Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Silent Hill

  • PS1 90
V době, kdy valná většina hororuchtivých hráčů netrpělivě vyhlížela vydání Resident Evil 2, z čista jasna růžky vystrčili Konami s prvním Sajlenthilem. A místo toho, aby tak učinili schmouřeni ve stínu Resi, to zaplaťsatan provedli smělým vjezdem do nového teritoria. Místo toho, aby to taky uhráli na neskromnou akci a gore, se Silent Hill hraje mnohem více jako adventura, takže do světa hororu vstoupil literárněji. Více se soustředil na své postavy a herní děj, a apeloval na hráčovu představivost limitováním viditelnosti na malý rozsah světla obklopeného nepropůstnou temnotou, stejně jako střídáním jejich chápání reality.

Nejdůležitější ale bylo to, jak prozíravě prezentovali Harryho jako naprosto obyčejného chlápka. Jeho běžný zjev se hladce přeložil do toho, jak se za něj hraje. Jeho míření stojí za vyliž, a s jeho běžeckou rychlostí to taky na žádnou medaili nevypadalo. K tomu si připočtěte nedostatek munice a je naráz jasné, že tady se člověk nepřátelům spíš vyhýbá.

Navrch toho se ta hra s ohledem na svou atmosféru a náladu taky odmítá jakkoliv uklidňovat. Vedle ambientního soundtracku ta hra má i hromadu mistrovských zvukových efektů, ze kterých by si jistě nadělalo i pár veteránů z Racoon City. Nevysvětlitelné dětské vzlykání v krví zašpiněné školní hale, nebo to hlasité drnčení něčeho pod podlahou, na které zrovna stojím, a ještě k tomu nedohlédnu dál, než po svou nataženou ruku...chlupy stály, chlupy stály.

Vizuálně byl SH ve své době lehce zastaralý, ale s tou šerou mlhou a chytrým osvětlením ten celkový vzhled stejně naprosto s přehledem hrál atmosféře do karet. A ta brilantní hratelnost má co nabídnout dodnes. Takže hybajte, toto je jedna z těch mezer ve vzdělání, kterou opravdu stojí za hřích vyplnit.

Proti: Ovládání

+14

Crash Team Racing

  • PS1 80
Crash Team Racing je jedním z několika málo titulů, které jsem hrál na prvním PlayStationu. Myslím, že jsem si vyzkoušel i nějaký ročník NHL, ale to bylo jen na chvilku a už ani nevím, o jaký se konkrétně jednalo.

Mým nejoblíbenějším závodníkem byl samotný Crash, ale často jsem volil i šíleného doktora Neo Cortexe či obrovitého Tinyho Tigera. Nejvíce času jsem strávil u multiplayeru, kde jsme po sobě s bratrem metali rakety, bomby nebo bleskové koule a využívali i ochranné či zlepšující power-upy, jako je nitro, neviditelnost nebo maska Aku-Aku.

Nepočítám, že se k CTR ještě někdy dostanu, protože žádné PS nevlastním, ale těch hodin, co jsem u něj strávil, určitě nelituji, i když mě hra vždy po určitém čase přestala bavit a musel jsem si dát menší pauzu.

Pro: zábavnost, tratě, závodníci, power-upy, multiplayer

Proti: po určitém čase hra ztrácí šťávu

+14 +15 −1

Persona 2: Innocent Sin

  • PS1 80
Innocent Sin mě zaujala na první pohled tím, že šlo o oficiálně nepřeložený titul a tedy do jisté míry obskurní a na západě neznámé jRPG. Druhá Persona byla také mým prvním setkáním se sérií Shin Megami Tensei a její odnoží Persona (která vzešla ze stále nepřeložené SNESové Shin Megami Tensei If…), a nutno dodat, že jen kladným.

Moderní Japonsko a středoškolské prostředí, pozornost na hlavní postavy a partu kolem Tatsuyiho a překvapivě kontroverzní obsah jsou některé z důvodů, proč Innocent Sin vyzkoušet. Zvláště, když se na střední škole Seven Sisters začínají dít podivné věci, a studenti skrze mobilní telefony vyvolávají Jokera, který jim má splnit veškerá přání. Samozřejmě ne ale zadarmo.

Jak je Persona 4 se všemi „social linky“ a denním režimem pro mě trýznivou zkušeností, tak o to raději mám druhou Personu. Ponurá atmosféra, která svůj specifický nádech těží z nedokonalé estetiky PSX her, tuhá obtížnost a až fyzicky nepříjemný počet náhodných soubojů a také častá dezorientace v labyrintech pod městem a ve škole. To vše ale k sobě zapadá, a opravdu vše působí jako by parta středoškoláků objevila ve svém malém městě nějaké tajemství. A oldschoolová obtížnost a často zastaralé pojetí devadesátkových jRPG tomu jen pomáhá. Není se co divit, že je Persona 2: Innocent Sin daleko méne populární než líbivá čtyřka a pětka. Nicméně ten, kdo přistoupí na pravidla Innocent Sin a od videohry čeká především osobitější přístup, měl by být spokojen.

V kontextu slavné PSX éry jRPG (reprezentované Final Fantasy VII a IX, Chrono Cross, Suikoden II, Vagrant Story nebo Xenogears) jde o velmi nadprůměrný titul stojící za vyzkoušení. Nicméně proti negativům ze strany GameSpotu také nelze nic namítnout:

Extremely frequent random encounters hurt the pacing
Story takes too long to pick up
Bland, outdated visual design
Combat mechanics are dull and repetitive


Ale já jen radím, překonat to snadno jde a právě tyto chyby dělají pro mě z P2 přitažlivější hru, než jsou pozdější Persony.

