Polda 4 se mi líbila.Pěkná grafika a dobrý dubing.Díky tomu ji hodnotím 70 procenty.Hrál jsem ji,když jsem byl mladší...
Peter.Melon
89 Poslední komentáře
Všechny
PC
PS1
PS2
PS3
PS4
PS5
PSP
Vita
Xbox
X360
XOne
XboxX/S
NES
SNES
N64
NGC
Wii
WiiU
Switch
GB
GBC
GBA
DS
3DS
VBoy
SegaMS
SegaMD
Saturn
Dreamcast
SegaGG
At2600
At5200
At7800
At8bit
AtST
Jaguar
Lynx
Odyssey2
Intelli
Coleco
TG16
CDi
3DO
NeoGeo
WSwan
Amiga
ZX81
Spectrum
C64
C16
AmstCPC
AmstPCW
Apple II
TRS80
BBCMicro
PC88
PC98
MSX
MZ800
FMT
SAMC
PMD85
IQ151
Ondra
Maťo
Mainframe
Arcade
Quest
iOS
Android
J2ME
Symbian
NGage
WMobile
WPhone
BBerry
Playdate
Browser
Stadia
Polda 4
Peter.Melon
89 
Svoboda 1945: Liberation
Wettek98
Herní výzva 2024 – 4. Tenkrát v Hollywoodu (Hardcore)
Další historická hra od studia Charles Games hráče zavede do vesničky, na které se značně podepsaly odsuny po druhé světové válce. Hlavní postava do vesnice přijíždí a má rozhodnout o osudu vesnické školy, která spoustě lidem připomíná hezké dětství a nebo jim naopak leží v žaludku. Povedlo se studiu navázat na povedený Československo 38–89: Atentát?
Hned při spuštění je vidět, že hra je původním dílem velmi inspirována. Zůstaly hrané filmečky všech osob, což je velké plus, encyklopedie a spousta a spousta textu. Samotný příběh ,který je překvapivě propleten s rodinou hlavního hrdiny, dokáže zaujmout a působí povedeně. Bohužel, závěry hry alespoň dle mého potenciál nedokáže zcela naplnit a ve výsledku hra končí velmi otevřeně bez větších poznatků.
Rozhovory jsou zpracovány velmi pěkně, jen je někdy problém postavám uvěřit jejich herní věk. V několika případech je součástí rozhovoru také minihra v podobě managementu hospodářství, hraní prší nebo jen výběr, co si při odsunu sbalit a nesbalit s sebou.
Herní doba odpovídá stejně jako minulý díl přibližně dvěma až třemi hodinám a nedá se říct, že by byl prostor k nudě. Co mě naopak trošku mrzí je, že je velmi obtížně opravdu vyčerpat všechny možnost a zaplnit všechna okna popisků u jednotlivých postav. Ani na několikátý pokus opakování celé hry jsem nezjistil, zda jsem pouze neobjevil vše, nebo zda si některé možnosti člověk zablokoval špatnou nebo jinou volbou. Nezaplnil jsem tedy ani encyklopedii všemi pojmy, což se mi v minulém díle povedlo bez problému.
Pro milovníky historie nebo daného období se jedná o povinnost. Těch pár hodin hry si umím představit i jako zajímavý domácí úkol z dějepisu. Věřím, že série těchto historických her bude nadále úspěšně pokračovat jako doposud, jelikož naše historie je stále plná mnoha zajímavých období, která si myslím by bylo velmi vhodné podobným způsobem zpracovat.
Hodnocení: 75 %
Další historická hra od studia Charles Games hráče zavede do vesničky, na které se značně podepsaly odsuny po druhé světové válce. Hlavní postava do vesnice přijíždí a má rozhodnout o osudu vesnické školy, která spoustě lidem připomíná hezké dětství a nebo jim naopak leží v žaludku. Povedlo se studiu navázat na povedený Československo 38–89: Atentát?
Hned při spuštění je vidět, že hra je původním dílem velmi inspirována. Zůstaly hrané filmečky všech osob, což je velké plus, encyklopedie a spousta a spousta textu. Samotný příběh ,který je překvapivě propleten s rodinou hlavního hrdiny, dokáže zaujmout a působí povedeně. Bohužel, závěry hry alespoň dle mého potenciál nedokáže zcela naplnit a ve výsledku hra končí velmi otevřeně bez větších poznatků.
Rozhovory jsou zpracovány velmi pěkně, jen je někdy problém postavám uvěřit jejich herní věk. V několika případech je součástí rozhovoru také minihra v podobě managementu hospodářství, hraní prší nebo jen výběr, co si při odsunu sbalit a nesbalit s sebou.
Herní doba odpovídá stejně jako minulý díl přibližně dvěma až třemi hodinám a nedá se říct, že by byl prostor k nudě. Co mě naopak trošku mrzí je, že je velmi obtížně opravdu vyčerpat všechny možnost a zaplnit všechna okna popisků u jednotlivých postav. Ani na několikátý pokus opakování celé hry jsem nezjistil, zda jsem pouze neobjevil vše, nebo zda si některé možnosti člověk zablokoval špatnou nebo jinou volbou. Nezaplnil jsem tedy ani encyklopedii všemi pojmy, což se mi v minulém díle povedlo bez problému.
Pro milovníky historie nebo daného období se jedná o povinnost. Těch pár hodin hry si umím představit i jako zajímavý domácí úkol z dějepisu. Věřím, že série těchto historických her bude nadále úspěšně pokračovat jako doposud, jelikož naše historie je stále plná mnoha zajímavých období, která si myslím by bylo velmi vhodné podobným způsobem zpracovat.
Hodnocení: 75 %
Polda 5
Peter.Melon
89 Tato PC hra se mi líbila.Dobrý dubing,pěkná grafika a osobitý příběh.Dávám 60 procent.Polda 5 mě docela zaujala.Hrál jsem ji s mým bratrem.Vtipy a logické hádanky jsou zde pěkné.
Pro: Dubing,grafika,příběh
Proti: Obtížnost místy těžší.
Somerville
JohnCZ
Ze Somerville se nakonec vyklubalo docela zklamání, neb začíná opravdu hodně dobře - ať už úvodní titulková sekvence s příjezdem na rodinnou chatu - jak z nějakého hororového filmu - nebo následný dramatický začátek mimozemské invaze. Hra vypadá opravdu pěkně a po umělecké stránce bych měl výhrad jen málo. Vlastně spíše žádné.
Ač to tak kvůli fixní kameře nemusí být na první pohled patrné, Somerville není klasická 2D plošinovka ve 3D prostředí, ale v lokacích se dá volně pohybovat do všech směrů. Na jednu stranu je to příjemné oživení, na stranu druhou jsem občas trochu bojoval s navigací. A to i proto, že je hra často dost tmavá.
Problém každopádně je, že Somerville vystřílí své trumfy velmi brzy a poté se dá zážitku začíná vkrádat nepříjemný stereotyp. Příběhově mě to nakonec moc nezaujalo. Hratelnost se skládá především z chození a sem tam výjimečně nějaké hádanky. Těch je ale hodně málo a když už, tak se točí okolo speciálních schopností hlavního hrdiny. Jenže tyhle mechaniky mě upřímně vůbec nechytly a raději jsem měl sekvence bez nich. I navzdory čtyřhodinovému rozsahu můj dojem postupně dost výrazně upadal - jednak kvůli lokacím jako jeskyně, které nejsou ani zdaleka tak zajímavé, jednak kvůli ne příliš záživné hratelnosti, ale taky proto, že se příběh ke konci dost natahuje a bláznivě tříští do čehosi abstraktního. A téma rodiny chycené uprostřed mimozemské invaze zůstává nakonec trestuhodně nevyužité. Vrcholem pro mě byl fakt, že ten nejlepší konec lze jenom získat vyřešením secretu, rozhozeného napříč celou hrou, o jehož existenci bych bez nahlédnutí do návodu ani nevěděl, natož abych měl chuť a náladu ho vůbec řešit.
Somerville není špatná hra. Jen má tu smůlu, že mnoho podobných žánrovek je výrazně zajímavějších - a to jak z hlediska hratelnosti, tak i příběhu nebo emocionální angažovanosti. Pokud jste nehráli, dejte si radši INSIDE.
Ač to tak kvůli fixní kameře nemusí být na první pohled patrné, Somerville není klasická 2D plošinovka ve 3D prostředí, ale v lokacích se dá volně pohybovat do všech směrů. Na jednu stranu je to příjemné oživení, na stranu druhou jsem občas trochu bojoval s navigací. A to i proto, že je hra často dost tmavá.
Problém každopádně je, že Somerville vystřílí své trumfy velmi brzy a poté se dá zážitku začíná vkrádat nepříjemný stereotyp. Příběhově mě to nakonec moc nezaujalo. Hratelnost se skládá především z chození a sem tam výjimečně nějaké hádanky. Těch je ale hodně málo a když už, tak se točí okolo speciálních schopností hlavního hrdiny. Jenže tyhle mechaniky mě upřímně vůbec nechytly a raději jsem měl sekvence bez nich. I navzdory čtyřhodinovému rozsahu můj dojem postupně dost výrazně upadal - jednak kvůli lokacím jako jeskyně, které nejsou ani zdaleka tak zajímavé, jednak kvůli ne příliš záživné hratelnosti, ale taky proto, že se příběh ke konci dost natahuje a bláznivě tříští do čehosi abstraktního. A téma rodiny chycené uprostřed mimozemské invaze zůstává nakonec trestuhodně nevyužité. Vrcholem pro mě byl fakt, že ten nejlepší konec lze jenom získat vyřešením secretu, rozhozeného napříč celou hrou, o jehož existenci bych bez nahlédnutí do návodu ani nevěděl, natož abych měl chuť a náladu ho vůbec řešit.
Somerville není špatná hra. Jen má tu smůlu, že mnoho podobných žánrovek je výrazně zajímavějších - a to jak z hlediska hratelnosti, tak i příběhu nebo emocionální angažovanosti. Pokud jste nehráli, dejte si radši INSIDE.
Pro: intenzivní začátek, atmosféra, vizuály, práce s kamerou, psího společníka lze pomuchlat
Proti: nezáživný příběh, neuspokojivá poslední třetina hry, občasná dezorientace, až moc dobře schovaný dobrý konec, časté zasekávání se v herním prostředí
Call of Duty: Black Ops
Dostal jsem po těch dlouhých desítkách hodin strávených v Origins a Nioh chuť na nějakou akční jednohubku a tak mi padla do oka právě tato hra. Hrál jsem všechny předchozí díly série, v multiplayeru Call of Duty 2 a Call of Duty 4: Modern Warfare jsem strávil v dospívání spousty hodin. Dá se tedy říct, že jsem dobře věděl, do čeho jdu.
Dnes už mě ale multiplayer střílečky ničím nelákají, radši si dám dobrou sólo příběhovku a Black ops mi podle dostupných informací mohly právě toto nabídnout. A taky se tak stalo. Během necelých 5 hodin jsem si užil skvělou akční jízdu s příběhem inspirovaným reálnými historickými událostmi, což je přesně šálek mého čaje.
