Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

What Remains of Edith Finch

  • PC 70
Poslední roky preferuji krátké adventury prosté vyšších interakcí. Jak šlo očekávat, po úspěchu dvou modifikací (Dear Esther a The Stanley Parable) se s tímto odvětvím adventur roztrhl pytel a prakticky jsou na každém kroku. Jak ty lepší, Gone Home nebo Firewatch, tak i ty horší, Virginia a The Park. Nicméně nelze se tomu divit, nejsou příliš náročné na vývoj, a i hráči dnes preferují kratší, ale o to intenzivnější zážitek.

Právě takovým je i výlet do sídla Finchů. Titul What Remains of Edith Finch nabízí návrat do rodinného domu na pobřeží, a podobně jako ve zmíněném Gone Home, i zde odkrýváme skrytá tajemství a události zde proběhlé. A právě retrospektivní návrat do dob jednotlivých z Finchů je tím, co posouvá titul na kvalitativní škále vysoko. Míra nápadů je nezvykle vysoká, a můžeme se setkat s výjevy do jisté míry originálními. Využití média hry je zde nadstandardní, a některé z „flashbacků“ jsou více než zapamatovatelné. Prakticky každá ze scén se snaží přijít s trochu jiným vjemem, a během cca dvou až tří hodinové hrací doby se vystřídá celá řada rozdílných výjevů. Jednou se podíváme do komiksu, podruhé zase do velké podmořské potvory. Vše jednoduše a důmyslně provedené, snadno ovladatelné.

Fragmenty životů (a jejich konců) členů rodiny tvoří nezvyklý, ovšem fungující mix kvalitní zábavy.

Pro: originalita a obsah

Proti: někdy technická stránka a konec

+37 +39 −2

Syberia 3

  • PC --
Dámy a pánové, tak tohle je opravdu kumšt. Takhle technicky znehodnotit hru vyžaduje řádnou porci amatérismu toho nejvyššího kalibru.

14.5.2017

Verze 1.2. Spouštím hru. Mám na výběr tři přednastavené grafické detaily a rozlišení. Ok, volume doprava a jdeme na to. Nabíhá úvodní obrazovka. Stiskněte jakoukoli klávesu pro pokračování - ok, mačkám enter. Nic. Ok, mačkám mezerník. Nic. Mačkám druhý enter a systémem datel mačkám libovolné všechno. Nic! Plácnu po myši a uala... jsem tam. "Pro nejlepší zážitek doporučujeme gamepad". No to si snad děláš krávu...

Začátek navazuje na dvojku trochu neurvale, ale nevadí. Během prvních minut hraní si všímám několika věcí - 1. Nedá se to ovládat myší. Musím chodit na WASD a s myší klikat na aktivní místa. OK, jsem pro každou špatnost, pome! 2. Kate reaguje zpomaleně a při změně úhlu kamery se mění i směr, kterým Kate jde při již držených šipkách. To jsem takhle asi 5x šel obrazovku tam a zase zpět, než jsem pustil klávesy a Kate se zastavila. 3. Anglický dabing je příšernost sama. Staré postavy dabují mladí herci, hlasy se často opakují, nedostatečně intonují a i samotná Kate čas od času řekne něco tak ledabyle nepřítomně, že má člověk pocit naprostého dontgiveashiterství. Mimochodem, už jste někdy slyšeli německé klení "donnerwetter" od amíka? Jo, tak přesně takhle legračně to zní. 4. Dabing je ale nic v porovnání s animacemi obličejů. Když Kate řekne "journey", roztáhne držku jakoby chtěla kouřit výfuk. Fájn, to dám! 5. Dělám pár prvních kroků a všímám si poklesů framerate někde ke třiceti. Divný stuttering a trhaný pohyb postavy mi ale vadí dostatečně na to, abych počkal na další patche. Určitě to opraví...

7.9.2017

Verze 2.2. Nabíhá úvodní obrazovka, na které svítí "ver.1.0"... WTF?! Chuj s tym, asi zapomněli přepsat číslo verze (trochu jsem znejistil, ale je to maličkost a věřím, že opravdu hraju verzi 2.2). Zapínám ruský dabing, který zní mnohonásobně lépe a najednou má hra i jakousi atmosféru! Čas od času vypadne nebo přeskočí zvuk, ale nevadí, malé věci neřešim. Už se to konečně dá ovládat jen na myši. Jako jo, má to nulovou obtížnost, ale tak zase to pěkně votsejpá. Kate na loďce sjede z vodopádu s ladností Hilgertové a to nepotřebuje ani veslo a už vůbec né pádlo! Příběhově to jakžtakž drží až do chvíle (tak trochu spoiler alert, ale spíše ne), kdy se dozvím o jaderné havárii. Jakože co? Jaderná elektrárna, stojící uprostřed města, vybouchla a druhé město, stojící naproti přes jezero, není vůbec zasaženo protože dobrý vítr? A tak tam posílají pendlující trajekt s automatony na odstraňování škod a trajekt není taky ani trochu radioaktivní? Sorry, ale vocať pocať. Příběh může být jednoduchý a za vlasy přitažený, ale musí vycházet alespoň v základu z logiky. Tady Sokal očividně ujel na něčem hodně kvalitním.

Procházím nudnými uličkami Valsembaru, poslouchám deprimující hudbu a říkám si, jestli to chci hrát. Výzva nulová, herní výkony na úrovni besídky základní školy a děj uráží inteligenci makaka. Aktivních míst je minimum, nevypadá to vůbec dobře a stuttering postavy při pohybu je tak otravný, že hru vypínám. A jako pokaždé, i teď mi po kliknutí na Quit aplikace provedla neplatnou operaci, aby byla ukončena. Bude ukončena. Navždy.
+37

Mass Effect: Andromeda

  • PC 80
Andromeda mi připomíná třetí Mafii. Další pokračování v legendární sérii po mnoha letech. Nové neověřené vývojářské studio. Katastrofální technický stav při vydání, slabé recenze, poškozená reputace. I přes to všechno jsem byl rozhodnut dát Andromedě šanci, protože mám rád sci-fi space opery (a univerzum Mass Effectu obzvlášť) a na trhu není zrovna přetlak her tohoto typu. Ale bylo moudré rozhodnutí počkat si na opravenou verzi, takže greatest hits bugy z Crowbcatovy fantastické kolekce jsem již nezaznamenal. Pár se jich tam sice stále našlo, ale nic zážitek rozbíjejícího.
Ale k samotné hře. Nejdříve nedostatky:

- místy hodně cringey scénář a postavy (sitcom in space?). Místy vyloženě nesmyslný scénář zasluhující facepalm. Ale jako celek je to sice slabší než původní trilogie, nicméně silné momenty se také najdou a většinu času mě to neuráželo.

- stále slabé animace. Hlavně těch obličejů. Můj defaultní male Ryder občas vypadal velmi.. zhuleně, což předpokládám nebyl kreativní záměr. Bije to do očí. Dialogy obecně jsou dost downgrade oproti trilogii, nejen animacemi, ale i tím že spousta dialogů vůbec nepřepíná kamery a jen sjede Ryderovi za rameno. Dva roky po třetím Zaklínači a deset let po prvním Mass Effectu to působí velmi lacině.

- ohromné množství laciných fetchquestů jen na zabití času bez přidané hodnoty. Skenování kytiček, kamínků, mrtvůlek, krabiček..pokud vás ve třetím Zaklínači ze všeho nejvíc bavilo mít zapnuté witcher senses a skenovat okolí, tak neváhejte ani vteřinu, v Andromedě (a Horizonu) se vyblbnete do aleluja. A ani tady k tomu není žádné zajímavé příběhové pozadí, které by vás zdržovalo. Ale vážně, tyhle low-effort questy měli střihnout. Místo 80 hodin by měla Andromeda 60, ale jen by jí to prospělo. Ale ano, jsou samozřejmě volitelné.

- Liam.
- Liam.
- Ne, vážně, Liam. To je tak odporně nesympatická postava že na mě jde husí kůže jen si na něj vzpomenu. Ty jeho kecy, ten jeho dabing...ugh. Zlatej Jacob "Mr. Boring" Taylor z ME2.

- vedlejší postavy mají kvalitu modelů někde na úrovni Oblivionu z roku 2006. Potato people.

- absence kvalitního soundtracku. Skladba v menu je velmi povedená, pak ještě skladba na galactic mapě a ten popík v titulcích. Ale zbytek byl generickej mišmaš co nijak nezaujal, nemluvě o tom, že nezanedbatelnou část herní doby nehraje nic a atmosféra tím trpí.

