Adventurní bída dosahovala na přelomu tisíciletí vrcholu, v roce 1999 mám ve svém seznamu poskládaném z recenzí pouhých 11 adventur, z toho 4 české. Když se podívám, tak Gabriel Knight 3 patří spolu s Atlantis 2 a Discworld Noir k těm snad jediným známým. Žádnou z her jsem doteď nehrál, včetně třetího Gabriela.

Ten šel bohužel s dobou a tak je v jakém pseudo 3D a nabízí naprosto otřesné ovládání. Pokud jsem nadával na čtvrtý Monkey Island, tohle je ještě horší. Pohybujete se myší, ale kamera zůstává stát na místě a musíte ji ručně!!! ovládat. S kamerou se dá kouzlit hned třemi způsoby a je to k vzteku. Nakonec si zvyknete ale... 3D grafika i přes vyšší rozlíšení je přinejlepším průměrná, atmosféru má tak maximálně závěrečný chrám. Když si to srovnám třeba s čtvrtým Tomb Raiderem ze stejného roku tak prostě ne. K dovršení všeho jsou tu opravdu ošklivé animace.

Jak dopadl příběh? No nemůžu popřít jisté zklamání. Oproti fantastické hloubce jedničky a hlavně dvojky se většinu hry kloužete hezky po povrchu. Gabriel přijíždí do malé vesničky vypátrat kdo stojí za únosem syna jednoho prince, ve kterém mají mít prsty upíři. V malém hotýlku se setkává překvapivě s Moselym z jedničky, záhy přijíždí i Grace a kromě nich je tu pár zajímavých postav. Sexy průvodkyně, jeden muslim, podivný kněz, historik, namyšlení americký turista, italský šupák a dvojice dam. Ti všichni přijeli hledat poklad, kterým má být podle všeho Svatý grál a každý do jednoho něco skrývá. A na Gabrielovi i Grace je rozmotat všechny nitky, vyhrabat co nejvíce špíny a odhalit kdo je kdo i co je pokladem. Příběh se šíleně ale opravdu šíleně pomalu rozjíždí, většinu hry sbíráte povrchní informace a nic se neděje a až ke konci to začne houstnout. Templáři, Převorství Sionské, svobodní zednáři, dědicové Ježíše Krista. Finální smršť odhalení mě zarazila do židle, ale stejně si nemůžu pomoc, je to jako pustit si po Mlčení jehňátek Hanibala nebo Červeného draka. Moc tomu nepomáhá ani to, že Gabriel se z přemýšlivého chlápka ze dvojky proměnil na hláškujícího baliče že s nedospělým přístupem k ženám, který se s Grace sice vyspí, ale nakonec ji svou blbostí nechá odejít.

No a nejvíce se změnila hratelnost. Sierra chtěla dokázat, že umí ještě pořád brutálně obtížnou hru. Takže se celá hra opět odehrává v časových blocích. Máte tři dny a v každém zhruba 5-7 bloků. A v těch blocích musíte stihnout co nejvíce věcí. Některé jsou podstatné pro příběh, jiné záleží na Vás. Jenže u většiny těch nepovinných nemáte ani ponětí, že máte někde být a něco slyšet/vidět. A hra je toho plná - budete odposlouchávat lidi, sledovat lidi i jejich vozidla, sbírat poznávací značky i otisky, krást přeměty a konfrontovat lidi. Zní to parádně, jen se toho spousta dá přehlídnout a pak budete mít z příběhu guláš. Některé akce jsou časované, díky kameře a grafice můžete přehlédnout spoustu stop (například od pneumatik). Navíc je tu Sidney, geniální noťas, který slouží k porovnávání stop, faktů a především luštění obrovského megapuzzlu kde se vlastně skrývá hrobka s vytouženým pokladem. Takže jsem v půlce tápání vyměkl, hru rozehrál znovu tentokrát s vytištěným full point listem a nestačil jsem zírat, co všechno jsem přehlídl. Musím uznat, že bez návodu bych třeba ten 9 stranný puzzle s mapou nikdy nerozluštil a hru dohrával asi měsíc.

Stejně tak ale musím uznat, že když člověk ví co a kde má dělat, je to naprosto parádní záležitost, hra je obrovská, ono sbírání stop, důkazů a práce se Sidney začne být zábavné a člověk vidí kolik možností hra nabízí. Jen abych je ocenil bych musel nejspíše sám být geniální detektiv a archeolog.

V půlce 90. let přišla nová, slepá větev adventur - FMV interaktivní filmy. Hnusné filmečky v malém okýnku, nulová hratelnost, mizerné herecké výkony, prostě sračky, které byly oprávněně kritizovány nejen ve Score. Ovšem i tady se objevilo pár výjimek, kdy se filmové zpracování potkalo se skvostnou hrou a Gabriel Knight 2 je jednou z nich. Dvojku jsem chtěl hrát od momentu, kdy jsem si přečetl recenzi ve Score, ale vzhledem k absenci titulků jsem si ji prvně zahrál teprve před pár lety, kdy vznikl patch.

Jak se dvojka hraje? Parádně! Tvůrci zjednodušili ovládání na maximum, takže máte jeden kurzor, pod kterým se navíc aktivní místa hlásí, pokud kurzorem na něco kliknete co jde prohlídnout, hlavní postava si to prohlídne, pokud to jde sebrat, sebere to. Oproti jedničce tedy 100% zlepšení, navíc stejně jako v prvním díle je většina hratelnosti založená na logice, spoustě rozhovorů a výslechů a minimu interakcí s předměty. Pravda, ke konci si i zaadventuříte v klasickém slova smyslu, občas přijde špek (použití kukaček na strom), ale jinak je hratelnost pohodová. Hra je rozdělená od 6 kapitol a pokud v dané kapitole nesplníte vše co je potřeba, nepustí Vás dál. Pořádně přituhne až ve finálním podzemním labyrintu při souboji vlkodlaků, tady jsem fakt vyzuřil, než se mi to konečně povedlo

A jak to dnes vypadá? No rozlíšení filmečků a lokací už dnes není nic moc, ale koukat se na to dá bez problémů. Pokaždé stojíte v nějaké fotografii určitého místa a interkací se spustí filmeček s danou činností.

To nejdůležitější je ale samotný příběh a tady se Sieře, resp. Jane Jensen povedlo něco neskutečného. Gabriel Knight se po událostech z jedničky přestěhoval na svůj nový zámek v Německu, kde se jednoho dne objeví vesničané s žádostí o pomoc. V okolí prý řádí vlkodlak, oficiální vysvětlení úřadů je pár uprchlých vlků ze zoo. Gabriel který si není jistý ani svou novou úlohou Lovce Stínů, ani tím, zda vůbec na vlkodlaky věří se zdráhavě pouští do pátrání, o něco později přijíždí Grace, za kterou odehrajete poctivě půlku hry a začíná své vyšetřování.

A je to jak sledovat nejlepší hollywoodské filmy. Gabriela jeho pátrání zavádí k elitnímu loveckému klubu, kterému vévodí nenávistný baron von Zell a především úchatně charismatický baron von Glover. Setkává se s všehoschopným právníkem, zupáckým policajtem a odhaluje tajemství klubu. Grace oproti tomu začíná pátrání v historii a tady to teprve dostává grády. Pátrání se dotýká tajemného Černého vlka, který se objevuje napříč staletími či historických postav Ludvíka II. Bavorského a Richarda Wagnera. Grace se projde několika zámky, doví se (a hráč s ní) spoustu fascinujících informací z historie a kupodivu většina z nich není vycucaná z prstu. Jestliže jednička šla do hloubky, dvojka jde ještě mnohem dál a přiznám se, že jsem možná nic podobného v adventurním žánru nikdy nehrál.

Pátrání se prolínají, obě hlavní postavy jsou navíc plnokrevné bytosti - Gabriel je stále trošku přezíravý frajírek kterému pomalu dochází jeho odpovědnost, Grace je trošku arogantní a hysterická a odmítá si připustit své city k němu. To vše je podpořeno celkem slušnými hereckými výkony (ač se tvůrci nevyhnuli jistým stereotypům o Němcích), dá se říct že představitel hlavního hrdinu hraje dokonce naprosto fantasticky - v okamžiku kdy je hrůzou bez sebe, zuří, nebo na konci opět ztratí někoho, koho měl docela rádjsem mu věřil na 100%.

