"I live....again" Caleb je charismatickej, temnej týpek. Vlastně to byl první čistokrevný anti-hrdina, na kterého jsem v té době narazil, což bylo nečekané, ale též i velice svěží. Jako závan vůně hnijících, vyhřezlých střev z tlustého zombíka. Celé to je nadupáno černočerným humorem. Odkazy na kultovní horrorové filmy. Noční můra z Elm street, Pátek třináctého, Osvícení, Úsvit mrtvých atd. Avšak, nejvíce tu - jako pahýl z odseknuté končetiny - vyčuhují odkazy na sérii Evil Dead. Ruka, jenž křiklavým hlasem provolává "I swallow our soul" Včetně několika grafických odkazů, příšer a samozřejmě hlášek, jejichž originál přišel z huby Ashe Williemse.

"Good, Bad, I’m the guy with the gun"
"This is my boomstick!"
"Hey, she-bitch, let’s go."
A spouta dalších.

Tahle gamesa má dost rozpačitý rozjezd. Ten může někoho klidně i odradit, jelikož obtížnost je z počátku dosti vysoká, level design v prvních levelech dosti jednoduchý a rozmístěnost zbraní ne-ideální. Já se přesto však přenesl a dostalo se mi klasické, old-school řezanice, která se znovu dostavila až v modifikaci Brutal Doom. Velice originální zbraně se sekundárními mody střelby, ale hlavně jste bylo možno nést dva tomíky zároveň. No schválně, jaká hra to na tehdejší dobu dovolila? Je to pořád zábava. Atmosféra, které snad mohl v té době konkurovat jen Resident Evil byla zkrátka pekelná. Přesně jako ve filmech, jimiž se hra inspirovala. Kdo mě bude tvrdit, že se prvně nelekl tý uřvaný dámy s kosou?

Co mě však netěšilo. Občasné grafické glitche - pravděpodobně chyba enginu, na kterém běží remake - a též náhlá úmrtí. Někdy mě rozmázly dveře, někdy jsem zase vůbec nevěděl, co mě vlastně zabilo. Taky mě překvapila délka, která se pohybovala v rozmezí jen několika/pár hodin. A pak, že se už takový hry dneska nedělají.

RtCW je skvělým vyobrazením alternativního chodu druhé světové války a předhazuje nám scénář, co by bylo, kdyby Němci ( a že se opravdu o nějaké šílenosti pokoušeli) díky okultismu přivolali temné síly z podsvětí, vytvořili supervojáka, vynalezli letadlo na raketový pohon, vyrobili rotační kulomet, nebo kteroukoliv jinou technologii, která na dobu tehdejší byla tak šílená, že by i některá fantaskní díla od Julese Vernea zezelenala závistí.
A nakonec Amíci by na všechno toto nacistické zlo a technologické peklo nasadili jediného Muže - B.J.Blazkowicze - který to všechno nekompromisně vykosí.
Za normálních okolností by to v jiné hře vyznělo divně ba možná i komicky. U Wolfika to na mě mělo opačný efekt. Myslím jsi, že žádná jiná hra takhle syrově a temně nacistické Německo ještě nevyobrazila, což shledávám dosti paradoxním.
To je také pro mě osobně největší klad, jelikož hra působí atmosférou, která se těžko popisuje. Ne. Nemluvím teď o pasážích se zombíky, duchy, mumiemi, které sami o sobě hrají čistě na strach z nebezpečí, ale o tajné výzkumné laboratoří, o zámku, katakombách, a pochopitelně hradu Wolfeinstein. Díky depresivní paletě barev a skvělému soundtracku dokázala hra pěkně napnout nervy. Těžko se to popisuje, ale nepochybuji o tom, že mnozí z vás tuší, co mám na mysli.

Skvělý level design s hromady secretů není potřeba zmiňovat, grafika již značně zestárla, stále ale má kouzlo a své světlé chvilky (nasvícení jest stále skvělé)
A nakonec bych zmínil jaké překvapení a následné potěšení mi hra přinesla.
RtCW je snad první hra, která věrohodně prezentovala první/revoluční battle rifle FG-42. Za svých mladých let jsem se domníval, že se jedná o další výplod fantazie vývojářů. Leč jak jsem se po 5 letech dozvěděl, tato zbraň byla reálná a byla pro účely mobility vytvořena speciálně pro německý Luftwaffe přesně jak nám v jedné z misí ukázala hra.
Jednak jsi řeknete "Hergot ti helmuti umí vyrábět dobrý stříkačky" a jednak ukazuje fakt proč je tento wolfik, tak moc dobrej. Jak jsem již napsal výše. Takhle dobře podaný sci-fi WW2 se už asi jen tak neuvidí.

A jo, pořád se to hraje po čertech dobře! A jednoduché to také není a to se vyplatí!

Hodně dlouho jsem přemýšlel na tím, proč se mi Duke Nukem Forever tak hrozně moc nelíbí. Nu, abych našel odpověď, musel jsem zapátrat v minulosti. V době, kdy má životní pařanská etapa započala.

Nemá tu cenu vykládat po desáté jaká je Duke legenda a jak je level design jeden z nejlepších, co v této branži vznikl. Všichni to víme.
Při hraní lehce naleštěné Megaton edice jsem se přistihl jak se několikrát pousměji nad věcmi, které by dnešní hráč měl pokládat za samozřejmost. Interaktivita prostředí kupříkladu. Nedávné vzpomínky nad reakcemi dětí, které šílely z padajícího mrakodrapu v Battlefield 3 mě náhle nechalo uvažovat nad tím, kam se vlastně ta technologie v FPSskách posunula, když najednou vlastně vidím jak Build engine kácí mrakodrapy, dělá díry do budov nebo rovnou odpálí půlku mapy. Stejně jako frostbite to funguje formou skriptu, ale rozdíl je v tom, že v roce 1996 z toho byli paf úplně všichni. Upřímně jsem několikrát v duchu citoval Dukovo "holy shit!" V době, kdy by mi to spíš mělo připadat k smíchu. A to nezmiňuji ozvučení. Hand Cannon zní vážně badass a z chobotničky a ze zvuků, které vydávala jsem měl za mladých let husinu až na análu. Porovnám si to s Dukem z roku 2011 a je mi z toho smutno.

Vadilo mi však málo druhů nepřátel a nějaká ultimátní zbraň typu BFG. Proto jsem to vždy po třech hodinách vypnul a začal zase druhý den. Stereotyp nastává rychle. A co mě překvapilo ještě víc....jednoduchost bossů, jelikož závěrečný jednookatec mi nevzdoroval více jak 30 vteřin. A mimochodem, Duke ukradl hoodně hlášek. Král je jenom jeden a vězte, že Vévoda to rozhodně není, ale zasvěcení pochopí :)

Vážení soudruzi! V tomto příběhu této vizuální novely se pokusíte vžít do kůže dospělého muže Semyona - osamělého, nenápadného, líného antisociála bez talentu, práce a chuti do života. Tento necharismatický, mladý soudruh se ve stylovém obrázkovém intru
- připomínajíc kapitalistického Maxe Payna - octne v obyčejném, kapitalistickém autobusu, který ho během jeho poklidného spánku přesune do jiného místa a času. Do zlatého času srpu a kladiva. Mocného svazu sovětských socialistických republik! Vy, jakožto člověk, který neviděl strom více, než 10 let musíte přijít na to, jak jste se sem dostali, seznámit se s obyvateli Pionýrského tábora a ukořistit srdce/počestnost jedné ze soudružek pionýrek! Nemožná mise za nalezením pravdy začíná!

Vážení soudruzi z Republik Ruské Federace ze studia Soviet Games - u Leninovi pleše, jak pokrytecké! - odvedli poctivý kus práce na produktu, který je volně dostupný pro všechny. Postavy jsou napsány velice dobře a ač se v zásadě jedná o klasické stereotypy - jak již píše kolega Drolin - tak kvalita scénáře a celková hloubka charakterů působí poměrně přirozeně tím pádem se není nač hněvat. Co mě však vskutku síří jsou možnosti voleb, které jsou opět při prvním zahrání - jako u 90% VN - velká hra na náhodu soudruzi. Každá mladá soudružka má svůj vlastní deníček v němž si zapisuje pro Semyona neviditelná plus a mínus ("dneska si nešel poslechnout jak hraju na kytaru, mínus!" "eh on se mě zeptal na to co to nesu v ruce, mínus!") a stejně jako v běžném životě pokud se pokusíte vyjít s každým, dostanete od hry pěkný Anarchistický kopanec do zubů. Shrnme to jednoduše vážení a milý soudruzi. Pokud nemáte návod, tak na dobrý konec zapomeňte! Z počátku může být vidno, že soudruzi autoři netuší jakým směrem příběh nasměrovat.....supranaturalismus? Dating sim? Paralelní vesmíry? Nakonec z toho vyplyne fakt, že to nakonec soudruzi scénáristé mají relativně slušně propojené a v podstatě to dává smysl.

