Death Gate stejně jako ostatní adventury od Legend jsem kdysi dohrál, ale tak nějak se mi do nich nechtělo znovu pouštět. Pamatoval jsem si hutný příběh plný textů a trošku mě to odrazovalo. Ale stálo to za to.

Death Gate je neskutečná záležitost. V roce 1994 kdy grafika u her a zejména adventur byla diskutabilní nabízí opravdu nádhernou, čistou grafiku plnou úchvatných fantasy obrazů, monster, postav, krajin a není zde ani stopa po nějakých pixelech, rozpliznutí obrazu nebo jiných záležitostech té doby.

Interface není úplně jednoduchý, hlavní postava má spoustu příkazů (ale většinou se vybere ten správný) a navíc se zde funguje runové kouzlení. Na adventuru netradiční je pak first-person pohled, parádně vyřešená mapa a především že každou lokaci tvoří jedna statická obrazovka. Rovněž neobvyklé je získávání určitých postav, které s Vámi cestují. Musím říct, že na rozdíl od jiných pokusů mi ovládání přešlo rychle do krve. Co se týče samotné hratelnosti nemám co vytknout. Žádný otravný pixelhunting, dead endy, backtracking nebo jiné nešvary se nekonají. Puzzle nejsou lehké, ale pokud pozorně posloucháte a čtete, dá se na všechno přijít a pokud se podíváte na něco do návodu, řeknete si spíše že Vás řešení mohlo napadnout. I když hádanka se zrcadlovým obrazem je z kategorie pekelných. Od Sierrovek je pak vypůjčené sbírání bodů.

Hlavní devizou je ale příběh. Příběh s velkým P, který samozřejmě nevytvořili autoři hry, ale inspirovali se fantasy ságou (kterou jsem bohužel nečetl). I tak tvůrci odvedli vynikající práci. Bez mírných spoilerů se zde neobejdu. Svět ve kterém se pohybujete byl před tisíciletími rozdělen rasou Sartanů na pět částí - země, vzduch, voda, oheň a centrální svět s labyrintem a Nexem.

Vy se ujímáte role mladého Hapla, člena rasy Partynů, kteří byli Sartany uvězněni do vražedného labyrintu s touho vrátit jim vše co provedli. Lord Xar vám poskytne létající loď, navigaci do světa vzduchu a na Vás je projít 4 světy, získat části talismanu, zjistit o světech co nejvíce a zajistit znovuspojení světů. Každý ze světů je jiný a unikátní zážitek.

Arianus tvoří několik ostrovů kde proti sobě stojí elfové, lidé a trpaslíci a z povzdálí vše řídí Bratrstvo zabijáků, které má neproniknutelnou věž plnou starých artefaktů.

Pryan je pěkné místo, kde se bláznivý mág který jako by vypadl ze Země snaží dokázat nemožné - aby spolu lidi, elfové a trpaslíci žili v míru.

Abarrach přináší pořádně studenou sprchu. Pekelný lávový svět, kde lidi decimuje prostředí, tajemný mor i šílený a všemocný diktátor, bují zde nekromancie a oživlých mrtvol je více než živých.

A konečně Chelestra - město kde odpočívají původní Sartani a kde se objevuje ultimátní a nezničitelné zlo.

V průběhu hry Vás čeká TUNA velice obsáhlých rozhovorů, přečtete hory knížek a dovíte se do podrobností všechno o historii nejen světů, ale i konfliktu mezi Sartany a Patryny. Na každé téma se vedou sáhodlouhé rozhovory a musím přiznat, že ač je příběh i celý svět fascinující, toho čtení a poslouchání bylo na mě trochu moc. V průběhu hry se budete vloupávat do střežených prostor, zaštiťovat jednu romanci, stát proti různým monstrům, učit se roztodivná kouzla, odhalovat děsivou historii a snažit se měnit světy k lepšímu. A zároveň si klást otázky jako například stojím na té správné straně?

Zkrátka Death Gate je fascinující záležitost s parádním fantasy příběhem a grafikou, která nechává za sebou většinu konkurence té doby. S mírným odstupem adventura roku 1994.

Navzdory svému odhodlání jsem neodolal a sehnal si i druhý díl. Říkal jsem si že doba pokročila, že to tvůrci nepřeženou s obtížností jako v prvním díle. Nojo blbec. K druhému dílu nemám žádný nostalgický vztah, neboť zatímco jedničku hrál každý, dvojku nehrál nikdo a to včetně mě. Zatímco první díl měl pár mega, dvojka sežere rovnou pětset mega.

A já nestačil žasnou proč. Naprosto odpudivé intro kde postavy vypadají jak plyšáci střídá neskutečně ohyzdná renderovaná grafika, kde v tom rozplizlým hnusu jsem měl ze začátku problém vůbec poznat kdo je kdo. Příběh je totožný s jedničkou, to znamená Tomator opět unese trojici Vikingů a ti cestují pěti světy (záhrobí, jeskyně, piráti, džungle, postapo svět) a 31 koly. Přibyly dvě nové postavy (drak Scorch a vlk Fang), humor je třeskutější a odpovídá mu i stupidní konec Tomator je ve skutečnosti malý kluk Tommy

Hratelnost je stále dobrá - ze začátku, řekněme v první půlce, kdy s Vámi tvůrci jen tak laškují. Někde kolem kola 22 jsem už ale přestával stíhat a finální kola byly hotovým očistcem kde jsem jedno kolo zkoušel několik hodin. Ač se to zdá nemožné, tvůrci ještě přitvrdili s obtížností. Logické hádanky v některých kolech by záviděla i lecjaká adventura, kola jsou obrovská a stačí udělat jednu chybu a jste v háji. Na vině je i spousta nových možností.

Postavy si ponechaly staré pohyby, ale naučily se i nové - Erik má dvojskok a plave a rozbíjí cihly zespodu, Baelog má místo šípů natahovací ruku, která slouží i jako hák na speciální výstupky a Baelog si umí prdnutím povyskočit (což se často kombinuje se vznášením na štítu) a zmenšuje se. A také ničí cihly shora. K tomu je fu Fang, který drápe, skáče a šplhá po zdech a Scorch, který chvíli létá, plachtí a chrlí oheň.

Zkrátka těch možností je moc. Až vám ujede ruka s nějakou šílenou kombinací po 15 minutách v kole, tak budete chtít prohodit počítač oknem. Navíc dvojka nejen že zvyšuje obtížnost, ale ještě má hnusnou grafiku a nemám k ní žádný vztah. Takže 65%.

Tak jako Lost Vikings rozhodně nebyla odreagovačka jak jsem si myslel že bude. Zahrál jsem si ji v rámci oddechu od adventur a také s tím, že si pak dám i druhý díl. Jenže nebýt už šedivý, tak z téhle hry stoprocentně budu.

