Dnes se podívám na zoubek další staré střílečce a tentokrát to bude Red Faction. Jednička pro mě byla při prvním dohrání rozhodně jedna z nejlepších 3D akcí roku 2001. V té době jsem miloval cokoliv co je sci-fi a ideálně z jiné planety, takže procházení Marsu jsem si náramně užil.

Jak to vypadá dnes?
Začnu tradičně příběhem, resp. jeho podáním. V Red Faction hrajete za horníka Parkera, který je v blízké budoucnosti doslova otrokem korporace Ultron na Marsu. Jednoho dne se připlete ke vzpouře a má to štěstí (nebo smůlu?) že v boji se strážnými vydrží nejdéle. Dál už se bohužel nic moc nestane - Parker prostě jde a kosí, občas mu někdo něco říká do sluchátek, ale pokud jste zrovna zaměstnaní porcováním nepřátel a rozhovor Vám uteče, nic se nestane. Díky unikátnímu leveldesignu neexistují až na výjimky žádné úkoly, mise, skoro žádné příběhové animace, dokonce jsem v žáru bitvy propásl smrt Hendrixe a nepochopil kdo vlastně je hlavní záporák. Ani outro kde Parker s velitelkou odboje pokecají a zaflirtují není zrovna vrchol děje Jediným highligtem je šílený vědec jménem Čapek

Dále ale už budu jen chválit. Leveldesign je výborný. Při svém boji procházíte na střídačku různé důlní šachty, jeskyně, podzemní základy, tajné laboratoře, občas se podíváte na povrch, jednou si zaletíte na výborně nadesignovanou orbitální stanici. Ani na chvíli se nezačnete nudit, protože pokud jste někde moc dlouho, autoři mění prostředí a díky tomu hra svižně utíká. Navíc se úrovně sympaticky větví a zase spojují, takže ač je hra přímočará, nemáte pocit úplného tunelu.

K leveldesignu patří samozřejmě i zmiňovaný GeoMod, kdy můžete roztřískat vše co Vás napadne - zdi, stropy, věže ad.. Moc jsem to nevyužil, protože proč plýtvat rakety a bomby, ale občas se to hodí při netradičním postupu dál a ta možnost je velice sympatická. Jak příklad uvedu jedny zaseklé dveře. Ve většině her by se po zuby ozbrojený hrdina na dveře smutně zatvářil a šel jinam. Tady? Jednoduše raketami odpálíte zeď vedle dveří a jedete dál.

Nepřátelé jsou tu převážně lidi - od neškodných strážných s pistolkama ze začátku přes stále více vytvrdlé vojáky až po ultimátní killery s Rail Guny, kteří Vás sundají na jednu ránu. S postupem ve hře roste i inteligence nepřátel, kteří pobíhají, skrývají se, nenechají Vás v klidu zaměřit a občas kupodivu chytí záchvat paniky a prosí o život. Vůbec nejvíce mě bavili obyčejní lidi a jejich "nouplízáctví". Kromě vojáků se můžete setkat i s pár roboty, nějakým zmutovanými krysami a jednou nechutnou červovitou obludou. Co mě štvalo je občasný spawn nepřátel do zad z míst, kde rozhodně žádní nemohli zůstat.

K jejich likvidaci máme pestrou škálu nástrojů - nechybí pistole, brokovnice, trojice kulometů, dvojice sniperek a raketometů, překvapivý plamenomet (výborně se hodí na krysy) a ultimátní rail-gun, který umí střílet skrz zdi a se kterým jsem si užil spoustu zábavy. Navíc autoři přidali spoustu vozítek - od auta a transportér přes ponorku až po vznášedlo, přičemž každé má nějaký kulomet a rakety. Netřeba dodávat, že nepřátelé padají při takové projížďce jak mouchy.

Grafika? Dnes už příliš neohromí, zejména hranaté lidi v animacích, ale na prostředí různých šachet či základen se dá koukat bez problémů a občas vykouzlí i pěknou scénu typu zaparkovaný raketoplán.

To nejdůležitější je, že se to stále hraje výborně. Díky výbornému arzenálu, měnícím se prostředím a ne příliš tuhým nepřátelům hra svižně utíká a za celou dobu se nedostaví nuda nebo frustrace. Zkrátka béčková akce, kterou sice máte za den dohranou, ale to mi u stříleček zrovna nevadí. Jedinou výtkou tak je plytký příběh a tím nulová motivace k pokračování.

Třetí a poslední díl série je jejím vrcholem. Bez debat. Tvůrci vzali to nejlepší z předchozích dílů - nádhernou grafiku z jedničky a kupředu jdoucí hratelnost z jedničky, rozvinuli perfektní příběh z dvojky a přidali spoustu novinek. Ale samozřejmě je budete proklínat a opět kvůli něčemu jinému než v předchozích dílech.

Začněmě příběhem, který navazuje na tajný konec z dvojky. Odstavec obsahuje SPOILERY, bez kterých to ale opravdu nejde. Princ se vrací s Kaileenou domů do Babylonu a doufá, že najde klid. Marně. Babylon je v troskách a obležený armádou zákeřného vezíra z prvního dílu, který díky změně času je stále naživu. Než se princ vzpamatuje, Kaileena je unesena a zabita a písky času změní vezíra a pár věrných v neporazitelná monstra. A ani princ nevyvázne bez šrámů - do rukou se mu zaryje řetěz a v jeho nitru získává navrch jeho temné já, nejprve formou cynických proslovů a rad, později i fyzickou proměnou. V této formě získáváte všemocný řetěz, kterým se můžete přehupovat přes propasti, nebo dělat z nepřátel fašírku, ale musíte sbírat písek, jinak je brzy po Vás. Naštěstí se vrací i nečekaný spojenec - stará známá Farah.

Celý příběh se nese v duchu boje o vlastní duši, zodpovědnosti a schopnosti nést důsledky vlastní činů a je ze všech dílů nejdospěleší s perfektním dialogy, zvraty až k logickému vyústění.

Grafika je skvostná. Jste v Babylonu, takže uvidíte nádherné uličky, paláce, různé zahrady, koňské závody, arény a pochopitelně finálních pár levelů se odehrává na monumentální Babylonské věži. A ač většinou nezmiňuji videosekvence, tady se opravdu povedly. V okamžiku kdy uvidíte, jak se v monumentální scéně postaví proti cizí armádě všechno obyvatelstvo a nastave bitva jak z historického velkofilmu, spadne Vám čelist

A hratelnost je také jiná. Ač se to zdá neuvěřitelné, princ se zase naučil nové pohyby, takže budete nově zabodávat dýku do připravených míst na zdech, při běhání po zdech se odrážet od plošinek, balancovat na zasouvajících se plošinách a šplhat či sjíždět úzké komíny. Naštěstí ubylo pastí, ale i tak jsou kombinace pohybů nutných k dostání se z bodu A do bodu B neskutečné.

