Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Deus Ex: Human Revolution

  • PC 90
Tak to byla parádní jízda. Musím se přiznat, že původní a legendární Deus Ex jsem několikrát zkoušel, ale asi jsem na to byl ještě moc mladý. Možná se k tomu díky Human Revolution ještě vrátím. Každopádně brilantní kyberpunková záležitost se spoustou dobrých věcí a nějakými těmi přešlapy. Po dohrání nicméně zůstává velmi pozitivní názor.

Deus Ex: Human Revolution , vydaná v roce 2011, nás zavádí do roku 2027, tedy do období, kdy se lidstvo potýká s technologickými a etickými otázkami augmentací. Hráč se ujímá role Adama Jensena, bezpečnostního šéfa ve společnosti Sarif Industries, který je po teroristickém útoku nucen podstoupit rozsáhlé kybernetické vylepšení, aby přežil. Příběh se nebojí klást opravdu kontroverzní otázky o budoucnosti lidské rasy a planety, což je jeden z jeho nejsilnějších aspektů.

K tomu po vzoru originálu nabízí hra obrovskou svobodu v řešení situací a doslova hřiště pro libovolný způsob průchodu. Já jsem hned napoprvé dojel hru na pacifistu a náramně jsem si to užil, i když mi kolikrát tekly nervy - dá se to. Byl jsem vytrestán, protože s bossy toho s uspávacími šipkami a taserem moc neuděláte!

Další věc, která mě osobně vadila, byla nepřehledná mapa, backtracking a loady, které i v roce 2024 na SSD disku chvilku trvají, a jelikož občas přebíháte z jednoho konce města na druhý, tak to občas trochu štve. Já osobně jsem navíc občas bloudil - může to být můj problém, ale měl jsem tak tři velké záseky, co se orientace v prostředí týče, v celé hře. Všechno ostatní funguje skvěle. Bavil jsem se od začátku do konce a i v roce 2024 mi svět přišel příjemně atmosferický a grafika nezestárla špatně.

Deus Ex: Human Revolution nabízí skvělý příběh, hluboké herní mechanismy a atmosféru, která vás vtáhne. Skvělých 90%.
+24

Tom Clancy's Splinter Cell: Chaos Theory

  • PC 90
Potřetí v kůži Sama Fishera zachraňujeme svět před třetí světovou válkou.

Zapomeňte ovšem na akční přestřelky, výbuchy a efektivní kosení nepřátel co největší ráží. Sam je tajný agent jak se sluší a patří, takže každou misí propluje bez výstřelu, zabití a spuštění alarmu. Tedy, měl by a v mém případě se mu to podařilo (pokud se tomu šlo vyhnout). Pravda, úplně ideální by bylo, kdyby po mém odchodu nikdo netušil, že jsem tam vůbec byl. Já ale rád nepřátele likviduju (resp. omračuju) s tím, že si pak úroveň můžu v klidu proběhnout a splnit i nepovinné úkoly (většinou typu dojdi na X míst a tam něco nahackuj).

Oproti prvnímu dílu, který mám taky rád, ale přecejen už trochu zestárl, je v Chaos Theory samozřejmě řada vylepšení a vychytývek. Grafiku moc neřeším, takže pro mě bylo nejdůležitější asi to, že Sam může konečně omračovat nepřátele ze zálohy bez toho, aby je nejdřív musel zezadu nenápadně čapnout. Nepřátelé nově používají baterky a světlice (což mě poprvé hodně ne/příjemně překvapilo). Možnost přepnout na pohled, ve kterém září veškerá elektronika, byl sice fajn, ale je škoda, že se dal využít jen ve velmi specifických případech.

Taky mě překvapilo, jak mi hra přišla docela snadná, i když je pravda, že jsem hrál na normální obtížnost. Řekl bych, že je to hlavně díky skvěle vyřešenému ovládání a fungujícímu stealth systému. Když to porovnám s téměř 10 let novějším Black Flag... jsou to opravdu nebe a dudy.

Znatelně přituhlo až v závěrečných misích, kdy měli nepřátelé brýle pro noční videní, takže schovávání ve stínech bylo k ničemu. To už jsem pak musel být mnohem opatrnější a pečlivě zvažovat další kroky, učit se pochůzkové trasy nepřátel a hojně využívat quickload. Tak mě pak trochu zklamalo, že ač se hra tváří, že je level design bohatý na různé možnosti, ve skutečnosti se jedná v podstatě o koridor s jasně daným postupem. Což je ale ve výsledku možná dobře, protože divně nepřehledná mapa vám v orientaci moc nepomůže.

Ale i tak jsem byl rád, když jsem měl na konci v závěrečném vyhodnocení průměrné skóre v misích 90%. Jen v jedné misi jsem klesl po 80% (konkrétně na 79%), a to v lázních v Hokkaidu a vůbec netuším, kdo mi toho omráčeného strážného mohl objevit.

Hra je trochu odlehčená humorem, některé Samovy hlášky, případně jeho nepřátel, stojí vážně za to. Jenom působí trochu divně, že všichni řadoví nepřátelé mluví anglicky, a to i mezi sebou. V případě mise v Severní Koreji to vyznívá dvojnásob ujetě...

V příběhu jsem se taky místy trochu ztrácel, hlavně proto, že jsem nevěděl, kdo to je Douglas Shetland a proč by mi na něm mělo záležet, ale vyvodil jsem si, že se asi vyskytl ve druhém díle (který jsem nehrál). Je ale pravda, že ve vyhrocenějších situacích ve mně dokázal vzbudit pocit, že teď jde o všechno (a že takových situací pár je!).

Úplně mě to vrátilo do doby, kdy jsem se koukal na první série seriálu 24 hodin... :)

Pro: Fungující stealth (měřič viditelnosti + hluku), relativně různorodé mise, množství technických vychytávek, Sam je sympaťák

Proti: Koridorovost misí, mapa

+20

Nightmare Frames

  • PC 70
NIGHTMARE FRAMES je nadprůměrný a sympatický kousek - klasická P&K adventura, která může směle konkurovat těm nejlepším z poslední desetiletky minulého století. Mamoulian by měl dozajista svědění, kdyby vyšla před 30 lety.

Perfektně napsané dialogy, kvalitní scénář, napínavý průběh a uspokojivé vyvrcholení jsou její nejsilnější zbraní. Díky neustálému přívalu všemožných narážek dýchne atmosféra kapitalistických osmdesátek i na toho, kdo je prožil v komunismu nebo v pytli s otcem na houbách.

Detektivní zápletka s mysteriózními prvky se točí kolem ztraceného kotouče s hororovým filmem jednoho záhadně zmizelého režiséra. Obskočil ho rohatej, ale jinak než by heterák čekal. Srandičky v Los Angeles jsou v ďouře zvané Serena okamžitě zapomenuty. Prolitá krev rychle tuhne a děj se vůle boží. Kromě psa tam chcípne i...

Brejla měl ve svém komentáři strach, že bude poslán do továrny na čokoládu, ale dovnitř chodit nemusí. Stačí když si za trest klekne před vstupní bránu a svoje vzrušení s nosem zaraženým do klíčové dírky zhluboka rozdýchá, protože...