Pro: atmosféra, estetika, obtížnost, délka, bojový systém, dialogy, příběh, hudba

Proti: obtížnost, repetivnost

+14

Ark of Time: Enter a World of Adventure

  • PS1 55
Proč já si tohle dělám? Proč musím mít potřebu si vždy něco dokazovat hledáním zapadlých adventur a jejich dohráním?!?!? Pak se nemám čemu divit že narazím na takovýto bizár jménem Ark of Time. Není také divu že když jsem pročítal recenze na Moby tak jsem se často setkával s něčím jako " It has some of the worst voice acting I can remember hearing in a game"nebo " This is the worst game that I've totally enjoyed", i tak to ale moje odhodlání nesetřáslo a já se do toho střemhlav pustil.

Hlavním hrdinou je tu sportovní novinář Richard, který je svým editorem pověřený aby zanechal neambiciózního psaní a radši se podíval na záhadu zmizelého profesora. No a vy se tak ve stylu Broken Swordu vydáváte na dobrodružství po různých částech světa, a že to místy dá zabrat. Příběh je podle mě takové typické dobrodružné klišé, kterému ale schází jakýkoliv pocit nebezpečí. Hlavní hrdina si tu totiž během svého vyšetřování v klidu prochází řeší jednu logickou či nelogickou hádanku za druhou a vlastně nic se neděje. Což často vedlo k tomu že jsem se do hry vyloženě nenutil s pocitem toho jak to dopadne a co dalšího se stane. Protože tady vlastně ve výsledku o nic nejde, což je veliká škoda.

Naštěstí to kompenzuje jiná stránka, a tím je ta humorná. Nečekal jsem že se bude jednat o tak vtipnou hru. Tady jsem totiž našel místy opravdu velice vtipné a absurdní dialogy, některé tedy až tak trapně vtipné že nešlo jinak než se pousmát. Také tomu dosti pomáhal i over-the-top dabing, který lidé hejtují, hlavně co se týče hlavní postavy, mě ale bavil. Richardův dabér totiž přehrává a fakt zní a dává vám pocit takového stereotypního lehce vymletého naivního sportovního novináře. Navíc i humornost některých dialogů připisuji hlavně jemu. Takže nevím, mě ten dabing k tomu celému sedl, opravdu bych nedokázal říct že je nějak vysloveně špatný, teda až na úplný závěr hry.

S tou komediálností jdou také ruku v ruce hádanky, které tu jsou místy poměrně obtížné a to kvůli několika bodům. První je že některé hádanky jsou logické v logice absurdní ale ne reálné viz: Ukradnete holčičce kočku, aby jste jí mohli hodit oknem do kostela a ona k tomu oknu přistavila žebřík na který můžete vlézt. Či nabarvíte kraba na bílo aby jste navrátili kapitánovi jeho kraba. No a druhý bod je ten že některé hádanky tu trpí na fakt, že máte prostě dost lokacích otevřených zároveň (ty se skládají samozřejmě ještě z dalších obrazovek). No a jelikož je děj poměrně rozplizlý, tak se vám dost jednoduše může stát že zapomenete kdo vlastně dělá co, nebo jaký je váš konkrétní úkol. Nepomáhá tomu an ifakt že některé postavy musíte opakovaně kontrolovat zda pro vás něco nemají, či zda jste si nezapomněli prohlídnout nějaký předmět a tím pádem vás hra nepustí dál. Například musíte dvakrát za sebou zavřít a otevřít dveře aby se něco zmrazilo, či s někým ještě dodělat dialog aby vám babka nakreslila obraz. Což je v rámci velkých lokací a žádného deníku docela problém. Navíc některé předměty vám nepůjdou třeba zkombinovat a až po hodině zjistíte že je máte zkombinovat opačně... prostě ne použít hadici na pumpičku, ale použít pumpičku na hadičku..uf

Nemluvě o tom že se celá postava ještě navíc strašně pomalu pohybuje po lokacích, je sice fajn že přechod mezi obrazovkami máte okamžitý, ale když chodíte po dané obrazovce tak si přesuny v ní ukrátit nemůžete, což je docela na nic. Hlavnš z důvodu že ty lokace jsou prostě nechutný, nemají žádnou atmosféru a tyhle 3D polygonový prostředí prostě nesnáším. Hřebíček do rakve je že tu navíc ani není ŽÁDNÁ HUDBA!!! Nevím jak vy, ale pro mě je hudba jedna z hlavních devíz adventur, jak máte do háje zvládnout plnění puzzlů a backtracking když tam ani nemáte hudbu která by vás trochu zklidnila tím že si do ní zajamujete? Tady je jen debilní ambient, kterej mě začal postupem pěkně srát. Navíc mě ještě dostalo že hra údajně láká na výborný orchestrální soundtrack! Oka, jestli tím myslí tu skladbu dlouhou 6 sekund co jede furt ve smyčce když si vybíráte na jakou lokaci půjdete, TAK OK! Achjo, říkám kdyby aspoň ta hudba tam byla či udělali lepší pozadí, třeba kreslený, tak to mohla bejt tak super hra.

Já tady říkám jaký je to bizár a ono vám to asi takhle nepřijde, ale to si tu hru musíte zahrát, protože ten humor, hnusný lokace, hnusný postavy, ujetý dabing, neexistující ost, otravný ambiente zvuky, to je prostě mix který vám z toho udělají hru na kterou nezapomenete. Budete se smát, budete se proklínat že jste si to vybrali ale nakonec si myslím že vám to i něco dá. Lituji zahraní? Ne! Užil jsem si to, ten humor a přeafektovaný voice acting mě prostě bavili a díky tomuhle si mě to udrželo celých cca 8 hodin.

