Poslední komentáře

Celkem mne udivuje, jak málo se o Agents of Mayhem v kontextu uzavření studia Volition mluví. Některá média se tváří, jako by nevalná kvalita dva roky starého rebootu Saints Row byla obrovské překvapení, přitom se autoři vstříc propasti rozeběhli již dávno předtím. Konkrétně tedy v roce 2017, kdy vyšel právě v některých ohledech až regulérně špatný spinoff série Saints Row pod názvem Agents of Mayhem (dále AoM). Zdejší hodnocení pod mrzkých padesát procent mluví samo za sebe. Já měl po několika odehraných hodinách v plánu hru trochu bránit, nakonec to však s klidným svědomím dost dobře nejde.

AoM zjevně nebyla koncipována jako menší levnější hra. Naopak jsou zde vidět (nenaplněná) ambice rozjet další sérii poté, co už Saints Row nešlo úplně dál posouvat… vždyť jsme si odbyly mimozemskou invazi a sestoupali i do samotného pekla. Představuje se tak hned 13 hratelných postav agentů (počítám Gata z DLC), každá s více či méně unikátním herním stylem a vlastním příběhovým pozadím. Už při úvodních momentech však začne vyplouvat na povrch, že postavy nejsou nic moc a jde o deriváty vystavěné na různých klišé. Času s nimi však nakonec strávíte celkem dost a určitý charakter se přeci jen alespoň u části z nich projeví. Někteří agenti jsou tak nakonec vlastně fajn (Oni, Gat,…), nebo je za ně alespoň zábava hrát (Braddock, Scheherazade), jiní mě však přišli tak nějak komplexně debilní, či v kontextu dost ukecané hry příliš otravní (Red Card, Daisy).

Vedle hlavní příběhové linky se odvíjí i jednotlivé sidestory hratelných postav. První misí daného agenta odemknete, druhá by měla rozvíjet příběh a třetí agenty slučuje do tříčlenných týmů. Autorům se však nepodařilo nic zajímavého vymyslet a „příběhy“ některých hratelných charakterů jsou absolutně o ničem, nebo zůstanou i po dohrání hry nedořešené. Základní lore světa má potenciál být zajímavý, autoři se snažili zachytit feeling kreslených akčňáků 90. let. Volition jako ostatně i ve všech svých dosavadních hrách jde hodně „over the top“ a balancuje na hraně trapnosti. Teda balancuje… AoM jsou velmi často šílený „cringe“. Asi 20 % vtipů mi přišlo celkem podařených, 30 % se dalo přežít a zbylá půlka je prostě stupidní. Díky stylu, kdy za každou cenu snaží být autoři třeskutě vtipní, moc vyprávění nefunguje a ústřední příběh se zvrhává v regulérní blbost. Hra je přitom ve své podstatě dost ukecaná. O to hůř, že vlastně nemá co říct.

Hratelnost stojí na principu trojčlenných týmů, které si můžete skládat zcela libovolně. V akci je přímo vždy jen jedna postava, na další lze přepnout a ta předešlá má alespoň možnost zotavit se. Souboje samotné jsou maximálně ok. Volition nikdy neuměli zprostředkovat úplně dobrý pocit ze střelby a AoM v tomto nevybočují. Dost záleží na agentovi a jeho konkrétní zbrani. Hra však obsahuje snad ten nejnudnější typ nepřátel – roboty (ok, technicky jsou to cápci v brnění, ale na pocitu to nic nepřidá). Typů nepřátel je sice relativně dost, po stránce vizuálu ale hodně splývají.

Největší problém hry nicméně tkví v tom, že vyjma neustálých přestřelek prakticky nic nenabízí. Design misí je tristní a zdejší open world obsah jeden z nejubožejších, co jsem zatím viděl. Hra vás bez nadsázky jen žene z jedné střelecké arény do druhé. Ve hře jsou sice obsažená vozidla, ale v rámci hratelnosti s nimi autoři skoro vůbec nepracovali. Občas si jen odjedete nějakou tu směšně jednoduchou časovku (dojet do cíle se zbývajícím časem přes minutu není absolutně žádný problém). Hra je zasazena do lehce futuristické verze jihokorejského Soulu. Ve městě ale vyjma neuspokojivého a zbytečného sbírání celkem 350 krystalů není vůbec co dělat. Vedlejší aktivity se omezují vyloženě jen na zadání typu „postřílej tuhle bandu šašků“, maximálně „rozstřílej tenhle krám na šroubky“.

Soul až na tak tři výjimky neobsahuje žádná zajímavá místa a během hry chtě nechtě vystřílíte asi čtyřicet generických nepřátelských základen. Autoři nemají žádné skrupule vás do stejně vypadající základny posílat neustále i v rámci hlavní příběhové linie a vedlejší mód, ve kterém zdánlivě usilujete o něco jako světovou nadvládu, ani žádný jiný typ aktivity nenabízí. Naprosto ubohou stereotypní náplň hry si nedokáži moc vysvětlit. To měli autoři pocit, že stvořili neodolatelný souboják, který pár desítek dlouhou hru sám o sobě utáhne? Se stereotypem občas zápasila i série Saints Row, vždy se však našla nějaká zábavná aktivita (pojišťovací podvod; ničení prostředí na čas,…) pro odreagování a zadání misí bývalo často alespoň po příběhové stránce nápadité. V AoM nic takového prostě není.

