K Painkiller jsem se vrátil rovněž po mnoha letech s pocitem že to nebyla špatná hra. Dalo by se říct, že oproti konkurenci z roku 2004 s moderní hratelností je Painkiller podobně jako Serious Sam návrat k čistokrevným doomovkám. Je tu však spousta rozdílů a první přináší už příběh.

V tom se stáváte Danielem Garnerem, obyčejným chlápkem, který nepozorností způsobí autonehodu a smrt sebe i své ženy. Zatímco jeho žena jde do nebe, Daniel tráví roky v očistci, dokud nedostane úkol od anděla Samaela - zlikvidovat 4 Luciferovy generály, než zaútočí na nebesa - a samozřejmě se dočkáme i samotného Lucifera. Příběh je to zajímavý, vážně míněný, podávaný slušnými animacemi mezi epizodami a dá se říct, že nikdo v něm není úplně takový jak se zdá na první pohled... nicméně chybí mu pořádný konec. Ten tu sice je, ale hru musíte vyhrát znovu na obtížnost trauma a to se mi nechtělo, radši jsem na to kouknul na youtube (nestálo to za to).

Volba té správné obtížnosti (trauma není za začátku odemčená) neurčuje jen obtížnost, ale také dostupnost pár misí, což mi přijde poněkud nefér, Tyhle triky se používaly naposledy za dob starých nintendovek.

Grafika když si to srovnám s tehdejší konkurencí docela nepěkně zestárla, není to sice úplně špatné, většina misí vypadá jak by vypadat měla, ale na zadek si nesednete. No a mise - tady vařili pejsek a kočička dort. Takže se dočkáte misí středověkých i moderních, absolutně bez ladu a skladu jak se to tvůrcům zrovna hodí. Není výjimkou že po dobytí obřího ledového mostu plného commandos přijdete do středověké vesničky nakažené morem.

Samotná hratelnost je pak v těžkém kontrastu s příběhem. Absolutně tupá střílečka Serious Samovského stylu. Přijdete do místa, zavřou se za Vámi dveře a kosíte nekonečné davy potvor, dokud se neotevře cesta dál a neobjeví se chceckpoint. Kola jsou těžce lineární, naštěstí to drcení monster není úplná nuda.

Příšer je tu opravdu spousta variací, většinou vycházejících z prostředí tak potkáme nindže, vojáky, zombie, přístavní dělníky, čaroděje, mnichy atd atd... Většina monster s řevem běží přímo k Vám, popřípadě si stoupne někde na vyvýšené místo a ostřeluje. Ale tak inteligentní protivníky by v tomhle žánru nikdo nečekal. Občas přijde nějaký boss zvící paneláku.

Na likvidaci monster máte super zbraně - je jich jen pět. Startovní Painkiller alias sekačka je víceméně do počtu, ale další 4 zbraně jsou parádně vyvážené. Každá má alternativní mód, který výborně doplňuje ten primární a vzhledem k tomu, že nábojů občas není nazbyt, pěkně je prostřídáte. Brokovnici tak doplňuje zmrazovač, což se hodí na některé tužší bestie, hřebíkomet na dálku je zkombinovaný s bleskometem na blízko, rotačák má v sobě i raketomet a konečně parádní kolíkovač na odstřel jednotlivých kusů má ne zas tak parádní granátomet na skupinky. Celkově se zbraně ale moc povedly a hlavně díky nim to vraždění davů není zas taková nuda.

A abychom se nenudili, tvůrci přišli s několika oživeními, z nichž jedno mi zkrátilo život minimálně o rok.

Zaprvé duše - každá potvora po smrti vypustí duši (doslova) a když jich seberete dost, proměníte se ve všeničícího démona, který udělá s okolím krátký proces.

Zadruhé taroty: V každém kole máte nějakou podmínku jak kolo dokončit, abyste získali tarot. Zabíjet protivníky konkrétní zbraní, získat konkrétní počet duší, zdraví, brnění, najít určitý počet peněz atd. Odměnou je pak jedna ze zlatých nebo černých karet. Zlaté fungují pár sekund a zlepší třeba rychlost, sílu, odolnost či vyvolají bullet time. Černé pak fungují celé kolo a upravují třeba maximální zdraví, počet duší na proměnu na démona, jejich výdrž apod. Dá se říct, že je to slušné oživení a až na jeden případ jsem neměl problém karty získat všechny. Na jejich umístění či oddělání pak potřebujete peníze, které sbíráte. Stejně jako různé zlaté sošky a podobné nesmysly, které naposledy byly snad ve starém Wolfensteinovi.

A nakonec secrety: A tady se tvůrci totálně zbláznili a z pohodové hry udělali absolutní noční můru pro kompletisty jako jsem já. V každé dohrávané 3D hře jsem se snažil najít všechny secrety, sice většinou s pomocí návodu, ale nikdy jsem nezažil takové peklo jako v Painkilleru. Secrety jsou většinou na nějakém nepřístupném místě, kam se nedá normálně doskočit a tak přijde na řadu tzv. "bunny hopping", kdy se dvoj-trojskoky snažíte někam vyskákat, něco obskočit, někam vyšplhat, případně dostat někam, kam se rozhodně napoprvé nedostanete. A nedostanete se tam většinou ani na podesáté, podvacáté... takže se hraní promění ve festival quickloadů, modlení se, řvaní, proklínání tvůrců, cigaretek na uklidnění a pocitu že se na to musím vysrat. Vrcholem je trampolína pod stropem, kterou musíte proskočit dírou, nebo šplhání po jeřábech misi Doky. Každý skok musí být na milimetr vyměřený a stejně bude padat a nadávat, protože ovládání stojí za prd a většinou se nestane to, co chcete udělat. Odměnou je Vám většinou jen zlatá soška, která je naprosto k ničemu.

Zkrátka Painkiller je tupá, ale docela zábavná střílečka se slušným příběhem a výbornými zbraněmi, ale zábavu kazí nekonečná frustrace z naprosto dementních secretů.

A poslední ze svaté trojice 3D akcí roku 2004 je za mnou. Far Cry mě tehdy v roce 2006 absolutně nadchnul především graficky, doteď vzpomínám na svůj úžas nad nádherným tropickým ostrovem, relativní svobodou a spoustou úžasných scenérií. Herně jsem si ho zas tak ale nepamatoval a po letech musím své nadšení krotit.

První co i po letech praští do očí je grafika. I se stáhnutými detaily je to pořád paráda, když se po východu z jeskyní rozvine v plné parádě tropický ráj, plný křišťálově čistých vodních hladin, stromů, křoví, vlnící se trávy. Máte pocit (ale opravdu jen pocit), že se můžete vydat kamkoliv, jít si zaplavat, vylézt támhle na skálu nebo se jen tak brouzdat trávou.

Příběhově je to trošku slabší. Ve hře sledujete ztroskotání Jacka Carvera, turisty s minulostí speciálních jednotek na ostrově plném žoldáků, který se snaží najít svou přítelkyni Val, na mobilu mu pomáhá agent Doyle a záhy zjišťujete že si zde jistý doktor Krieger hraje na doktora Moreaua a vytváří mutanty jak na běžícím pásu. Hra Vás žene 20 misemi za jeho zničením bez většího zvratu - tedy pokud nepočítám naprosto stupidní zvrat na konci Doyle je záporák, který vzhledem k ději nedává žádný smysl. Navíc hrdina je věčně naštvaný rádobydrsňák, který by měl po vzoru Gordona Freemana radši mlčet a celý děj je tak béčkový, že mu nejspíše film Uwe Bolla ani nedělá moc ostudu (neviděl jsem).

A hratelnost? Zdánlivě parádní. Ostrov se hemží vojenskými základnami, plnými hangárů, sniperských věží, palpostů s rotačními kulomety. Kolem hlídkují vrtuníky, které jdou zničit, motorové čluny a džípy, které jdou obsadit a které mají kulomet i sekundární raketomet/torpédomet. Základny jsou plné vojáků, ale můžete se k nim připlížit a zlikvidovat jich většinu zdálky sniperkou aniž by Vás viděli. A samozřejmě to platí i naopak, takže pokud na Vás někde střílí z houští, vzdálené skály tak často nebudete ani tušit odkud. Vojáci jsou chytří, umí Vás obklíčit, ale pokud je překvapíte, reagují zmateně, jak by to bylo ve skutečnosti.

Můžete jet cestou autem a vojáky přejíždět, objet si místo v člunu a zlikvidovat vše z bezpečí moře, vydat se pěšky houštím či dokonce proletět se rogalem. Můžete se držet radaru a jít za úkolem a nebo propátrat každou píď okolo. Až Vás začne nudit džungle tak se nebojte, protože prostředí se střídá, objevují se chrámy, vojenské základny a především nejrůznější laboratoře, kde místo sniperování a rychlého kulometu na dálku přijde na řadu brutální brokovnice a těsný boj na blízko.

A když Vás přestanou bavit vojáci, přijdou na řadu mutanti, nejprve ti obyčejní, kteří ovšem umí skočit pěkně daleko a zabít Vás i jednou ranou, později se objeví mutantní střelci a raketometčíci. Nebo jejich neviditelné verze, odhalitelné pouze v termovizi. Od jisté fáze navíc probíhají líté boje mezi vojáky a mutanty.

Ani zbraně nejsou zlé. Většina z nich jsou samopaly, které pohříchu využívají stejné náboje, a tak slabou M4 postupně nahrazuje P90, OICW se skvělým zoomem a nakonec brutální M249. Nechybí celkem rychlá brokovnice, sniperka vleže = jeden zásah, jeden mrtvý, raketometem sestřelíte vrtulník či výsadkové letadlo. Nechybí míření přes zoom ani granátomety u příslušných kousků. Bohužel nejlepší zbraně dostanete až hodně za půlkou hry, což je trošku zklamání, sebou navíc vemete jen 4 kousky.

V čem je tedy problém? V prokletém systému checkpointů a autosave. Nemožnost ukládání dělá ze hry peklo a vlastně neguje půlku možností. Vystřílíte půlku základny a dostane Vás voják v houští nebo raketometčík na skále, které ani nevidíte a jedete znovu. Skočí na Vás mutant zrovna když přebíjíte a jedete znovu. Vydáte se prozkoumat okolí, narazíte na nečekanou hlídku, nebo spadnete do propasti a jedete znovu.

Hra Vás tak přes otevřený svět nutí spěchat za cílem a modlit se za checkpoint. Ty jsou rozesety podivně - někdy po dvou místnostech, jindy vyčistíte 4 menší základny a nic. Některé pasáže jsem opakoval snad 10 krát a nechápu jak jsem to před těmi 12 lety dohrál (například pasáž s vrtulníkem na potápějící se lodi).

A to je problém. Mě to nepřijde jako napínavé či zábavné opakovat pasáže do zblbnutí. Já se chci bavit a ne zuřit a podobné triky mi přijdou jako umělé nastavování herní doby. A tak jsem srabácky po půlce misí nainstaloval quick save mod a dohrál hru tak jak jsem chtěl - s průzkumem, zkoušením možností, taktizováním a ne cestou nejmenšího rizika a nejrychlejšího postupu. A hlavně bez vztekání.

Takže shrnutí? Na 3D hru neskutečně otevřený svět s parádními zbraněmi, nepřáteli a nádherným prostředím, kterou naprosto zabíjí nemožnost ukládání. I tak parádní záležitost, ale Half-Life 2 i Doom 3 mě bavili mnohem více.

Pamatuju si první dohrání F.E.A.R. někde v roce 2007. Tehdy to byla špičková kombinace akční řežby a hororu, ze které jsem byl absolutně nadšený a dal bych bez váhání 100%. A dnes? Už trošku slabší, ale ne úplně vinou hry samotné.

Samozřejmě je tu příběh, který je dávkovaný po malých dávkách, za pomocí záznamníků a nahraných logů z počítače. Je o projektu Origin, na jehož konci je psychopat Paxton Fettell, ovládající telepaticky tisícihlavou armádu klonovaných vojáků. Ale co bylo na začátku? Proč má hlavní hrdina téměř zázračnou schopnost přežít a proč se tu zjevuje spousta duchů v čele s odpornou černovlasou dívenkou Almou? No popravdě celý projekt Origin jsem nakonec pochopil, ale jak do toho zapadají duchové už moc ne. A také jsem nepochopil proč je na likvidaci stovek vojáků nasazen 3-4 členný tým (který stejně většinou chcípne/zraní se hned na začátku.

