Poslední komentáře

Cesta do hlubin študákova pokoje se českým tvůrcům vydařila, a tak jsem si na chvilku opět odskočil do světa Amanity díky vydání hry na Switch z edice Super Rare Games (s pěkným steelbookem). Musím podotknout, že hra se velmi hodí k cestování ve vlaku, kde zvukový podkres z okolí docela dobře doplňuje zvukomalbu hry, takže k různým creaks se přidává rytmické drncání ztichlého vagonu a občasné (možná covidové) pokašlávání spolucestujících. Škoda, že hra se nejmenuje dle původního záměru Blik, protože v Japonsku by určitě svým překladem slavila velké úspěchy. Pika pika! 

Příběh hry je v principu jednoduchý. Je lockdown, takže chudý student se snaží učit (tedy, PC jsem nikde v jeho pokoji neviděl), ale cosi mu v tom brání. A tak se vydává na průzkum do útrob světa, o kterém doposud neměl ani tušení. Tento svět se rozkládá hlavně do hloubky a je plný chodeb, sklepení, hádanek, monster a nepoužitých pák a tlačítek. Hráčovým úkolem je tlačítka mačkat a neumřít při tom. Kromě monster, které se při styku se světlem mění v kusy bazarového nábytku, se v přítmí dungeonu pohybuje několik ptáků, čímž mi příhodně evokuje nesmrtelnou sérii Donžon. Ale zpět ke hře. Světu dole hrozí zánik, protože něco se vymklo kontrole. A chudák študák s tím nejspíš bude muset něco udělat. Takže na řadu přichází hromada hádanek - nicméně hádanky jsou opravdu skvěle navržené. Normálně logické hry nemám moc rád, ale kupodivu i přes četná trápení se mi podařilo všechny do jedné vyřešit vlastní hlavou, za což sobě i tvůrcům musím pogratulovat. No a po cestě je možno objevovat ukryté interaktivní malby. Některé jsou ve formě miniher, jiné jsou jen na kochání s hudebním doprovodem.

Celý svět je velmi bohatě prokreslený poctivou ruční kresbou, která opravdu ctí klasický vizuální styl Amanity. V závěru se mi líbilo propojení celého komplexu, ale připadalo mi, že cestování je nekonečné.

Pochválit musím i systém autosavů, který se chová velmi inteligentně a ukládá vždy, když se něco zadaří. Je to snad vůbec poprvé, co jsem viděl opravdu bryskně navržený autosave. Vážně, z Amanity by si měla jiná studia vzít příklad. V kombinaci s mazaným level designem a pěknou hudbou byla radost hru hrát.

Jen škoda, že nevydrží na moc dlouho a ve výsledku mi tam chybělo něco, co by povýšilo příběh na vyšší úroveň. Ale jako logická hra funguje skvěle a určitě nelituju, že mám tuhle jednohubku ve sbírce.

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 5 hodin
Obrazy: 29

Už je to dva týdny od vydání posledních „Brejviků,“ takže by se slušelo přispět ke hře nějakým tím milým slovem. Mám za to, že jsem hru důkladně prošel a prozkoumal, a jelikož jsem hrál oba předchozí tituly v sérii, mohu se jako švarný hodnotitel směle pustit do srovnání. Předně chci říct, že se přes veškerá očekávání nejedná o příliš ohromující hru, ačkoliv bych rád tvrdil opak. V lecčems jsem byl potěšen a v jiném zase trošku zklamán. V zásadě se dá říct, že hra stojí pouze na své unikátní bojové mechanice a pokud jí nepřijdete na chuť, klidně si z mého procentuálního hodnocení nějaká procenta odečtěte.

Svět se zase jednou ocitl v ohrožení, zlo povstalo a opět si udělalo zálusk na čtyři mocné krystaly, díky nimž se svět ještě točí. Novými Hrdiny světla se stávají čtyři nebojácní dobrodruzi – Seth vyplavený mořem, princezna Gloria ze zničeného království Musa; a badatel Elvis s jeho žoldnéřkou Adelle. Gloria má na začátku zdatného průvodce, o němž jsem doufal, že se jedná o cameo z předchozích her. To se bohužel nestalo. Hra se totiž tváří naprosto nezúčastněně ve vztahu k minulým dílům série. Sice občas vyvstanou nějaké nekonkrétní informace o hrdinech z dob minulých, ale hráč nemá šanci zjistit, zda se také jedná o dění her, které už jsme mohli hrát. Nejvíc zmínek tak padne o událostech před 50 lety, kdy se strhl podobný souboj o osud světa a čtveřice aktuálních hrdinů je nucena na něj reagovat.