Korunu tomuto zmaru nasazuje mizerný technický stav hry. V některých sekcích příběhových misí jsem zaznamenal dost citelné propady FPS. Úplně výjimečné nejsou i situace, kdy se prostě odmítl pustit skript a další postup v misi umožnil jen restart checkpointu. Tato situace nastala i v poslední misi a v tu chvíli jsem si vážně už jen přál, ať to mám proboha konečně za sebou.

AoM dokáže bavit pouze ve chvílích, kdy absolutně vypnete mozek a začnete většinu scénáře ignorovat. Zbydou tak alespoň celkem zábavné schopnosti poměrně rozsáhlého ansámblu agentů, obstojná hudba a pár povedených fórků (jenže hledejte si je v tom hnoji ubohých hlášek na sílu). Co se vyloženě povedlo, jsou předělové animované filmečky. Těch je ve hře překvapivě hodně a svoji kvalitou skutečně připomínají animáky z našeho dětství (pokud je vám teda 25-35 let). I na jejich základě mi přišlo, že AoH aspirovali na něco daleko ambicióznějšího, než ukrutně stereotypní openworld střílečku v nezajímavých kulisách. Měl jsem pocit, že na hře dělalo i několik vážně talentovaných tvůrců, jejichž poctivá práce však v ubohém obsahu spolehlivě zanikla. Když tak konečně naběhly závěrečné titulky, které pro Volition typicky obsahovaly fotografie vývojářů, podezřívavě jsem si ty rozesmáté obličeje prohlížel s nevyřčenými výčitkami.

Hodnocení na DH v době dohrání: 44 %; 6. hodnotící; fyzická kopie na disku

Velmi "příjemné" příběhové doplnění, které zcela přirozeně dále rozvádí svět TLOU a vyplňuje konkrétním obsahem v hlavní hře pouze načrtnuté úseky. Byl jsem zvědavý, jak se autoři vypořádají s implementací soubojů. Měl jsem mylně za to, že se přídavek věnuje pouze událostem před hlavní hrou, v jejichž kontextu by absolutně nedávalo smysl, kdyby Ellie kosila nepřátele po tuctech. Autoři na to šli ale šalamounsky. Left Behind se odehrává defacto v rámci již pořádně rozjetého putování Joela a Ellie s tím, že jeho polovina věnovaná vztahu s Riley je vyprávěna retrospektivně.

Pasáže s Ellie a Riley jsou z drtivé většiny čistě příběhové. Funguje to naštěstí i bez akce a průzkum opuštěného obchoďáku je vážně fajn zážitek. Nechybí totiž emoce a autoři si pro ústřední dvojici přichystali pár zábavných aktivit včetně souboje s vodními pistolkami. Přesto se na pozadí zdánlivě bezstarostného "výletu" dvou náctiletých děvčat pomaličku stupňuje napětí a strach z nevyřčeného. Jak to všechno dopadne, víme ostatně již z konce hlavní hry...

Pasáž ze "současnosti" se rovněž povedla, je více podobná původní hře a opět se tak přirozeně kombinuje průzkum a občasné souboje. Munice je opět poskrovnu a já snad až do závěrečných střetnutí ani jednou nevystřelil. Nepřibyla žádná nová herní mechanika či zbraň, tady jsem to ale ani neočekával.

Left Behind je tak smysluplné doplnění skvělé hlavní hry. Soubojů je skutečně jen pár, ale dobře fungují jako zpestření. Je pravda, že délka přídavku není zrovna valná (cca 3 hodiny), ale tím, že je do remasterované edice tento obsah začleněn již bez dalšího poplatku, mi to nějak zásadně nevadilo.

 Hodnocení na DH v době dohrání: 83 %; 179. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Hratelnost má Rollerdrome výtečnou. V teorii trochu zvláštní kombinace Tonyho Hawka na kolečkových bruslích a střílení funguje v praxi znamenitě. Vlastně jsem z hry byl místy až nadšený, přesto se najde hned několik aspektů, které hlavní hrdince Kaře Hassan hází pod brusle pomyslné klacky.

Základem je precizní ovládání a výborný pocit z řetězení triků a likvidace nepřátel pomoci čtyř palných zbraní. To vše s možností (a nutností) zpomalení času. V praxi to funguje znamenitě, střílet po nepřátelích budete i z absurdních úhlů, přesto jsem se jen málokdy cítil v prostředí ztracený. Rollerdrome je přesně ten typ hry, kde se postupně hraním přirozeně zlepšujete. Postava v průběhu hry kromě dalších zbraní nezíská nic navíc a Kara v první a poslední úrovni vydrží a umí přesně to stejné. Zatímco zpočátku jsem snad již ve třetí aréně párkrát dostal na zadek, když jsem se do stejných kulis vrátil po dokončení kampaně, přišla mi úroveň velmi jednoduchá.

