Poslední komentáře

Konečně jsem dokončil příběh severského života jedné z mých nejoblíbenějších fiktivních postav, která provází můj život už více jak deset let, a i přes mé dobré hodnocení, nemohu skrývat své rozčarování.

V prvé řadě musím zmínit, že se jedná o dobrou hru, ve které jsem strávil přes 55 hodin a která mě bavila. Oproti předchůdci se zde tolik zásadních změn v hratelnosti neprojevilo, ale furt bych dokázal obě hry od sebe rozlišit, a to nejlepší z předchůdce zůstalo zachováno, takže tohle mi až tolik nevadí. Co mi už ale vadí, je znatelně zhoršené vyprávění příběhu.

Přišlo se mi že se neustále náhodně chodí sem tam, mezi jednotlivými světy. I když hrdinové měli vždy důvod, proč jdou sem nebo tam, neměl jsem pocit takové té ucelenosti příběhu. Navíc je to tak dlouhé, že si už teď nevzpomínám na nějaké části hry, ale za to si můžu taky sám, protože jsem poměrně dost dělat vedlejší úkoly. A také jsem to hrál na těžké obtížnosti, která mi ten herní čas náramně prodloužila, když jsem skoro neustále umíral. Obtížnost je taková nevyvážená, protože jsem předešlý díl taky dohrál na tuhle obtížnost, a umíral jsem daleko méně.

Jednotlivé světy, tedy lokace, jsou poměrně dobře navržené, ale některé mě znatelně bavili více a některé méně (např. Vanaheim nebo Álfheim). Úkolů je zde všude přehršel, takže se nestávalo, že by jsem se nudil, vždycky bylo co dělat, navíc to bylo často zábavné.

Grafické a technické zpracování si taky můžu vynachválit, hrál jsem to na základní PS4, a zde je to téměř totožné s předchůdcem, avšak mám pocit, že k nějakému vylepšení taky došlo. 

Hudební doprovod nebyl špatný, ale oproti předchůdci byl méně výrazný. Slavná kamera na jeden záběr po většinu času taky kvalitní, ale bohužel, byla občas díky ní poměrně nepřehledná zběsilá akce v cutscénách, protože byla často přilepená až moc blízko postavy a probíhajícím událostem by více slušel širší záběr z dálky.

To je asi vše k mému obecnému názoru. Teď bude následovat kritika, která obsahuje příběhové spoilery:

Nejvíce mi na hře vadí, že není prostě epická. Název napovídá úplně velkolepým událostem, které se ale vůbec nedějí. Hra má určité své velké momenty, které jsou parádní, ale furt nedosahují toho, co z nich mohlo být. Je to všechno takové "připosrané", když to řeknu takhle neslušně. A všiml jsem si, že zde na DH nejsem jediný, koho to zklamalo.

Dále mi přišlo, že hra nemá moc příběhových zvratů, a když už nějaké byli, tak mě většinou moc nenadchnuli. Například mojí oblíbenou postavou se stal bůh války Týr, kterej byl takovým hlasem rozumu, a u kterého jsem se těšil, jak nakonec přemůže svůj pacifismus a povede útok na Ásgárd, jak předpovědělo proroctví... Když se nakonec ukázalo, že to byl jen Ódinův podfuk, tak jsem celkem smekal, že se mu povedlo mě takhle ošálit, ale nedočkal jsem se potom svého vysněného tažení. Ze samotného proroctví jsem taky nebyl nadšený, když se ukázalo, že Ragnarök nebude zkázou světů, ale jen Ásgárdu... Rázem mi přišlo, že toho tedy tolik v sázce není, a už bylo poměrně předvídatelné, jak to nakonec vyuzlí, když člověk zná Kratose.

Co se mi ale líbilo, bylo to, jak je příběh stavěný stylem, že Kratos sice odmítá svůj osud, který mu předpovědělo proroctví, ale přesto dělá všechno, co bylo předpovězeno. Líbila se mi myšlenka, že svůj osud nakonec nedokáže změnit a musí se poprat s tím, co mu bylo uděleno... A potom na konci stejně dokázal změnit svůj osud, protože je prostě dobrej. A mě čekalo další mírné zklamání. I když, zde to je takové diskutabilní, protože jestli jsem správně pochopil závěrečnou scénu, tak jeho osudem bylo změnit svůj osud, takže jsem v podstatě dostal to, co jsem chtěl...akorát trochu jinak, než jsem si představoval.

