Poslední komentáře

Tak jsem se po konečně regulérně odehrané hře rozhodl smazat své extrémně kritické hodnocení a napsat jej zbrusu nově, tentokrát beze vzteku z technických problémů. A zcela bych to mohl shrnout do jedné věty – není to vlastně špatná hra, ale je to špatná Mafia.

Když to vezmeme popořádku, tak co se týká grafiky, tak v tomhle ohledu je hra na vysoké detaily velmi hezká a koukatelná. Město působí vizuálně dobře, auta jakbysmet, postavy a animace obličejů jsou také fajn, odlesky a světlo vypadají reálně (vše počítáno na dobu vzniku, že Remastered vyšlo letos nemění nic, ve trojkách nedošlo k technickým změnám). Co se mi zpočátku nelíbilo, byl efekt deště – přišel mi takový dost nepřirozeně vypadající na monitoru. Časem jsem si na to zvyknul, ale prostě to není úplně ono, malinko mi to připomíná glitchující déšť z ranějších verzí KC:D (nebýt toho, že Vávra s M3 neměl nic společného, tak bych ho z toho podezříval :-) ). Pokud jde o zvuky, tak ty jdou standardní, dabing je fajn, nicméně pouze anglický – tradice českého dabingu zde přerušena, a jsou pouze titulky. Tahle skutečnost mi normálně vůbec nevadí, ale u Mafie…tam to prostě není ono. Je divné slyšet Vita s úplně jiným hlasem a anglicky. Co se mi ale v tomhle dílu hodně líbí, je rádio. Ano, hudba v předchozích dílech je zcela dobová a kvalitně vybraná, nicméně na můj vkus už příliš oldschool – moc dobře se mi neposlouchá. Za to ve trojkách – uhánět v autě pod taktovkou dodnes hraných rockových pecek, např. Born To Be Wild…to je trochu jiné kafe. A musím uznat, že mají i poměrně vychytané nějaké drobné detaily, jako když člověk zajede do tunelu, tak se rádio zašumí.

Další detaily jsou také povedené, třeba mód sledování vozidla, v M3 je asi nejpokročilejší, který jsem kdy hrál. Ono v jiných hrách se sledování nepřátelského vozidla dělí jen na daleko/akorát/blízko. Tady ne, hra bere v potaz i to, že jedete divně, ohrožujete chodce, prudce brzdíte…hezký a reálný detail. Co už není tak hezký detail, je hloupost nepřátel – stačí si vlézt za šikovný roh, písknout, počkat na stráže a zlikvidovat – a opakovat, dokud 3/4 stráží neleží na hromadě za Lincolnem. Není třeba žádné zásadní taktiky, ze zad třeba hráče obcházejí jen, pokud jim to vyjde k němu jako nejbližší trasa.

Co nemůže v takové hře chybět, je sbírání předmětů. U M3 je to tak na rozhraní akorát a přehnáno. Potěší již ze dvojky známé Playboye, nicméně nepotěší, že mnoho z nich je opravdu „známé“ už ze dvojek – stejné fotky. To neměli jiné, že se museli opakovat? Já vím, že je to pitomost, a o nic nejde, nicméně je to trochu divné. Další věc ke sbírání je TL-49 – komponenta potřebná k navázání odposlechu v částech města. Tady je sbírání trochu otrava, ale odposlech se dost hodí (ukáže pozice nepřátel a umožní zvýšit hodnotu společníkova kšeftu najmutím místního velitele). Nicméně je trochu vtipné, jak na začátku Donovan říká, že si ty komponenty musí Lincoln sehnat sám, protože jsou vzácné…hmm, tak proč se válejí skoro u každé popelnice ve městě? :-D Je jich tam opravdu příliš, i při napíchnutých všech skříních jich po mapě desítky zbydou. Dále tu máme Vargasovy erotické kresby – ty jsou povětšinou na hlavních stanovištích. A ještě časopis Hot Rod – OK, a pak časopis Pokání a plakáty komunistické propagandy – tohle vše je už bych řekl zbytečně navíc.

