Level-design je opravdu hrozný, spousta nelogických věcí především v první části hry. Pocit ze střelby mizerný, chůze a celkový feeling na bodu mrazu. Vůbec to ovládání je dost podivné.

Blade je stejný drsňák jako John Chaser, takže nedává najevo zranění, což má za následek neustálou nutnost kontrolovat health, jestli mě nějaká zbloudilá střela náhodou nepolechtala na 5%. Ke konci jsem se dost utrhnul ze řetězu a akci si vcelku užíval, ale přijde mi to spíše jako nějaká amatérská modifikace na HL2.

Sin také přináší nový, ale absolutně nefunkční, systém nastavování obtížnosti.

Btw, 6 let. Kdyby mi někdo řekl, že budu mít chuť si to za 6 let zahrát znovu, asi bych se mu vysmál...

Obtížnost: 50%
Výpomoc: 50%
Herní doba: 3hod 35min

*/5

Člověk by čekal, že po vytvoření vymazlené Legendy, následném datadisku a malém DLC - to vše odehrávájící se ve stejném enginu, využívající stejné herní principy - by další datadisk mohl být maximálně nastavovaná kaše, která stále skvěle chutná.

Bohužel, tahle prasárna nejen že má problémů až na půdu, ale ani herně to není žádný zázrak. Vikingská tématika je navíc pouze zástěrkou a ve skutečnosti ji načne pouze za začátku hry, poté už začíná najímání armád jiných ras ve velkém. Hlavní postava (Odin) je tak jen přeskinovaný Bill Gilbert nebo Amelie bez koz. Recyklace map a umělé natahování herní doby questy typu "zabij 5 armád, paxe s tebou budu bavit" nebo "ztratil jsem 3 strašlivě důležité věci, dones mi je, pak ti pomůžu") jsou ty nejmenší problémy...

Všechno začíná nedostatečnou kontrolou pravopisu a překlepů (jeden ostrov se dokonce jmenuje jinak, než jak mu říkají v rozhovorech, což mě na nemalou chvíli mystifakovalo), technickými problémy jako padání, zamrzání, neuvěřitelným množstvím bugů a především dlouhými loadingy. Zajímavé je, že právě loadingy mi zlobí pouze na mé herní mašině -> při pokusu nahrát savy na starší komp a rozchodit to tam bylo všechno OK, jen mi to jelo asi 15fps. Alas, bylo to horší zlo, než koukat 4 minuty z 10ti na loadovací screen. Takže ano, tuhle prasárničku jsem hrál na GF7500LE v malém okýnku v 1024x768 s frameratem viděným naposledy před deseti lety.

Poprvé mi taky začlo vadit velké množství soubojů a nevyvážená obtížnost - dal bych přednost kvalitnějším bitvám, než neustálým potyčkám s "weak" armádou, která se o mě sebevražedně roztříští, přičemž i armáda s popisem "impossible" je často velice lehce zdecimovatelná. Když ale dojde na souboje s bossy, najednou se karta obrací a hra je zase neúměrně těžká. Nejen že nemůžu používat Rage (autoři si poradili s jednoduchým popiskem "sorry, dejte bossům trochu šance"), ale oproti zbytku hry působí např. souboj s gigantickým pavoukem jako slušný overkill a málem jsem kvůli němu s hraním seknul.

V současné chvíli jsem skončil na posledních soubojích před finálním bossem, kde dostanu k dispozici cizí armádu a mám s ní porazit několikanásobně větší přesilu. Když pominu fakt, že s ní nemám vypracovanou strategii a že pět ze šesti trpasličích jednotek jsou totálně k hovnu, tak především moje kouzelnická kniha zeje prázdnotou. Nějakým zvráceným způsobem je ale cizí hrdina propojený s tím mým, takže některé věci ze svého inventáře jakoby měli vliv na nového hrdinu, jen s malou chybitchkou - vybavení pro kouzelníka je k ničemu válečníkovi. Rage je stejně slabý jako při hraní za mou postavu a moje kouzelnická kniha zeje prázdnotou + nemají kouzla náležitý efekt. Který vymaštěný kreténský píčus tohle vymyslel, by zasloužil kopat do koulí celých 50 hodin, kterých jsem u téhle hry strávil.

...*výdech*...1...2...3...4...5...6...7...8...9...10...*nádech*...