Co se týče postav, tak ze záporáků se mi nejvíce líbil Ódin, Thór byl taky dobře napsaný, ale hůře využitý v příběhu, jeho bossfighty jsem si ale náramně užíval. Ze spojenců mi přišla nejlépe napsaná Freya, zbytek postav taky dobrý a potěšilo mě, že bratři trpaslíci dostali trochu více prostoru. Co mi už nedělalo takovou radost, bylo herecké obsazení Angrbody a Hildisvíního, protože se v jejich případě jedná o nucenou diverzitu, která v Norské mytologii nemá co dělat. Postavy samotné špatné nebyli, a herci také ne, ale představil bych si i jiné tváře.

Celkově však i přes moji kritiku, jsem si hru užil, a dokážu respektovat tvůrčí vizi studia Santa Monica. Mé očekávání však bylo jinde. Hru snad ani nemá cenu doporučovat, protože je o ní už tak velký zájem, přesto jí doporučuji.

Název „Skies Unknown“ skutečně sedí, jedná se totiž o moji první zkušenost s touto sérií a typem hry. Byli zde velké šance, že mě tento neprobádaný žánr her nebude bavit, opak je naštěstí pravdou.

Herní výzva 2022 – 10. Vzhůru do oblak Hardcore  
Odůvodnění: Celá hra je zaměřená na pilotování stíhaček.

Musím se přiznat, že jako hráč nepolíbený Ace sérií, jsem měl veliký problém, dostat se z počátku do příběhu. Několik prvních misí jsem se nemohl pořádně rozkoukat. Může za to určitě fakt, že se ve hře nevyskytuje přesný odraz naší planety Země, nýbrž její upravená fiktivní verze, s jinačími státy a kontinenty. To bezpochyby považuji za dobrý nápad, nemusí tak do hry zbytečně tahat naše reálné konflikty a mě to na zážitku stejně neubralo.

Než jsem ale spustil hru, musel jsem si vybrat, jaký režim ovládání letadla budu chtít, konkrétně jestli „jednoduchý“ nebo „expertní“. Pro hráče bez zkušeností, je vhodnější to jednoduché ovládání, tak jsem si ho tedy zvolil. Když jsem poprvé letěl, nebylo to špatné, ale nebylo to ono. Moje stíhačka mi sama automaticky s lehkým nakloněním zahýbala doprava nebo doleva, aniž bych musel vynaložit úsilí. Je rozhodně super, že hra nabízí takovou možnost ovládání pro začátečníky, mě to ale nesedělo, a tak jsem se přepnul na ovládání pro zkušenější hráče. Rázem úplně jiný šálek kávy. Konečně jsem mohl dělat vývrtky a další vylomeniny. Na rozdíl od jednoduchého ovládání, to je blíže k reálnému pilotování, na druhou stranu to s sebou přináší poměrně veliký chaos v momentech, kdy se s letounem otáčím sem tam hlava nehlava, a netuším, kde se nachází pevná zem. To platí hlavně na začátku, v pozdějších fázích hry se už hráč vypracuje na kvalitního pilota a tak chaosu dost ubude...minimálně u téhle problematiky.

Ještě předtím, než jsem vzlétnul z runwaye v první misi, jsem dostal úvodní cutscénu, která uvede do jedné příběhové linky, týkajících se vedlejších postav, a potom jsem dostal hlášení od velitelství, kde mi bylo na zdigitalizované mapě bylo ukázáno a řečeno, co se všechno bude dít a co je mím úkolem. Následně jsem si vybral svůj letoun a mise mohla začít. Aby to ale nebylo pouze o létání a plnění úkolů, tak se během mise, vedlejší postavy mezi sebou dorozumívají za pomocí rádiové komunikace. Vaše postava za celou dobu nikdy nepromluví, abyste se do ní mohli více vcítit. Určitě se vyplatí tyto konverzace poslouchat, nejen že posouvají příběh, ale také pomůžou vtáhnout do hry. Já jsem s tím však měl přesto velký problém, protože se toho na scéně děje až přespříliš, že poslouchání komunikace bylo to poslední, na co jsem se dokázal soustředit.