Zkrátka Gabriel Knight 2 je naprostým skvostem kde se logická hratelnost potkává s povedeným filmovým zpracováním a fantastickým příběhem plným detailů a historických souvislostí.

Gabriel Knight je adventurou, která se mě vlastně nikdy příliš nelíbila. Dohrál jsem ji víckrát, ale nikdy jsem k ní nijak nepřilnul a až teď po mnoha letech vidím její kvality.

Začnu tím co mi vadí a to je grafika. Je ručně kreslená, není ošklivá, ale je chvílemi zoufale rozplizlá, jako u většiny adventur z té doby. A mám ten silný pocit, že podobně nedetailně vypadala i v těch dávných dobách 14-15 palcových CRT monitorů. Na druhou stranu grafická stránka zahrnuje i poměrně povedené portréty postavy, animované sny a příběhové komixy, které vypadají slušně. Z technické stránky musím ještě vyzdvihnout dabing, protože jména jako Tim Curry nebo Mark Hamill jsou více než slušná na adventuru z roku 1993.

Co se týče hratelnosti, je to veliký krok stranou na adventuru od Sierry. Žádné dead endy, časové limity, šílené kombinace či nesmyslné hádanky. Hra je rozdělená do 10 dnů, v každé ze dnů můžete projít zhruba desítku lokací ve městě, prokecat postavy ohledně témat, které neustále přibývají a získávat další a další stopy. Občas je potřeba něco někde použít, ale většinou takovým způsobem, který je logický a hned Vás napadne. Lokace k průzkumu postupně ubývají jak ztrácí smysl v příběhu, podíváte se kromě města i do Německa nebo do Afriky. Celý systém hraní, založený na dialozích (mimochodem skvělých) mi připomenul modernější adventury v čele s Poslem smrti. Samozřejmě je to stále Sierra, takže nechybí bodový systém, občas brutální puzzle (voodoo kód na hřbitově, bubny) a občas je potřeba rychlá akce (mumie). Na několika místech se dá umřít a je to vcelku krvavé :) Co mi přišlo zbytečné bylo množství ikonek, které se většinou stejně nepoužijí, když by na vše stačilo jediné USE.

Hlavní devizou hry je ale fantastický příběh. Gabriel Knight je cynický kurevník a neúspěšný spisovatel, který pro novou knihu získává informace o nedávných voodoo vraždách v New Orleans. Kamarádí se s detektivem Moselym, marně se snaží sbalit svou asistentku Grace a životem prochází s lehkostí. Během 10 dní se vše změní. Při pátrání po voodoo sektě, která má prsty ve všem co se děje ve městě půjde o život, nechybí veliká láska s tragickým koncem, nečekaná úmrtí (mrtvol není moc, ale stačí to) i odhalování vlastní minulosti. Gabrielovi předci jsou tzv. Lovci stínů a vypadá to, že jeho osudem je pokračovat v této cestě. Během hry se hrdina mění, dovíte se spoustu věcí o voodoo a jeho původu i o historii New Orleans. Na závěr Vás čeká rozhodnutí zda zkusit zachráni Malii posedlou duchem nebo ji zabít a ani jedno z řešení nepřinese vytoužený happy end

Dá se říct, že hloubka příběhu, detaily, celková atmosféra podpořená vynikajícími postavami i dialogy by klidně vystačily na parádní film, ostatně mě při hraní napadaly filmy jako Angel Heart nebo Had a duha. Podpořené slušnou hratelností to kazí opravdu trochu jen ta rozplizlá grafika.

Čtvrtý díl je moje premiéra, při dřívějším hraní jsem tuhle hru nedokázal nikdy sehnat. Čtverka vyšla v roce 2000, kdy klasické adventury málem vymřely, místo desítek titulů, které vznikaly v půlce devadesátých let mám vypsaných za ten rok celých 8! titulů, včetně dvou českých. Žánr experimentoval s 3D, různými pseudodoplňky a že není mrtvý dokázal v té době snad jen legendární Longest Journey.

Escape from Monkey Island podle toho vypadá. První co Vás naštve je naprosto PŘÍŠERNÉ ovládání. Nechápu koho to napadlo, že místo tradiční myši se bude hrdina ovládat šipkami a jednotlivé akce půjdou vyvolat tlačítky. A tak tu pomocí U používáte předměty, P je berete, E prozkoumává, I vyvolává intentář. Kombinace předmětů v inventáři je za trest, stejně tak samotný pohyb. Zapomeňte na odladěné ovládání ala třeba Tomb Raider, hrdina si dělá co chce, neustále se otáčí a když jdete někam, kam nechce, odejde pryč. V jedné pasáži mi zarputile odmítal sejít na pláž a místo toho přešlapoval na místě. Grrr!

Pokud si zvyknete na ovládání, je tu grafika. Malebná, barvičková, kýčovitá a tak přeplácaná, že stylem připomíná různé Banjo-Kazoie či podobné hry z Nintendo 64. Neříkám, že grafika je špatná, jen mi moc nesedla.

Pod tím vším je to kupodivu stále celkem poctivá adventura. Opět je tu několik ostrovů, spousta kombinací, předmětů, také spousta lidí na prokecnutí. Bez návodu a trpělivým zkoušením se dá na spoustu věcí přijít, jenže hra nehraje fér a tak dříve nebo zakysnete. Proč? Protože je tu spousta předmětů co nemají využití, spousta aktivních míst, které svádí k tomu, že zde něco udělat, ale do konce hry jsou k ničemu. V jedné chvíli jsem asi z 10 orgánů sestavil monstrozitu, který mi trčela do konce hry v inventáři a k ničemu nebyla. Pak jsou tu jasné věci, které nejdou Důkaz nevěry jedné z postav musíte chytit do ruky a prohlídnout, jinak se nedá použít. Nebo koho by napadlo, že ve škole musí ne vyhrát, ale prohrát?. A nebo i bugy kokos na Hermana zafungoval až na potřetí.

A i samotný příběh je těžce přeplácaný a smrdí nastavovanou kaší. Ano vrací se staré známé postavy (samozřejmě Stan, Voodoo Lady, Murray) i postavy dávno neviděné, je to stále celkem vtipné (růžová loď, titulování hrdiny pan Marley), ale v druhé půlce tomu dochází dech. Zatímco Lucree Island s pátráním po zloději je skvělý, Jambalaya ala turistický ráj a kritika komerce je trapnost na n-tou. Na Monkey Islandu jsou skvělé puzzle, ale i naprosto šílený Monkey Kombat, kterým končí i finále.

Jinak příběh je o tom, že nějaký australský dobrák skupuje veškeré nemovitosti, aby vyhnal piráty a dostal do Karibiku turisty, do toho je tu nový kandidát na guvernéra Charles L. Charles (jeho pravá totožnost je "velkým" překvapením), pátrání po ultimátní urážce, jedno naprosto šílené odhalení identity Hermana Toothroota atd.. A až budete bojovat v obřím opičím robotovi s obří sochou LeChucka pomocí opičích skřeků a kung-fu, budete si už nejspíše ťukat na čelo. Navíc koho by napadlo, že nemáte vyhrát, ale remizovat?. Zkrátka slátanina.

I přes otřesné ovládání, z prstu vycucaný příběh a pár neférových záležitostí se jinak herně jedná stále o docela slušnou adventuru. Jen třeba takovému Longest Journey ze stejného roku se neblíží ani z rychlíku.

Třetí díl Monkey Island vyšel v roce 1997, tedy v době, kdy zlaté období adventur pomalu končilo a úpřimně většinu z těch co vyšly toho roku jsem nikdy nehrál. Snad jen druhý Broken Sword a první Atlantis. Nemám tedy moc s čím srovnávat, nicméně myslím že trojka nedělá předchozím dílům rozhodně ostudu.

