Poslední komentáře

Grafika hry je moc hezká, vtipná animace, čistá. Vzhledově se mi opravdu líbila.

I když se mi vlastně hra líbila, úplně nadšená jsem nebyla. Je to způsobeno tím, že hry tohoto typu nejsou nic pro mě. Je v nich hodně flustrace z toho, že se při hraní postupně řítíte do záhuby. Aspoň já se tam vždy řítila. Postupně mi docházely zásoby, musela jsem zničit předměty, abych připravila jídlo a denní úkoly mi nic pozitivního téměř nikdy nepřinesly. I když veškerá zábava je tvořena právě čtením úkolů, vybíráním rozhodnutí o jejich řešení a čtení toho, jak to dopadlo (tam jsou veškeré vtipy). Později se mi stalo, že jsem texty ani nečetla. Pokud stejně nemáte žádnou věc, kterou můžete použít a jediná možná volba je křížek, tak proč vlastně celý ten dlouhý text číst? Jen jsem odklikla křížek a doufala, že to bude mít neutrální vliv a neobjeví se postavy pomlácené.

Při prvním hraní jsem byla úplně zmatená. Vybrala jsem si tuhle hru ke splnění výzvy č. 9 Okna vesmíru dokořán (2021) a nic jsem o ní nevěděla. Prvním mým instinktem byla snaha zachránit co nejvíce lidí. Kupodivu jsem s nimi přežila 62 dnů, což mi přišlo jako dobrý výsledek. Poslední dny však byly úplně k ničemu. Z posádky zbyla jen kapitánka a ta nemohla nikam jít, neměla jsem žádné věci, tak rozhodnutí byly jen křížky a občas palce dolů. Vlastně jsem jen čekala, kdy dojde poslední polévka a utrpení skončí. Nakonec to urychlili vražední roboti, což byla vlastně úleva. Při druhém hraní jsem se evidentně použila a ukončila hru po 32 dnech, kdy mi umřel kapitán. Tak to šlo dál a dál. I když mě to moc nebavilo, dala jsem docela slušné množství pokusů. Když se mi nakonec podařil úspěšný konec a posádka přežila, byla jsem v šoku.

Ve hře je výhodné zachránit pouze 1 dalšího člena posádky ke kapitánovi. Bylo mi líto těch zbylých, které jsem musela obětovat. Možná ale rychlá smrt při výbuchu je lepší, než pomalé umírání ve vesmírné lodi pod mým velením.

Vyzkoušela jsem i další varianty. V misích jsem na tom byla ještě hůře, než hlavní hře. Tam jsem zemřela většinou do 10 dne. Když jsem vydržela déle, většinou mi stejně zbyl jen kapitán/kapitánka. Nemohla jsem tedy nikoho vysílat na výpravy a byla jsem v pytli. Bylo to čekání na smrt. Denní úkoly nijak nepomohly a jak už jsem psala, ani jsem je ke konci nečetla. Bylo to zbytečné.

Líbilo se mi, jak je na postavách vidět, co se s nimi zrovna děje. Když jsou nástavné, zraněné, nebo jim nedáváte najíst, postava se podle toho mění. Mě bohužel často končili jako kostřičky.

Musím přiznat, že jsem se pouštěla do této hry s rozpaky. I když mě Alan Wake bavil, ukázky z této hry mě nijak nezaujaly. Létající hlavní hrdinka, měnící se zbraň a podivné prostory budovy mě spíše odrazovaly. Vhledem k tomu, že má hra 2 DLC, rozhodla jsem se jí dát šanci v rámci splnění výzvy č. 8 Herní nášup (2021). Mohu s klidem říct, že jsem neudělala špatně.

I když se může na první pohled zdát, že s Alanem Wakem nemá Control moc společného, opak je pravdou (to i bez DLC). Pocit ze hraní opravdu vyvolal vzpomínky na AW, kterého jsem hrála loni, tak to nejsou zas tak staré vzpomínky. Je to dáno celkovou atmosférou hry, která je jen o něco méně děsivá. AW je temnější a hororovější. Další věcí, kterou vývojáři použili z jejich předchozí hry (možná i z dalších, co já vím), jsou hrané filmečky, popř. loutkové (ty jsou dost zneklidňující).