Lost Vikings je samozřejmě klasika. Geniální koncept spojující plošinovku, logickou hru a kooperaci postav. Je tu Erik, který jediný umí skákat (což je v plošinovce docela zajímavé) a také běháním prorážet určité zdi. Olaf má štít, který zablokuje cokoliv ať ze strany, nebo shora. Navíc štít může použít k plachtění nebo jako schod pro Erika. A konečně Baelog je bojovník. S pomocí jeho meče a luku můžete zlikvidovat většinu monster. S pomocí šípů pak i přepínáte čudlíky. Jednotlivé postavy navíc na konci kol poměrně sympaticky hláškují, takže Vám přirostou k srdci.

A co tu jde? Mimozemšťan Tomator unese z mírumilovné vesničky trojici vikingů a ti se musí prokousat neuvěřitelnými 37 úrovněmi, aby se dostali domů. Úrovně mají různé témata (ufo, příroda, Egypt, továrna, svět sladkostí a opět ufo) a projít jimi není žádná sranda. Tedy ze začátku ano. Úrovně jsou jednoduché, hra Vám vše vysvětlí a přestože je použitých dost tlačítek, ovládání je pohodové - ať už jednotlivé úkony, přepínání postav nebo měnění a používání věcí z inventáře.

Ale později přituhne a přituhuje tak, že ke konci se hra mění na pekelnou záležitost.
Nekonečně pastí (blesky, bodáky atd..), dokonalá kooperace postav, na milimetry načasovaný postup, obrovská kola a stačí jediná chyba a můžete jet znovu. Takhle znovu jsem hrál poslední kolo (kde musíte zlikvodvat Tomatora 5* v řadě) asi 50*.

Lost Vikings je geniální koncept, roztomilá hra a klasika, která se ale vinou klasické 90s obtížnosti stává ke konci nehratelnou. Proto nakonec jen 80%.

Na odreagování od adventur jsem si zase prošel jednu hopsačku, tentokrát moji oblíbenou Bio Menace. Je to typická Apogee hra, tedy rozdělení na epizody, spousta kol, nějaký ten pitomoučký příběh a samozřejmě se převratností či originalitou kouká těm slavnějším arkádám na záda.

Nicméně... oproti dětinskému Keenovi či Cosmicovi a přehnaně těžkým Dukům 1-2 mě z tohohle subžánru arkáda bavila vždycky nejvíce. Možná proto že jsem se k ní dostal jako první, možná proto že je nejakčnější a nejjednodušší. Ano některé kola si zopáknete, protože ukládání funguje jen na začátku mise, nicméně frustrace z x opakování jednoho kola se nedostaví. Už jen proto, že na lehčí obtížnost je životů i střeliva dost.

A také proto, že je to není ani tak hopsačka, jako střílečka. Snake Logan bojuje ve třech epizodách proti všemožným formám mutantů, genetických pokusů i robotů, k dispozici má rychlý kulomet či něco jako raketomet, kromě toho pár druhů granátů a min. Nepřátelé krásně vybuchují nebo se rozpliznou v kaluži krve a střev, občas se objeví nějaký vytuhlý boss. Hra nehází klacky pod nohy, takže pokud umřete začínáte od začátku, ale otevřené dveře zůstanou otevřené, čudlíky zmáčknuté a mrtvoly mrtvé.

Kromě střílení nechybí sbírání všemožných pitomostí, které se nachází za zamčenými dveřmi (potřebujete klíče), umisťování krystalů, občas zapamatování si nějakého kódu a hledání rukojmích. Nechybí ani odkaz na Keena či tajná místnost s tvůrci hry. To vše na rok vzniku a žánr ve slušné grafice s pár pěknými obrázky mezi epizodami.

Zkrátka Bio Menace není určitě klasikou typu Prince of Persia nebo Another World, ale na odreagování je výborný.

A tak jsem si dal včera a dnes ještě jednu adventuru, tentokrát od Sierry Torrin´s Passage. Sierra tady bohužel opět pohnojila co se dalo a zabila všechno to co mohlo být dobrý.

Stejně jako v King´s Quest 7 je hra zaměřená na nejmenší publiku a jako první si vemu na paškál grafiku. Ta je prakticky totožná s King´s Quest, to znamená kýčovitá, přeplácaná infantiflní kresba ala Disney. Infantilitu podporuje i humor, který je místy totálně debilní a některé scény jako černobílý sitcom jsou totálně za hranou absolutní trapnosti, něco jako sledovat Kameňák. Celou tu mizérii podporuje podivný "roztomilý" mutant, kterého sebou titulní hrdina tahá. Ten má teoreticky možnost se měnit na jakýkoliv tvar, ale tohle využijete v celé hře tak 10*, zbytek času prostě dělá grimasy, šaškuje a pitvoří se ve stylu kreslených grotesek.

Tahleta stylizace hry mě totálně otrávila a zabila i to dobré. Tím je třeba svět, který se dělí na 5 plánů uložených nad sebou, přičemž hrdina se v rámci putování podívá do všech pěti. Normální svět střídá svět červích lidí, nakoukneme mezi pidižvíky, do vražedného lávového světa a podivné míchanice světa mluvících květin. Příběh o mladíkovi, co zachraňuje rodiče před zlou čarodějnicí by nebyl špatný, má dokonce pár pěkných zvratů včetně finálového. Jenže je nedořešený co princezna, co čarodějka co udělá jeden dobrý skutek a všichni ji odpustí, co bude s Torinem?. Hrdina není úplně špatný, zaujaly jeho neskutečné akrobatické schopnosti, kde se to jako naučil?

A hratelnost? Ovládání je v pohodě, interface který zabírá půlku obrazovky otřesný. Obtížnost je ze začátku až primitivní, ale přituhne a to velmi. Bloudění nekonečnými bludišti v lávovém světě, několikafázové skládání pidižvíků aby zahráli melodii jsem pomalu nezvládl ani s obrázkovým návodem. Nad některými kombinacemi zůstává rozum stát, občas je obtížné pochopit kam vlastně jít, protože obrazovka se dá ručně dvěma kurzory skrolovat. Díkybohu si Sierra odpustila všechny dead endy a podobné chuťovky, ale neodpustila si IMHO zbytečné sbírání bodů a "vtipné" úmrtí. Nechybí tu ani pár odkazů (Indiana Jones, Čaroděj ze Země Oz, z herních Loom či Sam a Max) ale vtipné to moc není.

Torin´s Passage je herně slušný, příběhově průměrný a stylizací, humorem a grafikou otřesný.

Herní výzva 2019 - 9. Historie se opakuje: Dohraj hru zasazenou do jakéhokoliv historického období.

Touché je taková zcela tradiční adventura, která mi sice kdysi prošla harddiskem, ale nic moc s z ní nepamatuju.

