Poslední komentáře

Další moje oblíbená série která bohužel skončila s érou Playstationu 2. Třetí díl mám jako nejvíc oblíbený takže mu věnuji komentář.

Série Wild Arms začala na PS1 jako konkurenční titul Final Fantasy pod taktovkou Sony která si k tomu přizvala vývojáře Media Vision. Celkem se zadařilo a pokračování na sebe nedala dlouho čekat.
Wild Arms 3 vyšli zpočátku aktivního období konzole PS2 a jak bývalo zvykem vývojáři se snažili jít s dobou a na rozdíl od dvou dílů předtím šlo již o plně 3D hru ( i když stále využívala z větší části pohled shora ). A také byla dělaná v té době velmi populární metodou cell shadingu. Což se ukázalo později jako mylné a zapadlo to. On ten CS tenkrát působil neotřele a originálně a na crt televizích v 60hz měl celkem wow efekt. Dnes se dá říct že nezestárl úplně dobře a působí dost málo detailně a trochu lacině. Ovšem port Wild Arms 3 pro PS4 působí vcelku dobře, nejvíc mu přidává vyšší rozlišení které z toho shading blivajzu dělá koukatelnou věc. Hra má také solidní nasvícení které i dnes odvádí slušnou práci.

Hra tradičně začíná sólo prology čtyř hlavních protagonistů po kterých se jejich osudy spojí. A ano, ve hře jsou jen čtyři postavy které jsou stálou součástí party. Mně to ohromně vyhovuje.
Mladá ambiciózní dívka Virginia, která se pasuje do vůdkyně party a moc jí to nejde. Horkokrevný a samotářský chlapec Jet, vidící za vším peníze a příležitost si vydělat. Starší ženatý muž Clive, který naplňuje odkaz svého učitele na poli historie a vědy. A volnomyšlenkářský indián Gallows, se slabosti pro krásné ženy a svobodný život flákače.
Takzvaná chemie mezi nimi funguje na výbornou a právě tuto čtveřici považuji za nejlepší napříč sérii.

Svět Filgaia chřadne a umírá a skupinka přivandrovalých mimozemšťanů ho chce využít na teraformaci pro jejich rasu. Tedy zničit vše co je a nastolit jejich podmínky. Záchrana světa, jup, zase. Ale příběhových vrkotočů je víc než dost a i takováhle klišé zápletka nakonec může dopadnout všelijak. Já proti tomu nic nemám. Prostě když mám zachránit princeznu nebo svět přijde mi to fajn.

