Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

God of War

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS4 95
Nakonec přeci jenom padla. Po asi třicátém pokusu se mi podařilo konečně porazit královnu valkýr a platinová trofej byla doma. Nakonec to nebylo jednoduché, jak jsem si myslel. Vylepšení postavy na devátou úroveň už jsem nedotáhl úplně. I tak jsem v Nilfheimu a Muspelheimu kvůli tomu strávil tolik času, že už jsem si začal připadat jako blázen. God of War je super hra. Stálo to za to.

Od začátku bylo jasné, že tohle bude jiné, než všechny předchozí díly. Hra vám dá k prozkoumání otevřený svět. Svět, který ale není příliš velký a který je radost prohledávat. Jak jsem nějakou lokaci neměl na 100 procent splněnou, nechtělo se mi z ní. I když jsem nakonec třeba musel, protože bylo potřeba jinde odemknout klíčovou schopnost. Prohledávání světa v God of War je radost. Z každého objeveného artefaktu nebo splněného úkolu.

Kratos je pořád stejný borec dřív. Všechno co se mu postaví zničí. Bez ohledu na beznadějnost situace nebo na svůj pokročilejší věk. Díky věku a synovi už je akorát trochu sentimentálnější. Kdo by se na něj kvůli tomu zlobil, ba naopak. Atreus je víc než jen do počtu. Jeho schopnosti opravdu pomáhají. Kolikrát mi v poslední chvíli zachránili život. Druhý bojovník navíc otevírá prostor pro různé synergie a správným poskládáním výzbroje, schopností a bojových komb můžete být ještě efektivnější. Bojový systém je skvělý. Celou dobu hraní můžete pořád objevovat nové kombinace.

Severští bohové mě baví víc než antika. Je to takové tvrdší, špinavější, studenější. Celkovému dojmu pomáhá i perfektní dabing v čele s Tielkem/Kratosem. Poutavý příběh doprovázený epickými bossy. Souboj s drakem na trpasličí hoře považuji za vrchol v celé sérii. Ani ostatní bossové se ale nemají za co stydět. Hlavně výše zmíněná královna valkýr byla ultimátní. Příběh je pro mě naprosto uspokojující. Přináší základ do dalšího dílu a vyhlíží ještě epičtější bitvy.

God of War je skvělý. Nenabízí sice takovou volnost pohybu, ale díky tomu detailně vymodeluje každé zákoutí. Ne všude je to dokonalé. V mlžném Nilfheimu jsem tolik času nechtěl strávit. Ani jsem nemusel. Nebylo to povinné. Za trofej to ale stálo. Celá hra za to stojí.

Pro: zasazení, příběh, dabing, soubojový systém, epické bossfighty, nepovinné úkoly, výbava, všechny postavy ve hře a dalo by se pokračovat

Proti: některé zbytečně dlouhavé a rozporuplné lokace

+23

Uncharted 4: A Thief's End

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS4 95
Když jsem začínal hrát první Uncharted, představoval jsem si, že to bude takový novodobý Tomb Raider. Že se tam nebude moc střílet a přednost dostanou spíše akrobatické skákací pasáže, které budou doplňovat hádanky a rébusy. V prvních třech dílech jsem dostal spíš střílečku doplněnou o skákací pasáže. Mojí tehdejší představu skoro naplnil až čtvrtý díl.
 
Střílení a dechberoucích akčních scén docela ubylo a zároveň vám hra dá větší volnost je vyřešit. Většinu hry ani nemusíte střílet. Větší a funkčnější využití získal stealth postup. Arény jsou větší, plné vysoké trávy a celkově je stealth mnohem zábavnější. Postupně a potichu odstraňovat protivníky je taková čistší práce. Samotné střílení zůstalo celkem beze změn. Jestli je to zábavné se odvíjí od toho, jak máte zmáknuté míření na ovladači. Je to starý dobrý Uncharted, který prošel příjemnou evolucí.

Podstatnou část hratelnosti tvoří skákání po skalách, střechách, překonávání různých terénních překážek. Akrobacie je ve čtvrtém díle tolik, že mi někdy připadalo, jako bych hrál simulátor gibona. Autoři skákací pasáže často okoření pěkným výhledem do krajiny, ale celkově bych řekl, že toho bylo až moc. Minimálně první půlku hry mi chybělo víc takových těch epických akčních pasáží, které jsou absolutně nerealistické a dechberoucí. Naštěstí to zachránila druhá půlka hry, která se víc vrátila do starých kolejí. Občas jsem si přitom věčném skákání proloženém triviálníma hádankama říkal, že by to chtělo nějakou přestřelku.

Je sice fajn, že hra ukládá checkpoint na každém kroku. Někdy ale je k vzteku pokud hledáte poklady, chcete se kousek vrátit a už to nejde. Checkpoint se dá načíst jen jeden a sebrání pokladu znamená opakování celé kapitoly. Musím říct, že poklady jsou spíš na škodu. Akorát rozvolňují tempo hry. Nejlepší možnost, jak si hru vychutnat je jít stále vpřed. Vyprdnout se na nějaké hledání a jen si vychutnávat skvělý dobrodružný biják, který je výpravný, poutavý, skvěle napsaný a docela dlouhý.

Uncharted 4 se hraje sama. Žádné nucení se do dalšího postupu. Jako zábavný blockbuster v kině. Který ale umí být někdy docela náročný. Až na některé maličkosti je to perfektní hra.

Herní výzva: "Dětský svět"

Pro: příběh, výprava, zasazení, grafické zpracování, volnost ve střílecích částech hry, větší důraz na stealth, dobrodružný biják jak má být

Proti: někdy až moc skákání a lezení, otravné poklady

+23

Romancing SaGa: Minstrel Song

CharllizeCharllize
  • PS4 100
Jedno z nejlepších jrpg co jsem hrál a v aktuální době Playstationu 2 mi tak trochu proklouzlo mezi prsty. V té době jsem ho hrál ale nedokázal docenit. Teď zpětně jsem za to vlastně rád, mívám už potíže najít něco co v jrpg neznám a bavi mně to.
Romancing SaGa Minstrel Song je jako koupit si puzzle skládačku která se při rozbalování vysmekne z ruky a jednotlivé dílky se rozsypou všude možně. Zapadnou pod postel, křeslo a později jich pár někdo vyluxuje.

Nabidka osmi postav za které lze hrát není jen kosmetická ale tvoří celou hru. Ne že by průchod hrou byl za každou z nich zcela odlišný. Vlastně je z velké části stejný. Ale právě ty malé odlišné kousky příběhů postav pak vytvoří celý obraz. Já ho zatím neviděl, ale jasně vidím jak jsem ho začal malovat.
Příchod tří bohů zla je neodvratný. Spali tisíc let uvězneni v sarkofágu činů dávných hrdinů. Death, Schirach a Saruin. Díky posluhovačům zla se mají nyní probudit a zničit tisíc let klidu a míru.
Ano, tak jednoduché to je, zhruba jako jít zachránit princeznu nebo najít tři části kouzelné hole.
Ovšem cesta k jejich porážce už tak jednoduchá není. A teď se pokusím vysvětlit proč.

Hra je pevně svázaná z dvěmi mechanikami. První je Event Rank (ER) a druhá Battle Rank (BR).
ER určuje kdy ve světě nastanou určité události a posunuje se tím že hráč absolvuje souboje. ER má celkem 22 částí a do každé z nich jsou naskládány eventy a úkoly. Některé z nich mají omezenou životnost, začnou na ranku 7 a skončí třeba na ranku 11. Takže něco minout není nic těžkého. Přispívá k tomu i otevřená nátura hry a kryptičnost prakticky úplně všeho. Nový hráč je v pozici motajicího se individua co právě vstalo z roztočené kancelářské židle.
Vytvořit rovnováhu mezi ER a souboji je zásádni aby šlo udělat co nejvíc úkolu, které jsou hlavním zdrojem peněz a dalších zdrojů nutných pro rozvoj postav. Ale zároveň je potřeba i bojovat jelikož tím postavy získávají statistiky a jsou pak silnějši. A ne, hra o tomhle neřekne ani slovo.

BR je čistě soubojová záležitost a má 10 částí které nejsou nikde vidět. Čím vyšší BR tím jsou nepřátelé silnější a tím lepší předměty lze vydolovat z truhel. BR se rovněž posunuje souboji nezávisle na ER.
Teď když si dle popisu výše dáte ER a BR dokupy a pořádně se nad tím zamyslíte vyjde vám bolehlav který ukočírovat není vůbec snadné. Při hraní na slepo dojde nutně na mnoho slepých uliček, minutí plno věci a nadávání jak boss xxy nejde porazit.
Chce to zachovat klid, hra je koncipována na vícero průchodů a je jisté že to bude lepší a lepší. Nebo použít návod, to už je na každém jak k tomu přistoupí. Mně osobně přijde nejlepší něco mezi.

Grafika hry je půvabně umělecká a často připomíná olejomalbu převedenou do 3D. Podivně zdeformované chibi postavy mají v sobě dospělost a nepůsobí jak pro malé děti. Vlastně jsou jistým prazvláštním způsobem sexy :)

Hudba je naprosto úžasná a patří k tomu nejlepšímu co jsem kdy v jrpg slyšel. Hraje mi to v hlavě kudy chodím.

Gameplay deníček: Mám úkol který bude na ER 12 končit. Teď je ER 10. Ovšem dřív musím udělat jiný úkol, jelikož když ten výše zmíněný udělám dřív tak se mi to nepropoji v úkolu co jsem už udělal na ER 5. Ale tam je extra tuhý boss a nemám na něj vybavení, protože mi došly peníze. Musel bych udělat tak dva jiné úkoly a koupit lepší zbraně. Aha, tak ty už neudělám, protože byli ve městech které zničila příšera kterou jsem nevěděl jak porazit. Ale mohl bych zajet lodi k těm obchodníkům za mořem, tam mají levnější zboží. Obchodnici za mořem zmizeli když město napadli piráti a zabili je…..

