Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Men of Valor

  • PC 50
Miluju hru Vietcong, vážně moc... eergh... jo. Dobře. Tak jinak. Men of Valor jsme s Fritolem hráli prakticky ve stejnou dobu a zatímco on má na hru o něco kritičtější názor, já se na u MoV celkem bavil, byť mi celý zážitek znepříjemňovala celá řada špatných designérských rozhodnutí. Fritol hru jako takovou shrnul dobře a možná lépe, než bych kdy dokázal já sám. Osobně s ním prakticky ve všem souhlasím a proto bych jeho komentář jen drobně doplnil a zaměřil se na některé specifické body, které mi pily krev nejvíce a kvůli kterým chtě nechtě musím udělat takto nízké hodnocení.

Už od prvního pohledu je na tom rukopis tvůrců původního MoH vidět. Graficky to vypadá, když nebudu počítat hodně prkenné animace, na svou dobu dobře. První polovina hry je takové klidnější pohodové postříleníčko, které tu a tam něčím naštve, ale převládají vesměs kladné pocity. V druhé polovině hry se to ale zvrhne v brutální řežbu s desítkami, možná stovkami vojáků. Už na střední obtížnost začne být hra pekelně tuhá a často i velice neférová, jelikož AI je úplně jedno, jestli je či není mezi ní a hráčem husté listoví. Po hráči jsou vyžadovány pekelně rychlé reakce a systém hry funguje na tom principu, že čím je nepřítel k hráči blíž, tím je přesnější a udává vyšší dmg. V závěru se často už tak titěrné mapy smrsknou na úzké koridory, kde jediná chyba znamená smrt.

Tenhle fakt by nakonec ani tak nevadil, protože na podobném pokus/omyl systému stavělo mnoho klasických akčních her - Chaser například. Zásadní problém vidím v tom, že tvůrci ze hry vyškrtli quicksave, díky čemuž je hra mnohonásobně těžší, než by ve výsledku musela. Ve hře se sice vyskytují tu a tam nějaké checkpointy, ale jejich umístění je velice nevyvážené a s blížícím se koncem jakoby tvůrci uměle navyšovali obtížnost právě jejich sporadickým rozmístěním.

A jelikož je Vietcong jedna z mých nejoblíbenějších FPS a rovněž se odehrává ve Vietnamu, nelze se vyhnout srovnávání. Men of Valor je oproti Vietcongu opravdu primitivní arkádová střílečka, která sice nepostrádá atmosféru, ale takový ten hlubší zážitek ji chybí. Působí možná o něco áčkovějším dojmem, ale ve všem ostatním zaostává. Zatímco ve Vietcongu se hráč mohl těšit z mnoha různých detailů a měl pocit jisté komplexnosti vyprávění - počínaje vlastním pokojem na Nui Peku, přes dobře napsané dialogy a charaktery postav, konče komplexními dlouhými a logicky vystavěnými misemi, kde se nemuselo nutně v jednom kuse střílet. Tohle všechno MoV nemá a omezuje se jen čistě na tupé střílení hloupě nabíhajících panáků, kde nějaká logika pohybu nepřátel nehraje roli. Mapy jsou maličké (za což pravděpodobně může nedostačující výkon tehdejších konzolí), a nepřátelé jednoduše vybíhají ve vysokých počtech z textur džungle. Nelogicky, pevně naskriptovaně, ze všech směrů a to i tak, že často a nečekaně vpadnou hráči do zad (a často se i spawnují hráči vyloženě před očima). A ono by to ani tak nevadilo, kdyby nemusel být hráč tak přehnaně opatrný a bát se každého pitomého skrytého nepřítele. Pro někoho je takový způsob hraní možná výzva, ale hra rozhodně není férová a i když se hráč naučí pozice nepřátel nazpaměť, často stejně záleží jen a pouze na štěstí.

Abych to tedy shrnul. Men of Valor mohla být velmi dobrá oddychová válečná akce, kdyby ji tvůrci nezkazili množstvím nedodělků, divnými design decisions a špatně nastavenou obtížností. Za mě tedy čistý průměr.

Pro: stále pěkná grafika, zábavné střílení, poměrně velký počet misí a jejich rozmanitost, je to hra z války ve Vietnamu a těch je jako šafránu

Proti: především absence quicksejvu, mise rozkouskované na kratičké úseky s častým loadingem, tupá AI, od druhé poloviny uměle navyšovaná obtížnost

+19

S.T.A.L.K.E.R.: Clear Sky

  • PC --
Ve dvatisícevosmym jsem CS rozehrál dvakrát, ale hektické války frakcí s neustálým časovým limitem, stornováním a zase naskakováním úkolů, respawnem nepřátel a nevábně vonící úvodní lokací (bažiny), mě od hry dokonale odradily. Nakonec jsem nahodil nejnovějšího Datastora, ke kterému jsem sice měl v CoP nemalé výhrady, ale zdálo se mi to jako nejrozumnější volba v aktuální nabídce modů.

CS se tak částečně stává trochu jinou hrou, proto celý komentář bude vycházet z dojmů datastorovi Renovy 3.13 a né vanilla verze...

Větší polovina hry se odehrává v recyklovaných oblastech původní ChoC, což pro mě bylo dost zklamání. Nějaké nové lokace ke kochání se tady sice najdou, většinu času ale člověk tráví na známých místech a škrábe si na hlavě, jestli jsou GSC tak líní nebo neschopní. Situaci nezachraňuje ani tragická náplň questů, které se soustředí prakticky jen na souboje s lidskými protivníky a ty jsou v datastorovi opravdu hardcore. Jedna rána = smrt. Proto jsem padal do mdlob, když mi spřátelená frakce dá úkol obsadit statek se třemi nepřáteli a následně zavolá, že když jsem to zvládl, mohl bych obsadit i druhý statek, kde je dvacet vojáků, zakopaných v budovách. Já, Mr. Makarov a půl zásobníku. Jasně, proč ne! Vy si klidně seďte na prdelích na svojí základně, já to tam zvládnu sám! Fuck that shit...

Od Limansku dál už je to lineární save/load shitstorm, ve kterém jsem navíc postupoval v noci, bez možnosti se vyspat, protože mě hra skriptovaně zabila při každém pokusu použít spacák. Se základním nočním viděním a rozbitým armorem bez možnosti opravy, jsem se dokulhal až do samotného finále, které bylo tak absurdně zmatené, že ani na youtube nejsou tři různé gameplay průchody stejné... Někteří stojí u Streloka, který se nehýbe a masírují ho brokovnicí v nose, jiní jej nekonečně snipují gaussovkou no a já se krčil za zídkou při přestřelce s monoliťáckým poskokem, když mi na obrazovku vyskočilo outro. Streloka jsem ani pořádně neviděl.

Podzemní atmosférické lokace skoro vymizely a CS se soustředí především na souboje s lidskými protivníky, většinou v neskutečných přesilách. Mutanta aby člověk pohledal, v Zóně to vypadá spíše jako na Vaclaváku a neuvěřitelně utahané pěší přesuny mohou vyvolat letargii až spánek.

K datastorovi a jeho výtvoru jen tolik - udělal toho dost pozitivního směrem k lepší hratelnosti (vymizel respawn, oprava chyb, eliminace časových limitů atd.), ale zároveň se uchýlil k dost nereálným vlastnostem zbraní a nevyváženého ekonomického modelu. Zbraně varšavské smlouvy mají všeobecně bezkonkurenční vlastnosti a žerou dostupnou munici. Všechno je přísně drahé a pokud u obchodníka prodám plně vylepšený kalach a koupím si něj rohlík, je tady něco v nepořádku...

Anyway, ačkoli furt nadávám, CS se nehrál zase tak špatně. Je to stále STALKER, svým způsobem unikátní střílečka v atraktivním prostředí Zóny, se svými klady i zápory. Podruhé už to hrát nebudu, ale pro doplnění příběhu a uspokojení mých stalkerovských choutek, posloužil CS dobře.

Hodnocení: ✰✰
+19

South Park: The Stick of Truth

  • PC 90
Zřejmě nikdy jsem se u hry tolik nezasmál jako tomu bylo u South Parku.