Veškeré mise jsou omezené časem. Když se hráč dostane do checkpointu, tak se čas znovu navýší. Časová tíseň se může zdát problémová, ale já jsem upřímně minimálně dojížděl na vypršení časového limitu, spíše jsem většinou zemřel nebo nesplnil úkol.

S tím souvisí realita, že je hra poměrně těžká i na normální obtížnost. Průměrně jsem tak 3x nebo 4x opakoval misi, než jsem jí konečně dokončil. Mluvím hlavně o pozdějších fázích, kdy jsem hru už v klidu ovládal, během počátečních fází jsem ale misi opakoval klidně i 10x. Ve velkém procentu případů to bylo z důvodu, že jsem netušil, co se po mně vlastně chce, a došlo mi to až během několikátého opakování. Ne že by mi hra zatajila můj úkol, ale při tom všem, co se na obloze dělo, jsem se v tom všem ztrácel. I přesto, jsem frustraci tolik nepociťoval, protože mě hra jednoduše bavila a bral jsem to jako výzvu, o které jsem věděl, že jí jednou pokořím.

I po několika dalších hodinách mě hra nepřestávala bavit. Jádrem ve finále sice je prosté „přileťte sem a všechno rozstřílejte“, ale pokaždé je k tomu přidáno něco navíc. Jednou se na otevřeném nebi musíte vyhýbat neviditelným nepřátelským radarům, jindy se schováváte v mracích, dále nesmíte vystoupat nad stanovenou výšku, nebo Vám zrovna nefunguje identifikační systém, a tak všechna ostatní letadla na nebi musíte teprve identifikovat, jestli se jedná o spojence nebo nepřítele. Takových maličkostí, které upravují hratelnost, bylo celkem dost, byli dobře dávkované a hra mi tak nepřišla stereotypní. Když Vás navíc chytne i samotný příběh, tak je vůbec vyhráno.

Co už je takovou skvrnou na designu misí, je typická neduha, kterou má více her. Když v první části mise vypotřebuji veškerou svoji munici, a následně v druhé části mise jí budu potřebovat mít zase hodně, tak se mi vyplatí zemřít nebo nesplnit úkol, abych měl GAME OVER. Já se potom respawnu u checkpointu, na začátku druhé části mise, a mám zase maximálně plnou munici. Tohle mě občas trochu vyhodilo z intenzivního zážitku ze hry. Některé mise ale tenhle problém řeší nádherným způsobem. V misích, kdy je úkolem napáchat co nejvíce škody na nepřátelskou základnu, je v určité části lokace vztyčena hranice, kterou když se proletí, tak se přistane na domovské základně (mimo hlavní lokaci) a v klidu se doplní munice a opraví se stroj. Časový limit se zastaví, dokud se hráč znovu nevrátí do bitvy.

Další věcí, kterou hra vyniká je arzenál stíhaček a zbraní. Odemknout si lze skutečně dost strojů. Za penízky vydělané během plnění hlavních misí, si hráč odemyká nová letadla a další pomocné perky jako jsou rychlejší a silnější rakety, lepší manévrování letadla, vylepšené zrychlení/zpomalení a další věci. Zde si hráč může celkem vyhrát, a po dokončení hlavního příběhu se můžou měnit i skiny letadel. 

Teď k technickému stavu hru. Grafické zpracování je hodně vydařené, co se týče samotných stíhaček nebo vybraných objektů na povrchu země (například budovy, mosty atd...). Samotný povrch země už tak pohledný není, jedná se většinou o pouhou rozmazanou texturu bez větších detailů, je to ale pochopitelné, když se hráč nachází hlavně na nebi. Je tu také doskakování objektů (většinou jde hlavně o stromy), málokdy jsem to ale nějak razantně zaznamenal. Hra jinak na základní PS4 neběží v 60fps, ale něco kolem 40, což je celkem škoda, ale moc to nevadí. Na bugy jsem nenarazil.