Lucasové dali třetímu dílu cartoonový grafický kabátek, takže většina lokací vypadá trošku komixově, ale grafika je pěkná, roztomilá a dá se na ni bez problémů koukat i dnes. Kromě toho je tu spousta animací, kde už trošku vázne rozlíšení, ale čert to vem.

Po příběhové stránce se toho moc nezměnilo. Guybrush přijíždí na pouťovém autíčku doprostřed bitvy mezi Elaine a LeChuckem. Poté co se mu podaří opět LeChucka zlikvidovat, požádá Elaine o ruku, ale věnuje ji prokletý prsten, který ji promění v zlatou sochu (kterou navíc někdo obratem čmajzne). A tak se v šesti kapitolách vydáváme za její záchranou a opětovnou likvidací nezničitelného LeChucka. Upřimně, autoři se snažili jakžtakž vysvětlit poklad Big Whoop, zábavný park i podivný konec dvojky, ale moc se jim to nepovedlo, konec, resp. poslední dvě kapitoly jsou brutálně utnuté a likvidace LeChucka je dost trapná. Aspoň se konečně dočkáme svatby

Druhá mírná výtka je mírná recyklace. Opět nás čekají dva obrovské ostrovy na průzkum, opět je tu shánění lodi, mapy a posádky (která se stejně jako v prvním díle vzbouří), vrací se souboje na meče a shánění urážek. Nechybí spousta starých postav - voodoo kněžka žijící ve třetí bažině, Wally, Stan který je stále zavřený v rakvi a prodává pojistky. Nejlepší je ale tentokrát mluvící lebka Murray, toužící ovládnout svět :) Co se týče humoru, ten je sice stále parádní, bavit se budete od začátku až do konce ale na můj vkus je tu příliš narážek na budoucnost a vůbec takového toho pomrkávání že je to je jen hra. Což se mi nelíbí, první dva díly se obešly bez toho.

A jak se to vlastně hraje? Inu víceméně pořád stejně. Na ostrově se pohybujete mezi lokacemi, objevil se dvojklik na rychlý přesun, pravým tlačítkem otevíráte inventář, levým přepínáte tři akce (použít, prozkoumat, promluvit). Na spoustu věcí se dá přijít logicky, či metodou pokus omyl, ovšem v druhé půlce hra přituhuje a pořádně. Na vině jsou desítky předmětů, které sebou táhnete, přičemž většinu použijete jednou, ale z inventáře nikdy nezmizí. A taky je tu spousta věcí na které nikdy nepřijdete ženich pro mrtvou nevěstu, spřízněnost s rodinou Goodsoupů. Ke konci těch nelogických akcí a vyloženě haluzí bylo už trošku moc, bez koukání do návodu bych si ani neškrtl. Naopak mě moc bavila pasáž s ovládáním lodi, přepadáním pirátů a upgradem kanónů, konečně jsem si připadal jako pirát.

Shrnuto - trojka má své chybičky, ale jinak je to stále parádní klasická adventura se vším všudy.

Druhý díl Monkey Islandu vyšel pouhý rok po jedničce a nepřinesl zdánlivě nic moc nového. Ale to staré, co fungovalo v prvním díle je vyladěné k dokonalosti. Co se tedy změnilo? Grafika je trošku detailnější, zmizely krásně ručně kreslené obrazy ale pár působivých scenérií zůstalo, například prostřihy na působivou ostrovní pevnost. Z ovládání zmizelo pár nepotřebných příkazů a předměty v inventáři už jsou vidět jako obrázky a ne jen jako textový popisek.

Příběh navazuje na první díl - Guybrush je slavný a bohatý pirát, ale jeho historky o zabití LeChucka lezou všem na nervy a o jeho bohatství ho obere na Scabb Islandu lump jménem Largo Lagrande, který drží celý ostrov v šachu. A tak pouštíme do nelehkého úkolu - vyrobit jeho voodoo panenku a zbavit se ho. Jenže díky Guybrushově chvástání se podaří oživit jeho nemesis - LeChucka. Jeho duchovní podstata byla sice zničená, ale LeChuck ožívá jako znilá, zelená zombie a je pekelně naštvaný, tím spíše že Guybrush hledá 4 části mapy k legendárnímu pokladu Big Whoop.

Příběh je rozjet parádně, od druhé kapitoly dostáváte na průzkum další dva obrovské ostrovy, přičemž na každém z nich je zhruba 5-6 lokací a hra se stává opravdu obrovskou. Autoři naštěstí zachovali hratelnost z jedničky - zmizely sice souboje na meče, ale jinak je tu všechno stejné. Žádné podrazy, žádné limity, žádné dead endy, jen tuna možností co udělat a občas nějaké ty nelogické úkoly či pixelhunting. Nějaké ty největší prasárny jsem si ještě pamatoval použití opice na pumpu, lístek za dveřmi, na jiné věci se dá přijít, když zapojíte vlastní škodolibost krysa v polívce, uřezaná dřevěná noha, ale i tak jsem se párkrát do návodu podívat musel. Soutěž v plivání, nebo závěrečný voodoo souboj bych asi bez návodu nevyřešil.

Naštěstí jinak zůstalo všechno jak v jedničce, takže je tu opět spousta humoru, hlášek, gagů (plivání ve vězení, Hermanova zkratka), vrací se staré dobré postavy - voodoo čarodějka, trojice pirátů s krysou, Herman je trosečník na jiném ostrově a Stan prodává tentokrát použité rakve :) Vrací se i Elaine, který se sice s Guybrushem rozešla, ale stále pro něj má slabost. Každý ostrov na který se podíváte je trošku jiný, hra má bezvadný dobrodružně-komediální feeling. Zkrátka dokonalá zábava, která jen trošku vázne ke konci.

Ano Monkey Island obsahuje jeden z nejdivnějších konců co jsem ve hrách viděl. Nejprve je celý poklad jen lístek. Pak se Guybrush doví, že LeChuck je jeho bratr a když ho zabije, ten si sundá masku a ukáže se, že je to tak. A nakonec jsou z obou malé děti a rodiče je odváží ze zábavného parku. Jsem zvědavý jak to vysvětlí v třetím díle.

Každopádně bez ohledu na podivný konec je dvojka stále stejně dokonalá dobrodružná zábava jako první díl, jen mnohem mnohem delší a větší a pro mě jednoznačně adventurou roku 1991.

Sérii Monkey Island jsem nehrál opravdu dlouhá léta, možná ještě od dob, kdy mi bylo náct a můj počítač byla prastará 486ka. Proto jsem trošku nevěděl co čekat a musím říct, že jsem byl velice příjemně překvapený.

Především, ač je jednička z roku 1990 a grafika je tudiž prastará, kostičkovaná, vypadá hra překvapivě dobře. Některé scenérie jsou úžasná i v této grafice, celé noční město, nebo příjezd lodi duchů je doslova magický. Navíc ve hře je pár pěkných detailních obrázků ať už na postavy, nebo nádherně hnusnou lebku.

Příběhově je to taky paráda. Ve hře začínáte jako naprostý nýmand, klučina jménem Guybrush Threepwood, jehož jméno si nikdo nepamatuje a který se chce stát pirátem. Nemáte nic nejste nic a na prvním ostrově musíte splnit tři úkoly - najít poklad, něco ukrást a porazit mistryni meče. Každý z úkolů je jedinečný a i ty následující - získat posádku, loď a nakonec vyrazit zachránit guvernérku Elaine Marley před duchem piráta LeChucka, který ji chce pro sebe. Jednotlivé části příběhu parádně navazují od začátku až po parádní bitku s LeChuckem, jsou v něm nezapomutelné postavy (užvaněný prodavač Stan, pirát se strachem z papoušků, voodoo kněžka, kanibalové kteří zkouší přestat s masem či věčný trosečník Herman, který si musí vždy "něco vyřídit v křoví"). Rovněž hlavní záporák LeChuck, který hrdinu podceňuje je skvělý. Samozřejmě nechybí spousta humoru a hlášek i když úplně za břicho se popadat nebudete, stále je to dobrodružná hra s humorným nádechem.