První čeho jsem si všiml je podobnost s Monkey Islandem a to skoro ve všech ohledech. Hlavní hrdina vypadá jako Guybrush Threepwood z druhého dílu, celý začátek v noci laděním připomíná první díl, nechybí tu šermovačky a samozřejmě humor. Nemůžu říct že bych se nebavil, veškerý humor totiž vychází především s dialogů hlavního hrdiny Gofreyho (nebo tak nějak) a jeho sluhy Henriho. Gofrey je celkem standartní hrdinská postava, zatímco jeho sluha je líný, poživačný, smradlavý, tupý a zbabělý zmetek, který s gustem shodí cokoliv jde, především svého pána.

Příběh je takový standart z netradičního prostředí Dumasových Tří mušketýrů. Mladý mušketýr nastupuje do služby, slíbí umírajícímu že najde jeho závěť a při pátrání po vrazích se zaplétá do spiknutí na ovládnutí Francie jedním kardinálem. Příběh je vyprávěn s lehkostí, ale bez jediného podstatného zvratu a napětí. Hrdinové jsou věčně bez peněz, hladoví a každý s nimi vyjebe. Tvůrci se drží reálií, až na konec neodolají a přihodí trošku moderny a magie. Co mě dostalo byl konec kde hrdina úspěšně zastaví kardinála, načež se doví že obsahem poslední vůle je dědictví právě Henriho. A jeho dívka jako správná zlatokopka jde za lepší. Tady tvůrci prokázali pořádně škodolibý smysl pro humor.

Hratelnost je víceméně v pohodě, jedním kurzorem ovládáte všechno, akorát přes pravé tlačítko vybíráte jednotlivé akce. Kombinace jsou občas vražedné, nechybí ani pixelhunting (kdo si proboha mohl všimnout té křídy?). Inventář je skrolující, takže zkoušení všeho na všechno když nevíte jak dál je docela složité. Ale nejedná se o nic zásadního. Dá se říct dohratelné i bez návodu, já kouknul jen párkrát.

Trošku slabší je technická stránka. Předměty se pod kurzorem občas hlásí s mírným zpožděním, což při prohledávání obrazovky může být problém. Občas vypadne nějaká ta animace a když hrdina něco udělá, vidíte až výsledek. A samotná grafika mě zrovna nenadchla. Na Touché je vidět, že to nebyla velká hra a tak grafika vypadá pomalu stejně jak v Monkey Island 2, což ovšem u hry z roku 1995 znamená na tu dobu nic moc.

Touché je příjemná hra s příjemným humorem a z netradičního prostředí, která mě ničím extra nezprudila, ale ani nenadchla.

Fable je hrou, kterou jsem kdysi viděl na vlastní oči jako jednu z prvních adventur. Spolu s Broken Swordem byla někde v roce 1997 k zahrání v jedné staré herně. Broken Sword byl úžasný, Fable ušel a ani po pozdějším dohrání mě z něj v hlavě moc nezůstalo.

Fable není úplně špatná hra. Grafika je hezky namalovaná a vypadá pěkně i dneska. Hudba je pěkná zejména na úvodní obrazovce, prostředí jsou zajímavě rozdílná - ledová země, bažiny, podvodní svět a podsvětí, přičemž na závěr přijde i trochu sci-fi. Nechybí spousta zajímavých fantasy potvor a na pohádkovou adventuru i překvapivě dost mrtvol v různém stádiu rozkladu a umírání.

Příběhově je to taky celkem zajímavé, tedy aspoň většinu času. Hlavní hrdina Quickthorpe dostává za úkol zabít čtyři monstra a získat čtyři gemy, aby zachránil krajinu Balkhan, přičemž při toulkách krajinami narážíte na zmínky o pradávné rase Mecubarzů, která přišla z vesmíru a obyvatele světa zotročila a nakonec zjistíte, že jste jen pěšákem. Jenže to má dvě ale. Zaprvé - Quickthorpe vypadá jako nanicovatý chcípák, s kterým bůhvíproč flirtují ženy a který hází naprosto pitomé poznámky a odkazy na budoucnost nedávající v jinak vážně pojaté adventuře smysl. Zadruhé - příběh končí obrovským mindfuckem kdy hrdina je ve skutečnosti kriminálník, který zabil rodinu a vše si jen představuje ve vězení. Být to film, je to na odpad.

Hratelnost je víceméně tradiční. V každé oblasti máte mapku po které se přesouváte jednotlivými lokacemi, prokecáváte lidi, sbíráte předměty a používáte je. Žádný otravný pixelhunting nebo lovení cesty se nekoná. Používání předmětů je celkem logické a potěšilo mě, že likvidace démonů je většinou intuitivní. Nicméně spousta obrazovek je dost nevyužitých, člověk si říká že musí něco udělat a ono je to jen na okrasu (lovec a králík, podvodní pevnost hlídaná úhořem). Problémem jsou předměty, které sbíráte od začátku, většinu z nich použijete jen jednou a zůstanou v inventáři do konce hry. Některé předměty (a není jich málo) nepoužijete ani jednou - takové laciné triky fakt nesnáším.

Ovládání je místy dost krkolomné - vyvolání menu Entrem by mě nenapadlo, googlit jsem musel i to, jak předmět do inventáře vrátit. Máte jeden kurzor ale můžete předmět na osobu použít, nebo ho darovat (a je to rozdíl). Vůbec práce s inventářem ala Windows 3.11 okno je za trest.

Shrnuto? Fable není špatná adventura ale má dost much na to aby byla klasikou.

The Dig aneb jediný pokus o 100% vážnou adventuru od Lucasů, navíc v ranku sci-fi. Dá se říct že povedený pokus.

Dig má jedno eso v rukávě - scénář psal Steven Spielberg, dialogy slavný spisovatel Orson Scott Card a je to poznat. Už začátek hry je víceméně filmový - filmovým způsobem jsou představeny postavy, nastíněn problém (na Zemi míří asteroid) a s tříčlennou posádkou se vydáváte do kosmu odpálit asteroid. Akce probíhá úspěšně ale asteoid nebyl jen kusem šutru, ale sondou, která odveze hrdiny na mimozemskou planetu. A tak se ocitáte na cizím pustém světě, kde nerozumíte jazyku, přístrojům ani podivné technologii. Příběh toho obsahuje opravdu dost oživování mrtvých, závislost na oživovacích kamenech, prastarou rasu a jiný stupeň bytí, tvůrce který trpce lituje svých vynálezů..

Především ale obsahuje onen Spielbergovský "pocit úžasu z neznáma" který tak báječně fungoval v jeho starých sci-fi filmech. Dialogy jsou fajn s lehkými pokusy o humor, postava jsou fajn. Kapitán Low je obyčejný voják, který chce domů, Maggie je otřískaná reportérka který je typicky ženská a Brink se z nadřazeného vědce mění v pořádného magora. A zmiňovaný happyend? Ale proboha, tohle prostě k Spielbergovi patří.

Graficky je to určitě moc pěkně nakreslené a nechybí spousta filmečků. Jen škoda, že rozlíšení je docela nízké a dneska to všechno vypadá už poněkud rozplizle.

