Druhý díl přišel rok po prvním navazuje na konec jedničky. Království Daventry pod vládou krále Graham prosperuje, všichni jsou šťastní, jen král marně hledá nevěstu. A když uvidí v kouzelném zrcadle krásnou Valanice, vězněnou ve věži v daleké Kolymě, vydá se ji osvobodit.

V jedničce jste sbírali tři poklady, tady musíte najít tři klíče k magickým dveřím, které otevírají cestu k věži, opět se sbírají body, opět jsou tu zákysové místa na kterých bych vytuhl (resp. kdysi jsem vytuhl) celé dny a týdny. Vypadá to úplně stejně, hraje se to úplně stejně, jen tu není tolik brutálních zákysovek jako v jedničce (skákání na ptáka). Sice točité schody jsou mimořádně otravné, stejně jako zlodějský trpaslík nebo čarodějnice, ale jinak v pohodě. Jediný problém je most, přes který musíte ve hře projít 7 krát, ale běda jak na něj vstoupíte po osmé.

Stejně jako v jedničce narazíte na spoustu pohádek - potkáte Červenou karkulku i s babičkou a vlkem, malou mořskou vílu, džina s lampou a létajícím kobercem, ale také z řeckých bájí Pegase či zcela nepohádkového Drákulu.
Pobavily mě zcela nepohádkové easter eggy - například Batmobil před jeskyní či trailer na Space Quest v dutém šutru :) A oceňuji že určité potvory se dají vyřešit brutální silou či chytrostí.

Suma sumárum - je to totéž, vypadá to stejně, hraje se to stejně jako jednička, takže opět 70%. Adventura roku 1985.

Tak jsem se rozhodl při projíždění databází her oddychnout si od stříleček a vrátit se ke starým adventurám a moje volba padle hned na tu první slavnější, z herního pravěku roku 1984.

King's Quest je jedna z mnoha Sierráckých sérií, které jsem samozřejmě kdysi na 486 dohrál. Je přelomová, převratná a dá se říct že nastavila styl hraní žánru na spoustu let dopředu, než přišli Lucasové s modernějším ovládáním. Na svoji dobu to musela být absolutní bomba.

Jak se to ale hraje dnes? Inu zajímavě. Mám rád retro, věděl o psaných příkazech, ovládání šipkami, smrti na každém kroku i primitivní grafice. Jenže i tak je pekelně složité a přiznávám že jsem hrál podle návodu a na plný počet bodů. Už ty hry mám dávno dohrané, tak si to můžu dovolit. I tak je hra pekelně těžká a takové šplhání po stonku nebo chytání orla je brutální. Jindy by mě řešení nenapadlo ani za tisíc let (jméno gnóma, obr), přemýšlení co vlastně napsat by bylo rovněž brutální. Herní doba? S návodem slabé dvě hodinky, bez něj bych to hrál tak měsíc.

I přes výtky je to v podstatě kouzelná pohádková záležitost. Starý král umírá a po hrdinovi Grahamovi chce, aby přinesl tři magické artefakty - zrcadlo pravdy, štít neporazitelnosti a bezednou truhlici zlata, čímž dokáže, že je hoden se stát králem. A Graham čeká cesta, která ho zavede mezi spoustu pohádkových bytostí a lokací perníková chaloupka, troll na mostě, drak, Rampelník, Jack a fazolový stonek, leprechauni. Trošku zamrzí, že tu v podstatě není ani žádné intro nebo outro, jen král zaklepe bačkorama (doslova) a vy sednete na trůn.

Sérii mám rád, staré adventury miluju, chápu že je to milník, ale i tak je tohle už moc retro a víc než 70% prostě nedám. Adventura roku 1984.

System Shock 2 je na tom podobně jako první díl. Fantastická hra, kterou mám v podvědomí jako skvělý zážitek, ale zároveň tak složitá záležitost, že jsem její znovudohrání odkládal tak dlouho jak to šlo.

Začnu tradičně příběhem, který je možná jedním z nejlepších, co jsem ve hrách viděl. SPOILERY! Jako bezejmenný voják absolvujete výcvik a jste přiděleni na vesmírnou loď Von Braun. Vědecké plavidlo, které se s pomocí nadsvětelného pohonu vydává v doprovodu vojenské lodě Rickenbacker prozkoumat Tau Ceti 5, planetu s inteligentním životem. Stejně jako v prvním díle se probouzíte ze stáze a zjišťujete, že se něco ošklivě pokazilo. Loď ovládají mutanti, řízení Mnohem, kolektivní inteligencí nepodobnou Borgům ze Star Treku. Mnoho hledá a asimiluje všechny životní formy a málokdo mu odholá. Ke všemu se umělá inteligence Xerxes zbláznila a tak na Vás útočí i roboti, věžičky a další havěť. Jediným světlem v tunelu je doktorka Politová, která Vás vede přes první patra a když na ni narazíte a zjistíte kdo to je, spadne Vám čelist. Víc neprozradím, jen že se Vaším spojencem stane někdo, koho byste vůbec nečekali.

Devizou jsou oproti jedničce pamětihodné postavy, ať už dvojice naprosto rozdílných kapitánů, zoufalá vědkyně která vzdoruje, šéfka bezpečnosti která při snaze ubránit pořádek vraždí nevinné. Nebo dvojice milenců, kterým budete fandit aby to zvládli. O to více mě rozzuřil naprosto debilní konec, nesmyslně pomrkávající na další díl, který mě zkazil i tu radost z jediné pozitivní věci, co sem zažil. Jak se proboha Shodan dostal na tu loď???.

Grafika je oproti jedničce bezchybná. Ať už se pohybujete na palubě lodí, v útrobách Mnoha nebo v retrokole, je na co koukat, všechny efekty, modely i prostředí vypadají fantasticky a když si to srovnám s ne zrovna hezkými hrami z té doby, System Shock 2 se povedl, i když je to možná nějaký remaster z GOGu. Co se ale nepovedlo jsou animace, jednak je tu pouze intro a outro a druhak něco tak hnusného se jen tak nevidí. Zejména model hlavní postavy mě bude strašit ve snách. Škoda, trošku toho filmového pozlátka ala Warcraft, Command and Conquer či podobných her by pomohlo.

No a hratelnost? Ze začátku je to 100% fantazie. Tvůrci rozhodně nevyměkli a hru nezjednoduši jako třeba v případě Deus Ex vs. Deus Ex 2. Zlepšilo se ovládání, kdy jednou klávesou vyvoláte všechny menu, zmizel kyberprostor a zjednodušené je i hackování. Jinak ale možností je neomezeně. Jsou tu implantáty, software, zbraně se můžou poškozovat, takže je nutno je opravovat či udržovat a lze je také modifikovat. Jako dříve mají zbraně více nábojů či režimů střelby. Přibylo brnění, inventář doznal změn a je přehlednější.

Navíc se objevil plně propracovaný RPG systém. Za plnění úkolů i pilným průzkumem nacházíte cybermoduly, pomocí kterých vylepšujete statistiky. Ty jsou 4 druhy (zbraně, osobní statistiky, technické skilly a psionické schopnosti), každá má několik vlastností a každou vlastnost můžete vylepšit až na 6 úrovní. Takže i když sbíráte cybermoduly jak o život, zapomeňte na to, že ke konci vylepšíte všechno na max. Schopnosti přitom ovlivňují vše - odolnost, velikost inventáře, rychlost a schopnost oprav, hackování, modifikací či údržby, možnost používat určité zbraně atd... Další novinkou jsou nanity, kterými platíte v replikátorech za vybavení, používáte je k opravě, hackování ad.. Samozřejmě zůstaly logy, přístupové karty, kódové zámky, emaily a sledování osudů posádky. Novinkou jsou třeba duchové - na pár místech zahlédnete osudy většinou tragicky zemřelých. Musím uznat, že možností je tolik, že jsem spoustu toho nevyužil (PSI schopnosti, exotické zbraně).

Samozřejmě je to v jádru pořád 3D akce. Takže WASD, strafování, rychlé reflexy a přesná muška Vám pomůžou i proti silnějším oponentům, pokud máte natrénováno. Tvůrci vytáhli pěkné zrůdy a tak tu máme zombíky (s brokovnicí), pavouky, hnusné mutanty, psychomozky, z druhé strany pak přehnaně slušné sebevražedné droidy, obří roboti či nechutné věže, které z Vás udělají krvavou kaši. A bohužel nechybí ani otravný respawn i když ne v takové míře jak v jedničce. Ale nepřítel z právě projité chodby nasere.

Jelikož jsem nezkoušel PSI schopnosti ani exotické zbraně, zbraně jsou trošku zklamáním. EMP puška či fúzní kanón jsou pomalé, laserový meč slabý, takže nejvěrnější pomocnicí mi byla automatická puška (v módu na jednotlivé střely, protože nábojů je málo), která má kromě obyč. nábojů i protipěchotní či naopak armor-piercing a poradí si s každým nepřítelem.

Zejména prvních 6 pater na Von Braunu je prostě fantastickou záležitostí. Každé patro má určitý styl, několik částí, v každém koutě se něco skrývá - tu bednička na hacknutí, tu mrtvola se zajímavým příběhem, zamčená zbraně, cybermoduly, nanity, přístupový klíč. Vyplatí se pomalý a pečlivý postup, zapisovat si kde co dělat, psát si poznámky do mapy. V každém patře je nějaký hlavní úkol a než se k jeho splnění dostanete, projdete patro skrz naskrz. Vadou na kráse je mapa, která se dohrává postupně po sekcích a ne podle toho co objevíte, což je šíleně matoucí. V temných prostorách mi chybělo něco jako baterka (sakra i jednička ji měla). Rozhodně to není oddechovka, ale pohltí Vás to na 100%.