A do třetice hratelnost. Kdo je z té doby zvyklý na Sierrovky plné dead endů, psaných příkazů, časových limitů, úmrtí a házení klacků pod nohy, bude příjemně překvapen. Lucasovky nic z toho neobsahují, navíc většina akcí je celkem logická, dá se na ně přijít a do návodu jsem kouknul jen párkrát zejména v druhé části. Kromě toho jsou tu dva velké ostrovy na průzkum, spousta skvělých lokací - například loď, ve které Vás posádka odmítne poslouchat či působivá loď duchů. Je tu pravda asi 12 akcí, které můžete použít (a některé nevyužijete za celou hru), ale hra Vám u většiny míst nabídne nejlogičtější akci, která se dá použít pravým tlačítkem - paráda.

A samozřejmě nechybí nezapomenutelné souboje na meče, ve kterých nejde o šermířské dovednosti, ale o to najít na urážku tu nejlepší odpověď a použít ji na soupeře. Ve hře tak musíte získat meč, projít základním výcvikem a pak chodíte po ostrově s při bojích s piráty sbíráte random nadávky a odpovědi na ně, abyste se mohli postavit mistryni meče - což je naprosto parádní nápad.

Prostě Monkey Island je právem klasika - slušný příběh, na svou dobu pěkná grafika, humor a především tuhá, leč férová hratelnost. Zaslouženě adventura roku 1990.

Trojka Kyrandie nebyla v devadesátých letech tak rozšířená jako první dva díly a proto jsem se k jejímu dohrání dostal teprve před pár lety. A jak si z nějaké hry člověk nepamatuje vůbec nic, je to špatné.

Trojka má přitom parádně našlápnuto. Trošku lepší grafika, stále stejné intuitivní ovládání, pár filmečků. Už i tady se ale ukazují slabiny - hudba je jakýsi nepohádkový 90´s dancepop, inventář je opět zredukovaný na deset předmětů a především ty 3D renderované filmečky jsou jak pěst na oko. Korunu tomu dává stupidní představení animátorů ve finále.

Příběh a hrdina by mělo být tím co hráče přitáhne. Ve trojce se ujímáte Malcolma, šaška a čaroděje, který stál za vraždou Brandonových rodičů a veškerým zlem v prvním díle. Malcolm se vrací po letech zkamenění k životu, v Kyrandii ho nikdo nevítá, při každém objevení je zatčen a šoupnut do kriminálu, navíc ztratil veškerou magickou moc. V průběhu hry zjišťujete, že Malcolm za to co dělal nemohl, protože byl poháněn svým špatným já (to dobré se vytratilo) a že možná nestojí ani za vraždou královského páru. Což o to, Malcom hláškuje jak o život, může používat tři módy chování (hodný, zlý či sarkastický), může rozesmívat postavy, potkává spoustu postav z prvních dílů (Brandon, Zanthia, Kallak). Jenže jak to hezky začne tak se rozplizne v návštěvu nesouvisejících míst a ke konci se objeví piráti, proměna v myši, naprosto z prstu vycucané odhalení a navíc Kallak a Brandon zůstanou myšmi. Je hezké, že autoři připravili tři konce, ale upřimně jsem díky peklu hratelnosti na dohrávání jiného než good konce neměl sílu.

Největší průser je ale hratelnost. Opět je tu spousta respawnujících se předmětů, kterých se můžete zbavit a hru nedohrajete a autoři v tomhle zašli do extrému, protože spousta věcí se zdá logických (například přinesení diamantů v poslední kapitole). Nelogické kombinace beru, co ale neberu je spousta do zblnutí opakujících činností, které vůbec netušíte, že máte dělat. A tak v džungli můžete prosekávat porost do aleluja, když vyjdete mimo trasu, budete bloudit do nekonečna. V rybí říši zase musíte sbírat smetí a prodávat ho netopýrovi za peníze či hrát piškvorky (a prohrávat). Mapy nenavazují - jdete nahoru, přijdete zprava, takže mapování nemá smysl.

Korunu všemu dává poslední kapitola - za dobráka, zde si trošku zaspoileruju. OK podaří se Vám zjistit, jak se zbavit pirátů (musíte se sice vrátit do džungle, ale nešť) a co dál? Nikdo Vám nic neřekne, pod postelí objevíte portrét krále, který tam předtím nebyl a třeba šíleným zkoušením všeho na všechno zjistít, že ho musíte použít na magický stroj. A co dál? Socha chce sendvič, jak to máte zjistit netuším. Sendvič musíte vyrobit sami (netušíte jak) a když z návodu zjistíte, že potřebujete koupit tři semínka (které se ztratily ze hry), nastane martýrium s prodavačem, který nabízí všechno jiné, než ony semínka. Chce za ně hračky, jenže dřevo na jejich výrobu taky není...

Zkrátka bez návodu nemáte šanci absolutně aspoň tušit, co jde dělat a i s návodem je to dost peklo. Nevím čím tvůrci přemýšleli v půlce 90. let, ale jsem rád že modernější adventury se hrají jinak a jsou vesměs logické. Bez námětu a hrdiny by hodnocení bylo ještě horší.

Dvojku Kyrandie jsem dohrál v mládí stejně tolikrát jako první díl a nikdy mi nepřišla o horší než jednička. Je zkrátka jiná. Grafika se nezměnila, hudba je taková veselejší, příběh začíná typicky pohádkově - neznámými silami začíná Kyrandia kus po kuse mizet a tak se musí najít někdo, kdo tomu přijde na kloub. Brandon je králem, špinit si ruce nebude (je párkrát zmíněn) a tak se na výpravu vydává mladá kouzelnice Zanthia, která v prvním díle Brandonovi pomáhala s lektvary. Příběh graduje až do docela akčního souboje ve finále, v titulkách vidíte pár postaviček co dělají a kdo si počká po titulkách dočká se oživení Malcolma a pomrknutí na trojku

Zanthia je čarodějka, což znamená knihu kouzel a parádně udělaný cestovní kotlík. Bohužel z knihy kouzel někdo vytrhal většinu stránek a tak se kouzlení omezí na výrobu nápojů, jejichž ingredience musíte najít (a občas mezi těmi nesmyslnými jmény i identifikovat). Co se nezměnilo je příjemné ovládání jedním tlačítkem, bohužel se rovněž nezměnil omezený inventář (i když ne tak drasticky) a respawnující se předměty. Na druhou stranu jsem nenarazil na žádný dead end a navíc po každé kapitole všechny nepotřebné věci z inventáře zmizí. Pixelhunting bohužel zůstal.

Co musím pochválit je, že zmizela většina prázdných lokací z jedničky a tak na každé obrazovce je něco úkolového, nebo aspoň zajímavého. Co se ale bezesporu změnilo je ladění hry a tak se z celkem standartní pohádky stala ve dvojce ujetá šílenost ala Simon Sorcerer. On začátek v bažinách je ještě normální, řešíte normální věci, ale už druhá epizoda na venkově a městě před vás postaví třeba chobotnici skořápkářků, piráti oddávající se poezii či oživlého strašáka. Naprosto ujetá je Vulkánie kde v jednom z nejotravnějších úkolů co znám lovíte škeble, písečné dolary a hvězdice, abyste uspokojili tři dveřníky a nakonec se dovíte že máte skočit do sopky. A pak už to jede - dinosauři, němečtí horolezci, matka s uječeným dítětem nebo zamilovaný Yetti.

Inu co čekat od hry, kde je záporákem obří ruka (původ je vysvětlen) a hlavní hrdinka se v každé misi převlíká (ke konci se naštve a zvolí Rambo oblek :D) a vše komentuje ironickým a typicky ženským způsobem. Atmosféra je trošku slabší, styl vyprávění úplně jiný, ale hratelnost je o něco lepší díky větší koncentraci adventuření a menšímu bloudění. Bavilo mě to stejně jako první díl.

Legend of Kyrandia je bezesporu hra, kterou většina z nás, co vyrůstala v 90. letech má zafixovanou jako úžasnou a kouzelnou adventuru. A protože jsem celou sérii dlouho nehrál, opět jsem se ji podíval na zoubek.