Control je opravdu zábavnou hrou. V soubojích má hráč řadu možností. Můžete samozřejmě střílet, házet po nepřátelích věci, bránit se štítem (i vrážet jím do nepřátel), poranit nepřátele tím, že na ně skočíte (při levitaci), nebo přimět nepřátele, aby vám začali pomáhat. Žádná z těchto věcí není na poli akčních her novinkou. Všechny tyto mechaniky každý z nás někde v různé formě potkal.

Příběh je podivný (ale v dobrém slova smyslu) a ne vše je úplně vysvětleno, ale to nevadí. Jako když Jesse nazve „nepřítele“ Hiss, řekne to jedné osobě a najednou všichni o tom mluví jako o Hissu a je to tak nazváno i v nalezených dokumentech. Možná to tak v Old Housu chodí, protože také fotografie ředitele se změní po tom, co se Jesse stane novou ředitelkou a všichni o jejím jmenování do funkce vědí.

Jako už jsem si stěžovala u spousty dalších her, musím hře vytknout, že při jejím ukončení je třeba nejdříve jít do hlavního menu. Až z něj je možné hru vypnout. Nechápu, proč není možné hru rovnou vypnout. Zvláště u nových her bych tuto možnost očekávala. Když chci hru vypnout, chci jí vypnout rovnou. Nevidím důvod, proč nutit hráče jít do hlavního menu.

Vedlejší úkoly – jsou zajímavé a rozvádí příběhy dalších postav

Časově omezené úkoly – nejsem si jistá, Ze začátku jsem u časově omezených úkolů měla pocit, že je jako správná ředitelka musím plnit, abych pomohla svým kolegům a porazila Hiss. Moc ale rozbíjely plnění příběhu a vlastně nebyly moc zábavné, tak jsem je nakonec začala ignorovat. Úplně jsem je sice začala ignorovat až ke konci, ale zábavné mi nepřišly od začátku.

DLC

I když by asi každé DLC zasloužilo vlastní komentář, rozhodla jsem si trochu ulehčit práci a shrnout svůj komentář k nim sem.

Myslím, že DLC jsou ukázkou, jak se mají DLC dělat. Jsou přiměřeně dlouhé. Nabízí zajímavé příběhy, kdy v jednou se dovíme o osudu jedné vedlejší postavy, v druhý spojuje s Alanem Wakem. Obě také přinášení nové herní mechaniky. Takže super.

Hezký vzhled a dobré grafické zpracování hry je u mě hodně důležité a často to ovlivňuje, zda si konkrétní hru chci zahrát, nebo ne. Může se to zdát laciné, protože jsou u her mnohem důležitější věci, jako příběh a herní mechanika, které ovlivňují zábavnost hry. No, ještě, že je tu Herní výzva, díky které se dostanu ke hrám, které bych si jinak asi nezahrála. Od toho tu přece Herní výzva je.

Grafické zpracování je minimalistické (a nejen to). Černobílá pixel-artová grafika se může považovat maximálně za roztomilou. Ze hry, ani z dalších obrázků od autorů hry jsem úplně nepochopila, co je vlastně hlavní postava zač. Přichází ale se zajímavým konceptem.
Příběh je takový, že najdete prokletý meč, kvůli kterému po minutě umřete a objevíte se doma. Pak musíte vyrazit znovu, dokud se vám nepodaří zvítězit. Mimo tento hlavní příběh, plníte i řadu dalších úkolů Já tedy většinou netušila (alespoň při prvním hraní), že některé úkoly, které plním, nemají vliv na dokončení hry. Prostě jsem se snažila udělat, vše, co šlo a posunout se dál.