A proč nakonec jen 95%? Inu druhá půlka je šitá pořádně horkou jehlou. Namísto fantastických úrovní plných nápadů je Rickenbacker jen tři krátké víceméně lineární levely, tělo Mnoha je nudné bludiště a poslední retro-kolo otravné. Souboje s bossy nejsou složité, jen otravné kvůli neustále se obnovujícím nepřátelům kolem. Navíc z nepochopitelných důvodů není v žádném z těchto kol mapa!! - což ve třech z pěti kol znamená občasné bloudění. Přišlo mi že tvůrcům došly prachy a chtěli to rychle dokončit, protože konec včetně rozuzlení příběhu je pro mě dost zklamáním.

Takže za tu odfláklou druhou půlku, horší resp. žádnou mapu a pár drobností nakonec jen 95%. I tak bych řekl že jde o 3D akci roku 1999 a zároveň nejlepší hru toho roku z těch co jsem dohrál.

A tak jsem se pustil po dohrání většiny klasik z ranku FPS do jedné z těch největších, nejúžasnějších a zároveň nejsložitějších - System Shocku, která na 100% patří do mé Top 10. Přesto na rozdíl od spousty jiných her jsem System Shock dohrál pouze jednou někde ve 20 a už se k němu nikdy nevrátil. Pokusy to byly, ale vždycky mě spolehlivě odradilo naprosto šílené ovládání a grafika.

Enhanced Edition tohle částečně řeší - přidává totiž lepší rozlíšení. I tak je grafika opravdu obstarožní a dnes již nic extra. Ale garantuju, že v zápalu boje si toho ani nevšimnete. A ovládání? Enhanced Edition přidává klasické FPS ovládání WASD a mouselook, ale i tak budete muset hodně kouzlit, protože spousta menu a podmenu se ovládá myší, což v zápalu boje například znamená vypnout mouselook, dobít zbraně, zapnout vylepšení a znovu zapnout.

Příběh je jednoduše geniální. Jako hacker, který byl 6 měsíců v kryospánku se probouzíte na vesmírné stanici Citadela. Její umělá inteligence Shodan se zvláznila, za pomocí virů proměnila část posádky v mutanty, zbytek v roboty a Vy se musíte probít 9+1 patrem a zatnout ji tipec. V průběhu hraní nacházíte spoustu logů, dat a zpráv od lidí, co nedávno zesnuli, nebo ještě bojují svůj marný boj a sledujete do detailů úroveň šílenství Shodan. Ta se pokusí několika způsoby zničit Zemi, což musíte zastavit v brutálně složitých a často i nefér adventurně/akčních úkolech.

Ano kdo by čekal jen 3D akci, spletl by se. System Shock je mix RPG, adventury a 3D akce. Základem je samozřejmě boj s veškerou cháskou, co se potuluje (a bohužel i respawnuje) na lodi. Ať už jsou to roboti či mutanti, k zemi snadno nepůjdou a i když jejich inteligence je na nule, výdrž, odolnost a nedostatek nábojů to spolehlivě kompenzuje. Na každého platí navíc trochu něco jiného.

Zbraní máte přehršel a poberete jen pár ale i tak ty nejlepší kousky přijdou až na konec. Je je tu několik verzí blasterů a energetických zbraní, které Vám ale žerou energii a proto musíte nosit spoustu baterek či vědět kde jsou energetické stanice. A pak jsou tu pistole, pušky až po parádní samopal, do kterých zase hledáte náboje. Což znamená prošmejdit každý kout a obrat každou mrtvolu. Díky upravenému ovládání není problém se trefit, ale problém je, když Vás nepřátelé obklíčí a trefí se první :) Aby toho nebylo málo, tak máte x typů granátů (osobně jsem je moc nevyužil), či spoustu stimulantů které zlepšují vlastnosti.

A ve hře je toho mnohem mnohem více. Budete sbírat a vylepšovat hardware, který Vám dost pomůže (štít, radiační oblek, noční vidění, lampa, skákací boty atd..). Budete hackovat zámky ve dvou minihrách. U zbraní budete přepínat druhy nábojů nebo výkon energie. Sbírat záznamy, číst emaily a získávat přístupové kódy. Ničit kamery a počítačové servery, dokud úroveň zabezpečení nedosáhne 0% - čímž se otevřou některé dveře. V každém kole najdete stanici, kterou když přepnete, tak Vás po smrti nepromění v cyborga, ale oživí. Pak je tu cyberprostor, kde plujete, ničíte ochranné programy, sbíráte data, otevíráte zámky a samozřejmě získáváte i lepší software pro pohyb v něm.

To vše v obrovských kolech, ve kterých se díky fantastické automapě perfektně vyznáte. Do automapy si navíc můžete čmárat poznámky, abyste věděli, kam se vrátit pro zatím neotevřené dveře či pro úkol, který lze splnit později.

Celou hrou se prolíná pár úkolů, které občas vyžadují cestu přes několik pater a především sbírání a správné použití předmětu na správném místě. Úkoly jsou ve stylu starých adventur, včetně jejich neférovosti šestimístný kód rozesetý po 6 patrech, nutnost použít lidskou hlavu na skener.

Je toho opravdu neskutečně moc a na rok 1994, kdy 3D akce byly stále ve stylu najdi 3 klíče a exit je to mazec, co tvůrci dokázali. On System Shock je vnitřkem spíše dungeon v kabátu 3D střílečky a ta komplexnost spoustu lidí odradí, aby to vůbec zkoušela hrát. Dnes už to na mě tolik nepůsobí, ale pamatuji si absolutní nadšení tehdy při prvním hraní. A i teď když jsem umíral s nedostatkem zdraví, nábojů či v některých z mnoha pastí Shodan jsem zatnul zuby a těšil se, až ji konečně nakopu prdel. Za mě 3D akce a hra roku 1994.

O Exhumed jsem hodně stál, protože jsem jej kdysi zkoušel, ale nedostal se ani z druhého kola. Po dohrání musím říct, že nebylo moc o co stát.

O příběhu není skoro proč mluvit, protože je vyprávěn pomocí asi 4 statických obrázků a doprovodného textu, včetně finále, kde po úmorném procházení 20 levelů dostanete ošklivý obrázek odlétající raketky. A jinak jste člen speciální jednotky, který musí projít Egyptem a poradit si s nějakou mimozemskou invazí či co.

Grafika je čistý průměr. Neurazí, nenadchne, ano koukat se na to dá, ale víceméně to vypadá pořád stejně, ať se pohybujete kdekoliv.

Hratelnost je ale dost pekelná. Stejně jako v Dark Forces tvůrce napadlo, že bude dobrý nápad nedat možnost ukládání. Nebyl to dobrý nápad jako v žádné hře, ale tady to bylo obzvláště špatný kvůli šílené obtížnosti. Zaprvé obtížnost je nevolitelná, což chápu třeba u RPG či adventur, ale v 3D akci jsem to snad ještě neviděl. Zadruhé ovládání je napůl staré a napůl nové. Běhání, strafování či mouselook se musí zapínat tlačítky. Něco z toho opraví utilita DeHack, nicméně i tak je strafing naprosto nepoužitelný. Je tak pomalý, že neuhnete ničemu, navíc se při něm bůhvíproč zasekne myš, takže na uhýbání projektilům zapomeňte.

Přesto jsem první dvě kola dohrál, leč v tom třetí na mě čekal monumentální drak (běžný soupeř) a po chvíle kočkování s ním mě zabil jediným fireballem. Ve hře jsou sice životy a také checkpointy, ale nepřišel jsem na to, jak pokračovat od posledního checkpointu, musel nahrát pozici a znovu. Podruhé mi hra spadle těsně před koncem do DosBoxu. Se skřípěním zubů jsem udělal něco, co jsem neudělal od dob kdy jsem prvně hrál Dooma - zapnul cheat na nesmrtelnost, abych si hru prošel a zjistil, jestli stojí za to.

Nestála. Tvůrci se zbláznili a obtížnost vyhnali do nebeských výšin, takže bych hru "poctivě" dohrával nejspíše měsíc. K mizernému ovládání se totiž přidaly monumentální a únavná kola, plná bloudění, čudlíků otevírajících něco na druhé straně mapy, smrtících skoků, lávy a desítek nepřátel. Ve spoustě případů Vám trvá tak dlouho, než najdete klíč, že mezitím zapomenete kde měl být použit. A v posledním kole k tomu peklu a přibude ještě smrtící časový limit na zničení všech 15 reaktorů. Upřimně, už jsem téhle "oldschool" hratelnosti odvykl a radši bych si dal zas nějaký moderní koridor.

Navíc nepřátelé jsou otravní až běda. Ti základní vojáci či hmyzáci jen něco flušou (čemuž díky mizernému strafingu neuhnete). Pak jsou tu otravné ženy/sochy, které se teleportují a většinou přímo před Vás, kde Vám vyškrábou oči. Skákající pavouci v obrovských množstvích. A především vosy, které vlítnou přímo do Vás a trefit je i kulometem je umění. No a naprosto smrtící a brutální draci.

Zbraně stojí víceméně za houby - slabá pistolka, plamenomet který zapálí i Vás a náboje jsou v čudu během pár sekund, granáty které padají pod nohy, pomalý blesk. Hadí staffka se kterou trefíte naváděcími kouzly kohokoliv je fajn, ale můžete zabít i sebe. Jediný použitelný je kulomet, ale upižlat cokoliv chvilku zabere. Navíc mi permanentně docházely náboje, v jedné chvíli jsem zabíjel nepřátele granáty, což vzhledem k pohyblivosti potvor a době trvání, než granát vybuchne je dost na prd.