Původně jsem tohle chtěl dát jen do diskuze, ale snad se to hodí i jako komentář.

Verze: Romancing SaGa Minstrel Song Remastered. 2022. PS4.

Game design a scénář : Akitoshi Kawazu
Art : Tomomi Kobayashi
Hudba : Kenji Ito
+23

Labyrinth of Galleria: The Moon Society

CharllizeCharllize
  • PS4 90
Už se to nedá vydržet a musím ten komentář napsat. Ne že bych to měl komplet dohrané ale 110 hodin by snad mělo stačit na nějaké dojmy.

Labyrint of Galleria: The Moon Society je součástí takzvaného Witch univerza které japonští vývojáři Nippon Ichi Software obohatili již o čtyři hry. Žánrově spřízněným Labyrinth of Refrain a dvoudilnou ságou Witch and the Hundred Knight.

Kolorit postav je až neuvěřitelný a bez nadsázky lze říct že ve hře se najde snad úplně každá lidská nátura. Úchylaci, pedofilové, homosexuálové, trans lidi, kanibalové, mrzáci, vrazi, zloději, dementi, narcisové, sadisti a tak dále. A všechno to melou v mlýnku na maso a sypou hráči na hlavu v rozpětí všech stavů lidské mysli kterých lze dosáhnout. A on jim ten bordel funguje, celé to postupně zapadá do sebe a nic není samoúčelné a jen proto aby to bylo pro legraci. Odlehčující formě černého humoru která celý příběh provází lze poděkovat za to že se člověk v noci nebudí hrůzou a zůstává v poloze příjemné zábavy. Došlo mi, ať si každý posoudí a udělá závěr sám, že i někdo kdo trpí nějakým skutečně nepěkným společensky nepřijatelným stavem si vlastně může v téhle hře přijít na své. I třeba ten co má zálibu v olizovaní dámských chodidel, jup, i ten :)
Celé to provází perfektní kompletní dabing a typická NIS stylizace která je v rámci kresby a osobitosti dle mého prostě top a k těm tématům co hra předkládá sedí že to lip snad ani nejde. Ano, pořád koukáme na vizuální novelu a buďme za to vděční, jelikož v nějakém víc reálném provedení by tu hru zakázali nejspíš i na Marsu.

Další věc co bych rád zmínil je megalomanský záběr hry. Vzásadě se jedná o tři hry v jednom balení. Tři části které se postupně spojí v jeden celek. Kdyby to někdo vydal zvlášť, prošlo by to. Každá může zabrat mezi 40-80 hodinami, vše záleží jen na tom, jak k tomu hráč přistoupí. Poměr výkon/cena/kvalita je tedy na úrovni výhry jackpotu.

Ovšem čím je hra nejvíc tak to je krokovací dungeon se souboji na tahy. A i tohle je naprosto super a dotažené do NIS absurdní velikosti kterou plno hráčů zná třeba ze série Disgaea.

Hráče v dungeonech zastupuje medium, či duch, který provází ručně vytvořené loutky, bojovníky všech možných povolání kteří bojují, umírají a zlepšují se. Celkem jich může být až 40, z toho patnáct pro boj a dvacetpět jako podpora z které plynou různé bonusy. Celý rozvoj postav, souboják, itemizace a další nutné věci má nespočet vrstev a při prvním hraní z toho jde hlava kolem. Hra to valí postupně a pomalu takže je čas si osvojit základy ale všechny zákoutí systému je běh na dlouhou trať a ty hromady čilsel, tabulek, příkazů a dalších věcí vyžadují trpělivost a zapálení pro věc. Maximální level je 99, ale po jeho dosažení lze převést duši loutky do nového těla, změnit povolání a začít od levelu 1 s bonusy předchozího snažení. Tímto způsobem jde dosáhnout velmi vysokého souhrnného levelu a loutek bojovníků, kteří zabíjejí levou rukou slony a pravačky se bojí sami.
Je to takový nikdy nekončící progres a hráč se tedy nikdy nedostane do stavu ze není kam jít dál.

Tady bych udělal menší osobní vsuvku která se týká jednoho povolání. A to povolání kočka. Víte já mám zvířata celkem rád, i kočky. Ale v průběhu desítek let hraní her jsem si všiml ze mně konkrétně kočky jaksi těmi hrami pronásledují. A vždycky z toho je taková love/hate polízanice o které často vedu boomer řeči. Moje okolí to už registruje a dochází k věcem jako narozeninový dort s obrázkem kočky Morgany z Persony 5, nebo hrnečky s koťátky a podobně. No a v téhle hře, opět, jsou kočky, a jak jinak, jsou důležité jelikož poskytují největší podpůrné bonusy a nemít je v partě je silně kontraproduktivní. Takže mně zase dostali. Navíc když udělají level příšerně mňoukají. Třeba deset koček mňouká, jedna přes druhou. Je to šílenství a zjištění ze to jde vypnout hře přidalo 100% tady zatím na celých 190%. :) Níže najdete odkaz na přehrání kočičí level up serenády.
https://voca.ro/1zB6FlUHysfg

Samotné dungeony se dělí na dva druhy. Ručně dělané a náhodně generované. Umožňují desítky činností jako třeba proražení zdí, plavání, skákání do dálky i výšky, různé pasti, teleporty, propadla skrz několik pater a další dungeon nezbytnosti. Ty náhodně generované jsou samozřejmě slabší ale zato jsou obrovské. Ne rozlohou ale počtem pater. Pro netrpělivé mají výtahy a není třeba je procházet od začátku a mapovat všechno. Ja musím, nespal bych kdybych vynechal jeden čtvereček, takže v nich trávím nepřirozeně času.
Jak jsem zmínil na začátku, nejsem ještě na konci a čeká mně ještě poslední část kde je dungeon co má 3651 pater. Sám jsem zvědav jak to nakonec bude. Projdu to poctivě celé nebo mi dojde trpělivost a začnu přeskakovat patra výtahy?

Celkově jde o skvělou hru kde si na své přijdou milovníci zajímavých příběhů a každý kdo má rád krokovací dungeony bude v sedmém nebi. Svým způsobem je Labyrinth of Galleria ultimátní DRPG které svojím záběrem a mohutnosti najde konkurenci snad jen v Elminage Gothic. Zároveň celkem chytře umožňuje i těm hráčům kteří nechtějí strávit 500 hodin v dungeonech a užít si zejména příběh zkrátit herní dobu na přijatelnou míru.

Verze: PS4
+23

Far Cry 5

WalomeWalome
Dohráno
  • PS4 70
Rychle a zběsile videoherního průmyslu. Každý díl je o něco zmatenější než ten předchozí a jeden by už skoro zapomněl jak celá série vlastně začínala. Pro mě série začala dvojkou, protože jedničku jsem sice s vypětím všech sil dohrál, ale kromě grafiky mě tehdy nezaujala téměř ničím. Dvojka přinesla nejzábavnější gunplay z celé série a nejimerzivnější (to je slovíčko, panečku) přestřelky. Trojka vylepšila papírově úplně vše a zážitek z ní mám nejsilnější, ale nějak tam všechno moc blikalo a všude bylo moc zvířat. Čtyrka byla totální peklo, po kterém jsem nad sériíí zlomil hůl... dokud mi pětku neukázal táta a já si neřekl, že to vypadá celkem pěkně.

Prostředí mě nalákalo a bavilo mě po celou dobu hraní. Ihned jsem si vymazal z hlavy myšlenky o logice příběhu a nechal se unášet naprosto chaotickým, ale zábavným gameplayem, kde hořící medvědi zapalují louky a desítky fanatiků se nechávají kropit hlava nehlava. Storylejno není vůbec špatné. Hlavní záporák je skutečná svině - nosí totiž man bun. A mimochodem taky vede fanatický násilnický kult a chce zničit svět atomovkama, ale ten man bun je jeho největší hřích. Ti dva bráchové mi trochu splývají, ale bosá holčina pobíhající v šatech po lukách by v drogovém opojení zlákala nejednoho zoufalce a tím tato postava působí poměrně "věrohodně".

Věci, které mi vadily:

- prosím, pojďme se kolektivně shodnout, že lovení zvířat už bylo dost. Já už to nechci dělat. Před 10 lety mi to přišlo cool, ale dneska už ne. A to nemluvím o nutnosti přejíždění bizonů, sekání krav kombajnem a dalších zhovadilostí, které by mě bavily ve 12 letech, ale ne teď
- nevím, proč je tam takový provoz - člověk poprvé vyjede na silnici a potká tři jeepy, v nich sedí magoři a ihned poznají že nejsem jeden z nich a dostávám od nich kotel
- letadla - proč?
- luk - prosím už dost, už stačilo
- na to, jaké má ubi zdroje, by celá hra měla být hezčí a záporáci by měli mít víc než dva skiny
- zombie
- ufo

Věci, které mě potěšily:

- není to tak repetetivní (po první prepper stash jsem čekal, že každá bude stejná, ale mýlil jsem se, protože nakonec to na celé hře bylo to nejzábavnější)
- že mě hra nenutila rybařit
- občas sebekritický humor vývojářů (i když mi to přišlo spíš takové alibistické, ale i tak pobavilo)
- možnost volby v cutscénách (poučen ze čtyřky jsem nikdy nic nemačkal a nedělal a dočkal se alternativního konce)
- hudba
- parťáci jsou taková fajn zbytečnost, reagují i na věci kolem, a oživují gameplay (i když někdy uběhly hodiny, kdy jsem zapomněl na možnost jejich zapojení)
- hlavní linka je příjemně krátká

Podtrženo sečteno - je to prostě Far Cry, ale výrazně povedenější než je čtyřka (a samozřejmě slabší, než trojka a dvojka). Tvůrci bohužel neustále používají stejné tropy (drogová deliria, šílené NPC, promluvy se záporáky atd.) a tím ostříleného hráče unudí k smrti, ale jakmile dojde na gameplay, hráč se baví. To šílenství, ktere se během 10 vteřin může rozpoutat, je motorem této série. V kombinaci s prostředím, ve kterém mě nejvíc bavilo chodit jen tak po lese, se jedná o fajn herní zážitek.