Počínaje tímto dílem tvůrci už mají dost materiálu na to, aby vytvořili fungující svět s vlastní historií a v budoucnu mohli třeba i propojit události všech postav dohromady. Co taky pořád vymýšlet, když se každá hra točí kolem čtyř krystalů?

Grafika hry je poměrně zajímavá. Neustále jsem měl z figurek i z okolního prostředí zvláštní pocit plasticity. Postavy běhají po mapce v jejich chibi formě (proporce mají o ždibíček blíže k normální postavě, ale pořád jsou ještě chibi) a Gloria má většinu doby ve tváři nepochopitelně prkenný výraz, v některých animacích mě jím dokonce děsila. Města a přírodní okolí se mi však velmi líbí a i v moderním hávu příjemně upomínají na původní estetiku her. To samé se dá říct i o hudbě, již skládal s nostalgickým nádechem Revo, ačkoliv se jedná převážně o recyklované melodie z dob minulých.

Poté, co skupinka opustí první městečko, začíná dlouhá procházka po kontinentě Excillant, jenž je sestaven z několika prostředí, pár dalších městeček postihnutých sérií katastrof dle toho, jak se projevila krádež krystalů (famózní jsou třeba Wiswald prorostlý obrovskými kořeny stromu nebo Rimedhal se svou ledovou propastí). Mapka je prošpikována vstupy do dungeonů a kromě obyčejných monster (běhající monstra jsou odminula inovace) na ní lze potkat i nativní silné bossy. Je škoda, že se tu nedá pohybovat lodičkou po vodě nebo vzduchem jako v BD1&2.

Jako zajímavá mechanika mě potěšila Explorace ve sleep modu Switche. V každém městečku lze navštívit důchodkyni, která obsluhuje půjčovnu lodiček. Když se hráč vydá na průzkum moře a uspí Switch, tak se mu začne počítat doba, během které může nalézt různé zajímavé předměty, najednou až po dobu 12 hodin. Tato aktivita se nezapočítává do odehraných hodin ve hře a předměty se jistě hodí k vylepšování postav i do boje.

Tím se dostávám k tomu nejdůležitějšímu – k bojové mechanice s využitím Brave a Default. Mechanika zůstala nezměněna od prvního dílu, zato útok Bravely Second z dvojky zcela vymizel, což mi je na jednu stranu líto, ale na druhou stranu by díky tomu skupinka byla naprosto neporazitelná. Takže asi už chápu, proč hra nenavázala trojkou v názvu a předstírá následnictví jedničky :) O speciální útoky však nouze není, jen se změnila jejich dostupnost. Po každém získaném krystalu se odemkne útok Special na jedné z postav a od té doby jde použít, když se nabije schopnostmi z aktuálního hlavního povolání. Zábavný systém kumulace a využití Brave pointů tu znovu víc rozepisovat nebudu (stručně: Defaultem se kumulují Brave pointy až do čísla 3 a ve dvou tazích se mohou vyplýtvat až do -2). Hra má takto rovněž velkou podobnost i s Octopath Traveler, a nejen v tom – například každá příšera má svoje slabiny a všechny informace o nich si hráč musí zjistit sám.