Rollerdrome je náročnou hrou a některé pokročilejší úrovně mi zatopily pořádně. Po dokončení klasické kampaně se navíc hráči zpřístupní "Out for Blood" režim, kde už je obtížnost vážně nekompromisní. Dle statistik hru ostatně minimálně na PS dokončily jen asi tři procenta hráčů (klasickou kampaň). Na druhou stranu hra nabízí i řadu zapnutelných asistentů, kde nechybí dokonce i nesmrtelnost. Jejich zapnutí vás sice vyloučí z žebříčků, ale podle všeho zůstanou trofeje/achievementy přístupné. Vážně by mě zajímalo, kolik hráčů reálně sesbíralo všechny trofeje bez aktivace těchto "cheatů". Před každým z nich, ale musím smeknout. Já osobně po dokončení kampaně s obtížemi zdolal jen první misi v Out for Blood a v rámci zachování příčetnosti a zdraví ovladače již raději dále nepokračoval.

Po stránce hratelnosti jde tak o vyladěnou parádu, přesto 75 % není až tak oslnivá známka. Co je tedy špatně? První neduh je čistě subjektivní – vizuálně mi hra přišla ohyzdná. Tento typ grafické stylizace mi jednoduše vůbec nesedí, grafická paleta je hnusná a prostředí jakbysmet. Na druhou stranu je vše jasně funkční a přehledné. Výsledný vzhled nejspíš souvisí i s nižším rozpočtem, to nic nemění na tom, že graficky se mi hra prostě nelíbí.

Mezi jednotlivé sekce šampionátu autoři rozmístili pár narativních sekvencí. Za mě jde o naprostou zbytečnost. Žádný smysluplný příběh se odvyprávět nepodařilo a pozadí zdejšího světa je jen lehce načrtnuté. Omáčka okolo mi přišla tak naprosto zbytečná. Interaktivních předmětů v lokacích je pár. Proč po mě někdo chce, abych zvedl plechovku, přičemž popisek se omezuje na to, že je zpola vypitá? "Příběhových" pasáží je ale jen pár a není problém je absolutně ignorovat.

Rollerdrome i přes vyšší obtížnost není dlouhou hrou. Měli byste mít hotovo do deseti hodin. Nepřátelé jsou co do mechanik velmi zajímaví (byť vizuálně odpudiví), ale druhů není mnoho. Arén také není závratné množství a některé jsou si vzájemně vizuálně velmi podobné. Třeba samotné finále se odehrává v lokaci, která vypadá jen jako rozsáhlejší první úroveň. Hra nabízí i "dva" bossfighty. Boss samotný je však v obou případech naprosto stejný.

Autoři tak přišli se zajímavým nápadem, který přetavili v překvapivě zábavnou hratelnost. Přijde mi však, že na bytelných a naprosto funkčních základech mohli vystavět daleko pestřejší a nápaditější hru. Pocity však i tak převládají pozitivní a rozhodně mě mrzí, že hra nejspíš bude labutí písní zjevně talentovaných vývojářů z Roll7.

Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 5. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Píše se rok 2024 a já vůbec poprvé dohrál kultovní The Last of Us. Na místě je skoro další omluva (podobně jako v případě Days Gone). Poprvé jsem dobrodružství Joela a Ellie zkoušel začátkem roku 2016 a hra mě regulérně nebavila. Fanoušky již tehdy zbožňovaná hra mi přišla jako vykrádačka McCarthyho cesty byť se slušným scénářem a začátek příběhu na mne působil jako slepenec již jinde viděných motivů. Důraz na stealth mi neseděl, stealth samotný mi přišel i poměrně jednotvárný a neustále házet cihly a láhve po nepřátelích se mi zajídalo. Korunu všemu nasadila moje tehdejší úchylka vše nutně hrát na nejtěžší obtížnost a zrovna u The Last of Us jsem na Survivora (měl jsem alespoň tolik soudnosti, abych hned nepouštěl Grounded) trpěl jak čokl. Protrápil jsem se tehdy někde k výpravě pro autobaterii s Billem a pak už hru nezapl. Občas jsem si v následujících letech v nějaké diskusi na internetu„ulevil“, že to zbožňované TLOU zase taková paráda není. No, byl jsem nefér.

Stále si sice nemyslím, že je TLOU nejlepší hra všech dob, hratelnost má pořád podle mě jisté rezervy (uvědomuji si, že teď hodnotím více než deset let starou hru), které však dvojka rozhodně mohla doladit. Tentokrát na obtížnost HARD mě hra však už zpočátku velmi slušně bavila a řekněme někde od poloviny jsem byl už prakticky nadšen. Už na mne spolehlivě fungovala chemie mezi Joelem a Ellie a jak jsem pozvolna nasyslil dost munice, rázem začaly být i souboje krásně pestré a zábavné.

Přijde mi, že v první cca třetině se zpočátku prostředí přeci jen trochu opakuje a v městské zástavbě strávíte dost času, pak se však hra neustále mění a podíváme se na skutečně zajímavé a pestré lokace. Dnes už hra ani v remasterované verzi pro PS4 nevypadá vyloženě k světu (existenci remaku nakonec celkem smysl dává), ale třeba zasněžená pasáž v chatové oblasti a okolí byla skutečně parádní. Líbila se mi ostatně celá pasáž za Ellie a to jak po stránce hratelnosti tak i při budování příběhového pozadí.