Tak jako každé jiné Call of Duty má i Black Ops dobře zpracovanou střelbu a spoustu rozmanitých sekvencí, ať už v podobě různorodých lokací - od tropického lesa přes mrazivou Antarktidu - po výběr z mnoha nejrůznějších zbraní. Celé se to hraje velmi dobře, svižně a hlavně to vzhledem ke krátké hrací době ani moc nemá šanci začít nudit.
Vyzdvihnout musím i skvělý dabing, dobře vybrané a skvěle padnoucí písničky včetně i těch několika legendárních, které postupně zazní. Na sérii trochu atypicky schizofrenní příběh je pro mě také vítaným osvěžením. Neodpustím si ale rýpnout si do neustálého tlaku na hráče postupovat dopředu, protože když se hráč instinktivně kryje a střílí po nepřátelích, ale nejde dopředu, nepřátelé stále přicházejí a hra se tak dostane do nekonečné smyčky. V praxi to pak taky funguje tak, že stačí jen běžet dopředu, dobře se krýt a nemusíte téměř ani nikoho zabit, váš tým to udělá za vás tím, že běží za vámi. Naštěstí tyhle úseky nejsou úplně všude, ale je jich tu dost.
Suma sumárum jsem od Black Ops dostal přesně to, co jsem chtěl a potřeboval. Má očekávání byla dokonce v mnoha ohledech překonána. A tu mnohými kritizovanou krátkou herní dobu jsem tady uvítal s otevřenou náručí.
Herní výzva 2024 - kategorie. č. 4 - Tenkrát v Hollywoodu
Dnes už mě ale multiplayer střílečky ničím nelákají, radši si dám dobrou sólo příběhovku a Black ops mi podle dostupných informací mohly právě toto nabídnout. A taky se tak stalo. Během necelých 5 hodin jsem si užil skvělou akční jízdu s příběhem inspirovaným reálnými historickými událostmi, což je přesně šálek mého čaje.
Tak jako každé jiné Call of Duty má i Black Ops dobře zpracovanou střelbu a spoustu rozmanitých sekvencí, ať už v podobě různorodých lokací - od tropického lesa přes mrazivou Antarktidu - po výběr z mnoha nejrůznějších zbraní. Celé se to hraje velmi dobře, svižně a hlavně to vzhledem ke krátké hrací době ani moc nemá šanci začít nudit.
Vyzdvihnout musím i skvělý dabing, dobře vybrané a skvěle padnoucí písničky včetně i těch několika legendárních, které postupně zazní. Na sérii trochu atypicky schizofrenní příběh je pro mě také vítaným osvěžením. Neodpustím si ale rýpnout si do neustálého tlaku na hráče postupovat dopředu, protože když se hráč instinktivně kryje a střílí po nepřátelích, ale nejde dopředu, nepřátelé stále přicházejí a hra se tak dostane do nekonečné smyčky. V praxi to pak taky funguje tak, že stačí jen běžet dopředu, dobře se krýt a nemusíte téměř ani nikoho zabit, váš tým to udělá za vás tím, že běží za vámi. Naštěstí tyhle úseky nejsou úplně všude, ale je jich tu dost.
Suma sumárum jsem od Black Ops dostal přesně to, co jsem chtěl a potřeboval. Má očekávání byla dokonce v mnoha ohledech překonána. A tu mnohými kritizovanou krátkou herní dobu jsem tady uvítal s otevřenou náručí.
Herní výzva 2024 - kategorie. č. 4 - Tenkrát v Hollywoodu
Playing Kafka
Herní pamětníkHerní adaptace tří Kafkových děl, která je však příliš krátká na to, aby byla nějak vyčerpávající. Je to spíše taková upoutávka na Kafkovo dílo. Hře se však daří zachytit onu těžko popsatelnou kafkovskou atmosféru, čemuž napomáhá i jedinečné grafické zpracování. Ta +- hodinka, kterou s ní strávíte, bude zajímavá a zábavná. Hře by se určitě dala vytknout přílišná lineárnost nebo zpočátku poněkud neintuitivní ovládání. Celkově se však jedná o zajímavý počin a ojedinělý kousek, který stojí za ochutnání. Za zmínku stojí i skvělý český dabing, o nějž se postarali herci jako Jaroslav Plesl, David Novotný, Jana Stryková nebo Jiří Vyorálek.
Moje zcela subjektivní hodnocení je 7/10, samozřejmě v kontextu toho, že se jedná o jednohubku, která je k dispozici zdarma.
Moje zcela subjektivní hodnocení je 7/10, samozřejmě v kontextu toho, že se jedná o jednohubku, která je k dispozici zdarma.
Pro: jedinečná atmosféra, možnost seznámit se s dílem Franze Kafky, dabing, zajímavé grafické zpracování
Proti: linearita, jednoduchost, krátká herní doba
Scorn
Prapůvodně jsem od Scorn očekával spíše jakousi samoúčelnou hororovou úchylárničku a neměl od něj příliš vysoká očekávání. Ochota si ho zahrát pramenila kromě game passu také z avizované kratší délky, ale nakonec se moje herní doba oproti očekávaným 4 hodinám z důvodu občasného bloudění o něco natáhla. I tak mi ale tenhle rozsah úplně stačil. Scorn je sice lahůdková audiovizuální kochačka, ale není to moc dobrá hra.
Přiznám se, že mě ten level design, který spočíval čistě jen v běhání v mírně otevřených lokacích mezi aktivními místy ve správném pořadí občas celkem štval. Posléze se přidá i nějaká ta akce, ale ta také není z hlediska herních mechanik kdovíjak férová a občas umí být, i kvůli podivně umístěným checkpointům, až otravná. Naštěstí nakonec té akce ve hře zas až tolik není, nepřátelům se dá vcelku v pohodě utéct a v pozdější fázi hry, kde kromě jakési jateční pistole přibydou i střelné zbraně, už souboje docela odsýpají.
V čem ale Scorn naprosto exceluje je art design a atmosféra. Jsou místa, kde ta hra opravdu vypadá jak rozpohybovaný obraz. Tvůrci sice ledacos vykrádají, ale jako celek není Scorn ani trochu blbý a kromě toho, že kombinuje prvky různých umělců - od zmiňovaného H. R. Gigera, přes Zdzisława Beksińského až třeba po Davida Cronenberga a jeho body horory - tak přidává i něco svého. Při hraní jsem hodně vzpomínal na film Prometheus a říkal si, že kdyby mi tvůrci řekli, že Scorn patří do jakéhosi případného rozšířeného Vetřelčího universa, neměl bych problém jim to uvěřit. Design prostředí je opravdu lahůdkový. Vizuálně nádherný, úžasně mimozemský, řádně morbidní, občas i lehce perverzní, ale to spíše jen tak v náznacích. Samotný příběh sice žádný jasný smysl asi nedává, ale pracuje důmyslně se symboly a dává hráči hodně prostoru na vlastní interpretaci, což do celé té tajemné atmosféry něčeho úplně cizího, nelidského a tudíž těžko pro nás racionálně pochopitelného naprosto sedí.
Škoda opravdu jen, že hra klade až moc důraz na různé puzzly a backtracking mezi nimi, a není to jen audiovizualní zážitkový A to B walking sim. Protože právě v těchto klidných čistě chodících sekvencích Scorn naprosto exceluje a především v těchto chvílích mi otiskl do vzpomínek obrazy, které jen tak nezapomenu. Z herního pohledu na mě Scorn až příliš působil dojmem rozsáhlejšího tech dema, které teasuje na něco velkého, co má teprve přijít. I ten konec, ač v sobě skrývá určitou pointu, přichází dost náhle a není z hlediska gradace příliš uspokojivý.
Rozhodně bych si přál, aby v podobném vizuálním hávu vzniklo něco dalšího a plnohodnotnějšího. Scorn je krásný rozpohybovaný obraz, kde se tvůrci vyřádili především umělecky, ale z hlediska hratelnosti to vždycky až tak nešlape.
Přiznám se, že mě ten level design, který spočíval čistě jen v běhání v mírně otevřených lokacích mezi aktivními místy ve správném pořadí občas celkem štval. Posléze se přidá i nějaká ta akce, ale ta také není z hlediska herních mechanik kdovíjak férová a občas umí být, i kvůli podivně umístěným checkpointům, až otravná. Naštěstí nakonec té akce ve hře zas až tolik není, nepřátelům se dá vcelku v pohodě utéct a v pozdější fázi hry, kde kromě jakési jateční pistole přibydou i střelné zbraně, už souboje docela odsýpají.
V čem ale Scorn naprosto exceluje je art design a atmosféra. Jsou místa, kde ta hra opravdu vypadá jak rozpohybovaný obraz. Tvůrci sice ledacos vykrádají, ale jako celek není Scorn ani trochu blbý a kromě toho, že kombinuje prvky různých umělců - od zmiňovaného H. R. Gigera, přes Zdzisława Beksińského až třeba po Davida Cronenberga a jeho body horory - tak přidává i něco svého. Při hraní jsem hodně vzpomínal na film Prometheus a říkal si, že kdyby mi tvůrci řekli, že Scorn patří do jakéhosi případného rozšířeného Vetřelčího universa, neměl bych problém jim to uvěřit. Design prostředí je opravdu lahůdkový. Vizuálně nádherný, úžasně mimozemský, řádně morbidní, občas i lehce perverzní, ale to spíše jen tak v náznacích. Samotný příběh sice žádný jasný smysl asi nedává, ale pracuje důmyslně se symboly a dává hráči hodně prostoru na vlastní interpretaci, což do celé té tajemné atmosféry něčeho úplně cizího, nelidského a tudíž těžko pro nás racionálně pochopitelného naprosto sedí.
Škoda opravdu jen, že hra klade až moc důraz na různé puzzly a backtracking mezi nimi, a není to jen audiovizualní zážitkový A to B walking sim. Protože právě v těchto klidných čistě chodících sekvencích Scorn naprosto exceluje a především v těchto chvílích mi otiskl do vzpomínek obrazy, které jen tak nezapomenu. Z herního pohledu na mě Scorn až příliš působil dojmem rozsáhlejšího tech dema, které teasuje na něco velkého, co má teprve přijít. I ten konec, ač v sobě skrývá určitou pointu, přichází dost náhle a není z hlediska gradace příliš uspokojivý.
Rozhodně bych si přál, aby v podobném vizuálním hávu vzniklo něco dalšího a plnohodnotnějšího. Scorn je krásný rozpohybovaný obraz, kde se tvůrci vyřádili především umělecky, ale z hlediska hratelnosti to vždycky až tak nešlape.
Pro: art design, grafika, atmosféra, všudypřítomný pocit čehosi mimozemského, minimalismus, vizuál zbraní
Proti: těžkopádná hratelnost, tempo, bloudění
Sigil
jvempireDoom vyšel v roce 1993 a od té doby připravili fanoušci celou řadu nových epizod. Sigil je ale unikátní, protože za jeho tvorbou stojí jeden z původních autorů, legendární John Romero. Jde tak sice o neoficiální, ale podle mě o naprosto regulérní pátou epizodu. Na hráče tak opět čeká devět levelů, z čehož jeden je tajný. Nečekejte žádnou novou grafiku, zato spoustu pečlivé designerské práce. Mapy jsou spíše menší, ale plné mazaně umístěných protivníků a tajemství. Vzhledem k obtížnosti, navazující na čtvrtou epizodu, se vyplatí vše pečlivě prohledávat a získat ukryté power-upy a zbraně. Stylizace je temnější, správně doomovsky pekelná. Nelze také očekávat žádné moderní prvky, toto jsou levely ze staré školy, která ale stále skvěle funguje. Největší změnou tak je důraz na otevírání cesty střelbou do konkrétních, často dobře ukrytých míst. Člověk by řekl, že zelená bude v té temnotě a červené dobře vidět, ale opak je často pravdou.