Něco z toho kouzla zůstalo dodnes. Kyrandia má krásnou i když dnes už samozřejmě trošku rozpitou grafiku. Nechybí ani jemná, lyrická pohádková hudba a dohromady s příběhem je tu pohádkové kouzlo, jaké nefunguje ani v celé sérii King´s Questů. Kyrandie je totiž pohádka bez jakýchkoliv fórků, odkazů či pomrkávání na hráče.

Hrdinou je trošku přitroublý Brandon, který jednoho dne najde svého dědečka, vrchního mystika Kallaka zkamenělého. Za vším stojí zákeřný šašek a čaroděj Malcom, který je po 18 letech je na svobodě a mstí se všem co ho zakleli. Mystikům dochází síly a Brandon tak musí získat amulet a čtyři kouzla (léčení, přines, levitace a neviditelnost), aby se mu postavil a zachránil Kyragem před jeho zkažeností. A cestou odhalit, že je vlastně princem a na konci se stát králem. To vše doprovází hezké intro, namluvení v CD verzi.

Hra se na rozdíl od Sierrovek či Lucasovek velice pohodlně ovládá, na vše stačí jak v moderních adventurách jeden kurzor. Zádrhel přichází v samotné hratelnosti. Někoho totiž napadlo, že je inteligentní udělat omezený inventář. Není! Protože po cestě nacházíte spoustu předmětů, musíte se holt něčeho zbavit a nebýt občasného juknutí do návodu, hra by mě klidně pustila do finiše bez důležitých věcí. Menší spoiler - jak by kohokoliv mohlo napadnout, že taková růže, kterou jste použili na začátku bude potřeba i na konci a to na kouzlo, bez které se nedá hra vyhrát? Nebo třeba šílenství s drahokamy - těch je 12, potřebujete 4 na kouzelný oltář, ale nikdo Vás neřekne, že další drahokamy budete potřebovat později?

Hra je zaplněná neužitečnými předměty, ale netušíte co budete potřebovat a co ne, nikdo Vám nedá žádnou nápovědu, ani na hádanky (knihy či zvonkohra v hradu). Předměty se pod kurozorem nehlásí, pixelhunting se většinou nekoná, o to víc nasere v jeskyních (hledání pátého kamene). A jeskyně se svítícími bobulemi je možná jednou z nejvíce hardcore bludiští, co jsem kdy ve hře viděl. Na druhou stranu musím uznat, že prozkoumávání a mapování mělo svou atmosféru a jako nápad je to výborné. K tomu je tu milion prázdných obrazovek - průzkum okolí funguje na principu Quest for Glory 1 nebo 4, jenže tam ten poměr prázdných/dějových obrazovek byl trošku jinde.

Zkrátka Kyrandia je pořád nádherná pohádková adventura, která ale využívá dost nefér principů a na 100% to není už ani omylem.

No tak 45% a a jeden 20% komentář to je sakra nefér hodnocení čtvrtého dílu - vím že při prvním zahrání kdysi ze Score se mi docela líbil. Já hodnocení i určitým způsobem chápu. Zatímco první tři díly vyšly začátkem 90. let v éře šílených, ručně kreslených adventur, čtvrtý díl vyšel v roce 2009, tedy v době kdy mezi adventurami kralovaly pokračování Posla smrti, Art of Murder či Simona Sorcerera s filmovou atmosférou či vymazlenou grafikou.

Gobliiins 4 nic z toho nemá, je návratem ke kořenům se vším všudy. Nemožnost ukládání a místo toho hesla k úrovním, nelogické kombinace, trojice postav, které jsou přesně stejné jako v prvním díle, otravný pixelhunting, infantilní humor. Grafika je na rok vzniku přinejlepším průměrná a vzpomněl jsem bůhví proč na animák Gnomeo a Julie, který za ostatními animáky z té doby podobně graficky zaostával. Příběh - chacha :) Král Vás pošle najít svého oblíbeného hrabáče, kterého honíte přes 16 obrazovek i když už od začátku je jasné, že se vrátit nechce a konec odpovídá jedničce, tj. nějaká oslava a toť vše.

Proč tedy dávám 70%? Protože se to hraje stejně jako první tři díly. Nepovedený pokus vyústí ve vtipnou scénku, opět je sranda sledovat pokusy mága či fightera něco provést. Hratelnost se vrací na jednu obrazovku a většina z nich srší nápady (červí stanice, vnitřek tlamy, novinový článek). Na spoustu věcí se dá přijít, či přinejhorším zkusit všechno na všechno (právě díky limitu jedné obrazovky), občas se nevyhnete nakouknutí do návodu, ale většinou tušíte jaký máte cíl. Navíc v každé misi hledáte skrytý zlatý zub a pokud jich najdete všech 13, dostanete do se do parádního bonusového kola kdy skřítci vylezou u tvůce hry z počítače. Jediné co škodí hratelnosti jsou opakované činnosti (zasazování semínek, opravování žebříku, umisťování vysouvacího žebříku) - tohle by se v prvních třech dílech nestalo.

Trojka Goblinů je jednoznačně nejlepší a nejšílenější díl. Zatímco jednička byla spíše logickým rychlíkem a dvojka něco logickou hrou a adventurou s důrazem na kombinace postav, ve trojce máme jedinou postavu - reportéra Blounta, který se vydává napsat článek. Přitom se zamiluje do goblinky Wynony, vydá se odhalit svou minulost a usmířit dvě znepřátelené království. Tvůrci tentokrát udělali i pěkné outro, které krásně propojuje všechny tři díly. Ale o příběh tu tolik nejde.

Trojka samozřejmě pokračuje v duchu předchozích dílů, takže tu máme opět ulítlý humor, tentokrát doprovázený i povedenými animacemi, ale poprvé je to čistokrevná adventura. Ale parádní. Tvůrci popustili fantazii z řetězu a tak každá z 12 misí je úplně jiná. Ten gejzír nápadů je až neuvěřitelný - a tak budete v říši mrtvých měnit světelné podmínky, budete se procházet jako obr či trpaslík, sestavovat dynamit a odpalovat věž, jako kouzelné ruce hrát speciální šachy či mixovat kouzla (nejlepší pasáž), lítat v nebesích či likvidovat celou armádu (čistě adventurně).

Každá mise je úplně jiná a pokud se bojíte, že s jedním hrdinou se ztratí kouzlo kombinací a časování akcí, nebojte. K rukám dostáváte různé pomocníky - hada Fluberta, papouška Chumpa, skřítka Ooyu a zahrajete si i za blechu Bizoa. A pokud by to bylo málo, hrdina se může proměňovat ve vlkodlaka, což vede zas k jinými možnostem, zahrajete si i za Blountův stín či odraz.

Zkrátka třetí díl srší skvělými nápady, ulítlou grafikou a parádním humorem a jedinou vadou na kráse je pár hnusných bugů, kdy hra nezvládne složité akce a zasekne se (papuč a předtím pírko). Jinak bez výhrad.

Dvojka Goblinů pokračuje v tradici jedničky a je přesně taková, jaké mají být pokračování. V podstatě stejná a přitom úplně jiná. Především je dvojka mnohem více adventurou než logickou hrou. Místo kódu na kola je tu normální ukládání, omezený inventář s pár předměty, každá mise má více obrazovek mezi kterými jde většinou normálně procházet a místo trojice specializovaných hrdinů jsou tu goblini pouze dva. Není tu žádná energie a aktivní místa se díkybohu hlásí pod kurzorem.

Fingus a Winkle se vydávají na dobrodružnou výpravu, aby zachránili králova syna, mrňavého zmetka jménem Buffon před démonem Amoniakem. Návaznost misí občas pokulkává, což umožnilo tvůrcům přijít s pestrou škálou obrazovek od klasických hradů, vesnicí, před podmořský svět či kuchyni (kde budete nenápadně likvidovat Amoniakovu kohortu vylepšenými karbenátky) až po úleťárny jako zkušebna kapely či halucinanční snový svět.

