Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Sly Cooper: Thieves in Time

  • PS3 90
  • Vita 90
Absolutně skvělá skákačka z tohoto světa. 4 díl nádherně pokračuje v Slyově pouti a doteď se modlím a doufám v remaster či další díl. Obrovským plusem je za mě český dabing u kterého jsem se chvílema řezal smíchy. Hláška s řízkama mi zůstala v hlavě doteď.

Pro: Český dabing, hratelnost, příběh, prostředí, grafika

Proti: Celkem jednoduché, ještě není pokračování

+5

Superliminal

  • PC 90
Potřeboval jsem si odpočnout od zombíků a hlavně chvilku používat mozek místo tlačítka X-reload. Superliminal byla skvělá volba. Originální nápad s neokoukanou hratelností je skvělá jednohubka na jeden večer za cenu lístku do kina.

Hra je založená na hrátkách s perspektivou a chce po vás, abyste si hráli s úhly pohledu a k řešení úkolů mysleli hodně "mimo krabici". Hlavní a jediná mechanika hry je založená na umísťování předmětů do prostoru, čím je pak ve skutečnosti zvětšíte nebo zmenšíte. Jinak nemá hra vlastně žádná pravidla a nechá vás svobodně využívat cokoliv vás zrovna napadne. I když se na první pohled skutečně hodně podobá levnější verzi Portalu (žertující průvodce, náhled za kulisy) tak vás hra ničím nesvazuje a kolikrát budete i váhat, jestli skutečně jdete správným směrem, protože začnete pochybovat o tom, zda jste se jen náhodou nějakým svým experimentem nedostali někam, kam nemáte. Naštěstí se vždy ukáže, že autoři jsou i tak o krok před hráčem a často vás na něco nachytají.

Kromě zajímavé hratelnosti má hra i minimalistický příběh s filozofickým přesahem, který vás na zadek sice neposadí, ale příjemně mě překvapil - ať už jen pro to, že bych ho v této hře prostě ani nečekal.

Až na dávkování hádanek a meziobsahu, kterého je občas - a zvláště ke konci hry - víc než samotných puzzlů, nemám ke hře nic zásadně negativního. Cenovka odpovídá délce, zpracování je víceméně bezchybné. Navíc má hra potenciál pro znovuhratelnost, čímž se třeba od Portalu liší.

Pro: Originální mechanika, přítomnost příběhu

Proti: Nic zásadního

+12

Cyberpunk 2077

  • PC 85
Ok takže, system policie stoji uplně za hovno ,lepší by bylo ho tam vůbec nemít.
Fízli se spawnují , kde je napadne, před váma za váma a stačí zaběhnout za ulici či kousek odjet autem a ani vás nepronásledují..

Bugů je tam opravdu jak nasranejch po 92hod. jsem jich opravdu viděl mraky.
Je jich tam řada vyloženě otravných , který dokážou pak člověka vytrhnout ze hry a kazit mu zážitek. Problémy s fyzikou, nefungující questy, problémy v interface, problémy se objevují všude, tohle mělo zůstat ještě půl roku v betě..

Hratelnost je zábavná a jako celek - střílení, jízda autem, hackování zkrátka funguje.

Co se týče systému hackování ten se vážně povedl je tady řada možností , jak řešit stealth.
Minihra v hackování je taky povedená věc.
Systém kyberwaru ,,augmentací´´ mě dost zklamal, mám pocit ,že tam není ani možnost dát si neviditelnost, vše se točí kolem +10zbroje +10 střelby atd. atd. je tam pouze pár zajímavých věcí jako třeba ty čepele na blízko nebo granáty ze zápěstí či dvojitej skok.
Deus ex daleko nápaditější v tomhle.

UI stoji taky za hovno je nepřehlednej a představoval bych si ho vyřešenej líp, třeba jako v Deus Ex, kde se dá líp seřadit a manipulovat s ním ( posouvat jednotlivý věci.)

Fyzika je totalně rozbitá spiš neexistující hlavně ve vozidlech což je ostuda. Občas funguje, ale většinu času dělá psí kusy. Ty auta jsou jako z papíru a když narazíte lehkým autem do těžkýho ,čekáte že vás to rozseká a ne že odletí náklaďák jak papírová krabice.. Ostuda !
AI taky za moc nestojí a dělá zásadní chyby, kor při stealthu , když máte společníky je to dost znát..

Většina hader co na sobě máte jsou vyloženě uhozený a poskládat si fešnej vzhled je skoro nadlidskej úkol.