Brilantní vybalancování postavy - jsem na 50. levelu ze 70ti a mám kompletně upgradovaný strom dovedností. Dalších 20 levelů si můžu nasbírat jen tak, for fun. Pathfinding JE funkční, ale jen na starých zrecyklovaných mapách, na těch nových se postava zasekává o každý šutr. Hudba je stejná jako v původní hře a obou datadiscích, proč se taky srát s novou. Btw, hudba resp. zvuky. Většinu hry jsem odehrál bez zvuků. Přeci jen už se mi tak trochu oposlouchala po těch 200 hodinách strávených v King´s Bounty universu. Texty jsou opět nudné kidy, questů je mrda a peněz ještě více - což si vzájemně odporuje, protože proč plnit questy, když mám peněz tuny.

Způsob, jakým autoři znásilnili mou srdcovku je vskutku epický. Vzít fungující universum a totálně ho pohnojit, to může opravdu jen amatér. S postupně vycházejícími patchi a bugfixy od kumunity se po čase může WotN stát slušně hratelnou hrou. To už zjišťovat nebudu... fuck you hard to dry anal, 1C Company!!!

Dodatek po dohrání:


Bylo mi líto hru uložit k ledu, když jsem s ní strávil tolik hodin a byl jsem prakticky u konce. Proto jsem položil dotaz na oficiálním fóru, kde mi jeden zkušenější hráč poradil, jak dál postupovat v souboji s trpaslíky. Používal jsem prakticky stejnou taktiku jako on, jen s malými rozdíly, které ale nakonec znamenaly celkem bezproblémové vítězství.

Po výhře za trpaslíky jsem už lehce zfouknul i elfy a vikingy. To ale nebylo vše. Bohužel díky bugu mi po těchto soubojích zmizely všechny kouzla z knihy kouzel, zůstaly jen svitky. Proto jsem se znovu obrátil na ofic. fórum, kde mi bylo potvrzeno, že se jedná o bug a jedinou možností je nacheatovat si kouzla zpět, nebo zajít do Demonisu a naverbovat na svou stranu i Xeonu. Na další vandrování už jsem neměl náladu, takže jsem se uchýlil k cheatům - používal jsem ale pouze kouzla, která jsem měl poctivě nalezené a upgradované.

Poslední souboj už byl velice lehký, v porovnání s Giant Spider, s těmi pre-posledními souboji nebo dokonce v porovnání s bossy z předchozích King´s Bounty.

Tato hra se zapíše do mého herního deníku jako jedna z nejzabugovanějších a nejproblémovějších. Je zázrak, že jsem se vůbec obtěžoval jí dohrát. Nemít v názvu King´s Bounty, dávno bych s ní praštil. Díky taky patří jedomu neznámému hráči na ofic. fóru, který s mými savy přišel na taktiku a poté se mnou řešil i další problémy. Uff, mám to z krku...

Deadlight je atmosferická parkour survival plošinovka. Nadchne, nechá vychladnout a hořkou pachuť už nestačí přebít díky své krátké hrací době.

Část v kanálech s Ratem mě vůbec, ale vůbec, nebavila a neměla tam co dělat. Bohužel je nejdelší. Oproti tomu první a třetí třetina jsou velice svěží a je fajn vidět toliko provařenou zombie apokalypsu z 2D pohledu. Jen škoda scény s vysílačkou, to byla dost laciná vykrádačka The Walking Dead seriálu.

Randyho deník není od věci si přečíst, jenže polovina z něj byla jen nezáživná omáčka předcházející nákaze. Také bych uvítal sbírání zajímavějších věcí, než jsou ID průkazy a jiné zbytečnosti, ze kterých se nedozvím nic k příběhu. Mrazivá hudba a vizuální stránka jsou ale velmi uspokojující.

Křivka kvality jednotlivých epizod pomalu stoupá, ale délka se zkracuje a "zásahů" hráče (nechci říkat "hraní") je čím dál méně. Poslední episoda už je skoro samé mluvení, zatím co v té první bylo spíše hodně klikání a občas i nějaký pokus o řešení problému.

Celkově se ale také zvyšuje emotivní zátěž, autoři se nebojí zajít až za hranici toho, co si troufne drtivá většina jiných tvůrců (zabití dítěte, smrt sympatické osoby nebo řezání vlastních končetin).

Zakončení bylo dojemné, ale délka byla žalostná. The TTG si za to prakticky můžou sami svou dementní episodickou strategií - vyjít to všechno najednou, nepřijde mi to tak krátké a naopak budu kvitovat příklon k rychlejšímu spádu. Tak by to totiž u adventur mělo být.