Největší frustrací jsou však překvapivě boje. V ulicích Babylonu se pohybují brutálně nabušení hrdlořezové, kteří Vás rozsekají na kaši během pár sekund a například souboje s cca deseti soupeři u písečných portálů prostě nedáte. Novinkou jsou i bossové, kteří Vám dají zabrat a třeba dvojici obrů z arény jsem na prvních pár pokusů neubral ani kapku energie. Finální souboj na čtyři etapy mě zabral cca hodinu :)

Poslední novinkou je speed kill neboli nenáviděné QTE. Některé nepřátele můžete potichu zabít při rychlém namačkání tlačítek, což se hodí například u již zmíněných písečných portálů a je to nutností při bossfightech, nicméně trefit se do stisknutí tlačítka je otázkou zlomku vteřiny a opět je to zdroj nekonečných restartů a replayů.

Přes všechnu frustraci a téměř šílenství z některých pasáží je třetí díl dokonalý. Nabízí nejhezčí grafiku, skvělé završení příběhu, vypilovanou hratelnost a pocity euforie, když se dostanete přes zákysovou pasáž.

Samozřejmě druhý díl jsem nainstaloval hned po prvním a hned od intra mě čekal šok. Princ zestárl, zdrsněl, z romantického hrdiny se stal cynickým štvancem, který jde za svým stylem účel světí prostředky.

Co se stalo? Inu, když princ změnil minulost, naštval strážce času Dahaku, neporazitelného démona, který se rozhodl prince vymazat z historie a 7 let ho neúnavně štve. Teď toho ale hrdina má dost a vydává se na Ostrov času zabránit vzniku písků času jednou provždy a tím i zastavit Dahaku.

Ruku v ruce s touto změnou šla grafika i hratelnost. Grafika je temnější a bohužel díky absenci barev i nějakých zajímavějších prostředí subjektivně i docela ošklivější.

Hratelnost se nese v duchu krvavosti, větší obtížnosti a hrátek s časem. Princ se na Ostrově času pohybuje ve dvou rovinách a ani v jedné to není med. V současnosti je vše rozpadlé, takže najít cestu znamená balancovat na sloupech, provazech, běhat po zdech, skákat, slaňovat po lanech i praporech. A v minulosti je sice vše v celku, ale zato fungují desítky a desítky smrtících pastí, které budete proklínat. Já si jako mantru opakovat známé "to je past vedle pasti pi.o".

Ani boje nejsou žádný med, nepřátelé jsou vytvrdlejší, chytřejí a rychlejší, naštěstí je k dispozici spoustu nových komb, zbraní a hlavně princ se s tím opravdu nepáře, takže tu máme nějaké to párání, škrcení či usekávání hlav. Komu by to bylo málo, má tu sekvence úprku před Dahakou, při kterých skáčete a vyhýbáte se pastem a propastem a nesmíte udělat chybu, jinak je po Vás a jedete znovu.

Nejotravnější je ale backtracking, protože se pohybujete stále ve stejných prostředích, jen třeba přijdete z jiné strany a občas je kumšt se neztratit, nebo navázat. Fakt jsem si nepamatoval kudy jsem vlastně před 5 hodinami do té velké místnosti přišel. Naštěstí
vracení času zůstalo, stejně jako tajné fontánky, které jsou hlídány chodbami plných pastí.

A příběh? Vynikající. Nabízí podstatně více tajemství (kdo je písečný přízrak?), zvraty (identita císařovna), hraje na osudovost a víru, že co je předurčeno, nejde změnit a ke konci jsou časové hrátky skoro jak v Návrat do budoucnosti. Pokud budete hrát standartně, dočkáte se standartního konce kde zabijete císařovnu a zabráníte vzniku písků času, ale pokud budete poctivě sbírat fontánky a získáte ultimátní meč můžete poslat osudovost k čertu, zachránit císařovnu a nakopat Dahakovi jeho černou prdel.

I přes mé výtky k obtížnosti a grafice je prince samozřejmě vynikající hrou, která mě stejně jako první díl chytla a nepustila.

Prince of Persia 1 a 2 jsou klasiky plošinovkového žánru, 3D díl jsem nikde nehrál i díky mizerným recenzím a také proto, že ve své době byl nesehnatelný (nikdo z kamarádů ho neměl). Nová trilogie se mi vyhla obloukem, ale po dohrání Tomb Raiderů jsem chtěl něco podobného a volba padla konečně na i novou trilogii.

Písky času začínají jako krásná půvabná pohádka. Začnu grafikou, protože ta je opravdu úchvatná i po těch letech. Nádherné paláce, visuté zahrady i interiéry místností, působivé animace, skvěle rozpohybované postavy, všechno hraje barvami a je to opravdu pastva pro oči.

Ruku v ruce k tomu jde i jemně pohádkový příběh. Princ jako dobyvatel projde pár kol bojů při obléhání města a zmocní se dvou mocných artefaktů. Díky zradě vezíra se nechá zmanipulovat a vypustí Písky času, které všechny promění v písečná monstra. S pomocí cizí princezny Farah se pak snaží zastavit nákazu, získat zpět všechen písek a vrátit ho do Hodin času. A také během cesty zastavit vezíra a získat srdce Farah.

Hratelnost je takový mix bojovek a Tomb Raideru. Princ skáče, ručkuje, běhá po zdech, přeskakuje přes sloupy, provazy i visuté hrazdy, vyhýbá se pastem a řeší puzzle, vždy s cílem někem se dostat. Občas mu přitom pomáhá Farah tím že projde jinudy, stikne tlačítku, něco trefí lukem, nebo někam si stoupne. Celé se to ovládá velice jednoduše, ale v žádném případě to není jednoduchá hra. Ukládat je možné jen u fontánek a spadnou někam je velice snadné :) Naštěstí je tu mocný pomocník - Dýka času, která umožní vrátit čas před nešťastný skok nebo pád a udělat vše znovu a lépe.

Pak jsou tu samozřejmě boje a i zde musíte taktizovat. Nepřátelé se totiž respawnují a udolat takovou dvacetičlennou skupinku je docela záhul, takže kromě sekání přichází různé přeskoky, odrazy od zdí, komba, chytačky a další. Každého soupeře musíte dorazit dýkou času, což je někdy v chumlu nepřátel dost složité. Zabíjením nepřátel si doplňujete písek, který se samozřejmě hodí i v boji, ale úpřimně jsem si ho raději šetřil na nepovedné skoky.

Ve hře nechybí ani skryté fontánky vylepšují zdraví, upgradu se dočkají i vaše zásoby písků nebo meč, kterým bojujete.

