Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Loom

  • PC 85
Začínala jsem na vysoké hoře, ze které měl samotář a vesnický vyvrhel Bobbin ten nejlepší výhled na hvězdy. Ve svém šedobílém hábitu s kapučkou se toto nemehlo vydalo do světa porazit temnotu, dospět a stát se labutí. Příběh nebyl kdovíjak hluboký, ale pro tuto krátkou adventuru zcela dostačující.

Loom je bezesporu originální adventurou. Nejen, že si celá hra vypůjčila hudbu z Labutí jezera od mistra Petra Iljiče Čajkovského, ale i hádanky jsou založené na kombinaci hudebních not (zde oceňuji možnost volby obtížnosti pro nás bez hudebního sluchu). Tím pádem odpadá nesmyslná kombinace předmětů v inventáři (viz Maniac Mansion: Day of the Tentacle) a hledání aktivních věcí v prostředí, což beru jako plus. Hádanky, které si hra na mě nachystala, byly logické, a tak moje záseky spočívaly jen v mé blbosti a i to je plus. A vyřešení některých hádanek bylo nejen logické, ale také vtipné (obarvení oveček nazeleno).

Přestože má Loom již starou grafiku, tak pořád měla své kouzlo. I přes omezené možnosti vývojářů se jim povedlo vytvořit detailní a malebný svět. Také mě pobavily některé prvky, například ztvárnění draka a interakce s ním, nebo bestie v kleci.

Hru jsem si chtěla zahrát, protože je nenáročná a odpočinková a i díky hudebnímu doprovodu tato hra splnila svůj účel.
+34

Battle Isle 2200

  • PC 90
Sérii Battle Isle považuji za jednu z nejlepších tahových strategií. Druhý díl je takovým vrcholem série a předčil má očekávání i v dnešní době. Bitvy se odehrávají v budoucnosti, ale jednotky jsou příjemně známé a opravdu hodně variabilní. Jejich počet je opravdu úctyhodný a velká většina z nich má své uplatnění. To platí i pro nejzákladnější pěšáky, kteří hrdinně pokládají život při obraně skvěle vycvičené těžké techniky. Boj probíhá nejen na souši, ale i ve vzduchu, na vodě a pod vodou. Je nutné se starat o výcvik, výrobu i logistiku, takže variace strategie jsou obrovské. Významnou roli hraje také počasí a třeba zamrzlá řeka se nechá použít všelijak. Příběh navazuje na první díl a boj proti TITAN-NETu je promyšlený s mnoha vedlejšími aktivitami. Základní úkoly jsou sice většinou stejné, ale jejich podání a vysvětlení umí skvěle motivovat.

Kapitolou samou pro sebe je grafika. Základní výhled na bojiště a především provedení jednotek je naprosto úžasné. Jde o jednu z nejpovedenějších grafik vůbec a působí skvěle i dnes. Opravdu není problém se kochat obrovskými armádami a těšil jsem se na každou novou jednotku. A to i díky jejich skvělému představování před misí. Boje jsou zpracovány formou krátkých 3D animací, které sice zestárly výrazně hůře, ale přesto mají svou atmosféru. Dají se vypnout, ale zapínal jsem si je s každou novou jednotkou alespoň na pár bojů. Mezi jednotlivými kapitolami jsou také celkem povedené krátké animace. Hudba není špatná, ale rychle se ohraje a po pár misích jsem ji vypnul. Celkově má ale hra výbornou atmosféru.

Jsem zvědav na obtížnost datadisku, protože už pár misí v základní hře bylo dost náročných. Obecně obtížnost Battle Isle 2 roste plynule a problémy a tříhodinové mise začínají tak po třinácti misích. I dnes je příjemné ovládání a jedinou výtku mám k ukrytému tahovému limitu. Tohle je informace, která má být zjevná na první pohled a ne ukrytá v informacích. Pochválit musím i manuál s pěkným přehledem jednotek, hodí se mít ho po ruce - je to rychlejší něž zobrazovat informace přímo ve hře. Existuje také čeština, ale přeložena je jen většina úkolů a zdaleka ne všechny příběhové texty. Battle Isle 2 je prostě parádní hra, kterou mohu bez výhrad každému doporučit. Sláva ROOMu!
+29

Wolfenstein II: The Freedom Chronicles – Episode 3

  • PC --
Třetí DLC v kůži veterána je zase spíše akčnější, s možností používat mechanické nohy. Tentokrát už se autoři vytáhli s novými lokacemi, které jsou sice hodně podobné původní hře, nejedná se ale o jejich copy-past kopírku. Potěšilo pár legračních prupovídek, ale ten děj... to je opravdu TTC.

Totální Trapácká Céčkovina...

Herní doba: 2hod
+10

Partisans 1941

  • PC 70
No, tak jsem se pustil do Partisans 1941 hned Day 1, byl jsem na ně opravdu hodně zvědavý a hra na mě působí poněkud rozpačitě. Předně bych chtěl říct, že to opravdu nejsou Commandos. I přes veškerou snahu tvůrců na mě hra působí poněkud východním dojmem, což není úplně špatně, ale je dobré na to upozornit.

Hráč se ujímá nejdříve jednoho hlavního, posléze dalších hrdinů, kteří na straně partyzánů bojují na východní frontě proti nacistickému Německu. Postupným osvobozováním a nacházením dalších lidí se rozšiřuje hráčova skupina, později má postav tolik, že si na mise vybírá, které si vezme a které nechá v táboře.

Začátek hry a obecně první mise jsou poměrně Commandosoidní, kdy nemáte ani lidi, ani střelivo a ani kloudné zbraně. To je podle mě i nejzábavnější část hry, kdy se musíte opravdu plížit, každý krok si dobře rozmyslet, dopředu plánovat a podle mě si tady dali tvůrci i nejvíc záležet. Klíčové je hlavní postavu naučit zabíjet pomocí nože (hra obsahuje i jakýsi RPG systém, kde mají jednotlivé postavy svůj skill-tree a jednotlivé dovednosti se teprve učí, což mi přišlo zvláštní. Chápu, že chtěli tvůrci přijít s něčím novým, ale moc mi to nevyhovovalo).

