Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Alan Wake's American Nightmare

  • PC 75
The line between fact and fiction becomes hopelessly blurred. And nowhere as vividly as in Night Springs. 

Alan Wake’s American Nightmare je dost zajímavý kousek, který se liší od původního Alan Wake, ale pořád si zachovává ten podivný, temný vibe. Tady nejde ani tak o psychologický horor a budování atmosféry, jako spíš o akčnější a přímočařejší zážitek. Místo temných lesů a mlhy Bright Falls se přesouváme do pouště v Arizoně, kde světla moc není, ale příšer o to víc.

Hlavní hrdina Alan má tentokrát před sebou úplně jiný typ problému – je tu něco jako jeho zlý dvojník, Mr. Scratch, který po něm jde a dělá mu pěkný peklo. Zatímco v původní hře byla temnota spíš něco abstraktního a děsivého, tady máte mnohem konkrétnějšího nepřítele. Scratch je fakt slizoun, a je to takový ten záporák, který vám svou arogancí a děsivým úsměvem poleze na nervy. Ale jako postava je parádně napsaný, takže o to víc máte chuť mu zatnout tipec.

Co se týče gameplaye, tahle hra je mnohem víc o akci – skoro jako by si vzala původní koncept a napumpovala ho steroidy. Nepřátel je víc, zbraní je víc, a přestřelky jsou o dost intenzivnější. Někdy se mi dokonce zdálo, že temnotu už tolik nevnímám jako děsivou sílu, ale spíš jako něco, co mám prostě rozstřílet, a to trochu mění celkový pocit ze hry. Vzhledem k tomu, že jsem si v původním Alanovi zvykl na takový ten pomalejší, napjatější styl, kde každý krok může být poslední, tady jsem měl pocit, že hra trošku ztratila ze své tísnivé atmosféry.

Ale co se mi fakt líbilo, byl ten bizarre styl příběhu. Působí to skoro jako jeden z Alanových hororových příběhů, co se zvrhnul úplně jiným směrem. Tahle hra si totiž trochu hraje s formátem a hodi vás do opakujících se událostí, což vám nejdřív přijde zvláštní, ale postupem času to začne dávat smysl. Jako když jste uvězněni v nějaké noční můře, co se pořád točí dokola a vy nemůžete ven – taková zvláštní časová smyčka, která tomu dodává trochu surrealistický nádech.

Celkově, Alan Wake’s American Nightmare je super akční odbočka od původní hry. Pokud jste milovali původní Alan Wake kvůli atmosféře, možná vám tady bude něco chybět, ale pokud máte chuť na větší dávku akce a lehce ujetý příběh, tak tahle hra určitě stojí za to. Teda pokud nevadí, že se dá dohrát za 2-3 hodiny, takže působí trochu jako DLC.

All I did was take the things you always wanted and never had the balls to go for! It's my turn now! It's my life! It's my life!
+14

Život není krásný 7: Útěk z věznice Georgetown

  • PC 60
Tak a poslední díl je za mnou. V sedmičce si zahrajete za hovado, který je přistižené zásahovkou v lese u rozsekané ženské. Policajti ani soudce se s Vámi moc neserou a skončíte v base. Kromě brutálního strážného který neváhá použít bouchačku a nasraných muklů je tu plno narážek na homo sex, přenášení věcí v prdeli a samozřejmě krve, hoven, chcanek a blití. Vy rozjíždíte komplikovaný plán útěku (mno komplikovaný, prostě se snažíte vyrobit si pilník).

Herně se sice nekonají žádné bugy, ale ani žádná sláva. Máte v podstatě 4+1 lokace, pár postav a především spoustu strojů a materiálů, které můžete různě opracovávat a vyhazovat do koše. Je to v podstatě takový simulátor dílen, kde většinu času trávíte naprosto šílenými kombinacemi, netušíte vůbec co dělat a hra háže klacky pod nohy jak jen to jde, takže přes relativně malý rozsah jsem půlku hry trávil zkoušením všechno na všechno a tu druhou čučel do návodu co mám vlastně doprdele udělat. A moc mě to nebavilo... sedmička je suverénně nejtěžší ze všech her a ani není příliš zábavná. Ta pohodička předchozích dílů kdy každou chvíli někoho vykucháte je pryč.

Co mě ovšem naopak bavilo a to velmi byl druhý, tajný průchod, kdy hra razantně změní žánr a mění se v průchod upraveným Dungeon Masterem. To jsem si užil a velmi, dokonce i mapku jsem si nakreslil :) Takže co s tím? Tak neutrálně 60%.
+10

Homefront: The Revolution

  • PC 60
Na druhý Homefront jsem se kdysi, před těmi zhruba 6-7 lety, kdy jsem jej hrál poprvé, neskutečně těšil. Jednička byla fajn a zabavila, od dvojky jsem očekával více téhož, ale ve výsledku je vše docela jinak.

Byla to tehdá hra, která mě donutila si upgradovat PC, abych si ji mohl vychutnat v plných detailech a musím říct, že se to vyplatilo. Grafika hry je na svou dobu velice pěkná a propracovaná, ať už se jedná o postavy, modely čehokoliv nebo prostředí. O to víc pak zamrzí nevyužitý potenciál prostředí jako takového. Je příliš statické, sem tam občas můžete otevřít nebo odbouchnout dveře, skřípnout kabel nebo zmáčknou tlačítko a otočit ventil, a tím to prakticky končí. Takže prostředí zůstává za mě docela nevyužité, jediná krása spočívá v postupné proměně ulic z "civilizovaných" KPA hlídaných ulic na totálně zdevastované ulice ovládané odbojáři. Nemělo by to být naopak? :D

Zvukově je hra v průměru, dabing je veskrze povedený, škoda hlavního hrdiny, který vůbec nemluví, a když ses jej někdo na něco zeptá, tak zarytě mlčí. Na druhou stranu takový odbojář se docela hodí - plní, co se mu řekne, nestěžuje si a navíc, když jej zajmou, tak nikomu nic neřekne. Se zvukem se pojí česká lokalizace, která je povětšinou velice vydařená, jen mě v samotném závěru po vítězství revoluce překvapila hláška: "Tohle všechno je tvoje vina, Brady." Aha, myslel jsem, že revoluce je našim cílem, ale příště si asi radši dám pozor, aby mě za to zas nevinili.

Hratelnost je kolísavá, spíše velice průměrná. Spočívá v postupném obsazování území, abyste mohli pokročit v příběhu (ne vždy to tak je). Tedy něco hackni, otoč ventilem, zastřel, objev, vyndej a takhle pořád dokola. Je obrovská škoda, že pevnosti jsou absolutně na jedno brďo. Ať vběhnete do kterékoliv, víte, kam se vydat, abyste ji do 30 vteřin dobyli. A to je u pevnosti sakra škoda. Combat systém je docela v pohodě, jde hrát chvílemi stealth, což je většinou opruz, protože pohyb ve skrčení je pomalý, nebo bojem - střelbou, a to je poměrně uspokojivé. Jen mi pořád nejde do hlavy, proč vývojáři neozvláštnili hru třeba možností projet se v Goliášovi nebo jiném vozidle než jen na motorce.
Zbraní je málo, prakticky skoro ze začátku si je vylepšíte a hra pak ztratí výzvu. Posílá na vás jen víc nepřátel, dronů nebo obrněných aut, které s přehledem obvykle sundáte.
Můžete si najmout také pomocníky, ale to nechcete. Obvykle se ztratí už někde po cestě nebo je hnedka zastřelí (na druhou stranu si z nich můžete vzít kořist...). A jestli se těšíte na spolupráci s Goliášem, tak doufám, že vám vyjde lépe. Mě totiž nejméně třikrát během jedné mise zastřelil a pak se mi na zbytek mise radši někam ztratil s hláškou, že se asi něco na něm porouchalo - no, upřímně jsem si v tu chvíli oddychl a říkal si, že snad začnu spolupracovat s KPA, pokud mě ušetří přítomnosti Goliáše.

Aktivity jsou tedy na jedno brďo, hratelnost průměrná, zvuky také, grafika i na dnes pohledná, jen škoda statického prostředí, ale nejhorší jsou postavy a příběh. Dana nebo Parrish - celou hru jsem si říkal, ať už je konečně někdo sejme. A Walker, který má celé povstání řídit? Ten tam prakticky celou hru vůbec není... Příběh i postavy jsou tak docela snadno zapomenutelné i díky tomu, že byly většinou otravné a příliš logicky uvažovat nedokázayi. Příběh je předvídatelný a plný klišé.

Štvaly mě také všudypřítomné bugy, např. jeden z nich mi znemožnil obsadit všechna území, protože se v hotelu nepřátelé spawnují pod zemí místo v něm. Druhý mě zas donutil 3x hru restartovat v závěrečné misi, protože parťáci místo vyříznutí dveří do nich neustále bourali... atd.


