Poslední komentáře

Nadšený a namlsaný jsem se po dohrání startovní kapitoly pustil s chutí do druhé. Očekával jsem, že se pobavím minimálně na stejné úrovni, protože autorskému týmu nechybí beze sporu ani talent, ani nápaditost. Začalo to ale celkem skřípat.


Druhá kapitola přímo navazuje na závěrečné události té předchozí, tudíž se ocitáte domlácení v německém vězeňském komplexu kdesi u Poznaně. Hraní předchází vkusně nastříhaná filmová sekvence. Jakmile jsem se zhostil hraní, čekalo na mně první nepříjemné zjištění – celá mise je stealth. Plíživých misí mám ve střílečkách plné zuby, protože je z nějakého důvodu strašně trendy cpát je i do těch nejméně vhodných titulů. Například do hry, která běží na stařičkém 2,5 D enginu, ve kterém se původně nedalo ani skákat. O něčem tak komplexním, jako je dobře zvládnutý (a zábavný) systém plížení, nemůže jeho technologická podstata ani snít. A proč taky? K tomu nikdy určený nebyl a nebude. Nicméně se o to autoři pokusili a já se tak pronudil až na samotný konec úrovně, přičemž quicksave družně střídal quikload. Ano, mohl jsem se na nějaký stealth vykašlat a vzít to ztečí, ale chtěl jsem být poctivý. Díky tomu jsem v systému plížení objevil spousta technických nedostatků, které jsem potom využíval ve svůj prospěch. Konečně jsem se objevil zpět na velitelství. Vracet se po každé misi na velitelství je vůbec skvělý nápad. Vaše dobrodružství potom působí velmi konzistentním dojmem a právě velitelství je spojovací příběhový pilíř. V této kapitole začal být příběh trochu rozvinutější a jeho ústředním motivem se stala zrada kdesi ve vašich vlastních řadách. O to více to působilo pikantněji a já se už těšil na opravdovou akci.

Ale to by se autoři znovu nesměli nechat zlákat moderními trendy.

Na další misi totiž dostanete k ruce sidekicka, který vás má při průchodu doprovázet a poskytovat vám střeleckou „podporu“. Nechtěl jsem být škarohlíd, ale od začátku jsem měl nepříjemný pocit, že to nebude nic extra. Ale to jsou slabá slova. Ryan vám neustále vbíhá před samopal, blokuje průchody a vůbec se neustále připlétá pod nohy. Ze začátku jsem se spíše soustředil na to, abychom si při přestřelkách nepřekáželi a tudíž mně frickové brzy skoro sejmuli. Udělal jsem tedy to jediné rozumné a sice to, že jsem Ryanovi přikázal, ať stojí na místě (naštěstí to jde) a ani se nehne. Level jsem potom proběhl sám a bylo to daleko lepší. Až na nepřátele, konkrétně drony. Pálí do vás laserem, kterému se nedá vyhnout a který masivně ubírá vaše zdraví i přes nasazený pancíř. Jediná taktika je kličkovat mezi stěnami a sejmout je co nejrychleji, aby na vás stačily napáchat co nejméně škod. Jejich laser si vás ale neomylně najde. S jejich přítomností dostal herní balanc pořádně do zubů. A má radost z hraní jakbysmet. Seznámíte se zde i s dalším OP protivníkem, což je téměř neprůstřelný übersoldat v černém gumovém kabátu a plynové masce, většinou nesoucí plamenomet, nebo G43ku. Vysypete do něho dva zásobníky z MP-40ky a on se ještě vesele odkutálí za roh, než se vám gumáka podaří třetím zásobníkem upižlat. Vyplýtvat tolik nábojů na jednoho nácka si ale většinou nemůžete dovolit. Znovu jsem začal kroutit očima na herním balancem.

Další mise se už vrací ke kořenům a je to jedna z těch, které, dle mého názoru, autorům sedí nejlépe – přímočará, svižná, akční, proměnlivá, nápaditá. Díky otevřenému prostranství je přítomen i obvyklý pokles framů a engine zde znovu prezentuje své limity. Byla to však první mise, u které jsem se opravdu bavil. Další, zpět v Tunisu, se rovněž povedla. Takovým mým osobním, vrcholným zážitkem v této kapitole, pro mě byla raketová základna, na kterou se vydáváte s Douglesem, který vás, naštěstí, nechává v rozumném okamžiku pokračovat sólo. Tato mise je obří a opravdu se u ní vyblbnete. Byť jsou zde otravné pohybové minihry v podobě přebíhání plošinek, přes které se prohání prudký poryv vzduchu z nedalekých větráků, velmi jsem se bavil. Level mi architekturou občas dal vzpomenout na zapadlý, ale originální Iron Storm. Jedná se rovněž o level, ve kterém se nachází poslední medailonek, který vám zpřístupní bonusovou misi a obrazně řečeno si pro něj musíte dojít až do samotného pekla. Pasáž v jakési strojovně, kde šlehají plameny, není vidět na krok a vy se přestřelujete s obránci, považuji za nejsugestivnější okamžiky z celé druhé kapitoly. Tohle se opravdu povedlo, atmosféra se dá krájet. Finále mise je potom správně devadesátkové a hře to neskutečně sedí.

