Mladší bratříček bojů ze západní fronty vás zavede na opačnou stranu Evropy a země tentokrát zahoří na území Polska, Ukrajiny či dokonce Rumunska. Tannenberg si opět zakládá především na realističnosti. I zde budete válčit v zákopech, ale už výrazně méně. Hratelnost a obtížnost zůstává neměnná a taktéž atmosféra. Opět budete hltat někonečné létající kulky z pušek, pistolí, granáty, plyn a vše ostatní v totožné kvalitě a místy ještě intenzivněji. Atmosféru ještě připepří velitelé mluvící svými domorodými jazyky. Vedle němčiny uslyšíme například ruštinu, ale i rumunštinu nebo bulharštinu.

Pilotním herním režimem je tentokrát Manouver. Boje se ze zákopů přesouvají spíš do otevřenějšího terénu, ve kterém poměříte síly o jednotlivá stanoviště. Jde o mód ne nepodobný Conquestu ze série Battlefield, kdy strana kontrolující méně stanovišť ztrácí tickety. Ztratí-li všechna stanoviště, dostane zde protivník možnost dobýt i její spawnovací sektor a ukončit hru. Zákopy se ve hře stále ještě vyskytují, ale už pouze ve formě výrazně menší obranné linie daného stanoviště. Dobývání stanovišť je stále o taktickém postupu a kooperaci všech tříd a velitelů. Ono vystrnadit z pozice kulometčíky kryté pěchotou s puškami půjde bez náležitého průzkumu, shozením plynu v kombinaci s obejitím pozice a útokem do zad nebo z boku jen velmi těžko. O granátech nemluvě. V tomto módu už nebudou územní zisky takovou vzácností jako v předešlém Verdunu. Osobně jsem tuto změnu uvítal, protože krajina východní fronty působí zachovalejším dojmem a po několika hrách ne depresivně jako měsíční krajina u Verdunu.

Největší chybou série her od Blackmill Games se stejným tematickým zaměřením je jejich vydávání jako samostatných dílů. Kdyby vyšel Tannenberg jako DLC, nedocházelo by tolik k dělení hráčů mezi dvě hry. Toto sice kompenzuje přítomnost umělé intelgence na vysoké úrovni, ale ve hře poté chybí lidský faktor. Rovněž i zde chybí příběhová složka formou kampaně a vojenskou techniku zde znázorňuje obrněný vlak. Autoři taktéž vyřadili režim Squad Defence, což ale příliš nevadilo. Mimo hlavní herní mód jsou ty ostatní spíš doplňkové. A to ve Verdunu i zde. Tannenberg a Verdun nyní střídám a uživám si obě dvě hry plnými doušky.

Střílečka z pohledu první osoby zasazená do bojů první světové války si zakládá zejména na realističnosti. Pokud vás unavují arkádové bitvy Velké války z Battlefield 1, Vedrun pro vás může být víc než dobrou volbou. Tady se totiž vede skutečná zákopová válka. Hra je výrazně pomalejší než zejména AAA FPS a to především díky své vysoké obtížnosti. Obvykle se totiž jeden zásah rovná smrti, připadně vážnému zranění, pokud to dostanete z velké dálky. Atmosféra na bojišti je víc než parádní. Zasažení vojáci okolo vás křičí, jako by je brali na nože a o zvucích okolí nemluvě. Střelba je skutečně realistická, až vám místy tuhne krev v žilách. A o to víc, když váš kolega ve zbroji dostane zásah do hlavy, zachroptí a jeho tělo bezvládně padne do zabahněného zákopu. Samozřejmostí jsou granáty, zamořování protivníka plynem a jako protiopatření plynové masky.

Pilotním herním režimem jsou Frontlines, kde bojujete o síť zákopů. Po dobytí prvního zákopu se jej poté snažíte udržet před nepřátelským protiútokem a poté dobýt další zákop až nepřítele úplně vytlačíte z bojiště. Tehdy jste vítěz a nebo v případě, že získáte větší část území. Jelikož jedna rána obvykle znamená smrt, ne vždy se vyplatí naběhnout na nepřítele alá Battlefield. Stačí se totiž šikovně ukrýt za překážkami, horizontem, za zdí a můžete pobít klidně i polovinu útočících vojáků. Taktický postup a odstřel protivníků z krytu se mně osobně osvědčil mnohem víc. Dále můžete hrát Squad Defence, kde se snažíte držet pozice, Attrition, kde fungujete téměř identicky jako v Team Deathmatchi a Rifle Deathmatch, což je v podstatě klasický Deathmatch všech proti všem. Přiznám se, že tyto módy jsem každý vyzkoušel jen jednou, protože s Frontlines se nemohou za žádnou cenu rovnat. No a úplně poslední režim vám umožní vytvořit si vlastní hru s upravenými pravidly.

Teď k neduhům hry. Mě osobně velmi mrzela absence i omezené vojenské techniky na západní frontě. Přece jen prohánět se po francouzských pláních posetými vlčímí máky alespoň jedním, nebo dvěma, tanky by rozhodně nebylo k zahození. Taktéž výživná příběhová složka pro hru jednoho hráče odehrávající se někde u Verdunu by hře víc než prospěla, alespoň jako odreagování. I díky multiplayeru a skutečným lokacím hra může sloužit jako solidní výukový materiál. Hru jednoznačně doporučuji a lituji, že jsem se k ní dostal pořádně až dnes.

Multiplayerová střílečka z pohledu první osoby z prostředí alternativního divokého západu. V kůži lovce se vydáváte do temného lesa ulovit monstrum, na které byla vypsaná odměna. Do na první pohled malebné krajiny ale zavítalo hrozivé zlo. Velké nebezpečí číhá na každém kroku nejen v podobě potulujících se všemožných stvůr. Vy a případně vaši parťáci nejprve sbíráte stopy k vámi hledanému monstru. Cestou k němu na každém kroku sálá nekonečná smrt a zkáza. Obyvatelé se pod temnými silami změnili v zombie a například z potulných psů se staly krvelačné a velice nebezpečné bestie. Pozici monstra odhalíte vyšetřením až tří stop, nebo jej můžete náhodně potkat. Na místě je monstrum ihned zabít a ulevit okolí od jeho přítomnosti. Má to ale jeden háček - v oblasti totiž nejste sami. Kolem pobíhají další lovci a ti se na cestě ke kořisti nezastaví před ničím. Ve hře je několik absolutně klíčových prvků, které rozhodují o úspěchu nebo neúspěchu vašeho lovu. Nejdůležitější je samozřejmě přesná muška, ale neméně důležitá je i schopnost rozpoznat nebezpečí na základě okolních zvuků a rovněž detailní znalost okolního terénu. Protivník i vy na sebe můžete upozornit například hlasitou chůzí, běháním, broděním se vodou, otevřením dveří nebo oken, prasknutím větve při šlápnutí na ni a především vyplašením okolní zvěře. To vyústí například v krákorání a odlet vyplašených vran, odlet vystrašených kachen, štěkot psů, řehtání zraněných koňů nebo bučení krav. O prozrazení se střelbou nebo používáním trhavin ani nemluvě, to uslyší všichni v celém širokém okolí. Základem hry je vidět, slyšet, nebýt viděn a nebýt slyšen. Když dojde na přestřelku, může být rychle hotovo, nebo se souboj naopak protáhne i na několik minut. Čekají vás kontakty na otevřených planinách plných střelby z pušek, infarktové souboje během krytí v křoví nebo hustých lesích a nevyhnete se ani soubojům v zástavbách, kdy po sobě půjdou lovci brokovnicemi nebo dvěma revolvery. Samozřejmostí jsou dobové zbraně, dynamit, zápalné lahve a tak dále. Zbraně jsou slyšet na velkou vzdálenost a podle intenzity jejich zvuku můžete odhadovat jak daleko od vás a čím se střílí. Na místě je držet se v krytu, chodit nenápadně a nedělat příliš povyku. Utajení je vaše druhé já.

Zvuky ve hře jsou její alfou a omegou a časem se dle jejich typu naučíte rozpoznávat co se okolo vás asi tak děje. Kvalita ozvučení hry je na velmi vysoké úrovni a bude se vám stávat, že se zejména během nočních akcí i solidně vyděsíte. Ono, když vám za zády zařve zombie, nebo zničehonic zaštěkají psi v temné noci během vašeho čekání na s kořistí utíkající nepřátele smrtící atmosféru víc než přiživí. Lovce můžete najmout buď zdarma s tím, že si je následně dovybavíte a nebo si koupíte legendární lovce za prémiovou měnu, tzv. Blood Bonds (BB). Té je ale ve hře víc než poskrovnu a shání se velice dlouho a těžko. Úplně poslední možností je nákup herních DLC, kdy za reálné peníze získáte unikátního legendárního lovce. Obstarání lovců za BB nebo reálné peníze vám daného lovce zpřístupní navždy s tím, že si jej poté jen najmete za herní měnu. Od 11. úrovně postupu ze 100 je smrt postav ve hře trvalá, spojena se ztrátou veškerého jejich vybavení a to i vámi zakoupeného. K dispozici jsou zbraně jako klasické kolty, winchesterovky, brokovnice, pušky se zaměřovači, nože, boxery, dynamity a různé lahvičky, které se při dopadu na zem rozbijí a zamoří okolí buď nepříjemným jedem nebo vyvolají požár. Dále můžete například nalíčit medvědí pasti, které posbíráte cestou, vybírat vozy se zásobami, doplňovat si z nich náboje, dynamit nebo zdraví, sbírat pytlíčky s penězi nebo zapomenuté kasy plné peněz. Zásahy protivníkům ubírají dle místa kam jsou zasaženi, přičemž při zásahu do hlavy je postava okamžitě mrtvá. Osobně jsem byl trochu zklamaný některými lovci, protože jsou oblečení do příliš křiklavých barev a špatně splynou s prostředím. Permanentní ztráta vašich zemřelých lovců a jejich výbavy vytváří při hraní ještě větší adrenalinové zážitky, ale i s novými lovci můžete protivníkům slušně zatopit. Stačí si moment překvapení naklonit na vaši stranu a využít dané situace ve svůj prospěch.

Po zabití hlavního monstra a jeho vyhnání ze světa je na místě co nejdříve zmizet i s kořistí, jelikož ostatní lovci po vás ihned půjdou ve snaze obrat vás o vše. Občas se ale stane, že během hraní nepotkáte s výjimkou monster ani živáčka a jindy si pro změnu zastřílíte jak někde u Verdunu. Ti otrlejší a odvážnější mohou zkusit vyhnat i druhé monstrum, ale riskováním všeho. Hra je nemilosrdná řež, kde vítěz bere obvykle vše a poražení vše ztrácí. Hunt: Showdown není nic pro hráče, kteří jsou zvyklí znovu a znovu se vracet do hry po úmrtí. Zde, pokud vás spoluhráči nezvednou, smrtí končíte hru. I nepatrná zranění vás vůči nepřátelským lovcům znevýhodní minimálně snížením počtu zásahových bodů. Nicméně pocit po vybití všech nepřátel je nepopsatelný a odměny velmi cenné. Atmosféru hry ještě umocňuje solidně temná bluesová dobová hudba. Nemilosrdnost hry spočívá i ve faktu, že vás nikdo nebude šetřit. Hned vás pošle proti hráčům s klidně stovkami i tisíci odehranými hodinami a dále se mohou velmi blízko sebe na mapě objevit klidně i tři partičky a v tu chvíli nastávají skutečná jatka. Osamělým vlkům důrazně doporučuji projít si všechny tři obtížnosti tréninku a natrénovat si hru v režimu Soul Survivor. Zde se naučíte základní prvky hry a potrénujete na hraní na pilotní herní režim Bounty Hunt. V obou herních módech spolu bojuje na mapě jednoho kilometru čtverečního až 12 hráčů s tím, že v režimu Soul Survivor jde každý sám za sebe a v režimu Bounty Hunt proti sobě jdou sólisté, dvojice a trojice, opět při maximálním celkovém počtu až 12 hráčů. Pokud se vám povede opustit mapu s kořistí a porazit početnější týmy, dostanete ke standardním odměnám ještě extra odměny navíc. Správná atmosféra jižanské Ameriky divokého západu sálá ze hry na každém kroku.