Na závěr jen dám ještě takový bonusový poznatky. V závěru hry, je například pecková scéna kdy ženská postava (má pocelou dobu hry ženský hlas) je najednou z ničeho nic posledních pár vět dabovaná chlapem, který tu ženu tak kvalitně imituje jako váš opilý kámoš co nadává na to jakou megeru má doma. Hned poté hlavní hrdina udělá ten nejhorší výkon v dabingu jaký jsem kdy v životě slyšel (Megan Fox v MK má konkurenci), a ještě předtím té ženě řekne. Nevím jestli to byla sebereflexe autorů na upadající kvalitu scénáře během celé hry, ale hádám že ne... přitom ten dabing hlavní postavy byl do té doby dobrej. Jo a finální puzzly zase strašná pakárna.

Pro: Přeafektovaný dabing, ujetý humor, absurdní kombinace, naprosto debilní konec

Proti: Hnusné polygon prostředí, hnusné postavy, chybějící OST, otravný ambiente zvuky, občas nelogicé či potřeba zkombinovat předmět přesně podle hry, místy chaos v tom co máte dělat

+14

Tomb Raider: The Last Revelation

  • PC 90
  • PS1 90
TR 4: The last revelation byl první TR, který se mi dostal pod ruku. Původně jsem ho ani nechtěl, ale člověk byl nakonec rád, že má něco nového a co víc? Ty první úrovně mě docela chytly.
A hele, ono se to dalo hrát i dál a bavilo mě to způsobem takovým, že jsem to nakonec přehrál. Sice to na první pokus docela trvalo a čekal na mě nejeden zákys, ale podařilo se. A bavil jsem se navýsost skvěle.
Čtyřka mi otevřela cestu k dalším dílům, a tak jsem měl možnost proklestit se jednou z nejklasičtějších sérií na PS1 a PC a s Larou poznat kus světa.
I když jsem už dávno přesedlal na PC a vyzkoušel spousty her, pro Tomb Raidera mám stále slabost a když byla série v akci, nelenil jsem a kupoval.

Nevím, zda dokážou starší díly TR upoutat mladé hráče, za pokus to tedy rozhodně stojí. Pokud si nezakládáte na grafice, která je z mého pohledu stále hezká, nicméně už nějakou tu zimu pamatuje, jednoznačně za šanci stojí.

Pro: Nádherný Egypt, příběh a prostředí je ucelenější, délka

Proti: Některé otravné lokace

+13

Ace Combat 3: Electrosphere

  • PS1 75
Jeví se férově, důvěryhodně. Pozvete si ho domů, projdete tři desítky misí a prolétnete kopu reálných i smyšlených stíhaček. Ale celé to byla bouda. Tenhle Ace Combat 3 není tím, za koho se vydává.

Když totiž trojka zamířila za hranice Japonska, poztrácela dobrou třetinu misí, značnou část příběhu i filmečky od animátorů Ghost in the Shell. V zájmu snížení nákladů se musela vmáčknout na jediné CD, a tak se mohutně škrtalo, řezalo a sešívalo. Originál zůstal zapsaný v hiraganě… než se do toho vložili fanoušci z Project Nemo. Slovosled jim místy skřípe, ale překlad víc než stačí na to, abyste z četných dialogů měli původně zamýšlený zážitek.

Příběh se dívá do trochu kyberpunkové budoucnosti. Státy jsou už jen hesla v rejstřících učebnic dějepisu a možnost nahrát vědomí do virtuálního prostoru začíná být realitou, kterou série od té doby pořád ještě dohání. A přijde mi, že uplynulé roky a pokračování některé pointy vybrousily tak, že tnou hlouběji, než musely ve své době. Ale smysl to začne dávat, až když posbíráte dílky roztroušené napříč pěti příběhovými linkami, do kterých se celkem 52 misí větví.

Mezi reálně používané stíhačky se mísí prototypy, letouny s pulzními lasery nebo bojová verze SR-71. Oproti novějším dílům nejsou tak obratné, nezpomalují tak prudce a některé stroje jsou pěkně nestabilní mrchy. Rakety je těžší setřást, pokud dostanou zálusk na vaše výfukové plyny. Electrosphere není žádným simulátorem, jeden letoun pořád unese půlku muničáku, jen se s arkádovostí neobjímá tak vehementně jako Skies Unknown.

Počet misí má i svoje stinné stránky. Sotva mrknete, už se vracíte na základnu. Rozmanitost úkolů a prostředí? Žádný zázrak. Nechybí opravdu zajímavé kousky, ale není moc čas si je užít; za chvíli už hra vypíná hudbu a žene vás dál. Jedna větev dá dohromady jen něco málo přes hodinku ryzího gameplaye.

Electrosphere neodolalo času tak dobře jako Shattered Skies jen kvůli manku jedné konzolové generace. Pořád dává najevo automatové geny série, někdy se nezřízeně vykecává a dogfighty jsou trochu jalové. Ale je to unikátní kousek a v kombinaci s obtížnou dostupností naprosto ideální kandidát na remake – kdyby se z toho svým megalomanstvím úplně nediskvalifikoval.

Pro: větvení příběhu, výběr letounů, soundtrack

Proti: slabší dogfighty, občas přílišná ukecanost, krátké mise

+12

Disney's Hercules Action Game

  • PS1 75
Mít sílu a penis jako Herkules bylo mým snem od té doby, co se v jeho seriálu poprvé objevila divoká seXena. Když pak později táta přinesl PlayStation a s ním i Herkula, jal jsem se vysvětlovat načtené staré řecké báje a pověsti, pročež jsem dostal facáka, že to nikoho nezajímá. Už to zřejmě bude promlčené pro sociálku.