Když už jsem zmínil tábor, tak ve hře je dostupný i tábor, ve kterém sídlí Vaše postavy, kde se po misi uzdravují a připravují na další mise, přepady atd. Nevím, tahle složka hry mi přijde docela zbytečná, i když se snaží nabudit dojem, že se o něco staráte a něco zvelebujete. I když funguje jako dobrý management postav a vybavení, které s sebou mohou postavy nosit. V Robinu Hoodovi mi přišel Sherwood jako takový tábor docela zábavný a docela tam seděl. Tady jsem z něho lehce rozpolcený. Co se týče inventáře, tak už v Commandos 2 a 3 mi přišla přítomnost inventáře zbytečná a tady je snad ještě zbytečnější. Možná by to nepůsobilo tak ubíjejícím dojmem, kdyby těch předmětů nebylo ve hře tak strašně moc. V podstatě každý voják toho má spoustu, po jeho likvidaci jen přemýšlíte, jak ho co nejrychleji obrat a kam to všechno naskládat. Inventář je podle mě celkem nepřehledný a obsahuje spoustu lehce zaměnitelných věcí (např. různých nábojů). Navíc všechny položky v inventáři jsou černobílé. Respektive mají pouze bílé obrysy na tmavém pozadí, takže to moc přehledné není.

Co mi na celé hře přijde nejhorší, jsou přestřelky. Chápu, že to tvůrci zamýšleli asi jako krajní možnost, ale jelikož jsou souboje v reálném čase, nejdou ani zapauzovat ani rozdělit pokyny, působí značně chaoticky. Chápu, že partyzáni nebyli žádní profesionální ostrostřelci, ale situace, kdy jsou tři vojáci na každé straně schovaní za stromy a Vy se dvě minuty díváte, jak po sobě střílí, nejsou moc zábavné a hlavně se do tohoto typu her vůbec nehodí. Bohužel se jim čas od času nelze úplně vyhnout.

I přes všechny zmíněné zápory mi přijde hra zábavná, charaktery jsou příjemně rozdílné a zajímavé, hra mě baví a je poměrně návyková. Určitě ji plánuju dohrát, i když sklouzává do stereotypu a neobsahuje ani mise ani momenty, na které budete ještě dlouho po dohrátí vzpomínat. Hra určitě nedosahuje kvalit Shadow Tactics ani nových Desperados III, na druhou stranu stojí třetinu ceny.

Pro: Postavy, východní fronta, variace na Commandos, do jisté míry i management tábora, cena

Proti: Hodně levné Commandos, nepřehlednost v boji, zoufalé přestřelky

+22

Book of Demons

  • XOne 90
Jsem opravdu VELKY fanda serie Diablo. Na D1 jsem vyrůstal a do teď hru považuji za klenot žánru. O to víc chráním původní hru! Když jsem se tedy dozvěděl, že existuje "papírová" hra Book of Demons, která kopíruje mou klasikou, byl jsem hodně zvědavy a jistý si tím, že mi zase bude někdo prznit oblíbenou hru mého mládí. To jsem ale ještě nevěděl, jak daleko jsou mé obavy od pravdy. Book of Demons si zaslouží mé uznání a já Vám rád napíši proč...

První co člověka zarazí je kartón, ano, kartón. Hra je vytvořená z barevného kartónu a 90% lidí co hru uvidí bude jen nepochopitelně kroutit hlavou. Žádná realistická grafika, žádné hektolitry krve, žádné dech beroucí cinematiky. Prostě kartón, který dokazuje, že v jednoduchosti je síla. Hra se nese v uvolněném duchu a papírový hrdina mezi papírovými příšerami v něm dobře zapadá. O vtipné momenty a hlášky není nouze... zde spoilerovat nechci. Dohrejte kampaň - stojí to za to. Kartón zafungoval.

Druhá věc, která na první pohled zaujme je odkaz původní hry. Vesnice a "všechny" NPC jsou tam kde mají a když poprvé promluvil ten starý muž u studny, prostě Deckard Cain! Asi nikoho tedy nepřekvapí, že se do dungeonu vstupuje pod kostelem a že nás čeká souboj s řezníkem, Lazarusem i s samotným ďáblem. Prostě Cartoon Diablo.

Třetí věc je zpracování schopnosti, vybavení a celkový pohyb postavy. Zde pozitivně hodnotím originalitu, která do kartonového prostředí dokonale zapadá. Vše tedy máme v kartách a jejich kombinací a využití si musíme pečlivě vybrat. Co však považuji za dokonalé je samotné nastavení obtížnosti v free play modu. Kde se jiné hry s rostoucí obtížnosti ztrapňují, zde je situace opačná... ztráta peněz po úmrtí, blokované karty v boji i mimo boj ale i úplná ztráta karet po smrti už dokáží hru slušně okořenit.

Co hru trošku sráží je technické zpracování pro konzoli XBOX. Občas se nepříjemně sekne zvuk a samotné ukládání hry tak nějak nefunguje. (funguje pouze autosave) Po dohrání kampaně se otevře free play mod, který funguje jako endgame - což je trochu málo. V free play modu se postupně otevřenou všechny obtížnosti, najde se všechno vybavení a schopnosti a tím to vlastně končí. Zde bych prostě chtěl víc.

Celkový verdikt: 90/100.

Pro: inspirace Diablem, vtipně zpracováno, originální přistup k předmětům/schopnostem

Proti: technické zpracování na XBOXu, nedostatečný endgame

+13

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 90
Plošinovky nejsou můj primární žánr, kterému bych se věnovala, a tak jsem až po více jak dvaceti letech od vydání třetího dílu zasedla k legendárnímu Crashovi a dobovému hardwaru.

Z obrazovky se na mě vyvalil Crash, jeho sestra Coco a mluvící a vševědoucí maska Aku Aku. Cíl byl jasný - sesbírat 25 krystalů v různých světech a porazit bosse, kteří čekali na konci každé z pěti částí. Co oceňuji, tak je odlišnost úrovní, do kterých jsem se s Crashem (popřípadě Coco) podívala. Mohla jsem tak navštívit Egypt, futuristické město nebo byly klasické úrovně nahrazeny závody či letadly. To přispívalo k tomu, že jsem se nenudila a očekávala, jakou další úroveň si hra přichystala.

Jak už jsem zmínila, na konci každé úrovně jsem se setkala s některým z bossů. I tady si hra zachovávala svoji originalitu a na každého bosse platila jiná taktika a boj byl celkově jiný. Pobavily mě osobnosti bossů, i když ti se tak často nevyjadřovali, ale každý byl svým způsobem jinak šílený. A také jsem docenila kreativitu tvůrců při vymyšlení jejich jmen (N. Tropy, N. Gin), což by malé dítě asi nepochopilo (česky mluvící aspoň). I s úhlavním nepřítelem byla legrace a jeho patetické (a sebe litující) proslovy mě rozesmívaly.

Pobavily mě také různé animace smrti Crashe, u kterých záleželo, jak byl Crash zabit. Vůbec celkově grafiku hodnotím kladně. Líbila se mi také hudba, která se pravidelně na základě prostředí střídala, a nejvíce jsem se zaposlouchala u té skladby, jež provázela závěrečný bossfight.

