotné hře, je potom skoro hra sama o sobě, protože takový hora možností, co můžete se stařičkým id Tech enginem provést, se nedá ani vyjmenovat. Pro nedoomaře to může být zpočátku matoucí, ale to je spíše jen technická připomínka, než jakákoliv výtka.

Po krátkém (nyní již cenzurovaném) intru, se objevíte přímo na velitelství spojenců, kam se po každé misi, kterých je celkově sedm, budete vracet. Zde si můžete pokecat a seznámit se tak s vedlejšími postavami. Možností interakce není tolik, ale dostatečně na to, abyste pochopili povahy, motivace a účel všech zdejších postaviček. U překupníka lze kupovat za těžké prachy výbavu na další misi, u zdravotníka se můžete nechat vyléčit z utrpěných zranění, nebo jen tak kecat s ostatními. Dokonce si můžete pustit i jukebox s výběrem retro fláků, z nichž valnou většinu tvoří výběr od Bobbyho Prince. Ale je zde i odvážně ponechaná Horst-Wessel-Leid, která je s Wolfensteinem úzce spjata už od roku 1992. Po krátkém tutoriálu se už můžete přesunout do briefingové místnosti, která vás poutavou formou vždy připraví na následující misi. Tou vůbec první je Tunis a je to skvělé uvedení do první kapitoly. V této misi se začal rodit můj respekt k práci skupiny Realm667. Mise je totiž zábavná a dobře se hraje. Žasnul jsem nad množstvím detailů, což mi vydrželo až do konce první kapitoly.

Jak již bylo zmíněno: misí je celkem sedm. Z nichž jedna je bonusová, pokud naleznete všechny dokumenty, týkající se projektu Eisenmann a doručíte je profesoru Gutenbergovi na velitelství. Každá mise je unikátní, prostředí se neopakuje, tudíž z každé jedné mise si odneste specifický zážitek. Jistě, stále jde o střílení a ničení, ale variabilitu prostředí nelze než pochválit. Zbraní není tolik, ale to moc nevadí, protože stejně budete nejčastěji používat tak dvě až tři. Já nejvíce používal Sten, poloautomatickou brokovnici (pokud byla k dispozici) a odstřelovací Kar98. Velmi funkční využití zde mají i granáty, což je určitě veliké plus. Ostatní zbraně jsou zde spíše na vyblbnutí. Ač plamenomet, nebo rotačák, mají své kouzlo, jsou velmi vzácné a munice do nich je málo. Klasická MP-40ka však také odvede mnoho špinavé práce. Variabilita nepřítel je taktéž vynikající – od obyčejných příslušníků Wehrmachtu, odstřelovačů, nebo plamenometčíků, po tužší esesáky, gestapáky a minibosse, kteří na vás číhají v nějaké důležitější části levelu. Na Tebe se dívám Dr. Schabbsi juniore XVI.! Otravovat vás budou i strážní pejsci a jiná, ohavnější zvířátka.

Když už jsem nakousl zbraně, musím zdůraznit ještě jedno veliké pozitivum a tím je ozvučení. Sice jde slyšet, že nejvíce je zde zastoupený zvukový asset z Medal of Honor a Call of Duty ( především hlášky nácků), ale to nic nemění na tom, že ozvučení je na jedničku. Až moc často se totiž stává, že autoři modifikací si se zvuky moc hlavu nelámou. Zde je ozvučení udělané s maximální pečlivostí a hned je to na atmosféře znát. Například v Operaci Overlord.

Rovněž příběh neurazí, byť pochopitelně nemá ambice být něčím více, než se na Wolfensteina sluší. Vše se tradičně točí kolem okultismu a s ním spojených wunderwaffe na ty nejšílenější a nejzvrácenější způsoby. Náckové a okultismus k sobě totiž sedí stejně přesně, jako Indy a bič. A Indyho nezmiňuji jen tak pro nic…

Protože ANO, hra obsahuje velké množství easter eggů a všemožných narážek a zároveň všude kde to jde, skládá poctu klasickým herním titulům. Naprosto mně dostal „3D“ level, kde se vžijete do kůže Commandera Keena! Překvapilo mně, jak dobře byl udělaný a dokázal bych si představit, že bych si zahrál celou hru jen v tomto prostředí. Takže pokud jste někdy polemizovali na tím, jak by asi vypadal Keen z vašeho pohledu, odpověď se skrývá v této hře. A musím říct, že to vůbec nebyl špatný zážitek. Naopak.

Na závěr k tomu méně veselému. První kapitola mi utekla velmi rychle a opravdu jsem se u ní bavil. Dal jsem si práci a nalezl téměř všechny skrýše až na jednu. Proč ne tu jednu? Protože jsem neměl čas! Bonusová mise „Eisenmann“ má totiž poměrně nekompromisní časový limit dvaceti pěti minut. Za tu dobu musíte stihnout projít tři(!) patra podzemního komplexu, položit nálože a ještě porazit bosse i jeho neméně otravné nohsledy. Ptám se PROČ??? Proč časový limit v tak veliké misi? Rád se kochám designem každého místa, rád se šťourám v každičkém rohu, prostě si průchod užívám. Časový limit mně ale nutil zběsile nabíhat před hlavně nepřátelských zbraní, abych měl nepřátelé sejmuté co nejdříve a tím pádem šla nějaká taktika úplně stranou. Zde jsem i naplno začal nenávidět další zhovadilost – parakotouly nácků. Kdo vymyslel tak nebetyčnou ptákovinu??? Nebudu říkat, že to je naprosto mimo mísu, protože jsme ve Wolfensteinovi, kde je záměrně přestřelené úplně vše, ale koho napadlo, že to bude „cool“? Jakmile totiž nácek provádí kotoul, jak ten nejlepší cirkusák, NELZE ho zranit… NIJAK. Přesně jako v Brutal Doom, ale s tím rozdílem, že tam to provádí samotný Doomguy. Ani v Brutal Doomovi tuto funkci nevyužívám, protože mi přijde hloupá. Zde jí ale dostali do dispozic náckové a je to příšerně otravné. Ne vážně… proč? Nicméně, když jsem porazil „primárního“ Eisenmanna, na ukazateli času mi zbývalo přesně třicet vteřin. A to jsem se opravdu neflákal. Takže level jsem udělal (v což jsem ani nedoufal) na poprvé, ale jen taktak. Ještě k tomu se připravte no obrovské poklesy framů, když se budete nacházet na nějakém větším prostranství, což je v podstatě v každé misi, neboť levely jsou obrovské. Stařičkému enginu to ale moc nevyhovuje. S tím je spojené i to, že dík technickým limitům, občas nejste schopni zastřelit nepřítele přes neviditelnou překážku, protože se zde nachází mnoho objektů. Vás nepřítel trefí vždy, neboť má celkem ostrostřelecký aimbot a reflexy jako ninja, ale vy budete více než občas potrápení. Je třeba to zkrátka přijmout, ale rýpnout jsem si musel.

