Strauss
Pěkná oddychová hra s grafikou, která neomrzí ani po 11 letech od vydání. Pěkné prostředí, vhodné jak pro děti, tak i výzva v každém levelu pro starší hráče. Bossové jsou dobré zpracovaní a hlavně na konci každé kapitoly překvapení v podobě průchodu levelem s písní. Rayman Legends by neměl chybět u nikoho kdo má rád skákačky. Nebo kdo si chce oddechnout velkých her.
Poslední komentáře
Všechny
PC
PS1
PS2
PS3
PS4
PS5
PSP
Vita
Xbox
X360
XOne
XboxX/S
NES
SNES
N64
NGC
Wii
WiiU
Switch
GB
GBC
GBA
DS
3DS
VBoy
SegaMS
SegaMD
Saturn
Dreamcast
SegaGG
At2600
At5200
At7800
At8bit
AtST
Jaguar
Lynx
Odyssey2
Intelli
Coleco
TG16
CDi
3DO
NeoGeo
WSwan
Amiga
ZX81
Spectrum
C64
C16
AmstCPC
AmstPCW
Apple II
TRS80
BBCMicro
PC88
PC98
MSX
MZ800
FMT
SAMC
PMD85
IQ151
Ondra
Maťo
Mainframe
Arcade
Quest
iOS
Android
J2ME
Symbian
NGage
WMobile
WPhone
BBerry
Playdate
Browser
Stadia
Moss
borac555První VR hra co jsem dohrál a musím říct, že je perfektní. Než jsem hru hrál věděl jsem o ní jenom, že je to taková platformovka kde se rozhlížíte po levelu a musíte se s myškou dostát dále. Znělo mi to poměrně jednoduše a nezajímavě. Funguje to, ale parádně. Z hlediska level designu je to skvělé. Kromě myši, kterou ovládáte gamepadem ještě ovládáte takové světlo pomocí pohybu hýbaní s dualshockem, který snímá kamera. V jádru hra není na hrání nějak složitá, ale díky VRku je to úplně jíní zážitek. Hra by totiž nešla nějak jednoduše upravit na klasické hraní bez VR. Když jste v nějaké lokaci a musíte se celý s headsetem pohnout abyste viděli za překážku a dostali se dále. Působí to strašně imerzivně. Puzzly jsou z hlediska obtížnosti tak akorát, člověk se moc nezasekává. Kromě puzzlů jsou tu občas i souboje, které jsou poměrně jednouché, ale jsou zpestřené tím, že můžete znehybnit nepřátelé světlém, které ovadáte pohybem dualshocku a funguje to zajímavě. Hra má velice pěknou grafiku a docela jsem koukal jak to hezky to na PS4 vypadá. Pokud máte VRko tak touhle hrou nešlápnete vedle.
LEGO Harry Potter: Years 1-4
VšivákPrvní Lego hra bez dabingu, kterou jsme hráli. Vlastně je to nejstarší díl ze série, který se dočkal verze pro PS4. Dabing přišel o něco později a je to věc, který nástupcům jedině prospěl. Do tohoto pojetí vyprávění příběhu se dostanou opravdu jen znalci předlohy. Harry Potter byl knižním fenoménem a pop kulturní ikonou. Kdo to nezná, bude prd vědět, co se děje v cut-scénách. Koho by také před čtrnácti lety mohlo napadnout, že by to ještě po takové době mohlo někoho zajímat. Ha, ha Harry Potter. To je ta 20 let stará vykopávka. Už by to chtělo novou verzi.
Rozhodně mohlo, protože se hra dá hrát i na nejnovějších konzolích (Jedu PlayStation, takže mě zpětná kompatibilita Xboxů míjí.), je pro děti a dá se hrát ve dvou. Na první pohled si člověk řekne, že je to infantilní Harry Potter, kterého si může zahrát i s malým dítětem. Že bude hrou procházet jako nůž máslem a pohodově se u toho odreaguje. Bohužel to tak není. Hra se snaží o hádanky. Hádanky, které jsou sice triviální, ale najít aktivní kostičky je často zdlouhavé a někdy až frustrující. Někdy je potřeba být rychlý. Kamera tomu ale moc nepomáhá. Hlavně ta splývající a trochu chaotická při hře ve dvou.
Jako, že Lego Ninjago nebyl zrovna vrchol série, ale některé prvky už měl vyřešené tak, že vracení se ke starším dílům vyžaduje snést určité nepohodlí. Například mi dost chybí mapa Bradavic. Pokud jedete dohrání na 100 procent, je těžké se v tom bordelu snadno orientovat. Odlehčené komediální ladění se může zdát fajn. Mě to ale k vážné předloze vůbec nepasuje. Na rozdíl od mých dětí vlastně ani nejsem moc velký fanoušek Harryho Pottera. Když si ale tuto hru v obchodě nejmladší vybral, zahrál jsem si to s ním. A docela jsem se bavil.
Až na pár kratších ale o to otravnějších zákysů je to celkem přímočará a jednoduchá hra. Pro menší děti ideální. Já jako dospělý vidím přidanou hru ve sbírání trofejí. Tím jsem možná zbytečně zatížen a hru mám stále nainstalovanou. Dávno po dohrání to občas zapínám, abych v Bradavicích vyzobal všechny collectibles. Bez toho je to docela krátké. Je to ale akorát tak dlouhé, aby u toho dětičky udrželi pozornost.
Pokud si chcete zahrát jen jednu Lego hru, sáhnul bych po novějších dílech.
Rozhodně mohlo, protože se hra dá hrát i na nejnovějších konzolích (Jedu PlayStation, takže mě zpětná kompatibilita Xboxů míjí.), je pro děti a dá se hrát ve dvou. Na první pohled si člověk řekne, že je to infantilní Harry Potter, kterého si může zahrát i s malým dítětem. Že bude hrou procházet jako nůž máslem a pohodově se u toho odreaguje. Bohužel to tak není. Hra se snaží o hádanky. Hádanky, které jsou sice triviální, ale najít aktivní kostičky je často zdlouhavé a někdy až frustrující. Někdy je potřeba být rychlý. Kamera tomu ale moc nepomáhá. Hlavně ta splývající a trochu chaotická při hře ve dvou.
Jako, že Lego Ninjago nebyl zrovna vrchol série, ale některé prvky už měl vyřešené tak, že vracení se ke starším dílům vyžaduje snést určité nepohodlí. Například mi dost chybí mapa Bradavic. Pokud jedete dohrání na 100 procent, je těžké se v tom bordelu snadno orientovat. Odlehčené komediální ladění se může zdát fajn. Mě to ale k vážné předloze vůbec nepasuje. Na rozdíl od mých dětí vlastně ani nejsem moc velký fanoušek Harryho Pottera. Když si ale tuto hru v obchodě nejmladší vybral, zahrál jsem si to s ním. A docela jsem se bavil.
Až na pár kratších ale o to otravnějších zákysů je to celkem přímočará a jednoduchá hra. Pro menší děti ideální. Já jako dospělý vidím přidanou hru ve sbírání trofejí. Tím jsem možná zbytečně zatížen a hru mám stále nainstalovanou. Dávno po dohrání to občas zapínám, abych v Bradavicích vyzobal všechny collectibles. Bez toho je to docela krátké. Je to ale akorát tak dlouhé, aby u toho dětičky udrželi pozornost.
Pokud si chcete zahrát jen jednu Lego hru, sáhnul bych po novějších dílech.
Pro: standardní Lego hra pro děti, která je odmění snadným dopaminem, nic vás nemůže zabít
Proti: někdy není jasný postup vpřed, absence mapy Bradavic, kamera při hře ve dvou
Disco Elysium
novotenHra, kterou jsem odkládal roky, přestože jsem tušil, že mě bude bavit. Neotřelá mechanika, příběh s pátrací zápletkou, uštvaný hlavní charakter a spousta cen a chvály, které se na titul sypou ze všech stran. Když jsem viděl první náhledy, byl jsem fascinovaný spoustou textu a nezvyklou "malovanou" grafickou stránkou. První jmenované mě ale odradilo. V době, kdy jsem se na hru chystal, jsem seznal, že se současným počtem dioptrií a tehdy nedostatečnými brýlemi bych se z celého Elysia asi rozšilhal, takže stačilo počkat, zainvestovat do nového cvikru a mohl jsem se do Revacholu vesele vydat.
Často jsem četl, že je hra hodně náročná na pozornost a nedá se hrát souvisle několik hodin v kuse. Dá, ale hodně záleží, jak člověku padají kostky a na koho zrovna ve hře narazí. Právě mechanika "zkoušek", kdy hráč musí natvrdo risknout, zda jeho autorita / odolnost / koordinace / empatie / cokoli obstojí, může být nejlepším pomocníkem i nejhorším nepřítelem. Není nic marnějšího, než se snažit v příběhu posunout, pobíhat odnikud nikam a při klíčovém okamžiku hodit dvě jedničky. A pak jeden v zoufalství pobíhá od hotelu k pobřeží, od kostela na balkón a ne a ne rozlousknout dialog nebo jakkoli nasbírat zkušenostní body. Naopak když se zadaří a nějaký zapeklitý, řádku dní svítící úkol se zčistajasna splní, po chvíli další a body a tím pádem vylepšené vlastnosti (a tím pádem splněné zkoušky atd.) se hrnou, je to čistá závislost, u které jsem bez problémů zůstal pět šest hodin, ani jsem nemrknul.
A hrozně mě baví fakt, že ani nevím, jak a komu ji doporučit. Je totiž originální, svá a neopakovatelná. Nemá v sobě akci, nemá efekty, příběh není šokující, ale příjemně podvratný a překvapuje jen tím, že v mnoha ohledech vykládá karty na stůl velmi brzy a zdánlivě jasná fakta zcela přirozeně převrátí naruby a v nové situaci mě nechá se pěkně potrápit. A to všechno jen v hávu klasické adventury, kde když chci něco zjistit, musím často běžet do jiné lokace, tam se poptat nebo někde zakoupit, jinde vyřídit, jinde poprosit a pak se v opačném směru vracet a doufat, že mě nikdo nevyruší, nepošle jinam a že ten či onen úkol dopadne alespoň přibližně tak, jak bych si přál. Všechno to ale trvá a je potřeba jít Discu hodně (HODNĚ) naproti.
Vždyť leckdy zabere hromadu času už jen to, že si s někým mám popovídat. U klíčových dějových zlomů to samozřejmě chápu, ale když jsem klábosil v (a to je co říct) nejbizarnější dějové lince s partou nafrčených mladíků o tom, že v nedalekém nesloužícím kostele by se měl založit hard dance klub (Hard Core to the Mega!), řešil s nimi jejich minulost a sny a během toho uplynula snad hodina, říkal jsem si, kde končí tvůrčí odvaha a nespoutanost a začíná hráčův trolling. Ale i to k tomu patří a beru to jako součást upřímnosti vymodleného autorského díla.
Dokážu si představit, že jsem zatím někoho nalákal, někoho odradil a někdo pořád netuší, o čem to plácám. A když o Elysiu přemýšlím, jako první se mi vybaví to, proč jsem se na hru tak těšil a co z ní sálá nejvíc. Je to detektivka, je to graficky originální hra, ale zároveň je to snad nejvíc melancholická, náladová, smutná, ironická i s odpuštěním přinasraná věc, co jsem kdy hrál. A je v ní politologie. A sociologie. A historie, která sice patří fiktivním státům a městům, ale dá se aplikovat na Evropu. A je tu hromada filozofie. A je tu stesk po lidech, co tu už nejsou a kteří tu možná ani nikdy nebyli. Je to střela naslepo bez předchozí zkušenosti, tak si zkuste hodit kostkami, jestli se takhle na první pokus trefíte. Nikdy nevíte, jestli se dvě šestky nepřikutálí právě vám.
Často jsem četl, že je hra hodně náročná na pozornost a nedá se hrát souvisle několik hodin v kuse. Dá, ale hodně záleží, jak člověku padají kostky a na koho zrovna ve hře narazí. Právě mechanika "zkoušek", kdy hráč musí natvrdo risknout, zda jeho autorita / odolnost / koordinace / empatie / cokoli obstojí, může být nejlepším pomocníkem i nejhorším nepřítelem. Není nic marnějšího, než se snažit v příběhu posunout, pobíhat odnikud nikam a při klíčovém okamžiku hodit dvě jedničky. A pak jeden v zoufalství pobíhá od hotelu k pobřeží, od kostela na balkón a ne a ne rozlousknout dialog nebo jakkoli nasbírat zkušenostní body. Naopak když se zadaří a nějaký zapeklitý, řádku dní svítící úkol se zčistajasna splní, po chvíli další a body a tím pádem vylepšené vlastnosti (a tím pádem splněné zkoušky atd.) se hrnou, je to čistá závislost, u které jsem bez problémů zůstal pět šest hodin, ani jsem nemrknul.
A hrozně mě baví fakt, že ani nevím, jak a komu ji doporučit. Je totiž originální, svá a neopakovatelná. Nemá v sobě akci, nemá efekty, příběh není šokující, ale příjemně podvratný a překvapuje jen tím, že v mnoha ohledech vykládá karty na stůl velmi brzy a zdánlivě jasná fakta zcela přirozeně převrátí naruby a v nové situaci mě nechá se pěkně potrápit. A to všechno jen v hávu klasické adventury, kde když chci něco zjistit, musím často běžet do jiné lokace, tam se poptat nebo někde zakoupit, jinde vyřídit, jinde poprosit a pak se v opačném směru vracet a doufat, že mě nikdo nevyruší, nepošle jinam a že ten či onen úkol dopadne alespoň přibližně tak, jak bych si přál. Všechno to ale trvá a je potřeba jít Discu hodně (HODNĚ) naproti.
Vždyť leckdy zabere hromadu času už jen to, že si s někým mám popovídat. U klíčových dějových zlomů to samozřejmě chápu, ale když jsem klábosil v (a to je co říct) nejbizarnější dějové lince s partou nafrčených mladíků o tom, že v nedalekém nesloužícím kostele by se měl založit hard dance klub (Hard Core to the Mega!), řešil s nimi jejich minulost a sny a během toho uplynula snad hodina, říkal jsem si, kde končí tvůrčí odvaha a nespoutanost a začíná hráčův trolling. Ale i to k tomu patří a beru to jako součást upřímnosti vymodleného autorského díla.