Stylově je to pěkná podívaná. Postavy jsou jakým si mixem manga a ruského stylu(?) Některá pozadí jsou líbezná a ozvučení nic víc než kvalitní. Hudba překvapila. Skladby od Sergeje Eyboga - klasické, pomalé melodie, melodie veselejšího či smutnějšího rázu, dobré tempo, dobře dokresluje atmosféru.
Between August and December - temné, horrorové skladby, rock, hard rock a dokonce tvrdý heavy metal, nejen příjemně překvapil, ale vytvořil parádní hudební kontrast. Za žádné peníze mnoho muziky.

Tedy, soudruzi a soudružky..... Everlasting Summer je po Katawa Shoujo druhá nejaponská VN a i napodruhé kvalitní. At už se vám jeví námět "hry" divně či ne. At už jsou tu náznaky mystery nebo je v tom skryté nějaké poslání lidstvu, tak můžete si být jistí, že stejně hlavní cíl Semyona je jasný a nepopíratelný "He Gonna fuck them all!" Nevěříte? Věřte soudruzi. Věřte.

To by bylo pro dnešek vše soudruzi. Čest práci! Buďte příkladem všem ostatním pionýrům a pařte hry!!

Titanfall je nejlepší střílečka za několik posledních let.....vážně, nekecám, Respawn/ex-Infinity Ward odvedli skvělou práci. Matně si vybavuji, kdy mě naposledy tolik bavilo střílet do tupých botů, robotů a živých koko.....hráčů. Kombinace hyper parkouru, chytrého level designu a řízné akce tu funguje parádně. Pohyb po mapě je zcela dynamický a přístupný (překvapilo mě, jak rychle jsem si tento atribut osvojil). Nikdy a nikde nejste v bezpečí. Hra vás motivuje k neustálému pohybu díky chytře postaveným herním modům, což velice efektivně redukuje počet hnid dřepících někde v rohu (tato individua jsou též herní komunitě známá jako "Kempeři")

Hra za titána je koncepčně zcela odlišná, tudíž vyžaduje jiný přístup, než k souboji pěšímu, což není nic překvapujícího, jenže balanc mezi scifi pěšákem a TITÁNEM je též velice fajn. Jste sice ve velkém robotovy s raketometem, ale nejste bůh, naopak. Upínáte na sebe pozornost a nebezpečí opět čeká všude. Ve správných rukách se však může z tohoto mazlíka stát opravdová šrotující mašinka (nevím, jak je to možný, ale kill ratio titán vs titán jsem měl vždy velice pozitivní, což už se nedá říct o mě, jakožto pěšákovi) je paráda když se vám podaří silně poškodit dva nepřátelské titány,kulometem, raketometem či jejich vlastní municí, nakonec vlítnout mezi ně, katapultovat se a sledovat z výšky krásný, atomový hříbek.... EPIC.

Do toho si připočtěte povedené animace, pěknou a nenáročnou grafiku a máte zaděláno na střílečku roku......bohužel tu je však markatní nedostatek věci, které se říká obsah.
Žádná kampaň typu Modern Warfare, která by této hře přilnula jako trenky na zadek za deštivého dne. Málo map, málo zbraní, málo všeho. No, ani nemrknete a máte tu ošklivý jev, jenž nechce žádný pařan zažít.........STEREOTYP. Jo, to je důvod proč jsem u toho nevydržel více jak 30h, jelikož opakování těch samých map pořád, pořád a pořád dokola není asi zcela ten správný způsob, jak vás u hry udržet. At je forma hry sebelepší nemůže onen nedostatek rozmanitosti nahradit. Doufám, že to Respawn a EA napravěj v sequelu, jelikož podle mě pan Zampella a spol. opět dokázali, kdo tady v dnešních moderních časech umí dělat FPS.

Telltale bych přirovnal k hernímu ekvivalentu čínské továrny s pásovou výrobou, jejíž jasným mottem je " Uděláme si tak 2-3 hry za rok, recyklujeme stejné herní i neherní principy jen s pár kosmetickými změnami. Flákneme na to nálepku nějaký známý videoherní, komiksový či filmový značky a ono se to nějak prodá, co kluci?"

Po slušném Borderlands, kde celé to deja-vu maskovala stylizace a humor (podobně jako u Wolfa s rozdílem atmosféry) se u GoT Telltale předvedlo opravdu v plné formě. Nějaká grafická stylizace? You mad?. Místo toho tu máme krásně hnusný, rozmazaný textury s hranatejma okrajema, který jsou tak hranatý, že i nehranatý věci vypadaji hranatý. To jest nepochybně umělecké ztvárnění. Animace, které padají pod úroveň 10 let starého Fahreinheitu. Retardované QTE bez jakékoliv výzvy. Navíc někdy ani nejsou funkční (schválně jsem jednou nic během scény nemačkal a hádejte co. No jasně, ta sekvence se odehrála sama) Ona se celá "hra" vlastně hraje sama. A ne, držení tlačítka vpřed po dobu 10 vteřin nepovažuji za úplné herní blaho.

Nejsem fanda seriálu. Pravda je taková, že jsem ho ani neviděl, ale vždy se mi líbil hlavní hudební motiv. Věřím tomu, že TT dokázalo onen svět a postavy vyzobrazit dobře a nepochybuji moc o oblíbenosti ze strany fanoušků seriálu. Já jakožto nefanoušek, tu před sebou bohužel vidím jen nedomrlou patlaninu pro nabobtnání bankovního konta. Co bude dál Telltale? Aha, minecraft story?? "Tree will remember that". Super!

Po Mass Effectu nejpůsobivější svět jaký kdy BW stvořilo. Čínská mytologie s nádechem steampunku působí svěže, originálně a atmosféricky. Krásná, tématická hudba. Skvěle napsané dialogy a postavy. Dobře vyprávěný a napínavý příběh s několika zvraty. Zajímavé questy:asistence při divadelní hře, souboj s evropským vojákem. Škoda, opravdu škoda nevyužitého potenciálů postav (stejně jako u Kotoru)

Grafika je skvělá. Oddysey engine (Kotor) tu ukazuje své maximální možnosti. Jistě, v té době tu byli hry s daleko ostřejšími texturami, ale umělecké ztvárnění v Jade i dnes působí velice pěkně. V Jade jsem poprvé porušil pravidlo "poprvé hrát za chlapa" a aby taky ne....kdokoliv navrhoval vzhled ženských postav, obzvláště hrdinek je podle mě génius. Celkově můžu říct, že si mi to líbí více, než první dva Dragon Age.

Souboje. To jest věc, která mě poprvé od té hry odradila. Na druhý pokus po 3 letech jsem to vyzkoušel znova a tentokrát uspěl. Jade je akční hra s prvkama RPG. Musel jsem si na combat chvíli zvykat, ale jak jsem se do toho dostal nemohl jsem svůj xicht odtrhnout od monitoru. Jo, minihry mi nějak nepřekážely. Příjemný a nerušící rozptýlení.

Bohužel Jade působí skoro jako přeskinovaný Kotor. Rozhovory se tu vedou stejně, questy jsou někdy stejné jen trochu předělané (souboje v aréně v 2.0, infiltrace do sídla padouchů zase připomíná Sídlo Sithů) nebo systém dobra a zla (zde cesta otevřené dlaně a sevřené pěsti) každá strana má své originální styly boje. Port se taky zrovna moc nepovedl. Působí to hodně jako konzolový port. Kamera je někdy dost neposedná.
A nakonec je hra dost krátká na BW poměry. To nemění nic na prostém faktu. Jade je parádní hra a velký překvapení. CHCI SEQUEL!!!

"Roztřílím ti prdel zmrde!" "Zabiju! Zabiju! Zabiju!" "Svině! Zabiju všechny!"

Tak tyto již dnes kultovní fráze Hawkinsových kolegů bych velice taktně pronesl do xichtu novým bossům z 2K. Nevěřím tomu, že by Pterodon z něčeho jako VC udělal dobrovolně takovou patlaninu. Věřte tomu či ne, ale VC2 jsem poprvé spustil teprve včera. Po takřka deseti letech. Měl jsem k tomu své důvody. Jednak jsem z doslechu věděl, že VC2 nesplnil očekávání a též jsem na to v té době neměl dostatečně výkonnou mašinu.

Kdyby tato hra nenesla jméno jedné z našich nejlepších her, nikdo z nás by nevěděl, co to vlastně hrajeme. Skvělá atmosféra a pocit napětí je fuč. Nahradilo ho jen tupé střelení do ještě tupějších nepřátel. Pohlcující design tropické džungle tu pro změnu zaskočily šedivý ulice s hranatejma věcma po stranách oné ulice.... že by domy? Naprosto zmizel respekt z nepřátel. Hra se nesmírně zjednodušila. V jedničce jedna dávka z AKčka nebo dvě rány z pušky.... kaput. Tady? Tady má prdel přijímala olovo více než vstřícně. Opatrný plížení nebo krytí? Ha. Tady mi v mnoha případech stačilo jen jít dopředu a držet prst na spoušti. Vůbec nebyl problém naběhnout do skupinky nepřátel a všechny je s trochou námahy pokosit. Možná bych mohl VC2 nazvat
Vietcong 2: The Wrath of Rambo's angry brother first blood part deux.