Pro: gunplay, gameplay, prostředí

Proti: takovýty ubi blbiny, nutnost týrat zvířata, slabší grafika

+23

The Last of Us

GarretGarret
Dohráno
  • PS3 --
  • PS4 --

[PS3 verze]

Po celou dobu si TLoU drží vysokou laťku především díky příběhu, charakteru postav, emocím, atmosféře a vypiplanému level-designu. Tyhle věci jsou zvládnuty opravdu brilantně.

Co už naopak příliš zábavné nebylo, jsou hektické souboje. Není jich mnoho, ale s mým neumětelstvím s gamepadem jsem u nich trpěl, nadával a byl opravdu hodně nakrknutý. Ony ani sami o sobě nejsou příliš zábavné. Legendární pak byla situace, kdy jsem vystřelil celkem 15x na nakaženého, běžícího po přímce směrem ke mně - samozřejmě jsem ani jednou netrefil. Nejen díky tomu jsem se uchyloval na stealth způsob hraní, který je tady mimořádně povedený.

Procházky po zdecimovaných lokacích, rozhovory a příležitostné potyčky s nakaženými, popř. komorní přestřelky, to je přesně to nejlepší na celé hře. Lokace jsou nádherné, každý kout plný odpadků má své kouzlo. Rozhovory nejsou jen prázdné žvatlání, charaktery jsou nevyzpytatelné a uvěřitelné.

Příběh je napsán opravdu zajímavě a především ke konci začala jeho kvalita ještě stoupat. Trochu mi to připomnělo RDR, kde jsem si taky v jednu chvíli myslel, že je konec hry a ejhle, ono to ještě pokračuje dál. A jak! Zombie apokalypsa ještě nikdy nebyla tak uvěřitelná...

Hodnocení: ✰✰✰✰✰
Herní doba: 20hod 23min

Remaster [PS4 verze]

60fps hell yeah! Konečně příjemné plynulé hraní. Dovolil bych si jen vypíchnout některé věci, které mě při druhém hraní mírně nakrkly:

- na vyšších obtížnostech je TLOU docela nevyvážená hra. Ačkoli jsem vymetal každý kout, jen zřídka jsem si mohl dovolit něco vykraftit.

- hrát stealth jsem musel především proto, že přestřelky na gamepadu se ovládají asi tak příjemně, jako Starcraft na volantu. Bohužel, kdo hraje stealth, nešetří munici, protože z omráčených nepřátel munice nespadne, ani když mají viditelně zbraň v ruce a hra tak hráči podsouvá nahodilý počet munice až během střelby. To má dost zásadní vliv na celkový stealth gameplay, který tady hráče neodměňuje prakticky ničím. Všeobecně platí, že kdo nestřílí, nedostává náboje a naopak. Vynucený nedostatek munice? Bullshit!

- v části hry, kde se Joel propadne do sklepení a musí najít kartu a restartovat generátor, jsem měl sto chutí s hraním úplně praštit. Za prvé - karta se neustále resetuje a po smrti je potřeba ji vždy znovu sebrat, i když jsem si to uložil až po jejím sebrání. Za druhé - nepřátelé se spawnují v místech, kde ještě před chvílí rozhodně nebyli a i kdybych chtěl kartu použít ve spěchu ihned do čtečky, Joel musí nejprve zkusit otevřít dveře, pak čtečku a pak znovu dveře, kvůli čemuž jsem několikrát naprosto zbytečně vychcípal. Bullshit 2!

- část se sniperem je dost prudce skriptovaná. Pokud se hráč pohybuje ve středové části mapy a nechá po sobě střílet, žádní nepřátelé se kolem nerespawnují. Jakmile ale volím boční průchod skrz jednotlivé domy, kde jsem relativně v bezpečí od snipera, spawnují se na místo hromady nepřátel, aby mi postup znesnadnily. Opět ukázka trestání hráče nesmyslnou mechanikou.

Left Behind, zakomponovaný do Remasteru, jsme opět sfoukl docela rychle a otravná byla jen část, kde autoři vyšlou na malou holku před umřením a s jedním šípem skvadru několika nepřátel s brokovnicemi, a aby to mělo jakože grády, ještě mě prozradí. Stupid Bullshit 3, který není fér.

Hodnocení: ✰✰✰✰✰
Herní doba: 24hod 15min
+22

Bloodborne

HolyMeatballHolyMeatball
Dohráno
  • PS4 95
V pohodlí svého malého pokojíčku v Ostravě jsem si láskyplně hrával Dark Souls na své stolní kompjůtr mašince, a dychtivě přitom slintal nad Bloodborne. Sjížděl jsem videa, zaposlouchával se do vyprávění lidí o tom, kterak je to úžasné, všechny pesfórkáře jsem proklínal do třetích kolen. I do snů mi ten zmrd ledabyle bez pozvání lezl. No a co se vám nestalo, odstěhoval jsem se do jiné země, kompjůtr mašinku nechal doma, a naráz koukám - PS4. Měl jsem si prašule šetřit na zařízení pokoje, ale...

Níže zveřejním pár autentických úryvků ze svého deníčku - poznámky, které jsem si občas během hraní dělal. Věřím, že mé pocity ze hry z nich budou dostatečně patrné, takže zde jen krátké suma sumárum - je to boží, jasný král mezi Soulsborne smetánkou. Duše Démonů stále mají šanci tuto hierarchii nabourat, až si je jednou, jak se sluší a patří, zahraji přes RPCS3ve slušivém rozlišení (bo přece nebudu blázen a hrát to s hnusným upscalingem přes PS Now, ostatně ani první Dark Souls bych bez Duranteho v životě nehrál...oh wait, oni vlastně ani Demon's Souls na PS Now krom Japonska nemají, hovaďáci!), ale pochybuju, že se dostanou výš, než na královnino sedlo. Jestli máte rádi Soulsy, nebo prostě nekompromisní hry, které každou vaši chybu náležitě ztrestají, směle do toho. A ani nemusíte být fandové Lovecrafta, abyste si jednoduše užili tu radikálně hutnou atmosféru, nepřehlédnutelný artstyle, a ten mimořádný smysl pro styl.

1. OMG OMG OMG OMG, hraju Bloodborne. :3

2. Hm, velkej zubatej chlupáč hned v první cimře, a já mám možná tak nehty. Tak co už, zkusím. *O půl vteřiny boje později* Ajooo, ten mě vlastně měl zabít, tady ve Snu Lovce teprva nafasuju ňákej ten kvér! Hmm, vemu tu sekeru, ta se mi páčí. No nic pejsku, čas na druhé kolo! *O pět vteřin boje později* Hele panenko, neminul jsem tu ještě něco? Ne? Vono mě to prostě bude takhle ze začátku rejpovat? Nu proč ne. Třetí kolo, ty hyeno šeredná! Third time's a charm, muhehe, jdeme dál!
Hloupoučké vidláky trajdající ulicemi Yharnamu si dávám jako vajíčka k snídani, ego mi prudce roste! Satanužel ne na dlouho, páč nějakej prudkej rozumbrada jim některým dal do ruk pušky. Ještě jsem ani neviděl prvního bosse a už začínám s těma mazlíkama u lampy ze známosti koketovat, hernajs. Uuu, boss numero uno, Klerická bestie! Dvakrát mě zabíjí, ale napotřetí již triumfálně šňupu ten modrej prach, který po sobě bossové zanechávají, a pochoduju dál.
Druhý boss, nějakej starej páprda ve špinavým klobouku, to musím dát jak nic. *O deset smrtí později* Jakooo začíná mě dědek plesnivej srát, né že ne. Ok, něco evidentně dělám špatně. Stačí zanalýzovat můj gejmstájl, identifikovat chyby, eliminovat chyby, a bude. Není nic jednoduššího. Takže, prolejzám mlhou, piš si Jardo - Hm, furt se mi pletou čudlíky a pořád mám tendenci si vstřelovat extra náboje místo léčiva. To se nejenže míjí účinkem, to má doslova opačný účinek. Už to hraješ pomalu čtyři hodiny tvl, zvykni si už na to ovládání! No jó, to se ti řekne, ale když do toho hraju i jiný hry?? No? No? Nějak ti sklaplo. Mít k tomu klávesnici a myš, na beton bych ho už dávno dal. Urgh, neva, půjdu někam ještě trochu potrénovat, pak se vrátím. Long story short, až na 25tý pokus papá Gasguano padnul, jipyjájej!

3. Začínám se tu v těch ulicích nějak ztrácet hele. Nic, tady je lampa, tam průchodem prej Starý Yharnam, teehee, to mi připomíná Blansko :3. Mno, radši už to vypnu.

4. *O tři měsíce později* Bueno, je tu ten život peprný, ale docela mi ty hry začínají chybět. Dyg nojo, dyť já tu furt mám to ps4 a na to ten Bloodborne, proč já to vlastně celou dobu nehrál?! No nic, udělám si příjemný večer. *Během následujících pěti hodin* KURVA STRČ SI TEN KULOMET DO ANÁLU HOVADE ... ser na to Jardo, normálně běž dál, ser na to. Ale když tam lampa je až tam někde v pičicích, ne, já ho prostě musím sundat, než půjdu dál. JDU ZA NÍM! ... milý deníčku, již 12krát jsem se pokusil sundat toho kulometáče. Přestává mě to bavit. Jdu dál. ... UDAV SE NA TÉ SVOJÍ ŠÁLE TY KUNDO JEDOVATÁ ... nemám munici, nemám léčiva, nemám insight. Opět se mi pletou čudlíky. Ani konzole, ani ovladače nejsou moje, nemůžu si dovolit je rozbít. Zuřivě ten pad násilně tedy pokládám na stůl. Při vší něžnosti. Možná na tu hru prostě nemám? ... Munici i léčiva jsem si nagrindil zpátky, ani to nebolelo, ani to netrvalo. Ale mám dost, jdu spát.