V zásadě si vyberte to nejlepší z různých sérií SP (mongolské hordy, emo děti, cartmanovy prdy, spoďárové skřítky, tajné vládní organizace, krabí lid, nazi zombie, Ala Gora a jeho man-bear-pig, atd. atd.), slepte to dohromady co nejabsurdnějším tématem (mimozemský útok / budování luxusního Taco Bell / tajný odbor plánující vyhození celého SP do povětří), vlepte k tomu hlášky odkazující na seriál samotný i na spousty dalších věcí (cartmanova pevnost Kingdom of Kupa Keep (KKK) a černoch Token hlásající cosi o tom, že KKK je to nejlepší, co ho v životě potkalo; Nedovo "Pamatujte, že můžete zabít cokoliv, pokud to bude v sebeobraně", Al Gorova "prezidentská" místnost, atd.
atd.
) a voilá, máte Stick of Truth. Navíc vše zpracované k nerozeznání od seriálu. Pecka!

Herní náplně jako takové jsem se trochu bál, protože opravdu nejsem velký fanda jRPG, ale zklamaný jsem určitě nebyl ani zde. Vývoj postavy je zjednodušen na dřeň, ale plně dostačující díky rozmanitosti a vtipnosti skillů jak vašich, tak vašich spolubojovníků. I když je pravda, že ke konci byly souboje už trochu repetitivní i díky své obtížnosti (jednoduchosti). Za celou hru jsem měl trochu problém prakticky jen s jedinou bitvou - souboj s Al Gorem v jeho skladové kóji, hrál jsem na střední obtížnost za kouzelníka (Cartman: A mage is like a wizard, only not as cool). Nakonec nelze nezmínit super hudbu a dabing.

Pokud jste fanoušky seriálu a Stick of Truth vás nějakým řízením osudu minulo, rozhodně po něm skočte. Stojí to za to!

Pro: SP se vším všudy - nekorektní humor, hlášky, provokace, atd.

Proti: místy repetitivní či zdlouhavé

+19

Resident Evil

  • PC 90
Do té doby, než jsem si zahrál Resident Evil, jsem byl velikým milovníkem Silent Hillu, ale nyní jsem i milovníkem Resident Evilu.

Říkal jsem si, proč to nezkusit, a kvůli příběhu hezky pěkně od prvního dílu. Bohužel se mi nepodařilo na mém počítači přes několikero nespočet pokusů rozjet Resident Evil z roku 1997. Tak jsem vzal za vděk Remasteru z roku 2015.

Mojí volbou byla hra za Jill Valentine, protože mi do toho zapadala lépe, a z pár ukázek, které jsem viděl, všichni hráli právě spíše za Jill (Neměl jsem vůbec potuchy, o tom, že má oproti Chrisovi určité výhody např. Lockpick).

Pustil jsem se tedy do hry. Pro mě to bylo něco okouzlujícího, protože rád prolézám různé místnosti a plním všemožné úkoly. Nezačal jsem příliš dobře, protože hned první zombie, kterou jsem potkal, tak mě zabila :-( Nejspíše to bylo dáno ovládáním, na které jsem nebyl zvyklý, a chvíli mi trvalo si na něj zvyknout.

Při prozkoumávání sídla, jsem objevoval různé poznámky a rozkrýval příběh rodiny, která v něm dříve žila. Atmosféra příběhu byla skvělá.

Nepřátelé zde hrají úlohu, kdy se vás snaží zakousnout, ale spíše vám blokují cestu. Většinou se kolem nich dalo proběhnout, ale pouze za předpokladu, že jste je povalili na zem nějakou střelou, nebo je rychle a šikovně oběhli, když k vám byli otočeni zády. Postupem času však přituhovalo, a tak už obíhání nebylo možné, především u takových těch zelených potvůrek s drápy, rychlými jako drak.

Jako klad, který napomáhal atmosféře byly pásky, přes které jste si ukládali pozici. Protože, když vám došli, museli jste hrát, dokud jste nenašli nové, nebo v horším případě nezemřeli. Jednou za hru, někdy ze začátku, jsem s tím měl problém, kdy jsem jich měl nedostatek, a musel jsem riskovat dlouhé a nebezpečné výpravy do neznáma.

Hudba a zvuky hře přidávali dostatečnou kvalitu a nijak nekazili hororovou atmosféru. Co mi vadilo, byl špatně zvládnutý dabing a cutscény, kde se často obraz předbíhal dabingu (nebo to bylo obráceně).

Již nyní se těším na další díly, které mám v plánu si v budoucnosti zahrát :-)

Pro: Atmosféra, příběh, hudba a zvuky, nemožnost ukládat kdykoliv se člověku zachce

Proti: Občas kamera a ovládání, cutscény

+19

Kult: Heretic Kingdoms

  • PC 70
Kult, který jsem hrál současně s Romčou na dvou PC, je druhou hrou, v níž jsem měl nainstalovanou slovenštinu. To by vzhledem k původu této diablovky sice dávalo smysl, ale tím hlavním důvodem bylo, že mi nešla spustit verze ze Score a na Steam verzi čeština nefunguje.

Inkvizitorka Alita, které lze vybrat vzhled, dvě dovednosti a přidat body ke čtyřem vlastnostem (boj, střelba, magie a rychlost), mi byla hned od začátku celkem sympatická. Pustil jsem se s ní do dobrodružství, spočívajícího především v likvidaci bezpočtu rozdílných nepřátel, ale našly se i klasické "najdi a přines" úkoly a nechyběl ani nákup nemovitostí.

Příběh je vcelku zajímavý a už kvůli jeho vyprávění pomocí statických obrazů mě jej bavilo rozplétat. Narazil jsem i na řadu knih, které příběh ještě trochu upřesnily. Určitě to však není hra pro věřící, protože na každém rohu jsem narážel na hlášky typu "Náboženství je mrtvé", na které odpověď většinou zněla "Smrt náboženství".

Než jsem našel prvního obchodníka, trvalo to celkem dlouho. Nevšiml jsem si totiž kováře v prvním městě, a tak jsem si říkal, jestli vůbec bude možné kupu nalezených předmětů prodat, případně nakoupit nové vybavení. Díky objemným batohům, které jsem postupně nacházel, nebylo třeba chodit do města tak často, a tak (až na výjimky) ani moc nevadilo, že zde není něco jako teleport.

Nejhorší lokací byla jednoznačně sedmipatrová jeskyně. S každým dalším patrem jsem si říkal, že už to musí skončit, ale ono ne, pokračujeme dále až do středu země. Ze začátku jsem se na normální obtížnost těžce protloukal jednotlivými lokacemi, s blížícím se koncem však byly boje stále lehčí a lehčí. Když jsem zrovna nezabíjel nějakou potvoru, mohl jsem kdykoli uložit svůj postup, což v každé hře vždy s radostí vítám.

Narazil jsem i na řadu bugů, kdy mi při nahrávání pozice občas problikávala obrazovka nebo některé předměty nešly sebrat, protože byly na nepřístupných místech, ale i tak určitě nelituji času, který jsem strávil s tímto nejlepším slovenským RPG.