Český dabing je tu nehorázně odfláklej. Jeden herec tu dabuje hned několik postav a to bez toho, aniž by se snažil alespoň trochu změnit hlas (copak 2K nedalo Pterodonu rozpočet na najmutí více než 5 herců?). Postavy se v dialozích přeřvávají navzájem, takže často nelze slyšet týpka, co s váma vede hovor.
Parťáci mi byli lidově řečeno u zádele. Absolutně nezajímavý a bez charakteru. Nhute, Crockere, Deforte, Bronsone, Hornstere.... Vraťte se mi.

Grafika je divná. Zbraně ztratily veškerý detaily z jedničky. Střelba z nich je průměrná a ne moc záživná. Zbytečná ragdoll fyzika, jejíž účelem bylo akorát zatěžovat procesor, vypadá směšně a předimenzovaně.

Pozitivní věci - Hudba, docela "chytrý" spolubojovníci, kampaň za druhou stranu. To je asi všechno. Vlastně ne. VC2 mě/nás upozornil na to, abych si více vážil Jedničky, které jsem po zahrání této Vietnamské šlichty odpustil její chyby.

Vietcong 2 AKA "Vietcong 2: The Wrath of Rambo's angry brother first blood part deux." je silně podprůměrná střílečka, jenž vypadá, zní a funguje jako ukrajinská budgetovka. Česká ostuda, která (díky strýčku Ho) zůstala zapomenuta.

Varování: dlouhý komentář!
88 hodin a 38 min. Tak dlouho mi trvalo dohrát hlavní dějovou linku s mnoha vedlejšími úkoly. Přesto mi v journalu svítí ještě několik desítek nedokončených questů. Je těžké uvěřit, že stejný tým, který vytvořil to malé, šedivé Dragon Age II udělal něco tak velkého, barevného a rozmanitého. Tak jako tak je má mysl plná dojmů, které bohužel pro netrpělivé budu muset zde vypsat.
A jak už to tak u Pajmy bývá vždy rozpitvá hru na kousíčky, tedy vezmu a popíši to co je podle mě nejlepší, dobré a špatné. Vezmeme to od nejlepšího.

1) Příběh, postavy, rozhovory a vliv vašich voleb:
Story jest klišé podané na 158 způsob. Nebál bych se ho označit za klasický "biowareský" Blíží se zlo. Zastav zlo. Spoj dohromady různé frakce a zabij záporáka.
Navíc aby té "originality" nebylo mnoho, tak tu máme do toho zápletku se ztrátou paměti. Výborně máme tu dvě cliché v jednom. Ale to by nebylo BW aby z toho milionkrát odrbanýho konceptu neudělali něco nad čím by se každý normální člověk na chvilku nezamyslel. Příběh DAI nám pod nohy hází politické rozpory, náboženská a společenská dilemata, zradu, přátelství, lásku ba dokonce i sexualitu stejných pohlaví. Je to o morálce a umu rozlišit odstíny šedé barvy. Už jen proto upřednostňuji DAI před jeho předchůdci.

Jak se k tomu postavíte je čistě na vás. Můžu se považovat za svatého zachránce světa, můžu být skromnej týpek, co nevěří v jeho boží poslaní. Nebo budu věřit ve své vlastní bohy? Budu ateista? Bezohlednej hajzl A náboženskej fanatik v jednom? Celou svou cestu jsem poprvé po hooodně dlouhé době cítil, že mě Bioware nikam netlačí. Už nejsem Shepard nebo Hawke. Jsem Inkvizitor, elf co nenávidí vlastní klan. Trpaslík co je znám pro své kriminální aktivity v podzemí. Člověk, kterému záleží na jeho rodině. Mág, který neschvaluje chování svých čarovných kolegů.
Skládáte si svou minulost a svou osobnost skrze parádní stromové rozhovory, které se pochopitelně liší v závislosti na rase, zaměření (mág či ne) a dokonce v několika případech na vaší specializaci. Konverzace jsou košaté a zajímavé (vždy je tu na výběr ze 3-6 někdy i více možností v dialogu) což už samo o sobě dává hře obrovský potenciál znovu hratelnosti. Ale tady to nekončí. Jako bonus tu máme k více než 80 000 řádků dialogů na výběr ze dvou hlasů pro každé pohlaví.

Rozhovory jsou tu vedeny třemi druhy dialogových BW koleček:
Klasické "rozhovorové" - Pravidlo "nahoře" dobrák "dole" hajzl už tu tak moc neplatí. Inkvizitor tu není nutně veden na jednoznačnou cestu (jako v ME2, který to vyvedlo do extrému) navíc je tu i hromada situací kdy z obyčejné konverzace vylezlo dilema a já nevěděl jak odpovědět na prostou otázku. Paradoxně se mi v těchto situacích naskytla možnost z výběru odpovědí, které mi probleskly hlavou. Jako by scénárista tušil na co v tu chvíli by jste chtěli odpovědět. Též postavy reagují časem na vaše odpovědi. Někdy se projeví okamžitě někdy třeba za 10h. To je pro mě zkrátka obrovský skok kupředu. Pokud takový přístup bude zaveden k novému Mass Effectu rozhodně jsi stěžovat nebudu.

Dále tu máme "reaction wheel" zde jsi vybíráme to, jak naše postava bude emocionálně reagovat na určité situace. Smutek, zlost, zmatenost, tvrdohlavost, sarkasmus atd. dlouhodobě to vztahy a rozhovory s postavami nějak neovlivňuje, ale dává to hře takový příjemný nádech interaktivity.

Poslední jsou tu samotná velká rozhodnutí, která ovlivní průběh celého příběhu nebo výrazně změní vztah s vašimi parťáky. Rozhodnutí v DAI nejsou již Black and White a dostávají silný nádech "Witcherovského" rozhodování. V mnoha situacích jsem prostě NEVĚDĚL co dělat. Byl jsem nejistý a přemýšlel, ale nikdy jsem si nebyl jistý svým rozhodnutím. TO MI KURVA DRÁT CHYBĚLO BIoware! A pak že to neumíte! Pár rozhodnutí zcela změní vývoj příběhu a v několika situacích i mise a pochopitelně rozhovory, z čehož vyplývají jiné volby.... Lidi vás můžou opustit, zemřít, zradit vás. Vaše volby mají dopad. Ne. Není to jako u Mass Effectu, kde si následky vašich činů domýšlíte. A ne. Není to jako u Telltale her, kde se všechno veze po jedný lineární lince. Je tu neskutečná hromada detailů, které nemůžete vidět na první zahrání. Jednoduše to shrnu: Slovo "ROLE PLAYING" tu Bioware posouvá do nové laťky a nechává konkurenci daleko za sebou. Scénáristé odvedli obrovský kus práce a dokázali udržet kvalitu úměrnou kvantitě. Pokud nedokážete ocenit toto, tak by jste možná měli přestat hrát RPG. Nebo cokoliv co zahrnuje interakci s postavami.

Nu, a pak jsou tu parťáci. A jako vždy je to úctyhodná sbírka různorodých charakterů. Každý si najde své oblíbence i ty, které bude i třeba nenávidět. Pozn. to, že se vám nelíbí dva nebo tří charaktery neznamená, že scénáristé selhali. Naopak. Jen to dokazuje schopnost scénáristů vybudovat silný charakter. Po ME2 a Jade Empire se jedná o nejlépe napsané postavy v repertoáru půnů a dam z Edmontonu.
Každá postava časem ukáže své slabiny a přednosti. Své pochybnosti a obavy. A jak je opravdu poznáte, tak pochopíte. Je to prostě jako v životě. Je to přirozené je to zábavné. Nejste nuceni je milovat či nenávidět, prostě si s nim najdete svou cestu.
Moji oblíbenci:
Dorian - vzorová ukázka (a vztyčený fakáč pro homofobiky) že i gay charakter ve hře může být skvěle napsaný. Dorian je ten typ chlápka, se kterým bych si moc rád zašel na pivo.

Iron Bull - je skvělý jak Patrick Weeks dokázal napsat postavu, která tak moc na pohled vypadá jako stereotypní, velká, tupá, rohatá potvora s dvoumetrovým kladivem. A ve skutečnosti je pravým opakem. Bull je čestný, rozvážný a nad věcí. Stejně jako Doriana jsem si ho oblíbil okamžitě.

Sera - Asi nejrozporuplnější postava. At už ji milujete či nenávidíte, tak jisté je jedno. Luke Kristjanson mi tu dokázal předvést dokonalý příklad.....jak to nazvat? "polarizace" charakteru? Je to divný přirovnání/termín já vim. Ale u Sery je to tak. Je to magor. Je hloupá, trochu dětinská pro někoho ošklivá (to by mě zajímalo jaký posraný hetero bukvice si to myslej). Mnoho lidí může proto Seru odsoudit. Já jsem však hoch trpělivý. A paradoxně se stalo to, co by jste čekali od klasické životní události.
Chodil jsem za ní a odčas se její hlouposti zasmál, snažil se jí porozumět. Nakonec se stala moji nejlepší kámoškou.