Postavy jsou velkou devizou hry a to nemluvím ani zdaleka jen o úvodní dvojici. Během putování narazíte na slušnou řádku epizodních postav. Napsané jsou skvěle a rozhodně je nejde jednoduše zaškatulkovat na ty hodné a zlé. Ono to ostatně platí i pro ústřední dvojici a Joel je v konečném důsledku vážně spíš antihrdina… to co na něj čeká v druhém díle si v jedničce vlastně celkem zasloužil. O silné osudy tu jednoduše není nouze. Pocitu z celku dopomáhá i naprosto špičkový dabing.

I když jsem velkým fanouškem série Resident Evil, asi ještě nikde jsem tak moc nešetřil municí, jako právě v The Last of Us. Tady se hrou vážně prostřílet nejde a vždy jsem měl radost, když jsem našel nějakou skrýš s náboji. Když už ale na střelbu dojde, mají zbraně ten správný říz, kopou jak mladá kobyla a bez vylepšení se Joelovi roce třesou jako by měl pokročilé stádium parkinsona. Ještě jednou se vrátím k vyšší obtížnosti, kde jsem měl kolikrát pocit, že si prakticky nemůžu dovolit vystřelit a řešit úplně vše „růčo“ byla otrava. Dle statistik jsem hru dohrál s přesností střelby přes 80 % a ani přes zevrubné prolézání opuštěných stavení jsem se v munici fakt nekoupal.

Na průzkum okolí ostatně hra klade opravdu značný důraz. Nezřídka se tak stane, že i relativně skrytá zákoutí nebo rozlehlý dům v konečném důsledku nabídnou pouze nějaké ty suroviny na výrobu. Nelíbilo se mi, že hra nenabízí žádný způsob, jak mít reálný přehled o tom, kolik a kterých sběratelských předmětů člověk v určité kapitole nenašel. Vážně se není čeho chytit a třeba takové komiksy jsou ve hře rozmístěné na přeskáčku. Nejde tedy ani odhadnout, že někde mezi tou a onou kapitolou asi leží komiks číslo 5. Přirozeně se mi povedlo najít pouze všechny plánky k vylepšení a třeba přívěšků Světlonošů jsem minul spoustu. Takhle bez indicií je sesbírání všeho skoro až nereálné a troufám si tvrdit, že většina hráčů to prostě sbírala podle videonávodů. V tom já ale absolutně nevidím smysl a uspokojení. EDIT: Opět jsem TLOU křivdil, volba kapitoly přehled nabízí, ale až po dohrání hry. Díky uživateli BUMTARATA za upozornění :).

Multiplayer jsem do celkového hodnocení nezahrnul. Dnes již logicky není aktivní. Cca deset hodin jsem do něj vložil před lety, ale již tehdy jsem byl zelenáč mezi veterány s maximalnimi úrovněmi, což je samozřejmě velký vopruz.

Letos jsem tak konečně pochopil, proč je The Last of Us legenda. Už při psaní těchto řádek mám pocit, že se mi s odstupem času bude hra líbit stále více a budu na ni vzpomínat častěji, než na některé další 9/10 kousky. Jak jsem dosud kroutil hlavou nad nesmyslností remaku, najednou mám pocit, že bych ho strašně chtěl.

Hodnocení na DH v době dohrání: 91 %; 505. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Detroit je velmi působivé dílo. V mnoha ohledech jde o úžasný kousek herního umění, který paradoxně ztrácí v tom pro hry zdánlivě nejpodstatnějším – hratelnosti. Je asi na každém, zda to studiu Quantic Dream odpustí a bezpochyby existují i hráči, které Detroit regulérně nebavil. Já (a podle velmi pěkného hodnocení ani většina zdejších uživatelů) do uvedené skupiny rozhodně nepatřím.

Detroit: Become Human naprosto exceluje ve storytellingu a autorům se povedlo odvyprávět příběh, jenž bych osobně zařadil na úplnou špičku videoherní produkce. Mám přitom pocit, že by obdobné dílo v neinteraktivní podobě, například ve formě seriálu nebo minisérie, až tak dobře nefungovalo. Hru lze přitom bez výčitek označit za interaktivní film s úžasnou výpravou a působivou kamerou. Vše přitom začíná poměrně nenápadně.

Nejedná se o mé první setkání se tvorbou Davida Cage (kontroverze kolem jmenovaného jsem si rovněž vědom, ale žíly mi to úplně netrhá) a jeho týmu. Před mnoha lety jsem s otevřenou hubou zíral na konec parádního thrilleru Heavy Rain. I tak mne však Detroit kvůli specifické „hratelnosti“ zpočátku lehce nudil. Pozvolný rozjezd zejména dějových linek Kary a Markuse však dává naprostý smysl a hra se v konečném důsledku může pochlubit takřka perfektní gradací a pozvolným zvyšováním tempa. Tady by se mohli leckteří filmaři dokonce učit. Troufnu si ale tvrdit, že hratelnost ve stylu „pošoupej páčkou doleva, aby Kara umyla talíř“ některé hráče prostě odradí.

