Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Vagrus - The Riven Realms

  • PC 90
Comitatus - karavana složená z žoldáků, otroků a zvířat naložených vínem, kořením, keramikou a fosforeskujícími chaluhami putuje už několik dní z Larnaku do Devenu. Palčivé slunce vykresluje špičaté stíny v Rozeklané pustině jak nějakou rozevřenou tlamu příšery. Vyčerpaní žoldáci sledují obzor, jestli se na něm neobjeví známky banditů nebo stáda nebezpečných jhaker, které zamořily pláně Říční říše po tom, co vegetací bující kontinent Bohové proměnili na stovky let v apokalyptickém kataklyzmatu do zpustošené a nehostinné krajiny, kde přeživší obyvatelé musejí čelit nehostinným krutostem, vládě nového božského triumvirátu Smrti, Pomsty a Úskoku a mocenským střetům obchodních cechů. Vůdce comitatu, vagrus, je jedním z klíčových povolání tohoto nového nelítostného světa. A právě jím se máte stát. 

Vagruse lze asi nejlépe připodobnit k tahovému Sunless Sea/Skies. S ním má společný management dopravního prostředku, kterým se pohybujete po vytýčené mapě a plníte zakázky obchodního nebo bojového rázu. Zatímco je ale Sunless Sea realtime, Vagrus je tahový (a s mnohem lepším herním systémem). Mapa je pokrytá sítí uzlů, mezi kterými se přesouváte díky pohybovým bodům. Ty se vám všechny s každým dnem obnoví. Morálka pracovníků a poslušnost otroků, stejně tak jako i elán s jakou vaše karavana čelí překážkám, se však už obnovují mnohem pomaleji a mohou být vyčerpány různými událostmi. Karavaně také musíte zajišťovat potraviny a vaši pracovníci či žoldáci (průzkumníci, vojáci a jezdci) musejí dostávat mzdu. Otroky si kupujete a v případě neposlušnosti je můžete zbičovat. Nebo třeba prodat na maso přízrakům...

Vskutku, svět Xerynu není idylické místo a vítanou pomocí vaší karavany se postupně stávají společníci, na které můžete narazit na svých cestách. těch je celkem deset a každý je zcela unikátní, se svým vlastním delším questem, který musíte vyřešit, pokud jej chcete vylevelovat až na tu nejvyšší, devátou, úroveň. Každý společník má k dispozici čtyři jedinečné aktivní bojové schopnosti, které mohou dosáhnout maximálně třetího stupně. Nejedná se tedy o žádné nesmyslně vysoké levelování, ale každý stupeň velice dobře pocítíte. Dále společník disponuje pasivními vlastnostmi, které jsou buď určené pro boj, nebo pro rozhodnutí závislé na skillchecích, ke kterým dochází v rámci textových událostí.

Boje jsou opět tahové a to dvojího typu. Jedny jsou více abstraktní, strategické a zapojuje se do nich celá karavana a druhé probíhají na mřížce 2x3 a 2x3, kde proti sobě stojí nepřátelé a vaši vybraní společníci. K těm může dojít při událostech nebo tímto soubojem můžete zvýšit vaši pravděpodobnost úspěchu u souboje prvního typu. Právě tyto druhé souboje jsou ale mnohem zábavnější a budete v nich často takticky využívat kombinace vlastností různých společníků (jeden umí například položit past a druhý do ní nepřátele vtáhnout). Ne nevýznamnou úlohu hrají také různé odolnosti, protože nepřátel je poměrně velké množství.

Podstatnou složkou je samozřejmě samotné obchodování, ale samotným nákupem a prodejem se uživíte velice obtížně. Standardně budete hlavně zpočátku závislí na nabídkách obchodních cechů, které platí mnohem lépe, ale zase omezují cíl vaší cesty. Je dobré se nicméně tomuto systému přizpůsobit, protože se vyhnete frustraci z jinak častého umírání na nedostatek zdrojů. Později, až si vyděláte větší množství peněz a zvětšíte kapacitu vaší karavany, se budete moci vydat na svobodnější průzkum světa. Do té doby ale plňte zakázky cechů, přibírejte pasažéry a zbytek volné kapacity karavany doplňte případně zbožím. A samozřejmě, pokud se vám v dané lokaci naskytne nějaký quest, neváhejte se do něj pustit. Jen velice málo je jich omezených časově.

Za plnění questů dostáváte tzv. body vhledu, za které můžete vylepšovat buď sebe nebo vaše společníky (byť u nich, jak jsem uvedl výše, je nebudete moci plně levelovat, pokud zároveň nebudete plnit jejich quest). Nedostáváte tedy zkušenostní body za souboje, což omezuje grind. Ten se nicméně může projevit v obchodní části (plněním zakázek cechů totiž kromě peněz povyšujete v cechovní hierarchii, za což máte jisté výhody), ale díky obrovskému množství questů a variabilním soubojům jsem až kromě naprostého konce hry (bavíme se o dlouhých desítkách hodin) nikdy neměl pocit hloupého stereotypu. Tady bych nicméně upozornil na to, že jako základní ambition si rozhodně vyberte Renown. Pro vítězství v těch ostatních se totiž výraznému grindu jinak nevyhnete.

Nejlepší částí Vagruse jsou totiž právě questy. Za jejich plnění získáváte kromě již zmíněných bodů vhledu a hmotné odměny často i tzv. body věhlasu, které jsou důležité pro splnění ambition Renown. Pro celkové vítězství jich budete muset mít celkem 40. Ale i když už jsem měl tzv. "splněno", tak jsem stejně plnil ty zbývající, protože bohatost světa mi zkrátka nedala. Svět Vagruse je totiž vykreslen naprosto fenomenálně. Hlavně zpočátku jste naprosto zavaleni obrovským množstvím informací, které nejsou ve většině vůbec třeba, ale dokreslují fantastický svět s jeho pohnutou historií, temnou teologií, rozmáchlou geografií či podivuhodnou flórou a nebezpečnou faunou. Je radost se do takto komplexně textově vybudovaného světa ponořit a prožít v něm několik týdnů vašeho skutečného života.

Pro: Neskutečně propracované a konzistentní lore, které nepůsobí suchopárně, originální fantasy postapo tématika inspirovaná Římskou říší, obrovské množství textu a questů, taktické souboje, doprovodné ilustrace, velmi dobře zpracovaný deník.

Proti: Určité prvky v herním systému by zasloužily vylepšit (např. průzkum, lov a sběr se bez save scummingu příliš nevyplácí), ale autoři stále plánují updaty.

+14

Ripley's Believe It or Not!: The Riddle of Master Lu

  • PC 70
Tak jsem se zas po letech dostal chuť na nějakou starou adventuru, jednu z těch které byly kdysi ve Score, ale něčím mě odradily. U Riddle of Master Lu to byla absence titulků, což chápu u různých multimediálních či 3D pokusů z té doby, ale u klasické 2D adventury mě to nedává moc smysl. Naštěstí z 99% jde všemu rozumět, to jedno procento jsou případy kdy do dialogů začne hrát hudba.

Riddle of Master Lu není špatná hra. Odehrává se v roce 1936, kdy se nad světem stahují spáry Němců i Japonců a v Číně vystrkují růžky komunisti. Robert Ripley má v New Yorku muzeum kuriozit, takovou archeologickou freak show ve které nechybí ani Mona Lisa z toastového chleba či živá kobra. Ale v jádru je to dobrodruh a poctivý archeolog, takže se vydává po stopě prvního čínského císaře, v jehož hrobce má být drahokam nesmírné moci. Cesta k ní je zakódována jeho architektem panem Lu, který v 3. století před naším letopočtem zcestoval celý svět a zanechal kryptické stopy. Podíváte se do Německa, na Velikonoční ostrov a Peru, nechybí Indie a samozřejmě Čína. Jsou tu také dva objekty milostného vzplanutí, dvojice pronásledovatelů, nečekaný záporák na konci a celkem očekávaný konec. Není to špatné, trošku ve stylu Indiana Jonese, ale zároveň tomu chybí indianajonesovská lehkost, spád, humor a napětí... je to spíše takového suché.

Vizuální stránka je na tom podobně. Grafika je napůl kreslená, napůl renderovaná, není ošklivá ani rozplizlá, je tu pár zajímavých lokací (věž v Peru, zámek s motivy pikového esa), ale celkově mě přišla taková studená. Ke hře patří i pár FMV sekvencí, které jsou technicky slušné, ale nic extra zajímavého se v nich nestane a navíc ti herci jsou otřesní. Ripleyho herec navíc vypadá spíše jako slizký politik než jak dobrodruh.