Pro: Alita, příběh, knihy, batohy, systém ukládání

Proti: sedmipatrová jeskyně, ke konci nízká obtížnost, bugy

+19

Mass Effect: Andromeda

  • PC 85
Sice se mi původně k tomu nechtělo psát nic, ale nakonec jsem si stejně nemohla pomoc.
Když jsme slyšela první zmínky o Mass Effect Andromeda, tak to šlo mimo mě, protože jsem v tý době viděla Mass Effect možná tak na plakátě v herním obchodě a za to, že jsem se vůbec pustila do prvního dílu a později si zamilovala celé Mass Effect univerzum vděčím @gordon :D
Ok, ale k věci.
Schválně jsem nesledovala skoro žádné dění okolo, abych na sebe zbytečně nepřenesla zbytečně velký hype a pak byla zklamaná. A vyplatilo se to!
Hned po pár minutách hraní mě zaujaly novinky jako jetpack, který mě celou dobu spolu s využitím dashe hrozně bavil a urychloval pohyb po mapě i na bojišti. Co se mi taky hrozně líbilo, tak animaci při příletu Tempestu k nějaké planetě nebo jiným objektům. Ke konci, když pak lítáte z planety na planetu to ale začíná být lehce otravné a zdržující.
Co se postav týče, mám ráda všechny, což bych u Mass Effect říct nemohla, protože Ashley mi pila nervy už od začátku (RIP). Hrála jsem teda za defaultního Scotta a fakt jsem si ho oblíbila, působí na mě sympaticky a některé jeho hlášky mě rozsekaly. Z posádky mi k srdíčku nejvíce přirostla Vetra, protože turian a protože je prostě naprosto skvělá, taky jsem si hrozně oblíbila Dracka, protože s kroganem je vždycky sranda a můj nový spacebro místo Garra byl jednoznačně Jaal. A samozřejmě Gil, protože s tím měl můj Scott romanci. Což je ostatně věc, o které bych chtěla mluvit. Nelíbí se mi, jak jsou nespravedlivě udělané romance. Stačí porovnat romanci Cory a Gila, zatímco Cora je naprosto výborně propracovaná, Gil je... odfláknutý. Jo, argument, že je pořád více hráčů než hráček a gayů je v herním průmyslu málo je irelevantní a nesmyslný (zkuste si do vyhledávače na tumblr napsat Scott Ryder!) Co se dalších vztahů týče, Turian ask task byl pro mě jeden z oblíbených, protože Avitus zničený z toho, že nemůžou najít turianského pathfindera a ještě k tomu dodal, že "On je pro mě ale něco víc, než jej pathfinder, musíme ho zachránit" aawr, to bylo tak hezký a jako první mě napadlo,
že by bioware konečně přidal do hry i gay turiany.
Jako jednu z nejlepších postal považuju Reyese, který je prostě týpek. A fakt mě hrozně štve, že mi nešlo mít romanci jak s Reyesm tak s Gilem a štvát mě to bude ještě dlouho xD
Co se gameplaye týče, přišel mi zábavný, občas trochu stereotypní, ale to je snad v každé hře, kterou se snažíte projít na co nejvíce procent. Hra navíc trpí "syndromem Mafie", akorát to není jen v rámci jedné mapy, ale v rámci celé Andromedy. Dostanete úkol na Nexusu, abyste jeli na Kadaru, odkud vás pošlou na Eos, kde vás zase pošlou na Nexus a tam zase na Havarl,... No, začne vás to pak pěkně štvát. :D Vedlejších úkolů je tam plná... fakt hodně. Dělala jsem je asi 10 dní v kuse od rána do noci, abych pak v klidu mohla dodělat hlavní dějovou linku, a pořád přibývaly a nechtěly mizet. Co ale dávám jako velké plus tak loyalty missions, každá byla jiná a všechny byly zábavné. Nejvíce jsem se nasmála u Liama. Oceňuji nápad s hraním si s gravitací, to bylo skvělé oživení hry
Navíc je Andromeda hrozně otevřená, co se boje týče. Schopnosti si můžete mixovat jak chcete, výběr zbraní je poměrně velký a brnění si taky můžete vylepšit dle libosti. Navíc je tam ještě dost možností v craftění, takže si myslím, že si nikdo na nic nemůže stěžovat.
Nová rasa- Angara- mi přirostla k srdíčku stejně jako turiani v ME1. Krásná a zajímavá rasa, za kterou jsem hrozně ráda.
Ke grafice nemám žádné připomínky, level design je krásný. Do Havarlu jsem se zamilovala okamžitě, tam prostě chci žít. Jak všichni řeší špatné animace, tak ty mi nevadily a nepřišly mi ani tak špatné, ale hádám, že tohle je hodně subjektivní vnímání.
Dějovou linku bych vůbec neporovnávala s původní trilogií Mass Effect, protože bylo jasně řečeno, že jde o novou sérii. A příběh Andromedy mě bavil, přišel mi zajímavý a užila jsme si ho. (To ale bude tím, že nejsem takový ten "scifař", takže jsem nehrála, neviděla ani nečetla tolik "normálních" a "klasických" sci-fi, abych to dokázala porovnat, jestli jde o klišé nebo ne)
Závěrem, Andromedu v žádném případě neberu jako průměr hru, hrozně mě to bavilo, možností jak hru hrát je spousta a rozhodně bych po Andromedě sáhla znovu.

Pro: Postavy, poměrně velká svoboda pro hráče, hodiny zábavy, prostředí a planety, atmosféra, hlášky, loyalty missions

Proti: Syndrom mafie, po desítkách hodni hraní stereotypnost,

+19

The Cat Lady

  • PC 70
Herní výzva 2017 - 9. Kamarád doporučuje!

Chtěl jsem nějakou hezkou 2D adventuru, což Drolinovi asociuje barevnou, skvěle nakreslenou a zábavnou hru a doporučil The Cat Lady, tedy hru, která není ani barevná, ani skvěle nakreslená a občas ani zábavná. Takhle dopadnete, když poslechnete proradnýho komouše! :D

Upřímně můžu říct, že takhle vyndanou hru jsem snad ještě nehrál. Do této chvíle pro mě byl král depresivních her Fahrenheit, ale milá Kočička ho svou packou rozdrtila jak mravence kladivem a ještě mu nachcala na hrob. Vzhledem k tomu, že jsem od hry čekal něco trochu jiného a na takovou dávku deprese jsem nebyl připravený, mě hraní ze začátku vůbec nebavilo a musel jsem se do něj nutit (debilní Herní výzva), ale cca od třetiny mě to fakt chytlo a až na pár míst jsem si ji už pořádně užíval.

Grafika je sice hnusná, ale to u této hry vůbec nevadí, ba naopak. Hrubě nakreslená pozadí sem sednou, pouze na kostrbatý model hlavní postavy a její toporný pohyb jsem si nezvykl do konce hry. Vyzdvihnout musím parádní hudební doprovod, dabing se rovněž povedl, i když u něj je znát, že byl dělán na obyčejný mikrofon někde doma v pokojíčku (během rozhovorů je slyšet šumění na pozadí). Menší výtku mám rovněž k ovládání, k čemuž slouží pouze kurzorové šipky a občas je to opravdu o nervy.

Klíčovým prvkem hry jsou rozhovory a postupné odkrývání minulost převážně hlavní postavy a zde musím tvůrce pochválit, protože např. scéna kdy Susan popisuje svoje manželství a jak přišla o dceru jsou opravdu hodně silné.

The Cat Lady je adventura s brilantním příběhem plným deprese, zoufalství a děsu, s parádně napsanými dialogy a mrazivým audiovizuálním zpracováním. Není to sice můj šálek piva, ale zklamaný rozhodně nejsem.

Pro: Příběh a dialogy, povedený audiovizuál.

Proti: Toporné pohyby postav, horší ovládání, depka jako prase.

+19

Hard West

  • PC 70
Neokoukaná tématika Hard Westu v sobě ukrývala velký potenciál, který ale nakonec zůstal naplněný jen z části - pravděpodobně kvůli nezkušenosti vývojářského týmu. Ale popořadě.

Atmosféra a setting jsou rozhodně na jedničku. Pořádně temný a drsný divoký západ, kde je skoro každý včetně vás pořádný hajzl, satanista, blázen nebo všechno dohromady. Typických kladných hrdinů je málo a všichni nakonec skončí špatně. To funguje skvěle, je akorát škoda, že příběh nakonec tak nějak vyšumí do prázdna. Jednotlivé scénáře jsou zajímavé, pestré a dobře napsané, ale dohromady netvoří uspokojivý celek a většina příběhových linek prostě skončí bez velké fanfáry. Rozhodně to není něco, kvůli čemu se Hard West vyplatí hrát.

Kladně hodnotím taky nápad rozdělit hru na scénáře, které mají každý radikálně odlišnou strategickou mapu - v jednom scénáři těžíte zlato, v jednom scénáři velíte výpravě do neprozkoumané džungle, v jednom scénáři jste vynálezce, hledáte plány na různé vychytávky a postupně přicházíte o rozum... každá z osmi misí má vlastní gimmick, které sice nejsou všechny úplně domyšlené, ale rozhodně nedojde k stereotypu.

Co se týče taktického gameplaye, po pohledu na první screenshot je hned jasné, kde se nachází inspirace autorů. Je to XCOM a Hard West má všechno, co k takovému XCOM klonu patří - pohybový systém založený na dvou akčních bodech, systém krytí full/half cover, dva aktivní předměty v inventáři a speciální schopnosti. Hráči znalí XCOMu budou hned jako doma.