Hratelnost je v některých chvílích poplatně dalším hrám studia skoro až groteskní. Jedná se tak o maraton QTE, přičemž tady na nich většinou alespoň záleží. Druhý pilíř hratelnosti pak tvoří ukrutně pomalá chůze po nádherných a pestrých lokacích ve snaze najít všechny interaktivní prvky prostředí. Na tomhle by ale vážně šlo zapracovat, protože postavy se vlečou i ve chvílích, kde to absolutně z hlediska příběhu nedává smysl. Třeba v erotickém klubu na hráče čeká sekvence pod časovým limitem, který postavy samy zdůrazňují. I v této vypjaté chvíli se však Connor loudá jako já na záchod, když mne ve tři hodiny ráno postupně probudí plný močák. Občas se autoři přeci jen zarytou rutinu pokusí lehce okořenit, ale i tak je hratelnost tou suverénně největší slabinou hry.

Teď už se bude ale jen a jen chválit. Detroit nabízí skvělý vyspělý příběh o povaze lidství, který se nebojí zabrousit i do citlivých témat. Trojici protagonistů se povedlo vykreslit na jedničku. Ať už jde o civilnější roadstory Kary a její chráněnky Alice, epická cesta za svobodou Markuse a jeho následovníků, či vnitřní souboj detektivního androida Connora, všechny dějové linky jsou velmi poutavé a každá kapitola má své jasné místo i smysl. Výborné jsou i vedlejší postavy a svět Detroit: Become Human rozhodně není černobílý. Prakticky všichni herci předvádí výborné výkony a jsem rád, že se v jedné z hlavních rolí představil Jesse Williams, jehož jsem si oblíbil loni, když jsme s manželkou sledovali (nesuďte mě prosím :)) "americkou ordinačku" Chirurgové (než tvůrci jeho postavu posrali, ostatně jako postupně skoro všechny ostatní).

Konců je několik a jsou velmi odlišné. Jasně, i tady jsou některé volby trochu na oko, ale už řekněme někde kolem poloviny hry se začíná nezvratně rozhodovat o osudu některých vedlejších postav. Hra počítá i s některými zdánlivými detaily, které se mohou s tu větším, tu menším dopadem promítnout i v závěrečných kapitolách. Poslední čtvrtina hry poté už totálně dupe na plyn a rozdíly v zakončeních jsou skutečně markantní.

S odstupem pár dní se mi čím dál více „líbí“ konec, ke kterému jsem se dostal při prvním dohrání já. Markus držel víceméně pacifistickou linku revoluce až do pokojné demonstrace, kdy začaly ozbrojené složky opakovaně střílet do neozbrojených demonstrujících androidů. I když z demonstrace vzešly ztráty na životech na obou stranách, stále byl dialog mezi žijícími rasami primární cestou ke svobodě, ale útok na Jericho dal všemu tečku. Nakonec tedy proběhla násilná revoluce, za pomoci deviantního Connora, který úspěšně osvobodil nové androidy z továrny CyberLife, i když u toho jeho lidský parťák Hank zaplatil životem. Životy Kary s Alice vyhasly těsně před koncem na hranici s Kanadou, kde zaplatily nejvyšší cenu za předešlé rozhodnutí revolucionáře Markuse. Ač šlo o konec poměrně hořký, zanechal ve mně rozhodně dojem a dával mi naprostý smysl. Ze zvědavosti (a kvůli trofejím) jsem hru částečně odehrál vícekrát a změny jsou skutečně značné. Jestli zde existuje něco jako „happy end“, je na zvážení každého z nás.

Futuristická vize Detroitu s uvědomělými androidy je nesmírně poutavá. S chutí jsem četl „časopisy“ a potěšila i řada odemykatelných bonusů, kde nechybí i komentáře tvůrců. Odrovnalo mne zpracování menu, kde s vámi jakožto hráčem napřímo komunikuje androidka Chloe, jejíž chování se postupem hrou vyvýjí. Na místě je zmínit i výborný soundtrack, který má na starosti trojice hudebních skladatelů. To, že každý tvořil hudbu k jednomu z protagonistů, je výborný nápad a hudební podkres bravurně podtrhuje atmosféru zasněženého Detroitu a cesty za svobodou.

Detroit: Become Human tak nabízí výtečný příběh v krásných a zajímavých kulisách, který dokáže strhnout jako málokterá videohra. Tentokrát mě skutečně mrzelo, že hra není ještě delší. Heavy Rain pro mě (asi hodně z nostalgie) zůstane ve tvorbě Quantic Dream stále na pomyslném prvním místě, ale pokud bych měl doporučit jen jednu hru od tohoto studia, byl by to spíše Detroit. Jen škoda, že po stránce hratelnosti máte často pocit, že jen sledujete sekající se cutscénu, jež lze posunout dále pouze stisknutím tlačítka, co zrovna bliká na obrazovce.

Hodnocení na DH v době dohrání: 87 %; 320. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Od dohrání skvělého Wolfenstein: The New Order uteklo moře času a The Old Blood mi jasně připomněl, proč mám ze "současných" FPS nejradši právě sérii Wolfenstein společně se dvojicí peckových DOOM her. The Old Blood je takový "půldíl", jež toho příliš nového nepřináší, ale po letité pauze mě hratelnost opět náramně bavila.