A samozřejmě hratelnost. Riddle of Master Lu nabízí pár zajímavých věcí. V každé lokaci je takový úřad, který funguje jako letiště, pošta, směnárna i turistický průvodce. Hrdina má deník, do kterého si zapisuje stopy a nápovědy k hádankám; deník můžete rovněž používat ke náčrtům lokací (které přijdou do muzea). A v každé lokaci jsou nepovinné předměty, většinou nějaké kuriozity, které opět můžete poslat do muzea. Smysl to bohužel nemá žádný, pokud si nezaletíte do New Yorku podívat se na své úlovky, tak to ani neuvidíte a konec hry to neovlivní.

Ovládání je pohodové - tři tlačítka na prohlédni, použij, seber. Hratelnost se vyhýbá neférovým věcem typu objevující se předměty, triggery o 10 obrazovek dál či dead endy. Jinak je ale doslova pekelná (možná tím, že jsem nic podobného dlouho nehrál). Milion zbytečných aktivních míst na obrazovce a mezi nimi pixelhunting na každém kroku Jednopixelové pikové eso na stěne plné dalších es, které skrývá tajný čudlík, šílené kombinace, brutální puzzle - kupříkladu sklep plný hejblat, hadiček, pák, které můžete různě spojovat a zase rozpojovat, abyste zprovoznili tři části stroje. Nechybí tu pár časovaných scén, kdy po Vás něco jde a musíte jednat, když uděláte chybu tak chcíp. A jedno naprosto hrůzostrašné bludiště. Do návodu jsem nakukoval víc než je zdrávo, protože všechny lokace máte otevřené najednou a většinou moc netušíte, kam jít, případně to, že v dané lokaci teď už víc nezmůžete.

A kromě pár pádů jednou přišel i bug - pokud se Vám hra sekne při prvním rozhovoru se zahradníkem, je potřeba nastavit v dosbox configu cycles na 9050 a zbytečně se s ním nevykecávat.

Koukám, že jsem víc kritizoval než chválil, ale Ridle of Master Lu není špatná hra, stojí rozhodně za vyzkoušení, jen nesmíte čekat zázraky.
+14

The Alliance Alive

  • PS4 85
Před pár lety jsem váhal s koupí jelikož si moc nepotrpim na chibi stylizaci a místo nožiček kopýtka. Ale celkem pěkně remasterovaná verze a příslib SaGa hratelnosti nakonec zvítězil. Eh, a taky to že v krabicové verzi byli stojánky postaviček z papíru :)

Hra mně překvapila svoji krásnou stylizací která působí trochu jak malovaná vodovkami. Samozřejmě jde o levnou budget grafiku která byla dělaná pro Nintendo 3DS kde hra původně vyšla, ale má styl a líbivost.

Základ zápletky je o tom že svět ovládá mocná rasa Daemonů a ostatní rasy jsou jimi vzásadě ovládány a vykořisťovány. S tím že člověk je úplně na té nejnižší pozici a většinou nad ním mají dozor Beastmani, hloupá a brutální cháska co slouží Daemonům jako pořádková služba. Člověk je tak nižší formou, někde na úrovni trochu lepšího otroka. A jak to už bývá v řadách utiskovaných začne bujet odboj a tím se celý příběh hry začne pohybovat kupředu.

Příběh je velmi dobře zpracovaný a odvyprávěný a dojde i na pohled několika skupin hrdinů na jednu situaci, než se všichni daji tak v polovině hry dokupy. Je velká škoda že hra nemá vůbec žádný dabing, zajímavým postavám a ději by to velmi prospělo.

Souboják a jeho systém vychází ideově ze SaGa her jen s tím že bitvy samotné nejsou tak hardcore obtížné jak bývá u zmíněné série zvykem. Tedy za souboje nejsou žádné zkušenosti a postavy náhodně získávají životy a SP body navíc. Čím silnější nepřítel, tím větší šance na postup u těchto dvou atributů. Dále tu klasicky jsou zbraně, které používáním mají šanci ziskat nový skill do svojí zbraňové skupiny, v SaGa hantýrce se takovému získání říká Spark. Postavy nejsou omezeny v tom jakou zbraň budou používat ale díky poměrně pomalému postupu jednotlivých zbraní a získání jejich skillů dojde nevyhnutelně na specializace. Magie je omezená trochu víc a ne každá postava může umět všechno. Kouzla se kupují u trenérů jednotlivých magických škol. Další mechanikou jsou pasivní dovednosti které lze kupovat za získané speciální body při soubojích. Umožňují různé vylepšení jako třeba nižší počet SP bodů při použití útočného skillu, větší šanci na zvýšení HP nebo SP po souboji a podobně. A souboje jsou samozřejmě na tahy s možnosti formací které přinášejí různe výhody pro konkrétní povolání. Osvědčený recept zase funguje, SaGa systém tohle umí a vždycky to je motivující zábava.

Svět hry se skládá z klasické jrpg polívky, tedy, města, dungeony a mapa světa. Nepřátele jsou vidět a lze se jim vyhnout, i když díky jejich agresivitě to často není tak úplně snadné. Postupem času se hráč dostane i různým dopravním prostředkům, nejvíce zajímavé jsou asi mechanická křídla s kterými lze překonávat různé terénní překážky a dostat se na jinak nepřístupná místa. Další kratochvílí je i hledání fialových gemů za které lze zakoupit extra silné vybavení a je jich ve hře omezený počet, takže je třeba se rozhodnout za co je nakonec utratit. Různě po světové mapě lze i narazit na solidní počet nepovinných bossů kteří jsou vždy výzva a odmění hráče velkým počtem bodů pro aktivaci speciálních pasivů.

Další velkou a důležitou mechanikou jsou guildy které většinou přežívají ve věžích různe po světové mapě. Věž ve svém dosahu může poskytovat různé výhody do soubojů a členové guild poskytují různé služby. Obchody, výrobu vybavení nebo třeba informace o světě, bestiář a podobně. Ovšem guildy nejsou jen tak a pochází od nich i jedna poměrně nemilá věc kterou nyní rozepíšu.

První polovinu hry to celé tlačí dopředu povedený příběh, postavy, souboje a explorace. Ovšem v půli druhé je potřeba po všech čertech schánět členy guild, jelikož k jejich funkcím je potřeba určitý počet členů. A přesně v té chvíli je příběh strčen do pozadí a ze hry se stává něco na způsob manažerské strategie. Zaplňování guild členy, stavění věží nových a jejich propojování a rozhodování koho kam strčit aby to přineslo co největší užitek. Je to celkem velká změna stylu hry, který se hůř rozdýchává. Ona to je zábava pořád a nějakým způsobem se i ten příběh sune kupředu ale jak píšu, je to trochu šok :)

Je třeba zmínit také hudbu, která je dle mého názoru výborná a skvěle dokresluje tíživou atmosféru světa. Zajímavosti také je že většinou souboje nemají vlastní skladbu a využívají to co hraje při průzkumu, což má kupodivu kladný výsledek.

The Alliance Alive je velmi zajímavé jrpg které stojí za pozornost. Herní doba není nijak prestřelená a vleze se někam mezi 30-60 hodin. S tím tedy ze některé postavy a věci jsou dostupné až pro New game +. Takže pro kompletaci to může jít i ke stovce hodin.

Na závěr pro zájemce přidávám video jak vznikal příběh. Každému vřele doporučuji, podle mně jste ještě nic takového neviděli. Tvůrce Suikodenu bez přetvářky :)

https://youtu.be/xZm4vw4cDmw?si=8IbnX9BEJJmXCI1A

Verze : PS4
+14

Catie in MeowmeowLand

  • PC 60
Dohráno se dvěma dcerami ve věku 6 a 3 roky. Právě těch 6 let a trochu výše mi přijde jako ideální cílová skupina pro hru.

Káťa v Koťátkově velice silně evokuje sérii Samorost nebo hru Chuchel. Jeden fantaskní či bizarní výjev střídá druhý, nápady a dění ve hře jsou ujeté, takže nikdy moc nevíte, co čekat. Několik skečů bylo až překvapivě na hraně vkusu, jako když na začátku obří kočka Káťu sežere, a v následující obrazovce ji trochu nenápadně, ehm, vyloučí. Dětem to samozřejmě neuniklo, ocenily.

Hratelnost je obdobná titulům podobného ražení, takže prostě klikáte na cokoliv, na co kliknout jde, tak dlouho, než se něco stane a příběh se pohne dál. Mě osobně tento postup nebaví, ale zase pro děti asi ideální. Občas je přítomen nějaký lehký logický hlavolam, se kterým jsem musel pomoct, ale těch opravdu na přemýšlení moc není. Většina je díky bizarnosti světa neodhadnutelná dopředu, takže jen prostě na dané obrazovce zkoušíte všechno na všechno. Tam mám jenom připomínku k předmětům, které lze zvednout a použít na něco jiného - vzhledem k tomu, že není vidět, kde lze předmět použít, a zároveň při každém pokusu se předmět vrátí na původní místo a je nutné jej zvednout znovu, tak je postup zkoušení občas nepříjemně pracný, zvlášť pro děti a zvlášť pokud je tam takových předmětů více naráz.

