Nejlépe hodnocené komentáře

Návštěva kina a zhlédnutí znovu uvedeného Avatara mě i po letech donutila se do světa Pandory znovu zamilovat, dokonce více než v roce 2009. Rozhodl jsem se tedy během čekání na pokračování prozkoumat herní tituly, které k filmu tehdy vyšly. Krom té známější hry na PC, jež mám v době psaní této recenze ještě rozehranou, jsem vyhrabal i verzi na Nintendo Wii. Neváhal jsem tehdy, konzoli zapojil a vrhnul se na to.

Nikdo asi nebude překvapen, když řeknu, že hry podle filmů v té době (a často ani dnes) opravdu nebyly ničím, co by změnilo herní průmysl. Naopak, často spíše recyklovaly ty nejotřepanější mechaniky. Ani u Avatara tomu není jinak. Jak PC, tak Wii verze mají velmi plytký příběh a ještě plošší soubojový systém. Překvapivě je to ale právě Wii verze, u které mě mrzí, že si s ní nedali tvůrci o něco více práce. Má totiž větší potenciál, než bych čekal.

Zatímco příběh PC verze je znatelně slabší recyklací toho filmového, zde je náš hrdina Rai'uk pravý Na'vi a vydává se na cestu pomsty. To je dost jednoduché téma, na kterém se nedá moc zkazit. A ani zde to není úplně zkažené, jen je většina textu vyprávěna textově v rámci přechodu mezi misemi. Vedlejších postav je tu minimum a snaha o emoce během několika závěrečných misí tu moc nefunguje. Musím ale udělit bonusový bod za to, že tvůrci našlapovali dost obezřetně, aby nijak nenarušili lore stanovený ve filmu, což potěší ale spíše fanoušky.

Co ale funguje dost dobře, je hratelnost. Rukopis Ubisoftu tu je zkrátka cítit a úrovně jsou tu příjemně připravené. Jedná se totiž primárně o stealth hru a je to v podstatě takový více otevřený Prince of Persia: Dva trůny s tím rozdílem, že je vám k dispozici ještě luk a tu a tam vhodně umístěný výbušný barel. Hlavně hra s lukem je pak dosti zábavná a při skrývání se ve větvích či v houští máte opravdu pocit, že jste domorodec, který se tu vyzná. Právě volba plížení navíc skvěle napomáhá celkové imerzi a při otevřeném boji cítíte Rai'ukovu zranitelnost.

Hra vám samozřejmě dává i teoreticky možnost, projít vše nahlas. Nachází se tu množství schopností posilující vaši bojovou hůl, ale ve výsledku to bohužel zas tak dobře nefunguje. Například hit boxy při uhýbání jsou doslova k smíchu (nebo k pláči) a nepříjemné otáčení kamery způsobené zvolenou konzolí tomu také moc nepřidá. Naopak akční skriptované pasáže řadím zase k pozitivům. Útěk před vrtulníkem v jedné z posledních úrovní, finální boss i létání na ikranovi, vše skvěle doplňuje a zpestřuje nebýt toho stejnotvárný gameplay.

Na závěr bych se ještě krátce zmínil o stromu dovedností, jenž je tak akorát úměrně obsáhlý délce hry. Zatímco některé schopnosti vás výrazně posílí, jiné zjednoduší specifické úkony. Zkušenosti získáváte likvidací nepřátel nebo hledáním sběratelských předmětů, které jsou krom toho v podstatě k ničemu. To mě trochu mrzí, potěšilo by mě například odemykání nových informací z loru nebo třeba outfitů. Takhle tu trochu chybí důvod předměty hledat, pokud se cítíte dostatečně silní.

James Cameron’s Avatar: The Game na Nintendo Wii není rozhodně ničím unikátním. Jako fanouška universa Avatara mě ale hra nijak neurazila a pocit být Na'vi je tu překvapivě příjemný. Vzhledem ke krátké délce hra nezačne nudit a poměrně to všechno drží pohromadě. I tak to ale mohu doporučit spíše jen fanouškům Avatara, protože pro ostatní to není ničím převratným.

Předposlední etapou mého tažení za průchodem celé série Prince of Persia byla verze Zapomenutých písků pro Nintendo Wii. Tuto konzoli vlastním už pěknou řádku let, byla to vlastně má první konzole. Nikdy jsem se ale pořádně nesžil s jejími ovladači, a tak jsem se tohoto titulu obával asi nejvíc.

Vzhledem k tomu, že vidíte mé hodnocení, nebudu vás napínat a rovnou řeknu, že hra pro mě byla velkým překvapením. Nejen že soubojově toho nabízí výrazně více, než byste nalezli u PC verze, ale i u parkouru přibyly nějaké vychytávky. Zmíněný soubojový systém sice nedosahuje například kvalit dílu Warrior Within, takže sbírání zbraní po mrtvých nepřátelích tu nenajdete. Je tu ale mnoho speciálních útoků přizpůsobených pohybovému ovládání, útok z běhu po zdi, protiútok, zastavení nepřítele v čase, a mnoho dalšího.

Parkour po vás pro změnu vyžaduje používání nových schopností, jež jsou v rámci série dost unikátní. Zatímco drtivá většina dílů pracuje s nejrůznějšími mechanikami pohrávajícími si s manipulací s časem, zde se tvůrci zaměřili na vytváření magických objektů, které vám pomohou překovat vaše překážky. Zpočátku je to možné je na jednotlivých místech, postupně ale dostáváte více a více volnosti, až v podstatě většina omezení zmizí. K dispozici máte úchyt na zdi, vír vynášející prince do výše nebo kouli, co vás doslova udrží ve vzduchu. A finální část hry vyžaduje primárně vytváření si vlastních cest ze zmíněných objektů, čímž vzniká v rámci série nová a unikátní varianta logických puzzlů, která je neskutečně zábavná.

Občas ovšem tvůrci až moc přestřelí a kombinace ovládání na Wii s náročností místnosti je opravdu vražedná. Může se vám tak stát, že budete jednu krátkou pasáž opakovat klidně patnáct minut, a to je trochu frustrující. Na druhou stranu musím dát hře bonusové body za to, že vývojáři si asi byli vědomí místy krkolomného ovládaní primárně kamery na této konzoli, a tak do parkouru přidali vodící čáry, které vás předem ujistí, kam se po stisknutí tlačítka princ odrazí. Jen škoda, že na to není při hektičtějších částech moc čas dbát.

No a na závěr jsem si nechal nejslabší část hry, kterou je bez debat příběh. Postav tu moc nepotkáte a princ je místy docela nesnesitelný, až možná mimo svůj charakter. Trochu se během své cesty sice vyvine, podle mě k tomu ale nevedly dostatečně silné události a působí to trochu na sílu (dost mě to utvrzuje v tom, že lidi v Ubisoft Quebec nejsou prostě ti nejlepší pisálci). Úplné finále navíc evokuje jakousi budoucí návaznost, což ale nikdy nepřijde, a to muselo být jasné každému už v roce vydání, protože tohle byl zkrátka vedlejší díl.

Víte ale co? Většinou dávám příběh hodně vysoko v žebříčku důležitosti, tady to ale vem čert. Prince of Persia: The Forgotten Sands na Nintendo Wii je totiž neskutečně zábavná hra, protože stojí na dobrých základech, promyšlené hratelnosti a zajímavých nápadech. A pokud vezmu všechny vydání The Forgotten Sands, tak právě tohle je z nich to nejlepší.