Líbí se mi, jakým způsobem přistupuje série k historii. Nebere se úplně vážně, ale na druhou stranu hrůzy Druhé světové války ani nevkusně nezlehčuje. I The Old Blood tak funguje jako připomínka doby, která se snad již nikdy nevrátí. Příběh samotný je na střílečku naprosto v pohodě. Dvojice záporáků se opět povedla a je uspokojivé když tyto zrůdy vydechnou naposledy. Pro další postavy příliš prostoru není a to včetně protagonisty B. J. Blazkowitche. To je ale spíše jen konstatování, ne vyložený zápor.

Pro FPS je podle mě naprosto stěžejní kvalitní leveldesing a alespoň solidní pocit ze střelby. Oba tyto aspekty The Old Blood splňuje. Střelba je zpracována spíše arkádově než realisticky, zábavě to však vůbec neškodí. Zpočátku jsem měl obavy, že bude hra přehnaně krátká. Osm kapitol přeci jen není kdovíjaký balík misí. Na vyšší obtížnosti (tentokrát jsem srabácky z Über ubral...) se ale nedá hra bezmyšlenkovitě prosvištět. Pro zájemce je navíc připravena i sada misí z původních her. Jen je k tomu potřeba najít postýlku, která retro dobrodružství spustí.

Novinek je pomálu. Vlastně mi přišlo, že hraju prostě to samé jako v The New Order. Zbraně jsou poměrně standardní, ale díky dobrému gunplayi je s nimi skvělá zábava. Jedinou výjimkou je snad jen trochu slabá dvouhlavňová brokovnice. K té se dostanete až v druhé půlce hry a bohužel ve srovnání třeba se svou sestřičkou ze série DOOM za moc nestojí. Dokázal bych si přeci jen představit trochu pestřejší repertoár. Stačily by jeden či dva kvéry navíc a hra by byla hned pestřejší. Nabízí se třeba kanón na bázi elektrické energie, když už si tady hrajeme s alternativní historií zavánějící dieselpunkem.

Bavilo mne odemykat perky, hledat ukrytá tajemství a kosit nacistické sráče dvěma samopaly naráz. Sesbíral jsem vše, z výzev jsem však na kýženou zlatou medaili splnil jen některé. Je to celkem fuška a nakonec začala zábava trpět neustálým opakováním jednotlivých arén ve snaze dosáhnout požadovaného skóre. The Old Blood pokračuje v cestě, kterou vyšlapal The New Order. Víc než regulérní díl ho lze označit spíše za samostatně vydaný datadisk. Svému předchůdci však rozhodně nedělá ostudu.

Hodnocení na DH v době dohrání: 78 %; 285. hodnotící; digitální verze PSN

Na přejíždění stovek nemrtvých náklaďákem či sporťákem, je něco skoro až meditativního. Zombie Driver je v jádru dost jednoduchou hrou se značně stereotypní náplní misí, přesto má své kouzlo a hlavu vypne náramně. Tenhle měsíc jsem ji dohrál podruhé (poprvé před více než deseti lety na PC), což zase tak často nedělám.

Hra nabízí vlastně jen jednu mapu města, která navíc není ani příliš zajímavě zpracovaná. Jednotlivé sekce města poměrně dost splývají až na pár výjimek jako je rozlehlý park uprostřed. Svoji káru sledujete pěkně z ptačí perspektivy a hned je potřeba pořádně šlápnout na plyn, protože hordy nemrtvých jsou nekonečné (doslova). Postupem příběhovou částí hry přibývají vylepšení, nová auta a vše pěkně odsýpá. Zbraní i druhů nepřátel by mohlo být více, jádro hratelnosti je však zdravé a v menších dávkách zábavné.

Plusové body Zombie Driver rozhodně sbírá za zbylé dva herní módy. Vzhledem k povaze hry asi nikoho nepřekvapí arény s tisícovkami nemrtvých, kde je smrt nevyhnutelná a cílem ji je tak co možná nejvíce oddálit. Mód Blood Race v sobě kombinuje trojici druhů klání. Obligátní závod, doplňují destrukcí nabitý "Eliminator" a "Endurance", kde se krásně skloubí nutnost projíždět trať rychle a zároveň šmelcovat nemrtvé na nesourodou kaši. Všechny aktivity mají rozhodně své limity a na desítky hodin vás nezabaví, rozhodně však fungují velmi dobře a hra jako celek má i přes vlastně dost monotónní herní náplň co nabídnout.

Zařadí se Zombie Driver mezi vaše oblíbené hry? Troufám si tvrdit, že skoro jistě ne. Přesto jde o dost specifický kousek, který na nějakých deset hodin zabaví velmi slušně. Hra naštěstí nabízí obsahu tak akorát na to, abyste se u přeci jen omezené hratelnosti nestihli začít (výrazněji) nudit. Osobně bych si v pohodě dokázal představit druhý díl. Tady by skutečně stačilo jen zamakat na rozmanitosti a možnostech a rázem by z toho byla zatraceně fajn nenáročná oddechovka.