To by bylo k nedostatkům. Ale stejně jako u té třetí Mafie, i přes ně jsem si Andromedu dost užil, bavila mě až do konce a považuju jí za skvělou hru. Proč konkrétně:

Mass Effectí atmosféra. Je pořád tam. Planet a míst k prozkoumání je tu docela dost, pěkných, ručně designovaných. Některá slabší (Voeld), některá silnější (Elaaden, Kadara..).
Nomad je lepší vozítko než Mako a bavilo mě s ním brázdit povrch planet.
Souboje jsou skvělé. Asi nejlepší v trilogii, Ryder je velmi mobilní, jetpack a dodge přidává nový rozměr, bavilo mě kombinovat schopnosti a několikrát jsem si Rydera respecnul, abych mohl otestovat nové. Cover systém funguje výborně. Skoro bych řekl, že combat v Andromedě je možná lepší, než ve spoustě dedikovaných 3rd person akcí.
Hlavní questy a primární sidequesty (loyalty mise + hlavní konflikty na planetách, např. Sloane vs Charlatan) jsou výživné, zábavné a připomínaly mi to nejlepší z původní trilogie.
Postavy jako Drack, Vetra, Jaal a i ta Peebee mě bavily a dialogy s nimi taktéž.
Graficky je Andromeda nádherná, až na ty výše zmíněné vedlejší postavy a facial animace, a je to velmi dobře optimalizováno (jako obvykle u Frostbite enginu).

Andromeda je slabší než původní trilogie, ale na druhou stranu je rozsáhlá zhruba jako první dvě hry dohromady. Je ambicióznější, i když se ty ambice ne vždy podařilo naplnit. Ale narozdíl od Dragon Age Inquisition mě Andromeda chytla a bavila až do konce. Škoda, že její vydání bylo tak katastrofální a značku uložilo k ledu - rád bych si zahrál (pokud možno lépe napsaný a bez filleru) datadisk a následné pokračování.
Předpokládám, že se dočkáme nejdřív tak za pět, možná deset let.

Pár screenů

http://abload.de/img/masseffectandromeda_2ivutg.png
http://abload.de/img/masseffectandromeda_2khqxy.png
http://abload.de/img/masseffectandromeda_25gq8r.png
http://abload.de/img/masseffectandromeda_2bgs36.png
http://abload.de/img/masseffectandromeda_2qhjfs.png
http://abload.de/img/masseffectandromeda_21hj8d.png
+37

The Elder Scrolls V: Skyrim

  • PC 90
Skyrim jsem viděl hrát svého bratra v době, kdy hra koncem roku 2011 vyšla. V podstatě mě hra nijak moc nezajímala, sem tam jsem mu letmo nahlédl přes rameno a upřímně jsem nechápal ten zápal, s jakým byl schopen hru hrát bez přestávky. Uplynula nějaká doba, kdy jsem si sám po čase Skyrim pořídil, abych ho na nějakou dobu jen tak nechal ležet ve své knihovně. Pak přišel duben 2017 a já jsem se dostal do momentu, že jsem s rozpaky přemýšlel, do čeho se pustit. V této chvíli jsem ještě netušil, že se přede mnou otevírá období, které na několik dalších měsíců kompletně změní výplň mého volného času.

Vše to začalo tak, jak asi pamatuje většina lidí, kteří Skyrim hráli. Začal jsem hrát s notnou dávkou skepse a na chvíli hodil za hlavu vše, co jsem o hře slyšel, viděl atd. Obecnému šílenství kolem Skyrimu jsem se vždy tak nějak vyhýbal. Přeskočím první pocity nebo popis toho, jak se hra vyvíjela, toho ostatně už bylo napsáno dost.

Čím déle jsem hru hrál, tím více se ve mě vzbuzovala touha všechno prozkoumat, každý jednotlivý dungeon vyplenit a skutečně projít všechna možná zákoutí hry. Když už, tak už. Absolutně jsem nepřemýšlel o čase, všemu jsem nechal volný průběh. A tak se stalo, že moje postava začala pomalu cestovat po nejbližším okolí Riverwoodu a Whiterunu a pomalu, krok za krokem rozplétat okolí včetně všech jeho zákoutí. Vlastně jsem se vůbec nesoustředil na hlavní dějovou linii. S každým novým a lepším armorem jsem cítil pocit uspokojení, s každým novým herním dnem jsem cítil, jak se má postava zlepšuje (schopnostmi, dovednostmi a vůbec vším, čím jsem nově disponoval...). Přestával jsem vnímat čas, který jsem nad hrou trávil.

Asi po dvou stech odehraných hodinách mi bylo jasné, že moje naivní představa, že hru projdu "komplet" na jeden zátah je nereálná. Napadla mě myšlenka, kterou jsem zapudil, ale ona se postupně vrátila a já jsem tak z naprosto nepochopitelných důvodů udělal jednu věc. Herní profil, který jsem měl rozehraný (a velmi dobře rozehraný) ve vanilla verzi jsem doplnil o druhý profil. Napadlo mě, že v druhém herní profilu, který nově rozehraju, absoluvuju hru s tím rozdílem, že se budu rozhodovat co se děje týče, zcela opačně, než v prvním rozehraném profilu. Současně kdy jindy vyzkoušet mody a customizovat si hru podle svého? A tak se stalo, že jsem hrál dva herní profily současně a pro zábavu je po pár hodinách střídal, aby mi jejich hraní nezevšednělo. V druhém herním profilu jsem hrál za modifikované Nordské dítě (použil jsem mod playable children s rozšířenými možnostmi jako jsou autentičtější obličeje, customizace vzhledu herní postavy, výšky atd.), kde jsem měl záměr oproti prvnímu profilu hrát za badass parchanta, který bude opakem čestné postavy, kterou jsem měl rozehranou v prvním profilu. A tak se stalo, že se moje herní ego rozdvojilo do dvou separátních herních postupů, které jsem postupně střídal. Co se zdálo být jako šílenství se ukázalo jako náramná zábava.

400 odehraných hodin. Za hlavní herní profil jsem měl důkladně prozkoumanou více než dobrou polovinu Skyrimu včetně všech hlavních křižovatek, měst, atd. Hlavní linie odehraná asi do poloviny. Na druhém profilu můj Nord kid už tou dobou nosil medvědí čepici od Stormcloaks a měl na sobě róbu šéfa Imperial legií. Tu jsem občas pro legraci střídal s Daedric armorem nebo císařským rouchem (jak chcete). Ten pocit, kdy vaše herní postava sahá zhruba po prsa ostatních NPC a oni na vás koukají shora jako na dítě, byl k nezaplacení.

500 hodin. První profil hraní ve stylu čestného rytíře se blížil pomalu ke konci. Převážná většina Skyrimu prozkoumána včetně okolních hor, plání či jiných nedostupných míst. Nespočet vypleněných dungeonů. Už tu není moc co dělat, soustředím se na pomalé zakončení hlavního děje. Druhá polovina mé rozdvojené herní osobnosti se také vyvíjela patřičným směrem. Jako companiona jsem si zvolil jiné děcko z Riverwoodu a vybavil ho jak se sluší a patří. Frodnar, syn místního rolníka tak vzal na sebe těžkou zbroj, do inventáře jsem mu dal nějaké solidní vybavení a vzhůru do boje.

600 hodin. Za první herní profil (Císařský voják) jsem dohrál hlavní dějovou linii a započal nové příběhové DLC (už jsem vlastnil dva domy a rodinu). Skyrim jsem měl až na DLC lokace celý prochozený. Naprostá většina skillů na maximu (několikrát jsem využil možnost resetovat skill level 100 a tím získat perky pro nové využití). Level tuším 97. Oproti tomu badass kid se svým kamarádem na druhém herním profilu se počínají pomalu nudit. Děti, co takle se přidat k Temnému bratrstvu? Tím odříznu další dějovou větev, které jsem se vyhnul v prvním profilu.

Tak nějak se stalo, že jsem za hlavní postavu dohrál DLC Dawnguard a se vším na maximu se připravil na Dragonborn. Nutno dodat, že všechny možné dějové větve jsem měl již odehrané - Imperial i Stormcloaks, Werewolfs i Vampires, Dark Brotherhood / cech Mágů / cech Zlodějů / ... /, všechno tam bylo. Všechny domy, na střídačku vše možné, co mě mohlo napadnout. Hlavní hrdina rytířsky potíral zlo mečem i magií a bad boy dělal to samé opačným směrem, kdy zabil vůdce imperialů včetně císaře.