Hudební doprovod je taky povedený, dost pomáhá na intenzitě. Ve hře jsem měl dokonce i "DLC" ze Season Passu, který přidává MP3 přehrávač do hlavního menu hry, pro poslech oficiálního soundtracku. Nelze ho však zapnout během letu. Dá se to ale obejít, za pomocí aplikace Spotify v systému PS4. Jednou jsem si takhle zkusil během volného letu (bez nepřátel a bez úkolů) zapnout "Top Gun Anthem" a bylo to naprosto parádní, hlavně jako fanoušek filmu jsem se to celkem dost prožíval.

Ještě dodám, že se ve hře nachází anglický a japonský dabing. Oba dva jsem zkusil a jsou povedené. Nejspíš bych více doporučil ten japonský, který jsem si hned na začátku hry zapnul, ale jak jsem měl původně problém dostat se pořádně do příběhu, tak mi ta japonština tolik nepomáhala, nedokázal jsem se soustředit na anglické titulky. Obvykle takový problém nemám, zde se ale vyměňují informace až moc rychle, tak jsem nakonec musel přepnout na anglický dabing. Druhý průchod hrou bych už ale bez debat dokončil japonsky.

Zkusil jsem i přítomný Multiplayer, konkrétně Battle Royale mód. Jednou se mi dokonce podařilo i někoho sestřelit, ale oproti ostatním hráčům jsem byl bažant, tak jsem se raději soustředil na příběhovou kampaň, někdy se ale do Mulťáku vrátím.

Na závěr napíšu, že jsem si hru velice užíval, a jsem rád, že jsem si jí zařadil do herní výzvy. Jedná se totiž o hru ze žánru, který mi byl předtím cizí, teď se mohu nazývat jeho fanouškem. Hru mohu jen vřele doporučit a už se těším na nějaké pokračování.

„YOU DIED“ jsem na své obrazovce viděl tolikrát, že to snad ani není normální, ale hru jsem nakonec s odřenýma ušima a pocením krve dokončil.

Herní výzva 2022 – 2. Cesta do středu země  
Odůvodnění: Ve hře se nachází podzemní katakomby a další různé lokace v podzemí.

FromSoftware studio je známé svou vybroušenou hratelností, která je velice náročná, ale férová. Já osobně nejsem velkým RPG hráčem a většinou se setkávám maximálně s akčními adventurami s prvky RPG, jako je třeba jednoduchý crafting systém, vylepšování dovedností nebo nějaké ty statistiky u předmětů. Některé RPG jsem už dohrál (viz. Bloodborne), ale až tady u Dark Souls jsem si připadal, že skutečně hraji RPG. Nikdy jsem nevystřídal tolikrát oděv a zbraně. Hra mě k tomu neustále nutila, abych měl větší šance na přežití a postup dále. U Bloodborne jsem oděv nebo zbraně skoro vůbec neměnil a pouze si neustále vylepšoval ty samé dokola.

Nepřátelé všeho druhu a různých designů, si zde každý vyžadují jinačí přístup k taktice. Všichni fungují na klasické bází správného načasování útoku, obrany a úhybu. Do toho, je taky důležitý dostatečně silný arzenál a statistiky dovedností, které se vylepšují získáváním duší (bodů) z padlých nepřátel. Když se hráč někde zasekne, například u Bosse, může si zvýšit šance na úspěch tím, že se pořádně vylepší.

Zde přichází aktivita typická pro RPG hry, kterou ale z hloubi duše nenávidím. Je to grind. Když jsem se k němu uchýlil, málokdy jsem u něho vydržel, protože mě silně nebaví. Když jsem se k němu nehodlal uchýlit, strávil jsem spousty zbytečného času u Bossů. Tohle mi kolikrát přivodilo akorát tak nechuť ke hraní. Je to takový začarovaný kruh, ale nakonec jsem se dostal k závěrečným titulkům, takže i bez většího grindu, lze hru dohrát. Jednou se mi grind navíc vyplatil i mimo pouhé vylepšení postavy. Objevil jsem totiž novou lokaci, kterou jsem na začátku hry přehlídnul, a byla dost zajímavá.