Hodnocení na DH v době dohrání: 65 %; 7. hodnotící; digitální verze PSN

Poslední DLC mi přišlo slabší paradoxně kvůli příběhu (za který jej zde ostatní spíše chválí) a původně jsem u něj měl hodnocení i o něco nižší. Přišlo mi, že se tu nestoudně recykluje. To, že se na scénu vrátila Silver Sable, je ok. Autoři vývoj vztahu se Spider-Manem v původní hře úplně vyhodili z okna a poté prakticky do puntíku zopakovali (opět tak začínají jako nepřátelé a přes pozvolné oťukávání se vztah vyvine v křehké spojenectví až na konci OPĚT Silver Sable prohlásí, že se od pavoučího muže hodně naučila, WTF).

Příběhová část mi tentokrát přišla kratší, než v předchozích dílech. Možná jsem však příběhové mise jen méně prokládal vedlejšími aktivitami. Celková délka DLC je tak v konečném součtu zcela srovnatelná s předchozími, tedy slušných 5-6 hodin (při plnění všech aktivit). Tentokrát jsem byl už vyloženě rozčarovaný, když jsem zjistil, že budu opět muset vybíjet nepřátelské základny. Pokusů si to pár vyžádalo a když mě v jedné z nich zabil regulérně poslední bojeschopný bambula poslední vlny nepřátel, utrousil jsem i nejedno sprosté slovo na adresu autorů. Od minula jsou základny navíc vizuálně nezajímavé a snad poprvé v nich nepřátelé nevedou žádné dialogy. Naštěstí jsou tentokrát jenom tři. Zpět jsou i moje "oblíbené" stop crime události. Zrovna tady se autoři uchýlili snad k těm nejotravnějším typům, takže jsem jich měl opět plné zuby.

O přihození "ztracených" pěti procent mě nakonec přesvědčily zbylé vedlejší aktivity. Screwball výzvy byly opět celkem zábava, tentokrát si to s ní navíc můžete i vyřídit, byť hodně jemně a v rukavičkách. Holt ženu neuhodíš, že Spidey... Poslední aktivitu tvoří nové sběratelské předměty, které poodkrývají vývoj jedné z postav ústřední hry. Yuri Watanabe začala být konečně zajímavá.

Přídavky v rámci CTNS mne tak jako celek spíše potěšily. V New Yorku jsem strávil všehovšudy slušných 60 hodin a za tak dlouhou dobu mlácení obrovského množství grázlů už prostě začala být cítit "únava materiálu" i přes to, že soubojový systém a pohyb samotný jsou ve hře jinak skutečně prvotřídní.

Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 72. hodnotící; digitální verze PSN

Ač stále solidní, bavilo mne druhé DLC rozhodně méně a dle zdejšího hodnocení nejsem zjevně sám. Na vině je zejména to, že se příběh tentokrát točí kolem postavy Yuri Watanabe, která mi k srdci nepřirostla ani v základní hře. Rovněž Hammerhead je přes veškerou snahou prostě Béčkový záporák a vyprávění mě tentokrát příliš nezajímalo.

Rozsah DLC je velmi podobný, jako v případě The Heist. Strávil jsem s ním asi o hodinku déle zejména kvůli návratu "základen" a tím i soubojů na několik vln. Aktivita to sama o sobě není špatná a arény jsou různorodé, nový typ nepřítele v podobě Hi-Tech štítonoše je však hodně otravný a párkrát naskočila žilka, když jsem prohrál třeba během páté vlny ze šesti. Zpět jsou i Screwball challange, k mé nelibosti jsou dvě z nich stealth, ale nakonec s nimi větší problém nebyl. Je trochu škoda, že tentokrát zcela absentují sběratelské předměty, které mne v základní hře i prvním přídavku překvapivě bavilo "hledat".

Turf Wars je tak opět fajn přídavek, jehož existence smysl dává. Po stránce příběhu i vedlejších aktivit za první částí CTNS přeci jen zaostává, to však neznamená, že jsem se u něj i tak celkem slušně nepobavil na přiměřeně dlouhou dobu.

Hodnocení na DH v době dohrání: 69 %; 71. hodnotící; digitální verze PSN

DLC jsem si až překvapivě užil. Hlavně tedy asi z důvodu, že mě poslední roky tak nějak naučili od DLC nic moc extra neočekávat a taky díky cca dvouměsíční pouze od dohrání základní hry. Měl jsem tak na kousek Spider-Manova dobrodružství opět chuť a těch cca pět hodin, co přídavek zabere při dohrání na 100 %, uteklo jako voda.

A co že The Heist vlastně nabízí? Kousek příběhu s pěknými cutscénami, který sice působí vedle ústřední story dost jako "vedlejšák", ale příliš to nevadí. Polil mne studený pot, když jsem zjistil, že se vrátili "ctop crime" události, není jich tu naštěstí přespříliš a alespoň přibyl i další typ. Nové sběratelské předměty jsem si užil a k až překvapivě mě bavily Screwball výzvy. Tedy svojí náplní, moderní "superpadouch" Screwball sama o sobě je otřesná postava, která by zasloužila dostat tyčí. Díky tokenům za výzvy jsem si alespoň odemknul poslední dvě udělátka, která mi zůstala po celou základní hru zamčená a hratelnost se mi tím přeci jen oživila.