Celé se to výborně hraje (i když se dočkáte pasáží "to se nedá udělat"), ještě lépe to vypadá a i dějově je to fajn, princ s Farah se baví, hádají i sbližují a postupují stále blíž k finále. A právě hořké a nečekané rozuzlení mě nakonec dostalo nejvíce. Happyend se nekoná. Princ nedokáže Farah při boji zachránit a ta umírá při pádu do propasti. Princ se poté dostává k hodinám a vrátí čas ještě před vezírovu zradu a následnou invazi. A ačkoliv zachrání Farah před vezírem a vypráví ji jejich příběh, Farah mu neuvěří a jejich láska neexistovala a znovu nevznikne

Každopádně výborná hra, kterou můžu jen doporučit.

Taktické či týmové střílečky většinou nehraji, ale na Freedom Fighters vyšla kdysi ve Score tak nadšená recenze, že jsem si ji musel pořídit. Při prvním dohrání jsem byl nadšený jak příběhem tak hratelností a před nedávnem hru oprášil.

Po instalaci mě uvítal podivný bug, kdy jak v animacích tak ve hře chyběly modely všech postav včetně té mojí a přes veškeré nastavování a googlení jsem mu nedokázal přijít na kloub. Navíc se bug týkal jak mojí originálky, tak upirátěné verze... nakonec pomohl jednoduchý trik - hru před každým předělem shodit pomocí Alt+Tab do Windows a znovu rozkliknout.

Ale zpět ke hře. První co upoutalo moji pozornost byl příběh. V alternativní historii ovládají Rusové prakticky celý svět a nyní dostali zálusk na staré dobré USA. Hlavní hrdina je obyčejný instalatér, který se jednoho dne ocitne uprostřed invaze - v ulicích New Yorku je zmatek, vojáci shromažďují lidi, hrdinův bratr je zatčen a hrdina ani neví jak se ocitá v kanále a stává se členem odboje. Příběh je podán velkolepě, patriotisticky, nechybí zrada, propaganda i mocenský boj mezi okupanty. Vytknul bych pár nedořešných otázek (co zbytek USA, kde je armáda, co se stane s hlavním záporákem) i to, že celý ten boj malé skupiny rebelů z kanálu v čele s instalatérem nepůsobí moc reálně. Ale jako pozadí ke hře je to super a samotná hra je vynikající.

Z ústředí v kanále Vás čeká postupně 7 misí, které se dále člení na submise. V každé z nich můžete splnit jednak hlavní úkol - většinou vyhození něčeho do vzduchu, osvobození vězňů nebo prostě jen vyčištění zóny a vyvěšení vlajky. A jednak pár vedlejší úkolů - tu uzdravit pár marodů, tu vyhodit helipad, takže v sousední misi nebude otravovat agresivní vrtulník.

Mise jsou výborně propojené a skvěle navržené, většinou operujete v pár blocích a nějakých budovách, které vypadají stejně jako v Max Payne reálně a funkčně. Můžete hledat zkratky, které vedou k spolubojovníkům, ukládacím místům, nebo jen nepřátelům do zad.

Celé se to výborně ovládá i hraje - ze začátku jste neznámý nýmand a čelíte menšímu odporu. Na ulici si můžete najmout jednoho, dva pomocníky a lehce je ovládat třemi příkazy. Jak roste Vaše sláva a charisma za plnění úkolů, odpor se zvyšuje, stejně se ale rozšiřuje i počet spolubojovníků, kteří se k Vám přidají a to až na neuvěřitelných 12 lidí. Ke konci, když se vydáváte na čistku poslední bašty odporu se tak původně relativně komorní akce mění v ďábelské orgie nepodobné Call of Duty.

U spolubojovníků bych se zastavil - něco tak výborného se jen tak nevidí. Nejenže jsou inteligentní, nikdy se nezaseknou, nespadnou nebo nezařvou svou blbostí, naopak Vás následují a opravdu pomáhají. Ovládat se dají jednoduchými příkazy (útoč, braň, hlídej) a i bez nich jsou občas schopni vyřešit nebezpečí dřív, než stihnete vůbec zareagovat.

Zbytek je tradiční third person střílečka - nepřátelé jsou rychlí a inteligentní, mají dobře rozestavěné obranné posty a občas je problém se trefit díky rozptylu zbraně. Naštěstí na nižší obtížnosti je hra celkem jednoduchá a to i přes absenci ukládání (lze pouze u vstupu do kanálů). Mapa výborně funguje a vše je odladěné tak, že rychle postupujete s pocitem, že se blížíte se k tomu vykopat rusáky z Ameriky (teda New Yorku).

Grafika je slušná, kdysi se mi moc nelíbila, dnes už úplně nenadchne, ale neurazí a k stylu hry se perfektně hodí.

Celkově? Vynikající týmová střílečka s perfektními misemi a zajímavým i když trochu nereálným příběhem.

Osmý díl Tomb Raidera je vyvrcholením moderní trilogie. Lara se opět vydává pátrat po legendárním artefaktu - Thorově kladivu Mjolnir a opět je její pátrání osobnější dříve než předtím. Kromě naděje na nalezení matky odhalujeme i osud jejího otce, vrací se Amanda i Natla, přichází pár zvratů a během bojů umírá věrný Alister a v plamenech skončí i slavné Croftovo sídlo.

Nechybí žádný pohyb z předchozích dílů a přibývá pár nových včetně opět zlepšeného šplhání po zdech. Pryč je také poměrně krátká hratelnost z Legend, Underworld nabízí 21 levelů plných pastí, puzzlů a prastarých mechanismů. Při pohledu na jednotlivé mapy se nabízí jedno slovo - monumentálnost. Ať už budete plavat nad obrovským zatopeným sídlem, prchat z potápějící se lodi nebo procházet prastaré chrámy, budete valit oči a žasnout. Závěrečný boj je vizuálně něco neskutečného.

Ruku v ruce s tím se vrací frustrace, protože občas nevíte kam jít, občas jsou checkpointy moc daleko od sebe a občas Lara neposlechne a neskočí tak, jak byste si představovali. Rovněž některé kombinace toho co musíte zvládnout jsou docela brutální. Zlobící kamera, která neukáže kam skáčete je standart celé série a nemá smysl na ni nadávat.

Mezi vychytávky patří k pátrání po secretech, které tentokrát nabízí nejen různé bonusové materiály, ale i zvyšování života, což se sakra hodí. Vychytávkou největší je jednoznačně Mjolnir. Až ho získáte, pocítíte to neskutečně, protože ze soubojů s tuhými monstry se stane taková formalita jako zahánění mouchy.

Zkrátka tahle hra se povedla, krásně završila celý nový příběh a kromě občasné obtížnosti se nedá moc vytknout.