5. Hele, začíná to být ňáký lehký. S ovladačem jsem se konečně relativně sžil, a i ty tunější mechaniky si +-×: osvojil. Kotrmelce a úhyby žerou strašně málo staminy, najednou si toho všímám a tak si z vesela kolem těch ohyzdů krasobruslím ceeeelou noc. Taky můžu při píchání léčiva pokračovat v pohybu, a co je důležitější, léčivo tady má dedikovanou klávesu, takže už nemusím nekonečně scrollovat bordelem v inventáři, jen abych našel tu jednu věc, kterou potřebuju k přežití. No a že po obdržení ran můžu velkou, NE-LI veškerou část ztráty ihned získat zpět vrácením úderu...prostě jsem se vysral na překouřenou opatrnost, jal se výrazně agresivnějšího přístupu, ???, profit - plesk, Amélka napoprvé, plésk tři gejlordi v hábitech v lese napodruhé, PLESK Cigoš napoprvé, plesikyplesk Znovuzrozený napodruhé...oh yeah, Jaryn is back in his game! 8)

6. Fuck Nightmare Frontier! Drazí FromSofťáci, respektuji váš fetiš pro velké, otravné, sádelnaté, jedovaté lokace, ale vocamcaďpocamcaď! Frenzy? Šutry vrhající obři? Por favór! Jediný štěstí, že to aspoň tentokrát není povinná lokace. A že tamního bosse jsem, s již železnou tradicí, sundal napodruhé. Mé ego tedy má šrámy, ale jinak stále fachá.

7. FuuuUUUuuuUUUCK vrchní oddělení katedrály! Skoro ve všech směrech úžasná lokace, pekelně atmosférická, jedna ze dvou, které považuji za ryzí, půlky sevírající, naprosto organicky lekací, nervy drásající horor (tou druhou budíž první návštěva Neviděné Vesnice). Love it. Ale ti zprdelevypumpovaní mozkocuci na mě, hned po šichtě, byli holt overkill. Nikde jinde jsem nezařval tolikrát. Zatím :/. Ale Ebrétka šla do kopru hned napotřetí, takže se stále ještě cítím oukej.

8. Fuck the Chalice Dungeons, very casually and gently and boringly. Můžou mít plnej pytel pompézního lore opodstatnění, ale nijak jim to nepomůže s tím, jak nudné, utahané, a přepískle repetitivní to jsou bejkárny. A to mluvím o těch fixlých, tedy předpokládám ručně dyzajnovaných danžnech! smh...

9. Dojel jsem co se dalo až do poslední možné chvíle, kdy ještě šlo načat Staré Lovce. A že prišli vhod! V náběhu do finiše hlavní kampaň opravdu výrazně ztrácí na obtížnosti (ovšem Mikuláš zprostředkoval, s designem své arény a svým OST, tu vůbec nejatmosféričtější bitku hry, přestože byla lehounká a tak trochu gej), a začátek DLC tomuto pocitu nijak zvlášť nepomohl. I dobelhal jsem se k Ludvíkovi, pln naděje že směle budu pokračovat v nasazeném vražedném tempu, ale Ludva se jen pousmál. Tempo tedy zmutovalo zpátky do značně připosraného, a v tom se drželo až do konce. Laurence Fireborne se mnou vymrdával skoro stejně negentlemansky, jako Ludva, Žijící Selhání jsem tak nějak prošel, aniž bych si pořádně všimnul, že začal nějaký boss, mno a Mařka hodinářka mne svou ohnivou menstruací uhranula natolik, že jsem u ní zařval asi nejvíckrát. Sirotek z kokosu ve finále už snadnější,
to i s osamělým vysteroidovaným žralokem před lampou v rybářském šejkspírovi
bylo větší terno.
V hlavní kampani mě pak už nečekalo nic jiného, než poslední dva bossové, kteří po tom dýelsí dýchánku klesli jako hleny při rýmečce.

Na závěr snad jen dodám, že hra na mě měla, potažmo stále má ten stejný efekt, jako to někdejší první hraní prvních Dark Souls. S asi tak desetihodinovým předstihem jsem si již tvořil novou postavu, abych byl nachystán na okamžité druhé rozehrání. GG.

Level 112
Dohráno za 56 hodin i s DLC
110 chcípnutí cca
11/10, will do again

And fear the Old Blood, fool!

Pro: Artstyle; nemožná atmosféra; vynikající level design; OST; mechanicky jednodušší, tudíž teoreticky přístupnější, než Dark Souls; absurdní smysl pro detail

Proti: Tempo hry je ze začátku takové jakési čudné; relativně nízká variabilita prostředí; u pure physical buildu platí na většinu bossů jedna a tatáž taktika; oproti DS mi zdejší lore a postavy přišli slabší; PC port by bodl

+22 +23 −1

Bloodborne

morlunmorlun
Dohráno
  • PS4 90
You died, you died, you died... a takto pořád dokola.

Tohle pro mě byla co se týče soul her premiéra. A i když jsem o této sérii něco už věděl, připraven jsem na vše nebyl.
Hru jsem se zvědavostí rozehrál, a pak následovalo první poznávání světa, první rozsekání od obyčejného vidláka, druhé rozsekání od toho samého vidláka, zjištění a zděšení, že se nepřátelé po mé smrti oživí, zděšení, že se tak stane i při cestě do Hunter's Dream a zpět, setkání s prvním bossem, zjištění, že to nebyl boss ale obyčejný mob, setkání s prvním opravdovým bossem (koukám na tebe, Cleric Beast), rozmáznutí bossem, první velká euforie nad pokořeným bossem... a tak dále.
K té euforii. Nepamatuji si, že bych v nějaké hře cítil takové zadostiučinění jako právě v této hře. A nemuselo to být jen nad mrtvou bestií. I z každé hloupé nalezené zkratky jsem měl radosti na rozdávání.

Základní pravidlo pro tuto playstation exkluzivitu zní: Smrtí se učíš. A že budete umírat. Často. Hodně často. A tu samou lokaci budete procházet pořád dokola a dokola, s každou smrtí se dostávat pomalu dál a dál (také v tom úplně vidíte film Na hraně zítřka?), až nakonec budete znát lokaci nazpaměť a projdete ji i poslepu. To platí zejména pro začátek hry. V pozdější fázi mi buď ovládání přešlo více do krve (jak mi tu radili v diskuzi, hlavní je se naučit pohyb během soubojů, tj. hlavně úskoky), nebo autoři trochu ulevili na obtížnosti. Tím se trochu vytratil ten pocit, kdy jsem se bál třeba i jen vyhlédnout někde za roh s tím, co tam na mě čeká. A nebo jsem si na tu obtížnost a umírání prostě jen zvykl.

Velké plus dávám za vylepšování předmětů. V podstatě hned z kraje jsem si pořídil zbraň Ludwig's Holy Blade a s ní vydržel až do konce. Jinak mimochodem, všechny zbraně tu vypadají dost stylově. Jen jsem nikdy nepřišel pořádně na kloub pistolím. Fungují tu na principu ochromení protivníka (nikoho jimi nezabijete) a k využití těch pár vteřin k zasazení pár úderů. já byl spíš na to sekání hlava nehlava a rychlé uhýbání.

Příběh (a lore hry) je zajímavý, promyšlený, za mě originální. Tohle říkám ale potom, co jsem si ho načetl na internetu a shlédl několik vysvětlovacích videí na youtube. Stejně tak jako vám hra nedá nic zadarmo v hratelnosti, tak i co se týče příběhu, musíte hodně pátrat a domýšlet si. Pro mě bylo celkem nezvyklé, že je děj víceméně převyprávěn pomocí popisků u různých předmětů a jemných náznaků všude kolem. Tudíž hrou můžete proběhnout aniž byste vůbec zaregistrovali něco jako je příběh, nebo můžete pátrat, vše prozkoumávat. Pak Vás čeká překvapení, jak bohatý a zajímavý svět se vývojářům podařilo vytvořit.

Tohle si opravdu zahrajte. Má to vše, co Vás může na ostatních hrách štvát (tj. častá smrt, velká obtížnost, nikdo vám nic nevysvětlí, opakování stejné lokace stále dokola), ale nějakým zázrakem to tady budete milovat. A navíc, výzvy jsou od toho, aby se pokořily. A tahle hra výzvou je.


Pro: Svět a jeho mytologie, atmosféra, design lokací, souboje.

Proti: Father Gascoigne, pokus číslo 13, a ne poslední (aneb občas si člověk oživí zásobu sprostých slov)

+22

Valiant Hearts: The Great War

DortíčekDortíček
Dohráno
  • PS4 85
Her inspirovaných válkou je nespočet. Málokterá je však taková jako Valiant Hearts.

Prostředí první světové války, která je v herním průmyslu často opomíjená (přeci jen střílení nácků, je asi větší zábava), je vítanou změnou. Sledujeme příběh čtyř (pěti pokud počítáte i psa) postav, kdy každý stojí na jiné straně barikády, každý má pro účast ve válce jiné důvody: pomstu, snahu vrátit se domů, potřebu zachránit rodinu nebo prostě jen neměli jinou možnost.