Po dohrání hry je možné se vracet do již projitých úrovní a snažit se sesbírat všechny bedny či dokončit úroveň v co nejkratším čase, což přímo vybízí ke zběsilému adrenalinovému běhu s Crashem a ke snaze zapamatovat si úrovně tak, že by je hráč odehrál i po slepu. I to je plus této hry.

Crash je sympaťák a těším se na další díly s tímto vačnatcem či co to je.

Pro: postavy, bossové, různorodost světů, originalita, hudba

+23

Batman: Arkham Origins

  • PC 70
První Batman (Batman: Arkham Asylum) pro mě dosud zůstává nejlepším dílem série. Ukázal, že komiks může fungovat i jako hra. Druhý díl (Batman: Arkham City) přišel s řadou vylepšení a doslova otevřel Gotham hráči. Třetí díl však nejenže nepřišel s ničím zásadně novým, ale naopak některé věci změnil k horšímu.

Hlavní příběh byl podprůměrný a nezáživný a nepřišlo mi, že by budoval napětí nebo vytvářel touhu pokračovat dál a zjistit, co se ve městě děje. Vedlejší aktivity na tom nebyly o nic lépe, buď se jednalo o xkrát udělání nějaké činnosti rozeseté po mapě města, nebo lov dalších Batmanových nepřátel.

Což mě přivádí k bossfightům, které mě v tomhle díle absolutně nebavily. Ty spočívaly často jen v tom, že před bossem se na Batmana navalily desítky obyčejných nepřátel, pak následoval "zlatý hřeb" večera v podobě bosse, kterého často doprovázelo opět množství obyčejných nepřátel. Když se něco podobného objevilo i při zneškodňování Deadshota, tak jsem znechuceně odešla z boje a už se nevrátila. Výjimkou byl souboj s Deathstrokem, kde ovšem bylo nad moje chápání, kdy protiúder funguje a kdy ne, takže také to nebyla žádná hitparáda a zábava. Vlastně jediný souboj, který mě bavil, tak byl s Firefly, kde stál proti mě jen jeden nepřítel a souboj i docela zajímavý.

Další věcí, která mi kazila zážitek, tak bylo nepřesné ovládání Batmana. Přijde, že v dřívějších dílech fungoval pohyb pomocí Grapnel Gunu lépe a efektivněji, zatímco zde se mi kolikrát možnost přitažení objevila buď na poslední chvíli, nebo se vůbec neobjevila. Také se mi několikrát neobjevila možnost provést inverted takedown, i když byl nepřítel přesně pode mnou a jindy zase šlo. Nevím, jestli se tohle opravdu zhoršilo, ale v předchozích dílech jsem se nad takovými věcmi nemusela pozastavovat.

Co ovšem tento díl zvládl dobře, tak je vybudování vánoční atmosféry ve městě, kde sněžilo a svítily ozdoby. S tím souvisí i rozhovory s Alfredem, který se nás snaží přemluvit, abychom si snědli štědrovečerní večeři. S Alfredem je spojená i jedna pěkně dojemná scéna.

Jako hra s Batmanem to není špatné, ale ve srovnání s předchozími dvěma hrami mě tato tolik nebavila a ani jsem neměla chuť ten svět tak prozkoumávat jako minule.

Pro: město a atmosféra, hudba

Proti: souboje s bossy, ovládání, nezáživný příběh a vedlejší aktivity

+29

Medal of Honor: Heroes

  • PSP 65
Není to tak dávno, co jsem se pohoršoval nad zoufale zastaralým ovládáním v Medal of Honor. Hra sice měla zajímavé mise, ale to ovládání. V Medal of Honor: Heroes je to přesně naopak. Nikdy bych nevěřil, že se na PSP dají takhle dobře ovládat FPSka. Život je samé překvapení. Škoda, že na PSP nevyšlo víc FPS, které třeba byly primárně určené na velké konzole.

Bohužel to ostatní už tak slavné není. Alespoň teda v singlu. Hra vás v každé úrovni hodí do arény, kde se neustále respawnují nepřátelé, a zadá vám nějaký úkol. Sebrat nějaké dokumenty, vyhodit něco nebo zabít důstojníky a zdrhnout. Obsadit v časovém limitu záchytné body a držet je, dokud vám nenaskáčou body. Obsadit v časovém limitu záchytné body, které stačí jen obsadit, ale obsazení je těžší. Vystřílet v časovém limitu určitý počet protivníků. To je všechno. Tyhle úkoly se dokola opakují v 15 misích v různých prostředích. Mise vám ještě zpestřují nepovinné úkoly a můžete je hrát tak často, dokud za jejich rychlý a čistý průběh nedostanete zlatou medaili.

Ne, že by střílení, díky skvělému ovládání, nebylo zábavné. Když se mi ale pořád za zády zjevují protivníci, je to někdy úmorné. Někdy jich na vás najednou naběhne tak moc, že to s jedním zásobníkem nedáte a co pak. Možná se skrčit nebo pomalým pohybem zkusit utéct. Spolubojovníci v boji zase tolik nepomohou. Spíš pořád lezou do výhledu. Ještě, že tady není friendly fire. Asi bych měl hodně záporných bodů.

Celá kampaň působí jako rozehřívací trenažer před multiplayerem, který už dneska stejně nefunguje. Je to zábavné. Je to žalostně krátké. Vzhledem k počtu úkolů ve hře to ale stačí. Alespoň grafika mohla být lepší. PSPéčko umí víc. Všeho mohlo být tak nějak víc.

Pro: skvělé ovládání, zábavné střílení

Proti: opakující se úkoly v misích, neustálý respawn, málo misí, jeden druh nepřítele

+17

The Elder Scrolls V: Skyrim - Dawnguard

  • PC 80
DLC přináší jednu velkou příběhovou linku, kde je možné hrát buď za upíry a nebo naopak za jejich lovce. Kromě celé řady nových questů a postav jsou do hry přidány i další lokace. Z nich vyniká hlavně obří sídlo upírů, stejně tak i lokace s jejich lovci. Nezapomenutelné jsou pak i lokace Soul Cairn (umístěné na jedné z plání Oblivionu) a Forgotten Vale (obří údolí), které vynikají především svým rozsahem, ale bohužel taky tak trochu svoji nepřehledností. Dodnes mám na paměti, jak jsem absolutně netušil, kam se v dané lokaci vydat, abych se dostal někam dál.

Kromě příběhu DLC rozšiřuje i strom dovedností, avšak ne ty klasické dovednosti, ale přidává nové pro podobu upíra a vlkodlaka. Schopnosti se pak navyšují v případě vlkodlaka podle počtu "snězených" nepřátel, v případě upíra je to zase o zabíjení nepřátel pomocí kouzla. Díky dovednostem jsem si užíval hru za vlkodlaka mnohem déle než dřív, když mi to zase tolik možností nenabízelo.