Teď bohužel k největšímu neduhu hry a tím je její arkádovost. Pokud vám nevadí, že taktické postupy budou spíš doplňkem, můžete tento odstavec brát s nadhledem. Pokud ale hledáte hru více taktickou a hardcore, zbystřete. Připravte se na to, že budete potkávat hopsálky, kteří vám budou opakovaně dávat hlavy a to dokonce pistolemi na větší vzdálenosti. Jste-li spíše příznivci taktičtějšího postupu a stylu, budete při setkání s nimi trpět. Ledaže byste byli rychlejší, přesnější a uměli si náležitě předsazovat. Přitom by stačilo změnit skákání ve hře tím, že by se chovalo jako například ve hře SCUM. O střelcích z kuší využívající výbušné šípy ani nemluvě. To je naprostý úlet a ze hry by toto mělo být podle mě odstraněno. Další nevýhodou jsou nesmyslně navržené pušky, ze kterých střílíte pistolovou munici. S tím se pojí ruku v ruce dost nerealistický model poškození zbraní. Z některých, zejména krátkých, pušek musíte protivníka trefit i více než dvakrát do těla, abyste jej složili. A čím dále jste od protivníka, tím nižší poškození udělujete. Další faktor, který mě osobně zvedá ze židle je, když protivníka trefíte dvakrát brokovnicí z několika metrů, on přežije a jednou ranou do hlavy vás zabije. Totéž v případě zásahů z pušek, ze kterých by protivník dostal jednou a svalil by se v huronském řevu na zem. Střelecký model je naprosto nerealistický a bude vás opakovaně rozčilovat. Citelně chybí doba, kdy měli postavy 100 HP a z pušek s nejprůraznější municí byly v případě zásahu do těla okamžitě dole. Takto hrají prim hráči z her jako jsou Counter Strike, Overwatch, Fornite a podobných. Hunt tímto v mých očích dost ztrácí. Crytek do hry přidává nový obsah v podobě tematických eventů, nových zbraní a skinů. Bohužel, vzhledy nových lovců mně osobně vůbec nevoní. Už nejde o typické jižanské drsňáky jako dříve, ale dost často o postavy s pytli přes hlavu nebo s různými maskami, které do doby divokého západu vůbec nepatří. Hry jsou ovlivňovány marvelovským arkádovým zaměřováním a podle toho vypadají. Nemluvě o masivních změnách, kdy byly loni v létě ze hry odebrány dvě ze čtyř map a dodnes nebyly přepracovány do nového enginu. A o menu hry ani nemluvě. Je plné bugů, ve srovnání s dřívějším musíte vše odklikávat a opravy trvají víc než dlouho. Bugy jsou i ve hře - dosud neopravili kurzor myši během hraní, neschopnost vidět bounty po smrti (jak na mapě i blesk) a padání hry, kdy návrat na server trvá i víc než pět minut. Hra tímto čím dál víc klesá a ještě víc po faktu, kdy mechanika BB je čím dál víc ořezáváná, aby hráči do hry investovali reálné peníze za infantilní skiny a atmosféra divokého západu se ze hry vytrácí čím dál víc.

Střílečka z pohledu první a třetí osoby s velmi detailně propracovanými prvky přežití. Tak by se dala nazvat tato hra beroucí si to nejlepší například z DayZ, Rustu a dalších her podobného žánru. SCUM je však skutečnou výzvou, protože zde se musíte starat o řadu věcí, které v lehčích survival hrách vůbec nejsou.

Jakožto vězeň jste donucen vyskočit s padákem z letadla v šílené reality show odehrávající se na fiktivním chorvatském ostrově. V této drsné show je jediným cílem přežít. Poté, co přistanete vás čeká hotové peklo. Musíte se v prvé řadě vyhýbat všemu živému. Než si totiž opatříte základní vybavení na obranu jako například luk se šípy, meč, ale také oblečení, uteče docela dost času. Nebezpečí na vás bude číhat na každém kroku v podobě místní fauny, zombií a v pozdějších fázích hry i velice nepříjemných obrněných robotů. Největším protivníkem vám ale budou ostatní hráči. V pozdější fázi hry se dostanete i k automatickým zbraním a dopravním prostředkům, které jsou nezbytné pro efektivní pohyb po ostrově. A to auta, motorky nebo letadla.

Ostrov je obrovský a abyste přežili ve všech jeho částech, budete samozřejmě potřebovat odlišné oblečení. Například do zimy budete potřebovat pevné a nepromokavé boty. Jinak vám zmoknou nohy, které vám poté napadne například plíseň. Dále se budete muset starat také o jídlo, abyste nezmokli, nebyla vám zima, ohřáli se a dále. Ale nejen to. Budete muset jíst, abyste se nepřejedli, neotrávili, starat se i o přísun konkrétních vitamínů. Vaše oblečení se vám bude postupně poškozovat, stejně jako další vybavení. Co se týče sběru věcí do inventáře, moc jich neunesete. Něco se dá uskladnit v kapsách kalhot a bundy, ale neobejdete se bez batohu. Snažte se tedy co nejdříve vyrobit alespoň provizorní, protože plnohodnotný musíte najít venku. A totéž je se všemi cennějšími věcmi. Čím více lepšího oblečení a kvalitnější batoh, tím více toho unesete. Stavba základny je věcí pozdější, protože nejdříve se spíš uklidíte někam do již existujících chalup. Vzhled budov a podnebí se autorům povedl na výbornou. Domy vypadají víc než reálně. Jo a málem jsem zapomněl, že postava se unavuje dle rychlosti běhání a pohybu do kopce. Čím prudší kopec, tím rychleji. Nemluvě o nutnosti se léčit pokud onemocníte.

Svět se vykresluje ne postupně, ale podobně jako v 7 Days to die defakto na vzdálenost dohledu jako ve skutečnosti. Toto čas od času způsobí pokles FPS. Do detailu propracované směřování postavy, stravování, komplexnost kraftování, interakce s oblečením a skladováním zdrojů, komponentů a dalšího může odradit hráče jednodušších survival her. Stejně jako například snaha o zisk shozených zásob. Zde je totiž jen tak nevyberete. Musíte je nejprve šperhákem odemknout v časovém limitu. Pokud to nestihnete nebo provedete špatně, zásoby vybouchnou, vy zemřete, všechny vaše věci výbuch zničí a můžete začít hledat znovu. SCUM je skutečně hardcore a vůbec nic vám nedá zadarmo. Ušetřete si nervy a hrajte hru ideálně s přáteli. Je to obrovská výzva oproti které je Rust hra pro děti.

Ready or Not je intenzivní, taktická střílečka z pohledu první osoby. Hra zobrazuje moderní svět USA z pozice policejních jednotek SWAT. Hráč se ocitá v roli velitele protiteroristické jednotky, jejíž cílem je zneškodňování nepřátel a osvobozování rukojmích. Čtvrtému SWATu se tedy pomalu rýsuje víc než zdatný nástupce.

Začínáte na policejní stanici, kde můžete provádět řadu úkonů. Lze zajít například do šaten, kde můžete měnit výbavu vaší postavě. K dispozici máte útočné pušky, samopaly, brokovnice, různé druhy pistolí, ale například i balistický štít, beranidlo, oslepující a plynové granáty, světlice a další. Dále lze změnit vzhled, maskování, ale například i typ brnění, helmy, nasadit si noční vidění a další serepetičky jako omračovací výzbroj. Samozřejmostí je i typ munice dle průraznosti. Po vybavení je na místě si jej osahat na střelnici a rovněž si projít cvičiště. Zbraně mají na můj vkus velmi realistické ozvučení, ale překvapilo mě, že příliš nekopou. Samozřejmostí je jejich osazení různými zaměřovači, lasery, svítilnami, kompenzátory nebo tlumiči. Poté vám už nic nebrání se pustit do jednotlivých misí.

Mise jsou rozmanité a stejně tak jejich zaměření. Obvykle se ale jedná o souhrn akcí ve stylu najdi, zajisti, svaž, nahlas, zabezpeč zbraně, případně pokud protivníci kladou tuhý odpor, zabij. Nepřátelé jsou velice vynalézaví a pokud se hned nevzdají, budou po vás pálit a poté se v úprku schovají třeba za roh a zaútočí na vás například nožem zblízka. Toto nebo zásah do hlavy znamená téměř vždy okamžitou smrt a nutnost restartovat misi. Je tedy na místě zvolit pomalý a taktický postup. Dívat se pod dveře zrcátkem, odhalovat nastražené pasti a především spolupracovat s ostatními členy týmu. Ať už vyražením dveří a následným hozením oslepovacích granátu nebo pomalým přemísťováním, což vám postup misí rozhodně usnadní. Protivníci jsou totiž rozmístěni náhodně, což je víc než potřebné u těchto typů her. Splněním úkolů mise vás hra ohodnotí body na stupnici F, E, D, C, B, A, A+ a S. Nejnižší stupeň F je vyloženě propadák, kdy obvykle rychle zemřete a nejvyšší S je absolutně učebnicová čistá práce bez jediné chybičky. Tedy zatčení všech nepřátel aniž by jediný z nich zemřel, záchrana všech civilistů, jejich nahlášení velitelství, zajištění všech zbraní, žádná střelba do vlastních řad, žádná smrt vašich mužů a žádné přehnané násilí navíc při zatýkání. Hrát se dá buď sólo se čtyřmi AI a nebo až v pěti lidech v kooperaci. Většina misí má i hodně potemnělou a hororovou atmosféru okořeněnou hudebním doprovodem dle aktuální situace. A někdy vás tlačí i čas, kdy musíte například do určité doby najít a deaktivovat bomby. Tehdy nastává teprve pořádné maso. Brutalita v misích je místy až extrémní. Budete čistit varny drog, místa, kde se natáčela dětská pornografie, nebo osvobozovat objekty od teroristů. Některé mise jsou emocionálně velmi zasahující a mohou vyvolat velice nepříjemné pocity. Kolem vás budou pobíhat zdrogovaní kriminálníci, po zuby ozbrojená nepřátelská bezpečnostní agentura, členové fanatické sekty nebo zmínění teroristé, kteří v zasažené oblasti napáchali hotový masakr zabitím desítek lidí. Hra z těchto důvodů je absolutně nevhodná pro děti, dospívající publikum, slabší povahy a měli by se jí vyvarovat i ti, kteří byli někdy v roli obětí při situacích vyžadující přítomnost zásahových jednotek.

Vývojáři z VOID Interactive jsou v kontaktu s policejními týmy, aby vytvořili co nejrealističtější herní zážitek. A to zejména z hlediska balistiky, odrazů, reakcí kevlarového brnění a podobně. Hra obsahuje po oficiálním vydání výrazně menší počet budů než v předběžném přístupu. Občas se stane, že svázaní civilisté nebo zastřelení nepřátelé propadnou strukturou nebo do zdi a je těžší je nahlásit velitelství. Otravné také bude, když se zaseknete ve hře a nebudete moci najít nějaký konkréní předmět nutný k dokončení mise. Prostě budete muset hledat, hledat a ještě jednou hledat. Problémem také je, když požadujete po vašich AI kolezích krytí a nedostanete jej. Několikrát jsem kvůli tomu zbytečně zemřel. A pokud budete cílit na hodnocení S, budou vás vyloženě vytáčet penalizace za přehnané násilí v situacích, kdy je toto víceméně tolerovatelné. Toto lze řešit skrz módy a hra vypadá poté realističtěji. Rozhodně poteší, že vaši kolegové sami nahlašují civilisty, zabité nepřátele a zajištěné zbraně. Bugy se v rámci možností povedlo postupně odstranit a máme tu po letech plnohodnotnou policejní hru s vysokým hodnocením.

Deset let po třetím dílu spatřuje světlo světa další hra ze série Diablo nesoucí přídomek Immortal. Hra byla oznámena na podzim roku 2018 a jako vyvíjená původně pouze na mobilní zařízení s Androidem a iOS to zejména od skalních fandů série pěkně schytala. Autoři nakonec vyslyšeli přání PC hráčů a hru vydali i na tuto platformu. Jelikož ale Activision Blizzard provází v posledních letech nevalná, spíš dokonce velmi špatná, pověst, od této hry jsem vůbec nic neočekával.