Příběh je velmi jednoduchý; Moiry předpoví Hádovi, že brzy protne pět planet přímku a tehdy vypustí na svět Titány z jejich vězení v Tartaru a stane se vládcem světa. Vše má ale svůj háček a zde má název Herkules. Sledujeme jeho vzestup na tréninku a jeho cestu za Hádem, na které ho potkají různé překážky, od padajících kamenů, kentaurů nebo krvežíznivých vran. Objeví se zde i ikoničtí bossové jako např. Medusa se zvětšenou štítnou žlázou nebo Hydra, které usekáváte hlavy jako džihádista John bezvěrcům, či rozzlobený minotaur. Proletíte se také na Pegasovi.

Hrát Herkula před téměř dvaceti lety a dnes je mimo zadýchanější grafiky a nostalgie stejné. Občas se nešikovně ovládá a mohl by být delší, ale jinak se jedná o kvalitní zábavnou plošinovku s dobrými nápady a level designem, obzvláště pak vynikající jsou Théby, hudba příjemně dokresluje pohádkovou atmosféru a hledání skrytých písmenek a váz Vás motivuje k opakovanému hraní. Doporučuji.

Pro: Bossové, levely, hudba, Théby, nostalgie

Proti: Místy prkenné ovládání, krátké, grafika

+11

Spyro 2: Gateway to Glimmer

  • PS1 100
Spyro je skvěle vyvážený mix oddechové zábavy, ryzí hratelnosti, milého příběhu a nervydrásajících herních výzev. Je to nadčasová 3D skákačka v polo-otevřeném světě.

Fialový dráček Spyro a jeho kámoš, vážka Sparx, možná vypadají jako dětská omalovánka... ale herně pořádně vyspělá! Kdo chce, může si probíhat světy sem a tam, jen tak oddechově, sbírat diamanty a zápolit s legračními nepřáteli. Pestré a různorodé světy plné roztodivných příšerek jsou pokaždé jiné a vždycky originální. Někteří obyvatelé fantastických světů jsou mírumilovní, jiní poněkud zlobivý. Ti hodní poradí nebo za odměnu něco dají, ti zlobiví si zaslouží sfouknout pořádným dračím plamenem.

Kdo však se Spyrem hledá výzvu, ten ji najde. Objevování ukrytých zákoutí jednotlivých levelů a hledání toho posledního diamantu, je nejen zábava, ale občas i pořádná výzva. A to ani nemluvím o některých úkolech a minihrách zahrnujících přesnost a rychlost. Tady se projeví skill těch nejlepších.

Pamatuji si, tehdy ještě jako malý kluk, prozkoumávání všech světů a svoje nadšení z objevení nových tajemství. Otevření nové části hry s sebou vždycky neslo velkou dávku těšení a následného nadšení. Hledání tajných chodeb a ukrytých orbů mě náramně bavilo. Za splnění úkolů vždy následovala odměna, ať už v podobě nové schopnosti, vtipného filmečku s obyvateli daného světa nebo otevření další super části hry.

Je to už nějakou dobu, co jsem Spyra hrál. I po letech jsem se k němu rád znovu vrátil díky emulátoru na PC. A ještě teď, s delším časovým odstupem, na něj vzpomínám v tom nejlepším. Spyro 2 v sobě ukrývá, podle mého soudu, esenci toho nejlepšího, co se dá s podobnou hrou vymyslet. Spyro 2 je králem plejstejšnové zábavy.

Pro: Různorodé světy a objevování, ryzí a zábavná hratelnost, minihry a úkoly, rozsah, filmečky a příběhy.

+11

Apocalypse

  • PS1 75
To bylo kdysi vzrůšo. První hra s hollywoodským hercem v hlavní roli a rovnou se Neversoftu povedlo urvat Bruce Willise. Jeho zapojení ale nakonec bylo relativně dietní, protože původně měl být Willis jen vedlejší nehratelnou postavou (aby byla Apocalypse herním ekvivalentem buddy movies), ale někomu v určitou chvíli došlo, že mít na vedlejší koleji někoho takového by byla blbost a tak se koncept přepracoval. Jenže dabing byl v tu chvíli hotový, Willise už tvůrci k dispozici neměli a proto jeho Trey Kincaid háže v akci jen one-linery a i ve filmečcích, co vše propojují, toho moc nenamluví. Nemluvě o tom, že modelace hlavní hvězdy nakonec také vyšla trochu naprázdno, když je postava celou dobu ve hře titěrná. Ale samotná hratelnost táhla. Byla jednoduchá (jdi a střílej), ale se zajímavým uchopením (každé tlačítko pro jiný směr střelby) a celé to mělo ohromný spád. Nebyla to avizovaná "další velká věc", ale rozhodně šlo o sakra poctivou střílečku, která i dnes nabízí obstojnou porci zábavy.
+11