***/5

Jsou přesně 3 věci, které mi na Dishonored nesedly. Příběh, magické schopnosti a umělá inteligence.

Že je nákaza přenesená uměle mě napadlo hned v prvních minutách hraní. Že jsou Havelock, Pendleton a Martin svině jsem prokoukl také chvíli po seznámení se s nimi. A že mě otráví podaným pitím mi bylo jasné už ve chvíli, kdy jsem viděl Havelocka se skledničkou v ruce. Navíc chování některých postav nedává smysl, protože zatímco mi Samuel zachrání život a chová se ke mě slušně, v zápětí obrátí o 180° a prakticky mě prozradí nepříteli. Tři zmiňovaní čulibrci si dost nepochopitelně vjedou do vlasů a změna chování Emily při záchraně byla také dost násilně vsazena do celého zakončení.

Magické schopnosti jsou svou silou poněkud předimenzované a hraní až příliš usnadňují. Především pak Windblast je naprostý overkill, kterým i skupinku nepřátel mávnutím ruky potichu a velice brutálně eliminuju, o Blinku nebo viděním skrz zdi ani nemluvě.

Velkým problémem je také AI. Stráže nejen že jsou šeroslepé a krátkozraké, ale prakticky nevidí vertikálně (s výjimkou tallmenů), takže člověk může běhat na vyvýšených místech a nemusí mít strach, že jej někdo uvidí.

Dishonored víceméně splnil, co jsem od něj čekal. Přináší skvělou variabilní hratelnost, kterou jednoduše miluju. Bohužel zároveň přináší chyby, které dost zásadně kazí dojem z jinak parádní gamesy zasazené v zajímavém universu. No a taky to mohlo být delší... as usual.

****/5

Líbí se mi, jak autoři dokáží vyvolat nenávist k postavě, aby jí hráč o chvilku později začal mít rád. A naopak. Politováníhodný sympaťák se smutným osudem je ve chvilce prdelová díra, kterou pošlu do hajzlu.

Některé momenty jsou klasicky předvídatelné nebo přestřelené a chování postav nebo jejich reakce nedávají smysl, celkově vzato je ale tíživý pocit z atmosféry velice příjemný. Příběh dokáže vyvolat emoce a charaktery mi nejsou ukradené. A o to tady jde především.

Nesnáším nápis "to be continued"...

Není to klasická adventura ani logická hříčka, je to spíše takové roztomilé klikátko. Člověk kliká a kliká, na obrazovce to žije, zvučí, cvrliká a barvuje. Stále se něco děje a je opravdu radost sledovat počínání hlavních hrdinů - oříschka, žaluda, hříbetchka, travitchky a turbo-bzuka.

Smekám před výtvarným stylem Amanita Design, jejich schopností zaujmout minimalistickým gameplayem v originálním světě a v neposlední řadě svou charakterní cenovou politikou.

Nemám to srdce Botaniculu ohodnotit. Je to příliš malá hra příliš hodně sympatická.

Dělá si legraci ze společenských stereotypů, nebere si servítky s ničím a nikým a retardovaný úsměv při hraní mě neopustil až do samotného konce. Je to prostě sranda jak má být.

Oproti tomu jsou pánové z Akelly tak trochu fušeři, protože takhle zabugovanou hru jsem nehrál už hodně dlouho. Jestli vůbec někdy. Když pominu nulovou inteligenci nepřátel, zasekávání se o překážky, padání při loadingu nebo chybějící zvukové efekty, největší problém představuje nulová optimalizace, což je u Source enginu opravdu prasárna. Aby se hra při přestřelkách trhala na 20fps, to si ani GTAIV nedovolilo.

Velkým plusem je možnost hrát za dobrého/zlého, což má zásadní vliv na celý průběh misí a "příběhu". Druhý run je tak naspadnutí.

Řemeslně nezvládnutá hra plná humoru. Takový je třetí Postal.

***/5

Rated "W" for What the hell were they thinking.

Že je remake Painkillera normální výjeb jsem se dozvěděl až v polovině hraní, kdy mi mapy přišly tak nějak kratší a především jich byl mnohem menší počet. Je neuvěřitelné, jakýma hovnama nás dneska jsou schopni krmit... moje zhnusení obchodníma praktikama dosáhlo další úrovně.