Hratelnost taky není vůbec zlá. Jeden kurzor na všechno, předměty které nepřehlídnete. S posádkou komunikujete pomocí obrázků a když téma vyčerpáte zmodrá. Občas je sice problém najít cestu dál, ale nic hrozného. V průběhu hry se budete pohybovat v centrálním Nexusu, odkud si můžete otevírat cesty do jedné z pěti věží, která má vždy trochu jiný účel. Budete sbírat kódové tyče, jezdit metro-koulí, aktivovat světelné mosty a celou dobu přemýšlet k čemu to všechno povede. Nechybí ani pár puzzle (skládání kostry je pořádný oser) a kupodivu i taková moderní fičura jako opuštění místnosti dvojklikem. Občas je otravné to létání od čerta k ďáblu, občas Vás nenapadne, že musíte znovu za někým zajít nebo se někoho na něco zeptat, abyste se pohnuli. Ale nic strašného.

Zkrátka The Dig je kvalitní adventura se slušným sci-fi příběhem a solidní férovou hratelností, která vydrží a i když nepatří mezi moje největší srdcovky, 85% si zaslouží.

Nemám držku a musím řvát jak kdysi trefně přeložili tuto hru ve Score byla pro mě roky naprosto geniální záležitost a ještě nedávno bych ji zařadil na první místo mezi adventurami roku 1995. Po dohrání Gabriel Knighta 2 musím nejspíše první místo přehodnotit, protože k jeho dokonalosti téhle hře přece jen něco chybí.

Určitě tím něčím ale není legendární příběh Harlana Ellisona. Ocitáme se v temné postapo budoucnosti, kde se šílený superpočítač AM vymknul kontrole, vyhladil lidstvo a jen tak pro zábavu si v klecích mučí pětici "hrdinů". A protože se nudí, rozhodl se udělat určitou soutěž. Každého z pětice pošle do jeho nejhorší noční můry, kde musí dokázat nemožné - odhalit jeho slabinu a vypořádat se s minulostí. Zastavím se u oněch hlavních postav. Hrdiny je lze nazývat jen stěží, protože každý z nich z si nese pořádný škraloup a za každého hrajete trošku jinou hru. Upozorním, že bez pořádných SPOILERů se tohle opravdu neobejde.

Ellen je inteligentní žena, trpící fóbii ze žluté. Tu měl muž, který ji znásilnil a zničil život. A Ellen čeká 50 odstínů žluti v pyramidě, která je bránou k jednomu ze zapadlých AMových center a také postavení se vlastnímu strachu. Bezesporu vizuálně zajímavá pasáž, jen hrdinka do té galerie zrůd trošku nezapadá.

Ted, bývalý manžel Ellen byl navenek hodný muž, uvnitř ale podvodník a děvkař. A teď se v magickém hradu musí vyrovnat se svou nevěrou a zachránit Elelninu duši před čarodějnicí a vybojovat boj mezi dobrem a zlem. Úpřimně mě ďábel, anděl, démoni a čarodějky do celkového příběhu moc neseděly, ale jinak je to celkem působivé.

A přitvrzujeme - Gorrister, rapl který dohnal svou ženu do blázince se musí na palubě Zepelínu i v zapadlém baru vyrovnat s tím co ženě dělal, se svou smrtí i "milovanou" tchýní a tchánem.

Benny je sviňák jak když vyšije. Prototyp dokonalého vojáka, který bez skrupulí ve Vietnami zastřelil 4 vojáky z vlastní jednotky. Jako trest se z něj stal opočlověk bez schopnosti mluvit, s nefukčníma nohama a neukojitelným hladem. V džungli musí najít odvahu postavit se mužům co zabil a šílenému obětnímu rituálu domorodců.

Nejbrutálnější pasáž si ale krade Nimdok. Nacistická stvůra, která po boku doktora Mengeleho prováděla ty nejzvrácenější experimenty na vězních v lágru, na Židech aby se ukázalo že je taky žid. A nutnost vzpomenout si na vlastní minulost a postavit se na správnou stranu. Krev, zohavování, zmrzačené děti, něco tak syrového se ve hrách jen tak nevidí.

Závěr v podivné zemi nezemi, kdy pětice hrdinů čelí pomocí získaných pozitivních vlastností částem AMa je naprosto neskutečný a vůbec celý příběh má na adventuru neskutečnou hloubku.

O to víc zamrzí to ostatní. Grafika je i na rok vzniku celkem průměrná. Hratelnost není těžká, ale je neférová. Není problém s množstvím předmětů nebo lokací, ani s tím přijít na to co kde použít. Problém je klasický přístup 90. let - některé předměty jsou mrňavé, další se nehlásí hned ale později. Jiné se hlásí, ale nejdou použít/sebrat hned ale až časem. Občas se něco stane náhodně, občas musíte akce provést v určitém přesném pořadí, jinak smolík.

Zamrzelo mě to ke konci, kdy jsem podle svého nejlepšího svědomí (a s pomocí návodu) splnil i nepovinné vyrovnání se s minulostí. Jenže bylo mi to na prd, protože u dvou postav mi chybělo kouzlo co jsem měl získat, protože jsem to neudělal přesně tak jak plánovali tvůrci. Docela to pak naštve, protože jsem pochopitelně chtěl nejlepší možný konec.

Každopádně i přes mé výtky je I Have No Mouth and I Must Scream adventura s naprosto neskutečným příběhem, který strká do kapsy 99% příběhů z té doby. Jen to není na 100%.

Nesehnatelný a nedohratelný Woodruff. Pamatuji že jsem tuhle hru před léty sháněl ještě před warforum, protože mě nadchly obrázky ve Score. A zcela určitě jsem ji hrál, jen si nepamatuji že bych i dohrál.

Woodruff je na první pohled jednoznačné dvojče série Goblins. Grafika vypadá podobně ulítle, menu fungují podobně, stejně jako inventář, ovládání a nakonec i humor. V každé obrazovce se na pozadí děje něco vtipného, titulní Woodruff se krásně vzteká a dělá blbosti, když zkoušíte nějaký nesmysl v rámci "všechno na všechno". Nechybí odkazy na Dooma a závěrečná obrazovka je IMHO parafrází na Barbara Conana. Zkrátka ze začátku to vypadá na vtipnou pohodu ve stylu Goblinů, ale Woodruff je přitom tuhá jako řemen.