Steam statistika ukazuje 673 odehraných hodin. Ze dne na den v mém mozku nastává restart. Nechávám být čerstvě načaté poslední DLC, potřebuju pauzu a klid. Potřebuju klid od Skyrimu. Odehrál jsem necelých sedm stovek hodin mezi měsíci dubnem až srpnem 2017. Skyrim na nějakou dobu nechci ani vidět. V rámci svých možností jsem dosáhl toho, že jsem odehrál dvě samostatné hry s rozdílnými dějovými větvemi. Pokusil se udělat maximum, i přestože nějaké drobné questy a občasné bugy zapříčinily, že vše prostě zvládnout nešlo. Odehrál jsem vanilla Skyrim i zakusil všemožnou v rámci možnosti férovou customizaci, u které se ukázalo, že snad ani nemá hranic co se možností týče (čest všem, co se na modech podíleli). S odstupem času ale musím konstatovat, že to byla jízda. Dobrodružná, nenudící, občas hodně zabugovaná, ale přesto parádní jízda.

Pro: otevřený svět, možnosti, co nezvládla Bethesda nadmíru zvládli moddeři

Proti: bugy, spousty bugů

+37 +38 −1

Miasmata

  • PC 85
„Kašlu na to! Nevím, kde jsem, nevím, jak to zjistím a už vůbec nevím kam mám jít! K tomu všemu mě ještě pronásleduje bestie a já ji nemohu zabít, ale pouze se před ní schovat! Tohle nedám!“ S těmito myšlenkami jsem po první hodině hraní Miasmaty vypnula hru a byla přesvědčená o tom, že požádám Kwokyho, který mi hru doporučil, ať vybere něco jiného.

Nakonec jsem hru na nějakou dobu uložila k ledu a snažila se plnit jiné body herní výzvy a Miasmatu odkládala až mi zbyla jako poslední hra, kterou musím do konce roku dohrát.

Hecla jsem se a hru rozehrála znovu.

Ocitla jsem se na neznámém ostrově v kůži vědce, nakaženého smrtelnou nemocí. Úkolem je nejen najít protilék ale i najít cestu z ostrova pryč. Jelikož jsem na tom se zdravím vážně bídně, postupem času zjišťuji, že se po chvilce běhu zadýchám, a tak musím zpomalit. Také nemám sílu na plavání a když vidím velké vodní plochy lemující ostrov, nechávám si zdát o snadném přeplavání kamkoliv mimo pevninu.

Konečně se setkávám s civilizací! Když ale vcházím do chatky nikde ani živáčka. Pouze ptáky slyším prozpěvovat z blízkého lesa. Nacházím však část deníku a informace o tom, jak sbírat a zkoumat místní floru. Z rostlin a hub mohu vyrábět základní léky a možná se poštěstí a najdu i nějakou ingredienci k výrobě protilátky.

Tak se tedy vydávám na pouť po ostrově, přičemž mi s orientací na mapě pomáhá pouze kompas a krásná okolní krajina.

Nebudu snad ani uvádět kolikrát jsem se ztratila, kolikrát jsem se skutálela ze skály nebo jsem se málem utopila.
Na co však budu dlouho vzpomínat, je mé první setkání s bestií. Vykračuji si lesem a je mi téměř do zpěvu, jelikož jsem konečně přišla na způsob, jak se orientovat v mapě. Pustím se do kopce a najednou mi z ničeho nic začne tlouct srdce. Jelikož si myslím, že jsem jen zadýchaná tak se chvilku zastavím a odpočívám. Srdce ale stále tluče. Nevím, co se děje, a tak jdu dál. Náhlé ticho rozčísne můj výkřik, když znenadání spatřím bestii (přítel sedící kousek ode mně málem leknutím spadl v tu chvíli ze židle). Utíkám, co mi síly stačí a bestie za mnou. Div, že nevyplivnu duši doběhnu do blízkého tábořiště, kde jsem náhle v bezpečí a s úlevou rozdělám oheň.

Miasmata je vzrušující dobrodružství, které mi dodalo odvahu pustit se v budoucnu i do jiných survival her. Miasmata pro mě byla letos opravdu ta největší výzva, a jsem hrdá na to, že jsem ji zvládla dokončit.

Pro: hudba, prostředí, atmosféra

Proti: malé množství interaktivních předmětů

+37

Far Cry 2

  • PC 55
Kriticky orientovaní uživatelé zde problematické elementy Far Cry 2 dávno vysvětlili v mnoha kvalitních komentářích, v jedné větě ale shrnu, proč jde nikoli o nepochopenou, nýbrž tragicky nedomyšlenou hru: neexistuje jediný rozumný argument, proč do openworld hry, která vás honí po celé mapě po víceméně repetetivních misích, umístit obnovující se hlídky, které se navíc chovají furt stejně triviálně (hyperagresivní AI opustí chráněné pozice, nahope do jeepů, načež umře).

Tohle je opravdu hodně smutné gro hry, která je audiovizuálně konkurenceschopná i po 10 letech, tu více (řešení léků na malárii, které mají občas v držení zmrdi nejhrubšího zrna, opruzující s "originálními" questy), tu méně (zasekávání zbraní) se snažící o určitou realističnost. Nevykládejte si to špatně: je super mít konečně mapu v realtime pozici (takže neslouží např. jako úskok do bezpečí, když vás na vlásku smrti bolí od střílení ručičky), nepotkávat QTE, cutscény a všechny ty moderní interaktivní nápovědy pro úplné debily; pokud ale selhávají zásadní herní mechanismy (což selhávají), je celá snaha o "chytrou" hru nanicovatá.

FC2 částečně drží nad vodou nevypočitatelná bžunda v často bezvýznamných přestřelkách, a to díky kombinaci solidních pyromanských možností v podobě zapalování savany, nadržené agresivní AI a relativně otevřeného světa. Tyto přestřelky však absolvujete pro nic za nic, právě díky nešťastnému respawnu hlídek, takže člověk nemá důvod a tím pádem ani motivaci řešit nějaké sysetmatické dobývání outpostů, protože ví, že obratem budou zase zamořené žoldáky. Oproti tomu mapky jsou vcelku koridoroidní (osekané skalami), chybí tak větší čelinž pro "nosy bastards" (pokud na tohleto jste) s možností vyšňupat v zákoutích map něco zajímavého, vyhopkat někam apod. Stejně tak dění v savaně (která alespoň není přezvěřená) je poměrně předvídatelné, drobné ataky/výjezdy se dějí téměř výhradně v okolí hlídek, savana je skoupá na drobné příběhy z pozdějších her typu "normálům vběhl do cesty hořící tygr, honící jezevce, kteří se lekli a nabourali do žoldáků, kteří je za to zastřelili, aby je nakonec sežral onen zapálený tygr" :)

Miloval jsem drobná překvapení typu: zatímco chrápu v safehouse, příbytek je obklíčen černochy s kvéry; zatímco chrápu v safehouse, nakvartýruje se mi do něj fanoušek; užuž to vypadá, že zhebnu v hořící trávě, ale zachrání mně kozatá mužatka Vasquezovského typu; donutím AI vyletět s jeepem z mostu; donutím AI proletět zadním sklem auta, atp.

Nějakých 20 hodin jsem FC2 věnoval a bylo to fajn, hra si ale tímto způsobem nemá absolutně žádnou šanci udržet moji další pozornost, a poté, co jsem v jednom městě odkrágloval nějaký generický target, abych se obratem o 2 min vrátil zpátky uvítán, protože celé město automaticky neútočí z důvodu výskytu zásadních questů, jsem došel k demokratickému rozhodnutí, že je načase zkusit zase něco jinýho.

Celkově to na mně působí, jako by hru dělala dvě separovaná studia: jedno plné šikovných vývojářů a druhé plné blbů (že je ve hře více autobusových zastávek, než normálních civilů, raději nebudu rozebírat). Byla to nepochybně ambiciózní, ale výsledně taková schizofrenní hra, nebo dort pejska a kočičky, chcete-li. Aby toho nebylo málo, hru zdobí zajímavý, i když nedotažený systém spolubojovníků, kteří jsou IMHO zajímavější než příběh a příběhové postavy, které stojí za starou bačkoru. Vůbec mně netankovalo, kde a kdo je Šakal a kam se to za plnění samých sviňáren dopracuju, zato mně ale vrtalo hlavou, kde je jeden z těch spolubojovnických týpků, co mně zkraje hry vytáhl v boji ze sraček, aby vzal roha a hra mně ho v menu ukazovala jako "missing". Je to sice úplná hovadina, ale po tomhle kořenovi bych pátral stokrát raději, protože ti spolubojovníci byli asi tak jediný, co mně ve hře charakterově zaujalo. Na druhou stranu hra za těch pár babek co teď po letech stojí... asi stojí - z důvodu značného nedostatku kvalitních openworld FPSek.