V podstatě to v roce 1996 mohlo být dobré. Obrovská hra, která díky 20 velkým kolům, obtížnosti a nemožnosti ukládat musela vydrže hodně dlouho. Dnes už ale po právu zapomenutá střílečka.

Terminátor: Future Shock byla tuším první hrou, která ve Score dostala neuvěřitelných 10/10 a jako taková samozřejmě byla dlouhá léta cílem mých pokusů ji sehnat. Bazary ovšem žalostně selhaly a tak jsem nakonec upirátil na tehdy čerstvě objeveném warforu. A popravdě řečeno si z ní moc nepamatoval, snad jen šílené bloudění. Ani jsem neměl moc chuť do znovuzahrání.

A přitom to není vůbec špatná hra, jen spoustu kladů vyrovnává i spoustou záporů. Příběh na Vás dýchne atmosférou prvních filmů. Postapo budoucnost, zoufalý boj hrstky rebelů proti všudypřítomným strojům a hlavní hrdina nemluvný Rambo, který během mise stihne vykosit desítky a stovky strojů. Ale nebudu kritizovat. V příběhu se formou brífingů setkáte s Johnem Connorem, Kylem Reesem a během něj se hrstka rebelů ještě více ztenčuje. Postupem času se objeví i časové hrátky a konec dává na prdel všem filmům hrdina zabrání vzniku Skynetu a z postapo světa je idylická budoucnost. Ale dá se říct, že mě potěšil.

Co se týče hratelnosti, Future Shock přinesl spoustu novinek, které předběhly dobu. Je tu naprosto fuknční, plynulý a vyladěný mouselook, bez kterého si dnes nikdo neumí 3D akci představit (v a době vzniku ho zas málokdo ovládal :D). Díky mouselooku si užijete několik misí v džípu nebo vznášedle a opět můžete klávesami uhýbat a myší zaměřovat. I tady je ovládání naprosto bezchybné a spousta nových her se může učit jako udělat podobnou misi s letadly.

Pohválit musím i přesné míření všemi zbraněmi, které se mimochodem povedly. Je tu granátomet, raketomet, brokovnice a vždy tři varianty automatu, laseru a plazmy, přičemž ten nejsilnější nejvíce žere a s nejslabším sice šetříte náboje, ale nic neupižláte.

A rovněž budu chválit potvory, protože tvůrci vymysleli obrovskou plejádu robotů, ať už létající, pavoučí, různé Walkery, sondy, věžičky, tanky a samozřejmě nechybí ani klasičtí terminátoři až po T-800. Přestřelky s nimi jsou ze začátku v pohodě, protože jich tolik není a i když i na easy vydrží hodně (jsou to nakonec terminátoři), zvládnout to jde. Ke konci se ale autoři zblázní a naservírují takový hardcore, že se na Vás valí a respawnují desítky robotů, vozítek, poletuch, neustále Vám dochází náboje i zdraví a modlíte se za každou další skrýš s výbavou. A ano je tu respawn a to mimořádně otravný, kdy se Vám zejména v monumentální posledním kole teleportují roboti přímo před xicht, což úplně nepotěší. Respawn je sice výborně vysvětlený příběhem a i tak je to otravné.

Každopádně jako parádní řežba s revolučním ovládáním a příběhem je to slušný, jenže je tu ještě prostředí. Zaprvé fádní grafika už opravdu nikoho moc nenadchne a nelíbila se mi ani před 10 lety. Zadruhé prostředí jsou v podstatě stále ty stejné postapo ruiny (občas střídané nějakou základnou), ve kterých nemáte šanci se zorientovat. Mapa je nepoužitelná, města obrovská a každý barák jde otevřít a prozkoumat. V barácích jsou občas nějaké náboje, které potřebujete, občas nějaký předmět jde rozstřelit a občas ne a hlavně jsou všechny naprosto stejné, nudné a prázdné.

Je to tradiční neduh Bethesdy, který byl v prastaré Areně (desítky nudných dungeonů bez rozdílu a bez života) tak i ve Fallout 3 (krásné, leč naprosto prázdné lokace a neustále ty samé ruiny). A když se vrátím k orientaci, nemusí ze mě hned někdo dělat idiota, ale to že se dovíte v brífingu jeďte rovně, pak u 16 kaktusu zabočte doleva, objeďte kráter, pak na severovýchod atd... to už je moc hardcore i na mě, zvlášť bez použitelné mapy či záchytných bodů. Brífing si navíc v misi už znovu nepustíte.

No vytknul bych ještě občasné zasknutí ve zdi, prolínání textu (robot procházející zdí), otřesné skákání (hrdina skočí dopředu 10 metrů, ale do výšky nevyleze dvaceticentimetrovou zídku) a občas zabugované konce misí.

I tak je ale Future Shock povedená střílečka s feelingem starých filmů, parádním ovládáním a přestřelkami s roboty a revolučním využitím vozítek.

EDIT: Skynet beru jako datadisk, protože vypadá úplně stejně, hraje se stejně a má jen 8 misí. Naštěstí vymizela většina bugů i otravný respawn a příběh se odehrává někde před událostmi Future Shock. Místo zajímavé časovky zůstalo jen klišé s hledáním atomovky, doprovázaný FMV sekvencemi. Ty nejsou špatné, až na úděsné ochotnické výkony "herců". Grafika je díky SVGA o něco hezčí, jinak zůstalo bloudění a občas opravdu nevíte kam jít a ještě více jak v původní hře Vám budou docházet náboje.

No tohle bolelo a moc. Měl jsem vědět, že hra která dostala ve Score svého času 4/10 nebude nic moc, ale tak nějak jsem doufal, že to bude aspoň totéž co slušná jednička s trošku lepší grafikou. Bohužel Witchaven 2 je přesně ten důvod, proč jsem se vždycky hrám s podobným hodnocením vyhýbal jako čert kříži.

Na rozdíl od jedničky je tu i něco jako příběh s intrem a outrem, jenže ve výsledku je to totéž - hrdina musí pobít 15 levelů nepřátel a zabít sestru čarodějky z jedničky. A na konci se hrdina doví, že jeho pouť nekončí a že nezmizeli jeho lidé, ale zmizel on... co je to do háje za konec?

Graficky je to totéž a možná ještě o fous hnusnější jak první díl, což v roce, kdy vznikl Duke Nukem a Quake je na pováženou, protože těmto peckám se to graficky neblíží ani zdaleka.

Po stránce hratelnosti se zdánlivě nic nezměnilo - stejné zbraně, stejné lektvary, stejné kouzla, levelování, jen přibyla možnost očarování zbraně.Už ale autoři pokazili co mohli, protože pohodové potvory z prvního dílu vystřídaly ultravytuhlí vojáci, obrněci a rytíř se zbraněmi, kteří s Vámi zametou ani nemrknete. Navíc snesou neskutečně moc úderů, trefit se je nadlidský úkol a lektvary Vám doplní jen 12 životů. Takže jsem většinu hry strávil s lukem, nebo vrhací sekyrou. Jenže i s tím je kumšt se trefit - musíte mířit kousek napravo, jinak se netrefíte a na nějaké míření na někoho pod nebo nad Vámi rovnou zapomeňte.

K frustrujícím soubojům se přidal i stupidní leveldesign plný obrovských kol, kde na jedné straně mapy zmáčknete čudlík a na druhé se otevřou dveře. Je tu spousta lávy, neviditelné a neodhalitelné propasti s bodáky a další chuťovky.

V tuhle chvíli by to byl chudý datadisk, ze kterého autoři odstranili vše zábavné z jedničky, jenže opravdovým průserem jsou bugy. A to takové, že jsem bojoval s tím tu hru vůbec dohrát (a nakonec ani v podstatě nedohrál). Ani patch nepomohl a tak zde tedy krátký seznam:
- názvy savů se nezobrazují, ale pokud do savu něco nenapíšete, hra se neuloží a nedá to vědět
- při každém vyjetí do menu se zresetuje velikost obrazovky a velikost mapy
- po smrti se vše roztřese, rozplizne a zasekne
- při pokleku se propadáte do podlahy, můžete se prolnout do zdi, vyletět mimo mapu a i zeď Vás může zabít
- menu v podstatě nereaguje na pohyb, musíte vše mačkat opakovaně
- pokud dojdou v luku šípy, nelze přepnout na jinou zbraň
- pohyb je roztřesený a nepřesný
- po 1. kole Vás hra vyhodí s tím že jde jen o demo, s patchem Vám pro změnu přehraje po 1. kole outro
- level 5 obsahuje zeď která se neotevře a nedostane se k exitu
- level 9 totéž - za texturou dveří jsou další dveře, kterými neprojdete
- level 11 a level 15 neobsahují klíče, které potřebujete (naštěstí kouzlo Open Door)
- level 12 začne shazovat hru
- level 13 se rozpadnou textury tak, že jsou rozpadlé ve všech savech zpětně
- a nakonec poslední level 15 tam se neotevře průchod k závěrečnému šéfovi. A protože cheat na procházení zdí tu není a kouzle Open Door nefunguje, nakonec jsem se znechuceně musel podívat na konec na youtube a hru se zadostiučiněním smazal.

Zkrátka obrovský šit plný bugů, kterému se vyhněte obloukem.

Jak mě pomalu dochází známější starší 3D akce, přichází čas i na obskurnější či méně známé tituly. Witchaven jsem tuším nikdy nehrál, samozřejmě jej znám ze Score a je to stará škola se vším všudy.