Obrazovky které můžete prozkoumat neustále přibývají a stále je nutno se vracet i k začátku zda se tam něco nezměnilo, nebo neobjevilo. Předměty v inventáři rostou geometrickou řadou a moc neubývají. A aby toho nebylo málo, tak jsou tu další možnosti - v průběhu hry se učíte ovládat jednotlivé části těla což vede k levitaci. Získáváte silové slabiky a skládáte z nich kouzla. Zachraňujete 7 mudrců. Taháte sebou příslušenství na přestrojení, formuláře, kódy pro telefonování i pro otevírání dveří a často Vás postup ovlivní přesná předpověď počasí. Zkrátka je toho dost a ač je Woodruff určitě kvalitní záležitost se spoustou originality a nápadů, bez konzultace s návodem se často nehnete, ne proto že nebudete jak přes nějakou obrazovku, ale ani tušit jak dál. Navíc co si budeme namlouvat, mezi obrazovkami zabloudíte raz dva a díky bohu, že v poslední třetině máte transportér, který funguje jako mini-mapa a teleport v jednom.

Jádrem pudla je příběh. Člověk by řekl, že jde o fantasy, ale tady jsme v postapo budoucnosti, legrační goblini jsou vlastně mutanti, kteří se snaží vymanit z otroctví lidí. Nad vším stojí proroctví o zachránci Schniblovi, zlotřilý vládce města a tajemné zlo. Mohl by to být super příběh, ale bez titulků se člověk moc nechytá (a občas ani neví co má dělat). A navíc ta kombinace třeskutého humoru a vážného postapo příběhu mi nejde moc dohromady.

Každopádně Woodruff je bezesporu originální adventura, která stojí za vyzkoušení.

EDIT: Tak jsem idiot a že se dají titulku nějak zapnout na to jsem nepřišel.

Těžko hodnotitelná hra je Prisoner of Ice. Kdysi se mi to celkem líbilo, na druhé dohrání už moc ne. A vlastně ani nevím proč. U jiných her jsem schopný tvrdnout až do rána, abych dohrál ještě tuhle kapitolu, pak ještě další a ideálně vidět vše do konce a tady jsem hru za bílého dne vypnul a šel si psát s kamarádkou.

Přitom to nevypadá ani nehraje se špatně. Filmečky zejména ten úvodní jsou pěkné, grafika na rok 1995 vypadá velmi slušně. Trošku divně ale působí animace postav, které mě celou hru přišly šíleně nepřirozené.

Hratelnost je tradiční odladěná, což už v půlce 90. let bylo standardem. Jeden kurzor na všechno, předměty se hlásí, inventář je pohodlně viditelný, řešení problémů jsou logická. Přesto jsem se asi 10* zasekl, protože jsem přehlídl nějaký předmět 1*1 pixel a to ještě kolikrát v kombinaci s tím, že se předmět či aktivní místo objeví někde, kde nic předtím nebylo. Hledat jehlu na vojenské základně o cca 20 místnostech, která tam předtím nebyla a kterou nevíte že potřebujete je za trestDalší tradiční prasárnou je schovaná cesta dál. Nebýt tohoto, tak je hra až na vojenskou základnu celkem moderní, většinou se pohybujete na pár obrazovkách a řešíte věci kolem Vás. Co mě dost vytáčelo je možnost umřít - během hry se několikrát potkáte s monstrem a pokaždé na něj platí něco jiného, což dost nedává smysl.

Hlavním ničitelem atmosféry je asi pro mě příběh. Ten začíná parádně - v roce 1937 na palubě ponorky která nabírá vodu a na které řádí monstrum. A pak to jde rychle do kytek jak se nabalují další a další roviny - hledání zrádce, prastaré kulty, magie, postapo budoucnost, cestování časem a časové paradoxy ala Terminátor a ke konci nevíte kdo, co a proč a je vám to buřt. Je to prostě maglajz, navíc s nezajímavými postavami včetně hrdiny. Konec kde si kliknutím na dva obrázky můžete vybrat jak to vlastně dopadne je k smíchu a vlastně jsem nepochopil proč by se hrdina měl ztratit z času?.

Prisoner of Ice dobře vypadá, průměrně se hraje a příběhově nestojí za nic.

Orion Conspiracy je další s mnoha dnes již zapomenutých adventur, které se vyrojily v půlce 90. let a jejichž recenze plnily tehdejší stránky časopisu Score. U mě byla v kategorii dohrál jsem, bylo to fajn, ale nepamatuji si.

Orion Conspiracy je slušná, ale dost nevyvážená adventura. V CD verzi vás hned na začátku praští do očí parádní intro plné vesmírných lodí a musím uznat že i samotná grafika hry je na rok vzniku moc pěkná. O to víc zklamalo kratičké, stokrát viděné outro.

Příběh je velice zvláštní a na adventuru netypický. V daleké budoucnosti po proběhlé válce korporací přilétá na vesmírnou stanici zdeptaný stárnoucí veterán Devlin McCormack, aby pohřbil svého syna, který měl při rutinním vyzvednutí sondy nehodu. Devlin prochází stanicí, zpovídá 15 různých postav a odhaluje že mu někdo lže a že nehoda nebyla jen tak obyčejná nehoda. Začíná to jako parádní detektivka, která uprostřed hry vrcholí zvratem netypickým pro tehdejší dobu a vůbec pro hry když Devlin zjistí, že jeho syn byl gay a rovněž odhalení vraha a jeho motivace má sílu. Nechybí tu krev ani pořádná dávka nadávek. Bohužel ihned po odhalení tvůrci zakomponují jakési měňavé příšery a z atmosférické detektivky se stává béčková vyvražďovačka, které jsem ve filmu/seriálech viděl asi stokrát. Navíc kočkovité příšery jsou spíše směšné, než děsivé.

Hratelnost kopíruje příběh. Ono je fajn, že na všechno máte jeden kurzor, nemůžete udělat chybu ani zemřít. Že nemusíte lovit pixely ani skryté cesty a zkoušet všechno na všechno, to dokážu ocenit. To že se Vám ve většině případů sám vybere předmět, který máte použít už je trošku moc debilní. Výslechy a dialogy jsou super, ale bohužel stanice je obrovská. Má 4 sekce, každá má několik pater a každé patro se ještě dělí do částí. Celkem sem napočítal 55 lokací, přičemž přístupných je od začátku většina. Aby toho nebylo málo, tak postavy naprosto otravně pobíhají po stanici.

Výsledkem toho je, že běháte neustále tam a zpátky a drtivou většinu času vám zabere přechází o 10-15 obrazovek jinam. Ke konci už je to totálně neúnosné a nezábavné a občas z toho vyplynou záseky typu nevím za kým teď jít. V takových případech přišel k ruce návod, který jinak není moc potřeba.

Aby toho nebylo málo tak kurzor se seká a občas odmítá poslušnost, titulky a dabing občas zůstanou na obrazovce a způsobí seknutí, hudba se restartuje na maximální hlasitost, takže jsem ji musel vypnout. Nic závažného, ale odladěnou hru si takhle nepředstavuji.

Abych jen nekritizoval. Pokud chcete hrát béčkový vesmírný sci-fi horor s áčkovými zvraty a pěknou grafikou, Orion Conspiracy stojí přinejmenším za vyzkoušení.