Dokážu si představit, že jsem zatím někoho nalákal, někoho odradil a někdo pořád netuší, o čem to plácám. A když o Elysiu přemýšlím, jako první se mi vybaví to, proč jsem se na hru tak těšil a co z ní sálá nejvíc. Je to detektivka, je to graficky originální hra, ale zároveň je to snad nejvíc melancholická, náladová, smutná, ironická i s odpuštěním přinasraná věc, co jsem kdy hrál. A je v ní politologie. A sociologie. A historie, která sice patří fiktivním státům a městům, ale dá se aplikovat na Evropu. A je tu hromada filozofie. A je tu stesk po lidech, co tu už nejsou a kteří tu možná ani nikdy nebyli. Je to střela naslepo bez předchozí zkušenosti, tak si zkuste hodit kostkami, jestli se takhle na první pokus trefíte. Nikdy nevíte, jestli se dvě šestky nepřikutálí právě vám.
Pro: Minimalistický soundtrack způsobující husinu, parťák Kim Katsuragi, následky odvážných rozhodnutí, nekonečnost dialogů o ničem
Proti: Nemožnost uhodnout, co bude dál, nekonečnost dialogů o ničem
NieR Replicant ver.1.22474487139...
Touha zahrát si Nier ve mně vzplanula už poměrně dávno, a to vcelku netradičním způsobem: Přes soundtrack. Při náhodném přehrávání na youtube na mě vyskočila skladba Nier: Shadowlord. A zcela mě ucvhátila. Hned jsem si o hře začal zjišťovat více. A ejhle. Na počítač nebyla. V té době jsem nedisponoval konzolí. A když jsem ps3 konečně měl, hra byla v podstatě nesehnatelná.
Nedávno jsem na hru opět narazil, a ke svému uspokojení zjistil, že na ps4 existuje remaster. Vše je v podstatě zachováno jako v originále, jen postava otce byla nahrazena postavou bratra. Tak jsem se do hry pustil. A dle hodnocení je zcela zřejmé, že jsem byl spokojen.
Hráč musí zprvu počítat s tím, že příběh je neobvyklý. Ne každému to sedne, stejně jako japonská extravagantnost co se týče stylu. A prvotní rozjezd ve vesnici není také dvakrát zábavný. Zde jsem si i chvíli říkal, jestli jsem se na hru netěšil až příliš a proto nejsem zklamán. Naštěstí jsem ale vydržel a mohl jsem ocenit originalitu, která se pomalu z herního průmyslu vytrácí.
Samozřejmě platí úvodní premisa toho, že soundtrack je naprosto skvělý. Sám o sobě je uměleckým dílem. Když se ale spojí s úžasným a silným příběhem, jedná se až o idylické spojení. Co dělá Nier: Replicant tak dobrou hrou z hlediska příběhu? Je velmi osobní. Má v sobě zvraty, ty však nejsou nelogické a dělané na sílu. A má emoce. A to silné.
Četl jsem komentáře, že se hráčům nechtělo znovu dohrávat hru po prvním konci, že hra nenabídne nic nového. Větší omyl snad nemůže nastat. Ano, z hlediska soubojí se (skoro) nic nového neobjeví. Co se týče rozvinutí příběhu, troufám si říct, že druhé a další dohrání jsou zcela odlišné. Z vlastní zkušenosti vím, že po rozuzlení určitého twistu mi při druhém hraní nebylo úplně pocitově nejlépe. Zde nechci spoilovat a snad ani naznačovat, protože by se čtenář ochudil o jeden z nejlepších příběhů ve hrách.
Tvůrci se doopravdy nebojí experimentovat. Z ničeho nic máte uprostřed hry novelovou část. A pak další. Zdá se to divné, ale do hry to naprosto přirozeně zapadá. Souboje jsou graficky zajímavé. Obrazová estetika je úchvatná. Atmosféra je uvěřitelná a dýchá na vás na každém koutě. A i z cynika jako já dokázala hra vytlouct spoustu emocí. Ve hře doopravdy zažijete spoustu emotivních chvil. Za mě nejsilnější byla situace poté, co zemřela postava s červenou taškou z poměrně dynamické milenecké dvojice a všem bylo líto, že už je nikdy neuslyší se hádat.
Pokud hledáte hru, která se dá jako celek nazvat originální a baví vás až filozofický přesah, nebojte se sáhnout po této vcelku (v porovnání s Automatou) neznámé hře. Nebudete litovat.
P.S. Doporučuji hrát hru v originálním japonském znění. Ke hře nádherně sedí a jen ještě více umocňuje atmosféru hry.
Nedávno jsem na hru opět narazil, a ke svému uspokojení zjistil, že na ps4 existuje remaster. Vše je v podstatě zachováno jako v originále, jen postava otce byla nahrazena postavou bratra. Tak jsem se do hry pustil. A dle hodnocení je zcela zřejmé, že jsem byl spokojen.
Hráč musí zprvu počítat s tím, že příběh je neobvyklý. Ne každému to sedne, stejně jako japonská extravagantnost co se týče stylu. A prvotní rozjezd ve vesnici není také dvakrát zábavný. Zde jsem si i chvíli říkal, jestli jsem se na hru netěšil až příliš a proto nejsem zklamán. Naštěstí jsem ale vydržel a mohl jsem ocenit originalitu, která se pomalu z herního průmyslu vytrácí.
Samozřejmě platí úvodní premisa toho, že soundtrack je naprosto skvělý. Sám o sobě je uměleckým dílem. Když se ale spojí s úžasným a silným příběhem, jedná se až o idylické spojení. Co dělá Nier: Replicant tak dobrou hrou z hlediska příběhu? Je velmi osobní. Má v sobě zvraty, ty však nejsou nelogické a dělané na sílu. A má emoce. A to silné.
Četl jsem komentáře, že se hráčům nechtělo znovu dohrávat hru po prvním konci, že hra nenabídne nic nového. Větší omyl snad nemůže nastat. Ano, z hlediska soubojí se (skoro) nic nového neobjeví. Co se týče rozvinutí příběhu, troufám si říct, že druhé a další dohrání jsou zcela odlišné. Z vlastní zkušenosti vím, že po rozuzlení určitého twistu mi při druhém hraní nebylo úplně pocitově nejlépe. Zde nechci spoilovat a snad ani naznačovat, protože by se čtenář ochudil o jeden z nejlepších příběhů ve hrách.
Tvůrci se doopravdy nebojí experimentovat. Z ničeho nic máte uprostřed hry novelovou část. A pak další. Zdá se to divné, ale do hry to naprosto přirozeně zapadá. Souboje jsou graficky zajímavé. Obrazová estetika je úchvatná. Atmosféra je uvěřitelná a dýchá na vás na každém koutě. A i z cynika jako já dokázala hra vytlouct spoustu emocí. Ve hře doopravdy zažijete spoustu emotivních chvil. Za mě nejsilnější byla situace poté, co zemřela postava s červenou taškou z poměrně dynamické milenecké dvojice a všem bylo líto, že už je nikdy neuslyší se hádat.
Pokud hledáte hru, která se dá jako celek nazvat originální a baví vás až filozofický přesah, nebojte se sáhnout po této vcelku (v porovnání s Automatou) neznámé hře. Nebudete litovat.
P.S. Doporučuji hrát hru v originálním japonském znění. Ke hře nádherně sedí a jen ještě více umocňuje atmosféru hry.
Pro: Originalita, příběh, filozofický přesah, hudba, obrazotvornost
Proti: Občas dlouhé loadingy, vlažnější rozjezd, vedlejší úkoly toho vesměs příliš nenabízejí
Oddworld: Stranger's Wrath
Zoltan
Kdysi dávno jsem jednu hru ze světa Oddworld chvíli hrál, a to Oddworld: Abe's Oddysee. Ale nějak mi to tehdy nesedlo, a tak jsem sérii ze svých herních plánů vynechal. Oddworld: Stranger's Wrath mi sedl naopak docela dobře, bláznivá akce ze zvláštního světa by si možná i zasloužila více pozornosti, než ve své době dostala.
První část hry, kdy jsme bounty hunterem a lovíme zločince je daleko lepší než akčně pojatá druhá část hry. Je zde několik dobrých nápadů a většina boss fightů je zábavná, i když... tady má hra své mouchy. Některé souboje s bossy jsou totiž lehce frustrující, protože než se hráč rozkouká, je rozsekaný na maděru. Za to může obklíčení od jeho pohůnků nebo zkrátka to, že se nestihneme schovat či rozkoukat se. Ono to platí i u obyčejných nepřátel, nechat se obklíčit, to je v této hře cesta do pekel. Jinak je první část opravdu zábava, taková pěkná procházka po švihnutém světě.
Druhá část hry je pak už jen akční hra. Už nikoho nelovíme, jen bojujeme s často velkým množstvím nepřátel, kteří vás dají na pár ran. Vzhledem k tomu, že ve hře není žádné krytí, musel jsem někdy užívat "vyprovokuj a zdrhej zpátky za skálu/za roh/za cokoliv, kde na vás počkám s nabitou kuší" taktiku, která nepřátele rozdělí. Bojový systém je ale zábava. Přepínání prvního a třetího pohledu má svůj smysl, ve třetím mlátíme nepřátele pěstmi, v prvním pak používáme kuši, do které sbíráme roztodivná stvoření, každé s jiným účinkem. Super je, že jsem ve hře využíval všechny potvůrky, i když samozřejmě některé více, některé méně. Všechny však mají něco do sebe.
Ke konci už se mi hra trošku táhla, jedna část mě i docela štvala (ta, kde máme tři minuty na to, abychom utekli před zničením oblasti). Škoda také je, že dvojice ochránců hlavního bosse (prostě předbossové:)) mi nadělali daleko větší potíže, než lehoučký hlavní boss Sekto.
Chvílemi je trošku potíž s ovládáním, kamera si někdy dělá co chce. Platformingu je tu sice málo, ale když, tak se musí právě kvůli ovládání a kameře opatrně, komu se chce lézt zpátky...on teda naštěstí hrdina přežije pád i z velké výšky, ale i tak. Soubojová část se ale ovládala na gamepadu úplně v pohodě.
Celkově je to velmi zdařilý počin, který v HD verzi dobře vypadá a velmi solidně se hraje. Jo a humor? Toho je tady hromadu a záleží na vkusu hráče. Párkrát jsem se zasmál, někdy zakroutil hlavou. Je zkrátka svůj.
První část hry, kdy jsme bounty hunterem a lovíme zločince je daleko lepší než akčně pojatá druhá část hry. Je zde několik dobrých nápadů a většina boss fightů je zábavná, i když... tady má hra své mouchy. Některé souboje s bossy jsou totiž lehce frustrující, protože než se hráč rozkouká, je rozsekaný na maděru. Za to může obklíčení od jeho pohůnků nebo zkrátka to, že se nestihneme schovat či rozkoukat se. Ono to platí i u obyčejných nepřátel, nechat se obklíčit, to je v této hře cesta do pekel. Jinak je první část opravdu zábava, taková pěkná procházka po švihnutém světě.
Druhá část hry je pak už jen akční hra. Už nikoho nelovíme, jen bojujeme s často velkým množstvím nepřátel, kteří vás dají na pár ran. Vzhledem k tomu, že ve hře není žádné krytí, musel jsem někdy užívat "vyprovokuj a zdrhej zpátky za skálu/za roh/za cokoliv, kde na vás počkám s nabitou kuší" taktiku, která nepřátele rozdělí. Bojový systém je ale zábava. Přepínání prvního a třetího pohledu má svůj smysl, ve třetím mlátíme nepřátele pěstmi, v prvním pak používáme kuši, do které sbíráme roztodivná stvoření, každé s jiným účinkem. Super je, že jsem ve hře využíval všechny potvůrky, i když samozřejmě některé více, některé méně. Všechny však mají něco do sebe.
Ke konci už se mi hra trošku táhla, jedna část mě i docela štvala (ta, kde máme tři minuty na to, abychom utekli před zničením oblasti). Škoda také je, že dvojice ochránců hlavního bosse (prostě předbossové:)) mi nadělali daleko větší potíže, než lehoučký hlavní boss Sekto.
Chvílemi je trošku potíž s ovládáním, kamera si někdy dělá co chce. Platformingu je tu sice málo, ale když, tak se musí právě kvůli ovládání a kameře opatrně, komu se chce lézt zpátky...on teda naštěstí hrdina přežije pád i z velké výšky, ale i tak. Soubojová část se ale ovládala na gamepadu úplně v pohodě.
Celkově je to velmi zdařilý počin, který v HD verzi dobře vypadá a velmi solidně se hraje. Jo a humor? Toho je tady hromadu a záleží na vkusu hráče. Párkrát jsem se zasmál, někdy zakroutil hlavou. Je zkrátka svůj.
Diablo II: Resurrected
WalomeDohrát poprvé Diablo 2 v šestatřiceti je poměrně unikátní zážitek. Ke hře jsem měl vždycky specifický vztah - všichni kolem mě ji hráli, mně se líbila krabice, líbily se mi jiné hry od Blizzardu, ale tohle zběsilé klikání mě nikdy dlouho nebavilo. Zároveň jsem ale nebyl natolik vnímavý, abych se naplno ponořil do systému hry se všemi těmi buildy, unikátními předměty a dalšími aspekty, které ostatní hráči Diabla tolik milují.
Nicméně hra mě vždy lákala. Velkou radost mi udělal táta, když mi koupil datadisk k Diablu 2 (abychom následně zjistili, že potřebujeme i původní hru) a já tak mohl hrát za Druida. A za Druida jsem hrál i letos.
Resurrected je graficky krásný. Vypadá to úplně stejně jako si pamatuji, jen o hodně lépe. Nenásilně, nenápadně. Atmosféra prvního aktu je famózní (a bohužel ji už nic nepřekoná) a hráče vtáhne jako nic. Jakmile jsem se asi podvacáte za pár minut vracel do města kvůli prodeji lootu, vykašlal jsem se na sbírání každé prkotiny a hra ihned byla plynulejší. Pobavil jsem sám sebe, když jsem si u jedné NPC nechal vynulovat skilly s tím, že tato možnost tady bude napořád, jen bude dražší a dražší. Spletl jsem se. Tohle je přeci jen hra z přelomu milénia, kde se s hráči nikdo nepáral.
