Nejlépe hodnocené komentáře

Od chvíle, kdy jsem se k nim poprvé dostal, jsem velikým příznivcem univerza Dooma, Wolfensteina a Duke Nukema. A to přesně v tomto pořadí. Modifikace Brutal Doom a Project Brutality považuji za nejlepší FPS zážitek ze všech puristických stříleček, jaké jsem kdy hrál. „Brutální“ úspěch těchto modifikací se odrazil i ve Wolfensteinovi. Přičemž i pro něho vznikla povedená a velmi tuhá brutální verze. Moderská skupina Realm667 na to šla však po svém. Ve velmi opulentním a rozmáchlém stylu, kdy vznikla téměř nová hra. Tak velký a ambiciózní projekt nemohl uniknout mé pozornosti, protože poslední dobrý Wolfenstein, kterého jsem hrál, byl The old Blood. Před nedávnem vydala skupina Realm667 zatím poslední (prý definitivní) verzi 3.1. Neodolal jsem a šel na Mod DB.

 
Jako první mně mile překvapila přítomnost kompletní češtiny a přehledně udělaný launcher, kde si můžete nastavit poměrně dost vychytávek. Přesně podle toho, co vám vyhovuje a to včetně addonů, mírně upravujících hratelnost. Z nichž některé jsou opravdu ujeté. Nastavení v samotné hře, je potom skoro hra sama o sobě, protože takový hora možností, co můžete se stařičkým id Tech enginem provést, se nedá ani vyjmenovat. Pro nedoomaře to může být zpočátku matoucí, ale to je spíše jen technická připomínka, než jakákoliv výtka.

Po krátkém (nyní již cenzurovaném) intru, se objevíte přímo na velitelství spojenců, kam se po každé misi, kterých je celkově sedm, budete vracet. Zde si můžete pokecat a seznámit se tak s vedlejšími postavami. Možností interakce není tolik, ale dostatečně na to, abyste pochopili povahy, motivace a účel všech zdejších postaviček. U překupníka lze kupovat za těžké prachy výbavu na další misi, u zdravotníka se můžete nechat vyléčit z utrpěných zranění, nebo jen tak kecat s ostatními. Dokonce si můžete pustit i jukebox s výběrem retro fláků, z nichž valnou většinu tvoří výběr od Bobbyho Prince. Ale je zde i odvážně ponechaná Horst-Wessel-Leid, která je s Wolfensteinem úzce spjata už od roku 1992. Po krátkém tutoriálu se už můžete přesunout do briefingové místnosti, která vás poutavou formou vždy připraví na následující misi. Tou vůbec první je Tunis a je to skvělé uvedení do první kapitoly. V této misi se začal rodit můj respekt k práci skupiny Realm667. Mise je totiž zábavná a dobře se hraje. Žasnul jsem nad množstvím detailů, což mi vydrželo až do konce první kapitoly.

Jak již bylo zmíněno: misí je celkem sedm. Z nichž jedna je bonusová, pokud naleznete všechny dokumenty, týkající se projektu Eisenmann a doručíte je profesoru Gutenbergovi na velitelství. Každá mise je unikátní, prostředí se neopakuje, tudíž z každé jedné mise si odneste specifický zážitek. Jistě, stále jde o střílení a ničení, ale variabilitu prostředí nelze než pochválit. Zbraní není tolik, ale to moc nevadí, protože stejně budete nejčastěji používat tak dvě až tři. Já nejvíce používal Sten, poloautomatickou brokovnici (pokud byla k dispozici) a odstřelovací Kar98. Velmi funkční využití zde mají i granáty, což je určitě veliké plus. Ostatní zbraně jsou zde spíše na vyblbnutí. Ač plamenomet, nebo rotačák, mají své kouzlo, jsou velmi vzácné a munice do nich je málo. Klasická MP-40ka však také odvede mnoho špinavé práce. Variabilita nepřítel je taktéž vynikající – od obyčejných příslušníků Wehrmachtu, odstřelovačů, nebo plamenometčíků, po tužší esesáky, gestapáky a minibosse, kteří na vás číhají v nějaké důležitější části levelu. Na Tebe se dívám Dr. Schabbsi juniore XVI.! Otravovat vás budou i strážní pejsci a jiná, ohavnější zvířátka.