Hard West oproti XCOMu přichází s několika zajímavými změnami. Tou nejzásadnější změnou je ukazatel štěstí, který odbourává RNG, co se týče šancí na trefu - pokud máte menší než 100% šanci, tak se ta šance odečte od štěstí vašeho cíle. Pokud se po odečtení ocitne nepřítel v mínusu, tak ho váš výstřel trefí a štěstí se mu trochu regeneruje. Je to takové příjemné rozšíření, díky kterému můžete strategicky využívat i výstřely s malou šancí na zásah a nemusíte se rozčilovat, protože vaše postava minula výstřel s 95% šancí - za to si vždycky můžete sami, protože jste si to špatně spočítali. Hard West taky klade daleko větší důraz na manévrování - zvýšený důraz na cover a absence alternativy overwatch dělá souboje dynamičtější a zajímavější.

Což jsou všechno změny, které ve vakuu zní dobře, ale je tam jedno velké ale. AI je docela blbá a neumí s těmihle úpravami XCOM šablony dost dobře pracovat. Nevybírá si cíle podle zbylého štěstí, je víc než ochotná střílet na cíle v plném coveru bez snahy o manévrování a nechá se velmi snadno vyprovokovat k přesunu do pro vás výhodnější pozice. K tomu přidejte speciální schopnosti v podobě pokerových karet, což je sice zajímavý systém, ale máte je až na výjimky k dispozici jen vy (což v rámci příběhu někdy dává smysl, někdy ne) a panáci řízení AI se vám nemají jak vyrovnat. Drtivá většina encounterů se dá skoro okamžitě vyhrát (nebo minimálně získat obří výhodu) pomocí kombinace schopností Equality a Shriek a až vám přejdou do krve, ani na těžkou obtížnost nejsou souboje velká výzva. To nemusí být nutně nevýhoda a i mě souboje pořád bavily, ale přijde mi, že spíš než záměr autorů za to může nezvládnutá AI.

Chtělo to ještě trochu doladit a domyslet a mohlo z toho být něco skvělého. Takhle je to jen slušná jednohubka, kterou za patnáct hodin dohrajte, řekněte si, že to je fajn a za rok si na ni nevzpomenete. Pokud vás láká tématika, směle do toho, pro milovníky tahových strategií se najdou lepší alternativy.
+19

Mafia III

  • PC 75
Úvod do deja
V koži Lincolna Claya sa vydáme na cestu pomsti talianskej mafii vedenej donom Marcanom.

Plusy hry
➤Hlavná zápletka: mne osobne sa veľmi páči aj ked´ niekomu môže prísť celkom klišé. ( Mňa jednoducho hry kde je hlavným motívom pomsta vždy lákali )
➤Lincoln Clay: celkom simpatický rambo ktorý sa nikoho ani ničoho nebojí
➤Donovan: vedlajšia postava ktorú som si veľmi obľúbil hlavne kvôli potitulkovej scéne.
➤New Bordeaux: či už mesto alebo celková mapa bola veľmi pekne spracovaná
➤Hudba: asi najvačší plus hry
➤Misie v ktorých trebalo zabiť kápov: keby tam ostali len tieto misie a ostatné bi sa vyškrtli vôbec by to neuškodilo
➤cutscený: niekedy až filmovo pojaté čo hre za mňa určite pridalo

Mínusy hry
➤Obsadzovacie misie: najvaší misus hry a vec ktorá hre najviac uškodila, hlavne preto pretože asi 60% tvoria tieto misie
➤občasné bugy
➤optimalizácia
➤vedlajšie misie pre spoločníkov: podľa mňa veľká zbytočnosť a stráta času
➤AI nepriateľov

Záverečné zhrnutie:
Určite sa nepridám k ľudom ktorý túto hru len kritizujú ale taktiež musím povedať ža to nieje jedna z mojich najlepších hier. Určite doporučujem skúsiť ale nad 10€ ju nekupujte. A nakoniec asi len to že keby sa hra nevolala Mafia III tak by určite mala lepšie hodnotenie.

➤Čas strávený v hre: 25 hodín

HODNOTENIE-75/100%

Pro: dej, Lincoln, Donovan, New Bordeaux, songy, cutscény

Proti: obsadzovacie misie, bugy, optimalizácia, AI

+19

Day of the Tentacle: Remastered

  • PC 70
Herní výzva 2017 - 6. Šedá myška

I přes obrovskou popularitu původní adventury Maniac Mansion i pokračování Maniac Mansion: Day of the Tentacle jsem se k nim já osobně nikdy nedostal. Ano, slýchával jsem o nich hodně, i příběh jsem si poskládal, ale v životě jsem je nikdy neviděl. Byl jsem proto nadšený, když se na moderní vlně grafických remasterů svezl i tento kousek. Nevím, proč se autoři rozhodli pouze pro druhý díl, ale i tak jsem byl rád alespoň za něco.

Graficky se remaster povedl na jedničku, což je možné si kdykoliv ověřit stiskem F1, kdy se hra bez jakékoliv prodlevy okamžitě přepne do originálního vzhledu včetně původní MIDI hudby. Do moderního pláště se také předělalo ovládání přes kontextové menu na pravém tlačítku myši. Odpadá tak otravné klikání na "take", "talk to", apod.

Hratelnost není špatná, ale asi bych si užil hru více se znalostí původního originálu. Takto mi to vychází pouze na lehce nadprůměrnou adventuru, kterou jsem si sice zahrál s chutí, ale nedokážu na ní vypíchnout něco úplně supr čupr dupr.

Pro: Audiovizuál s možností přepnutí do původní podoby; příjemné ovládání.

Proti: Celkem krátké; bez znalosti originálu to není žádný zázrak.

+19

Perdition's Gate

  • PC 90
Perdition´s Gate - druhý komerční megawad z dílny Wraith Corporation, také s českým zastoupením Pavla Hodka pod nickem “Czech Doom Guru”, jsem proběhl takříkajíc jedním dechem. Takřka vzápětí po ukončení prvního megawadu z řady - Hell to Pay. Hlavním koordinátorem projektu je známý level designér Tom Mustaine, pozdější zakladatel a vůdčí persona Ritual Entertainment.

Zatímco Hell to Pay se vyznačoval propracovanou příběhovou kampaní, inteligentním level designem a přepracováním podstatné části modelů protivníků do futuristické podoby, aby respektovaly duch podávané story linky, Perdition´s Gate se prezentuje poněkud jinak. Sice má také příběh (který jsem v rychlém tempu ani nevnímal), nové textury i soundtrack. Ale nepřátelé jsou zachováni v původním provedení a hratelnost a design jsou uzpůsobeny hlavně velice rychlé akci. Takže příběhový podkres a komplikované puzzly jsou notně upozaděny.

Jednotlivé mapy jsou většinou kompaktní, nejsou veliké co do rozlohy i počtu nepřátel. Jedná se mnohdy takřka o arénové levely často se symetrickým designem uzpůsobeným pro akci, tudíž si dovedu představit zajímavá multiplayerová klání v některých úrovních. Bloudit víceméně nemusíte, průběh mapami je lineární a bez zádrhelů, tedy až na drobné výjimky. Nové textury příjemně oživují prostředí, což dává nový svěží vzhled někdy stereotypnímu doomovskému světu.

Zpočátku hra ubíhala ve zdánlivě klasickém tempu v tech based levelech, které, ačkoliv velice propracované, zdánlivě neprozrazovaly nic zvláštního. Ale od druhé třetiny Perdition´s Gate vyjevila plně svůj charakter popsaný v předchozím odstavci. Počet nepřátel není velký, mnohdy jen několik desítek, často i pod chabých 50, ale kompaktní a těsné prostory nabízí hektické souboje. Navíc autoři mají cit pro strategické umístění monster, takže se někdy zapotíme. Mutanti se často teleportují na různá místa úrovně, takže i zdánlivé vyčištění prostoru není 100% záruka klidu, Pokud by bylo více monster, tak bych se nebál styl hry zařadit až do slaughterfestu,

Celkově ale není Perdition´s Gate nadměrně obtížný, hra velice rychle odsýpala a za 2 dny jsem měl hotovo, nečekal jsem takové tempo a až tak rychlé ukončení. Hráči hloubající nad secrety a milovníci rozsáhlých úrovní jistě budou zklamáni. Ale nic nemění na tom, že hru jsem si velice příjemně užil a můj zážitek byl dokonce lepší než z Hell to Pay.