Pokud máte děti, které chcete seznámit se základy hraní her (případně sami ujíždíte na tomto typu hratelnosti), tak lze Káťu v Koťátkově doporučit. Pestrobarevný svět je pobaví, u některých nápadů se uchechtnete i sami. Postup hrou je hladký, a na pár hodin jim poskytne rozumnou zábavu.

Celkové hodnocení: Dobrá
+14

Metal Gear

  • PC 60
Každý, kdo mě zná, ví, že jsem milý, příjemný a sympatický hoch se sklony k přikrášlování historek a slabostí k Metal Gearu. Vlastně když to trochu přeženu a přikrášlím, neexistuje větší fanoušek této série, než jsem já sám.

Přesto mi ale trvalo přes 35 let, než jsem kompletně odehrál tento úplně první díl, který je součástí Master Collection z roku 2023 na PC, tedy MSX verze (o dementním NES portu se zmiňme pouze legendární recenzí Angry Video Game Nerda). Důvodů k tomu je více, poznamenám si sem především to, že s příběhem jsem obeznámen dosyta a hra samotná je dnes už dost zastaralá. Ale pojďme konečně k samotné hře.

Solid Snake je povolán na infiltrační misi do pevnosti Outer Heaven v Jižní Africe s primárním cílem nalézt nejlepšího agenta společnosti FOXHOUND pod kódovým označením Gray Fox, jehož poslední slova, než se přerušil rádiový kontakt, byla "Metal Gear", a sekundárním nalézt informace o tom, co to ten Metal Gear je. Poté, co Solid Snake Gray Foxe nalezne a osvobodí, je mu sděleno, že se jedná o kráčející tank schopný nést jadernou hlavici. Snakeovým primárním úkolem se tak stává zničení této nebezpečné zbraně.

Ve hře se nachází spousta ikonických věcí, jež provází celou sérii, včetně Codecu pomocí něhož Snake komunikuje s dalšími osobami, souboje s bossy, backtracking, sbírání přístupových karet s různými stupni oprávnění, vybavení, skryté místnosti a propasti, pohyblivé kamery, počáteční cigarety, schovávání se v krabici a mnoho mnoho dalších. Objevuje se zde také boření čtvrté zdi, i když ještě zdaleka ne v takovém měřítku jako v budoucích dílech. Za zmínku stojí především situace, kdy Snake dosáhne určitého bodu a dostane přes Codec rozkaz, aby ukončil misi tím, že vypne svou konzoli (počítač, MSX), což je (jak jinak :D) použito i v dalších dílech. Naopak zde ještě chybí možnost skrčení a plazení a třeba nepřátelé vidí jen ve směru, ve kterém koukají (v dalších dílech už vidí pod úhlem 45 °). Nepřátelé také nemohou cestovat mezi jednotlivými obrazovkami.

Ne, že by mi ozvučení v prvním Metal Gearu lezlo vyloženě na nervy a podle internetu jsem asi v menšině, ale myslím si, že mohla být lepší, nebo respektive delší a rozmanitější. Uznejte sami, přestože celá hra není nijak dlouhá (4 - 5 hodin na první průchod), celý OST nemá ani 15 minut. Oposlouchala se mi záhy. Dejte však určitě alespoň jednou šanci Theme songu. Jedním z dalších záporů zpětným pohledem hodnotím respawn nepřátel - tady opravdu stačí vlézt do auta a zpět nebo se pohnout mezi obrazovkami a otravní psi a vojáci jsou zpátky.

Ve hře dostáváte úkoly přes Codec a tím prvním je najít Gray Foxe. Během toho budete osvobozovat další P.O.W. (prisoner of war), kteří vám někdy sdělí velmi užitečné informace, například kdo je šéfem celého Outer Heaven, jakým žebříkem lze z Outer Heaven uniknout, Codec frekvence některých osob a spoustu dalších. Čím více jich zachráníte, tím více informací získáte, tím větší budete mít život a unesete více nábojů. Prostředí se často střídá a hýří neotřelými nápady, například infračervené senzory, pohyblivý most, zaplynované chodby, elektřina v podlaze a další.

Je to má nejmilovanější série. Mé hodnocení 60 % je objektivní, hra bohužel nezestárla moc dobře. Na druhou stranu subjektivně hodnotím na 80 %, pořád je to součást obřího opusu Hidea Kojimy, která celou franšízu odstartovala a díky za ni. V práci říkají, že jsem hroznej fanboy a mají pravdu.

Miluji souboje s bossy v celé sérii. Jednočlenná objektivní porota v mém složení rozhodla o jejich zábavnosti v tomto pořadí (ve spoileru kvůli příběhu):

Hind D - stačí si stoupnout za bednu a házet granáty; Hind D se vás ani nedotkne, dost nuda
Machine Gun Kid - nic moc boss, jen tak stojí někde a vy po něm střílíte Stingerem, ale na rozdíl od souboje s Hind D ty střely ovládáte

Fire Trooper - velmi jednoduchý boss, který má pomalou střelbu, které se dá snadno vyhnout a potrestat ji

The Arnolds - Arnoldové mají zajimavý název, ale vzhledem k tomu, že se pohybují pouze po horizontále, není se ničeho extra obávat, snad jen toho, že jsou dost rychlí a musíte aplikovat styl střelba útěk strategii

Metal Gear TX-55 - historicky první Metal Gear nedělá vůbec nic a jen mu k nohám kladete miny.. Trapné, říkáte? Jo, máte pravdu. Akorát na vás střílejí laserem dvě kamery ale není to vůbec nic nezvladatelného, škoda

Final Boss - tak jako je to finální boss a měl by být asi tužší, ale vzhledem k vašemu arzenálu na konci hry vás tlačí už jen spuštěný časový limit destrukce Outer Heaven (pro tip: Tento časovač můžete zpomalit zapálením si cigarety ve hře, nekecám!)

Shotmaker - první boss ve hře, zajímavý nápad je, že na začátku souboje nemáte nic a musíte svoje věci nalézt v jiné místnosti a také to, že střílí sprayem

Bulldozer - na tomhle bossovi jsem nejvíckrát zařval, než jsem přišel na to, jak ho dostat, za to ho musím dát vysoko

Coward Duck - tady jsem nejvícekrát resetoval souboj, ten se totiž odehrává mezi P.O.W. a nesmíte je zabít, ale vždycky se mi nějak podařilo jednoho odkráglovat. Coward Duck navíc střílí bumerangy, efektní souboj

Tank - dost dobrý boss, který sice není nijak zvlášť challenging, ale musíte mu klást do cesty miny a dávat si pozor, aby vás nepřejel, což se rovná hned smrti. Tenhle souboj mě bavil nejvíc, protože byl správně adrenalinový
 

Uznávám jedinou slabinu celé série, a to je jakási pověst překombinovaného a komplikovaného příběhu, který mají nováčci problémy pochopit a vstoupit do něj. Nebojte, pro vás tu mám záchranu v podobě tohoto 6minutového diamantu od Dunkeyho - Metal Gear Solid Explained (spoilers).

Pro: Začátek nejepičtější série všech dob

Proti: stáří, respawn nepřátel, repetetivní hudba, krátké

+14

Goin' Downtown

  • PC 70
Goin Downtown je přesný příklad hry na kterou narazíte omylem při projíždění například seznamu adventur, doufajíc že najdete něco zajímavého. Což se mi tady jednoznačně podařilo. Jedná se o nenápadnou německou adventuru, která zapadla kvůli tomu že distributor nebyl schopný zajistit anglický dabing, a tak hra vyšla pouze s německým a eng titulky. Může se vám to sice zdát jako absurdní důvod proč by hra zapadla, ale koukněte se v minimálně v česku kolik lidí nezvládá poslouchat němčinu. Což by byla fakt škoda kvůli tomuhle tuto hru zavrhnout.

V příběhu sledujeme policistu který už má nejlepší dny za sebou a po smrti své ženy už jen tak přežívá a utápí se ve své vyhořelosti. Naštěstí pro něj ale mu skoro před bytem zkolabuje prostitutka (teda naštěstí pro něj protože bude mít případ ne že si s ní užije ťuťo muťo). Následně pak začíná vyšetřování stoupajících vražd prostitutek a rozkrývání konspirace ve futuristickém městě roku 2072. Celá zápletka jak už můžete vytušit je poměrně fajn scifi policejní béčko. Kde hlavní hrdina je klasický vyhořelý cynik co léčí své problémy práškami a snaží se chytnout své jediné šance na to být zase uznávaný polda. I přes značné příběhové klišé se ale jedná o velice zábavný příběh s poměrně sympatickým hlavním hrdinou. Je sice pravda že dost linek tu tak vyšumí do prázdna jako hrdinova závislost či smíření se smrtí své ženy. I přes to tu dostanete solidní oldschool zábavu i s nějakým tím humorem (Například souboje alá Monkey Island opravdu potěšili).