...příjemně plynoucí tempo hry se od druhé půle až do konce třetí třetiny místo tahu na branku zvrhne v devadesátkové zpátečnictví. Najednou je potřeba ve změti pixelů hledat titěrné předměty a provádět s nimi ekvilibristická komba na extravagantních místech. Kdyby objekty neměly popisky, často bych ani nevěděl, co to je. Příběh graduje, ale hratelnost krapet drhne.  

Pokud se Jožka rozhodl pro nevýrazný pixelsrajt, tak se nemůže divit, že se jeho dílko utopí v záplavě vizuálně podobných srajd. Nad absencí mluveného slova se dá přimhouřit oko, ale dlouhé čtení rozdrbaného textu způsobuje bolehlav. Načančaný přebal je v nepěkném kontrastu s rozbalenou krabicí, což porušuje zákon č. 634/1992 § 5, a proto se tu zelenat nebude.
+8

Call of Duty 2

  • PC 85
Jestli nebyla Call Of Duty 2, stejně jako předchůdce či data datadisk United Offensive, ta nejzábavnější a nejautentičtější střílečka z prostředí druhé světové války, tak ať se propadnu do Východního Německa. Třeba taková bitva ve Stalingradu, obrana tuniského města Toujane, útok na Pointe Du Hoc a dobytí Hill 400 to byl opravdu zážitek, hrálo se to s intenzivní radostí a autentickým prožitkem.  

Jako ústřední nepřátelé tu samozřejmě figurují nacisté, proti nimž je opět vedena trojkampaň prostřednictvím tří spojeneckých armád – sovětské, britské a americké a hráč plní povedeně postavené mise z pohledu tří hrdinů výše zmíněných národností. Vojín Vasili Kozlov bojuje po celém Stalingradu po celou dobu prosince 1942, kde mimo střelby opětovně zapojuje přerušené telefonní dráty, pomáhá dobýt vlakové nádraží a v závěrečné misi v ruské kampaňi znovu dobývá Stalingradskou radnici rámci závěrečné sovětské ofenzivy.  

Se seržantem John Davisem ze 7. obrněné divize bojujete v Severní Africe, kde nejdříve likviduje německé zásobovací stanice, ničíte tankové brigády, poté svedete zákopovou válku v bitvě o El Alamein, ničíte dělostřelce v El Dabaa. Poté se s takovým velitelem Davidem Welshem vydáte do Lybie a v neposlední řadě třetí následuje znovudobytí tuniského Toujane až k bitvě o Caen v rámci operace Overloard.  

Amerického zástupce představuje desátník Bill Taylor z 2. praporu Rangerů a začíná ve velké stylu v rámci Dne D. při útoku na Pointe Du Hoc, kdy po vylodění je nutné zničít útesové dělostřelecké bateriie. Dále operuje jako ostřelovač proti posádkám minometů až k monumentálnímu útoku na bunkry na Hill 400.  

Vše doplňují skvělé zvuky válečné vřavy ať z pohledu střelby, explozí nebo křiku a povelů vojáků. Potěší přítomnost různorodých zbraní a vložených historických videí, obtížnost je tak akorát, prostě za mě i po těch letech skvělá zábava, už se těším na čtyřku – 85 %
+16

ArtFormer

  • PC 60
Hrál jsem v poslední době jen málo her, které mají tolik kladů, ale i záporů. ArtFromer je svým pojetím a stylizací velmi unikátní plošinovka s lehkými adventurními prvky. Hra je rozdělena na čtyři části, z nichž každá se odehrává v jiném časovém období - pravěk, starověký Egypt, Trojská válka a Římská republika. To samo osobě zase tak převratné není, ale každá část má zároveň unikátní grafickou stylizaci odpovídající danému období, například jeskyní malby nebo římské mozaiky. Grafické ztvárnění je opravdu pěkné, i když místy trochu nepřehledné. To naštěstí vzhledem k pomalejšímu tempu hry moc nevadí. Za pochvalu stojí také hudební stránka.

Každé období také přinese nové prvky hratelnosti. Na začátku jde čistě o pohyb a boj, ale postupně se dočkáme ovládání lodí nebo práce s inventářem. ArtFormer tak hezky kopíruje zvyšování komplexity lidské společnosti. Takhle na papíře hra působí opravdu zajímavě, bohužel ztroskotává na provedení. Ovládání je velmi neohrabané a nepřesné, často moc nereaguje. Překážky nejsou zas tak složité, takže to není takový problém, ale kámen úrazu nastane při bojích. Soubojový systém je jednoduchý, ale díky ovládání je každý střet sázkou do loterie. Vaše postava buď nezareaguje na povel nebo ano, ale nezpůsobí žádné zranění navzdory jasnému zásahu. Někdy tak v klidu porazíte deset protivníků bez ztráty života, a jindy vám jeden slabý nepřítel sebere skoro celý. Hra se bohužel nevyhnula ani zásekům postav a nutnosti tak sem tam načíst checkpoint. Příběhy jednotlivých období jsou svou zajímavostí trochu nevyrovnané, ale celkově spíše fajn. Potěší také odemykání historických informací v encyklopedii po dohrání jednotlivých kapitol. Měl jsem od hry trochu vyšší očekávání, ale zklamán nejsem. Jde vlastně o slušnou hru s technickými problémy, které se ale dají přežít.
+15

The Deed

  • PC 35
Vaším úkolem v této adventurce je spáchat vraždu a nebýt zatčen. Odehrává ve velmi malém časoprostoru (domek-večer). Také váš inventář je omezen (zbraň+důkaz).

Hra má tři fáze. V první se můžete seznámit s postavami a nasbírat předměty. Až si naplníte inventář, fáze končí společným jídlem. Ve druhé fázi nastražite falešnou stopu a provedete samotnou vraždu. Ve třetí už přichází inspektor a výslech.

Adventurku lze dohrát za pět minut. Hlavní síla ovšem spočívá v množství kombinací a konců. Inspektor vás na konci vyslechne a dle vaší a jiných výpovědích a důkazů určí pachatele.

Za jeden dolar hra určitě stojí, má dobrý nápad, atmosféru a dialogy. Příjemná pro mě byla absence časových limitů, jediný je při útěku z místa činu dle použité zbraně. Pokud vám nevadí repetetivnost, můžete projít hrou vícekrát a vyzobávat achievementy. K nákupu dvojky za pět mě však jednička nepřesvědčila. Zvláště když jsem se dočetl, že ve dvojce už je těch časových limitů více. Nenašel jsem zde žádný RPG prvek, zmíněný v popisu i v diskuzi hry.

Pro: dobrý nápad, atmosféra, různé konce

Proti: krátkost a repetetivnost

+11

Townscaper

  • PC 40
Townscaper je asi taková hra, jako jsou hrou papír a pastelky, nebo plastelína. Pokud vás baví tvořit jen tak, pro proces tvoření, tak si to možná náramně užijete. Ale pokud vám tato vnitřní motivace chybí (jako mně), a potřebujete nějaký nadefinovaný cíl, tak ten tu nenajdete. Z mého pohledu je to pěkné technologické demo. Baráčky se krásně staví k sobě, náhodně volí zajímavé styly, vzhled i zvukové efekty jsou příjemné a uhlazené. Ale po max 20 minutách už tam prostě není nic moc ke zkoumání, a zájem padá na nulu. Jo, je to moc pěkné na pohled, ale nemám důvod, proč bych v této "hře" dál zůstával. Mé děti to bavilo o něco déle, ale i u nich to vypadá jen na krátké pobavení.

