Nejlépe hodnocené komentáře

Tak nad tímhle fakt zůstává rozum stát. Na tuhle hru mě nalákalo tvrzení autorů, že je inspirovaná mým milovaným Pathologicem, a skrze tohle tvrzení se jim dokonce podařilo dosáhnout doporučení od Ice Pick Lodge, což jsou jeho tvůrci. Ale zdá se, že pokaždé, když se nechám na hru nalákat právě z tohoto důvodu, ukáže se, že je to absolutní paskvil. Inu, jak se říká, když dva dělají totéž, není to totéž.

A Place for the Unwilling se první pohled opravdu podobá Pathologicu. Odehrává se v jednom městě po dobu 21 dní a hlavní roli tu hraje nějaké drama mezi postavami. Vy, jakožto hráč, do města přijíždíte po té, co váš přítel z dětství spáchal sebevraždu a odkázal vám své peníze, majetek a postavení. V poněkud neoriginální snové části vás prosí o to, abyste se postarali o jeho matku a manželku, našli jakési klíče k odhalení tajemství jeho smrti a tvrdí vám, že město není tím, čím se zdá, a že jeho obyvatelé, jak ti "významní" (tj. ti, kteří mají jména) tak ti nevýznamní (ve hře jsou vyobrazeni jako "stíny") pro vás budou velmi důležití (tady bych mimochodem chtěl vznést dotaz do pléna na to, proč mají snové sekvence ve hrách tak často podobu kusů budov a scenerie vznášejících se ve vzduchoprázdnu; mně se v životě nic takového nezdálo).

Od první chvíle si nejspíš všimnete, že ačkoliv grafická stylizace, která by se dala popsat jako "cartoon Lovecraft", je opravdu povedená, stejně jako hudební doprovod, který sice není kdo ví jak originální, ale hezky podtrhuje prostředí Anglie v období průmyslové revoluce, které se hra snaží evokovat, z APFTU mocně sálá silný amaterismus, a to rozhodně nemyslím v dobrém slova smyslu (např. nadabované intro zní, jako by ho psal puberťák na střední a zároveň ho nahrával z extrémní blízkosti k mikrofonu, takže to zní, jako byste ho poslouchali v rakvi).

Obecně to mám tak, že pokud je příběh zajímavý a postavy uvěřitelné, tak mi nevadí popasovat se se špatným game designem. Tady jsem se ovšem dočkal jak špatného game designu, tak snad ještě horšího storytellingu a úrovně textů obecně. Ten, kdo je psal, byl nejspíš zastáncem klasické začátečnické iluze, že více textu znamená i vyšší kvalitu, a celkově bych to přirovnal k úrovni dialogů z Fallout 1.5: Resurrection. Spousta předmětu například hned ve vašem domě je interaktivních, ale interakce s nimi nepřináší absolutně nic zajímavého (třeba interakcí se stolkem, na kterém leží ubrus, se dozvíte, že je to stolek, na kterém leží ubrus). Postavy pak mluví v extrémně květnatých frázích pokaždé, když vám chtějí cokoliv sdělit, což je většinou iritují o to víc, že vám nikdy nesdělí žádnou podstatnou informaci. Všechny působí jako karikatury a obecně jakákoliv interakce s nimi je martyrium (třeba místní knihkupec působí spíš jako nějaký šestnáctiletý puberťák, který chce působit sečtěle po té, co si přečetl Božskou komedii, než jako někdo, kdo to má v hlavě v pořádku).

Asi nejhorším aspektem hry je absolutní neuvěřitelnost chování postav a způsob, jakým je zde vyprávěn příběh, což je ve hře založené na postavách a příběhu dost velký kámen úrazu. Po vašem prvotním příjezdu do města se o vás píše v novinách a v očích obyvatel jste spojeni s vaším zesnulým přítelem, ale absolutně nikdo s vámi jeho smrt neřeší a místo toho vás žádají o plnění nesmyslných questů, které má vaše postava nulovou motivaci dělat a které nikam nevedou - třeba připomenout místním dětem, že si mají udělat domácí úkoly nebo jít pomluvit místní odboráře mezi střední třídou. Asi nejotravnější je místní starosta, který vás v dopisech urgentně zve do své rezidence, jen aby půl dialogu s vámi strávil s někým na telefonu (což má být nejspíš vtipné, ale není) a pak po vás chtěl názor v nějaké nepodstatné věci, po které vám nic není, přičemž nemáte šanci vyjádřit, že na ni názor nemáte. Během každého dne máte jen omezený čas na to, abyste splnili zadané questy, a později nemáte čas na to, abyste stihli všechny, ale popravdě osobně mě to netrápilo, protože se mezi nimi našel sotva jeden, který jsem měl motivaci plnit.

Z času, který je vám v rámci jednoho dne přidělen, vám pak ukrajuje fakt, že byste nějaký čas měli strávit obchodováním. To sestává z pobíhání po obchodech ve městě, kde můžete nakupovat kolem deseti typů zboží a prodávat je jinde podle toho, jak se ceny mění. Nicméně jediná role peněz v hře je ta, že některé příběhové úkoly vyžadují, abyste u sebe měli dostatečný obnos, nic víc. Musíte kvůli tomu tudíž strávit půlku už tak nezajímavého gameplaye přepisováním cen na papír, abyste je mohli srovnávat, a celkově tenhle aspekt hry působí, jako by do hry byl přidán navíc, aby mezi nudnými questy bylo co dělat. Nemluvě o tom, že ve hře, která se prezentuje jako komorní drama, je pobíhání po obchodech asi to poslední, po čem toužím.

Shnilou třešničkou na dortu je pak zmatené ovládání, které údajně z důvodu, aby se hra odlišila od point and click adventur, zavádí nějakou vlastní invenci v podobě pohybu pomocí šipek a ovládání inventáře, deníku atp. pomocí WASD. Podobně zarážející je obsese autorů problematikou genderu. V prvních pěti dnech mi bylo asi čtyřikrát připomenuto, že obyvatelé města nevěří na to, že to, co má člověk mezi nohama, určuje jeho hodnotu, ale přitom tohle téma v příběhu ani herním světě žádným dalším způsobem nefigurovalo.

Můj celkový dojem z této hry je, že její autor měl nějakou vágní vizi hry odehrávající se v otevřeném městě a podvědomě se chtěl blýsknout svým humanitním vzděláním, ale tak trochu už nedomyslel, o čem ta hra má být, jak navodit nějaké napětí a co to je game design. Opravdová škoda, protože název A Place for the Unwilling tu nechtěně nabírá nový rozměr.