Zasazení spojuje vícero settingů kde je nejvýraznější western a sci-fi, případně steampunk a trochu fantasy a postapo, hehe, japonský dobře uvařený gulášek.
Princip gameplay části funguje na klasických pravidlech jrpg té doby. Města, dungeony, mapa světa, náhodné tahové souboje. Takže se na to podívejme blíž.
Začnu mapou světa která je obrovská a zpočátku na ní vůbec nic není. Hráč všechno musí napřed objevit pomoci scaneru který vysílá vlny v omezeném perimetru a když tam něco je, ukáže se to. Tedy napřed mu o tom většinou někdo musí říct a takzvaně ho navést. Tohle je asi nejvíc nenáviděná mechanika a plno hráčů když tohle zjistí zježí se jim srst na zádeli a už hru nikdy nezapne. Na mapě se lze pohybovat po svých, vlaky a na koni. Na koních se i bojuje. Skupinka cválá nekonečnou obrazovkou na koních, příšery utíkají s nimi a navzájem se tahově řežou. Tohle nikdo nemá, jen WA3 :)
Tím jsme plynule přešli k soubojům. Jsou náhodné na separátní obrazovce a na tahy. Postavy i nepřátelé sice po obrazovce různě pobíhají ale nedá se to nijak ovlivnit a je to jen na efekt aby to nepůsobilo tak staticky.
Města jsou většinou dost malá ale zase jich je hodně, zhruba tak 15. Nabízejí klasické vyžití jako obchody, sběr informací, nějaký loot a hospody, Eh, saloony k přespání.
Dungeonu je celkem kolem 40 a všechny jsou puzzloidního typu kde postavy využívají sadu gadgetů k postupu. Bomby k odpalováni kamenů a zdí, ovladatelný bumerang k zapínání nepřístupných spínačů, poletující loutku co posunuje kvádry nebo zápalnou házecí kartu k aktivaci pochodní nebo pálení pavučin. Každá postava má tři různá udělátka které postupně získává a pozdější dungeony vyžadují využití skoro všech. Někdy je puzzle snadný a někdy tam budete zkoušet vše na vše a drbat si hlavu.
Kromě klasických dungeonů nabízí i dvacítku speciálních, zvaných Millenium puzzle, kde se nebojuje ale řeší hádanka připomínající 3D tetris a udělat je všechny dá celkem zabrat.
Také bych rád zmínil několik mechanik které ve mně rezonují ohledně dnešních Quality of life postupů.
První jsou náhodné souboje. Je jich plno, každých pár kroků. Ale. Jdou přeskočit. Dobré že? Nad hlavou postavy se objeví vykřičník a stačí dostatečně rychle zmačknout knoflik a souboj se zruší. Jenže to není zadarmo. Je na to navázaná mechanika které se říká encounter měrka. Skládá se ze dvou částí. Počet a síla. Počet znázorňuje kolik soubojů lze přeskočit a síla ukazuje kolik to z toho počtu ubere bodů v závislosti na sile nepřátel. Jakmile se měrka vyčerpá souboj už přeskočit nejde. Lze ji doplnit krystaly co se válejí v dungeonech nebo odpočinkem v salónu.
Druhé je neomezené ukládání. Jde to, ale je k tomu potřeba speciální předmět zvaný Gimmel coin, česky Sejvovice ( nojo Vávro, zase si nebyl první :). Za mně dungeony jsou stavěné na nějakou výzvu a plánování postupu a uložení kdykoliv rozbíjí napětí a snahu o co nejlepší výsledek, naopak taktické využití vzácného předmětu v zásadní chvíli přispívá k hloubce celého zážitku.
Třetí je stamina/vitalita. Ta neslouží k akci a činnostem ve světě ale regeneruje HP po souboji. Má hodnotu 100 a vždy se z ní prepočítá část na doplnění ztracených HP. Když dojde je po regeneraci a musí se doplnit buď oranžovými krystaly z dungeonů nebo odpočinkem. Je to zase mechanika co vyžaduje plánování a nějakou snahu aby postavy po souboji byli fit.
Čtvrtá věc je smrt postavy v boji. Jako obvykle jde oživit ale má to za následek snížení základu HP. Což je problém. A ačkoliv mám v invu 50 ressurect jablíček pořád musím dávat pozor aby někdo neryl nosem v zemi.
Takhle se to dělá, QoL ano ale trochu snahy ze strany hráče k tomu a ne vše na zlatém podnose. Boomer out !

Jestě bych něco řekl o motivujícím levelovaní postav. Protože to taky není úplně standard. Často to bývá že level up, no a co.
Čislo levelu je provázané s počtem FP bodů za které postava kouzlí a používá útočné a doplňkové skilly. Třeba ohnivé kouzlo stojí 10 FP bodů. Tudíž na lvl 5 ho postava na začátku souboje nepoužije, musí počkat až se vlivem akcí v boji FP teploměr dobije na těch 10. Ovšem když už ten level 10 má, může kouzlo použit hned v prvním kole. Jistě už každému dochází o čem to je. Kouzla a skilly co mají pro aktivaci třeba 50 nebo 70 FP bodů je těžké na nižších levelech použít i když je postava zná. U delších soubojů se to občas daří. Ale ten pocit že budu moct použít všechny ty megapráskové útoky už v prvním kole když řádně vyleveluji je velmi motivující !
Dalši levelová provázanost se týká Guardianů, jsou to summoni a každá postava může mít tři. Skrz ně získávají kouzla a zejména pasivní ability které se aktivují pomoci výše levelu. Tedy máte lvl 30 a zároveň 30 bodů na aktivaci pasivů. Čím vyšší level tím víc Adidas !

Jelikož svět umírá nejsou v něm žádné vodní plochy ale místo toho jen moře písku. Hráč se časem dostane k písko lodi zvané Sandcraft. Kromě toho že s ní jde samozřejmě brázdit písečné vody, jde upgradovat, vybavovat zbraněmi a různými dalšími vychytávkami. A bojuje. Souboje ze Sandcraftem fungují trochu jinak, kdy čtveřice postav slouží jako posádka co provádí různé úkony. Pohyb, míření, nabíjení a tak podobně. Zajímavý a dost neotřelý přístup k tradičnímu jrpg dopravnímu prostředku.

Zbraň má každá postava jen jednu a to střelnou. Je to divoký západ, tak jak jinak. Dá se upgradovat v pěti kategoriích a při soubojích je třeba ji nabíjet. Upgrady stojí majlant !