Celkové hodnocení: Nic moc
+6

The Darkside Detective

  • PC 70
Po několika superlativech, co jsem o této hře zaslechl jsem se i těšil na to až si to zahraju. Do výzvy se mne to vešlo, slevu jsem vychytal, takže nebyl důvod to pozdržet. No ale úplně nadšený jsem nebyl.

Námět jako takový se mi líbil. Jsem velký fanda Akta X, Lovců duchů a podobných věcí a tenhle námět se mi trefoval do noty. Ani mi tak nevadilo, že to bylo podané humorem, mám rád humor a odlehčenou formu, ale nějaká větší hloubka příběhu zde opravdu chyběla. Jste prostě klasický detektiv a louskáte jeden případ za druhým.

Ne, že by jednoduchost vadila, ale prostě při hraní jsem měl pocit, že tomu fakt něco chybí. I hlavní postava je taková nevýrazná, za to ale Váš parťák, to je jiný kafe. A nebýt něho, hra je opravdu nudná. Spíš tyhle role měli prohodit protože u jeho hlášek a jeho charakteru jsem se opravdu bavil. Dokonce Vám vše okomentuje a interakce s ním je kolikrát zábavnější než samotný případ. A to je ten problém. A u adventur je to základní kámen úrazu.

Tady se nehraje na ovládání nebo nějaké mechaniky, ale jen na tohle. No a proto jsem některé případy opravdu proletěl jednoduše a neměl jsem potřebu se tam nadále zdržovat. Samozřejmě vtip v případech byl, ale ani ten to nezachránil. Další postavy jako kdyby neexistovali a i když jich potkáte dost, žádná Vám nebo aspoň mne nezůstala v srdíčku.

Je to škoda, potenciál určitě tam byl. Pixel grafika mi nevadila, jen jsem si musel zvyknout na to velké přiblížení. Jinak byla fajn. Absence dabingu a takových věcí určitě zamrzí, ale prostě hru se snažím brát takhle jak je.

Ve výsledku ani nevím zda tuhle hru můžu doporučit. Asi bych to nebral, jen pokud Vás opravdu neláká ten námět nebo vtipný kolega, jinak to nemá cenu a na poli je spoustu adventur, které si zasluhují větší pozornost. Ale zase se to dá odehrát za relativně krátkou dobu a to beru jako plus protože kdyby hra měla trápit daleko víc, určitě by šla s hodnocením u mne hodně dolů. Do pokračování nevím jestli půjdu, možná někdy v nějaké jiné dimenzi.

Pro: kolega Dooley, námět jako takový zaujme, relativně krátká hrací doba je výhoda, když vás hra moc nebaví, pixelart, případ o vánocích, hra je jednoduchá

Proti: nevýrazný hlavní hrdina, hra postrádá hlubší příběh, vysoká cena, dabing, ostatní postavy jsou nevýrazné, nepředstavuje výzvu

+12

My Time at Sandrock

  • PC 80
Po My Time at Portia a dohrání na 100%, jsem si hned pořídila i její nepřímé pokračování ještě v early access, nakonec jsem před začátkem hraní počkala na plnou verzi. Začátek příběhu Sandrocku je časově zařazen někdy do třetí čtvrtiny příběhu v Portia (v průběhu se tedy setkáte s několika postavami právě z Portii). Zase hrajete za stavitele, který se přistěhoval do Sandrocku, který stejně jako Portia patří do Aliance svobodných měst. Sandrock je pomalu vysychající oáza obklopená pouští. Oproti Portii je tedy nutnost schraňovat, sbírat a hospodařit s vodou, zvyknout si na časté pouštní bouře, vyřešit problém s neúrodnou půdou atd.

Ačkoliv neholduji pouštní estetice, a radši pro hry preferuji jiné prostředí, na Sandrock jsem si rychle zvykla. Město a její obyvatelé mají charakter (někteří svéraznější než jiní), je tu i celkem dobrá zápletka, která ačkoliv možná trošičku přitažená v místech za vlasy, dávala vcelku smysl. Zase jsou tu mise rozdělené na ty posouvající hlavní příběh (které většinou nemají časové omezení), mise související s příběhy jednotlivých postav (které to časové omezení dost často mají) a pak stavební zakázky.

Nebudu lhát learning curve je asi podobně krutá jako v předchůdci, ale vzhledem k tomu, že už jsem měla právě tu průpravu z předchozího dílu, tak mi to nepřišlo až tak hrozné. Příručka a návody byly už o dost lépe zpracované, ale i jsem měla občas potřebu využít wiki.

Zase je tu kombinace stavění, dolování nerostných surovin, kácení stromů, zahradničení i hospodářství. Poslední dvě položky jsou ale jen menším, ne tak podstatným faktorem ve hře. Hodně času člověk stráví právě pod zemí, kde dolujete dolujete dolujete. Stejně jako tomu bylo v Portia, při horničině sbíráte i části artefaktů, kterými pak můžete postupně plnit muzeum (to stálo za starou belu, ale o tom více později).

Nechybí ani bojování s padouchy nebo s různými potvorami žijící v okolí Sandrocku. Bojování není žádné umění, agresivním klikáním a občasným uhnutím vyřešíte téměř každý boj. V průběhu hry se objeví i final bosové, ale i ti jsou z většiny v klidu zvládnutelní. Hra v některých instancích varuje, že je vhodné se do konkrétního boje pouštět až v určitém levelu, ale i se svými chabými bojovými schopnostmi, jsem mise procházela o 5-10lvl níž než byla doporučená hranice.

Postupně také zlepšujete vztahy s jednotlivými obyvateli města, ať už plněním jejich zakázek, obdarovávání, hraní miniher nebo randěním. Drtivá většina postav je romancable a ke každé z těch se kterou můžete randit se váže nějaký příběh a specifické mise. Vztah s každou s postav dává hráči různé výhody, s manželstvím pak může hráč třeba získat parťáka do ruin (bojová území) nebo jako v mém případě přijít ke krásnému balíku 100 tisíc zlaťáků. Je tu i možnost potomka, ale to jsem ve hře vynechala. Socializace je možná i skrz různé festivaly a akce, které se v městě celoročně dějí.

Stejně tak si může hráč dle svého gusta upravit svůj a zahradu. Možností, jak si své obydlí vytunit je tu opravdu hodně, oproti Portia je to velký skok. Já jsem na tyto možnosti klasicky kašlala skoro celou dobu hraní a pak jsem se tomu začala trochu víc věnovat až k závěru. No žádný zázrak jsem nevyplodila, ale dalo se na to koukat.