DLC dobře doplňuje původní hru o nový obsah, který určitě stojí za zahrání. Já jsem se rozhodl hrát za upíry a musím říct, že jsem si jednotlivé questy (až na to zmíněné bloudění) skvěle užil.

Dohráno v roce 2018
+13 +14 −1

Crysis

  • PC 85
Crysis je velice zdařilou akční jednohubkou s béčkovým příběhem, výbornou hudbou, unikátní atmosférou, nesmírně tupou AI nepřátel a v neposlední řadě na svou dobu naprosto nepřekonatelnou hrou stran grafického zpracování, které v klidu obstojí i v roce 2020. Proto jediný efekt, který na mě vydání remasteru mělo, bylo připomenutí, že bych si měl konečně zahrát původní hru.

Ačkoliv jsem čekal jednoduchou střílečku v líbivém grafickém kabátku, hned prvních pár desítek minut mě uvedlo v omyl. Příběh, ač jednoduchý, mě zaujal hned od začátku, stejně jako Nomád a další postavy z výsadkového týmu. Celou dobu hra nijak výrazně neztrácela na tempu a dynamice, užil jsem si klidnější pasáž v jungli stejně jako pozdější hektické pobíhání po armádní lodi a likvidování kolosů.

Mou hlavní výtku bych směřoval k AI nepřátel - hlavně tedy korejců. Dost často reagovali naprosto zvláštně, občas jen tak pobíhali nebo stáli, při likvidování z dálky odstřelovačkou pak jen tak pochodovali na místě a vůbec se nekryli. A to jsem ani moc nepoužíval neviditelnost, protože pak hra byla až příliš jednoduchá i na realistickou obtížnost. Dále mě moc nepotěšila odolnost nepřátel, vydrží toho až nepřiměřeně moc, naštěstí rány do hlavy fungují, tak jak mají.

Celkem mě také překvapila krátká herní doba, určitě bych snesl víc, což je jedině známkou toho, že jsem se dobře bavil, proto už instaluju Warhead a zároveň si odškrtávám další položku z mého nekonečného seznamu herních restů.

Pro: grafické zpracování, hudba, atmosféra, postavy, efekty

Proti: AI a odolnost nepřátel, technické problémy

+29

I Have No Mouth, and I Must Scream

  • PC 80
Vrátíme se! Rozumíš? My jsme lidstvo! My jsme TY! V jedné podobě, v další podobě. jsme vždy Tebou. Nemůžeš se uchránit, protože přicházíme v mnoha, mnoha podobách. Vrátíme se!

Tuhle hru jsem měl zakoupenou dlouho, a ještě déle jí měl v hledáčku adventur, které si chci zahrát. Nyní již pokořená, ale klasický pocit, který mám po dohrání her, pocit vítězství, určitého zadostiučinění, se zde nedostavil. Cítím se naopak zamyšlený, takhle hlubokou myšlenkovou sondu jsem opravdu nečekal.

Sundal a objal svou dívku. Políbil jí. Byla mrtvá, už když visela na háku v mrazáku pro prasata. Nechat jí tam ale nemohl, Glynis si zasloužila více, než jeho ubohou omluvu. Vytáhl jí tedy ven a pohřbil do země za motelem.

Každý z nás má několik stránek osobnosti, ne všechny naše já jsou ale viditelné ostatním okolo. Kdo o všech našich vnitřních podobenstvích ale ví, jsme my sami. A přesně na tomto staví příběhy hry I Have No Mouth, and I Must Scream. Hrajete postupně za 5 postav, kdy se každá musí postavit své minulosti. Minulosti, na kterou není žádná z postav hrdá, minulosti která tíží, vyvolává strach, znechucuje. Hrabete se tak postupně v myšlenkách, skutcích a odporu jednotlivých postav a snažíte se najít určitým způsobem cestku k vykoupení. Cestu, která posune příběh o kousek dále, aby se v poslední části každá z postav dočkala odpuštění, rozuzlení a hráč zakončení příběhu.

Přes panickou hrůzu ze žluté barvy vlezla do touto barvou zbarveného sarkofágu a zavřela ho za sebou. Svět se s ní zatočil. Otevřela oči a zjistila, že stojí ve žlutém výtahu. Dveře se zabouchly. Křičela, chtěla ven, ale nemohla. Interkom začal předříkávat milníky jejího sobeckého života zaměřeného na kariéru, který skončil smrtí v podobném výtahu. Poté, co byla znásilněna.

Ne všechny postavy mají stejně zajímavý příběh, ne každý příběh je špičkový a znepokojivý, ale jako celek hra funguje v tomto směru perfektně. Knižní předloha a dohled autora je velmi znát. Nebudu zde psát, která postava má jaký příběh a která se mi zdála lepší vůči ostatním, na to ať si každý hráč přijde sám, protože tohle je jedna z těch silných stránek hry. Co musím zmínit jsou určité neduhy, které hru provází. Pixel hunting se naštěstí příliš nekoná, jak bylo dříve u adventur zvykem, bohužel se adventura I Have No Mouth, and I Must Scream nevyhnula jinému problému - některé předměty se aktivují až v momentě, kdy hra uzná za vhodné. To že procházíte několikrát obrazovkou, vidíte reproduktor na zdi a napadne vás ho sebrat, pro hru nic neznamená. Hlavní postava prohlásí, že podobný krám nepotřebuje a předmět se nadále nejeví jako aktivní. Ale, bohužel, po určitém překročení dějové linky, se najednou reproduktor sebrat dá, navíc je to zásadní předmět pro další postup příběhem. Hráč se tuto změnu ale nijak nedozví a pokud nezkusí předmět sebrat znovu, i když předtím Xkrát nešel, jednoduše ho čeká zákys. Podobných případů je ve hře více, což bohužel v mém případě nabouralo jinak mistrně pojatý příběh.

Jaké muselo být odhalení, že byl někým, když proti podobným bojoval? Vlastně, když je potíral, když je vraždil, snažil se je vyhladit. Jaký to musel být pocit, když ve falešném zájmu vědy byl ochotný zmrzačit i děti? Jaký to musel být pocit pro nacistického doktora, když zjistil, že je - stejně jako jeho oběti - Žid.

Hra vyniká, kromě příběhu, také svojí grafickou stránkou. Není nejlepší, řekl bych že je dosti průměrná i na svůj věk. Ani animace nejsou nic, co by mělo hráče dostat do kolen s pocitem úžasu. Čím grafická stránka vyniká je pocit tíhy, který ve hráči vyvolává. V kombinaci s příběhem a zobrazeným postupem hrou, se jedná o velmi silnou kombinaci.

Konec hry je velmi zvláštní, velmi silný a některé momenty vás donutí zastavit a přemýšlet. Ale přesto bych si konec, vůči všem předchozím částem, představoval jinak. Ne veseleji, ne jednodušeji, ale méně surrealisticky, protože konec je už dost přitažený za vlasy, byť svojí logiku dává.