Graficky je to oproti starším Doomovi 3 či Half-Life 2 chudý příbuzný. Grafika není špatná, různé efekty odletující suti, střepin a jisker při přestřelkách jsou super, ale na vině je fádní, repetivní prostředí - prakticky celou hru procházíte ty samé sklady, kanceláře a laboratoře, což je asi největší mínus hry.

Samotná hra je pak mixem špičkové akce a japonské duchařiny. To znamená, že mimo přestřelek se občas někde něco šustne, občas spadne mrtvola, občas se vedle Vás zjeví duch, uvidíte krvavou halucinaci nebo kráčející Almu. Podobnými postupy straší moderní horory už dobrých 15 let a úpřimně, už jsem z těch filmových duchařin tak znechucený, že jsem se prakticky ani jednou nelekl. Nicméně před těmi roky to bylo zatraceně působivé.

Nicméně jádrem hry jsou přestřelky a to takové, jaké jste v žádné jiné hře do té doby nezažili. Protivníci jsou z drtivé většiny vojáci, kterých na Vás naběhne většinou 4-8 a pokud zkusíte taktiku naběhnout a kosit, je po Vás. Vojáci se kryjí, dorozumívají, pokud přebíhají ostatní je kryjí palbou, pokud se schováte, přiletí granát. Nedělá jim problém vyklánět se zpoza zdí, či naslepo střílet zpoza beden a hlavně jim nedělá problém oběhnout si Vás a vpadnout Vám do zad. Navíc mají přesnou mušku, jejich zásahy pěkně bolí a hned tak nějaká kulka je nerozhodí. Přestřelky se tak mění v adrenalinovou jízdu plnou taktizování, přebíjení, hledání krytů, snahy zasáhnout vyčuhující části těla či ve vhodné chvíli hodit granát. Ano je tu i bullet time, ale ten nevydrží věčně a není spásou... zariskujete s ním, dostanete dva tři nepřátelé a co zbytek? Mimo vojáky můžete narazit na obrněné vojáky (peklo) a párkrát i roboty (ještě horší peklo).

K boji s nepřáteli můžete nést jen tři zbraně a protože probíhají většinou na dálku, využijete spíše kulomety, než brokovnici na blízko nebo překvapivě slabý raketomet. Moje výzbroj byla lehký samopal, těžký kulomet (protože náboje jsou všude) a pak co šlo. Především však parádní railgun, kterým proměníte soupeře v oslizlou kostru na jednu ránu. V boji Vám pomáhají i lékárničky, které nosíte sebou a také upgrady, které jsou skryté a zvedají zdraví a výdrž bullet time.

Takže můžete nadávat na ohranou japonskou duchařinu či repetivní prostředí, ale to nejdůležitější - přestřelky fungují jako málokdy a díky adrenalinu z nich si myslím F.E.A.R. zaslouží titul 3D akce roku 2005.

Tak po dohrání Doom 3 jsem se vrhnul na největší konkurenci roku 2004 - Half-Life 2. Dá se říct, že když jsem to poprvé hrál, dostavil se mi naprostý wow efekt jak taky 3D akce může vypadat a ten mě nepřešel celou hru. A dodnes považuji za největší herní trauma, že jsem se nedověděl jak to dopadne. Moje nadšení z grafiky už trošku opadlo, ale jinak je to stále stejně fantastické.

Stejně jako v originále se jako mlčenlivý hrdina bez tváře Gordon Freeman probouzíte ve vlaku, jenže teď je vše jiné. Od událostí v Black Mesa uplynulo 15 let, lidstvo prohrálo sedmihodinovou válku s mimozemskou rasou Combine, která nyní kontroluje všechny aspekty lidského života, včetně rozmnožování. Lidé co přežili odevzdaně plní roli nižšího druhu a jen podzemí je hrstka rebelů s Gordonovými známými z prvního dílu (strážný Barney, vědec Eli Vance). A objevují se i nové postavy, především pak Alyx Vance, jedna z nejúžasnějších NPC co byly vytvořeny. Krásná, chytrá, vtipná, plná emocí a především užitečná. Navíc má mazlíka - obřího robota Psa, který Vám nejednou pomůže. V průběhu hry se tak snažíte zoufalými akcemi pomoci rebelům, někoho zachránit a možná na konci zastavit největšího zrádce, správce Wallace Breena, který v supermoderní věži čnící nad Městem 17 zrazuje svoji rasu - a nebo dělá zoufalá rozhodnutí, aby zabránil jejímu vyhubení? Vůbec postavy Vám přirostou k srdci jako kdybyste sledovali hollywoodský velkofilm a ne jenom hráli hru.

A právě tady vidím největší chybu - nemyslím že je SPOILER, když prozradím co každý ví. Na konci zastavíte Breena, ale ne Combine. Ani dvojice datadisků nepomůže - v prvním se zoufale snažíte dostat z bortícího se města, v druhém cestujete lese do základny rebelů s důležitými informacemi, ale ke zničení Combine se nedostanete ani na píď blíž. Jak to dopadne? Těžko říct, čekám na to už 11 let.

Graficky to byla před lety naprostá bomba. Ty venkovní projížďky úchvatnou přírodou, supermoderní a mimozemská věž z jiného světa. Dnes už ten wow efekt pod vlivem novějších her co jsem viděl zmizel, ale stále je na co koukat.

A samozřejmě hratelnost. Tak ta je i dneska na 100%. Už díky tomu, že Half-Life 2 je neskutečně různorodý. Ano některá kola jsou trošku moc dlouhá, některý typ akce Vám nemusí vyhovovat, ale najdete tu všechno. Budete se se zapnutou baterkou plížit kanály plných monster, v zbořeném městě s partou spolubojovníků zažijete pravou urban akci plnou sniperů, bomb a trosek, procházet strašidelné vězení, město plné zombíků, projíždět člunem či autem v nádherné přírodě, plné staveb, které můžete prozkoumat a případně si otevřít cestu dál. Za vrchol považuji misi, kde po vzoru hororu Chvění se budete vyhýbat písku plnému písečných brouků - aby se pak karta obrátila a Vy, obdařeni broučími feromony budete velet nekonečné armádě brouků při útoku na jinak nedobytnou základnu. Nebo dobývání naprosto velkolepé, cizí a mimozemské věže. I datadisky obsahují nejeden památný moment a například při obraně údolí před Stridery jsem potil krev.

Navíc mise obsahují nejeden skript a hlavně logické úkoly. Ty většinou řešíte s pomocí reálné fyziky - prostě si přestavte co by mohlo fungovat ve skutečném světě a bude to fungovat i ve hře. Co by mělo jít rozbít rozbít jde atd. Každá mise je tak jedinečným zážitkem.

Samozřejmě bez bojů by to nešlo a naštěstí autoři se vytáhli. Combine jsou v podstatě vojáci, kteří po zásahu moderní zbraní padnou jak podťatí, ale umí výborně spolupracovat, házet granáty, občas snipeřit nebo stavět obranné věže. A kromě nic se vrací i staří známí - headcrabové, co Vám jedním skokem seberou všechny životy až na 1, zombíci, stropní chapači, ale také nepřátelé noví jako antlioni, píseční brouci jak z Hvězdné pěchoty či monumentální Strideři, obří třínozí roboti, kteří jen tak nepadnou. Navíc opět logicky - nepřátelé nebojují jen s Vámi, ale i mezi sebou. Combine nemilosrdně pobíjí veškeré příšery, když se potkají antlion a zombie tak se do sebe pustí a můžete se koukat jak to dopadne. A v roli nečekaných spojenců se vrací energetičtí Vortigoni, kteří jsou ve dvojce úplně jinou rasou, než v prvním díle.

A nakonec zbraně. Ano k Freemanovi patří páčidlo, ale to tentokrát příliš nevyužijete, stejně jako slabší pistolku. Ale už takový magnum udělá se zombie nebo vojákem krátký proces, slabší samopal se hodí proti slabším soupeřům, silnější skolí cokoliv. Brokovnice je pak ultimátní v často procházených úzkých prostorech, kde si stačí počkat na vojáka za rohem. Mínusem je kuše, kterou můžete sniperovat, ale netrefíte nic, protože náboj neletí přímo a také raketomet, protože pobere jen tři rakety a další poblíž většinou nejsou. Hra má plno lékárniček, dobíjecí stanice, baterka funguje díkybohu nezávisle na zbrani, zaměřovač se netřepe při palbě, zkrátka boj je perfektně odladěný.

A pak je tu Gravity Gun, který byl v datadisku Dooma 3 úplně k ničemu. Tady je to ale parádní, protože má tisíc využití. Ať už budete chytat a skládat bedničky či prkna kvůli cestě dát, vytrhávat mříže a zabedněné dveře, rozbíjet bedny s náboji, podávat si nedostupné vybavení, či házet po soupeřích výbušné sudy či kotoučové pily (chuťovka), nepustíte ho z ruky. A když Vám ho v Citadele upgradují, stene se z Vás vraždící polobůh se silami ala Jedi.

Zkrátka podruhé za sebou dávám hře 100%. Half Life je hra s úžasným příběhem plným skvělých postav, na svou dobu neskutečnou grafikou, plná perfektní akci a především neskutečně rozmanitých misí a prostředí. Pro mě osobně nejen 3D akce, ale i hra roku 2004.

Pamatuji si jak jsem před spoustou let dostal originálku v nádherné krabici k narozeninám, čekala na mě na klávesnici po návratu z práce. Tenkrát jsem byl trošku rozhozen, že to v podstatě není Doom, ale horor, že je to tmavý ad. Ale i tak se mi to moc líbilo. Při znovu dohrání všechny výtky padly a já si užil 100% záležitost. Ano vím, že Half Life 2 i Far Cry byly v roce 2004 lepší, ale Doom 3 mě donutil odpustit a dokonce si užívat věcí, které normálně v 3D hrách nesnáším (temnota, respawn).

Příběh je víceméně reboot Dooma jedničky. Mariňák přijede na základnu na Marsu, kde začne jít všechno do háje. Z osazenstva se stávají zombíci, portály sem proudí hordy monster a čas od času slyšíte hlas někoho živého, který Vás směřuje dále. Nacházíte PDAčka se spoustou opravdu zajímavých lidských příběhů, videozáznamy a pochopitelně kódy ke skříňkám, přičemž poctivým sbíráním zjistíte, že příběh je docela promakaný (na 3D akci od ID Soft), dotýká se původu lidstva i toho, čemu se říká peklo. Je to navíc solidně završeno jen s drobným mrknutím na datadisk v podobě uprchlého záporáka (se kterým si to v datáči vyřídíte)

Grafika je jednoduše fantastická a to paradoxně i přesto, že je utopená ve tmě a odehrává se víceméně jen mezi základnami (s jednou výjimkou). Autoři si dali záležet a tak krvavě-pekelné výlevy, kterých ke konci přibývá jsou opravdu děsivé, momenty kdy se snažíte propátrat baterkou nepropustnou tmu fungují a vůbec atmosféru to má jako řemen.

On totiž Doom 3 je velice povedený mix klasické střílečky ala 90. léta (oddělená kola, spousta lékárniček, nábojů, zbraní), moderní střílečky (v každé úrovni něco zapínáte, vypínáte, řešíte, linearita) a hlavně survival hororu. A jakého panečku! Většina hry je totiž utopená v temnotě (což obvykle nesnáším) a prosvětlit ji můžete jen baterkou. Pokud na něco narazíte, musíte se bleskurychle přepnout na zbraň a potvoru zabít. A k tomu respawn (který také většinou nesnáším), díky čemuž se potvory objeví vždy kde je nečekáte, většinou za zády, nebo při vybrání nějaké skrýše.

Takže to funguje tak, že pomalu prohledáváte každou píď s baterkou, protože se někde může skrývat skrýš s náboji, zdravím, nebo třeba PDAčkem, těšíte se, nebo děsíte toho co na Vás vybafne a když se to stane, hra se změní ve frenetickou řežbu hlava nehlava. A jsou tu i lekačky. Musím uznat že ač jsem zocelený stovkami hororů, dvakrát jsem se brutálně lekl Zrcadlo na záchodě, monitor přepínající kamery. Celá atmosféra mi připomněla System Shock 2 (bez těch RPG prvků)

Co se týče leveldesignu, většinou bloudíte na čím dál více zdevastovaných základnách, občas to prostřídáte adrenalinovou procházkou venku bez vzduchu (jsme na Marsu) a uprostřed hry autoři překvapí a nahodí naprosto skvostnou pekelnou úroveň, ze které psychedelie, zmar a zoufalství jen kape.