Dvě okrajové činnosti, které jsou ale pro mě v tomto typu hry klíčové, tj. rybaření a muzeum, ale byly velké zklamání. Rybaření je velká bída. Já rozumím tomu, že v poušti se ryby jen tak budou chytat blbě, ale chytání v tekutém písku mě fakt nebavilo. Každá ryba má spešl návnadu, na kterou půjde, jinak nechytíte nic. Stejně tak chytací klec, která ve hře nahrazuje prut, musíte velmi rychle vylepšit na tu nejsilnější verzi, protože ta prvotní funguje snad jen na dvou místech v celé mapě. Nepochytala jsem všechny druhy ryb (kde každý kus má i svojí "královskou" verzi) a ani nepochytám. Není totiž důvod. Pro mise stačí chytat ty dva nejběžnější druhy, o zbytek není zájem. A do muzeum to taky nechce.

Největší tragédie celé hry je právě muzeum, které v Portii až na dvě nevyužitá místa, mohlo skladovat všechny artefakty a všechny druhy ryb, zkrátka a dobře se dalo zkompletovat. Což v Sandrocku nejde. Artefaktů jsou tři velikosti a pro každou velkost je jiná výstavka. Ale math is not mathing, a velkých středně velkých artefaktů je moc, ale míst na ně málo atd. Stejně tak "rybníček" pro ryby má jen pár míst a rozhodně není možné zde naskládat všechny druhy ryb, které jsou k chycení. Odměny za plnění muzea taky nejsou nic moc a zkrátka a dobře, je to spíš otravný aspekt hry.

Vyzobáno mám ze hry snad všechno, co k tomuto datu nabízí. Jsem si jistá, že ještě budou nějaké updaty, ale nepředpokládám nic zásadního.

Suma sumárum jsem si ale hru dost užila, strávila jsem v ní něco málo přes 130 hodin. Pro hráče, co holdují různým farming a building hrám je to dle mého lepší kousek a stojí za to.
+16

Puzzle Agent 2

  • PC 65
Agent Nelson Tethers. V prvním díle své hry Puzzle Agent mě uvedl do světa, který se tváří jako adventura, ale zároveň jste tu prostupovali příběhem (mimochodem příběhem absurdním jak z pera bratrů Coenů) formou různých hádanek a puzzlů, čímž se hra jako taková zajímavě ozvláštnila. Jinak řečeno druhá podobná v té chvíli nebyla. Dnes už to je ale jinak. Je druhý díl. Který je naprosto…ale úplně naprosto…TOTOŽNÝ. Nečekaně. Možná v lecčems o chlup horší. Ale za to o nejtenčí chlup v uchu podomního indického prodavače ovoce.  

Stejně tak, jako se Nelson Tethers vrátil do městečka Scoggins, jsem se i já po poměrně krátké době vrátil k pokračování jeho příběhu. Prostě mě zajímaly ty nezodpovězené otázky kolem té továrny na výrobu mazacích gum. K mému překvapení tu ale továrna nyní hraje prakticky minoritní roli. A to i přesto, že se tu stejně procházíte po důvěrně známých místech z prvního dílu. Ve skutečnosti tady není nic moc navíc. No, popravdě jste tu ve stejném městečku, kde potkáváte stejné lidi, a kde záhy zjistíte, že se vše dokonale odhalilo už na začátku. Nic víc. Nic míň.  

Pravda ale, že to vlastně nevadí. Pokud Vás bavilo luštit ty hádanky, ani zde o ně nebudete ušetřeni. A zde je ten hlavní důvod, proč si tuto hru pouštět. Jiný důvod to vlastně ani nemá. Vrátit se zpátky do dění toho příběhu prvního dílu? Myslíte, že to má smysl? Zde ani ne. Tvůrci totiž trošku zešíleli. Jednak tu nic moc nového neřekli a jednak ke konci ad absurdum přehnali, co mohli. Skoro to vypadá, jak kdyby tvůrci dvojku vydali jen proto, že se jim do jedničky něco nevyšlo. To se jim zde sice povedlo, ale bylo toho málo. Zatraceně málo. A ten závěr byl teda úlet. Těžkej úlet scénáristy, který neví, jak zakončit už dost tak absurdní vyšetřovačku a tak tam hodí vesmír. Ano, vesmír.  

Pořád je to ale vzorová odpočinkovka, kde vlastně ani zázrak nečekáte. Chcete si odfouknout, vyluštit pár těch fíglů, které do Vás hustili už na základce formou Klokánka. A tento účel hra splňuje vlastně perfektně, tak proč se sem nevrátit, že?
+14

Hello Neighbor

  • PC 45
Hrozně rád zkouším náhodné hry. V době, kdy mi Epic týden co týden nabízí sérii her zadarmo, jsou možnosti prakticky nepřeberné a dostanete se tak kolikrát ke kouskům, kde by Vás ani nenapadlo, jak moc Vás dokážou zabavit. No a v případě této hry se chuť si ji zahrát znásobila v momentě, kdy jsem jí spustil a já (z pohledu první osoby), coby malý prďola, zakopl míč na zahradu sousedovi, který zrovna dělal něco, co by rozhodně mělo ujít pozornosti malému rošťákovi. Leč se tak nestalo.

V tu ránu se rodí dobrodružství pro mladého hrdinu prakticky epického formátu. Jednak chcete zjistit, proč je Váš soused tak rozčilený, navztekaný a proč někoho zavřel do sklepa. Ten sklep je rázem Váš cíl. Dostat se tam. Zjistit, kde je zakopané jádro pudla celé té situace. Doufajíc, e tam snad není zakopané nic jiného. Jenže v momentě, kdy Vás soused zmerčí, jde po Vás. A jde po Vás vehementně.  

Hra se točí kolem tří aktů. Tří případů, kde podstata je pokaždé stejná. Dostat se do sklepa a zjisti, oč tu v nově nabité situaci, vlastně jde. První akt je ale ze všech nejlepší. Minimálně nejrealističtější. Graficky je hra totiž poměrně barvitá, rádoby realistická. To se s druhým a třetím aktem začne měnit výrazně k horšímu. Už i u prvního aktu je ale zatraceně znát, že se tu tvůrci na jakékoliv herní mechanismy absolutně vykašlali.  

Hráče totiž nechají volně pobíhat po baráku. S něčím můžete pohybovat, s něčím ne. Hra Vás nenavede, nic Vám neřekne, takže se tu točíte kolem a kolem a jediná cesta je metoda pokus omyl. Tedy pokud po Vás zrovna nejde soused, který si pokoj rozhodně nedá. V tu ránu je metoda pokus omyl nahrazena za metodu pokus o útěk. Navíc tu rozlícený soused nemá ani klasickou cestičku, kudy by pravidelně chodil. Jeho pohyb je čistě nahodilý, ale výsledek je o to více stresující. A to zrovna ne v dobrém slova smyslu. Na rovinu říkám, že bez návodu bych to tady nedohrál. Mám pocit, že hry podobného ražení se vyvíjely a vydávaly v devadesátých letech, v době, kdy toho plno nebylo vyvinutého a všichni byli rádi, když vůbec viděli první 3D grafiku. Dneska už na to ale nikdo nemůže mít trpělivost. Ani nevím, jestli tu trpělivost vůbec někdo chce mít.  