Zapomeňte na příběh či intro - to tu sice je, ale bůhvíproč se mi v Dosboxu nespustilo a stejně Vám nic neřekne. Příběh jsem si přečetl v manuálu, takže jsem se dověděl, že proroctví mi přikázalo vymlátit 25 levelů potvor v čele s čarodějkou z jiné reality. A toť vše žádné animace, statistiky, secrety či názvy kol. Jen na konci hry obrázek s textem.

První co mě praštilo do očí je hnusná grafika, ale to jsem tak nějak čekal díky nízkému rozlíšení a upřimně ani v roce 1995 co si pamatuju obrázky to nevypadalo nic moc. Ani prostředí není moc inspirativní, prostě 25 úrovní kobek bez nějaké zajímavější architektury. Inspirace v Doomu se všemi mučírnami, těly na kůlech, krvavostí a vyhřezlými střevy je zjevná. Samotná kola jsou taky klasicky doomovská, to znamená obrovská bludiště, které je potřeba vyčistit, najít pár klíčů, dostat se k pentagramu a donést ho do exitu. Navíc hra nedává nic zadarmo a tak jsem narazil na propast, kterou jsem potřeboval projít, leč neměl jsem ani lítání, ani jinou možnost ji přeskočit a tak na pomoc musely přijít cheaty.

Jenže po téhle studené sprše jsem začal hrát a ono to není úplně špatný. Místo fantasy Dooma (Heretic) se hraje na kontaktní boj, takže potvory musíte porubat pěkně zblízka pomocí mečů, seker, řemdihů. Zastřílet si můžete s lukem, ale ten je slabý a nepřesný. Zbraně se navíc opotřebovávají, takže zapomeňte na to, že najdete magický meč a nepustíte ho z ruky.

Kromě zbraní máte po ruce lektvary, které budete používat (léčení, životně nutná ochrana proti ohni, léčba jedu), pár kouzel (fireball, magic missile, open door), které jsem moc nevyužil, protože studená ocel je prostě studená ocel :). Ale třeba létání je potřeba šetřit, protože narazíte na cestu dál, ke které prostě vyletět musíte. A nebo si postavit provizorní schody ze šípů. Aby toho nebylo málo, tak hrdina nabírá zkušenosti až do 9. úrovně a v boji je to sakra poznat, jestli pižláte těžší potvory na 1. nebo 9. úrovni.

Potvory jsou klasické fantasy, to znamená kostlivci, goblini, orkové a podobná tupá havěť, která se žene dychtivě na ostří Vašeho meče. Narazíte ale i na vytvrdlejší bestie, které Vás v mžiku sežehnou ohněm, spálí magií a nebo třeba zákeřnou bludičku, která umí vysávat levely. No radost, pokaždé když jsem na ni narazil, tak byl adrenalin na 200%. Občas přijde pavouček, na kterého musíte pomocí pagedown sklonit pohled a trefit ho.

Takže jako bezduchá rubačka to celkem funguje, ale co se týče prostředí, grafiky, příběhu nebo čehokoliv navíc, to tu fakt nečekejte. Není to průser, ale klasikám z té doby se Witchaven kouká spíše zdálky na záda.

Tak a celá série je za mnou. Jedi Academy vyšla rok po Jedi Outcast a podle toho to vypadá. Je to spíše takový datadisk, kde se v podstatě nic nezměnilo, až na pár maličkostí v hratelnosti.

Začnu tedy opět klasicky příběhem. V něm se objevují kultisti uctívající pět tisíc let mrtvého Sitha Marka Ragnose, kteří vysávají všude po vesmíru temnou Sílu a chystají se ho probudit. Kupodivu s nimi spolupracuje i všelijaká sebranka, hojně "vyrobených" Jedi z minule a samozřejmě zbytky Impéria. Je to tentokrát slabší, protože jméno záporáka se dovíte až skoro na konci a mění si hrdina. Kyle Katarn je Jedi Master a tím i pouze NPC a celá akce je na genderově neutrální Jaden (já si z ní udělal pěknou blondýnku). Kromě pár pěkný zvratů v přiklánění se na temnou stranu Síly (hra má dva konce) to není nic moc, zejména konec s duchem jak z televizní pohádky je k smíchu

Co se teda změnilo? V podstatě skoro nic. Nepřátelé jsou stejní, jen o fous tupější a pomalejší. Imperiálové už mě nepřišli tak nebezpeční jak v předchozím díle (a nebo se to lépe ovládalo, těžko říct). Co mě ale spolehlivě rozzuří jsou nesmrtelní nepřátelé, na což narazíte ve hře hned čtyřikrát. Grafika je o fous hezčí, ale víceméně stejná, stejné zůstaly i zbraně. Veliký plus je že už se dá hra dohrát z 99% klasickou Jedi cestou. Zmizeli snipeři, hustě rozeseté věžičky, granátníci na plošinách a tak můžete většinu hry projet s mečem a Silou.

Síla se dočkala nepatrné změny. Ty neutrální se upgradují automaticky po dohrání epizody až do úrovně tři, ty Světlé/Temné si zlepšujete po každém kole jednou hvězdičkou. Jinak fungují stejně až na Force Push/Pull u kterých přišlo že autoři razantně omezili dosah.

Naopak souboje s meči se povedly. Jaden se umí o něco lépe trefit než Kyle a hlavně má v zásobě pár komb. A po druhé epizodě dostanete možnost upgradu na světelnou tyč (nezkoušel jsem) nebo dvojici mečů. A to je teprve paráda - komba, skoky, brutální mečové mlýnky a soupeři kteří nemají šanci - konečně jsem si připal jako stroj na zabíjení, teda ehm Jedi :) A hlavně je to parádní světelná podívaná, plná barviček, záblesků, paprsků, jiskření, zkrátka jo pro tohle mám slabost.

A co se moc povedlo jsou kola. V každé ze tří epizod máte 5 řekněme výplňových misí a pak 2-3 příběhové. Především z kol zmizela veškerá složitost, hledání cesty dál a zoufalé přemýšlení na (ne)logickými zákysy. A za druhé tvůrci popustili uzdu fantazii a tak se každé kolo odehrává úplně jinde a děláte něco trošku jiného. Budete deaktivovat bomby či naopak něco vyhazovat do vzduchu, na pouštní planetě hledat součástky do lodi a utíkat před červem ala Duna, zachraňovat vězně před příšerou, utíkat před obřím monstrem, závodit na speederech, označovat cíle pro X-Wing, zastavovat nezastavitelný vlak či být lovnou zvěří. A pokud to bude zrovna klasická mise, potkáte Wedge Antillese či Chewieho a podíváte se na spoustu známých planet.

Takže jsem opět spokojený. Sice zmizel hlavní hrdina a příběh je slabší, ale vše vynahrazují parádní mise a především doladěný soubojový systém.

Třetí díl série Dark Forces (bez podtitulu Dark Forces) vyšel až po pěti letech a opět nabídl mix third person/first person akce, přičemž tentokrát je důraz spíše na third person a souboje s meči. Což mě upřimně nebere tolik jako klasická 3D střílečka.

Příběh je taková klasika- opět se tu objeví nějaký zlotřilý Jedi, tentokrát Dessan, který začne s pomocí jednoho bývalého imperiálního admirála a jednoho gangstera měnit své poskoky na rádoby Jedie. Nahoru příběh povyšuje opět sympatický hrdina Kyle Katarn, který se po propadnutí temné straně vzdal schopností Síly i světelného meče a vrátil se k cestě žoldáka. Když mu ale Desann vezme to nejcennější a on s tím není schopen nic udělat, vrací se k cestě Jedie a vydává se mu nakopat zadek. Během hry se setkáte s Landem, důležitou roli hraje i Luke Skywalker a celý příběh doprovází pěkné animace, už bez živých herců, ale zato s parádním obsahem, dočkáme se i jedné moc hezké vesmírné bitvy.

Grafika pokročila, přece jen jsme v roce 2002 a tak se můžeme pokochat imperiálními křižzníky, bezednými propastmi Nar Shadda či nádherným Bespinem.

Nejvíce se proměnila hratelnost. Ano i teď lze hru hrát jako 3D akci a je k tomu spousta prostředků. Blaster, rychlopalný kulomet s granátometem, raketomet, brokovnice, EMP puška či parádní sniperka. Problém je že, nepřátelé jsou rychlí, odolní a přesní, navíc každou chvíli narazit na nějakého protivníka se světelným mečem, na kterého chtě nechtě musíte jít také s mečem.

Proto jsem ve třetím díle upřednostnil third person pohled, souboje na meče a používání Síly. Ta se tentokrát upgraduje automaticky a každá schopnost má až tři úrovně. Dá se říct, že Lightning, Grip či Mind Trick jsem vůbec nepoužil. S Push či Pull si užijete spousty legrace, můžete nepřátele házet o zeď, shazovat do propastí, či prostě shodit na zem a dodělat mečem. Často je to nutnost, když vpadnete do místnosti plné imperiálů. Speed slouží trošku jako bullet time, Jump na hledání secretů či cesty dál a nechybí ani Healing, odrážení střel či házení šavle.

Problémem je, že nepřátelé jsou rychlí a já měl pocit, že můj meč zoufale nepřesný. Místo přesného seku se člověk dočká nějakých piruet a trefit někoho před Vámi je občas nadlidský úkol. Problém číslo dvě je, že hrát jen cestu Jedie je nemožné. Hned v Nar Shada vás čekají snipeři, kteří střílí přes půl obrazovky, je tu spousta granátníků, šmejdů na nepřístupných místech, občas nějaký robot a tak stále přepínáte mezi mečem a zbraněmi. Nepřátel je hodně, štíty a zdraví Vám zmizí ani nevíte jak a navíc hra podvádí a občas Vám respawne do zad nepřátelé z dávno vyčištěných území. I přes tyhle výtky mě to bavilo, jen zkrátka na hraní za Jedie asi potřebuji i rychlejší Jedi reflexy :D a nebo víc tréninku s third person akcemi.