Pokud máte pocit, že to vlastně nemá nic společného s originální dvojicí her, řeknu jen dvě slova - zbraně a nepřátelé. Nepřátelé se z větší části vrátili z jedničky. Zatímco zombíci jsou neškodní, zombie vojáci Vám dle stupně výzbroje zavařit umí a už takový imp je narozdíl od originálu smrtelně nebezpečný. Skáče, drápe, háže rychlé ohnivé koule. A vrací se i další - otravné lebky, revenanti s raketomety, cacodémoni. Arch-Ville oživující nepřátele je stejně otravný jako v orginále a přijdou další a další. A když si budete říkat, že autoři zapoměli na kyberdémona, tak ujišťuju, že nezapoměli. Až ho uvidíte, spadne Vám čelist. Jsou tu pochopitelně i novinky - pavouci, zubaté děti ad, pár pěkných bossů, na které musíte přijít jak na ně.

A samozřejmě zbraně. Nechybí nic podstatného - je tu motorovka, brokovnice je slabá stejně jako v jedničce Dooma, rotačák je silný a má slabší verzi v samopalu, plazma je ultimátní rychlopalná zbraň. Trošku mě zklamal slabší raketomet a také BFG, od kterého jsem čekal ničivější účinky - než jsem přišel na to že se dá nabíjet držením střelby a pak to stojí za to. Každopádně boj je parádní - ve větších prostorách na Vás útočí ze všech stran, ve stísněných musíte ustupovat (dokud máte kam), nevyhnete se starému známému strafování a modlíte se aby ti zkur... šmejdi konečně všichni chcípli. A když už to nevypadá na žádné překvápko, objeví se soul cube, které se po 5 zabitích nabije a z jakéhokoliv nepřítele udělá fašírku a ještě Vám z něj doplní zdraví. Paráda!

Poslední superlativum - hra je dlouhá a to hodně. Možná je to díky pomalému prohledávání, ale každopádně kol je hodně a většina z nich opravdu zabere nějakou dobu. A komu by to nestačilo, je tu i datadisk, ve kterém se vydáte dořešit resty z hlavní hry. V datáči je překvapivě většinu hry dost málo nábojů, objeví se pár nepříjemných nových potvor i bossů, dvouhlavňová brokovnice (konečně) a minibaterky na samopalu a brokovnici (haleluja!). A také dvě zbytečné vylepšení - bullet time, který se k hratelnosti nehodí a gravity gun obšlehnutý z Half-Life.

Každopádně Doom 3 je fantastický mix frenetické řežby a survival hororu s parádní grafikou, atmosférou, slušným příběhem a starými dobrými zbraněmi i nepřáteli v novém kabátě. Co chtít více?

Quake 4 je určitě jednou z nejpodstatnějších 3D akcí roku 2005. Přesto u mě trpěl stejným syndromem jako jednička a dvojka - vůbec jsem si jeho dohrání nepamatoval. Přitom čtverce zdánlivě nic nechybí.

Samotný příběh navazuje druhý díl a smrt Makrona. Invazní jednotky se vydávají na planetu Strogů, samozřejmě je člun s hlavním hrdinou sestřelen a začíná velkolepá záležitost plná rozkazů, skriptů, objevujících se a mizejících spolubojovníků, drsňáckých hlášek, zoufalých výkřiků a úmrtí. A kdesi tam v dáli na konci leží naděje na zničení Nexusu, centrálního informačního uzlu Strogosu, který koordinuje veškeré nepřátelské jednotky. Všemu dění pomáhá i výborný český dabing, zejména Strause jsem i díky dabingu chtěl zaškrtit. Trošku mě zamrzel jen odfláklý konec hrdina s puškou dojde ke kámošům, ti ho poplácaj po ramenou a přijdou nové rozkazy

V průběhu hry se dočkáme navíc brutálního zvratu, který je asi notorický známý, ale přesto hrdina je chycen, připoután a bezmocný sleduje (a my s ním), jak z něj bez umrtvení dělají krvavou kaši a mění ho na Stroga. V poslední chvíli je zachráněn a získává více zdraví, možnost doplňování zdraví ze Strogských strojů a větší rychlost.

Grafika je technicky naprosto stoprocentní. Plechová atmosféra základen, strojů, podivných technologií se střídá s krvavými výjevy a občas se vydáme i na cestu ven. Jediná výtka - grafika je pekelně tmavá a hrdina má baterku pouze na pistoli a samopalu, takže většinu hry jsem procházel se samopalem, protože k čemu jsou lepší zbraně, když soupeře nevidíte.

I leveldesing se povedl. Většinou budete procházet koridory s jasnou cestou uprostřed temných základen, plnit dílčí úkoly, občas se k Vám někdo přidá, občas někdo zařve v naskriptované scéně. Díky tomu že hrdina je jen kolečkem ve vojenské mašinérii je to většinou právě on, kdo musí někam dojít a něco zapnout. Většinou víte přesně co máte dělat a kudy jít, takže se nezdržujete blouděním a pátráním. Pokud už se dostanete ven, zpestří hratelnost projížďka v nějakém stroji - tu mech, tu tank nebo třeba jen kulomet na autě, kterým musíte ničit věže, vojáky, tanky atd. Výborné je, že vozítku se pomalu doplňují štíty i zbroj.

Hraje se to výborně, je to totiž neskutečná řežba, kdy chvilky klidu vystřídá zběsilý útok některé z mnoha variací Strogů a zatímco ty základní upižláte raz dva, jsou tu odolnější potvory, ke konci pěkně tuhé potvory a občas přijde i nějaký ten boss velikosti paneláku. Strogové využívají všech možných zbraní, které najdete Vy a takový railgun nebo napalm kanón nepotěší ani Vás, ani zdraví.

Naštěstí výbava je taky špičková, vybere si opravdu každý. Vzhledem k tomu, že monstra jsou rychlá, příliš jsem nevyužil slabou pistolku, pomalou brokovnici a pomalý a nepřesný railgun. Ani granátomet mi nepřirostl k srdci. Samopal s baterkou je nutností pro temná místa, pro ty světlejší se hodí rychlé zbraně jako hřebíkomet, blaster, bleskomet, na silné potvory raketomet. A ke konci se dostanete k ultimátnímu vrhači černých děr, který smete ve stylu BFG vše co mu přijde do cesty - jen je trošku pomalý. Většinu zbraní Vám navíc po cestě někdo vylepší (zásobník, průraznost, více raket atd.) Cestou potkáte spoustu nábojů, lékárniček i brnění, takže se nemusíte bát o zásoby a jediné na co se soustředíte je boj.

Zkrátka a dobře, Quake 4 je špičková záležitost, kde mi na 100% chybí jen to něco navíc, něco nového, co měl třeba Half Life 2, Far Cry nebo F.E.A.R. z té doby.

No tak tohle bylo velice příjemné překvapení. Republic Commando jsem kdysi nainstaloval, spustil a odložil, protože mě nebavil obrovský hud skrytý v helmě a spousta keců. Na druhý pokus to bylo mnohem lepší.

Začnu nejslabší částí a to příběhem. Ten se totiž nekoná, protože Republic Commando sleduje osudy bezvýznamné čtveřice imperiálních, pardon tehdy ještě republikových vojáků uprostřed tří operací. Ano v každé misi je něčeho dosaženo, ale že by to propojoval byť jen slaboduchý příběh zapomeňte. A stejně tak bohužel na jakékoliv animace, které tak velkolepě dotvářely dojem z raných Star Wars her. Akorát na konci se objeví starý známý.

Graficky je to docela pěkné, samozřejmě v té době byly hezčí hry, ale jinak iluzi Star Wars světa plného základen to drží dokonale. Leveldesing je samozřejmě koridor a úpřimně, ničemu to nevadí. Žádné bloudění, žádné zpáteční cesty a přesto jsem se nenudil.

A dál už budu jen chválit. Republic Commando je totiž týmovka jak řemen. Ovládáte velitele jednotky, k ruce máte trojici bojovníků (sniper, bombař, hacker), kteří zvládnou vše na co pomyslíte. Bez problémů se o sebe postarají, ale pokud jim dáte rozkaz, zaujmou pozice a začnou bránit okolí. Nebo v ukázkové formaci odpálí dveře. Případně odpálí cokoliv jiného, něco hacknou. Nikdy se nezaseknou, můžou "umřít", ale vzhledem k tomu že smrt nic neznamená, protože stačí lékárnička a je mrtvý oživen, je radost s nimi pracovat. Parťáci Vás umí i oživit, navíc přesto že jsou to dle Star Wars klony, mají rozdílné osobnosti a vyžívají se ve spoustě hlášek a komentářů. A to vše lze ovládat jedním tlačítkem, kterým vyšlete vojáka na předem označenou pozici. Zkrátka umělá inteligence je výborná, jedna z nejlepších co jsem viděl v 3D akci.

Samotná hratelnost je díky tomu parádní a funguje i v dalších aspektech. Kolem Vás se rojí spousta nepřátel - droidi obchodní federaci, na ty jednodušší stačí salva z blasterového samopalu, na ty silnější modlitba a raketomet. Kromě nic jsou tu i "lidští" protivníci, na které zase nejlépe platí variace na samopal a brokovnici. Nepřátelé, hlavně ti droidští se rekrutují pochopitelně z filmů o Star Wars.

Čímž se dostávám ke zbraním. Základní pistolka (blaster) je k ničemu, ale kromě ní máte ještě větší blaster, který se nástavci promění na samopal, sniperku nebo granáto-raketomet, vhodný na likvidaci větších a obrněných potvor. Další zbraně nacházíte spíše sporadicky a hlavně můžete mít jen jednu navíc. Brokovnice, raketomet, sniperka i pár jiných lahůdek, přičemž jak jsem psal, na každého platí něco. Komu to nestačí, má možnost útoku zblízka (nožem, pažbou), který většinu slabších potvor zabije a ještě vykouzlí sexy skvrnu na hledí helmy (promptně smazanou stěračem).

Hru nekazí žádné moderní fičury (nemožnost ukládat, roztřepený kurzor, špatné ovádání) a tak se jedná o fantastickou řežbu, kterou brzdí bohužel nulový příběh.

Po delší době jsem se rozhodl si zastřílet a tak volba padla na jednu z mnoha béčkovějších stříleček roku 2005 Area 51.

Hra navnadí lokací a taky námětem a výborným intrem - se skupinou vojáků se vydáváte do komplexu, kde se něco pokazilo. A ze začátku to funguje - spolupráce týmu proti mutantům, který se postupně zmenšuje, strach se co objeví, brzy zůstáváte sám, objeví se možnost měnit se v monstrum. Bohužel celý příběh se smrskne napřed na hledání jednoho hodného vědce a pak zlého vědce a odpovídají tomu i lokace - víceméně stále stejné laborky a podzemní fabriky střídá až ke konci zajímavé mimozemské prostředí. Kdo by chtěl příběh sledovat a neumí úplně skvěle anglicky, tam má smůlu, protože titulku tu nejsou.

Jako zpestření hratelnosti i příběhu hledáte secrety. Každé kolo má pět naskenovatelných věcí a pak si můžete počíst. Dlužno říct, že to pozadí je plné technoblábolů o neexistujících věcech a naprosto ujetých konspiračních teorií o tom zač vše můžou ufouni, takže mě to ani číst moc nebavilo.

Graficky je to průměrné, nijak špatné, ale také nijak krásné a i v roce 2005 tu byly mnohem hezčí 3D akce.

A hratelnost? Inu Area 51 je tupá střílečka. Nenajdete zde nějaké logické úkoly, nezaseknete se, jen je občas třeba zmáčknout nějaký čudlík. Postup je dost lineární, ale ne tak aby jste měli pocit, že jdete tunelem, občas se vracíte, občas někam skočíte, ale jen tak pro zpestření. Hratelnost je zhruba od čtvrtiny hry zpestřená možností proměnit se na monstrum, ale to vydrží jen chvíli (musí doplňovat mutagen) a upřimně zdálo se mi neohrabené, pomalé a k ničemu.

Samotná akce nabízí dost adrenalinu. Ze začátku si s mutanty poradíte dost lehce, pak ale přibudou dost přesní a stále odolnější vojáci a ke konci i nějací ti šediváci, kteří se zlomyslně kryjí za štítem a posílají na Vás jednoho vojáka za druhým. Nechybí nějací bossové, ale v podstatě se dá říct, že druhů nepřátel moc nepotkáte.