Celkem 10 klasických levelů z původní hry a datadisku smíchané dohromady + 4 souboje s bossy, které nepočítám jako regulérní level. To vše zkrácené o více jak polovinu. Čistá doba hraní ani né 5 hodin a to na Nightmare obtížnost!

Nebudu tady popisovat jaká hra vlastně je, protože si to nezaslouží a rovnou vás nasměruju na Black Edition, která přináší o 15 hodin delší hrací dobu, větší výzvu a je asi 4x levnější.

Přidám jen svoji úsměvnou zkušenost ze souboje s poslední bossem - ještě se mi nikdy nestalo, abych koukal na zbývající milimetrový health bar bosse s retardovaným výrazem a prázdným zásobníkem bez možnosti získat další ammo. Tohle se opravdu povedlo.

*/5

Jedinou podstatnou změnou, kterou přináší Dawnguard a díky které je vhodné jej mít nainstalovaný, je strom dovedností pro vlkodlaky a možnost stát se vampýrem (tedy obojí, co už mělo být v původní hře). Vše ostatní je jen omáčka nepřesahující nekvality questů původní hry. Vandrování v Soul Cairne mi připomnělo „zábavné“ chvilky při zavírání bran v Oblivionu, u hledání Auriel´s Bow jsem nudou spadnul ze židle. Vskutku mizerný čelendž.

Nesnáším vampýry. Proto je jasné, že má volba hraní za spolek Dawnguard byla to jediné, co připadalo v úvahu. Příběh se nakonec neukázal v nijak positivním světle, i když to byla jediná věc, která mě hnala dopředu. Čekal jsem zajímavé rozuzlení, dostal jsem pouze hlavu Harkona. Díky „chytrému“ rozmístění questů hráč neustále cestuje úhlopříčně přes celou mapu, takže mé poctivé hraní vzalo za vděk srabáckému Fast-travel.

Oproti tomu se mi velmi líbí, že se větší část DLC odehrává na mapě původní hry a není to nově vytvořený prostor mimo hlavní mapu (aka Fallout NV). Celý příběh je tak velmi nenásilně vsazený do dění Skyrimu a nic mi nebrání si plnit další questíky kolem a kolem. Možnost hrát za obě strany konfliktu se taky počítá.

Herní doba: cca 5 hodin čistého času při plnění vedlejšáků

Adventurka, kterou jsem při prvním pokusu celkem znechuceně smazal. Další důkaz toho, že momentální čmuch má zásadní vliv na celkový dojem.

Díky audiovizuálu je atmosféra působivá, různé zvuky ve mě často vyvolávaly příjemný pocit miloučké roztomilosti. Velké množství puzzlíků/miniher mi vůbec nevadilo, právě naopak. Pro jejich zábavnost a logické řešení jsem si v nich rochnil. Adventurní část má pak bohatý systém nápovědy/návodu, díky které není možné nepříjemně zakysnout. Např. na ptáka na drátě bych v životě nepřišel -> byl to příliš originální problém, vzhledem ke zkostnatělým herním prvkům z jiných adventur.

Měl bych jen jednu výtku - bylo to velmi krátké.

****/5

Tenhle nášup válcuje druhý díl snad ve všem. Neotravuje komplikovanými postupy, akce a skákání jsou příjemně dávkovány a sledovat jej je skoro takové potěšení, jako konzumace karamelové Milky. To jako že vypadá naprosto úchvatně.

Každá z šesti úrovní je odlišná, přičemž jedna je velmi originální a ta poslední obsahuje pouze souboj s bossem (zábavný a nefrustrující, btw).

Nové schopnosti se dají použít i v původní hře, což se maximálně hodí při průjezdu na Hard Hardcore. Kouzelník si přišel na schopnost zavírat nepřátele do klecí a magnetizovat kovy (obojí velmi užitečné), zlodějka má novou verzi Stealth a šíp zpomalující čas + gravitaci v omezeném prostoru (oboje k ničemu) no a nejlépe je na tom rytíř, který už se nehodí jen na souboje, ale také na užití svého štítu jako kluzáku. Poslední novou schopností je magnetizace štítu, což se hodí na nepřátelské projektily a jejich opětovné házení zpět.

Goblin Manace je spíše plnohodnotný datadisk, nazývat jej DLC je urážka. Autoři vypilovali hratelnost na maximum a vytvořili nejlepší přídavek, jaký jsem hrál za tento rok.

Zatím se nikomu na světě nepodařilo získat všechny achievy... jdu na to.