Hra je klasická puzzle adventura, kde sbíráte předměty, směňujete je za jiné, řešíte různé prostorové, číselné a všelijaké další hádanky. Občas se vyskytnou i nějaké menší zábavné minihry. Pros zpestření můžete v lokacích hledat a sbírat historické předměty a naučit se něco nového. Zařazení možnosti přečíst si historická fakta jako různé bitvy, vybavení, strategické body nebo problémy civilistů opravdu hodně vítám, člověk se přiučí.

Mohlo by se zdát, že kreslená grafika bude ubírat tématu na vážnosti, ale mě samotnou překvapilo, že se hra násilí, krvi a nářků umírajících vojáků a zraněných dětí nevyhýbá a ztvárňuje je velmi realisticky. V tom pomáhá i naprosto skvělý emotivní soundtrack, který všemu dodává ještě o kapku intenzivnější atmosféru.

Co na Valiant hearts nejvíce oceňuji, je fakt, že na kreslenou hru zůstává, co se tématu týče, opravdová a realistická. Nevyhýbá se nepříjemným tématům a ani pro své postavy nevytváří konce plné duhy a jednorožců. Protože válka je taková. Ne všichni ji přežijí, nehledě na to, jak moc si to zaslouží.

Pro: Grafika, soundtrack, historická fakta

+22

The Last of Us

SyLeBROsSyLeBROs
Dohráno
  • PS4 95
Už od začátku hraní The Last of Us jsem věděl, že jde podle hráčů o příběhově a emočně strhující jízdu, čemuž nasvědčuje i úvodní kapitola, jejíž vyústění pro mě bylo na slzu v oku. Vážně.., která hra vás nalomila už po 10 minutách hraní?! Nicméně, pak nastane skok o 20 let a z vaší postavy je zralý muž a vy se konečně dostáváte k nějakému hraní. Po pár hodinách je vám jasné, že otevřený prostor tady budete hledat marně. TLoU je koridorovka, což jí vůbec neškodí, naopak v akcích s walkery nemáte kam utéct, navíc vám to umožňuje lépe se soustředit na děj a sem tam si odskočíte do vedlejších místností pro nějaký ten šťavnatý loot.

Když jsme u těch surovin, jejich nalézání je velmi uspokojivé a strávil jsem mnoho chvil rozmýšlením nad tím, co se mi vykraftěním v nadcházejících chvílích bude více hodit (lékárna, bomba, kudla). To samé s "dopováním" Joela. Prostě chytře a přesto jednoduše navržený systém, který skvěle spolupracuje s gameplayem. Ten je totiž prostý, leč úderný, což taky sedí k post-apokalyptickému světu. "Všeho je málo, i ty budeš bojovat o přežití s málem." Míření v pohodě, je zde i drobná taktika s cihlami, stealth také funguje, rozdílně přistupujete k lidem, jinak potom k tichošlápkům. Mimochodem, nesnáším clickery... ten zvuk a instakill mě bude budit ze spaní dlouho. V návaznosti na clickera musím pochválit malý počet druhů nepřátel. Na co to přejebávat? Palec nahoru.

A teď pojďme k našemu Joelovi a Ellie. Studio Naughty Dog dokázalo pozvolně vystavět velmi silné pouto mezi našimi protagonisty pouhými dialogovými výměnami. Hra je celkově pozvolnější a proto tak skvěle umožňuje hráči přilnout k hlavním protagonistům. Pocity, které jsem zažíval u Sářiny smrti, posledním sbohem Tess, mrazivému konci bratrů Henryho a Sama, zranění Joela, zvratu s cizincem u Ellie nebo u znovu shledání Joela s Ellie, vyúčtování se Světlonoši... do prdele, i příběh "kapitána Ishe" ze zápisků měl větší sílu, než finále kdejaké dnešní hry. Prostě neskutečné! A můžeme za to také poděkovat i naprosto vynikajícím dabérům a soundtracku. Skladbu z menu nezapomenu (lol, jsem raper). Od série Uncharted je to prostě velký odklon, protože Joel je zralejší a příběh se nese v komorním stylu a je vážný. Graficky jde o skvělý nadstandard. Všechno vypadá "hezky", okolí vás vnoří do jejich budoucnosti, žasnete nad rozpadajícím se světem. Je to prostě jedna z nejlepších her tohoto tisíciletí.

Herní výzva 2018 - Nejen PC živ je člověk

Pro: Příběh, postavy, gameplay, soundtrack, prostředí

Proti: Neuspokojivě ukončeno

+22

P.T.

SilentWolfSilentWolf
Dohráno
  • PS4 95
P.T. jsem poprvé spatřil na videích a nemohl jsem uvěřit, že se jedná o hru. Grafické zpracování chodby, vleklá chůze a realisticky vypadající obličeje strašidel, které působily děsivě i bez onoho efektu „tísnivého údolí“, to vše na obrázcích i v pohybu působilo dojmem filmu. Nikdy dřív, ani poté, jsem si neřekl „vždyť tohle nemůže být hra!“.

Na hru jsem však zapomněl a až nějakou dobu po zakoupení PS4 mě vlastně trklo, že bych si ji mohl zahrát, protože konzoli už vlastním. Musím se přiznat – nedohrál jsem ji napoprvé, neměl jsem na to a je to poprvé, co nade mnou nějaký horror vyhrál. I když si lze připustit, že se mohlo jednat o uměle navozený pocit v závislosti na tom, co se okolo hry dělo a říkalo, přecijen jsem nakonec zvolil metodu sledování něčího let’s playe, než jsem sebral odvahu se k titulu vrátit.

Na to, že se jedná o pouhý „teaser“ působí titul uceleně. Má uspokojivý konec, na tak malé ploše i ohromné množství prostoru k teoretizování, a hlavně je to nejlepší horror za dost dlouhou dobu. Zajímalo by mě, jak by si vedla dlouhá hra na podobný způsob, protože už během hraní tohoto kratičkého titulu jsem cítil nepříjemnou atmosféru a chtěl jsem, ať už je konec. Nutno říct, nejedná se jen o onu lekačku samotnou, která je náhodná a může nastat snad kdykoliv, ale hlavně na hráče působí ty teorie o tom, že hra se přizpůsobuje i tomu co říkáte do mikrofonu v gamepadu, nebo že duch na vás může vyletět i když jste v menu apod… kde je pravda nevím, výsledkem však zůstává, že v jedné chodbě vzniknul zážitek, při kterém jsem si nikdy nebyl jistý ničím a bál jsem se toho, že zrovna mě potká něco, co jiní hráči ještě neobjevili. Jakákoliv absence ukazatelů a zejména progressu, kdy nikdy nevíte, jestli v té časové smyčce znovu absolvujete to samé, nebo jestli jste po úmrtí znovu na začátku… anebo… něco úplně jiného. A právě toho jsem se setsakramentsky bál. Nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznáma. A zde jsem si poprvé říkal, že kdyby něco takového bylo ve VR, tak věřím, že lidé u hraní regulérně umírají na vyděšení.

Jo, a taky nesmím zapomenout na to, že hra neustále k hráči promlouvá a je to až mrazivě vlezlé.

„Look behind you. I said, look behind you.“
„You can't trust the tap water.“

A zřejmě má nejoblíbenější.

„Watch out. The gap in the door... it's a separate reality.
The only me is me. Are you sure the only you is you?“

V závislosti na celkovém dění okolo osoby Hidea Kojimy se dá i předpokládat, že se žádný Silent Hills nikdy neplánoval a tento teaser posloužil čistě jen jako ukázka toho, co je Kojima schopen vytvořit. A věřím, že veškeré nápady, které měl pro (zřejmě fiktivní) Silent Hills uvidíme v jeho nadcházejícím titulu Death Stranding. Ba co víc, P.T. by klidně mohlo být prologem této hry. Vše již brzy uvidíme.

Pro: Vlezlost hororových prvků, nepříjemná tíseň

+22

Detroit: Become Human

novotennovoten
Dohráno
  • PS4 100
David Cage na to jde v zásadě podobně. Chtělo by se říct až stejně. S houstnoucí atmosférou čím dál hustěji prší a sněží, střídá se pohled několika hlavních postav a na lístku je nemálo ingrediencí, které dají hořkosladce vzpomenout na Heavy Rain. Předchozí hitovku studia Quantic Dream záměrně připomínám hned na začátku, protože styčných ploch je nespočet a srovnával jsem celou dobu.

Zase se zčásti jedná o detektivku, zase se tu hlavním i vedlejším postavám ubližuje duševně i tělesně, do ingrediencí se přimíchal alkohol, dávné trauma, hledaná pomoc, ze které se vyklube noční můra, problematika duševních odlišností (byť tentokrát v kybernetické rovině), bezdomovectví, ztráta dítěte, pocitově extra nepříjemné pasáže (subjektivně daleko horší než Heavy Rain nebo dokonce i než psychiatrická léčebna ve Fahrenheitu. Detroit totiž nabízí děsivou procházku po šrotišti, běh neznámou temnou chodbou nebo zohavené androidy kymácející se ve tmě), nebo i ten překvapivý zvrat - jakkoli tentokrát ne ve formě čisté rány na solar.

Vše je ale povýšeno velkolepější výpravou, ještě o chlup větším důrazem na jednotlivé charaktery a přívětivějším ovládáním. Tentokrát naštěstí není potřeba ovladačem všelijak kroutit, ale jen v akčnějších pasážích tříbit postřeh. V Heavy Rain jsem na QTE krutě doplatil v podobě truchlivého osudu jedné z postav a tím pádem i slušně depresivního konce, Detroit byl ke mně v tomto ohledu laskavější. Není to ale rozhodně tím, že by příležitostí k předčasnému odchodu ze scény bylo málo, naopak.