Dějově je Immortal zasazen deset let po druhém dílu. Setkáte se tedy opět s Decardem Cainem a dalšími starými známými z dvojky. Společnost vám bude dělat tedy například Kashya a Flavie, dvě lučištnice z prvního aktu druhého dílu, které ještě doplní vědma Akara. Stejně tak nepřátelé nebudou žádní novicové, ale známé tváře. Hratelných postav je šest - Barbar, Crusader, Daemon Hunter, Monk, Necromancer a Wizard. Witch Doctor tedy (zatím) chybí. Postavě můžete zvolit mužské nebo ženské pohlaví a opravdu detailně si pohrát s jejím vzhledem. Poté vám nic nebrání se nalodit a vydat se do Worthamu, kde dochází k prvnímu kontaktu se zlem. Na to, že je hra stále ještě v ovetřené betě, se hraje poměrně dobře. Diablo Immortal není žádný hardcore Hack&Slash, kde vás budou mobové drtit jako v Path of Exile. Ze začátku putování příjemně odsýpá a jdete pěkně krok za krokem. Jelikož se ale jedná o hru primárně vyvíjenou na mobily a následně portnutou na PC, je toto vidět na každém kroku. Grafika nevypadá špatně, ale hra běží v nízkém rozlišení bez možnosti si jej navýšit, načítací obrazovky jsou taktéž v nízkém rozlišení a animačky často do hry vstupují společně se zásekem. Vizuál hry vám dává na každém kroku jasně najevou, že toto je primárně hra na mobily. Ať už jen nápisem Tap to Play nebo jednoduchostí herního HUDu, který je navíc až příliš veliký. HUD je opět překopaný ve srovnání s trojkou, kdy nezůstal kámen na kameni. Postava a její zdraví je vlevo nahoře, přičemž vaše skilly jsou vpravo dole. Mapa je nahoře vpravo, ale v malém okénku. Co se týče plynutí příběhu, je protkán endgame elementy dříve ještě než postava dosáhne maximálního levelu. Budete chodit levelit do dungeonů, challenge riftů, plnit bounties, navštěvovat kováře a rozkládat předměty na craftovací materiál a podobně. Lokace hry jsou v příběhu nové, ale v endgame převzaté ze třetího dílu hry.

Teď k neduhám hry, kterých je bohužel jako máku. První a nejzřetelnější chybou je osekané úvodní menu, kdy na vás vybafnou pouze ikonky vpravo bez jakýchkoliv popisků. Na ikonky musíte sami jednu po druhé kliknout, abyste zjistili, co reprezentují. Nastavení hry je možné až se spuštěním příběhu. Dalším neduhem je nemožnost změny rozlišení obrazovky a hrát je tedy nutné v jediném možném, pro mě neznámém, a v docela nízkém rozlišení. Hra také čas od času spadne. Tu při zakládání postavy, tu při zamrznutí v instanci, tu při potvrzování změn v nastavení a podobně. Dalším problémem je opravdu tragický pathfinding vycházející z nemožnosti oddálit si obraz. Jste nuceni myší najet a kliknout hodně dál od mobů, abyste se například přemístili skrz jejich hordy. A někdy toto i tak nebude možné. Jde o velký problém zejména v úzkých lokacích, kde je minimum volného místa a jde to ruku v ruce onou nemožností oddálení pohledu. Další bug, který mě hodně štve, je když se vaše postava dostane do fáze, kdy může jen běhat. Prostě najednou nemůže střílet, uzdravovat se, teleportovat se, jen běhat. V kombinaci s faktem, že se toto děje zejména, když jste na pokraji smrti, jde skutečně o výživnou chybu končící obvykle smrtí postavy. Nemluvě o partách, kde hra nefunguje jako dříve, kdy měli hráči postup sdílený. Na serveru se musíte nejprve najít po projití "tutorialu" a pak se popřidávat. Navíc si každý musí svůj postup hlídat, protože se vám může stát co mně a kamarádovi, že jen za někým poběžíte aniž byste měli quest aktivní a nezapočte se vám do postupu a ani nedostanete expy. A úplně na závěr - hra je mikrotransakcemi prošpikována od hlavy až k patě a několikrát vás odkáže do nabídky nákupu prémiové měny za reálné peníze.

V tomto zabugovaném a nedodělaném stavu neměla hra na PC vůbec vyjít. Jedinou jakous-takous omluvou je, že PC verze je stále ve fázi otevřené bety a lze očekávat aktualizace. Končit se má ale pozitivně. Pokud od hry nebudete příliš očekávat, můžete se u ní královsky bavit. Je to příjemná oddychovka večer po práci a máte možnost si ji zapnout jak cestou domů na mobilu, tak i pak doma na PC. Příběh vypadá zajímavě a určitě jej dohraju. Už ale nebudu drtit endgame jako před lety ve trojce nebo v Path of Exile. Immortal je pro mě příjemným zpestřením a tím i zůstane. Víc si hru v současné době každopádně užijete na mobilu než na PC.

První díl této legendární série od finských vývojářů jsem si zahrál až jako poslední. Zpočátku mi chvíli trvalo zvyknout si na zastaralou grafiku, ale po pár závodech jsem byl opět ve víru bláznivého ježdění, jehož primárním cílem je způsobit vašim protivníkům co nejvíc škody.

Narozdíl od dvojky a jejího remasteru jsou zde závody rozděleny do skupin Bronze, Silver a Gold. Obtížnost opět stoupá a ke konci už jde o docela výživnou zábavu s občas nejistým umístěním. Tratě jsou rozmanité. Budete se prohánět po polních cestách nebo asfaltkách v přírodě, ve městech, zavítáte na závodní okruhy a také do míst, která sužují šílené zimy. Zde budete závodit na zamrzlých cestách či dokonce přímo na ledu zamrzlých jezer.

Co se týče vašich vozidel, budete jezdit v typických amerických muscle kárách. Sice ne pod oficiálními názvy, ale můžete se těšit na pick upy alá El Camino, klasické supersporty ne nepodobné například Buickům ze 70. let, masivnějším vozům ze stejné doby nebo autům podobným ikonickým sporťákům z let 90.. Ozvučení je na svoji dobu parádní. Auta stylově duní a jejich zvuky budí skuečný respekt. Soundtrack je samozřejmě opět vynikající. Dvojku nepřekonává, ale remaster ano. Opět vás bude hnát vpřed rock, hardrock, punk, punkrock a podobně.

Teď k negativům hry. Vadilo mě, že v garáži můžete mít jen jedno auto, které se vám koupí nového automaticky smaže. Auta tedy nejdou prodávat, což je po utracení nemála peněz do jejich vytunění veliká škoda. Dalším neduhem je start závodu, který vás vždy odsune na poslední místo. Toho jsem ale paradoxně využíval. Vždy se mi vyplatilo se postupně propracovávat umístěním vpřed, zejména na tratích, které jsem do té doby neznal. Nebylo nutné napalovat rychlost na maximum, ale držet si na dojezd čelo závodu a ideálně v posledním kole je všechny předjet. Neměl jsem větší problémy umístit se na prvních třech místech. Po dohrání hlavního módu hry se můžete vrhnout na šílené destrukční závody v arénách a vylepšovat své výkony i zde. Ono rozštípat všechny protivníky dá zabrat. Flatout rozhodně doporučuji všem, hra je na téměř dvacetileté stáří i dnes dobrá.

FlatOut: Utlimate Carnage je v podstatě, jak se dnes říká, remakem původního druhého dílu. A ve srovnání s dnešními remaky jde o opravdu zdařilou vylepšenou kopii. Vedle grafiky, která šla ve srovníní s předešlým dílem hodně nahoru je další citelnou změnou počet závodníků. Oproti předešlému dílu jich startuje o polovinu víc a celkový počet dvanácti aut vám dá celkem dost zabrat. Zejména na vyšších obtížnostech v kominací se závody na dvě kola bude přetežké dojet na čele.

Opět se můžete těšit zejména na nervydrásající souboje se Sofií Martinezovou, která své řidičské schopnosti z předešlého dílu rozhodně nezapomněla. K ni se ale přidají i další jezdci a souboje o čelo budou o něco výživnější a vyváženější. Toto považuji za nejvýraznějším kladem hry a je škoda, že nebyla vyváženost jezdců už v původní dvojce. Dále jsou ve hře nové disciplíny v sekci Carnage, kde můžete jet třeba na čas. Pilotním režimeme ale zůstává FlatOut, kde opět poměříte síly ve třech kategoriích Derby, Race a Street zakončenými čtvrtou skupinou závodů na ostří nože.

Hra má ale na můj vkus dost nedostatků. Zejména nižší obtížnost mě osobě nepotěšila, protože jsem závody vyhrával o poznání častěji a méně jsem musel celé turnaje restartovat. Co se týče sountracku, je stále stejně dobrý v podobě hardrockových, metalových i punk rockových amerických songů, ale ne už tak kvalitních jako v původní dvojce. Další neduh, který mě osobně dost vadil byl ve srovnání s originálem podivný model poškození a přehnané reakce vašich aut na kolizi s okolními objekty. Ty vám mohly zruinovat pěkné umístění, když váš vůz poslaly úplně na druhou stranu trati. A na závěr služba Windows Live, bez které si hru nezahrajete a jisté komplikace při dnešním spuštění na Windows 10. I tak se ale jedná o nadprůměrnou hru a rozhodně stojí za věnování vašeho času.

Ještě se sluší a patří poznamenat, že tímto dílem série skutečných her FlatOut končí. Protože následující díly, které si dovolily propůjčit jméno této legendární série, nestojí ne za koupi, ale ani za opirátění, či dokonce ani za zhlédnutí na YouTube. Zejména "třetímu dílu" se vyhněte velikým obloukem, protože jde o prvotřídní odpad a dle mě jednu z nejhorších vydaných her vůbec. Hodnocení hry o něco nižší než v původní dvojce, ale stále velmi naprůměrné.

Pokud máte rádi závody, ve kterých zkombinujete prvky z Destruction Derby a například série Need for Speed, FlatOut 2 je rozhodně správnou volbou. Arkádové závodění hraničící až se šíleností s sebou přineslo řadu oblíbených prvků. Během adrenalinových závodů se nejen snažíte dojet první, ale rovněž protivníkům způsobit co největší škody. Ideální je ze závodu je vyřadit úplně. Samozřejmostí je tuning vašeho plechového miláčka.

Začnu hrou jednoho hráče, respektive kariérou. Závody jsou rozděleny do čtyř obtížnostních kategorií Derby, Race, Street a Grand Finals. V celkem 31 turnajích čítajících více než stovku závodů poměříte síly na několika typech tratí. Závodit budete v přírodě, městech i na závodních okruzích. Tratě jsou unikátní a hezky zpracované. V přírodě se budete prohánět po prašných cestách lemovaných alejemi, potoky, jezery a ve městě vás oproti tomu čekají průjezdy přes křižovatky, dálnice, tunely a podobné. Autoři hru okořenili neobvyklými kulisami, takže v přírodě budete projíždet skrz farmy nebo skleníky a ve městě zavítáte i do obchodního centra nebo na staveniště. Na závodním okruhu se pro změnu budete vyhýbat bordelu v podobě pneumatik, barelů či údržbářské technice. Do uší vám bude během hraní i v menu proudit ikonická dobová hard rocková, metalová i punk rocková muzika. Můžete se těšit na kapely Rob Zombie, Yellowcard, Megadeath, Nickelback, Fall Out Boy a další podobné ikony. Ve době, kdy hra vyšla, byly hry jako tato, nebo třeba série NHL, jediným zdrojem tehdejší pop muziky z USA.