Když jsem poprvé slyšel od Johna Nashe v Primmu o někom jménem Ulysses, jež odmítl doručit zásilku v momentě kdy viděl mé jméno v pořadníku, zajímalo mě, kde se s ním ve hře setkám. Autoři si ale (jak jinak) hamižně nechali zadní vrátka pro příběh do DLC Lonesome Road, jež měl vysvětlit celou prekérku kolem Platinového čipu.

Inu, příběh nejen že vysvětluje úplné hovno, ale dělá to stylem rádoby chytrých, zhulených a příšerně otravných keců unylého Ulysseho, jež má charisma krkající pandy. Jinými slovy jsem se po dohrání dozvěděl jen pár těžko uvěřitelných skutečností, ale ve výsledku nemám šajn, o čem to kurva bylo. Nepomohla ani Wiki se svými podrobnými ploty. Vypadá to, že příběh LR nedokáže vysvětlit žádná kloudná osoba a když už, jedná se o jen osobní dojmy "jak to asi bylo myšleno".

Celý level-design je více méně koridor, sloužící jen jako vata mezi jednotlivými salvami překudrlinkovaných keců, pokrytý troskami a rozbořeninami, ve kterých se dost špatně pohybuje. Zpočátku je to prasečinka ve stylu Operace Anchorage, později už se koridor mírně zvětší a obsahuje i pár slepých odboček.

Aby snad lameři neměli problém s obtížností, která tady klade (na poměry novodobého Falloutu) mírně vyšší nároky, jsou k dispozici auto-opravné jednotky, auto-doktor, auto-obchodník a k nalezení je dokonce i spacák, se kterým se můžu vyniňat kdekoli a vzít si ho s sebou i do původní hry. Jinými slovy, survival pocit se nedostavuje.

Celkově je pro mě LR jednoznačně zklamáním a upřímně ani nemám moc chuť pouštět se do ostatních DLC.

Takové to jemné brnění v břiše z čisté radosti. Přesně takový jsem měl pocit při hraní HL před 13ti lety a přesně takový jsem měl pocit po spuštění Black Mesa. Melancholie, vzpomínky… všechno se mi vrátilo zpět a já byl Black Mesou naprosto unešený. Snad jediná slabší část – skákání na jezdících pásech – mě mírně štvala a nudila, ale jinak se jedná o maximální nářez od začátku až po hodně vzdálený konec.

Tady není moc co vyčítat. Množství práce, kterou autoři za celou dobu odvedli, je naprosto ohromné a nechce se mi věřit, že za to nechtěli ani korunu. Všechno je předělané a upravené tak, aby to, s přihlédnutím k dnešním standardům, nepůsobilo legračně. Od propracovaného designu levelů až po detaily jako ovládací konzole a tlačítka (všimli jste si těch klíčků?). Zvuky, hudba, profi dabing, nesmrtelný Source engine… nemám slov, tleskám, klaním se a hledám Contribute button.

Drobné chybky rád přehlédnu a shledávám tuto hru, kterou je urážka nazývat modem, naprostou povinností pro všechny fps positivní.

Hodnocení: ✰✰✰✰✰

dojmy po dohrání Steam verze:
Oproti free verzi nabízí Steam verze mnoho vylepšení. Grafika, upravené modely zbraní a hlavně úpravy v level-designu. Rozhodně stojí za to do Steam verze jít. Místy se mi nevyhnuly bugy, jako zamrzající nepřátele nebo padání, místy jsem se docela nudil, ale jinak je to parádní záležitost. Teď už jen doufat, že se Xen opravdu povede...

Šel jsem po achievech a Rare Speciment mi dal místy docela zabrat. Hlavně pak pohyb po žebřících, jedna kritická pasáž v Surface Tension a pak taky teleporty v Lambda Core.

dojmy po dohrání Xenu:
Původní Xen nebyl moc oblíbenou částí HL. Frustrující skákání po plošinkách bylo umocněno mechanikou crouch-jumpu, která řadu lidí mátla, protože její první a poslední využití bylo v Hazard Course (pokud si jím hráč prošel). Emzácká planeta nepředstavovala tak zajímavou a zábavnou alternativu ke zbytku hry, a tak se stala spíše nenáviděnou tečkou, za jinak revoluční FPS. Ostatně, i samotní tvůrci se vyjádřili, že Xen se jim rozhodně nepovedl.