Co se nezměnilo je šílený animákovitý humor, spousta pitomostí co postavy dělají (pohvizdování, metání salt s nadšenými jupí) a především kouzelná pohádková grafika.

A především hodně přituhlo. Jednak každá postava je jiná. Winkle je tupoň, který něco neumí, ale také hajzlík, který nemá problém poťouchle škodit, Fingus neškodí, ale zase zvládne intelektuálnější věci. Takže každá postava může dělat něco jiného, navíc 90% hádanek je založené na kombinaci obou postav zároveň. Musíte přijít nejen na to, co tvůrci chtěli, ale ještě to i provést ve správném načasování. Musím přiznat, že ač jsem zkoušel hrát bez návodu, občas jsem nakouknout musel a ke konci jsou ty kombinace už naprosto šílené. Zvlášť když dostanete k rukám i Buffona, který nic neumí, věčně ho zachraňujete a ještě trucuje, ale občas je potřeba a Vás to samozřejmě nenapadne (jako poslední puzzle s dveřmi). Co zamrzí stejně jako v jedničce je nulový konec v jedničce hrdinové stojí na nějakém voze, ve dvojce jedou na nějakých dinožábách

Každopádně i přes brutální obtížnost je hra férová, nenechá Vás udělat chybný krok či umřít a především je to stále skvělá zábava jako jednička.

Na oddych od Sierrovek se spoustou dead endů, time limitů a sbíráním bodů jsem si vybral sérii Goblins, kterou zná asi každý pařan, co začínal v 90. letech s pirátskými hrami a MS DOSem. Celou sérii jsem pochopitelně dávno dohrál několikrát a byl čas oprášit vzpomínky.

Gobliiiins jsou na pomezí logické hry a adventury, přičemž narozdíl od podobné klasiky Lost Vikings se kloní spíše k té adventuře. Ve hře ovládáte trojici goblinů, která se vydává po strastiplné cestě přes 22 obrazovek pomoci králi. Toho zlotřilý čaroděj ovládá pomocí voodoo panenky a poté co goblini čaroději naletí, musí najít pomoc, zlikvidovat voodoo panenku a zastavit ho. Příběh v téhle hře jsem si vůbec nepamatoval, ale kupodivu tu nějaký je, úrovně navazují a dává to celé smysl.

Samozřejmě je tu první hratelnost, která je čistě adventurní a umístěná vždy na jednu obrazovku. Každý z trojice ovládá něco jiného - silák umí šplhat a do všeho mlátit, mág umí proměňovat věci a šašek jediný sbírá a používá předměty. Jejich kombinací musíte na obrazovce vždy něčeho dosáhnout, přičemž tuhle hru by bylo hříchem hrát s návodem. Naopak jsem si v prvních rozehřívacích kolech užíval každý nepovedený pokus, protože pokud něco zkoušíte vyřešit silou nebo magií, většinou se něco vtipného stane, skřítci se vyděsí a hlavně se naprosto kouzelně vztekají.

Dá se říct, že je tu spousta nelogických věcí, ale díky soustředění na jednu obrazovku (a trošce zaprášených vzpomínek) jsem většinou neměl problém přijít na to, co se po mě chce. Což mě zvedlo sebevědomí, protože dvojka a hlavně trojka byly mnohem těžší. Ze začátku je to až primitivní, později přituhne, ale pokud tušíte, nebo vzpomínáte co se chce, není to zas taková věda.

Hlavní devizou je naprosto kouzelná karikovaná pohádková grafika a především náplň a humor. Neustále se někdo pitvoří, křičí, legračně mluví, naprosto kouzelnými kombinacemi se snažíte třeba přelstít draka, probudit hodného čaroděje, nebo třeba aktivovat božskou sochu. To gobliní "pitominous" nebo co to říkají si pamatuju dodnes :) Závěrečný souboj na etapy se zlým čarodějem je naprosto parádní.

Abych tedy jen nechválil, tak opakování některých kol (byť v rámci příběhu) nepotěší. A občas nejde na něco kliknout i když víte, že by to jít logicky mělo, ale to je problém asi všech starých adventur.

Jinak parádní oddychovka, která má sice do seriozních adventur hodně daleko, ale stejně se na ni nezapomíná.

Závěr série je za mnou a trošku se rozepíšu. Quest for Glory 5 vzniklo 6 let po posledním díle a autoři se drží konce čtverky. Hrdina je povolán do Silmarie a inspirace je tentokrát jasná - staré řecké báje. Silmarie je ostrovní království, které dle slušného intra čelí velkým problémům. Starý král byl zabit vrahem s otrávenou dýkou, na zemi útočí nájezdníci i Tritoňané z podvodní Atlantidy a navíc někdo likviduje dračí pilíře, které mají zabránit znovu-povstání ničivého draka. A tak můj paladin musí složit 1000 drachen, aby se přihlásil do 7 úkolů, na jejichž vítěze čeká královská koruna.

Příběhové pozadí je fantastické, i v pětce nás čeká spousta sidequestů - můžeme zvelebovat hospůdku jedné gnómky, pomáhat léčiteli shánět suroviny, stát se vědcem, budete stavět balón i Ikarova křídla a jako bokovku můžete sbalit jednu ze čtyř dívek. A ne jen tak ledajakých - hned tři jste v minulých dílech potkali.

Čímž se dostávám oslím můstkem k postavám. Ano autoři vytvořili pár nových, ale celou pětku pojali víceméně jako nostalgické vzpomínání. Kdo nechce číst dál, ať nečte, protože SPOILERY. A tak se z jedničky vrací nejen Erasmus se svým myším přítelem Fenrisem, ale i baronka Elsa se svými Torem, z dvojky přichází nyní lidská Julanar, kterou zachránil Salim z trojky. Z dvojky/trojky je tu i liontaur Rakeesh či dvojice mafiánů Ferrarri a Ugarte. A v průběhu hry nakonec narazíte i na volbu - v podsvětí můžete zachránit jednu ze dvou žen - záporačku z čtverky Katarinu (proboha proč?) a legendární Eranu, která hrdinu provází celou sérií. Moje srdce zaplesalo nad touto možností a ještě více, když jsem zjistil, že je jednou z dívek ke sbalení - volba to byla celkem snadná a jasná. KONEC SPOILERů.

I když se dá říct, že návraty postav mám rád, tady už to autoři přece jen trošku přehnali. Jinak se dá říct, že dějově je to epické - budete bojovat s nájezdníky, proplujete podmořskou říší, blížit se k odhalení zabijáka i toho za ním, podíváte se za hydrou či do podsvětí. Zkrátka ano, dějově je to opět skvělé, závěrečný fight s drakem je epický a jen ta poslední volba je trošku divná jestli se stát králem, nebo vzdát trůnu tam jsem se vykašlal na paladinskou cestu a korunu vzal. Po té práci jsem si ji zasloužil :)

Hratelnosti pomáhají i vychytávky jako postavy kterým se mění dialogy, banka kam si můžete uložit peníze, balón či loďka pro urychlení cest či parádní magnety, které Vás odkudkoliv transportují rovnou do postele. Hru navíc doprovází opravdu příjemná hudba.

Dokonalá hra to ale není. Především grafika nepěkně zestárla, na větším monitoru je vidět zubatost, hranatost postav i když prostředí je občas malebné či působivé, určitě to žádná pastva pro oči není.

A pak jsou tu bohužel RPG prvky a ty se nepovedly. Hrdina poprvé neumí jíst sám a musíte ho krmit. Orientace ve 3D městě podivně propojeném je ze začátku šíleně nepřehledná. Můžete kupovat spoustu zbraní a brnění, ale většina Vám k ničemu nebude, pokud máte třeba transportovaného paladina ze 4 dílu, lepší zbraň neseženete. Trénink je občas neskutečně stupidní - šplhání trénujete na palmě, na kterou hrdina ani neleze, při házení Vám mizí šutry, plaváním strávíte hodinu, než ho namaxujete, krytí můžete s velkou trpělivostí natrénovat na jedné postavě. Naopak kvituji, že se zde poprvé dá bez problémů namaxovat Vitalita či Luck.