Pro: Pokud nemáte prachy na výlet od Afriky, pořád lepší takhle, než přes Youtube letstravel videa.

Proti: Příliš veliké, šablonovité a prázdné, jako před mnoha lety Morrowind, gro hry je špatně navrženo viz výše. Průměrně zvládnutý openworld

+37

The Last of Us

  • PS4 95
Ze začátku hraní The Last of Us jsem si říkal, co na tom všichni mají? Dobře, začátek je neskutečně emotivní (slza ukápla), hratelnost velmi slušná a svět krásně apokalyptický. Ale že by to byla taková pecka jak se tvrdí? To mi v prvních hodinách vrtalo hlavou.

A pak se potkal Joel s Ellie.

A pak se dostali pryč z města.

A já jsem zjistil, že tahle hra je naprosto úžasná, atmosférická a strhující. A každá minuta strávená s Joelem a Ellie stojí za to. A že je Ellie skvělá, vtipná a statečná a že Joel je...no prostě Joel :)

Charaktery v The Last of Us jsou totiž naprosto skvěle napsané a patří mezi to nejlepší, co jsem ve hrách viděl. Tím nemyslím jen hlavní protagonisty, ale i vedlejší postavy, které hráč během putování potká. Celkově je příběh skvěle podaný a krásně graduje.

Skvělá hra je The Last of Us i proto, že obsahuje mnoho památných míst a scén, na které jen tak nezapomenu - zmíněný prolog, roztlačování Billova auta, smrt Henryho a Sama, lov jelena, sněhová vánice, žirafy. A pak ten pro někoho kontroverzní konec, který osobně považuji za výborný a je logickým vyústěním Joelova charakteru a chování.

Co se týče hratelnosti, ta je velmi příjemná a těžko se na ní hledají nějaké větší mouchy. Hru jsem ze začátku hrál více stealth způsobem, ale postupem času jsem si oblíbil i přestřelky s lidskými protivníky (odstřelovačka ftw) a riskantnější taktiku proti nakaženým - hoď po nich co můžeš a zbytek rozstřílej (od nalezení plamenometu nejoblíbenější činnost ve hře :))

Grafika remasteru je skvělá, na některých místech jsem se musel na chvíli zastavit a kochat se. A hudba dodává atmosféře ten správný ráz.

Je jen málo věcí co mi pilo krev a nejsou ani moc důležité. Například mi vadilo, že před Clickery není žádná obrana, pokud se dostanou až k tělu. A dvě lokace mi přišly trošku nudnější - sklepení hotelu a univerzita.

The Last of Us je prostě úžasné dobrodružství v nádherném, ale nebezpečném post-apokalyptickém světě, ve kterém byla radost strávit těch 25 hodin a do kterého se rád vrátím.

Pro: Výborný příběh a charaktery, hratelnost, grafika

Proti: Nic závažného

+37

Into the Breach

  • PC 95
Vážně ještě někdo potřebuje - obzvlášť ve světle loňského roku - další důkaz toho, že kvalita se definitivně přestěhovala do indie sektoru?

Dva kluci mýho věku (s drobnou výpomocí tu a tam) nadesignovali a vyprodukovali hru:

- jejíž pravidla pochopíte během 5 minut, přičemž jejíž mechaniky jsou propracovanější a provázanější, než kdejaká vypatlanost od Ubisoftu nahrazující kvantitou kvalitu
- jejíž grafika je sice pixel artová, ale dostatečně stylová a detailní, aby zanechala dojem lepší, než mrtvicí postiženej ansámbl z Andromedy.
- která vás možná nepohltí na desítky hodin v kuse, aby následně upadla v zapomnění, ale budete ji hrát na služebním noťasu na nudnejch poradách, v letadlech (protože offline!) a samozřejmě doma v hodinových dávkách po dobu dalších pěti až deseti let (FTL na Steamu momentálně 105 hodin, to čumíš, Geralte!)
- která vám netahá z kapsy další peníze za šanci na to, urychlit si postup uměle naředěným obsahem, za kterej jste už zaplatili plnou cenu
- a to všechno za cenu 15 dolarů a 200MB na disku

Pánové Justine a Matthew: díky.

Pro: To uživatelský rozhraní! Viděl někdy někdo tak vychytaný UI??! Bejt osobou odpovědnou za UI v Civ6, s definitivní platností si teď utahuju smyčku na krku...

+37 +38 −1

Dragon Age: Inquisition

  • PC 70
Co se líbilo:

- zábavná skvadra postav, dobře vyprofilované, víceméně zábavně napsané. Standouts hlavně Dorian, Solas a Varric
- krásná grafika, v některých lokacích se nejde nekochat
- velká variabilita lokací, takže se to neokouká
- celkově slušně napsaný příběh s charismatickým záporákem, přestože je to ohromné klišé (v typické Bioware šabloně)
- když zrovna hrála, tak hudba. Ať už ambient či heroické combat skladby
- main questline + companion questy (některé) byly povedené
- příchod do Skyholdu byl řádně epic

Co se nelíbilo:

- téměř všechny vedlejší questy. Prakticky všechny jsou MMOčkový designový odpad. Inquisitor je poslíček a naháněč zvířátek. Tyto questy slouží jen k uspokojení OCD a zabití času, ale z mechanického ani emocionálního hlediska nemají žádnou hodnotu.

- mechanicky příliš jednoduchý, neměnný soubojový systém. Párkrát jsem se respecnul (na mága, rogue), ale combat nikdy příliš nebavil. Tohle je hlavní bod proč dávám nižší hodnocení než Andromedě - Andromeda je extrémně podobná hra Inquisition prakticky ve všem, ale má mnohem zábavnější soubojový systém

- Inquisition působí krapet sterilně. Důvodem je absence hudby 99% herní doby mimo hlavní mise (při normálním průzkumu zdejších map), velmi málo dialogů mezi členy party a kompletní statičnost herního světa (nikdy se dynamicky nemění den, noc ani počasí, všechny NPC stojí na jednom místě, ten svět, ač krásný, prostě nežije)

Descent (první DLC) mě dost nudil, měl jsem co dělat abych se na to nevykašlal. Jaws of Haakon (DLC#2) mě naopak bavilo, je to dost možná nejhezčí/nejdetailnější mapa ve hře. Na Trespasser se chystám nyní.
+37

L.A. Noire

  • PC 90
Napodruhé jsem konečně dohrál LA Noire. V prvním případě jsem to dotáhnul zhruba do poloviny a pak, kdoví proč, jsem s hraním přestal. Tentokrát to však už klaplo, a tak můžu shrnout svoje pocity a dojmy z průchodu zločinem prolezlého Los Angeles.

V kůži Cola Phelpse, válečného veterána a hrdiny, se pouštíte do řešení všemožných policejních případů. Hledáte vodítka, důkazy, poté zpovídáte svědky, proháníte podezřelé ať už v autě nebo po svých a praktikujete další policejní hrátky.

Už samo vyšetřování je něco nového a ve hrách neotřelého. Na místech činu musíte sesbírat veškeré střípky, které by vás posunuly v případu dál. Jenže ohledání místa činu je pouze začátkem případu, v němž postupujete dál. Díky některým důkazům, případně výpovědi svědka, získáte kontakt na další místa, kam se přesunout a pomalu si ucelovat celkový obraz zločinu. A samo sebou ne všichni budou sdílní a ochotní vám vše vyklopit. Bude tedy třeba rozeznávat, zda dotyčný mluví pravdu či nikoliv. A pokud ho ze lži obviníte, musíte přirozeně i svoje tvrzení podložit správným důkazem.

Právě vyslýchání je dost nosnou částí, kde LA Noire exceluje. Tak skvělou mimiku postav ve hře jen tak nenajdete, a právě díky ní můžete rozeznávat, zda postava mluví pravdu nebo lže, jak když tiskne. Ne vždy je to sice snadné poznat, na druhou stranu právě od toho sbíráte důkazy.

V průběhu hry řešíte jeden případ za druhým, dostáváte se dále a dále, vyzkoušíte si řešení na dopravním oddělení, oddělení vražd atd. Celé to však není pouze o řešení jednoho případu za druhým. Během zpočátku nijak nesouvisejících případů jste v interakci se svým parťákem, se kterým se bavíte tu o tom, tu o onom. Poznáváte názory a chování hlavního protagonisty a pravdou je, že jsme se už setkali rozhodně i se sympatičtějšími postavami. Jak se s ním více sžijete, přihlásí se o slovo právě i hlavní příběh. A jak se může prve zdát jako podružný, tak hlavně ke konci vás určitě nebude chtít jen tak pustit.