Když už jsem nakousl zbraně, musím zdůraznit ještě jedno veliké pozitivum a tím je ozvučení. Sice jde slyšet, že nejvíce je zde zastoupený zvukový asset z Medal of Honor a Call of Duty ( především hlášky nácků), ale to nic nemění na tom, že ozvučení je na jedničku. Až moc často se totiž stává, že autoři modifikací si se zvuky moc hlavu nelámou. Zde je ozvučení udělané s maximální pečlivostí a hned je to na atmosféře znát. Například v Operaci Overlord.

Rovněž příběh neurazí, byť pochopitelně nemá ambice být něčím více, než se na Wolfensteina sluší. Vše se tradičně točí kolem okultismu a s ním spojených wunderwaffe na ty nejšílenější a nejzvrácenější způsoby. Náckové a okultismus k sobě totiž sedí stejně přesně, jako Indy a bič. A Indyho nezmiňuji jen tak pro nic…

Protože ANO, hra obsahuje velké množství easter eggů a všemožných narážek a zároveň všude kde to jde, skládá poctu klasickým herním titulům. Naprosto mně dostal „3D“ level, kde se vžijete do kůže Commandera Keena! Překvapilo mně, jak dobře byl udělaný a dokázal bych si představit, že bych si zahrál celou hru jen v tomto prostředí. Takže pokud jste někdy polemizovali na tím, jak by asi vypadal Keen z vašeho pohledu, odpověď se skrývá v této hře. A musím říct, že to vůbec nebyl špatný zážitek. Naopak.

Na závěr k tomu méně veselému. První kapitola mi utekla velmi rychle a opravdu jsem se u ní bavil. Dal jsem si práci a nalezl téměř všechny skrýše až na jednu. Proč ne tu jednu? Protože jsem neměl čas! Bonusová mise „Eisenmann“ má totiž poměrně nekompromisní časový limit dvaceti pěti minut. Za tu dobu musíte stihnout projít tři(!) patra podzemního komplexu, položit nálože a ještě porazit bosse i jeho neméně otravné nohsledy. Ptám se PROČ??? Proč časový limit v tak veliké misi? Rád se kochám designem každého místa, rád se šťourám v každičkém rohu, prostě si průchod užívám. Časový limit mně ale nutil zběsile nabíhat před hlavně nepřátelských zbraní, abych měl nepřátelé sejmuté co nejdříve a tím pádem šla nějaká taktika úplně stranou. Zde jsem i naplno začal nenávidět další zhovadilost – parakotouly nácků. Kdo vymyslel tak nebetyčnou ptákovinu??? Nebudu říkat, že to je naprosto mimo mísu, protože jsme ve Wolfensteinovi, kde je záměrně přestřelené úplně vše, ale koho napadlo, že to bude „cool“? Jakmile totiž nácek provádí kotoul, jak ten nejlepší cirkusák, NELZE ho zranit… NIJAK. Přesně jako v Brutal Doom, ale s tím rozdílem, že tam to provádí samotný Doomguy. Ani v Brutal Doomovi tuto funkci nevyužívám, protože mi přijde hloupá. Zde jí ale dostali do dispozic náckové a je to příšerně otravné. Ne vážně… proč? Nicméně, když jsem porazil „primárního“ Eisenmanna, na ukazateli času mi zbývalo přesně třicet vteřin. A to jsem se opravdu neflákal. Takže level jsem udělal (v což jsem ani nedoufal) na poprvé, ale jen taktak. Ještě k tomu se připravte no obrovské poklesy framů, když se budete nacházet na nějakém větším prostranství, což je v podstatě v každé misi, neboť levely jsou obrovské. Stařičkému enginu to ale moc nevyhovuje. S tím je spojené i to, že dík technickým limitům, občas nejste schopni zastřelit nepřítele přes neviditelnou překážku, protože se zde nachází mnoho objektů. Vás nepřítel trefí vždy, neboť má celkem ostrostřelecký aimbot a reflexy jako ninja, ale vy budete více než občas potrápení. Je třeba to zkrátka přijmout, ale rýpnout jsem si musel.

Rád bych mé shrnutí uzavřel prohlášením, že v druhé kapitole výše zmíněné mínusy budou určitě vyřešené, ale už nyní vím, že to není pravda, protože druhou kapitolu budu za nedlouho dohrávat a mé pocity jsou z ní rozporuplné. Kdybych měl však hodnotit čistě první kapitolu, bez výčitek o ní prohlásím, že je to jeden z nejpovedenějších a nejprofesionálnějších „amatérských“ herních počinů posledních let. A takové šikovnosti se prostě musí vyjádřit hluboké uznání.

Děkuji uživateli jvempire za technickou připomínku.