Solas - Chlap s rozumem. muž argumentů. Nenávidět ho můžete snad jen, protože jste totální paka.

Cassandra - Cass, Cass. Nekompromisní žena, která jsi jde tvrdě za svým. Za závojem romantik, dívka, jenž touží mít někoho po svém boku. Ten někdo jsem já muhehehe. Někdo nedávno napsal "Cass mi připomíná Garruse" Je to tak. Pokud by jste si jí uvázali sňatkem zůstala by vám nadosmrti věrná. Stejně tak jako je věrná svým ideálům.
A líbí se jí Varrickovi milostné romány. Prostě dokonalost sama.

Nakonec bych tuto kapitolu uzavřel s tím, že se mi celkově příběh líbil. Nachází se v něm několik skvělých okamžiků. Záporák je klasický moc nepřekvapí. konec je dobrý. Ani zdaleka ne tak epický jako u DAO, ale je dobře zakončený a skvěle otevírá dvěře údajně plánovaným dalším třem dílům.

Svět, rozlehost a různorodost map, design:

Jak jsem napsal na začáktu této eseje DA2 je oproti DAI.....co si to namlouvám? Obě předchozí hry vypadají vedle DAI jako králičí varlata. Nejen co se rozlehlosti týče. Pryč jsou ty hnusné šedo-zeleno-hnedý koridory. Teď tu máme prosím Thedas takový jaký si Dragon Age zasluhuje. Barevný, rozmanitý, krásný.
Tady však ona rozlehlost může působit jako dvojsečná zbran. Někoho prostě nebaví zkoumat velká území sbírat kytičky, shardy, nebo objevovat dungeony. Ovšem, design DAI je takový jako u všech hry s rozlehlým územím..... a zároveň je trochu jiný. DAI má těch velkých map spousta. Každá se svou jedinečnou atmosférou, stylizací. Namátkou vyjmenuji Pouště (nejrozlehlejší oblast ve hře), lesy, džungle, Hory, zamrzlá místa, bažiny s temnou atmosférou, pobřeží, louky, jeskyně... tím chci říct, že takovou variabilitu jen tak v nějaké hře nenajdete. Nemá ji Skyrim, nemá ji Far Cry, nemá ji spousta jiných. Právě ta rozmanitost mě držela u prozkoumávání a sbírání materiálů, které mají smysl, ale k tomu později. Jistě, ano. Náplň je stále stejná. A koncept se vám líbit nemusí. Mě ovšem uchvátilo jak se s tím level designeři dokázali poprat. Ono uspokojit lidi je nemožný. Jednou si někdo stěžuje, že je jejich hra málo barevná a lineární a pak zase, že je to moc ne-lineární........lidi, lidi.

Ozvučení, dabing, hudba:
Začal bych hudbou, jelikož odklizení mistra Inona Zura a náhrada v podobě Trevora Morrise vyvolala v lidu pocit nejistoty. Práci Inona mám rád a ne jen s pojitostí s Dragon Age. Avšak pan Morris dokázal, že to jde i bez Zura. Ano, jeho styl je odlišný, proto ale není špatný. OST k DAI je skvělý, přesně takový jaký se od epického RPG čeká. Emotivní, tématický. Rozhodně všechny skladby mají účel a téma, a každá je velice kvalitní.
Moji favorité:
Calling the Inquisition
The Dawn Will Come
Journey to Skyhold
Val Royeaux
WickedEyesandWickedHearts
The Inquisition Marches
A to nezminuji krásné bardské písně a to i ty Francouzké (Orlaiské)

Dabing je velice kvalitní. Caroline Livingstone dokázala ukočírovat těch více jak 300 herců s více jak s jedním milionem mluveného slova naprosto bravurně. Bioware si prostě řeklo. "Někdo má rád hodně slov, někdo zase nemá rád tichého hrdinu. Fuck it! Uděláme oboje!" Tomu se říká přístup.
Zvuková kvalita je super, ale občas byla zvuková hladina nebo spíš rozsah dost nekonstantní (při in game rozhovorech) takže jsem někdy sotva postavy slyšel. To by potřebovalo opravit.


Gameplay, souboje, ovládání:
Ok, tady se nám slovy klasika láme chleba. BW zariskovalo a pokusilo se sloučit dva diametrálně odlišné soubojové systémy. Jeden pomalý a taktický. Druhý plynulý, akční. Vlastně se pokoušeli vytvořit jaký si kompromis. A z velké části se to povedlo. Akční složka, která převažuje funguje slušně a pauzování a volnější kameru jsem užíval hojně při soubojích s vyšším levelem. Musel jsem si zvykat, ale nakonec se to dalo v klidu ukočírovat. Co mi ovládání přešlo do pazour, tak jsem okamžitěpřešel na vyšší obtížnost.
Každá klasa má pochopitelně své unikátní schopnosti. Možná je to jen mnou, ale podle mě tu BW dalo přednost zábavě před balancem. Používání abilitů je děsná sranda. Hrát za každou klassu má své pro. Warrrior se může naučit kotoul a blokování. Též se vám spotřebovává stanima. Důležitá je pozice, takže blokovat údery jde jen jedním směrem. Některé útoky jsou účinnější z boku či do zad. Hra za rogunu a Valečníka dost připomíná stylem boje dark souls. Ale jak jsem řekl. Některé stromy abilitů jsou OP jiné zase zpomalují tempo. Na druhou stranu nic co by nenapravil drobný update.

Takže jsem s combat systémem spokojený. Jediné co mě s prominutím sralo bylo zasekávání kolečka v taktickým modu o objekty a zdi na mapě... wtf?? Taky by neuškodilo trochu oddálit kameru. Tedy, ano prosím toto hodit do cajku.

Grafika, animace, engine.

DAI je technologicky nejpokročilejší hrou od pánů z Kanady. Nikoliv však vizuálně nejpřitažlivější (Mass Effect2). To nic nemění na tom, že DAI proti DAO, DA2 vypadá jako boží dílo. Nepopsatelný pokrok kupředu. Chápu, že u takové subjektivní věci jako třeba stylizace může někdo tvrdit, že se mu DAO zdálo lepší. Ale tvrdit mi "DAI je stejně hnusná jako DAO?" Kolik lobotomií mozečku jste to prodělali??.
Nasvícení je největší silou a krásou hry. Světlo tu nejen vypadá suprově, ale také parádně dělá atmosféru. Textury jsou velice solidní, modely postav a xichtů velmi povedené. A překvapivě tu je kvalitní Mimika. Jasně nic převratného, ale opět nejlepší co lze od BW vidět (používají od ME1 stejnou technologii bez mo-cap, tak co čekat)

Technické problémy hra má a je jich dost. Lidé hlásí zamrzávání, pády, bugy všeho druhu. Osobně jsem byl svědkem jen jednoho zamrznutí. Též tu jsou nedokonalé animace při cut scénách. BW se s BUGBITE enginem teprve učí a je to znát. 90ˇ% enginu museli předělat, jelikož neuměl ani takový základní věci jako animaci čtyřnohých bytostí, nebo snímání in game animací.....the fuck? Na druhou stranu vzpomínáte jak hroznej byl v den vydání Mass Effect? Nehratelnej bordel. Až po nějakym druhým patchi se to dalo hrát. Tedy nepochybuji o tom ani na chvilku, že do ME4 si svůj RPG engine vymazlí a bude to vše šlapat a dupat jako králík (ME2 vypadal líp než ME1 a běhal daleko líp)

Ještě bych měl zmínit robustní krafting systém, jenž umožnuje si vytvožit z nazbíraných materiálů své zbraně a brnění. Na braně lze dokonce kraftovat věci jako čepele, držadla a rukojeti.

Závěr: Dragon Age: Inquisition je pro mě bezpečně nejlepším Dragon Age. Je na něm vidět neskutečné množství práce a úsilí. Dragon Age nepatří mezi mé neoblíbenější serie, ale tady se DA tým překonal. Jenom bych ještě rád reagoval na mou kolegyni nade mnou. "Bioware přitom bojují po vašem boku, ale jak se zdá, tak sami se sebou. To je však bohužel boj, který se nedá vyhrát."

Já tuhle společnost podporuji už od nepaměti. Takřka od jejího začátku. Hraní beru jako zábavu asi jako každý z vás. Tady to je ale srdcová záležitost. BW se stalo mou malou součástí. Poslední 4 roky to byl sakra boj. Mohl jsem se na ně vysrat, ale neudělal jsem to. Jsem s nima v dobrém i ve zlém. Upřímně obdivuju jak dokážou snášet neustálý nátlak homofobiků, šovinistů, trollů, hejtrů. Částečně si za to můžou sami, ale všechno se jednou přejí.
Ano, Bioware se perou, a pomalu se škrábou zpátky na vrchol. Mass Effect 4 má teď díky DAI skvělou výchozí pozici. A pokud do ME4 vloží EA/BW stejně času a úsilí jako do DAI. Nepochybuji o tom, že se ten návrat na naprostý vrchol podaří.