Už před rozehráním jsem si řekl, že chci hru dokončit pokud možno jako jednolitý velkofilm a předem jsem si dovolil jedno jediné zpětné nahrání uložené pozice z diagramu. Předsevzetí jsem nakonec dodržel přibližně ve třech čtvrtinách hry, kdy se mi nevyplatilo jedno šlechetné rozhodnutí. Při vyšetřování události v televizní věži se podezřelý deviantní android chystá střílet na policejní jednotku, na což jsem v Connorově kůži zareagoval impulzivně tak, že jsem se vrhl před Hanka. Jaké bylo moje překvapení, když jsem následně na to zemřel. Později jsem se dočetl, že by se moje vzpomínky nahrály do nového Connora, ale to jsem v tu chvíli logicky nevěděl. . O to zpocenější jsem pak byl v gradujícím finále, kdy to takřka neustále vypadalo, že osud všech charakterů je zpečetěn, takže náznaky infarktu se dostavovaly takřka v každé druhé napínavější situaci.

A to je nakonec ta největší pochvala pro celý tvůrčí tým. To, co je pro někoho jen interaktivní klikačka, je pro mě jednou z nejemocionálnějších her (i přes hutnou sci-fi vrstvu, která pro někoho může být i neproniknutelná) vůbec. Oproti svým hracím obyčejům jsem ji bez zaváhání dohrál na dva zátahy a nebýt první den v plánu jisté společenské povinnosti, snad bych z Become Human udělal i slušný maraton. Scénář je pro mě na jednu velkou podtrženou jedničku a pevně věřím, že pokud zůstanou u Quanticů u současného zlepšovacího trendu, dočkáme se v dohledné době i oné vzývané hry, u které skutečně nebudou dva hráči hrát stejnou hru, ale hned na začátku se žánrově i charakterově oddělí. Detroit k tomu zatím jenom nakračuje, ale přesto už teď vím, že si ho zahraji znovu.

Jakkoli se mi totiž konec až zázračně povedl Markuse dohnaly okolnosti k násilnější formě revoluce, která skončila vydřeným krvavým vítězstvím, Connor se definitivně spřátelil s Hankem a dokázal si ponechat vlastní identitu, Kara i Alice se přes tisíceré nebezpečenství dostaly do cíle naživu, o to víc mě teď zajímají varianty, kdy se do závěrečné kapitoly někdo (nebo dokonce nikdo) z ústředních postav nedostane.

Pro: SCÉNÁŘ, výprava, filmově působící QTE scény, pocit, že jsme v herním průmyslu zase o krok dál

+22

God of War III

WalomeWalome
Dohráno
  • PS4 65
Tak tahle hra nezestárla dobře. Nebo jsem nezestárl dobře já. Na mnohem menší televizi mě před těmi takřka deseti lety dostala mnohem více a vzpomínky na ni byly mnohem přívětivější, než jaké si odnesu z letošního znovuhraní.

Je to jediný díl série, který jsem kdy hrál. A stejně jako poprvé, i nyní mám chuť se na internetu podívat o čem vlastně byly předchozí díly, když ve trojce vyvraždíte takřka kompletní pantheon řeckých bohů. Ačkoliv je příběh druhotnou stránkou téhle vydařené rubačky, scénáristé si neodpustili celou řadu klišé a vysvětlovačku na konci, bez které by se to celé klidně obešlo. Vlastně jsem nepochopil, proč mě nenechali jen rubat nepřátele.

Dabing je něco otřesného. Hlavní hrdina je už tak dost nesympatický macho kretén, ale jeho hlas připomíná záporáky z béčkových amerických filmů 80. let. Nepříliš kvalitní je i namluvení ostatních postav.

Neuvěřitelně mě otravovalo otevírání truhel (proč proboha musím držet R1 tak dlouho?) a některé prvky, které se opakovaly, až nudily (létání šachtou, šplhání po řetězu). Únavné také bylo procházet neustále tím samým prostředím a naprostá nelogičnost umístění některých lokací (např. Afroditina ložnice v předsíni). Před osmi lety vítaná sexualita je dnes už jen k smíchu (stejně tak jako Kratosovo drsňáctví).

Podtrženo sečteno, tuhle hru jsem měl radši nechat být a nekazit si pěkné vzpomínky.

Herní výzva 2019: "Hra roku"

Pro: akční složka funguje parádně, design prostředí (hlavně labyrint)

Proti: zbytečně mnoho zbraní a předmětů (hráč si neužije všechny), hloupoučký příbě, hloupoučké postavy, nesympatický hlavní hrdina, zdlouhavé pasáže, úmorný závěr

+22

Days Gone

CrocoRayCrocoRay
  • PS4 --
Upřímně jsem původně vůbec nechtěl psát komentář, ale Days Gone mě naprosto dostalo a už dlouho jsem neudělil tak vysoké hodnocení, takže jsem se nakonec rozhodl nějak ucelit své dojmy a hru zde celkově zhodnotit.

Začnu první kritikou a tím, co se mi na hře nelíbilo, protože toho není moc. Nejvíce mě štvalo vypadávání textur, které se mě ze začátku netýkalo, ale po postupném odemykání mapy se mi to stávalo čím dál častěji a hru jsem často musel restartovat. Dále jsem narazil na pár bugů jako vypadnutí objektu, 1 propadnutí mapou nebo výskok do vzduchu a následné úmrtí. Pak zničená finální animačka, kde byl nutný restart hry a pak ukazatel jedné příběhové mise na 94%, přestože jsem vše kompletně splnil (hledal jsem poctivě na internetu a opravdu vše splněno).
Pak bych mohl ještě napsat, že mě ze startu štvalo neustálé doplňování paliva do motorky, ale o to větší radost jsem měl z upgradování nádrží, takže to vlastně ani nemůžu kritizovat.

A teď k tomu, co se mi líbilo. První čeho si člověk logicky všimne, tak to je grafika. Ta je opravdu nádherná a pokud mi zrovna nevypadávaly textury, tak to řadím mezi ty nejhezčí hry, co jsem na PS měl možnost hrát. Spolu s pěkně navrženou krajinou a v kombinaci se survival prvky ve hře to pak jen pořádně posiluje celkovou atmosféru.

Přiznávám, že hra má spoustu stereotypních vedlejších misí typu - dojeď zabij, unes a zajmi, vyvraždi kemp nebo stopuj cíl a zabij či osvoboď rukojmí a zbytek zabij. Všechno určité variace na to samé. Ale mně to nevadilo. Jde o to, že si tím získáváte reputaci u ostatních kempů, čímž se odemykají nová vylepšení motorky, možnost kupovat více vybavení a také získáváte zkušenosti na vylepšení dovedností své postavy. Mě to hodně motivovalo a plnil jsem tak všechno potřebné, abych se pořádně nabouchal a proto jsem nějaký stereotyp vůbec neřešil.

Dále také hra nabízí Nero Pointy, kde si vylepšujete další vlastnosti postavy, pak tu jsou hordy, které je ale lepší likvidovat až ke konci hry a dále tu jsou různí tuláci, které můžete po mapě zachraňovat. Není to nic originálního, ale jak už jsem řekl, tak motivace je velká. A je to hlavně i díky tomu, že hra má lehce nadprůměrnou obtížnost a za každé vylepšení budete rádi, protože se bude hodit.

Kdyby šlo ale pouze o to, tak bych hře neudělil tak vysoké hodnocení a tím se dostávám k tomu hlavnímu a to je příběh. Nebudu tady spoilerovat, ale je to ten největší tahač. Nikdy nevíte jak na tom jste a pořád se chcete dostávat dál a zjišťovat, co se vlastně stane. Něco tušíte a něco nevíte a někdy vás hra překvapí, že tohle jste vlastně vůbec nečekali. A to je to, proč hru takhle vysoko hodnotím. Vcelku to pak hře dodává tu hutnou atmosféru, kterou jsem již zmínil a v tom prostředí se cítíte, jako byste toho byli součástí. Alespoň u mě to tak bylo, když jsem na dlouhé hodiny nevěděl o tom okolním nudném reálném světě.

Celkově se navíc vedlejšáky objevují průběžně při plnění hlavních questů, takže si to můžete dávkovat rovnoměrně a nikdy se to nezvrhne na pouhé plnění vedlejších questů a ignorování hlavní příběhové linky a to se mi hodně líbí. Každá ta linka má něco do sebe a tohle je podle mě nejideálnější řešení. Na jednu stranu si vylepšujete skilly a plníte to vedlejší a na druhou se stále prokousáváte příběhem a zjišťujete, co se bude dít dál.

Závěrem bych napsal jen to, že už jsem dlouho nehrál nic tak kvalitního a hra mě opravdu dostala. Jen bych doporučil hru updatovat a hrát v nějaké novější verzi. Někdo třeba bugy a určité problémy mít nemusí, ale spousta hráčů je má. Ze startu jsem také na žádné moc nenarážel, ale v pozdější části hry jsem narazil na některé, které patří k těm otravnějším. Ale ani to mě neodradilo dohrát hru kompletně a otevřít následně i skrytý konec. Jen pokud nespěcháte, tak bych možná počkal na pár dalších updatů, než bych do hry šel.

Pro: Příběh, atmosféra, vylepšování postavy a motorky, grafika

Proti: vypadávání textur a některé bugy

+22

What Remains of Edith Finch

BystrozrakýBystrozraký
Dohráno
  • PS4 85
Nyní se k vám opět vracíme s rubrikou: „Co nám tento měsíc PS+ nadělilo!“ Vím, vím What Remains of Edith Finch se rozdávalo minulý, možná předminulý měsíc, ale znáte to přísloví – lepší něco napsat teď než nikdy, že jo.