Přejdu k další typické věci pro RPG a tím je skvěle napsaný příběh. Ten je zde podávaný minimálním způsobem (pár cutscén a dialogy), a je pouze na hráči, jak moc ho bude vnímat. Já se ho snažil vnímat, ale u mě je problém, že když mezi dvěma klíčovými příběhovými momenty uplyne až několik hodin, tak já mezitím stihnu ten dosavadní příběh zapomenout, a potom už moc nechápu, co to vlastně mám udělat a za jakým účelem. Naštěstí se mi v delším průběhu hry, povedlo zase se vrátit do centra dění.

Jednou jsem četl, že si Pan Miyazaki rád domýšlí sám příběhy, když je někde něco nevyjasněné. Proto zde hra tolik netlačí na tu klasickou příběhovost, jako jinačí hry. Osobně bych ocenil trochu větší tlak na klasické vyprávění, ale respektuji tvůrčí vizi. Navíc, tenhle přístup má taky něco do sebe.

Jak jsem napsal výše…příběh je zde podávaný minimálním způsobem, vedený je však neustále, všude na každém kroku, po celou dobu hraní, aniž by byl jasněji vysvětlen. To je to kouzelné na Dark Souls. Je to ten svět, který hráči prozkoumávají, jeho spletitý design a propojenost. Každá lokace, každá architektura, nepřátelé, předměty, to vše napovídá. Příběh není podáván hráči na stříbrném podnose, je mu však neustále ukazován. Samozřejmě, že hlavní zápletka je v podstatě daná a hráče navádí tím správným směrem, ale svět kolem, to už je o něčem jiném, a hráč musí zapojit svoji fantazii, aby si to všechno poskládal.

Bez pořádného hudebního doprovodu, by to ale všechno byl jen poloviční zážitek. Krásný mix fantasy a středověké hudby, který je skvělý i na samostatný poslech. Je taky důležité, aby to všechno hezky vypadalo. Grafika mi přišla velice obstojná, hrál jsem taky koneckonců Remasterovanou verzi. Spíše než grafika, to ale táhne umělecké zpracování, které je velice kvalitní. FromSoftware tohle zvládají na jedničku všude, co se týče her od Miyazakiho.

Na konec ještě zmíním pár věcí, a začnu tím samotným herním světem. Pokaždé, když jsem si myslel, že jsem viděl všechno, tak mě hra překvapila zbrusu novou lokací. Všechny jsou tématicky jiné a rozeznatelné, a je zábava je všechny prozkoumávat. Tady nemám asi co vytknout. Další na řadě, jsou Bossové. Všichni měli originální design a ten pocit, který se dostaví, při jejich porážce, byl hodně fajn. Mám rád výzvy, avšak, někteří Bossové mi přišli přehnaně nároční. Mám takové dva, u kterých jsem strávil až příliš mnoho času, že jsem se nejednou rozmýšlel, jestli se hrou nakonec neskončím, protože mě to přestávalo bavit a spíše nehorázně frustrovat. Vím, že je to můj osobní problém, a proto to neberu na vědomí, co se týče výsledného hodnocení. Do mínusek dolů to ale hodím. A nakonec zmíním ještě ovládání. S ovládáním jsem neměl moc velký problém, ale nelíbilo se mi, když jsem zmáčknul tlačítko pro útok, ten útok mi následně překazil úder od nepřítele, ale moje postava potom dodatečně ještě zaútočila, i když jsem to už nechtěl.

To bude ode mě vše. Jsem rád, že jsem si hru zařadil do herní výzvy a že jsem jí nakonec dohrál (pouze jeden z konců a to „To Link the Fire“), i když jsem měl nutkání od ní odejít. Hra mě (až na ty frustrace) dost bavila a rozhodně bych jí doporučil vyzkoušet i lidem, kteří s podobnými hrami nemají zkušenosti, a lidem, kterým hra nejde, tak u ní zkusit trochu déle vydržet, třeba se to nakonec poddá, jako u mě.

Je to pták? Je to letadlo? Je to Superman? Ne, je to Gravity Queen!

Herní výzva 2022 - 10. Vzhůru do oblak 
Odůvodnění: Díky gravitačním schopnostem může hlavní hrdinka létat.

Hra je svoji velikostí očividně dělaná na přenosnou konzoli, ale mě svým stavem vyhovuje i na domácí konzoli, není moc dlouhá, není taky nejkratší, je prostě tak akorát.