Auta jsou dobově ikonická. Na výběr budete mít ze sporťáků, pick-upů nebo klasických muscle kár. Já osobně zvolil vždy poslední typ. Samozřejmostí je tuning vašeho vozidla v podobě vylepšení motoru, pneumatik, odpružení, výfuku a dále. Jen škoda, že se nedá auto nabarvit dle libosti. Dají se prodávat, ale vždy se ztrátou. Samozřejmostí je i nitro, které vás značně zrychlí. Jeho doplňování je závislé na kolizích. Čím více aut sejmete, lépe sešrotujete, tím více nitra dostanete. Dojet systémem start-cíl je z tohoto důvodu nepravděpodobné. Co se týče obtížnosti, ta narůstá jak postupujete závody. První skupina Derby je oťukávací a nedojet první znamená nevytunit si auto nebo udělat během závodu kvanta triviálních nevynucených jezdeckých chyb. Ve druhé skupině už trochu přituhne, ale stále byste neměli mít vážnější problémy. Ty začnou až ve třetí kategorii Street. Zejména Sofia Martinez vás bude budit ze snů, protože co ona dokáže zajet, dojet, předjet a udržet za sebou je až k nevíře. Navíc jezdí prakticky bez chyb a i v případě, že ji vytlačíte několikrát mimo trať vás většinou dostihne. V této skupině závodů jsem musel několikrát event restartovat. A rovněž přibylo kolizí s okolním prostředím. Poslední skupina závodů už je skutečné maso, ne nedaleko od obtížnosti se souboji s ostatními hráči.

Pokud se mám zamyslet nad zápory hry, napadá mě pouze ona nemožnost nabarvení aut a nevyvážená obtížnost jezdců. Jedna skupina se neustále umísťuje na čele a druhá končí na chvostu, nebo nedojde vůbec poté, co jsou jejich auta během závodu zvrakována. Jeden ze závodů jsem snad třicetkrát restartoval a stejně nedojel lépe než druhý. Jinak mě ale nic nenapadá. I přes stáří a viditelné old school zpracování dejte hře šanci. Překonává i velmi dobrý Wreckfest od stejných tvůrců.

Když vyšla tato legendární česká hra, která slavila nejeden úspěch i za hranicemi naší malé zemičky, bylo mi osmnáct let. Šlo o jeden z důvodů, proč jsem strávil několik měsíců brigádničením a šetřením na svůj první PC koupený za své. První Mafia není jen ledajaká hra. Tehdejší tvůrci stvořili defakto na koleně skvost, kterému se v mých očích co do kvality zpracování příběhu vyrovnaly snad jen první Vietcong a Red Dead Redemption 2. Mafia totiž působí nejen jako hra, ale často připomíná spíš film, kterého jste vy díky možnost hrát sami účastníkem. Autoři hru dělali výhradně srdcem a výsledek je vidět na každém kroku.

Co dalšího dělá tuto hru i dnes legendou je celkové zpracování. Dobová grafika samozřejmě zaostává za dnešními hrami, ale zpracování města, které žije po všech stránkách, dobové ozvučení, hudba, kvanta vozidel, které můžete ovládat, krást, vybourat, nastoupit do tramvaje nebo nadzemky a nechat se svézt a dále. Všude ve městě číhá policie, jak ve formě pochůzkářů, tak i hlídek v autech. A v případě jakéhokoliv přestupku hned půjde po vás. Stačí projet červenou, s někým se poprat, nabourat, překročit rychlost, nebo napadnout policistu. Dle vážnosti dostanete buď pokutu, zatknou vás, nebo se bude rovnou střílet a pak už bude jen na vás, jestli dokážete policii setřást. Co do vysoké kvality hry nesmím zapomenout na fantastický český dabing v podání Marka Vašuta, Petra Rychlého, Luďka Čtvrtlíka, Antonína Molčíka (budiž mu země lehká), ale i méně známých dabérů Zdeňka Hrušky a dalších, bez kterých by nikdy tento skvost nebyl skvostem.

Teď k příběhu samotnému. Bylo by zbytečné se rozepisovat jak se Tommy dostal do Salieriho rodiny. Přejdu tedy rovnou k misím. Drtivou většinu hry strávíte ježděním po městě, což mě osobně vůbec nevadilo. Hru jsem dohrál snad pětkrát a pokaždé s omezovačem rychlosti s výjimkou misí, kdy musíte ujíždět policii nebo nepřátelskému gangu. Atmosféra třicátých let na mě ve hře dýchla okamžitě a omezovač jsem zapnul tak nějak automaticky. Užíval jsem si tu nádhernou pohodovou a klidnou jízdu. Během prvního hraní jsem snad dokonce stavěl i na červených. Mise jsou zpočátku spíš takové fušky ve stylu támhle nás dovez, společně někomu nakopeme prdel, nebo vybereme výpalné. Postupem času se ale mise stávají drsnějšími, kdy například musíte vyhodit do vzduchu hotel, zastřelit radního, či dokonce zlikvidovat člena mafiánské rodiny, který porušil zákon mlčení. Ke konci už jde o nefalšovanou válku gangů. Zbraně jsou rovněž dobové. Používáte různé kolty, pistole, brokovnici, nejoblíbenější typický Thompson s kulatými zásobníky, ale třímat v rukou můžete i boxer, nůž nebo basebalovou pálku. V krajní nouzi můžete použít i pěsti. K vysokému realismu a autentičnosti hry přispívá i fakt, že u sebe můžete mít vždy jednu primární zbraň a druhou sekundární. Nemůžete tedy nosit například brokovnici, Thompson nebo odstrelovací pušku najednou, ale jen jednu z těchto plus pistoli/kolt. S granáty nebo molotovými koktejly se ve hře setkáte spíš výjimečně.

Něco málo k negativům hry. Vždy mě vadilo, že seskokem do vody jste automaticky zemřeli. Chyběla mi ve hře větší role peněz, autobusy a větší interakce s policií. V tomto mě naopak uspokojila dvojka, kde jste mohli policii uplatit buď osobně nebo po telefonu. Extrémní jízda je vyloženě opruz a Jízda vás po čase přestane bavit, protože není kam stoupat vzhledem ke stavu konta. Toto vše jsou ale naprosté triviálnosti, které jakožto dobrovolné módy hru nikterak nekazí. Protože oproti tomu zde máme detaily jako například možnost střílet z auta za jízdy, možnost prostřelit pneumatiky, nádrž s následkem výbuchu vozu, nastavitelnou manuální převodovku nebo nutnost tankovat. Auta jsou samozřejmě dobově těžkopádná, můžete řídit náklaďáky a podobně. Nemluvě o vedlejších příběhových misích a rozmanitosti těch hlavních. Hra je těžká a nedá vám nic zadarmo. Nikam vás nepovede za ručičku, naopak bude na vás, jestli cestu najdete nebo ne. Mise jsou těžké a v některých vás protivníci pořádně potrápí. Hra nelze ukládat manuálně, ale čas od času se vám hra sama uloží po dosažení určité oblasti. Mafia je i dnes stále stejně dobrá a v mých očích se na ní příliš nepodepsal ani grafický zub času. Jakobych si pustil film Dvanáct rozhněvaných mužů. Dan Vávra se svým týmem tehdy trefili do černého.

P.S. Hru samozřejmě hodnotím dle doby vydání. Dnes bych ji v tomto stavu hodnotil 7/10.

Survival s prvky craftingu vyházející z her DayZ a Minecraft je i po sedmi letech stále ještě v předběžném přístupu ve fázi Alfa. Je ale potřeba si uvědomit jak malý tým na hře pracuje. Jste vrženi do světa v blízké budoucnosti, kdy byla po třetí světové válce jeho drtivá většina zaplavena neznámým virem, který téměř všechny obyvatele přetvořil na krvelačné zombie. Sami a nebo se spoluhráči se budete snažit přežít čehož docílíte stavbou vašeho obydlí, jeho vylepšováním a dále prozkoumáváním okolí, shromažďováním komponentů, materiálu a v pozdější fázi hry i střelných zbraní a dopravních prostředků.

Alfou a omegou hry je zničitelné prostředí. Všechno se dá buď rozbít, nebo vytěžit a v případě vašeho obydlí také opravit. Na mapě se nacházejí různé biomy, do kterých se budete vypravovat pro konkrétní komodity. Například v poušti seženete nejvíce surovin pro výrobu pohonných hmot, v travnatém pásmu pro změnu v dolech například kov nebo hlínu. V zimní oblasti budete více chráněni proti nepřátelským hordám, ale za cenu složitějšího přístupu k jídlu a teplu. Při vašem putování po okolí se budete muset bránit okolním zombiím, ale i místní fauně přetvořené rovněž na démonická stvoření. Potkáte například velmi agresivní psy nebo medvědy, kteří pod vlivem zla vydrží mnohem víc. Klíčové bude v této fázi hry dělat co nejméně hluku a zbavovat se přítomných zombií když jsou neškodní a hybernují.

Vaše aktivita bude rozdělena na denní a noční. Během dne budete podnikat výlety ven pro materiál a jídlo a v noci oproti tomu budete zavření v bázi a bránit se nájezdům zombií na vaše obydlí. Jejich rychlost a krvelačnost totiž po soumraku rapidně zesílí a vše vyvrcholí každým sedmým dnem. Během této periody nazývající se Blood Moon se obloha zbarví do ruda a budou na vás nabíhat hordy nepřátel po dobu snad čtyř herních hodin s tím, že každý další týden se intenzita jejich útoku bude zvyšovat. Vaše obydlí tedy bude nutné rozšiřovat a především opevňovat zákopy a v pozdější fázi hry i automatickým obranným systémem. Zůstávat během noci venku se zejména při hraní sólo rovná sebevraždě. Hra je mnohem komplexnější než například Rust, protože zde si například pádem z výšky k odečtu hitpointů zlomíte i nohu. To vám znemožní běhání a na nějaký čas vás dle vážnosti zlomeniny zpomalí. Nebo vás může zombie útokem nakazit virem a vy budete muset najít léky jinak po určité době budete ztrácet kondici, zdraví a pokud se nevyléčíte, nakonec zemřete. O nutnosti pravidelně jíst a pít ani nemluvím, protože toto beru jako samozřejmost. Také se lze zabít při nesprávné těžbě v dole zasypáním.

Hra je mnohem zábavnější s partou kamarádu či známých a rozhodně nedoporučuji hraní sólo novým hráčům aniž by si nezjistili alespoň základní informace ohledně fungování světa, ale například i jak správně rozdělovat dovednostní body získané zkušenostmi. Ano, ve hře je i RPG systém perků zvyšující vám například zdraví, odolnost, udělující poškození určitými zbraněmi a podobně. Hra je velmi komplexní a stále je její obsah rozšiřován. Za největší nedostatek považuji špatnou optimalizaci hry kdy vám zejména v městské zástavbě při bojích s hordami nepřátel spadnou FPS až někam pod 20 a ze hry se stane nehratelný PowerPoint. A je úplně jedno jestli máte například 1050 Ti nebo RTX 3090. Svět zde totiž není vykreslován posupně, ale vidíte vše v dohledu srovnatelného téměř se skutečným životem. Dále hra trpí dost bugy, kdy například můžete propadnout do terénu a zemřít nebo vám přestane fungovat obsluha inventáře a musíte restartovat server. Ten naštěstí není dedikovaný v případě hraní COOP, takže po odhlášení se můžete vrátit teba za týden aniž byste nějak utrpěli. Hra má velký potenciál a jednou snad vyjde plná verze. Lze hrát i proti jiným hráčům na dedikovaných serverech.

World War 3 může být alternativou pro hráče, které znechutil nejnovější Battlefield. Tuto hru jsem zakoupil už téměř před třemi lety. Taktická FPS od polských vývojářů, která byla dva roky v předběžném přístupu na Steamu, a která dojela na nedostatek inovací a s ním spojený upadající zájem hráčů, je zpět přes uzavřenou Betu v novém kabátku s vylepšenou grafikou, herním rozhraním a novým levelovacím systémem. Úrovní je padesát a každá vám odemkne jiné zbraně, doplňky, techniku a další.