Moc nevím co k Anniversary mám vlastně psát. Jak všichni víme, jedná se o remake prvního dílu v nové grafice. Původně jsem ho ani nechtěl hrát, protože remaky nesnáším ve filmech ani v muzice a nevidím důvod, proč podporovat remake i ve hrách. Nakonec jsem neodolal, zahrál si a zůstal rozpačitý pocit.

Tvůrci vzali všechno z originálu - tj. počet levelů, nejdůležitější události, nejzajímavější puzzle a provedli jejich upgrade do nové grafiky a hratelnosti. Zůstaly i stejné zbraně, nepřátelé, naopak schopnosti jsou moderní včetně jedné nové - běhání po zdech s pomocí vystřelovacího háku.

Novinkou za kterou by si tvůrci zasloužili nakopat jsou i Quick Time Eventy, které z duše nesnáším a osobně neznám nikoho, koho by bavily. Ale někomu tu přijde asi zajímavé, sledovat několikrát tutéž animaci, protože zmáčnete špatné tlačítko.

Jinak je všechno stejné jako v Legend, hraje se to slušně, ale nějak postrádám smysl celého remaku kromě toho ukázat hezčí grafiku.

Tomb Raider: Legend je první z nextgen generace a jako takový je už úplně jinde, než předchozí díly.

Lara se tentokrát ocitá v mnohem osobnějším příběhu, než kdykoliv předtím a formují ho dvě tragédie. První je ztráta matky v dětství, která se obětovala a aktivovala nějakou bránu, aby Laru zachránila. A druhou je ztráta přítelkyně Amandy, kterou kdysi na vykopávkách nedokázala zachránit. Než se Lara naděje, ocitá se uprostřed odhalování artušovské legendy, kde nechybí tajemný Avalon, Artušův hrob či mocný Excalibur. A samozřejmě se pátrání týká jak osudu její matky, tak Amandy.

Pátrání má filmový ráz, je tu spousta filmových sekvencí, ajťák Zip a historik Alister radí Laře přes sluchátka, Lara cestuje po celém světě a lokace se střídají jak na běžícím páse. No na běžícím páse... levelů je jen 8, což je trošku málo. Na druhou stranu, každý level je dostatečně dlouhý, ale přitom přehledný a celkem jednoduchý. Obtížnost zvyšuje pouze nemožnost ukládání jinak než formou checkpointů. Prostředí se střídají slušně, najdeme tu džungle, chrámy, závody motorek, supermoderní základnu i mafiánské sídlo. Moje oblíbená level je laciné muzeum artušovské legendy, pod kterým se nachází monumentální hrobka skutečného Artuše.

Mezi novinky patří především vystřelovací hák, kterým Lara překoná větší propasti, nechybí zase o něco vylepšené šplhání, pryč je nekonečný inventář se spoustou zbraní a lékárniček a konečně se objevuje ovládání myší, které rychle přejde do krve. Potěší i secrety, které kromě nepodstatných bonusů odemykají zajímavé biografie nebo upgrady zbraní. Škoda jen, že mocný Excalibur si vyzkoušíme jen na chvíli.

A jak se to celé hraje? Skvěle, přesně jako moderní hry. Příběh i hra odsýpá, nechybí puzzle, přestřelky, ani rozsáhlé lokace, ale nikdy se nedostaví frustrace ve stylu "to se nedá zvládnout" ani "kam mám kurňa jít?". Rovněž ovládání funguje bezchybně (až na klasicky mizernou kameru) a na rozdíl od šíleného šestého dílu nemáte pocit, že Vás postava odmítá poslouchat.

Zkrátka Legend je výborné, odladěné a svižně odsýpající dobrodružství.

Šestý díl a poslední z klasické série přišel 3 roky po vaření z vody jménem Chronicles. Při prvotním hraní někde kolem roku 2005 jsem si dohrál jedničku až pětku. Nainstaloval jsem šestku, nějakou půlhodinu s ní marně bojoval a pak ji znechuceně smazal.

Tvůrci se snažili sérii oživit a přitom ji na pár let pohřbili. Proč? Problém číslo jedna je ovládání. Pryč je přesnost toho, co Lara udělá, skoky jsou těžkopádné (na skákání a střelbu zapomeňte), rozbíhání trvá celou věčnost, otáčení je naopak superrychlé a k tomu se Lara automaticky chytá čehokoliv vyvýšeného. Ve výsledku tak prvotní hraní připomíná opilecké motání. A hra si občas jen tak spadne, kousne celý počítač nebo zkazí save. Naštěstí pomohl patch, který ty největší hrůzy eliminoval a zbytek jsem se skřípěním zubů překousl.

Ale i tak je tu spousta zbytečností. Stealth nebo ruční boj jsou k ničemu. Adventurní kecání s lidma a plnění úkolů, stejně jako RPG vylepšování schopností nemá v sérii co dělat. Ke všemu dostáváte v průběhu hry k ovládání druhou postavu Kurtise, který je ještě nemotornější jak Lara a celkem nesympatický.

A je to všechno škoda, protože pod tím vším balastem se skrývá slušná hratelnost a výborný příběh. Levely jsou docela pěkně vymyšlené, samozřejmě plné skákání, ale už ne tak nelogické a dlouhé jak třeba v trojce. Například hala ročních období se čtyřmi elementy je úžasná. A příběh je super. Lara se po svém zmrtvýchvstání stává podezřelou z vraždy Von Croye a v Paříži a později Praze se snaží odhalit spiknutí za účelem znovuoživení andělské rasy Nefilimů. Lokace, zvraty i grafika jsou parádní a je ohromná škoda, že to tvůrci zazdili spoustou chyb.

Protože takhle se bije frustrace z hratelnosti s chutí zjistit, co bude dál.

Pátý díly je celkem vaření z vody. Lara je považovaná za mrtvou, její přátelé se scházejí a vzpomínají na její dobrodružství. Ve čtyřech epizodách se dostáváme do rozličných prostředí.

Řím - Lara zde pátrá po Kameni mudrců, pronásledována starými známými Pierrem a Larsonem, přičemž to ze všeho nejvíce připomíná Benátky z druhého dílu. Také se to nejvíce blíží klasickému duchu série.

Po mořem - Lara se vydává pátrat po Kopí osudu, nebezpečném artefaktu, který by radši nikdo neměl najít. Podvodní pasáže jsou opět na zabití, na druhou stranu podmořská základna nebo zničená ponorka jsou fajn a celý příběh zbloudilého generála mě docela bavil.

Irsko - Teenagerka Lara bez zbraní se vydává do Irska odhalit prastarého démona. Brakovitě hororový příběh plný oběšenců, přízraků a měňavců se mi k duchu série moc nehodil, nemluvě o tom že neschopnosti bojovat je tak akorát k vzteku.