Shrnutí: Graficky stále pěkná hra, zvukově průměrná, postavy a příběh plytké až otravné. Hratelnostně fajn na odreagování, ale nečekejte žádné zpestření, jakých si užíváme např. u konkurenčních sérií. Tady se prostě pořád jen dobývá a střílí nebo někam jezdí. A takto se, vážení, vyhrává revoluce! A nejhorší na tom je, že to je vlastně celé naše vina! (viz výše :)

Pro: Grafika, lokace, proměna lokací, odpočinkové, dobývání mě i přes repetetivnost většinou bavilo, český překlad

Proti: Stereotyp, příběh, otravné postavy, minimum inovací, pořád to samé dokola, pevnosti, málo zbraní, nevyužití vozidel či prostředí, nemluvící hrdina, bugy

+7

Dawn of Man

  • XboxX/S 80
Herní výzva 2024 – 8. "Cesta do pravěku" (Hardcore) - Dohraj hru, ve které se vyskytuje mamut, srstnatý nosorožec nebo šavlozubý tygr. 

Keď som bol malý chlapec a s dreveným oštepom som po záhrade naháňal imaginárnych mamutov, bola by to moja najobľúbenejšia hra na svete. OK, možno by ňou bol skôr Far Cry: Primal, ale chápete čo chcem povedať. Ak vás fascinuje obdobie "úsvitu ľudstva" a máte radi budovateľské stratégie, nemáte nad čím rozmýšľať.

Dawn of Man bol pre mňa parádny relax po sérií stresujúcich hier. Tempo hry si svojím štýlom určíte sami ale z mojej skúsenosti jednoznačne platí, že nie je kam sa ponáhľať. Ak teda nenaháňate nejaké speed-run achievmenty,  najlepší prístup je dať si so všetkým na čas. Pomaly rozširujete svoju usadlosť, dbáte o to, aby vaša komunita mala dosť jedla (hlavne na zimu), teplé oblečenie a dostatok nástrojov, prístreškov a iných surovín. Do ďalších periód sa posúvate až keď ste si istí, že to zvládnete, máte dostatok upgradov a etablovanú komunitu. S takýmto prístupom sa môžete pohodlne oprieť a vychutnať si virtuálnu cestu štvrtohorami jednej malej dedinky.

Po stránke hrateľnosti prakticky nemám čo vytknúť. V herných mechanikách sa zorientujete pomerne rýchlo. Orientácia na mape je tiež bezproblémová, pomáha tomu najmä tzv. "primal vision". Veľmi sa mi páčilo ako hra rieši problém mikromanažmentu. Možnosť drobnohľadu a manuálneho prideľovania úloh tu je, ale zároveň tu existuje kopec šikovných vychytávok, aby to takmer vôbec nebolo nutné. Takže aj keď sa vám populácia osady poriadne rozrastie, nad všetkým máte dobrý prehľad a nestrácate sa v hromade akcií. Grafika je veľmi pekná a jednoduchá hudba príjemne dotvára atmosféru.

Prečo som teda nedal vyššie hodnotenie? Hlavný neduh je ten, ktorý pozorujem vo väčšine ostatných budovateľských stratégií. Znovuhrateľnosť. Tu je to však posunuté ešte o stupeň vyššie. V SimCity 4 som si svoje mesto mohol postaviť zakaždým inak, rovnako ako zoo v Zoo Tycoon alebo dopravnú sieť v Transport Tycoon Deluxe. Avšak ak ste v Dawn of Man videli jednu osadu, videli ste ich všetky. Skrátka keď som po pár príjemných desiatkach hodín dosiahol všetky možné upgrady, vôbec som nemal ambíciu skúšať to celé znovu. Nepresvedčila ma ani ponuka ďalších máp alebo scenárov.

Vo výsledku je ale Dawn of Man asi najlepšia hra svojho druhu a stojí za vyskúšanie. Uvidíme ako zamieša karty plná verzia Polylithic od českých vývojárov. No a ja som sa konečne naučil ako idú za sebou všetky etapy štvrtohôr.
+10

Alan Wake II

  • PC 90
Alan Wake II nabízí opravdu mnohem lepší zážitek než jednička. V mnoha ohledech vážnější, temnější, propracovanější. S vyladěnou hratelností, novými mechanikami (mind place u Sagy, Writer's room u Alana) a atmosférou posunutou od thrilleru směrem k hororu. Naštěstí to nabízelo, stejně jako Control, možnosti úpravy obtížnosti, a tak úroveň stresu zůstávala relativně nízká, byť lekačky šly jen ztlumit, a ne vypnout úplně, a fakt jsem je nesnášel (zdravím hlavně Cynthii Weaver – mimochodem chudák ženská, Alan si při psaní skutečně nebere servítky).

Wakeův temný New York mi dal vzpomenout i na první hry s Maxem Paynem (ostatně tam taky hráč na začátku pobíhá v temném metru). Je až škoda, že z něj nevidíme víc. Času tam strávíme sice víc než dost, někdy až na únosné hranici stereotypu, ale vlastně jde jen o pár ulic a budov. Totéž vlastně v příběhu Sagy, Bright Falls je v podstatě mrtvé město, ve kterém se téměř nedá s nikým mluvit a nic dělat. Ale hlavní dějová linka plná napětí hráče vtáhne tak, že si relativní prázdnosti a omezenosti prostředí všimne, až když se nad tím zamyslí.

Líbí se mi nejednoznačnost velké části dějových prvků, je zde spousta možností interpretace, spousta věcí, které hráči hlodají v hlavě, a definitivní odpovědi hra neposkytne. Strávil jsem dlouhé hodiny čtením teorií ohledně toho, jaký vztah k sobě mají Wake, Zane a Scratch, jak přesně funguje Dark Place, a jestli náhodou hra není tak trochu alegorie na deprese, nebo alkoholismus, nebo kdo ví co dalšího. Je přeci zvláštní, že vyhořelý, depresivní a alkoholický Alan se v Dark Place plácá (ha!) dlouhých 13 let, zatímco vyrovnaná Saga pošle své démony do háje během pár minut, a za chvíli je zpátky v reálném světě. A ostatně Door naznačuje, že si za své problémy Alan může sám, protože se drží nesmyslných arbitrárních pravidel... Třeba v takovém Oceanview Hotelu jsem měl fakt nepříjemný pocit, když se scény s každým přepsáním stávaly více násilnými a krvavými, protože Alanovi připadalo, že to tak správně sedí do příběhu.

Samotnou kapitolou je hudba. Yötön Yö a Herald of Darkness se nepochybně stanou stálou součástí mého playlistu. Ale i skladby na pozadí jsou povedené a navozují tu správnou hororovou atmosféru.

Co se DLC týče, šlo v podstatě o jednohubky, které popravdě trochu narušují ucelenou atmosféru hry tím, že ji více propojují s dalšími Remedy hrami, ale zábavné rozhodně jsou. Nejvíce asi The Lake House, které je snad i děsivější než původní hra, a z toho, co dělali Dr. Marmontové, docela mrazí. Otázkou je, jestli byli takhle zkažení sami od sebe, nebo jestli to způsobil Alan, či snad Dark Place?

Na závěr už snad jen – RIP James McCaffrey. Naprosto ikonický hlas Maxe Payna, a nyní i Alexe Caseyho. Radost to poslouchat. Za sebe bych jako náhradu do plánovaného remaku navrhnul dabéra BoJacka Horsemana, podobnost hlasů tam celkem slyším.

Pro: příběh, atmosféra, hudba, dabing

Proti: relativní prázdnost prostředí, místy stereotyp

+21

Please, Touch The Artwork 2

  • PC 75
Humorem jemně sofistikovanější, ale hratelností přímočařejší Four Last Things. Klidná jednohubka na kterou se velmi hezky kouká.

Ve hře je hlavní postavou kostlivec umělce, se kterým postupně procházíte různými uměleckými díly. Až na jeden případ hledání rozdílů je obsahem hry hledání X množství jednoho předmětu napříč několika obrazovkami/obrazy, a oprava obrazů (styl "nakresli domeček jednou čarou"). Na částečné vypnutí mozku a relax je to za mě ideál. Když člověk přimhouří oči, tak tam možná najde i nějaký ten příběh.

Já hru zvládla za necelou hodinu. Kdyby byla hra delší vůbec bych se nezlobila, ale vzhledem k tomu, že je hra zdarma, asi nemůžu chtít víc. V každém případě teď pokukuji po prvním díle. Víc takových hidden-object her prosím.
+11

Dragon Age: The Veilguard

  • PS5 70
Dragon Effect: This Sh*T Is Weird
Hráno na PS5, obtížnost Storyteller
Rook: Vrána, rogue, člověk, romance s Lucanisem
Kde jen začít. Asi to vezmu hezky postupně.