Oceňuji pestrost monster. Čekal jsem, že v dalších aktech budou jen přeskinované příšerky z prvního, ale vůbec. Každý akt a i leckteré místo má specifický shluk příšerek, dokonce i dungeon je každý jiný. Máte tu jeskyně, žaláře, sklepení, červí doupata... a žádný dungeon není neúprosně rozlehlý. Nicméně v některých se člověk často zasekává o stěny a nepříliš dobře viditelné zárubně dveří.
Akt 3 je vyloženě vopruz - neustále musíte sledovat cestičku mezi potoky a obíhat ostrůvky. To je nuda. Celkově to běhání tam a zpátky je místy pruda (i když trvá jen pár vteřin). Pochválit musím akt čtvrtý - od pekla jsem čekal monotónnost, ale nakonec se jednalo o velice nápaditou část hry.
Překvapilo mě, že Diablo umírá mnohem méně efektně než jiní (i menší) bossové. Taková Blood Raven udělá víc parády. Datadiskový akt se povedlo, tam už jsou scenérie rozlehlejší a nebavilo mě ničit katapulty a hradby, ale atmosféra a prostředí finále této hry mě velmi příjemně překvapilo.
Samozřejmě co se příběhu týče, to je jedno klišé vedle druhého a působí spíše jako nutná vyplň něčeho, čemu fanoušci říkají lore - pro mě je to jen prázdná sláma. Taky mě pobavily všelijaké ty kašny a studny ve stovky let opuštěných dungeonech - jak z nich náš hrdina s nadšením pije. A úsměvy ve mně taky probouzely názvy lektvarů. Když už jsem myslel, že "health potion" je konečné stádium, přišly ještě další dvě. Čekal jsem, jestli přibudou další, které se budou jmenovat "super duper ultra mega health potion", ale nestalo se.
No každopádně - po 25 letech jsem dohrál Diablo 2. Stačilo jen počkat na tu správnou platformu (PS4). Diablo se totiž hraje mnohem lépe s gamepadem než s myší (to jsem si ověřil už u Diabla 3), i když je pravda, že některé fíčury jsem objevil až při druhém hraní (například to, že jde léčit mercenary).
Nicméně hra mě vždy lákala. Velkou radost mi udělal táta, když mi koupil datadisk k Diablu 2 (abychom následně zjistili, že potřebujeme i původní hru) a já tak mohl hrát za Druida. A za Druida jsem hrál i letos.
Resurrected je graficky krásný. Vypadá to úplně stejně jako si pamatuji, jen o hodně lépe. Nenásilně, nenápadně. Atmosféra prvního aktu je famózní (a bohužel ji už nic nepřekoná) a hráče vtáhne jako nic. Jakmile jsem se asi podvacáte za pár minut vracel do města kvůli prodeji lootu, vykašlal jsem se na sbírání každé prkotiny a hra ihned byla plynulejší. Pobavil jsem sám sebe, když jsem si u jedné NPC nechal vynulovat skilly s tím, že tato možnost tady bude napořád, jen bude dražší a dražší. Spletl jsem se. Tohle je přeci jen hra z přelomu milénia, kde se s hráči nikdo nepáral.
Oceňuji pestrost monster. Čekal jsem, že v dalších aktech budou jen přeskinované příšerky z prvního, ale vůbec. Každý akt a i leckteré místo má specifický shluk příšerek, dokonce i dungeon je každý jiný. Máte tu jeskyně, žaláře, sklepení, červí doupata... a žádný dungeon není neúprosně rozlehlý. Nicméně v některých se člověk často zasekává o stěny a nepříliš dobře viditelné zárubně dveří.
Akt 3 je vyloženě vopruz - neustále musíte sledovat cestičku mezi potoky a obíhat ostrůvky. To je nuda. Celkově to běhání tam a zpátky je místy pruda (i když trvá jen pár vteřin). Pochválit musím akt čtvrtý - od pekla jsem čekal monotónnost, ale nakonec se jednalo o velice nápaditou část hry.
Překvapilo mě, že Diablo umírá mnohem méně efektně než jiní (i menší) bossové. Taková Blood Raven udělá víc parády. Datadiskový akt se povedlo, tam už jsou scenérie rozlehlejší a nebavilo mě ničit katapulty a hradby, ale atmosféra a prostředí finále této hry mě velmi příjemně překvapilo.
Samozřejmě co se příběhu týče, to je jedno klišé vedle druhého a působí spíše jako nutná vyplň něčeho, čemu fanoušci říkají lore - pro mě je to jen prázdná sláma. Taky mě pobavily všelijaké ty kašny a studny ve stovky let opuštěných dungeonech - jak z nich náš hrdina s nadšením pije. A úsměvy ve mně taky probouzely názvy lektvarů. Když už jsem myslel, že "health potion" je konečné stádium, přišly ještě další dvě. Čekal jsem, jestli přibudou další, které se budou jmenovat "super duper ultra mega health potion", ale nestalo se.
No každopádně - po 25 letech jsem dohrál Diablo 2. Stačilo jen počkat na tu správnou platformu (PS4). Diablo se totiž hraje mnohem lépe s gamepadem než s myší (to jsem si ověřil už u Diabla 3), i když je pravda, že některé fíčury jsem objevil až při druhém hraní (například to, že jde léčit mercenary).
Pro: co se žánru týče, tak velice pěkný zástupce s nápaditými monstry a perfektní zvukovou složkou
Proti: občas (v dungeonech často) grafické glitche, pokud se do hry úplně neponoříte, tak většina předmětů je k ničemu (drahokamy, peníze, runy)
Assassin's Creed Unity
S4TWHerní výzva 2024 - V záři reflektorů
Tak a je to tu, cítím se přeassassínovanej. Není tomu totiž dlouho, kdy jsem dojel předešlý díl na platinu a proto se teď cítím, že potřebuji aspoň půl roku pauzu od dalšího dílu. Je dost možné, že to má z části vliv na můj celkový pocit z Unity, ale i tak mi hra přinesla příjemný zážitek.
Začnu teda pozitivně. Hra má nádherně prostředí Paříže z konce 18. století. Tohle je nejhezčí město, co se tvůrcům AC dosud povedlo. Ano, pořád se sice pohybujeme v kulisách a město je živé jen na oko, ale kulisy jsou to vskutku parádní. Ani si nevybavuji, jestli a kdy jsem v nějaké akční hře viděl tolik lidu, řekl bych, že asi ne. Hráč by se vlastně mohl kulturně obohacovat jen tím, že by se procházel po městě a obdivoval krásy Paříže. Super také je, že se konečně povedlo dost oživit interiéry a člověk může prozkoumávat i je (krásné paláce).
Řekl jsem nejdřív pozitiva, ale tady se mi dobře navazuje. Hra sice krásně vypadá i po těch letech od vydání, ale je přeplněna balastem a naprosto zbytečnými, únavnými aktivitami. Prosím, řekněte mi někdo, koho baví otevřít 300 truhel?! Ano, je fajn přidat možnost páčení, ale nebyl by to Ubisoft, aby nepřidal tři obtížnosti, které se liší jen svou mírou otravnosti. Pak je zde samozřejmě balast dalších collectibles a mraky nudných vedlejšáků. Jako vážně, když se člověk poprvé podívá na mapu Paříže, tak ho skoro veze rychlá…
Zprvu jsem byl z vedlejších úkolů potěšený. Konečně se do nich zakomponoval miniminimini příběh s nějakou zajímavou historickou postavou. Ale po čase vám dojde, že je to opět repetitivní srágora s lehce fajn úvodem, ale pak vás čeká to samé, zabít, ukrást, zabít, ukrást, zabít, ukrást, bez přidané hodnoty, kromě minidialogu na začátku. Co se povedlo, tak je vyšetřování vražd, to mě bavilo po celou dobu, a to je konečně nějaký náznak toho, že se hra i po tolika dílech dá někam posunout. Pár vedlejších úkolů mělo i náznak zajímavosti, ale flinkovství to zabilo (De Sade, Napoleon, etc.).
Hlavní příběh má klasický AC muster, ze začátku sympaticky vypadající, ale ke konci už to vlastně ani nijak zvlášť nevnímáte. Hlavní postavy jsou fajn sympatické, vedlejší také ujdou, ale něco tomu pořád chybí, možná právě vedlejší aktivity, které by aspoň trochu dávali smysl a bavily. Potěšilo mě cestování i do jiných období Paříže, ale jednalo se jen o takové malinké ochutnávky, nicméně jsem si uvědomil, že AC za druhé světově není úplně blbý nápad.
Jak se to hraje? Opět, žádná změna. Při šplhání držíte tlačítko a postava leze. Stealth vás bude spíš deprimovat, než nějak zvlášť uspokojovat. Jako rambo si cestu vždy prorazíte. Vítám řešení vražd alternativními cestami, ale místy to bylo spíš na oko a rozhodně se s tím dalo mnohem víc vyhrát a tady vidím pro sérii hlavní cestu (Hitman to umí, že jo).
Moc nevím, co říct víc. Klasický Assassín naplněný neskutečně otravným balastem (jasně, nemusím ho dělat, ale 75% toho tam jako fakt nemuselo být a nevěřím, že to někoho bavilo) v nádherných kulisách. Jako vizuál to tak zachraňuje, že mi počáteční nadšení vydrželo téměř dokonce.
Tak a je to tu, cítím se přeassassínovanej. Není tomu totiž dlouho, kdy jsem dojel předešlý díl na platinu a proto se teď cítím, že potřebuji aspoň půl roku pauzu od dalšího dílu. Je dost možné, že to má z části vliv na můj celkový pocit z Unity, ale i tak mi hra přinesla příjemný zážitek.
Začnu teda pozitivně. Hra má nádherně prostředí Paříže z konce 18. století. Tohle je nejhezčí město, co se tvůrcům AC dosud povedlo. Ano, pořád se sice pohybujeme v kulisách a město je živé jen na oko, ale kulisy jsou to vskutku parádní. Ani si nevybavuji, jestli a kdy jsem v nějaké akční hře viděl tolik lidu, řekl bych, že asi ne. Hráč by se vlastně mohl kulturně obohacovat jen tím, že by se procházel po městě a obdivoval krásy Paříže. Super také je, že se konečně povedlo dost oživit interiéry a člověk může prozkoumávat i je (krásné paláce).
Řekl jsem nejdřív pozitiva, ale tady se mi dobře navazuje. Hra sice krásně vypadá i po těch letech od vydání, ale je přeplněna balastem a naprosto zbytečnými, únavnými aktivitami. Prosím, řekněte mi někdo, koho baví otevřít 300 truhel?! Ano, je fajn přidat možnost páčení, ale nebyl by to Ubisoft, aby nepřidal tři obtížnosti, které se liší jen svou mírou otravnosti. Pak je zde samozřejmě balast dalších collectibles a mraky nudných vedlejšáků. Jako vážně, když se člověk poprvé podívá na mapu Paříže, tak ho skoro veze rychlá…
Zprvu jsem byl z vedlejších úkolů potěšený. Konečně se do nich zakomponoval miniminimini příběh s nějakou zajímavou historickou postavou. Ale po čase vám dojde, že je to opět repetitivní srágora s lehce fajn úvodem, ale pak vás čeká to samé, zabít, ukrást, zabít, ukrást, zabít, ukrást, bez přidané hodnoty, kromě minidialogu na začátku. Co se povedlo, tak je vyšetřování vražd, to mě bavilo po celou dobu, a to je konečně nějaký náznak toho, že se hra i po tolika dílech dá někam posunout. Pár vedlejších úkolů mělo i náznak zajímavosti, ale flinkovství to zabilo (De Sade, Napoleon, etc.).
Hlavní příběh má klasický AC muster, ze začátku sympaticky vypadající, ale ke konci už to vlastně ani nijak zvlášť nevnímáte. Hlavní postavy jsou fajn sympatické, vedlejší také ujdou, ale něco tomu pořád chybí, možná právě vedlejší aktivity, které by aspoň trochu dávali smysl a bavily. Potěšilo mě cestování i do jiných období Paříže, ale jednalo se jen o takové malinké ochutnávky, nicméně jsem si uvědomil, že AC za druhé světově není úplně blbý nápad.
Jak se to hraje? Opět, žádná změna. Při šplhání držíte tlačítko a postava leze. Stealth vás bude spíš deprimovat, než nějak zvlášť uspokojovat. Jako rambo si cestu vždy prorazíte. Vítám řešení vražd alternativními cestami, ale místy to bylo spíš na oko a rozhodně se s tím dalo mnohem víc vyhrát a tady vidím pro sérii hlavní cestu (Hitman to umí, že jo).
Moc nevím, co říct víc. Klasický Assassín naplněný neskutečně otravným balastem (jasně, nemusím ho dělat, ale 75% toho tam jako fakt nemuselo být a nevěřím, že to někoho bavilo) v nádherných kulisách. Jako vizuál to tak zachraňuje, že mi počáteční nadšení vydrželo téměř dokonce.
Pro: prostředí, grafika, interiéry, vyšetřování vražd, postavy
Proti: odfláknutý závěr, odfláknuté vedlejší mise, mraky balastu
Call of Duty: WWII
Jednou za čas dostanu i já chuť na to zahrát si nějakou střílečku. Prostě o ničem nepřemýšlet a jen kosit jednoho nepřítele za druhým. Když dostanu tyto chutě, téměř vždy sáhnu po osvědčeném call of duty. A vždy si vystačím se starším dílem, jelikož nemám potřebu hrát nejnovější, agresivně naceněné tituly. A na single-player stačí i sedm let staré střílečky.
Je nutno podotknout, že hra nevypadá jako sedm let stará. I na ps4 vypadá grafika fakt hezky. Skoro jako film, a narozdíl od jiných her, které třeba ani nevypadají tak hezky, se obraz neseká. Nicméně série CoD neměla nikdy problém s vytvořením hezkého vizuálu. Co musím ocenit je fakt, že náckové jsou opravdu náckové, a ne jen Němci. Hakáče jsou všude, kam se člověk podívá, a tak to má být. Nevím, proč si někdo myslí, že střílení Němců je více politicky korektní, než střílení nácků. I když...