Další adventurka ze starých časů je za mnou. Flight of the Amazon Queen nemám zařazenou v kategorii legendárních, ona tam úplně nepatří, ale dá se říct, že je docela povedená.

Let Amazonské královny je poctivé dobrodružné béčko. Odehrává se na přelomu 40-50 let, většinu času jste v amazonské džungli. Hlavní hrdina je hláškující dobrodruh, nechybí krásky v nesnázích ani zákeřný soupeř, který nakonec změní strany a hlavně geniálně béčkový doktor Ironstein. Ten plánuje pomocí dino paprsku změnit amazonky v dinosauří bojovnice a ovládnout svět. Se svou vizáží a ďábelským smíchem mě asi nejvíce připomenul profesora Nulu z Rychlé roty :) A protože jsme v komediálním dobrodružství, tak nechybí domorodci, pár vtipných postav, zvířata, amazonky unášející muže pro sex :), bondovská základna záporáka, chrám plný pastí, dinosauři, nadpřirozeno a megalomanský souboj robot vs. dinosaurus na konci. Zní to jako hovadina, ale ač příběh není úplně strhující je celkem v pohodě a má spád. Humoru je dost a přitom nikdy nesklouzne do do laciné šaškárny.

Nejvíce to připomíná takovou béčkovější variaci na Indiana Jones and Fate of Atlantis, čemuž bohužel odpovídá i na rok vzniku postarší grafika a také Scumm ovládání.

Čímž se dostávám k hratelnosti. Flight of the Amazon Queen není úplně těžká hra. Nestrávíte ji projížděním návodu, dostáváním se z dead endů ani šíleným pixelhuntingem. Předměty se hlásí pod kurzorem a ten většinou vybere i nejlepší akci. Většina úkolů je celkem logických a zákysy plynou spíše z něčeho jiného. V každé kapitole máte otevřeno obrovské množství lokací a v inventáři sebou taháte spoustu předmětů. Navíc jsou na jedné stránce vidět jen čtyři, takže občas zapomenete že máte někde něco použít, případně vás nenapadne něco zkombinovat. Předměty bohužel nemizí i když je dávno nepotřebujete a v kombinace s tím, že je tu osm možných příkazů a tuna lokací se stává tradiční zkoušení všeho na všechno dost peklem. Každopádně jinak si nemůžu stěžovat, jen jednou jsem zasekl déle díky tomu, že jsem si nevšiml cesty k misionářům.

Sečteno podtrženo, Flight of the Amazon Queen je pohodová dobrodružná adventura bez větší přidané hodnoty ale i bez větších problémů.

Tak jsem neodolal a po pár arkádových úletech opět nainstaloval nějakou adventurku. Nechtěl jsem se pouštět do ničeho složitého a volba padla na Agenta Mlíčňáka, kterou v 90. letech měl asi opravdu každý a kterou všichni považovali za českou.

Ono není divu, ač je hra z Polska, ta se tváří jako typicky česká záležitost. A nejen humorem a dialogy ke kterým se ještě vrátím, ale i tím ostatním. Samotný příběh je typicky ujetý - tajná agentura si vybere za pomocí jasnovidky běžného teenagera Kevina, aby vyřešil podivné loupeže z bank, kdy peníze doslova mizí před očima (u nás se tomu říkalo tuším privatizace). Klučina projde ulítlým výcvikem a ocitá se v nějakém zapadákově, v jehož centru je vila hlavního podezřelého Pankráce Oblouka. Nechybí tu nic z podobně laděných českých adventur, tj. ulítlé postavičky, pokec se zvířátky, minimum lokací, pubertální balení holky a dementní záporák.

Zvláštní kategorií je humor. Animační gagy jsou kouzelné (bramboro-granát, ježek), na hláškách je poznat styl Andreje Anastasova. Těžko říct, jestli je to dobře. Andrej byl pro mě kdysi bůh, jenže to mi bylo náct. Tady mi hodně často přišlo, že si přidává na sílu hlášky, nadávky i české či vlastní lokalizace (odkazy na Depešáky a Oldfielda). Nejlepším running jokem je bezesporu série marných pokusů dostat se do vily, které končí vždy katastrofou a jejich rozuzlení :)

Jak se to hraje? Agent Mlíčňák má kupodivu moc pěknou grafiku, příjemné ovládání dvěma tlačítky myši (prohlédnout/použít), předměty se hlásí pod kurzorem, nejsou tu žádné slepé uličky. I ty úkoly jsou celkem logické. Jenže autoři si byli vědomi, že hra má málo lokací a byla by krátká a tak sáhli po celé škále drobných podrazů. Občas se stane neaktivní předmět aktivním, občas musíte něco použít dvakrát (poklop). A hlavně je tu pixelhunting a to v neúnosné míře. 100% zákysů plynulo z toho, že jsem si nevšiml něčeho naprosto nenápadného (páka v autě, papírek, díra ve dveřích atd..)

Agent Mlíčňák není špatná hra. Příjemně se ovládá, humor není špatný, jen je to přes polský původ typicky česká ulítlost, která se nemůže rovnat velkým adventurám té doby.

Duke Nukem: Manhattan Project je navzdory hodnocením zde dobrá hra. Ono většina hráčů prostě nepochopila, že se jedná o návrat k prvnímu a druhému dílu, tedy klasické arkádě, ovšem se zachováním spousty věcí z Duke Nukem 3D.

A funguje to náramně. Z arkád zůstalo naprosto tradiční 2D hopsání a taky příběh - šílený doktor začne měnit zvířata (krysy, šváby, prasata, krokodýly) v mutanty a unese krásné všechny krásné holky. Na Dukovi je ho zastavit. Jak jsem říkal, jde o klasickou hopsačku, ale ta je zpracovaná v parádní 3D grafice a obsahuje pár 3D úletů. Občas tak přejdete po zelené šipce do jiné roviny, občas jdete dopředu/dozadu místo vlevo/vpravo. Z plošinovek zůstal komplikovaný, ale zapamatovatelný level design. Z 3D akce pak všechno ostatní.

Souboje nejsou arkádové - Duke má totiž klasický arzenál (pistole, brokovnice, kulomet, plazma, raketomet a "odmutantňovač"), nepřátelé umírají krvavě a brání se. Nechybí tu kop a trubkové bomby, které mají zvláštní tlačítko ani jetpack. V každém kole musíte najít klíč k silovém poli a zachránit jednu holku, přičemž následuje klasický dukovsky oplzlý rozhovor (You must bet 18 or older to ride :D). Komu by to bylo málo, může hledat secrety a pokusit se najít v každém kole 10 nuků. Když se vám to podaří, Dukovi se zvedne trošku pár vlastností.