Střelba je zábavná, zbraně mají svoji váhu a pocitově odpovídají tomu, jak si představuju určitej kvér, ale odborník přes kvéry nejsem..
Aji ovládání vozidel je celkem ok sice je to arkáda , ale né taková jako v gta..
Chování vozidel je u každýho odlišný což je fajn.

Obtížnost pokud máte mraky legendárních věcí i vysokou úroveň je pak až moc jednoduchá i na vyšší nastavení..

Grafika je taky na solidní úrovni. Na město je vyloženě krása se koukat a je to po prvé co jsem používal photoshop ve hře. Množství detailů , těch odrazů, vzhled a mimika postav je naprostá špička..

Přiběh je dost kvalitně napsanej, charaktery vážně mají hloubku a jejich vedlejši questy jsou zajímavý.
Dopad vašich rozhodnutí ve hře mají minimální následky, pouze v pár případech se to někde projeví například závěr má 3 zajímavý odlišný konce, ty další už tak zajímavý nejsou.
Bohužel je lze projít všechny od určitýho místa u konce a celý vaše hraní na ně dopad nemají snad žádnej..

Atmosféra města člověka vyloženě pohltí, ale lepší je to město moc nezkoumat, protože je to jenom kulisa. Lidí mizí za obzorem, v pozadí jezdí auta , který neexistujou , když se přiblížíte a podobně..
Soundtrack a systém rádia je fakt skvělej, tady není co vytknout.

Délka hlavního příběhu je naprosto malá.. witcher III byl daleko delší hra. Vedlejších misí je ve hře zase hodně to je pravda..

Tohle opravdu není 10z10 hra a kdokoliv tomu tohle napařil , tak by neměl psát recenze,případně neví jak vypadá hra 10z10 , protože přehlížet tyhle zásadní nedostatky, který jsou v jiných i starších hrách vyřešený líp je fatální chyba..

Celkově tu hru vyzdvihuje hlavně příběh , zajímavý postavy a mise , krásná grafika i soundtrack, na rpg povedená střelba, tyhle body dělají tu hru nadprůměr.
Zbytek je jenom ten průměr.

Pro: Příběh, postavy, hratelnost, atmosféra grafika, soundtrack

Proti: Bugy, žádná fyzika, AI , špatný UI , tragický systém policie

+25 +27 −2

Cyberpunk 2077

  • PC 80
O této hře již byly napsány tuny virtuálního papíru, tudíž se není třeba sáhodlouze vypisovat a jen bych rád stručně přispěl svým pohledem na věc.

Hned zkraje musím podotknout, že Red Dead Redemption 2 coby milník open world her zůstal nepřekonán. Je to hlavně kvůli, řekněme, netečnosti světa Cyberpunku vůči hráči, což bylo v RDR2 až maniakálně dotaženo téměř k dokonalosti.

Smysl pro detail Cyberpunku nechybí, ale týká se především grafické stránky, která většinou patří na špici. Již méně péče bylo věnováno nelinearitě, před vydáním tak deklarované (nebo snad vysněné?). Částečně tu je, ale nečekejte, že by snad dva hráči hráli po dvou hodinách každý jinou hru. Možností tu zkrátka není ani zdaleka tolik, jako třeba ve vynikajících Disco Elysium nebo Kingdom Come, a nějakých zásadních rozhodnutí je jako šafránu.

Jak je u CD Projektu RED zvykem, příběh je silnou stránkou hry, stejně jako postavy (Johnny Sliverhand / Keanu Reeves je famózní) nebo většina vedlejších questů. Naopak slabou stránkou je téměř neexistující AI postav, případně nemožnost vstupovat do většiny budov a obchodů, kterých je v Night City jako uživatelů Pornhubu. Nicméně i přes jistou umělost a netečnost zdejšího světa vás Město co chvíli navábí na všudypřítomné vjemy, které přece jen vytvoří žádoucí iluzi žijící a zajímavé metropole.

Celkově jsem trochu rozpačitý, jak Cyberpunk 2077 hodnotit a vnímat. Moje očekávání hra nenaplnila, ale na druhou stranu jsem se většinu času bavil a po dohrání hlavní linie jsem se dokonce jal dodělávat všechny otevřené sekundární questy, což považuju za znak dobře napsaného open-worldu a rozhodně to nedělám vždy. Škoda jen, že vývojáři dostatečně nezapracovali na umělé inteligenci a responzivnosti obyvatel Nočního města po vzoru RDR2, mohlo se hodnotit výrazně výše.