Co mě osobně přišlo zábavné je gunplay. Zbraní je spoustu, hráč mezi nimi pocítí rozdíl (některé kopou jak kráva) a je jich všude dostatek. Vyzkoušíte si snipera (moje oblíbená role), tankistu, stíhačku, protileteckou obranu, špionáž a samozřejmě pěšáka.
Příběh už je trochu slabší. Ano, k vojákům si vytvoříte vztah. Mají svoje příběhy. Ale příběh uvěřitelný příliš není. Ne vždy se řídí logikou, nefunguje ale ani empatie. Máme tady samozřejmě plnění trendů, a tak si zahrajete i za ženu a bude vám chvílema velet "šikovný engineer" Huba Bubba. Musím ale přiznat, že tentokrát implementace nebyla špatná. Ženská role dává smysl. Francouzská špionka infiltrující německou základnu byla uvěřitelná a vcelku zábavná. U "šikovného engineera" už to bylo trochu horší, ale přežít se to dalo. Mohlo to být horší.
Samostatnou kapitolou je však uměla inteligence. Ano, některé postavy nemohou umířt. Většinou jsou ale vcelku na nic. Příklad. Blíží se k vám německý ovčák. Kolega nemá nic na práci, stejně ho ale ignoruje a nechá ho proběhnout k vám. Pes se také chová jako naváděcí střela a jde pouze po vás. A jestli si myslíte, že vám vojáci pomohou vyčistit lokace, tak jste na omylu. A co je asi nejvíce frustrující, je to, že hra je klasicky naskriptovaná, a když se nepohnete za pomyslnou čárou, nepřátelé se neustále objevují. Nepadají sice z nebe, ale i tak je to vcelku frustrující. Hra vám totiž neřekne, za jakou linii se máte posunout, a tak někdy musíte prostě yolo prorazit linii a doufat, že nezhebnete.
Nebo aspoň ne úplně. Narozdíl od předchozích dílů zde není autoheal. Musíte sbírat lékárničky a léčit se sami. Za mě to dává smysl a přidává to CoDku na uvěřitelnosti. Je to však trochu nezvyk.
Celkově jsem si hraní užil. Kampaň je tak akorát dlouhá, multiplayer nehraji (netrpím masochismem), na odreagování to stačí. A člověk se i pobaví.
Je nutno podotknout, že hra nevypadá jako sedm let stará. I na ps4 vypadá grafika fakt hezky. Skoro jako film, a narozdíl od jiných her, které třeba ani nevypadají tak hezky, se obraz neseká. Nicméně série CoD neměla nikdy problém s vytvořením hezkého vizuálu. Co musím ocenit je fakt, že náckové jsou opravdu náckové, a ne jen Němci. Hakáče jsou všude, kam se člověk podívá, a tak to má být. Nevím, proč si někdo myslí, že střílení Němců je více politicky korektní, než střílení nácků. I když...
Co mě osobně přišlo zábavné je gunplay. Zbraní je spoustu, hráč mezi nimi pocítí rozdíl (některé kopou jak kráva) a je jich všude dostatek. Vyzkoušíte si snipera (moje oblíbená role), tankistu, stíhačku, protileteckou obranu, špionáž a samozřejmě pěšáka.
Příběh už je trochu slabší. Ano, k vojákům si vytvoříte vztah. Mají svoje příběhy. Ale příběh uvěřitelný příliš není. Ne vždy se řídí logikou, nefunguje ale ani empatie. Máme tady samozřejmě plnění trendů, a tak si zahrajete i za ženu a bude vám chvílema velet "šikovný engineer" Huba Bubba. Musím ale přiznat, že tentokrát implementace nebyla špatná. Ženská role dává smysl. Francouzská špionka infiltrující německou základnu byla uvěřitelná a vcelku zábavná. U "šikovného engineera" už to bylo trochu horší, ale přežít se to dalo. Mohlo to být horší.
Samostatnou kapitolou je však uměla inteligence. Ano, některé postavy nemohou umířt. Většinou jsou ale vcelku na nic. Příklad. Blíží se k vám německý ovčák. Kolega nemá nic na práci, stejně ho ale ignoruje a nechá ho proběhnout k vám. Pes se také chová jako naváděcí střela a jde pouze po vás. A jestli si myslíte, že vám vojáci pomohou vyčistit lokace, tak jste na omylu. A co je asi nejvíce frustrující, je to, že hra je klasicky naskriptovaná, a když se nepohnete za pomyslnou čárou, nepřátelé se neustále objevují. Nepadají sice z nebe, ale i tak je to vcelku frustrující. Hra vám totiž neřekne, za jakou linii se máte posunout, a tak někdy musíte prostě yolo prorazit linii a doufat, že nezhebnete.
Nebo aspoň ne úplně. Narozdíl od předchozích dílů zde není autoheal. Musíte sbírat lékárničky a léčit se sami. Za mě to dává smysl a přidává to CoDku na uvěřitelnosti. Je to však trochu nezvyk.
Celkově jsem si hraní užil. Kampaň je tak akorát dlouhá, multiplayer nehraji (netrpím masochismem), na odreagování to stačí. A člověk se i pobaví.
Pro: Grafika, zbraně, zachování reálií
Proti: Příběh je trochu přitažený za vlasy, umělá inteligence
Tesla vs Lovecraft
SolidorV první řadě se u téhle hry nenechte zmást názvem. Hrajete jako za Teslu a vaším nepřítelem je jako Lovecraft (respektive jeho příšery), ale kdyby se hra jmenovala Novák vs. Svoboda, tak se ani nemusí nic měnit. Příběh totiž vysvětlují tři špatně namluvené cutscény a nic víc. Přitom třeba pár, děj rozvíjejících, vět před každou misí by hned průchod ozvláštnilo. Jenže vývojáři se zaměřili čistě na hratelnost.
I ta ale značně pokulhává. V zásadě se jedná o prachobyčejnou, shora viděnou, twin stick střílečku. Zabíjíte hordy potvor, levelujete (=vybíráte ze dvou nabízených perků) a pořád dokola. Druhů nepřátel je málo, typů perků je hrstka a jednotlivé úrovně se ničím výraznějším neodlišují. Sbíráte navíc díly ke svému mechu, který daruje dočasnou nesmrtelnost a děsivou palebnou sílu.
Člověk by od tvůrců čekal, obzvláště u tak obsahem strohého díla, vypiplaní i těch nejmenších detailů. Jenže ejhle, zbraně nejsou vyvážené. Třetina perků je k ničemu a za největší výsměch považuju denní úkoly. Každý den si odemknete jeden nějaký quest pro získání krystalů. Jakoby snad někdo dokázal hrát delší dobu, když už po dvou hodinách nemá hra co nabídnout. Vůbec krystalů, používaných k permanentním zlepšovákům, dostáváte hrozně málo. V samotném závěru (tedy vlastně po třetí dohrání) mám pouze zhruba čtvrtinu nabízených power-upů.
Chce-li v dnešním přetlaku nezávislých menších her uspět, tak potřebuje nutně něčím zaujmout. Nápadem, hratelností, vizuálem apod. Tesla vs. Lovecraft to dokáže snad jedině svým názvem.
I ta ale značně pokulhává. V zásadě se jedná o prachobyčejnou, shora viděnou, twin stick střílečku. Zabíjíte hordy potvor, levelujete (=vybíráte ze dvou nabízených perků) a pořád dokola. Druhů nepřátel je málo, typů perků je hrstka a jednotlivé úrovně se ničím výraznějším neodlišují. Sbíráte navíc díly ke svému mechu, který daruje dočasnou nesmrtelnost a děsivou palebnou sílu.
Člověk by od tvůrců čekal, obzvláště u tak obsahem strohého díla, vypiplaní i těch nejmenších detailů. Jenže ejhle, zbraně nejsou vyvážené. Třetina perků je k ničemu a za největší výsměch považuju denní úkoly. Každý den si odemknete jeden nějaký quest pro získání krystalů. Jakoby snad někdo dokázal hrát delší dobu, když už po dvou hodinách nemá hra co nabídnout. Vůbec krystalů, používaných k permanentním zlepšovákům, dostáváte hrozně málo. V samotném závěru (tedy vlastně po třetí dohrání) mám pouze zhruba čtvrtinu nabízených power-upů.
Chce-li v dnešním přetlaku nezávislých menších her uspět, tak potřebuje nutně něčím zaujmout. Nápadem, hratelností, vizuálem apod. Tesla vs. Lovecraft to dokáže snad jedině svým názvem.
The Witcher 3: Wild Hunt
FencerWitcher 3 pro mě symbolizuje dokonalé spojení úžasně vytvořeného světa, kvalitně napsaného příběhu a naprosto dokonalého vzhledu i dabingu Geralta z Rivie. Svět, do kterého vstoupíte, je obrovský, vysoce detailní a jednoduše dechberoucí. Pozornost věnovaná detailům v herním designu, od rušných měst až po klidný venkov, je pastvou pro oči. Téměř každý dům je propracovaný z vnějšku i zevnitř, což rozhodně není samozřejmostí a spousta jiných her odbývá tento detail ve formě prázdných nebo zamčených kulis. Modely postav jsou komplexně navrženy a monstra, se kterými se setkáte, jsou děsivá a vzbuzující hrůzu. Grafika, i roky po vydání her, bez problémů obstojí ve zkoušce času.
Dějové linky v Zaklínači 3 a jeho DLC patří mezi nejlepší příběhy, které kdy pro herní projekty vznikly. Jsou plné složitých postav, volby, které vás nutí pochybovat o morálce, a každý dialog nebo akce má své důsledky, které formují váš příběh. Značné množství koutů mapy se hemží úkoly, záhadami a skrytými poklady. Vedlejší úkoly nejsou rušivé, doplňují hlavní příběh a nabízejí hráčům šanci prozkoumat hlubiny světa a jeho tradice. Ať už lovíte mýtická stvoření nebo řešíte záhady, každý úkol má smysl a přispívá k celkovému příběhu hry.
Soubojový systém je náročný, zábavný a opravdu uspokojující. Pohyby a boj jsou tak plynulé díky velkému množství bojových stylů, které budou vyhovovat všem, ať už jde o boj s mečem, sesílání znamení, střelbu nebo lektvary, které hráčům umožňují skutečně strategicky naplánovat komplikovanější souboje. Je to dokonalá rovnováha mezi dostupností pro nováčky a složitostí pro ostřílené hráče.
Zvukový design a hudba je něco opravdu výjimečného a zaslouží si velkou pochvalu! Hudba je obzvláště strašidelná v kombinaci s atmosférickými zvuky a má obrovský emocionální dopad na každý herní okamžik.
Může to trvat pár hodin, než se do hry pořádně dostanete, ale jakmile se svět otevře a začnete opravdu chápat všechna pravidla a zákonitosti, budete se divit, proč jste třetí díl Zaklínače nehráli dříve.
Dějové linky v Zaklínači 3 a jeho DLC patří mezi nejlepší příběhy, které kdy pro herní projekty vznikly. Jsou plné složitých postav, volby, které vás nutí pochybovat o morálce, a každý dialog nebo akce má své důsledky, které formují váš příběh. Značné množství koutů mapy se hemží úkoly, záhadami a skrytými poklady. Vedlejší úkoly nejsou rušivé, doplňují hlavní příběh a nabízejí hráčům šanci prozkoumat hlubiny světa a jeho tradice. Ať už lovíte mýtická stvoření nebo řešíte záhady, každý úkol má smysl a přispívá k celkovému příběhu hry.
Soubojový systém je náročný, zábavný a opravdu uspokojující. Pohyby a boj jsou tak plynulé díky velkému množství bojových stylů, které budou vyhovovat všem, ať už jde o boj s mečem, sesílání znamení, střelbu nebo lektvary, které hráčům umožňují skutečně strategicky naplánovat komplikovanější souboje. Je to dokonalá rovnováha mezi dostupností pro nováčky a složitostí pro ostřílené hráče.
Zvukový design a hudba je něco opravdu výjimečného a zaslouží si velkou pochvalu! Hudba je obzvláště strašidelná v kombinaci s atmosférickými zvuky a má obrovský emocionální dopad na každý herní okamžik.
Může to trvat pár hodin, než se do hry pořádně dostanete, ale jakmile se svět otevře a začnete opravdu chápat všechna pravidla a zákonitosti, budete se divit, proč jste třetí díl Zaklínače nehráli dříve.
NHL 23
berry1009
2128 Z her NHL jsem od roku 2000 vynechal zhruba 4 ročníky. Z žádného jsem nebyl doposud tak zklamán, jako z ročníku 23. Co se stalo?
Hned od začátku je profilace hry přinejmenším zvláštní. Jestli mě něco na jinak dobrém ročníku 22 rozčilovalo, tak to byl příšerně otravný, uši a nervy drásající, nic neříkající sebeprodávající komentář Carlynn v menu, během zápasů a při výuce. Stěžovala si na něj celá komunita kolem NHL. Tak jsem si říkal "Dobrý, to určitě odstraní v novém ročníku." A dočkal jsem se toho, že... je to to první, co mě přivítá!
Byl jsem lehce znepokojen, ale tak nemůže se povést vše. Pak ale prezentace pokračovala uvedením ženského elementu ve hře. Ženský hokej, hm, fajn, nezajímá. Okrajová záležitost. Která mě ale vítala při každém spuštění hry. Vydavatelé mi sice nabídli, abych si vybral svůj oblíbeny tým, to však mělo absolutně nulový dopad na vzhled menu. Tam je Trevor Zegras s nějakou kanaďankou a na pozadí palmy. A záběry z ženského hokeje. A při skoro každém spuštění, než ještě mohu hrát hokej, mi hra nabídne výhodnou koupi ročníku 24. Já jsem ale ještě sakra ani nezkusil tenhle!
Zapnu si tedy Franchise mod a draft nového týmu. Žádné změny od minule, ale ani nejsou potřeba. Těším se, až si se svým novým týmem zahraju. Tohle byla docela zábava. Upravím soupisku, absolvuju draft nováčků, znovu upravím soupisky a jde se hrát. O tom to přecijen nakonec je, strašné menu, nucený prodej, hrozné designerské volby se dají ignorovat, když bude dobrý hokej. nebude.