Moderní dům - Lara se vydává tak trochu ve stopách sci-fi stříleček do supermoderní domu plného skenerů, přístupových karet, laserů a cyborgů najít artefakt Iris. Hratelnost je slušná až na pasáže bez zbraně, ale námět se mi do Tomb Raidera opět moc nehodil.

Mezi novinky patří chůze po laně a skákání přes tyče, nechybí pár nových zbraní, za secrety si odemknete bonusové artworky a další zbytečnosti. Levely jsou dlouhé a složité tak akorát.

Celkově se ale jedná spíše o datadisk bez pořádného příběhu, který nepřináší nic extra nového ani zajímavého. Jen starou dobrou hratelnost.

Ve čtvrtém díle si tvůrci uvědomili, že přestřelili a vrátili se ke kořenům. A já musím přiznat, že čtverka je až na pár drobností mým nejoblíbenějším dílem.

Celý čtvrtý díl se odehrává v Egyptě, kde Lara nevědomky osvobodí sílu boha Setha. Ten začíná získávat moc a pod svou kontrolu dostává profesora Von Croye, který má na Laru pifku a snaží se o návrat Setha na Zemi. Lara musí projít spoustu levelů, osvobodit sílu dobrého boha Hora a Setha zastavit. Příběh je vynikající, díky skvělým animacím jsem si připadal jak při sledování Mumie, o to více mě zamrzelo antiklimatické finále a konec. Ve finálním střetnutí pracně získané Horovy artefakty nezafungují, Seth není zničen a pak při úniku z hrobky se Lara trapně nechá zasypat pár metrů od východu!.

Levely jsou menší, kompaktnější a logičtější, než kdy jindy, ale i tak si pobloudíte. Hra se totiž dělí na několiv hubů, ze kterých vyrážíte do jednotlivých kol a to i opakovaně, jak postupně získáváte další a další věci potřebné pro postup. Zatímco nepřátel ubylo, ruku v ruce s propojením levelů jsou pasti a především hádanky, které se táhnou i přes několik kol. Tenhle systém se mi ve finále dost líbil, připoměl mi třeba starého dobrého Hexena či různé RPGčka a hlavně je návratem ke kobkaření a adventuření v jedničce.

Z dalších novinek bych zmínil především některé nesmrtelné nepřátele, což nepotěší. Secretů je tu habaděj, ale bonus za jejich sesbírání není žádný. A co se týče pohybů, novinkou je šplhání, houpání a skákání z lana na lano, což je díky mizerné kameře, občasnému časovému limitu a nemožnosti na laně uložit pozici doslova peklo.

A nakonec grafika - v roce 1999 už konečně grafika vypadá jakžtakž moderně, takže dokáže vykreslit působivé scenérie. Ať už krásně nasvícené hrobky, malebnou Alexandrii či apokalypsou sužovanou Káhiru, nebo monumentální výstup na velkou pyramidu, je na co koukat.

Zkrátka a dobře, čtvrtý díl se povedl i díky zasazení do jednoho prostředí, perfektnímu příběhu a návratu ke kořenům.

Tomb Raider 3 je vrcholem megalomanství tvůrců. Ti vytvořili 20 monumentálních levelů rozesetých po celém světě, napěchovali je dějem od začátku do konce, ale zároveň naprosto brutálně přestřelili obtížnost do prakticky nehratelné. Bez návodu si ani neškrtnete a dokonce i s ním budete bloudit, padat a umírat.

Lara se rozehřívá v indické džungli, kde nachází tajemný meteorický artefakt a následně je najata doktorem Willardem, aby našla jeho další tři části, které jsou schopny urychlit evoluci. Cesta ji zavede do Nevady, kde nechybí obrovské kaňony, vězení i Oblast 51 (ano i mimozemšťanů se dočkáme). Pokračujeme do Jižního Pacifiku, kde se setkáme s domorodci, ztroskotanými vojáky a úžasnou scénou boje s raptory. Dále se pak vydáváme do Londýna, plného skání přes střechy, vražedných průchodů metrem a konec je v mrazivé Antarktidě a jejích dolech, kde nechybí jeden očekávaný zvrat i indianajonesovské důlní vozíky.

Je toho hodně, bohužel kola jsou opravdu obrovské a co hůře absolutně nelogické. Zejména při nekonečném cestování kolem obří řeky či v Londýně jsem si říkal, jestli se level designer nezbláznil.

Nepřátel není tolik co ve dvojce a tvoří je vojáci, zvířata i různá monstra, mezi zbraněmi přibyl mocný Desert Eagle a raketomet a Lara se už konečně zvládne přikrčit a plazit, čímž přibývá dalších možností jak zabloudit v nekonečných šachtách. Nechybí ani nová vozítka k řízení, zejména ale jízda neovladatelným kajakem je fakt za trest. Odměnou za secrety je kromě zbraní a léčení také tajný level, kde se Lara snaží v katedrále najít poklad a ano, i tento level je příkladem frustrujícího a nelogického level designu.

Grafika je opět hezčí, zaoblenější, ale stále to není ještě úplně ono.

Celkový pocit? Monumentální, výpravné pokračování plné děje i v rámci jednotlivých kol, ale příšerně obtížné a to tak, že celou dobu bojujete s frustrací a neschopností dostat se dál.

Druhý díl Tomb Raidera vznikl hned po roce a přinesl spoustu novinek. Lara se tentokrát vydává po stopě dračí dýky Xianu, která dokáže proměnit toho, kdo si ji zabodne do srdce v draka. Spadeno na ni má i mafián Bartolli, který má spoustu pomocníků, takže se mění prostředí i nepřátelé.

Lara se tak vydává do Benátek nebo hluboko pod moře, aby se ke konci vrátila do oblíbených chrámů a kobek v Tibetu a v Číně. Zatímco pasáže v Benátkách jsou super, především řízení motorového člunu nebo monumentální operní dům, podmořské pasáže jsem chvílemi proklínal. Jednotlivé levely jsou mnohem výpravnější a větší, ale také díky tomu přibylo nelogičností a bloudění.

Nepřátel oproti jedničce přibylo a navíc se mezi nimi objevili i lidi. Ti jsou většinou zatraceně přesní a rychlí, takže i bojová stránka nabotnala a stala se adrenalinovou záležitostí. Ze zbraní přibyly výborná útočná puška, zbytečný granátomet a harpuna, která souvisí s mou proklínanou podmořskou částí. Harpuna totiž nezaměřuje automaticky a trefit potápěče či žraloka pod vodou je docela maso. To že nábojů je docela málo je pak opruz na druhou. Z pohybů pak můžeme nově ručkovat či šplhat po žebříku.