Ta vás čeká ale i v hratelnosti, jelikož se jedná o klasickou 3D point and click adventuru. Takže tu žádné změny nehledejte. Co ale možná překvapí jsou na budgetovou hru poměrně dobré animace a i příjemná cel-shadingová grafika. Co se týče obtížnosti tak ta mi přijde taková střední, celkově si nemyslím že by ve hře byl problém v tom že nevíte co dělat. Příběh totiž poměrně hezky postupuje v návaznosti na to co děláte a hrdina či postavy poměrně jasně naznačují co máte dělat. Lokace navím nejsou nikterak velké a aktivních předmětů také není přehršel. I tak se tu ale pár slepých míst najde.

Důvod proč ale hře dávám 70% je ten že mi přijde že jí chybí nějaké větší srdíčko či že je poměrně chladná. Základy celé hry jsou fajn ale přijde mi že tvůrci mohli trochu více zapracovat na hloubce postav, zápletky či dořešení linek které načli. Díky tomu hra působí povrchně a v některých místech, hlavně na konci, dost uspěchaně a já po dohrání mám lehce prázdný pocit. I tak se ale jedná o krátkou (zhruba 3h) a zábavnou adventuru klasického střihu. Jo a německý dabing byl fajn.

Pro: Soundtrack, hlavní hrdina, občasný humor, fajn béčkový příběh, obtížnost

Proti: Plochost většiny charakterů, plytký příběh, font klasických titulků, zkratkovitost konce

+14

Little Nightmares: The Depths

  • PC 80
První DLC ke hře není o nic horší než celá hra, jasně zabere tak hodinu, ale všechno dobré tu je znovu, k tomu si připočítejte pár dobrých nápadů, postupné "budování vztahu s bossem", prolínání s putováním holčičky Six z původní hry a slušné množství hádanek a puzzlů s obtížností tak akorát. Klučík umí přesně to co Six, tedy utíkat, skrývat se a pomalu se prodírat prostorem dál.

Celý tento přídavek se odehrává v podpalubí lodi a tak je tu velmi často voda a "radovánky" s ní spojené, i ten boss je s vodou velmi svázaný a objevuje se vlastně hned na začátku a pak každých pár minut až do konce. Tahle červená nit není u her úplně samozřejmostí a mně se líbila.

Finále je celkem velkolepé a opravdu jsem se napoprvé celkem lekl :) Je to parádní noční můrka a jsem zvědav, kam se to všechno dostane v dalším DLC.

Pro: nášup k skvělé hře, kvalita je dobrá, prolínání s příběhem původní hry, boss

Proti: je to jen na hodinu

+14

The Story of Thor

  • PC 80
  • SegaMD 80
Třetí hra na Segu Mega Drive v jednom měsíci a rozhodně nejpříjemnější překvapení. Nejde jen o to, že jde o povedenou záležitost, ale především jsem dopředu nic neočekával. A dostal jsem velmi povedenou hru ve stylu starších dílů série The Legend of Zelda. V Beyond Oasis (rozhodně přiléhavější název než Story of Thor) se jako princ Ali postavíte mocnému zlu a zkusíte zachránit svět. Z ptačího pohledu viděný svět je pěkně prokreslený a díky celkem velkému měřítku i detailní. To platí i pro animace postav. Svět celkově není extra velký, ale mnoho lokací se velmi liší. Díky hledání a plnění mnoha výzev hodně cestujete a rozhodně nehrozí stereotyp. Hra také odměňuje pečlivý průzkum.

Příběh je podáván především pomocí rozhovorů a několika animací. V cestě vám stojí řada hádanek, pro postup dále je často nutné získat klíč nebo speciální schopnost. Tyto schopnosti si osvojíte díky spojení se čtyřmi živly, které lze pak za určitých podmínek využívat. Kromě otevírání cesty dál poslouží i jako magie užitečná v boji. Na to primárně slouží řada zbraní, ale kromě základní má každá omezený počet použití. Je tak nutné taktizovat, kdy je třeba využít silnější zbraň a kdy stačí základní. Na několika místech jsou ukryté speciální výzvy jejichž odměna je často silná zbraň s nekonečným použitím. Nezískal jsem všechny, ale i ty dvě dost pomohly v druhé polovině hry. Nechybí ani tradiční šílenost v podobě 100 patrového "dungeonu".

Obtížnost je nastavená rozumně až na jeden prvek, který zároveň považuji za největší mínus hry. Jde o plošinkové části, ve kterých je potřeba přecházet mezi pohybujícími se plošinami, často během útoků nepřátel. Únavné, frustrující a nezábavné. Celkově jsem ale ze hry nadšený, od hratelnosti po slušný příběh včetně povedeného konce. Pokud máte podobný styl her rádi, Beyond Oasis určitě vyzkoušejte.
+14

Deponia

  • PC 75
Pri hraní Deponie som mala pocit, akoby som sa vrátila do starých čias, kedy bolo hranie adventúr mojou alfa a omegou. Za stolom s myškou ruke som skúšala kadejaké kombinácie predmetov, ktoré nedávali zmysel ale nakoniec sa zázrakom vždy našla tá správna. Ani v Deponii nebola núdza o divné riešenia hádanok, pri ktorých som si hlasno povzdychla. Našťastie ich nebolo až tak mnoho a tak mi to neprišlo až tak strašné. Keď si človek zvykne na mentalitu hry, tak sa tak nejak prispôsobí aj tým rébusom.

V Deponii hráme za Rufusa, človiečika, ktorý chce opustiť svoju rodnú planétu a nič ho neodradí od tohto cieľa. Príbeh je celkom fajn, dokonca ma ta prvá časť natoľko navnadila, že premýšľam, že si kúpim ďalšie časti. Lebo veď hra bavila, čo mi ale liezlo na nervy bol Rufus. Na začiatku som s nim sympatizovala ale čím dlhšie som hrala, tým viac mi bol otravný. Ale zase dávam mu za to aj bod k dobru, keďže má určitý charakter, ktorý bol konzistentný až do konca. Niektoré jeho dialógy mohli byť ale vypustené.

Ostatní obyvatelia mestečka, boli v celku zaujímaví. Osobne sa mi páčil najviac starý pán Doc, ktorý mi nie raz pomohol a ľúto mi bolo Boza, taký dobráčisko. Toni by určite nevyhrala sympaťáčku roka ale papagáj mi bol dobrým kamošom. No a nesmiem zabudnúť aj na poštového robota, ktorý so mnou zdieľa obľúbenú činnosť.

Som rada, že som sa do Deponie pustila. Nepovedala by som, že je to najlepšia adventúra sveta ale stačí na solídnu zábavu.

Ja si predsa tie ďalšie časti kúpim.
+14

Attack of the Friday Monsters! A Tokyo Tale

  • 3DS 70
Ještě než 3DS e-shop nadobro zavřel a spolu s nim zmizely stovky her bez portu na jakoukoliv moderní platformu, stihl jsem koupit svůj poslední digitální titul na tomhle handheldu, přičemž to byla právě tahle nenápadná malá adventura z dílny Millennium Kitchen, od nichž jsem si vždycky chtěl zahrát příbuznou sérii s chlapcem jménem Boku v hlavní roli. Ta se bohužel západu dlouhé roky vyhýbala, tak jsem sáhl alespoň po pátečních monstrech a hned na začátku mohu říct, že to mou chuť na další díla studia jen posílilo.

Attack of the Friday Monster je nejen výlet do japonského města 70. let, ale především výlet do dětství a nostalgie, která příjemně pohladí po duši nejspíš každého, kdo vyrůstal bez internetu. Zdejší karetní hru samozřejmě nikdo z nás nehrál, nicméně nějaká alternativa v podobě sbírání Pokémonů, hokejových kartiček nebo duhových kuliček nejspíš neminula žádné (devadesátkové) dítě a stejně tak nás neminulo ani běhání po venku a nadšení pro cokoliv, co naše fantazie dokázala vytvořit třeba i vlivem filmového průmyslu, stejně jako zdejšího hrdinu.

A o tom to celé je. Jen nostalgické běhání po městečku a okolí plné fantazie a dětské radosti. Doplněno o poutavé a občas vtipné dialogy, poměrně zábavnou karetní hru, krásnou hudbu a ještě krásnější kreslené 2D prostředí, kde 3D postavy zapadají až překvapivě dobře. Nečekejte tak žádné logické hádanky, hledání a kombinace předmětů nebo pixelhunting a další věci typické pro adventury. Tady najdete jen vyprávění milého příběhu jednoho malého chlapce, nic víc. Jedinou výtku mám snad jen k nedostatečné délce kolem čtyř hodin, kdy vyznění příběhu působí neuspokojivě a uspěchaně. Jde bohužel znát, že původně nešlo o plnohodnotný a samostatný titul.
+14

Carmageddon

  • PC 80
Nikdy jsem nebyl fanda závodních her. Ani v různých "arcades", ani na Nintendu, ani v dřevní době DOS pirátských výběrů, kdy jsem pár závodů zkusil jen když nebylo co hrát. Vždycky mě chyběl příběh, děj, či naopak nějaká akce. Ostatně auta mě nic neříkají ani v reálu a nikdy jsem si neudělal ani řidičák.