Pro: Grafika, příběh

Proti: Sterilita a „nepřístupnost“ otevřeného světa

+30

Door Kickers: Action Squad

  • PC 85
Velmi povedené gameska z 2D pohledu jako starý dobrý Duke Nuke 1, 2 anebo Dave. Grafika je podobná jmenovaným hrám, ale více detailnější s interaktivnějším prostředím. Hlavní myšlenka je vyčistit teroristy a osvobodit rukojmí na výběr máte několik typů výzbrojí od assautera až po štítonošce. Co je super myšlenka a aj k tomu je přizpůsobená obtížnost celého konceptu, je hra pro dva hráče, můžete hrát na jednom PC (Klávesnice a klávesnice anebo klávesnice a joystick), také je podpora online přes steam.

V základu hra obsahuje ještě zombie mod, který standartní "dobrodružství" obohatí o spawnování zombí portálů a to vám někdy pomůže jindy zase uškodí, v každém případu zajímavé zpestření už tak živé střílečky.

Další mód je takový na vyblbnutí, kde se dostanete do "věže" které se ramdom generuje asi do nekonečna a vy jenom zkoušíte kam dál se vám povede dostat, v tomhle módu hry je potřeba fakt dvojici hráčů, jinak je vaše životnost hodně malá.

V konečném důsledku jde o nápaditou taktičko akční kooperativní hru pro dva hráče. Prostě paráda. Něco jako 2D S.W.A.T.

Pro: taktika, akce, pro dva hráče (možnost hrát na jednom PC), baví to mojí přítelkyni :), popiči hudba

Proti: někdy hodně vysoká obtížnost, ideál pro dva.

+8

PC Building Simulator

  • PC 50
PC Building Simulator nechává okusit práci technika, který přebírá zaběhlý kšeft po svém strýci. Prvotní cíl je tedy jasný - spravit vše, co se strejčkovi nepovedlo a napravit tak reputaci společnosti, k čemuž je zezačátku potřeba značná porce teplovodivé pasty.

Prostřednictvím mailu dostáváte nejrůznější zakázky, zprvu jednoduché, jako výměna harddisku či pouhé oprášení komponent. Postupně obtížnost zakázek začíná narůstat, s tím jak se zvyšuje vaše reputace a hodnocení, přibývají požadavky zákazníků a je mnohem jednodušší nějaké jejich přání v občas dlouhých mailech přehlédnout. Pokud však chcete sbírat 5ti hvězdičková hodnocení, je potřeba číst tyto maily opravdu pečlivě.
Občas ale i tak někteří zákaznici nepotěší, např. překročením zákazníkova budgetu o pouhých 10 dolarů (z celkových asi 800), jsem dle mě naprosto neprávem schytal pouze 1 hvězdičku!

Celé toto skládání se odehrává v líbivém grafickém zpracování za doprovodu příjemného, avšak velmi repetitivního soundtracku. Velkou předností hry jsou realistické komponenty a smysl pro detail, kdy je opravdu potřeba zapojit kabeláží každou součást stroje, stejně tak jako patřičné komponenty a části bedny pečlivě zašroubovat. Fanoušci hardwaru si tedy přijdou na své. Co se softwaru týče, zde jsou již možnosti hry značně omezenější, ale i tak můžete pracovat s programy jako je 3DMark a podobně.

Bohužel se všechny hrou nabízené činnosti stanou po čase velmi repetitivní a tím v různé míře již dále nezáživné, čemuž nepomáhá ani fakt, že zde chybí motivace v hraní pokračovat, jelikož zde není žádný jasný cíl. To je však možná jistá devíza samotného žánru.

Na závěr tak nezbývá než poděkovat kolegovi leebigh za věnování této hry. Nyní již nehrozí, že bych při skládání svého herního PC zapomněl na teplovodivou pastu :)

Pro: realistické komponenty, smysl pro detail, technické zpracování

Proti: repetitivní, velmi rychle omrzí

+17

Serious Sam 4

  • PC 65
Herní výzva 2020 - 4. "Reálná virtualita" (Dohraj hru, jejíž část se odehrává v reálném konkrétním místě na naší planetě.)

Tuším to bylo v LEVELu, kde Serious Sama 4 nazvali "simulátorem chození pozpátku". Výstižnější zkratku pro popsání herního zážitku asi nalézt nejde. Hra má dvojí problém - jednak se její základní koncept dnes už jeví jako zastaralý a jednak naráží na příliš rozlehlá prostředí, která zkrátka nenabízí mnoho možností řešení konkrétních situací. Kromě neustálého ustupování či circle-strafování za současného mačkání spouště.