Kromě příběhových případů budete občas voláni k nepovinným side-questům, které jsou jen takovým ozvláštněním. I když občas se při nich setkáte se starými známými z předchozích případů.

V čem LA Noire ještě vyniká, je úžasná atmosféra dobového Los Angeles, kdy si chvílemi budete opravdu připadat jak ve starých filmech. Město je hezky vymodelované a projedete se po něm solidně velkým výběrem aut. I když kdovíjaké realistické řízení nečekejte. To spíš á la GTA.

Po dohrání každopádně už mnoho parády nenaděláte. Můžete dokončit side-questy, dokončit případy na nejvyšší hodnocení a trochu se projet městem, kde vyhledáte veškeré památky, tady ale všechny možnosti končí. A je pravda, že některé aktivity se ve hře postupem času už trochu opakují, a tak začnou mírně otravovat. Vše tohle je však jen malou šmouhou na krásném diamantu, jímž LA Noire bezesporu je.

Pro: atmosféra, mimika postav, výslechy, hledání důkazů, parťáci, příběh

Proti: některé aktivity ke konci repetitivní

+37

Vampyr

  • PC 75
Konečně se na trhu objevila nějaká hra, která se alespoň může tvářit jako nástupce Vampire: The Masquerade - Bloodlines. Noční život plný vysávání lidí, upírská politika ve které se smetánka považuje za něco víc, než zbytek upíru, skvěle zpracované postavy a hromada rozhodnutí, které ne vždy dopadnou tak, jak se zprvu může zdát. Ne každá hra mě takhle dokáže chytnout, že bych jí vyloženě hrál od rána do večera, ale vampyrovi se to povedlo.

Vampyr je založený na dvou hlavních složkách - adventurní a akční.

Adventurní část je to co mě na téhle hře vážně zaujalo. Běhat po světě a jen tak vysávat lidi je vysoce kontraproduktivní. Daleko víc se vyplatí pro lidi udělat questy a získávat o nich co možná nejvíce informací, protože v tomhle světě, čím víc upír ví o své oběti, tím víc síly (xp) z její krve získá. Vyplatí se tedy pečlivě prokecat každou postavu a projít každý šuplík jestli nenajdete nějaký ten zatoulaný dopis, který vám napoví něco o postavách.

Akční část je to, kde mám se hrou problémy. Nevím co je to za zvyk v poslední době si do herní mapy naházet tunu respawnujících se nepřátel, které musíte při každém průchodu znovu a znovu kosit, nebo obíhat. Asi do poloviny hry jsem měl jen málo co hře vyčíst, ale později, když probíháte po několikáté stejné lokace a znovu a znovu vám tam hází ty samé nepřátele, tak to skutečně hodně rychle omrzí.

Neříkám, že akční část je vyloženě špatná, protože minimálně bossové mě bavili asi všichni, ale to že vytvořili hru, kde za zabíjení nepřátel nedostáváte žádné xp a pak vás je nutí dokola furt mlátit (ne vždy je můžete oběhnout, když s nepřítelem poblíž ani neotevřete dveře) mi přišlo jako vyloženě špatný nápad.

Jediná věc, kterou celou tu situaci kolem soubojového systému vysvětluje je skutečnost, že ve hře se musíte snažit zabít co možná nejméně lidí, protože jinak lidi začnou ze čtvrtě utíkat (pokud jim vysajete nějakého známého), případně bude celá čtvrť natvrdo evakuovaná. Zároveň ale ty masy nepřátel mezi lokacemi vás nutí být co možná nejsilnější, protože i když naprosto bez schopností se dá celá hra rozhodně dohrát, tak mlátit se 20 minut jen protože potřebujete jít do vedlejší čtvrti není zrovna něco na co bych se těšil. Na konci mě už to tak štvalo, že jsem (a tohle raději dám do spoileru) natvrdo vysál jednu celou čtvrť - lidi začnou utíkat až poté co si půjdete odpočinout do úkrytu ze dne na den, takže jsem si takhle instantně nahrabal asi 35 tisíc xp, vyleveloval si několik útočných schopností a zbytek hry jsem prošel jak nic.

No být to na mě, tak většinou soubojů ze hry prostě vyhodím a udělám to daleko víc o bossech, kteří ke konci taky dají zabrat a přijde mi že oni sami mohou představovat daleko lepší motivaci proč se snažit být co možná nejsilnější upír, než bandy respawnujících se lovců upírů.
+37

Kingdom Come: Deliverance

  • PS4 70
Hloupý Honza s debilním účesem vyráží na cestu plnou dobrodružství, aby polovinu svého putování strávil chozením po lese a sbíráním hub.

Jsem asi jeden z mála, který hru rozehrál v den vydání a dohrál ji až s patchem 1.6. Tedy dva dny před vydáním DLC From the Ashes. Proč to zmiňuji? Protože za tu dobu hra ušla hodně dlouho cestu. Hned od začátku jsem měl smíšené pocity. Na jedné straně kouzelné české prostředí a skvělé herní mechaniky, na straně druhé ohromná nálož bugů, kterou jsem ve hře nikdy nepotkal. Celý život se mi bugy prakticky vyhýbaly, tak si herní bůh řekl, že mi to nyní pořádně osolí.

Vychytal jsem opravdu vše. Mizející hlavy NPC, mizející objekty, jeleny padající z nebe, vojáci do půl těla pod zemí, útočící srnky apod. Ale to jsou drobnosti. Horší bylo, když mi hra nedovolila splnit quest nebo když NPC, kterou jsem měl někam dovést, šla na druhou stranu než byl cíl. V kombinaci s "hardcore" přístupem to bylo zvláště frustrující, když jste kvůli bugu přišli o hodinový postup. Nakonec frustrace zvítězila. Přestaly mi fungovat teleportující bedny, do jednoho hostince jsem se ani nemohl jít vyspat, strážní mě pokutovali za činy, které jsem nespáchal (klidně 3x za sebou) a tak dále. Ta hra mě začala hrozně štvát.

No a pak mě zase začala bavit. Přestal jsem mít smůlu na bugy znemožňující pokračování v příběhové lince a zůstaly jen ty grafické. Ale ani ty by tam být neměly. Nebudu se tvářit, že je v pořádku, když si koupím produkt za 1600,- a dočkám se zmetku. Všudypřítomná nedoladěnost je skutečně fail. Chápu všechny ty, kteří nad tím přimhouřili oči, ale ode mě to nikdo nemůže čekat.

I přesto dávám vysoké hodnocení. Hra je skutečně jiná. A hlavně mě bavila. Bavily mě nekonečné detaily (když Jindra něco sbírá, tak po tom skutečně sáhne rukou), bavilo mě v rámci možností realistické pojetí příběhu (ačkoli se bohužel dočkáme skutečně hloupého momentu "Jsem tvůj otec." následovaný ještě hloupějšími dialogy). Zábava z hraní překonala i všechny ty vopruzy, jako je příliš pomalý fast travel, příliš mnohokrát jsem narazil na vraždící pocestné nebo bludné rytíře, příliš mnohokrát jsem narazil na Hanuše uprostřed lesů bez jediného osobního strážce nebo samotnou selku v lese uprostřed noci.

Celkově ten svět příliš nefunguje. Dokud jste ve vesnici, tak ano, ale mimo hranice obydlených oblastí svět nepůsobí věrohodně. Kde jsou jakékoli povozy? Absence vozíků a povozů mi hodně chyběla a člověka na koni jsem kromě questů potkal asi 2x. Svět tak působí poměrně mrtvě.

RPG prvky šly skoro mimo mě. Statistiky nejsou vlastně potřeba. Do záložky Hráč jsem šel za hru asi 4x, abych si naházel nějaké perky, ale nejsou potřeba, Naopak bych i řekl, že některé jsou nežádoucí (autoheal) a v podobné hře by neměly být. Stejně tak lektvary. Za celou hru jsem použil jen asi 4 "heal potiony", jinak nic, když pominu pár sejvovic (ale hra ukládá často, v kombinaci s "ukončit a uložit" není žádný problém). Fantasy prvek v podobě lektvarů mi tam moc nesedl, celkově mi alchymie přišla otravná a vadilo mi, že se jí v rámci hlavního questu musím věnovat (chtěl jsem ji úplně vypustit). Jo a usnadňovat páčení nebylo potřeba, console kidi zbytečně řvali.