Neoddělitelnou součástí projektu je také nová hudba. Ta je dostupná dokonce ve dvou odlišných provedeních, klasické MIDI nebo modernější MP3. Jde ale o naprosto odlišné skladby různých autorů. Za poslech stojí rozhodně obě, ale osobně jsem preferoval MIDI verzi přehrávanou přes klasický Roland SC-88 Pro. Skvělé rytmy na porcování hord démonů. Jak se patří pro opravdový retro projekt, tak Sigil byl k dispozici i v klasické krabicové verzi s pěknými doplňky. Epizodu jsem dohrál hned při vydání, ale tehdy bez odhalení všech secretů. Aktuálně je Sigil součástí remasteru Doom + Doom II a druhé hraní již bylo naprosto kompletní. A i pět let po vydání jde o skvělou záležitost kterou mohu každému fanouškovi doporučit. Na druhou stranu ho asi již všichni hráli. John Romero rozhodně dokázal, že svou práci stále umí.
Neoddělitelnou součástí projektu je také nová hudba. Ta je dostupná dokonce ve dvou odlišných provedeních, klasické MIDI nebo modernější MP3. Jde ale o naprosto odlišné skladby různých autorů. Za poslech stojí rozhodně obě, ale osobně jsem preferoval MIDI verzi přehrávanou přes klasický Roland SC-88 Pro. Skvělé rytmy na porcování hord démonů. Jak se patří pro opravdový retro projekt, tak Sigil byl k dispozici i v klasické krabicové verzi s pěknými doplňky. Epizodu jsem dohrál hned při vydání, ale tehdy bez odhalení všech secretů. Aktuálně je Sigil součástí remasteru Doom + Doom II a druhé hraní již bylo naprosto kompletní. A i pět let po vydání jde o skvělou záležitost kterou mohu každému fanouškovi doporučit. Na druhou stranu ho asi již všichni hráli. John Romero rozhodně dokázal, že svou práci stále umí.
Singles: Flirt Up Your Life
RossHerní výzva 2. Láska nebeská (HC)
Na úvod si musíme upřímně říct, že tahle hra se hodnotí docela těžko. Stín The Sims 2 je zde velmi velký i přesto, že TS2 vyšlo až o půlroku později než Singles. Takže si při hodnocení na chvíli odmyslíme TS2 a jdeme na to! Nutno dodat, že Singles vyšlo po všech DLC k The Sims. Jelikož se ty hry dost podobají a autoři Singles se ani netají tím, čím se inspirovali, bude občas nutné tyto hry porovnat.
Hra jako taková má skvělý nápad. Dva různé charaktery se spolu nastěhují do bytu. Tito dva se poprvé uvidí až v bytě a cílem hráče je, aby se spolu seznámili. Aby si rozuměli a nejlépe aby se na konci "kampaně" vzali. Nejedná se o klasickou kampaň, ale o standardní hru, jak se tato možnost jmenuje. Dále je tady volná hra (neomezené finance) v bytě nebo ve vile. Vila se zpřístupní až po dokončení standardní hry.
Čili se dva lidé seznamují. Z předem připravených postav jsem schválně vybral ty, kteří vypadali, že se k sobě budou hodit nejvíce. Jejich seznamovaní je zdlouhavé a docela nudné. Je tu jen několik málo možností na komunikaci mezi sebou, což bych rozhodně kritizoval oproti TS1+DLC. Mohou si pouze povídat či klábosit (kde je rozdíl?) anebo si povídat o zálibách. Další možností je říct vtip anebo nějaký škádlivý vtip. Což může dotyčného i urazit. Toť vše v rámci základního seznamování na úrovni přátelství. Což je trošku málo. Postavy se sice baví třeba při jídle, ale to není tak intenzivní. Pak už je tady možnost flirtovat anebo romanticky konverzovat. Takže celé dny je potřeba opakovat interakci, kterou jsem napsal výše a čekat až se zprovozní další možnosti. Zajímavé je, že francouzský polibek se uvolní dříve než objetí.
Později se postavy přestanou před sebou stydět a mohou být spolu i v koupelně. Postupem času se jejich intimní soužití zvyšuje a zhruba v 75% hry se spolu poprvé vyspí. Čekal jsem všelijaké orgie a různé polohy či odhalení samotného sexu ale nic. Postavy dělají celkem dvě polohy, kdy se vlastně střídají v tom, kdo je zrovna nahoře, a to je vše. Sex se odehrává pod peřinou, takže je vidět jen horní polovina těla. Což bych řekl, že je málo vzhledem k různým popisům této hry.
Cílem hry je svatba. Tím končí celá standardní hra. I po svatbě je možné pokračovat s těmi postavami, ale nic nového se nenabízí. Hra vám dokonce oznámí, že se chystá Singles 2: Triple Trouble.
Toť vše k základu. Ještě doplním, že se občas objeví dialogy, které lze číst. Většinou si povídají různé zajímavosti ze svého života. Docela by mě zajímalo, jestli každý charakter má své vlastní dialogy anebo jsou univerzální pro všechny. Například muž se svěřil, že je panic. Slečna mu to nechtěla věřit a začala být toxická. A on se naštval. Ona se začala ptát proč na ní furt čumí a on začal být nadržený. Později jí řekl, aby při nákupu toaleťáku koupila i kondomy. A ona toxicky, že koupí ty nejmenší. A takto se občas dohadovali, čímž rostla kolonka problémy. Při jejím naplnění by hra skončila – někdo z nich by se odstěhoval. Takže jsem začal hru radši několikrát ukládat, aby se nic nepokazilo. Některé dialogy byly i sranda. Ona ho vyhecovala ať uklidí celý byt. On, že ano pod podmínkou, že vysaje kompletně nahá.
Z textu je asi patrné, že hra je krapet stereotypní a máte pravdu. Kromě skriptováných dialogů tu není vlastně nic nějak extra zábavného. Hraje se to stejně jako Simíci, graficky to vypadá mnohem lépe než první Simíci a tím vlastně pěkné vlastnosti končí. Hudba je nic moc a zvuky slabé, je jich málo. Divným detailem byla třeba porucha umyvadla nebo záchodu, ze kterého se začalo kouřit stejně jako když se rozbila myčka nebo lednice.
Nyní ještě zkusím život dvou žen ve vysněné vile, ale moc nevěřím, že se gameplay nějak změní. Hned první co mě zarazilo byl divný detail. Na pozemku vily se nachází stejné schodiště k opuštění mapy jako v bytě.
A detail na závěr - ženy mají různě velká poprsí.
Na úvod si musíme upřímně říct, že tahle hra se hodnotí docela těžko. Stín The Sims 2 je zde velmi velký i přesto, že TS2 vyšlo až o půlroku později než Singles. Takže si při hodnocení na chvíli odmyslíme TS2 a jdeme na to! Nutno dodat, že Singles vyšlo po všech DLC k The Sims. Jelikož se ty hry dost podobají a autoři Singles se ani netají tím, čím se inspirovali, bude občas nutné tyto hry porovnat.
Hra jako taková má skvělý nápad. Dva různé charaktery se spolu nastěhují do bytu. Tito dva se poprvé uvidí až v bytě a cílem hráče je, aby se spolu seznámili. Aby si rozuměli a nejlépe aby se na konci "kampaně" vzali. Nejedná se o klasickou kampaň, ale o standardní hru, jak se tato možnost jmenuje. Dále je tady volná hra (neomezené finance) v bytě nebo ve vile. Vila se zpřístupní až po dokončení standardní hry.
Čili se dva lidé seznamují. Z předem připravených postav jsem schválně vybral ty, kteří vypadali, že se k sobě budou hodit nejvíce. Jejich seznamovaní je zdlouhavé a docela nudné. Je tu jen několik málo možností na komunikaci mezi sebou, což bych rozhodně kritizoval oproti TS1+DLC. Mohou si pouze povídat či klábosit (kde je rozdíl?) anebo si povídat o zálibách. Další možností je říct vtip anebo nějaký škádlivý vtip. Což může dotyčného i urazit. Toť vše v rámci základního seznamování na úrovni přátelství. Což je trošku málo. Postavy se sice baví třeba při jídle, ale to není tak intenzivní. Pak už je tady možnost flirtovat anebo romanticky konverzovat. Takže celé dny je potřeba opakovat interakci, kterou jsem napsal výše a čekat až se zprovozní další možnosti. Zajímavé je, že francouzský polibek se uvolní dříve než objetí.
Později se postavy přestanou před sebou stydět a mohou být spolu i v koupelně. Postupem času se jejich intimní soužití zvyšuje a zhruba v 75% hry se spolu poprvé vyspí. Čekal jsem všelijaké orgie a různé polohy či odhalení samotného sexu ale nic. Postavy dělají celkem dvě polohy, kdy se vlastně střídají v tom, kdo je zrovna nahoře, a to je vše. Sex se odehrává pod peřinou, takže je vidět jen horní polovina těla. Což bych řekl, že je málo vzhledem k různým popisům této hry.
Cílem hry je svatba. Tím končí celá standardní hra. I po svatbě je možné pokračovat s těmi postavami, ale nic nového se nenabízí. Hra vám dokonce oznámí, že se chystá Singles 2: Triple Trouble.
Toť vše k základu. Ještě doplním, že se občas objeví dialogy, které lze číst. Většinou si povídají různé zajímavosti ze svého života. Docela by mě zajímalo, jestli každý charakter má své vlastní dialogy anebo jsou univerzální pro všechny. Například muž se svěřil, že je panic. Slečna mu to nechtěla věřit a začala být toxická. A on se naštval. Ona se začala ptát proč na ní furt čumí a on začal být nadržený. Později jí řekl, aby při nákupu toaleťáku koupila i kondomy. A ona toxicky, že koupí ty nejmenší. A takto se občas dohadovali, čímž rostla kolonka problémy. Při jejím naplnění by hra skončila – někdo z nich by se odstěhoval. Takže jsem začal hru radši několikrát ukládat, aby se nic nepokazilo. Některé dialogy byly i sranda. Ona ho vyhecovala ať uklidí celý byt. On, že ano pod podmínkou, že vysaje kompletně nahá.
Z textu je asi patrné, že hra je krapet stereotypní a máte pravdu. Kromě skriptováných dialogů tu není vlastně nic nějak extra zábavného. Hraje se to stejně jako Simíci, graficky to vypadá mnohem lépe než první Simíci a tím vlastně pěkné vlastnosti končí. Hudba je nic moc a zvuky slabé, je jich málo. Divným detailem byla třeba porucha umyvadla nebo záchodu, ze kterého se začalo kouřit stejně jako když se rozbila myčka nebo lednice.