Náplň hlavních misí se od minula příliš nezměnila. Za vypíchnutí snad stojí jen jedna povedená honička a tužší souboj u konce DLC díky novému typu nepřátel v podobě chlápků s rotačáky. Skutečný bossfight se tentokrát nekoná. Suma sumárum sice nejde nic převratného, avšak značné klady původní hry zůstávají, proto nakonec hodnotím dost vysoko.

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 79. hodnotící; digitální verze PSN

Bezesporu jedna z nejzábavnějších open world her, co jsem doposud hrál. Byť i zde i přes znatelnou a sympatickou snahu autorů některé aktivity sklouzávají k nepříjemné rutině, boduje Spider-Man hlavně bravurním zpracováním pohybu hlavního hrdiny. Jen běžný přesun po New Yorku je tak radost a dlouho trvá, než se to houpání mezi mrakodrapy omrzí. Plynulost pohybu je parádní a to platí i pro souboje s doslova armádami grázlů z různých nepřátelských frakcí.

Marvel’s Spider-Man je jednou z toho nespočtu her, které už roky vlastním, avšak jeho odehrání jsem neustále posouval. Vinou toho mě zpočátku trochu překvapilo, že hra nevypadá až tak dobře, jak jsem předpokládal (paměť zakalená záběry z druhého dílu?). Nejde však o zápor, jen můj dojem ze začátku hry. Přeci jen, šest let je šest let a v žádném případě nejde o hru ošklivou. Hrál jsem původní PS4 verzi bez upgradu.

Zpočátku jsem se i přes snahu o dávkování nových prvků cítil malinko zahlcený. Soubojový systém si však není problém osvojit a je intuitivní. Příběh jako celek hodnotím velmi pozitivně a odvážné finále „potěšilo“. Práce s postavami je velmi dobrá a zdejší podobu Petera Parkera si hráč rozhodně lehce oblíbí, byť co si budeme povídat, je to takový hláškující „Mirek Dušín“. Skvělá mi přišla zejména příběhová linka s Ottem, a ačkoliv ne všichni záporáci dostanou dostatek prostoru, převedení těch ikonických do herní podoby dopadlo velmi slušně. Příběhové mise i díky slušnému scénáři baví a nechybí vážně epické momenty jako ve správném blockbusteru.

Spider-Man nabízí díky bohu celkem smysluplné „collectibles“. Ztracené batohy jsou velmi povedený fan service a kdo by si nechtěl vyfotit pár New Yorských památek (byť virtuálních)? Vlastně by mě vůbec nevadilo, kdyby šli autoři ještě dál a třeba u památek nabídli hráči i krátký popisek k danému místu. Velkou parádou jsou poté různorodé obleky, přičemž většina z nich nabízí rovněž unikátní schopnost. Ty sice nejsou ani omylem vyvážené, ale to prakticky nevadí.

Ostatní vedlejší aktivity jsou na open world hru také nadprůměrné. Pozitivně mne překvapilo, že se mise s výzkumnými stanicemi (takřka) neopakují a hra se skutečně snaží většinu obsahu přespříliš nerecyklovat. Jen těch náhodných událostí v podobě zločinů je prostě už zbytečně moc a v případě, kdy chcete hru dohrát kompletně, je to už prostě chtě nechtě otrava, byť i zde se snažili autoři o předkládání různých variací. Když je nutné zločinů překazit celkem několik stovek, začne tím zábava trpět. Na druhou stranu, kdo je plnit nechce, prakticky nemusí a i bez nich se dá dostat velmi blízko k maximální úrovni. Chronické „plniče všeho“ však bude rozhodně štvát feed ze sociálních sítí. Nápad fajn, ale příspěvků je šílené množství a mnohé se opakují. Pokud nechcete, aby vám unikla unikátní glosa k aktuální situaci, často budete číst některé repliky třeba popáté. Naprosto skvělý je však podcast Spider-Manova zarytého odpůrce J. Jonah Jamesona. Je až s údivem s jakým množstvím vstupů dokázali autoři přijít, přitom je naprostá většina z nich velmi povedená. Výborný dabing nejen Jamesona je poté jednou s devíz hry.

Občasné stealth mise za některou z vedlejších postav jsou možná trnem v oku některých hráčů. Často se v nich ale posouvá zábavný příběh a občas si oddechnout od řezání zdánlivě nekonečných zástupů bezejmenných pohůnků arcilotrů mě rozhodně nevadilo.

Spider-Man od Insomniacu se mezi fanoušky již dost spolehlivě zapsal jako ten titul, co se přetahuje s Batmanem od Rocksteady o titul té vůbec nejlepší superhrdinské hry všech dob. Ač pro mě Arkham série stále zůstává na prvním místě, dílo Insomniacu v ničem zásadně nezaostává.   

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – "6. Ukradené Vánoce: Dohraj hru, která se alespoň částečně odehrává během Halloweenu." – Hardcore varianta /Z kontextu hry je patrné, že se hra odehrává během období Halloweenu, přičemž jedna z hlavních misí se odehrává na halloweenské párty./

Hodnocení na DH v době dohrání: 85 %; 268. hodnotící; fyzická kopie na disku