Z každého pravidla existuje výjimka a tou moji jedinou (mimo ne čistě závodních GTA či Mafii) je Carmageddon. Ten byl v době vydání naprosto boží! Ta krásná nekorektní krvavost, nechutnost, brutalita, spousta cool způsobů jako zlikvidovat chodce ve smyku, přimáčknutím o zeď či v sérii několika po sobě. Bouračky mě tehdy zas tolik nefascinovaly, ale rozhodně mě bavily víc než unylé ježdění a závodění v jiných hrách. Carmageddon jsem nakonec dohrál, stejně jako dvě pokračování, ale nikdy se k němu nevrátil. Až teď, když mi visí jako pomalu jediná z neokomentovaných top her roku 1997 jsem se rozhodl dát mu další pokus.

A i když mě dneska nic moc neříkají ani různé honičky či bouračky ve filmech, ta hra je i po letech zábavné odreagování, do kterého se ihned dostanete a nic moc po Vás nechce. Je tu 36 kol, které můžete teoreticky vyhrát dojetím závodu (nezkoušel jsem) nebo vybitím všech chodců (zkusil jsem ale nepovedlo). Většinou ale zničením pěti soupeřů. Rozjet se co nejdál, rychle se přes ručku otočit (lehce se píše, hůř se dělá) a rozpálit to proti protivníkovi, ideálně do čelního střetu. Za efektní nárazy, bouračky a či různě stylové či nestylové likvidace chodců Vám přibývá čas, který nesmí dojít a také kredity. Ty slouží na opravy auta, obnovu když skončíte na střeše.

A to je celé, instantní zábava, zvlášť když na easy je to opravdu easy, kola rychle ubývají. I když nemám skill, celkem mě to šlo, takže ovládání bude v pohodě. Je tu samozřejmě pár drobností k tomu. Auto za kredity vylepšujete ve třech kategoriích (obrana, útok, síla motoru), ale rozdíl jsem moc nepostřel. Na silnicích se povalují různé barely, ale většinou jsem sbíral jen zelené pro čas a kredity. Ty zbylé jsou povětšinou nějaká kulišárna (skákání auta, pinball mód, lepidlo na gumy, drogy..) které akorát zdržují. Můžete získat pár nových aut, ale je jich málo a celou hru jsem dojel se základním (ikonickým) modelem. Kompletní sbírka je k dispozici až po dohrání. A mimochodem auta jsou naprosto úžasná, všech tvarů, modelů co vás jen napadnou v čele s pásovým transportérem, elektroautem co automaticky zabíjí pedestriany a bagrem "Gotcha" který jsme si kdysi nevím proč překřtili na Gothaj :)

Ke hřeje patří i šílený xicht, hlášky a ječení řidiče, slušná grafika (v 3Dfx verzi, bez ní je to tragédie), výstižné intro a stejně a nezapomenutelné vtipné outro (stupně vítězů :D :D). A řízná muzika kombinující v 90s stylu řízné kytary a lámané beaty.

Kdybych měl něco vytknout, tak byť je to zábava, tak je to zábava mírně pitomá a nakonec se dostaví stereotyp. 36 kol děláte totéž, navíc v opakujících se prostředích. Posledních pár kol navíc značně přituhne, objeví se otravní a prakticky nezničitelní poldové, stejně tak skoro nezničitelní soupeři (bagr či ten pásovec) a ze svižného postupu se stane zdlouhavý boj.

Celkově mě to ale po letech bavilo mnohem víc, než jsem čekal.
+14

Aliens: Fireteam Elite

  • PS4 65
Mám rád vesmír Vetřelců, kdy ztělesňují největší hrozbu a vyvolávají strach. U Fireteam ale musí člověk na toto zapomenout, protože jich bude likvidovat v řádech tisíců jen v základní kampani.

Hra se inspiruje spíše v zombických akcí stylu Left 4 Dead, World War Z či Back 4 Blood. Dostat se z bodu A do bodu B, přežít vlny vetřelců, občas bránit nějakou místnost či oblast něž se splní úkol. Jeden typ xenomorphů by ale nestačil takže tu máme variaci na výbušný sud plný kyseliny, crowlera co čeká za rohem či na zdi aby hráče k zemi přišpendlil, plivače na dálku, tanka který razí vřed a vydrží. Najdou se zde i úplně jiné variace nepřátel které okoření specifické části kampaně.

Co se týče kampaně ta nabízí 4 kapitoly vždy po 3 misích na kapitolu v různých částech planety. Herní doba v rozmezí 8-10 hodin podle toho jak se daří Vašemu týmu. Protože spolupráce hráčů je zde klíčový prvek, bohužel ze začátku, jsem narazil na otřesné spoluhráče kteří na sebe jen pořvávali (ještě ke všemu německy) jeden si odešel pryč a nechal zemřít svoji postavu ale řval do hry dál. V tu chvíli jsem to chtěl zabalit.

Naštěstí pokud nedáte do kupy normální hratelný tým lze vzít dva AI parťáky syntetiků a vyrazit v klidu na lov. Co hráče vlastně nutí hrát dál, případně opakovat dohrané mise, je vylepšování postavy a zbraní, získávání nových zbraní a vylepšení. Plnění karet výzvy které přináší bonusové odměny, kredity a zkušenosti.

Pocit z akce a střelby je uspokojivý, zábavnost hry na menší studio dobrá, atmosféru to má. Překonat první šok, ze začátku pokud navíc vezmete do týmu přátele, faktor zábavnosti se znásobí.
+14

Final Fantasy X-2: Last Mission

  • PS3 75
V této minihře je cílem projít osmdesátipatrovou věž, kde každé patro je krátký náhodně generovaný dungeon plný pastí, předmětů a monster. Tento dungeon procházíte po čtvercovém poli, striktně tahově a s kamerovým pohledem ze shora. Kromě pastí a monster vám bude v postupu bránit hlavně omezený dvacetislotový inventář, kam se toho opravdu moc nevejde.

Hlavní mechanikou hry jsou stejně jako ve Final Fantasy X-2, ke které Last Mission vyšlo jako bonusový doplněk, oblečky, které zde fungují trochu jako vylepšitelné zničitelné štíty, které vám zároveň poskytují různé schopnosti. Můžete jich mít nasazených současně až pět a některé velmi mocné pasivní schopnosti vám zpřístupní až jejich kombinace. Například Gun Mage, White Mage a Mascot vám dá 50% odolnost na všechno nebo Dark Knight s Gunnerem vám dá imunitu na zmatení. Tyto kombinace nejsou nikde ve hře napsané a musíte tak experimentovat.

Některé mechaniky hry jako třeba posílání přebytečných předmětů do vaultu před věží, restart celého postupu se zachováním úrovně či pokračování i po smrti postavy sice s vynulovanou úrovní, ale nesmazaným inventářem, se vám budou snažit namluvit, že věží máte postupovat iterativně ve snaze se vždy při dalším pokusu dostat o kousek dál (a mezi pokusy si doplnit předměty ve vaultu). Není to pravda! Daleko výhodnější je zůstat vysoko ve věži, přičemž každých pět pater je možné uložit hru.

Stejně tak vám bude připadat, že máte průběžně využívat nalezené oblečky jako štíty, zatímco v bezpečí "pod nimi" expíte postupem hrou svoji hlavní postavu. Ani to není pravda! Úroveň vaší postavy je téměř zbytečný údaj a nejsnazší postup hrou je maxovat svůj primární obleček, který za žádných okolností nesmí být zničen (a pokud jo, tak load). Ostatní čtyři oblečky nemusíte vůbec vylepšovat a jsou pouze zdrojem schopností, které můžete v případě potřeby měnit.

Teď to vypadá, že se vám snažím vnutit nějaký způsob hraní, který je navíc zcela v rozporu s původním záměrem autorů. Možná, ale pro mě to byl rozdíl mezi naprostým několikahodinovým utrpením, po kterém byl můj progress víceméně nula, a pohodovou velmi příjemnou zábavou, která asi po pěti hodinách vedla k úspěšnému zničení závěrečného bosse v osmdesátém patře věže. Není zač.

Pro: Jakmile na to přijdete, je to fakt návyková sranda s vyváženou obtížností.

Proti: Dokud na to nepřijdete, je to nehratelné utrpení.