Námět by byl dobrý. Když ale chcete podobnou hru zkusit, měla by Vás přesvědčit hratelností. Zábavností. Donutit Vás chtít objevovat nové mechanismy, nová zákoutí prostředí, nové dosud neprobádané postupy. Tady se na to tvůrci totálně vykašlali. Prostě Vás vhodili do role a hráči bojuj. Je to nedokonalé, neúplné a bohužel i těžce nezábavné. Dohrát toto bez návodu je tryzna a ještě větší tryzna je, když se přes první akt dostanete do druhého a třetího, který navíc přichází o alespoň jakýs takýs nádech realističnosti. Pak už to do kytek prostě jde úplně. Ve výsledku se jedná o spíš nedobrou hru, u které ale stačilo málo a mohlo být všechno jinak.
+7

Svoboda 1945: Liberation

  • PC 75
Svoboda 1945, další výuková hra z dílny Univerzity Karlovy, je téměř stejná jako Atentát. Je ale vidět větší zkušenost autorů a tím příjemnější a plynulejší hratelnost. Základním kamenem a tím co bude většinu času na obrazovce jsou rozhovory s postavami. Dialogů je slušné, ale ne ubíjející množství. Vše je navíc velmi slušně natočeno a zahráno. Herecké výkony jsou také o něco lepší, než už v tak slušném Atentátu. Příběh je zajímavý a dobře propletený, i když se řada věcí dá docela odhadnout. To ale nebrání zvědavosti a pátrání po detailech. Oceňuji, že nic není podáno černobíle, ale naopak z různých úhlů pohledu. Pěkné jsou i komiksové historické vsuvky.

Druhou částí hratelnosti jsou minihry. Ty nejsou nijak složité, ale hezky udělané a zábavné. Nejzajímavější bylo starání se o statek, které klidně mohlo být delší. Během miniher jsou také skvělé komentáře postav k dané situaci. Opravdu to pomáhá vžít se do situace. Silnou stránkou hry je opět informační hodnota a především její nenásilné podání. Hodně toho je v samotné hře během rozhovorů a v nacházených dokumentech, ostatní podrobnosti doplní pěkná encyklopedie. Je škoda trochu nedotaženého konce, kdy po rozhodnutí co se školou, nezjistíme jak reagují obyvatelé vesnice. Hra navíc není dlouhá a deset minut navíc by spíše prospělo. Ještě bych rád zmínil pěknou Xzone edici hry, která obsahuje povedený artbook, nějaké drobnosti a předchozí Atentát. Celkově jde o velmi povedený interaktivní film a krok kupředu oproti minulé hře. Hraní musím jednoznačně doporučit.
+22

Dragon's Dogma 2

  • PC 70
Promarněný potenciál, Dragon's Dogma II se bohužel až příliš drží osvědčené šablony předchozího dílu, který byl tak výjimečný právě tím, že se nebál vydat jinou cestou než ostatní openworld hry, ať už se jednalo o nepodporování více savů, aby hráčům bránil v „savescumingu“, velice omezený fast travel, systému pawnů, který dává do hry určitou multiplayerovou nadstavbu, či efektnímu soubojovému systému, kde prim hraje fyzika. Všechny tyto systémy šly podstatně vylepšit, přidat na obtížnosti, společníkům šla dát nějaká výraznější osobnost, než jen pár vět které pronášejí stále dokola, RPG systém mohl být propracovanější, byť je zde hodně povolání, kouzel a schopností, nejste příliš nuceni nad ničím přemýšlet, změna povolání je velice snadná a levelujete tak rychle, že jste brzo zavaleni tolika schopnostmi, že ani nemáte čas a chuť je všechny zkoušet, mnohem víc by se mi líbilo, kdybyste byli trochu nuceni nad buildem přemýšlet, jediná „oportunity cost“ tak je, které čtyři aktivní schopnosti a 6 pasivních si vyberete.

Svět je větší a jeho průzkum je stejně jako v předchozím díle velice zábavný díky tomu, že vám hra spoiluje jen velice málo informací ve formě otazníků a vykřičníků, byť i ty zde jsou, ale poněkud organičtěji zpracované v tom smyslu, že vám je na mapě vyznačují vaši pawni, pokud o nich již ví z přechozí hry s jejich původním pánem a jsou vás tak i schopní navigovat k hlavním cílům, což znamená, že i tak pro vás má stále smysl prozkoumávat okolí, jelikož nikdy nevíte, zdali jiný hráč něco nepřehlédl (a zadavatele questu si stále musíte odhalit sami), vedlejší questy jsou poměrně dobře nadesignovány, kdy vám neříkají přesně co máte dělat a tak u nich musíte i trochu zapřemýšlet a zároveň se nemusíte stále dívat do návodu, abyste měli šanci vůbec nějaký splnit (koukám se na tebe Elden Ringu!). Naštěstí i dungeony nepůsobí moc copy past dojmem, ale jako přirozené součásti světa.

Jediný větší pokrok jsem tak viděl v příběhu, který mi velice kazil dojem z prvního dílu, kde jsem si místy nebyl jistý, jestli to tvůrci myslí vážně nebo se má jednat o parodii na fantasy. Druhý díl mi přišel zejména ze začátku, kde se pomalu snažíte rozplést intriky královny a falešného Arisena a získat zpět svůj nárok na trůn serióznější, bohužel je příběh stále dost limitován tím, že je zde bezcharakterní „silent protagonist“, takže nějaké silnější emoce od příběhu nečekejte a závěr celou tuhle příběhovou linku dost staví na hlavu (celý příběh se snažíte odhalit falešného Arisena a pomalu rozplétáte kdo, co a proč, a najednou střih boj s drakem kterého zatím skoro neřešíte a konec hry, byť pocitově jsem myslel, že se příběh teprve bude rozjíždět a toho falešného Arisena nakonec vlastně ani nekonfrontujete).

Stejně tak jako v prvním dílu je soubojový systém nevybalancovaný, byť jsou souboje velice zábavné i přesto, že variabilita monster není velká a souboje jsou doslova na každém rohu, možnosti jak s monstry bojovat dělají z každého souboje zážitek obzvláště v situacích, kdy třeba bojujete s drakem a do toho se připlete griffon, ten chaos, který ale stále máte pod kontrolou by mohl závidět kdejaký hollywoodský spektákl. Přesto jsem po dokončení hry neměl moc motivaci pokračovat a plnit všechny questy, nebo levelovat díky neexistujícímu endgame, který by mi dával nějakou výzvu, doufám tak, že podobně jako u prvního dílu vznikne datadisk, který se na něj zaměří. (Ale pro tenhle kukuč se možná přeci jen do hry ještě vrátím)

Pro: Svět, soubojový systém

Proti: nevyvážená obtížnost

+16

CULTIC

  • PC --
CULTIC je hnědá hra a jak už zpíval Modrý pes, hnědá je dobrá! Inspirován Bloodem a vytvořen jediným autorem se zaměřením na vysokou míru interaktivity, brutality a retro vizuálu, má tenhle boomershooter rozhodně co nabídnout. 

Musím ale říct, že často víc než stylově vypadá prostě jenom... ošklivě? Jakože hnědé není nikdy dost, ale kombinace 3D modelů a příšerných minecraft assetů se xobě vůbec nehodí, do toho jsou použity 2D sprity nepřátel a občas je z toho nepřehledný kekel. Vidíte to? Já toho ležícího snajpra taky neviděl... 