Character creator: Hodně promyšlený - je vidět, že na něm dělal někdo z The Sims. Jenže jsem absolutně nevěděla, co s tím. Nastavení tří obličejů mi vytvářelo různá stvoření. Se vzhledem pleti jsem se patlala asi nejdéle, protože mi neustále přišlo, jak kdyby v mém vybraném měla moje ženská postava strniště, takže jsem zkoumala čím to je, abych pak zjistila, že je to součástí mého vybraného vzhledu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem vzala jeden preset, upravila vlasy, barvu očí, make-up, nahodila pihy a docela se povedla. Jelo se.

Začátek hry byl pěkně svižný, jak ho známe z gameplay ukázky. První hodiny pěkně ubíhaly, ale po nějaké chvíli jsem si všimla, že se vše začalo pěkně táhnout. Měla jsem nahráno cca 10 hodin a ještě jsem neměla ani všechny společníky. Během toho mi tam hra z ničeho nic hodila jedno velké rozhodnutí, tak jsem zajásala, že se něco děje. No… to rozhodnutí bylo až do konce první části poslední.

Mám všechny společníky, hra mi řekne, že se s nimi mám přátelit a uzavřít jejich nedořešené záležitosti, aby byli všichni připraveni na poslední misi. Zajásám. Tohle už jsme tu měli v Mass Effectu 2. Paráda. Všechny osobní úkoly otevíraly různá témata, na které se v předchozích hrách naráželo, ale nebyly dořešené. Veilguard nabízí právě to (v určitém množství). 

Společníci: Nakonec jsem si k nim našla cestu. Nejméně mě bavila Bellara, její poslední quest s pohřbem bratra jsem vyloženě proskipovala. U Bellary mě nejvíce mrzelo její téma (The Forgotten Gods) a to, jak to bylo pojato. Chtěla jsem lore a nové info, dostala jsem řešení rodinných záležitostí. Emmrich, Davrin, Lucanis a Harding jsou fajn, Neve mě moc nemusela. U Taash jsem se bála té identity se kterou byla její postava promována, ale byla jsem překvapená, jak to v Bioware uchopili. Nic mi necpali, najednou mi oznámili, že to vlastně vyřešili s Harding a Neve a bylo to.

Tak, všichni jsou připraveni - jak společníci, tak frakce. Hra mi oznamuje, že teda od teď už nemůžu nic dělat a jedeme na finále. Finále… Šlape to krásně! Suicide mission v Dragon Age. Dokud nepřišla jedna volba, která mě odrovnala. Teď bude spoiler fakt velký, kdo se jim vyhýbáte, tak neklikat. Harding vs Davrin. Co to do pr…!? To jako fakt?! Tak já tady jak … lítám, abych měla všechny společníky vyřešený a všichni mi to přežili a Bioware mě takhle pošle do zadní části těla? Jen aby Rook měla dostatek regretu a mohla se dostat z vězení? Vždyť už tak ho měla dost - např volba starosty, Treviso X Minrathous,… proč kvůli tomu musím přijít o společníka (a jeho mazlíčka)???Dalo se to zkrátka vyřešit jinak (ale od toho tu pak máme fanfiction). Pak přichází další část hry, která mě znovu odrovnala. Teď, když se na to dívám zpětně - ano, měla jsem to tušit, ale přikládala jsem to špatnému scénáři (o kterém bude ještě řeč). Ale žrala jsem to Bioware i s navijákem, protože by to přeci neudělali (Varric je přeci ústřední postava, vypravěč a zabít ho by hráče fakt bolelo… jo, bolelo to.). Ale udělali to, a já zůstala jen v slzách. Tahle část finále byla skvělá, stejně jako začátek druhé části. A pak už to šlo trochu z kopce. Zatímco se venku odehrává souboj dvou velkých postav, já se procházím a povídám si s lidmi. Úplné finále bylo předvídatelné, ale uzavřelo mi jak Inkvizici, tak Veilguarda.

Ke combatu nemám co říct. Jakékoli taktično už není, je to hodně akční a Andromedové. Ale bavilo mě to. Obtížnost storyteller byla až moc lehká, hlavně bossové - ty jsem kolikrát zvládla na jednu schopnost, normální nepřátelé pak na jedno / dvě máchnutí meči.

Writing. Ach, tohle bolelo. Těšila jsem se na vtipného Rooka jako purple Hawke a co jsem dostala? Kolikrát jsem se nad “vtipnými” odpověďmi musela pozastavit a plácnout se do čela, jestli se mi to nezdá. Dialogy jsou hodně jednoduché. Několikrát se mi stalo, že můj výběr odpovědi vůbec neodpovídal tomu, co chci říct. Banterů mezi společníky je hodně. Rozhovorů v Lighthouse je také dost, v podstatě po jakékoli menší misi.

Romance. Hra mi byla představována jako nejromantičtější z celé série. Jenže není. Já šla do Lucanise - vrána k vráně sedá. Ano, věděla jsem, že to bude pomalé. Ale ok, jsem trpělivý člověk. Jenže mě celá romance přišla jaksi… neosobní? A když jsem si projížděla ostatní romance na YouTube, tak jsem zjistila, že to není problém jen Lucanise, ale všech. Tohle opravdu není to nejromantičtější, co Bioware nabídlo.

Artstyle hry. Uf. Lokace jsou nádherný! Kolikrát se člověk opravdu kochal. Ale ten design postav. Je to jiné. Ale zvykla jsem si. Nejvíc to bolelo u navrátivců z předchozích her, které jsem skoro nepoznala (koukám na tebe, Doriane).

Ještě se vyjádřím k soundtracku. Zimmera i Barneho znám, čekala jsem pecku. Nejdřív jsme dostali main theme. Sice to je taková nezapamatovatelná skladba, ale fungovala. Ve hře ji skoro neslyšíme (až na finále). Ve hře je hudba hodně generická, nevýrazná. Místy mi i připadalo, že hraju Mass Effect. Kdyby zůstali u Trevora Morrise, udělali by lépe.

A to je asi vše. Kapitola Dragon Age je pro mě uzavřena. Pokud bude další (a otevřená vrátka si nechalo i samo Bioware - viz tajná potitulková scéna), ráda si ho zahraju. Ale už teď to není to “ono”. Je mi jasné, že hra musí zaujmout i nové hráče a novou generaci, a sama vím, že dnešní mladší generace potřebuje věci trochu jinak. Takže se v Bioware museli po deseti letech přizpůsobit. Nezazlívám jim to. Veilguarda si ráda zahraji znovu, vyzkouším jiná rozhodnutí, jiný styl boje. Ale top to není. Tam zůstává Origins a Inkvizice.

Pro: Uzavření příběhu, technický stav hry, voice acting, super finále, důraz na společníky, zábavný akční combat

Proti: Hudba, předvídatelnost příběhu, romance jsou na vedlejší koleji, jednodušší writing

+16 +17 −1

Život není krásný 666 - Flaška

  • PC 65
Bez přemýšlení asi zatím nejlepší díl. Hrdinou je tu jaký odpudivý vousatý plešoun a štamgast, který se s bráchou vsadí v hospodě o flašku rumu, že za šest dní zabije šest lidí. Tak trošku něco mezi Dreamweb a 7 dní a 7 nocí. Každý den vyrážíte ze svého zasviněného brlohu do města zlikvidovat vybranou oběť, přičemž startovací místo bývá většinou hospoda a pak se lokace mění. Oběť musíte najít, dostat se k ní a zabít ji, přičemž po cestě padne za oběť šílenství pár náhodných kolemjdoucích včetně zvířátek a dětí :) Brutalita a nechutnosti jsou už tak samozřejmé, že mě to už ani nepřišlo divné.

Hra je konečně rozsahem celkem tradiční adventura, ne hříčka na pár obrazovek. Způsoby likvidace se liší, vracíte se ke známým místům i postavám, v jedné z kapitol musíte oběť dohnat k sebevraždě, v poslední přijde na řadu celebrita Václav Upír Krejčí a ve čtvrté se vrací i RPG ze čtvrtého dílu. To světe div se funguje a dokonce mě tentokrát i bavilo. Dokupujete si léčení, grindujete na random cigánech či Vietnamcích a šetříte na lepší zbraně, zbroj a pomocné předměty; přičemž Vás čeká několik rozsáhlých "dungeonů". A v tajném konci Vás čeká poslední cíl zabít sám sebe.