Pokud máte rádi silné adventury, jste náročnější a nespokojíte se s jednoduchými hrami, tohle je titul přesně pro vás. Neřešte jeho stáří, jeho grafickou podobu. Užijte si příběh, protože o ten tu kráčí v první řadě.

Pro: Příběhy, atmosféra, hloubka celé hry, psychologický přesah

Proti: Zvláštní konec, nevyvážená kvalita příběhů, předměty jsou někdy aktivní, až když se to hře hodí

+34

Assassin's Creed

  • PC 70
Se rozeběhni třeba proti zdi! Tak přesně takový je první díl Assassina. ´

Neohrabanost ovládání je největší nepřítel v celé hře. Assassin se dokáže ve vypjatých situacích zachovat přesně obráceně než by hráč chtěl nebo očekával. Namísto zběsilého úprku prostředkem rušného tržiště se můžete dočkat naopak kejklířských kousků na nejbližším stánku, dávajíc šanci na útok strážným kteří vás pronásledovali. Nebo se dočkáte naopak skoku z věže s odrazem do neznáma. A to poté co se pracně došplháte skoro na vrchol protože musíte pro postup ve hře.

Příběh je naštěstí poutavý a poměrně promyšlený. Bohužel je ale samotné hraní po čase stereotypní a příliš dlouhé. Myslím že by hře velmi prospěl menší počet cílů k likvidaci nutných pro dokončení hry. Klidně o třetinu méně než odhalíte a sejmete hlavního padoucha.

Celou dobu je hráči vysvětlován princip a důvody utajení společenství zabijáků. Závěr hry se ale bohužel stává soubojem jednoho bojovníka s mečem a skrytou čepelí pod zápěstím proti malé armádě. Působí to pak nanejvýš divně a nepřirozeně.

Nejedná se o nijak skvělou hru. Naštěstí alespoň položila dobré základy pro herní sérii která už má mnoho úspěšných a lepších pokračování.

Pro: příběh, templáři, assassíni

Proti: zdlouhavost, opakování se

+18

Far Cry 5

  • PC 75
Výborná nenáročná zábava na dlouhé večery, čisté arkádové vyblbnutí a mizerná potřeba pokračovat v příběhu.

Přesně takhle by se dal pátý díl Far Cry ve zkratce popsat. Zdá se že po tolika letech nemůže zavedená značka ničím překvapit. Nemůže a vlastně možná ani nechce, je potřeba pokračovat v osvědčeném stylu a příliš neriskovat. Všichni už totiž tak nějak očekávají podobnou hratelnost jakou znají z dřívějška, jen v nových kulisách.

Série Far Cry trochu začíná přešlapovat na místě, čehož si jsou vědomi samotní tvůrci. Osvěžující je proto vyškrtnutí mechanismu lezení na věže pro průzkum oblastí a objevení úkolů. Namísto toho máte možnost vyrazit do boje s přátelskými NPC včetně psa.

Bohužel samotné příběhové mise jsou naprosto nudné a ničím vás neženou kupředu. Na rozdíl od celkem zajímavých vedlejších úkolů při hledání vstupů do tajných skrýší prepperů. Škoda.
Far Cry ale není špatnou hrou a místy dokáže příjemně překvapit protože sama sebe nebere příliš vážně stejně jako vše to co je v ní zobrazeno. Vše je totiž uvnitř dohnané do absurdních stereotypních představ o americkém vidlákově, které přidávají určitý humor a zároveň možnost výmluvy před samotnými hráči.

Pokud jste nehráli předešlé díly, bude se vám Far Cry 5 líbit ještě o něco více a můžete si tak v klidu přidat 10% navíc k mému hodnocení.

Pro: opakování se, hratelnost, možnost vyblbnutí

Proti: pouze opakování předchozích dílů v novém kabátu

+15

Deus Ex: Human Revolution

  • PC 95
Začnu verdiktem. Deus Ex: Human Revolution je pecka a rozhodně stojí (ne jen za jedno) dohrání.

Tento komentář píšu jako někdo, kdo nehrál původní hry od Ion Storm (ačkoliv se minimálně na první díl chystám) a jako někdo, komu bylo vždy sci-fi o něco bližší než fantasy. Ne tak daleká budoucnost (a ne vyloženě optimistická), technologické vychytávky, vylepšování lidí, konspirace a tajemno, zajímavý příběh, neústupný ale zároveň charismatický hrdina se svými zásadami... už od prvních trailerů jsem věděl, že ta hra bude pro mně jako dělaná. A taky že je. Bavila mě celková atmosféra hry. Od příběhu, prostředí, grafické stránky (mně se ta zlatá prostě líbí a hodí se mi k tomu) až po hudební stránku. Tohle je základ, který když se povede, jsem schopen vývojářům jisté věci odpustit. V tomto případě jim odpouštím ty cutscény během tichého knockoutování nepřátel. Nejspíš si tím hodně práce ušetřili, ale působilo to přeci jen trochu rušivě.

V čem jsem se vyloženě vyžíval byly argumentace. Vylepšovat si postavu a dělat tak z ní elitní mašinu na řešení všemožných problémů. A odměnou za získané argumentace je pak level design. Dali jste hodně bodů do hackování? Tak to se Vám najednou otevírá možnost téhle cesty. Pokud ale ne, vždy se dá najít cesta jiná, ač třeba komplikovanější. Hru jsem dohrál již třikrát. Kupodivu jsem ale nikdy nezkusil variantu experta na zbraně co vše rozstřílí na kousíčky. Vždy jsem si hrál na toho nenápadného plíživce, co likviduje nepřátele potají, nepozorován. A řekl bych, že k tomuto stylu hraní byli více přikloněni i vývojáři.

Pokud bych měl zmínit nějaká negativa (krom už zmíněných cutscén), tak by to byla "uzavřenost" Detroitu. Abych se vyjádřil přesněji, ačkoliv se jedná o velké město, stále jsou ty venkovní lokace poskládané z koridorů, kde lze opět využít všemožné kanály, ventilace atd. A pak je to energie, které je stále nedostatek a ještě se zvláštně dobíjí energetickými tyčinkami (částečně vylepšeno v Director's Cut, stejně jako boss fighty). Jinak se mi jiné vady na kráse hledají těžce.

Pokračování odehrávající se v Praze bylo sice o trochu slabší, ale stále dost fajn. Teď jen doufám v završení Adamovi trilogie, zasloužil by si to. A my hráči taktéž.
+25

Die Young

  • PC 100
Jste pronásledováni. Uvězněni na neznámém ostrově uprostřed Středozemního moře bez možnosti jej opustit. Jste sami, bez přátel, obklopeni nepřáteli, jakýmsi kultem socialistů. Všechno, co máte je váš rychlý úsudek a rychlé nohy. Podaří se vám uniknout, nebo zemřete mladí?