Nové CoD bych mohl oslovit tak, jako to dělávaly naše matky v našem krásném, bezstarostném mládí "Vidíš, že to jde, když se chce" Activision se po celé dekádě lidského času rozhodla pro vývoj nového enginu - sbohem Id tech 3. modifikovaný na 1000 způsobů - ve výsledku je vidět pokrok nejen technicky, ale i herně. Grafika je opravdu pěkná. Velký pokrok okamžitě zaznamenáte u nasvícení - a světelných efektů obecně - modely postav jsou detailní....opravdu je vidět posun kupředu, a to bez nějakého vysokého nároku na vnitřnosti vašeho plecháče. Pozn. Jen si nezapínat "supersampling" jelikož pokles plynulosti hry bude.....markantní, kdežto změnu vizuální nezaznamenáte.
Ozvučení je nejvyšší kvality. Zbraně budoucnosti zní skvěle, chůze po různých typech povrchu např. střepy, ocel, led jsou velmi věrohodné.


Singleplayer kampaň - Příběh je klasické megaklišé se spousty megaklišé v něm. Náhlé "dojemné" oběti/úmrtí vašich bratrů ve zbrani. Záporák co se snaží zachránit svět před světem samotným, smrtící vir, záporák, který s vámi soucítí, proto vás nemohl zabít (asi 3x). A samozřejmě ona scéna s rakví.....projev své emoce nad chlápkem, kterého jsi neznal vymakaným QTE. Umělá demence je prostě dementní jako řepa. To platí hlavně pro společníky, kteří jsou v boji platní asi jako splašená ponožka.
Vůbec jim nedělá problém si dřepnout vedle nepřítele a krčet se spolu v jednom koutě jako párek teplých bratrů.

Začátek je nudný, lineární a tupý. Normálně jsem se na to po 3 misi chtěl vysrat z vejšky. No, ukázalo se však, že jsou zde i mise zábavné. Mise, které nejsou tunýlkové dovádění, mise s dobře nastaveným tempem ala Call of Duty 4: Modern Warfare.
Tiché plížení s vystřelovacím hákem byla super, stejně tak i mapa, kde bylo možno přeskakovat z plošiny na plošinu BEZ OMEZENÍ. Otevřelo se tu dost prostoru nepřátele obejít či jim vpadnout do zad.
Adrenalinová přestřelka na ledovci s náhlou změnou ke klidnější akci uvnitř onoho ledovce byla taktéž very good. S dobře nastavenými skripty a střízlivě dávkovanou akcí navodilo velmi dobrou atmosféru a pocit uspokojení. Kdyby tu takových map bylo víc byla by v ohrožení i kampaň prvních dvou MW. Je na tom prostě vidět práce několika studií, která pracovala odděleně na jiné části hry. Opravdu škoda, že se tvůrci neodvážili hru trochu otevřít a využít šplhání, neviditelnost. Konec mi nepřinesl žádné uspokojení. Vržení nebohého Kevina Spaceyho do horoucích plamenů mi nic nepřineslo. Nuže, kampaň dohrána za necelých 6h. Kolísavá kvalita, ale proti Duchům je to jako nebe a dudky.

Multák - Hrál jsem u amíga asi cca 2,5h. Je to zábava. Modů je dost, zbraní a map též. Server spadnul během tý doby 2x. Herně to dost kopíruje Titanfall, ale když je to
"okopčený" dobře vůbec to nevadí. Hra má novou dynamiku, a právě to ji celá léta chybělo.

Upřímně uvažuji, že bych si po MW2 opět zakoupil nové COD.

První kickstarter projekt, který jsem s velkou chutí a dokonce jistotou podpořil. Kdo ví, kde jsem bral onu jistotu. Možná to byla jen ta silná nostalgie, nebo naděje, co ve mě dřímala tolik let. Dreamfall: The Longest Journey je pro mě dost možná nejlepší adventura vůbec, tedy ohlášení, že se maká na přímém pokračování ve mě vyvolalo poměrně velký pocit euforie.

Jenže jak už to tak bývá, někdo kdo má na starosti finance se přepočítá, a ejhle....najednou dojdou peníze na dokončení hry. To je přesně případ Knihy č.1. Nedodělaná, uspěchaná, řekl bych tak možná stav pozdější alpha verze.
První pro pozemšťana nepochopitelná věc je optimalizace. Ta jak už víte není dobrá ani špatná, ona je katastrofální - i po tom nedávno vydaném patch. Já jsem herní individuum, který neřeší kvalitu animací, grafiky, mimiky or whatever, ale HW optimalizace je pro mě základní stavební kámen. Když vám hra běhá, tak jak D:CH je to problém, jelikož to pro mě zcela kazí zážitek z hraní. Jasně, je to adventura těch 30 FPS bych přijal, ale při takřka konstantních 20 fps v kombinaci se všudypřítomnými "lens flares" se mi dělalo lehce blivno.
Světlo tady vůbec dělá Unity enginu dost velký potíže. Postavám někdy blikají oči, světýlka poletují kolem vás jako bludičky a hlavně sráží plynulost hry.
Dvakrát jsem musel načítat starý save kůly bugům, které mi zabránily v postupu příběhem.

Změna: Vzhled Zoe se mi líbí. Vypadá vyspěleji a vůbec je to pěkná baba. Co se mi nelíbí je změna herečky. Zoe ztratila svůj přízvuk, a když už se ho dabérka snaží napodobit, tak to zní dost nuceně. Celkově ted Zoe nezní jako ta dívka ze slunné Casablanky, nýbrž jako holka co byla odchována v nějakém Ghettu. Hodně herců změnilo hlas. To platí pro Kiana, jehož hlas se mi zdál lepší než originál.
Scénář má kolísavou kvalitu. Jak už zde bylo psáno autoři tu dost uměle snaží udržet "dospělý" nádech. Postavy bez zřejmého důvodu nadávají. Slovíčko jako "fuck" "shit" tu padají na můj vkus až moc často, a někdy to vypadá jako by danou konverzaci psalo 12 dítě. V jedné větě padne slovo "shit" 7krát.......the hell? A to nezminuji, nelogičnosti v příběhu, náhlý nástup amnésie a tak vůbec. Copak Ragnar Tørnquist zapomněl, co před lety napsal? No, uvidíme jak se to vyvrbí. Příběh, stejně jako vliv rozhodnutí na něj se teprve projeví až v dalších epizodách - pokud se jich dočkáme.

Dobré věci: Atmosféra je stále skvělá, hudba je to nejlepší co jsem tento rok slyšel. Grafika je pěkná, lokace taktéž. Město je překvapivě rozhlehlé a dost zalidněné. Interface se od minulého dílu prakticky nezměnil. Je jednoduchý, přehledný. Délka je na epizodní materiál překvapivě slušná. Hádanky tu vlastně nejsou, obtížnost je dost easy, ale to byl i předešlý Dreamfall.

Nebudu tu ukrývat své zklamání z první epizody, ale rozhodně nehodlám celou hru zatracovat a rád si na další díl skládanky počkám. Teď jde jen o to, jak se Book One bude prodávat. Aby to nedopadlo jako s Broken Age.

Pro mě osobně velké překvapení, a jelikož jsem předchozí dobrodružství nejznámějšího detektiva ani nezaznamenal, nevěděl jsem, co mě čeká. Sherlock Holmes: Crimes & Punishments je chytrá hra, která mě díky dobře nastavené obtížnosti nefrustrovala, tak jak to u dnešních adventur bývá zvykem. Zajímavé případy se řeší metodou někam dojdi, promluv si, vyzpovídej, prohledej. Občas se tu objeví nějaká ta hádanka či minihra a opět jsem byl já, a má seschlá šedá kůra mozková, mile překvapení přístupností. Dobře vymyšlené mi připadalo odemykání zámků. Moc se mi líbí zvraty, které do případů vrhnou nové světlo, což vás nutí měnit úhel pohledu. Též se vás pachatel také může snažit navést na falešnou stopu. Jak se střípky pomalu skládají dohromady, pomalu a jistě před sebou uvidíte jeden velký "obraz" a vše do sebe krásně zapadne.
Vyslýchání postav je jednoduché, ale opět jsem si nepřipadal jako idiot. Když mi osoba zalhala zaregistroval jsem to téměř v okamžiku.
Největším tahákem je však nelineárnost postupu, a možnost odsoudit nevinného. Což hru naprosto odděluje od té hromady průměrných, lineárních adventur. Řešení je několik. K výsledku, at už správnému či nesprávnému, se lze dopracovat mnoha způsoby, a jak jsem psal výše, nikdy to není tak, jak to ve může ve skutečnosti vypadat. Fakt, že se vám podaří pachatele dopadnout a udat je velmi uspokojující.

Většina dialogů je napsaná chytře. Watson mi občas připadal jako vůl, ale to asi proto, aby vynikl kontrast mezi normálníma lidma a samotným Sherlockem, který je po vzoru správného Angličana suchý jako škvarková placka na saharské poušti.

Grafika je zcela dostačující. Unreal engine ukazuje svůj standard, grafici a designéři zase své dostatečné výtvarné nadání. Pravda, mapy jsou malé, a všude je spousta "neviditelných zdí". Což mi ve výsledku zase tolik nevadilo.