S kvalitou levelů jsem nebyl nespokojen, ale místy to přeci jen mírně skřípalo. Nejen jednodušší koridory, ale především otevřené prostory hra sice umí, ale nepřátelé na ně nejsou připravení. Stojí, koukají se sekyrkami v ruce a čekají na hetšot ze vzdálenosti, na kterou mě ani nezaregistrují. Zamrzí spawny za sedínkou po zmáčknutí čudlíků nebo sebrání klíčů, ale to už je taková podpásová klasika. 

Přestřelky jsou jinak velmi šťavnaté, všude to čvachtá a stříká, oční bulvy lítají vzduchem a gunplay má taky svý koule. Interaktivní prostředí hraje na obě strany a zatímco nepřátelé hozenou židli odkopnou zpátky k hráči, takový rozstřelený dynamit v ruce už jen tak nerozchodí. Fyzika funguje jak má, po sklonění pohledu jsou vidět nohy, hudba je top, záchody splachují - co chtít víc?

Ačkoli to z názvu není patrné, CULTIC je první díl (Chapter One) a za cenu necelých 10€ nabízí solidních 5-6 hodin hraní. Před nějakou dobou byl zdarma uvolněn bonusový level Interlude, který tvoří most mezi prvním a druhým dílem. Po konci Chapter One hlavní hrdina vstoupí do portálu, ale jeho teleportace buchvíkam je přerušena a tělo vyplivnuto buchvikde, odkud je přesunuto i s celým nelegálním arzenálem upravených zbraní na místní policejní stanici... a začnou se dít věci. Je to velmi zdařilý a zábavný level a pokud by se autorovi podařilo ve dvojce udržet laťku, bude to naprosto fantastická hnědka.

Hodnocení: ✰✰✰
Herní doba: 5hod 28min (Hard)
+18

Persona 3 Reload

  • PC 95
K sérii Persona jsem přišel jako slepý k houslím, což už jsem zmiňoval u komentáře k pětce, ale stále žasnu nad tím, jak je možné cítit se nostalgicky u série, kterou jsem donedávna neznal, v žánru, který jsem nikdy moc nehrál, v zasazení, které jsem si jako vždy jen dojíždějící student nikdy nezažil. A přesto na mě každý díl působí právě tak – nostalgicky. Je to japonská variace na TO od Kinga, na Rychlé Šípy a jinou tvorbu, kde hraje roli parta přátel.

S úsměvem vzpomínám, když Jones doporučoval čtvrtý díl, a já si tehdy moc nemohl obhájit, proč bych ho měl hrát, když je to vlastně stále to samé. Inu, i trojka je stále to samé, ale dostal jsem se do fáze, kdy bych si po 90h strávených v jejím světě nezahrál nic víc radši, než další díl.

Herní smyčka tu prostě funguje. Rozdělíme-li hru na dvě části tak ve výsledku zjistíme, že jsou opět umně propojeny v jeden celek a nic zde není nadbytečné. I hloupé kafe které vám udělá jeden ze společníků v rádoby plonkové interakci může hrát velkou roli, protože zrovna ten typ předmětu není ve hře nekonečný a čím déle budete trávit v akční části hry, tím víc „léčiv“ potřebujete – a pokud vám dojdou, budete muset akční část na chvíli opustit a vyplýtváte tak jeden den, kdy byste mohli budovat další přátelství, nebo se učit do školy. Vztah se společníky taky roste líp, pokud máte ulovenou tu správnou personu – takže je to opět propojeno s druhou polovinou hry. A podobně jako v pětce i zde vyústí všechny ty vztahy s postavami v závěrečné dojemné scény, kdy hraje roli nejvíc jeden prostý fakt – hra je zatraceně dlouhá. S těmi lidmi jste strávili mnoho týdnů, a to je dobře, protože se vám tak zaryjí pod kůži, že bude velmi těžké se s nimi loučit. Ať už se jedná o umírajícího kluka, holčičku jejíž rodiče procházejí krizí, sportovce, který podceňuje zranění, tajemnou postavu z MMO hry, starouše, kteří vlastní knihkupectví a vyrovnávají se se ztrátou syna – ač je to teď pro mě chronologicky první hra série, fakt, že ji hraji jako poslední, vůbec nemění, jak jsem byl z těchhle příběhů nadšený.

Škoda jen, že hra nemá social linky mužského osazenstva týmu. Přičemž tam ty scény a jakési náznaky a příběhy na pokračování jsou (Junpei a Chidori). No a ty holčičí končí vždy stejně – daná postava se do vás zamiluje. Přišlo mi to absurdní a když ke konci všechny ty linky finišovaly, byly situace, kdy mi 3 dny po sobě někdo vyznával lásku. Naštěstí lze zdvořile odmítnout, což zmiňuji hlavně proto, že to údajně v originále nebylo a chtěl-li hráč vymaxovat tyhle linky, musel mít harém. (What?) To přátelství tu prostě funguje o něco lépe než se snažit sbalit robota nebo děcko… Ale řešení mě nenapadá, pokud se tvůrci nebudou chtít oprostit od školního prostředí. Tak nad tím jen přivřeme oči.

Konečně zde není žádná otravná postava v podobě kočky nebo medvěda (ok možná Fuuka, jejíž výkřiky budete muset v akční části neustále odklikávat mezerníkem). Konečně tu je větší volnost, jak nakládat s časem. Vítám možnost, že se do soubojového světa lze podívat jen večer, takže to moc nenarušuje harmonogram dne. Hra bohužel na první pohled nutí vymaxovat statistiky docela brzo ze strachu, že se vám pak nepodaří vymaxovat vztah s postavou, která právě tu statistiku potřebuje. Proto jsem v rané fázi hry až zbytečně moc času investoval do tohoto, zatímco ke konci hry už neměl co dělat, protože postavy byly limitovány počtem dnů a dvě se mi tak nepodařilo ani rozjet, natož dokončit – byly k dispozici ty dny kdy jsem šprtal učivo a pracoval v kavárně, zatímco teď ke konci hry už na ně čas není, ale získané statistiky už mi nic nepřidávají, protože jsem od poloviny hry na maximum. To je trochu nešťastně udělané.

Hra je taky plná drobných detailů, které je radost objevovat. Například když jedna postava začne zmiňovat svého starého přítele, kdykoliv provádí speciální útok. Hra příběh vypráví naprosto vším a je to i do třetice skvělé. V současnosti dost možná moje nejoblíbenější série a s nadšením vyčkávám šestý díl.

Pro: Remake vypadá nejlíp ze všech dosavadních her, vč. nově oznámené

Proti: Kde je ta šestka? Pojďme!..

+18

Wild Guns: Reloaded

  • PC 75
Modernizovaná verze Wild Guns je opravdu věrná originálu. Jde o citlivě udělaný remaster, který přinesl hlavně detailnější grafiku a podporu moderních systémů. Grafická vylepšení se povedla, vše působí jako dříve jen má mnohem více detailů. Jednotlivé úrovně a mechaniky jsou, dle mého, naprosto věrné.