Novinkou jsou i secrety - tentokrát hledáme v každém levelu trojici draků, teprve po jejich zkompletování dostáváme nějaký ten bonus ve formě lékárniček či nábojů. A pokud najdete všechny, autořit Vás odmění bonusem ve formě tajného kola, kde se ve vlastním sídle střetnete se zbytkem mafiánů.

Grafika je ostřejší, hezčí, ale víceméně stejně hranatá jak v prvním díle. Ale stejně jako tam hratelnosti nijak nepřekáží a třeba takové Benátky jsou opravdu hezké.

Tomb Raider 2 je přes pár nešvarů vynikající pokračování. Výpravnější, monumentálnější, akčnější s rozmanitými levely, které Vám sice nemusí sednout, ale díky střídání prostředí se nudit nebudete.

Tomb Raider sérii jsem si cca před rokem zopáknul po nějakých 12 letech a to až tak daleko, jak mě můj hardware dovolil :) Samozřejmě začíná se od začátku, takže jsem nainstaloval první díl.

Jednička byla v roce 1996 doslova revoluční - jedna z prvních third person akcí, jedna z prvních her s ženskou hrdinkou, jedna z prvních kombinací akce a vypečených hádanek.
Trademarkem série se stala stále více sexy Lara Croft s dvojicí pistolí, prastaré chrámy, honba za poklady, špičkové videosekvence mezi epizodami jako odměna, akrobacie a skoky, spousta secretů. A samozřejmě smrt, která nečíhá ani tak z drápů a pařátů nepřátel, jak spíše v samotném prostředí.

Jaký je tedy první díl? Oproti některým pokračováním překvapivě uměřený. Lara se vydává najít tři části Scionu a odhaluje tajemství prastaré vládkyně Atlantis. Její cesta vede přes Peru, Řecko, Egypt až do srdce Atlantidy, přičemž se hra tématicky drží různých přírodních prostředí, chrámů, kobek, hrobek a jeskyní.

Nepřátelé se také drží při zemi, takže tu máme převážně různá zvířata (lvi, medvědi, pumy ale i třeba T-Rex), v pozdějších fázích démony a s lidmi se bojuje jen v rámci bossfightů. Lara je k tomu vybavena dvojici pistolí s nekonečně náboji, dále magnumy, brokovnicí a uzinami. Míření probíhá automaticky, ale i tak Vás mohou nepřátelé zaskočit, nebo prostě obklíčit. Ani Lařin rejstřík pohybů není tak rozmanitý jako v novějších dílech - jsou tu salta, které se hodí k boji, otočka s kotoulem, úkroky které se hodí k balancování a samozřejmě klasické skoky do dálky s chycením a vytáhnutím.

Díky relativně střídmému rejstříku pohybů a ještě celkem krátkým a logickým levelům tak odpadá šílené bloudění či save/loadfest při pokusech doskočit někam, kam se doskočit nedá. První levely jsou celkem v pohodě, samozřejmě později přituhne, prostředí hádanky i pasti jsou členitější (nejlepší je jeden řecký level s čtveřicí tématických místností) a samozřejmě párkrát zařvete.

Ale narozdíl od některých dalších dílů se dá hra dohrát i bez návodu, samozřejmě s výjimkou hledání secretů. Když jsme u secretů, ty jednak dávají dost nábojů a lékárniček, jednak kompletistu jako já potěší v závěrečných statistikách. O to více naštve, že ani GOG neopravil známou chybu v posledním levelu, kde se poslední secret nezapočítává díky bugu.

A grafika? Inu je samozřejmě zubatá, což se jednak podepsalo na čtvercovém rozdělení veškerých misí, jedna i na samotné hrdince a nesmrtelných špičatých kozách :) Ale není to tak nic hrozného, naopak na rok 96 je velice slušná a jakmile Vás pohltí hratelnost, přestanete ji tak nějak vnímat.

Celkově? Tomb Raider prostě nestárne a první díl nabízí i přes trošku kostrbatou grafiku stále stejnou zábavu jako kdysi. V roce 1996 určitě jedna z TOP 5 her.

Tohle dost bolelo. Narozdíl od prvního dílu jsem SpecForce předtím nehrál, tudiž pro mě byl novinkou nezatíženou jakoukoliv nostalgií.

Celkem jsem se těšil na to, jak se bude vyvíjet příběh Logana, ale tady přišlo první zklamání, nejedná se totiž o pokračování, ale prequel. To znamená, že se budete procházet v Loganově kůži po nějaké bezvýznamné lesnaté planetce a společníka Vám bude dělat nesympatický Pointer. Ne že by na tom záleželo, protože pokud v Chromě existoval příběh, sympatické charaktery a nějaký děj, tady není nic. Ano bojujete za rebely proti korporaci, ale to je vše co s odstupem můžu říct. Navíc kromě slaboučkého outra chybí jakékoliv videosekvence, což u hry z roku 2005 je na pováženou.

A co je jinak nového? Vůbec nic. Autoři nechali stejné úpnlně všechno - zbraně, inventář, lékárničky, tupé nepřátele, layout základen, lesy, mechy i auta. A aby nám to nebylo líto, tak zmizely některé zbraně, implantáty a radar s nepřáteli a počet misí se zmenšil. Grafika vypadá v podstatě stejně jako u prvního dílu, což v konkurenci z roku 2005 (např. F.E.A.R., Quake 4, Serious Sam 2) neohromí.

A jinak není o čem psát. Chrome Specforce je zkrátka datadisk bez příběhu, který neobsahuje žádné vylepšení a ještě pár funkcí ubírá. Akorát někdo měl tu drzost ho v roce 2005 vydat jako plnou hru.

Chrome je další 3D akce z ranku "kdysi jsem vyhrál, líbilo, nepamatuju si". Vzhledem k tomu, že vyšla ve stejném roce a ve stejném subžánru sci-fi, jako mnou nedávno dohraný Chaser, dal jsem ji druhou šanci.

Hned na začátku jsem ale litoval. Hra Vás ve formě arogantního panáka peskuje kam můžete a nemůže jít, máte někoho krýt, ale nevíte proč, jak a před kým a nakonec Vás ten zmetek zradí. Později se hra rozjede, ale celkově je dost rozporuplná.

Hratelnost se zvedne především náplněmi misí. Budete hackovat, zachraňovat rukojmí, bránit kolonie, vyhazovat objekty do povětří a nebo se někam plížit (u téhle dvojmise jsem autory proklel až do pátého kolene). Jenže jak dojde k boji, přichází první zápor. Zbraně jsou bez výjimky příšerně nepřesné, bez míření netrefíte protivníka ani z metru a než se na ten metr dostanete, budete desetkrát mrtví. S mířením je to trochu lepší, ale díky přesnosti a převaze soupeřů se boj často mění v lovení blech na půl kilometru, k čemuž naštěstí dopomáhá nejen Bůh, ale i výborná sniperka.