S bojem se samozřejmě pojí získávání nových povolání pomocí asterisků, které hráč dostane porážkou jejich původních uživatelů. Líbí se mi, že hra taky konečně trochu nastíní víc jejich původ. Možných povolání je 24 a opravdu hodně mě bavilo jejich kombinování a používání různých pasivů. Zatímco v minulých hrách jsem se soustředil spíše na cestu mága, tady už mi to moc nešlo kvůli nesčetným counterům ze strany potvor. Mága jsem tedy vzdal a soustředil jsem se na fyzický útok, který se mi zalíbil díky Monkovi a Thiefovi, časem navíc přibyly pasivy, které ještě zvýhodnily jejich užití, zvláště z Rangera. Úvodní Freelancer na konci hry zesílil natolik, že s jeho kombinací se parta stala neporazitelnou. Naopak některá povolání hru ztěžují, protože každé má navíc dvě Speciality, tedy vlastnosti, které se aktivují na hlavním místě povolání nebo určenými pasivy z druhotného. Zjistíte tak, že některá povolání jsou pro vás nehratelná nebo dokonce nelevelovatelná (Gambler - na toho je dobré šetřit si orby s expy).
Abych tedy trošku něco vysvětlil – každé povolání má 12 levelů (nebo přesněji... 15 s pozdějším upgradem) a vy si můžete vložit jedno do hlavního povolání a jedno do druhotného, přičemž expy získává to hlavní a to druhé prostě jen můžete používat na takové úrovni, kam jste ho vytáhli. Na určitých úrovních se z každého povolání dá získat jeden či více pasivů, které může každá postava využít navíc ve svůj prospěch, ale celkový limit je 5. Klidně tak můžete mít postavu, která leveluje Swordmastera, sekundárně v boji využívá healera Spiritmastera a k tomu bere výhody z pěti dalších (nebo i stejných) povolání, na jejichž pasivy už zatím dosáhla.

Co se mi ještě velmi líbilo, je nový způsob karetních sběratelských miniher BnD. Princip je celkem jednoduchý – na určené ploše o několika políčkách je cílem hry vyplnit větší počet polí než soupeř (hráč má modrá pole a soupeř červená). K tomu se dá sestavit balíček o 6 kartách, z nichž každá má různé funkce a schopnosti. Na konci se sčítají body a tyto body od hráčů BnD směňujete za karty, které ještě nemáte. V menu hry je potom Lore a Card binder, kde je možno sledovat již známé karty. Je také možné, že souboje prohrajete a pokud máte smůlu, tak kolo štěstí vám vytočí ztrátu nějaké karty, kterou pak musíte sehnat znovu od původního majitele. Celkem je 105 karet a za jejich sesbírání hráč dostane příjemný bonus do hry, přičemž se do něj započítává i počet výher v kartách. Takže hrát karty se vyplatí.

Během hry ještě samozřejmě můžete plnit hromady vedlejších úkolů. Za ty se nedostávají expy, ale většinou jen nějaké předměty, věci do výbavy nebo se jimi trošku prohloubí příběh některých postav ve hře. Ty jsou, jak je v Bravely zvykem, často obětí nějakého hrůzného činu nebo naopak jeho strůjcem - hra je prostě plná zrádců, intrikářů, vrahů, šílenců a manipulátorů, jak tomu vždy bylo. V průběhu hraní se také velmi často dějí rozhovory mezi postavami. Vždy jsem je četl, ale nepřišly mi tak zajímavé jako dříve, nebo jako ty v Octopath Traveler. Základní čtveřice se vlastně vůbec nedostává do nějakého osobnostního vývoje. Tvůrci se buď báli experimentovat, nebo neměli čas něco takového řešit. Motivy některých (především hlavních záporných) postav doteď moc nechápu, což se mi moc nelíbí. Ale aspoň byl docela originální finální závěrečný souboj (jeden z několika možných), kde se opět projevila invence a nebyl jsem zklamán z očekávání. Škoda jen, že nikdy nedošlo k žádnému zvratu, který by změnil titulek hry, jako to bývalo dříve.

Měl bych také zmínit jednu nelibost, a sice přetížení postavy výbavou, což je obecně věc, kterou ve hrách nemám rád. Většinu doby ve hře nelze dát postavám to nejlepší vybavení do všech slotů, protože výbava je na ně moc těžká a během stavu Overloaded získávají dost nepěkné postihy. Takže někde budete muset slevit ze svých nároků. Toto lze částečně vyřešit u Monka, který nepotřebuje zbraně do rukou. Ale nejsem touto fíčurou potěšen.

Nu, když jsem dohrál hlavní příběh, tak jsem měl asi 7-8 povolání na úrovni 12 a úroveň postav 45 celkem za 80 hodin hraní. Poté jsem se vrhnul na kompletní leveling všech postav i povolání na maximum. Tip: výrazně pomohl pasiv Obliterate z Hellblade a rychlý i snadný grind v točité ledové jeskyni pod Rimedhalem, kam se dá hned dostat z Rimedhalu, když z něj vyjdete a dáte se směrem doleva, kde hned za rohem je vstup do dungeonu. V něm se totiž často objevují Kiwi ptáci, kteří nahradili kočičky Cait z Octopath Traveler. Také jsem zkompletoval sbírku bossů z monster listu – je bohužel velká škoda, že ve chvíli, kdy hráč konečně dosáhne na všechna možná vylepšení, už nemá možnost, kde svoje hračky využít. V tuto chvíli se nabízí jen superboss na rimedhálském hřbitově.