Jedinou vadou na kráse jsou dva tajné levely, při jejichž tvorbě museli designéři používat velmi kvalitní materiál. Protože tyto dva levely jsou totální úlet. Směsice sněhobílých nebo naopak tmavých stěn, nepřehledné lokace s prapodivnými hádankami, navíc pod GZ Doomem s bugy, byla těžká desiluze. Možná je lepší do secret levelů vůbec nechodit a tyto dvě šílenosti nechat ladem. Za ně dávám procenta dolů, jinak by Perdition´s Gate nemělo chybu.

Pro milovníka akce a zejména Doomu je tak tento poněkud kratší megawad povinností. Neexceluje dlouhou herní dobou, ale nepřetržitou vyladěnou akcí a skvělým designem. Tedy až na secret levely.

Pro: Nové textury a grafika. Zábavná rychlá hratelnost. Vyvážená obtížnost akce.

Proti: Secret levely. Krátká herní doba.

+19

The Elder Scrolls V: Skyrim

  • PC 90
Skyrime Skyrime, co s tebou? Jak tě ohodnotit?

Tak když bych to chtěl shrnout do jedné věty, je to prakticky zářný příklad stylu Bethesdy. A to nemyslím nijak špatně, hry od nich jsou jedny z mých nejoblíbenějších, Fallouty prostě žeru, ale pořád se nám tu opakují podobné chyby. No zkusím to vzít nějak popořadě.

Grafika a zvuky jsou dle mého velice dobré. I když hra už není žádná novinka, pořád se na grafiku dobře kouká, prostředí žije, jsou tu roviny i hory. Všechno je vymodelováno velice hezky a uvěřitelně, pohyb po mapě prostě člověka baví. A navíc pokud jde o grafiku, Skyrim má výhodu v tom, že se dá úplně snadno namódovat, takže není absolutně žádný problém si na Steam Workshopu či jinde postahovat několik módů, které ji dokáží vylepšit až k nepoznání (většinou teda je to ale znát na nárocích hry). V základu je to typická Bethesda, nejsou to žádné grafické orgie, ale dobře se na to kouká, a byť nepůsobí ani v době vydání nijak extra moderně, tak nemá problém vypadat koukatelně i po pár letech.

Množství úkolů je rozsáhlé, a opět jako třeba u Falloutu platí, že základní linie hry není příliš obtížná ani těžká, dá se dokončit relativně rychle, ale opět tvoří spojnici mezi kvantem dalších epizodních questů. Bohužel ani tady se nevyhnuli hromadě generických úkolů dojdi tam/seber tohle/osvoboď tohodle/zab tohodle. Tyhle úkoly se stále opakují a není to zábava. Kvalita questů je různorodá, od typu ať už to mám z krku, po škoda, že je konec. Ale celkově je to velice dobré, Skyrim nabízí opravdu spoustu herních hodin. A jako typické RPG, můžete věnovat čas i zlepšováním vlastností a dovedností postavy (mimochodem tu si můžete udělat doslova jak chcete, od bílé rasy císařské po kočku a ještěrku, a upravit vše od výšky nosu a huňatosti obočí, no takový The Sims ve Skyrimu). Můžete se učit kouzlit, kovat si zbraně či brnění, bojovat různými druhy zbraní, krást…Tady není co vytknout, postavu si lze opravdu „vychovat“ k obrazu svému, takže ať má hráč jakoukoli náturu, tady si přijde na své.

Herní principy i ovládání jsou slušné, dá se s tím sžít, ale třeba takový inventář, tak ten je hrozný. Jak toho má člověk víc, tak v tom něco hledat je zážitek (i proto existují módy právě na provedení inventáře). Sice jsem někde četl, že za to mohou konzole, ale podle mne ten inventář prostě zvorali. Souboje jsou někdy tak zvláštně nevyvážené, že nějakého trasořitku pomalu nemůžu zdolat, a pak obřího draka vezmu dvakrát kladivem po hlavě a šmitec.

Společníci jsou taky tak napůl cesty, je jich velké množství, že je člověk ani pomalu nemůže pořádně odzkoušet, na druhou stranu strašně opakují svoje výroky a neustále stojí v cestě, tak že často ani nemůžete projít dveřmi.

Rychlé cestování je fajn a navíc nutnost, protože běhat pokaždé po celé mapě je opravdu nepředstavitelné. Kůň bohužel moc nepomáhá, cestování s ním není nějak znatelně rychlejší než pěšky (opět, existuje mód). Dobrý doplněk je vozka, který Vás dokáže odvést od velkého města k ostatním velkým městům., zezačátku to pomůže při objevování mapy (a později už člověk používá jen fast travel).

Co je obří problém jsou Bethesdovské typické bugy. Kolik úkolů mi už nešlo splnit, protože se to a ono zaseklo, nebo jsem je splnil a nešly dokončit, protože ten poslední skript nějak zůstal viset, a k tomu různé grafické „zajímavosti“ (třeba pokud v Bílém průsmyku místo oživení starého stromu zasadíte nové semínko, tak ten nový strom sice hezky roste, jenže tak nějak skrz ten starý, očividně jej zapomněli nechat odstranit).

A dalo by se toho napsat hromady a hromady dalšího, ale nebudu už to natahovat. Když to shrnu, Skyrim má docela dost větších či menších chyb, ale to nemění nic na tom, že je to epické výpravné RPG, kde se hraním dá strávit velké množství hodin. A baví to dokonce i přítelkyni :-)

Pro: Velké množství úkolů, slušná grafika i ozvučení, RPG prvky, snadná modifikovatelnost

Proti: Bugy, generické úkoly, inventář

+19

Blood II: The Chosen

  • PC 70
O Bloodu 2 jsem psal u komentáře k Sinu, že si ho přes minimálně dvojité dohrání vůbec nevybavuju. A není se čemu divit, protože tohle je jedno z nejdivnějších herních pokračování, co jsem viděl. Kromě hlavního hrdiny a pár zbraní nemá prakticky vůbec nic společného s prvním dílem. Změnil se příběh, vizuál, atmosféra, prostředí, zmizela hororovost a v podstatě i humor. Ale popřadě.

Caleb už se neachází v roce 1928, ale o sto let později. Z temného kultu Cabal plného zombie, mnichů a monster se stala korporace se speciálními jednotkami a vrtulníky.. A Caleb nemá jinou motivaci, než nakopat prdel novému vůdce Gideonovi, protože mu vykolejil vlak. Honí se za ním přes 3 epizody, nakonec se k tomu přidá i nějaké prolínání realit a záchraná starých známých, ale celé je to na okraji jak příběhu, tak Calebova zájmu.

Změnila se i grafika a s tím i celá atmosféra. Litech engine byl špičkový, takže grafika vypadá i letech výborně, teda pokud se tvůrci nerozhodnou že bude černočerná tma. To Vám pak nepomůže ani zabugovaná baterka, která svítí jak se ji to hodí a na některé povrchy světlo odmítá reagovat. Bohužel atmosféra jedničky plné starých domů, kobek, jeskyní a chrámů je pryč. Dvojka je tradiční a projdeme si různé stokrát viděné laboratoře, kancly, základny. Občas se najde skvělá výjimka typu vzducholoď, ale občas naopak tvůrci recyklují až za hranu - 3x se vrátíte do vlaku, několikrát si projdete jedno patro kanclů či stanice metra.

Spolu s grafikou se vytratily veškeré odkazy, atmosféra, hororovost a humor. Ano Caleb občas něco zahláškuje a mezi epizodami jsou nějaké humorné popisky, ale není to vůbec vtipné. Zůstala tak obyčejná, tradiční a mimořádně krvavá střílečka v pělné grafice, což by nebylo málo.

Monstra celkem ujdou, sice u počátečných slaboučkých agentů jsem měl pocit že lovím nějaké mrňavé blechy, ale nakonec se dočkáme pár pěkných kousků korunovaných opravdu luxusním finálním bossem. Nejvíce času ale strávíte bojem se speciálními jednotkami, které moc nevydrží, ale umí nepříjemně překvapit.