Hra se konečně dá spustit, hrát a dohrát, i když se i tady objeví pár chybějících textů v dialozích (klikáte na odpovědi naslepo). Je tu kompletní dabing, ukládání a dokonce i full screen. Za ten se mi hra ovšem ve finále odměnila nejen rozhozením rozlišení Win 7, ale i barevného schématu a bůhví čeho ještě (mám silný pocit, že teď mám celý obraz ve Windows podivně rozplizlý, ovšem proč na to jsem nepřišel). Za tohle 5% dolů z původně plánované sedmdesátky a pocit, že už se mi do posledního dílu (a dalších freeware pokusů) ani nechce.
+12

Život není krásný 5 - Četnické humoresky

  • PC 45
Pátý díl je opět relativně kratičký, opět je to čistá adventura bez RPG prvky s poměrně ucházející (na freeware) grafikou a dokonce i dabovanými rozhovory. Po různých vrahounech, zločincích a členech gangu si tentokrát zahrajete za poldu. Že byste stáli na správné straně zákona se ale nemusíte bát. Hrdina s knírkem je typický zupácký fízl, jehož vyšetřovací metody zahrnují obušek, či rovnou pistoli. Kulka do kolene či hlavy vyřeší všechny problémy, třeba s hovadem seroucím u zdi. Hrdina sice vyšetřuje vraždy ze dvojky, ale stopa ho zavede k drogám a nakonec se na vraždy vysere a jeho starostí je komu prodat nalezené drogy. Je to takový Polda na steroidech s mnohem větší brutalitou a nechutnostma. Alt. konec paralelní svět tentokrát dost o ničem.

A opět je to rozhašený jak prase. Windows 10 v práci i Windows 7 doma vyhodí nekompromisní runtime error 91 po intru a hra spadne. Nastavování nepomůže, podpora, patch cokoliv nikde. chápu že Řezník je dneska už někde jinde a ty hry ho už asi nikoho nezajímají, ale nahrát ty knihovny o kterých mluví v "manuálu" na svoji stránku by snad mohl. Ve Virtual PC s XP módem jsem to sice rozjel, ale hra podruhé spadne při pokusu mučit prodavače. To se sice dá obejít jinou kombinací předmětů, ale už mě to pomalu tahle série začíná lézt na nervy. Člověk by řekl, že podobné série rozjede i na kalkulačce a namísto toho tu žongluje s virtuálními počítači. Nu je to přesně o ten dabing lepší než předchozí díl, tak 45%.
+10

Alan Wake

  • PC 80
Alan Wake je přesně ta hra, co vás vtáhne a už nepustí. Hned od začátku vás hodí do temného a tajemného světa, kde máte pocit, že vám něco neustále dýchá na záda. Atmosféra je prostě hustá jak sirup. Mlha, stíny, zvláštní zvuky a příběh, který se rozplétá jako skvělá detektivka, vás drží v napětí, ať chcete nebo ne.

Příběh je tu hlavním tahounem a fakt to stojí za to. Jako Alan Wake, spisovatel hororů, který se snaží najít svou zmizelou manželku, se dostanete do městečka Bright Falls, které jako by vypadlo z nějaké noční můry (inspirace seriálem Twin Peaks se nezapře). Každý krok je jako listování stránkami temného románu. Navíc ty stránky knihy, co sbíráte cestou – to je geniální detail, který jenom prohlubuje tu mystičnost příběhu.

No, ale pak přijde na řadu boj s temnotou. Tady to začíná být trošku na nervy. Temnota je totiž nepřítel, který vás nenechá ani na vteřinu v klidu, a musíte ji odstranit pomocí světla, což není vždycky úplně jednoduchý úkol. A přiznám se, občas mi to přišlo fakt dost náročný. Čelíte davu zatemnělých nepřátel a musíte si hlídat zásoby baterií do baterky a munici. Ve chvílích, kdy vás obklíčí několik temných postav a baterie v baterce bliká na poslední kapce, jsem kolikrát měl chuť vzít nohy na ramena (a někdy se taková taktika ukázala jako jediná možnost, jak přežít - zdrhat jako o život k nejbližší svítící lampě, kde se pak většinou aktivoval nový checkpoint). Je to napínavý, ale někdy až moc.

Celkově je to ale zážitek jako žádný jiný. Pokud máte rádi temnou atmosféru, pořádnou porci napětí a příběh, který vás dostane, Alan Wake je hra přesně pro vás. Připravte se ale na to, že budete potřebovat trochu trpělivosti, když přijde na souboje. I když pohled na Barryho ověšeného světýlky z vánočního stromečku byl více než dostatečnou kompenzací za některé předchozí frustrace.
+22

Chorus

  • PS5 70
Vesmírné sci-fi mě nebaví prakticky v žádné podobě a i filmům se obloukem vyhýbám. Chorus přesto dokázal zaujmout tím, že již na první pohled sliboval hratelnost, kterou dnes již skoro žádné hry nenabízí. Plnou palbu bych za to sice nedal, ale za nějakých 250 kaček se hra nakonec ukázala jako velmi dobrá investice… byť některé aspekty hry jinak velmi pozitivní výsledný dojem kazí.

Chorus (proč je logo hry stylizované jako „Chorvs“ mi hlava nebere… asi nepovedený odkaz na Forsu) se hraje výborně. Měl jsem obavu, že mě dogfighty budou buďto nudit, nebo nebudu schopný nic trefit. Ani jedna z obav se naštěstí nenaplnila. I když jsou souboje vesmírných stíhaček frenetické, je zdejší systém míření tak akorát shovívavý a s trochou cviku není problém drtit jednoho nepřítele za druhým. Možnosti pohybu i boje jsou přitom časem poměrně pestré, přesto je vše intuitivní a zábavné. Ke konci hry si skutečně připadáte jako frajer, proti kterému ani houf elitních nepřátel nemá moc šanci. Minimálně na obtížnost HARD je přitom potřeba být neustále v pohybu, ani po vylepšení štítů a pancíře toho vaše loď příliš nevydrží.

Zpočátku mi přišlo, že pouze tři dostupné třídy zbraní (kulomet, laser a raketomet) brzy odsoudí hru do stereotypu. Nakonec se tak nestalo a přestřelky v kosmu mě bavily až do konce hlavně tedy díky zajímavým a zábavným schopnostem „Rites“ hlavní hrdinky Nary. Náplň hry je přitom hodně podobná po celou herní dobu.

Neokoukaná a vyladěná hratelnost soubojů je rozhodně hlavní devizou hry Chorus. Mezi jasné klady bych zahrnul i osobitý vzhled a poměrně hezkou grafiku, vezmeme-li v potaz, že hra zjevně neměla úplně velký rozpočet. Většinou nezaostává ani hudební doprovod a hlavně „Chorus Theme“ je pamětihodná skladba.

Horší je to s „omáčkou“ okolo. Chorus se bere nesmírně vážně. Určité prvky vyprávění jsou zajímavé, jako celek to příběh však příliš dobře nefunguje. Ač se Chorus snaží o vykřesání emocí z hráče, vůbec se mu to nedaří. Nakecá se toho zbytečně moc a zrovna ve chvílích, kdy se přestane střílet a hra se snaží velkolepě vyprávět, začne se vše rozpadat. Jediná postava, která je reálně viditelná je protagonistka Nara, všechny další charaktery byly zredukováni pouze na portréty, jež jsou navíc u méně podstatných postav vždy úplně stejné. Ve hře je každá postava navíc reprezentována samostatnou vesmírnou lodí, což působí mnohdy stupidně. Často jde i o veliké bitevní křižníky, v každém z nich je však jen právě jedna osoba ať už jde o ostříleného vesmírného admirála, nebo zvídavého teenagera. Utkvěla mi třeba scéna, kdy měl zlovolný kult Circle mučit jednoho pilota… pustili se do toho samozřejmě i s jeho lodí. Vyprávění je tak hodně neosobní a často máte pocit, že si povídáte přímo s lodí, ne konkrétní osobou.

Nepomáhá ani to, že smrtelně vážný Chorus často sklouzává k melodramatickým výlevům. Měl jsem obavy, že krátkovlasá hrdinka Nara bude trapně drsná, jak si zjevně někteří vývojáři představují silnou ženskou postavu. Naštěstí tomu tak není. Postupně vás začnou čím dál více otravovat její vnitřní schizofrenní rozmluvy, jež vede sama se sebou a debaty s inteligentní lodí Forsa, ve kterých se mnohdy omílá to stejné neustále dokola. V soubojích zejména ke konci hry za sebe Nara a její loď dokončují věty, což mělo být asi „cool“, ale výsledek je regulérně trapný. Chorus se bojí ticha a namele se toho hodně… občas mlčeti zlato.