Hra neháže klacky pod nohy, obtížnost je pohodová, v kolech jsou checkpointy, mezi koly automatické ukládání, životů je nekonečně, souboje a skoky jsou funkční a odladěné. Samozřejmě nechybí humor, Duke opět používá zhusta hlášky ze slavných filmů (Pulp Fiction, Forest Gump, Apokalypsa, Vysvobození), nejvíce mě bavilo "squeal like a pig". To vše v 8*3 kolech, což značí že hra chvíli vydrží. Kdybych měl něco vytknout, tak prostředí, půlku hry se motáte v nezáživných a podobných lokacích jako jsou baráky, ulice, kanály, fabriky a až konec na vesmírné stanici přináší trošku zajímavé prostředí.

Každopádně Manhattan Project je výborná arkáda s prvky tradičních akčních her. Kdo nečeká nic víc, skvěle se pobaví.

Druhý díl Žížaláka Jima jsem v dětství miloval. Ty šílený nápady, ta grafika, hratelnost. Ono se v podstatě skoro moc nezměnilo, jen už jsem starší. Příběh tu opět neexistuj - v titulkovém gagu (intro se tomu říkat nedá) unese Vrána princenzu, na konci ji Jim zachrání načež se všichni promění v krávy.

Jim dostal pár nových pohybů, takže teď kromě biče má ještě jakýsi zelený fujtajbl, který funguje jako bič v jedničce, to znamená na přehupování propastí a taky jako padák krátkodobého doletu. Také přibyly zbraně, Jim má teď slušný arzenál, ale nemůžu si pomoc, většinu hry to stejně nevyužijete, protože nejvíce se hodí tradiční kulomet. Další novinkou je systém passwordů, který byl v prvním díle automatický, ale tady je potřeba sebrat tři vlajky (většinou schované) a password by se měl ukázat. Říkám měl, protože se mi neukázal. Naštěstí obtížnost šla dolů a až na pár záseků jsem neměl větší problém.

Co se změnilo je množství šílených nápadů ve hře. Klasických hopsačkových částí je minimum a pokud jsou, tak ozvláštněné (kolo z tiskárny, jídelní kolo, úvod s prasaty a padajícími babkami s deštníkem). Největším úletem je kolo s krávami, který musíte osvobodit z květiny, občas uhasit, uhlídat před ufony a donést do kravína. Mezi ty netradiční patří Jim jako létající žížala v trávícím traktu, Jim létající s nafouknutou hlavou. Úlety do jiných žánrů jsou pak ovládání letadla, které postrkují bombu k šéfovi nebo vysoce otravné chytání štěňat. Nechybí ani televizní kvíz a místo souboje si s šéfem dáme na konec závod.

Zkrátka Earthworm Jim 2 nabízí plejádu ulítlých nápadů, které přímo křičí - neber to vážně. Neberu. Jen už jsem na tohle trošku moc starej.

Druhý díl Earthworma Jima jsem obdivoval kdysi v jedné herně ještě v 90. letech a samozřejmě jsem byl nadšen těmi všemi nápady. Samozřejmě jsem potom oba díly několikrát dohrál, ale jednička mi vždycky přišla taková slabší. Chybí tu jakýkoliv příběh včetně intra a outro je no... úsměvné. Na začátku hry totiž odpálíte krávu, která pak putuje v pozadí celou hrou, načež když hrdina objeví obligátní princeznu, kráva na ni spadne a ještě oba spadnou do lávy :D

Grafika je pestrobarevná a neurazí nikoho ani dnes. Samotný žížalák Jim umí střílet ze samopalu, skákat a přitahovat se a také používat své tělo jako bič či vrtulník. Bič se hodí k zachycování na hácích a přehupování propastí. Toť vše. Jsou tu samozřejmě nějaké powerupy jako energie, lepší zbraň (která je většinou k ničemu) a občas neskutečně otravní nepřátelé (například duchové v pekelné úrovni). Potud klasická plošinovka.

Takových klasických kol je tu pár (skládka, peklo, laboratoř, ostnaté finální kolo). Zbytek tvoří právě ty úlety - takže tu máme pasáže bez těla, souboj při bungee-jumpu, bonusové tunelové závody s vránou, což jsou celkem pohodové pasáže. Pak jsou tu ovšem také podvodní tunely, kde musíte používat batyskaf s omezenou zásobou kyslíku a výdrží a tady budete cedit krev a nadávky. Zejména poslední cesta se prostě nedala stihnout, až jsem si musel najít na youtube že mám narazit na tajnou zásobárnu kyslíku.

A ještě je tu pasáž s čoklem, kterého byste nejradši svrhli do nejhlubších propastí Tartaru. Pes je něco jak lemming, jde dopředu a nezajímá ho co ho sežere, nebo kam spadne. Vy mu musíte zbraní čistit cestu a bičem ho motivovat ke skokům, což zejména při hustě rozesetých plošinkách je prakticky nemožné. Navíc jak se mu něco stane, promění se v krvelačnou bestii, vrhne se na vás, ubere vám životy a ještě vrátí o pár obrazovek zpět.

Samostatnou kapitolou je nezabitelný boss, ke kterému je umění se vůbec dostat (zvlášť poslední skok na plošinku kterou nevidíte) a pak na jeho zabití nestačí ani 3000 nábojů. Dohrával jsem to snad na popadesátý.

Zkrátka a dobře Earthworm Jim je sice klasika, ale přehnaně obtížná a oproti dvojice ani zdaleka ne tak ulítlá.

No Regret jsem dohrál hned po No Remorse a rozhodl se napsat dvojkomentář k obou dílům najednou. No Regret je totiž v podstatě datadisk, kde se skoro vůbec nic nezměnilo. Příběh navazuje na jedničku - Silence zničil orbitální stanici a v únikovém modulu se dostává na vesmírnou loď a pak na Měsíc. Zde v deseti misích pokračuje v boji proti WEC a Drayganovi. Bohužel protože třetí díl nikdy nevznikl, musíme se spokojit s koncem, kdy rebelové obsadí Měsíc, ale boj na Zemi teprve čeká. Škoda, zahrát si trojku a vědět jak to dopadlo bych moc chtěl

No Regret se hraje úplně stejně jako první díl, obsahuje jen pár kosmetických změn. Jsou tu nové bomby, pár nových zbraní, které mají tutéž nevýhodu jako v jedničce. Nepřátele sice efektně zlikvidují, ale mrtvola pak nejde obrat. Je tu pár nových pohybů, zejména kotoul vpřed se hodí. Misí je jen 10, ale jsou ještě delší než mise v No Remorse, jejich náplň je podobná.

Co se změnilo je samotná hratelnost. Občas s Vámi někdo komunikuje i uprostřed mise. A hra je o dost těžší. Nepřátelé jsou vražednější, raketometné věže, nebo kyselinové věžičky s Vámi udělají krátký proces. Kamery, věže i další zařízení jsou občas kryté štíty a musíte napřed najít a vyřadit jejich generátory. Je tu spousta secretů, poschovávaných spínačů, rozdvojených cest a především sadisticky poschovávaných klíčů, takže občas budete bloudit a marně hledat. A se narazit i na Easter Egg když v jednom rafinovaně skrytém seretu dojdete k Diablovi :) .