Post game část je dost obsáhlá, včetně arény s mnoha výzvami, mega dungeonu Abbys o 100 patrech, řádkou nepovinných bossů a tak podobně.

Wild Arms 3 je klasické tradiční jrpg jak řemen a nic z očekávaných ingrediencí jí nechybí. Plno zajímavých a originálních mechanik, skvělá čtveřice postav a výborný western soundrack. Vřele doporučuji každému retro hernímu badateli. Problém je pouze to že i po letech zůstává celá série Playstation exkluzivní a jediná další možnost je emulace.
Pro mně jedna z těch víc zásadních jrpg her a nedám na ni dopustit.

Verze : PS2 a PS4
Délka cca 50-100 hodin.

Tvůrci Compile Heart jsou jakousi továrnou na výrobu lehce budgetových fan service jrpg. Jejich kvalita je různá ale mně dokázali zaháčkovat většinou díky velmi povedeným herním systémům a neotřelému přístupu k žánru. Také jejich využívání zejména ženských charakterů jako zásadních protagonistek mi vyhovuje. Je to ale takové že když jednomu dojdou všechny ty Final Fantasy, Dragon Questy a tak podobně, a chce se držet žánru tak musí sáhnout hlouběji do tašky a i když tam bývá trochu bordílek tak se odsaď dá, sem tam, vylovit chutný zapomenutý bonbónek. A série Mary Skelter do téhle hluboké filozofické úvahy zcela jistě zapadá :)

Tvůrci se postupem času eteblovali tvorbou naprosto ujetých postav, prašteného humoru typu kdyby mimino umělo mluvit a vytvořili si svůj herní vesmír pro osamocené hráče kterým vyhovuje systém vykukujícich kalhotek, roztomilého přesexualizovaní a tvorby virtuálních avatarek waifu, které jdou celý život nosit v mobilu, a ve chvílích smutku nad vlastní nemožností jimi rozzářit světlo na konci tunelu. Já fakt věřím že plno lidem tímto zlepšili den a mám je za to rád. Ja si na to sice zas až tak nepotrpím ale vůbec mi nevadí koukat na nádherné anime holky a vzásadě jsem spokojený taky.

Vážňejší tvorbu která má hlavu a patu jsem od nich už moc nečekal. Ale prostě si řekli pojďme vzít další skupinku děvčat a tentokrát buďme serióznějši, děsivější a i když tam ten fan servis mít musíme nebuďme už děťinové a vytvořme něco zajímavého. A mohl by to být dungeon. Procházení šílených labyrintů se k tomu hodí. A tak vznikla Mary Skelter. Dungeon rpg kombinované s vizuální novelou o lidech uvězněných pod zemí, v šíleném živoucím labyrintu zvaném Jail a o touze uprchnout na povrch a dostat se z okovů tyranství, otroctví, vstříc světlým zitřkům. Skupinka hrdinek, zvaných Blood Maiden, jako jediná může bojovat proti zástupům příšer a dostat lidstvo z průseru ven.
To byl v kostce první díl. A mělo to úspěch, a asi to moc nečekali. Takže se nabízelo pokračování.



První díl má svůj konec který by sice šel nějak navázat na pokračování ale proč to dělat takhle když můžeme pokračovat alternativní rovinou prvního příběhu a udělat v tom takový guláš že to svět neviděl. Dvojka tedy začíná úplně stejně jako jednička ale hned zkraje se stočí alternativním směrem a vypráví děj založený na story dvou Blood Maidenek Otsuu a Little Mermaid po kterých v prvním díle nebylo vidu ani slechu. V ten samý čas zřejmě rozhodli že bude i díl třetí který naváže na díl první a bude třeba ho zremasterovat a vytvořit jiný konec aby do něj šlo napasovat závěr dvojky. Jakože se oba díly tímto spojí a půjde se do Finale.

Ja si nevybavím sérii her která by na pokračování šla tímto stylem. V konečném součtu a srozumitelně ( moc to nejde ) to je tady takto. Původní první část je passé, ale je dobrá na to pochopit změny které byli učiněny v jejím remasteru a daleko lépe se to pak chápe. Dvojka je vlastně majoritní a nastavuje hlavní zápletku série a naváže na závěr remasterovaného prvního dílu který je součástí balení dvojky. No a do toho pak naváže trojka jako by se nechumelilo. Remaster prvního dílu v kolekci s dvojkou dokonce nejde spustit dokud hráč nedohraje dvojku. Takže: 2, 1R, 3 a alternativně k tomu jako první, původní jedničku. A je to celé macek, v nějakém seriózním hraní klidně i 300-400 hodin komplet. Hodně štěstí :)
Ale pokud má někdo rád propracované příběhy, návaznosti mezi díly, detailní postavy, lore, překvapující twisty a hlavně dungeony bude z toho úplně mimo. Je to dílo megalomana s hloubkou oceánu a detailem mistrovské malby.
Dodnes nechápu kde se to v Compile Heart vzalo.