Nyní ještě zkusím život dvou žen ve vysněné vile, ale moc nevěřím, že se gameplay nějak změní. Hned první co mě zarazilo byl divný detail. Na pozemku vily se nachází stejné schodiště k opuštění mapy jako v bytě.
A detail na závěr - ženy mají různě velká poprsí.
Pro: Nápad na hru, grafika, volnost kamery, skriptované dialogy, vzhled postav.
Proti: Málo možností interakce, nic moc hudba a zvuky.
Deadly Premonition
Kyatapii
655 Mám zlomené srdce. Do hry jsem se na první pohled zamilovala pro její bizarnost, hravost a prostředí a la Twin Peaks. Bohužel, její naprosto příšerný PC port mě k ní nejprve několik hodin nechtěl pustit, než jsem našla tu jednu kombinaci nastavení asi pěti různých third party patchů a launcherů, ve které běžela aspoň na 30 fps a nepadala každé dvě minuty, poté mě některé její pasáže dokonale zošklivil tím, že jsem je kvůli náhodným crashům musela hrát patnáctkrát, a nakonec mě ani nenechal ji dohrát kvůli neřešitelnému fatal erroru někde v druhé půlce. Je to extrémní škoda, protože mě fakt hrozně těšilo ji hrát (v těch chvílích, kdy ji hrát šlo) a její hlášky a soundtrack už se mi natrvalo zabydlely v hlavě. Jsem docela vybíravá, takže pro mě vlastně první reálná zkušenost s tím, jak nemožně a neprofesionálně se Steam staví ke kontrole kvality toho, za co si od zákazníků nestydatě účtuje peníze. Někdy bych se k Deadly Premonition ráda vrátila, ale netuším jak to technicky provést.
Pro: hra samotná
Proti: port kvůli kterému prakticky nejde hrát
LEGO Jurassic World
Když jsem byl malý kluk, stavění z lega bylo mou oblíbenou zábavou. S legem si rád hraji i dnes se svými dětmi. Ale hrát videohru, kde je celý svět postavený z lega? To je pro mě premiéra. Jako první lego titul jsem si vybral Jurský park, kde se odehrává děj z prvních čtyř filmů, které jsem doposud neviděl, protože mě tehdejší devadesátkový boom s dinosaury zcela minul. Pro možnost porovnávání jsem však svůj filmový rest napravil.
První pocity z hraní byly takové, že jsem moc nevěděl, co mám vlastně dělat, což je typický problém her s otevřeným světem. Na spoustu věcí jsou nápovědy od Mr. DNA, ale ne na vše. Také jsem se celkem ztrácel v množství dostupných postav, zvláště když každá postava umí něco jiného. I jednotlivé mise jsou často s jinými postavami, tak jsem byl často zmatený v tom, kdo kde je a vlastně i proč. To se naštěstí rychle změnilo hned poté, co jsem zpětně zhlédl film, kterého se daná epizoda týkala. Dokonce jsem se při sledování filmů častokrát usmíval, když jsem viděl, jak věrně se tvůrcům podařilo do hry zakomponovat celou řadu scén.
Ale zpět ke hře. Princip jednotlivých úrovní je postaven na rozbíjení všeho v okolí v naději, že se něco najde nebo že z těch kostiček půjde něco nového postavit. Během prvních úrovní je to super, ale později to začne nudit, zvláště když se někde zaseknu jen kvůli tomu, že jsem v místnosti něco malého dostatečně nerozbil. Občas mě zlobila kamera, kdy nebylo pořádně vidět přes stěnu, co je v chodbě. Jindy se mi zase stávalo, že mi ostatní postavy dost zavazely nebo rovnou padaly do propasti.
Graficky vypadá vše hezky, respektive "lego kostičkově" hezky, včetně již zmíněných zpracovaných filmových kulis do lego objektů. Na začátku jsem kroutil hlavou nad kvalitou dabingu, než jsem si uvědomil, že tam jsou použity nahrávky přímo z filmu. Nápad je to zajímavý, ale za mě to tam moc nesedí.
Celkově bylo hraní fajn, ale má míra zábavy měla trošku pomalejší rozjezd, než jsem si zvykl na vše, co se tam dá dělat. Současně vřele doporučuji již mít před hraním za sebou dané filmy, jinak mohou mise působit poněkud zmateně.
První pocity z hraní byly takové, že jsem moc nevěděl, co mám vlastně dělat, což je typický problém her s otevřeným světem. Na spoustu věcí jsou nápovědy od Mr. DNA, ale ne na vše. Také jsem se celkem ztrácel v množství dostupných postav, zvláště když každá postava umí něco jiného. I jednotlivé mise jsou často s jinými postavami, tak jsem byl často zmatený v tom, kdo kde je a vlastně i proč. To se naštěstí rychle změnilo hned poté, co jsem zpětně zhlédl film, kterého se daná epizoda týkala. Dokonce jsem se při sledování filmů častokrát usmíval, když jsem viděl, jak věrně se tvůrcům podařilo do hry zakomponovat celou řadu scén.
Ale zpět ke hře. Princip jednotlivých úrovní je postaven na rozbíjení všeho v okolí v naději, že se něco najde nebo že z těch kostiček půjde něco nového postavit. Během prvních úrovní je to super, ale později to začne nudit, zvláště když se někde zaseknu jen kvůli tomu, že jsem v místnosti něco malého dostatečně nerozbil. Občas mě zlobila kamera, kdy nebylo pořádně vidět přes stěnu, co je v chodbě. Jindy se mi zase stávalo, že mi ostatní postavy dost zavazely nebo rovnou padaly do propasti.
Graficky vypadá vše hezky, respektive "lego kostičkově" hezky, včetně již zmíněných zpracovaných filmových kulis do lego objektů. Na začátku jsem kroutil hlavou nad kvalitou dabingu, než jsem si uvědomil, že tam jsou použity nahrávky přímo z filmu. Nápad je to zajímavý, ale za mě to tam moc nesedí.
Celkově bylo hraní fajn, ale má míra zábavy měla trošku pomalejší rozjezd, než jsem si zvykl na vše, co se tam dá dělat. Současně vřele doporučuji již mít před hraním za sebou dané filmy, jinak mohou mise působit poněkud zmateně.
The Odyssey of the Mammoth
Herní výzva 2024 – 8. Cesta do pravěku (Hardcore)
Jednohubka na hodinku čistého času, která je navíc podpořenou tím, že je zdarma. Stojí ale hodina času za to?
Dle popisu se jednalo původně o školní projekt, které nás provede cestou mamuta v rámci putování krajinou s svým mládětem. To je nutné chránit před nástrahou převážně v podobě lidí, kterým je prioritně třeba zabránit mládě zabít. Pomocí této věty je možné hru zkrátka shrnout a popsat vše, co nás v ní čeká.
Herní svět je poměrně stejnorodý, a to i přes jednotlivé změny období. Celá hra spočívá v přechodu do jiné lokace v podobě arény a následné čistky od lidí. A tak stále a stále dokola, že nakonec je i ta hodina možná trošku repetetivní.
Co je třeba pochválit je grafické zpracování světa v podobě líbivé kreslené grafiky a samotné ovládání, které je dobře zpracované. Konec hry možná vede trochu k zamyšlení, což byl nejspíš i účel tvůrců.
Komu hru lze doporučit? To je poměrně obtížná otázka. Hra je zdarma, vyzkoušet ji tedy může každý a věřím, že kdo má rád krátké, jednoduché, ale hezky zpracované hry si ji přeci jen užije. Ostatní však příliš nenadchne.
Hodnocení: 65 %
Jednohubka na hodinku čistého času, která je navíc podpořenou tím, že je zdarma. Stojí ale hodina času za to?
Dle popisu se jednalo původně o školní projekt, které nás provede cestou mamuta v rámci putování krajinou s svým mládětem. To je nutné chránit před nástrahou převážně v podobě lidí, kterým je prioritně třeba zabránit mládě zabít. Pomocí této věty je možné hru zkrátka shrnout a popsat vše, co nás v ní čeká.
Herní svět je poměrně stejnorodý, a to i přes jednotlivé změny období. Celá hra spočívá v přechodu do jiné lokace v podobě arény a následné čistky od lidí. A tak stále a stále dokola, že nakonec je i ta hodina možná trošku repetetivní.
Co je třeba pochválit je grafické zpracování světa v podobě líbivé kreslené grafiky a samotné ovládání, které je dobře zpracované. Konec hry možná vede trochu k zamyšlení, což byl nejspíš i účel tvůrců.
Komu hru lze doporučit? To je poměrně obtížná otázka. Hra je zdarma, vyzkoušet ji tedy může každý a věřím, že kdo má rád krátké, jednoduché, ale hezky zpracované hry si ji přeci jen užije. Ostatní však příliš nenadchne.
Hodnocení: 65 %
Pro: Grafické zpracování, ovládání, zakončení hry.
Proti: Krátké (což je možná zápor i pozitivum), repetetivní, hezký ale stejnorodý svět.
Mass Effect 2
H34DVe videohrách není naštěstí takovou raritou, aby pokračování plně překonávalo svého předchůdce – a jak zdejší hodnocení, tak i mé prvotní dojmy opravdu nasvědčovaly tomu, že Mass Effect 2 se stane zlatým hřebem série. Hra vytváří naprosto skvělý první dojem. Od prvních minut jste vrženi do víru akce, napětí a potřebné naléhavosti. Jako hráč se s protagonistou ocitáte na stejné emocionální vlně v tom smyslu, že sotva otevřete oči do „nového světa“, tak se na vás hned ze všech stran vysypou životně důležité poznatky, novinky a události – nová hrozba konce světa, epický vesmír, kam jen oko dohlédne, špetka konspirační teorie, a hlavně potřeba opravdového hrdiny…
Hra vypráví méně pomocí statického čtení textů (codex), ale více prostřednictvím dialogů a nutno podotknout, že výborně napsaných. Váš tým může v případě všech DLC (legendární edice) činit až 12 členů a je fascinující, že s každým můžete vést relativně smysluplné dialogy, každý má vlastní hlášky v jednotlivých misích, pokud si jej zvolíte jako člena a v případě každého se můžete účastnit jejich osobních trablů v podobě „loyalty“ misí.
Přestože mluvím o síle povídání, musím konstatovat, že první Mass Effect se pocitově více blížil žánru RPG. Questy měl jednoduché, kolikrát šlo o zprostředkování domluvy mezi dvěma postavami v téže místnosti, ale vzhledem k tomu, že vesmírná sága teprve začínala, připisoval jsem to na vrub onomu velmi dobře fungujícímu objevování fikčního světa. Dvojka je nepochybně ve svých textech propracovanější, disponuje i úžasnými momenty rozhodování a aplikace svobodné vůle v rámci dialogů, ale její celkové zaměření je přeci jen více akční a lineární.