Sherlock Holmes: Crimes & Punishments: Inteligentní, zábavná, smysluplná adventura, která se z hráče nesnaží dělat blbečka. Což zrovna ode mě zní dost divně. Tak či onak toto jest překvapení roku! Velký dík Frogwares Game.

PŘEPSANÝ KOMENTÁŘ - dlouhý, takže jen pro ty, co mají trpělivost nebo se nuděj jako v Brně.

Asi se sami sebe ptáte, proč ten pajmič recenzuje nějakou zřejmě tupou "randící" freewareovku pro holčičky, která je víc jak rok stará? Nuže, tato hra může být všelijaká, ale rozhodně není tupá a už vůbec není pro "holčičky" jak to? Vskutku dobrá otázka, kterou si snad zodpovíme v průběhu této mini "recenze".

Pro začátek vám můžu rovnou říci, že se ani tak nejedná o hru jako spíš o virtuální knihu či příběh, do jehož průběhu zasahujete jednoduchým klikáním myši.
Ano, je to totéž, co byste čekali od každé hry tohoto typu. Má nám tedy hra co nabídnout? Co třeba příběh a jeho vyprávění?

Tak jsi to představte, jste normální kluk, který vystuduje na střední škole. Jste na pokraji lesa, sněhové vločky něžně dopadají na vaši tvář a mluvíte sami k sobě. V tu vás vyruší vám dobře známý hlas. Ano, je vaší milé a atraktivní přítelkyně, která vás vytáhla ven na mráz a očividně vám chce něco důležitého sdělit. Prohodíte spolu pár vět, když v tom na vaší hrudi ucítíte nepříjemnou bolest, vaše srdce začne bít jak o život, vaše hrdlo se vám zužuje a ztrácíte sílu ve svých nohách. Svět se vám bortí před očima. Slyšíte vzdalující se zoufalé volání o pomoc z úst vaší přítelkyně. Ano, dostali jste infarkt.

Probouzíte se v nemocnici, v níž strávíte ještě pár měsíců. Lidi vás po tak dlouhé době téměř přestali navštěvovat, včetně vaší holky. Jednoho dne vás navštíví rodiče s doktorem. Ještě než vám doktor dá seznam léků, které musíte denně brát (je jich několik desítek), vám rodiče oznámí, že dále chodit do normální školy by nebylo moudré, a že vás přihlásily na školu pro tělesně postižené, která nese název Yamaku. To nejsou úplně dobré vyhlídky do života což?Toto je shrnutí dlouhého leč velmi dobře a dynamicky napsaného "prologu", jenž vás dokáže do příběhu velice překvapivě vtáhnout a pomůže vám vžít se do vaší postavy.

Pak už na vás čekají celkem 4 kapitoly a to pro každou příběhovou cestu (je jich 5). Každá je svým způsobem zajímavá a dokáže si vás udržet a každý si najde svoji oblíbenou.

Každá řeší jiné charaktery a potíže spojené s jejich fyzickými či psychickými problémy. Ale jedno mají všechny cesty společné a to je láska. No ano a jde to vůbec jinak?
Každá příběhová linka jde totiž ruku v ruce i s danou dívkou. Těch je pro změnu 6, z nichž každá má svůj odlišný příběh, osobnost či postižení.

Je tu např. slepá, leč zodpovědná, vstřícná, milá ale i hrdá Lilly. Dále je tu Emi, energická, hravá a velice cílevědomá. A ani to, že nemá nohy, jí nezabrání, aby dělala to, pro co žije - tedy běhání. Hanako, plachá slečna, jenž má jasné jizvy nejen na těle, ale zejména na "duši" a další postavy. Nebudu vám tu vypisovat všechny, protože spoilery jsou fuj!

Jak jsem již nastínil, tato "hra" se vskutku může pyšnit skvělým scénářem, z čehož vyplývají povedené dialogy a poutavé vyprávění příběhu.
Každé děvče dostalo svého vlastního scénáristu a je to na tom každým coulem vidět. Jak už to tak bývá, u většiny her narazíte na postavu... prohodíte s ní pár slov a máte jasno "na toho bych nesáhl ani skokanskou tyčí", ale zde (a to je obzvlášť u freeware hry skoro až zázrak) to neplatí. Ano může se stát, že si s postavou hned nepadnete do oka. Ale jak hra plyne dál a vy s postavou strávíte víc a víc času, zpozorujete, že je zajímavá. Že to co jste na první pohled viděli, byla jen slupka. To je absolutně skvělé, protože takový progress (vývoj) postav nevidíme ani u většiny 3Áčkových titulů. Každopádně budete vždy (alespoň mě se to stalo) prožívat jejich emoce, ať už radost či smutek.

A že to je někdy pěkně intenzivní záležitost. Rozhovory (nebo monolog, jenž se sebou vaše postava často vede) jsou zajímavé a opravdu zřídka se mi stalo, že bych je přeskakoval.

Ale abych nezůstal jen u hlavních postav, ty vedlejší jsou také dost zajímavé. Jednak jich není málo a jednak velmi dobře doplňují dění v příběhu. A znova můžu říct, že mi žádná z nich nepřišla zbytečná nebo otravná. Tyto vedlejší postavy mají s každou slečnou jiný vztah nebo na ni má jiný názor.

Velice příjemně na mě působila jednotlivá provázanost příběhů. Ty se totiž silně prolínají a mnohdy nastane možnost, kde si řeknete; "hele tady bych byl, kdybych se vydal tou a tou cestou". Navíc se na pozadí hlavního příběhu vždy zcela nerušeně a elegantně odehrává příběh jednotlivých postav. Ba co víc, při druhém průběhu hrou zjistíte, že jste hlavním aktérem právě onoho příběhu, jenž se minule odehrával v pozadí. Skvělé. Možná se ptáte, jak ve vás textovka může vyvolat emoci? Maximálně tak průjem. Ale tady jdou žerty stranou.

Krom scénáře jsou totiž produkční hodnoty hry na velice vysoké úrovni. Grafikou a zvuky počínaje a plnohodnotnými anime filmečky konče. ANO, čtete dobře. Autoři si dali práci i s animacemi, jejichž kvalita a celkové provedení je na zcela profesionální úrovni. Co se kreseb týče, ty jsou velmi detailní a postavy (platí pro dívky) jsou po vzoru manga stylu patřičně extravagantní, roztomilé a atraktivní. Obrazovek (fotografií a kreseb) je zde solidní množství a všechny jsou, jak už jsem řekl, povedené. Někdy vám obrazovku doplňují decentní ruchy jako zpěv ptáků, řev cikád, hovory davů lidí, doprava, déšť apod. Jsou zde ale ruchy, jenž už tak decentní nejsou. Např. náhlé "prásknutí" dveřmi mě nadzvedlo tak, že jsem vylítnul z trenek, které jsem musel následně vhodit do pračky a vzít si nové. Proto vřele doporučuji si ruchy hry pro vaše osobní zdraví ztlumit.

Naprosto dokonalý (k mému velkému překvapení) je naprosto ÚŽASNÝ soundtrack, od něhož by se mohli i AAA tituly co učit. Většina skladeb (v seznamu se jich nachází mnoho) mají smutný až depresivní nádech a některé jsou zase povzbudivé, veselé. Už jen za takto skvěle odvedenou práci by si autoři zasloužili na své účty nějaký ten dolar. Ale ne, máme to zadarmo.

"Hra" se snaží napadnout vaše city a pocity a upřímně se ji to daří velmi dobře. A to aniž by jste o to stály. Narážím na možnosti voleb, které vám hra nabídne v určité situaci, ale nikoliv vždy když si to přejete a naopak.
Rozhodnutí jako taková ovlivňují v základě dvě věci: S jakou dívkou navážete vztah, a jak onen vztah nebo příběh skončí. Hra se vás už ale neptá jak by jste chtěli reagovat v situacích, které mají "dalekosáhlé" následky. Tedy se mi stalo, že jsem se nechal vést příběhem, vše probíhalo dobře. Když tu nastane situace, která si naprosto zcela jasně říká o jasnou volbu, ale ne. Nekompromisně se musíte smířit s tím jak to je. A že tím danou osobu nechtěně přivedete do stavu, který by se dal odborně popsat jako "psychický kolaps" je hře jedno a jede si dále podle svého tempa. Má to ale i "světlé" stránky, protože v tu chvíli si uvědomíte jak vám ona osoba přirostla k srdci. Vidět jak je ona osoba v žalostném pláči a doslova se klepe (strachy, zlostí, smutkem) nereagujíc na vaše útěchy mě doslova vytočilo a říkal jsem si: "Proč proboha... proč zrovna teď? Co jsi to ty blbečku udělal?"A pak jsem si uvědomil že mám o tu kreslenou postavičku, která ani nemluví....strach. Která freeware hra toto ve vás dokáže vyvolat?

Zmínil jsem, že hra má konce a to pro každý příběh hned několik. Konkrétně tři. Špatný, neutrální (v pár případech horší než špatný konec) a happyend. Jak jsem již zmínil, konec vám udají vaše rozhodnutí během hry.