Rád bych mé shrnutí uzavřel prohlášením, že v druhé kapitole výše zmíněné mínusy budou určitě vyřešené, ale už nyní vím, že to není pravda, protože druhou kapitolu budu za nedlouho dohrávat a mé pocity jsou z ní rozporuplné. Kdybych měl však hodnotit čistě první kapitolu, bez výčitek o ní prohlásím, že je to jeden z nejpovedenějších a nejprofesionálnějších „amatérských“ herních počinů posledních let. A takové šikovnosti se prostě musí vyjádřit hluboké uznání.

Děkuji uživateli jvempire za technickou připomínku.

Pro: Variabilita prostředí, zbávné, výborně ozvučené, úroveň s Commanderem Keenem

Proti: Parakotouly, časový limit u Eisenmanna, často přestřelené reflexy nepřátel

+12

Papo & Yo

  • PC 55
Tuhle hru jsem v plánu vůbec neměl, ale na její netradiční obal jsem narážel vcelku často a shodou okolností si ke mě příběh Quica, Luly a prapodivného velikého tvora dokázal najít cestu. Předpokládal jsem, že jde o logickou plošinovku, ale pravda je to jen z poloviny, protože dojde i na nějaké to adventuření.

Logických hádanek jsem v Papo & Yo řešil spousty, ale nebyly příliš složité, a tak hra pěkně odsýpala. Nepamatuji si na místo, kde bych se zasekl na víc, než půl hodiny, ale zase nešlo o nic zcela primitivního, abych se pozastavoval nad tím, proč tam autoři takovou prkotinu vůbec dávali. Zkrátka správně nastavená obtížnost.

Většinu hry mi dělala společnici malá robotická hračka Lula, která mi pomáhala s překonáváním delších vzdáleností, jež bylo třeba přeskočit a za těch pár hodin jsem si jí celkem oblíbil. Cestou mě doprovázelo i podivné monstrum (vlastně otec alkoholik), jehož břich jsem využíval jako trampolínu. Hře hodně ubírá nesmrtelnost Quica. Ať spadne z jakékoli výšky, ať ho monstrum chytí a mlátí s ním ze strany na stranu kolikrát chce, vždycky vstane a pokračuje dál. Zuřivost monstra tím tak trochu postrádá význam.

Indie scéna mi nevadí a často v těchto vodách narazím na pěkný kousek, ale tohle na mě byl až moc zvláštní počin, kde domy chodí, létají nebo se z nich stanou schody. Abstraktnímu umění příliš neholduji a Papo & Yo je abstraktní až až. Jak zmiňuje Wild One, jde o podobnou hru, jakou je Among the Sleep, ale mě samotného oslovilo více právě putování batolete, než tento titul.

Pro: hratelnost, akorátní obtížnost, Lula, monstrum

Proti: nesmrtelnost Quica, příliš zvláštní počin

+16

Chernobylite

  • PC 85
Dohrál jsem Chernobylite a můžu ho s klidným svědomím doporučit. Fajn příběhová hra s hutnou atmosférou a dobře napsanými postavami a dialogy. Kdo od toho nebude čekat Stalkera 2, ten bude spokojen. 

Prim tady hraje to, jak se dostat k vytouženému cíli, tedy k milované Tatyaně, která se po 30 letech od výbuchu začala zjevovat hlavnímu hrdinovi ve snech. Všechny nitky vedou do útrob samotné elektrárny, ale první pokus končí nezdarem a setkáním s Černým Stalkerem, který se rázem ukáže být v příběhu záporákem. Pro druhý pokus o zteč bude třeba získat více vědomostí o tom co se vlastně v Zóně odehrálo a odehrává a hlavně získat pomoc alespoň některých místních podivínů. 

A tady přichází ke slovu ono "lite" v názvu, tedy možnost znovuzrození po smrti a opakování. S tím je ale spojena i jakási "revize" příběhových rozhodnutí. Nelíbí se vám, že vaše volba vedla k něčí smrti? Za pár chernobylitů můžete ohnout minulost a všechno změnit. 

Volby v příběhu jsou mnohdy rozpolcené a nejde se zavděčit všem společníkům, neexistuje jedna dobrá cesta. Vztah se společníky ovlivňuje nejen finální zteč elektrárny, kdy se mohou rozhodnout, že jim za pomoc nestojíte a odejít, ale sbalit kufry mohou už během postupu hrou.
 
Společníci jsou skvěle napsaní a nadabovaní. Každý je poznamenaný pobytem v Zóně svým vlastním způsobem. A díky tomu vás můžou naučit spoustu šikovných dovedností v podobě perků, které usnadní život. 

Samotná herní náplň spočívá ve správě základny, jejím rozšiřování (které naštěstí není přehnané, vystačil jsem si se základními zbraněmi, brněním a výbavou základny jen tak akorát pro přežití :) ), vysílání společníků na různé mise pro sběr jídla a zásob. A v osobě hlavního hrdiny v honbě za informacemi, které se postupně skládají v jedno velké příběhové puzzle. Volba přístupu od plížení po rambo styl je čistě na hráči. To vše ve světě plném hutné atmosféry a takové svojské, syrové uvěřitelnosti. I když se hráč pohybuje častěji ve stejných oblastech, vlastně to vůbec nevadí, protože svět působí zajímavě a opravdově.

Pro: Příběh, postavy, hutná atmosféra, hezky vymodelované prostředí Pripyati

Proti: Určitá jednoduchost, opakující se nepřátelé

+23

Indiana Jones and the Temple of Spheres

  • PC 55
Hra byla vytvořena jako vánoční dárek pro fanoušky adventur s Indiana Jonesem a herní rozsah tomu odpovídá. Celá se odehrává v jedné místnosti se dvěma výklenky na stranách. Herní doba je při čtení všech rozhovorů asi 15 minut. Z počátku je atmosféra pro Indyho typická, ale v druhé polovině začnou vystrkovat růžky vánoční motivy. Úsměvné finále je čistě sváteční a pro radost. Pochválit musím vedlejší postavu Shelly, která by do nějaké plnohodnotnější hry krásně zapadla. Začátkem loňského roku jsem hrál podobné minihry pro fanoušky a to Indiana Jones and the Relic of the Viking a Indiana Jones and the Seven Cities of Gold Old Demo. Obě jsou delší a vážněji pojaté. Přesto jde o milý dárek a Temple of Spheres mě slušně zabavilo, když jsem nemohl hrát aktuálně rozehranou Indiana Jones' Greatest Adventures. Za těch pár minut hra rozhodně stojí.
+20

Chernobylite

  • PC 75
Už od počiatku muselo byť štúdiu The Farm 51 jasné, že sa ich novinka nemôže vyhnúť porovnávaniu s veľmi úspešnou sériou S.T.A.L.K.E.R. Aj v Chernobylite je hlavnou snahou dostať ústrednú postavu do samotnej elektrárne a odhaliť tamojšie tajomstvá. Na rozdiel od akčnejšieho S.T.A.L.K.E.R.a však nehráte za žiadneho vojaka, či v podstate len nelegálneho zberača artefaktov. Ujmete sa totiž úlohy staršieho profesora, ktorý sa vracia na miesta, v ktorých kedysi pracoval ako vedec. Jeho cieľom nie je nazbierať artefakty za účelom predaja či vyrabovať tamojšie ruiny. Chce len zachrániť svoju dávno stratenú snúbenicu Tatianu, naposledy videnú na tomto území pred tridsiatimi rokmi. Existuje totiž veľa náznakov, že nie je mŕtva a vedec Igor verí, že ju nájde, či už vo fyzickej alebo duchovnej forme. A posledné stopy vedú priamo do centra černobyľskej elektrárne.