To, co se děje na hřišti, je doopravdy, doopravdy velmi smutné. A zde bych měl jeden velký komentář. Pokud vývojáři chtějí, aby hráči používali skill stick, mají prostě hybrid zrušit. Já bych si hru ani nenaistaloval a všichni by byli spokojení. Takhle jsem musel hrát hru, která evidentně na Hybrid stick nebyla vůbec optimilizovaná. Proč?
Obrana soupeře se rapidně zlepšila a obejít ji bez kliček jen tak nejde. Nahrávkama, které jsou dost neintuitivní, se vypasujete z pásma. Fajn, tak budu střílet, to funguje. Jenže když se snažím dorážet, hře nedojde, že se snažím střílet, ale fauluju. V 90% případu zmáčknu střelu, a jdu sedět na dvě minuty.
Vypíchávání puku už není efektivní skoro vůbec. Pokud se stane, že soupeř ujede sám na bránu, je to skoro vždy gól po nějaké machrovací kličce. A Carlynn nezapomene zmínit, že tento hráč dal gól díky svojí schopnosti Ankle-breaking abbility. Fakt důležitý a přínosný komentář, který by se jistě použil i v při reálném komentování.
Ještě poznámka k tomu, proč tedy nepřejdu na skill stick. Jelikož hraju NHL již dlouho, dříve nic takového neexistovalo. A zkuste se přeučit něco, co stovky hodin děláte jedním způsobem. Zkoušel jsem to, fakt, ale nešlo to. Krom toho že trefit soupeře při skill stick je skoro nemožné.
Ostatní možnosti jako zapojení ženských hráček do ultimate týmu si snad ani nezaslouží zmínku. Když mají hráčky stejné hodnocení jako hráči, je to přinejlepším úsměvné, s největší pravděpodbností ale spíše patetické a směšné.
NHL má být hlavně zábava. Schválně jsem zapnul třeba ročník 2007 na PSP a bavil jsem se mnohokrát víc. Ano, reálnej hokej takhle nefunguje. Ale je to hra, a ta má být zábavná. Tady jsou zábavné pouze neherní apsekty, a to ještě ne všechny.
Hned od začátku je profilace hry přinejmenším zvláštní. Jestli mě něco na jinak dobrém ročníku 22 rozčilovalo, tak to byl příšerně otravný, uši a nervy drásající, nic neříkající sebeprodávající komentář Carlynn v menu, během zápasů a při výuce. Stěžovala si na něj celá komunita kolem NHL. Tak jsem si říkal "Dobrý, to určitě odstraní v novém ročníku." A dočkal jsem se toho, že... je to to první, co mě přivítá!
Byl jsem lehce znepokojen, ale tak nemůže se povést vše. Pak ale prezentace pokračovala uvedením ženského elementu ve hře. Ženský hokej, hm, fajn, nezajímá. Okrajová záležitost. Která mě ale vítala při každém spuštění hry. Vydavatelé mi sice nabídli, abych si vybral svůj oblíbeny tým, to však mělo absolutně nulový dopad na vzhled menu. Tam je Trevor Zegras s nějakou kanaďankou a na pozadí palmy. A záběry z ženského hokeje. A při skoro každém spuštění, než ještě mohu hrát hokej, mi hra nabídne výhodnou koupi ročníku 24. Já jsem ale ještě sakra ani nezkusil tenhle!
Zapnu si tedy Franchise mod a draft nového týmu. Žádné změny od minule, ale ani nejsou potřeba. Těším se, až si se svým novým týmem zahraju. Tohle byla docela zábava. Upravím soupisku, absolvuju draft nováčků, znovu upravím soupisky a jde se hrát. O tom to přecijen nakonec je, strašné menu, nucený prodej, hrozné designerské volby se dají ignorovat, když bude dobrý hokej. nebude.
To, co se děje na hřišti, je doopravdy, doopravdy velmi smutné. A zde bych měl jeden velký komentář. Pokud vývojáři chtějí, aby hráči používali skill stick, mají prostě hybrid zrušit. Já bych si hru ani nenaistaloval a všichni by byli spokojení. Takhle jsem musel hrát hru, která evidentně na Hybrid stick nebyla vůbec optimilizovaná. Proč?
Obrana soupeře se rapidně zlepšila a obejít ji bez kliček jen tak nejde. Nahrávkama, které jsou dost neintuitivní, se vypasujete z pásma. Fajn, tak budu střílet, to funguje. Jenže když se snažím dorážet, hře nedojde, že se snažím střílet, ale fauluju. V 90% případu zmáčknu střelu, a jdu sedět na dvě minuty.
Vypíchávání puku už není efektivní skoro vůbec. Pokud se stane, že soupeř ujede sám na bránu, je to skoro vždy gól po nějaké machrovací kličce. A Carlynn nezapomene zmínit, že tento hráč dal gól díky svojí schopnosti Ankle-breaking abbility. Fakt důležitý a přínosný komentář, který by se jistě použil i v při reálném komentování.
Ještě poznámka k tomu, proč tedy nepřejdu na skill stick. Jelikož hraju NHL již dlouho, dříve nic takového neexistovalo. A zkuste se přeučit něco, co stovky hodin děláte jedním způsobem. Zkoušel jsem to, fakt, ale nešlo to. Krom toho že trefit soupeře při skill stick je skoro nemožné.
Ostatní možnosti jako zapojení ženských hráček do ultimate týmu si snad ani nezaslouží zmínku. Když mají hráčky stejné hodnocení jako hráči, je to přinejlepším úsměvné, s největší pravděpodbností ale spíše patetické a směšné.
NHL má být hlavně zábava. Schválně jsem zapnul třeba ročník 2007 na PSP a bavil jsem se mnohokrát víc. Ano, reálnej hokej takhle nefunguje. Ale je to hra, a ta má být zábavná. Tady jsou zábavné pouze neherní apsekty, a to ještě ne všechny.
Pro: Rozšiřující draft, vypadá to hezky
Proti: Carlynn, nefunkční hybrid stick, směšná implementace ženského hokeje
Yakuza 6: The Song of Life
Herní výzva 2024 - Ztraceno v překladu
Yakuza po šesté, respektive už po sedmé. A po sedmé se objevujeme v kůži Kiryua. Může ještě vlastně hra nabídnout něco navíc? Může vlastně ještě bavit? Na tohle odpovím hned z kraje: ano, může!
Šestý díl je naopak velkou změnou, jelikož se výrazněji změnila samotná hratelnost. Souboje jsou zábavnější, ačkoliv boss fighty mi přišly o dost jednodušší. Je zde i spousta nových miniher, jako potápění, trénování baseballu, posilování či chlastačka. Všechny jsou umocněny tím, že za nimi je ještě nějaký menší vedlejší příběh čili vás hra jimi trochu i protáhne sama.
Co musím pochválit je možnost si hru uložit „z mobilu“ kdekoliv a téměř kdykoliv. Já jsem teda nikdy u této série netrpěl nemožností ukládání, kdy chci, ale vlastně to autoři vtipně zakomponovali do hry samotné, protože přece máme už rok 2016!
Další super věc je, že máme všechno hezky nadabované, čili i vedlejší úkoly a aktivity dostávájí takový zábavnější ráz a vám to vlastně pomáhá se do nich trochu víc zažrat. Grafika se od pátého dílu posunula o značný kus a hra vypadá i dnes velmi pěkně. V podstatě uživatelsky je hra lepší ve všech směrech a v tomto směru je na tom podobně jen Yakuza 0.
Ale ve finále je to pořád TA Yakuza. Příběhově velmi silná hra plná zvratů, až přehnaných dramat, ale zároveň velmi silných emoci. Tento díl jako žádný jiný klade důraz na rodinu jako takovou. Slyšel jsem, že několik fanoušků bere tento díl po příběhové stránce spíš za ten slabší, protože se jedná o „nedůstojné“ rozloučení s hlavním protagonistou (což už dnes víme, že vlastně tak není), ale já nic takového vůbec nepociťoval. Naopak, dlouhým sériím, ať už herním či seriálovým, se obecně nedaří úplně 100% uspokojivě psát konce. Ale zde si myslím, že se to relativně zdárně povedlo a já s koncem neměl vůbec žádný problém, ačkoliv bych si dokázal představit ještě o něco silnější, který by ovšem rezonoval ve fanbase ještě mnohem víc.
Ačkoliv se na posedmé již špatně přichází s něčím úplně novým, originálním a šokujícím a tento díl se snaží ještě o něco víc šokovat a udělat to trochu velkolepější (nicméně v jistých směrech to trochu ubralo proti 4. a 5. dílu), tak se rozhodně jedná společně s Yakuza 0 o nejlepší díl v sérii. Bodka.
Yakuza po šesté, respektive už po sedmé. A po sedmé se objevujeme v kůži Kiryua. Může ještě vlastně hra nabídnout něco navíc? Může vlastně ještě bavit? Na tohle odpovím hned z kraje: ano, může!
Šestý díl je naopak velkou změnou, jelikož se výrazněji změnila samotná hratelnost. Souboje jsou zábavnější, ačkoliv boss fighty mi přišly o dost jednodušší. Je zde i spousta nových miniher, jako potápění, trénování baseballu, posilování či chlastačka. Všechny jsou umocněny tím, že za nimi je ještě nějaký menší vedlejší příběh čili vás hra jimi trochu i protáhne sama.
Co musím pochválit je možnost si hru uložit „z mobilu“ kdekoliv a téměř kdykoliv. Já jsem teda nikdy u této série netrpěl nemožností ukládání, kdy chci, ale vlastně to autoři vtipně zakomponovali do hry samotné, protože přece máme už rok 2016!
Další super věc je, že máme všechno hezky nadabované, čili i vedlejší úkoly a aktivity dostávájí takový zábavnější ráz a vám to vlastně pomáhá se do nich trochu víc zažrat. Grafika se od pátého dílu posunula o značný kus a hra vypadá i dnes velmi pěkně. V podstatě uživatelsky je hra lepší ve všech směrech a v tomto směru je na tom podobně jen Yakuza 0.
Ale ve finále je to pořád TA Yakuza. Příběhově velmi silná hra plná zvratů, až přehnaných dramat, ale zároveň velmi silných emoci. Tento díl jako žádný jiný klade důraz na rodinu jako takovou. Slyšel jsem, že několik fanoušků bere tento díl po příběhové stránce spíš za ten slabší, protože se jedná o „nedůstojné“ rozloučení s hlavním protagonistou (což už dnes víme, že vlastně tak není), ale já nic takového vůbec nepociťoval. Naopak, dlouhým sériím, ať už herním či seriálovým, se obecně nedaří úplně 100% uspokojivě psát konce. Ale zde si myslím, že se to relativně zdárně povedlo a já s koncem neměl vůbec žádný problém, ačkoliv bych si dokázal představit ještě o něco silnější, který by ovšem rezonoval ve fanbase ještě mnohem víc.
Ačkoliv se na posedmé již špatně přichází s něčím úplně novým, originálním a šokujícím a tento díl se snaží ještě o něco víc šokovat a udělat to trochu velkolepější (nicméně v jistých směrech to trochu ubralo proti 4. a 5. dílu), tak se rozhodně jedná společně s Yakuza 0 o nejlepší díl v sérii. Bodka.
Pro: tempo hlavího příběhu (návrat jen ke Kiryuovi), kompletní dabing, nové minihry, postavy, posun v uživatelském rozhraní
Proti: okoukané prostředí, místy velký mišmaš v hlavním příběhu
Overcooked! - Festive Seasoning
YokolobunaProti DLC Festive Seasoning se nedá prakticky nic špatného namítnout. Proč taky prskat na něco, co autoři do hry přidali zdarma, že ano? Zajeté pořádky ze základní hry se nemění, jen je zde snaha o zachycení Vánoční atmosféry (santovské čepičky a nové skiny v podobě soba a sněhuláka to jistí). Úrovní je tak akorát (osm) a proběhnout DLC zabere přibližně hodinku. Není navíc příliš složité, i s půlroční pauzou od základní hry jsem snad až na poslední lehce náročnější úroveň jsem při prvním pokusu od hry velkoryse obdržel dvě hvězdičky (a že mi to po pauze příliš nešlo).
Úrovně jsou převážně variacemi na již viděné, opět se tak přesouvá nábytek, nebo si kuchaříčci chtě nechtě zavazí v cestě. Fajn nápad je "vaření" za pomoci plamenometu, který při neopatrném zacházení zapálí celou kuchyň a nechybí i nové jídlo či variace na již viděné polévky (tentokrát i s živočišnou bílkovinou). Jedná se tak o fajn nenáročnou jednohubku pro fanoušky původní hry. Nic, za co bych si byl ochoten připlatit, ale zadarmo? Proč ne!
Hodnocení na DH v době dohrání: 71 %; 8. hodnotící; DLC zdarma k původní hře
Úrovně jsou převážně variacemi na již viděné, opět se tak přesouvá nábytek, nebo si kuchaříčci chtě nechtě zavazí v cestě. Fajn nápad je "vaření" za pomoci plamenometu, který při neopatrném zacházení zapálí celou kuchyň a nechybí i nové jídlo či variace na již viděné polévky (tentokrát i s živočišnou bílkovinou). Jedná se tak o fajn nenáročnou jednohubku pro fanoušky původní hry. Nic, za co bych si byl ochoten připlatit, ale zadarmo? Proč ne!
Hodnocení na DH v době dohrání: 71 %; 8. hodnotící; DLC zdarma k původní hře
Pro: Spíše jednodušší, ale zábavné úrovně; Vánoční atmosféra; zdarma
Proti: V zásadě do hry nepřináší nic moc nového a původní negativa zůstávají. Ale za ty prachy...
Mass Effect 3: Citadel
Citadela je nejobsáhlejším rozšířením pro třetí Mass Effect po stránce příběhové, tak i přídatného obsahu. Je také DLCčkem posledním. Jak je to s jeho zábavností?
Trochu jako na horské dráze. V úvodu dostanete fakt pěknej bejvák, kde si můžete přečíst zajímavé informace a Andersonovi. Pak se vydáte na oběd se vtipálkem, a pak... přišla pro mě nejnudnější část. Doopravdy, celý příběh kolem klonu mě nebavil. Na začátku se procházíte jen s pistolkou a střílíte vše. Casino je fajn, ale celkově mi ten příběh celkem nesedí. Co mi překvapivě vadilo asi nejvíce, byl humor, kde se fakt tlačilo na pilu. Situace, kdy by klon uniknul a mohl si dělat cokoliv, by v podobě nejdůležitější osoby ve vesmíru asi nebyla úplně sranda, ne? Postavy však reagují, jako kdyby to byla největší anekdota na světe. To, co se odehrává na obrazovce, vůbec neodpovídá tomu, jak postavy reagují. A jako by se nemohlo nic stát.