Styl vyprávění je tak asi největší kaňkou hry. Původně jsem uvažoval i o malinko vyšším hodnocení, protože vesmírné souboje má Chorus opravdu libové. Uvědomil jsem si však, že mě hra svým scénářem občas regulérně srala a tak je to nakonec na velmi solidní sedmičku. I tak ale mohu tuhle vesmírnou střílečku s klidným svědomím doporučit. A kdo ví, kdybych měl větší oblibu ve space sci-fi, možná by se mi ty tuny kosmického tlachání lépe trávily. 

Hodnocení na DH v době dohrání: 71 %; 15. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Poměrně komplexní přesto intuitivní ovládání; zábavné souboje; slušný vizuál a hudba na "menší" hru

Proti: Co postava, to vesmírná loď; hra se bere extrémně vážně a občas je nechtěně trapná; náplň misí není příliš rozmanitá

+9

Bud Spencer & Terence Hill - Slaps And Beans 2

  • PC 65
Filmy s Budem a Terencem jsem nikdy úplně nemilovala. Nemám ráda parodie. Ale znám je a občas jsem se při některých scénách zasmála. V rámci herní výzvy 2024 jsem se domluvila s manželem, že si tuhle hru zahrajeme spolu. Chtěla jsem hrát za Terence a na Jumase tak zbyl Bud.

Hra je vtipná a hravá i když vlastně člověk jen celou dobu mlátí lidi ;o). Hráli jsme jí v originálním jazyce, tady v Italštině s anglickými titulky. Nejsem žádný zdatný angličtinář a přesto jsem se často nějakému vtípku uchechtla.

Celou hru jsme hráli na hard a musím říct, že kromě závěrečných bojů a miniher mi ani nepřišlo, že by to bylo těžké. Za to některé minihry byly vskutku výživné. Třeba lodičky jsme dělali snad na 20x, možná i více. A musím zmínit hru s kartami. U té nám trvalo několik kol než jsme pochopili pravidla. Pak najedou byla jednoduchá a skutečně nás to bavilo.

Závěrečná bitka byla těžká, což oceňuji. Nemám ráda když je závěrečný boss lehčí než kdejaký noname protivník. Jelikož jsem nehrála jedničku, tak rozhodně nevylučuji, že na ní nedojde. Zvláště proto, že si ji můžeme zahrát ve dvou na PS4.

Pro: vtipy, akorát dlouhé, narůstající obtížnost 

Proti: občasné bugy

+10

Lorelai

  • PC 75
I žánr, jako je 2D adventura, občas může nabídnout něco netradičního, neobvyklého. Prostě něco, na co jen tak nezapomenete z nějakého většinou jasně daného důvodu. A ty důvodů můžou být rovnou různé. Třeba v případě Harvester Games jsem pochopil, že jde především o atmosféru, příběh a způsob, jak je hra nakreslena. Tedy tři body, které mě v případě prvního herního zážitku od tohoto studia s názvem Lorelai přikovali do křesla a já si ji tak mohl jednoznačně užít.

Pravda, takové pocity z 2D adventury věru nemám každý den. Ale Lorelai má něco do sebe, co se těžko rozklíčovává. Něco poněkud nestálého, nepříjemného, co čeká, že se vydrápe na povrch a vy tomu coby hráč musíte, chtě nechtě, pomoci. První z bodů, který jsem totiž výše zvěčnil, je určitě příběh. Příběh Lorelai je velice temný a smutný. Žije v bídě. V rodině, kde ji táta v minulosti umřel, máma si našla alkáče, ten prochlastává všecky peníze, mlátí mámu a do toho tu neustále plaká miminko - její nevlastní sestra, kterou se snaží srdceryvně ochránit. No a v tomto prostředí se ocitáte vy – hráč – který se snaží Lorelai pomoci, leč její boj o záchranu života nebude vůbec jednoduchý. Spíše naopak.

Bude hodně složitý, éterický a v mnoha ohledech se budete v ději ztrácet, abyste se v něm zase tak nějak, možná, nacházeli. To je asi i jediný kámen úrazu příběhu. Autor umí napsat napínavý příběh, umí z běžného smutného děje vymáčknout něco tajuplného, něco nadpozemského, co se celým dějem vane jako smrad. Jen to neumí úplně adekvátně ukončit. Asi jako když koukáte na díl Akt X, celý ten děj je zahalen atmosférickou mlhou, aby Vás závěr zklamal tím, že Vám naznačí, ale nic konkrétního neřekne. V případě Lorelai je třeba se na i toto připravit.

Jinak ale super. Atmosféra vostrá jak žiletky, dialogy perfektně napsány, dabing na úrovni profesionálů a do toho originálně nakreslené 2D prostředí, ve kterém sem tam něco posbíráte, sem tam něco nakombinujete, ale ve skrytu duše toho nejenom, že moc není, ale ještě to ani tak obtížné není. O to více se máte šanci vžít do děje, který je z podstaty věci hodně silný.

Lorelai je tak určitě jedna z nejzajímavějších adventur, kterou jsem v posledních letech hrál. Počítejte s tím, že Vám u ní dobře nebude, ale po dohrání na ní zapomenout taktéž nedokážete. Má něco, co z ní činí samotářský ostrůvek uprostřed oceánu. A jak jsem pochopil, podobné jsou i další hry od studia. Takže už se těším, až se s dalšími někdy v budoucnu setkám. Věřím, že to bude zážitkově podobné.
+16

Hunt the Night

  • PC 75
O kvalitné RPG nikdy nie je núdza a keď som videl trailery na Hunt the Night, cítil som, že by sme sa mohli dočkať silného titulu. Ide o druhý titul od vydavateľa DANGEN Entertainment, ktorý sa mi dostal do rúk a tentokrát priniesli skutočne kvalitné dielo, ktoré ma zabavilo na viac ako 20 hodín. Dostávame sa v ňom do role bojovníčky menom Vesper, ktorá patrí do spolku takzvaných Stalkerov. Tí majú za úlohu chrániť ľudstvo pred bytosťami s temnoty. Vesper sa však spojila s jednou takouto bytosťou, ktorá si hovorí Umbra. Otázkou už ostáva len, kto v tomto boji zvíťazí? 

 Hunt the Night je avšak v podstate skôr hack and slash titulom, v ktorom je potrebné likvidovať nepriateľov a postupne sa presúvať jednotlivými questami, až k finálnemu bossovi. Najviac mi tak hra pripomínala dávnejšie hodnotený a vizuálne podobný Moonscars , ktorý bol však akurát snímaný z trochu inej perspektívy. Kým akciu v spomínanom titule sme mali možnosť sledovať zboku, Hunt the Night využíva pohľad zhora. Pohyb je vďaka tomu oveľa otvorenejší.

Hrateľnosťou je to ale relatívne podobné. Hunt the Night síce disponuje vlastnými nápadmi, no nie sú natoľko výrazné, aby som tieto tituly medzi sebou nemohol porovnávať. V oboch prípadoch je potrebné neustále sekať do protivníkov, útoky odvraciate primárne šprintom, za porážku každého získavate body, ktoré slúžia ako vaše platidlo, plníte jednotlivé questy a postupne si otvárate ďalšie a ďalšie časti mapy, na ktorých konci vás čaká súboj s bossom. Súčasne však musím uznať, že herný dizajn Hunt the Night pôsobí o poznanie zaujímavejšie, a to vďaka aj zakomponovaným hádankám či možnosťami vybočiť z lineárneho stereotypu. 

Ja som osobne za tento prístup vďačný, keďže mi to dalo viac dôvodov na prieskum mapy, všímanie si detailov, či čítanie jednotlivých textov v snahe lepšie porozumieť celkovému kontextu. Väčšinou sú pritom hlavolamy relatívne jednoduché. Pokiaľ totiž poriadne preskúmate svoje okolie a všimnete si všetky miesta na mape označené výkričníkom, nemali by ste mať problém. Za seba teda môžem povedať, že lúštenie hádaniek a hlavolamov ma počas hry ani raz nepribrzdilo.

Po vizuálnej stránke, tvorcovia taktiež odviedli veľký kus práce. Jednotlivé prostredia majú pekný umelecký nádych, z každej lokality cítiť tú nepríjemnú temnú atmosféru, no najmä som bol fascinovaný ich citom pre detail. Ktorékoľvek z prostredí, ktoré navštívite, má svoj osobitný vzhľad a dokážete si ho veľmi dobre zapamätať. Podobne sú na tom aj interiéry. Najvýraznejšie mi však v tomto ohľade imponovala atmosféra, ktorá vyžarovala z hry počas záverečných momentov v bloodisfelskej katedrále. 