Po trochu rozporuplném Eisenmannovi v první kapitole jsem byl velmi zvědavý, co bude obsahovat zdejší bonusová mise. Byl jsem obzvláště zaujatý, když mi mezi řečí Gutenberg prozradil, že půjde o cestování časem. Bohužel to nezačalo vůbec dobře. Než se dostane na Astrostein, musíte si projít otravnou pasáž v bludištích jihoamerické pyramidy, kde stále jen skáčete, umíráte, načítáte, skáčete, padáte, umíráte, načítáte a takhle nějak ještě stokrát. Ne, tohle mně opravdu nebaví. Když bych chtěl hrát něco podobného, zahraji si Tomb Ridera, který je v tomto daleko zábavnější, protože je na tom stavěný základ jeho hratelnosti. Přítomnost podobných kratochvílí v něčem, co nese nálepku Wolfenstein, je jen nezáživný a především špatně fungující opruz. Konečně jsem nechal pyramidu a „přítomnost“ za sebou a octl se ve vězeňském raketoplánu směr Měsíc. Úvod byl skvělý a mně spadla brada. Takový bonus si dám líbit. Dokonce jsou zde i nové energetické zbraně! A ten futuristický design! Jenže ouha – zbraně se ukazují jako velmi nepoužitelné a nepřátelé mají sakra přesnou mušku. Ani když kličkujete, nevyhnete se jejich energetickým projektilům. Nastává tedy kradmé vykukování zpoza rohů, jedna střela, šup za roh, kuk z rohu, jedna střela, šup za roh. Krokovací dungeon hadr… Je to škoda, protože Neu Berlin je opravdu překrásná úroveň, plná velmi vtipných parodií na moderní popkulturu. Při jedné skákací pasáži (ano, další) jsem se dokonce cítil jako bych byl zpět v Nar Shaddaa. Špatná hratelnost této úrovně ale měla svůj vrchol až v jejím samotném závěru. Kdo designoval ty otáčivé lasery?! Sadista? Tahle pasáž byla čirá frustrace. Nebudu se do detailu rozepisovat o veškerém utrpení s tím spojeným, ale když se mi to konečně podařilo zdolat, přičemž jsem div nepromáčkl klávesy F5 a F9, dík jejich neustálému používání, dospěl jsem konečně k hlavnímu bossovi. Byl jsem naštěstí natolik prozíravý, že jsem si před misí nakoupil injekce s adrenalinem, protože zde opravdu našli uplatnění. Radím všem, aby si před touto misí pořídili to samé, jinak zůstanou v závěrečné aréně opravdu hooodně dlouho a radost jim to rozhodně přinášet nebude. Bonusový level jsem tedy z půlky přetrpěl, z půlky jím byl fascinován, ale mohlo to docela dobře proběhnout bez těch negativních rozporů, kdyby někdo více přemýšlel. Veliká škoda.

Následovalo poslední dějství a co nepřineslo? Další stealth pasáž! To už jsem to vzdal a začal pobíjet nácky hlava nehlava, byť mi tento postup hra všemožně znepříjemňovala (nesmrtelný esesák před U-Bootem). Říkal jsem, si, že teď už opravdu chybí jen zombíci. A hádejte co…? Bohužel. Co mně ale nezklamalo, byl další 3D level s Commanderem Keenem, ve kterém oproti minulé úrovni pořádně přituhlo, ale já se neskutečně bavil. Nostalgie je zkrátka mocná.

Kolem a kolem je pro mě druhá kapitola strmý pád z výšin, do kterých se pro mně vyhoupla famózní první kapitola. V této kapitole je cítit jistá tendenčnost, jakási snaha naroubovat sem co nejvíce moderních herních serepetiček v podobě nepříliš dobře, ani uspokojivě fungujících mechanik. Ale potřebuje toto taková hra, když se první epizoda právě svým oldschool přístupem přiblížila k dokonalosti? Snad to tak bude ve třetí kapitole, i když mám neblahé tušení, že živí mrtví neřekli poslední slovo…