Zbraní je moc. Přesněji 17 a poberete jich jen 10, což samozřejmě znamená, že něco musíte oželet. A ne že by to byl takový problém. Tvůrcům se podařilo ve zbraních zpackat co se dalo. Je tu dvojice naprosto slaboučkých raketometů. Rotačák který se roztáčí tak dlouho že než se roztočí jste mrtví. Naprosto neúčinná pistole na světlice a voodoo panenka. Tesla kanón, který Vám nablízko ubere víc než monstra. Zbytečné pistole, SMG (všechny zbraně na olovo používají stejné náboje). Naopak sniperka zabije jednou ranou prakticky cokoliv, totéž platí o dvojici upilovaných brokovnic a na rychlejší souboje postačuje slabší, ale funkční útočná puška.

Přes veškeré výtky by byla dvojka Blooda celkem pohodová střílečka, jenže pak jsou tu ještě bugy a to šílené. Hra (GOG verze) se v některých rozlíšeních prostě nespustí. Po chvíli se Vám začne třeba ruka se zbraní jako u Parkinsona, což vyřeší konzole a napsání "maxfps 60". Bohužel při každým loadu to musíte udělat znova, pokus o zápis téhož do autoexecu nezabral. Občas vypadnou textury, kusy těl a nábytku visí ve vzduchu, některé dveře prostě neotevřete i když předtím oteřít šly, Příšery se zasekávají, mrtvoly při loadu ožívají, občas někde prostě neprojdete, lezení po žebříku je horor.

Zkrátka a dobře, pokud odhlídnu od toho že jde o pokračování a přivřu oči na bugy, tak je Blood 2 nenáročná, svižná a krvavá střílečka, která mě sice chytla a nepustila, ale jako předtím si z ní za chvíli nebudu nic pamatovat.

Pro: Pěkná grafika, krvavost, svižná akce bez záseků

Proti: Neskutečně zabugované, abscence všeho, co se mi líbilo na jedničce

+19 +20 −1

Until Dawn

  • PS4 95
Interaktivní filmy a seriály pod krutovládou Dejva Klece a Telltale nijak zvlášť v lásce nemám. Kombinace hratelnosti stojící striktně na květéčkách a většinově mizerného writingu prostě smrdí, takže u většiny si vždycky říkám, o kolik lepší to mohlo být jako normální hra, popř. normální filmová tvorba. Ovšem Until Dawn pro mě existenci tohoto žánru naprosto opodstatnil.

Coby dosti vytříbené béčko to má naprosto famózní lekačky, jedny z nejlepších napříč všemi médii, a dost možná ty vůbec nejlepší v rámci her ever. A nedosahuje se jich skrze lacinost, nýbrž skrze pečlivě budované napětí, nesmírně hutnou atmosféru, bezchybné dávkování, a až maniakální průzkum, který tvůrci v základu podstoupili. Je jich relativně hodně, ale do louží předvídatelnosti se neponoří nikdy, takže sklízí úspěch takřka až do konce. Na anti-imerzivní interaktivní snímek vskutku působivé.

Má to motýlí efekt zakomponován jakožto stěžejní fíčurku. V teorii de facto stejný bulšit, jako nekončící telltejlovské připomínky toho, kterak si ten či onen NPC jouda bude pamatovat každý uniklý pšouk, ovšem v praxi vcelku nebe a dudy - tady se opravdu situace odvíjí jinak v závislosti na hráčových rozhodnutích, a taky neopomeňme tu roztomilou skutečnost, že tu vskutku může zemřít naprosto kdokoliv, stejně jako můžou všichni přežít. S lidovou délkou cca sedmi hodin to bůstuje znovuhratelnost jaxviňa.

Má to naprosto parádní collectibles ve formě zdejších vodítek a totemů. Tušil jsem, že to bude vrchovatě nadbytečná pičičárna do počtu, a byl jsem vedle jak ten Jaryn. Postavy s oblibou v dialozích zmiňují tyto své nalezy, a jejich následný pohled na věc je notně posilněn. Prakticky tyto totemy hráčovi dávají krátké úryvky toho, co se může v brzké budoucnosti odehrát. Hráč tak získá menší šanci se lépe připravit. Faktor překvapení tím ovšem netrpí, protože to jsou opravdu hodně krátké, většinou kontextu zbavené úryvky.

Má to fantastický hudební doprovod. Bez prdele jedno z da best hororových OST, jaké jsem kdy slyšel. Bezmála každá skladba naprosto dokonale doprovází každý napínavý moment do té míry, že to se mnou opravdu citově mávalo, ale zároveň jsem neměl prostor či iniciativu se přehnaně zaposlouchávat a tím se distraktovat. Debilně se to popisuje, takže jednoduše - funguje to kurva dobře.

Mno a taky to má Péťu Stormare, který napříč celou hrou hráče vyloženě profiluje, na základě čehož se pak mnoho věcí odlišně přizpůsobuje. Upřímně vůbec nechápu, co to v tý hře dělá, ale buřt s tym, z míry mě to vyvádělo s absolutním přehledem, a věřím, že o nic jiného ani nešlo.

Until Dawn by nefungoval jako klasičtější survival horror. Stejně tak by nefungoval jako normální film či minisérie. Funguje právě a výhradně jen díky tomu, že je to interaktivní film. Tím pádem je to automaticky ten nejlepší interaktivní film, s jakým jsem doposud měl tu čest. Áno, pompézní produkční hodnoty, hvězdné obsazení a kvalitní výkony taky udělaly své, ale rozumíme si.

Pro: Vysoce znovuhratelné; kvalitní writing a VA; příběhově je to béčko té nejlepší sorty; bravurně budované napětí a následné lekačky

Proti: Květéčka umí být pěkně frustrující; screen time jednotlivých postav je silně nevyvážený

+19

Silent Hill: Downpour

  • PS3 --
S Downpour je to těžké. Pod tlustou slupkou špatné optimalizace, těžkopádných soubojů, nejasných hádanek, nevhodně rozestavěných save-pointů a některých nezábavných pasáží, se skrývá jeden z nejlepších Silent Hillů vůbec.

Tak předně - neustále to laguje. Je to otravné a maximálně nasírací. Donebevolající amatérismus. Takhle si optimalizaci na uzavřené platformě (PS3) nepředstavuju. Souboje s chladnými zbraněmi tvoří hlavní pilíř akční složky a zrovna dvakrát se nepovedly. Postava často zalockuje na nepřítele válejícího se po zemi místo toho, co do mě zrovna buší, nelze uskakovat útokům a zbraně se po několika zásazích rozpadnou. Minimálně u protipožární sekery je to poněkud zvláštní. A samozřejmě lagování při souboji je no comment. Hádanky? Několikrát jsem se musel podívat do návodu, protože se jednalo o naprostou zhovadilost. Příkladem budiž hned první hádanka ve freeroam Silent Hillu, kde bylo potřeba odvolat policejní hlídky. Opravdu, na té tabuli s čísly hlídek byla jasně vidět "8" a né "B". Save-pointy? Není nic příjemnějšího, než půl hodiny prozkoumávat budovu, krůček po krůčku se snažit nasávat atmosféru, abych pak narazil na hádanku a nemohl si u ní uložit! Já chci jít spát a nechat si na to ráno, to ale musím zase prolézt celou budovu znova!!! Herdekfilek. Nezábavné pasáže? Hlavně Otherworld, kde je potřeba neustále před čímsi utíkat a pak taky finální část ve vězení nebyla nic nepříjemně příjemného.

Ale - příběh je fajn. Pochopitelný, na poměry Silent Hillu. Nápad s volným pohybem ve městě mi přijde výborný. A vedlejší úkoly taky! Sice odměnou je spíše jakési uspokojení duševna, ale proč ne. Atmosféra má grády, několikrát jsem se lekl, nenuceně a přirozeně. Ulice Silent Hillu vykouzlí dobrou atmosféru a když do toho začne pršet, je celkový dojem parádní.

Downpour dělala česká Vatra pro Konami. Zajímavé je, že na české poměry je to hra velice nadprůměrná a je až neuvěřitelné, jak moc se autorům povedla. Má svoje mouchy, ale převládá u mě spíše pozitivní dojem. Way to go, Vatra!

