Nejlépe hodnocené komentáře

Pamatuji si, jak jsem o tuhle hru měl v mladších letech veliký zájem. Vypadala dobře a byla zatím nejmodernějším Princem (to platí dodnes). I přesto mi trvalo celých 9 let, než jsem si hru pořídil. Tehdy i za přízračné dvě devítky, 99 korun. S velkou nadsázkou jsem tomu říkal nejlepší nákup v mém životě. Další 4 roky mi trvalo, než jsem si jí konečně zahrál. Trvalo mi tedy celých 13 let, než jsem si splnil tento jeden dětský den.  

Herní výzva 2023 – 3. Císařův pekař / Pekařův císař
Odůvodnění: Hlavní hrdina je Perský princ.  

Předešlou trilogii jsem nikdy nedohrál. V dětství jsem si všechny tři rozehrál, ale v každém díle jsem došel tak za půlku hry a potom se nějak ztratil a už jsem nevěděl, jak pokračovat. Pokud nepočítám reimaginaci Prince z roku 2008, tak jsou Zapomenuté písky můj první dohraný Prince z Persie. Zážitek to byl hodně fajn, oprášil jsem svůj starý PS3 a překvapilo mě, jak skvěle na něm hra běží. Občasné pády snímků sem tam byli a rozmazanější grafika už je taky znát ale většinu času to bylo stabilní a hlavně mi to nebránilo v tom si hru užít.  

I když mě hra bavila, zklamání se též dostavilo. Nemohu se zbavit silného pocitu „jednohubkovosti“. Dohrál jsem jí moc rychle, odehrávala se pouze v jedné lokaci (to není nutně ke škodě) a soubojový systém byl až příliš primitivní. Skládá se z pár základních úderů + silných úderů a kopanců. Nakombinovat taky moc kreativně nejdou. Dále tu jsou elementární nadpřirozené schopnosti, které jsou fajn doplněk a mnohdy urychlili souboje ale chtělo by to víc. Více komplexnější souboják by tomu rozhodně slušel.  

Důležitější je ale typická Princova akrobacie a ta je zde opět vyšperkována na jedničku. Šplhání a skákání je jedno velká radost. Pasti občas správně potrápí a mechanika zamrzání vody taky dala zabrat mému mozku, než jsem přišel na správné načasování a hlavně jaká tlačítka či spouště na ovladači mám zmáčknout, které podržet, pustit a tak dále. Místy mě pozlobila kamera a s tím spojené Princovo nepochopení, kam přesně skočit nebo se chytit, protože se mi nejednou stalo, že se nestačil zachytit zamrzlé vody nebo skočil kousek vedle, než správně měl. Naštěstí jsem se mohl snadno opravit, díky Pískům času. Úžasné jsou taky animace, když třeba Princ přemrští skok a jen tak tak se zachytí o následující tyč nebo chůze po zdech, která díky modernějším technologiím působí realističtěji.  

Příběh moc komentovat nebudu, je akorát tak jednoduchý, aby se v něm člověk neztratil a aby ho snáze pochopil. Neoslnil mě ale ani neurazil. Postavy v něm byli fajn, hlavně Princ a jeho případné hlášky, které na tomhle malém písečku stihnul utrousit. Ještě pochválím hudební doprovod od Steva Jablonskyho, jeho „Main Theme“ se krásně poslouchá.  

Ve finále je škoda, že jsem se ke hře nedostal dříve, určitě by mě uchvátila více, ale i teď to byla parádní jízda a takového Prince bych si přál i na současné generaci konzolí (PS5, Xbox Series), s nejmodernější grafikou, animacemi a haptickou odezvou či adaptivními spouštěmi na ovladači by to určitě byla slast. Jen to udělat trochu velkolepější ale ne zase přehnaně velké a dlouhé, jak to Ubisoft dělá s moderními hrami. A taky žádný open-world!

„The fear of the blood tends to create fear for the flesh.“    

Herní výzva 2023 – 10. Před naším letopočtem  
Odůvodnění: Původní hra vyšla na začátku roku 1999. PS3 verze je pouhým portem původní verze.  

Jsem skutečně rád, že jsem si konečně zahrál legendární Silent Hill. Filmová předloha od Christophe Ganse patří k mým oblíbeným hororům a na nové pokračování se taky těším, bylo tak přirozené, že někdy musím prubnout i tu herní předlohu.

Už je na ní znát silná zastaralost, hlavně po grafické stránce a ovládání, ale musím hodně pochválit, že i dnes je hra pořád obstojná svojí atmosférou, která je velice pochmurná. Bylo mi dost nepříjemné pobíhat po opuštěném městečku, hlavně když ho zahalila temnota. Poděkovat můžu hudebnímu doprovodu od Pana Yamaoky, všudypřítomné mlze nebo tmě a tajemnému kryptickému psychologickému příběhu.

Minimalistická hratelnost mi je taky po chuti. Vychází z Resident Evil a člověk se tak rychle zorientuje. Bohužel s tím přichází i místy toporný soubojový systém. Střelba ze zbraní ještě ujde, ale u máchání zbraní na blízko mě zrazovalo ovládání, kdy se úderům od nepřátel šlo vyhnout jen ztěžka a tak jsem za každou inkasovanou ránu jim, inkasoval i jednu zpět. Z počátku jsem se bál i malé variability nepřátel, ale naštěstí jich postupně přibývalo. Překvapil mě i částečně otevřený svět. Myslel jsem, že to bude jednoznačný koridor.

Dostavila se ale i lehká rozčarovanost ze zážitku. Puzzlíky mám rád a zde byli poměrně kreativní, někdy ale možná až moc. Ve dvou případech jsem musel použít nápovědu z internetu a tohle dělám silně nerad, raději si na postup hrou přicházím sám, zde jsem byl už ale zahnán do kouta. Hádanku s pianem nebo použití fotoaparátu ke konci hry jsem sám nezvládl. Souboje s bossy mě taky tolik neuchvátili.

Pozitiva ale značně převažují negativa a tak se Silent Hill řadí k dalším výjimečným titulům z éry PS1, které jsem měl tu čest si zahrát. Přirozeně se tak těším na další výlet do lokací pokrytých ploty, řetězy a ostnatými dráty zalitých krví. A taky na další nestvůry v ještě více opěvované dvojce.