Práve preto Igor uplynulých 30 rokov pracoval na svojom veľkom pláne a na životnom diele v podobe malého technologického zariadenia, ktoré umožňuje prekonať malé priestorové vzdialenosti. Pomocou neho sa nakoniec odhodlá vstúpiť do Zóny v ochrannom sprievode s dvoma najatými vojnovými veteránmi, zodpovednými za jeho ochranu. Avšak je to moc odvážne a končí to katastrofou. Igor len stihne v poslednej chvíli využiť svoj prístroj na záchranu a iba s jediným vojakom ustupuje do portálu vyvolanom s pomocou vyššie uvedeného prístroja. Musí prehodnotiť svoj postup a o návrat do hlavnej oblasti sa pokúsiť opatrnejšie a pripravenejšie.

Na pomalší postup však potrebuje viac zdrojov, väčšie množstvo času, lepšie vybavenie a aj ďalšie posily. V celom Pripjati a jeho okolí hliadkujú vojaci NARu a prejavujú sa v ňom čudné bytosti, nepochádzajúce z tohto sveta. Pripjať je doslova mesto duchov, keďže všetky tamojšie domy sú prázdne a úplne prenechané napospas prírode a radiácii. Významným prvkom je takzvaný Chernobylite, čo je akýsi magický minerál, ktorý prevracia zákony známej fyziky. Zrejme je to práve tento čudesný materiál, ktorý vytvoril z Pripjati a priľahlého okolia lokalitu plnú fyzikálnych anomálií i paranormálnych javov.

Chernobylite totiž začína až v čase, kedy hlavná postava po prvýkrát vstúpi do svojho útočiska. Od tej chvíle bude zrejmé, že tentoraz nejde o tradičné open world RPG, či akčnú hru z pohľadu prvej osoby. V útočisku musíte stavať rozličné početné zariadenia, starať sa o vybavenie, vylepšovať ho a snažiť sa zohnať čo najväčšie množstvo posíl. Tam zistíte, že celá hra sa nezameriava len na vašu postavu, ale že i vaši spoločníci majú svoje osobnosti a potreby. Spoločníci, ktorých nachádzate, ovládajú osobitné špecializácie a techniky, ktoré vás môžu naučiť za využitia tradičných skúsenostných bodov. Pravidelná strava, miesto na spanie a odpočinok, a určitý komfort sú nutnosťou, ak chcete, aby sa vaši druhovia cítili spokojne. Z toho vyplýva, že množstvo zdrojov, ktoré budete postupne nachádzať, realizujete v zlepšovaní spoločného priestoru, pričom budete musieť dbať i na dostatočnom osvetlení, vetraní a estetickom životnom priestore. V opačnom prípade sa môže stať, že iba kvôli takýmto zdanlivým detailom budú spoločníci mrzutí či dokonca nahnevaní.

Celý management základne a starosť o životné potreby je našťastie pomerne zjednodušený, takže odporcovia survival žánru sa nemusia obávať. Avšak aj tak ktorýkoľvek objekt, aj obyčajná stolička či sud, vyžaduje určité suroviny, ktoré sa dajú zohnať iba vonku, kam sa dá dostať len prostredníctvom plnenia misií. Tie sú postavené na nasledujúcom princípe: každé ráno sa vaša postava zobudí vo svojej posteli a vydáva sa do riadiaceho centra s vyhliadkou na celú oblasť, kde má vždy na výber medzi odlišnými úlohami. Delia sa na dva druhy: nepovinné, ktoré sú sekundárne a určené len na zbieranie nejakého vybavenia a materiálu a na príbehové, ktoré sú kľúčové a nevyhnutné pre postup v hlavnej dejovej línii. V každom prípade, vy rozhodujete, akej činnosti sa budú jednotlivé charaktery venovať, takže môžete ktoréhokoľvek spoločníka vyslať na misiu miesto vás alebo ho jednoducho nechať celý deň odpočívať. Platí, že čím lepšie vybavenie danej postave poskytnete, tým má lepšiu šancu na úspech. Príbehové misie je však možné plniť iba osobne.

Hra ako celok sa skladá zo šiestych oddelených sektorov, do ktorých sa môžete neustále vracať. Všetky oblasti sú pomerne rozsiahle, ukrývajú množstvo svojráznych miest a v neposlednom rade sa postupom času pôsobením radiácie menia. To konkrétne znamená, že napríklad z pokojného lesíka sa neskôr stane odporné, silne zamorené miesto, plné netvorov. Na viaceré miesta sa vaša postava bude musieť vrátiť už len preto, lebo niektoré ukryté miestnosti či prechody dokáže otvoriť len s pomocou špeciálneho vybavenia. Jednoduchší crafting je umožnený aj behom misií a s jeho pomocou dokážete zložiť základné vybavenie, ako je ohnisko, životne potrebné na výrobu liečivých alebo antiradiačných zmesí. Návrat do rovnakých miest, neustále grindovanie za účelom zháňania surovín tak pridáva do tohto osobitného mixu žánrov aspekty žánru rogue-lite.

Proti nepriateľom je možné bojovať tvárou tvár s tradičnými zbraňami, ako sú pištoľ, samopal či brokovnica, avšak Chernobylite nie je S.T.A.L.K.E.R., takže okrem postupného upgradovania vyššie uvedených zbraní nemá váš hrdina spočiatku na výber medzi žiadnymi inými typmi. To sa v priebehu hrania zmení, kedy vďaka pokročilejšiemu vybaveniu získate možnosť vyrábať futuristické zbrane. Stealth postup je pomerne efektívny a v kombinácii s používaním rôznych pascí je pomerne zábavný. Na druhej strane však stealth nepatrí medzi najvydarenejšie herné zložky, najmä vďaka nižšej inteligencii protivníkov. Navyše, ako problém vnímam, že variabilita protivníkov je extrémne nízka, keďže po väčšinu hry tvoria vašich jediných oponentov vojaci NARu a istý typ Chernobylitom vytvorených príšer. Inak absentuje akákoľvek zaujímavá fauna či flóra a celá hra v tomto smere pôsobí až priveľmi stroho.

Získať spojencov a spoločníkov nie je veľmi náročné, keďže sa často pripoja po tom, čo im pomôžete s nejakým problémom, udržať si ich je však horšie. V rozhovoroch máte viacero možností a ak si vyberiete jednu, druhú už nemôžete, pritom však spravidla nikdy nie je jasné, ako na odpoveď druhá strana zareaguje. Každé jedno rozhodnutie môže mať vplyv na postoj vašich nových priateľov, takže niektorých z nich nie je vôbec náročné rozhnevať. Niektorí vám začnú len nadávať, iní sa jednoducho zoberú preč a už ich nikdy neuvidíte. Rozhodnutia sú preto dôležité a často majú kľúčový vplyv aj na úspech nasledujúceho postupu, no je možné ich časom zvrátiť. Ak vaša postava zomrie, existuje šanca, že sa premiestni do akejsi alternatívnej dimenzie, kde môže prežívať kľúčové momenty znova a zvrátiť tak pôvodné rozhodnutia. Tento aspekt tu nie je iba do počtu, a preto ma v tomto smere tvorcovia príjemne prekvapili. RPG prvky sú osekané iba na učenie perkov, ktoré vyučuje daná postava, takže ak navždy odíde, schopnosti, ktoré mala k dispozícii, sa už nikdy nenaučíte. Každý perk stojí určitý počet bodov, takže aby ste sa stali v niektorej oblasti expertom, vyžaduje to nielen veľa vytrvalosti pri zberaní skúsenostných bodov ale i prostého šťastia.