Ide o skutočný highlight titulu, kde máte možnosť naplno precítiť jej veľkoleposť, dôležitosť, no rovnako aj pompéznosť. Počas skúmania jednotlivých miestností som sám mal pocit, ako keby som sa ocitol vo vnútri nejakej obrovskej historickej budovy, ktorá ma svojimi interiérmi doslova vítala. Atmosféru však okrem toho ešte umocňuje aj fantastická hudba, ktorá tomu miestu dáva oveľa väčšiu dávku života. Tá je prítomná počas drvivej väčšiny hracej doby (pokiaľ stíchne, môžete si byť istí, že sa niečo bude diať) a počas prechádzania sa jednotlivými lokalitami sa bude neustále meniť. 

Dokonca sa mi podarilo naraziť aj na veľmi sympatický easter egg. Pre tých, ktorí nevedia, tak vydavateľ DANGEN Entertainment počas februára tohto roku priniesol aj kriminálnu adventúru Loretta, ktorú som taktiež recenzoval . Bolo preto veľmi príjemným prekvapením, keď som počas presúvania sa po mape objavil lístoček, ktorý ma pozýval na svadobný čajový večierok, ktorý sa koná na počesť Loretty Adams. Takéto maličkosti ma vždy vedia potešiť.

Od sympatických drobností však teraz prejdeme k dôležitejším aspektom titulu. Konkrétne sa zameriame na nepriateľov a súbojový systém. Myslím si, že v rámci možností je oboje spracované solídne. Nepriateľov tu máte dostatok, každý je veľmi unikátny a má vlastné metódy boja. Je tomu preto potrebné prispôsobiť taktiku a rozhodnúť sa, ktorého sa rozhodnete zbaviť ako prvého. Možno vám počas prvých pár hodín budú pripadať všetci protivníci rovnakí, no v závere vás tvorcovia prekvapia hneď niekoľkými novými typmi, s ktorými si budete musieť poradiť. A nebude to prechádzka ružovou záhradou.

Súbojový systém je taktiež solídny. Máte svoju primárnu sečnú alebo bodnú zbraň a ako doplnok ešte aj strelnú zbraň, do ktorej získavate náboje úspešnými zásahmi nepriateľov vašou primárnou zbraňou. Okrem toho ešte môžete počas boja zosielať rozličné kúzla a hádzať po nepriateľoch toxické granáty. A je to práve kombinácia týchto elementov, ktorá robí súboje rýchlymi a svižnými. Trochu síce chýba blokovanie, no pomocou šprintu sa viete vyhnúť dokopy ktorémukoľvek útoku. Zdrojom liečenia sa vám zase stávajú krvavé kvetiny. Na začiatku budete mať k dispozícii tri, no postupom času môže ich množstvo narásť a rovnako sa zlepšiť ich účinnosť.

Netreba zabúdať ani na súboje s bossmi, ktoré vedia byť vcelku vyčerpávajúce. Minimálne zo začiatku. V momente ako však pochopíte princípy jednotlivých útokov a ako sa im brániť, už to pôjde oveľa jednoduchšie. Jedinou výnimkou bol pre mňa druhý boss. V tejto fáze mohli totiž tvorcovia zvoliť jedného z neskorších protivníkov, ktorého taktika boja je oveľa jednoduchšia a pôsobí ku koncu už len ako malé zdržanie na ceste k cieľu. Ten, ktorého sa dočkáme, však disponuje veľkým množstvom útokov, v druhej fáze boja je schopný sa liečiť a odhaliť taktiku jeho útokov bolo asi to najnáročnejšie, s čím som sa v tejto hre stretol. Mal by som ešte podotknúť, že v tomto čase ešte nemôžete svoju postavu nijak vylepšiť. Podobný moment sa už neskôr vyskytol iba jeden, tentokrát to však už bolo v blízkosti záveru.

Niečo však ešte musím v tomto smere vytknúť. Nemyslím si, že je bossfightov veľa, alebo že by boli príliš náročné, no od určitého momentu začali byť trochu na úkor samotnej hry. V momente ako totiž získate štvrtý “úlomok noci” sa z nej stane načas séria boss súbojov. Porazíte jedného, prejdete do novej lokality, tam vás ihneď čaká ďalší. Následne vylúštite jednu hádanku, na ktorej konci vás čaká ďalší súboj s bossom. Je pravda, že potom sa dostanete do oblasti Bloodisfel a potom aj už spomínanej katedrály, v ktorých opäť hra nájde lepšie tempo, no hneď potom vás budú opäť čakať ďalšie tri súboje s bossmi za sebou. Priznávam, že v týchto momentoch som už začínal mať pocit, že to tvorcovia preháňajú. No aby som bol fér, všetky sú minimálne zaujímavé – až na jednu výnimku.

Tou je pre mňa finálny súboj, ktorý vnímam ako číre sklamanie na záver. Ak som dokázal bossa zlikvidovať technikou, že som sa k nemu rozbehol a neustále sekal všade naokolo, až kým som ho neporazil, niekde sa stala chyba. Je pravda, že rovnakou metódou som porazil aj toho predtým, no ten mal k dispozícii aspoň dostatočné množstvo protiútokov, ktoré mi dokázali tento typ taktiky trochu skomplikovať. Vo výsledku to potom pôsobí, že na úvod sme sa dočkali náročnejších súbojov, než na záver.

Je tu však ešte jedna vec, ktorú musím však v rámci bojového systému skritizovať a tou je miznutie kurzora. Toto je niečo, čo by sa malo čo najskôr nejakým spôsobom opraviť, pretože to dokáže výrazne skomplikovať situácie, do ktorých sa budete dostávať. Môže to pôsobiť ako úplná banalita, no v prípade, že neviete, ktorým smerom je kurzor otočený a začnete sekať, často sa stane, že budete bojovať so vzduchom. Kritiku však v tomto bode uzatváram, pretože si myslím, že podstatné veci, ktoré bolo potrebné v rámci bojového systému spomenúť, som už spomenul.

Čo som však zatiaľ úplne vynechal je systém ukladania. Ten realizujete pri soche havranov s červenými kvetmi a kým zdravie a granáty sa vám pritom doplnia na maximum, na mapu vrátia aj všetci porazení nepriatelia okrem bossov. No výhodou je, že aj v prípade úmrtia sa vraciate naspäť k miestu posledného uloženia a všetky dosiahnuté úspechy a kľúčové predmety vám zostávajú. Vďaka tomu sa vám nikdy nestane, že pokiaľ aj porazíte bossa alebo získate nejaký kľúčový predmet a následne prídete o život, budete to musieť absolvovať znovu. Sochy okrem toho slúžia aj na rýchly presun medzi jednotlivými lokalitami, čo taktiež určite oceníte.

Ostáva mi ešte zhodnotiť celkový príbeh hry a jej lore. Na úvod som spomenul niekoľko základných informácií, no deje sa tu toho oveľa viac. Môžem povedať, že sledovať vzťah, ktorý sa buduje medzi Vesper a Umbrou bol veľmi zaujímavý. Dialógové časti, ktoré spolu vedú počas posedenia pri vatre patria v tomto smere medzi jedny z najlepších. Mimo toho totiž Vesper veľa nenahovorí. Taktiež som čakal, že sa niečo dozvieme aspoň od ostatných postáv v hre, no ani tie toho veľa nepridávajú. Väčšinou dokola omieľajú tie isté texty, ktoré od nich počujete prvýkrát. Sú tu, samozrejme, i výnimky, no je škoda, že v tomto smere hra nebola schopná lepšie rozvíjať príbeh cez svoje postavy.

O to zaujímavejšie preto pôsobí samotné lore, ku ktorému sa dostávate zbieraním pierok počas hry. Tie slúžia ako vaša osobná knižnica informácií ohľadom sveta, v ktorom sa nachádzate. Vďaka nim máte aspoň nejakú predstavu o tom, kto sú vlastne Stalkeri, aká je ich misia a podobne, no rovnako získate aj množstvo informácií o jednotlivých lokalitách, postavách, ktoré sú často v hre zobrazené prostredníctvom sôch, či o tom, ako fungujú jednotlivé hádanky a čo sa z nich môžete dozvedieť. Považujem to za veľmi šikovné riešenie, nakoľko je svet ako-taký dostatočne zaujímavý na to, aby som sa o ňom chcel dozvedieť viac. Väčšinu informácií pritom získate práve takýmto spôsobom.

Na záver by som chcel spomenúť ešte jednu veľmi dôležitú vec. Napriek tomu, že primárne budete ovládať Vesper, jej spojenie s Umbrou má rozhodne využitie v rámci samotnej hry. Konkrétne vás bude schopná presunúť na základe určitých pravidiel na miesta, na ktoré by Vesper sama nemala prístup. Celé to funguje na spektrálnej báze, kde pomocou Umbry prekonáte prekážku a následne sa Vesper takýmto spôsobom presunie z jedného miesta na druhé. Počas boja však tieto možnosti veľmi nevyužijete, nakoľko Vesper nemôže byť počas takéhoto úkonu zranená.