Mapa hry nabízí spoustu různých zkratek z jednoho místa na druhé. Což je super, protože to urychlí přesuny a času není nazbyt, ale já si mapu pořádně nebyla schopná zapamatovat. To měla za následek bloudění. To nebylo příjemné. Některé věci spoiler (např. chobotnice) spoiler. jsem zapomněla, kde vlastně byli. Také se mi stávalo, že jsem byla někde, něco jsem dělala, ale došla mi minuta a umřela jsem. Cestou zpět mě ale něco rozptýlilo a začala jsem dělat něco jiného. Ta původní věc teda skončila zcela zapomenuta a nedodělaná. Když jsem tam později procházela, divila jsem se, že jsem to vlastně nedodělala.  

Dostala jsem se ve hře i do místa, kde jsem měla pocit, že jsem byla všude a nikde už nic není potřeba udělat a vlastně jsem se zasekla.

Finální boss byl jednoduchý. Když jsem přišla na to, že je třeba útočit na meče a ne přímo na bosse, tak jeho porážka byla brnkačka.

Protože jsem vlastně omylem hru dohrála (porazila bosse) a nesplnila jsem všechny úkoly, které mi hra nabídla, chtěla jsem se tam vrátit a úkoly dodělat. Bohužel mi to nějak nešlo, objevila jsem se po poražení finálního bosse a nešlo se vrátit do světa. Protože jsem se hrou nestrávila nijak zavrtané množství času, rozhodla jsem se pro novou hru. Byla tam volba Second run, což znělo lákavě. Kdybych tušila, že z 60 vteřin hry se stane pouze 40, nevolila bych to. Nezvládla jsem během těch 40 vteřin ani najít a pozabíjet všechny kraby (bez pomoci). Ještě zkrácený časový limit se ukázal jako super-otravný a raději sem začala novou normální hru.  

Jak už jsem zmínila, ve hře nestrávíte příliš dlouhou dobu. Samozřejmě záleží, jak moc se budete snažit objevit úplně vše (a jak jste šikovní, což já třeba nejsem), ale dost pravděpodobně jí budete mít za jedno „sezení“ hotovou. Tenhle čas rozhodně stojí za to jí ho věnovat.

Stealthové hry jsou něco pro mě. Pokud hra nabízí více přístupů, téměř vždy volím ten stealthový. Takže Thief je hrou jako stvořenou pro mě. Vhledem k tomu, že jsem původní hry nehrála, nemám problém s tím, zda a jak autoři hru přepracovali. Původní hry mám rozhodně také v plánu si zahrát, ale zatím se na ně nedostalo.  

Příběh hry je, dle mého názoru tak trochu pohádkou o šlechetném zloději, který je vlastně kladným hrdinou, protože všichni, které okrádá, jsou stejně lupové. Vlastně jsem ani jednou neměla špatný pocit z toho, že jsem splnila úkol a někoho okradla. Velice rychle se hlavní příběh stočí k tomu, že Garrett musí zachránit celé město, které představuje celý herní svět. Takže taková klasika.  

Při hraní všech hlavních misí a některých vedlejších je možné získat ocenění za splnění konkrétních úkolů, tzv. zlodějské výzvy. Některé jsou však opačného rázu, např. nikoho nezabijte ani neomračte a omračte 1 osobu ze vzduchu. To nemám ráda. Nechci procházet hrou znovu jen proto, že na první pokus nebylo možné splnit všechny vedlejší úkoly. Motivace k opakovanému hraní by měla být jiná, zde hlavně volba jiného přístupu, či objevení jiného příběhu.  

Několikrát jsem si všimla, že se mi při konečném zhodnocení dohrané kapitoly nezobrazily některé splněné zlodějské výzvy, např. jsem si byla jistá, že mě žádná stráž neobjevila, ale tento cíl jako splněný se neukázal. A to jsem celou kapitolu kontrolovala, zda u tohoto cíle není nesplněno. Pro mě to bylo dost demotivující, protože jsem se opravdu snažila, abych měla cíl splněný, často jsem opakovaně načítala save a hrála určité části znovu a znovu. Nakonec mě hra ani neodmění tím, že by mi napsala, že mám splněno. Přišlo mi, že se z těch 4 možných výzev na konci prostě zobrazí jen 2. K čemu pak plnit úkol, za který nejste odměněni ani tím, že vám hra ukáže, že jste to splnili? 