Některé mechaniky nedávají moc smysl. Nepotřebuji nosit jídlo, když je všude kolem milion kotlíků. Prostě stačí přijít k někomu domů a srknout si guláše.
Jak je možné, že obchodník v Ratajích pozná věc kradenou v Sázavě? Tohle dávalo smysl v rámci úvodní části na Talmberku, ale jinak ne. A dlužno říct, že hra totálně přestává fungovat když děláte bordel. Nebylo nic snazšího než zabít jednoho z papalášů před Bohutovým kostelem a pak jen zaplatit pár zlaťáků za potloukání se poblíž mrtvoly.

Nicméně já většinu času sekal dobrotu, takže jsem o podobné nefunkční procesy byl ušetřen.

Bitvy jsou příšerné. I s přimhouřenýma očima. Panáci tam běhají jak blázni, neustále se opakuje neorganický sample bitvy, vy jen chodíte a bodáte NPC do zad nebo po nich pokojně střílíte z luku. A paradoxně, ta první je nejtěžší.

Přes všechny zápory, které bylo nutné zmínit (a to jsem jich spoustu vynechal) mě hra bavila. Scénář je v globále skvělý. Některé charaktery (Ptáček, Hanuš) jsou opravdu dobře napsané, stejně tak drtivá většina questů.

Oceňuji, že questy neustále přibývají - člověk si myslí, že už má od Ptáčka pokoj, ale pak přijde další quest! Absence tohoto mi hodně vadila v Zaklínači 3, jakmile jste splnili questy ve vesnici, jakoby se zastavil čas a nedocházelo k dalším událostem hodným Geraltovy pozornosti.

Grafika není nic extra, ale některá zákoutí (rybníčky, lesy, mýtinky, louky) jsou malebné a opravdu jsem si užíval atmosféru českého venkova. Systém boje je jiný. A ocenil jsem ho hlavně v úvodu, kdy jsem si dával pozor na každý šťouch, ke konci jen stačilo bezhlavě máchat mečem. Závěr se mi líbil, doufám, že se nedočkáme žádného příběhového DLC, které ho bude uměle natahovat.

A nyní počkat, s čím WH přijde příště. Obávám se ale, že novinářská ani hráčská obec nebude už tak tolerantní k počátečním chybám (já tedy rozhodně ne). Ale jsem rád, že jsem si hru prožil od prvního dne. A někdy příště třeba zkusím hardcore mod.

A seznam narozených dětí za dobu vývoje pobavil :) a RIP Jenda :(

Pro: herní mechaniky, prostředí, scénář

Proti: je to bugfest, bitvy, některé nedoladěnosti questů,

+37 +38 −1

Journey

  • PS4 90
Když jsem si koupila tuhle hru, nic jsem o ní nevěděla. Jen jsem měla ponětí, že by se mělo jednat o meditativní zážitek. Hru jsem v době koupě rozehrála, ale vrátila jsem se k ní o rok později, když jsem ji začala hrát od znova s cílem ji dohrát.

Za velmi příjemné hudby jsem se začala procházet vizuálně krásným herním světem, sjížděla písečné duny, s radostí sledovala, jak můj "šál" postupně rostl a potkávala malé, poletující "mini šály", které mi dodávaly cosi jako energii. Překvapením pro mě bylo, když jsem potkala druhého cestovatele, který se pro mě místy divně choval (o tom později).

Hra občas změnila prostředí, což bylo příjemné, a co se mi líbilo, a co také dodalo hře zvláštní atmosféru, že jsem potkala při svém putování "draky" (později zjištěný název automatons), kteří zrovna přátelští nebyli a hra tak nabídla stealth pasáže.

Příběh tu není vyprávěn formou textů, rozhovorů, ale jen pomocí fresek, či starých maleb, a to dodává hře zvláštní kouzlo, kdy si hráč samotný domýšlí, co se asi kdysi mohlo v tomhle opuštěném světě odehrát. Pro mě bylo hraní Journey krásným a moji duši obohacujícím zážitkem, na který budu s příjemným pocitem vzpomínat.

K tomu druhému cestovateli. Nic jsem o hře nevěděla a předpokládala jsem, že se jedná o čistě singleplayerový zážitek, a tak bylo pro mě velkým překvapením, když jsem zjistila, že onen druhý cestovatel není AI (divně se chovající), ale že to byl vlastně anonymní hráč, který se mnou sdílel moji cestu. Kouzelné zjištění.

Pro: atmosféra, prostředí, hudba, příběh zahalen tajemstvím

Proti: nic mě nenapadá

+37

Pillars of Eternity

  • PC 80
Tak jsem to konečně po dvou letech dohrála. Hra je opravdu hodně "ukecaná", což nemyslím jako výtku, ale spíše zdůvodnění, proč mi ono dohrání hry tak dlouho trvalo. Jsem vášnivý čtenář knih, dlouhé texty mi nevadí, ale musím říct, že mně se na počítači opravdu blbě čte, trvá mi to a také hra měla tendenci, hlavně zpočátku, mě zahltit mnoha informacemi, a to k rychlejšímu čtení také nepřispělo, spíše mě to rychleji unavovalo.

K samotné hře. Fantasy příběhy, kdy se ujmu nějaké party dobrodruhů nebo jsem dobrodruh typu "forever alone" mám moc ráda. Baví mě dlouhá RPG, poznávat nový svět, prozkoumávat jeskyně, hledat poklady, nalezené předměty porovnávat s již nasazenými a mít radost z toho, že se moje postava zase někam vyvinula. A to mi Pillars of Eternity přineslo.

Vedlejší úkoly mě bavily, moc si ani nepamatuji, že by se ve hře nějak často vyskytovaly obligátní úkoly typu "najdi a přines", naopak byly více rozepsané a já měla motivaci je dokončovat proto, že mě zajímalo, jak daný úkol skončí a ne jen proto, abych si odškrtla z deníku další položku. Co už mě o něco méně bavilo, tak byla hlavní dějová linka. Ta mě dopředu moc netáhla a příliš mě nezajímala. Přitom problematika, které se dějová linka dotýkala, tak byla velmi zajímavá, ale nějak mě moje role v ní moc nebavila, nevím proč. Musím ovšem říct, že dialogy jsou ve hře napsány kvalitně. A také se mi líbily občasné vsuvky, kdy se děj odehrával pomocí textu a hráč mohl vybrat, jak se dál rozhodne (například při šplhání do propastí atd.).

Co se týče hudby, tak ta se mi příjemně poslouchala a za několik desítek hodin se mi stále neobehrála. Grafické zpracování se vzhledem k žánru také moc povedlo. Trochu mě unavovalo, i přes veškeré patche, delší nahrávací časy, na můj vkus, zvlášť když byl nutný loading při vstupu do domu a pak hned při vylezení do horního patra. Také mi přišlo škoda, že jsem se více nemohla dozvědět o mých společnících, kteří až tak moc se mnou mluvit nechtěli. Nemyslím hned nějaké romance, ale spíše možnost je hlouběji poznat i jinak než jen přes jejich jeden osobní úkol.

Na závěr ještě k soubojovému systému, který asi moc hodnotit nemohu, jelikož jsem hru hrála na jednodušší obtížnost a tam nebylo moc třeba nějakého taktizování u většiny bojů. Přišel mi zábavný, byť zpočátku mi trochu trvalo, než jsem se dostala do mechanik boje a také do rozdílu mezi výdrží a životy.

Hra mě po celou dobu bavila, i když mi nešlo ji hrát déle v kuse, protože jsem jí a jejími příběhy byla vcelku rychle zahlcená, ale to už je moje "chyba".

Pro: pěkné audio-vizuální zpracování, zajímavý svět, zábavné vedlejší úkoly

Proti: slabší hlavní příběh, menší propracovanost společníků, občas loadingy

+37

Half-Life 2

  • PC 100
Tak po dohrání Doom 3 jsem se vrhnul na největší konkurenci roku 2004 - Half-Life 2. Dá se říct, že když jsem to poprvé hrál, dostavil se mi naprostý wow efekt jak taky 3D akce může vypadat a ten mě nepřešel celou hru. A dodnes považuji za největší herní trauma, že jsem se nedověděl jak to dopadne. Moje nadšení z grafiky už trošku opadlo, ale jinak je to stále stejně fantastické.