Ok a teď tedy ten komentář k Mary Skelter Finale.

Pro ty kteří by se nechtěli crcat hraním prvních dvou částí nabízí Finále jejich komplet příběh. Ovšem ne formou nějakého výcucu, kdepak. Jsou tam úplně všechny cut scény a rozhovory, i ty naprosto vedlejší. Celé to zkouknout a přečíst zabere kolem 20-30 hodin, což je na druhou stranu o dost méně než to odehrát :)
K tomu dvě novely které doplňuji lore a hluché místa příběhu, dvě vizuální novely co bylo před a potom s nějakými true endingy, galerie, soundtracky, artworky a tak podobně. Nabité až k prasknutí.




Skupina přeživších se tedy konečně dostává na povrch země s vidinou lepších zitřků. Ale opak je pravdou a je to ještě horší než v podzemí. Země je posetá zkázou a hromadami mrtvol a tomu všemu vévodí gigantická Jail která pomalu požírá vše co ji přijde do cesty. Tady by bylo dobré zmínit co to ta Jail je. Jde o živoucí strukturu která absorbuje vše na co narazí, živého či mrtvého a vytváří tím vlastní ekosystém, svět složený z absorbovaných věci. A uvnitř probíhá život dle jejích pravidel a většinu její struktury tvoří bludiště, dungeony. Bez spoilerovaní to o moc víc přiblížit asi nejde.




Po úvodu který má asi 25 hodin hra začíná :)
Jelikož během předchozích části hra představila desítky postav a velmi detailně, bylo třeba vymyslet jak jim všem dát prostor. Takže se díky přilběhovým vrkotočům rozdělí na tři separátní skupiny které operují nezávisle na sobě a jedna o druhé neví, jen tuší že někde v Jail jsou.
Za každou skupinu se hraje zvlášť a jde mezi nimi kdykoliv přepínat. Hratelnost je na tom založená a průchod jednotlivými patry to vyžaduje. Jedna parta zmáčkne spínač a druhé se otevřou dveře. Tohle trochu vrže jelikož se nikdo nepodivuje že se jim otevřeli z ničeho nic dveře, nebo že najednou mají klíč od zamčených dveří ve společném odkladacím prostoru co jim tam poslala jiná skupina o které vůbec neví, ale beru to prostě jako herní mechaniku bez napojeni na logiku.
Každá skupina má svůj tábor odkud vyráží na výpravy a tábor je také hlavním dějištěm konverzací, vylepšování postav, úkolů a dalších nezbytnosti.

Blood Maiden je celkem patnáct, pět pro každou skupinu a díky příběhu je jejich sestavení pevně dané. K nim vždy patří ještě šestá postava která se o děvčata stará během výprav. Hlavně je zbavuje korupce od krve nepřátel která může po čase způsobit Blood Skelter stav kdy slečně přeskočí a mlátí všechno kolem sebe. Včetně vlastních, sebe i nepřátel. Stav to je pěkný, jelikož je u toho prakticky nahatá, ale velmi, velmi nebezpečný, vedoucí často k nápisu game over.

Souboje jsou tahové z fps pohledu, tak jak u DRPG bývá zvykem a mají nespočet mechanik. Jedna z těch výrazných je třeba ruleta která se spustí na základě nálady Jail. Jail reaguje na přítomnost skupiny v jejich útrobách a třeba cákání krve ji uvádí do různých stavů které jsou propojeny skrz ruletu jako herní mechanika. Nebo třeba zrovna spí a tím spustí ruletu s jinými bonusy a tak podobně. Další věc na kterou je třeba dávat pozor je nasranost Jail že tam hráč dělá bordel a s tím spojený teploměr síly nepřátel. Čím víc hráč bojuje tím jsou nepřátele silnější v závislosti na procentech teploměru. Měrka se dá snižovat právě použitím rulety. Lidově řečeno: děláme bordel ale občas Jail něčím potěšíme aby moc nezuřila.
Každý tématický dungeon má svojeho strážce kterému se říká Nightmare. Ta je nesmrtelná dokud skupina nezničí jádro daného dungeonu. Nightmare se volně pohybuje po dungeonu a pokud na ni skupina narazí začíná honička na život a na smrt. Zmizí mapa, udělá se tma a musíte zdrhat. Je to solidní adrenalin a zničení jádra a následné zabiti Nightmare je vždycky velká úleva.
Existuje celkem sedm tematických prostředí/dungeonů. První tři jsou menší, na začátek a na rozkoukaní. Poslední čtyři jsou megalomanská paráda, každý o čtyřech patrech zhruba 50x50 poliček. Komplet je zmapovat je na hodně dlouho a musím říct že dochází k jistému stereotypu. Ačkoliv patra nabízejí spoustu činnosti navázaných na field dovednosti hrdinek, díky velikosti se to začne dost opakovat a může se stát že to přeroste přes hlavu.