A stejné je to se zbraněmi - pistole, samopal, brokovnice, sniperka - s tím zůstanete většinu hry. Ke konci přijde docela povedená a dobíjející se plazmovka a nějaké elektrické dělo, kterým si vystřelíte tak asi třikrát. Co se týče zbraní, brokovnici i samopal můžete na krátko mít ve dvojím provedení, přičemž platí, že brokovnice i sniperka udělají se soupeřem na patřičnou vzdálenost krátký proces. Samopal je bohužel nepoužitelný, protože kromě rozjíždění zaměřovače přidali tvůrci ještě třesení se obrazu, takže netrefíte ani vrata od stodoly. Jako bonus jsou povedené granáty, které občas pomohly v bezvýchodné situaci, nechybí standartní baterka, lékárničky, občas stacionární dělo - většinou na to něco ubránit.

Adrenalin v hratelnosti bohužel tvůrci přináší nefér metodami. A tak tu máme občasný respawn a především nejde ukládat. Hrá má checkpointy, které ze začátku stačí, ale ke konci je to tak šílená řežba, že když vyčistíte několik místností a dostanete se na místo které nedokážete projít a jedete zas od začátku kola, vyhodili byste počítač z okna. Takový umělý prodlužování herní doby nesnáším. To že občas hra spadne při ukončení mise do Windows je taky chuťovka.

Takže resumé? Po všech stránkách průměrná hra s bonusem nemožnosti ukládat.

Riddick byla jednou z her, která se v roce 2004 pokoušela o konkurenci svaté trojici Far Cry, Doom 3 a Half Life 2. Přestože kvalit výše zmíněných nedosáhla, v paměti jsem ji měl jako velice slušnou střílečku a znovu dohrání to jen potvrdilo.

Příběh se odehrává nejspíše někde mezi Černočernou tmou a Kronikou temna (EDIT Tak prý před Černočernou tmou), přičemž je celkem jednoduchý. Ultradrsňácký Riddick je převážen do vesmírného Alcatrazu, pekelné díry jménem Butcher Bay, kde vládne neomezeně Hoxie. Strážní jsou psychopati, muklové jsou ta nejhorší spodina, běžné jsou boje na život a na smrt, na každém kroku jsou automatické střílny, vše je kontrolováno elektronicky. A i tak Riddick ani chvíli nepochybuje, že unikne a nepochybujete o tom ani Vy. Ať už vidíte jak bezcitně jedná a zabíjí, nebo ať už přes rty cedí jednu ze svých tvrďáckých hlášek, víte že na konci se z té díry dostanete. I přes jednoduchost nabízí pár pěkných zvratů a jediné co jsem nepochopil proč Hoxie neprohnal Riddickovi kulku hlavou když měl tu možnost.

Celá hra má temnou, kovově industriální a dirty grafiku, na nějaké kochání nebo eye candy efekty tu moc místa nezbývá. Špinavé vězeňské bloky střídají plechové ubikace strážných, různé doly a až ke konci se podíváte i na pár pěkných lokací (kryo centrum). I tak vypadá grafika naprosto pohodově a bez problémů stačí i dnes.

A samotná hratelnost? Kdo by čekal střílečku od začátku do konce, spletl by se. Po většinu času máte se střílením utrum, protože zbraně strážců jsou kódované na jejich DNA a kdo není v seznamu, dostane od zbraně co se pokouší sebrat akorát šlupku. Většinu času tak strávíte ve stealth módu s nožem, vlastními pěsti či nějakou trubkou, budete lámat vazy, obracet bouchačky proti strážcům a vystřelovat jim mozek.

Další rozsáhlou pasáží jsou adventurní úkoly. Asi dvakrát se dostanete mezi zhruba dvacítku muklů, kteří něco potřebují. Riddick je sice ten poslední co by někomu pomáhal, ale protože potřebuje za služby tu postup dál, tu peníze či krabičku cigaret, nezbývá mu (a Vám) nic jiného. Úkoly jsou slušné a často se táhnou přes pár dalších kol. A nebojte se, že v nich zabloudíte. Jsou tu sice odbočky, které ale vedou většinou k nějakému bonusu, jinak se tu ztratit nedá. Což neznamená, že by cesta byla primitivní tunel.

A protože bez střílení by střílečka stála za prd, dojde i na střílecí pasáže, kde se chopíte slabého kulometu, silné brokovnice a ke konci i mocného (ale zpomalujícího) rotačáku a budete kosit. Zbraní je pomálu, ale vzhledem k prostředí je to logické. A stejně tak je logické, že se potkáte většinou s lidskými nepřáteli, tu tam ovzláštněnými asi dvěma druhy odporných potvor a pár roboty. Roboty si můžete i osedlat a s téměř nezničitelným robotem je to teprve pravá jízda.

Protože velká část hry v temnotě, pomůžou Vám baterka na zbrani a zhruba po půlce získá Riddick své "noční oči", kterými osvětlíte veškerou temnotu, ale zase si musíte dávat pozor na světelné zdroje, které Vás oslepí. Výborně je vyřešeno i léčení. Žádné lékárničky, Riddick má prostě 4 čárky života, které ubývají a pokud se stihnete schovat, ta aktuální se Vám doplní. Na ten zbytek jsou nanomašiny (s hnusnýma jehlama), které ale mají omezenou použitelnost. A ještě 4x za hru potkáte větší nanomašinu (s ještě hnusnějšíma jehlama), které Vám počet čárek vylepší.

A protože 3D akce není 3D akcí bez secretů, sbíráte tu 59 krabiček cigaret, které Vám ve finále odemknou spoustu a spoustu artworků, videí, komentářů, betaverzí hry atd..

Toť v kostce vše. Musím uznat že všechno výše jmenované funguje na jedničku a pokud jsem během hry nadával že si chci taky zastřílet a ne se vrhat s nožem proti kulometu, tvůrci přesně věděly, kdy přepnout a ze stealth akce udělat opět střílečku. Jsem spokojený zas jako před léty.

Po několika špatných až tragických střílečkách jsem si s Halo opět spravil chuť. Halo je opravdu podobné pozdějšímu Breedu, ale narozdíl od něj tady vše funguje.

Už úvod mě navnadil - v líbivé grafice přijde nečekaný útok na vesmírnou loď Pillar of Autumn. Armáda pestrobarevných mimozemšťanů zvaná Covenant pošle loď k čertu a hrdina, bezejmenný maskovaný Master Chief se musí prostřílet hordami ven a přistát na tajemném prstenci zvaném Halo.

Příběh dále pokračuje právě na prstenci. Venkovní prostory se střídají s vesmírnými loděmi a základnami, Master Chief za pomocí spousty vojáků bojuje s poměrně slabými a občas i zbabělými Covenanty a snaží se odhalit tajemství prstence. Zhruba v půlce pak přichází na scénu Flood, armáda mutantů něco mezi Věcí a zombie, k tomu se objeví i třetí strana robotů a z pohodové procházky se postupně stává brutální a lítý boj o život a záchranu vesmíru (jak jinak). Drobná výtka číslo 1 - u příběhu bohužel chybí titulky (jak jinak), ale naštěstí je dialogům většinou rozumět.

Pilíř hry je ale akce, která je opravdu parádní, strhující a postupně přituhující. Ze začátku jsem si připadal jako bůh pomsty, čemuž dopomohli i slabší nepřátelé a přesné zbraně, ke konci je to boj o život s hordami nepřátel. Drobná výtka číslo 2 - intenzitě nepřátel pomáhá ne úplně očividný, ale přesto jasný respawn.

Zbraní je dost a opravdu je využijete, protože na každého platí něco jiného. Rychlopalná a přesná plazmovka se výborně hodí na Covenanty, ale nesmí se přehřát. Na mutanty Floody platí zase silná brokovnice no a na malé zubaté "kritersky) se výborně hodí samopal. Háček je v tom, že zbraně poberete jen dvě, takže jsem většinu hry improvizoval a musel ožetel ne příliš použitelnou sniperku nebo naopak velice použitelný raketomet s málo náboji.

Ze začátku Vám hodně pomáhají vojáci, kteří jsou perfektně zvládnutí, působí jako opravdu sehraná jednotka, která bez problémů vyčistí většinu nepřátel a navíc vojáci hází frajerské a drsňácké hlášky. A pokud Vás to přestane bavit, stačí nasednou do slušného vznášedla, slušného džípu nebo parádního tanku (bohužel jen jednou). Vozítko slouží i na konci při výborné adrenalinové útěkové akci. Drobnou výtkou číslo 3 jsou občas trošku zbytečně dlouhá a zmatená kola. Zatímco většinou je hra čistý tunel, občas se zejména venku ztratíte, nebo bloudíte v nekonečné lodi.

Poslední drobnou výtkou je podivný systém ukládání zděděný nejspíše z konzolí. Hra má checkpointy a kromě toho se ukládá i pomocí save, nicméně vždy jen u posledního checkpointu. Frustrace se naštěstí nekonala, kontrolní body jsou rozesety poměrně hustě a souboje se dají zvládnout.

Halo mě tak víceméně nezklamalo. Nabízí výbornou akci ve slušné grafice se slušným příběhem.

Jak jsem psal u komentu ke Kreedu, Breed a Kreed se mi vždycky díky názvu i sci-fi námětu pletly. A při spuštění Breedu jsem si vzpoměl, že jsem už ho kdysi zkoušel, prošel pár kroků v první misi a znechuceně odložil. Není čemu se divit. V roce 2004 vyšly úchvatné 3D akce jako Doom 3, Half Life 2 a Far Cry a těsně v patách byly skvělé hry jako druhý Medal of Honor, Painkiller a Riddick. Kreed působí ve všem jako neskutečně chudý příbuzný.

Začal bych příběhem, ale prakticky není čím začít. Místo intra jsou tu generické obrázky z vesmírné lodi, mezi řečí se dovíme že lidstvo válčí s mimozemšťany, ale zbytek hry jsou jen klasické úkoly zachraň, rozbij, znič bez jakékoliv vazby na příběh a ani konec v podstatě neexistuje. Pár záběrů v enginu hry a pomrknutí na další díl, který naštěstí nepřišel. Ke všemu nemáte ani žádného hrdinu, prostě v každé misi hrajete za nějakého z no name vojáků. Vrcholem otravnosti je pak velitel a jeho patetické proslovy, které uslyšíte vždy při nahrávání pozice (takže hodně často).

Ani graficky se Breed nemůže rovnat konkurenci. Grafika není ošklivá, ale fádní, navíc i přes změny prostředí (džungle, poušť, sníh) krajina vypadá pořád stejně se stejnými základnami, věžemi atd..

V hratelnosti je dle recenzí Breed něco jako Halo. Nevím, Halo si nepamatuji, vím že mě ani kdysi nijak nestrhlo, ale spíše mi to připomíná vesmírný pokus o Call of Duty. Máte tým vojáků které můžete komandovat, nechat se vyléčit či doplnit zbraně, libovolně mezi nimi přepínat a plníte úkoly. Většinou to je ve stylu tupě sledovat šipku a cestou postřílet vše živé, dokud někam nedojdete a něco nesplníte. Nepřátelé jsou víceméně stále stejní, prostě ufouni pár rozličných tvarů, kteří moc nevydrží a moc toho neudělají, zato jsou jich tuny. Na jejich likvidaci je nejlepší klasický kulomet, protože mimozemské laserové a plazmové zbraně jsou úplně na hovno - nepřesné, slabé, zoufalé. A totéž platí o různých palpostech, které můžete obsadit, zhnuseně si nad rozptylem plazmového děla odplivnout a radši střílet dál z kulometu.

Přidejte k tomu nenápadité a stále stejné exteriérové prostředí a máte nudnou, průměrnou střílečku. Bohužel tvůrci zařadili zpestření v podobě vozítek. A ne jen tak ledajaké. Řídit budete bugynu, tank a dokonce letadlo a v podobných vozítkách strávíte tak 2/3 hry. A tady začíná peklo.

Bugyna je jankovitá, stačí ťuknout do šutru a životy ubývají nadsvětelnou rychlostí a její palubní kulomet je slabší a nepřesnější než standartní ruční zbraň, takže se vyplatí vystoupit a jít pěšky a nebo prostě alienům ujet.