Ocitáte se v otevřeném světě a nemáte u sebe nic jiného než mapu, kompas. Kromě poznámky, která vás láká k věži na severu nemáte žádný směr. Potulovat se však můžete volně, jak uznáte za vhodné. Při zkoumání okolí narazíte na zajímavá místa od opuštěných budov po propracovaná místa velmi podobná bludištím. I když vás bude lákat projít hlavní linii hry, rád bych upozornil, že čas věnovaný průzkumu okolí může být velmi přínosný. Na ostrově jsou totiž pro vaši postavu rozmístěna různá vylepšení, například extra vybavení nebo batohy, které vám zvětší velikost inventáře.

Hra nabízí velmi zajímavý a intuitivní parkur systém. Po celou dobu hry se tak budete věnovat šplhání, skákání a plošinám, ať už procházíte horami do závratných výšek nebo prozkoumáváte jednu z budov. V otevřeném světě, když se budete vyhýbat nepřátelům, se vám bude parkur velmi hodit a upřímně, budete za ony římsy a plošiny vděční, protože při zdrhání před nepřáteli jsou mnohdy jedinou záchranou.

Římsy a plošiny nejsou to jediné, za co budete vděční. Ukládání a rychlé cestování zde totiž funguje ve formě vyhledatelných míst. Ohniště, která naleznete různě po mapě (zrovna tam, kde byste ho potřebovali samozřejmě ne, jak jinak) vám umožní rychle nebo napevno ukládat, ale také vařit syrové maso… když jej máte zrovna po ruce. V několika oblastech jsou skrytá bezpečná místa, která vám umožní rychle cestovat, odpočívat přes noc a uložit si zde předměty, které zrovna akutně nepotřebujete. Jakmile jedno z těchto míst najdete, bude označeno na mapě, stejně jako zdroje paliva a vody.

Co se nepřátel a bojů týče, tak nabízí hra dva herní módy, dobrodružný a přeživší. Dobrodružný mód je popsán jako „Nejlepší způsob, jak si užít zážitek ze hry a herní příběh. Je doporučen pro nové hráče‘‘. Přeživší mód nabízí „Vyšší úroveň obtížnosti pro vyčerpávající zážitek‘‘. Dobrodružný mód jsem nehrál, takže jej nemohu plně popsat. S přeživším módem jsem na tom však naprosto opačně. Ten jsem odehrál plus minus šestkrát. Označení „přeživší“ opravdu sedí. Pokud se cíleně neschováte do útrob jedné z budov, tak si vás vždycky nějaké nebezpečí najde. A vlastně i tak vás minimálně hryzne krysa. Než se pořádně vyzbrojíte, tak budete máchat vším, co po cestě najdete a co lze použít jako zbraň. Ono máchání vám zkonzumuje podstatně velké množství staminy, takže se může stát, že vás nepřítel pak rozšlápne jako mravence. Jakmile ale komplexně pochopíte systém bojů, na koho můžete a na koho prostě zatím zaútočit nemůžete, jste v pohodě. Nehledě na to, že až získáte jednu ze dvou krásných zbraní (a teď vás budu napínat a neřeknu jakých), tak se stanete téměř nepřemožitelnými a klacky, za které jste na začátku děkovali celému vesmíru najdou své místo maximálně tak ve storage boxu.

Poslední a pravděpodobně nejdůležitější součástí Die Young je craft systém. Po cestě budete sice nacházet předměty, které vás uzdraví nebo k uzdravení dopomohou, ale sem tam se bude hodit si je postaru vyrobit. Správa vašich řemeslných zdrojů je tedy zásadní, protože z každého můžete nést jen velmi malé množství. Důležité je také upozornit na to, že se nacházíte na rovníkovém ostrově, takže vám na temeno hlavy nepřetržitě praží slunce. Vyhledávejte tedy často stín a šetřete vodou, alespoň ze začátku, budete ji potřebovat.

Z mých šesti odehrání můžu s čistým svědomím udělit hodnocení 100 %. Hra nabízí nádherný otevřený svět s bohatou faunou a florou, nespočet nepřátel a vzrušujících nebezpečí, nádherné prozkoumatelné oblasti a dobrodružné úkoly, u kterých se rozhodně nebudete nudit. Jako jedna z mála her se zařadila mezi ty, které jsem odehrál několikrát a rozhodně mé naposled nebylo naposled.

Pro: nádherný otevřený svět, skvělá hratelnost, vzrušující úkoly, zkoumání oblastí, různorodí nepřátelé, craft systém, propracovaný příběh, napínavý děj, vtipné hlášky hlavní protagonistky, velmi zajímavé dokumenty

Proti: ještě není dvojka

+10

Assassin's Creed Origins - Discovery Tour

  • PC 80
Discovery Tour považuji za dobrý nápad, jak se seznámit s historií Egypta. Hra byla rozdělena na několik odvětví pokrývající jak každodenní život starověkých Egypťanů, tak pyramidy, významná města nebo kulturu. Tato odvětví se ještě dále dělila na témata, o kterých jednotlivé prohlídky pojednávaly. Fajn bylo, že byla zachována volná pohyblivost postav a mohla jsem tak po památkách různě šplhat. Také jsem měla na výběr, s jakou postavou absolvuji danou prohlídku, ovšem volba to byla jen kosmetická.

Nejvíc se mi líbilo téma prostého egyptského života, kde mě překvapilo, v jakém množství pili obyvatelé pivo a jací byli Egypťané pivovarníci. Co mě bavilo méně, tak byla témata o Alexandrii a o přítomnosti římských vojáků v Egyptě. Oceňuji, že vývojáři u některých témat vyznačili, co pro potřeby hry změnili a co je tedy historicky nepřesné. Bylo za tím vidět, kolik práce hře věnovali.

Za největší a jediné mínus považuji absenci českého překladu. Tuto věc normálně nepíšu, ani se nad tím nepozastavuji, ale zde bylo těch slov, kterým jsem nerozuměla a která byla příliš odborná, až moc a snižovalo mi to tak prožitek výuky.
+17

Benji Bananas

  • Android 90
Můj stý komentář :)

Skvělá rychlovka, pokud chcete zabít trošku toho času při nějakém čekání. Herní prostředí je moc pěkné (někde jsem četl, že by mělo být kreslené ručně) a hra je opravdu roztomilá. A plnění úkolů je taky příjemná záležitost i když jsou občas dost zdlouhavé nebo těžké.

Hudba v pozadí je příjemná a do této hry parádně sedí. Obtížnost se s každým levelem (světem) stupňuje a projít lokace je opravdu výzva. Bohužel hra je dost monotonní, takže rychle omrzí.