+14

The Night of the Rabbit

  • PC 85
Nezletilému Jeremiášovi zbývá pár dní z prázdnin, tak se nechá zviklat k provedení podezřelého rituálu za pomoci střelného prachu a následně za slib velkého dobrodružství unést do jiné dimenze démonickým zajícem. Tak co byste řekli - pohádka nebo horor? :) A když dodám, že jedna z hlavních postav, za kterou nehrajete, je Marquis de Hoto? Asi to moc nepomohlo, že? Dobrá, postava, za kterou hrajete, je Jeremy Hazelnut zvaný v češtině Jerry Oříšek, který touží být velkým kouzelníkem. To už možná napoví.

Každopádně, tak začíná další kreslená “ukaž a klikni” adventura od Deadalic Entertainment, tentokrát pohádková, příběhově poměrně zvláštní, občas zabíhající lehce k hororu, jak to některé pohádky umí, když se nad nimi dospělý zamyslí.

U příběhu a scénáře bych se vůbec na chvilku zastavil. U většiny her je příběh nastaven tak, že příběhový oblouk a všechny dílčí minipříběhy a záležitosti, se kterými se postava setkává, jsou nějakým způsobem, většinou právě díky hlavní postavě, uzavřeny, vysvětleny, narovnány. Zde máte pocit, že Jerry byl skutečně záměrně vtažen do jinak fungujícího světa, kde je mu vysvětleno pouze tolik, kolik nezbytně potřebuje, a svět nějak fungoval před jeho příchodem a nějak bude fungovat po jeho odchodu. Zdaleka ne všechny příběhové linky jsou uzavřeny nebo uceleně vysvětleny. Nevím, jestli měla hra větší ambice, jestli je svět převzatý z nějaké literární předlohy, ze které si bere kousek, jestli bylo v plánu pokračování, nebo je to celé nějaká náhoda, ale myslím, že je dobře, že se hra odlišuje, i když to nemusí sednout každému.

Při neuspěchaném stylu hraní zabere dohrání kolem 15 hodin. Během nich řešíte akurátní množství puzzlů naladěných na logiku zvláštního pohádkového světa. Kromě obvyklých adventurních prvků je potřeba počítat při jejich řešení s využíváním kouzel, které se Jeremiáš postupně učí, a s proměnlivostí prostředí během dne a noci, mezi nimiž je naštěstí možné v podstatě libovolně přepínat za pomoci čtení knížky natolik zajímavé, že Jeremiáš sedne, otevře a čas mrknutím oka uplyne, což je přesně jeden z detailů, které mě na této hře bavily.

Poslechově je na tom hra skutečně nadprůměrně dobře, ať již jde o podbarvení lokalit či bombastický hudební doprovod, nebo celkově výborný dabing vyvažující nadměrnou ukecanost některých postávajících postav. Pokud se k některé postavě po čase vrátíte, zapředete rozhovor a zjistíte, že vám nemá co nového sdělit, budete proklínat své reflexy, když při zběsilém odklikávání dvacáté linky omylem začnete debatu znovu.

Co jsem nečekal, bylo, že mě bude bavit opakovaně hrát nabízenou karetní minihru - takové kvarteto ve dvou - která je sice poměrně náhodná a často jste v situaci, kdy i při nejlepší možné strategii je naprostá náhoda, zda vyhrajete nebo nikoliv, ale kupodivu to vůbec nevadilo a právě zvláštní průpovídky v jeho průběhu mě poměrně bavily. Nakonec jsem ji hrál s každou svolnou postavou po cestě.

Dojem by pak mohly kazit snad už jen drobnosti typu nepřehlednost deníku hlavní postavy, ve kterém jsem jen několikrát zkusil najít něco užitečného a pak ho navždy zavřel, nebo poměrně zmatený konec této části životního příběhu městečka zvířátek, vzpomínek, Zaroffa, Jeremiáše a ostatních stromochodců.

The Night of the Rabbit je povedená adventura plná promyšlených detailů a mnoha záhad, z nichž některé zůstanou nevyřešeny, s krásným soundtrackem plným zvonečků ale i občasných temnějších tónů, umocňujícím herní prožitek na správných místech. Využívá několik originálně pojatých herních prvků, krásně vypadá a pokud se hráč naladí na příslušný herní svět, i řešení hádanek po cestě dokáže označit za logické. Mnoho much k rozmáznutí věru nemá, tak je již nechám stranou, odešlu tuto recenzi a pustím si soundtrack. 

(Herní výzva 2023.)
+14

Astro's Playroom

  • PS5 90
Hurá, máme nový PlayStation! Co si zahrajeme? Místo hry jsme si jako bonus vzali druhý ovladač. V knihovně máme skoro všechno pro PS4, takže bude asi nejlepší zkusit Astro´s Playroom, které neobsahuje násilí a mohu se o gamepad střídat s dětmi. S tím, že po každé "smrti" se předá ovladač tomu, kdo je na řadě. A ono to fungovalo.

Musím říct, že možnosti PS5 ovladače mi až vyrazili dech. Nečekal jsem až tak velký krok kupředu. Natahování luku, foukání do větrníku nebo ovládání rogala jsou skvělé ukázky co tento ovladač umí. Vibrační zařízení, rozpoznávající povrch po kterém chodíte nebo jak akčně hrajete, je super. Nový ovladač toho umí hodně a Astro to zábavnou formou ukazuje. Kromě všech funkcí i perfektně padne do rukou. Jediná nevýhoda je nižší výdrž baterie, kterou všechny tyto funkce nesmlouvavě vybíjejí.

Astro mi ze všeho nejvíc připomíná hru Sackboy: Big Adventure. Mají společných několik herních prvků a je to stejný žánr. Tato hra je ale lepší. Obsahuje skvělé a přesné ovládání. Je dynamičtější a úroveň obtížnosti je nastavená tak, že si hru v pohodě užijí i malé děti (na rozdíl od pozdějších úrovních v Sackboyovi). Navíc jsem si jako fanoušek PlayStationu užíval každý sebraný artefakt. Sběratelská místnost funguje jako muzeum. Vidět všechny exponáty v nadlidské velikosti by v reálu vůbec nebylo k zahození.

Nakonec hru, skoro celý sám, dohrál můj pětiletý syn. Potom, co jsem se na to občas koukal nebo mu s něčím pomáhal, jsem si to musel dát také. A byla to skvělá zábava. Ovladač představen. Zjistil jsem, co všechno běhá v našem přístroji a bavilo mě to tak, že padla i platina. Mohl jsem se totiž kdykoliv vrátit tam, kam jsem chtěl a jakákoliv zdržující nahrávací obrazovka tady neexistuje. Výzva v tomto případě není potřeba. Stačí se jen pobavit u hry, za kterou se samostatně neplatí. Jediné co mi moc nešlo, bylo ježdění v kouli pomocí touch padu.

Jednoznačně palec nahoru. Snad jen, kdyby to bylo trochu delší. Všehovšudy jsme v tom, i s platinou, strávili osm hodin. "Artefakt nemůže zůstat ztracený v přístroji. Patří do muzea!"

Pro: zábavné představení skvělého ovladače, historie PlayStationu, velká zábava, stovky easter eggů obsahuje

Proti: mohlo by to být delší?

+14

My Memory of Us

  • PC 75
Hra nás staví do role dvou malých hrdinů, jejichž přátelství se formuje uprostřed těžkých okolností válečné okupace. Do země vtrhli roboti, některé lidi začali obarvovat nesmazatelnou červenou barvou a tyto postupně separovat v uzavřených ghettech. Zřejmě nikdo nebude na pochybách, že se jedná o parafrázi druhoválečné okupace a židovskou otázku. Vše je ale zobrazeno pohledem dětských, naivních očí a nadto zkreslené časovým odstupem a divokou fantazií starce, který celý příběh vypráví mladé dívce, a ačkoli jde především o přežití, nevykresluje scény jako fatálně zoufalé, tragické či beznadějné, spíš jako situace, se kterými je potřeba se vyrovnat a společně je překonat. Já jsem zde tedy viděl ještě jednu rovinu, která jakoby ukazovala, že život sirotka před válkou nebo během okupace se vlastně příliš neliší.

Herně jde o procházení z boku viděnými příběhovými kapitolami se dvěma postavami - mladým chlapcem, zlodějíčkem, který se umí plížit, opatrně našlapovat, oslňovat cíle pomocí zrcátka a později také svítit, a o něco starší holčičkou, která dokáže běhat, skákat a střílet z praku, ale záhy je označena červenou barvou a nemůže se příliš veřejně pohybovat. S těmito postavami procházíte kapitolami, bavíte se s lidmi (za pomoci zvuků a obrázků), vyhýbáte se robotům a řešíte rozličné hádanky či akčnější pasáže, přičemž u obou aktivit zpravidla musíte přepínat mezi postavami a vhodně využívat jejich schopnosti, případně je přimět chytit se za ruce a dočasně tak propůjčit v tu chvíli klíčovou vlastnost (běh nebo plížení) také druhé postavě.