Autorům to nejspíše došlo a tak sáhli k různým "vylepšením". Pravda různá vozítka či stacionární kulomety jsou perfektní, zejména ultimátní mech, se kterým se měníte v zosobněnou zkázu. Horší je nutnost ručně! obírat všechny soupeře o zbraně a nutnost všechno skládat opět ručně do inventáře. Navíc toho moc neunesete a hlavně v žáru bitvy prostě není čas obíhat mrtvoly a hledat náboje. Pak jsou tu implantáty, které jsem moc nepoužíval, protože jsou hned vybité a vylepšení není nijak extra markantní. Jako poslední voser si nechám životy, které se nedoplňují hned, ale postupně, čili když máte na krajíčku a jste pod palbou, většinou máte i s plným inventářem lékárniček smůlu.

Naštěstí to celé zachraňuje leveldesign - projdete nádherným lesem, pokočkujete se s pár zbloudilými vojáky, či dinosaury, obhlédnute si místo určení a začnete čistit. V jedné budově hacknete a vypnete otravné stacionární kulomety, v druhé pak otevřete bránu a jdete dál třeba něco vyhodit do vzduchu. Občas Vám kamarádka z lodi něco upřesní, občas se úkol změní. A ikdyž základny jsou jak přes kopírák a většina mimozemských planet je les (že by pocta Hvězdné bráně?), slušně mě to zabavilo.

A nad tím vším je na rok 2003 opravdu hezká grafika, iluze otevřeného světa a kupodivu docela povedený příběh. Hrdina je elitní žoldák někde v budoucnosti, z rakety mu pomáhá krásná hackerka, prvotním cílem je pomsta, ale jak příběh a různé kšefty pokračují, zaplétá se do korporátního bahna, kde rozdíly mezi jednotlivými stranami jsou asi jako výběr mezi TOP 09 a ANO. Potěšilo mě i to, že tvůrci nechali na konci hráči volnou ruku, ke komu se přidá a tak tu máme tři různé konce.

Zkrátka celkem slušná hra, která se oprávněně nestala klasikou, ale není to ani žádný propadák.

A jdeme zpátky do minulosti. O Stonekeepu jsem se dověděl díky legendární a možná nejlepší recenzi mistra Andreje Anastasova, díky které jsem se uvzal, že tuhle hru prostě musím mít. Dungeony byly žánrem, na kterém jsem vyrůstal, všechny ty Beholdery, Dungeon Mastery, Might and Magicy tvořily mé dětství a Stonekeep byl v roce 95 jejich vrcholem a zároveň na dlouhá léta labutí písní. Hru jsem poprvé dohrál někde v roce 2002 (pamatuju si že v době, kdy šel do kin první Pán prstenů) a byla to přesně taková pecka, jak psal Andrej. Několikrát jsem se k ní vrátil a naposledy ji dohrál asi před rokem.

Stonekeep je dungeon jak řemen. Základem je pochopitelně klasické čtverečkové prostředí plné tajných chodeb, spínačů, pastí, nepřátel a drahocenných nálezů. Všechny zdržující věci byly osekány, takže zbraně a brnění si věšíte přímo na sebe v zrcadle, mapa se automaticky zakresluje a můžete si psát poznámky, nechybí deník s popisem předmětů. Trošku nešťastný je inventář ve formě nekonečného svitku. Než v něm něco najdete, zešedivíte.

Naopak povedený je bojový systém, kde postava prostě útočí kam kliknete a můžete využívat slabin protivníků (např. odeskávat chapadla). Stejně tak se povedlo kouzlení, kdy si na magické hole s určitou kapacitou připravujete kouzla, přičemž postupně získáváte různé meta runy, prodlužující účinek, trvání či plošnost, takže z obyčejného léčení uděláte kompletní uzdravení party a z normálního fireballu ohnivé inferno.

Příběh je klasický - máte hrdinu a musíte zabít neskutečné zlo. Co ho ovšem povyšuje jsou dvě věci - NPC a leveldesign.

NPC fungují jak ve skutečném životě - přichází a zase odchází, aniž byste to nějak ovlivnili, nedají se ovládat, jen šatit a živit :) a hlavně jsou do jednoho skvělé. Trojice rozdílných trpaslíků, infantilní víla, zbabělý goblin, tajemný elf a nebo praštěný čaroděj, všichni mi přirostli k srdci a jejich příchody a odchody byly logicky napsané a vymyšlené. Například trpaslík Farli - zachráním ho z vězení, ale když dorazím do říše trpaslíků, Farli je pro neuposlechnutí rozkazu označen za bezectného a odejde. Když získá zpět čest, připojí se zpátky.

Povedené jsou i levely, i když to nejlepší Vás čeká zhruba uprostřed hry. Po procházení klasických kobek narazíte třeba na obřího (a přátelského) draka, patro plné trpaslíků s přísně hlídanými pokoji a vílí patro, kde se ze hry stává čistá advenutura plná kombinací a úkolů. K vílímu patru se vztahuje i jeden neskutečný úkol se skládáním kytek a naprosto odrovnávající songy víláků. To se musí vidět a zažít. Ke konci už je to bohužel "jen" klasická rubačka završená poněkud antiklimatickou likvidací záporáka. Ale celkově se tvůrcům na tu dobu a žánr povedlo vytvořit neskutečně živý svět, umocněný tehdy působivou grafikou.

A jsem u jádra pudla a důvodu proč jen 90%. Grafika byla ve své době skvostná - plně digitální se změnami prostředí a živými herci. Bohužel také s pevným rozlišením, které prostě na větším monitoru vypadá dnes neskutečně hnusně. A to mám CRT, nechci vidět, jak by to vypadalo na LCDčku. A je to škoda, protože se tím ztrácí část atmosféry, ale to je problém všech digi a 3Dfx her z půlky 90. let.

Ale i přesto je Stonekeep legendární dungeon, který stál za zahrání a pro mě hra roku 1995.

Vítězná sestava se nemění, úspěšná kapela nezačne hrát jiný styl a tak ani pokračování úspěšné hry moc novinek nepřináší. Je to špatně? Ani náhodou. Takový Tomb Raider vydržel se stejným modelem spoustu dílů a jen jemně dolaďoval a ani Maxe Payna 2 není potřeba kritizovat za málo inovací.

Hratelnost tak zůstala stejná, akorát přibylo více energie na bullet-time a nepřátelé přituhli, zejména ke konci už to bylo celkem frustrující, když obyčejní vojáci vydrží tolik zásahů a jsou tak zatraceně přesní. Ale kdysi jsem problém neměl. Pro ozvláštnění přijde pár částí s Monou Sax, jejíž doménou je sniperka, dokonce budete v její kůži tahat Maxe z kaše.