Velkou částí hry jsou auta, a tady budu jak chválit, tak hanět. Co musím pochválit, že na rozdíl od jiných openworldových her (třeba zrovna GTA mne v tomhle ohledu štve) je tu ježdění vlastním autem opravdu použitelné, protože po téměř každé misi (problémem jsou někdy ty, kde se přesedá v rámci mise do jiného auta) na hráče čeká jeho původní auto ve stavu, jak z něj vyběhl na misi – včetně poškození a tuningu. Nicméně úplně nejlepší je služba dovozu vozidla (od Burkeho – zmíním později). Na tomto seznamu máte výběr něco přes desítku aut (odemykají se postupně), které si můžete nechat kdykoli dovézt, a nikdy o ně nepřijdete – včetně jejich úprav. Něco jako osobní vozidla v GTA 5, ale s možností výběru. Super. Tuning vozidel taky potěší, připomíná dvojky – změna barev, instalace kompresoru, změna kol, polepy…a ve trojkách navíc jde změnit i barva interiéru, tónování skel a přední splitter a zadní křídlo. Jde změnit i značka, ale nejde jako ve dvojkách napsat jakákoli. Potud fajn, co ale není úplně fajn, je chování vozidel – i v režimu simulace je chování hodně arkádové. Sice se člověk po chvíli naučí ovládání natolik, že pak jezdí jak Schumacher, jenže řízení není žádná výzva, jako v předchozích Mafiích – tam bylo dobré ovládnutí vozidla klíčem k úspěšným honičkám. Dá se tu i závodit, ale nejsou za to ani nijak extra odměny, ani to není extra zábavné. Ale pro rozptýlení od zabíjení to jde.

Pokud jde o policii, která v Mafiích vždy byla na hráče jak pes (byť ve dvojkách ubrali), tak ve trojkách je to úplné dno – bohužel. Tady policii začnete zajímat pouze, pokud jim vrazíte do auta, nebo to před nimi prásknete do jiného auta či chodce. Jinak kolem nich můžete pálit klidně 150MPH, na červenou a v protisměru – je jim to fuk. A nejsou tu režimy pokuty/zatčení/útok. Buď po vás policie jde nebo ne. Nic mezi. Ostatní Mafie jsou v tomhle ohledu dál (a jednička nejlépe). Jediné co je tu navíc, že na hráče může policii zavolat kterékoli NPC z mapy, když vidí zločin. Aspoň něco.

Velkou částí hry jsou společníci – Cassandra, Burke a Vito (ano, ten ze dvojek). Těmto společníkům může hráč přiřadit získaná území a tím získat jejich loajalitu – tj. služby. Služby nabízí každý vlastní, u Cassandry se točí hlavně okolo zbraní a munice, Burke nabízí služby okolo vozidel a Vito má doplňkové (ale užitečné služby). Tyto služby hráči umožňují vždy zdarma přivolat vozidlo, přivolat sběrače peněz (sebrané peníze má Lincoln u sebe a při ztrátě života přijde o polovinu – musejí se pravidelně ukládat) a zavolat obchodníka se zbraněmi. Další služby od nich jsou (zdarma za splněný úkol či pak placené) jsou – útočný tým od Vita, uklidnění policie od Burkeho a vypnutí telefonů od Cassandry. K tomu hráč odemyká různá vylepšení postavy a vozidel. Pro vylepšení služeb nabízejí různé vedlejší mise.

Střelba a boj – na to nejsem nijak zvlášť odborník, tak asi jen krátce řeknu, že mne celkem vyhovoval. V přechozích dílech mi přišel propracovanější, ale jak říkám, neumím tohle úplně dobře zhodnotit.