V rámci připomenutí jsem si zopakoval původní Xen a i když to nebyla žádná hitparáda, za hodinku bylo hotovo a ani jsem se u toho nestihl nudit. CC se rozhodli herní dobu natáhnout, takže tady máme 4 hodiny k původní hře, což už je samo o sobě dost troufalé. První třetinu to dokonce vypadá, že se CC daří udržet zábavnou hratelnost a krásně vymodelovaný Xen dokáže vyrazit dech - místy to vypadá jako kombinace Dear Esther a Trine 2. Gordon si skáče z leknínu na leknín, kochá se vším kolem, přičemž nebezpečí představuje spíše flóra, než fauna. Crouch-jump byl vystřídán double-jumpem se směrovými šipkami, který sice funguje dobře, ale hodně brzo se celé to hopsinkání začne přejídat.

Gonarch byl celkem opruz, hlavně při vyšší obtížnost si vyžádal hodně pokusů. Pak následuje pár zajímavých momentů a asi od druhé třetiny už to začne jít do šajtu. CC mají nějakou úchylku na dopravní pásy, už v původní BM to byla nejnudnější část hry a na Xenu jsou taky... krát dva. Neustále je potřeba něco někde ničit, zapínat a přepínat, pohyb probíhá v dost nezáživných prostorech a pády do prázdna se stanou celkem častou kratochvílí.

To, co ale představuje poslední část, už je totální bullshit a ani při nejlepší vůli si nedokážu vysvětlit, co to autory vůbec napadlo. Upřímně, dost těžko bych hledal hru, která má horší zakončení, než Black Mesa se svými Xenem.

Tahle epizoda se hrála jedním dechem, zároveň je ale nejkratší. Oproti tomu se autoři neupejpaj nechat zemřít sympatické charaktery nebo děti. Některé momenty tak byly vcelku šokové a hodně mě mrzel vývoj - v tom dobrém slova smyslu. Tak to má být, emoce byly vyvolány.

Jedinou výtku bych měl ke klasickému clische, které se objevovalo i v seriálu a u kterého vždy zavírám oči, protože se cítím trapně za autory - zombí se z ničeho nic objeví
a) v místnosti vedle hrdiny
b) na velkém prostranství vedle hrdiny
který to jeho plahočení, mlaskání a chrmlání prostě vůbec neslyšel a najednou je překvapen. V seriálu to zruinovalo celý jeden díl, tady to ruinuje finální část hry.

Jinak asi nejlepší z dosud vydaných epizod.

Rockstar je přesný opak Remedy. Zatímco Remedy vytváří nadčasové hry, uhlazené, propracované a příjemně hratelné, Rockstar vytváří neoptimalizované, těžkopádné a zabugované monstra. 30GB instalace, Rockstar Social Club, GFWL…

Příběh mě absolutně nezaujal, odvíjí se tak nějak defaultně, bez větších překvapení. Max se stal děvkou zhovadilé rodiny v Sao Paulu a jak už to tak u méněcenných scénářů chodí, prohlédnete hlavního záporáka během prvních pěti minut.

Technicky jsou dobře zvládnuté zásahové zóny a chování postav, oproti tomu grafika nijak neexceluje a osobně příliš nerozumím, co na hře zabírá 30GB. Nehledě na optimalizaci, která je v některých momentech tak trochu zfušovaná. Vychvalovaný hudební doprovod mě nezaujal a prakticky jsem ho úplně vypnul. Raději bych místo Health slyšel zase Poets of the Fall (Last Goodbye rulez).

Plynulost hraní je neustále rušena množstvím video-sekvencí při otevírání (snad všech) dveří, únosnou mez přesahuje i komické množství nepřátel, jejichž likvidace se soustředí v předem určených arénách a v postupných dávkách. Výjimkou není ani respawn nepřátel v nevhodných okamžicích.

Maxovi pohyby jsou těžkopádné, což hlavně u použití některých speciálních pohybů (střelba ve výskoku) působí značné problémy a vyúsťuje to k praktické nepoužitelnosti. Krycí systém často nefunguje a při otáčení se o 180° se Maxova zbraň sekne o kryt, popř. jí Max natočí tak, že z ní střílím do zdi nebo vůbec.

Opět se potvrzuje, že vysoká očekávání končí zklamáním a že kupovat zajíce v pytli se nevyplácí. Kromě toho mám pocit, že to celé skončilo tak nějak moc rychle...