Pro mě je to doopravdy napováženou. I když posádka Normandy nedrží žádné trumfy v ruce, pořád se jakoby nic nedělo. Tady bych ocenil, kdyby se humor nechal až na závěrečnou misi, kde je zcela oprávněný a... fakt dobrý.
Závěrečná párty je totiž to nejlepší, co jsem hrál z celého třetího dílu. A zde doopravdy doporučuji, abyste ji absolvovali až před závěrečnou misí a v co největším počtu. Dialogy jsou brilantní. Rozvoj postav a jejich vztahů také. Já osobně zvolil párty ve velkém stylu, a skoro každá scéna mě upřímně rozesmála. Ze samotné párty zmíním hlavně Grunta a Tali, kteří se teda vyřádili.
Za mě však přichází zlatý hřeb večera až ráno. Celou dobu se bavíte, a když vstanete, čeká na vás milý vzkaz. Ano, Mordin si za mě ukradnul celou show. Jeho songy jsou přímo k popukání. Přemýšlím, že bych si to u některých kamarádů vědátorů nastavil jako vyzvánění. Toto opravdu nechcete minout.
Samotná lokace Silversun Strip na mě nijak extra nezapůsobila. Ano, člověk si může jen tak zastřílet a pobavit se. Někdo to využije, někdo to přejde. Ale proč ne. Nemyslím si, že by to byl hlavní důvod, proč toto DLC vyniká.
Trochu jako na horské dráze. V úvodu dostanete fakt pěknej bejvák, kde si můžete přečíst zajímavé informace a Andersonovi. Pak se vydáte na oběd se vtipálkem, a pak... přišla pro mě nejnudnější část. Doopravdy, celý příběh kolem klonu mě nebavil. Na začátku se procházíte jen s pistolkou a střílíte vše. Casino je fajn, ale celkově mi ten příběh celkem nesedí. Co mi překvapivě vadilo asi nejvíce, byl humor, kde se fakt tlačilo na pilu. Situace, kdy by klon uniknul a mohl si dělat cokoliv, by v podobě nejdůležitější osoby ve vesmíru asi nebyla úplně sranda, ne? Postavy však reagují, jako kdyby to byla největší anekdota na světe. To, co se odehrává na obrazovce, vůbec neodpovídá tomu, jak postavy reagují. A jako by se nemohlo nic stát.
Pro mě je to doopravdy napováženou. I když posádka Normandy nedrží žádné trumfy v ruce, pořád se jakoby nic nedělo. Tady bych ocenil, kdyby se humor nechal až na závěrečnou misi, kde je zcela oprávněný a... fakt dobrý.
Závěrečná párty je totiž to nejlepší, co jsem hrál z celého třetího dílu. A zde doopravdy doporučuji, abyste ji absolvovali až před závěrečnou misí a v co největším počtu. Dialogy jsou brilantní. Rozvoj postav a jejich vztahů také. Já osobně zvolil párty ve velkém stylu, a skoro každá scéna mě upřímně rozesmála. Ze samotné párty zmíním hlavně Grunta a Tali, kteří se teda vyřádili.
Za mě však přichází zlatý hřeb večera až ráno. Celou dobu se bavíte, a když vstanete, čeká na vás milý vzkaz. Ano, Mordin si za mě ukradnul celou show. Jeho songy jsou přímo k popukání. Přemýšlím, že bych si to u některých kamarádů vědátorů nastavil jako vyzvánění. Toto opravdu nechcete minout.
Samotná lokace Silversun Strip na mě nijak extra nezapůsobila. Ano, člověk si může jen tak zastřílet a pobavit se. Někdo to využije, někdo to přejde. Ale proč ne. Nemyslím si, že by to byl hlavní důvod, proč toto DLC vyniká.
Pro: Párty, párty, párty
Proti: Humor na sílu neodpovídá dění na obrazovce
Mass Effect 3
Sága táhnoucí se pro mě přes 200 hodin je u konce. Příběh je (proteď) uzavřen a nezbývá, než trilogii ohodnotit. Jako celek je to jistě jedna z nejlepších sérií, co kdy vznikla. Rozvětvený příběh, rozhodnutí, hloubka postav, to vše je na jedničku. Jak si ale vede samotný třetí díl?
Těžko se hodnotí příběh hry, aniž bych zde nezanechal nějaký ten spoiler. Pokud jste hráli předchozí hry, nazačátku si načtete uloženou pozici z druhého dílu a můžete vesele (či nevesele) pokračovat tam, kde jste skončili. Zde se hodí říci, že ve třetím díle sklízíte, co jste zaseli. Pokud vám nějaká postava odešla do věčných lovišť, pocítíte to. Ani o tom nebudete vědět, protože scény a příběhy chybějících postav prostě neuvidíte, ale věřte, že nechcete hrát bez svých přátel.
Předchozí rozhodnutí tedy mají velký vliv na příběh ve třetím díle a vše se od něj odvíjí. Bohužel, to se ale nedá říct o vlivu vašich rozhodnutí na zakončení trilogie. Jediné, na čem ve finále záleží, je celková síla, kterou jste nabrali. Ale jestli jste Krogany podvedli? Jak jste vyřešili jednotlivé spory? To hra jen zesumarizuje v podobě čísla a je to. Žádný hlubši vliv.
S postavami si lze rozvinout hlubší vztah. Z mého pohledu jsem si ale nejvíce oblíbil ty postavy, se kterými jsem již nějakou tu akci zažil. Na prvním místě je u mě Garrus a Liara, jak co se týče zajímavosti, tak co se týče reálného využití. Mám samozřejmě rád i Tali (a hlavně při párty na citadele mě bavila nejvíce), ale jelikož jsem hrál jako infiltrátor, prostě jsem její dovednosti nepotřeboval. Naopak EDI mi k srdci nepřirostla, James je takový jihoamerický vidlák a Ashley je prostě jednodušší. Ale aspoň nespadá do kolonky 'Musíme plnit normy' a nezačla kopat za druhý tým. Mrzelo mě, že si nemohu zahrát s Mirandou, s kterou jsem pokračoval v romanci, a trochu více prostoru by jí slušelo.
Jelikož jsem hrál až legacy edition, měl jsem možnost poznat celý rozsah hry, jak byl zamýšlený. Proto mi přijde trošku napováženou, že původně si zákazník musel dokupovat jednotlivé části DLC, které jsou ale zcela integrální součástí příběhu, bez nichž nemá vyprávění takovou váhu a smysl.
Příběh je tedy to, co Mass effectu vévodilo a ani zde to není jinak. Mám však jednu velkou výtku k akčním pasážím. Člověk, který rozhodnul, že na konzoli se bude vše ovládat jedním tlačítkem, by si zasloužil projít očistcem. Já si jím totiž prošel. Chci se krýt za překážkou, Shepard přes ní skáče. Chci se sprintem dostat k checkpointu, Shepard se zastaví o překážku a číhá. Chci skočit, narazím do zdi. Ani se nedá spočítat kolikrát jsem se nad podobnýma věcma rozčílil skoro až do běla. Neuvěřitelně stupidní design.
Jelikož samotný gunplay mě příliš nezajímá, neocenil jsem ani větší kalibr zbraní a jejich modifikovatelnost. Upřímně, spíše mě to otravovalo. Kdybych si chtěl vypiplávat zbraň, nejspíše bych zvolil jiný druh hry, než příběhové RPG. Model z druhého dílu byl zcela dostačující. Naopak scanování planet bez nutnosti přistávat mi přišlo jako vylepšení, pomyslné zdrhání před Repeary nebylo příliš otravné a přidávalo na napětí.
Co musím ještě k závěru vypíchnout, je naprosto skvělé ozvučení. Na kvalitní soupravě při vyšší hlasitosti jsou reproduktory využity naplno. Skvělé efekty, správně použité, doplňující atmosféru, funkční. Nemám výtek.
K samotnému závěru jsem se již vyjádřil. Vím, že byl velmi kritizovaný, a mám pro to pochopení. Že by byl ale tak špatný, to si nemyslím. Rozhodně si s ním scénáristi mohli dát více práce, ale je zde už vidět pomalý příchod doby scénáristické krize v Amerických vodách a takové to univerzální klišé. Uvidíme, co si na nás připraví v dalším díle.
Těžko se hodnotí příběh hry, aniž bych zde nezanechal nějaký ten spoiler. Pokud jste hráli předchozí hry, nazačátku si načtete uloženou pozici z druhého dílu a můžete vesele (či nevesele) pokračovat tam, kde jste skončili. Zde se hodí říci, že ve třetím díle sklízíte, co jste zaseli. Pokud vám nějaká postava odešla do věčných lovišť, pocítíte to. Ani o tom nebudete vědět, protože scény a příběhy chybějících postav prostě neuvidíte, ale věřte, že nechcete hrát bez svých přátel.
Předchozí rozhodnutí tedy mají velký vliv na příběh ve třetím díle a vše se od něj odvíjí. Bohužel, to se ale nedá říct o vlivu vašich rozhodnutí na zakončení trilogie. Jediné, na čem ve finále záleží, je celková síla, kterou jste nabrali. Ale jestli jste Krogany podvedli? Jak jste vyřešili jednotlivé spory? To hra jen zesumarizuje v podobě čísla a je to. Žádný hlubši vliv.
S postavami si lze rozvinout hlubší vztah. Z mého pohledu jsem si ale nejvíce oblíbil ty postavy, se kterými jsem již nějakou tu akci zažil. Na prvním místě je u mě Garrus a Liara, jak co se týče zajímavosti, tak co se týče reálného využití. Mám samozřejmě rád i Tali (a hlavně při párty na citadele mě bavila nejvíce), ale jelikož jsem hrál jako infiltrátor, prostě jsem její dovednosti nepotřeboval. Naopak EDI mi k srdci nepřirostla, James je takový jihoamerický vidlák a Ashley je prostě jednodušší. Ale aspoň nespadá do kolonky 'Musíme plnit normy' a nezačla kopat za druhý tým. Mrzelo mě, že si nemohu zahrát s Mirandou, s kterou jsem pokračoval v romanci, a trochu více prostoru by jí slušelo.
Jelikož jsem hrál až legacy edition, měl jsem možnost poznat celý rozsah hry, jak byl zamýšlený. Proto mi přijde trošku napováženou, že původně si zákazník musel dokupovat jednotlivé části DLC, které jsou ale zcela integrální součástí příběhu, bez nichž nemá vyprávění takovou váhu a smysl.
Příběh je tedy to, co Mass effectu vévodilo a ani zde to není jinak. Mám však jednu velkou výtku k akčním pasážím. Člověk, který rozhodnul, že na konzoli se bude vše ovládat jedním tlačítkem, by si zasloužil projít očistcem. Já si jím totiž prošel. Chci se krýt za překážkou, Shepard přes ní skáče. Chci se sprintem dostat k checkpointu, Shepard se zastaví o překážku a číhá. Chci skočit, narazím do zdi. Ani se nedá spočítat kolikrát jsem se nad podobnýma věcma rozčílil skoro až do běla. Neuvěřitelně stupidní design.
Jelikož samotný gunplay mě příliš nezajímá, neocenil jsem ani větší kalibr zbraní a jejich modifikovatelnost. Upřímně, spíše mě to otravovalo. Kdybych si chtěl vypiplávat zbraň, nejspíše bych zvolil jiný druh hry, než příběhové RPG. Model z druhého dílu byl zcela dostačující. Naopak scanování planet bez nutnosti přistávat mi přišlo jako vylepšení, pomyslné zdrhání před Repeary nebylo příliš otravné a přidávalo na napětí.
Co musím ještě k závěru vypíchnout, je naprosto skvělé ozvučení. Na kvalitní soupravě při vyšší hlasitosti jsou reproduktory využity naplno. Skvělé efekty, správně použité, doplňující atmosféru, funkční. Nemám výtek.
K samotnému závěru jsem se již vyjádřil. Vím, že byl velmi kritizovaný, a mám pro to pochopení. Že by byl ale tak špatný, to si nemyslím. Rozhodně si s ním scénáristi mohli dát více práce, ale je zde už vidět pomalý příchod doby scénáristické krize v Amerických vodách a takové to univerzální klišé. Uvidíme, co si na nás připraví v dalším díle.
Pro: Vztah k postavám, lore a příběh, perfektní ozvučení
Proti: Jedno tlačítko na vše, přibývá logických nesmyslů, Cortez
Final Fantasy X-2
Černá ovce rodiny Final Fantasy a zároveň první pokračování v její historii se pro mě, už v době vydání, stalo jasným důkazem, že po přelomu tisíciletí museli být v zaměstnanecké kantýně Square podávány nějaké halucinogenní houbičky. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit vymyšlení, schválení a dokonce i vytvoření takové hry.
S přimhouřením obou očí dokážu příběhově pochopit změnu stylu vyprávění na: „ulítlé teenagerky jedou na výlet“, ale některé pasáže opravdu zvedají obočí, ať už scénářem, tak i animacemi. Konkrétně Brother se stal pravděpodobně nejtrapnější postavou v sérii. On se vůbec žádný z charakterů se nedá brát vážně a i navrátilci z desítky dostávají minimum prostoru k napravení dojmu.
Všechno je navíc podpořeno podivnou strukturou, kdy zhruba 75% obsahu je, v zásadě, nepovinného. Vlastně je vhodné chodit všude jinde, než vám hra řekne. Dohrát ji na sto procent je takřka nemožné i s návodem, protože se do nich počítá každé pšouknutí. Mých 90% za nějakých čtyřicet hodin považuju za obrovský úspěch a jsem na něj patřičně hrdý :)
I mechanikami se jedná o zvláštního kočkopsa plného, více či méně povedených, miniher. Občas frustrující mise narušují jinak snadný průchod, navíc odměny z nich málokdy uspokojí. Do toho si připočtěme nehorázné používaní assetů z předchůdce a celkový dojem zůstává otřesný.