MediEvil

  • PS1 95
MediEvil je podle mě jednou z nejlepších her pro PS1, hlavně díky atmosféře, kdy došlo k promíchání gotického hororu s humorem. Jednotlivé úrovně nabízejí zajímavé prostředí, které hře dodává určité kouzlo. Za sebe můžu napsat, že nejvíc se mi líbily úrovně The Enchanted Earth a Haunted Ruins. Když vyšel druhý díl, tak mi tam toto kouzlo trochu chybělo. Hratelnost je taktéž skvělá. Bojování s nepřáteli i řešení logických hádanek si zde hráč užije až až. V pozdějších úrovních se obtížnost zvýší a hráč čelí tužším nepřátelům. Zde mám na mysli hlavně prokletou loď, i když tam mě ti nepřátelé nikdy neštvaly jako strašáci v polích a ti jejich zatracení havrani. Taky ti zlodějšíí impové mě občas štvali, tak že jsem si zuřivě vytrhl ruku a umlátil je s ní. Ještě, že ji ti zmetci nekradou :D Hodně vyplatí sbírat kalichy duší, protože tak hráč získá lepší zbraně bez nichž by byla většina úrovní o dost těžší. Navíc nové zbraně znamenají více zábavy. Obtížnost hry však nikdy nepřejde do neúnosných mezí, kdy by se mohla stát frustrující. Taktéž můžu pochválit hudbu, která ke hře dokonale sedí. Trošku horší jsou možná skákací části, naštěstí jich však tolik není.

Pro: Sir Dan, hratelnost, prostředí, "gotický humor"

Proti: Skákací časti

+10

Crash Bash

  • PS1 70
Crash Bash. Tahle hra ve mně vyvolává tisíce úžasných vzpomínek na můj již léta vzdálený „předpubertální“ věk. Tenkrát jsme se u nás pravidelně scházeli s mým bratrancem a pařili tuhle pecku už od sedmi od rána. Crash byl moje srdcovka a už tenkrát jsem měl trojku přehranou snad tisíckrát. O to víc jsem si vážil neméně parádní dvojky, která pro mě měla zvláštní hodnotu, jelikož to byla moje první hra, kterou jsem na PS1 vůbec hrál.

Crash Bash byl ale jiný. Ano, mělo to wumpa fruit, ano, mělo to krystaly a diamanty a ano, mělo to důvěrně známé postavy jako Crash, Coco nebo „enka“ (jak jsme familiárně označovali doktora Cortexe), ale Bashovi něco chybělo. Když nad tím teď ale zpětně přemýšlím, tak možná spíše přebývalo.

Už to nebyla ta chvíli oddychová, chvíli pekelně obtížná hopsačka. Tohle bylo komplexnější. V některých levelech se dalo získat až pět různých ocenění a k tomu všechen ten zmatek, když se na relativně malé ploše objevily čtyři postavy! Dnes už to není nic nového, ale tenkrát to (alespoň pro mě) bylo revoluční. Dodnes si s úsměvem na tváři vzpomínám na své asi nejoblíbenější levely na ledovcové kře, kde jste měli za úkol poshazovat všechny své soupeře do ledového moře. V dalších levelech jste osedlali mini-tančíky, jindy jste se zase snažili zabrat co největší území pomocí hopsání po šachovnicové mapě. Po získání předepsaného počtu ocenění jste se mohli utkat s bossem, který vám již tradičně otevřel přístup do vyšších pater a s tím i ke složitějším levelům, čímž se lehce zakamufloval repetetivní charakter hry. A ne vždy bylo získávání třeba takových krystalů jednoduché. Pamatuju si, jak jsme se ve vyšších patrech snažili získat jeden jediný krystal klidně i několik víkendů po sobě!

Crash je pro mě srdcovka a dodnes nepřekonaná ikona prvního Playstationu (no dobře, Crash a Solid Snake) a na Bashe mám spoustu skvělých vzpomínek. Každopádně ho nemůžu vynést do nebe, protože se jedná o velký odklon od žánru, který je této sérii vlastní. Byla to hra, kterou jsem roztáčel v mechanice kdykoliv přišel někdo na návštěvu, ale sám od sebe jsem si jí nikdy nepustil (ano, šla hrát i v singleplayeru). A je to i pochopitelné, protože hra byla tvořena hlavně jako party-game multiplayer. Každopádně, když se rozhodnu na svém PC pustit ePSXe, hádejte kterýho Crashe si tam dávám? Bash to není a to i přes fakt, že bych ho měl vždycky s kým hrát.

Pro: Originální levely, hra ideální na pro blbnutí s přáteli, můžete hrát i za doktora "en" Bria

Proti: Repetetivnost, už to není klasický Crash

+10

Air Combat

  • PS1 50
Air Combat vychází ze stejnojmenné hry, kterou Namco distribuovalo do arkádových heren o dva roky dřív. Ale hlavně je zrodem série Ace Combat – jen to ještě není moc poznat.

Sedmnáctka misí je jen lehce propojena strohými brífinky a herně dost monotónní. Až na občasné průlety úzkými kaňony, nad kterými hlídá bystrá protiletecká obrana, nenarazíte na víc než lehce maskované útoky na nejvyšší skóre. Jenže mnohdy jsem se nechal tak strhnout energickým rockovým soundtrackem a uspokojujícím pocitem, když se z nepřítele stane pixelovitá ohnivá koule a na obrazovce problikne tučné BINGO!, že mi jednotvárnost mise došla až na výplatní pásce po skončení mise.

Body nasbírané v misích máte na pořizování nových strojů, včetně tehdy dost moderních hraček jako YF-23 nebo Eurofighter Typhoon. Zaplatit si můžete i vlastního wingmana. Máte sice možnost nastavit jim chování, ale žádná esa nečekejte. V lepším případě dostanete trochu užitečnou návnadu, v horším filutu, který zůstane kroužit nad prvním cílem, zatímco vás pronásleduje roj nakrknutých Sršňů.