Hra má také zajímavou minihru v které jde v jednotlivých patrech sázet do podlahy krevní destičky které vypadávají z nepřátel jako loot a vyrostou z nich květiny které lze sklidit a získat tím různé předměty a vybavení. Čím víc parta bojuje tím víc kytky rostou. Jakože se fertilizují krví nepřátel. Mimochodem krev je růžová a v místech bojů v reálném čase obarvuje stěny Jail.

Krevni destičky se také používají při aktivovaní nových povolání, upgradovani vybavení a dalším věcem. Je jich několik druhů a na různé věci jsou třeba různe kombinace. Povolání jdou mezi sebou kombinovat a využívat dovednosti z jednoho na druhé v závislosti na počtu odemčených slotů pro skilly.
Dále tu pak máme reputaci u jednotlivých hrdinek která se dá zvyšovat dárečky a vybavováním jejich přibytků. Odměna jsou nové skilly a hlavně jejich osobní příběhy které se zvyšováním reputace postupně odkrývají.
Stovky cut scén z táborů jsou jednou nahoře a jednou dole, tedy záleží jak to kdo bude vnímat. Často to bývají věci co skvěle prohlubují příběh a občas se řeší ukradené bonbóny nebo zapomenuté kalhotky na šňůře. Je tam živo a pořád tam je ten fan service a odkaz Compile Heart, je třeba s tím počítat. Ale věřím že díky jejich počtu si tam většina hráčů to svoje najde. Já tam zažil notnou várku emocí všeho druhu, takže mi to přijde naprosto v pohodě :)

Už to začíná být extrémně dlouhé ten komentář a myslím že to takhle stačí. Dalo by se psát ještě dlouho, jelikož opravdu jde o obří dílo herního průmyslu které vyžaduje od hráče hodně odhodláni do toho skočit. Obvzlášť pokud to nehrál postupně a chce to vzít najednou. Ale odměna je skutečně impozantní. V závislosti na čase který kdo má bude v tom Mary světě vzásadě žít a díky nebývalé hloubce postav, příběhu, mechanik a všeho dalšího zažije něco herně vyjímečného. Pro znalce jrpg to jsou v přirovnání prostě Trials of Cold Steel by Compile Hearts.


Hráno na:
MS1 - PS TV
MS1R - Switch
MS2 - Switch
MSF - PS4
Jediná platforma kde se daji pořídit všechny čtyři hry je PC/Steam.

Doporučení pro typ hráče.
Completionist : všechny čtyři hry (250 - 350 hodin )
Serious : MS1R, MS2,MSF ( 200-250 hodin )
Fast travel: MSF ( 60 - 150 hodin )

Ani tak nechci psát o čem hra je a podobně. Komentářů tu je již dost. Spíš o tom co pro mně Valhalla představuje a jak se to vlastně stalo že jsem ve hře od UBI nechal 300+ hodin a pořád nemám hotovo.

Já tvorbu Ubisoftu zhruba od prvního AC totálně ignoroval. Přišlo mi to vždy hloupé a nezajímavé. Jedinou sérii od nich co jsem vzal na milost byla Might and Magic a i tam to bylo s pytlem plným keců. No a pak vydali AC Origins. Zíral jsem na ten Egypt a říkal si že to snad není možný a běžel to koupit. Nakonec z toho nic moc nebylo, Egypt se okoukal a herně to brzy vyčichlo. Tak 60 hodin a nazdar. Pak vyšlo AC Odyssey, opět neskutečné ztvárnění světa a větší příklon k rpg. Tady to na mně fungovalo už lépe a ačkoliv jsem to do konce taky nedotáhnul, hlavně díky tomu že jsem se zacykloval v plnění debilnich úkolů z nástěnek, pobíhání po kopcích a námořních bitvách, ale časomíra poskočila někam na 150+ hodin a nemůžu říct že bych si to neužil.