Hunt the Night vnímam vo výsledku ako solídnu pixel art akčnú hack and slash hru, ktorá určite poteší všetkých, ktorí majú chuť vytiahnuť meč a rozsekať ním všetkých nepriateľov naokolo. Nedá sa povedať, že by nemala svoje problémy, no ešte je čas na to, aby ich tvorcovia vychytali a doručili kvalitný titul, na ktorý budem v budúcnosti rád spomínať. Som tak veľmi rád, že som jej venoval svoj čas, už len čisto pre tú nádhernú retro grafiku a kvalitnú hudbu, ktorá jej dáva život. Tých 20 hodín času za to skrátka rozhodne stálo.
+10

Život není krásný 4 - Back to the days

  • PC 40
Čvrtý díl razantně mění žánr, z adventury se stává takové proto RPG. Hrdina je skin a člen gangu, kterému se v rajónu roztahuje nový gang a tak jim vyhlásí válku. Jsou tu cigáni, bezďáci, ukrajinci, dealeři, ruská mafie a hrdina kromě sbírání předmětů leveluje, dokupuje zbraně, léčivo (perník) a čistí sklep, kanály či pevnosti gangu. Brutální hlášky tu jsou, nekorektnost funguje na 100% a celkově jde asi o nejambicioznější díl série, který by byly celkem zábavný... jenže se to autorovi rozsypalo naprosto pod rukama.

Čtvrtý díl je absolutně zabugovaný a nehratelný. Ve Windows 7 nepomůže nic, prostě se nezobrazují určité dialogy a při setkání s bezdomovcem to zamrzne. Po marném hledání řešení jsem zkusil poprvé Virtual PC, emulaci XP, což mi pomohlo s dvěma zákysy, ale milion dalších přidalo (na dialogy nejde klikat atd...). Neobjevující se dialogy, splývající předměty v inventáři, mizející aktivní místa, mizející lokace při pokusu dohrát tajné kolo. Ukládal jsem a nahrával, vypínal a zapínal, přepínal z XP na 7 a naopak. Nakonec definitivní bug na kanci tajné druhé cesty Ježíš který se měl objevit se neobjeví.

Základní hru jsem dojel, takže odfajknout dohrál jsem můžu, ale radost z toho nemám a absolutně mě to otrávilo. A s adventurou to toho zas tak moc společného stejně nemělo.
+12

Život není krásný 3 - Doktořina, krutá dřina

  • PC 60
Třetí díl pomaličku, polehoučku začíná připomínat opravdovou adventuru. Je to sice jen jedna (krátká) adventurní lokace, ale sevřená, s postupně odhalujícími se místy, navazujícími úkoly a jasným cílem. V grafice, délce, ani ovládání se nic nezměnilo, ale odpadlo nakupování kravin (a přemýšlení co potřebuju nebo ne) a naopak přibyla brutalita, nově také dělené (sprosté dialogy) a samozřejmě zůstal krvavý humor a nechutnosti (hovno v pisoáru).

Hrdinou je gangster, který s kumpánem zkoušel propašovat diamanty (v žaludku kumpána). Při střetnutí s poldy si to nechal projít hlavou, teď leží v márnici a hrdina v přestrojení za doktora proniká do špitálu a rozpoutá jatka. Řádění tentokrát neunikne většina postav, u dvou si můžete i vybrat jestli splníte úkol, nebo je zabijete (u třetí zase ne).

Opět mě to stálo jedno nakouknutí do návodu ruka a opět je tu tajný konec s globální katastrofou po atomové válce a mimozemském útoku vyvolání ďábla. Začíná mě ta série celkem bavit, třeba když hrdina skončí ve vězení, tak nejrůznější způsoby jeho smrti jsou geniální :) Na oddech ideální.
+10

Život není krásný 2 - Dwa

  • PC 50
V podstatě totéž co první díl. Pár obrazovek, spousta nechutnosti (hajzlíky stojí za to), brutalita. Hrdinou je týpek ze stejné fabriky jako hrdina jedničky, kterém doma dva vymahači s pomocí bejbzolky a uříznutého ušního lalůčku vysvětlí, že dluhy se mají platit a že musí do večera sehnat 350 tisíc.

Což se povede samozřejmě s pomocí pár mrtvol na vašem noži. Hra je ze stejného roku jako jednička, takže nic nového tu není. Jen inventář je nahoře a scrollovací (mizerně) a trošičku začíná vypadat i jako adventura. Vyplatí se hned všechny nezabít, naopak si je vyslechnout, zkusit na ně všechno možné i nemožné a teprve poté je vykuchat. Několik předmětů má více použití, jeden musíte koupit dvakrát, jiné jsou k ničemu.

Tentokrát jsem opravdu zkusil přemýšlet a ve výsledku jsem návod nepotřeboval na běžný konec, ani na tajný s globální katastrofou (stejně jako v jedničce). Pak je tu ovšem ještě supertajný konec a na ten bych za živýho boha nepřišel. Každopádně na pár mikrozměn a o fous delší hratelnost totéž co první díl, takže stejné hodnocení.
+10

Život není krásný 1 - Prober se, pobudo!

  • PC 50
Do svého seznamu adventur jsem zařadil i různé všeobecně známé freeware pokusy, české i zahraniční, hlavně ty co tu mají aspoň 10 hodnocení. A rázem mě seznam nabobtnal o spoustu her, o některých jsem někdy i slyšel, třeba o téhle Řezníkově sérii, která se vleze do sto megabytů :)

První díl těžko hodnotit. Nasraného týpka vyhodí z fabriky, jeho stará mu uteče se šéfem, takže mu hrábne a rozhodne se je zabít. Cca 5 lokací, herní doba pár minut pokud víte co dělat, hra v malém okénku, jednoduchá grafika (ovšem o nic horší než třeba takové Léto s Oskarem). Pár prodavačů na ranu, bezďa kterému můžete donést flašku nebo ho flaškou vzít... a ano brutalita. Někoho zabít můžete, někoho musíte, u někoho Vám to nevyjde, někdy Vás chytí.

Je to brutální, relativně vtipné s typicky českou neférovou hratelností ještě z devadesátek a zkoušení metodou pokus/omyl. Takže se stydím, ale do návodu jsem nakoukl. A druhý, tajný konec bych nenašel ani za milion let. Každopádně pobavilo, na náctiletého kluka (Řezníkovi bylo v době vydání 15-16) a kdyby to nebylo na pár minut, bylo by i víc, takhle těžké hodnotit.
+9

Tiny Metal

  • Switch 70
Nenápadná taktická tahová strategie z dílny japonského studia, která se snaží tvářit moderně. Měl jsem ji rozehranou asi dva měsíce, na Switchi se hraje dobře a je vhodná i na cestování ve vlaku a autobusu. Obtížnostně nepatří k těm složitým, příběh hraje druhé housle a kromě přiznané inspirace sérií Advance Wars (gameplay je praticky stejný jako u jmenované hry na Switch) se nedá říct, že by vynikala něčím výjimečným. Jde prostě o jednoduchou, pohodovou zábavu na cesty nebo před spaním.  

Hlavní postavou je mladý poručík Nathan Gries, který vede artemisijskou armádu proti nepřátelům. Postupně to začíná vypadat, že někdo nebo něco manipuluje světovými armádami a uvádí je do konfliktu. K Nathanovi se přidává žoldačka Wolfram s její vlastní armádou, přičemž ona pátrá po zmizelém bratrovi, aby se společně postavili zlu.  

Bitvy armád probíhají na čtvercové mřížce, vše je ve 3D. Mapu vždy zahaluje fog of war, takže je třeba opatrně prozkoumávat nepříliš velké okolí pomocí svých pěšáků, tanků, letadel, helikoptér a jiných prostředků.  

I přes klasické mechaniky hra nabízí i pár novinek – například nepřátelskou jednotku je možné obklíčit z různých stran a zvolit společný útok, který má větší sílu. V případě zničení nepřítele jednotky nepřijdou o část svého zdraví a navíc se jim zvedne rank zlepšující nějaké vnitřní statistiky.
Další vychytávka umožňuje na konkrétních místech přivolat (za peníze) lepší hrdinskou jednotku až odněkud z orbitální stanice. Výhoda je, že jednotka může přistát kdekoli na mapě, a tím třeba odkrýt další část překryté mapy.
Do třetice bych ještě zmínil všelijak rozeseté laboratoře, které něčím přispívají do kumulativního fondu hry. Po jejich prozkoumání jednotkou hráč najde buď nějaké záznamy rozšiřující lore, anebo se rovnou odemkne nějaký nový typ jednotky, což je žádoucí. Tímto způsobem nastává větší motivace k průzkumu celé mapy, což se mi osobně líbilo.  