FFX-2 zachraňují souboje. Návrat k ATB, tady navíc možná v jeho nejlepší iteraci, se povedl na jedničku. Zpět jsou i různá povolaní měnitelné přímo během boje. Každé má navíc nějaký svůj speciální příkaz a jejich kombinacím na trojici protagonistek se meze nekladou. Nově lze správným načasováním útoků dosáhnout zvyšování poškození uděleného nepřátelům. Počítat je potřeba se vzdáleností doběhu k monstru v případě úderu na blízko, doby používaní schopností nebo seslání kouzel. Škoda jen, že použití přesných útoků není plně využito a více po hráči vyžadováno.
Přiznávám, že se mi pokračování jedné z mých nejoblíbenějších her obtížně doporučuje. Hlavně rozhodně nečekejte další FFX. Dvojka se odlišuje vlastně úplně vším. Za mě se jedná o jeden z těch případů, kdy jméno hře uškodilo. Vynechat totiž z názvu ona dvě magická slůvka by nejspíše úplně změnilo očekávání, snad i přijetí, tohoto rozporuplného díla.
S přimhouřením obou očí dokážu příběhově pochopit změnu stylu vyprávění na: „ulítlé teenagerky jedou na výlet“, ale některé pasáže opravdu zvedají obočí, ať už scénářem, tak i animacemi. Konkrétně Brother se stal pravděpodobně nejtrapnější postavou v sérii. On se vůbec žádný z charakterů se nedá brát vážně a i navrátilci z desítky dostávají minimum prostoru k napravení dojmu.
Všechno je navíc podpořeno podivnou strukturou, kdy zhruba 75% obsahu je, v zásadě, nepovinného. Vlastně je vhodné chodit všude jinde, než vám hra řekne. Dohrát ji na sto procent je takřka nemožné i s návodem, protože se do nich počítá každé pšouknutí. Mých 90% za nějakých čtyřicet hodin považuju za obrovský úspěch a jsem na něj patřičně hrdý :)
I mechanikami se jedná o zvláštního kočkopsa plného, více či méně povedených, miniher. Občas frustrující mise narušují jinak snadný průchod, navíc odměny z nich málokdy uspokojí. Do toho si připočtěme nehorázné používaní assetů z předchůdce a celkový dojem zůstává otřesný.
FFX-2 zachraňují souboje. Návrat k ATB, tady navíc možná v jeho nejlepší iteraci, se povedl na jedničku. Zpět jsou i různá povolaní měnitelné přímo během boje. Každé má navíc nějaký svůj speciální příkaz a jejich kombinacím na trojici protagonistek se meze nekladou. Nově lze správným načasováním útoků dosáhnout zvyšování poškození uděleného nepřátelům. Počítat je potřeba se vzdáleností doběhu k monstru v případě úderu na blízko, doby používaní schopností nebo seslání kouzel. Škoda jen, že použití přesných útoků není plně využito a více po hráči vyžadováno.
Přiznávám, že se mi pokračování jedné z mých nejoblíbenějších her obtížně doporučuje. Hlavně rozhodně nečekejte další FFX. Dvojka se odlišuje vlastně úplně vším. Za mě se jedná o jeden z těch případů, kdy jméno hře uškodilo. Vynechat totiž z názvu ona dvě magická slůvka by nejspíše úplně změnilo očekávání, snad i přijetí, tohoto rozporuplného díla.
The Crew Motorfest
DeCode89Tak jsme se dočkali dalšího již třetího dílu the Crew od Iwory Tower (již pod Ubisoftem). Tak by to mohlo být, ale spíše jsme reálně dostali adaptaci na Forzu Horizon, která je kupodivu zábavná. Pro ty co neměli nikdy co do činění s The Crew, vezmeme to v kostce. Jde o hru, ve které nejen, že řídíte vozy, řídíte i letadla a lodě, které lze rychlým přepnutím změnit jako mávnutím kouzelného proutku. Jak již název napovídá, bude tvořit člena skupiny, tedy pokud máte přátele, kteří holdují zálibě v závodních hrách. Nicméně, hru lze dohrát i bez jejich pomoci.
V třetím pokračování se ocitáme na Havajském ostrově, kde se koná Motorfest (název je nejspíše odvozen z týdenních výzev z The Crew 2.
Do této hry jsem byl přizván v létě 2023 na beta testování a od té doby se toho moc nezměnilo. Hra obsahuje tzv. playlisty v nichž se nachází série závodů, odkazující na téma daného playlistu, tudíž se projedeme v klasických vozech z dob 50-90 let, vyzkoušíme si celou řadu Porsche (911, 959), bez povšimnutí nebudou i čistě elektrická auta a to včetně konceptů (Lamborghini millennio), závody s offroad vozy, či vyhlídková jízda za krásami havajského ostrova, v neposlední řadě tři playlisty s odkazem na youtube kanály (Blondie supercars, Donut media, Liberty Walk), nebudou chybět ani závody lodí a letadel, či formulí. Novým playlistem je od Ledna 2024 - Hoonigan.
Samotné řízení vozů zůstává jako u předchozích dílů spíše arkádové a tak se nedá mluvit o simulátoru, byť některé neduhy se přenesly z předchozího dílu. Jiné doznaly zlepšení. Stále a pořád je zde v případě smyku (s plně vylepšeným vozem na street racing) jaké si klouzání stranou, bez možnosti projetí zatáčky tzv. (švédským švihem) řekněme driftem, kdy kontrolujeme dráhu a nedochází k rapidnímu snižování rychlosti. Takže pokud si na závod nevezmeme vůz na drift, tak s tohle variantou nelze počítat. Navíc u playlistů máme jasně předdefinované vozy, které když nevlastníme, poté si je vypůjčíme či koupíme. Vypůjčené vozy obecně mají nižší výkon.
To neznamená, že by závod s nimi nešel dokončit, jen bude náročnější.
Znatelný je v tomto případě i vlastnictví herního volantu, které zlepšuje vaše průjezdy zatáčkou, avšak to není zrovna můj případ, nicméně citlivost u herního ovladače je dobrá, byť rychlé vytočení kol do maximálního rejdu zde trvá několik vteřin a jeho následná korekce vždy končí smykem. Naprosto chápu, že na tento aspekt hry se musí hráč zkrátka nastavit a upravit si ho dle svého.
Hra nabízí pět možností obtížnosti, kdy každá vyšší obtížnost vypíná pomocné asistenty pro jízdu a to ať už system ABS, ESP, tak v neposlední řadě kontrolu trakce, čímž na vás připravuje opravdu výzvu, nahledě na to, že protivníci na poslední tedy páté úrovni, jsou skoro neporazitelní. Z osobní zkušenosti, jsem jel s vozem buggatti Chiron nějakých 470-480km/h a nebyl jsem schopný dojet vozy přede mnou. To vše ještě, když šlo o vozy, které měli nižší maximální rychlost.
Tudíž jsem celou hru dohrál na obtížnost třetí, vyjma driftování, kde jsem volil obtížnost pět.
S třetím dílem se zase o něco více zmenšila mapa, jak tomu bylo již v případě The crew 2, kdy došlo oproti jedničce k zmenšení mapy, v případě třetího dílu, je snížení ještě markantnější. Pokud v the Crew 2 vzdálenost z východu na západ činila cca 200 km, pak v případě Motorfestu je vzdálenost sever - jih pouhých 22 km (počítána nejdelší vzdálenost).
Nicméně prostředí je úžasné a tak se můžeme projíždět po kráteru, jet po úbočí hor, navštívit prales, či uhánět ulicemi Honolulu.
Zmenšení mapy se muselo někde projevit, tím hlavním bude vizualizace, neboť každá textura ve hře působí velmi dobře, byť při vyšší zatíženosti serveru se některé textury, hlavně stromů načítají o něco déle.
To je ovšem asi jediná vada na kráce, neboť vizualizace vozů je skvělá a ještě lépe působí celé prostředí.
Celé to podtrhuje zpracování počasí, kdy při bouřce můžete vylétnou nad mraky a vidět slunce osvětlující černé "nacucané" mraky a pod nimi blesky osvětlující tento černý koberec. Existují i momenty, kdy lze nadávat na tuto skvělo vizualizaci, příkladem jest, pokud jedete po dešti a je mokrá silnice a jedete směrem ke slunci, paprsky vás oslňují a velmi jednoduše přehlédnete protijedoucí auto. Ano je to realistické, ale opravdu to dokáže vytočit.
Každý playlist nabízí hudbu přesně navrženou, pro jednotlivé závody. Takže pojedete vozem Pontiac Firebird za poslechu hudby od Johna Carpentera ( filmová hudba k hororům Halloween, Věc), která jen dokresluje celou atmosféru. kdy jedete v noci.
Za zmínku stojí i to, že každý zvuk motoru je autentický a v tomhle případě si dali lidé z Iwory Towers opravdu práci. Takže při řízení mazdy RX7 si poslechnete Vankelův rotační motor, který vás vystřelí do neskutečných otáček, či úžasný zvuk přeplňovaných V8 v kapotách amerických klasik.
Prostě pastva na uši.
Byť po většinou u mě převažují pozitiva ze hry, je tu pár věcí, které mě opravdu štvaly. Po posledním updatu, dochází ke ztrátě připojení u některých hráčů, případně vám hra napíše, že jste opustil partu, avšak při spuštění závodu leaderem se ocitáte v závodě. Pokud jde o nákup vozů, z předchozích dílů, zde byl katalog, avšak některé vozy byly jako odměna z motorfest eventu. Zde jde Ubisoft přímočaře po penězích, jelikož některé vozy získéte pouze převodem z The Crew 2, případně kupováním season pasů, což je hodně špatný přístup, za mně osobně.
Celkově mě hra opravdu bavila o to víc pomáhat přátelům. Jen některé trofeje na platinu jsou trochu o nervy, konkrétně Demolition royale - trofej znič 3 nepřátele v jednom závodě a proměň se dvakrát v monster truck, prostě zabere nějakou chvilku v závislosti na schopnostech řidiče a bourání, mi moc nejde.
Celkově tedy dostaneme Forzu Horizon na havaji a to už stojí za vyzkoušení.
Platina č. 735 (PS5) 170h +, 736 (PS4) 60h +
V třetím pokračování se ocitáme na Havajském ostrově, kde se koná Motorfest (název je nejspíše odvozen z týdenních výzev z The Crew 2.
Do této hry jsem byl přizván v létě 2023 na beta testování a od té doby se toho moc nezměnilo. Hra obsahuje tzv. playlisty v nichž se nachází série závodů, odkazující na téma daného playlistu, tudíž se projedeme v klasických vozech z dob 50-90 let, vyzkoušíme si celou řadu Porsche (911, 959), bez povšimnutí nebudou i čistě elektrická auta a to včetně konceptů (Lamborghini millennio), závody s offroad vozy, či vyhlídková jízda za krásami havajského ostrova, v neposlední řadě tři playlisty s odkazem na youtube kanály (Blondie supercars, Donut media, Liberty Walk), nebudou chybět ani závody lodí a letadel, či formulí. Novým playlistem je od Ledna 2024 - Hoonigan.
Samotné řízení vozů zůstává jako u předchozích dílů spíše arkádové a tak se nedá mluvit o simulátoru, byť některé neduhy se přenesly z předchozího dílu. Jiné doznaly zlepšení. Stále a pořád je zde v případě smyku (s plně vylepšeným vozem na street racing) jaké si klouzání stranou, bez možnosti projetí zatáčky tzv. (švédským švihem) řekněme driftem, kdy kontrolujeme dráhu a nedochází k rapidnímu snižování rychlosti. Takže pokud si na závod nevezmeme vůz na drift, tak s tohle variantou nelze počítat. Navíc u playlistů máme jasně předdefinované vozy, které když nevlastníme, poté si je vypůjčíme či koupíme. Vypůjčené vozy obecně mají nižší výkon.
To neznamená, že by závod s nimi nešel dokončit, jen bude náročnější.
Znatelný je v tomto případě i vlastnictví herního volantu, které zlepšuje vaše průjezdy zatáčkou, avšak to není zrovna můj případ, nicméně citlivost u herního ovladače je dobrá, byť rychlé vytočení kol do maximálního rejdu zde trvá několik vteřin a jeho následná korekce vždy končí smykem. Naprosto chápu, že na tento aspekt hry se musí hráč zkrátka nastavit a upravit si ho dle svého.
Hra nabízí pět možností obtížnosti, kdy každá vyšší obtížnost vypíná pomocné asistenty pro jízdu a to ať už system ABS, ESP, tak v neposlední řadě kontrolu trakce, čímž na vás připravuje opravdu výzvu, nahledě na to, že protivníci na poslední tedy páté úrovni, jsou skoro neporazitelní. Z osobní zkušenosti, jsem jel s vozem buggatti Chiron nějakých 470-480km/h a nebyl jsem schopný dojet vozy přede mnou. To vše ještě, když šlo o vozy, které měli nižší maximální rychlost.
Tudíž jsem celou hru dohrál na obtížnost třetí, vyjma driftování, kde jsem volil obtížnost pět.
S třetím dílem se zase o něco více zmenšila mapa, jak tomu bylo již v případě The crew 2, kdy došlo oproti jedničce k zmenšení mapy, v případě třetího dílu, je snížení ještě markantnější. Pokud v the Crew 2 vzdálenost z východu na západ činila cca 200 km, pak v případě Motorfestu je vzdálenost sever - jih pouhých 22 km (počítána nejdelší vzdálenost).
Nicméně prostředí je úžasné a tak se můžeme projíždět po kráteru, jet po úbočí hor, navštívit prales, či uhánět ulicemi Honolulu.
Zmenšení mapy se muselo někde projevit, tím hlavním bude vizualizace, neboť každá textura ve hře působí velmi dobře, byť při vyšší zatíženosti serveru se některé textury, hlavně stromů načítají o něco déle.
To je ovšem asi jediná vada na kráce, neboť vizualizace vozů je skvělá a ještě lépe působí celé prostředí.
Celé to podtrhuje zpracování počasí, kdy při bouřce můžete vylétnou nad mraky a vidět slunce osvětlující černé "nacucané" mraky a pod nimi blesky osvětlující tento černý koberec. Existují i momenty, kdy lze nadávat na tuto skvělo vizualizaci, příkladem jest, pokud jedete po dešti a je mokrá silnice a jedete směrem ke slunci, paprsky vás oslňují a velmi jednoduše přehlédnete protijedoucí auto. Ano je to realistické, ale opravdu to dokáže vytočit.