Grafika a vykreslování odpovídá době, ale mnohdy dělají dost náročné odhadnout vzdálenost k terénu (vzpomínáte, jak jsem zmiňoval ty mise v těsných kaňonech?). Taky jsem jeden dva letouny zaparkoval na mořském dně po tom, co jsem si při manévrech spletl nebe s vodní hladinou. A jako by si chtěl přisadit, radar zase dělá obtížnější odhad polohy nepřátel. Air Combat ještě nemá rozhlížení a když si hra svévolně mění přiblížení radaru... je to jak nahánět komára před tím, než se rozhodnete přejít na biologické zbraně.

Dřevní gameplay, zábavu na stěží jeden večer a jen málo toho, co dnes sérii definuje – Air Combat už toho prostě moc nenabídne. Kromě fajnového soundtracku, který má šťávu i po letech. V něčem se ten Ace Combat přece jen pozná!

Pro: soundtrack, výběr letadel

Proti: jednotvárnost misí, radar, AI wingmanů

+10

Ace Combat 2

  • PS1 80
Jaký rozdíl udělají dva roky! Zatímco Air Combat bylo takové nesmělé tech demo na zbrusu novém hardwaru, tady je znát, jak už si tvůrci byli jistější v kramflecích.

Viditelné je to hned, obrovským pokrokem v grafice. Neplatí to jen pro letouny, zvlášť terén je mnohem detailnější a díky tomu i čitelnější. Soundtrack je pestrý mix elektrických kytar, synťáků a výrazných basových linek, ale pořád je v něm zbývá trocha „topgunovského“ rocku.

Herně dvojka moc neexperimentuje, spíš vylepšuje prvky uvedené prvním dílem. Popis hry nahoře ji docela dobře shrnuje, takže jen pár drobností přidám. Znovuhratelnosti prospívá košatější větvení misí a možnost hrát s alternativním výběrem stíhaček. Velký skok udělala AI. Wingmani už nezmůžou na sestřel jen při správném postavení planet a nepřátelé se umí vytasit s pěknými triky. Když se mi v závěrečných misí piloti zkoušeli přemetem dostat za zadek nebo mě cíleně vodili v zatáčce, aby změnili směr v moment, kdy vypustím střely, vážně jsem zíral.

Tenhle díl taky drží dvě prvenství. Vedle spousty reálných a prototypových letounů poprvé můžete pilotovat i úplně originální kousek, fešnou XFA-27 s tomcatovskými křídly. A pak je tu první „Death Star“ mise, kdy musíte se stíhačkou vletět do úzkého koridoru, abyste mohli zničit jediné zranitelné místo obřího komplexu. Dvě věci, které k Ace Combat dneska neodmyslitelně patří.

Jinak ale dvojce trošičku chybí něco... speciálního. Jen dvě tři mise mají něco, čím by mi uvízly v paměti jako tolik jiných ze série. Příběh je pořád neosobní kapitola z wiki zprostředkovaná jen suchými brífinky, není moc o čem mluvit. Obojí se drasticky změnilo s Ace Combat 3: Electrosphere, ale nebylo to bez ústupků.

Ze všech PS1 dílů je právě Ace Combat 2 tím, který byl největší předlohou pro Ace Combat 04: Shattered Skies a následující díly. A jestli jsem o Air Combat psal, že dneska už nic moc nenabídne, tady to neplatí. Korozi času dvojka obstála velmi dobře a byť oproti novějším dílům trochu strádá na unikátnosti, uprostřed leteckých soubojů na tom stejně moc nesejde.

Pro: dopilovaný gameplay jedničky, AI, znovuhratelnost

Proti: nezajímavý příběh, jednotvárnost většiny misí

+9

Hi-Octane

  • PC 85
  • PS1 85
  • PS3 85
  • PSP 90
Hi octane byla jedna z prvních lepsich závodních her který jsem na pc hral (kdyz nepocitame hry ala Test Drive) a hodne jsem si ji jako decko uzival, prostredi bylo neuveritelne promakany a plasticky - nechci tím nějak shazovat třeba mou vůbec nejoblibenejsi hru The Need for Speed která byla z Jimmyho soudku. Tohle byla scifi rezba, drtivou vetsinu hry jsm hravsl s tim autem co je z toho obrovskyho kola (co je v uvodni animaci). Aut byli myslím na výběr 6. Ale žádný jiný mi nepřirostlo k.srdci.

Po čase když jsem pořídil ps3 jsem hru koupil znovu na store s znovu jsem to zacal hrát jak na psp tak na ps3. Na ps 1 byla grafika o neco horsi nez na pc. Tam hra bezela i v 640x480 (kdo nehral hty na 320x240 (resp 320x200 viz prvni doom :)) asi nepochopi. V dnesni dobe je to neuveritelny ale i kdyz se podivam ted na tu grafiku tak na svoji dobu hra vypadala ostre a nerozmazane.

Ve hre je v kazdym levelu (6?) nejaka ta zkratka, benzinka, stitovka a nabojka kde se projetim získava benzín a kupodivu stity a naboje :)

Dodnes ji mam jako oblibenou...

Pro: Uzasny levely, zajimavy pocin

Proti: Malo map, casem omrzi a nenuti hrat znovu

+8

The Fifth Element

  • PS1 45
Co uděláte, když dáváte dohromady hru podle filmového hitu s Brucem Willisem v hlavní roli? Korbena Dallase dáte jako hratelnou postavu, ale jeho představitele neukážete ani jednou ve filmečcích. WTF? Už to byl zcizovák jak hovado a zbytek hry to nevylepšil. Přestože předloha nabízela dostatek podhoubí pro videohru, její tvůrci šli z nějakého důvodu vlastní cestou, lokacemi málokdy připomněli slavný originál a i když se to takzvaně "dalo hrát", velká radost se nedostavovala. Přitom zrovna svět Pátého elementu je pro hru jako dělaný. Velká spálená šance, která měla jediné - velmi slušný soundtrack, který si šlo (jak to občas u PS1 titulů bývalo) samostatně poslechnout po vložení disku do CD přehrávače.
+8

Harmful Park

  • PS1 90
Harmful Park je pro hráče, kterým se na shmupech líbí jejich (hratelnostní) jednoduchost a spektakulárnost, ale zároveň nemají trpělivost a nervy trénovat každý drobný úhyb, aby se s úspěchem dostali až na konec.