Pro mě jsou hlavním tahákem vždy především nové úrovně, které Reloaded obsahuje dvě. Ale mám k nim několik výtek. Jsou přístupné jen na vyšší obtížnosti, konkrétně jedna na normal a druhá na hard. To bohužel dává smysl, protože jejich náročnost je rozhodně z nejvyšších. Jejich design je sice oproti zbytku hry originální, ale až na zasazení mě moc nebavily. Tma je ale fajn mechanika. Hra také mohla umístění nových úrovní více komunikovat.

Druhou hlavní novinkou jsou dvě další hratelné postavy. Jejich herní styl je dostatečně odlišný a rozhodně se na ně nechá zvyknout, ale pro vážnější hraní jsem stále preferoval Annie. S novými postavami se pojí i možnost hry ve čtyřech hráčích, což může být fajn, ale nezkoušel jsem.

I po dohrání původní hry a několika podobných titulů bylo dohrání výzvou. Dokončení na easy bez použití continue chtělo hodně cviku a učení se obrazovek, ale dá se to. Reloaded je samo o sobě povedenou záležitostí a veškeré nedostatky jdou na vrub předloze, což je vlastě dobře.
+13

Polda 2 remástr

  • PC 80
Tak nový hábit Poldovi velice sluší a jde vidět, že to bylo děláno s láskou. Ani mi při hraní nepřišlo, že to není nová grafika. Vše má krásný detail a stejně tak jako při hraní Poldy 7, kdy si tento kousek zahrajete, tak i tady mám z toho stejný pocit.

Co zamrzí, tak vlastně krom hudby a grafiky nejsou žádné jiné změny. Ne, že by to teda byl průser, ale občas při tom rémastru člověk očekává i jiné změny než jen detailního rázu. No nevadí.

Zbytek už je starý dobrý Polda se vším všudy. Dokonce i dabing je původní, ale to se dá pochopit.

Takže tady není o čem. Pokud vám Polda není cizí, je radost se vrátit do staronového prostředí a pocítit zase tu vlnu nostalgie. Ale nic víc očekávat nelze.

Pro: grafika je fakt skvělá, hudba taky

Proti: žádné jiné změny krom grafiky a hudby, lze odehrát za opravdu krátkou dobu, po znovuzahrání nepředstavuje už výzvu a může hra trochu nudit

+14

Aliens versus Predator 2

  • PC 80
Zkraje se musím přiznat, že vyjma zásahů plamenometem jsem nikdy nebyl zapáleným fanouškem série Aliens versus Predator. První díl mám spojený zejména s řáděním v multiplayeru na prvních LANkách a druhý díl jsem zcela ignoroval. Něco mě však hlodalo podobným způsobem jako zoubky vysunuté hlavičky vetřelce na temeni mé hlavy, a proto jsem se rozhodl po mnoha letech zkusit kultovní AvP 2.

Hned od počátku je oproti prvnímu dílu znát drastický pokrok (a to nejen proto, že hra umožnuje drastické odtrhávání končetin). Tohle mě na hrách z přelomu milénia vždycky bavilo – sledovat masivní grafický i herní posun, k němuž stačí například jen 1-2 roky vývoje. Grafický engine totiž není jen o vizuálu, nýbrž otevírá dveře i kvalitnějšímu vyprávění (a vyprávět lze i obrazem, nejen dialogy, či texty). Lithtech engine sice nikdy nepatřil mezi nejoblíbenější, ale jeho vylepšená verze oproti svému předchůdci No One Lives Forever zde vypadá až překvapivě dobře. Na poměry akční řežby velmi oceňuji kvalitní, filmově laděné cutscény a několik podařených skriptovaných událostí.

Singleplayerová kampaň za Mariňáka předčila veškerá má očekávání. V prvé řadě je to herní design, díky kterému je AvP 2 od prvního dílu fakticky k nerozeznání. Tam, kde jste v jedničce svištěli povětšinou stereotypními prázdnými prostory, se zde otevírá perfektně vymodelované prostředí vesmírných lodí i samotné planety, z které přímo sálají filmové předlohy, zejména Vetřelec 2. Člověk si až místy vzpomene na System Shock 2, byť ten je samozřejmě ještě o pár levelů výše. Hratelnostně je kampaň za Mariňáka také skvěle vyladěná. Chvíli pomalý postup a hororové ticho, vzápětí zběsilá akce s náběhy vetřelců ze všech stran. Úžasné!

Druhá v pořadí je kampaň za predátora a nutno podotknout, že ta představuje návrat ke kořenům, jaký jsem si rozhodně nepřál. První hodinku skáčete po mýtické planetě, na níž se vlastně nic nenachází, jen pár zbloudilých mariňáků, jejichž hlavy musíte řádně nabodnout na kopí. Problém spatřuji nejen v herním prostředí, ale i v atmosféře. Jakožto predátor nemáte strach, ale přesto si nemůžete počínat jako král světa. Vlastně v závěru mi kampaň za predátora přišla nejtěžší, protože face-to-face vás mariňák s minigunem nebo skryté kulometné hnízdo vyřídí zhruba za jednu vteřinu. Vaše infiltrace vesmírného plavidla znamená festival ukládání a loadování a z mého pohledu jen pramálo zábavy.

Když na paškál přicházela kampaň za vetřelce, zkřížil jsem všechny prsty a pro jistotu i další údy v naději, aby se to povedlo. A ono skutečně – začít jako malá potvůrka, která se potřebuje v přítmí někomu přisát na obličej a pak se mu zaživa vyškrábat z dutiny břišní, tomu říkám imerzivní zážitek! Procházení hry za vetřelce je především zábava. V prostředí vás nečeká mnoho interakce, když si nemůžete ani přivolat výtah, ale ona se vždycky u stropu nachází příhodná větrací šachta… Tři hodiny v kůži vetřelce však bohatě stačí, neboť koncept lezení po stěnách a výlučného boje zblízka nemá potenciál delšího trvání.

Sečteno a podtrženo, je to trochu jízda na horské dráze, ale dobré nápady se nezapřou. Musím uznat, že AvP 2 na poměry akční hry z roku 2001 skvěle vypráví příběh „osídlení“ jedné vzdálené planety ze třech různých perspektiv. AvP 2 je kus historie, jehož minimálně první kampaň si stojí za to vychutnat i dnes!
+27

Volcano Princess

  • PC 85
Žila, byla jedna holčička a ta vždycky snila o tom, že se jednoho dne stane princeznou. Mocnou válečnicí. Nebo to byla tanečnice? Kněžka? Kuchařkou??? Víte co, rozhodnutí nechám raději na vás.  

Volcano Princess je simulátor, ve kterém vychováváte dívku po vzoru her jako třeba Princess maker. Jakožto správný otec se musíte postarat o to, aby z vaší dcerky vyrostla spořádaná mladá žena. Vybíráte, co bude studovat, jak bude trávit svůj volný čas a s jakými lidmi se bude přátelit. Budete jí zakazovat přátelit se s kluky? Zaměříte její studium na vzdělání a inteligenci? O tom všem a dalším budete v této hře rozhodovat. 