Samotná kola Vám nedají nic zadarmo. Jsou obrovská, se složitým layoutem, a bohužel bez mapy. Navíc počítají s využitím Síly, čili je potřeba pořádně koukat na nejrůznější šachty, vysoké plošiny či aktivní tlačítko skryté mezi hordou neaktivních. Nechybí i logické úkoly, tlačítka otevírající dveře na druhém konci levelu, backtracking a občas i nutnost kouknout do návodu. Není to frustrující, je to i docela zábavné, ale většinu kol musíte poctivě probloudit. Po cestě se dá najít i pár secretů, ale ty jsou tu tak trochu navíc, většinou jde o malou místnůstku s nějakými náboji (které stejně nepotřebujete).

I přes drobné výtky jako složitý layout, složitější souboje a nutnost neustále přepínat first/third person mě hra vlastně bavila. Vypadá pěkně, příběh odsýpá, lokace s hezky mění a Kyle je sympaťák.

Dark Forces 2 má u mě trošku smůlu, protože jsem ho dohrál poprvé mnohem později, než většinu ostatních stříleček z roku 1997 a přestože většinu z nich hravě strká do kapsy, prostě si ho příliš nepamatuju.

Přitom je dvojka stejně dobrá, ne-li lepší než první díl. Příběh Kyla Katarna pokračuje a zatímco v první díle to byl obyčejný žoldák, plnící mise pro Rebely, ve dvojce je to mnohem osobnější. Kylův otec je zabit temným Jediem Jerecem kvůli mapě do Údolí Jediů. To by dalo každému kdo do něj vstoupí neskutečnou moc a tak se Kyle vydává Jereca zastavit, pomstít se a přitom v sobě objevuje síly Jedie. Hru doprovází neskutečné množství perfektní filmových sekvencí s živými herci.

Grafika šla samozřejmě dopředu, lokace vypadají na dobu vzniku celkem pěkně, jen postavy jsou prostě ošklivé. Hranaté, podivně vymodelované a s podivnými animacemi úmrtí.

Základem hry je opět obrovská rozmanitost. Začínáte jako žoldák v typické 3D akci, ale brzy narazíte na světelný meč a s ním na možnost přepnout do third person ala Tomb Raider. Která hra to v té době uměla? Já si zvolil klasickou cestu 3D a blaster a světelný meč jsem používal pouze na souboje s bossy. Další z možností je vybrat si zda zvolíte temnou nebo světlou stranu síly. Ty vychází hojně z toho jak se chováte (žádné zabíjení civilistů) i z toho kam investujete hvězdičky - jestli do schopností světla, nebo temnoty.

Hvězdičky získáváte buď za dohrání kola, ale hlavně za nalezení všech secretů v misi. Haleluja! Konečně jednou hra, kde secrety opravdu k něčemu jsou. Úpřimně řečeno mě světlá strana síly přišla naprd kromě léčení (které stejně nepotřebujete, protože všude se válí lékárničky a bacta tanky na později). Mnohem častěji využijete neutrální force jump a force run - třeba pro získávání secretů. Ale nejsem sketa a za temnou stranu hrát nebudu :)

Samozřejmě stejně jako v prvním díle jsou rozmanité i jednotlivá kola - narazíte na města, přírodu, imperiální základny i lodě, hojně si zaplavete, vrátíte se i domů a ke konci se podíváte do poctivých ruin. Samotných kol je 21 a jsou oldschool se vším všudy. To znamená obrovská kola, plná bloudění a přemýšlení jak dál, občas s nějakým logickým úkolem a plná nepřátel.

Nepřátelé se od minule trošku zlepšili, takže zatímco žoldáci nepředstavují moc nebzpečí, imperiální vojáci jsou lépe vyzbrojení (třeba raketomety), umí mířit a občas se i pohnout. Přesto se dají zvládnout v pohodě, což neplatí o Jediích, které musíte obíhat, sekat a modlit se :) Zejména závěrečný fight s Jerecem byl jeden z nejtěžších co jsem v 3D akcích zažil - nejenže se ten šmejd utíká léčit, ale musíte přijít na to jak mu to znemožnit a dostat ho na kolena i přes pomoc (Protection, Run, Healing) je nekonečný. Ale odpovídá to tomu, jak má být mocný.

Tvůrci naštěstí pochopili že nějaké vymýšlení exotických zbraní je k ničemu a tak je tu spolehlivý blaster a ještě spolehlivější rychlopalná plazma, pokud chcete můžete používat raketomet, plazmové dělo nebo granáty, ale úpřimně v stísněných prostorách to moc využití nenajde. A nebo kosit světelným mečem, ale zrovna vykrývání laserů mi přišlo diskutabilní, nemluvě o tom, že raketu prostě nevykryjete.

Takže Dark Forces 2 mě nezklamaly. Jsou větší, hezčí, s parádním příběhem i náplní a spoustou skvělých filmečků. Jen zkrátka v roce 1997 mám toho Blooda trošku radši.

EDIT: Datadisk bych hodnotil rozhodně hůř. Jednak je místo krásných FMV sekvencí použito naprosto ohyzdných enginových animací, které vypadají hůř jak ve hře, jedna příběh ač na 14 misích skáče od čerta k ďáblu. A navíc logické problémy v kolech jsou už hodně přestřelené, natolik že jsem se párkrát musel podívat do návodu a jednou si celé kolo zopáknout.

Nastal čas opět se vrátit hlouběji do minulosti, protože modernější střílečky co rozjedu mi pomalu dochází. A Dark Forces z GOGu byla jasná volba. Pamatuji si, jak jsem tou hrou byl doslova uchvácený, když jsem ji před dávnými lety dohrál - tolik možností v 3D střílečce a navíc svět Star Wars.

Po letech to samozřejmě už tolik neprožívám a z kdysi nádherné grafiky zbylo něco, na co se moc koukat nedá. Ale jinak je to stále po čertech dobrá hra, která předběhla dobu o několik let. Zatímco konkurence (Doom, Heretic, Hexen) kašlala na příběh, animace i cokoliv jiného než střílení, Dark Forces nabízí tohle všechno a ještě více.

Příběh ze světa Star Wars je plný pěkných filmečků, ve kterých si většinou prohlédnete svoji práci v předchozí misi. Potkáte spoustu starých známých - Mon Mothma Vám bude zadávat cíle, Jabba Hut Vás chytí, střetnete se s Bobba Fettem a na vše dohlíží sám Darth Vader. Ale přitom si příběh jde vlastní cestou. Jako žoldák s imperiální minulostí Kyle Katarn se necháváte najmout, abyste vystopovali a zastavili novou zbraň, mocné Dark Troopery.

Ve 14 kolech se podíváte všude možně - do dolů, na ledovou i ohnivou planetu, navštívíte pašerácké město, imperiální město, vězení i několik křižníků. Každé kolo vypadá trošku jinak, jsou v něm jiné úkoly a trošku jinak se hraje. Na svou dobu neskutečné. Navíc mise navazují logicky i příběhově a nenajdete tu žádnou výplňovku.

A těch možností. Dark Forces nabízí poloviční mouselook (nahoru a dolu se myší nepodíváte, ale jde to), skákání, krčení se, V boji Vám pomáhá automatické zaměřování, které bohužel selhává při míření na nepřátele kteří jsou výš než Vy. Nechybí tu pár udělátek (baterka, plynová maska, sněžnice), některé mise obsahují i logické hádanky které jako by vypadly ze starých dungeonů - mačkání čudlíků, hrátky s otevírání dveří ve třístupňovém kruhu či žonglování s výtahy. A každá mise má nějaké úkoly, nikdy to není jen zabít všechno a dojít do exitu. Samozřejmostí jsou v té době secrety z nichž jeden zahrnující run+crouch+jump mi dal fakt zabrat.

Samotná akce se nese ve stylu Star Wars - takže se to všude hemží imperiální vojáky, obsluhou a důstojníky, vzduchem létají lasery a samozřejmě ani Vám nechybí tradiční blaster. Zatímco imperiálové jsou celkem v pohodě (pokud jich není moc), hra nabízí i zmetky s plazmovou puškou, granátníky a samozřejmě Dark Troopery, kteří Vám dají zabrat. A v jednu chvíli na Vás hra pošle obrovskou ještěří potvoru a na její udolání máte pouze pěsti :)

Zbraní je dost, ale popravdě jsem je skoro nevyužil Základní blasterový samopal je totiž přesný, rychlý a účinný a když dojdou náboje, přepnete na kuličkový samopal (či jak to popsat). Jsou tu ještě granátomet, miny, granáty, nějaké plazmové dělo ale popravdě jediné co jsem využil byla zbraň Dark Trooperů proti nim samým.

Jedinou vadou na kráse je nemožnost ukládání. Ve hře sbíráte různě ukryté životy, takže smrt znamená jen to, že se objevíte kousek od místa svého skonu, ale raději bych dal přednost klasickému save/load. Zvlášť když je tu spousta skákacích pasáží, u kterých netušíte jak dopadnou.

Zkrátka Dark Forces je klasika, tuplovaná pro fandy Star Wars, která přinesla spoustu novinek a mimo to i poctivou oldschool střílečku. 3D akce roku 1995.