Střílení se dočkáte v hojném množství, v podstatě ve hře (kromě Samara loyalty mise) neexistuje problém, který by nevyřešila dobře mířená rána mezi oči, ale s tím se pojí i menší výtka, kterou k tomuto skvělému sequelu mám. Mass Effect 2 je v nadsázce řečeno 3rd person akce, a na takovou hru už kladu trochu větší nároky co se týče „gunplaye“ a pocitu ze střelby. Je pravda, že zpočátku působí akční pasáže druhého dílu lépe, dokonce i vaši partáci se naučili instantně neumírat uprostřed bojiště, nicméně právě ten zmiňovaný pocit ze střelby se nevyvíjí tak plynule a znatelně, jako v jedničce. Řekl bych, že do nepřátel je třeba vysypat až příliš mnoho nábojů, což postupem času začne působit stereotypně a neplyne z toho takové potěšení.
Na druhou stranu, co není stereotyp (zejména oproti jedničce) jsou vedlejší mise. Žasnu nad tím, kolik unikátních lokací můžete ve hře navštívit. Design je očividně dělán jako pastva pro oči. K cíli sice vede jedna cesta, ale vzhledem k jejímu vizuálnímu podání, zaručeně nebudete zklamáni. Splnit všechny vedlejší mise byla radost… A k tomu vynikající temná, futuristická a ve vhodných momentech dramatická hudba… To je zážitek!
Co je taky zážitek silný, avšak ne pozitivní, byla těžba surovin, resp. celkový management zdrojů. Osobně jsem chtěl mít v každém planetárním systému splněno 100% a to bych rozhodně bez modu „One Probe All Resources“ nedokázal. Člověk totiž předem neví, že drtivou většinu surovin a kreditů nebude nikdy potřebovat (tak proč jí tam, proboha, tolik dávali?). Je škoda, že hra vás více nenutí, popř. neodměňuje za vydělávání a utrácení.
Jak už napsalo mnoho lidí přede mnou, i já se přidávám k názoru, že první Mass Effect měl unikátní atmosféru, tvořenou zejména pocitem zvídavého objevování nového světa, kterou nelze jen tak napodobit. Naštěstí druhý díl se nesnaží jedničku napodobit, v mnohém ji překonává. Budování týmu je vlastně jádrem příběhu a můžu vám slíbit, že na konci hry budete oblíbené členy vašeho týmu vnímat podobně jako oblíbené postavy nějakého sci-fi seriálu. S hodnocením však nemůžu jít výše kvůli tomu, že všudypřítomné střílení se pro mě nakonec stalo tou méně oblíbenou částí hry. Každopádně třetího dílu se nemůžu dočkat, už aby moje děti šly zase spát… :)
Hra vypráví méně pomocí statického čtení textů (codex), ale více prostřednictvím dialogů a nutno podotknout, že výborně napsaných. Váš tým může v případě všech DLC (legendární edice) činit až 12 členů a je fascinující, že s každým můžete vést relativně smysluplné dialogy, každý má vlastní hlášky v jednotlivých misích, pokud si jej zvolíte jako člena a v případě každého se můžete účastnit jejich osobních trablů v podobě „loyalty“ misí.
Přestože mluvím o síle povídání, musím konstatovat, že první Mass Effect se pocitově více blížil žánru RPG. Questy měl jednoduché, kolikrát šlo o zprostředkování domluvy mezi dvěma postavami v téže místnosti, ale vzhledem k tomu, že vesmírná sága teprve začínala, připisoval jsem to na vrub onomu velmi dobře fungujícímu objevování fikčního světa. Dvojka je nepochybně ve svých textech propracovanější, disponuje i úžasnými momenty rozhodování a aplikace svobodné vůle v rámci dialogů, ale její celkové zaměření je přeci jen více akční a lineární.
Střílení se dočkáte v hojném množství, v podstatě ve hře (kromě Samara loyalty mise) neexistuje problém, který by nevyřešila dobře mířená rána mezi oči, ale s tím se pojí i menší výtka, kterou k tomuto skvělému sequelu mám. Mass Effect 2 je v nadsázce řečeno 3rd person akce, a na takovou hru už kladu trochu větší nároky co se týče „gunplaye“ a pocitu ze střelby. Je pravda, že zpočátku působí akční pasáže druhého dílu lépe, dokonce i vaši partáci se naučili instantně neumírat uprostřed bojiště, nicméně právě ten zmiňovaný pocit ze střelby se nevyvíjí tak plynule a znatelně, jako v jedničce. Řekl bych, že do nepřátel je třeba vysypat až příliš mnoho nábojů, což postupem času začne působit stereotypně a neplyne z toho takové potěšení.
Na druhou stranu, co není stereotyp (zejména oproti jedničce) jsou vedlejší mise. Žasnu nad tím, kolik unikátních lokací můžete ve hře navštívit. Design je očividně dělán jako pastva pro oči. K cíli sice vede jedna cesta, ale vzhledem k jejímu vizuálnímu podání, zaručeně nebudete zklamáni. Splnit všechny vedlejší mise byla radost… A k tomu vynikající temná, futuristická a ve vhodných momentech dramatická hudba… To je zážitek!
Co je taky zážitek silný, avšak ne pozitivní, byla těžba surovin, resp. celkový management zdrojů. Osobně jsem chtěl mít v každém planetárním systému splněno 100% a to bych rozhodně bez modu „One Probe All Resources“ nedokázal. Člověk totiž předem neví, že drtivou většinu surovin a kreditů nebude nikdy potřebovat (tak proč jí tam, proboha, tolik dávali?). Je škoda, že hra vás více nenutí, popř. neodměňuje za vydělávání a utrácení.
Jak už napsalo mnoho lidí přede mnou, i já se přidávám k názoru, že první Mass Effect měl unikátní atmosféru, tvořenou zejména pocitem zvídavého objevování nového světa, kterou nelze jen tak napodobit. Naštěstí druhý díl se nesnaží jedničku napodobit, v mnohém ji překonává. Budování týmu je vlastně jádrem příběhu a můžu vám slíbit, že na konci hry budete oblíbené členy vašeho týmu vnímat podobně jako oblíbené postavy nějakého sci-fi seriálu. S hodnocením však nemůžu jít výše kvůli tomu, že všudypřítomné střílení se pro mě nakonec stalo tou méně oblíbenou částí hry. Každopádně třetího dílu se nemůžu dočkat, už aby moje děti šly zase spát… :)
Tomb Raider Chronicles
danny21Tak nám autoři kozaté Lary Croft alies Tomb Raiderky představili už páté pokračování a jakožto milovník této archeologicky adventurské série jsem nemohl odolat a konečně zapsat další zářez na pažbu po povedeném čtvrtém dílu The Last Revelation, na který navazuje.
Lara je událostech v Egyptě stále pohřešována a předpokládá se, že zemřela po konfrontaci s bývalým učitelem Wernerem Van Crovem. Obřad u pomníku krasavice na panství Croftů přivádí dohromady tři staré přátele Lary: Winstona, Charlese Kanea a pátera Dunstana, kde rojice nostalgicky vzpomíná na předchozí dobrodružství Lary. Mezitím, Van Crov koordinuje šílené vykopávky hledajíce odpovědi pohřbené hluboko pod Egyptskou pouští.
Hra je rozvrstvená do čtyř vzpomínkových příběhů z nichž první se odehrává v Římě, kde se pokouší najít Kámen mudrců. V druhém díle se dostane na ruskou námořní základnu, a následně v ponorce hledá Kopí osudu na mořském dně. Třetí nám představí teengerku Laru, která společně se s Dunstanem snaží osvobodit tajemný irský ostrov od magických sil strašidelných bytostí. No a v posledním se vydává do budovy Van Crov Industries, kde je touží šlohnout staříkovi Van Croyovi artefakt Iris.
Co se týče novinek moc toho není, ze zbraní se představilo omámení chloroformem, vystřelovací hák a možnost kombinace laserového zaměřovače a revolveru pro získání efektivního pomocníka, a v rámci pohybu přitančila chůze po laně , skok na tyč a šmejdění po policích, jinak celkový herní koncept je totožný jako předchozí dobrodrůža. Bohužel nějak jsem cítil, že kouzlo z předchozích dílů se trochu vypařilo, lokace jsou takové nijaké, s výjimkou ponorky žádný adrenalin při honičkách, takže tentokrát jen lepší průměr – 65 %
Lara je událostech v Egyptě stále pohřešována a předpokládá se, že zemřela po konfrontaci s bývalým učitelem Wernerem Van Crovem. Obřad u pomníku krasavice na panství Croftů přivádí dohromady tři staré přátele Lary: Winstona, Charlese Kanea a pátera Dunstana, kde rojice nostalgicky vzpomíná na předchozí dobrodružství Lary. Mezitím, Van Crov koordinuje šílené vykopávky hledajíce odpovědi pohřbené hluboko pod Egyptskou pouští.
Hra je rozvrstvená do čtyř vzpomínkových příběhů z nichž první se odehrává v Římě, kde se pokouší najít Kámen mudrců. V druhém díle se dostane na ruskou námořní základnu, a následně v ponorce hledá Kopí osudu na mořském dně. Třetí nám představí teengerku Laru, která společně se s Dunstanem snaží osvobodit tajemný irský ostrov od magických sil strašidelných bytostí. No a v posledním se vydává do budovy Van Crov Industries, kde je touží šlohnout staříkovi Van Croyovi artefakt Iris.
Co se týče novinek moc toho není, ze zbraní se představilo omámení chloroformem, vystřelovací hák a možnost kombinace laserového zaměřovače a revolveru pro získání efektivního pomocníka, a v rámci pohybu přitančila chůze po laně , skok na tyč a šmejdění po policích, jinak celkový herní koncept je totožný jako předchozí dobrodrůža. Bohužel nějak jsem cítil, že kouzlo z předchozích dílů se trochu vypařilo, lokace jsou takové nijaké, s výjimkou ponorky žádný adrenalin při honičkách, takže tentokrát jen lepší průměr – 65 %
Portal
První Portal se zpočátku tváří jako hra, ve které máte plnit logické úlohy. Postupem hraní zjišťujete, že se z jednotvárného herního zážitku stává hra o přežití. Jedině váš důvtip vás dovede k tomu, zdali se dostanete na konec cesty, anebo zemřete v útrobách komplexu Aperture Science.
Po celou dobu vás provází pocity izolace a samoty; nemožnost útěku a pocit, že jste někým neustále sledováni, místy nahání i hrůzu. V průběhu hraní tušíte, že je něco špatně. Aperture Science je skutečně opuštěný komplex; jedinou společnost vám dělá arogantní, sarkastická a sadistická GlaDos a roztomiloučké turety, jejichž posláním je rozstřílet vás na kaši. Zkrátka společnost, ve které se cítíte vítaní a milovaní.
Portalu mohu vytknout tři věci: délku hry, jednoduché úkoly a absenci příběhu. Úkoly nepředstavují výzvu, ale výzvičku. Na můj vkus byly některé levely až moc jednoduché. Absence příběhu ale není zásadní. Opuštěná a chátrající Aperture Science mluví za vše. Izolované a místy klaustrofobické testovací místnosti vám dávají pocit, že jste jedinou žijící lidskou bytostí na tomto místě.
I přes veškeré mé kladné hodnocení se jedná o slabý odvárek studia Valve. Hra svou náročností představuje něco, co je vhodné pro děti od sedmi let. Jednotlivé levely máte hotové během pěti minut. Celá hra vám zabere okolo dvou až tří hodin. I přesto se jedná o skvělou hru. K dokonalosti jí chybí opravdu málo.