Každý aspekt hry má potenciál po prvýkrát prekvapiť, tak ako je to v prípade tradičnej smrti vašej postavy. V Chernobylite vás tiež jednoducho zabijú, ale môžu vás iba zajať. V prípade zajatia sa vám môže hodiť, že ste pred nejakým časom napríklad pomohli zranenému vojakovi z NARu, a on vám za odmenu pomôže utiecť a niekedy dokonca prinesie vybavenie. V prípade smrti zase často môžete skončiť v zvláštnej štvrtej dimenzii, vytvorenej z fragmentovaných spomienok.

Vizuálna stránka patrí medzi najväčšie tromfy tohoto titulu. Autori boli priamo na mieste a naskenovali prostredie, čím dosiahli reálne zobrazenie súčasného stavu oblasti okolo černobyľskej elektrárne. Celý koncept vložili do Unreal engine 4 a k tomu pridali silnú atmosféru všeobecného úpadku a akéhosi neustáleho nepokoja. Dôležité je, že okolitý svet sa postupne mení a zhoršuje a anomálie či paranormálne javy pribúdajú. Rozuzlenie príbehu si dáva na čas a do poslednej chvíľky si nemôžete byť istý, či vaša milovaná Tatiana je dobrá alebo zlá, či je desivá alebo milá. Je len na škodu, že technická stránka nie je ani v plnej verzii úplne vyladená a neraz sa mi stalo, že po určitom čase hra proste zamrzla a musel som ju reštartovať.

Na Chernobylite sa v dobrom podpísal dlhší vývoj a výrazná snaha štúdia o čo najlepší produkt. Ani vďaka tejto snahe sa však vývojárom nepodarilo preraziť na vyššie priečky. Ponúkajú iba zábavný a atmosferický počin, ktorý však dopláca na nižšiu inteligenciu a variabilitu protivníkov.

Pro: Precízne vymodelované okolité prostredie , hutná atmosféra podporovaná kvalitným príbehom, citlivo zakomponované prvky rozličných žánrov

Proti: Nedoriešené problémy technického rázu, nízká variabilita a inteligencia protivníkov, nutnosť stále navštevovať identické lokality

+25

Kingdom Rush Vengeance

  • PC 80
Tuhle sérii mám rád a jednou za čas, když se dostanu k dalšímu dílu, se do ní pustím. Přiznám se, že ta příběhová omáčka jde tak trochu mimo mě, protože ten přehršel jmen, křivd a fantasy věcí mi nicmoc neříká (a to nejenom v téhle hře ale ve většině fantasy her a filmů), naštěstí to k hraní není vůbec potřeba a zážitek je pořád dobrý ;)

Díly se od sebe moc neliší a případné změny jsou často dobré pro osvěžení hratelnosti, což je ideální přístup v podobných sériích. Pořád mě baví rozmisťování věží, které mají na rozličné nepřátele různý vliv a některé se na daného protivníka nechytají vůbec, takže je potřeba se učit z chyb a příště nasadit jinou artilerii. Když už začíná hrozit stereotyp, tak přijde souboj s bossem daného místa a poté zase několik levelů v naprosto jiné oblasti s jinými druhy nepřátel, kterých je opravdu dost a je nutné se alespoň zhruba naučit, co na ně platí.

Počet použitelných věží a hrdinů se v tomto díle několikanásobně zvýšil, takže hra nabízí různé průchody a taktiky a každý už si snad najde to svoje. Potěší i velký počet easter eggů, které odkazují především na slavné filmy a seriály (Terminátor, Pán prstenů, Simpsonovi, ...), což ještě pomůže podpořit už tak vtipnou a odlehčenou atmosféru.

Hraní mě prostě zase bavilo a to až do té míry, že jsem si po projití všech levelů řekl, že bych konečně mohl udělat všechny achievementy a i těch dalších 15 hodin, které jsem na ně potřeboval, nebyla nuda, protože jsem si vyzkoušel nové taktiky, které byly často silnější než ty, co jsem používal do té doby. Určitě si někdy nějaký díl série zkuste, já už budu zase vyhlížet nový kousek série ;)

Pro: další díl série, velký počet věží a hrdinů, pěkná prostředí

Proti: moc fantasy

+16

Assassin's Creed IV: Black Flag

  • PC 80
Následující recenze může obsahovat mírné spoilery!