Grafika je vyhlazenější, hezčí, ale ne nijak dramaticky, zkrátka jen trošku upgradovaná pro rok 2003.

A příběh. Ani tady tvůrci neměnili nic, takže nás opět čekají komixové cutscény, noirové monology, beznaděj, zrady, deprese a mírný zmatek. Scénárista vrátil do hry všechny přeživší z prvního dílu, ale vše pořádně zamotal. Narozdíl od přímočaré jedničky je Max uprostřed dění tak trošku ztracený, z bývalých nepřátel se stávají dočasní spojenci, z přátel pořádný svině a někde kolem něj se hraje vysoká hra, ve které Max má být jen pěšákem, nebo spíše obětí. A musím uznat, že jsem si kdysi dohrál hru na všechny tři obtížnosti, jen abych se dočkal happyendu, který mě zahřál u srdce. Dnes protože jsem línej jsem se na happyend mrknul na youtube

Tvůrci se vyvarovali těch nejdementnější snových pasáží, přidali pár easter eggů a skopičinek - můžete tak nasledovat v televizích krimi seriál nebo telenovelu, či poslechnout si pár vypečených dialogů záporáků.

Resumé - dokonalé pokračování, 5% dolů jen proto, že je to v podstatě zase totéž.

Max Payne je samozřejmě klasika. Pamatuju si první dohrání, kdy jsem z téhle hry byl u vytržení, protože něco podobného tu v té době ještě nevzniklo. I po letech je to stále výborná zábava, které kombinuje zdánlivě nespojitelné - noirový příběh o pomstě, komixové cutscény a akci ala John Woo. Pojďmě si to rozebrat.

Už začátek je skvostný. Max Payne stojí na kraji střechy mrakodrapu, oblíčený policií a vzpomíná co se stalo. Vidíme obyčejného poldu, který jednoho dne najde zmasakrovanou ženu a děti feťáky, ujíždějící na droze Valkýra. A začíná příběh brutální pomsty, kde se Max vydává pomstít všem, co za Valkýrou stojí, pronásledovaný mafií, tajnými spolky, ale i policií a svými démony. Jedinou útěchou je mu chlast, prášky proti bolesti, jediným spojencem pochybná vražedkyně Mona Sax. Příběh je to klasický, ale neskutečně dobře napsaný, plný zrad, ovzláštněný noirovými vnitřními monology, atmosférou věčně upršeného New Yorku a vyprávěný netradičními komixovými okny. Celou dobu z něj dýchá beznaděj, deprese a marnost a ten happy end působí až trochu nepatřičně.

Ruku v ruce s tím jde hratelnost - výborné zbraně, které najdou do jedné využití včetně jindy nepoužitelných pistolí, perfektní přestřelky a především bullet-time. Ve zpomaleném čase nebo pomocí filmových zpomalených úskoků můžete nadělat z nepřátel řešeto, aniž by stihly reagovat. Dnes už se těmi parádičkami kochat nebudete, protože bullet time už je trošku out, ale ve své době byla tahle matrixovsko-woovská akce bomba. Samotná akce je ze začátku pohoda, ke konci se přitvrzuje a boj se mění trošku v loadfest, ale za tu můžou spíše mé zpomalené reflexy než obtížnost hry.

Grafika dnes samozřejmě neohromí, stejně jako level design, ale úpřimně - na rok 2001 je výborná a design plný skladů, kanclů a klubů je logický vzhledem k prostředí a příběhu. Linearitu úrovní, stejně jako jejich tak akorát délku a obsazení vítám, prostředí se mění tak často, abyste se nestihli začít nudit.

Pokud bych měl něco vytknout tak jen otravné snové sekvence, kde chodíte po jakýchsi provazech, ale to je jen drobná kaňka.

Max Payne sice nepatří do mého Top 10, ale stoprocentně se jedná o nejlepší hru roku 2001.

Chasera jsem si vybral, protože jsem si chtěl po letech zahrát nějakou starou 3D akci. Nic moderního a velkého, ale také nic echt starého (kdo se má na ty rozplizlý pixely dívat a ničit si iluze z dětství). Dohrál jsem jej prvně někde před cca 10 lety, po paměti to byla slušná hra.

Začátek byl výborný. Rozpadající se vesmírná stanice s pěknou grafikou, hrdina bez paměti, který musí utíkat a netuší před kým a proč. Už tady jsem si ale všiml záporu - první kolo je šíleně dlouhé a obsahuje několik desítek nepřátel.

Hratelnost bohužel v tomto šíleně kulhá. Jednotlivé mise jsou doslova nekonečné a v každé z nich pobijete odhadem snad stovky protivníků, kteří jsou navíc stále stejní. Bezdomovci, mafiáni, vojáci, strážní, všichni se chovají stejně, vidí Vás přes půl mapy, jsou nechutně přesní a ke konci na Marsu se z toho i na obtížnost easy stává trošku peklíčko. Poslední část posledního kola trvá snad dvě hodiny a to jsem se nikde nezasekl! Po času ty hordy nepřátel začnou nudit a občasné změna je leda k vzteku (bránění náklaďáku) nebo celkově příšerná (ponorka a hledání světýlek).

Samotné ovládání a pocit ze střelby je ale perfektní, žádné problémy, záseky, zaměřování je přesné. Horší je to s účinností zbraní - na jedné straně úžasná odhlučněná sniperka, kde platí jeden výstřel - jeden mrtvý. Na druhou stranu v pozdější misích různé granátomety, které ač ve třech variantách jsou všechny na houby, protože dva tři granáty s nepřáteli ani nehnou.

Grafika je na rok 2003 slušná, některé levely vypadají skvěle, na druhou stranu většinu času strávíte v různých skladech, opuštěných fabrikách a rozpadlých budovách, takže není moc co obdivovat.

Nejvíce mě ale naštval příběh. Po výborném začátku se začnete plácat v mafiánských vztazích, později se přidá nějaká rebélie na Marsu, která vypadá jako z Total Recall, neustále někdo zrazuje, hrdina si stále nic nepamatuje a ještě v posledním kole netušíte vo co go. Největší chuťovku si ale autoři schovali na konec. Poté co hrdina postřílí tisíce soupeřů a dostane se do sídla rebelů ho v místnosti čeká domněle mrtvý šéf korporace a také vůdce rebelů. Šéf prozradí, že hrdina s vymytým mozkem je celou dobu agent korporace, načež po krátkém přesvědčování hrdina zastřelí šéfa rebelů a sám se nechá bez boje zabít. Něco tak dementního bych čekal v moderním hollywoodském filmu ne ve hře.

Takže ač kritizuji, slušně jsem si zastřílel v průměrné a trošku repetivní 3D akci.