Původně finální patnáctá mise pak skokově navýšila obtížnost a musel jsem ji opakovat několikrát, abych ji dokázal odehrát. Tvůrci hry totiž vydali do hry update, který tuto misi výrazně ztěžuje a přidává dalších 5 trochu těžších misí, k tomu 5 bonusových v případě odemčení skrze laboratoře. Musím také zmínit způsob přeskakování dialogů, který ubíhá příliš rychle. Je třeba jej nejdříve přenastavit v rámci nastavení. Než jsem na to přišel, tak to bylo moc chaotické a nestíhal jsem nic číst.  

Hru jsem si užil, byť se nejedná o nic zásadního, dohráno asi za 30 hodin. Pořídil jsem ji náhodou při procházení ebaye, někdo ji nabízel na Ukrajině jako blind pack z Limited Run. Je to ve skutečnosti kolekce dvou dílů. Nicméně mě nemile překvapila délka trvání úvodní nahrávací obrazovky, která loaduje necelé dvě minuty! To jsem tedy ještě nezažil.
Kromě hlavní kampaně jsou ve hře dokumentační záznamy herního světa, přehled jednotek a taky mapy pro volné skirmish bitvy, které jsem už ale nezkoušel.

Pro: Klasická tahová strategie; pár inovací; motivace k průzkumu mapy

Proti: Délka úvodní nahrávací obrazovky; dialogy moc rychlé

+15

HROT

  • PC 70
Nové hry už nehraju, protože je nerozjedu, ani mě příliš nelákají a ani nemám přehled co vlastně vychází. A na střílečky už nemám reflexy. Ale kolega, který ví že si občas zahraju na mě tuhle vyrukoval s Hrotem. Prý to se ti bude líbit, je to retro střílečka jak z devadesátek s komunistickým prostředím, hraje se to přesně jak tenkrát, rozjedeš to i na kalkulačce. Básnil o tom nějakou chvíli, tak jsem si to sehnal, spustil, nevěřícně koukaje zkusil projet první kolo... a z hrůzou odinstaloval. Ale hlodalo mě to v hlavě... hrálo se to nakonec docela dobře, na konci mě to počítalo secrety, na které jsem si našel na steamu návod. A klasické bludišťoidní střílečky se secrety mě vždy tuze bavily. A po několika dnech večerního hraní jsem to nakonec dohrál do konce, přičemž nálada a hodnocení neustále rostly a zastavily se až na konečných 70%. 

Hrot se hraje opravdu jako tenkrát. 3 epizody, v každé 8 kol, přičemž to poslední má nějakého superbosse. Kola jsou rozsáhlá bludiště, ve kterých hledáte zbraně, secrety, klíče pro postup dál a na konci zmáčknete tlačítko pro exit. V každém kole je cca 60 nepřátel, kteří chodí po jednom-třech, dají se v pohodě ustrafovat a ustřílet (aspoň na nižší obtížnost), ale čas od času na Vás hra vyhodí armádu, kde po vzoru Serious Sama lítáte na velkém prostoru, pálíte jak o život, strafujete, kličkujete a modlíte se, ať nepřátelé dojdou dříve než náboje. Souboje jsou fajn, leveldesign solidní, secrety jsem nakonec našel všechny, leč většina z nich moc nepomůže (pár nábojů nebo nějaké zbytečnosti). Nepřátelé jsou mutanti každý pes jiná ves, hodně se půjčovalo z tehdejších her (chodící červi z Half Life, mnichové z Blood). No a zbraně jsou víceméně obšlehnutý Quake se špetkou Bloodu a Dooma. Pistole (i v kombu), brokovnice jednoduchá/dvojitá, raketomet, granáty, miny, samopal, bleskomet, kuše a bleskové BFG. To poslední si moc neužijete, bleskomet je hned pryč a nábojů do kulometu také moc není. Tak jsem si užíval spíše kuši pokud byla nebo pajcoval neřád brokovnicí. 

Kupodivu na podobnou retro hru je spousta věcí navíc. Mrtvoly jdou rozsekat na kaši, skoro každá věc jde roztřískat - nábytek, schránky, nástěnky, lampy, ale i stromy či zaparkovaná auta. Občas přijde past (propadlý most, valící se balvan), můžete nasednout na motorku nebo za stacionární zbraň (slabou), občas Vám seberou zbraně, některé secrety jdou vzít jen přisunutím sudu. Pokud jste si všechny sudy roztřískali tak máte smůlu (já takhle restartoval dvě kola). 

Samozřejmě gró celé hry je zasazení do komunistického Československa roku 1986. A tady si dal autor záležet! Povědomé lokace - různé hrady, krypty, kobky, kanály, metra, ale i socialistické nákupní centra, bytovky a detaily. Od schránek, vybavení bytů, nemocnic, přes milion pičovinek typu typické mlýnky na kafe, váhy, jídlo, nápisy na obchodech až po tehdejší auta, vrtulníky. Každou chvíli narazíte na nějaký budovatelský nápis, hlášení, varování, nástěnku. Ač jsem socialismus zažil jen 8 let, tak se mě některé dávno zapadlé věci z dětství vybavily... nejvíce mě rozsekala věc na konci druhé epizody, když zabijete bosse. Následnou krvavou lázeň můžete uklidit něčím, čemu jsem v dětství říkal "hrkač"... netuším jak se to jmenovalo, ale čistili se s tím koberce když jste neměli doma vysavač. 

Autor má navíc velice bizarní smysl pro humor a tak se hra hemží mini bossy a různými úlety. Když na mě na začátku zaútočila kolotočová opice, tělocvičná koza nebo bagr, přestal jsem se čemukoliv divit. Naprostý úlet byla Babička (pochopíte), kolo věnované Válce s mloky.. mno a krysaříci. To takhle v jednom kole zachraňujete mrňavý uňafaný bestie, co za Vámi lezou, nic nedělají a nemůžete se jich nijak zbavit. Říkáte si co je to za pitomý nápad, jenže pak přijdete o zbraně a ve zbytku kola (a v tajném kole) se psi mění v armádu, která bleskurychle vyčistí každou místnost zamořenou krysama! Jejich osud v následujícím kole mě velice pobavil :). Vše vrcholí zcela neosmdesátkovým bossem na tři etapy, jehož likvidaci jsem si ovšem s gustem užil asi jako každý slušný Čech s výjimkou těch proruských panzehtů (pardon za odbočku).  

Přes veškerý humor a obdivu k autorovi co všechno tam dostal jsem z toho všeho měl spíše tísnivý pocit a otázky proč si tuhle hnusnou dobu připomínat? 

A jsem u konce, much a důvodu proč jenom 70%. Pár pokusů o antihudbu neřeším, tu v 3D akcích stejně vypínám. Příběh. Jo tak ten tu není. Ale jako vůbec. Intro nic, namísto příběhu jsou na konci kapitol recepty. Ať je to umělecký záměr, humor, nebo lenost, I ti pradědové žánru jako Wolfenstein 3D, Doom atd... měli aspoň pár řádků proč bojujete jako motivaci. Ač Carmack (či Romero?)  prohlašoval že příběh ve hře je důležitý jako příběh v pornu, já tam prostě něco potřebuji. 

A to hlavní - grafika. Fakt se nechci nikoho dotknout, chápu že je to dílo jednoho člověka, že to byl nejspíše umělecký záměr atd... Ale sorry, ta hra je opravdu PŘÍŠERNĚ HNUSNÁ! Když jsem to viděl, pomyslel jsem si že se kolega zbláznil a hra letěla z disku. Pak mě to sice začalo bavit herně, humorem i těmi odkazy a grafiku jsem přestal vnímat, ale proboha! Vždyť to vypadá jako pokus o Quaka z roku 1996 s jeho efekty (a zbraněmi), jen to je asi 10* tolik rozpixelované, hrubé, nedetailní, neostré a to celé... a teď nevím jak to vyjádřit slušněji... laděné v hovnově hnědé. A já přesně z tohohle důvodu tyhle pseudoretro hry nehraju. Protože autoři většinou přijdou s něčím, co vypadá 10* hnusněji, než hry z doby na kterou odkazují. Jenže tehdy ty hry nebyla rozplizlé, rozpixelované cosi... měly ostrou, často ručně kreslenou a do detailů vypiplanou grafiku. Hnusně vypadají až na moderních velkých LCD monitorech. Kdyby Hrot vyšel v roku 1996 v konkurenci Quake, Strife nebo Duke Nukem 3D, tak by to prostě nikdo nehrál a recenzenti by to poslali do horoucích pekel. 

Takže autore sorry, obdivuju nadšení, množství odkazů, nápadů i slušnou hratelnost a proto taky 70%. Ale koukat se na to moc nedá.
+15