Tank vypadá na papíře moc hezky. Kulomety, plazmové dělo, obyčejné rakety a naváděné rakety. Těmi můžete likvidovat například letadla nebo po přepnutí pozemní cíle. Tank by nebyl zas tak zlý, jenže toho zas tolik nevydrží, je neohrabaný a navíc i pro něj je smrtící střetnutí s kameny. V posledních fázích hry na Vás toho pošlou tvůrci tolik, že Vám zákonitě dojdou všechny zbraně dříve, než se někam dostanete.

Největším peklem pro mě ale bylo letadlo. Ano je to i mnou, protože poslední simulátor čehokoliv byl kdysi dávno X-Wing a TIE Fighter. Ve výzbroji letadla máte kulomet, který je absolutně k ničemu, netrefíte s ním nic a na dogfight rovnou zapomeňte. Totéž v bleděmodrém platí pro rakety a tak zbývají naváděné rakety. Jejich zaměření je lehké, ale trefí se tak v 30-50% případů, navíc jsou děsně pomalé. K tomu připočtěte, že cílů je mnohem víc než na kolik máte výzbroje, něco (satelitky) nejde zaměřit vůbec, jiné cíle Vám sežerou 6-8 raket (v poslední misi) a pak je tu šílená mise 8 Lockdown.

Tu jsem dohrával asi tak na padesáté, vzteky jsem málem roztřískal počítač, nadávky ze mě padaly jak z legendárního Luboše, opraváře Lakatošů a nebylo to daleko k uninstal. V misi musíte zničit most a pak 6 Sam Sitů, což vám sežere dost životů. Pak jsou nezaměřitelné satelity a spousta palpostů na zemi, rovněž nezaměřitelných. Do toho přilétají vlny letadel, které umí bezvadně manévrovat, naváděným raketám většinou uletí a jakmile se je pokusíte sledovat, objeví se nápis Stall a jdete k zemi. Ať vyzkoušíte cokoliv, neuděláte s tím nic. Řekl bych že bug, protože jiné mise tohle nedělaly. Navíc ke konci mise se to buglo definitivně a wingman, který mě měl dovést zpět na mateřskou loď začal lítat v kruzích. Prostě past vedle pasti pi..

Ke konci Vás čeká zoufale neinspirativní boss fight (dva generálové stojící ve dveřích), titulky a znechucený uninstal. Nenápaditá a fádní 3D akce ve spojení se slaboučkým tankovým simulátorem a příšerným leteckým simulátorem.

Další laciná hra z roku 2003 je za mnou. Kreed a Breed jsou dvě hry s podobným názvem, přičemž jednu jsem stoprocentně dohrál. Jen vědět kterou. Kreed mám totiž doma CDčko, ale nevybavuji si z něj vůbec nic.

Předně než začnete hrát, doporučuji se obrnit trpělivostí. Ruský původ je znát ve všech aspektech hry a nejvíce tím trpí bugy. Podivými čarami přes animace to začíná (a netuším jestli to není umělecký záměr). Jako další přijde pád při pokusu nastavit vyšší rozlišení než 1024*768, pokračuje to neskutečně zpomalenou myší, kterou jsem musel nastavovat ručně v config souboru a končí třeba mizejícími texturami zbraní nebo občasným pádem do Windows.

Další co mě zarazilo je vizuál a zvuk. Animace jsou hnusné, hrdina vypadá jak nějaká zrůdička, grafika je v prvních misích otřesná, zejména první misi tvoří neustále se opakující místnosti na lodi. Tady musím tvůrce pochválit, protože grafika se zlepšuje a jak se dostanete na nějaké planety, některé lokace vypadají ke konci docela hezky. Celkový dojem kazí otřesný dabing s naprosto nehodícími hláškami (zhebni bestie).

Příběh by nebyl špatný. Někde v daleké budoucnosti se žoldák Legie vydává najít odpadlého velmistra doprostřed vesmírné anomálie Kreed. Prochází růzmi prostředími od lodí a vesmírných pevností až po cizokrajné planety, postupně odhaluje střípky toho co je Kreed zač a klasicky pomocí deníků poznává osudy různých většinou mrtvých postav. Nakonec Vás začne zajímat co ten Kreed je a jak to dopadne, jenže to má své ale. Hrdina kromě toho že je zrůdička je naprosto nesympatický zmetek co neváhá popravit umírajícího. A příběh končí tak jak to v podobných laciných hrách bývá, totiž nijak. Hrdina se dostane k centru všeho a místo bossfightu chvíli čučí do světla, načež vidíme odlétající raketku a titulky. Co se stalo můžeme jen domýšlet

A pak už je to jen a jen průměr. Leveldesign je více či méně bludištěm, přičemž můžete projít celou spletitou větev chodeb a místností a zjistit, že tudy cesta nevede a nic podstatného nenajdete. Navíc v těch kolech ani nic extra zajímavého neděláte, jen občas zmáčknete nějaký čudl. A nevyhnete se ani backtrackingu Nepřátelé jsou taková klasika - tupá monstra které útočí rovnou vs. jakžtakž kryjící se, prchající a inteligentní vojáci.

Zbraně? Začínáte se slaboučkým nožíkem, slabou a pomalou brokovnicí a slabým samopalem. Lepší brokovnice je nepřesná, plamenometem zapálíte tak akorát sebe, rakety se do těsných prostor a na uhýbající vojáky moc nehodí. Naštěstí rotačák je spolehlivý a jakmile dostanete plazmovou zbraň, jste za vodou. V primárním módu je to velice slušný rail gun, který popravuje na jednu ránu. A v sekundárním výborná plazmová puška. Ke konci pak dostanete něco jako superplazmovku, která střílí velice pomalý výron energie a superraketomet, který udělá z potvory masnou skvrnu a totéž i se všemi okolo. Bohužel stejně jako normální raketomet se do těsných chodeb nehodí. Zbraně mají tu krásnou vlastnost, že se občas rozhodnou nevystřelit.

Celkový dojem je ale takový matný. Nic moc mě neprudilo, ale u přestřelek jsem se nijak extra nebavil, grafika je i ke konci přinejlepším průměrná, je to zabugované až běda a jak to celé dopadlo jsem se stejně nedověděl. Zkrátka laciná ruská budgetovka.

Tak takhle nezábavnou 3D akci jsem už dlouho nehrál. Devastation jsem taky kdysi dohrál, leč i po znovudohrání jsem si nevzpoměl ani na jednu věc. Není se čemu divit, naprosto vše v téhle hře je buďto fádní, nebo přímo otravné.

Příběh. Je rok 20xx. Zlotřilá korporace ovládá svět a skupina chrabrých revolucionářů se musí pokusit je porazit, aby...? Nejspíše aby se stali ještě horšími než ti co svrhli, jak už to v revolucích chodí. O hrdinech se nedovíme za celou hru nic, máme tu prostě skupinu drsných, anonymních hrdinů, kteří bojují, drsně se tváří a drsně mluví. Kazí to jen hrdina, co vypadá jako kopie Eminema. Totéž platí o záporácích, což je masa anonymních vojáků v čele s anonymním velitelem na konci. Tak nějak mi to připomělo ty sci-fi béčka z 80-90 let., kdy se v laciných kulisách jakože budoucnosti proháněli Rutger Hauer, Oliver Grunner či Michael Paré a a hráli si na postapo.

Stejně fádní je i grafika. V podstatě od začátku do konce se procházíte různými šedivými městečky, které vypadají všechny stejně, jsou plné bordelu a stejných baráků. Mezi tím vším haraburdím se pak těžko hledá nějaká umně skrytá lékárnička, či důležitý questový předmět. Navíc to ani vzdáleně nepřipomíná budoucnost.

Hratelnost je postavená na mnou nejvíce nenáviděné vlastnosti 3D her - respawnu. Ve většině misí jsou 1-3 respawnery, které musíte zničit a obsadit. Poté slouží Vám a když Vás zabijí zrodíte se znovu. Respawner je většinou za laserovým polem, ke kterému musíte najít kód a poté ho otevřít (což chvíli zabere). A ještě k ruce máte rozšiřující se skupinu spolubojovníků. Zapomeňte ale na geniální týmovou akci ala Freedom Fighters. Spolubojovníci jsou sice docela schopní a umí se o sebe postarat, ale i přes příkazy si dělají co chtějí, občas zmizí, aby se pak zázračně objevili a ani je nenapadne střílet třeba na ultratuhý vrtulník.

Nicméně za originální nápady dávám aspoň těch 40%. Zpracování je ale frustrující a otravné. Ať už čištění neustále se množících vojáků, půlminutové nahrávání kódu nebo otevírání laserů, přičemž když Vás picnou můžete to dělat znovu. A hlavně prakticky každé kolo děláte to samé ve stejném prostředí.

A bohužel to nevylepší ani boje. Celou hru bojujete proti těm stejným vojákům, jen stále odolnějším. Zbraní je požehnaně, ale jsou nepřesné a podivně neúčinné a to včetně rotačáku, který by měl nablízko dělat z nepřátel řešeto, jenže nedělá. S většinou zbraní jsem měl pocit, že jdu s flusbrokem na hrocha. Jediným zpestřením jsou věže a pozjízdní roboti, na které drtivou většinu hry nemáte účinnou zbraň k likvidaci a třeba roboti jsou nejspíše pro mě nezničitelní, takže jsem se modlil, ať je moji kumpáni zprovodí ze světa co nejrychleji.

Korunu vší té mizérii dá finální boss. Protože je to úplně obyčejný voják, tvůrci ho vybavili kapesním respawnerem a tak ho musíte zabít asi 30x, než konečně zhebne. To že to dělám správně jsem si musel přečíst v návodu, protože po prvních pár oživeních jsem čekal, že musím udělat nějakou fintu. Ale ne, jen je potřeba obrnit se trpělivostí. A pozor SPOILERY. Po klišovitém outru v enginu hry přijde pomrknutí na další díl - tajemný muž ve stínu a finální oživení záporáka. Jako by chtěl říct "já se vrátím". Se škodolibým úšklebkem a vědomím 15 let od vydání hry můžu říct "ne nevrátíš"

Jedna z her v kategorii dohrál jsem, nepamatuji si. Není se čemu divit, Will Rock je naprosto totální kopírka Serious Sam, které bohužel chybí vše co bylo v Serious Sam dobré.

První co mě zaujalo byla písnička I Wanna Rock od Twisted Sisters v titulkách, kterou miluju, protože si kouzelně dělá prdel ze všech metalových klišé 80. let. Když jsem ji slyšel po tisící při všech pauzách, ukádání či vypínání, začal jsem ji pomalu nenávidět.

Příběh a celé pozadí? Největší vtip celé hry. Obyčejný archeolog je svědkem toho, jak teroristi otevřou horu Olymp a vyvalí se odsud armáda potvor, které unesou dívku Evu. Will, přestože ji vidí nejspíše poprvé v životě se vydá probít deseti levely plné bájných potvor a nakopat prdel samotnému Diovi, aby se s ní na konci mohl vyspat. Zřejmě není nikdo jiný po ruce (armáda?). Nikoho nepřekvapí že uprostřed Olympu se nachází rozlehlé a monumentální lokace včetně chrámů, měst, hradů. Navíc je intro i outro stvořeno pomocí ručně kresleného obrázku s doprovodným textem jak z nějaké automatovky. V průběhu hry už Vás čeká jen střílení, žádný dialog, žádná animace a tak když jsem po hodinách putování dorazil k Diovi, úplně jsem zapoměl, že zachraňuju nějakou holku. Všechno je to navíc myšleno smrtelně vážně, ani náznak vtipu, naopak se ještě hrdina občas pokusí utrousit (nepovedenou) drsňáckou hlášku.

Graficka je celkem malebná, atraktivní prostředí jako jsou řecké báje tvůrci zkazit nedokázali, naopak občas vykouzlili pěkné a povedené lokace jako Tartarus, Hefaistovu kovárnu, hradby s trojským koněm či závěrečný výstup k Diovi.

Hratelnost je ovšem špatná. Stejně jako v Serious Sam Vás čekají přestřelky s hordami nepřátel, jenže narozdíl od vyváženého Sama je to nuda. Nepřátel je prostě strašně moc, vyskakují nelogicky ze zdí, ze země a zkrátka odevšad a každý ten boj trvá o několik minut déle, než by měl. Navíc jsou nepřátelé většinou obšlehnutí ze Sama, nechybí vybuchující potvory, křehké kostry, jezdci co Vás naberou nebo harpyje (zde amorci).