Stejně jako v originále se jako mlčenlivý hrdina bez tváře Gordon Freeman probouzíte ve vlaku, jenže teď je vše jiné. Od událostí v Black Mesa uplynulo 15 let, lidstvo prohrálo sedmihodinovou válku s mimozemskou rasou Combine, která nyní kontroluje všechny aspekty lidského života, včetně rozmnožování. Lidé co přežili odevzdaně plní roli nižšího druhu a jen podzemí je hrstka rebelů s Gordonovými známými z prvního dílu (strážný Barney, vědec Eli Vance). A objevují se i nové postavy, především pak Alyx Vance, jedna z nejúžasnějších NPC co byly vytvořeny. Krásná, chytrá, vtipná, plná emocí a především užitečná. Navíc má mazlíka - obřího robota Psa, který Vám nejednou pomůže. V průběhu hry se tak snažíte zoufalými akcemi pomoci rebelům, někoho zachránit a možná na konci zastavit největšího zrádce, správce Wallace Breena, který v supermoderní věži čnící nad Městem 17 zrazuje svoji rasu - a nebo dělá zoufalá rozhodnutí, aby zabránil jejímu vyhubení? Vůbec postavy Vám přirostou k srdci jako kdybyste sledovali hollywoodský velkofilm a ne jenom hráli hru.

A právě tady vidím největší chybu - nemyslím že je SPOILER, když prozradím co každý ví. Na konci zastavíte Breena, ale ne Combine. Ani dvojice datadisků nepomůže - v prvním se zoufale snažíte dostat z bortícího se města, v druhém cestujete lese do základny rebelů s důležitými informacemi, ale ke zničení Combine se nedostanete ani na píď blíž. Jak to dopadne? Těžko říct, čekám na to už 11 let.

Graficky to byla před lety naprostá bomba. Ty venkovní projížďky úchvatnou přírodou, supermoderní a mimozemská věž z jiného světa. Dnes už ten wow efekt pod vlivem novějších her co jsem viděl zmizel, ale stále je na co koukat.

A samozřejmě hratelnost. Tak ta je i dneska na 100%. Už díky tomu, že Half-Life 2 je neskutečně různorodý. Ano některá kola jsou trošku moc dlouhá, některý typ akce Vám nemusí vyhovovat, ale najdete tu všechno. Budete se se zapnutou baterkou plížit kanály plných monster, v zbořeném městě s partou spolubojovníků zažijete pravou urban akci plnou sniperů, bomb a trosek, procházet strašidelné vězení, město plné zombíků, projíždět člunem či autem v nádherné přírodě, plné staveb, které můžete prozkoumat a případně si otevřít cestu dál. Za vrchol považuji misi, kde po vzoru hororu Chvění se budete vyhýbat písku plnému písečných brouků - aby se pak karta obrátila a Vy, obdařeni broučími feromony budete velet nekonečné armádě brouků při útoku na jinak nedobytnou základnu. Nebo dobývání naprosto velkolepé, cizí a mimozemské věže. I datadisky obsahují nejeden památný moment a například při obraně údolí před Stridery jsem potil krev.

Navíc mise obsahují nejeden skript a hlavně logické úkoly. Ty většinou řešíte s pomocí reálné fyziky - prostě si přestavte co by mohlo fungovat ve skutečném světě a bude to fungovat i ve hře. Co by mělo jít rozbít rozbít jde atd. Každá mise je tak jedinečným zážitkem.

Samozřejmě bez bojů by to nešlo a naštěstí autoři se vytáhli. Combine jsou v podstatě vojáci, kteří po zásahu moderní zbraní padnou jak podťatí, ale umí výborně spolupracovat, házet granáty, občas snipeřit nebo stavět obranné věže. A kromě nic se vrací i staří známí - headcrabové, co Vám jedním skokem seberou všechny životy až na 1, zombíci, stropní chapači, ale také nepřátelé noví jako antlioni, píseční brouci jak z Hvězdné pěchoty či monumentální Strideři, obří třínozí roboti, kteří jen tak nepadnou. Navíc opět logicky - nepřátelé nebojují jen s Vámi, ale i mezi sebou. Combine nemilosrdně pobíjí veškeré příšery, když se potkají antlion a zombie tak se do sebe pustí a můžete se koukat jak to dopadne. A v roli nečekaných spojenců se vrací energetičtí Vortigoni, kteří jsou ve dvojce úplně jinou rasou, než v prvním díle.

A nakonec zbraně. Ano k Freemanovi patří páčidlo, ale to tentokrát příliš nevyužijete, stejně jako slabší pistolku. Ale už takový magnum udělá se zombie nebo vojákem krátký proces, slabší samopal se hodí proti slabším soupeřům, silnější skolí cokoliv. Brokovnice je pak ultimátní v často procházených úzkých prostorech, kde si stačí počkat na vojáka za rohem. Mínusem je kuše, kterou můžete sniperovat, ale netrefíte nic, protože náboj neletí přímo a také raketomet, protože pobere jen tři rakety a další poblíž většinou nejsou. Hra má plno lékárniček, dobíjecí stanice, baterka funguje díkybohu nezávisle na zbrani, zaměřovač se netřepe při palbě, zkrátka boj je perfektně odladěný.

A pak je tu Gravity Gun, který byl v datadisku Dooma 3 úplně k ničemu. Tady je to ale parádní, protože má tisíc využití. Ať už budete chytat a skládat bedničky či prkna kvůli cestě dát, vytrhávat mříže a zabedněné dveře, rozbíjet bedny s náboji, podávat si nedostupné vybavení, či házet po soupeřích výbušné sudy či kotoučové pily (chuťovka), nepustíte ho z ruky. A když Vám ho v Citadele upgradují, stene se z Vás vraždící polobůh se silami ala Jedi.

Zkrátka podruhé za sebou dávám hře 100%. Half Life je hra s úžasným příběhem plným skvělých postav, na svou dobu neskutečnou grafikou, plná perfektní akci a především neskutečně rozmanitých misí a prostředí. Pro mě osobně nejen 3D akce, ale i hra roku 2004.

Pro: Příběh, postavy, grafika, rozmanitost misí, fungující fyzika, nepřátelé.

Proti: Nemá to zakončení.

+37

Mafia III

  • PC 70
Třetí díl Mafie u mě nedopadl tak, jak jsem se po její koupi obával, přestože jsem při hraní prožíval pocity značně smíšené a nevyvážené.

Začnu tím nejvíce ožehavým a tou je proslulá optimalizace. Přestože jsem se pořízením nové grafické karty oproti bývalé dostal v plynulosti hry mnohem dál a užíval si cca 53 FPS, občasné prudké poklesy a následné trhání obrazu nebo dokonce jeho několikavteřinové zastavení mě i tak hrou doprovázely, což pochopitelně dávalo mému hernímu požitku vydatně zabrat.

Pokud jde o samotný gameplay a zejména příběhové postavy, v roli černošského Lincolna Claye jsem se sice necítil špatně, horší to už však bylo s postavami kolem něj i mimo něj. Výjimku tvořil snad jen Vito, ovšem vzpomenu-li si na uslintaného a sebelítostivého Burkeho, cutscény s ním jsem měl rád jen tehdy, pokud byly již konečně u konce.

Z hlediska příběhu jsem zklamaný určitě nebyl. Moje očekávání splnil, nebyl zbytečně překombinovaný, dobře pochopitelný a takto zaměřené hře odpovídající.

Jelikož z celé série jednoznačně nejvíce tíhnu ke druhému dílu, poměrně často jsem ho s dílem třetím srovnával a musel uznat, že spoustu věcí bych do trojky zkopíroval. To ale zřejmě autoři nehodlali, a tak už jsou pryč krádeže vozidel nepříliš násilným vyháčkováním, úpravy všech vozidel, které hlavní postava ukradne, zmizely i garáže, kde by si Lincoln mohl libovolně volit auta pro danou misi, nákup nového oblečení pro případ jeho pronásledování před policií a mohl bych takhle celkem dlouho pokračovat i dále. Bohužel nerad, ale v této souvislosti musím konstatovat, že jsem na trojce nenašel snad ani jednu změnu, která by mi ve dvojce chyběla a ve trojce ji s otevřenou náručí uvítal.

Co dodat? Třetí díl velmi populární gangsterské série nakonec i přes nemálo neduhů u mě nedopadl špatně, hrál se mi dobře, ale už teď se obávám, že na něj poměrně brzy zapomenu.

Pro: příběh, herní prostředí

Proti: optimalizace, většina postav, možnosti hlavního hrdiny

+37

Ni.Bi.Ru: Posel bohů

  • PC 65
Od dohrání Posla Smrti uběhl už nějaký ten pátek a svou žízeň po adventuře jsem tentokrát opět zaháněl "lahvinkou" z našich luhů a hájů. Příběh není nezajímavý, citelně mu však chybí složitější zápletka či pořádný dějový twist. Stručně řečeno, zahnal žízeň, ale příliš jsem si nepochutnal.