Herní menu je kompletně překopané, nezůstal kámen na kameni. Stejně tak herní třídy doznaly změn a navíc mají i podtřídy. Můžete si zvolit třeba Tank Destroyera a jako podtřídu mu vybrat například Supporta, který bude spíše likvidovat pěchotu a bude vybaven granáty, minami Claymore a podobně. Protikladem mu bude ryze ofenzivní varianta, která natvrdo půjde po nepřátelských tancích vybavena protitankovými minami, těžkou palebnou podporou a podobně. Výhodou je, že například kterákoliv herní třída si může vzít lékárničku nebo bednu s minucí. Největším lákadlem hry je možnost si vaši postavu libovolně zamaskovat pomocí oficiálního maskování odemykaného během hraní hry. Stejně tak máte širokou paletu zbraní a doplňků k nim z nich některé kolimátory se dají kombinovat podobně jako ve čtvrtém Battlefieldu. Během přestřelek je alfou a omegou krytí, vykukování z rohů, plížení se a snažit se splynout s okolním prostředí. Pokud o vás protivník neví, můžete odpravit klidně pět protihráčů než byste řekli švec. A naopak, pokud jste vidět, budete dole okamžitě. V této hře stačí dostat tři, čtyři hity a jste mrtví. Oživovat se (zatím) nedá, jen uzdravovat a doplňovat munici. Vozidla představují ve hře značnou výhodu a zbavit se jich vyžaduje spolupráci více protitankových hráčů.

Herní módy jsou zatím dva. V prvním módu proti sobě bojuje deset týmů na každé straně a vítězí tým, který dvakrát dosáhne většího počtu zabití nebo jich má víc po odečtu pětiminutového časového limitu. Jde o vylepšený Team Deathmatch. Alfou a omegou hry je ale mód Tactical Ops, kde na mapě zabíráte body jako pěchota, ale využíváte i vojenskou techniku v podobě tanků, LAV, džípů, čtyřkolek, vrtulníků, sebevražedných dronů a dalších serepetiček. Body jsou v každém ze tří sektorů dva a pro získávání ticketů musí být oba dva aktivní. Můžete dokonce povolat průzkum dané oblasti skrz UAV, palebnou podporu nebo vyřadit protivníkům, ale i sobě, komunikaci. Boje se odehrávají na reálných místech v ulicích Berlína, Moskvy, Varšavy, Smolensku nebo městečka Polyarni. Jde o třetí světovou válku, ve které proti sobě jdou například Němci, Poláci, Rusové. V misích v Polsku je slyšet například v supermarketu polská hlasatelka, v Berlíně německá a v Moskvě samozřejmě ruská a vojáci spolu mluví v jejich mateřském jazyce. Při hraní hry jsem měl skutečně pocit podobný tomu z Bad Company 2 a třetího Battlefieldu.

Největším neduhem hry je především její mizerné ozvučení. Zbraně ve hře zní jako airsoftové hračky, kdy jsou mnohdy neuvěřitelně tiché. Bude se vám tedy stávat, že vás někdo sejme zezadu nebo zboku a do spatření kill kamery nebudete vůbec vědět odkud se střílelo. Nemluvě o zvucích vozidel, která často nejsou vůbec slyšet a bez minimapy vůbec nebudete tušit, kde se dané vozidlo za blokem budov pohybuje. Dalším problémem je špatný net code hry. Protivníci vás budou zabíjet jedním výstřelem zatímco vy jste do nich předtím vysypali třeba deset projektilů a oni přežili. Dále hra v menu ne vždy započte vaše statistiky. Tyto nedostatky je potřeba opravit, protože ubírají nadějné hře na kvalitě. Opravdu není příjemné být zabíjen skrz objekty nebo zdi a skrz jiné objekty protivníka nezabít a poté od něj dostat ránu do hlavy. Posledním neduhem je spouštění přes My.Games launcher, zatím neúplně integrovaný do Steamu. Hra ale právě ve Steamu nezapočítává progress. World War 3 je zatím k dispozici za nepatrnou cenu snad čtyř stovek, ale na jaře by mělo jít o hru zdarma postavenou na mikrostransakcích za skiny. Hra má potenciál odsunout sérii Battlefield a Call of Duty v modern warfare zaměření na druhou kolej a stát se minimálně osmičkovou hrou. Je ale nutné vyladit chyby, přidat nové mapy a nejlépe i herní módy, jinak hráči opět odejdou. Ideální by bylo mít ve hře alespoň deset hratelných lokací. Zatím je jich ve polovina.

Tak nám vyšel nový Battlefield, kteréhož zaměření na moderní válku v blízké budoucnosti po předchozích druhoválečných a prvoválečných bojích většina hráčů uvítala s vděkem. Očekávání komunity byla veliká a všichni se těšili na návrat k podobnému stylu hraní jako v dílech od Bad Company do čtyřky. S povděkem byla přijata i informace, že bude po letech vynechána kampaň a hra bude čistě a pouze multiplayerová. Bohužel, už v hratelné Betě před dvěma měsíci hráči rázem vystřízlivěli.

Beta byla plná glitchů, chyb a bugů. Během hraní jsem měl pocit, že na obrovských mapách pobíhají kloni. Častokrát jsem se přistihl, že někam minutu, dvě běžím, aby mě poté nepřítel zabil a já mohl začít znovu. A bohužel s vydáním "plné verze" chyb příliš neubylo. Ano, po vydání prvního patche už hra přestala (snad ne alespoň mě) padat, ale zejména propadávání strukturami, létání mrtvol, zničených vozidel a letadel ve hře stále je přítomno. K tomu si přidejte bugy, kdy se nemůžete spawnout na bod nebo spoluhráče, nemůžete padlé spolubojovníky zvednout, nemužete střílet, nedaří se vám trefit do protivníka, protivník je nesmrtelný, protože to hra nějakým záhadným způsobem vyhodnotí, vozidlo je nezničitelné, nedá se přeskočit překážka, nefunguje nůž, nemůžete hodit granát a podobně. Ano, se všemi těmito bugy jsem se za necelých 8 hodin Bety a následně 10 hodin v rámci EA Play setkal a opravdu působily značně otravně a směšně.

Co se týče hratelnosti, ta je na bojišti o 128 specialistech dost chaotická. Navíc specialisté působí jako kloni, protože například na bojišti pobíhají Borisové jak v americké, tak i v ruské armádě. Chápu, že se autoři snaží zalíbit všem, a proto dávají hráčům možnost volby. Zde je toto ale na úkor kvality a autenticity hry. S charaktery se kvůli tomuto a především faktu, že s výjimkou jedné unikátní schopnosti mohou každý disponovat jakýmikoliv věcmi, jen těžko ztotožníte. Battlefield nikdy nebyl realistickou válečnou hrou, ale autoři by se měli držet zdravého realismu co se týče alespoň oněch herních tříd/specialistů určených pro dané frakce. Novinkou k dynamicky se měnícímu prostředí je přítomnost živlu, konkrétně tornáda. To je sice možná hezké na pohled, ale dokáže naprosto zkazit hru. Do místa, kde tornádo zrovna řádí, se totiž nemůžete spawnovat. Mapy dále postrádají místa, kde se můžete skrýt a jste tak na otevřených prostranstvích, kterých je ve hře dost, vydáni na pospas sniperům. Tím, že si nemůžete sami vybrat server, na kterém chcete hrát, s každou další hrou přicházíte o utvořenou partu hráčů. Dále chybí ve hře možnost globálního chatu, tabulky KDR a skóre jak je známe z dřívejška a v menu i celkové statistiky vašich postav. Chybějícího materiálu je ve hře skutečně kvanta, což dokazuje například níže uvedený uživatel Redditu: https://www.reddit.com/r/battlefield2042 ... solutely_everything/. Úplně na závěr je na místě zmínit velmi skoupou paletu zbraní, jelikož si můžete s výjimkou pistolí zvolit ke každému typu zbraně jen dvě varianty a že kvalita grafiky a zvuku se ve srovnání se čtyřkou příliš nezměnila. Také považuji za velkou chybu nezačlenění módu Operations do hry. Tento mód byl stěžejní v posledních dvou dílech, zvedal jejich prachbídnou úroveň z bahna a nyní má být pryč? Hra byla zjevně vypuštěna předčasně a měla být ještě minimálně půl roku vybalancovávána.

Končit se má pozitivně - co se vývojářům skutečně povedlo, jsou obrovské mapy. Zejména mapa Orbital, kterou jsme si mohli vyzkoušet už v Betě se mi líbí společně s mapou Kaleidoscope nejvíc. Boje v rozsáhlých pláních posetých kopci a poté v městské zástavbě připomínající Central Park v New Yorku byly skutečně intenzivní. A totéž platí pro vstupní animace před začátkem samotného Conquestu. Jen, kdyby vše zmíněné výš fungovalo podobně jako v dřívějších dílech. Druhým a nejzásadnějším prvkem je mód Portal. V něm si můžete sami vybrat v tuto chvíli ze tří tematických zaměření - 1942, Bad Company 2 a Battlefield 3. A nutno podotknout, že zejména boje na Arica Harbor a Caspien Border ve mně vyvolaly velkou nostalgii. Osobně tyto dva díly považuji ještě se čtyřkou za nejlepší z novějších Battlefieldů a jsem moc rád za jejich "remaster". Snad do budoucna přijde i víc obsahu k daným tématům, případně i další témata. Například Vietnam nebo právě mapy ze čtyřky. Suma sumárum je 2042 obrovským zklamáním, v lecčem i větším než předchozí pětka. Nezbývá než doufat, že se povede glitche, chyby a ostatní selhání ve hře postupem napravit. DICE si jinak pod sebou kopou hrob. Já osobně zatím zůstávám u původní čtyřky, respektive nyní Insurgency: Sandstorm a World War 3. Hodnocení tedy zatím 40% s příslibem zvýšení při vyladění hry, opravy bugů a přidání obsahu do režimu Portal.

Po strávení několika desítek hodin na bojištích druhé světové války v Day of Infamy jsem se konečně dostal ke třetímu hernímu kousku. A musím podotknout, že jsem byl opět příjemně překvapen celkovým zpracováním hry. Pro ty, co hry od New World Interactive neznají, jde o studio vydávající taktické FPS. Stejně jako její dva předchůdci, staví hra na autenticitě, adrenalinové atmosféře a zejména na parádním ozvučením a v neposlední řadě na a vysoké obtížnosti. 

Sandstorm se odehrává na blízkém východě, kde proti sobě bojují dvě frakce - spojenci v podobě Security a teroriské nazývající se Insurgents. V obou frakcích naleznete ikonická zastoupení. Spojenecké řady se skládají například z jednotek NATO, amerického SOCOM a dále třeba ze spojenců z řad Iráčanů, Afghánců, Syřanů, Kurdů a dalších. Na straně teroristů bojujete za stoupence IS, Tálibánu, Al-Kájdy a dalších. Největší předností hry je zvuková kulisa. Ať už se bavíme o ozvučení při střelbe, kdy kolem vás létají projektily na všechny strany a rozbíjejí se o všemožný povrch, nebo o řevu vojáků, které pošlou dolu jeden či dva zásahy. Vojáci na sebe ve zdrzující atmosféře bitev freneticky hulákají skrz vysílačky i naživo. Když někdo dostane zásah molotovem, huláka na celou mapu několik sekund. Stejně jako například vaši spojenci hulákají GRENADE, když k vám přiletí granát, sprostě nadávají, když dostanou zásah a podobně. Nemluvě o realitě zvuků při bombardování nebo když si pořádáte o podporu útoku vrtulníkem. Tohle všechno nechává dnešní CoD, Battlefieldy a další AAA FPS daleko vzadu.

Stejně jako v Day of Infamy, hra s vámi nebude mít žádné slitování. Budete umírat, opravdu hodně, zpočátku až přespříliš. A v drtivé většině případů ani nebudete vědět, odkud vás protivník dostal. Budete dostávat zásahy RPG, granáty v době, kdy se ze všech sil snažíte převzít kontrolu nebo ubránit vámi kontrolované stanoviště, zásahy zezadu brokovnicemi, snipeři vás budou střílet jak lovci zvěř v lese. Zbraně ve hře působí poměrně realisticky. Hodně kopou, bude chtít cvik, než si na každou z nich zvyknete. Samozřejmostí je přepínání mezi jednotlivými výstřely nebo plně automatickou střelbou. Realisticky vypadá jejich přebíjení, kdy hráč buď přebije takticky nebo v klidu pomocí zásobníku vytaženého z vesty.