Popravdě řečeno si nejsem jistý, jestli jsem dvojku vůbec někdy dohrál a po dohrání ani nevím co napsat. Druhý díl je v podstatě stejný jako ten první skoro od začátku do konce a pokud tvůrci s něčím novým přišli tak je to spíše na škodu.

Příběh stejně jako v jedničce neexistuje, místo animace tu máme opět enginové dema, staré fotky a dokumenty a opět jsou tu tři kampaně za Rusy, Brity a Američany. Graficky se hra samozřejmě za dva roky neskutečně zlepšila, takže to vypadá všechno úžasně a hra s přehledem předvádí monumentální válečné scény, aniž by se zakuckávala.

Stejní jsou i nepřátelé, kteří umí totéž co v jedničce, bezvadně se kryjí, spolupracují, háží granáty a tady přichází první novinky. Nepřátelé jsou mnohem odolnější, dávka z automatu je poškádlí, srazí na zem, ale za chvíli vstanou a vesele pálí dál. A je jich mnohem, mnohem více, což je další novinkou - nekonečný respawn, dokud se nepohnete dál. Inteligence nepřátel i spojenců je stále na vysoké úrovni.

Zbraně jsou tytéž co v prvním díle, ale je větší kumšt najít něco, co k něčemu je. Základní samopaly mají slabý zásobník a vzhledem k odolnosti nepřátel a zhoršené přesnosti neděláte nic jiného než přebíjíte. Jedna nemilá novinka je, že při pohybu Vám zmizí zaměřovací kříž - jako proč sakra?

Nejvíce se změnila samotná hratelnost. Druhý díl je mnohem velkolepější. Na scéně jsou desítky nepřátel, spousta spolubojovníků, všechno exploduje, lítá, odevšad vybíhají nepřátelé. Abyste se někam dostali, musíte rychle kupředu a spustit checkpoint, kterým zastavíte respawn a tak stále dále. Na opatrný, pozvolný postup se zde nehraje. Problém je, že tvůrci se vykašlali na quicksave a přišli se systémem checkpointů. Ty jsou sice hustě rozesety, ale i tak si některé úseky zopakujete.

Největší změnou je autoheal, se kterým Call of Duty 2 přišlo jako první. V podstatě neřešíte zdraví, když to začne být kritický někam se schováte a počkáte až se uzdravíte. Upřimně se mi ten systém moc nelíbí, protože v okamžiku kdy to začne být kritický Vás většinou stejně někdo dorazí.

A jsem u jádra problému. Díky absenci léčení a quicksavů, neustálému postupu vpřed a především naprosto šílenému brajglu kolem Vás to začne být po pár kolech únavné. Ony ty mise jsou totiž v podstatě stále tytéž, pryč je variabilita z prvního dílu. Prostě se někam probojujete, vyčistíte pár stavení, hnízd, minometů, odbachnete nějaký tank, občas musíte pozici ubránit a většinu času zmateně pobíháte mezi hordami nepřátel a snažíte se jich pobít co nejvíce a přežít.

Tohle je čistě subjektivní, ale prostě se u mě dostavila absolutní přehlcenost tou vší bezduchou velkolepostí, asi podobný pocit jak koukat na nějaký film ze série Transformers. Každopádně objektivně je samozřejmě vynikající válečná řežba plná monumentálních scén s perfektní grafikou a umělou inteligencí.

Rok 2003 přinesl opravdu obrovské množství známých 3D her, ať už špatných, průměrných nebo silně nadprůměrných, ale tak nějak jsem měl v hlavě, že nejlepší bylo Call of Duty. Z téhle značky se postupem let stal moloch, čítající snad kolem 15 her a symbol komerce a úpadu - šipka vedoucí za ruku, autoheal atd... Proto jsem se do znovu-dohrání Call of Duty nehrnul, ale po dohrání Medal of Honor a Vietcongu jsem ji dal šanci. A byla to paráda.

Jestli bych něco vytkl, tak absenci jakéhokoliv tmelícího příběhu. Místo filmečků jsou tu jen sestřihy z hry, pár dokumentárních záběrů a starých fotek. Ve hře se ujmete trojice různých hrdinů, kteří si plní své mise a ani se nikde nepotkají. Grafika je kupodivu stále slušná, Quake 3 engin byl změněn k nepoznání a hra díky tomu dokáže i nečekaně velkolepé scény.

A můžu říct, že jsem se toho, že ze mě hra bude dělat idiota bál zbytečně. Call of Duty 1 má totiž stále lékárničky, kam máte jít vidíte jen na kompasu, není tu nekonečný respawn ani checkpointy spouštějící očividný skript. Nemusíte jít stále vpřed aby se děj pohnul a dokonce je tu i pár sólových misí. Není to ani 100% koridor, ale narazíte ne nechvalně známé neviditelné zdi.

K nepřátelům ani zbraním není moc napsat, protože to funguje jak v Medal of Honor - zbraně máte 2+pistoli a sbíráte si je po padlých nepřátelích, nepřátelé jsou inteligentní, takže se kryjí, obchází Vás, hází granáty, přebíhají. A díky bohu jsou zranitelní jako obyčejní smrtelníci, pokud se dobře trefíte, jdou rychle dolů. A ještě podruhé poděkuji bohu, protože AI funguje nejen u nepřátel ale i u spolubojovníků, ani jednou se mi nestalo, že by se někde někdo zasekl. U zbraní zase platí že jsou tu různé obdoby historických pušek, samopalů a kulometů. V účinnosti jsem neviděl větší rozdíl, tudiž jsem volil to co čeho bylo nejvíce nábojů. Je tu samozřejmě míření přes pažbu, které se hodí na větší dálku, ale díky bohu na blízko se trefíte i s obyčejným zaměřovacím křížkem.

Co je na téhle hře ale parádní je vlastní náplň. Call of Duty je podobný jako Medal of Honor, ale mnohem velkolepější, inteznivnější, filmovější. Hned od začátku nabízí strhující akci, měnící se prostředí, úkoly i styl. Je tu 26 misí, které tvoří logické celky, ale v rámci nich se může stát cokoliv. Budete obsazovat vesničku, čistit ji, pak ji bránit před tanky a nakonec spěchat džípem mezi nepřátelskými pozicemi pro pomoc. Nechybí průzkum zámku, čištění obří elektrárny na přehradě, sniperské souboje, sestřelování letadel i obligátní kanály. První vrchol přichází při obraně mostu, kde se ze všech stran tlačí náckové, občas přijede i tank a musíte se udržet 5 minut. Když si myslíte že Vás nic nepřekvapí, hra Vás posadí do tanku a spolu s celou tankovou divizí čistíte nepřátelské tanky na ledových pláních a v ruinách města.

A samozřejmě nezapomenutelný Stalingrad, vrchol hry, který strká do kapsy i Omaha Beach z Medal of Honor. Davy vojáků valící se na kopec, často bez zbraní či nábojů, zato s politickými komisaři za zády, kteří střílí každého kdo chce ustoupit. Monumentální řežba, kde padají vojáci po desítkách je vrcholem 3D akcí té doby a myslím že ani o rok, dva později jsem nic takového neviděl. A jako bonus Vám hra na konci naservíruje neméně velkolepé dobývání Říšského sněmu, jehož dobytím defacto končí válka.

Zkrátka první Call of Duty nabízí zážitek srovnatelný se sledováním drahého velkofilmu, kde všechno funguje. Intenzivní akce, měnící se mise, prostředí i úkoly a pár naprostých herních vrcholů. Jedinou chybou je herní doba - v pět odpoledne jsem to zapnul, v jedenáct večer bylo dohráno. Ale pokud jsem se celých 6 hodin skvěle bavil, není to tak hrozná chyba. Pro mě 3D akce roku 2003.

Zatímco jednička Vietcongu udělala díru do světa, dvojka je braná jako strašný průser a tak si zase zahraju na ďáblova advokáta a budu tvrdit, že to tak hrozné není.

Příběhově je to nastejno jak v prvním díle - prostě parta vojáků a jejich mise při boji proti Vietcongu, přičemž je doprovázen i nějakými nezajímavými animacemi. Někde po cestě se ale ztratila veškerá atmosféra prvního dílu, veškerý pocit zbytečnosti Vašeho snažení a také zajímavé charaktery. Místo nich jsou tu paňácové, jejichž jména si už teď nepamatuju. Zůstala vulgarita a peprné nadávky a autoři to ozvláštnili i jednou šlapkou na začátku, celkem zbytečně.

Graficky to není žádný zázrak, ale ani průšvih, grafika šla trošku nahoru, samozřejmě špička roku 2005 jako Quake 4 byla úplně jinde, ale lokace jsou vymodelovány slušně.

Jinak tvůrci čerpali z prvního dílu jak se dalo. Takže tu je opět komando které se dá ovládat (mnohem jednodušeji) s medikem a ženistou. Nechybí tu lékárničky, zbraně zůstaly prakticky totožné, ale zmizelo sbírání vtipných intelů od nepřátel i obírání jejich mrtvol. Rovněž i nepřátelé jsou totožní, prostě kongové, kteří se umí slušně krýt, přebíhat, rozprchnout se při hození granátu či čekat připraveni za dveřmi.

Největším průšvihem je pro většinu lidí zásadní změna a to přesun z džungle do města. Ona ta džungle byla vymodelována v jedničce skvěle, ztratili jste se raz dva a tak nějak to mělo atmosféru těch válečných film o Vietnamu. Tady se celý děj odehrává ve městě a stává se z toho obyčejná střílečka, celkem dost koridorová.