V nějakém článku psali, že opička nemá nohy. A fakt!

Pro: Skvělá hra na zabití času, krásně provedeno prostředí i hudba.

Proti: Rychle omrzí

+10

Wolfenstein II: The Freedom Chronicles – Episode 2

  • PC --
Druhé DLC se nese na vlně stealth hratelnosti. Postava agentky toho moc nevydrží, takže je nutno postupovat opravdu opatrně, což zase ale není takový problém. Bohužel je toto DLC nejkratší, i když obsahuje pár zajímavých lokací. Finále mě zklamalo pro svou hektičnost.

Herní doba: 1hod
+13

South Park: The Stick of Truth

  • PC 95
Herní výzva 2020 - 8. Zimní radovánky (Hardcore)
Pro mě nejtěžší kategorie letošní výzvy, padla nakonec na kombinaci mého nejoblíbenějšího seriálu společně s mým největším koníčkem, s počítačovou hrou. Jak taková kombinace může dopadnout? Až překvapivě, neskutečně dobře. Narozdíl od dílu druhého: South Park: The Fractured But Whole.

Kdo by čekal detailní grafiku, ten bude zklamán. Hra velmi citlivě kopíruje grafickou předlohu seriálu. Stejně tak je to se všemi postavami a samozřejmě humorem, který až neskutečně dobře hra napodobuje. Zkrátka to, že se na příběhu skutečně podíleli sami autoři seriálového South Parku, je znatelné na první pohled. Děj zajímavě odsýpá a než se nadějete, koukají na vás závěrečné titulky. Vše je načasované tak akorát, aby vás nezačalo nudit. Opět, narozdíl od již zmíněného druhého dílu.

Co se soubojů týče, ty jsou poměrně zajímavě vyvážené a nejednou se stane, že budete nuceni daný souboj i několikrát opakovat. Že? Pane Ale Gore... Myslím to vlážně... Zbraní je dostatek, stejně tak množství prvků, známých ze seriálů, se kterými je možné manipulovat. Samotné prohledání South Parku zabere několik hodin. Pokud připočteme podzemní stoky, lesy nebo dokonce Kanadu, herní čas se pomalu zdvojnásobí.

Co bych hře malinko vytkl, je tutoriál. V mnoha případech jste doslova vedeni za ručičku. Někdy, ale naopak tutoriál působí jako nauka nové dovednosti, ačkoliv se v samotné hře provozuje úplně jinak. Často se tedy stane, že ve skutečném souboji zkoušíte naučený postup z tutoriálu, ale najednou nic nefunguje. Naštěstí jsou zde stále psané poznámky, podle kterých se lze dobádat, jak vlastně dovednost funguje. Stejně tak jsou ve hře přítomny některé, až nechutné prvky. Avšak to patří i k samotému South Parku a nelze je tedy hře úplně tak vyčítat. Stejně ale sekvence alá: řiť pana Otroka nebo Středisko potrátů, je prostě trošku moc.

Komu hru doporučit? Nejraději bych napsal všem! To bych vám však upřímně lhal a to není v mém sebemenším zájmu. Zkrátka, pokud jste jen trošku fanoušky, doufejme nekonečného cyklu South Parku, neváhejte. Je to prostě povinnost. Pokud ale nejste přiznivci černého humoru, nebo vtipu více či méně za hranou, hře se raději vyhněte obloukem.

Hodnocení: 95%

Pro: Věrný herní průvodce seriálem, zajímavé souboje, originalita, otevřenost světa, humor

Proti: Občas nepřesný tutoriál, některé prvky zbytečně přehnané

+16

Star Wars Jedi: Fallen Order

  • PS4 75
Kdysi dávno v jedné daleké, předaleké galaxii se pejsek a kočička rozhodli udělat hru. Kočička ale netušila, jak se vlastně taková hra dělá. Pejsek jí poučil, že taková hra se dělá tak, že vezmeš to nejlepší z jiných populárních her a pak je ta výsledná hra taky nejlepší. Kočička dala pejskovi za pravdu, a tak se vrhli do dělání Star Wars Jedi: Fallen Order.

Dějově bych nepopsal Fallen Order jako zrovna nejoriginálnější, co se zápletky týče. Dokázal si ale udržet moji pozornost, bavil mě, a i občas překvapil. Některé pasáže mi ale přišili zbytečně natáhnuté a nudné. Konec hry mě zase nechal lehce rozpačitého, přesto že mi je jasné, proč je takový, jaký je.
Řekl bych, že podobně jako u série Uncharted hraje děj až druhé housle a spíše se více zaobírá postavami a vztahy mezi nimi. Ovšem neřekl bych zase, že má Fallen Order takový šarm a vervu jako zmiňovaná dobrodružná klasika od Naughty Dog. Posádka lodi Mantis mi nebyla zpočátku nijak moc sympatická, ale skrze dialogy, kdy se postavy o sobě více rozmluvili mi dali možnost, abych si k nim vybudovat nějaký vztah. Bohužel mi ale moc nesedl hlavní představitel celého příběhu Cal Kestis. Zde bych ale nevinil scénáristy nebo samotný herecký výkon. Na druhou stranu jsem si zamiloval malého, roztomilého androida BD-1, který vám po celou dobu hry bude dělat pomocníka.

Audiovizuál hry se dočkal velké péče. Ve hře se vyskytuje několik planet, přičemž každá z nich má svoji osobnost, své kouzlo a atmosféru. Zároveň každá lokace, každá scenérie je krásná a propracovaná do detailu. Nejednou jsem se zastavil, abych se půvabnými panoramaty pokochal. Osobně bych vyzdvihl scény, kdy jsem měl před sebou nějaký mohutný, monumentální prvek. Například hned v úvodní lokaci na vrakovišti stojíte před obří lodí Republiky, která je postupně rozkládána nebo na planetě Kashyyyk musíte doplavat k AT-AT a vylézt na něho. V podobném duchu se nese i zdařilá hudba, kdy mě nejvíce zaujal kouzelný, tajemný a do jisté míry až pohádkový soundtrack na planetě Bogano. Zvuk je také společně s animacemi vydařený a souboje vypadají a zní skvěle.