Za nevýhodu hry považuji, že se snaží tlačit hráče do mikrotransakcí. Zaplať pánbůh ale nejde o Pay to win model, takže všechna dostupná DLC můžete jakožto skiny směle vynechat. Můžete používat i vojenskou techniku, ale jen v některých módech a v omezené míře, protože jste velice snadným cílem pro nepřátelská RPG. Jak jsem vychvaloval zvuky na bojišti střelby a řev vojáků, kámen úrazu je ozvučení například chůze. Zní totiž naprosto stejně, ať protivník běží pod/nad vámi, vedle vás vlevo či napravo. Orientace dle tohoto je tedy dost obtížná. I přes tyto neduhy ale hodnotím hru víc než pozitivně.

Sandstorm je dobrá volba pro ty, kteří mají dost hraní AAA stříleček od Activision nebo DICE a chtějí zkusit větší obtížnost. Mapy jsou sice menší a na bojišti je méně hráčů, nicméně atmosférou strčí do kapsy i Conquest o 128 hráčích. Přeběhlíkům z Battlefield her ale doporučuji si hru nejdříve osahat v Co-op módech ve hře proti AI. Přece jen jde o skok v hratelnosti a zejména obtížnosti a toto je pro nacvičení a zvyknutí si na hru dobré. Poté už by vám nemělo nic bránit ponořit se naplno do hraní Versus a poměření sil s ostatními hráči. Já primárně hraju objectivy, a proto je mé KDR stále záporné. Nicméně Sandstorm je hra, kde mě vůbec nevadilo, že jsem zpočátku dostal deset killů a až ve druhé půlce kola začal zabíjet protivníky. Komunita je super, bez komunikace hra nemá smysl. Hlavně se s hráči hecujete, vtipkujete a podobně. Pokud něco děláte špatně, hráči vás upozorní a řeknou, co udělat jinak. Nebo vás pochválí, když něco uděláte hodně dobře. Například, když jsem byl dvakrát po sobě vyhlášen nejlepším hráčem kola, dostal jsem několik komplimentů do chatu. Za mě je nyní Sandstorm jasná volba pro několik následujících dní. Ta hra má kouzlo, které jsem dlouho hledal a mohu ji směle doporučit všem fandům taktických FPS.

Po loňském comebacku divokého západu v podobě třetích Desperados, kterými jejich tvůrci navázali na pět let staré boje v raném japonském novověku, tu máme po drahmých letech opět bitvy na polích druhé světové války. Nikoliv od Mimimi, ale od ruských vývojářů z Alter Games, pod jejichž taktovkou budeme bojovat na východní frontě v kůži sovětských partizánů. Bojovníků, kteří často přišli o všechno a jejich jedinou šancí bylo se spojit s kolegy s podobným krutým osudem. Osobně jsem uvítal toto tematické zaměření, které jsem bral minimálně jako příjemnou změnu po bojích ve spojeneckých řadách.

Děj hry se odehrává zejména na podzim roku 1941, kdy nacistické Německo již nějaký čas dobývá Sovětský svaz. Hned v úvodu se seznamujete s hlavním hrdinou, kterým je Alexej Zorin. Jde o vojáka, kterému nacisté zastřelili velitele a umístili jej společně s dalšími jeho spolubojovníky do koncentračního tábora. Po prostořekém rozhovoru s nacistickými dozorci je váš hrdina vydán vstříc téměř jisté smrti zastřelením, jenže by to nebyl správný sovětský bohatýr, aby neutekl hrobníkovi z lopaty. Po přeprání střáže následně utečete i z koncentračního tábora a partyzánské tažení může začít. Záhy po úteku potkáváte další dva partyzány a nalézáte útočiště v provizorním táboře kdesi v hustých ruských lesích, ze kterého budete vysílat své partyzány na mise. Bojovat budete jak v nekonečně zarostlých lesích, tak i ve městech, na polích, ve vesnicích (častokrát nemilosrdně vypálených nacisty), na vlakových nádražích, věznicích, vyhazovat do vzduchu železniční mosty, sabotovat nepřátelské konvoje a podobně. Jak budete postupovat příběhem, partyzánů ve vašich řadách bude přibývat. Nakonec budete mít na výběr snad z deseti postav z nichž každá z nich se hodí na něco jiného. Chlapi ranaři si vezmou na starost samopaly, brokovnice, lehké kulomety a oproti tomu křehčí pohlaví se zaměří spíš na pistole, omračování a léčení zraněných spolubojovníků.

Hra si bere to nejlepší ze série Commandos a hry Robin Hood: Legenda Sherwoodu. Během vašeho tažení budete plnit tedy primárně hlavní mise, ale rovněž se starat o aktivitu mimo ně ve vašem táboře. V něm budete mít za úkol zejména obstarání potravy a dřeva z lesa a rovněž, stejně jako v Sherwoodském lese, podnikat záškodnické výpady na nepřátele pohybující se v blízkosti místa vašeho tábořiště. Odměnou za jejich úspěšné dokončení budou ukořistěné suroviny nebo zbraně. Dále budete moci navštěvovat i místní vesničany a vaší přítomností, řečnictvím a především činy si zvyšovat morálku a vaši bitevní reputaci. Ta bude mít vliv na vaše celkové působení na bojišti, kdy s její nejvyšší úrovní budete rychlí, přesní, odolní a v případě nejnižší úrovně morálky úplně bezradní. Dále budete moci v táboře postavit budovy, které vám zvýší produkci jídla skrz například jeho tepelnou úpravu nebo rybolov. Ve hře je novinkou RPG systém, kdy každému partizánovi přibývají za plnění misí a přepadových misí body do jejich technologického postupu. Každá z postav má unikátní schopnosti, které se jiná nemůže naučit, ale zároveň mají možnost se některé schopnosti naučit všichni. Například jeden partyzán vládne brokovnicím, druhý samopalům, třetí nožům, další umí briskně léčit a podobně.

Grafika hry mi na dobu vydání nepřijde nikterak ohromující. V podstatě se jedná o stejnou kvalitu jako z před pěti let, kdy někteří z vás usilovali o bránění šogůnovi říše v Shadow Tactics. Tedy její kvalita vyloženě nezklame, ale ani nenadchne a troufnu si, že v roce 2020 mohla být lepší. Ještě horší je hratelnost, zejména během přestřelek, nebo když se snažíte uniknout pronásledovatlům skrz hustý les. Přestřelky mi přijdou dost nešťastně řešené, kdy vás protivník prakticky nemá šanci zasáhnout, když jste krytí za překážkami (a to ani odstřelovači) a naopak vás v podstatě sejme na jednu, dvě rány, když se nekryjete a to i když jste schovaní v křoví. Ohledně ústupu z boje budete proklínat terénní nerovnosti nebo husté stromy. Častokrát se totiž zaseknete a postava si sama vhodnou cestu prostě a jednoduše nenajde, ale budete muset sami opětovně klikat myší. Opět platí, že alfou a omegou hraní je krytí, jinak bude po vás velice rychle. Také po vás nepřátelé budou házet granáty a před těmi opravdu ihned utečte, jinak je po vás. Poslední věc, která mě osobně hodně vytáčela, byla kvanta nasbíraných předmětů, které postupem hrou nejenže vaši partyzáni (které jste si na každou misi mohli zvolit maximálně tři) nebyli schopni všechny pobrat, ale i přes objemné skladiště v táboře je nebylo později kam dávat. Nemluvě o grafice, kdy je kvanta vašich věcí vyobrazena jen bílými obrysy. Správa ukořistěných zbraní a munice se kvůli tomu stává značně otravnou. Ovládání také není nejpřátelštější a působí značně toporně. V úplném závěru mě namíchla cenzura, kdy místo vlajek se svastikami vidíte ve hře vlajky s kříži.

I přes zmíněné neduhy jsem se u hry krásně bavil. V celkem patnácti misích jsem si vyzkoušel všemožné bojové taktiky čítající například i nastražování výbušných pastí, min, kropení nepřátel salvou ze samopalu ze zálohy, odlákávání nepřátel pomocí pískání, převleků a podobně. Ruští vývojáři se pochlapili a Commandos má rozhodně zdatného nástupce a jakmile si zvyknete na výše zmíněné herní nedostatky, začnete je víceméně ignorovat a boje na východní frontě si užijete, protože kampaň je zpracovaná opravdu dobře. Oproti například třetím Desperados totiž ve hře zhlédnete vyprávění událostí formou dobových dokumentárních (barevných) reportáží. Občas budete svědky i nějakého toho filmečku, i když zde spíše záběry ze hry. Pokud máte rádi druhou světovou a chcete si zabojovat na východní frontě, Partisans 1941 mohou pro vás být správnou volbou. I přes některé nedostatky jde o stále nadprůměrnou hru, která vás zabaví na desítky hodin. A pro autentický zážitek doporučuji nastavit dabing na ruský, protože jakýmkoliv jiným se připravíte o atmosféru ze hry. Pro ty, co nevládnou angličtinou je možnost nastavit si češtinu alespoň na textový doprovod a v menu.

Pokud jste v devadesátkách milovali Destruction Derby a jeho následovníka, neměli byste si nechat Wreckfest ujít. Protože v kolika hrách dnes můžete vzít americké muscle káry ze šedesátých a sedmdesátých let a rozštípat je během divokých závodů v pískovně nebo například v aréně, kde poslední přeživší vyhrává?

Grafika vypadá na první pohled dobře. Auta jsou vykreslena na výbornou, stejně jako tratě. Objekty v dáli už ale tak slavně nevypadají a často se renderují za pochodu doslova před očima. Mám na mysli například stromy, u kterých je toto opravdu markantní. Co se týče zvuků, tam jsem byl ve hře nejvíce zklamán. U ikonických amerických vozů bych očekával odpovídající dunivé ozvučení a ne, aby například El Camino znělo jako Brouk. Nemluvě o závodech v arénách, kde se při shluku všech aut jedná o naprostý bordel. Hudební doprovod se až na jednu trance skladbu v menu povedl na výbornou. Škoda jen, že songů není v menu stejně jako během závodu. Můžete čekat starý dobrý hard rock nebo metal hraný před dvaceti lety, ne nepodobný tomu z Need for Speed: Underground. Poškození je závislé na nastavení jeho intenzity. Na nejlehčí stupeň je to zívačka, ale už na střední se stává, že do cíle dojede minimum vozů. Na realistické poškození se vaše auto i auta vašich protivníků do cíle dostanou ve značně zbídačeném stavu a na úplně nejvyšší stupeň do vás vrazí jednou, dvakrát a končíte. Auta se demolují vizuálně a současně se jim s přibývajícím poškozením snižuje schopnost správně zatáčet i například jejich maximální rychlost. Co se týče obtížnosti hry, kromě většího prokluzu během smykování zatáčkami jsem na dramatické rozdíly nenarazil. Snad jen s výjimkou menšího odstupu od protivníků s nastavením jejich AI na nejvyšší.

Závody jsou rozděleny do několika typů. Jezdíte buď klasické okruhy kdesi v pískovně podobné spíš závodům motokár, ale mnohem víc jsem ve hře zaznamenal daleko adrenalinovější závodění. Tratě se totiž až nebezpečně prolínají, kdy například na závodním okruhu jedete jen jeho část, v půli se musíte otočit o 180 stupňů a pokračovat zpět. A takto třeba až dvanáct kol. Častokrát se tedy střetnete s protijeducími vozy. Dále tu máme onu slavnou arénu, kde nejde o nic jiného než o přežití totální destrukce nějakých dvaceti vozů. Všechny tyto závody jsou součástí i módu kariéry, rozděleného na pět turnajů. No a zde musím zmínit značne nedomyšlenou koncepci vedlejších úkolů. Dojet první během tří kol by samo o sobě nebylo neřešitelné, ale společně s tím ještě přetočit tři auta, nebo je rovnou vyřadit ze závodu, to už chce sakra fištróna. Jste tedy opakovaně nuceni nejprve dokončit event splněním vedlejších úkolů a poté jej jet znovu a soustředit se pro změnu jen na první místa v závodech. Vedlejší úkoly se totiž po dokončení eventu a jeho znovuspuštění narozdíl od umístění a získaných kreditů nemažou. Plnění hry na 100% bude tedy vyžadovat značnou investici herních hodin.