Hra sice vznikla v Japonsku, ale svou přístupností se dost blíží západním titulům jako je Tyrian - nelze ji projít s prstem v nose, ale průměrný hráč ji natrénuje velice rychle a z hraní je tak spíš odpočinková zábava než snaha o pokoření zásadní výzvy.

Výtvarně a graficky Harmful Park představuje naprosté hody - v rámci subžánru cute 'em up nejspíš nic atraktivnějšího a zábavnějšího ani nevzniklo. Nebál bych se hru řadit k vrcholům devadesátkového pixel artu, kam patří třeba také Rayman. Velmi chytlavá je rovněž hudba.

V éře původního PlayStationu jsme 2D hrami trochu pohrdali ve prospěch těch 3D, které pro nás ztělesňovaly tehdejší cutting edge technologie i design a Harmful Park navíc nikdy nevyšel mimo Japonsko. Zpětně se ale řadí k hrám, které se při setkání s PlayStationem (či jeho emulátorem) vyplatí neignorovat.

Pro: výtvarné zpracování, grafika, hudba, přístupná obtížnost, humor

Proti: pro zkušené shmupaře nejspíš příliš jednoduché

+8

Toy Story 2: Action Game

  • PS1 70
Tuto hru jsem hrál jako malý kluk a je to asi jedna z prvních her, co jsem kdy hrál. Nikdy jsem ji ale nedokončil, a tak jsem se k ní po letech vrátil.

Hrál jsem PS1 verzi, takže jsem se vyhnul všem technickým problémům, které má dnes hra na PC. Hru jsem dohrál na 100% a musím říci, že jsem si to užil. Byl to příjemný návrat do minulosti. Hra je celkem jednoduchá. Běháte s Buzzem po jednotlivých úrovních a sbíráte Pizza Planet tokeny a občas se objeví nějaký boss. Jediné s čím jsem občas zápasil bylo ovládání, když je třeba někam vyskákat. Například vyskákat k bossovi v úrovni Alleys and Gullies pro mě bylo výzvou jak tehdy tak i teď.

Co mi na hře přijde opravdu povedené jsou jednotlivé úrovně. Není jich sice moc, ale každá se mi vryla do paměti. A to díky pěkné grafice a hlavně skvělému soundtracku, který byl vytvořen přímo pro hru. Samozřejmě se to nedá srovnávat například s dnešní konkurencí skákaček od Nintenda, je to přeci jen hra z roku 1999. Ale já musím říci, že jsem se u ní i dnes opravdu bavil. I po tolika letech má hra pořád svoje kouzlo.

Pro: úrovně, soundtrack

Proti: ovládání, kamera

+8

Resident Evil Survivor

  • PS1 --
Tak tohle je ona. Hra, která započala mou dlouhou pouť v sérii Resident Evil. Hra, která je moje guilty pleasure. Hra plná nostalgie a Hra mého dětství. Zkrátka moje hra s velkým H.

Z mého srdceryvného příspěvku vám asi došlo, co pro mně hra znamená. I přes to, že má dost chybek a pár opravdu velkých kopanců, tak mně dokázala u ovladače udržet opravdu dlouho a vzbudila u mé osoby zájem o sérii jako celek a tím jsem se dostal k sérii, která patří na první místo mého videoherního světa.

Na začátku Hry se dostáváme do role Arka thompsona, (Jedná se o detektiva, který je přítelem Leona S. Kennedyho a bohužel o něm není moc informací. Kdo ví, třeba se ještě ukáže v některých následujících dílech.) který má odhalit nějakou tu špínu na společnost Umbrella a předat je Leonovi. První co vás překvapí je, že Hra je z první osoby. U mně to tedy bylo naopak, já byl paf z toho, že ostatní díly jsou z osoby třetí. ale jak už jsem psal tahle hra byla má první v celé sérii. Cestu vám kříží spousta zombíků a dalších potvor ze série RE a nutno podotknout, že těch potvor je opravdu hodně. Tam kde díly v hlavní sérii sází na opatrný postup, hlídání stavu munice a zdraví, tak tady nic takového nečekejte. Munice do pistole máte nekonečno a tu využijete asi nejvíce. Brokovnice a granátomet už omezené množství mají, ale nábojů najdete takové množství, že to stejně nemá smysl hlídat. Se zdravím je to podobně. Za celou hru jsem využil asi jen 2 kytky a 1 sprej. Tím tedy opadá ten správný pocit survival horroru a Hra se tak soustředí především na boj.

Hra využívá stejný engine, jako 2 díl. Ovšem je zde velký rozdíl, jelikož 2 díl využívá předrendrované pozadí, tak vypadá graficky o hodně lépe a může si dovolit více detailů. Tady dostanete plně 3D prostředí, takže dochází k občasnému vlnění textur a dalším nedokonalostem. Ovšem tím trpělo daleko více her na PS1 a nutno podotknout, že i dost daleko kvalitnějších. Modely potvor jsou pak převzaty z 2 dílu, ale jelikož je Hra z první osoby, tak je také vidět daleko více nedokonalostí. Zkrátka grafiku bych ohodnotil jako průměrnou. Chtělo by to víc barev a trochu víc vymazlit některé textury.