Po celou dobu vás provází pocity izolace a samoty; nemožnost útěku a pocit, že jste někým neustále sledováni, místy nahání i hrůzu. V průběhu hraní tušíte, že je něco špatně. Aperture Science je skutečně opuštěný komplex; jedinou společnost vám dělá arogantní, sarkastická a sadistická GlaDos a roztomiloučké turety, jejichž posláním je rozstřílet vás na kaši. Zkrátka společnost, ve které se cítíte vítaní a milovaní.
Portalu mohu vytknout tři věci: délku hry, jednoduché úkoly a absenci příběhu. Úkoly nepředstavují výzvu, ale výzvičku. Na můj vkus byly některé levely až moc jednoduché. Absence příběhu ale není zásadní. Opuštěná a chátrající Aperture Science mluví za vše. Izolované a místy klaustrofobické testovací místnosti vám dávají pocit, že jste jedinou žijící lidskou bytostí na tomto místě.
I přes veškeré mé kladné hodnocení se jedná o slabý odvárek studia Valve. Hra svou náročností představuje něco, co je vhodné pro děti od sedmi let. Jednotlivé levely máte hotové během pěti minut. Celá hra vám zabere okolo dvou až tří hodin. I přesto se jedná o skvělou hru. K dokonalosti jí chybí opravdu málo.
Pro: logické úkoly, originální koncept, portal gun, GlaDos, Still Alive song
Proti: délka hry, levely nejsou moc náročné, cake is a lie
Final Fantasy
PralevTahle hra vyšla jen o rok později než Might and Magic 1? Není divu, že je tato série takový fenomén. Popravdě jsem se k tomu dostal trochu jako slepý k houslím, protože nejsem vůbec fanoušek JRPG a z toho žánru jsem hrál zatím jen oba díly Octopath Traveler (u kterého nyní zpětně trochu víc rozumím tomu, že vzdával hold těmto prapůvodním legendám). Nicméně jsem od kamaráda k narozeninám dostal na PS5 první dva díly remaku FF7 a jakožto člověk, který nedokáže začít sérii od půlky, i když prý na sebe ty díly v podstatě nijak nenavazují a člověk prý není nijak ochuzen, když začne vprostřed, jsem trochu googlil a zjistil jsem, že existují Pixel Remaster verze prvních 6 dílů, jsou pohodlně k dispozici na Steamu a ještě mají Verified status pro Steam deck - ideální kombinace. Takže jsem koupil jedničku, pustil se do ní a v už v půlce hry jsem měl natolik jasno, že ve chvíli, kdy mi přišlo upozornění, že celý bundle všech 6 dílů je ve slevě, koupil jsem ho rovnou celý.
Ale tedy zpět k jedničce. Nejdřív pár záporů, abych vysvětlil, proč dávám "jen" 80 %, byť mě ta hra strašně bavila. V první řadě mi překvapivě trochu chyběl manuál, který by vysvětlil některé mechaniky. Ani po dohrání přesně nechápu, k čemu jsou jednotlivé stats u postav, například Luck (možná při útěku z boje? To jsem ani jednou nepotřeboval a nezkoušel) nebo Stamina (nepřišlo mi, že by se hitpointy zvyšovaly úměrně tomuto statu). Stejně tak už při tvorbě party jsem si k bojovníkovi, bílému a černému mágovi zvolil zloděje, v domnění, že bude potřeba na nějaké páčení zámku, detekci/zneškodňování pastí apod... Nic takového ve hře není a zloděj byl po celou hru (až na samotný závěr, kde už dával damage srovnatelnou s bojovníkem) nejslabší článek mojí party. Měl polovinu hitpointů než všichni ostatní (včetně mágů), damage dělal menší než bojovník a na rozdíl od bojovníka, který málokdy dostal větší damage než 1, schytával zloděj často pořádnou čočku, takže jsem ho hlavně první půlku hry neustále jen healoval. Litoval jsem, že jsem místo toho neměl dva bojovníky. Naopak černý mág byl lahůdka dle očekávání. Na začátku slabý, ale po pár levelech postava, co jedním kouzlem smetla všechny nepřátele. Mimochodem, bez manuálu jsem taky nechápal, proč ve městech prodávají kouzla, která se moji mágové nedokáží naučit (později ve hře je quest, který všechna povolání upgradne a ta kouzla pak jdou koupit).
Soubojový systém je ok, ale hrozně mi chybělo znázornění fronty, kdo kdy bude na tahu. V podstatě se tak nedá nic plánovat a ty boje jsou takové náhodné (kdo přijde na řadu dřív). Na druhou stranu je ten soubojový systém oproti hrám z té doby hodně promakaný a variabilní, možností je opravdu dost, kouzla nejsou jen na damage a v závěru hry ještě člověk získá itemy, kterými může kouzlit. Vadila mi taky až příliš vysoká frekvence random encounterů (ve srovnání s Octopath Traveler) a úplně na závěr si musím ještě postěžovat na drobnost, která mě ale stála několik perných zákysů. Města totiž většinou nejsou ohraničena a není (ani z mapy) zřejmé, kde je hranice. Jenže když parta tu hranici překročí, ocitne se na mapě světa a musí zpátky do města do počátečního bodu. Díky tomu je průzkum měst trochu otrava a párkrát se mi stalo, že jsem si díky tomuhle vůbec nevšiml, že za město ještě vede nějaká cesta, kde je něco důležitého. Na druhou stranu jsem se díky těmto zákysům (hru jsem hrál a dohrál bez návodu) opakovaně vracel na již projitá místa, díky čemuž jsem levelil a hra mi až na finálního bosse přišla snadná. I když jak jsem pak z internetu pochopil, v původní hře nebyl Quick save, takže zas tak snadná asi nebyla :-D Mimochodem, Pixel Remaster dává možnost některé tyto mechaniky vypnout/změnit (například rychlost levelování, random encountery), ale mně grind nijak zvlášť nevadí, takže jsem to hrál s defaultním nastavením.
A teď konečně chvála. Ta hra je fakt zábavná a to i pro člověka, který netrpí nostalgií a originál nikdy nehrál. Vypadá docela pěkně (Pixel Remaster, originál je dle vygooglených screenshotů samozřejmě ošklivější, ale i tak násobně hezčí než jiné hry vycházející v téže době, viz zmíněný Might and Magic). Hudba je nádherná, i když je to bohužel jen pár dokola se opakujících písniček. Příběh je slabší, obzvlášť chybí nějaký příběh k jednotlivým postavám (jak jsem četl, tohle se s dalšími díly drasticky zlepší), ale aspoň ta hra nějaký příběh má a závěr je uspokojivý. Ale především, hratelnost, design světa (včetně toho, jak se zlepšují možnosti pohybu po mapě) a design dungeonů (kromě závěrečného, který byl tak nesmyslně rozlehlý, že už se z toho spolu s vysokou četností soubojů stala trochu otrava) je absolutně perfektní. Délka je tak akorát, svět není zaplevelený desítkami či stovkami vedlejších úkolů, člověk neodškrtává nákupní seznam, ale prožívá dobrodružství, celé to dobře kompaktně drží pohromadě a při "rozhovorech" s NPC člověk musí dávat fakt pozor na to, co říkají, aby často věděl, co má dělat dál.
Dvojka už je nainstalována, těším se na další díly :-)
Ale tedy zpět k jedničce. Nejdřív pár záporů, abych vysvětlil, proč dávám "jen" 80 %, byť mě ta hra strašně bavila. V první řadě mi překvapivě trochu chyběl manuál, který by vysvětlil některé mechaniky. Ani po dohrání přesně nechápu, k čemu jsou jednotlivé stats u postav, například Luck (možná při útěku z boje? To jsem ani jednou nepotřeboval a nezkoušel) nebo Stamina (nepřišlo mi, že by se hitpointy zvyšovaly úměrně tomuto statu). Stejně tak už při tvorbě party jsem si k bojovníkovi, bílému a černému mágovi zvolil zloděje, v domnění, že bude potřeba na nějaké páčení zámku, detekci/zneškodňování pastí apod... Nic takového ve hře není a zloděj byl po celou hru (až na samotný závěr, kde už dával damage srovnatelnou s bojovníkem) nejslabší článek mojí party. Měl polovinu hitpointů než všichni ostatní (včetně mágů), damage dělal menší než bojovník a na rozdíl od bojovníka, který málokdy dostal větší damage než 1, schytával zloděj často pořádnou čočku, takže jsem ho hlavně první půlku hry neustále jen healoval. Litoval jsem, že jsem místo toho neměl dva bojovníky. Naopak černý mág byl lahůdka dle očekávání. Na začátku slabý, ale po pár levelech postava, co jedním kouzlem smetla všechny nepřátele. Mimochodem, bez manuálu jsem taky nechápal, proč ve městech prodávají kouzla, která se moji mágové nedokáží naučit (později ve hře je quest, který všechna povolání upgradne a ta kouzla pak jdou koupit).
Soubojový systém je ok, ale hrozně mi chybělo znázornění fronty, kdo kdy bude na tahu. V podstatě se tak nedá nic plánovat a ty boje jsou takové náhodné (kdo přijde na řadu dřív). Na druhou stranu je ten soubojový systém oproti hrám z té doby hodně promakaný a variabilní, možností je opravdu dost, kouzla nejsou jen na damage a v závěru hry ještě člověk získá itemy, kterými může kouzlit. Vadila mi taky až příliš vysoká frekvence random encounterů (ve srovnání s Octopath Traveler) a úplně na závěr si musím ještě postěžovat na drobnost, která mě ale stála několik perných zákysů. Města totiž většinou nejsou ohraničena a není (ani z mapy) zřejmé, kde je hranice. Jenže když parta tu hranici překročí, ocitne se na mapě světa a musí zpátky do města do počátečního bodu. Díky tomu je průzkum měst trochu otrava a párkrát se mi stalo, že jsem si díky tomuhle vůbec nevšiml, že za město ještě vede nějaká cesta, kde je něco důležitého. Na druhou stranu jsem se díky těmto zákysům (hru jsem hrál a dohrál bez návodu) opakovaně vracel na již projitá místa, díky čemuž jsem levelil a hra mi až na finálního bosse přišla snadná. I když jak jsem pak z internetu pochopil, v původní hře nebyl Quick save, takže zas tak snadná asi nebyla :-D Mimochodem, Pixel Remaster dává možnost některé tyto mechaniky vypnout/změnit (například rychlost levelování, random encountery), ale mně grind nijak zvlášť nevadí, takže jsem to hrál s defaultním nastavením.