Black Flag přichází s revolucí konceptu Assassínů, kdy nehrajete po většinu hry za assassína, nýbrž spíše za piráta nosícího assassínské oblečení a toužícího jak po pomstě, tak jako správný pirát i po kořisti.
K tomu se váže první ohromná novinka v sérii, a to sice, že budete mít svou vlastní loď - Kavku. Loď zprvu působící rozpadle si můžete postupně vylepšovat, až do krásné lodě, kterou si s největší pravděpodobností zamilujete hned na počátku, ale s postupem vloženého času, investic a prožitých plaveb a bojů, se k ní upnete ještě více.
Pro nejlepší vybavení je třeba najít plánky, které jsou rozmístěné různě po mapě, a není to úplně jednoduché. A samozřejmě, že to není všechno, vylepšení něco stojí, proto musíte na lodi loupit a bojovat, abyste cenné suroviny získali a pak je buď použili, nebo prodali.
Hlavním hrdinou je zde Edward, který má za cíl jediné, vydělat si a zabezpečit tak sebe i svou rodinu. Avšak brzy zjišťuje, že by mohl získat něco více než jen pouhé zlato. Mohl by se dostat k nástroji, kterým je možné ovládnout každého.
V cestě mu stojí staří známí templáři, kteří se ho budou snažit zastavit. Je zde několik hlavních postav, které budou Edwardovi zatápět, nebo kterým bude zatápět on. Zde vytknu, že záporné postavy nejsou vykresleny moc dobře, a jen chvíli před jejich popravou se z nich najednou stanou ukecaní parchanti, kteří vás chtějí co nejvíce našvat, abyste s nimi neměli žádné slitování.
Naopak na Kenwayově straně stojí mj. i velice známý Černovous nebo James Kidd. A že se jedná o velice sympatické postavy.
Jak jsem již zmínil, s Kavkou se nevyhnete bojům, ať už v misích, nebo mimo ně. Tyto boje značně usnadní obsazování 8 mořských pevností, které jsou seřazené dle náročnosti. K tomu se váže i rozdělení světa na severní - lehčí a chudší část - a jižní část - těžší a bohatší.
Grafika u AC4 je velice pěkná, zvláště pak zpracování moře a mořských hlubin, kam se také nejednou podíváte.
Hratelnost se krom pirátění příliš nezměnila, zůstává zde základ od ACII, jen s pár drobnými úpravami. Něco by to však chtělo vylepšit. Ať už opravdu zvláštní způsob sledování cílů nebo jejich "nenápadná" likvidace, které si nikdo nevšimne, i když ji provedete před někým z krytu.
Zároveň soubojový systém nedoznal krom pár nových pohybů žádných změn a je pořád stejně jednoduchý. Zde mohli vývojáři dát na výběr, zda by si hráči zvolili tento, nebo nějaký složitější soubojový systém.
Zbraní je tu habaděj, opět se vrací lov zvěře, známý již ze třetího dílu. Zvířat je tu více, jejich kůži a kosti můžete použít k výrobě či je prodat.
Prostředí je velice vydařené, zasazení naprosto perfektní a je až ohromná škoda, že z něj jste vyrušováni naprosto nezajímavým "příběhem" ze součastnosti.
Ač mnozí nadávali na Desmondovu linii z prvních tří dílů, která nebyla tak špatná, tak tady je to o mnoho mnoho horší. Jediné, co vás čeká, je být poskokem pro nějakýho vyšinutýho magora, který si léčí komplexy neustálými výhružkami, a dělat za něj hackerské věci, aby se pak chlubil, jak je hrozně dobrej. Zábava, že? A o minihrách v současnosti taky raději nemluvit, je jich jen pár druhů a z toho snad všechny jsou otravné.
Ani postavy ze současnosti, snad jen krom jedné, se nezaryjí do paměti, a už po dohrání nebudete vědět, kdo že tam vystupoval.
Nicméně to se naštěstí nedá říci o postavách v Animu, kterým vévodí již zmíněná trojice Edward, Černovous a Kidd.
Příběh je podařený, nastane v něm mnoho zvratů, které byste asi neočekávali. Nastane v něm mnoho smutných, někdy i veselých chvil. Chvil proher i vítězství. Jediné, co vytknout, tak je konec, který je předvídatelný, ale cesta, která k němu vede, ve Vás rozhodně něco zanechá.
Opět se vrací sběratelské předměty, truhly, poklady, mayské kameny, vzkazy apod. Je jich několik stovek a ti, které baví si vše vysbírat do posledního předmětu, budou naprosto spokojení.

Závěrem bych hru shrnul jako zajímavý pokrok v sérii, rozhodně musím Ubisoft ocenit za tento riskantní krok vstříc pirátské tematice, která se také částečně uplatnila v nadcházejícím díle Rogue, a uplatní v nově oznámené hře od Ubisoftu. Dále chválím grafiku, zvuk, hudbu (zejména námořnické popěvky) a především hratelnost, která je podpořena velice dobře napsaným příběhem se zajímavými postavami a zvraty, vedlejší mise a aktivity, možnost lovu, pirátské souboje (které obsahují výzvu na každém rohu mapy možnosti utkání se s legendárními loděmi) a množství vylepšení jak pro Kavku, tak pro Edwarda (počítaje i nové zbraně, brnění apod.) a jeho pirátský ostrov. Rozloha světa je obrovská a dává hráči naprostou svobodu, totéž většinou platí i o postupech při zneškodnění své oběti. Obrovskou pochvalu si zaslouží výborná česká lokalizace formou titulků.
Naopak záporně hodnotím otravné pasáže ze současnosti, minihry, nezajímavé postavy ze současnosti, až příliš jednoduchý soubojový systém a některé nelogičnosti při sledování cílů nebo tichém zneškodňování nepřátel, postupná stereotypnost při soubojích, kdy musíte sledovat neustále stejnou animaci a plnit asi tři typy úkolů pro obsazení lodi, pokud tedy nechcete shrábnout pouze poloviční odměnu. Také některé záporné charaktery mohly být napsány lépe a některé zcela vyškrnuty ve prospěch těch zajímavějších.

Jedno upozornění na závěr: Pokud máte rádi pirátskou tematiku či sérii AC, může být tento díl až nebezpečně chytlavý.
+18

LEAVES - The Return

  • PC 60
Druhý díl LEAVES musím bohužel hodnotit mnohem níž než ten první. Především proto, že otravné bugy a všechny ty nevychytané věci z předchozího dílu jsou zde stále a hra je vlastně jen takový reskin a recykl. A to včetně opakujícího se posledního úkolu, některých lokací a příběhu. Napoprvé se dá ledacos ve hrách odpustit, ale když se to prolíná bez jakékoliv snahy do dalšího dílu, je to celkem k naštvání. Mapa stále k ničemu, a to i přes to, že ve hře přibyl velmi chytrý výtah, který vám prodlouží cestu o animovanou sekvenci, kdy se koukáte na klepající se prázdnou kabinu s pákou.

Hádanky v tomhle díle nejsou špatné, třeba takový číselný kriss-kross mě bavil a obrázková sudoku taky nebyla špatná. To jsou ale moje preference, protože tenhle 'vyřazovací' typ puzzlů mě baví. I tak ale v adventurách preferuji trochu svižnější a dynamičtější úkoly aby člověk neztvrdnul moc dlouho na jednom místě. Protože nejde ani tak o pochopení mechanismu hádanky na kterém (dle mého) ty nejlepší logické puzzly stojí, ale aplikace jednoduchých a široce známých pravidel na velkou herní plochu.

Nově se nesbírají jen opadané listy stromu, ale pro dokončení hry je třeba nasbírat tři druhy kapek, které se ukládají do speciálních slotů v inventáři. To bylo sice hezké, ale hru to opravdu nezachránilo. Takže pokud jste hráli první díl, a bavil vás i přes nedostatky, tak to možná zkuste. Pokud vás ale chyby obtěžovaly a rozčilovaly, tak tady větší štěstí opravdu nepohledáte.
+11

Kingdom Come: Deliverance

  • PC 85
Nechtěl jsem věřit svým očím, když mi Steam ukázal, že jsem s prvním dohráním Kingdom Come  strávil neuvěřitelných 140 hodin (a to jsem ještě některé vedlejší úkoly vynechal). Nepamatuji si, že bych někdy v životě hrál tak rozsáhlou hru. Ale těch 140 hodin za to rozhodně stálo, i když má hra spoustu negativ, celkově po jejím dohrání převládají kladné pocity. Všechna ta negativa bohužel vyplují na povrch hned v úvodu a začátek hry tak rozhodně není růžový. Po takových pěti odehraných hodinách jsem měl sto chutí to zabalit a ke hře se už dál nevracet (naštěstí jsem tak neučinil). Tím hlavním důvodem byla samozřejmě obtížnost. Hra je v úvodu opravdu neúměrně těžká a v závěru zase naopak až zbytečně lehká. Je trochu škoda, že se obtížnost nepodařilo lépe vybalancovat. K srdci mi nepřirostl ani systém ukládání. Nápad se Sejvovicí je sice vskutku originální, ale v úvodu hry, kdy si ji nemůžete dovolit koupit, je to fakt masakr. Když potom člověk nečekaně umře nějakou zbytečnou smrtí (pádem ze skály nebo ho zabijí lapkové při přepadení) a přijde o postup, který hrál celý večer, tak ho to opravdu nepotěší (slušně řečeno), zvlášť když se to stane hned několikrát po sobě. Úplně mi nesedla ani navigace (tím myslím, ten jakoby kompas, co vám radí, kam jít). Posledním lehkým nedostatkem jsou častokrát dost podobné vedlejší úkoly.