Je tedy škoda, že hra se pustila směrem velkého zjednodušování obsahu, ale díky ústřední mechanice jsem si ji užil a bavil jsem se až do konce. Je mi jasné, že ne každému se povede to samé, tak jen doufám, že se tvůrci poučí ze všeho, co mohli udělat lépe, a třeba v budoucnu vytvoří nějaký ultimátně zábavný díl pro všechny. Například spousta potvor se objevuje ve hře v různém zbarvení. Tuto designovou lenost moc nemám rád. Octopath Traveler je v tomto (nejspíš v každém) ohledu o něco lepší volba a bavil mne ještě o dost více. Na druhou stranu chválím, že hra není v mnoha ohledech zase zbytečně překombinovaná jako její předchůdci, i když chybí takové aspekty jako stavba vesnice nebo měsíční základny, a určitě bych byl vděčnější za větší interakci s jinými hráči. Jo, a taky chybí dobrodružka s lištičkou! Ale co už, mám dohráno (na normal) a možná si někdy časem pustím NG+ a projedu hru i na hard. Tak buďte Brave!

Poznámky k mým osobním achievementům:
Všechny vedlejší úkoly.
Všechna povolání na levelu 15.
Všechny postavy na levelu 99.
Všechny karty z BnD.
Všechna monstra z Monster Guide – Bosses.
Všechny konce.
Herní doba: příběh 78 hodin, celkem 110 hodin.

Ještě v žádné hře jsem nerozbil tolik sudů, váz a dýní jako právě v DQXI. A že jich svět Lotozetasia (v anglickém překladu Erdrea) skrývá opravdu hodně (respawn included). Pokud však odvrátíme zrak od materiálních spotřebních zbytečností, pak úkol hlavního hrdiny spočívá v jediném – porazit dávné zlo. A pak další, pak ještě další, a ještě… Co jiného čekat od klasického JRPG, že. Nicméně jednoduchost hlavní zápletky mi vůbec nevadila – vlastně jsem se velmi divil, když mě hra rychle vtáhla do děje navzdory tomu, že demoverze mě přesvědčila o tom, že to nejspíš bude velká blbost. Ale ano, dal jsem hře šanci a nelituji. Pohádka ve třech dějstvích o tom, jak hloupý Honza ke štěstí a společníkům přišel, zde funguje překvapivě dobře. Jenom první příběhový akt je vlastně takový víc fantasy Dragon Ball a v půlce příběhu jsem pak zaskřípal zuby, co že si to na mě tvůrci připravili za plot twist. Ne všechno se odehrálo podle ideálního mustru, nicméně touha dozvědět se o osudu společenstva mě dovedně hnala dál za poznáním.

Série Dragon Quest mě vždy míjela, a proto teprve s koupí Switche jsem se pomalu rozkoukával po hrách kolem. Bylo tak otázkou času, než se ke mně dostala DQXI a byl to také první díl ze série, který jsem odehrál v rámci poznávání JRPG na Switchi. Nejvíce mě hra zaujala díky návrhům Akiry Toriyamy, jehož unikátní kresebný styl dává estetice oživující šmrnc – snad to jediné, co by se mu dalo vytknout, jsou občasné šilhající oči a useklé brady v obličeji postav, které i v rámci stylizace vytvářejí nepřirozenou deformaci profilu hlavy. Jinak je ale vše na postavách, příšerkách i ve vytvořeném světě opravdu detailní a je radost se na chvíli stát součástí toho všeho. Je rovněž skvělé mít při tom výborný bohatý dabing postav (měl jsem tradičně zapnutou japonštinu), kterému schází k dokonalosti pouze kompletní zvuková absence hlavního hrdiny, tedy stejný problém jako v BOTW.