Auta si odemykáte jak postupujete kariérním režimem. Některá dostanete za dojetí závodů na prvním místě, některá dosažením určité úrovně vašeho profilu, zbylá si budete moci koupit v herním obchodě a všechna samozřejmě i vytunit. Pro získání úplně všech vozidel je ale bohužel nutné si koupit ideálně Season Pass 1 a 2 za reálné peníze. Auta jsou ve hře rozdělena na třídy D, C, B a A, dle regionů USA, EU, Japonsko a ještě dle typu karosérie. Během kariéry se vám několikrát stane, že některé závody nebudete moci zajet z důvodu absence vhodného vozu a bude nutné si onen vůz zakoupit i kvůli jenomu jedinému eventu. Auta se bohužel nedají prodávat a časem jich budete mít v garáži tolik, že byste si v klidu mohli otevřít vlastní autobazar.

Hra se dá bez problému hrát i na klávesnici, tudíž budou uspokojeni i majitelé laptopů hrající v menším prostoru, kteří si nemohou dovolit volant. Hru navíc bez problémů rozjedete i na pět let starém stroji, takže nějaká velká investice do hardware nehrozí. Snad jen do SSD kvůli načítání. Wreckfest bezpochyby doporučuji všem, kdo mají podobné automobilové řádění rádi. Jen ty neduhy běhěm hraní srážejí hodnocení dolů, bez nich by to byla devadesátková hra. Za zmínku ještě stojí šílené závody motorizovaných gaučů, sekačkek na trávu, kombajnů a amerických školních autobusů. Ono roztřískat autobusem dvacet sekaček na trávu dá zabrat. A vše i v multiplayeru.

Na začátku hry se probouzíte jako naháč v podstatě na úrovni rané doby kamenné na opuštěném ostrově. Kdesi v divočině máte k dispozici pouze kámen s pochodní a nekonečné nervydrásající putování může začít. Popadněte tedy onen kámen a začněte těžit dřevo. Vyrobte si dřevěné kopí, posbírejte nějaké lesní plody a postavte do začátku alespoň základní primitivnější obydlí, které postupně vylepšíte. Dřevo nahradíte kamenem, kámen později železem a tak dále. Na ostrově totiž nejste sami, protože kolem pobíhají další hráči a snaží se stejně jako vy PŘEŽÍT. Hráčova postava má tři základní atributy, které je více než záhodno udržovat na co nejvyšší hodnotě. Jsou jimi zdraví, žízeň a hlad. Udržujte hodnotu všech tří nahoře a postava bude silná, zdravá a rychlá. Dostane-li se však jejich hodnota dolů, očekávejte pravý opak. Dalším důležitým faktorem je mít odolnosti vůči venkovnímu prostředí. Hodí se tedy nějaké oblečení do mrazu nebo například i oblek proti radiaci. Rovněž je namístě vyhnout se kontaktu s vodou v prostředí, kde je sníh, a jakýmkoliv seskokům z větší výšky a mít na paměti, že v noci je větší zima. Taktéž je dobré si dávat pozor na zvířata okolo. Potkat medvěda, který na vás skočí ze skály, nebo mít vlka zakouslého do krku docela zabolí. Smrt je v této hře něco, čemu byste se měli za každou cenu vyhnout, jelikož její následky bývají často fatální. Ať už jde o ztrátu těžce získaného cenného materiálu, zbraní nebo jen velkého množství i například materiálu méně cenného. Pro materiál se chodí na místa, jako elektrárna, benzínové pumpy, kamenolom, ropné plošiny, odpalovací rampa, nákladové nádraží, čistička vody a další. Čas od času pluje blízko pobřeží tanker naložený cennostmi nebo vám zásoby shodí vrtulník či letadlo. Tak či tak to bude pro hráče záminka pro návštěvu a dojde na přestřelky. 

Nejlepší obrana je, že o vás nebude nikdo vědět. Je tedy naprosto namístě stavět vaše obydlí v místech, kde není příliš rušno a kde je velmi malá šance na vaše odhalení. A ideálně si ještě někde udělat tajné skrýše materiálu či rovnou záložní obydlí a úplně nejlépe oboje. Alfou a omegou Rustu jsou totiž „raidy“. Nejde o nic jiného než o útok na obydlí ostatních hráčů, snahu o jejich zabití a zejména o ukořistění jimi nashromážděného materiálu. Raidy jsou ale z pozice útočníků velmi riskantní kvůli velké šanci ztráty vašeho útočného arzenálu. Proto hráči často podnikají tzv. offline raidy. Ty nespočívají v ničem jiném, než že jednoduše počkají, až se jejich cíl odhlásí ze hry, a poté si pro něj přijdou. Tomu se při jejich extrémním herním vytížení, kdy se často střídají hráči z klanu na základnách (a možná i dokonce na steamových účtech), přičemž mají ve hře nahráno i více než dvě stovky hodin za danou měsíční sezónu, brání opravdu jen velmi, velmi těžko. Připravte se na to, že budete čelit cvokům, kteří, obrazně řečeno, srostli se židlemi a nedělají nic jiného, než že hrají Rust. Navíc nikdy nevíte, co vás čeká za pár sekund, natož minut, či v ještě pozdější době. Budete podnikat výlety pro materiál, kdy se vám nad hlavou objeví nepřátelská helikoptéra, plavby lodí a přestřelky na nich, kdy jen tak tak uniknete smrti, souboje na ostří nože na malém prostoru uvnitř budov, kde budete dostávat brokovnicí do zad, nebo noční bitvy, kdy jedna strana bude mít baterky a druhá noční vidění. Adrenalin, nekonečné napětí, strach, a zejména na nočních šichtách i hororová atmosféra, sálají ze hry na každém kroku. 

Největším neduhem Rustu je toxická komunita, jako ve většině her více hráčů. Uvedu pár příkladů – povede se vám zezadu zabít protivníka, který právě těží dřevo. On je plně vybavený, vy jste o několik levelů pod ním. Zabijete jej tedy zezadu, protože v boji muže proti muži nemáte žádnou šanci. Okamžitě se na vás spustí vlna těch nejhorších nadávek, které si leckdy ani nedovedete představit a které zde opravdu publikovat nebudu. Slovo „posera“ bude ještě jedno ze slušnějších. Nebo potkáte partičku, která pro zábavu loví naháče, a ještě se jim vysmívá, jací jsou to noobové. Před jejich mrtvolami provádí urážlivá klekací gesta a podobně. Další smrtící faktor, který hodně hráčů odradí, je nelítostnost hry. Například se probudíte jako naháč a vedle vás je vlk nebo medvěd. Nemáte tedy absolutně žádnou šanci na přežití a do několika sekund je po vás. Probudíte se tedy znova, na jiném místě, a někdo vás po deseti minutách putování sejme odstřelovací puškou. Zkusíte to tedy potřetí a probudíte se v místech, kde není žádná potrava a je zde jen minimum surovin. Budete hladovět, bude vám třeba i zima a ve spěchu spadnete z výšky. Zraníte se a nakonec zemřete, jelikož budete zpomalení, nebo například ještě spadnete do vody, budete mokří, bude vám zima a taktéž nakonec zemřete. 

Toto vše je konstatování, co vás čeká a nemine, rozhodnete-li se Rust hrát. Obrňte se víc než svatou trpělivostí a počítejte, že budete umírat a ztrácet cenné komodity, které jste sbírali třeba 50 herních hodin i více. A úplně na závěr ještě jedna dost důležitá věc. Důrazně doporučuji začátečníkům hrát jedině v partě a ideálně s lidmi, které znáte. Sami nemáte proti nepřátelským partičkám a zkušenějším hráčům absolutně žádnou šanci. V Rustu platí jednoduché pravidlo – nikomu nevěřit (anglicky „Don’t trust in Rust“). Hraní této hry dobře zvažte – může vás královsky pobavit, ale také brutálně potrápit a znechutit. A voice chat je zde naprostou nutností, bez něho hru ani neinstalujte. Pokud vás ale Rust chytne, dostanete za odměnu zábavu, nekonečný adrenalin a především kvanta aktualizací a novinek, které přicházejí vždy první čtvrtek v měsíci. Tehdy se veškerý herní postup smaže a dojde na restart všech serverů a aktualizaci hry novinkami. Například se objeví nový monument, technologie, dopravní prostředek a podobně. Od svého vydání se Rust změnil k nepoznání, dnes směle soupeří s AAA tituly a nebojím se říct, že je v lecčem i poráží. Osobně mám na této hře nahráno přes 3000 hodin a čas od času se k ní s kamarády opět vracím. Starat se o obydlí, chodit lovit zvěř, těžit, sbírat materiál, vyrábět si zbraně, střílet, honit se s protivníky na moři, v autech, helikoptérách nebo na koních a ve finále útočit na nepřátelská obydlí totiž má prostě něco do sebe.

Day of Infamy byl prapůvodně mód pro hru Insurgency, ale nakonec vyšel jako samostatná hra. Jde o střílečku z pohledu první osoby, primárně zaměřenou na multiplayerové bitvy odehrávající se na bojištích druhé světové války. Hra se obtížností nachází někde okolo Rising Storm: Vietnam 2. Je o něco lehčí než Hell Let Loose a výrazně než Post Scriptum.

Ve hře je okolo 10 map odehrávajících se na západní frontě. Budete bojovat například na Krétě, v Ardenách, na Sicílii, nebo se účastníte ikonické Operace Overlord na Omaha Beach. A čekají vás skutečně tuhé boje jejichž atmosféru jsem u druhoválečné FPS už hodně dlouho neviděl. Váš voják bude na bojišti omezen vahou nesených předmětů. Výhodou je, že jak ve hře postupujete a zabíráte nepřátelské body, dostáváte dodatečně tzv. Supply Pointy za které si můžete vylepšit stávající zbraně nebo například přikoupit zbraně nové či munici. Zbraně fungují poměrně realisticky a docela dost kopou, zejména během střílení od boku. Mně se nejvíce zalíbil plamenomet, se kterým jsem ugriloval už víc než sto protivníků. Lehký kulomet musíte pro přesnou střelbu samozřejmě položit na zem. Každá z devíti herních tříd má to své a je pro kvalitní bitevní vřavu neméně důležitá. A je jedno, zda hrajete za kulometčíka, odstřelovače, radistu, ženistu, velitele či plamenometčíka.

Pokud jste znechuceni posledním Battlefieldem, Day of Infamy pro vás může být jedna z voleb. Nejde ale o arkádovou záležitost, protože zde stačí jeden až dva zásahy a jste tuzí. Rovněž vás může protivník rozstřílet skrz slabší, zejména dřevěné, zdi. Pokud oželíte chybějící vojenskou techniku a překonáte prvotní opravdu velmi časté umírání, začnete se s hrou sžívat víc a nakonec si ji dost pravděpodobně i oblíbíte. Osobně doporučuji přeběhlíkům z Battlefield bojišť začít proti botům a trochu si hru osahat. Zpočátku budete totiž umírat opravdu HODNĚ. Samozřejmě, hra není bezchybným počinem - velmi mě štve občasné zasekávání ve dveřích nebo o venku stojící sloupy či zídky, občasná nemožnost proskočit oknem a neustálé chcípání po zásazích protitankovými zbraněmi. Také mi přijde, že přežití palebné podpory soupeře je spíš o štestí než o správně zvoleném krytí. Nebo jsem jediný, komu se stalo, že nálet propadl skrz několik vrstev betonu až dolů do bunkru? Hra vám nedá vůbec nic zadarmo, ale pocit, když se vám začne dařit, je nepopsatelný. Nemluvě o autentičnosti hry. Žádní hipsteři na bojišti, ženské s kovovými rucemi a cenzurovaní náckové, navíc s černochy ve svých řadách.