Hra jako taková nemá žádný výrazný příběh. Konec konců vychováte tu mladou dívku, tak proč čekat nějakou epickou ságu o záchraně světa. Výchova je zde alfou a omegou, ale nějaké příběhové prvky tu pochopitelně jsou. Blíží se oslavy, vojáci plánují výpravu do lesa, blížící se ples a tak.
Co jsem si všiml, tak hra vám neustále dává nějaké informace, byť se nemusí vždy zdát jako důležité. Setkáte se zde například s mladým princem, který má i přes svůj původ značný problém s řečí a psaním. Důvody z počátku nejsou úplně zřejmé, ale pokud čtete noviny, tak si můžete pamatovat, že byl jako malý asi měsíc pohřešovaný. Hra vám to zpětně nepřipomene. Navíc pokud chcete vědět víc, musíte s postavou strávit nějaký ten čas.
A tak je to zde se vším. Malé útržky příběhů, kterých si poprvé třeba ani nevšimnete. 

Podstatnou část hry tvoří pochopitelně starání se o vaší dcerku. Vybíráte, co bude studovat a v čem se bude zlepšovat. Podle toho vám budou stoupat statistiky a otevírat se nové možnosti. Současně řešíte únavu, která jí brání se soustředit na studium, nebo třeba osobní problémy. Některé aktivity vyžadují určité statistiky, a pokud je nesplňujete, zůstávají vám uzavřeny.  K práci v lázních potřebujete převážně charisma, zatím co lov koní si zase žádá inteligenci. Je toho zde opravdu hodně a zvládnout vše za jeden průchod je prakticky nemožné, už jenom kvůli směru, jakým vaší dceru směřujete. Na druhou stranu to dává příležitost vyzkoušet nové věci při další hře. 
K dispozici zde máte i řadu miniher, které jsou s některými z aktivit přímo spojené. Můžete závodit na koních, hrát kostky ( Ano, zrovna moje holčička byla velký gambler a já jí v tom ochotně podporoval. A ne nestydím se za to. ), účastnit se plesů a samozřejmě chodit na výpravy do lesa.
Zrovna souboje jsou důležitou součástí hry, když se rozhodnete pro cestu bojovníka. Jako tomu bylo třeba v mém případě. Gambler a bojovnice k tomu. Co to vlastně vychovávám? Udělal jsem někde ve výchově chybu? Navíc oproti ostatním minihrám jsou asi nejpropracovanější.
Jedná se o zjednodušené tahové souboje, kdy ovládáte vámi zvolenou družinu postav a probíjíte se vybranou mapou až k samotnému bossovi. Co mi na soubojích přišlo trochu zvláštní, byl systém energie. Ta je nejen sdílená pro celou vaši družinu, ale není ani možné (jinak než bojovou dovedností) jí zvýšit. Při silnějších útocích se tak ke slovu dostane jen jedna z postav, zatím co tým nepřítele zaútočí v plném počtu.  Zvláštní, ale ne nehratelné.

Ať už zvolíte jakýkoliv přístup, tak se dřív nebo později dostanete k osmnáctým narozeninám, které značí konec hry. Je třeba zatlačit slzy a na vše se psychicky připravit. Ne nesmím brečet. Nesmím, jsem silný chlap.
Vaše dcera je dospělá a brzy vás opustí. Je na ní, aby si zvolila svojí vlastní cestu. Podle vašich rozhodnutí a výuky je pak zvolen jeden z konců, který vám řekne, co se s ní stalo. A to je vše. K samotnému závěru jsem se dostal za nějakých 13 hodin, což mi přišlo tak nějak akorát. Hra nebyla zbytečně dlouhá aby začala nudit, nebo odrazovala od dalšího průchodu.
I přes herní náplň a žánr musím říct, že mě hra opravdu bavila. Někdo by mohl říct, že roztomilé obrázky a výchova budou nudné, ale nebylo to tak. Určitě se nejedná o běžný typ hry, ale je rozhodně zábavná.

Pro: Vizuální stránka, výchova, atmosféra

Proti: Soubojový systém

+10

Goodbye Volcano High

  • PC 80
Dalo by se říct, že Goodbye Volacano High je typická "LifeStrangovina". Přeci jen tu zase sledujeme partu puberťáků kteří řeší své osobní problémy, rodinné strasti, identitu či obavy o budoucnost. Jediný rozdíl tak je ten, že to jsou dinosauři a řítí se na ně asteroid, což značně zkomplikuje už tak jejich nabobtnávající problémy.

Tyo, co tak napsat o této hře? Problém je že se opravdu jedná o silně interaktivní hru, která po většinu působí jako když sledujete animovaný seriál. Akorát s tím rozdílem že občas vyberete, co postava řekne nebo si na chvíli zahrajete nějakou minihru. Ta nejmarkantnější je rytmická. Hlavní postava Fang je totiž se svými kamarády v kapele, takže si tu užijete poměrně dost fajn muziky a příjemných rytmických pasáží, které nejsou nikterak obtížné, ale hrají se příjemně.

Což to by bylo prakticky z gameplaye všechno, hlavní je tu prostě příběh. Jak jsem tedy už na začátku nastínil, tak tu sledujeme partu studentů během jejich posledních dnů na planetě. Což je podle mě docela příjemný zvrat na už zajetou teen drama formulku (neříkám ale že je to nějak ultra originální). Postavy tu jsou sympatické a zastávají docela široké spektrum osobností, orientace či pohlaví. Fajn mi přišlo že nic z toho do vás hra netlačí na sílu, a to, zda postava je trans není její hlavní charakterová vlastnost. Upřímně jsem totiž čekal poměrně velkou dávku cringe a nimrání se v těchto tématech s únavnou kadencí, což k mému překvapení tu nebylo.

Všechny témata se tu řeší poměrně s lehkostí, a i když je škoda že se tu některá – kvůli délce pěti hodin – jen nakousnou a více nerozvedou, tak i přes to jsem si značnou většinu postav oblíbil. Co mě ale na druhou stranu poměrně naštvalo je systém rozhodování. Přijde mi, že tu vlastně žádnou pořádnou změnu v příběhu neučiníte, max, zda s vámi jedna postava bude chodit nebo ne. Což naštve ještě více, když tu jednu postavu na romanci vám tvůrci pořád cpou pod tlakem během celé hry a nedají vám ani šanci tu linku skipnout. Ano jde o osobní preference, ale ta postava mě celou dobu tak strašně srala a nebavila, navíc byla příšerně otravná. Ale tvůrci si asi mysleli že opak a cpou vám jí v takových křečích, že jsem už měl chuť některý její pasáže přeskakovat.

Holt je škoda že těch potencionálních romancí tu není více, když v prvních konceptech měla hra být spíše dating sim, škoda. Další věc, co mi byla líto je že se tu tvůrci až moc času soustředili na DaD seance, které sice byli fajn (i když nebyli z nějakého důvodu nadabované) ale zbytečně sebrali prostor pro již zmiňovaná naťuknutá témata či šanci strávit více času s postavami mimo hru. Ano, je pravda že "dračák" odrazuje to co se postávám děje, ale nic to nemění na tom, že to bylo podle mě v takovém množství zbytečný.

Pro: Postavy, soundtrack, vizuál, příběh, rytmické sekvence

Proti: Až moc DaD částí na úkor příběhu, rozhodování tolik změn neudělají, násilné cpaní romantické linky

+16