Hra poměrně vhodně kombinuje pasáže klidnější, příběhové, pasáže z logickým hádankami a pasáže, ve kterých nesmíte být spatřeni hlídkami. Hádanky, akčnější části, ani plíživé pasáže není složité překonat, ale v některých případech možná budete potřebovat více pokusů, protože ovládání postav a jejich přepínání je topornější, než u klasických plošinovek, a nejednou se mi stalo například to, že místo, aby se děti chytily za ruce a společně se plížily vpřed, vyběhla holčina sama a byla chycena strážemi nebo se propadla na nestabilní podlaze. 

Audiovizuálně se hra snaží odlišit. Kreslený dieselpunk zahalený do odstínů šedé, ze kterých jasně vystupuje červená barva označených, je vyobrazený nikoli realisticky, kdy například postavy mají větší hlavy. Kapitoly jsou pak prokládány obrázky doplněné vypravěčovým komentářem. Jinak je hra bez mluveného slova či textu. Postavy jen nesrozumitelně huhlají a obrázek v komixové bublině napoví, co mají na srdci.

Hra je to krátká, se silnou zprávou o důležitosti přátelství a o tom, že se společným odhodláním je možné překonat ledajaké nepříznivé okolnosti. Třeba přežít pád z létajícího robotického vlaku.
+14

Mata Hari: Betrayal is only a Kiss Away

  • PC 60
Nejsem moc zběhlý v historii, o Mata Hari jsem věděl akorát to, že byla během první světové války dvojitou špionkou. Videoherní zpracování není samozřejmě žádným přesným dokumentem, i tak jsem se těšil, co se o této historické postavě případně dozvím.

Příběh je zajímavý, minimálně v první polovině hry, kdy se Mata Hari postupně sbližuje s různými vlivnými lidmi a získává od nich informace. I když mi přišlo, že je získává až podezřele snadno. Z historických pramenů jsem věděl, že skutečná Mata Hari byla nakonec popravena, proto mě celkem překvapil happy-end v závěru, kdy byla její smrt jen fingovaná a ona žila dál.

U adventur mám rád, když jsou v nich přítomný mezihry a zde jich je celkem dost. Ta nejčastější - tancování - je ale celkem nudná, zvláště pak hledání inspirací různě po lokacích. Jednou jsem tu inspiraci hledal asi čtvrt hodiny. Zbytek je celkem fajn. Dost mě bavila ta s cestováním mezi městy. S pozdější potřebou častějšího cestování jsem byl ale celkem rád, že se vždy zpřístupnila i možnost rychlého přesunu bez minihry.

Během hraní jsem však narazil i na řadu nesmyslů a příběhových děr. Například je potřeba odposlechnout telefonní hovor v Madridu, jenže Mata neví, jak na to. Tak odcestuje do Monaka se to naučit a následně se přes Berlín vrátí zase do Madridu. A kupodivu, ten potřebný hovor stále probíhá. Stejně tak je divné, že když je Mata v Paříží a potřebuje někomu v tomto městě zavolat, tak musí odcestovat do Berlína, kde je jediný přístupný telefon.

Vzhled jednotlivých lokací vypadá celkem fajn, hlavně Paříž. Akorát mi to přišlo celé takové statické. Plus si myslím, že by nebylo na škodu, kdyby zde bylo více lokalit. Je fajn, že je možné se v rámci obrazovky přesouvat na dvojklik, bohužel to ale nefunguje i pro východ z obrazovky. Tam musí Mata vždy dojít. Ze začátku jsem pak celkem bojoval i s volbou témat k rozhovoru, ale časem jsem si zvykl. Jsem rád, že je zde přítomna funkce zvýraznění interaktivních předmětu. I díky ní jsem tak naštěstí neměl moc záseků.

Celkově považuji tuto adventuru za mírný podprůměr. Délka je spíše kratší, ale to lze vzít i jako klad, protože to aspoň rychle uteče.
+14

Zork II: The Wizard of Frobozz

  • PC 70
V druhém pokračování Zorka náš bezejmenný dobrodruh sestupuje se svým mečem a nezbytnou svítilnou do dalších hlubin G.U.E. (Velké Podzemní Říše). Počet místností se oproti dílu prvnímu zmenšil o 24 (počet předmětů o deset) a hra díky tomu získala na větší sevřenosti. Ta je také dána koncepcí mapy, jejímž centrálním uzlem je kolotoč, ze kterého vede osm východů, ale hra, do té doby, než přijdete na to jak kolotoč vypnout, vybere při odchodu vždy náhodný směr. Prvek náhody je přítomen také v případě vašeho protivníka, do jehož říše jste vstoupili, kouzelníka Frobozze, který se může z čista jasna objevit a zakouzlit na vás jedno z několika kouzel. Jejich účinek není fatální, ale může vás zdržet, což, vzhledem k tomu, že světla ve svítilně ubývá, vede k většímu tlaku na hráče. Východiskem je samozřejmě časté loadování, ale i tak se s největší pravděpodobností nevyhnete alespoň jednomu restartu.

Cíl hry zůstává podobný jako v případě prvního dílu, tedy sbírání cenností, za které získáváte skóre, ale změnil se účel jejich využití. Obecně lze pozorovat, že je Zork II poněkud lépe koncipován, byť se stále víceméně jedná o slepenec nesourodých lokací. Pohybovat se tak budete po vulkánu, v dračí sluji, zahradě s jednorožcem, v bance či arbitrárně koncipovaném "diamantovém" bludišti. Narazíte i na robota. Hádanek je nemálo a jejich komplexita po prvním díle vzrostla. Obzvláště diamantové bludiště a banka Zork jsou dost obtížné, byť jejich obtížnost spočívá spíše v neprůhlednosti koncepce světa. Ale i ostatní hádanky dokážou potrápit, mj. i proto, že hra nedává dostatečný feedback při pokusu patřičnou věc prozkoumat. Osobně jsem nicméně vyřešil zhruba dvě třetiny hry bez návodu, což nakonec není až tak špatné.

Ve hře je také více narážek na rod Plochohlavů, kteří G.U.E. dříve obývali. O to více ale zamrzí, že feelies (tj. doplňkové tištěné materiály) se hrou nikterak nesouvisí (rozvádějí pouze obecnou turistickou geografii provincií světa Zork - a to navíc bez přiložené mapy). I postava Frobozze by zasloužila zajímavější background a feelies by se logicky nabízely. Bohužel však jeho komická postava i po dohrání hry zůstane zastřena tajemstvím. Tajemstvím, které však na druhou stranu dává o to větší prostor pro vaši fantazii.

Vlastní Mapa vytvořená v programu Trizbort. Použitý interpret: Windows Frotz. Screeny: Riddle Room.

Pro: Frobozz, otevřenost světa, hádanky jsou povětšinou logické, posun k větší koncepčnosti

Proti: Nesourodost světa, nedostatečné popisky objektů

+14

The Indigo Disk

  • Switch 85
Letošní prosinec je nějak moc nabitý vším možným a ani Pokémoni nezůstali stranou. Zatímco Teal Mask se stal jen jakousi menší ochutnávkou, Indigo Disk už to docela rozjel a dokázal mě překvapit i přidanými herními mechanikami, což je v této sérii u DLC prvek dosud nevídaný.  

Příběhově rozšíření navazuje na Teal Mask, takže je nutné jej nejdříve odehrát v Kitakami a až pak se přesunout sem do podmořského dómu Terarium kdesi v regionu Unova (pátá generace her). V Terariu se zároveň nachází akademie Blueberry, jíž řediteluje pan Cyrano, který se také zasloužil o její výstavbu a financování. Terarium má u stropu zavěšenou obří disko kouli, díky níž zde mohou Pokémoni terastalizovat. Tato technologie byla umožněna díky spolupráci s profesorkou Briar z naší paldejské akademie. Terarium je poměrně dost rozlehlé a zábavné na průzkum. Opět se všude něco válí, po mapce jsou rozesety raidy a dají se najít všelijaké schovávačky a rozvětvené jeskyně.  

Co se týče příběhové části, je možné ji odehrát asi za jedno, možná dvě odpoledne. Ale pokud chce hráč plnit i vše ostatní, určitě se mu herní doba výrazně protáhne. Příběh se tedy nesoustředí pouze na Terarium, ale přesune se i do závěrečné lokace v Area Zero, která je hlubší, než se původně myslelo. S tím souvisí i rozšířený Blueberry pokédex, který obsahuje celkem 240 Pokémonů (pro srovnání původní hra jich má 400 a Kitakami 200). Taky se v něm konečně uplatní většina těch příšerek, které se sice daly do hry získat, ale zatím neměly svůj vlastní zápis. Po zkompletování dexu dostane hráč Mark charm (vyšší šance na Pokémona se značkou Mark). A konečně zčásti uvádí do hry  to, po čem nejvíc prahli pokémoní fandové – startéry ze všech generací (to neměl ani Sword a Shield). A pak i všechny alolanské formy a hromadu legendárních Pokémonů. Dokonce se dá ve hře malým trikem spawnout jinak vzácná Meloetta. Někteří startéři pak mají na Switchi svoji premiéru, takže konečně došlo i na Johto, Unovu a Kalos, yay! Samozřejmě nesmí chybět ani Kanto startéři, a takový Blastoise po mnoha letech došel zadostiučinění v mainline hře, protože najednou dokáže střílet vodu z kanonů. Nádhera. A body dávám i za další želví legendárku (jednoho z několika nových monů).  