Pak vyšla Valhalla a tu jsem již kupoval prakticky bez rozmyslu a těšil se na ní. Já se těšil na hru od UBI, v herním nebi nebo pekle mi to někdo šeredně spočítá, takový rouhání vůči všem mým herním preferencím !!

Lákala mně vikingská tématika a stará Anglie. To hra dělá celkem dobře a je vidět že se vývojáři koukli aspoň do učebnic pro základní školy a přizvali si na to sem tam někoho, kdo o tom něco ví. Sice na to nabaluji typickou AC demenci ale dá se to vydržet.
Svět je omračujíci. Je totálně megalomanský a má detail, smysl i hloubku. Práce několika tisíc vývojářů je prostě vidět. Jasně, jsou hry kde máme třeba krásné velké města které jsou v něčem o něco málo lepší než tady. Ale máme hry kde je takových měst a městeček padesát? No to moc nemáme. A přitom jejich detail a cvrkot je fakt na úrovni a rozhodně nejde o nějaký extrémní copy paste šlendrián.

Výhledy do krajiny. Ty jo. Znám jen jednu hru která je má lepší. Elden Ring. Ne vážně, je to paráda. Anglie je celkem placatá a nic moc nebrání dalekým výhledům. Jsou tak mocně epické až mi to prišlo nepřirozené. A všechno je vidět, ne že se to vykreslí až budu blíž. I po víc jak třech letech od vydání pořád zírám do krajiny a neomrzelo se mi to. Taky to díky své rozloze je jedna z mála her kde jsem měl pocit že jsem v nějaké zemi. Zemi která proporcemi připomíná realitu. Je to skoro jako Daggerfall, který paradoxně měl rozlohu reálné Anglie. Jasně, přehánim, ale her z tak geograficky velkou a reálnou podstatou moc nebude.

Pak tu máme dungeony. Za mně obrovský progres oproti Origins i Odyssey. Je jich spousta a puzzloidního typu. Hodně mně bavili. Těch nápadů co tam je. A dokonce často převzatých z dřevnich herních dob. Zapomenuté starodávné poklady zapikolované za sérii úkolů a puzzlů, truhličky s kravinami ke kterým ale vede zábavná cesta. Žádná mapa a občasné bloudění. Je tam mnoho dungeon úseků kde věřím, že plno lidi sáhne i po návodu. Já ne, radši tam budu dvě hodiny nebo to neudělám vůbec :)

Eivorka. Takhle zkraje hry jsem si říkal že je to taková nordská testosteronka co by mi na loži nejspíš zlomila šuvíkse a pak by v klidu šla za barák skolit kance. Ale postupně jsem si ji dost oblíbil a myslím že se tvůrcům náramně povedlo ztvárnit podstatu vikingské bojově zodpovědné ženy co má na bedrech nějakou reputaci a důležitost. A ani ty mužský kolem ní nepůsobí moc jako nekompetentní pitomci jako tomu je například v druhé části Horizonu. Dokonce ji možná trochu virtuálně miluju, jelikož mám v mobilu pár hambatých artworků. Úchylnost starýho dědka, a dál bych se v tom nevrtal :)

Jinak tohle dobrodružství je v mnoha věcech demence. Ten odkaz hlouposti mechanik co sérii provází tam vystrkuje růžky pořád. Postava leze po všem jak opice, kolikrát aniž bych to tak chtěl, takže stačí jít rovně za nosem protože 97% nerovností které by se museli jinak obejít prostě zparkůruje. Nebo běžiš po cestě a blbka z ničeho nic vyskočí na 30 centimetrů vysoký patnik, a uhnízdí se na něm v posedu chčiju s bohem a sleze až málem urvu páčku na gamepadu. Skoky do kupek sena považuje někdo za trademark, nebo ze když si dám kapuci tak mně nikdo nepozná ( navíc se nasazuje automaticky když vlezu někam kde bych mohl být poznán ). Splynutí v davu celých třech lidi, vyhlídky a podobné AC laskominy. Nakonec jsem si na to zvyknul a v celé té obrovitosti všeho mi třeba to lezení po všem vlastně začlo vyhovovat. Achjo. Potom tu samo máme asi šest stále dokola se opakujících eventů, jako honit papír po střechách, skládat šutry na sebe, zničit zdroj prokletí a tak. O ničem, půlku toho nikdy nebudu dělat. Rovněž se mi moc nelíbí systém vedlejších úkolů formou bodu na mapě kde se něco spustí. Víc bych bral normální úkoly s deníkem a i ty fetch úkoly z nástěnky bych asi uvítal víc.