What Remains of Edith Finch má opravdu zajímavou, řekl bych až originální mysteriózní zápletku. Jste poslední přeživší rodu Finchů, teď nemyslím Paula Finche z Prciček *mrk* *mrk*, a jdete se podívat do domu, ve kterém jste vyrůstali, a který jste v určité situaci museli opustit. Hned na první pohled je tento dům zvláštní a okolní prostředí hned vyzařuje správně hutnou a záhadnou atmosféru. Když se dostáváte do domu, tak se dostáváte do ložnic svých příbuzných a objevujete příběhy jednotlivých rodinných příslušníků.

Na můj vkus je příběh, respektive příběhy, správně pomatené, záhadné a v některých momentech i smutné. Nejednou se mi prohnal mráz po zádech. Rozhodně ve mně hra vyvolávala emoce, zvládla dobře naexponovat každého rodinného příslušníka, a to i přesto, že na to měla poměrně krátkou dobu, celková doba hraní se pohybuje okolo tří hodin maximálně. Forma vyprávění je taktéž zajímavá, jelikož každý příběh je jiný a nikdy se vám nestane, že byste něco takového hráli znova. Neplánuji moc příběh rozebírat, protože čím méně toho víte, tím lépe!

Vizuální stránka hry je taktéž na skvělé úrovni. Grafika je pěkná, design úrovní je krásný, detailní a dělán s láskou. Gameplay, v souladu s jednotlivými příběhy členů rodiny, je neobyčejný, jak jsem již řekl každý příběh se hraje jinak. Hudba je taktéž povedená a dokresluje již tak mysteriózní atmosféru.

Jediné, co mi na této hře vadilo byla technická stránka hry. Hra mi na PS4 neběžela plynule, v exteriérech lehce pokulhával framerate a v interiérech to bylo jakžtakž zvládnutelné. Pro mě to není žádná tragédie, po chvíli jsem si na to zvykl, ale věřím, že to spoustu lidí může odradit.

Na závěr položím otázku, na kterou si sám odpovím – Dokázalo mě PS+ opět potěšit? Rozhodně ano! What Remains of Edith Finch je opravdu příjemným překvapením a jsem rád, že toto je první hra v rámci žánru příběhových walking simulátorů, kterou jsem kdy hrál. Je to sice kraťas, ale kraťas, který za to stojí!

Pro: Příběh | Atmosféra | Grafika | Hudba

Proti: Optimalizace na PS4

+22

Batman: Arkham Asylum

novotennovoten
Dohráno
  • PS4 85
Arkham Asylum je taková moje prokletá hra. Před nějakými sedmi osmi lety jsem si ji, stejně tehdy jako nyní hladový po pořádné komiksovce, radostně rozehrál na PC a přestože jsem v ní až podezřele často umíral, příběh mě neuvěřitelně bavil a já se těšil, co mě čeká za každým rohem. Jenže co čert nechtěl, někdy v polovině, krátce po příchodu do náhradní Batcave, se můj pevný disk rozhodl přes noc vypovědět navždy službu a já zcela logicky zanevřel na všechno, co na něm v tu chvíli bylo rozdělané či rozpracované.

Střih do současnosti - Při nákupu PS4 rozmýšlím, které hry by mě jako konzolového nováčka mohly bavit a narážím na povědomý název, toho času prodávaný ve výhodné krabičce i s Arkham City. Někdejší zášť je zapomenuta a na obrazovce se co nevidět zobrazuje povědomý úplněk, povědomý déšť a povědomý Netopejr.

Ale konec nostalgie - do příběhu jsem vpadl okamžitě zpátky, těšil jsem se na chvíli, kdy se dostanu do zcela nových kapitol a zároveň jsem se děsil jistých chvil, které se mi tehdy do paměti vpálily dost pevně ,
konkrétně Bane jakožto první bossfight, který mi před lety přišel téměř nehratelný a i tentokrát mi trvalo notnou řádku pokusů, než jsem ho konečně udolal. Překvapeně jsem si navíc užíval cestu známým prostředím. Obyčejně jsem totiž otrávený, když musím procházet již jednou absolvovanou trasou, na které mě čekají čím dál těžší protivníci, ale v Arkhamu jsem si užíval proměnlivost prostředí téměř exoticky působící teraformace po proměně Poison Ivy mě ten večer pronásledovala ve snech a koneckonců i nepřátel nejtěžší případy, které vypustí do terénu Harley, nejsou ani tak nároční, jako spíš děsiví a okamžiky, kdy hráč s neustále zapnutým detektivním módem sleduje, odkud se ječící pacient přiřítí, patří snad k nejnapínavějším a zároveň nejméně rozčilujícím pasážím podobného typu, co znám.

Jako čtenáře leckterých Batmanových ikonických dobrodružství bych klidně uvítal víc legendárních záporáků, třeba jako v dost možná nejlepším jeho komiksu Ticho. Tady je několikrát vidět, že nepřátel mělo být víc (Riddlerovy hádanky, cela Mr. Freeze), ale asi nezbyl čas, prostor nebo rozpočet. Třeba příště. I tak zůstává pořád z čeho vybírat a třeba naháněčka s Killer Crocem je extrémně napínavá a zároveň zábavná, lepší bych si nemohl přát. Oproti tomu závěrečné souboje už přece jen překračují hranici jakéhokoli držení se při zemi a jak Poison Ivy narostlá do téměř fantasy rozměrů, tak skutečně odporně a horrorově působící Titan Joker hrají více na efekt, než na vyprávěcí postup či vývoj charakterů.

I přes dané výtky a jistou repetetivnost zůstávám až překvapivě spokojen, konzole sedí danému modelu o poznání více a než se za nějaký čas vydám do City, třeba vypiluji i svoji (ne)schopnost udělat nějaké efektně vypadající kombo.

Pro: Možnost výběru mezi nenásilným stealth postupem a riskantním full contact, dech beroucí výtvarná stránka, tíživá atmosféra některých budov

Proti: Kolem dvou třetin pocit repetetivnosti, over the top závěr

+22

Rise of the Tomb Raider

FreakVOEFreakVOE
Dohráno
  • PS4 75
Herní výzva 2019 – Lovec trofejí

Už je to nějakej pátek, co sem na X360 hrál "první" díl, takže sem úspěšně stihnul zapomenout většinu herních mechanik a o čem vlastně byl. Co ale utkvělo v paměti je to, že Lara neustále napovídá, co má člověk dělat (což má údajně jít vypnout v Shadow of the TR). Tady to bylo ještě o fous horší, protože napovídá hned, v prvním dílu to člověka nechala aspoň párkrát udělat blbě.

Na začátek řeknu, že jsem si hru užil, bavila mě až do konce (dokonce jsem jí dal přednost před RDR2 a Last of Us), ale není to tím, že bych hltal příběh, ale hra jako taková je to prostě zábavná a pokud jako já patříte mezi sběrače, tak po dohrání máte zábavu na dalších x hodin.

Herní mechaniky jsou super, RPG prvky dělaj hru zajímavější a občas se člověk musí zamyslet, do jakyho skillu investovat. Craftění je taky povedený a musím ocenit, že (nejen) díky speciálním šípům se luk nestal zbytečněj po získání samopalu. Ostatně s výjimkou pistole najde celej arsenál využití až do konce hry.

Co trochu pokulhává je příběh, kterej mě nějak nedokázal pohltit. Je to prostě takový klišé, kde Lara hledá vzácnej artefakt, jde proti zlý organizaci a pomáhá hodnejm domorodcům. Je škoda, že tak ikonickej charakter jako je Lara nedokážou vývojáři napsat tak, aby člověku přirostla k srdci jako třeba Clem z The Walking Dead nebo postavy z Detroit: Become Human. Většinu času mi bylo fuk, co se s Larou děje a v cut scénách mě často rozčilovala její nablblost a naivita. Což je prostě divný, když v jednu chvíli dává někomu finisher brokovnicí do obličeje a pak hned někomu kňourá o tom, jak musí zjistit "pravdu".

Jinak je ve hře přijemě vybalancovaný střídání akčních přestřelek, stealth akce, logickejch puzzlů a akrobatickejch vložek. Navíc si to člověk může dávkovat tím, že se bude ve větších lokacích věnovat side misím a dělat nejrůznější challenge.

Celkově teda spokojenost a další díl si určitě nenechám ujít.

Pro: Dlouhá hratelnost i po dokončení hlavního příběhu; vyváženej arsenál; povedený RPG prvky; craftění, který je reálně užitečný

Proti: Slabší příběh; Lara neustále napovídá u logickejch puzzlů; charakter by mohl bejt napsanej líp

+22

Yakuza 0

S4TWS4TW
Dohráno
  • PS4 90
Výborná hra, to na vás mohu vyhrknout hned takhle v úvodu. Jasný důkazem mi je i to, že jsem se kvůli téhle hře začal učit japonsky (samozřejmě jen základy), ale také jsem měl děsnou potřebu si koupit japonskou whiskey, o tom, že mám nutkavou potřebu dohrát dalších 6 dílů série a jeden spin-off, o tom ani nemluvím.

Ale začněme tím, čím mě hra dostala. Tak za prvé je to samotný svět, který je sice na dnešní poměry poměrně malý, ale každý pidikousek Kamarucha/Sotenburi je využit na sto procent. To město žije. Ano, většina lidí ve městě slouží spíš jako kulisa, ale velmi zdařilá a živá kulisa, ostatně v reálném světě je pro nás většina lidí také takovou kulisou. Nicméně toho obsahu, kterého se tu vyskytuje na tak malém prostoru, to je něco obdivuhodného. Už jen to, že u AKČNÍ ADVENTURY mám nahráno 100 hodin za jeden playthrough… to svědčí o všem.

Ze začátku jsem si musel na hru trochu zvykat. Přeci jenom je to japončíkařina, takže na všechno se pohlíží trochu jinak, je to na naše poměry poměrně střelené, občas se tam řeší trochu jiné věci a hlavně dost jinak, do toho čtete anglické titulky a posloucháte japonský dabing… no, prostě jsem se objevil v úplně novém prostředí. Navíc tempo je takové pomalejší, vláčnější, což jsem u toho typu hry nečekal, navíc se vše rozbíjí velkým množstvím side aktivit a vedlejších story questů.