Co mě naopak hodně bavilo je alchymie. S tou si tvůrci opravdu vyhráli a vaření všemožných lektvarů byla díky tomu opravdová zábava. Obdivuji i snahu o maximální historickou přesnost a věrohodnost. Hodně mě bavilo prostředí otevřeného světa a krásně zpracované středověké vesnice. Výborný je i příběh, tedy až na ten konec. Nemám moc rád otevřené konce a tenhle byl na můj vkus otevřený až moc. To že Jindřich nedotáhne do konce ani jednu ze dvou věcí, o které se celou tu dobu snaží, je trochu škoda.

Sečteno podtrženo KC-D je povedená sonda do české středověké společnosti. Jsem hrozně rád, že Dan Vávra našel odvahu se do něčeho takového pustit. Podobných historicky zaměřených her, bych uvítal klidně víc.

Pro: Alchymie, historická věrnost, prostředí, příběh, zábavnost

Proti: Obtížnost, systém ukládání

+33

Drakengard

  • PS2 75
Po nadšeném dohrání Nier: Automata jsem se rozhodl zkompletoval si celou sérii. Její první částí je právě Drakengard. Po prvních několika misích jsem svého rozhodnutí skoro litoval. Úvodní souboje působí nezajímavě, jednoduše a už po pár skupinkách stereotypně. Příběhové animace ale vypadaly slibně, takže jsem pokračoval, i když už méně natěšeně. A dobře jsem udělal, hra se postupně komplikuje, nabízí více možností a ačkoli je až do konce soubojový systém v rámci 3rd person akcí spíše základnější, tak to množství různých zbraní zvládne nahradit. Obtížnost také dost naroste a zvlášť některé mise na drakovi jsou slušné peklo. O bossfightech nemluvě. Ano stejně jako pozdější Nier, i Drakengard střídá žánry. Hlavní dvě části tvoří již zmíněná 3rd person akce a letecké souboje na drakovi, vše je doplněno několika shora viděnými misemi. V některých pozemních misích je možné přivolat draka a rozsévat zkázu ve velkém, ale je to samozřejmě omezeno terénem.

Hra je rozdělena na kapitoly vždy o několika verších - misích. Za verš se obvykle považuje i příběhová animace. Po první kapitole se může průchod zdát lineární, ale není to úplně pravda. V kapitolách zůstávají některé nepřístupné verše, které přijdou na řadu později. Někdy je posloupnost daná, ale někdy je pořadí na hráči. První konec a závěrečné titulky přijdou po dokončení osmé kapitoly, hra slušně pogratuluje k dokončení konce A a oznámí, že zbývají ještě čtyři. Úplné finále čeká na konci třinácté kapitoly. Po prvním konci je další postup vázán na různé podmínky, které jsou naštěstí u uzamčených částí popsány. Žádné tápání tedy nehrozí a postup je plynulý, což platí až po konec D. Pro úplný závěr je nutné sesbírat všechny zbraně ve hře a to už je slušný oříšek. Některé dostanete automaticky, část lze objevit pečlivým průzkumem a zbytek vyžaduje splnění konkrétních podmínek v určitých verších. Vše zkompletovat je opravdu zdlouhavé, 64 zbraní není málo. Nakonec jsem se asi u sedmi musel podívat na postup. Někdy je nutné v misi vymlátit určitou skupinu nepřátel, počkat určitý čas na objevení truhly nebo stisknout obrazy ve správném pořadí.

Třináct hlavních kapitol je ještě doplněno třemi, z nichž každá se točí kolem jednoho společníka. Kromě hlavní kampaně se postupným hraním odemyká i expediční mód. Jde o mírně upravené mise z kampaně a jediný důvod do něj chodit je zisk asi třetiny zbraní a samozřejmě levelování. Během hry se postupně vylepšují tři věci. Samozřejmě hlavní hrdina, dále drak a nakonec i jednotlivé zbraně. Vše probíhá automaticky, jen je nutné nasbírat dostatek zkušeností. U zbraní má smysl dostat na maximální čtvrtý level co nejvíce kousků. Mají různé účinky, rychlost a schopnosti, takže se hodí do různých situací, ale především se u každé odemyká text s popisem světa. Je to opět podobný princip jako u Nieru. Že hry sdílejí stejný svět je vidět i na designu některých nepřátel. Závěrečné souboje mají také dost společného, u obou je vidět jasná inspirace Ikarugou (už jsem se do ní pomalu pustil), oba jsem mnohokrát musel opakovat.

Hratelných veršů je slušné množství a ač se některá prostředí dost opakují, složení nepřátel udržuje hratelnost na zábavné úrovni. Obtížnost je vysoko především v pozdějších fázích kdy je nutné pro postup nebo kvůli zbrani dokončit některé verše na čas. Limit je nastaven opravdu přísně a je nutné misi projet v podstatě bez chyby, často byl počet opakování na dvouciferném čísle. K dohrání motivuje i zajímavý příběh, který je postupně čím dál ujetější. Rukopis Yoka Tary je prostě znát. Hudba je dobrá, ač ne tak jako u Automaty, ale najde se pár pěkných kousků. Některé čerpají ze slavných skladatelů historie a skladba u titulků konce B je prostě super. Grafika se u hry z Playstation 2 hodnotí špatně, ale řekl bych že ani v rámci platformy nejde o nic extra.

Kompletní průchod mi zabral zhruba 63 hodin, to je slušná porce, ale asi polovina je získávání zbraní. Hodnocení je obtížné. Hratelnost je spíše průměrná, ale design světa, příběh a atmosféra táhnou hru výrazně výše. Za zahrání určitě stojí, rozhodně má v rámci série své místo a konec prostě stojí za vidění už jen kvůli navazujícím hrám.
+21

Death Rally

  • PC 70
Původní Death Rally je jednou z mých nejoblíbenějších závodních her a co se týče závodů s malými autíčky, tak tou vůbec nejoblíbenější, takže jsem se do remaku pustil s velkou chutí. A skutečně jsem se bavil, především pak při likvidaci starých známých soupeřů, jako je Bogus Bill, Nasty Nick nebo Sam Speed. Nejeden večer nastal klasický efekt "ještě jeden závod a jdu spát", kdy se ten jeden závod protáhl třeba až do dvou do rána :)

Oproti předchůdci zde chybí spousta věcí. Ať už to jsou diváci, ze kterých se stávaly kaluže krve a červenaly se tak i stopy po pneumatikách, můj oblíbenec Farmer Ted nebo Duke Nukem, který byl jen v iOS verzi, a především pak žebříček, který ukazoval, jak si vedu oproti svým konkurentům. Naopak je tu řada lepších či horších novinek, ze kterých bych vyzdvihl sbírání součástek na lepší auta nebo zbraně, Interceptor, který mi ze všech vozidel i přes nižší odolnost sedl nejvíce nebo komiksové vyprávění příběhu, kde mě George Lucas, pardon Tex Harris, pověřil úkolem porazit či zlikvidovat obávaného piráta silnic, známého jako The Adversary.