Druhá RTS z dílny Mimimi navazuje na svého předchůdce Shadow Tactics: Blades of the Shogun a nutno podotknout, že víc než dobře. Troufnu si tvrdit, že jej dokonce překonává. Ve srovnání s předešlým japonským titulem šlo ve třetích Desperádos téměř vše nahoru. Vylepšila se grafika, hratelnost, zvedla se obtížnost zejména při plnění medailí a podobně. Do hry jsem vložil přes 100 hodin, přičemž se mi povedlo odemknout všechny achievementy (některé s návody, ale většinu bez nich) a s výjimkou poslední mise všechny dohrát na obtížnost Desperado. Tato nejvyšší obtížnost se rovná obtížnosti prvního dílu. Nižší obtížnosti jsou ideální na speedruny, případně plnění odznaků.

Teď už ale ke hře samotné. Z vyzkoušeného dema jsem pochopil, že začínáte v pozici Johna Coopera když byl ještě mladé ucho a spolu s taťkou Jamesem lovíte místního desperáta Franka. Po odehrání první tréninkové mise se posunete v čase směrem tak o dvacet let dopředu a už si to dospělý Cooper štráduje vlakem do Flagstone. Cestou je ale vlak přepaden bandity a dobrodružství může začít. Nejprve potkáte Doca McCoye, s jeho pomocí vystřílíte přepadený vlak a dostanete se do Flagstone. V tamním baru jste surově napadeni muži patřící magnátovi DeVittovi, přičemž vás zachrání v okolí respektovaný ranař Hector Mendoza. S ním se dostanete z obklíčeného baru a... Zde končí demoverze hry a dále už příběh prozrazovat příliš nebudu. Misí je ve hře celkem 16 a každá je úplně jiná. Tu bráníte přepadený vlak, tu odoláváte nájezdům na ranč, překazíte svatbu, hledáte kamarády po propařené noci, vyhazujete do vzduchu hnízdo v močálech, utíkáte ze zajetí v dolech a nakonec jdete proti hlavnímu padouchovi do jeho doupěte. Navíc po dohrání příběhu vás bude ještě oslovovat tajemný Baron a dostanete sice stejné levely k odehrání, ale s jinými nepřáteli a úkoly. Ohledně hudby - paráda. Téměř v každé westernové hře jakoby měl v jejím hudebním doprovodu prsty nedávno zesnulý maestro Moriccone nebo již dříve zesnulý Jerry Goldsmith.

V podstatě už během dema jsem vypozoroval vylepšení oproti dřívějšku. Vámi ovládané postavy dovedou sami vyhodnotit kudy se nejkratší cestou dostat na místo určení. Sami od sebe například použijí žebřík nebo vyšplhají po živém plotě zeď. Velikou novinkou je, že se v některých městských misích můžete pohybovat v takzvané civilní zóně, kde vás ozbrojení nepřátelé budou ignorovat. Můžete si tedy procházet v klidu město a plánovat akce. Z prvního dílu máte k dispozici Johna Coopera, Doca McCoye a Kate O'Harra. Jejich schopnosti se od předešlého dílu dost liší. Cooper nemá například hodinky, ale háže falešné mince, Doc láká nepřátele na chemikáliemi plně naloženou tašku a Kate místo zrcátka oslepuje nepřátele hozeným parfémem. Místo ranaře Sancheze zaujal neméně zdatný Hector Mendoza, který si libuje zejména v medvědích pastech, sekerách a brokovnicích. Asi nejzajímavější postavou je poslední nováček - Isabelle Moreau. Voodoo šamanka, která se k vám přidá někde v polovině hry, vládne sakra zabijácké černé voodoo magii. Dokáže například ovládnout mysl nepřítele a přinutit ho zastřelit kamaráda, dále umí propojit mysl dvou nepřátel, kdy osud jednoho potká i toho druhého. V neposlední řadě její věrná parťačka kočka Stella odvede pozornost nepřítele a vám umožní nepozorovaně proklouznout.

Nepřátel je ve hře několik typů. Máme klasické, kteří se nechají nalákat téměř na všechno. Ty vyřídíte poměrně snadno. Dalším typem jsou takzvaná "Poncha". Ti se například nenechají nalákat na Hectorovo zapískání nebo Docovu tašku chemikálií. Nejobávanější protivníci jsou Long Coats. Tyto velmi nepříjemnými puškami vybavené drsňáky dokáže tváří v tvář zabít pouze Hector. Ostatní je dovedou poslat do věčných lovišť jen pokud je předtím někdo jiný paralyzuje. Na závěr máme ještě hrdiny, kteří jsou kapitolou sami pro sebe a civilisty, kterým může Kate krást převlek. Civilisté na vás zavolají ozbrojené hlídky, takže je lepší se jim vyhnout, případně je omráčit. Někteří civilisté jsou neutrální a i když vás uvidí dělat neplechu, alarm nevyvolají. Zpátky se vrátilo svazování, přičemž ne všichni toto dovedou. Přemisťovat mrtvoly už dovedou všichni, ale každý jinak. Hector dovede běhat i se dvěma těly a dokonce je házet, Cooper a Isabelle dokáží nosit jedno tělo ve stoje. A na závěr Doc a Kate umí pouze vláčet pomalu po zemi, ale zase bezpečně mimo dosah nepřátelských očí.

Hra samozřejmě není bezchybná, ale mně osobně výčet chyb příliš nevadil. Lokace se prvotně opět načítají příliš dlouho, občas i tak vylepšený pathfinding nevyhodnotí situaci nejlépe, stále mizí mrtvoly pohozené do křoví nebo dveří a čas od času se zasekne vaše postava o překážku či kolegu z týmu. Cooldown na zbraních mě osobně vadil nejvíc a zamáčkl jsem nejednu slzu při vzpomínce na možnost přehřátí koltu Coopera v prvním díle. Další prvek, který mě překvapil, je nereagování nepřátel na střelbu probíhající padesát metrů od nich. Co mi ale ve hře ve srovnání s prvním dílem chybí nejvíc jsou filmečky. Ty totiž dodávají hrám neuvěřitelnou šťávu a zvedají atmosféru až někam na filmovou úroveň. Zde máte pouze záběry ze hry, což je u takto kvalitního titulu škoda. Westernové herní tituly si zaslouží pořádně okořeněnou atmosféru, viz Red Dead Redemption 2. Dále jsem ve hře citelně postrádal Sama. Jeho puška, dynamit spolu s jeho osobitostí ve hře dost chybí. A to se, prosím, jedná o černocha. I tak ale hru i přes vysokou cenu rozhodně doporučuji a koupě nelituji. Je to po sakra dlouhém čekání víc než kvalitní přídavek.

Je to už něco málo přes týden, co vyšly třetí Desperados. Než se tak stalo, rozhodl jsem se zkrátit čekání hraním jeho přímého předchůdce od stejných tvůrců. Nejprve jsem o této hře slyšel se zpožděním více než tří let. Po vyzkoušení dema jsem neváhal a hru ve výrazné slevě na Steamu koupil. Tento herní žánr v posledních deseti letech výrazně poklesl. Hlavním důvodem je vysoká obtížnost ve srovnání s hrami, které určují dnešní trend a absence klasického multiplayeru proti jiným hráčům. Ale taktické RTS nejsou o bezduchém zabíjení ve stylu dnešní DOTy, League of Legends nebo Fortnite. Tyto hry jsou především o používání vašeho mozku. Potřebujete spoustu trpělivosti, vytrvalosti a nervy z oceli. A podle mého názoru je tato hra jako svěží vítr. Alespoň v tomto žánru.

Hra se odehrává v období raného novověku Japonska, které je zpustošeno dlouhými občanskými válkami. Nikdy jsem se nezajímal o japonskou kulturu, spíš jsem ji kvůli anime a podobným infantilnostem vyloženě ignoroval. Tato hra mě ale dostala od samého počátku. Ovládáte pět postav, z nichž každá má jiné schopnosti a dovednosti. Jedni preferují chladnokrevné útoky zezadu pomocí šavlí, jiní kladou pasti, lákají nepřátele pískáním na flétnu, házením kamenů, oslepují je nebo na ně pálí zdálky chirurgicky přesnou puškou. Jedni se pohybují rychleji, druzí unesou dva nepřátele najednou, další se zase dokáží mistrně maskovat v týlu nepřítele. Je jen na vás, abyste správně a efektivně zkombinovali všechny dostupné schopnosti a uvařili vašim nepřátelům smrtící koktejl. Proti vám totiž bude stát tajemný Kage-sama se svými nohsledy. A ti všichni mají veliký zájem, aby období bojů jen tak neskončilo.

Ve hře je celkem třináct misí a každá z nich je úplně jiná. Budete bojovat v nepřátelských chrámech, podnikat přepady konvojů, krást důležité dokumenty, útočit na města, vesnice, tábory, paláce, ale i zachraňovat zajatce a zabíjet něpřátelskéé generály. Zpracování jednotlivých misí odpovídá jejich nastavení a zejména je v nich krásně vyobrazena krajina. Kromě toho můžete pomocí různých interaktivních prvků skrýt jak své postavy, tak zabité či omráčené nepřátele. Mám na mysli keře, sudy, dveře, studny nebo útesy. Než se však vydáte na cestu k úspěšnému dokončení jednotlivých misí, čekají vás desítky Quicksavů a zejména Quickloadů. Jejich počet se bude zvyšovat s hraním na nejvyšší obtížnost a zejména v posledních misích hry. Obtížnosti jsou ve hře celkem tři. První je pouze pro začátečníky, druhá je minimální pro ty, kteří někdy hráli podobné hry, a poslední je povinností pro všechny, kdo tento herní žánr milují. Navíc v případě opravdu brutálních pasáží můžete použít takzvaný Shadow Mode. Nejde o nic jiného než ekvivalent Quick Action z Desperados, kdy zadáte více postavám úkoly a po stisku jedné klávesy jste obvykle svědky masakru.

Hra je ozvučena velmi dobře - každá z misí má svůj ikonický hudební doprovod a autorům se rozhodně povedlo styl hudby napasovat do atmosféry misí, jejich prostředí, ale například i pokud je den nebo noc. Když zavřete oči, jako byste se vrátili v čase přímo do srdce Šogůnovi říše. Samozřejmě existují také změny hudby v důsledku gradace nebo naopak uklidnění atmosféry na bojišti. Japonský dabing je o několik úrovní nad anglickým a ikdyž znám jen slova Hei a Arigato, nikdy mě nenapadlo přepnout na angličtinu. To by totiž okamžitě snížilo skvělou atmosféru hry. Shadow Tactics samozřejmě není bezchybná hra, ale fatální omyly ve hře nejsou žádné a drobné chyby ve hře se po seznámení se hratelností budete spíš ignorovat. Mě osobně nejvíc otravovalo prvotní načítání nové mapy, které i na SSD disku trvalo klidně i do deseti sekund. Hra mi rovněž i několikrát spadla, zejména při Quickloadech, nebo i při častém mačkání Alt+Tab. Ohledně chyb ve hratelnosti - mizející mrtvoly nejsou nejšťastnější řešení, které hru podle mě dost zlehčuje a ubírá realismu. Osobně mi chybělo klasické častější odhazování těl do zejména dveří či ostatních interaktivních prvků zmíněných v odstavci výše. Ženské postavy jsou na můj vkus extrémně brutální - možná by mohly zabíjet buď jedem, nebo jedna z nich jen omračovat. Úplně na závěr mi ve hře chybělo svazování omráčených a chladnokrevné vraždění nebohých civilistů rozhodně nepatří mezi mé oblíbené kratochvíle. Na druhou stranu, jsme v raném japonském novověku, hned po konci středověku. A úplně poslední nedostatek může být příliš vykreslená grafika i na dobu vydání hry.

Po prvním Desperadosu tu ale i tak máme konečně po drahmých letech velmi obtížné taktické RTS, což si určitě zaslouží nejvyšší hodnocení. Hra je rozhodně o více průchodech, chcete-li vyzkoušet více obtížností a zejména lovit odznaky a achievementy. Nebýt mnou zmínených chyb, je to minimálně devadesátková hra. Já jsem v ní i tak strávil 75 hodin a rozhodně nelituji. A teď hurá na Desperados III.