Co se týče ústřední skupinky postav, ani tam si nemohu stěžovat. Všichni jsou svým způsobem zajímaví – nejvíc jsem si tu oblíbil všechny ženské postavy včetně Gemmy, která na mě celou dobu věrně čekala doma. Škoda, že jsem ji nemohl vzít s sebou. Oproti tomu od Sylvanda jsem měl chuť se distancovat pokaždé, když začal se svými tradičními tepelnými projevy, což by ještě ani tolik nevadilo, nicméně mnohem smutnější je fakt, že je ve hře vyobrazen jako naprostý dement, pouze s občasným heroickým momentem. Trochu jsem doufal, že se spraví jeden vedlejší fyziognomický znak jedné ze sester, leč příběh se této problematice nikterak nevěnoval, což mi přijde smutné vzhledem k tomu, kolik vedlejších příběhů a odboček se ve hře řeší. Alespoň na chvilku je ve dvou animacích vidět, co by, kdyby – a zrovna tam bych chtěl pochválit Akirův design a jak si esteticky poradil se ztvárněním obou dvojčat. Ostatní jsou ale samozřejmě taky dostatečně cool, a například tlouštík Rab mě docela humorně dostal se svým lechtivým Oglers Digestem.

Hudební stránka hry je víceméně fajn, i když žádné velké terno – tedy v začátcích mi přišlo, že se všechny nejčastější melodie příliš opakují, ale brzy jsem si nějak zvyknul. Teď po dohrání zjišťuji, že mi některé z nich budou trošku chybět.

Příběh o třech aktech jsem už zmínil. Třetí z nich je de facto post game, ale i tam je spousta věcí, kterým se hráč může věnovat. Velmi bohatý systém achievementů, který vás obdarovává za každou blbůstku, pak některým může dát motivaci se dál snažit. Dějová linka, ač ta nejjednodušší, se v jednu chvíli trošku začne zabrušovat a vy se musíte snažit, abyste z toho zmatku vybrušovali ven.

Pohyb po fantasy světě se odehrává několika způsoby, přičemž nejčastější je ten, že jednotlivými instancemi proběháváte pěšky nebo na koni, a monstrům se můžete vyhnout, protože je vidíte všude kolem. Monstra pak reagují na vaši partu – když jste moc slabí, tak jdou po vás a když jste silní vy, tak se snaží utéct. Je ale super, že monstrům se dá v pohodě uniknout, což třeba v Ni no Kuni pořádně nešlo. V každé lokaci většinou pak bývá ohniště se soškou, kde můžete vyléčit partu a uložit pozici. No a pak je tu ještě mapa světa, kde se dá pohybovat lodičkou na moři a cestovat do větších dálek třeba jako v Bravely Default, a v jisté části si možná i zalétáte podobně jako v Ni no Kuni. Taky si na konci hry můžete zajezdit na hřbetě šavlozubé kočičky, což je taky fajn. Hlavní hrdina se poté může teleportovat do míst, která už navštívil u ohniště. Zajímavé bylo potkávat po cestě zvláštní zavřené dveře dvojího typu, které se později daly odemknout speciálními klíči a získat hezké odměny.

Co se mi tu opravdu líbilo, je mechanika vykování předmětů. Na rozdíl od prvního Xenoblade Chronicles je tady naprosto jednoduchá, přehledná a svým způsobem vytváří zábavnou minihru, které jsem se v poslední části hry docela rád věnoval. Stačí jenom nasbírat dostatek ingrediencí, které se povalují ve formě modrých záblesků po mapkách a časem se obnovují. Během procesu kování je možné i některé chybějící kusy rovnou instantně dokoupit za nějaké drobné.

Soubojový systém mě tedy také velmi bavil, a zejména v poslední části hry, kdy už máte odemčenou většinu skillů postav, vzniká poměrně hodně soubojových možností. Ve skupince je 8 postav, ale hráč bojuje tahově najednou jen se čtyřmi. Když čtveřice padne, nastoupí do boje ještě druhá čtveřice. Postavy se dají měnit i v průběhu boje. Každá postava má nejenom skilly, ale i ability, a ve chvíli, kdy nastane pep pop (postava na několik tahů aktivuje skrytou sílu), tak nastává chvíle pro nějaký ultimátní útok nebo buff, zejména pokud se takto napopují i ostatní postavy. Každá postava sdílí nějaký takový společný útok s každou další postavou, takže možnosti jsou časem poměrně bohaté a hezkým způsobem se tím oživuje hra. Zvláště v poslední štaci Secret Trial nebo u superbosse jsem byl za ně rád. Erikův bumerangový Divide a Double Down v kombinaci s Oomphle je famózní.