Co se týče hratelnosti, tak Star Wars Jedi: Fallen Order je takovým mixem Dark Souls a již zmiňovaného Uncharted. Hlavní náplní hry je umírání, odrazování útoků, uhýbání, levelování, časování, odrazování útoků, healování, blokování a v neposlední řadě i odrazování útoků. Sem tam si také po stylu Nathana Drakea užijete řešení jednoduchých puzzlů, skákání, padání, ručkování, houpání, lezení a občasnou frustraci z toho, jak je hlavní hrdina neschopný, protože nedělá, co chcete.
Hratelnost alá Dark Souls a značka Star Wars si sedly jako zádel na hrnec. Neřekl bych ale, že je Fallen Order nějak nesmyslně obtížnou hrou, spíše nekompromisní. Na obtížnost Jedi master jsem sice občas chytal rapla, ale většinou jsem si za to mohl sám svojí chybou z nepozornosti, špatně načasovaným krytím a podceněním nepřítele. Ona stejně většina bojů probíhá tak, že počkáte, než nepřítel zaútočí, vy ve správný moment odrazíte útok, zaútočíte a zase od začátku. Vždycky se ale dá rozpoznat, kdy nepřítel zaútočí a je jenom na vás se naučit moment načasování, které je v této hře stěžejní. Nepřátelé sem tam občas dělají neblokovatelné útoky, kterým se jednoduše stačí vyhnout. Ovšem je ale nešvar bojovat s větší skupinkou nepřátel, kteří na vás jdou najednou a můžou vás opeškovat, i když jste uprostřed spešl útoku. Tak jako tak mi i na nejzáludnější bosse stačili dva, tři, čtyři, pět pokusů a dalo se to. U dvou jsem byl nucen sáhnout po strýčkovi Googlovi. Také silně doporučuji, což si ale myslím, že je logické, když narazíte na souboj trooperů s místní faunou, počkejte si na samotný závěr a pobijte to, co zbylo. Také radím shazovat silnější vojáky z útesů, když jsou k vám otočení zády.
Způsob vylepšování postavy zde probíhá pouze za pomocí perků. V meditačních pointech, které se válí různě po galaxii, a u kterých se mimo jiné spawnete, když umřete, si kupujete skilly, nebo chcete-li perky za skill pointy, které dostáváte za zabíjení nepřátel a exploraci prostředí. Mezi tyhle skilly například patří, že se naučíte nějaký speciální útok, či si stávající vylepšíte nebo si můžete zvýšit maximální životy a Sílu. Explorací prostředí je myšleno to, že nalézáte různé fragmenty událostí, které se na dané planetě staly. Můžete také nalézat truhly, které vám ve většině případů dají pouze kosmetické úpravy jako například poncho pro Cala, skin pro BD-1 a loď Mantis nebo různé díly do světelného meče. Je tu také jeden druh bedny, který vám permanentně přidá navíc jeden heal stimp, který vám při nouzi nejvyšší přihraje BD-1.

Ovšem nic se neobejde bez záporů. Například mě iritovalo nesmyslné rozmístění meditačních pointů, kdy například před jedním obtížným boss fightem musíte bojovat s dvěma běžnými bojovníky, což je prostě otravné a zbytečné. Naštěstí si ale nemusíte dokola poslouchat dialog mezi Calem a bossem a můžete jít rovnou na věc. Jindy zase před místností, kde máte také poměrně dlouhý a neúprosný souboj s několika protivníky, musíte odstranit dva běžné a šíleně otravné scaut troopery.
Nakousl jsem exploraci, kde mně zase vadila nepřehlednost. Planety jsou sice lineárnější i přesto, že se tváří otevřeně, ale často jsem se ztrácel. Zejména vždy zpáteční cesty na loď Mantis se mi nepříjemně protáhly. Nejvíce jsem se vytočil na planetě Zeffo, kdy jsem půl hodiny bloudil sem a tam, nemohl jsem najít cestu zpátky, až do momentu, kdy jsem si všiml naprosto nenápadné cestičky, která se pořádně ani neobjevovala na mapě.
Zároveň „hopsací“ části také nejsou precizně zmáknuty. Například jsem musel jednu skákací sekvenci opakovat desetkrát, protože se Cal za žádnou cenu nemohl zachytit stěny a vždy spadnul. Možná jsem dělal něco špatně, ale video na youtube mě utvrdilo v tom, že jsem skákal ze správného místa, jen Cal nedoletěl tam, kam jsem chtěl.

Mé největší výtky však ale směřují k technickému zpracování.
Mám na mysli například špatnou optimalizaci, kdy jsem místy měl neskutečné framedropy, když jsem byl někde, kde se toho moc odehrávalo, avšak snímky mi padaly jak mouchy i v místech, kde bych to tolik nečekal.
Do neúprosných mez to zaběhlo na planetě Kashyyyk, kde jedna cutscéna běžela bleskovou rychlostí jeden snímek za půl minuty, až jsem se obával, jestli můj PlayStation není v posledním tažení. Po vytištění konzole problémy neustaly. Textury se skoro neustále nestíhaly načítat a budou vás iritovat i dlouhé načítací doby, což je celkem nešvar u hry, která je dělána s tím, že bude hráč často umírat.
Nespočetněkrát se mi stalo, že jsem viděl nepřátele (a jednoho bosse), kteří na mě zřejmě za účelem provokace dělali t-pose, přičemž měli mezi nohami zaraženou svoji zbraň. Jindy se mi stalo, že jsem narazil na bosse, který mě zabil, ale když jsem se spawnul a doběhl na místo, kde mě zabil, tak už tam nebyl. Potkal jsem ho ale zase až při zpáteční cestě, kdy už jsem ho nemusel vůbec hrotit.
Umělá inteligence je místy nulová, kdy například stormtrooper stojí za překážkou, jelikož se o ní zasekl, a střílí do ní. Ovšem hodí se to v momentě, kdy má raketomet a střílí svojí nerozvážností do vlastních. Jindy na vás nepřátelé jenom tupě zírají a začnou něco dělat v momentě, kdy se k nim přiblížíte na jeden centimetr.
Stal se mi také vtipný moment, kdy mě purge trooper slovně napadal, že jsem slaboch, ale hned na to si ho tam podaly čtyři přerostlé krysy. Obecně hlášky nepřátel jsou občas vtipné.

Abych se vrátil k úvodu. K této hře, nebo respektive k dortu pejska a kočičky, jsem zpočátku přistupoval s nepatrnou skepsí. Očekával jsem průměrnou hru, která by mě po dohrání nechala chladným a než bych řekl švec, tak bych na ní zapomněl. Ovšem ono se tak nestalo a byl jsem příjemně překvapen. Star Wars Jedi: Fallen Order není v jádru vůbec špatná příběhová hra. Je vidět, že na ní vývojáři nechali kus poctivé práce – senzační audiovizuál, zábavná hratelnost a pohodovej příběh. Ovšem na druhé straně mince tu jsou znatelné nedostatky, viz. špatná optimalizace nebo nesmyslné bugy. Přesto ale nad nimi dokážu relativně přimhouřit oči, protože mám ze hry jako z celku dobrý dojem a užil jsem si ji. Jsem zvědavý, jakým směrem se (doufám) nově nastartovaná série ubere a těším se opět, až uvidím na rameni Cala Kestise přichytnutého BD-1.
+18