Hra nabízí řadu vedlejší misí, které jsou většinou o tom, že je potřeba se někam vloupat a něco uloupit. Samozřejmě pro hráče je ideální uloupit vše, na co přijde. Je to trochu jednotvárné, ale každé vloupání má vlastní příběh a okrádáme daného člověka z jiného důvodu. Já měla mnohem větší očekávání od pomáhání se sestavováním automatona. Čekala jsem, že po jeho sestavení se něco stane. Že ho hodinář zapne a on ožije, ale nic takového se nestalo, bohužel.  

Po dohrání celé hry jsem si chtěla projít některé kapitoly (možná i všechny) ještě jednou a tentokráte zvolit trochu jiný styl. V prvním průchodu jsem se snažila najít veškeré cennosti a musela jsem často (skoro pořád) omračovat stráže (kvůli splnění výzvy jsem jen omračovala a nezabíjela). Nikdy jsem na konci kapitoly nedostala označení herního stylu Duch. Proto jsem chtěla jednotlivými kapitolami jen proletět, bez sbírání cenností, neviděna, neslyšena (mimo naskryptovaných odhalení). Bohužel jsem si to nakonec vyzkoušela pouze na jedné kapitole, přestože jsem zjistila, že tento herní styl mě bavil mnohem více. Nechtěla jsem začínat novou hru, abych nepřišla o již získané věci, ale vstupy k opakování kapitol, jsou rozesety různě po městě. Při představě, že je v tom děsivém labyrintu budu hledat, jsem raději hru odložila na později (hodně později).  

Orientace ve městě je totiž utrpením. Mně k lepší orientaci nepomohla ani mapa. Na té nejsou vyznačeny body, kde lze z jedné části přecházet do druhé. Když jsem pak lezla do všech možných baráků, abych zjistila, že zrovna tenhle průchozí není, vylamovala jsem milion oken, už jsem ani neměla chuť se pochybovat stealthově. Sice jsem se některé průchody, které jsem používala často, naučila, ale jakmile jsem musela jinam, byl to problém. Když jsem se takhle při hledání další kapitoly k opakování v jedné části města ztratila a nemohla jsem najít pak žádnou cestu ven (byla to ta část u kapitoly 7 a 8), raději jsem hru ukončila.  

Na začátku hry mě potkala menší nepříjemnost s nesynchronními titulky. Absolutně neseděla a já začala trochu panikařit, co s tím budu dělat. Naštěstí to bylo opravdu jen na začátku a následující titulky byly v pořádku. 

Graficky je hra dle mého názoru naprosto v pořádku. Hra už pá pár let za sebou, ale vše je pěkné. Hra je plná tajných průchodů, místností, atd. Pro milovníky objevování je to skvělé (už ne pro ty, kteří se jen chtějí dostat na konkrétní místo). Tajemstvích je nespočet a občas je i třeba se zamyslet, jak jim přijít na zoubek. Dobře je poznat, kde jste ve stínu a nebudete viděni, a kde je světlo. Celkově je hra dobře přizpůsobena pro tichý postup. Jediné tajné průchody, které mě štvaly, byly ty, které se musí odšroubovat, protože jsem musela často (mimo kapitoly) ty samé mřížky odšroubovávat opakovaně. Pokud to udělám jednou, měly by zůstat otevřené, a když se na dané místo budu vracen, mělo by stačit jen vejít.  

Je těžké celkově zhodnotit tuto hru a ještě obtížnější je vybrat nějaké procentuální ohodnocení. Hra se mi vcelku líbila, ale mohlo to být lepší. Měla jsem větší očekávání.