Jakýmsi zřejmým nostalgickým odkazem na první díly Dragon Quest her je svébytná vesnička Tickington, kde žijí malí pidižvíci starající se o správné plynutí času. Během svých cest budete nacházet taková různobarevná stvoření, přičemž každé poskytne heslo k odemčení kapitoly v jedné z několika starých knih, patrně se týkající starých dílů série. Do Tickingtonu se můžete kdykoliv teleportovat a když se to stane, obraz se změní na 2D pixel ve stylu starých GB her a tam plníte drobnější úkoly patrně z některých lokací předchozích dílů série, abyste odlifrovali zlo i z Tickingtonu. Po vyřešení všech úkolů jsem se docela zapotil ve finálních bitvách, ale naštěstí se zadařilo.

Když už jsem se blížil ke konci hry, tak bylo stále více zřejmé, že už nestačím přežívat tužší souboje, takže jsem se pustil do grindování zkušeností, což je aktivita, kterou tuze nemám rád. Ale tady mě to kupodivu bavilo, jelikož jsem si našel místečko, kde to šlo rychle. Nakonec jsem se de facto během „chvilky“ ocitl s partou na maximu, aniž bych si to nějak víc uvědomoval.

Myslím, že víc už toho moc rozebírat nemusím. Ačkoliv DQXI na mě působí spíš jako nenápadné klasické JRPG, tak i přes pár nedostatků dělá některé věci dobře a ve výsledku se mi velmi příjemně hrálo (až na Black Cup, koňské dostihy. Tenhle závod mě stál pěkné nervy a po mnoha pokusech jsem se na něj už vykašlal).
Ale díky své komiksové stylizaci, zajímavým postavám a napůl pohádkovým motivům na mě hra působila vcelku odpočinkově a v závěru příběhu se mi nechtělo erdrejský svět opouštět, čímž má u mě body navíc. Takže za sebe mohu určitě doporučit.

Poznámky k mým osobním achievementům:
Všechny vedlejší úkoly.
Všechny skilly postav.
Maximální level postav.
Všechny nejlepší zbraně a brnění postav +3.
Všechny kosmetické oděvy.
Všechny kolekce z Mini Medailí.
Tickingtonský zloun zdolán.
Všechny odměny z Dunstanova trialu.
Superboss – 92 akcí (taktika želvího stylu) :)
Secret Trial – 47 akcí.
Herní doba: 147 hodin.

Srdceryvný příběh myšího veršotepce jakoby vypadl z komiksového světa Myší hlídky. Cítil jsem se, jako kdybych místo hry sledoval další z vyprávěných historek od Rudolfina hostince V Červnové ulici, stále se pohyboval kdesi na rozlehlém území Myších teritorií a jen čekal, až se ve hře objeví třeba Justýn, Straš nebo sám Čakan se svou černou sekerou. Ale příběh Tila je spíše komornějšího charakteru a odvíjí se zpočátku zcela nenápadně v prostředí krysácké pevnosti a blízkého okolí.

Jsem rád, že jsem si pořídil edici od Super Rare Games, hra mi přišla s bonusy akorát pod stromeček a hned jsem ji vrazil do Switche. Teď po více než 16 hodinách ve hře mohu říct, že zážitek byl velmi malebný, pohádkový a i když má hra pár mušek, je pro mě vpravdě jedinečnou hrou.
Tilo se ocitá ve sklepní cele. Byl odtržen od své ženy, takže jeho jediným cílem je dostat se na svobodu a najít cestu zpět ke své milované. Aby toho dosáhl, musí se vyhýbat krysím strážím, plížit se chodbami, spojit se s nečekanými obyvateli pevnosti a řešit úkoly stylem slepičky shánějící trochu vody pro kohoutka.

Grafika hry odpovídá pohádkovému, leč poměrně temnému konceptu hry. V podzemí se rozkládají temné chodby, žaláře, kanály; zdi jsou střídmě osvětleny mihotajícími se plamínky loučí. Venku naopak Slunce rozjasňuje pochmurnou atmosféru, den střídá noc a paprsky zbarvují okolí do všech barev, než se s poklonou západu odebere za obzor. Postavy a objekty mi ovšem přišly lehce gumové. Mám podezření, že port na Switch byl z grafického hlediska drobně osekán, protože gameplaye na PC mi připadají hezčí. Anebo se mi to zdá kvůli drobnější obrazovce Switche. Naštěstí atmosféru to nijak nekazí.