A teď konečně chvála. Ta hra je fakt zábavná a to i pro člověka, který netrpí nostalgií a originál nikdy nehrál. Vypadá docela pěkně (Pixel Remaster, originál je dle vygooglených screenshotů samozřejmě ošklivější, ale i tak násobně hezčí než jiné hry vycházející v téže době, viz zmíněný Might and Magic). Hudba je nádherná, i když je to bohužel jen pár dokola se opakujících písniček. Příběh je slabší, obzvlášť chybí nějaký příběh k jednotlivým postavám (jak jsem četl, tohle se s dalšími díly drasticky zlepší), ale aspoň ta hra nějaký příběh má a závěr je uspokojivý. Ale především, hratelnost, design světa (včetně toho, jak se zlepšují možnosti pohybu po mapě) a design dungeonů (kromě závěrečného, který byl tak nesmyslně rozlehlý, že už se z toho spolu s vysokou četností soubojů stala trochu otrava) je absolutně perfektní. Délka je tak akorát, svět není zaplevelený desítkami či stovkami vedlejších úkolů, člověk neodškrtává nákupní seznam, ale prožívá dobrodružství, celé to dobře kompaktně drží pohromadě a při "rozhovorech" s NPC člověk musí dávat fakt pozor na to, co říkají, aby často věděl, co má dělat dál.
Dvojka už je nainstalována, těším se na další díly :-)
Pro: Zábavné i po letech, hudba, design světa a dungeonů
Proti: Nedostatečně vysvětlené mechaniky, příliš vysoká frekvence soubojů, nemožnost plánovat v boji
Assassin's Creed III
NixNapříč herním světem jsem se setkal s pár herními sérii, které budí různé dojmy a jejich hodnocení a obecné vnímání se opravdu liší. A u této série tomu není jinak, zvláště pokud budeme konkrétní, tak u této hry. Člověk je schopen si na jednom komentáři přečíst všelijaká superlativa a hned pod tímto komentářem se naučí i nějaká nová sprostá slova. A i tohle způsobuje hraní tohohle dílu.
A jelikož mne z nějakých podivných důvodů hrozně tahle série láká, abych se ji podíval na zoubek, tak jsem i když nevím proč začal tímhle dílem. Hrál jsem ho asi tak před sto lety ( ono je to míň, ale mne to přijde už tak sto let), kdy jsem ještě byl vlastníkem PS3, ale doba uplynula, paměť se zhoršila a já si nemohl na spoustu důležitých věcí vzpomenout, tak jsem se do tohohle světa vydal znovu. A byl jsem překvapen.
Tak jak i po prvním hraní, tak i po tomhle hraní se nemohu ubránit dojmu, že hra je velice podceňovaná. A opravdu je to dáno hlavně hlavní postavou. Ono jsou totiž dvě postavy, kdy nejdříve hrajete za jednu a pak za druhou. A ta druhá prostě je úplný protiklad té první. Ale je to vyloženě špatně? Pro mne ne. Mne ta postava tolik nevadila, ano je nevýrazná, ale prostě zajímalo mne jak ten jeho příběh bude postupovat dál a jak skončí. Ale každý jsme jiný, takže mne to nepohoršilo a já si díky tomu hraní náramně užil.
Hrál jsem remastered verzi a verze vypadá opravdu hezky. Na to, že původní hra je z roku 2012 tak vyleštěna byla dobře a moc hezky se na to koukalo. Co bylo horší, tak bylo ovládání. Tenhle díl se nehraje úplně jak jedna báseň. Ovládání postavy je dost krkolomý a i na ovladači jsem měl občas problém, aby mne postava poslechla a skočila tam kam chci, ale u parkouru by se to ještě dalo, ale u soubojů to už bylo trochu náročný. Ale s trpělivostí dál dojdeš, zvláště u hraní her a proto jsem nenechal vzejít svý Hulkovo já a ovladač zůstal celý a já se naučil i v soubojích dělat zajímavé likvidační komba a celkem jsem si to užíval. Ale hra zas tolik komb neobsahuje aby to bylo bůhví co, po určité době se začnou opakovat, ale taky nemůžeme chtít vše.
Ale co beru jako největší doménou hry, jsou cutscény, herecké výkony a dialogy. Prostě to mne tak uhranulo, že jsem měl pocit jako kdybych se díval fakt na film. A proto jsem zvědavý, zda je tohle i v jiných dílech protože tohle bylo fakt perfektní. A já celkově zasazení a téma mám rád a potěšilo mne i odkazy na různé filmy, např. Poslední Mohykán.
Co je ještě zapotřebí zmínit, tak délka hry je opravdu dobrá, ale pokud zabřehnete do vedlejších misí, tak se vám herní doba opravdu natáhne protože v týhle hře je opravdu co dělat. A vedlejší mise jsou fajn, je jich dost a liší se od sebe, ale u některých děláte to samé dokola, ale to mne nijak nepohoršilo a některé mne opravdu bavily. A ještě když připočtete, že se ve hře vyskytuje opravdu rozsáhlá databáze, která opravdu nahrazuje učebnici dějepisu a popíše vám opravdu spoustu zajímavých informací, budov a všeho, co se ve hře děje, tak se konečně i díky hraní můžete i něčemu přiučit.
Proto celkově já hru vnímám pozitivně a byl jsem z hraní nadšený. Chápu, že spousta lidí to vidí jinak, ale já tenhle díl, pokud vám zasazení a téma nevadí, opravdu doporučuju zvláště pokud jste fandové např. zmiňovaného filmu. Takže stačí už jen nanést warpaint a pustit se do dalších dílů a bojů s templáři.
A jelikož mne z nějakých podivných důvodů hrozně tahle série láká, abych se ji podíval na zoubek, tak jsem i když nevím proč začal tímhle dílem. Hrál jsem ho asi tak před sto lety ( ono je to míň, ale mne to přijde už tak sto let), kdy jsem ještě byl vlastníkem PS3, ale doba uplynula, paměť se zhoršila a já si nemohl na spoustu důležitých věcí vzpomenout, tak jsem se do tohohle světa vydal znovu. A byl jsem překvapen.
Tak jak i po prvním hraní, tak i po tomhle hraní se nemohu ubránit dojmu, že hra je velice podceňovaná. A opravdu je to dáno hlavně hlavní postavou. Ono jsou totiž dvě postavy, kdy nejdříve hrajete za jednu a pak za druhou. A ta druhá prostě je úplný protiklad té první. Ale je to vyloženě špatně? Pro mne ne. Mne ta postava tolik nevadila, ano je nevýrazná, ale prostě zajímalo mne jak ten jeho příběh bude postupovat dál a jak skončí. Ale každý jsme jiný, takže mne to nepohoršilo a já si díky tomu hraní náramně užil.
Hrál jsem remastered verzi a verze vypadá opravdu hezky. Na to, že původní hra je z roku 2012 tak vyleštěna byla dobře a moc hezky se na to koukalo. Co bylo horší, tak bylo ovládání. Tenhle díl se nehraje úplně jak jedna báseň. Ovládání postavy je dost krkolomý a i na ovladači jsem měl občas problém, aby mne postava poslechla a skočila tam kam chci, ale u parkouru by se to ještě dalo, ale u soubojů to už bylo trochu náročný. Ale s trpělivostí dál dojdeš, zvláště u hraní her a proto jsem nenechal vzejít svý Hulkovo já a ovladač zůstal celý a já se naučil i v soubojích dělat zajímavé likvidační komba a celkem jsem si to užíval. Ale hra zas tolik komb neobsahuje aby to bylo bůhví co, po určité době se začnou opakovat, ale taky nemůžeme chtít vše.
Ale co beru jako největší doménou hry, jsou cutscény, herecké výkony a dialogy. Prostě to mne tak uhranulo, že jsem měl pocit jako kdybych se díval fakt na film. A proto jsem zvědavý, zda je tohle i v jiných dílech protože tohle bylo fakt perfektní. A já celkově zasazení a téma mám rád a potěšilo mne i odkazy na různé filmy, např. Poslední Mohykán.
Co je ještě zapotřebí zmínit, tak délka hry je opravdu dobrá, ale pokud zabřehnete do vedlejších misí, tak se vám herní doba opravdu natáhne protože v týhle hře je opravdu co dělat. A vedlejší mise jsou fajn, je jich dost a liší se od sebe, ale u některých děláte to samé dokola, ale to mne nijak nepohoršilo a některé mne opravdu bavily. A ještě když připočtete, že se ve hře vyskytuje opravdu rozsáhlá databáze, která opravdu nahrazuje učebnici dějepisu a popíše vám opravdu spoustu zajímavých informací, budov a všeho, co se ve hře děje, tak se konečně i díky hraní můžete i něčemu přiučit.
Proto celkově já hru vnímám pozitivně a byl jsem z hraní nadšený. Chápu, že spousta lidí to vidí jinak, ale já tenhle díl, pokud vám zasazení a téma nevadí, opravdu doporučuju zvláště pokud jste fandové např. zmiňovaného filmu. Takže stačí už jen nanést warpaint a pustit se do dalších dílů a bojů s templáři.
Pro: Haytham Kenway, audiovizuál, cutscény, herecké výkony, téma občanské války, indiáni, vedlejší mise, databáze se spoustou zajímavých informací, vedlejší postavy, námořní mise
Proti: rozšíření mapy musíte získat díky vylezení na různá vyvýšená místa, Connor, občas hapruje ovládání, některé menší bugy, navštěvování obchodů
SiN Episodes: Emergence
mrsalieri
1564 Naposledy jsem tuto hru hrál v době vydání, kdy mě hodně bavila a já nedočkavě čekal na další epizodu... Hm, co už, no. Byl jsem proto zvědavý, zda budu stejně spokojen i o 18 let později.
A kupodivu ano! Samozřejmě, jedná se o víceméně tupou FPS, která si ale vůbec na nic nehraje, a to je, troufám si říct, i její největší devízou. Příběh je vcelku dobře nastíněný, snadno se to hraje, Jessicu si nejde nezamilovat a potěší i to, jak si tvůrci občas dělají legraci i sami ze sebe, stejně jako množství různých detailů a secretů.
Zamrzí malý počet zbraní (byť je jisté, že to měly napravit následující epizody) i nepřátel, prostředí také nepřekypuje nápaditostí, ale celou dobu hraní byl pocit ze hry takový nostalgicky příjemný. Obligátní bossové a lehké (jakože fakt lehké!) záseky také potěšily. Oceňuji také povedený soundtrack v čele se skvělou tituální skladbou a především nemohu říci, že bych se nebavil.
Dost mě mrzí, že vývojáři zvolili tehdy cool epizodický formát, který tehdypodobným způsobem zabil i Half-Life 2: Episode 3, a že zůstali jen u první epizody. Věřím, že by dokázali udělat naprosto skvělou 10hodinovou hru, o které by se mluvilo dodnes. Ono v tom roce 2006 už zas tak moc dobrých FPS nevycházelo a tahle měla opravdu velký potenciál. Velká škoda. Pokud se chcete na pár hodin odreagovat a vypnout hlavu, SiN Episodes: Emergence bez váhání doporučuji.
Poznámka: hra sice neobsahuje mnoho textu, ale někdo by stejně mohl chtít sáhnout po češtině, která ale na stávající Steam verzi již nefunguje. Vězte, že stačí ve složce s hrou a SE1resource přejmenovat closecaption_english.txt na closecaption_czech.txt a následně do Možnosti spuštění ve Steamu přidat "cc_lang czech", a bude alespoň pro titulky fungovat.