Všude jsou truhly, stovky, možná tisíce. Většinou schované za nějakým mini puzzlem. Něco pro moji OCD herní podstatu. S tímhle jsem strávil moře času. Vysbírat všechny truhly, i ty malé co jsou vidět jen při nejbližším zoomu mapy. Hrozný, ale muselo to být.
Další věc co mně hodně bavila je vybavení, upgrady a rozvoj postavy skrz obrovskou síť pasivů a aktivních skillů. Ono to totiž silně připomíná Sphere Grid z Final Fantasy X který patří k mým oblíbeným, takže jsem se těšil na každý bodík co tam po level up můžu dát.
Souboják trochu vrže ale nakonec mi taky ze série přijde nejlepší. Je celkem brutální, finishery správně mlaskaji, křupají, mají udernost a vypadají cool. Rozmanitost pohybů s různými zbraněmi taky není špatná. Všechno sice strčí do kapsy dvě kopí se zápalným upgradem a prodlouženým dosahem a není třeba nic dalšího rešit, ale proč si nezablbnout chvíli třeba s Excaliburem.

Taky mi přišlo že tam není žádný celistvý příběh. Tedy těžko říct, za ty tři roky co občasně hraju mi to možná vyšumělo. Je tam Sigurdova ( brácha ) linie která se táhne část hry ale pak se tak divně ukončí a nic dál. Sigurd pak akorát lozí po vesnici a mručí ( jako má proč, já být jím tak mně zabiju ). Jinak každá část Anglie má svoji story line která začne a má svůj konec. Jako některé jsou hodně dlouhé a vydali by za celý příběh v jiné hře ale nějaká spojnice všeho mi trochu uniká. Je to jak takový život Vikinga v Anglii co zažívá věci. Asi jde o etablovaní Vikingů v nové zemi nebo tak něco. Historicky to asi bude nějak plus minus odpovídat. Konec hry je do ztracena a nějaký konec přidali až patchem. Divný to je celý. Ale jako celek to je celkem v pohodě. Většina těch linii je fajn, nemůžu si na to moc stěžovat. Hlavně vysbírat ty truhly, prostě :)

UBI taky musím pochválit za neskutečnou dávku obsahu zdarma, fakt tam toho od vydání přidali spoustu v rámci updatů. Akorát ty event festivaly si klidně mohli odpustit. Jejich minihry byli nuda a ačkoliv za ně byli celkem fajn odměny nakonec je všechny dali ke koupi do obchodu. Takže je mi líto lidi co se tím mořili a teď jen smutně koukají jak si to každý může za pár stříbrných koupit.

Assassin Creed Valhalla se se mnou táhne už pár let, což jistě něco znamená. Minimálně to že mně UBI konečně nachytal na švestkách a po letech vzdoru si mě zařadil do svého stádečka. Taky mám všechny placené DLC které jsem ještě nehrál. Celkem jsem za Valhallu vysolil už skoro čtyři tisíce, ale myslím že ukazatel času který nyní je někde za třemi stovkami hodin a k tomu ty nedohrané DLC tu investici ospravedlňuje.

Už se těším na další open world díl, a možná si nechám vytetovat logo Ubisoftu na záda, stejné jako má moje milovaná Eivorka :)

UBI logo tetování.
https://youtu.be/LAv1Ghl07HE?si=8OqH4rPOSfTnCZq4


A pohled do obrázků mého mobilu.
https://ibb.co/D4gz4Kb

Před pár lety jsem váhal s koupí jelikož si moc nepotrpim na chibi stylizaci a místo nožiček kopýtka. Ale celkem pěkně remasterovaná verze a příslib SaGa hratelnosti nakonec zvítězil. Eh, a taky to že v krabicové verzi byli stojánky postaviček z papíru :)

Hra mně překvapila svoji krásnou stylizací která působí trochu jak malovaná vodovkami. Samozřejmě jde o levnou budget grafiku která byla dělaná pro Nintendo 3DS kde hra původně vyšla, ale má styl a líbivost.

Základ zápletky je o tom že svět ovládá mocná rasa Daemonů a ostatní rasy jsou jimi vzásadě ovládány a vykořisťovány. S tím že člověk je úplně na té nejnižší pozici a většinou nad ním mají dozor Beastmani, hloupá a brutální cháska co slouží Daemonům jako pořádková služba. Člověk je tak nižší formou, někde na úrovni trochu lepšího otroka. A jak to už bývá v řadách utiskovaných začne bujet odboj a tím se celý příběh hry začne pohybovat kupředu.