Bohužel do háje to posílají boje. I přes maximální statistiky jsem boje nedával, protože ovládání klávesnicí je nepoužitelné, čímž můžete zapomenout na silný útok či krytí.. Myší můžete používat pouze slabý útok a boje jsou zoufale neohrabaný klikfest, kde nemáte pocit hrdiny, ale spíše někoho, kdo se snaží soupeře upižlat párátkem. Navíc bojů je opravdu zbytečně moc. Nechápu proč autoři tlačili tolik hru do RPG, když stejně se boje špičce té doby (Fallout, Baldurs Gate, Diablo) ani zdaleka neblíží.

Zamrzel mě i bug s Ugartem, který se podle návodu dá zachránit, ale prostě se vypařil a už neobjevil, jinak hra byla kupodivu odladěná a bez bugů (pamatuju problémy s videem).

I přes všechny výtky je Quest for Glory 5 důstojné a nostalgické zakončení celé ságy s parádním vyústěním především pro paladiny a ty co se s postavou piplali 5 dílů.

Čtverka je jednoznačně můj neoblíbenější díl z celé ságy. Je to tím, že to byla první ze série, kterou jsem kdysi díky Score hrál, ale i celkovou atmosférou hry. Začátek je skvostný - hrdina se objeví bez peněz, lektvarů, vybavení, ba dokonce i beze zbraní v temné jeskyni a poté co se odsud dostane, zjišťuje, že všechny sláva je polní tráva. V temné, hororové a depresivní Mordavii ho nikdo nezná, nikdo mu nevěří, z města by ho nejradši vyhnali a kolem něj je jeden smutný příběh vedle druhého. Autoři se tentokrát inspirovali Východoevropskými mýty a spousta monster či lokací bude velice povědomých.

Ve čtverce se autoři obloukem vrátili k prvnímu dílu a dobře udělali. Opět prozkoumáváme les po jednotlivých obrazovkách, opět je tu na každém místě někdo zajímavý koho můžete potkat, nebo komu můžete pomoc. Zapomeňte na desítky nápojů - místní vědec Vám dá jeden protijed a jeden léčivý lektvar denně. Zapomeňte na peníze - většina tvorů co v lese potkáte nemá ani floka. Soubojový systém doznal změn, teď místo izomerického pohledu to funguje ala 2D bojovky, přičemž ono krytí, či postupování pomocí klikání myši do obrazovky mi nepřišlo nejšťastnější. Ale je tu možnost zapnout autoboj a nechat hrdinu vše vyřešit.

Díky bugům hra dříve nešla ani dohrát, ale zaplať pánbůh to na GOGu odladili a jako zázrakem se mi vyhly všechny bugy či časové pasti. Grafika je stále stejně malebná, i když samozřejmě na moderním monitoru poněkud rozpitá.

A příběhy? Těch je tu spoustu - utopená Rusalka lákající do vody, stařík postrádající svou ženu, hospodský pár který ztratil dceru, jeden odcizený manželský pár či šílený vědec tvořící Frankensteinovo monstrum - všem můžete pomoc a postupně se díky tomu stáváte z nedůvěryhodného cizince místní celebritou. Jako paladin se konečně dovíte něco o minulosti Erany a paladina Pjotra a na konci když sesbíráte všech pět rituálů možná zastavíte dvojici čarodějů ve vyvolání temného pána. I identita záporáků a jejich motivace jsou fantasticky napsané. A aby té deprese nebylo tolik, vtip tu obstarává jeden gnóm, jeden skřítek hádankář a jako guest star se vrací i Baba Jaga.
Ke konci se opět ve stylu jedničky dočkáme gratulací s představením postav, kterým hrdina pomohl a cesty dále do Silmarie.

Zkrátka čtvrtý díl parádní a bezchybnou kombinací adventury a RPGčka, bez větších zákeřností, zato s dokonalým scénářem a atmosférou.

Z trojky mám trošku rozporuplné pocity. On ten díl byl pro mě vždycky takový neutrální a po tomto dohrání to zůstane.

Většina hry je přitom skvělá. Rakeesh a Uhura přenesou hrdinu do Tarny, aby jim pomohl v řešení místních problémů. Tvůrci se tentokrát inspirovali především Afrikou a tak nechybí egyptské město, domorodý kmen, savanu střídá džungle a i zvířecí obyvatelé jako by vypadli z Afriky. Narazíme na liontaury, leopardí lidi i jakéhosi psího člověka. Příběh je výborný - mezi domorodci ze Simbani a leopardími lidmi hrozí válka kvůli ukradeným relikviím, liontauři z Tarny se rozmýšlí, jestli se do krvavého střetnutí zapojit a Rakeesh vysílá hrdinu, aby zjistil, kdo za tím stojí (démoni)

A protože hrdina už má nějakou pověst, vítají ho s otevřenou náručí, má paladinský meč a brzy i štít a spoustu peněz ze dvojky. Je tu pár zajímavých postav, hrdina musí projít iniciačním rituálem aby se stal bojovníkem Simbani a dokonce si bude kupovat a následně získávat nevěstu.

Potud všechno paráda. Namísto navazujících obrazovek tu máme kompletní mapu, po které v džungli cestujete jako ikonka a kde Vás můžou kdykoliv přepadnout. Pokud máte něco objevit, je to zřejmé na první pohled (většinou, medového ptáka bych nenašel ani za sto let). Ale obřího stromu či jezera si všimnete. V džungli ale vidím první problém - zaprvé cestujete neustále tam a zpět a neustálé přepady jsou otravné. Na vině je i nízká obtížnost - pokud pilně trénujete, nebude vám žádný boj činit problém. Zvlášť když je soubojový systém osekaný na kost (bod, švih, krytí úskok) a nepřátelé jsou kolikrát na tři rany. Navíc jako paladin brzy získáte léčivé kouzlo, což v kombinací s kůžemi vody z Eranina jezírka na staminu zaručuje praktickou nesmrtelnost.

Adventuření už tu moc není, teda aspoň toho zákeřného. Většinou víte přesně co a kde použít. Ale zase to vyvažuje pár bugů a nedodělků. Paladinské schopnosti nemáte za celou dobu šanci pořádně natrénovat, nikde se nedá trénovat šplhání. Díky bugům se Vám pak nezapočítá pár bodů, takže zapomeňte i na max skore. V jedné fázi hry mě náčelník nechtěl pustit do chaty, abych předal dary.

A trošku mě naprdnul konecTo že v závěrečném boji přijde hrdinovi na pomoc 5-6 přátel je super, naopak záporák bez osobnosti je docela o ničem. Navíc konec je docela useknutý pár pochval od kamarádů a teleport do pryč. Trošku mě naštvalo, že mě holka dá kopačky při závěrečné aimaci.

Každopádně i přes drobné výtky je to samozřejmě pořád super hra s krásnou grafikou, zase trošku jinou hratelností i prostředím a i v roce 1992 kdy už konkurence na poli adventur celkem vznikala bez problémů jedna z těch nejlepších.

V celé sérii Quest for Glory mě druhý díl vždycky bavil nejméně. Ono první, třetí a čtvrtý díl měly v té době krásnou grafiku, ale dvojka byla prostě EGA hnus, navíc příšerně složitá se spoustou nefér vychytávek jako časové limity či bloudění. Proto jsem před pár lety sáhl po VGA remaku a toho jsem se držel i nyní.

Na téhle sérii je krásné, jak je každý díl úplně jiný a každý situovaný do jiného prostředí. A tak se hrdina ze Spielburgu vydává se svými kočičím přáteli Shamenem, Shemou a obchodníkem Abdullou na létajícím koberci do arabského města Shapeiru. Oproti prvnímu dílu je město opravdu obrovskou metropolí se spoustou postav, obchodníků, lokací a spíše připomíná plnohodnotné RPG. Lidem vládne moudrý sultán, všichni se mají dobře a v podstatě i přes tu spoustu postav tu zdánlivě není co dělat. Stejně tak na mě působila okolní poušť, ve které mi chybělo množství rozmanitých lokací jak v jedničce (ale taky co najít v poušti že). Navíc ty časové limity a bloudění.