Největším záporem a zároveň kladem hry, je její velká objemnost. Textu je neskutečné množství a dohrání všech 5 cest zabere až desítky hodin. Proto pokud jazyku anglickému příliš neholdujete hru si ani nezkoušejte.

Toto dílo se mě dotklo a upřímně donutilo k zamyšlení. A to říká člověk, co má srdce (ano zase jsme u srdce paradox že) tak studené jako polární zmrzlina, a citu má v sobě asi tolik jako sociální pracovnice na úřadu práce. Pokud vrcholem úspěchu, zábavy a blaha je pro vás rozstřílení co nejvíce nácků na jeden metr čtverečný, Vyhněte se Katawa Shoujo světelným rokem, protože toto opravdu nebude věc pro vás.

Katawa Shoujo je dospělé a dojemné dílo z rukou amatérských vývojářů, kteří vám nabízí mnoho muziky za žádné peníze. A to doslovně. Pokud tedy nemůžete nebo nechcete utratit své těžce vydělané prachy, tak tvůj čas tedy určitě. Oni si to ti autoři a ta "hra" opravdu zasluhují.

Při oznámení The Evil Within mnou prošlo několik pošetilých a smíšených pocitů. Shinji Mikami se oddělil od Capcomu a začal dělat na své vlastní značce pod pařáty Bethesdy. Jo, TEW skutečně horor je. Atmosféru má výbornou, hnusný nepřátele, morbidně divné situace....jednoduše se dá říci: "Joo TEW je opravdu návrat ke kořenům"

Ok kde je tedy problém? Vynikající otázka. Odpovím jsi na ní sám. "Bethesda"
PC port je podělanej jako kadimísa, ovládání je divný, synchronizace pohybu postavy a akce hráče hrozná, akcelerace myšáka žalostná.
Nesčetněkrát jsem hantnul do pasti, nebo jsem něco spustil....výbušninu, místnost s bodáky, jelikož po jednom stisku klávesy "vpřed" se postava rozhodne udělat kroky dva. Míření je katastrofa. Očividně tvůrci vůbec nezamýšleli něco jako optimalizaci pro klávesnici a myš, protože at dělám co dělám pořád mám pocit, že místo myší hýbám obrovskou analagovou páčkou.
Těch 30 FPS tomu taky moc nepomáhá. Sakra, vždyť jsem měl problém sejmout někoho do hlavy z půl metru, protože myš plavala jak na vodě! I pc port Resident Evil 4 se mi ovládal líp, a to jsem to dohrál na KLÁVESNICI BEZ MYŠÍ! Ty "filmový"černý pruhy jsou jako ekzém. Je to jako by mi někdo před hubu dal ruku a mezi prstama zanechal mezery. To je s kombinací "filmového šumu" (dá se vypnout) a téměř všudypřítomné tmy zcela výjimečný filmový zážitek.

60FPS se dá přes příkazovou konzoli zapnout, ale kdo by to byl čekal TEW není pro takový framerate přizpůsobený (přiznala to i bethesda) tedy mi hra začala dost často zamrzávat, engine (Id-Tech 5) měl problémy při dvojnásobném počtu snímků za sekundu renderovat textury, tedy jsem byl svědkem onoho slavného defektu ze hry Rage kdy se engine zoufale snaží zobrazil textury v plném rozlišení.

Herně to není žádné mistrovské dílo. Zbytečné melee, nedostatek munice, který vás nutí běhat mezi mutantama jako nakopnutá slepice, jednoduchý stealth systém mě paradoxně přišel o dost zábavnější než "akční" složka. Souboje s bossy jsou frustrující. Z 90% boj probíhal tak, že jsem běhal (ze záčátku lze sprintovat celé 3 vteřiny. Wow!) a zoufale se snažil najít nějakou munici. Chápu kam tím tvůrci mířili, avšak dle mého soudu tu akci upozadili až moc. Nepřátel moc, munice málo=špatně vyvážené soudruzi.

Systém ukládání debilní. Proč jsi tu hru nemůžu uložit hned u toho zrcadla? Ne, já musím jít chodbou abych si postup uložil, vylepšil si svoje atributy (zbytečnej "RPG" SYSTÉM) a následně opět běžet k tomu zase k tomu zrcadlu abych musel 3 sekundy držet tlačítko (ne...nemůžu to prostě zmáknout musím to držet)

Grafika je divná. Textury mi někdy přišly jako z Residenta 4 a modely postav byli detailnější v 5 let starym RE5!

Musím konstatovat své zklamání. Zatím největší smutek své gamerské kariéry jsem zažil právě u Evil Within. Hra, kterou jsem očekával a doufal ve velké věci......možná Bethežda dá do pořádku ovládání a tu hru i dohraju. Do té doby fuckOFF.

Ryse Není taková blbost za jakou jsem ji měl. Na druhou stranu mě ničím nepřekvapila. Souboje jsou zábavné tak první hodinu nebo dvě.... potom se začnou opakovat. Jasně, sem tam přibude do party chlupatých barbarů nějaký bojovník s jinou zbraní, což znamená, že musíte v jiném rytmu vykrývat útoky. Problém je zřejmý - animací poprav je málo, nepřátel je málo a soubojový systém je z doby kamenný. QTE jsou tu jen na doplnování života, zkušeností, focusu a zesílení útoku. Takže pokud QTE (čítající dvě tlačítka) kuchnutí nedáte, tak nezdechnete jenom nedostanete bonus. Stále děláte to samé. Občas střílíte z balisty, nebo vedete želvu (římská vojenská formace využívaná proti salvě šípů) proti hordě lučišníků. To opakujete a opakujete pořád dokola. Super což? Příběh je jak z filmové třídy římské telenovely. Scénář je prostoduchý, absolutně ničím nezaujme.

Dobré věci: Grafika je skvělá. Sice jsem čekal krapet víc (od konzolové verze k nerozeznání) ale i tak lze konstatovat fakta. Modely postav, odlesky, částicové efekty, mimika je asi to nejlepší, co na PC momentálně můžeme vidět. Náročnost grafiky je pochopitelně vysoká, tedy jako benchmark je Ryse perfektním nástrojem. Filmové cut-scény, dabing, hudba působí skvěle. A musím dát Cryteku plus za snahu měnit prostředí.

Parádní tech-demo na XBONE1 od mistrů technologie, kteří nějak zapomínají, že hráči by raději radši hráli, než čučeli na interaktivní film a modlili se jestli se jim nepropálí PC k sousedům. Pokud by Ryse vyšel jako film.....možná by se na to dalo koukat i vzhledem ke kvalitě scénáře.

Naprosto pohodová záležitost, která je po všech těch masakrech, střílení a utíkání příjemnou změnou. Herní HP je přesně ten typ hry, kde si v klidu sednete, hrajete, popíjíte kafe a na jeden zátah to dohrajete.
Nedá se prakticky zemřít, hra vás nestresuje, nikam vás nehoní. Vyjímkou je obkreslování magických znaků před zkouškou z daného kouzla - nikdy jsem neměl vše na 100%.
Dobře se to hraje, pěkně se na to kouká. Líbil se mi level design, odhalování tajných skrýší, získávání kartiček a vyzobávání kouzelných fazolí je zvláštně uspokojující. V dalších dílech se prostředí značně otevře, dostanete nová kouzla, budete lítat na Griffonovi, plnit questíky pro studenty apod. Za jediná negativa považuji "famfrpál" a délku všech tří her. Ač se nepovažuji za fanouška této série, tak k tomuto produktu se mile rád vracím.

Jste zastánci soubojového systému ze série Arkham? Ano? Hra se vám pravděpodobně bude líbit prvních 10 hodin. Jste fanoušci Tolkienovi tvorby? Pokud ano, zklame vás příběh, potěší však zpracování. Tak to by bylo shrnutí v jedné malé pivní kostce.

Shadow of Mordor je jedna velká arénovka s prvky RPG (tvz. strom schopností a jednoduchý upgrade zbraní díky magickým runám)

Příběh je jedno velké klišé o pomstě a vykoupení. Mě osobně to nezajímalo a cutscény jsem nepřeskakoval jen díky filmově (velmi dobře) natočeným scénám a povedenému dabingu.

Soubojový systém převzatý z Arkham série se povedl - vlastně je to jediná hra, která ho napodobuje dobře. Mačkáte levé tlačítko myši pro útok, pravé pro protiútok+ je tu modifikátor poprav (instant kills) a přikrčení (stealth mod). Je to jednoduché a na pohled efektní. Avšak ne všechny ono "spamování" tlačítek uspokojí. Zabíjení, kuchání a mordování skřetů lámáním kostí, rozřezáváním tepen a odsekáváním hlav je však díky kvalitním animacím velice uspokojující, at už jste, či nejste diplomovaný sadista.
Stealth je podle mě dost jednoduchý. Tady se pro změnu ozývá série Assasins Creed. Schováváte se ve křoví (asi jediný porost na mapě) šplháte, skáčete na hlavy nepřátelům, kteří vás nevidí, i když by měli. V podstatě to funguje dobře, neměl jsem s tím vůbec problém. Docela mi chyběla možnost kuchnout dva skřety na ráz. QTE (Quick-time-eventy) zbytečné a často dost frustrující.