První polovinu hry jsem vysloveně hltal, ačkoliv už tady jsem vnímal drobné nedotaženosti. Často mi chyběl vnitřní monolog poodhalující motivy našeho archeologa, nebo třeba absolutní ignorování některých skutečností, např. portrétu z Karlova mostu. Mysteriózní atmosféra, napětí, uvěřitelnost příběhu i logické kombinace předmětů (s jednou hlodavčí vyjímkou) zde však funguje velmi dobře.

Druhá polovina hry je bohužel odlišná, děj přesouvá doslova letem světem a nedává prostor vyniknout atmosféře jednotlivých lokací. Z naší postavy se stává pouze nudná varianta Indiana Jonese a jeho odhalování mayských tajemství působí dosti béčkovitě a nezajímavě. Mexické městečko je celkem zbytečná lokace a návštěva indiánů je úplně mimo mísu. Kontroverzní konec už jen podtrhuje nevydařenou druhou polovinu hry. Podobnost se snímkem Indiana Jones a Království křišťálové lebky je vcelku zábavná.

Pozastavím se u dabingu a zvuků. Mít (opět) k dispozici ansámbl prvotřídních herců a (opět) nenajmou kvalitního dabingového režiséra, je bohužel poznávacím znamením česky dabovaných her. Výslovnost slova ''haló'' je opravdu jiná, když člověk bere sluchátko, nebo když na někoho volá z okna. Tím spíše tluče do uší, když je to prvním slovem, co hráč ve hře uslyší. Určitý posun oproti Poslu Smrti zde však je. S hlavní rolí se sympaticky popral Jan Šťastný. Vnitřní monology jsou skvělé a mnohé dialogy se také povedly. Výjimky se ale najdou, některé části dialogů jsou tak úplně mimo. Citová hnutí a vypjaté situace se tradičně zprostředkovat nedaří téměř vůbec. Naopak, neuvěřitelně jistě působí pan Vladimír Brabec. Kde režie selhává, tam ji herecká zkušenost nahrazuje. Škoda, že jeho postava nebyla více využita. Zvuky mi pocitově přijdou jako převzaté z Posla Smrti a všeobjímající ambientní hluk se k některým částem hry opravdu nehodí. Na náměstí městečka v Mexiku by to opravdu nemělo znít, jako ve sklepení zámku Black Mirror :).
+37

Diablo

  • PC 95
Hra mého mládí. Zkusil jsem si ji zahrát znovu v roce 2018, a pořád má grády. Temná gotická atmosféra, surové prostředí, hororové prvky, zábavné vylepšování postavy, pěkná hudba (až na ten pochoďák v pekle, ten se tam vůbec nehodí). I v moderní době na mě funguje stylem "ještě prozkoumám tuto místnost, ještě kousek popojdu, ještě dodělám level, a už budu končit". Ačkoliv mě trochu překvapilo, jak rychle se dá hra dohrát - v paměti ji mám jako mnohem delší titul.

Ze současné perspektivy je samozřejmě na hře vidět zub času. O grafiku ani tak nejde, ta je podle mě stále koukatelná. Ale třeba způsob generování úrovní a taková jejich "prázdnost" - nezajímavé obdélníkové místnosti nacpané monstry, bez nějaké vnitřní logiky, atd. Únavnost obcházení prodejců ve vesnici. Oddělené hromádky peněz. Atd. Samozřejmě těžko se na to nyní zlobit, když ve své době to byla průlomová hra.

V porovnání s Diablem 2 je mi jednička mnohem bližší. I když je dvojka technicky na vyšší úrovni, z čehož plynou i zajímavější prostředí, pohodlnější ovládání atd, tak atmosférou je pro mě tím pravým Diablem právě jednička - temné, krvavé, strašidelné.

Celkové hodnocení: Nářez
+37

Half-Life 2

  • PC 100
Máte třeba oblíbený film, na který se jednou za čas podíváte, i když znáte snad veškeré scény nazpaměť? Přesně takový pro mě je Half-Life 2.

Již první díl jsem hrál jako malý s bratrem... No, spíše jsem jen přepínal zbraně a ukládal pozice, protože jsem se bál u těch monster a nedokázal to hrát sám :)) Každopádně na dvojku jsem se hrozně těšil a ihned po vydání jsem přišel s prosíkem k rodičům, jestli mi nekoupí k Vánocům Collectors edici. Tu hru jsem si ihned zamiloval, bral do ruky každičký předmět a házel si s ním a hltal každičký detail, přestože jsem příběhu sotva rozuměl. Po prvním dohrání jsem měl takové zážitky, že jsem se do hry musel vrhnout znovu. Dodnes je to má nejoblíbenější hra, kterou jednou za čas projdu a většinou pokaždé trochu jinak. Zkusil jsem již různé úrovně obtížnosti, nejznámější modifikace, dohrát hru pouze s pistolí, bez páčidla, dokonce i bez zabíjení a mým hodně oblíbeným postupem je i speedrun.

Co se herních mechanismů týče, ta hra byla na svou dobu revoluční. Už to navození atmosféry v úvodním dialogu s G-maneme a následného vystoupení z vlaku, kdy okamžitě pochopíte situaci města a jejich občanů, to člověka prostě vtáhne ihned do děje. Herní level design Vám klade po celou dobu do cesty logické překážky, určuje cestu pomocí barevných prvků či symbolů na zdech, učí vás herní principy a fyziku hry, kdy např. ihned ze začátku musíte sebrat plechovku a hodit ji do koše, nebo v pozdější části hry vidíte zombíka rozseknutého vejpůl kotoučem a ihned pochopíte, jak se máte s dalšími vypořádat. Dále veškeré dialogy, jednotlivé postavy a jejich charaktery, spád, dějové zvraty i samotná optimalizace hry ... Tady se prostě sešlo všechno správně a odůvodněně patří Half-Life 2 mezi nejlepší hry, které kdy vyšly.
+37

Mafia II

  • PC 90
Dlouhá léta mi trvalo, než jsem se dostal k pokračování kultovní Mafie.

Lze říct, že audiovozuálně hra navazuje na předchůdce. Samozřejmě, že je mnohé vylepšeno odpovídajícně ku roku vydání, ale já narážím spíš na pečlivě zpracovanej dobovej feeling, mnoho detailů, hudby, zvuků atp. Cutscény jsou opět na vynikající úrovni a mají filmovej punc.
Trochu mě jen snad zamrzelo, že celá druhá část hry se odehrává v letním období. Zasněžený město se mi líbilo mnohem víc a i jízda byla příjemně obtížnější.

Model řízení (šipky) byl ok, celkem se mi vedlo nebourat, snad jen škoda, že na přednost protijedoucímu řidiči Empire Bay moc nehledí. Sice v jedničce šlo i řadit ručně, včetně klávesy pro spojku - ale chápu, moc hráčů to asi nevyužívalo, tak se to useklo.

Gameplay se odvíjí od volného pohybu po městě, nicméně tuto volnost opět bortí minimum nepovinných úkolů nebo možností jak hru hrát jinak, než otrocky jezdit po hlavní lince. To je patrně záměr - to aby se dějová linka příliš nerozmělňovala a hra měla spád. Snad jen jednou (vrácení peněz Brunovi) se zde objeví ona čistá volnost - kdy je zadán úkol, ale není řečeno jak/kde ho splnit. Takových situací mohla hra obsahovat více.
Přestřelky jsou vylepšeny přítomností krytí a vypadají celkem realisticky, jsou zábavný.

Příběh je potom takovým mafiánským standardem, tentokrát hned jakoby sledujeme rovnou dvojici hlavních hrdinů. Jejich dialogy jsou hezky napsány a místy jsem se mohl i upřímě zasmát. Některé momenty se potom tak nějak povedly a měly zvláštní trpkou příchuť (Joeova reakce na smrt toho mladýho kluka v garáži pod hotelem).

Summary: Dvojka je dobrým a kvalitativně odpovídajícím nástupcem legendární jedničky. Dokonce se oba příběhy hezky propletou. Ač mestské akce už dávno nevyhledávám, tenhle kousek by byla škoda minout.

Negativa hra vlastně nemá. Ač mě to dnes už nenadchlo tak, jako kdysi jednička, opravdu nevím, co by se dalo hře vyloženě vyčíst. Snad jen absence vedlejších úkolů, který by hru trochu natáhly a dodaly hře kýženou volnost.

Zase dobrá práce kluci!

90%

Pro: Volný pohyb, audiovizuální zpracování, dobový feeling, provázání s jedničkou.

Proti: Mohlo to bejt delší, brokovnici lze nyní schovat i pod sako.

+37