Zkrátka No Regret je totéž co No Remorse, jen občas během té bezhlavé řezničiny musíte i zapojit mozek a přemýšlet kudy dál. Vadí to? Vůbec ne, třetí díl bych si dal ihned.

Crusader No Remorse je spolu s druhým dílem jednou z her, ke kterým se moc rád vracím. Dokonce mě po minulém dohrání inspirovala k tomu vypsat si příběh a postavy. Právě příběh je na téhle hře tím parádním pojivem, díky kterému stojí za to hrát a dohrát.

Jsme někde v budoucnosti, lidstvo trpí pod jhem korporace WEC, jejíž předseda Draygan si může dovolit cokoliv. Třeba i vraždu senátora. Navíc se WEC chystá postavit orbitální platformu, která dokáže vymazat z povrchu zemského celé město. Hrdinou je Silencer, který odmítne uposlechnout rozkaz k zabití civilistů a když se ho pokusí zabít robot, mění strany a přichází k rebelům. Na jejich základně, kde trávíte čas mezi misemi si můžete poslechnout hlášení z Centrály, pustit si propagandistické zprávy WEC či si pokecat s rebely. Ti k hrdinovi přistupují různě - od opatrného přátelství, přes nedůvěru až po čirou nenávist. Navíc je tu někde zrádce, díky kterému pár misí nevyjde a jehož činnost má nečekané a smutné vyústění. Akorát mě bavilo, že hrdina odmaká všechno a rebelové většinou sedí v základně a chlastají. Vše doprovází kvalitní (obsahem ne rozlíšením) filmečky.

Čeká Vás 15 misí, během kterých budete vyhazovat do vzduchu zařízení, osvobozovat lidi, získávat informace, špehovat schůze a zabraňovat katastrofám. Crusader No Remorse je izomerická řežba, která graficky připomíná pozdější Fallouty. Grafika je mimochodem na rok vzniku parádní. Hrdina má k dispozice spoustu zbraní, různých bomb, technických udělátek a gadgetů a také pár pohybů od skoků, přes kotouly. Jsou tu počítače s hesly pro kódové zámky, různé stanice kterými se vypínají mříže či silová pole, tlačítka na vypnutí alarmu, kamery, stroje na doplňování energie a zdraví.

Nedejte se ale zmýlit možnostmi, Crusader No Remorse je v jádru především střílečka a to pořádně brutální. Většina místností obsahuje různé stroje, bedny či sudy, které lze likvidovat ve spektakulárních explozích a kdo se k tomu přimotá z toho se stane hořící škvarek či hromada masa. Zabíjet budete roboty, věžičky a především vojáky (a civilisty), které lze anhilovat spoustou způsobů. Bohužel pokud z vojáka uděláte škvarek nebo ho vypaříte, přijdete o možnost mrtvolu obrat a vzhledem k tomu, že na doplňování střeliva, energie a lékáren od vojáků jste závislí, nakonec zvolíte nedestruktivní nástroje jako samopaly či lasery.

Jediná nevýhoda hry je, že kola jsou prostě nekonečně dlouhá, než projdete několik pater fabriky, uplyne hodinka, dvě a přes rozdílné úkoly a trošku se měnící prostředí je to vlastně pořád to stejné, což časem mírně unaví. Jinak parádní klasická řežba.

Samozřejmě jsem si zkusil po první díle i dvojku ke které mám takový zvláštní vztah. Vím že je to dobrá hra, ale moc si z ní nepamatuji, přestože jsem ji několikrát dojel. Má to svůj důvod.

Druhý princ začíná famózně. Jaffar se vrátí, ukradne hrdinovi podobu a dá ho vyhnat z paláce. Princ prchá po střechách, pošťuchuje se se strážemi a na poslední chvíli uteče na loď. Ta ztroskotá a princ se objevuje na ostrově a brzy vstoupí do jeskyní. Druhý díl nabízí v (pětimegové hře!!) neskutečné věci. Měnící se prostředí (jeskyně, ruiny hradu, chrám, snový svět), úžasné animačky doprovázané dabingem a hudbou, které stylově připomínají šestý King Quest. Příběh ve kterém nechybí památné scény (létající koberec, odhalení princovy minulosti, získání ohně, kouzelný kůň).

Graficky je to skvost, ovládání se prakticky nezměnilo - jen meč nyní vytahujete pomocí Ctrl a princ se umí plazit v určitých místech hry. Nezměnil se ani způsob hry, ani lahvičky a získávání nových životů, ani časový limit. Navíc se dá mezi úrovněmi ukládat.

Tak proč jen 75%. Protože to není zábava hrát. Na vině je brutální, naprosto přestřelená obtížnost všeho, která se zvýšila od prvního dílu aspoň o 100%.

Tak třeba souboje. Ze začátku pohoda, pak přijdou kostlivci, které sice zvládnete, ale za chvíli ožijí znovu. Pak se objeví chuťovky největší hadi a medúzy. Had Vás zabije jednou ranou, vy jeho taky, ale musíte vyčíhnout zlomek sekundy, kdy se začíná smršťovat a trefit. Medúzy teoreticky zastaví těsně před Vámi a můžete je trefit, jenže občas zastaví dřív, promáchnete a pak už Vám nepomůže ani svěcená voda, ani x lahviček s životy, protože obrana neexistuje. Když se objeví ptačí bojovníci, jsou to velmistři, kteří vykryjí 90% úderů i kontraúderů, útočí tak rychle že občas nestihnete krýt a hlavně je je jich asi 10 a více v každém levelu.

Pasti se příliš nezměnily a zvládat se dají, občas narazíte na slepou cestu, nedosažitelné lahvičky a pak jsou tu ty skoky. Zatímco v jedničce jste se vždycky nějak odrazili a trefili, tady musí být skok vypočítaný na milimetr. Ideálně odkrokovat od kraje dva kroky, rozběhnout se a hned skočit. Když se rozběhnete z špatného místo, tak princ buď skočí brzo, nebo přes zuřivé mačkání skoku seběhne do propasti. Největší lahůdkou jsou pak skoky s rozběhem od padající plošinky. Takové chuťovky jsou třeba v 11 levelu hned tři, přičemž ta druhá ještě v kombinaci se zavírající se mříží. Tohle kolo jsem zkoušel snad 50*.

Takže onen časový limit se bez mnohatýdenního učení levelů (a nebo cheatování) nedá stihnout, navíc hra obsahuje špeky typu souboj s kostlivcem na mostě, získání ohně nebo použití ohně, na které nepřijdete bez návodu. Jo a menu, ve kterém jde ukládat se zapíná Alt+O na což asi bez manuálu nepřijdete. Zkrátka dvojka je sice krásnější, propracovanější ale o tolik obtížnější než první díl, že se místo zábavy dostaví akorát frustrace.