Prostředí jsou ve hře dvě. Jedno je nudné, prázdné, zelené a travnaté, druhé je jen nudné. Ano, chápu. Jedná se o Mordor a v něm to životem nesálá, ale i tak si nemůžu pomoci, že obě mapy mají za účel jen to masakrování nebohých skřetů. Je to škoda, jelikož graficky vypadá Shadow of Mordor velmi pěkně. Modely postav vypadají skvěle (hlavně nepřátelé a jejich mimika) světelné efekty jsou kouzelné a textury solidní.

Po mapách se odkrývají vedlejší mise, za jejichž úspěšné splnění dostáváte body a zkušenosti na nakupování rytin, do kterých si zakouzlujete magické runy z padlých kapitánů a velitelů skřetí hordy.

Ony RPG prvky jsou tu implementovány dost dobře. Progress postavy je tu velmi fajn. Je cítit jak postava nabírá na síle. Jediná nevýhoda je v tom, že jsem se nabušil moc rychle, protože po cca 9h jsem měl 75% všech schopností. Z čehož vyplívájí dvě věci. Špatně nastavené tempo, a co je důležitější, vedlejší mise a zabíjení/ovládání velitelů ztrácí smysl, poněvadž právě díky těmto aktivitám se vám zpřístupňují nové abillity.
Jezdit na trollovy jsem se naučil až na samotném konci hry..

Genesis systém je fajn, ale podle mě to není nic revolučního. Navíc nejzajímavější prvek tedy ovládání nepřátel se také objeví až relativně pozdě v hlavním příběhu. Osobně se mi velmi líbil fakt, že si nepřátelé pamatují vaše předešlá setkání, že hierarchie Sauronovi armády se vždy po vaší smrti mění, ale ve výsledku se opravdu jen jedná jen o pěknou featurku, kterou spíše ocení zapálení hračičkové.

Shadow of Mordor je dobrá hra s vysokými produkčními kvalitami od vývojářů, které jsem již hodil neprávem do žita. Dobře se tu kombinují boje a stealth z Arkhamu a AC. Hudba je velmi povedená (paradoxně theme v menu hry připomíná hoodně AC). Bohužel se opravdu "jen" jedná o mlátičku v prázdném otevřeném světě, jehož příběh by asi pana Tolkiena příliš neoslnil. Mimochodem, na to, aby jste si užili tento produkt při vyšším nastavení je zapotřebí výkonnějšího stroje. Osobně jsem čekal více, ale i tak mohu konstatovat. "Jednalo se o solidně strávených 18h a 35min"

Pohodová oddychovka s jednoduchým konceptem.
Rozstřílet vesmírného hada, jelikož on má s vámi podobné úmysly.
Ovládání je jednoduché, přesné a okamžitě padne do ruky.
Pěkné, neonové efekty výbuchů jsou vytvořeny s citem. Epileptici se nemusí obávat.
Absence zvuků mi nevadila. Možná to další verze napraví?
Když tu není sound, tak je tu fajn hudba.

Musím konstatovat, že ač se jedná o první projekt autorky, tak se rozhodně nemá zač stydět. Už teď jsem zvědav na další možné budoucí tituly nebo updaty toho aktuálního.

P.S. Tato hra mi poslední týden zajistila ukrácení čekání na konec směny v práci, takže dík moc :)

Trine 2 společně s LIMBO, které vyšli ve stejném roce mě přesvědčili o značné síle tohoto žánru. Totiž tvz. side-scroll hopsačky mají pořád co nabídnout. A Trine 2 nabízí hned několik věcí.

Nečekaně je to scénář z chytré hlavy pana scénáristy. Hra je vyprávěná přesně jako pohádka, kterou vám jako malým svišťům předčítala mamka. Je to příjemné a pěkně se to poslouchá.
Postavy jsou taktéž moc milé. Hrdinové jsou trojce sympaťáků, kteří mají dosti odlišné osobnosti a svoji vlastní motivaci.
Pontius - chrabrý rytíř s hezky vypěstovaným pivním pupkem se zajímá předně o to kdy a kde by se našla nějaká ta bašta.
Amadeus - Čaroděj, tak trochu posera. Vlastně pravý opak Pontiase.
Zoya - Do mazané, lehce sarkastické zlodějky s Arabskými kořeny jsem se zamiloval. Nevím asi mám slabost pro nezbedný, zlodějský holky. Dabing je skvělý což funguje jako opora už tak sympatickým hrdinům.

Hra jako taková: Souboje, hádanky založené na fyzice, mírné RPG prvky a místy kýčovitá ale přesto krásná grafika. Tedy já jsem si každý tento aspekt užíval, jelikož to fungovalo. Jak jsi hrdinové přivlastňují nové vlastnosti za nasbírané kouzelné hlavičky pro vás, jakožto hráče se otevírají nové možnosti jak k soubojům přistupovat. Kombinace led+kladivo se jen tak neomrzí stejně tak házení nepřátel do propastí nebo jim na hlavy pouštět tunové kameny pomocí telekineze (co? Televize a kino?). Navíc je pěkné, že schopnosti můžeme neustále přepínat. Potřebujete přičarovat můstek? Stačí si odškrtnout přičarování bedny nebo si místo ledových šípů udělat ohnivé. Hádanky mi nepřišly moc náročné a pokud se zaseknete vypravěč vám dá tip. Občas se mi stalo, že jsem jednu hádanku či překážku překonal několika způsoby. Nevím zda se jednalo o designérskou chybu nebo chytrý úmysl.

Budu tady opakovat mnohokrát napsanou frázi, ale grafika a styl je jedinečný. Těžko by jste asi hledali hezčí plošinovku. Jak jsem napsal dříve, občas to vypadá dost uměle (přesvícení, moc výrazné barvy). Ona krása má to však i svoji nevýhodu. Hra byla zabiják grafických karet. Mě se po zapnutém AA grafárna před těma dvěma lety po hodině upekla a to nebyla žádná vykopávka. No, to by byla asi jediná věc, kterou bych osobně vytknul. I když je fakt, že jinak moc dobře fungující fyzika se občas chová divně.

Trine 2 je skvělá žánrovka, která se snad musí líbit každému kdo na těchto "hop hop" hrách vyrůstal.

Tahle hra je tak krásně nedodělaná. Chyby, technické nedodělky tu jsou na každém rohu, kroku, koutě. Vlastně co by jste chtěli po sotva dvouletém vývoji, že?

Kampaň - tedy hra pro jednoho hráče je tak stupidní. Nechápu o co se to tady zase někdo snažil. Neuvěřitelně okatý skripty typu: Máš sice granátomet, ale ten vrtulník sestřelit nemůžeš. Víš co? Počkej jsi až nastane super, hyper, duper kůl akční scéna kdy dostaneš ten gránátomet do pazour....stačí stisknout jen tlačítko myši. BUM! Dále tu je klasika v podobě smrtící zdi kdy vám nepomůže kryt, ani svatej Petr, jelikož pokud přesně neděláte to jak to programátoři naskriptovali máte smůlu. Někdy se stane, že se akce vůbec nespustí, takže musíte restartovat čekpoint.

DICE musejí mít společnou budovu s mateřskou školkou. Na ušetření času a peněz asi dají dětem zodpovědnost napsat scénář za krabičku lízátek a plyšovýho klauna, protože tak jednoduchý a klišoidní dialogy muselo vymyslet děcko nebo osoba bez talentu nebo ještě lépe osoba bez talentu a času.

Hodně lidí tu vychvaluje grafiku. Jo, ta je fajn. Moc se ale od TROJKY nezměnila což? Pozor! Máme novej endžin. Není to frostbajt 2, ale frostbajt 3. No nezní to hned víc kůl? Xichty jsou detailnější, modely postav též. To je však vše. Objekty v dálce se objevují a mizí, některé textury jsou jako z dob císaře pána některé jsou zase ostré. No jo, proč by jsme měli ladit tu starší verzi enginu, když tu máme novou a totálně nedodělanou verzi. Destrukce je tu o chlup lepší než v BF3. Pády mrakodrapů a tvz. "levoluce" jsou jen obyčejný skripty. Bad Company 2 v tomto ohledu funfuje nepopsatelně líp. AI je tu¨tupá jako pučtok (prostě nepřátelé běží na místo kam jim vývojář dizajnér nařídil běžet, přičemž ignorují vás a vaše společníky.

Ozvučení je to jediné co je super. Ano, to DICE umí nejlépe udělat autentické ozvučení zbraní. Což má za následek skvělý pocit ze střelby.

Multiplayer klasika. Přibyly mody, mapy jsou velké. Je to na chvilku zábava. No, každopádně nepochybuji o tom, že DICE je talentované studio a jsem přesvědčen o tom, že umí stále produkovat skvělé hry. To by ale musel pan publisher být o trochu víc trpělivější, že? Jo, prosím o jednu věc do budoucna. Vyserte se na Singleplayer, ten vám opravdu nejde. Sakra, no jo.... Hardline. Že ho EA odložilo? Že by se svítalo na lepší časy? Time will tell.