A kupodivu ano! Samozřejmě, jedná se o víceméně tupou FPS, která si ale vůbec na nic nehraje, a to je, troufám si říct, i její největší devízou. Příběh je vcelku dobře nastíněný, snadno se to hraje, Jessicu si nejde nezamilovat a potěší i to, jak si tvůrci občas dělají legraci i sami ze sebe, stejně jako množství různých detailů a secretů.
Zamrzí malý počet zbraní (byť je jisté, že to měly napravit následující epizody) i nepřátel, prostředí také nepřekypuje nápaditostí, ale celou dobu hraní byl pocit ze hry takový nostalgicky příjemný. Obligátní bossové a lehké (jakože fakt lehké!) záseky také potěšily. Oceňuji také povedený soundtrack v čele se skvělou tituální skladbou a především nemohu říci, že bych se nebavil.
Dost mě mrzí, že vývojáři zvolili tehdy cool epizodický formát, který tehdypodobným způsobem zabil i Half-Life 2: Episode 3, a že zůstali jen u první epizody. Věřím, že by dokázali udělat naprosto skvělou 10hodinovou hru, o které by se mluvilo dodnes. Ono v tom roce 2006 už zas tak moc dobrých FPS nevycházelo a tahle měla opravdu velký potenciál. Velká škoda. Pokud se chcete na pár hodin odreagovat a vypnout hlavu, SiN Episodes: Emergence bez váhání doporučuji.
Poznámka: hra sice neobsahuje mnoho textu, ale někdo by stejně mohl chtít sáhnout po češtině, která ale na stávající Steam verzi již nefunguje. Vězte, že stačí ve složce s hrou a SE1resource přejmenovat closecaption_english.txt na closecaption_czech.txt a následně do Možnosti spuštění ve Steamu přidat "cc_lang czech", a bude alespoň pro titulky fungovat.
Dangerous Dave in the Haunted Mansion
ripperS Dangerous Davem jsem se setkal jako dítě, a nesmazatelně se mi zapsal do paměti. Přeci jen detailní animace, kdy vám čarodějnice rozsekne hlavu vrženým nožem nebo vás rozleptá zelený sliz, to jsou situace, které dítě jen tak nezapomene. Teď, když už mě hra tak neděsí, jsem si ji zkusil dohrát.
Autorům se povedlo vybrat zajímavou skladbu nepřátel, kteří mají různé vzorce chování a útoků, a zejména přišli s napínavým způsobem dobíjení brokovnice, které probíhá pomalu, po jednom náboji, a jen v klidu. Hráč tak musí dobře taktizovat a umí to navodit infarktové stavy.
Hra je poměrně krátká, takže to nahání vysokou obtížností. Ze začátku to docela jde, ale v druhé polovině hry začíná hodně přituhovat a předposlední sedmá úroveň (poslední je jen souboj s bossem) je úplně ujetá. Snažil jsem se dohrát hru celkem poctivě, jen při vyčerpání životů jsem si opět zvolil danou úroveň, místo abych se nechal přesunout do úrovně minulé. Ale na tu sedmou už jsem nervy neměl, tam to v některých pasážích vyřešil cheat na nesmrtelnost. V druhé polovině hry bohužel přichází typické nástrahy starých her, kdy je nutné skočit do neznáma (a pokud nevíte přesně jak, tak zřejmě umřete), za rohem vás instantně zabije nepřítel (pokud o něm nevíte), některé skoky je nutné provést na pixel přesně (jinak se propadnete hodně dolů a dost se projdete), atd. Když se to stane kousek před koncem úrovně, tak to dost naštve.
Shrnuto, je to zábavná arkáda s velmi zapamatovatelným prostředím, zajímavým mechanismem přebíjení, a vysokou obtížností. Dobře zabaví i dnes, pokud si v pozdějších pasážích trochu (ale ne příliš) vypomůžete cheatem, anebo jste tvrďáci bez kompromisů.
Celkové hodnocení: Dobrá až Výborná (v době vydání) / Dobrá (v současnosti)
Autorům se povedlo vybrat zajímavou skladbu nepřátel, kteří mají různé vzorce chování a útoků, a zejména přišli s napínavým způsobem dobíjení brokovnice, které probíhá pomalu, po jednom náboji, a jen v klidu. Hráč tak musí dobře taktizovat a umí to navodit infarktové stavy.
Hra je poměrně krátká, takže to nahání vysokou obtížností. Ze začátku to docela jde, ale v druhé polovině hry začíná hodně přituhovat a předposlední sedmá úroveň (poslední je jen souboj s bossem) je úplně ujetá. Snažil jsem se dohrát hru celkem poctivě, jen při vyčerpání životů jsem si opět zvolil danou úroveň, místo abych se nechal přesunout do úrovně minulé. Ale na tu sedmou už jsem nervy neměl, tam to v některých pasážích vyřešil cheat na nesmrtelnost. V druhé polovině hry bohužel přichází typické nástrahy starých her, kdy je nutné skočit do neznáma (a pokud nevíte přesně jak, tak zřejmě umřete), za rohem vás instantně zabije nepřítel (pokud o něm nevíte), některé skoky je nutné provést na pixel přesně (jinak se propadnete hodně dolů a dost se projdete), atd. Když se to stane kousek před koncem úrovně, tak to dost naštve.
Shrnuto, je to zábavná arkáda s velmi zapamatovatelným prostředím, zajímavým mechanismem přebíjení, a vysokou obtížností. Dobře zabaví i dnes, pokud si v pozdějších pasážích trochu (ale ne příliš) vypomůžete cheatem, anebo jste tvrďáci bez kompromisů.
Celkové hodnocení: Dobrá až Výborná (v době vydání) / Dobrá (v současnosti)
Loop Hero
StradyOdnikud nikam chodím, asi si to hodím. Tohle se mi honilo hlavou při prvních cestách ve hře Loop Hero.
Jak už název Loop Hero napovídá, hrdina bude chodit ve smyčkách jako ve filmu Na hromnice o den více. Po jednotlivý smyčkách je potřeba si odnést zkušenosti jak z boje, hracích karet a jejich vzájemnou kompatibilitu, tak i nějakou pěknou kořist do tábora. Tábor se bez kořisti sám od sebe nerozroste.
Po otevření nových klas mě hra chytla, člověk už trochu ví a dál hledá spojení karet, snaží se o co nejvíce kol, posunout se dál, popřípadě mrknout na Bosse atd. Bohužel jsem nějak pozapomněl, že se jedná o roguelite hru. Trochu v těch názvech plavu roguelite, roguelike. Do třetího aktu bylo vše zábavné, od třetí aktu začíná těžké sbírání surovin aby člověk zvětšil tábor a tím sám sebe zesílil do dalších poutí. Chápu proč ve hře to je ale zábavnost šla strmě dolů. Člověk si řekne není kam spěchat, proč se někam tlačit když stačí to hrát 30x a bude to o poznání lehčí.
Loop Hero jsem hrál s českým překladem od Maxima stále funguje i v roce 2024, tímto Maximovi moc děkuji, že jsem si občas mohl pročíst dlouhé popisky u nepřátel a vůbec hrát hru ve svém rodném jazyce. Díky
Verdikt: Loop Hero je sebejistě zajímavý koncept a jak na začátku člověk vůbec neví je asi na celé hře to nejlepší. Pro všechny kteří plánuji hrát Loop Hero, bych doporučil dál už si nic nezjišťovat a jen na instalovat a zapnout, poznání přijde samo 70%
Jak už název Loop Hero napovídá, hrdina bude chodit ve smyčkách jako ve filmu Na hromnice o den více. Po jednotlivý smyčkách je potřeba si odnést zkušenosti jak z boje, hracích karet a jejich vzájemnou kompatibilitu, tak i nějakou pěknou kořist do tábora. Tábor se bez kořisti sám od sebe nerozroste.
Po otevření nových klas mě hra chytla, člověk už trochu ví a dál hledá spojení karet, snaží se o co nejvíce kol, posunout se dál, popřípadě mrknout na Bosse atd. Bohužel jsem nějak pozapomněl, že se jedná o roguelite hru. Trochu v těch názvech plavu roguelite, roguelike. Do třetího aktu bylo vše zábavné, od třetí aktu začíná těžké sbírání surovin aby člověk zvětšil tábor a tím sám sebe zesílil do dalších poutí. Chápu proč ve hře to je ale zábavnost šla strmě dolů. Člověk si řekne není kam spěchat, proč se někam tlačit když stačí to hrát 30x a bude to o poznání lehčí.
Loop Hero jsem hrál s českým překladem od Maxima stále funguje i v roce 2024, tímto Maximovi moc děkuji, že jsem si občas mohl pročíst dlouhé popisky u nepřátel a vůbec hrát hru ve svém rodném jazyce. Díky
Verdikt: Loop Hero je sebejistě zajímavý koncept a jak na začátku člověk vůbec neví je asi na celé hře to nejlepší. Pro všechny kteří plánuji hrát Loop Hero, bych doporučil dál už si nic nezjišťovat a jen na instalovat a zapnout, poznání přijde samo 70%
Pro: Kocempt, Otevírání nový možností, Příběh.
Proti: Grindování ale je to základ hry.
Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)
-
Dragon Age: The…
+37
Dragon Age: The Veilguard
Napsal HolyMeatball, 21 dní
Napříč několika svými posledními komenty opakovaně avizuju, kterak jsem se už naučil… -
Silent Hill 2
+26
Napsal Adieu, 11 dní
Remake Silent Hill 2 je pro mě vyslyšenou modlitbou, protože žádnou hru jsem nikdy nechtěl… -
Grand Theft Auto…
+25
Grand Theft Auto III
Napsal adam.kulhanek, 28 dní
Kdysi dávno jsem měl možnost si zahrát oba první díly ze série Grand Theft Auto a bohužel… -
Memento Mori
+25
Napsal Han22, 29 dní
Tak jsem se nakonec z roku 2008 pustil do adventury, která tu má nejvíce hodnocení a je tudíž… -
Valiant Hearts:…
+25
Valiant Hearts: The Great War
Napsal KingNut123, 11 dní
O druhé světové válce toho bylo napsáno a natočeno tolik, že se postupem času stala… -
Torment: Tides of…
+24
Torment: Tides of Numenera
Napsal Le0nidas, 9 dní
Duchovní nástupce legendárního izometrického RPG Planescape: Torment to už z podstaty věci… -
Fallout
+23
Napsala Syndrom, 11 dní
Až se mě smrad za pár let zeptá tak jakou fotr, dám mu do ruky Fallout. Jako ve strategiích… -
Max Payne
+23
Napsal TenPepa, 26 dní
Max Payne je prostě klasika, co se nezapomíná. Pamatuju si, jak jsem tu hru zapnul poprvý a… -
Sekiro: Shadows…
+23
Sekiro: Shadows Die Twice
Napsal adam.kulhanek, 3 dny
Miluji Dark Souls a jako správný fanoušek této série jsem se těšil na další titul od… -
Alan Wake
+22
Napsal TenPepa, 18 dní
Alan Wake je přesně ta hra, co vás vtáhne a už nepustí. Hned od začátku vás hodí do…
Pro: Rozhovory, minihry, příběh, hratelnost, zajímavé období.
Proti: Nejasné požadavky pro zaplnění encyklopedie a všech možností rozhovorů, závěr hry.