A teď asi k tomu nejhlavnějšímu – příběh. A ten je trága. Kdyby se jednalo o běžnou openworldovou střílečku, tak by tenhle příběh – zabil jsi mi přítele, zabiju tebe a vše co je pro tebe drahé (nedal jsem spoiler alert, ale snad to není ani třeba), stačil. Ale to je na Mafii sakra málo. Tady člověk čeká příběh, zvraty, něco co chytne za srdce. A to vůbec není. Stejně tak hlavní postava, do Lincolna se prakticky nedá vcítit, chvílemi má člověk pocit, že hraje za vraždícího robota. Úplný opak předchozích dílů. I když – nechci předbíhat, ale dal jsem zatím první DLC – příběh Anny a kultu – a dopr…, takhle měla vypadat hlavní hra! Najednou tu byl příběh, zajímavé prvky (vyšetřování, hledání stop) a Lincoln tady ukázal, že není plecháč bez srdce. Proč tohle proboha nešlo v hlavní hře. Ano, já vím, že na mafii byl tenhle příběh až trochu příliš fantaskní (vraždící kult, halucinogenní droga – až jsem si musel zkontrolovat, že jsem omylem nespustil Far Cry), ale byl tu konečně příběh, který opravdu hráče zaujal a začal o něčem být.

A druhý největší problém, bugy. Díky nim jsem původně hru odsoudil jako nehratelný střep, protože při prvním rozehrání mi asi po půlce hry začala padat v intervalech 15-30 minut, takže jsem hru jen rychle proběhl, abych se aspoň dostal na konec. Při druhém rozehrání jsem asi po půlce skončil s úplně havarovanou hrou – prostě nešlo pokračovat, po úkolu se hra pokaždé zhroutila a nešlo s tím dělat nic. Zajímavé je, že ačkoli Remastered verze by neměla mít žádné technické změny, tak hra mi za celou dobu nespadla ani jednou (na úplně stejném HW). Takže nyní jsem ji mohl konečně regulérně dohrát, včetně vedlejších misí a sběratelek. Bohužel jiné bugy pořád jsou a umí otravovat hru – od levitujících či naopak propadlých do země aut, poskakujících mrtvol, po různé grafické glitche až po problémy, kdy přijdete k zadavateli úkolu a on vám pouze pořád opakuje obecné řeči a nejde začít úkol (řešení je načtení posledního záchytného bodu nebo restart hry).

Jak tedy tuto hru zhodnotit? Jako Mafie hra není dobrá (chybí ji pořádný příběh, řízení aut je moc arkádové a nenapínavé, policie je tu jen do počtu), tam bych dal tak 30%. Jako nonamové střílečce by to šlo lépe, tam bych dal tak 75% (velký mínus kvůli neopravovaným bugům). Když udělám takové shrnutí, mohlo by to být fifty fifty, nicméně jsem odehrál jeden z těch datadisků, a natolik mne bavil, že mi zlepšil celkový dojem ze hry – takže těch 60% bude adekvátních.

Boulder dash je jedním z klasických kousků pro osmibitové počítače. Jako to bylo tehdy zvykem, autorem hry je prakticky jen jeden člověk - Peter Liepa.

Hru definuje poměrně jednoduchá, ale pěkná a přehledná grafika. Dál je to hra na pomezí logické a akční. Hráč totiž musí projít bludištěm plného kamenů. Kameny mají určité vlastnosti - padají dolů, pokud padnou na další kámen, tak sklouznou a hráč může posunout kameny pouze do stran a jen jeden naráz. je třeba neustále myslet několik kroků dopředu, protože je velmi jednoduché se mezi kameny uzavřít a pak nezbývá než reset místnosti. K akčnějšímu pojetí hry přichází v momentě, kdy se objeví nepřátelé. Ti jsou naprosto hloupí a pouze sledují předem určený pohyb, nicméně jsou dost rychlí a vloženi hráči do cesty, takže jsou dost nepříjemní. Na vyřešení je pouze omezený čas, v některých levelech se i rozlévá láva a dokáže hráči zatarasit cestu ještě dřív, než časový limit.

Musím zmínit i dostupný kit, kde bylo možné jednoduše navrhnout vlastní místnosti a ty uložit na kazetu/disketu u osmibitového Atari. To tenkrát nebylo vůbec obvyklé (jediná další hra, co mne napadá, že to uměla, byl Robbo).

Budu tady předchozímu recenzentovi v opozici, ale já si myslím, že tato hra má stále i dnes co nabídnout. Je to akční logická bludišťovka s ikonickou grafikou.