Jenže jako taková mě zkrátka bavila. Budete dobývat domy, čistit ulice dům od domu, občas hledat okliku a bojovat se všudypřítomnými ťamany. Ti se skrývají v oknech, na střechách, občas za dveřmi, takže Vám občas cestu vyčistí tank, jindy musíte obsadit nějakou statickou zbraň a zažijete i zajímavou jízdu lodí. Vše končí naprosto parádním dobýváním císařského paláce, takhle si představuji skvělou poslední misi 3D akce. Boje ve městě jsou možná trošku lehčí než v džungli, ale i tak je to občas záhul.

Hlavním průšvihem tak zůstává délka hry, protože 13 misí dohrajete zhruba za 6 hodin, navíc tři z té třináctky jsou pouze povídací. Mise jsou mnohem kratší než v jedničce a zajímavý "datadisk" tj. kampaň za Vietcong skončí po hodině dříve než pořádně začne.

Resumé? Druhý díl je brutálně zkrácený, mise jsou krátké bez nějakých zajímavých úkolů, všechno je zjednodušené a změnou prostředí přišla hra o atmosféru. Zkrátka městská akce, která nemá s jedničkou skoro nic společného a vznikla evidentně pro prachy... jenže ta samotná akce mě bavila na výbornou a o to v 3D akcích jde hlavně.

Vietcong je bezesporu legendární česká hra. Možná první opravdová česká 3D akce, pokud nepočítám "simulace" jako Operace Flashpoint nebo Hidden and Dangerous. Navíc vyšla v roce 2003, kdy se vyrojilo kolem 14-16 známějších 3D akcí a ve veliké konkurenci vůbec neudělala ostudu. Jen ji sráží pár chybiček.

O příběhu není moc co napsat, prostě sledujete rok života ve Vietnamu jednoho seržanta a kluků z jeho čety. Dá se říct, že tvůrci moc dobře věděli do čeho jdou, měli nakoukáno (Četa) a tak nechybí parádní atmosféra. Ať už jsou méně známé, ale chytlavé rockové fláky 60. let, pekelná džungle, různé vrtulníky na každém kroku, nebo zbytečnost a nesmyslnost celé války. Zatímco ve většině 3D akcí ve finále zabijete bosse a zachráníte svět, tady i přes dílčí úspěchy nakonec končíte zoufalou a marnou obranou vlastní základny.

Atmosféře pomáhá i spousta dalších věcí, jako například to hlavní hrdina rozhodně nedrží hubu a rozhodně se nestydí mluvit sprostě. Kurvama, zrmdama a prdelema se to jen hemží. Pozadu nezůstávají ani ostatní borci z jednotky a ani s nějakou politickou korektností si hra neláme hlavu a tak se Vietnamci a komouši dočkají pár moc hezkých výrazů. Celé pozadí pak výborně dokreslují deník hrdiny, spousta detailů o zbraních či pozadí celé války a brífingy a debrífingy.

Graficky už to zas takový zázrak není, ale tak co chcete vymyslet na džungli. I přes zdánlivě jednotvárné prostředí se autoři snažili a tak procházíte bažiny, říčky, různé vesničky, občas narazíte na chrám a pokaždé ta džungle vypadá trošku jinak.

Samotná hratelnost Vás usadí do židle dá pocit skutečného pekla. Vietnamci jsou v džungli schovaní, útočí ze všech stran, občas narazíte na pěkně nechutné pasti a brzy Vám dojde, že potřebujete tým. A tady funguje co nefungovalo v Medal of Honor: Pacific Assault. Lékař Vás vždy (bez keců) vyléčí, radista Vás spojí s velitelem, kterému realisticky hlásíte většinu změn. Ženista doplní náboje a stopař je základ. Zapomeňte na questovou šipku či byť jen kompas s cílem. Bez stopaře občas nemáte ponětí, kam jít, protože toto rozhodně není koridor a nebýt stopaře, bloudil bych tam ještě teď.

Bohužel tady přichází i obrovská slabina - umělá inteligence těžce hapruje. Tým se umí zaseknout, stopař se občas odmítá hnout a nějakou záhadou se častokrát tým ztratí při přestřelce a pak se najednou objeví až je po všem. Dlužno dodat, že v jiných případech mi dost pomohli.

Mise jsou obrovské, občas něco dobýváte, občas bráníte, někdy něco ničíte, zachraňujete vesničany a ke konci se vždy modlíte za záchranný vrtulník :) Jako zpestření si sednete někdy za volant auta a jindy za těžký kulomet vrtulníku, což funguje bezchybně. A samostatnou kapitolou jsou tunely, které navštívíte dvakrát je to zážitek. Klaustrofobní prostředí bez světla, přestřelky bez možnosti pohybu, obrovská bludiště a úžas (i hrdinův) co všechno ti kongové do tunelů natahali.

Nepřátelé jsou pochopitelně pouze příslušníci Vietcongu a Severovietnamské armády. Není jich zas moc, příliš nevydrží, ale zato jsou rozesetí v džungli, málokdy vidíte odkud střílí a pokud Vás překvapí, udělají s Vámi krátký proces. I pokud hrajete na lehčí obtížnost, když do Vás někdo šíje, tak se zpomalí pohyb a zhorší míření - parádní nápad!

No a zbraně. Vzhledem k otevřeným prostorům a tomu že většinou nepřítele moc nevidíte jsem oželel pušky, brokovnice a sniperku a místo toho používal různé samopaly či kulomety. Tady platí že čím větší zásobník a průraznost tím lepší. Zbraní je přehršel a jsou podle skutečných modelů. Z každého zabitého soudruha něco vypadne, spolu s příslušnými náboji a není problém v misi měnit. Můžete mít teda jen pistoli a těžší zbraň, což mi ale nijak nevadilo. Zbraň Vašeho srdce si samozřejmě můžete zvolit už na začátku ve zbrojnici, což je další fajn nápad. Míření funguje tak napůl, zblízka trefíte bez problémů, na dálku se vyplatí mířit přes mířidla, což opravdu zlepšuje šance trefit.

Zkrátka Vietcong rozhodně neudělal ostudu a je jednou z těch nejlepších 3D akcí roku 2003. Sice už s fádnější grafikou a víceméně stále stejným prostředím, ale iluzi pekla a nesmyslnosti celé války zachycuje dokonale.
PS: A samozřejmě dabing je vynikající!

Druhý díl Medal of Honor mě v hlavě moc neutkvěl, snad jen tím že mě to nebavilo. Není divu, druhý díl je průser jak prase, ve kterém tvůrci vyhodili všechno zajímavé z jedničky a přidali absolutně dementní snahu o realismus.

Přitom příběhově by to nebylo špatné. Jsou tu filmové sekvence střídané s dokumentárními scénami, čtveřice hlavních hrdinů s Vámi jde celou hrou. Je to sice klišé (všechny ty řeči o bratrství, vtípky, ukazování fotek milé) a kýč (americká vlajka na konci!) a hojně si to půjčuje s Pearl Harbour i Bratrstva neohrožených, ale čert to vem. Horší je, že narozdíl od jedničky v podstatě o nic nejde, prostě dobýváte nějaké bezejmenné ostrůvky uprostřed ničeho.

Graficky je to už horší. Ani jednička nebyla úplně zázrak, dvojka vypadá víceméně stejně a v konkurenci dalších 3D akcí roku 2004 vypadá jak chudý příbuzný.

Velkým průserem je samotná hratelnost. Ale začnu pozitivně tím co se mi líbilo. Neustále máte po ruce jednotku ve které je medik, který Vás párkrát za misi uzdraví a když máte štěstí tak i vyléčí. Členové jednotky můžou být zraněni, ale medik je dá dokupy, takže se o ně díkybohu nemusíte starat. Jednotka má občas světlé, občas horší chvilky, ale většinou se o sebe postará a nemáte pocit, že celou vesnici čistíte sami.

A moc se mi líbil nápad se skrytými úkoly a hrdinskými činy, na základě čehož Vám přibývají medaile a památeční předměty, o to více mě naštvalo, že celá mise Guadalcanal je zabugovaná a z 8 splněných vedlejších úkolů se započtou tři.

Horší je samotné prostředí, většinou jdete pořád tou samou džunglí, kterou střídají chatrče a ve finále se podíváte pro změny mezi zákopy a ruiny. Ani stopa po rozmanitosti prostředí jedničky či nedejbože zajímavých úkolech, z 99% budete prostě ničit.

A naprosto zásadní průser je samotná akce, kterou zabíjí nedomrlý pokus o realismus. Takže unesete jen dvě zbraně a když si tvůrci usmyslí, tak strávíte půlku jedné celé kampaně s naprosto nepoužitelnou puškou. Většina zbraní má hned pryč zásobník, ale nepřátel je hodně a zatímco NEKONEČNĚ dlouho přebíjíte, vrhnou se na Vás japončíci ze všech stran s bajenoty.

A především netrefíte ani vrata od stodoly! Než se dostanete stabilně k samopalům, budu se Vám stávat, že zaměříte puškou nepřítele, budete ho mít v kříži, vystřelíte a nic. Když už jsem netrefoval pomalu ani na dva kroky, popadlo mě zoufalství a začal jsem likvidovat nepřátele bajonetem. Nefungují ani ostatní věci - zaměřování přes hledí Vám zakryje zbraní půlku výhledu, stacionární zbraně jsou ještě nepřesnější než ty obyčejné a navíc se při palbě bůhvíproč rozostřuje obraz. Navíc nepřátel je opravdu hodně, zhusta se respawnují, v džungli nejsou většinou ani pořádně vidět a tak místo na své schopnosti budete často spoléhat na jednotku a hlavně na medika.