Ale jakmile přistoupíte na tuhle hru/tempo, tak je to neskutečná lahoda. Můžete se jen tak procházet, užívat si večerní či denní město, které je krásné. Do toho si zahrajete nějaké šipky, kulečník, bowling, sázíte na zápasy žen, jezdíte s autíčkama na dálkové ovládání, pijete v baru… No, je tam toho fakt mraky. Některé vedlejší aktivity jsou výborné, jiné jsou prostě jen OK. Někdy se budete královsky bavit, jindy vztekle nervovat, ale nesmíte zapomínat, že to je prostě něco navíc, co nemusíte vůbec dělat, ale vy to dělat chcete.

Dalším ohromným plusem je to, jak je silný hlavní příběh. Je to skutečně mafiánské drama, plné emocí, nečekaných (či trochu čekaných) příběhových zvratů a parádních dialogů. A v kontrastů s tím jsou tam vedlejší minipříběhy, které jsou povětšinou absolutně ulítlé, parodující, vtipné, ale zároveň vždy poukazují chytře na nějaký reálný problém, který se buď vyskytoval či dodnes vyskytuje a je lokální pro Japonsko, ale mnohdy globální pro všechny. A tohle spojení nesmírně funguje.

Souboje jsou ze začátku také velmi zábavné, ale po čase lehce omrzí, neboť jsou poměrně jednoduché a až zbytečně moc často vás nějací floutci zastavují na ulici a vy se s nimi musíte po milionté vypořádat. Pár výzev tu je, ale ty spočítáte na prstech jedné ruky. Strom schopností je fajn, tréninky také.

Mohl bych tu vypisovat další věci, které mě dostali, jako je správa Cabaret Club, Real Estate, hudební podkres, !!!postavy!!!… ale nejlepší na tom je, když to hráč objevuje sám. Já si to nesmírně užíval, ale zároveň musím přiznat, že takové množství kontentu trochu rozbíjí tempo, občas to začne být už moc stereotypní, což je pro kompletáře trochu otravné (přeci jen otvírat Cabaret po padesáté, pokud chcete mít všechny side questy je trochu ehhh), ale pokud chcete zabít opravdu velké množství hodin v nějaké velmi dobré hře, tak směle do Yakuzy 0!

Pro: hlavní příběh, postavy, vedlejší aktivity, humor, japonská kultura, prostředí, maximální využití prostoru...

Proti: lehká vláčnost, roztahanost, po čase nudné souboje

+22

Yakuza Kiwami

S4TWS4TW
Dohráno
  • PS4 80
Při dohrání téhle velmi dobré hry jsem si kladl jednu zásadní otázku. Do jaké míry nám v herním průmyslu vadí vytváření her pomocí copy+paste? Jelikož Yakuza Kiwami je typickým příkladem této tvorby, neboť oproti Yakuza 0 se nic zásadního, vlastně ani středně zásadního, nezměnilo.

Na jednu stranu si říkám, proč měnit herní mechanismy a grafiku, která je ověřená, fungovala téměř skvěle a fanoušci si díky tomu třeba sérii oblíbili. Na stranu druhou, pokud v první hře máte nahráno něco kolem 90 hodin a pak máte procházet v tom samém kabátku dalších 35, tak už to může být lehce únavné.

Jako ono se oproti Yakuza 0 fakt skoro nic nezměnilo. Většina úprav je jen tak na oko, aby se neřeklo, takže Cat Fights nahradilo Mesuking, ale je to v podstatě samé. Skilly nevylepšujete za peníze, ale za skillpointy… a to je skoro všechno. Něco ubylo, něco lehoučkého přibylo, ale ve finále je těch změn méně, než třeba u DLC pro Zaklínače 3.

Tohle byl jeden ze zásadních problémů, které jsem s hrou měl, z toho důvodu jsem místy hru na týden-dva odložil, protože už mě Kamurocho nebavilo. Nenechte se zmást, ono je pořád úžasné, zábavné, naplněné contentem, ale procházet po třísté stejnou uličku (to číslo není přehnané)… Teď jsem si vlastně vzpomněl, že jeden z největších přídavků je Majima Everywhere, což je zprvu velmi fajn a srandovní záležitost, nicméně 35 souboj opět dost omrzí, vlastně už vás bude srá…

Ale když pominu to neustálé opakování, kdybych se mezi hrami dal aspoň dva měsíce pauzu, tak se jedná o velmi dobrou, možná až výbornou hru. Příběh je neuvěřitelně silný a zábavný, je to hlavní tahoun hry, jenže v tomhle typu hry se hrozně těžko focusuje pouze na hlavní příběh. Souboje jsou zábavné, dokonce bych řekl, že jsou větší výzvou než v Yakuza 0. Trochu slabší mi přišli Substories.

No, nebudu to zdržovat, kdo si oblíbil Yakuzu 0, tak rozhodně doporučuji pokračovat, ale rozhodně nečekejte nějakou výraz… vlastně nečekejte žádnou změnu. Příběh je opět super, Kamurocho žije dál!

Pro: příběh, postavy, dialogy, emoce, živé město se spoustou aktivit

Proti: v podstatě stejně jako Yakuza 0, po chvilce Majima everywhere

+22

Devil May Cry 5

bukrrCZbukrrCZ
Dohráno
  • PC 95
  • PS4 95
Návrat série, jejíž existence mě do nedávna ještě vůbec nezajímala, se po letech vrátila s největší možnou grácií. Díky RE Enginu je to oko lahodící, ale grafickou kartu týrající podívaná. Grafická stránka je díky RE Enginu top notch podívaná a nejednou jsem zapnul foto režim a udělal nějaký ten snímek uprostřed akce.

Na první dobrou mi soubojový systém přišel velmi "primitivní". Tenhle názor zmizel, jakmile jsem si odemkl pár základních skillů. Po odemčení dalších skillů a zbraní jsem si s úsměvem plácl po čele a přeříkával si rčení "nesuď knihu podle obalu". Takhle komplexní, zároveň funkční a hlavně zábavný souboják jsem neměl možnost kdekoli jinde okusit - prostě nový svět. V nastavení je možné si zapnout asistenci, která eliminuje nutnost kroutit páčkami a mačkat tlačítka do rytmu pro správné provedení kombíčka. Doporučuji nezapínat a trochu se s tím porvat.

Kombíčka se v základu dělají stejně, ale každá hratelná postava má svůj herní styl, ba dokonce i pod-styl, který má své pohyby. Jiné schopnosti a trochu odlišný styl boje mi absolutně vykompenzovali boje s bossákama na víc fází, což mě dokáže v jiných případech hodně znechutit.

Pro nováčky nebude příběh asi nic zajímavého, ale pro hráče co hráli aspoň dva předešlé díly bude zápletka mnohem zajímavější. Skákání na časové lince sem a tam není vůbec na škodu. Příběh je jednoduchý a přímočarý, díky retrospektivnímu vyprávění dostal falešnou (ale chutnou) pachuť něčeho víc a zatmívačky na konci úrovně, před odhalením nějakého zásadního zvratu, fungují přesně tak jak mají.

Kde to má fungovat to funguje víc než skvěle, takže třeba docela suchý zvrat na konci hry nechám bez komentáře a kromě drobností nemám pátému dílu co vytknout. Nestává se mi často, že bych si kvůli jednomu dílu ze série zahrál předešlé díly a zůstal u nich až do konce, takže i díky tomu je pro mě Devil May Cry 5 hrou roku 2019. Jo napsal jsem to! Omlouvám se všem fantastickým a originálním menším či středním hrám, které jsem nehrál. A hlavně Sekiru, ale Danteho Jackson taneček je nadevše!
+22
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • Londo Mollari Syberia +26
    Napsal Londo Mollari, 30 dní
    Syberii mám zapsanou jako jednu z trojice "nové vlny" adventur spolu s The Longest Journey a…
  • Ajantis Baldur's Gate III +26
    Baldur's Gate III
    Napsal Ajantis, 15 dní
    BG3 nabízí parádně vymodelovaný, zajímavý a uvěřitelně působící svět. Po většinu…
  • ghost Kingdom Come:… +25
    Kingdom Come: Deliverance
    Napsal ghost, 11 dní
    Boli to hry od Bioware, resp. Black Isle Studios, o ktorých som si myslel, že ich nehrám, ale do…
  • Ross Posel smrti +24
    Napsal Ross, 12 dní
    To byla jízda! Luxusní atmosféra, příběh a hratelnost. Hra mě opravdu nadchla. Samuel…
  • Zoltan Coffee Talk +21
    Napsal Zoltan, 7 dní
    Coffee Talk jsem měl v plánu zkusit už přes Vánoce, nakonec jsem hraní odložil na leden a…
  • KingNut123 Call of Juarez +21
    Napsal KingNut123, 28 dní
    „There is one candle, but three graves. The Gold of Juarez belongs only to the…
  • malarkey Polda 7 +20
    Napsal malarkey, 14 dní
    "Make VHS great again!"  Patří série Poldy do českého zlatého fondu počítačových her?…
  • jvempire DOOM + DOOM II +20
    Napsal jvempire, 3 dny
    Vydání této lehce vylepšené kompilace původních Doom her mě mile překvapilo. I když se…
  • jvempire Blade Runner +19
    Napsal jvempire, 7 dní
    K této hře jsem se chtěl vrátit již při vydání Enhanced Edition, která mě ale svou…
  • Chudinator Doom 3 +19
    Napsal Chudinator, 3 dny
    Letošní výzvu jsem rád započal se hrou Doom3 a to díky kritizovanému svícení…