Na ovládání jsem si musel chvíli zvykat, ale pak to šlo, jak po másle a soupeře jsem v pohodě předjížděl či s velkou chutí rovnou likvidoval. Trochu mi vadili dílčí bossové, kteří byli odolnější a rychlejší, než ostatní soupeři, ale zase měli jako jediní na trati vidět své podobizny. Jako nejlepší bych označil trať s názvem The Pit, tedy tu vůbec nejkratší dostupnou, ale vyhovovaly mi i ty terénní. Naopak nejhůře se mi jezdilo v rafinérii a záměrně jsem se tomuto okruhu co nejvíce vyhýbal.

Kvůli mé touze splnit všechny achievementy jsem ve hře strávil téměř sto hodin (dle Steamu necelých 97), a to jen a pouze kvůli achievementu The 42, jehož plnění mi trvalo asi dvě třetiny celkového času. Pokud se na hru chystáte, minimálně na tenhle úspěch se vykašlete, a radši dohrajte dvě, tři nebo i více jiných her, protože za to ten čas nestojí. Když on ten ukazatel slávy při delší neaktivitě ubývá, a kdybych se nerozhoupal teď, tak už nikdy.

Pro: sbírání součástek, Interceptor, komiksové vyprávění příběhu, likvidace soupeřů, trať The Pit

Proti: chybí diváci a někteří závodníci, zmizel žebříček, rafinérie

+21

Coded Arms

  • PSP 55
Code Arms je jedna z raných her pro PSP. Jako by ještě autoři pořádně nevěděli jak tento žánr pro danou platformu uchopit. Místo ucelené hry dostanete směs náhodně generovaných levelů, ve kterých se prakticky nezmění design ani celkové prostředí. Ovládání kurzoru je hodně přizpůsobené automatickému míření. Bez něho si ani neškrtnete. Jednoduše je moc citlivé na to, aby se dalo do někoho (něčeho) v pohodě trefit. Při snížení citlivosti na minimum se zase kamera otáčí hrozně pomalu. Alespoň malá asistence je nutná.

Prostředí jsou tři: Město, Továrna a Starobylé trosky. Díky fádnímu designu jsem ale brzy přestal vnímat rozdíly. Většinu času jsem koukal na herní mapku, abych věděl kam dál a zároveň všechno v úrovni vyzobal. Pointa hry není špatná. Jako antivir bojujete na síti proti virům v podobě různých nepřátel. Když vás zabijí, vymaže se vám mozek. Čím hlouběji postoupíte, tím těžší nepřátelé potkáváte. Také spoustu zbraní. Které celkem pěkně střílí a můžete je vylepšovat.

Bohužel je do každé jedné z nich dost málo nábojů a musíte je často měnit. Jakou tedy vylepšit? Nejlépe všechny. Zbraní je ale moc a vylepšení málo. Osobně jsem vsadil na brokovnici, kterou jsem použil hned jak jsem sebral zásobník. Stejně jsem ale byl, velkou část hry, nucen střílet nevylepšenýma zbraněmi. Nábojů je prostě málo. V tu chvíli ztrácejí upgrady smysl a jsou spíš kontraproduktivní. Nejlepší taktika asi bude, že čím zrovna střílím, to vylepšuji.

Hru zachraňují nároční bossové. Velcí a těžcí bossové. U druhého bosse jsem to dokonce už chtěl vzdát, protože se mi zdál neporazitelný. Nakonec jsem taktiku našel. Našel jsem si místečko, kde jsem stál a on mě ze záhadného důvodu nemohl rychle zranit. Odstřel byl mnohem jednodušší. Vím, není to nic moc, ale já měl opravdu velkou radost, že se mi ho povedlo zničit. Zvlášť když se v úrovních z bossy nedá uložit.

Hra neobsahuje autosave. Člověk musí hezky a pomalu ukládat ručně. Na začátku jsem kvůli tomuhle nezvyku přišel o hodinu postupu.

Pro: jste antivir, nároční bossové, dokáže zabavit

Proti: fádní prostředí související s náhodným generováním, systém vylepšení zbraní, zbytečně moc zbraní, pořád stejně divný design, málo nábojů

+11

Trine 2

  • PC 85
Kedysi bolo pre mňa nemysliteľné, aby som opakoval prejdenú hru, ale dnes je to skôr pravidlom. Chcem mať istotu, že život po 30ke (no dobre, mám trošku viac) nebudem mrhať na zbytočnosti. Preto ho mrhám (aj) na hranie, ehm.

Už som to tu niekde tuším písal, ale keď sa spýtam detí, čo by chceli hrať, tak vyhráva Trine 2. Keď sme dohrali pred pol rokom všetky 4 diely, tak bolo na čase rozhodnúť, ktorý diel zostane a ktoré pôjdu preč. Opäť vyhralo Trine 2.

Prístupnosť celej tetralógie je ideálna. Môžu sa zahrať 1 až 3 osoby. Checkpointy sú prakticky na každom kroku (iba prvý diel bez enchanted vylepšenia fungoval trošku inak). Ak nepočítam level v Trine 4 (ježibaba a zrkadlá), tak žiadna pasáž nevyžaduje logické uvažovanie a dá sa prejsť „hrubou“ silou. Prakticky každý level sa dá vyriešiť mnohými spôsobmi a je to vlastne logické, lebo hrou môže prejsť jednotlivec aj skupina hráčov. Nehovoriac o tom, že každá z 3 postáv (rytier, lukostrelkyňa, kúzelník) má iné schopnosti. Niekto sa tomu bude možno čudovať, ale skúste použiť gravitačné šípy. Ja som im spočiatku neveril, ale od 3.hrania sú alfou a omegou môjho coop hrania s deťmi. No a ako posledné musím opäť vyzdvihnúť rôzne pripravené levely pre jednotlivca a skupiny hráčov. Bravo.

Obtiažnosť hry je možné rôzne meniť, napr. jedno nastavenie dovoľuje prenášať spoluhráčov stojacich na prenášanom predmete (kocka, drevené poleno, kameň). Je len na hráčovi, či chce prechádzať priepasti vďaka svojej šikovnosti, alebo bude trošku podvádzať.
Skúšal som nájsť pre deti inú alternatívu, ale nič sme nenašli, preto budem veľmi rád za každý relevantný návrh.

Chcete zažiť nekrvavé dobrodružstvo v rozprávkovom svete ? Choďte do toho.
Chcete pohodovú hopsačku a máte k tomu aj parťáka/ov ? Choďte do toho.
Chcete ... ? No proste Trine 2 odporúča celá moja rodina , ale mojej manželky sa radšej nepýtajte.