Každý playlist nabízí hudbu přesně navrženou, pro jednotlivé závody. Takže pojedete vozem Pontiac Firebird za poslechu hudby od Johna Carpentera ( filmová hudba k hororům Halloween, Věc), která jen dokresluje celou atmosféru. kdy jedete v noci.
Za zmínku stojí i to, že každý zvuk motoru je autentický a v tomhle případě si dali lidé z Iwory Towers opravdu práci. Takže při řízení mazdy RX7 si poslechnete Vankelův rotační motor, který vás vystřelí do neskutečných otáček, či úžasný zvuk přeplňovaných V8 v kapotách amerických klasik.
Prostě pastva na uši.
Byť po většinou u mě převažují pozitiva ze hry, je tu pár věcí, které mě opravdu štvaly. Po posledním updatu, dochází ke ztrátě připojení u některých hráčů, případně vám hra napíše, že jste opustil partu, avšak při spuštění závodu leaderem se ocitáte v závodě. Pokud jde o nákup vozů, z předchozích dílů, zde byl katalog, avšak některé vozy byly jako odměna z motorfest eventu. Zde jde Ubisoft přímočaře po penězích, jelikož některé vozy získéte pouze převodem z The Crew 2, případně kupováním season pasů, což je hodně špatný přístup, za mně osobně.
Celkově mě hra opravdu bavila o to víc pomáhat přátelům. Jen některé trofeje na platinu jsou trochu o nervy, konkrétně Demolition royale - trofej znič 3 nepřátele v jednom závodě a proměň se dvakrát v monster truck, prostě zabere nějakou chvilku v závislosti na schopnostech řidiče a bourání, mi moc nejde.
Celkově tedy dostaneme Forzu Horizon na havaji a to už stojí za vyzkoušení.
Platina č. 735 (PS5) 170h +, 736 (PS4) 60h +
Pro: Herní prostředí, herní playlisty, převedení vozů z the crew 2, zvuky vozů
Proti: Fyzika jízdního modelu, online konektivita, vše do čeho kecal Ubisoft Ivory towers (season pass)
Mass Effect 3: Leviathan
Leviathan rozšiřuje základní třetí Mass effect, a to v té stránce, ve které je silný: Příběh, lore, atmosféra. To vše bych očekával k DLC silně příběhově zaměřené hry.
Příběh začíná na Citadele v laboratoři jakéhosi vědce, který zkoumal záhadnou entitu, jakousi pradávnou rasu Leviathan. A už od začátku se dočkáme tajemné atmosféry. Při hraní jsem měl chuť objevovat neustále více z příběhu a bavilo mě dostávat se dál a dál.
I pokračování příběhu na dalších třech lokacích pokračovalo v nastoleném duchu, i když já bych třeba preferoval méně soubojů. Ale chápu, že nějaké souboje tam být musí, hlavně aby bylo DLC delší. Návštěva dolů plných lidí "pod vlivem" byla příjemně tajemná a v podmořské lokaci při závěrečném odhalení se vám spolu se Shepardem zatajil dech. Celkově příjemné rozšíření.
Příběh začíná na Citadele v laboratoři jakéhosi vědce, který zkoumal záhadnou entitu, jakousi pradávnou rasu Leviathan. A už od začátku se dočkáme tajemné atmosféry. Při hraní jsem měl chuť objevovat neustále více z příběhu a bavilo mě dostávat se dál a dál.
I pokračování příběhu na dalších třech lokacích pokračovalo v nastoleném duchu, i když já bych třeba preferoval méně soubojů. Ale chápu, že nějaké souboje tam být musí, hlavně aby bylo DLC delší. Návštěva dolů plných lidí "pod vlivem" byla příjemně tajemná a v podmořské lokaci při závěrečném odhalení se vám spolu se Shepardem zatajil dech. Celkově příjemné rozšíření.
Pro: Atmosféra, příběh
Proti: Ne vždy zábavné souboje
Assassin's Creed Unity
Díl, kterého jsem se bál stejně tak moc, jako jsem se na něj těšil. Vždyť miluju Paříž, mám rád francouzskou historii, v zemi Galského kohouta jsem byl a jednou bych se tam rád podíval zase - ale těch zpráv o tragickém stavu hry v době jejího vzniku mám v hlavě dodneška hodně. Naštěstí to taková technická hrůza rozhodně není.
Naopak, když jsem se poprvé rozkoukal po slavné metropoli, zrak mi přecházel. Ten skok mezi generacemi konzolí bere dech. Zatímco stejně starý Rogue byl (nejen) po grafické stránce jen přívažek staré doby, Unity je nádherná. Bez přehánění jde o jednu z nejkrásnějších her, co jsem kdy hrál. Ty davy revolucionářů na ulici, tréninkové tábory vojáků, překrásné parky, blyštivé Versailles. Tohle je Paříž, ta patronka lásky, co dnes do noci svítí a já v ní ochotně trávil desítky hodin, abych z ní vyzobával všechny aktivity. A pak trochu méně. A pak vůbec.
Graficky je totiž všechno, po letech opravování, v nejlepším pořádku. Chyby se ale vymýtit nepodařilo, což sice v tak rozsáhlém a detailním městě chápu, ale hratelnost dostala pořádných pár ran do zátylku. Pár sběratelských aktivit je když ne blokovaných, tak alespoň komplikovaných (hledání obrazců na zdech se mi nepodařilo dokončit, protože Arno před jedním stál a odmítal ho rozluštit, nepomohlo ani načtení hry, to samé se mi dělo i u detektivních případů, jinak velmi originálního nápadu).
Mrzí mě to i z toho důvodu, že mi to vzalo veškerou chuť do dokončování Paris Stories. Ty mě totiž chvílemi bavily ještě více, než hlavní kampaň. Ne snad, že by Arnův příběh nebyl dobrý. Ze začátku sice předhodí hromadu postav a motivace jim přidá až v polovině příběhu, ale krásný vztah s Élise je jako vystřižený z románu od Dumase a dal bych mu s radostí přednost na úkor už trochu omšelých intrik v jednotce hašašínů i vzájemných třenic s templáři. Stories se ale věnují jakémukoli příběhu z tehdejší doby, který jste kdy četli nebo o něm slyšeli. Narážky na Tři mušketýry, Kámen mudrců, Bídníky, Napoleona, Markýze de Sade i Cartouche. O všech se mluví, nebo se někteří z nich i objeví a vy jim ochotně pomáháte v oblasti osobních eskapád. Takových odboček je tu padesát a já jsem se dlouho snažil je dokončit všechny. Nakonec jsem se zasekl někde na čtyřiceti, konkrétně u již několikáté "sabotáže", tentokráte telegrafních věží. Ve chvíli, kdy jsem po hodině a půl měl zlikvidované tři ze čtyř a hra mi uprostřed poslední části malým písmem obligátně sdělila "Mission Failed", aniž bych zrovna v tu chvíli cokoli zvojtil a já měl rutinní úkol opakovat celý znovu, řekl jsem si, že to nepotřebuju, tím spíš, že mise zasazením nejatraktivnější už jsem měl splněné.
Co tak s tebou, Unity? Není to nejlepší díl, ale pro mě osobně vede jak nad Rogue, tak klidně i nad třetím dílem a jakkoli je Arno z velké části kombinace Edwarda a Ezia, nevadí to, protože oba byli sympaťáci z největších. Nikdy se to nestane, ale pokud by se někdy někde právě pan Dorian objevil jako vedlejší postava, uvítal bych ho. Kdo měl kdy rád knihy od Huga, Dumase staršího i mladšího nebo třeba Příběh dvou měst od Dickense, neváhejte a projděte městskou branou. O moc autentičtější to nebude.
P.S.: Vytrhávání z animu mě díl od dílu baví méně. Linka v současnosti je v tuto chvíli mrtvá a nemá smysl se opakovaně zaplétat do všech bohů, planet a mudrců. Nicméně chvíle, kdy se přede mnou objevila Eiffelova věž s nacisty, letadly a vzducholodí, považuji za jednu z nejvelkolepějších v rámci celé značky a to je co říct.
Naopak, když jsem se poprvé rozkoukal po slavné metropoli, zrak mi přecházel. Ten skok mezi generacemi konzolí bere dech. Zatímco stejně starý Rogue byl (nejen) po grafické stránce jen přívažek staré doby, Unity je nádherná. Bez přehánění jde o jednu z nejkrásnějších her, co jsem kdy hrál. Ty davy revolucionářů na ulici, tréninkové tábory vojáků, překrásné parky, blyštivé Versailles. Tohle je Paříž, ta patronka lásky, co dnes do noci svítí a já v ní ochotně trávil desítky hodin, abych z ní vyzobával všechny aktivity. A pak trochu méně. A pak vůbec.
Graficky je totiž všechno, po letech opravování, v nejlepším pořádku. Chyby se ale vymýtit nepodařilo, což sice v tak rozsáhlém a detailním městě chápu, ale hratelnost dostala pořádných pár ran do zátylku. Pár sběratelských aktivit je když ne blokovaných, tak alespoň komplikovaných (hledání obrazců na zdech se mi nepodařilo dokončit, protože Arno před jedním stál a odmítal ho rozluštit, nepomohlo ani načtení hry, to samé se mi dělo i u detektivních případů, jinak velmi originálního nápadu).
Mrzí mě to i z toho důvodu, že mi to vzalo veškerou chuť do dokončování Paris Stories. Ty mě totiž chvílemi bavily ještě více, než hlavní kampaň. Ne snad, že by Arnův příběh nebyl dobrý. Ze začátku sice předhodí hromadu postav a motivace jim přidá až v polovině příběhu, ale krásný vztah s Élise je jako vystřižený z románu od Dumase a dal bych mu s radostí přednost na úkor už trochu omšelých intrik v jednotce hašašínů i vzájemných třenic s templáři. Stories se ale věnují jakémukoli příběhu z tehdejší doby, který jste kdy četli nebo o něm slyšeli. Narážky na Tři mušketýry, Kámen mudrců, Bídníky, Napoleona, Markýze de Sade i Cartouche. O všech se mluví, nebo se někteří z nich i objeví a vy jim ochotně pomáháte v oblasti osobních eskapád. Takových odboček je tu padesát a já jsem se dlouho snažil je dokončit všechny. Nakonec jsem se zasekl někde na čtyřiceti, konkrétně u již několikáté "sabotáže", tentokráte telegrafních věží. Ve chvíli, kdy jsem po hodině a půl měl zlikvidované tři ze čtyř a hra mi uprostřed poslední části malým písmem obligátně sdělila "Mission Failed", aniž bych zrovna v tu chvíli cokoli zvojtil a já měl rutinní úkol opakovat celý znovu, řekl jsem si, že to nepotřebuju, tím spíš, že mise zasazením nejatraktivnější už jsem měl splněné.
Co tak s tebou, Unity? Není to nejlepší díl, ale pro mě osobně vede jak nad Rogue, tak klidně i nad třetím dílem a jakkoli je Arno z velké části kombinace Edwarda a Ezia, nevadí to, protože oba byli sympaťáci z největších. Nikdy se to nestane, ale pokud by se někdy někde právě pan Dorian objevil jako vedlejší postava, uvítal bych ho. Kdo měl kdy rád knihy od Huga, Dumase staršího i mladšího nebo třeba Příběh dvou měst od Dickense, neváhejte a projděte městskou branou. O moc autentičtější to nebude.
P.S.: Vytrhávání z animu mě díl od dílu baví méně. Linka v současnosti je v tuto chvíli mrtvá a nemá smysl se opakovaně zaplétat do všech bohů, planet a mudrců. Nicméně chvíle, kdy se přede mnou objevila Eiffelova věž s nacisty, letadly a vzducholodí, považuji za jednu z nejvelkolepějších v rámci celé značky a to je co říct.
Pro: Élise, překrásné prostředí, autentická Paříž
Proti: Bugy, které kopnou hráče opakovaně z úkolu či lokace
Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)
-
Dragon Age: The…
+37
Dragon Age: The Veilguard
Napsal HolyMeatball, 19 dní
Napříč několika svými posledními komenty opakovaně avizuju, kterak jsem se už naučil… -
Silent Hill 2
+25
Napsal Adieu, 9 dní
Remake Silent Hill 2 je pro mě vyslyšenou modlitbou, protože žádnou hru jsem nikdy nechtěl… -
Grand Theft Auto…
+25
Grand Theft Auto III
Napsal adam.kulhanek, 26 dní
Kdysi dávno jsem měl možnost si zahrát oba první díly ze série Grand Theft Auto a bohužel… -
Valiant Hearts:…
+25
Valiant Hearts: The Great War
Napsal KingNut123, 9 dní
O druhé světové válce toho bylo napsáno a natočeno tolik, že se postupem času stala… -
Memento Mori
+25
Napsal Han22, 27 dní
Tak jsem se nakonec z roku 2008 pustil do adventury, která tu má nejvíce hodnocení a je tudíž… -
Torment: Tides of…
+24
Torment: Tides of Numenera
Napsal Le0nidas, 7 dní
Duchovní nástupce legendárního izometrického RPG Planescape: Torment to už z podstaty věci… -
Max Payne
+23
Napsal TenPepa, 24 dní
Max Payne je prostě klasika, co se nezapomíná. Pamatuju si, jak jsem tu hru zapnul poprvý a… -
Fallout
+23
Napsala Syndrom, 10 dní
Až se mě smrad za pár let zeptá tak jakou fotr, dám mu do ruky Fallout. Jako ve strategiích… -
Alan Wake
+22
Napsal TenPepa, 16 dní
Alan Wake je přesně ta hra, co vás vtáhne a už nepustí. Hned od začátku vás hodí do… -
Incubation: …
+21
Incubation: Battle Isle Phase Four
Napsal jvempire, 25 dní
Battle Isle je série tahových strategií, která vždy patřila mezi mé nejoblíbenější.…
Pro: Skvělý nápad pro VR, level design, pomocné ovládaní pohybem světla dualshocku, imerze, obtížnost, zpestření soubojů, grafika
Proti: Trošku krátké