Ale nenechal jsem se odradit a dobře jsem udělal. Bloudění řeší mapa a zjednodušený interface VGA verze, úkoly jsou opravdu nefér, protože v určité dny prostě musíte něco udělat a pokud ne tak game over. Bez point listů a časové osy v návodu bych toho určitě spoustu neobjevil. Nicméně jinak se dá jen chválit. Můžete pomoc spoustě postav, v určité dny se spustí útok jednoho z elementálů, které většinou musíte vyřešit pomocí chytrosti a ne hrubé síly.

Na každý charakter čekají speciální možnosti a ve dny volna se můžete vydat do pouště (nebo do Gildy) a trénovat a grindovat - házení, šplh, boj, sílu a další vlastnosti. Soubojový systém je mnohem složitější, nechybí různá komba, protiútoky, úskoky, boje s více protivníky a dá se říct, že i s Weapon Use, Agility, Parry, Dodge a Strenght na 200 se pořádně zapotíte. A pokud budete soucitní, slušní, čestní a pomůžete kde se dá, možná se stanete i Paladinem.

Arabské lokace jsou využité do mrtě, nechybí džinové, úžasná pasáž s odkazem na Aladinův příběh, také jsou tu sultáni, emírové i zrádní vezírové. A možná narazíte i na Prince z Persie. Některé příběhy jsou geniální (zakletá Julanar) a v druhé půlce to chytí neskutečné grády. Působivá cesta do Rasieru, kde vládne zlotřilý bratr emíra, depresivní město bez vody s milionem stráží, parádní adventurní pasáž v jeskyních i tuhé souboje. O to víc zamrzí docela trapná likvidace Ad Advise v podstatě náhodou jsem ho shodil do ohně

Zkrátka u závěrečných gratulací, kdy jsem si uvědomil kolik dobra jsem udělal mi došlo, jak moc mě přes veškerou složitost tahle hra vlastně bavila. A vzhůru do třetího dílu.

A nastal čas na moji nejoblíbenější sérii od Sierry, legendární Quest for Glory. Spolu s Broken Swordem to byly právě Score verze z roku 99 co mě naplno dostaly k adventurám. I když tohle tak úplně adventura není. Ale popořádku. Většinou tyhle prastaré hry hraji v původní verzi, ale vzhledem k tomu, kolikrát jsem už dohrál VGA remake jsem se vrhnul opět raději na něj.

Bezejmenný hrdina se objevuje před branami města Spielburg a vydává se pomaloučku polehoučku řešit všechny problémy okolo. A že jich. Spielburg je odžíznut od okolí horami a sněhem, v lesích se prohání děsivá monstra, v noci doplněná přízraky a navíc v okolí řádí výborně organizovaná lupičská banda. Baron se zavřel na hradě, vojáci mu utekli a baron truchlí - nad zmizením svých obou dětí jako trest za to, že se postavil proti Babě Jaze. A ve městě to lidi pomalu vzdávají, obchody se zavírají, v gildě hrdinů sedí jen zestárlý pamětník.

Hratelnost je fantastická. Je to mix adventury a RPG. Z RPG si bere to, že postava musí odpočívat, jíst, musíte ji šatit (no dobře jedno brnění), má statistiky které se dají grindovat až do sto bodů a umí bojovat. Z adventury si bere to, že procházíte zhruba 30-40 čtverečků světa a na každém koutě na Vás vybafne někdo, komu můžete (a nebo nemusíte pomoc). Je až neskutečné kolika různými postavičkami tvůrci hru zaplnili a zatímco jména jsou typicky německá, narazíte na všechno možné. Víly, dryádu, ledového obra, poustevníka, něco jako tribbla (Star Trek) s nožičkama, pár čarodějů, mluvících zvířat i spoustu lidí. Narazíte také na dvojici z Shapeiru, což je oslí můstek pro cestu do dalšího dílu. Lokace jsou různorodé od těch nádherných (dryáda, Eranino místo) až po děsivé (hřbitov). Úkoly jsou řešitelné různě i v rámci jedné postavy a to máte na výběr tři! Než vše splníte a vydáte se pomoc nebohým zakletým potomkům, budete mít za sebou spoustu vděčných postav.

No a protože je to i RPG, tak kde není speciální lokace může číhat monstrum. Od slaboučkých goblinů, před lupiče až po ultimátně vytuhlého dinosaura či trolla. Bojový systém s 4 tlačítky je naprosto geniální, intuitivní a to že Vám boje nepůjdou přičítejte spíše slabým statistikám. Po natrénovaní to půjde samo. Já hrál za bojovníka, ale už kdysi jsem zkoušel i mága (který sbírá kouzla) či lupiče (může se dostat do zlodějské gildy a v noci vykrádat baráky).

Zkrátka parádní hra - úkoly jsou většinou logické a stačí poslouchat nápovědy postav, je tu střídání dne a noci, žádné dead endy, grafika i přes slabší rozlišení je stále líbivá. Jediné co mě zamrzelo že po brutálním tréninku nemůžu "vyčistit" pevnost lupičů (u goblinů to 1 proti 8 zjevně nevadilo. A taky jeden trošku buglej a zdánlivě nevyhratelný boj s mistrem meče (funguje dát na zem všechno co jde včetně brnění, nechat si jen meč, štít a peníze, pak se dá mistr porazit, samozřejmě s odpovídajícími statistikami). Na konci jsem měl pocit jako v nejlepším RPGčku - že jsem prošel krajem a změnil smutné místo na zemi radosti a pomohl každému komu šlo. Takže paráda, vzhledem k tomu, že to vychází z originálu, který se kromě grafiky nemění adventura roku 1989.

Čtvrtý a poslední díl série je za mnou a opět mě to příliš nechytlo. Dá se říct, že to v podstatě s předchozími díly nemá nic společného - místo Sonnyho Bondse a Lyttonu jsme v L.A. a hrajeme za nesympatického panáka Johna Careyho.

Hned na začátku to vypadá suprově, když John musí ohledat místo činu, zapsat poznámky, vyslechnout svědky, posbírat stopy a to vše na místě vraždy jeho nejlepšího kamaráda Boba Hickmana. Brzy se ukazuje že jde o práci sériového vraha, který oběti mučí a zabíjí nějakým jedem, mrtvol přibývá, tlak od veřejnosti, vedení i médií roste a hrdinovi přibývají falešné stopy (gangy, bílý nácek vs. černý raper). Po příběhové stránce je to super, navíc vše končí poměrně atmosféricky v opuštěném kině, o to víc zamrzí že vrah je nějaký random tydýt, který se objeví pár minut před koncem hry.

Hratelnost je horší. Zmizelo otravné ježdění autem, ale zato mezi neustále pendlujete mezi tisícem obrazovek a hledáte co se kde změnilo. Samozřejmostí jsou chuťovky jako předměty které se objeví časem, místa kde se s Vámi nebaví, protože jste někde něco neudělali, nebo jednopixelové neviditelné předměty. Je tu i otravná byrokracie, každý den musíte na střelnici, budete vyplňovat spoustu papírů a zkrátka ten příběh nemá díky hratelnosti vůbec spád. Zpestřením je jedna střílečka a pár rychlých akcí, kdy na Vás někdo jde a musíte se bránit. Jediné co jsem si z téhle série odnesl je že policejní práce musí být neskutečná otrava.

Největším průserem je ale technická stránka. Zvolit můžete mezi dabingem či textem, což bych přežil, ale k nepřežití je grafika. Možná to v roce 1993 na 14palcovém VGA monitoru vypadalo slušně (ale dle obrázků ve starých Score fakt ne), ale dneska je hnusně renderovaná grafika s podivně nahranými (ne)herci v mizerném rozlišení prostě humáč. Je to tak rozpixelované, že v některých lokacích ani ty předměty nevidíte, vrcholem je třeba kancelář hlavního hrdiny. Zkrátka tohle ne, třetí ručně kreslený díl vypadal mnohem líp.

Takže shrnuto slušný příběh, průměrná hratelnost a ohavná grafika, dohromady 60%.