Tvůrci se snažili aspoň u zbraní a tak kromě takového toho základu (pistole, puška, kulomet, rotačák, raketomet) máte sniperskou kuši se zápalnými šípy, nádhernou kyselinovou zbraň co enemíka nafoukne až rupne či zkameňovač. Jenže všechny ty zbraně mají společné to, že chvíli trvá, než potvora shoří/rupne/zkamení a tak v bitevní vřavě sáhnete stejně radši po spolehlivém rotačáku.

No a dál už nic moc není. Občas použijete katapult či berandilo (asi tak 5x), občas narazí na vylepšení (krátká nesmrtelnost, quad damage, bullet time - ten jen úplně nahovno). A taky jsou tu secrety, jenže tvůrci vůbec nepochopili smysl secretu. V tom by člověk měl najít něco co mu pomůže, nebo něco vtipného (jak to fungovalo v Serious Sam 2). Tady nacházíte jen zlato, které je Vám úplně k ničemu (resp. nakoupíte vylepšení, které se hodí stejně jen na bosse).

Zkrátka když příběh neexistuje a u většiny bojů si říkáte proboha ať už to skončí a můžu jít dál, nepomůže nic. Ani moje milované staré řecké báje, ani slušný level design a pěkná grafika. A nebýt toho, hodnocení půjde ještě dolů.

XIII jsem si pamatoval jako velice slušnou střílečku, po znovudohrání bych řekl, že je to dokonce vynikající střílečka, jen ji sráží dolů dvě podstatné prasárny.

Jako tradičně začnu příběhem. Ten se moc povedl. Jako muž bez paměti se špičkovým výcvikem prcháte nejen před všemocnými zabijáky, ale také před FBI. Důvod je prostý - kamerový záznam dokazující, že jste zabil prezidenta USA. Postupem času se ale objevují i přátelé, hrdinovi se začíná vracet paměť a střípky příběhu, vedoucí k odhalení 20 konspirátorů, kteří se pokouší o státní převrat začínají zapadat. Připomíná to nejlepší politické thrilery, hlavně Bournovu trilogii a to jak zběsilým příběhem, tak měněním lokací, všechno to funguje. A právě v tom nejlepším přichází prasárna číslo jedna. Po zabití ultratuhého bosse odhalíte konečně číslo 1, ten se objeví se dvěma zabijáky a šmytec. Nápis To Be Continued, titulky a pokračování jsme se nikdy nedočkali. Za tohle by šla u filmu na ČSFD automaticky aspoň hvězdička dolů.

Nesmírně stylové je celé zpracování. Komixově nakreslená (leč výborná) grafika, komixové okýnka vyprávějící příběh, bubliny s hláškami Tap tap či boom či zásah do hlavy rozanimovaný do tří oken. Nemyslím si, že bych kromě prastaré Comix Zone hrál někdy něco podobného a je to velice osvěžující.

Povedla se i celková hratelnost. Jednotlivé mise jsou poměrně krátké, přímočaré, ale nedělající z hráče debila, neustále se v nich něco děje. Mise a prostředí se střídají ďábelským tempem a zejména první půlka opravdu i hratelností připomíná špičkový film. Základny střídají ledové pláně či pouštní kaňony, podíváte se na ponorku či do blázince a kupodivu chybí oblíbená lokace všech 3D her - kanály :)

Samotný hrdina ovládá pestrou paletu zbraní z nichž ani jedna není zbytečná. V brutálních řežbách přijde vhod M16 nebo těžký kulomet, ve stealth misích zase naprosto parádní kuše se zaměřovačem. Míření je v pohodě a mixem mezi realitou a zábavností - brokovnicí na dálku netrefíte nic a nablízko znamená konečnou, kulomet se trochu třepe ale ne moc, ale nakonec vyřídíte každého. Navíc na každou misi máte trošku jinou sestavu zbraní, takže si užijete všechno. Nepřátelé jsou různě odolní vojáci, kteří bojují a umírají celkem realisticky, až na bosse, kteří toho na obyčejné lidi vydrží trochu moc.

K tomu všemu má hrdina i pár schopností, které se automaticky objeví v průběhu hry - například střelba obouruč, větší výdrž v plavání nebo parádní šestý smysl, který odhalí nepřátelé i za zdí. A taky tu nechybí paklíče a vystřelovací hák, ale hra na tom není postavená.

Na čem je ovšem postavená je stealth. Ten přijde na řadu v půlce misí, ve většině nesmí nepřátelé vyvolat poplach, někdy nesmí ani najít mrtvoly a v jendé misi nesmíte nikoho zabít. To pak přijdou na řadu smetáky, flašky, jídelní podnosy a všechno možné, čím můžete enemíky mlátit po palici.

A tady přichází prasárna číslo dvě. Nemožnost ukládání. Ano opět je tu známý systém checkpointů, což vzhledem ke krátkým kolů znamená kolikrát jednu, max dvě pozice na celé kolo. A zatímco u střílecích misí to navodí příjemnou nervozitu a po dlouhé době mě to donutilo se krýt, přebíhat a důsledně přebíjet, stealth mise jsou peklo. Občas nestihnete někoho kuchnout a ten vyvolá alarm, občas nepřátelé najdou tělo, občas zazmatkujete jako já při misi sledování generála a musíte opakovat několikrát. Finální souboj s nekonečným lezením dolů po žebříku a následným rozhovorem jsem absolvoval snad 10x. A takový natahování hratelnosti mě prostě nebaví.

Takže XIII je bezpochyby skvělá hra jen s pár menšími mouchami.

Pamatuju si, jak mě kdysi dvojka několikrát znechutila. Poprvé, když mi originálka hry nejela, respektivě jela jen s velkým trháním na počítači na kterým jel plynuje F.E.A.R. či Far Cry. Podruhé když jsem ji po letech sehnal na GOG opatchovanou, odladěnou a zděsil se opravdu příšerné rozehřívací mise v Tarsus Academy. Pět místností, HUD přes celou obrazovku, konzolová grafika i ovládání, všechno to zjednodušení. Nakonec mě to sice celkem vtáhlo, ale nijak extra.

Po dohrání jedničky jsem se vrhnul na dvojku, ale Tarus mě opět tak znechutil, že hra šla z disku, pak ale nakonec pevná vůle vydržela a dojel jsem ji znovu.

Začnu jako vždy příběhem, takže pozor, celý odstavec SPOILERY! Vzpomínáte, jak jste se na konci jedničky mohli rozhodnout, jestli se spojíte s Heliem v boha, nebo odpálíte celou počítačovou síť a lidstvo do doby kamenné, nebo potichu předáte moc Iluminátům a ti budou svět zdálky řídit pomocí svých agentur? Tak dvojka zkombinovala naprosto nesmyslně všechny tři konce. Ano JC se spojil s Héliem, ale nějak přitom stihl odpálit jeho Hub a zároveň dát moc Ilumiátům. První velké WFT.

Příběh není v podstatě zlý, na začátku ho odpálí opravdu úžasné intro a dostáváte neutrální Alex D. (holka i kluk - nemá vliv na hratelnost), která jako vylepšená je v akademii Tarsus terčem útoku. Při odhalování pozadí se projdete několika městy, dostanete spoustu úkolů, které jdou často proti sobě, zpočátko od byrokratické vládnoucí WTO a Orderu který se snaží k navrácení k duši, leč poněkud fanatickým způsobem. V průběhu hry se zjeví další frakce - fanatičtí bojovníci s biomody Templáři, podivní robo obchodníci Omar a tajemná Apostle Group, ze které se vyklube JC Denton a jeho bratr Paul. Pátrání je to napínavé, ale narozdíl od jedničky bez jakéhokoliv přesahu do skutečného světa. Navíc po třetím městě přijde další WTF WTO a Order slouží jako zástěrky pro Ilumináty, který sice dává smysl vzhledem k jedničce, ale zato nedává smysl vzhledem k dosavadnímu ději. A také se objeví pár známých postav, jenže tady přišlo největší zklamání. Postavy zaprvé vůbec nezestárly (chci vidět tvůrce hry jako budou po 20 letech vypadat furt stejně). A zadruhé si jdou neskutečně po krku, co se mi jako fandovi prvního dílu prostě nelíbí.

Nicméně samotný příběh Alex a jejich přátel z Akademi mě zkrátka bavil, stejně jako lavírování mezi jednotlivými stranami a završení se 4 konci ve starém známém New Yorku je fantastické.

Jak jsem říkal, grafika se mi nelíbila. Velký HUD, barvičková konzolová grafika a ke všemu se o i po těch letech v určitých místech nechutně seká.

A hratelnost. Nu tady jsem poprvé hodně nadával. Většina věcí z jedničky je pryč nebo brutálně zjednodušená. Pryč jsou paklíče a multitooly, hackuje se vše jedním multitoolem. Zapomeňte na vylepšování skillů, místo nanoaugmentací je zde 5 biomodů, kde při instalaci není moc o čem přemýšlet. Biomody se upgradují z kanystrů, které válí doslova na každém kroku, takže v půlce hry nemáte co vylepšovat. Rovněž vylepšování zbraní šlo do háje - místo ladění a pilování vlastností prostě na zbraň naplácnete dva mody z osmi a jedete. Opět jsem už v půce neměl co vylepšovat, taže upgrade kanystry sem nechával ležet. Jediný slušný mod je tlumič a dále věcička, který po výstřelu udělá ze skla jemný prach a nevyvolá alarm. Vzhledem k absenci skill bodů dostáváte peníze, kterých máte za nějakou dobu tolik, že nevíte do konce hry co s nimi.

Když se vrátím k zbraním, kulomet i brokovnice jsou opět k ničemu, stejně jako překvapivě mag rail. Světelný meč už nemá ten účinek co v jedniče a tak je hlavní sniperka a později raketomet na roboty. Potud OK, jenže nějaké hovado vymyslelo, že všechny zbraně budou mít stejné náboje. Takže až vystřelíte v boji pár raket (nebo z kulometu), dojdou Vám náboje a to do všeho. Super!

Co se naopak zlepšilo je inventář, který je přehlednější a také možnost parádního házení se všemi věcmi. Na druhou stranu v jedničce šlo všechno rozbít, tady ani omylem.

Musím uznat, že jak se vrhnete do víru průzkumu je vše zapomenuto. Třeba takoviou Medinu tvoří několik lokací, na každým kroku Vás čeká nějaký quest jak v RPG. To mě bavilo, stejně jako přes menší lokace spousta průzkumu. Opět je tu spousta ventilaček, hackování, nacházení skrytých cest, navíc ve spojení se spoustou questů. Zkrátka na to dobré tvůci nešáhli, jen k tomu prohledávání mi ke konci chyběla motivace - vše upgradnutý, nasyslené zásoby a v krabicích většinou nic, co už bych neměl.

Takže co s Deus Exem 2? Navzdory všemi zjednodušováním, zásekům a pochybným zvratům v příběhu je to pořád slušná hra. Jen se původnímu dílu ani neblíží.

Deus Ex je legendární crossoverová hra a jedna z mých neoblíbenějších her. Dohrál jsem ji už několikrát a přesto jsem se do jejího znovuhraní moc nepouštěl. Moc už dneska nedávám podobné složité hry a radši si dám jednoduchou 3D akci. Deus Ex k 3D akcím navenek patří, uvnitř má ale tolik RPG prvků, že je to spíše hybrid 3D/RPG. A jako vždy předtím mě nakonec Deus Ex absolutně strhnul.

Příběhové pozadí je neskutečné a je to jeden ze dvou pilíří geniality téhle gamesy. Ocitáme se v bezútěšném světě roku 2052. Lidstvo sužuje epidemie Šedé smrti, teroristické organizace se předhání v útocích na což vláda odpovídá neustálým utahováním opasků, cenzurou a omezováním občanských svobod. Všude jsou policejní jednotky a roboti, které slouží bůhvíkomu, mezi lidmi se šíří konspirační teorie a na vše dohlíží vládní propaganda. Děsivé je, že dnešní svět se k téhle dystopii blíží mílovými kroky se všemi těmi neziskovkymi sloužícími nadnárodním organizacím, překrucováním pravdy a propagandou v médiích a politiky sloužícími tu Sorosovi, tu Putinovi.