Příběh je celkem dost originální, i když jsem si nejednou vzpomněl na svého oblíbence pana Miyazakiho ze studia Ghibli a jeho filmy. Hrajete za sympatickou mladou naivní slečnu, které magická kočka dodává schopnosti manipulace s gravitací. Vše se odehrává v několika propojených městech, vznášející se ve vzduchu, rotující kolem obřího sloupu. Zde je můj popisek nejspíše vágní, ale upřímně, detaily ohledně těchto věcí jsem nejspíš nepochopil, nebo je zapomněl, možná ani nebyli vysvětlené, to už netuším. 

Hra se skládá z několika epizod (myšleno kapitoly), vedlejších misí a výzev, které lze plnit a získávat tak potřebné suroviny pro vylepšení. Jsou tu závodní výzvy a zabití nepřátel na různé způsoby. Je jich tu dost a snaží se být rozmanité, což se celkem daří, ale všechny jsem je neplnil.

Hlavní epizody pěkně odsýpali, značná část z nich se ani neodehrávala v hlavní otevřené lokaci, furt se cestovalo někam jinam, aby to nezačalo nudit a neustále se něco dělo. Zajisté se toho nejvíce odehrávalo v hlavních lokacích, ale tvůrcům se to povedlo krásně dávkovat, že mě ty lokace nestihli omrzet. Kde najdu vadu, tak některé epizody mi přišli moc natahované (na 12. epizodu nezapomenu) a některé moc uspěchané, hlavně těch pár posledních. 

Vedlejší mise působili jako kdyby byli hlavní mise, měli pár dobrých nápadů a úkoly se tolik neopakovali, stejně tak hlavní mise. Neustále se teda muselo bojovat s nepřáteli, což už bylo stereotypní, ale mě to moc nevadilo.

Více než příběh mě táhla hratelnost, kterou mi chvíli trvalo podchytit, ale jakmile se mi to povedlo, tak se to hrálo jedna báseň. Gravitační schopnosti, zejména létání působilo bombasticky, místy jsem si připadal jako Superman. Obecně jsou mechaniky změn gravitačního působení do libovolného směru využity kreativním způsobem, že jsem si je nemohl nezamilovat. Kazí to bohužel místy chaotická kamera, kdy jsem měl problém se zorientovat, kde je nahoru a dolů. Navigovat se v tomto případě lze podle dlouhých blond vlasů hlavní hrdinky, jejichž fyzika není ovlivněna schopnostmi, a tak vždy vysí dolů správným směrem.

Soubojový systém už tak oslniví není, zakládá si na principu úder a úhyb, kromě toho tu jsou i speciální údery, využívající gravitační schopnosti. Není to moc komplexní, spíše takové primitivnější, ale stejně mě to bavilo, takže si nemohu stěžovat. Napomáhá tomu taky různorodost nepřátel.

Po celém světě jsou navíc rozesety vzácné drahokamy, díky kterým si lze vylepšovat schopnosti jako je rychlost létání, síla úderů, nebo delší trvání gravitačních změn, které se po vyprchání musí znovu dobít. Po nějakém tom vylepšení se ze hry pomalu vytrácí taková ta výzva, a pokud je hráč šikovný, tak hlavní bossové už nepředstavují takový problém a celkem rychle jdou porazit.

Nejsem fanoušek cell shadové grafiky a z počátku mi vadili jednotné barvy oblak, po chvíli jsem si ale zvykl. Komiksové cutscény byli fajn, ale z nějakého důvodu mě moc nebavili dialogy ve hře, hlavně takové ty s nulovou příběhovou hodnotou, sloužící pouze pro vykreslení postav. Hudba mi připomínala takovou klasickou fantasy hudbu typickou pro japonské hry, například Zeldu. Poslouchalo se to pěkně, ale bohužel nic moc zapamatovatelného. Z techického hlediska jsem spokojený, nevšiml jsem si žádných propadů fps.

Je škoda že Sony zařízlo kapesní konzole, podobnou hru bych na něčem přenosném uvítal, originální Vitu jsem bohužel nikdy nevlastnil. Každopádně, hru bych se neváhal doporučit úplně každému, koho zajímají originální hry, klidně i lidem, kteří nemusí japonské hry, protože ta hratelnost je fakt parádní a stojí za to. Už se těším na pokračování.