Aby to nebyla nuda, tak první mise (útěk z Pearl Harboru) je jiná, ale je to totální chaos, navíc jeden z vedlejších úkolů je sestřelit 60 Zer (a realismus dostává pěknou sadu). A pak si pro změnu vyzkoušíte pilotování letadla (jako mariňák, realismus je definitivně v prdeli), se kterým máte třeba potopit křižník a letadlovou loď. Špatně se to ovládá a se 4 bombami a torpédem se mi to ne a ne podařit a tak sem si asi po 100 pokusech odletěl do dáli a začal pálit kulometem, aby zničil otravné věžičky - a najednou asi po minutě je loď v plamenech!! Chachá, prej realismus.

V druhé půlce se dostanete k samopalům a ke konci to zaměřování nějak zázračně začalo fungovat (nebo jsem si zvykl), takže mise na Guadalcanalu a hlavně celá poslední brutální řežba na Tarawě mě celkem bavily. Ovšem i přes pár zajímavostí je dvojka jen slabým odvarem prvního dílu s naprosto nefuknčním bojem.

Nejsem zrovna úplně fanda her z druhé světové a tak jsem se znovudohráním Medal of Honor docela otálel. Ale klasické 3D akce už mi pomalu dochází a tak volba padla na tuto hru.

Medal of Honor byla v roce 2002 veliká událost. Nebyl to komplexní válečný simulátor, stále se jednalo jen o tradiční 3D akci s poměrně koridorovou hratelností, ale iluze byla dokonalá. Spousta možností, spolubojovníci, navazující mise, pocit že jste tam jako jeden z mnoha. Příběh tentokrát rozebírat nebudu, protože prostě není. V šesti kampaních máte vždy nějakou dějovou linku uvedenou brífingem, je tu krátké intro, žádné outro a jeden hrdina poručík Mike Powell. Toť vše, nicméně myslím že to i docela stačí.

Grafika mi po dohrávání novějších her už tak skvělá nepřišla, řekl bych třeba NOLF 2 ze stejného roku vypadal o fous líp, i tak to vypadá stále slušně a většina prostředí je vyobrazena přesně tak jak by měla být.

Důležitá je ale hratelnost, která je parádní. V rámci každé kampaně máte spoustu misí, které plynule navazují a ve kterých si vyzkoušíte válku ze všech stran. Budete bloudit lesy, infiltrovat základny, procházet opuštěná stavení i rozbořená městečka. V jedné z misí projdete ruinami plných sniperů, abyste o něco později nasedli do tanku a triumfálně likvidovali domy plné vojáků i nepřátelskou těžkou techniku. Nechybí stealth mise, bude krást dokumenty, sabotovat zařízení, vyhazovat do vzduchu tanky i celé budovy, zachraňovat zajatce či starat se o spolubojovníky. Komu by to bylo málo, může se pokusit o získání některé z 8 medailí, většinou za to že splníte něco nad rámec povinností.

A pak je tu nezapomenutelný herní vrchol, který bohužel přichází už v 3. misi - invaze na Omaha Beach. Výsadkové čluny blížící se k pláži, ostnaté dráty, kulometná hnízda, spojenci padající po desítkách a pocit neskutečného štěstí, když se konečně z toho pekla dostanete. Prostě Zachraňte vojína Ryana jsme si v roce 2002 mohli vyzkoušet na vlastní kůži a v té době to byl neskutečný zážitek.

Vzhledem k zasazení hry jsou nepřátelé jen skopčáci, kteří se umí krýt, spolupracovat, občas hodí granát a mají zatraceně přesnou mušku. A hlavně moc krásně hulákají v němčině. Na jejich likvidaci využijete jednu z 5-6 zbraní a autoři na to šli lišácky. Základem je pistole, puška, lehký a těžký samopal a granáty, ale v každé misi jsou zbraně trochu jiné. Pistole může být s tlumičem (paradoxně nejsilnější zbraň ve hře), puška normální či odstřelovací, samopaly máte také pokaždé jiné. Občas dostanete i raketomet na likvidaci tanků či brokovnici na čistku německého stavení. Zbraně jsou přesné, příliš nekopou, skopčáci něco sice vydrží, ale ne zas příliš, zkrátka boje jsou ideální, vyvážené, ani přiliš lehké ani těžké - což ovšem neplatí pro boj se snipery, tady jsem tvůrce trošku proklínal.

Shrnutí: I přesto, že válečné hry moc nemusím, u Medal of Honor jsem se ani na chvíli nenudil, mise a úkoly v nich jsou různorodé, boje intenzivní ale férové a Omaha Beach nezapomenutelná. Vzhledem k tomu, že tady vznikl v podstatě nový žánr, troufám si říct, že jde o 3D akci roku 2002.

Portal 2 jsem si pochopitelně ujít nenechal a překvapilo mě, že na předpotopní šunce co mám šlape bez problémů hra z roku 2011. Portal 2 je ve všech ohledech dopilovanější, vymazlenější a zábavnější než první díl.

Už samotný příběh stojí tentokrát za to. Chell se probouzí po mnoha letech spánku, celá Aperture je v troskách, mnohé místnosti jsou později dostavovány za pochodu. K útěku ji pomáhá přitroublý robůtek Wheatly, kterému se hned na začátku podaří probudit Glados a začíná klasika. Testovací místnosti komentované sžíravými, sarkasticky jedovatými notně pomstychtivé Glados. A pak přijde zvrat jak blázen kdy se k moci dostává Wheatly, kterému nechybí Gladosiny ambice, ale zato postrádá její schopnosti. Glados je redukována na bramborovou baterku a stává se nedobrovolně Chelliným spojence. Nechybí tentokrát ani představení zakladatele firmy Cave Johnsona, odhalení minulosti Glados i Wheatlyho a celé je to zakončené parádním finále, které příběh opravdu uzavírá a úžasnou scénkou se zpívajícími roboty. Možná jeden z nejpamětihodnějších konců hry, co znám.

Graficky se toho moc nezměnilo, ale je vidět, že tvůrci nemají problém se zobrazováním rozsáhlých komplexů a areálů a všechno to vypadá zatraceně dobře.

A hratelnost? Vynikající. Zhruba půlku času strávíte v testovacích komorách a půlku času budete procházet různé zapadlé části Aperture. Hra je odhadem asi 2-3x delší než první díl, zabralo mě to dohrát většinu dne a nabízí kromě starých známých věcí i spoustu novinek. Světelné mosty, silové tunely, katapulty, lasery které lze směrovat pomocí odkláněcích kostek. A především gely s těmi si užijete zábavu. Modrý slouží ke skákání, červený k rozbíhání, bílý pak k obarvení ploch, na kterých původně portál nešel vytvořit.

Přiznám se, že narozdíl od prvního dílu tady mozek dostává zabrat, často ani netušíte co vlastně tvůrci po Vás chtějí, kam jít, ale na drtivou většinu hádanek jsem přišel sám. Jen asi 2-3x jsem mrknul pro inspiraci do návodu :) Díky množství nových prvků je to občas makačka to všechno zkombinovat, občas potřebujete i šikovné prsty někam doskočit, ale většina věcí se řeší hlavou a nikoliv reflexy.

Každopádně druhý díl je něco jako Terminátor 2 vs. Terminátor. Jednička je skvělá, ale dvojka je dokonalá.

PS: Docela by mě zajímalo propojení světa Portalu s Half Life, pár odkazů nechybí i tady. Škoda že na to tvůrci kašlou.

Portal jsem si dal na oddech od všech stříleček a s ohledem na odkazy v Half Life 2. Řekl bych ač jsem v roce 2007 dohrál jen pár adventur a jeden díl Tomb Raidera, Portal byl určitě jednou z nejdůležitějších her roku.

K příběhu tu není moc co napsat, mlčenlivá Chell se probouzí v supermoderní laboratoři, kde splnit 19 testovacích místností za pomocí portal gunu a poté co se slíbený dortík nekoná se snaží najít Glados, umělou inteligenci, která za vším stojí. Celou hrou Vás tak provází ironický, sarkasticky-vražedný humor Glados a toť vše. Je to něco jako film Kostka, netušíte kde, proč a za jakým účelem zde hrdinka je, ale bohatě to stačí.

Grafika je podobná Half-Life 2, s tím že nablýskané laboratoře zpočátku střídají různé údržbářské místnosti v druhé půlce a je na co koukat.

Hlavní je ale hratelnost. Ovládá se to vše jako 3D akce, skáčete, krčíte se, chodíte pomocí WASD a myši, ale místo zbraní máte portal gun. Jedno tlačítko je modrý portál, druhý oranžový a portály se dá procházet oboustranně a hledat cestu dál. Toť vše, v jednoduchosti je síla. Samozřejmě tak úplně jednoduché to není, protože občas musíte navést elektrickou jiskru do zdroje, dostat se k zatěžující kostce, na některých prostředích portál nevytvoříte a někde musíte využít gravitační zrychlení vyvolané větším pádem. A ještě proti Vám občas stojí roboti se zpěvným hláskem, kteří se dají pomocí portálu snadno likvidovat.

Překvapilo mě, že je to o dost jednodušší než druhý díl. Hádanky jsou ze začátku primitivní, později přituhne, ale nic na co by se nedalo přijít. Ani těch možností co byly ve dvojce tu tolik není. Ale to není výtka, i tak je jednička v podstatě dokonalá, jen ji dohrajete za pár hodin, ani se nenadějete a je tu konec. Potěšila písnička Still Alive na konci, potěšilo pár odkazů od Glados na dění venku (ve světě Half Life) a celkově si myslím, že hra s takovým geniálním nápadem o moc více nepotřebuje.