Btw, úplně mě minulo datum vydání. Marketing nějak zaspal...

Hodnocení: ✰✰✰
Herní doba: 18hod 23min
+19

Bloodborne

  • PS4 95
Velmi chvályhodný upgrade Databáze mi umožnil rozdat hned několik zasloužených vysokých hodnocení PS4 exclusive hrám. Bloodborne je stejně tak exkluzivní jako nemilosrdná hra, která mě svého času zcela pohltila tak, že jsem se po překonání první krize, kdy jsem do Googlu zadala "Bloodborne too hard unplayable" pak nemohla několik večerů odtrhnout od prolézání stok, temných lesů a ponurých hradů plných bizarních, krvelačných příšer. V paměti mi kromě zpívajících mozků, posměšku "Oh Amygdala, Amygdala have mercy," utkvěly i všechny ty geniální zkratky, na které na ten dvanáctý pokus najednou přijdete.

Hned po dohrání Bloodborne jsem si impulzivně pořídila nejnovější Dark Souls a --- nic. Nevím proč, protože středověké prostředí mě většinou automaticky baví, ale prostě mi to v tomto případě nic neříkalo. Zato Bloodborne mi říkalo hodně - hned od prvního momentu, kdy se probudíte v nepříliš hygienicky působící klinice, absolutně nevíte, kdo jste, co hledáte a co se vůbec děje, co je proboha "Paleblood" a proč vás ty nehezké bývalé osoby s vidlemi nemají rádi, mě to bavilo. Pak sice přišla ta zmiňované fáze bezmoci, kdy mě asi tak patnáckrát za sebou zabil jeden z prvních bossů Father Gascoigne, až mi to najednou začalo jít.

Bloodborne pro mě se svými omšelými budovami pod krvavým měsícem, na kterých se v pozdější fázi noci najednou objeví gigantická monstra, prostě oslovilo. Vyhovovala mi mechanika boje, ač mi tedy hodnou chvíli trvalo, než mi došlo, že úspěch tkví ve výstřelu ve správnou chvíli. Vyhovoval mi i útržkovitý příběh, který navozoval dojem toho, že se pod těmi střípky informací skrývá něco hlubokého. Líbila se mi hrůzostrašná a na první pokus smrtelná monstra a ty momenty, kdy už všechny namachrovaně kosím Ludwig's Blade a najednou šup šup a jsem zase ve snu ... prostě ta kombinace nejasnosti, neúprosnosti a pseudoviktoriánských staveb na mě fungovala. A když se ze mě nakonec stal nový Gehrman, no, mohlo to být horší, opravdu by mě bez návodu nenapadlo, že smyslem těch pupečních šňůr je, že je mám sníst....

Pro: náročná hra s velmi svébytnou atmosférou

+19

The Evil Within 2

  • PC 90
Herní výzva 2017: "Šedá myška"

Pořád je hra v šedém hodnocení a nemá žádný komentář. Správný čas zde něco napsat. Na druhý díl Evil Within jsem neměl žádná očekávání, ale jelikož se mi dostal pod ruce, tak jsem ho s radostí dohrál. Jednička byla fajn hororovka (u které jsem se nebál!) se skvělou hratelností. Dvojka spíš než by rozvinul příběh předchozího dílu, nasazuje úplně nový příběh a na předchozí události se odkazuje jen zřídka, proto může hráč rovnou skočit do druhého dílu. Znalost předchozího dílu je ale velkou výhodou.

U jedničky jsem si stěžoval na komplikovaný a nezajímavý příběh. Druhý díl má příběh skvělý a lepší tak o 500%, co se hlavně přehlednosti, smysluplnosti a podání týče (možná to je i tím, že vedoucím vývoje nebyl Mikami, ale Johanas). Příběh se točí kolem rodiny hlavního hrdiny Sebastiana, která je uvězněná v "matrixu", a hlavní hrdina se je jako správný "Neo" pokusí dostat ven. Všechno to ale začne být komplikované a narazíte na několik příběhových zvratů. Jsem rád za velmi jednoduché podání, které jsem narozdíl od jedničky pochopil. Postavy byly velmi dobře vykreslené a měli v příběhu své místo. Kromě Sebastiána se vrací se i dvě postavy z minulého dílu a to slečna Kidmanová a sestřička, na jejíž jméno si ale nevzpomenu. Už dlouho jsem ve hře neviděl tak báječné zakončení (naposledy v Life is Strange). Poslední hodina je čistý příběhový maratón a tato část mě také bavila nejvíce, dokonce mi i ukápla slza.

Jak se mi hudba zdála v jedničce nevýrazná, tak zde je suprová (hlavně v osudových částech), opravdu se mi líbila a jako bonus tvůrci nezapomněli ani na claire de lune při objevení zrcadel. Zvukové efekty zůstali kvalitní stejně jako v jedničce. Grafická stránka je oproti jedničce líbivější i pestřejší a id Tech (zde stem engine) táhne hlavně při cutscénách. Optimalizace též problémem nebyla, hra mi běžela velmi slušně na rozumné nastavení. Černých pruhů se autoři také zbavili, takže tleskám (po dohrání hry se vám pruhy v nastavení zpřístupní :D).

Tempo hry je pomalejší a hra je hodně komorní (co se počtu postav týče). Ve hře jsou i open-world části, kdy máte otevřenou určitou část města. Kapitol je 17 a z toho jsou +-3 open-world. Nelíbila se mi nemoc všech nových her a to kraftění. Můžete po kapitolách nalézt tuny šrotu, ze kterého si vyrábíte vylepšení zbraní, náboje, lékarničky a k tomu ještě musíte sbírat zelený gel na vylepšování vlastností postavy. V jedničce to bylo vyřešeno lépe, že jste na všechno vylepšení potřebovali jen zelený gel. Hratelnost a pocit ze střelby byl také lepší v jedničce, zde se mi střílelo o dost nepřesněji a tím nepohodlněji. Poslední výhodou jedničky byl hlavní záporák Ruvik, zde jsou sice záporáci zajímaví až na Theodora, ale moc si jich neužijeme, narozdíl od Ruvika, který byl rovnoměrně rozložen po celé hře. Obtížnost poklesla, nepřátelé vás už nedají na jednu ránu, což vítám. Zbraní se mi zdálo méně, ale ve skutečnosti jich bylo více protože máte 4 zbraně (pistol, kuš, brokovnici, kulomet) načež pistol a brokovnice mají více typů (škoda že chybí odstřelovačka, na konci jedničky se to zabíjelo jedna báseň; tak dobře, je tu mnohem více zbraní (včetně odstřelovačky), díval jsem se na youtube a jen jsem všechny zbraně nenašel). Nábojů je velmi málo, ale díky zbytečnému kraftingu si můžete náboje vyrobit a tento problém rázem zmizí. Ze hry zmizely sirky, což z určitého pohledu byla škoda, protože ležící nepřátele nemáte jak dorazit a proto je musíte zastřelit nebo je obejít, při scriptu ale stejně vztanou. Ve hře je zakomponován také systém krytí, který jsem ale vůbec nepoužíval, protože v přikrčení je efekt stejný. Těšil jsem se na bílou tekutinu, která se objevila v traileru a na coveru. Ve hře si ji moc neužijete, protože se vyskytne v polovině a na konci hry, nikdy jindy. Prostředí bylo zajímavé, podíváte se do městečka, divadla, středověkých kobek, tunelů či lesní chaty. V hodně scénách se mi připomněl Resident Evil 4: bránění lesní chaty s parťačkou, výtah k bossovi a samotná podoba bosse. Herní doba je nadstandardní dnešní době a činí +-10 hodin.

Ve výsledku jsem byl velmi spokojen a hru si nesmírně užil. I přes tužší pocit ze střelby mě u hry držel skvělý příběh a jak už jsem zmiňoval, poslední hodina je asi nejlepší poslední hodinou, kterou jsem za poslední roky ve hrách měl tu čest hrát.