Hlavním hrdinou je JC Denton, 23letý agent protiteroristické organizace UNATCO plný nanoaugmentací, které z něj dělají vraždící stroj. Nenechte se však zmýlit, JC je inteligentní muž, který má daleko k tupé vojenské mašině, dokáže vést plnohodnotné rozhovory plné filizofie, politky i humoru. Po pár misích dojde k dnes již všem známému zvratu kdy SPOILER! JC změní strany a začne pracovat na svržení nikým nevolené stínové organizace Majestic 12, který ve skrytu ovládá svět. Do všeho se zapojují různí odbojáři, nechybí Ilumináti ani dvojice tajemných umělých inteligencí. KONEC SPOILERU. Co příběhu dodává na hloubce je neskutečně moc detailů. Můžete číst knihy, noviny, sledovat vládní propagandu, bavit se s obyčejnými lidmi na spoustu témat, procházet PC záznamy různých postav, potkáte paranoiky, oportunisty, konspirační teoretiky, maniaky co chtějí ovládat svět i ty co by rádi tahali za nitky a samozřejmě i spoustu obyčejných lidí, co chtějí jen přežít. A ve finále si sami vyberete v celkem jednoduché volbě jeden ze tří nepříliš šťastných konců.

Graficky nemám výhrad, na dobu vzniku je grafika celkem strohá, ale naprosto funkční a většina vykreslených prostředí vypadá tak jak by vypadat měla. Možná mi chybělo jen trošku toho pozlátka - nějaký ty FMV sekvence, které by nebyly v enginu hry.

A hratelnost? Základem je absolutní volnost, daná neskutečnými možnostmi. Na začátku máte nějakou lokaci, někdy malou jako třeba zámek či zapadlou benzínku, jindy střední jako opuštěné základny a někde opravdu monumentální jako část New Yorku či Hongkongu.

Každá ta lokace obsahuje spoustu míst, na které se dostanete s pomocí svých schopností, nástrojů nebo zbraní. Nechybí různé kanály, ventilační šachty, je možno lézt po střechách i plavat pod vodou, rozbít okno a prolézt jim. Dveře můžete rozstřelit raketou (hurá!), vypáčit paklíčem, otevřít nalezeným klíčem. Kódový zámek můžete obelstít multitoolem, nebo najít kód. K počítačům můžete najít přihlašovací heslo, nebo je hacknout. Kamery můžete zničit (což vyvolá alarm), hacknout a nebo najít přislušnou konzoli a kameru (a na ni občas navázanou kulometnou věž) vypnout. Laserové pasti můžete hacknout konzolí, přeskočit a nebo prostě projít a zlikvidovat to co aktivují (většinou nějaké nepříjemné roboty).

A tak bych mohl pokračovat dál a dál. JC k tomu všemu samozřejmě potřebuje schopnosti a nástroje. Těmi nejpoužívanějšími nástroji jsou paklíč a multitool na hackování různých věcí. Schonposti jsou jednak klasické RPG (boj s různými zbraněmi, léčení, hackování, elektronika, paklíče ad..), které vylepšujete za body. Ty získáváte nejen za plnění úkolů, ale také za objevování nedostupných lokací či alternativních cest. Každá má 4 úrovně a i když prolezete vše, namaxujete maximálně půlku.

Pak jsou tu augmentace, které jsou pro různé části těla. Jednak je musíte najít, pak si musíte vybrat co vlastně chcete - na každý slot jsou dvě volby a pak si ještě můžete upgradovacími kanistry vylepšit. Augmentace žerou energii, ale spousta z nich mění hru - například regenerace zdraví odbourá potřebu lékárniček, rychlost Vám dá zároveň i skoky, které Vás dostanou do netušených míst, bojová síla Vám umožní rozbít většinu dveří. Poslední vylepšení se týká zbraní, kdy si s klepající se, rozostřené a pomalé zbraně můžete udělat smrtící nástroje za pomocí spousty doplňků. Já takhle třeba tunil od začátku sniperky, ze které se ke konci stal doslova posel smrti.

A můžu pokračovat dál a dál - obcházení kamer a nepřátel a vyhýbávní se spuštění alarmu. Omračování nebo zabíjení. Vyžazování robotů EMP granáty. Plnění primárních a sekundárních úkolů. Prolézání každého kousku mapy a radování se z každé nalezené věci. Sbírání hesel, emailů, přístupových kódů. Radost z toho, když se dostanete boční cestou někam zadarmo (například do klubu). Monumentální mise. A nejlepší na tom všem je, že se na většinu z toho můžete vykašlat a hru hrát jako tradiční střílečku, projít od bodu A do bodu B a pobít vše co se hne... ale hra tím ztratí většinu svého kouzla. A nebo si můžete hrát na Hitmana či Splinter Cell, plížit se za nepřáteli, zabíjet je potichu, uklízet mrtvoly a občas vyslechnout nějaký rozhovor.

Co se týče zbraní, každý si vybere. Bohužel já si vybral standartně navyklý z většiny her i kulomet, který je i přes veškeré vylepšení k ničemu. Základem mého průchodu tak byla sniperka s tlumičem a všemi vylepšeními, raketomet na otravné roboty a světelný meč (pardon Dračí zub), který jakýkoliv souboj na blízko vyřeší na jednu ranu. Bohužel jednou z vad na kráse, i když logických je malý inventář. Díky této trojici zbraní + nefunkčnímu kulometu, zásobě multitoolů, paklíčů, baterek a lékárniček se mi sem už skoro nic nevešlo. Druhou výtku bych směřoval k tomu, že někde by se opravdu VELICE hodila funkční mapa, jako například v Hongkongu, protože tolik možností průchodu vede k tomu, že je to občas šílené bludiště. Ale zároveň jsou objekty a mise realisticky postavené a cesta se dá zapamatovat.

Ale co je ta téhle hře nejlepš - každý si ji zahraje podle sebe. Já si udělal tichého zabijáka, co se snaží splnit všechny questy a dostat se na sebezapadlejší místo. Nevyvolával jsem alarmy, nezabíjel ty hodné (vědce, obyčejné poldy, nevinné na ulicích), zato nemilosrdně vraždil ty zlé, ničil všechny roboty i těch pár potvor. Rozbil jsem všechno co rozbít šlo, totéž s hackováním a odemykáním. A i po xtém dohrání jsem objevil něco nového - že jde zničit světelným mečem mrtvola a že můžu bombou odpálit laserové pasti. Díky pomalému postupu mi to zabralo pěkných pár dní to dohrát.

Takže závěrem - Deus Ex je legendou. Je to pro mě 3D akce roku 2000, hra roku 2000 a určitě jedna z pěti nejoblíbenějších her vůbec.

Turok 1 se mi před půl rokem při dohrání líbil, Turok 2 jsem ale rozjížděl napotřetí. Poprvé ještě z originálky, kterou jsem odložil s tím že na tohle nemám. Podruhé mě odradila grafika. A až jsem objevil utilitu NGlide, díky které funguje v těchto vykopávkách akcelerace. Graficky je poznat, že jde o konzolovku. Na rok 1999 (PC verze dle Moby Games vyšla později než verze N64) vypadá prostředí přinejlepším průměrně, nicméně vychytávky typu potoky krve z potvor, zabodlé šípy, ustřelené končetiny jsou udělané dobře.

Příběh nemá ani cenu zmiňovat, protože v jedničce jste zabili nějaké zlo čímž se probudilo ještě horší zlo. To vše Vám vypráví v mizerných animacích nějaká paní které není moc rozumět, pochopitelně bez titulků a na konci v nanicovatém outru Vám paní povykládá ještě o horším zlu.

Nicméně důležité je, jak se to hraje a musím říct, že Turok 2 byla výzva. Možná jedna z nejtěžších 3D akcí, co jsem kdy v životě hrál. A nejde ani o souboje či nepřátele. Ti jsou celkem standartní, z rodu Unrealovských, takže čekejte sto a jednu humanoidních, robotických či jiných potvor, ne příliš podobných lidem. Potvory sice různě poskakují a trefit je je oříšek, ovšem jen do doby, než si vypnete defaultně zapnutý autoaim, který paradoxně míření ztěžuje. Občas je tu sice respawn, ale nic tragického. Výjimkou jsou bossové, zejména ten poslední, kteří jsou tuzí až běda... jen přijít na to jak je sejmout je záhul, pak to ještě zvládnout provést.

Výzvou není ani ovládnutí zbraní. Těch je přes 20, což je trochu moc, protože zaberou na klávesnici kromě číselné řady ještě řadu pod tím a vzpomenout si kde zrovna co je není tak snadné. Zbraně jsou často ve dvojicích - slabá a silnější verze a variují od těch naprosto zbytečných (oba nože, dvě omračovací zbraně, granátomet, vrhač min, jakási odrůda naváděcí střely, raketomet, vrhací disk, šípy) přes překvapivě slušné (automatická pistole, suprová brokovnice "Trhač") až po ty vynikající (plazmový kulomet, plazmová sniperka, plamenomet). Zvláštní kategorií je atomovka, kterou sbíráte 6 kol a pak je v posledním souboji naprosto k ničemu.

Výzva spočívá v samotném principu hry. Stejně jako v jedničce začíná Turok v centrálním hubu a otevírá si postupně šestici misí. Ale jakých misí! U každé z nich zkysnete na celé hodiny, jen tu poslední jsem hrál od půl třetí do půl deváté. A zatímco oproti jedničce ubylo skákání, přibylo bloudění. A to tak že velmi. Cesty se věví několikanásobně, jsou tu nadchody, podchody, vodní kanály, šplhání po skalách, plošinky, občas je proti pravidlům přežití nutný někam spadnout, jindy se Vám povede spadnout aniž byste chtěli. Pamatovat si kam mám ještě jít je nadliský úkol, mapa moc nepomáhá, neboť se nedá zmenšit a navíc se díky krásnému bugu vymaže, pokud ze hry vyjedete, abyste mrkli třeba do návodu. Aby to nebylo málo, tak stejný bug obnoví občas potvory při vyjetí ze hry, či při nahrání pozice.

A bez návodu si ani neškrtnete. Ono tím megabludištěm totiž není potřeba dojít jen na konec. Kdepak, v každém kole musíte splnit několik úkolů, často se skládajících z dílčích částí (najít bombu a najít místo kde ji použít to vše krát 3). Pak je potřeba v každém kole najít tři malé klíče pro otevření dalších kol. Najít a aktivovat komoru s "nukem" a vybojovat si část zbraně. Najít ptačí pero, najít komoru a proměnit ho ve zvláštní schopnost. Takže z logiky věci musíte prošmejdit každý kout každého kola, některé věci jsou navíc důmyslně skryté za tajnými zdmi. Návod neslouží k tomu, vědět přesně kam jít, ale aspoň tušit, ve které části kola co najít, protože jinak to můžete hrát znovu, což stejně budete.

Největší peckou je totiž klíč Primagen. Ten se skrývá většinou za místem, na které potřebuje nějakou zvláštní schopnost, jenže ty nenachází ve stejném kole. Abyste doskočili ke klíčí v prvním kole, musíte v tom druhém najít talisman skákání atd.., což znamená naprosto nechutný backtracking. Druhý průchod je sice rychlejší, protože je vše otevřené, minimum nepřátel a víte zhruba kam jít, nicméně i tak je to nechutná prasárna sloužící k prodloužení hrací doby (pro hry z Nintenda 64 typická). A bez 6 Primagen klíčů si neotevřete portál k hlavnímu šéfovi.

Největším vtipem je při tom všem ukládání. V původní verzi jde ukládat pouze na save pointech, které jsou cca 2-3 za celé kolo. Naštěstí PC verze tenhle relikt odstranila a ukládat lze kdekoliv. Jinak si neumím představit kdo by to dohrál. Umřít se dá velice snadno a většinou vlastní blbostí, ale i tím, že nepoznáte, kam jde doskočit a kam ne. I tak se ale nedá uklídat u boss fightů či u některých vymazlených skákání.

Turok 2 byl mazec. Myslím že hráči moderních koridorových 3D akcí by se beznadějně ztratili a hru znechuceně odložili. V hratelnosti nepomáhá ani pár bugů či neférových taktik tvůrců, nicméně i tak jsem se celkem slušně bavil.

Mám rád svět Command and Conquer. Nejsem sice žádný fanda strategií, ale určité základy jsem dohrál a mezi ně patří i první dva Comnnad and Conquer a první dva Red Alerty. Vždycky mě bavila ta monumentální akce, když desítky tanků útočí na soupeřovu základnu, odřezávání zdrojů či mise za komando, které je schopné zbourat půlku základny. A především ten příběh plný akčních animací a zvratů.