**/5

Croateam Member: Šéfe, dochází nám love na kox.
Croateam Boss: Cože!? Taktosme v prdeli. Co tržby za třetího Sema?
CM: No, nic moc... spíš nic, než moc.
CB: A už jste vydali Serious Sama 2 na Steamu?
CM: Jo, ten už tam nějakou dobu visí.
CB: A už jste vydali komplet edici všech Samů?
CM: No, zatím ne, dohodli jsme se, že přidáme nový obsah, aby si to lidi měli o důvod víc koupit.
CB: Hm, co tam máte v záloze?
CM: Máme tady ty tři levely, co jste rozhodl odstranit ze Second Encounter, že prej to byl moc velkej šyt.
CB: Ahah, tak je vydejte jako DLC.
CM: Ale šéfe, sám jste říkal, že jsou to úmorné levely bez nápadu.
CB: Jojo, to jsem říkal. A?
CM: No a taky to nemáme vyvážené, obtížnost, munici a tak.
CB: Jojo, to si pamatuju. Neměl jsem věčně munici do kvérů, to ste fakt posrali!
CM: No takže co?
CB: No takže to vydejte jako DLC. A dejte jim tam ještě nějaké multyplajer mapy. Multyplajer stejně nikdo nehraje, ale bude to vypadat lépe v popisu hry.
CM: Ale šéfe...
CB: Hele, bez keců, jo? Vypadněte a dejte mi vědět, až mi to DLC vydělá na dalších deset kilo koxu...

Vizuální nadřazenost, minimalistický interface, funkční fyzika, ladné rozpohybování a mrazivý zvukový doprovod dělají z Limba na pohled, na čmuch a na omak velice působivou hru. Odehrává se v přírodním a industriálním prostředí, přičemž to industriální převažuje, většinou obsahuje řešení (pro mě) nezáživných hádanek a nulovou atmosféru. Naopak ta přírodní s pavoukem, dětmi nebo červíky, dělá z Limba chmurný zážitek plný smrti a pokud by se celá hra nesla v podobném duchu, byl bych nadšený.

Celkem dvě rozehrání, přičemž přitom prvním jsem byl líný se přemlouvat k dohrání, u druhého už mě lenost přešla. Každopádně pocit po doražení je uspokojující, melancholický. Příjemný.

**/5

Po první dohrání jsem si udělal poznámku: Nevermore. Hlavně druhou polovinu jsem si tehdy dost protrpěl, především kvůli špatné optimalizaci. Abych vyloučil křivdu, které jsem se mohl tehdy dopustit, zahrál jsem si Q4 znovu. Inu, neukřivdil jsem mu, spíše naopak.

Quake 4 se mi totiž trhá i na dnešní konfiguraci, v některých pasážích skáče FPS k 15ti. Po zapnutí „force ambient lightning“, kdy ze hry paradoxně vymizí veškeré atmosferické osvětlení, už vše běží víceméně plynule, ale vypadá to jako Borderlands na ultra-low details. Kromě toho je plasticita Idtech enginu naprosto odporná.

Na nejvyšší obtížnost jsem se potýkal s problémy, jako je nevyvážené rozložení munice a lékárniček (někdy mám k dispozici doktora i inženýra a nacházím brnění i lékárničky v množství větším než velkém, jindy zase chodím s 5ti HP a blasterem na monstra střední třídy), slabou účinností zbraní (účinnost railgunu je ostuda!) a hlavně poněkud trapnou nebezpečností obyčejných jednotek, které díky kulometům s konstantním a okamžitým damage představují větší hrozbu, než obrovské hovado, které lehne tak na 3 rány z Dark Matter Gunu.

Alespoň že hratelnost zůstala. Tedy ničím neurážející střílečka ze staré školy s otravnými bossy a hloupými sidekicky.

Některé dějové zvraty nedávají příliš smysl (proč Marka celou dobu nikdo nehledal?), ale to lze přejít bez většího újmu na celkový dojem. Odstraněny byly všechny dva "puzzly", které ještě tak trochu vyžadovaly hráčovo zapojení a klikání v určitém pořadí. Teď už stačí jen klikat a občas si levačkou (podpírající hlavu) udeřit do "Q".

Nezábavný gameplay, napínavý příběh. Kratší, ale intenzivnější, než první epizoda. Taková je Episode 2.

**/5

Jeden z jednoho Garreta nedoporučuje čekat více jak měsíc na další a další dvouhodinové epizodky.