Výborný je i hudební doprovod hry, ale trvá vždy krátce, když se změní lokace. Tilo objevuje své okolí postupně a k jednotlivým částem území nachází i kreslené mapky. Nicméně už centrální lokace pevnosti mi zvládla na celou dobu hry tak zamotat hlavu, že jsem se dokázal ztratit i v místech, kudy jsem prošel několikrát předtím. Patrně za to může zdvojené nádvoří, které má podobný design. Všude se válejí nějaké klíče od dveří a truhel; a každé dveře se musejí nejdříve otevřít – až příliš často konkrétním klíčem. Ty se dají postupně všechny získat, ale hledání všech věcí zabere velkou část herního času - nejhorší stránka hry se totiž skrývá v nedostatečné informovanosti hráče, což je úzce spojeno nejen se zmiňovanými klíči, ale také s plněním úkolů. Hráč nemá šanci poznat, kdy který úkol dokončí, respektive v jaké lokaci, v jakém čase, během kterých událostí, protože to celé se zase často odvíjí od postupu v hlavní linii a navíc na mapce chybějí ukazatele. Neustále tak má hráč pocit, že někde něco opomněl nebo nenalezl správnou stopu k řešení problému a neví, zda se později ještě bude moct věnovat rozdělaným úkolům. Výsledek byl pro mě ten, že jsem běhal pořád z jednoho místa na druhé a snažil jsem se najít něco, co se nedalo objevit, načež o dvě lokace dál – „bum! …aha, tak tady to bylo celou dobu.“ Jedním nálezem se pak uzavřou třeba dvě nebo tři úkolové větve, které bývají zase prerekvizitou k něčemu jinému. Pozitivní na tom všem je, že odměna bývá zpravidla adekvátní náročnosti a opravdu jsem chtěl díky tomu vše vyřešit a objevit. Tilo tedy vylepšuje nejen inventář, ale i různé schopnosti hodné myšího průzkumníka. Poznámka – za úkol s hledáním hub by měli autoři dostat za ušiska.

Co však musím velmi vyzdvihnout, jsou parádní dialogy a vůbec psaná část hry. Textu je tak akorát, dialogové možnosti na sebe krásně plynule navazují, dávají smysl, reagují na aktuální události a je radost je číst, protože takovou hravost a užití vtipu jsem dlouho neviděl. Díky tomu jsem si oblíbil kladné, ale vlastně i záporné postavy. Nejvtipnější mi přišel vyšinutý žabák, ale třeba dvojice myších zlodějíčků nebo i sám samolibý velitel pevnosti veršotepec taky nezaostávají v ostrovtipu. Opravdu jsem měl chuť vše pročíst a dozvědět se něco více o Tilově komiksovém – pardon - herním světě.

Líbilo se mi také sbírání a hlavně využití jednotlivých oblečků nebo brnění. Škoda, že v prvním upraveném modelu brnění se nedá pořádně hýbat, ale přesto jsem v něm strávil asi nejvíc času. Po celou dobu hry má však Tilo na zádech loutnu, díky které občas zahraje i nějakou tu píseň, která bývá nejčastějším nositelem skryté historické události, na což zase odkazují jiné herní postavy či situace. Jednotlivé tóny písní dokonce kladou důraz na fonetiku a stavbu slov, takže se dá krásně určit, do kterého tónu zapadá které slovo – hra bohužel postrádá skutečný voice acting.

Ghost of a Tale je nicméně skvělá hra. Bavila mě i přes svou roztahanost s hledáním směrů a předmětů. Bohužel mi během hraní několikrát spadla, nejhorší to bylo v závěrečné akční pasáži vždy při několikátém nahrávání pozice. Dokonce se mi Tilo asi třikrát ve hře propadl někam na dno světa pod textury. Ale jinak jsem naštěstí nenarazil na žádný bug, který by mi bránil hru dohrát. Svět kolem krysí pevnosti jsem si užil. Jedna lokace už byla jak vystřižená z Pána prstenů. Úplný závěr hry k mé nespokojenosti neodpověděl na některé otázky, ale takový už život bývá. Přál bych si nějaké pokračování nebo aspoň komiks doplňující příběh, protože Tilo mě do toho svého dokázal vtáhnout.

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 17 hodin