A přesně to nabízí v 3D akci Renegade, výborná hra, kterou jsem dohrál už několikrát. Obvykle podobný změny žánru dopadnou katastrofou, ale Renegade nabízí hned od začátku pocit "jééé tady to znám". Hlavním hrdinou je Havoc, jednočlenná armáda na straně GDI, proti němu stojí samozřejmě NOD v čele s Kanem, který je ale tentokrát v pozadí. Celý příběh se točí okolo unesených vědců a pokusů vytvořit tibériové mutanty. Dojde i na pár zvratů a měnění stran a celý příběh doprovází špičkové animace plné akce, hlášek a drsného vojenského machrování.

Celá hratelnost je v principu klasická 3D akce, ne úplně koridor, ale žádné velké bludiště. Akorát 3D akce navázaná na svět Command and Conquer. Takže můžete ničit věže či protiletadlovou obranu pomocí C4, tanky a různé vozítka či pletuchy pomocí raketometu a do budov si zajdete, prostřílíte se ke kontrolnímu panelu, který odpálíte. Je to sranda sledovat to co bylo ve strategii otázkou sekundy, jak si tady musíte v budově odpracovat. Funguje to jak má - opdálíte elektrárnu a stavbám včetně vražedných obelisků dojde šťáva. Odpálíte Sam-Site a můžou Vám z letadla shodit posily či bonusy. Pokud potkáte tank, bugynu nebo monumentální Mammoth, není problém si ho osedlat. Bohužel i tady to funguje stejně jako ve strategiích, takže tankem prostě vojáka pořádně netrefíte i kdybyste se na hlavu postavili.

Samozřejmě jen dobývání základen by byla nuda, takže se podíváte na ponorku, do válkou ničeného města a chrámu, do podzemní laborky či vězení a samozřejmě se finále odehrává v Temple of Nod. Místo zastaralého hledání secretů se plní úkoly - primární splnit musíte, sekundární naleznete v průběhu mise a plnit je nemusíte a terciální většinou objevíte až když je splníte. Například trochu SPOILER - když se v posledním kole vrátíte, můžete se podívat do mimozemského talíře, splnit si terciální úkol a získat nejlepší zbraň ve hře.

Zbraně jsou parádní a přesně takové jaké mají v pořádné střílečce být. Dobrý kulomet střídá lepší rotačák, sniperka zabíjí na jednu ránu, raketometem vyčistíte cestu od vozítek, plamenotem je ideální na čištění mutantů nebo úzkých chodeb, jsou tu hned 4 energetické zbraně, které opravdu narozdíl od spousty her fungují. Laserový gatling či bleskomet jsou boží! A komu by to nestačilo, tak jsou tu meganářezy typu přivolávač Iontového děla či vzdušného úderu. Bohužel jich ve hře moc není.

Nepřátelé jsou zpočátku takoví nazdárkové, moc toho nevydrží, navíc máte postupně stále lepší zbraně, takže se to zdá pohodové. Jenže zdání klame, protože po obyčejných vojácích přijdou různé raketové, protichemické či sniperské variace, objeví se odolné Black Hand, pak neviditelní vojáci a ke konci i armáda mutantů. Bohužel tady přichází největší chyba hry. Respawn. Ten zpočátku není moc patrný a zpočívá v posilách z vrtulníků, později ale hra naprosto zešílí a nepřátelé se objevují znovu a znovu na xkrát vyčištěných místech. A to navzdory tomu, že jste zničili Hands of Nod na tvorbu vojáků i helipady pro vrtulníky. Korunu tomu dá poslendí kolo, kde na Vás počítač naprosto nesmylně posílá desítky nepřátel, které se nemají odkud brát. Díky tomu se obtížná hra mění naprostý chaos, protože nevíte odkud a kam dříve střílet. Nedejbože, když přitom všem máte ještě někoho eskortovat a ten někdo leze zásadně dopředu přímo mezi vojáky.

Mezi drobné detaily co mě vadily bych zařadil neschopnost vyskočit víc jak 5 centimetrů a to že se hrdina plazí jak lemra. Na začátku jsem dokonce myslel, že mám zapnutou chůzi místo běhu.

Ale jsou to jen drobné kazy, Renegade je výborná 3D akce, která svět Command and Conquer přibližuje tak jak známe, jen z jiného pohledu.

Legendární špatnou hru Daikatanu jsem kdysi dohrál s pocitem, že to nebylo tak špatný, ale v průběhu let jsem ji mnohokrát viděl v žebříčku nejhorších her a rozhodl se ji znovu podívat na zoubek.

Jak vidíte z hodnocení, názor jsem nezměnil, ač jsem během hraní hru tisíckrát proklel. Daikatana trpí milionem bugů, nedodělaných věcí, ale nabízí téměř epickou délku (na 3D akci), zajímavý příběh, mix hratelnosti nových a starých 3D her a především defacto 4 hry v jednom. A ještě zajímavé RPG prvky a rozhodování.

Začnu příběhem. Ten začíná v 25. století. Svět ovládá Mishimova korporace, lidstvo je sužováno virem, na jehož léčbu mají jen bohatí. Hiro Miyamoto je obyčejný učitel šermu, který se střetne s jedním staříkem a vyslyší jeho prosbu najít unesenou dceru. Ve hře je ale více. Tajemná Daikatana se schopností cestovat v čase, osudy několika japonských rodin sahající stovky let do minulosti a cesta za definitivním zatnutím tipce vede přes 4 období, každé úplně jiné. Cestou navíc potkáváte (resp. zachráníte) dvojici sidekicků - cynického žoldáka Superflye Johnsona a tajemnou japonku Mikiko Ebiharu, kteří s Vámi komunikují v animacích, dotváří děj a za tu obrovskou délku si na ně zvyknete a to víc poté překvapí konec kdy po poražení záporáka Mikoko rupne v kouli a rozhodne se získat moc Daiktany pro sebe, zabije Superflye a pokusí se zabít hlavního hrdinu. Následné napravování času je dost nejasně podané a musel jsem si ho vyhledat na netu, aby to pochopil.

Jak jsem říkal, každá epizoda je v podstatě jiná. Hned ta první, futuristická je ovšem dost příšerná. Odpudivá grafika do zelena, nehostinné prostředí (bažiny, kanály) střídá nelogicky krematorium. Útočí na Vás xkrát zmiňovaní komáři a žaby, do počtu zabitých se počítají i civilisti, takže Vás hra v podstatě nutí vraždit nevinné. Do toho je to tmavé, najít cestu, natož secrety je za trest a zbraně na houby! Slizometem nemůžete střílet pod vodou, odráží se a paradoxně jde o nejlepší zbraň. Rakety Vám rychle dojdeou, brokovnice střílí bůhví proč 6 nábojů, když na věšinu potvor stačí jeden-dva, vrhač C4 je špatný vtip nebezpečnější Vám než nepřátelům a totéž platí o kanonu.

Hned druhá epizoda je jak vyměněná. Dostáváte se do antického Řecka a k ruce máte Daikatanu, která se dá vylepšovat. Ze začátku je poměrně k ničemu, ale stačí vytrvat (cca 2 epizody) a máte modře zářící a pulzující meč, kterým rozesekáte na kaši cokoliv. Bohužel pokud bojujete Daikatanou, zlepšujete ji, ale nezlepšujete postavu. Ta se může vylepšovat v pěti odvětvích - síla, rychlost, rychlost střelby, životy a skok. A především bez hodně životů a skákání se prostě neobejdete, hlavně bez skoků se k některým secretům nedá vůbec dostat. Ale k Řecku - najedou je hra jako vyměněná. Krásná antická architektura střídá monumentální chrámy či skály, stojí proti Vám různé mýtické potvory - kostlivci, harpyje, kyklopové, obří pavouci, setkáte se s Charonem a nakonci Vás čeká Medúza, která umí přesně to, co v mytologii. Stačí jediný pohled a zkameníte. Zbraně jsou různé magické artefakty - mocné Hádovo kladivo, kterým se mlátí do země, výbušný řecký olej či Poseidonův trojzubec střílející modré blesky.

Třetí epizoda je vrchol hry. Středověké Norsko, sužované mrazem a epidemií moru. Po ulicích se toulají nakažené přerostlé krysy a oživlé mrtvoly, cestu vám zkříží vojáci s různou výzbrojí, pár čarodějů s pěkně nechutnými kouzly. Projdete ledovými tundrami, vesničkami, odpornými kobkami a majestátními věžemi a nad tím vším se proplétá příběh o magické nákaze, jednom nekromantovi a šíleném králi. Dá se říct, že by mi třetí epizoda klidně stačila jako samostatná hra. Bojovat budete zpočátku kuší či balistou, ale později vyrvete z pařátů mrtvých čarodějů opravdu mocné staffky, kterými zatopíte i drakovi.

A pak je tu závěr z roku 2030, trošku nesourodý, ale ne špatný. V honbě za Mishimou musíte hned na počátku utéct z Alcatrazu plného nasraných muklů a krys, probít se přes panelák plný gangsterů, supermoderní laboratoř střídá japonské sídlo a tak. V cestě Vám stojí stále líp vyzbrojená komanda, Vaše výzbroj konečně připomíná klasické střílečky - pistole, brokovnice, kulomet (ledový), rotačák a ultravýkonný laser. Tou dobou jsem sice všechno kosil na max vyladěnou Daikatanou, ale zbraně tu nejsou vůbec špatné.

Každá epizoda má nějakých 5-7 kol, většina kol se dělí na několik částí, přičemž styl hraní je kombinací klasiky a moderny. Sbíráte secrety, které se IMHO bez návodu nedají najít a kolikrát se do nich nezvládnete dostat i když víte kde jsou. Je tu spousta klíčů, občas je postup jasný, občas si pobloudíte, některé části kol jsou hubovitě propojené ala Hexen a všude číhá dost potvor. Úměrně tomu, jak máte namaxované statistiky nebo Daikatanu se boj mění z tuhého boje o život na procházku krvavou alejí. Veliká výtka patří nejasným cestám dál, protože tlačítko se nezmáčkne když nestojíte na milimetr přesně, občas musíte rozbít něco co jindy rozbít nejde, občas se někde nespustí skript ale o tom více v mínusech.

Bohužel i přes epickou délku, měnící se prostředí, zbraně, nepřátelé, levelování a zajímavý příběh chápu, proč hra byla takový propadák. Na vině jsou příšerné bugy, které nezmizely ani v GOG verzi. Zasekávání se o cokoliv, propadání se do textur, vraždící dveře, vraždící páky od dveří, občas se nespustí skritp. Například na konci Řecka po zabití Medúze mají oživnout všichni zkamenělí - mě natřikrát neoživli. Občas je nějaká potvora prostě nemsrtelná - v mém případě dvě ze čtyř nalezených Dopefish.
Když si vylevelujete meč, září a bliká Vám před nosem tak, že nevidíte pomalu kam jdete, protože Vás z toho bolí oči. Když si vylevelujete super rychlost a skoky, začnou Vás štvát otřesné zvukové efekty při běhání a skákání. Zasekávání do věcí je tak časté, že klávesou N se spustí cheat noclip, abyste se dostali z bezvýchodné situace! Načítání trvá snad 20 sekund a je u něj opět odporný zvuk.

A pak jsou tu parťáci. Smrtelní, debilní, zoufalí, zabugovaní, prokletí. Parťáci si neumí sami sebrat zbraně, musíte na zbraň přesně zamířit a říct jim to, totéž s léčením. Bez zbraní se nechají zabít klidně krysou nebo dveřma a nenapadne je odejít. Najít si cestu je pro ně kolikrát nemožné, občas se zaseknou a běží na místě, občas někam zapadnou a musíte loadovat, střílí přes Vás, nechávají se snadno zabíjet a jako vrchol na Vás neustále pokřikují, že do nich nemusíte žduchat, aby se kurva pohli z místa a neběhali na pětníku. Pokud jste moc rychlí, tak se zastaví a čučí do blba a v jednom kole když je někde necháte, prostě zmizí a nejsou k nalezení. Samozřejmě jejich smrtí Vaše hra končí. Úpřimně nejvíce jsem si užil začátek Řecka, kde jsem bojoval sám za sebe. Takhle jsem si musel co pár kol dát pauzu, takže mě Daikatana vydržela nakonec celých 5 dní.

Jako vtip na mě působí omezené ukládání, které naštěstí bylo v patchi odstraněno.
Všechny tyhle bugy a problémy mě ale hru nezkazily. Užil jsem si délku hry, poslední záchvěv tradičního bloudění, secretů, užil jsem si měnící se prostředí, zbraně i nepřátele, božskou Daikatanu i zajímavý příběh. Daikatana rozhodně není takový propadák, jak se všude píše.