Pro: Level dizajn, Grafika, Nenáročnosť

Proti: Výnimočne nejaký bug

+17

Uncharted: The Lost Legacy

  • PS4 70
Serie Uncharted patri mezi me nejoblibenejsi na platforme PlayStation a mezi jedny z mala her, ktere jsem dohral opakovane a na nejvyssi obtiznosti. Oproti rovnez skvele nove trilogii Tomb Raider je Uncharted veselejsi, vtipnejsi, s vetsim zamerenim na pribeh (nebo spis zapletku), postavy a hlavne chemii i hlasky mezi nimi. Je to v podstate takova slunickova verze Indiana Jonese, oproti vazneji, temneji a soloveji ladenemu Tomb Raideru.

The Lost Legacy se casove odehrava po udalostech zaverecneho dilu hlavni tetralogie, na ktere vsak narazi jen velmi kosmeticky a ponekud oklikou, jak se na zcela samostatny spin-off slusi a patri. Bez Nathana Drakea a Sullyho, zato s Chloe Frazer a jejim side-kickem Nadine, znamou ze ctyrky. Ze je The Lost Legacy jen maly pridavek a nijak fundamentalne nezapada do puvodni velke ctverky a ani nema ambici na ni herne navazovat, je krome samotneho obsazeni "nahradniky" patrne i ze hry samotne. Je totiz mimoradne kratka (9 kapitol, pricemz prvni 4 obsahuji i "tutorial" a dohrajete je za hodinu a pul), prostredim silne monotematicka (jadro hry se odehrava proste v dzungli), s minimem hadanek nebo environmentalnich puzzlu, pricemz i ty, ktere ve hre jsou, jsou neuveritelne trivialni.

Souboje mi v poslednich dvou treninach hry prisly vuci exploraci davkovane cca v pomeru 1:3, pricemz obvykle jde o rychle akcni pasaze bez jakekokoliv prekvapeni, a to vcetne potencialne novych typu nepratel. Ve hre jsou vyhradne jen lidsti protivnici, pricemz jejich tezsi varianta ma prilbu, a to je vse. Nektere novinky ze ctverky, jako "open-world" dzungle a jizda jeepem me paradoxne nebavily. Prostredi totiz otevrene neni a porad se pohybujete v pevnych kulisach, jen dovedne maskovanych. Takze musite najit tu spravnou cestu v nekdy neprehlednem prostredi, nez se dostanete nekam, kde se pribeh opet posune, coz mi prislo jako zbytecne zdrzovani, ktere v Uncharted nepotrebuji. Tato cast me nebavila ani ve ctverce.

Celkove vzato na me The Lost Legacy pusobi jako popate luhovany sacek caje, ktery uz nema tu spravnou silu ani chut, ale porad je to dobra hra a light pridavek pro ty, kdo si chteji uzit zabavnou a skvele vypadajici akcni adventuru, venovat tomu par hodin a netrapit se zadnymi zakysy. A to je asi presne to, co od dobreho samostatne spustitelneho DLC ocekavam.
+12

Metro Exodus - The Two Colonels

  • PC 40
Velmi slabé DLC. Veškerý děj máte vlastně už vyzrazen z původní hry, pár předlouhých monologů starých plukovníků o obětování se pro rodinu tomu moc nepřidává. Z hlediska hratelnosti je to ale taky docela bída. Nudné koridory jsou ještě umocněny nejnudnější zbraní všech dob - plamenometem. Je to zbraň, u které nevidíte, na co vlastně střílíte a jestli se vůbec strefujete. Navíc ji musíte přebíjet nadvakrát (měnit nádrž a ještě natlakovat), což z toho dělá jeden z největších přešlapů v gunplay mechanikách. Čekal jsem víc.
+14 +15 −1

FIFA 19

  • XOne 75
Hned na začátek musím zmínit, že poslední vydání mnou odehraného čutacího šílenství proběhlo jářku před 6-ti lety u série PES 2014. Je jasné, že za tu dobu proběhlo spoustu finále a naše reprezentace šla s kvalitou lehce nahoru a já můžu říct, že se herní vývoj zase posunul o pár metrů dopředu.

Nemůžu posoudit, jak moc je hra bohatší oproti svým předchůdcům z posledních dejme tomu 5-ti let, ale určitě se mi líbil mód Journey, který jsem se všemi třemi aktéry projel do konce ( sice někdy už to trochu bylo do zblbnutí stejné, ale bavilo ) přirozené pohyby hráčů, nahrávky a celkový pohyb mužstva ve formacích. Horší je to už se střelbou, kdy úspěšně napálíte do konstrukce tak 2 střely z 10-ti, zato z centru se málokdy minete při dobrém načasování.

V rámci kariéry jsem se taky dokázal slušně zabavit a po čase přetavit úspěšnou bilanci v klubu do nároďáku a šupky dupky na mistrovství kontinentů. Oproti hokejovému konkurentovi nabízí FIFA víc herních módů, takže za mě slušný naprůměr a uvidíme co další edice - 75 %
+8

Heroes of Might and Magic II: The Succession Wars

  • PC 90
A je to tady. Přesně zde začalo mé seznámení se sérií HOMAM. Tehdy si pamatuji, kdy jsme tento díl hrávali s kamarády v družině, to byly začátky. A to byly přesně ty momenty, kdy jsem si tuto sérii hodně oblíbil. Samozřejmě jsem v té době ještě netušil, že vyjde ještě luxusnější třetí díl, který dvojku na plné čáře trumfne. Ale i tak je dvojka stále hratelná i v dnešní době.

Co mě u této hry praštilo hned do očí a většina to tak určitě má, je bez váhání skvělá grafika. Chvílemi si troufám říct, že o kapku lepší, než trojka. A když už zmiňuji tu grafiku, tak k tomu samozřejmě přidám i hudbu. Stejně jako u grafiky si myslím, že i hudba se naprosto povedla. (Stále jsem, v té době ještě nevěděl o luxusnější trojce). Vzpomínám si, když jsem hru poprvé zapnul, chvílemi jsem měl problém se vyznat v menu, proč to zmiňuji? No důvod je přeci jasný. Když už jsem se v tom trošku orientoval, tak mě velmi překvapily scénáře, kterých tam bylo nespočet. Takže jsem samozřejmě musel všechny dohrát.

Nyní ale musím vypíchnout i nějaké to negativum. Bohužel jsem to tu už někde viděl a nejsem sám. Místy opravdu šílená obtížnost, kdy máte opravdu problém nějaký scénář či kampaň dotáhnout dokonce a místy mám pocit, že počítač podvádí. Pamatuji si, že jsem v jednom scénáři viděl hrdinu s ubohou armádou a přijde o den později s Titány a džiny, V tu chvíli si říkám, jak se mu to proboha povedlo? Vždyť to není ani možné. To byly momenty, které mě trošku rozhodili, ale že bych od hry odešel? To zase ne. Tato série je u mě taková srdcovka, že bych si to nikdy nedovolil.

Takže závěrečné slovo? Klady převládají nad zápory, v té době to byla TOP hra a nyní je to prostě nostalgie a skvělá vzpomínka. Určitě není na škodu si druhý díl této série zahrát i v dnešní době, jako jsem to udělal i já. Myslím, že milovníci to určitě ocení a kritici by stále zírali, jaká je to legenda! U takové legendy nemohu jít pod 90%!

Pro: Hudba, Grafika, Scénáře, Bitvy, Hrdinové

Proti: Místy obtížnost, počítač nehraje fér, místy stereotyp

+30