Ovládání je na gamepadu je relativně ucházející. Vzhledem k tomu, že Hra je primárně určena pro světelnou pistoli, tak s gamepadem po obrazovce honíte zaměřovací kříž. Hra tak ovládáním působí jako on rail střílečka, jen s o něco pomalejší reakcí zaměřovače. Chůze je pak standartní i když na můj vkus moc pomalá, takže budete téměř celou hru utíkat, ale to je u RE vcelku běžná praxe. Při zatáčení postava působí jako tank, takže to chce trochu zvyku. Dál už k ovládání nemám co dodat. Zase takový PS1 horš průměr. Zvuky jsou opět převzaté z RE2, takže tady není co vytknout.

Gammeplay složka Hry postrádá pro RE typickou atmosféru horroru a napětí a soustředí se převážně na akci. Akce není kdo ví jak těžká a nejvíc vám dají zapotit především Lickeři a Tyranti, kteří se hlavně ke konci objevují dost často. I přes to, však nemáte problém s municí a ani se zdravím. Moji nejoblíbenější enamáci pak byli jednotky Umbrelly, kterým se říka Cleaner. (Někomu by mohli připomínat speciální jednotku, které velí Hunk, ale jedná se o regulérní bio organické zbraně) Ti se po zabití vcelku vtipně vypaří v doprovodu náležitého syčení. V tomto díle opadlo i řešení hádanek a rébusů a zbylo tak akorát hledání klíčů. To by nebyl zas až takový problém, kdyby však klíče neodemykali dveře hned vedle. Takto slouží pouze pro natažení herní doby. Ve hře existuje i více cest, které trochu mění styl hraní a samozřejmě prostředí. Je to sice spíš věc která mění hru především kosmeticky než aby kompletně měnila zážitek, ale když vezmeme v potaz délku hry,(cca 1 hodina) tak i tento detail potěší.

Závěrem bych mohl říct asi to, že se jedná o Hru, která má nepřátele jako Resident Evil, Zvuky jako Resident Evil, ale jako Resident Evil se nehraje. I přes to všechno má však hra co nabídnout a rozhodně za zahrání stojí, Ať už pro doplnění universa a nebo i pro jistou dávku vtipnosti. Mně se v tomto ohledu Hra hodnotí velmi špatně, jelikož v mých očích má velmi nostalgický význam a rád si jí občas zahraju i dnes. A vůbec mi nevadí, že se Hra běžně zařazuje mezi nejhorší díly série a už vůbec mi nevadí, že se Hra řadí i mezi nejhorší tituly na PS1, protože pro mně má cenu zlata. I když to zlato není zdaleka ryzí a možná ho je o něco méně, než prodávající tvrdil.

Pro: Moje guilty pleasure

Proti: Moje guilty pleasure

+6

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 90
Jako maly kluk jsem spolecne s rodici sledoval v tv porad maxihra kde bezela prave ukazka z hry crash bandicoot 3 warped tekrat jsem nevedel co je to za hru ale pamatuju si ze jsem sledoval jak lide pres tlacitka telefonu ovladaji crashovi pohyby uz tenkrat jsem si to zamiloval a kdyz jsem casem hral crashe na originalni ps1 jako demo nemohl jsem se odtrhnout

Pro: Hratelnost zavody na motorce

+6 +7 −1

Omega Boost

  • PS1 95
Tohle je moje velká srdcovka. Co jsme se Omega Boost napařili u bratránka na televizi. Kolikrát na prdel od bossů jsme dostali. Kolikrát jsme si přehráli to skvělé intro. Kdo by to byl řekl, že tuhle hru mají na svědomí tvůrci Gran Turisma. Dokonce to jede i na stejném enginu. A to skvěle, protože tato hra je na poměry PS1 krásně plynulá a hodně rychlá. Možná trochu na úkor grafiky pozadí. Ale na to kašle pes.

Ve hře se nedá ukládat. Cíl hry je takový, že musíte být tak dobří, abyste každý s devíti sektorů vystříleli tak rychle, tak přesně a tak důkladně, aby se vám na konci každé mise zpřístupnilo vylepšení zbraní a rychlosti. Jakmile nezískáte po každé misi vylepšení, tak na konci nebudete mít šanci. Obtížnost se totiž vyšponuje do nebývalých rozměrů a obtížnost poslední mise (v potrubí) je jedním slovem peklo.

Opakováním hráč lepší může býti. Takže po každé smrti zase pěkně od začátku celé hry. Na druhou stranu si nepamatuji hru, u které bych měl tak sladký pocit z jejího zdolání. Dodneška si přesně vybavuji tu misi na čas, ve které jsem vybouchl snad tisíckrát. Kterou jsem pak nakonec po tisícím zopakování dal s prstem v zadku. Stačí si jen po všech předchozích misích vylepšit mecha. Hra chce, aby byl hráč perfekcionista.

Nevím, jaký nervy bych na to měl dneska. Tenkrát byli přeci jenom hry drahé. Takže jsme neměli moc co hrát. PlayStation jsme neměli očipovaný. Když už se něco naskytlo, tak jsme to jak se patří propařili. Navíc se Omega Boost prodával za velmi příznivou cenu (asi 900). Možná to někdy zkusím přes emulátor. Docela by mě zajímalo, jak bych to dneska dal.

Mimochodem, hra je naprosto skvěle ozvučená a muzika je lepší v té Japonské verzi intra.

Pro: rychlá a dynamická střílečka, intro, atmosféra, skvělé ozvučení, srdcovka

Proti: možná jen masochistická obtížnost ke konci?

+6