S novou legendou přichází i nový Tera typ. Ano, zcela nový typ, i když je Tera. Ale to nevadí, poslední nový typ byl uveden v šesté generaci (fairy). Tera typ se nazývá Stellar a funguje jako takový univerzální typ. Boostuje STAB pro první útok, poté boost zmizí. V raidech ale funguje neomezeně. Ze všech Tera typů je tento nejblyštivější. Možná až moc.  

Nejvíce se mi v Indigo Disk líbila možnost upgradovat mobilitu svého legendárního mountu, jenž nyní dokáže vzletět a volně létat. Ve vzduchu se přepíná mezi glidováním a létáním pomocí stisknutí levého joyconu. Dost jsem si létání užíval. Škoda, že se nedalo získat už v původní hře. Je možné zúčastnit se i létací minihry s průletem skrze trasu tvořenou kruhy. Nejvíce mi dala zabrat čtvrtá (nejtěžší) trasa, kterou jsem musel opakovat několikrát, abych jí dokázal proletět. Ale jsou za ně užitečné BP body – za BP body se v Terariu kupuje snad všechno od různých upgradů po posílání pozvánek známým coachům (o tom později).  

Poměrně další zajímavá mechanika se váže k samotným Pokémonům. Postupem v příběhu se odemkne synchronizace, což je proces, kdy se hráč ujme ovládání vlastního Pokémona, jakoby se do něj vtělí a poté s ním běhá po světě místo své vlastní postavy. Na vyzkoušení je to celkem zajímavé. Pokémon neútočí na ostatní klasickým tahovým způsobem, ale pomocí automatických bitev, stejně jako když ho hráč posílá před sebe, aby vyčistil prostředí okolo. Někteří Pokémoni dokážou vzlétnout a lze s nimi glidovat (třeba Decidueye, Dragonite, Garchomp a jim podobní), jiní zase dokážou raketově surfovat ve vodě (yay, Blastoise). Pro hračičky je to celkem sranda a zřejmě se tímto nahrazuje mechanika z DLC ke Sword a Shield, kdy šlo vyvolat Pokémona ven, aby následoval hráče, akorát ta nebyla zcela funkční, protože hráč obvykle rychle ujížděl a onen Pokémon nestíhal, takže se musel stále dokola teleportovat.  

V rámci plnění příběhu je nutné porazit zdejší elitní čtyřku. Členové mají náhodou svůj vlastní klub pro pokémoní fandy, hráč se do něj dostane a musí se trošku vypracovat skrze souboje, které jsou mimochodem o něco těžší něž v Kitakami – souboje bývají často double battle a Pokémoni v nich kolem levelu 80. V terénu je pak nutné splnit i nějaké ty minihry před vlastním soubojem. Nicméně klub má vlastní klubovnu a hráč jej všelijak může upravovat za dříve zmiňované BP body, a také do něj zvát různé učitele a trenéry (tedy coache), taky za BP body. A docela se to dost prodraží, grind těchto bodů mi zabral asi tři dny, než jsem měl dost na to, abych pozval každého z 20 coachů 3x (je možné s nimi diskutovat a svést souboj) a mohl od nich získat Pokémona na trade. Po tom všem se dá totiž pozvat tajný secret boss, který napotřetí tradne svého shiny Pokémona (všichni Pokémoni od coachů mají navíc speciální Partner Ribbon). I tak ale ještě zbydou tři místečka pro další coache, kteří se objeví v budoucím lednovém eventovém epilogu s posledním novým mýtickým Pokémonem deváté generace. Farmení BP bodů je sice zdlouhavé a náročné (děje se to skrze plnění jednoduchých úkolů v Terariu), ale dá se výrazně urychlit díky spolupráci s ostatními hráči online, protože nasyslené body se sčítají a jsou za ně větší odměny. Nejdražší upgrady pak platí pro jednotlivé biomy Teraria. Každý z nich chce 3000 BP na upgrade biodiverzity – po upgradu se začnou venku objevovat startéři.  

Z Kitakami se vrací i fotografka Perrin (z úkolu na Bloodmoon Ursalunu), která tentokrát požaduje zápis aspoň 200 Pokémonů v dexu, načež aktivuje úkol na chycení dvou nových paradoxů (dva jsou pro Scarlet a dva další pro Violet). Zase mě jednou bavilo shánění tradů pro získání exkluzivek z druhé hry.  

No a nakonec je také možné shánět i některé starší legendárky k odchytu – to se děje skrze plnění úkolů pro BP a za jejich určitý počet hráč vždy dostane pamlsek a trochu vyprávění o tom, jak se s legendárkou setkal dobrodruh Snacksworth stojící kousek od hlavního vchodu do terárka. Pamlsek někde v paldejské mapce naspawnuje legendárku, takže hurá na ni. Nejde chytit úplně všechny, protože některé jsou exkluzivní, ale lze je chytit skrze multiplayer coop ve verzi druhého hráče. A asi tři legendárky je možné chytit pouze ve společném multiplayeru. Je jen velká škoda, že všechny tyto legendárky jsou shiny locked, stejně jako většina vzácnějších monů deváté generace. Pokud dobře počítám, tak je momentálně celkem 19 shiny locked pokešů v této generaci, což je snad rekord (EDIT: nově s mýtickým Pecharuntem je jich 20). Nicméně tato forma chytání zcela postrádá replayabilitu, narozdíl od doupat legendárek v Crown Tundře, které ani nebyly shiny locked.  

To je tak asi vše, co mě napadá k Indigo Disk. Na úplné zakončení si ještě budu muset počkat do 11. ledna, takže potom znovu updatnu tento komentář. A ještě se vracím ke hře, protože tam mám stále co dělat. Musím se ale přiznat, že mě osobně tato část DLC baví a zejména jsem potěšen přidáním všech startérů a možností létání na mém Koraidonovi.

EDIT - Epilog: Nuže, DLC je definitivně za námi. Epilog zabere odhadem tak možná hodinku času a týká se vlastně jenom chytání toho posledního mýtického Pokémona za přítomnosti starých přátel z původní hry a z Kitakami. Nic extra velkého, jenom tečka za příběhem.
EDIT2 - Ehm, jsou nějaké spekulace, že přibude ještě jeden další mýtický Pokémon. Že by?

K aktivaci epilogu je však třeba mít za sebou příběh z Indigo Disk a mít za sebou aspoň jeden zápas v Academy Ace Tournament. Poté stačí stáhnout předmět přes > via Internet (Mythical Pecha Berry), jít do obchůdku v Kitakami a interagovat s růžovou koulí vystavenou ve stánku (tedy ne s prodavačkou).
Tak lovu zdar!

PS. Po dohrání příběhu v Area Zero a po obdržení předmětu od Briar běžte ke Crystal Pool v Kitakami. Možná něco zajímavého uvidíte :)
PPS. Taky vlezte do budovy svojí akademie v Paldee a hledejte v přízemí haly.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Pro: Noví Pokémoni a rozšířený pokédex; startéři všech generací; legendárky; létání na mountu; synchronizace

Proti: Snadná obtížnost; BP upgrady jsou zbytečně drahé; starší legendárky se objeví za koupené pamlsky

+14

Child of Light

  • PC 65
Herní výzva 2023 - 3. Císařův pekař / pekařův císař 

Ideální hra do této kategorie. V role princezny Aurory je naším úkolem zachránit svět Lemurie. Hra má hezkou pohádkovou atmosféru a soundtrack, dialogy jsou veršované (ale bohužel nenamluvené) a i když je cesta veskrze lineární, je všude poschovávaná spousta nepovinných pokladů a bonusů a je radost to všechno objevovat.

Postupně se k Auroře přidávají další společníci, každý s jiným stromem schopností a různými dovednostmi. Souboje jsou tahové a lze v nich použít pouze dva členy družiny. Jde ale mezi nimi libovolně přepínat a vytvářet tak aktuálně potřebná komba.

Hra je bohužel triviálně jednoduchá (umřel jsem asi dvakrát za celou dobu) a protože i celkem dlouhá, tak občas i trochu nudná. Souboje se stanou dost repetetivní a není žádná motivace se do nich pouštět.

Celkově to není špatná hra, ale některé mechanismy by to chtělo dotáhnout a vyvážit obtížnost.

Pro: Příjemná atmosféra; soundtrack.

Proti: Směšně jednoduché; po čase stereotypní.

+14