Pro: grafika, příběh, hudba, poslední hodina hry a zakončení

Proti: krafting, pocit ze střelby

+19

Uncharted: Drake's Fortune

  • PS4 85
Když si člověk přečtě Garretův komentář, popřípadě nahledne do diskuze, až by ho napadlo, že všechny ty původní recenze byly zaplacené a nedá se jim vůbec věřit :) Nicméně já jsem z tohoto prvního Nathonova dobrodružství nadšený.
S původní PS3 verzí bohužel nemám srovnání, ale myslím, že tento remaster se povedl. Grafika sice standardům dnešní doby neodpovídá (vždyť původně hra vyšla před deseti lety), ale pořád se jedná jenom o remaster. To ale neznamená, že by se na to ve výsledku nekoukalo hezky.

Příběh je jednoduchý a nikterak originální. Máme tu hlavního hrdinu v honbě za pokladem, holku, která mu občas vypomůže, když je to třeba, a hlavně záporáka, kterej jako na potvoru touží po stejném pokladu jako Nathan. Zkrátka nic složitého ani originálního, ale stejně jsem se těšil na každou další cutscénu, která ho popostrčí o další kousek dopředu a bavilo mě ho sledovat. Přece jen jsem vyrostl na filmech Indiana Jonese a Nathonovo dobrodružství má právě s tímto chlápkem v klobouku mnoho společného. Byť Nathan nemá bič, ani ten klobouk.

Hru ale nedělají cutscény, ale to co je mezi nimi. Což se skládá povětšinou s četných přestřelek s jednotkami nepřátel, kteří se na Vás valí ve vlnách. Zkrátka dokud nezabijete jednu vlnu nepřátel, jejich kámoši budou čekat schovaní za stromem, abych jich náhodou na scéně nebylo moc najednou. Přičemž když už se na bojišti objeví, o jejich inteligenci by se také mohly vést diskuze. Není výjimkou, že například při pokusu hodit po Vás granát, skončí pod nohama jim nebo jejich kolegů.

Právě ta lineárnost a naskriptovanost s ne zrovna dokonalým AI jsou největší neduhy hry. Ale víte co? Mně to ve výsledku vůbec nevadilo, protože jsem si tu hru užil a neustále jsem se těšil na to, co bude dál, a to je pro mě pořád to nejdůležitější. Nevěřím tomu, že kdyby hra nebyla takto naskriptovaná, že by se tvůrcům podařilo vybudovat tak skvělou atmosféru. Mnohdy jsem si připadal opravdu jako v nějakém dobrodružném filmu.

Druhou složkou hry jsou puzzle, kterých bych ve hře uvítal mnohem víc, protože zde zkrátka hrají druhé housle, a to poměrně výrazně. Odhadem bych řekl, že tak 85% času strávíte v soubojích a 15% při řešení hádanek. Ty jsou navíc totiž poměrně zajímavé, byť nikterak těžké. A když už si člověk náhodou neví rady, po chvíli se objeví nápověda, která ho nakopne ke správnému řešení. Tohle je totiž jedna velká jízda, kde na prostoje zkrátka není čas, a jak se jednou nastartuje, není čas zpomalit, natož zastavit.

Už jsem toho napsal dost, tak to nějak uzavřu - hra má svoje chyby a chápu, že pro spoustu lidí mohou být zejména souboje poměrně iritující, ale pro mě je zkrátka pořád důležitější ten pocit radosti a euforie, které jsem během hry zažil. Radši budu hrát hru s chybama u které se budu královsky bavit než technicky dokonalou hru bez duše.

Pro: příběh, puzzle, atmosféra, skvěle se to hraje

Proti: souboje, AI nepřátel, pro někoho grafické zpracování, byť za mě je poplatné době

+19

The Legend of Zelda: Ocarina of Time

  • N64 100
Ocarina of Time je pro mě hra, ke které jsem nepřistupoval s takovým nadšením, jelikož jsem Zeldu nějak moc neřešil. Nikdy jsem předtím na starším systému Zeldu nehrál, neznal jsem principy hry, nevěděl jsem skoro nic. Měl jsem jen informaci, že je to velmi dobrá hra, která bourá většinu žebříčků her všech dob.

Předem bych chtěl napsat, že jsem se ke hře naplno dostal až tak kolem roku 2005. Bylo tam sice pár pokusů již kolem roku 2000-2002, ale to jsem vždy zahrál 1-2 dny a hru odložil. Okolo roku 2005 jsem se domluvil se synovcem a hru jsme rozehráli naplno.

Ze začátku nebylo moje nadšení nijak ohromující a spíše jsem hledal cestu k tomu, abych se u hry vůbec udržel, ale po 2 dnech hraní se to celé začalo stupňovat. Začal mě bavit systém ovládání, nekonečné přecházení tam a zpět po velkém prostranství a začal jsem se plně nořit do krásného příběhu, který hra nabízí. Hru jsme samozřejmě hráli bez návodu, a proto se to také trochu vleklo. Začínal jsem vnímat hudbu a dokonce jsem měl oblíbené pasáže, do kterých, když jsme museli přejít, tak mě hudba opravdu bavila. Jeden můj nejoblíbenější hudební doprovod ve hře zazní jen párkrát a já se vždy těšil, až se k němu opět dostaneme.

Musím přiznat, že mě po několika dnech hra úplně pohltila a hrál jsem ji v úžasu, co všechno umí dobrý vývojářský tým vymyslet. Například 2 časové období, kdy v jednom ovládáte malého Linka a ve druhém se z něj stane statný mládenec. To ještě doplňuje fakt, že některé věci, které nemusíte, ale uděláte za jeho mládí, se poté projeví v jeho druhé starší podobě. Narazili jsme tak i na velké problémy mimo hlavní dějovou linii. Ale stálo to za to.

Hru čas od času opráším a pokaždé se skvěle bavím. Je dobré nechat zapomenout na většinu věcí a poté si je znovu projít. Není to pak zas tak velký stereotyp, když už nevíte, co přesně máte dělat a to jde u této legendární hry velmi dobře pro její obsáhlost.

Dalo by se toho napsat daleko víc, ale to už by byla spíše taková recenze a ne komentář, proto bych svůj komentář zakončil slovy: Kdo má přístup k této hře, určitě si ji vyzkoušejte a dejte jí více času, pokud Vás neohromí hned od začátku.

Pro: Příběh, děj, postavy, charaktery, hudba, systém hraní na Ocarinu a mnoho dalšího

Proti: prostě mě nic nenapadá

+19

Uncharted: The Lost Legacy

  • PS4 --
Můj prvotní přístup k Lost Legacy byl dost chladný. Čekal jsem krátký datadiskový nášup se dvěma kopretinami v hlavní roli, co budou sypat hromady feministických hlášek a budou si hrát na děsné badassky. Chloe se ale ukáže nejen jako schopná náhrada za Drakea, ona ho dokonce i strčí do kapsy. Vtipem, chováním, motivací... a hezčím zadkem.

Pocitově bych tipoval LL na kratší záležitost, ale in-game ukazatel času byl nekompromisní - herní doba je v mém případě srovnatelná se třetím dílem a dokonce překonává díl první. Na rozdíl od nich ale neobsahuje žádné hluché místa a je to jedna velká jízda od začátku až do konce.

Už pomalý začátek v Indii jsem hrál s držkou otevřenou dokořán, s detaily interiérů si někdo opravdu máknul a odfláknutý kout aby člověk pohledal. Autoři si vyhráli s každou pídí a každým záhybem, všechno krásně lícuje a zvučí, jen těžko se hledají nedostatky. Navazuje open-space část v divočině, kde se můžu volně pohybovat s jeepem a plnit úkoly v libovolném pořadí. Navíc, hráč může splnit ještě jeden dlouhý vedlejšák, na jehož konci dostane Chloe docela užitečnou věcičku. Musím říct, že tuhle otevřenou část jsem si užil nejvíce. Scéna s jógou byla úchvatná, některé výhledy naprosto fantastické. Poté se hra přesouvá do lineárnějšího gameplaye, výhledy jsou ještě fantastičtější a level-design představuje naprostou špičku dobrodružných her. Hektické finále mě pro svou bombastičnost spíše otravovalo, ale to je možná způsobeno kombinací všech herních mechanik, se kterými se člověk v Uncharted mohl setkat.

LL je pro mě jednoznačně obrovské překvapení, nečekal jsem to ani zdaleka tak dobré a s klidným svědomím ho označím za nejlepší Uncharted so far...

Herní doba: 9hod 25min (střední obtížnost)
Hodnocení: ✰✰✰✰
+19