Příběh je velmi dobře zpracovaný a odvyprávěný a dojde i na pohled několika skupin hrdinů na jednu situaci, než se všichni daji tak v polovině hry dokupy. Je velká škoda že hra nemá vůbec žádný dabing, zajímavým postavám a ději by to velmi prospělo.

Souboják a jeho systém vychází ideově ze SaGa her jen s tím že bitvy samotné nejsou tak hardcore obtížné jak bývá u zmíněné série zvykem. Tedy za souboje nejsou žádné zkušenosti a postavy náhodně získávají životy a SP body navíc. Čím silnější nepřítel, tím větší šance na postup u těchto dvou atributů. Dále tu klasicky jsou zbraně, které používáním mají šanci ziskat nový skill do svojí zbraňové skupiny, v SaGa hantýrce se takovému získání říká Spark. Postavy nejsou omezeny v tom jakou zbraň budou používat ale díky poměrně pomalému postupu jednotlivých zbraní a získání jejich skillů dojde nevyhnutelně na specializace. Magie je omezená trochu víc a ne každá postava může umět všechno. Kouzla se kupují u trenérů jednotlivých magických škol. Další mechanikou jsou pasivní dovednosti které lze kupovat za získané speciální body při soubojích. Umožňují různé vylepšení jako třeba nižší počet SP bodů při použití útočného skillu, větší šanci na zvýšení HP nebo SP po souboji a podobně. A souboje jsou samozřejmě na tahy s možnosti formací které přinášejí různe výhody pro konkrétní povolání. Osvědčený recept zase funguje, SaGa systém tohle umí a vždycky to je motivující zábava.

Svět hry se skládá z klasické jrpg polívky, tedy, města, dungeony a mapa světa. Nepřátele jsou vidět a lze se jim vyhnout, i když díky jejich agresivitě to často není tak úplně snadné. Postupem času se hráč dostane i různým dopravním prostředkům, nejvíce zajímavé jsou asi mechanická křídla s kterými lze překonávat různé terénní překážky a dostat se na jinak nepřístupná místa. Další kratochvílí je i hledání fialových gemů za které lze zakoupit extra silné vybavení a je jich ve hře omezený počet, takže je třeba se rozhodnout za co je nakonec utratit. Různě po světové mapě lze i narazit na solidní počet nepovinných bossů kteří jsou vždy výzva a odmění hráče velkým počtem bodů pro aktivaci speciálních pasivů.

Další velkou a důležitou mechanikou jsou guildy které většinou přežívají ve věžích různe po světové mapě. Věž ve svém dosahu může poskytovat různé výhody do soubojů a členové guild poskytují různé služby. Obchody, výrobu vybavení nebo třeba informace o světě, bestiář a podobně. Ovšem guildy nejsou jen tak a pochází od nich i jedna poměrně nemilá věc kterou nyní rozepíšu.

První polovinu hry to celé tlačí dopředu povedený příběh, postavy, souboje a explorace. Ovšem v půli druhé je potřeba po všech čertech schánět členy guild, jelikož k jejich funkcím je potřeba určitý počet členů. A přesně v té chvíli je příběh strčen do pozadí a ze hry se stává něco na způsob manažerské strategie. Zaplňování guild členy, stavění věží nových a jejich propojování a rozhodování koho kam strčit aby to přineslo co největší užitek. Je to celkem velká změna stylu hry, který se hůř rozdýchává. Ona to je zábava pořád a nějakým způsobem se i ten příběh sune kupředu ale jak píšu, je to trochu šok :)

Je třeba zmínit také hudbu, která je dle mého názoru výborná a skvěle dokresluje tíživou atmosféru světa. Zajímavosti také je že většinou souboje nemají vlastní skladbu a využívají to co hraje při průzkumu, což má kupodivu kladný výsledek.

The Alliance Alive je velmi zajímavé jrpg které stojí za pozornost. Herní doba není nijak prestřelená a vleze se někam mezi 30-60 hodin. S tím tedy ze některé postavy a věci jsou dostupné až pro New game +. Takže pro kompletaci to může jít i ke stovce hodin.

Na závěr pro zájemce přidávám video jak vznikal příběh. Každému vřele doporučuji, podle mně jste ještě nic takového neviděli. Tvůrce Suikodenu bez přetvářky :)

https://youtu.be/xZm4vw4cDmw?si=8IbnX9BEJJmXCI1A

Verze : PS4