Vedle takového Doomu Eternal, který ukázal, jak komplexní a vzrušující stále může být "obyčejná" arénová střílečka, působí hratelnost Serious Sama 4 skutečně chudě. Za chudou lze označit i grafiku, která je náročná na HW a přitom se výrazně neposunula od 3 dílu (až na lepší textury).

Ale pokud jste fandové žánru a stačí vám, když máte k dispozici hodně rozličných zbraní, kterými lze kosit podobně rozličný počet nepřátel, pak se o čtvrtém dobrodružství Seriózního Sama vyplatí zapřemýšlet. Osobně jsem ho hrál jako "odpočinkovou" hru k poslouchání podcastů a takto posloužil docela dobře.

Pro: spousta zábavných zbraní i nepřátel, solidní hra na odreagování

Proti: zastaralá hratelnost i grafika, příliš velké a prázdné arény

+11

Horizon Zero Dawn: The Frozen Wilds

  • PC 80
Herní výzva 2020 - 8. "Zimní radovánky" (Hardcore: Dohraj hru, jejíž převážná část se odehrává v zasněžené nebo zamrzlé oblasti.)

Frozen Wilds v zásadě navazuje na přednosti základní hry, s níž sdílí všechny kvality. Hlavní rozdíl je zejména v ledovém prostředí, které obývá kmen Banuk, zjevně inspirovaný sibiřskými národy.

Pozitivní je, že člověk může buď rychle proskákat základními příběhovými questy (pokud chce mít za sebou kompletní příběh, ale už se pomalu těší na jinou hru), nebo se věnovat i vedlejším aktivitám, které hraní protáhnou na dobu, jež může konkurovat nejednomu samostatnému titulu.

Mám jen jeden osobní problém s příběhovým motivem, v němž "primitivní" národ uctivá pokročilou technologii jako božstvo. Četl jsem až příliš mnoho slaboduchých sovětských sci-fi s podobným námětem a příliš mě dráždí školní zjednodušování původu náboženství na "lidé si potřebovali nějak vysvětlit blesky", aby mě to trochu nevadilo. Ale to samozřejmě není problém hry.

Pro: stejně kvalitní jako základní hra, výtvarné řešení, solidní herní doba

Proti: příliš náročný závěr, pseudonáboženský motiv jak ze sovětské sci-fi

+13

The Legend of Zelda

  • Switch 80
Zpočátku mi první díl Zeldy připadal docela krutý. Jediné, co jsem věděla, tak bylo to, že musím sesbírat úlomky artefaktu a zachránit kdesi princeznu Zeldu. Že platí It's dangerous to go alone!, mi bylo jasné již po velmi rychlé smrti, než jsem se naučila číst nepřátele a zjistila, jak se pohybují a jak útočí. Malé světlo na konci tunelu se rozsvítilo poté, co se mi podařilo vyměnit můj ubohý dřevěný meč za něco trochu lepšího a byl mi tak umožněn luxus rozsekat určité nepřátele jednou ranou. Také jsem absolvovala můj první dungeon a říkala jsem si po jeho úspěšném zdolání, jak to bylo lehké a že to nebylo tak hrozné, jak jsem si myslela. Tak jsem byla naivní.

Postupem času totiž přituhovalo a začali se objevovat speciální nepřátelé, kteří byli zranitelní jen v případě, když se nepohybovali, protivníci, kteří Linka drapli a vyhodili na začátku dungeonu nebo třeba moji dva nemesis - "bublina", která mi znemožnila po určitou dobu používat meč a která byla velmi často v kombinaci s protivníkem, který šel zranit pouze, pokud jsem útočila zezadu nebo z boku. Myslím, že tihle dva mi přivodili nejvíce vrásek za celé hraní. A úplně nejlepší bylo, když se do té malé místnosti k nim přidaly i sochy střílející firebally. Výsledkem bylo, že hned po vlezu do místnosti jsem dostala ránu z jedné strany a o milisekundu později i z druhé strany. Jednu výhodu ovšem postup těmito trny zoufalství a vzteku měl. Závěrečný boss daného podzemí byl totiž strašně lehký (teda až na posledního) a padl většinou tak rychle, že jsem ani nezjistila, co vlastně dělá.

Svět mě bavil a bavilo mě ho prozkoumávat. Jak jsem ho procházela sem a tam, tak jsem se naučila se v něm orientovat a poznávat jednotlivé části mapy. Časem jsem si vylepšila moji výzbroj a nakoupila či našla nové předměty, které mi jednak usnadňovaly cestování světem a jednak byly nezbytné k dokončení daného dungeonu či k poražení bosse. Postavy, které jsem potkávala, většinou komunikovaly pomocí jedné věty a v dungeonech pak pro mě měly většinou nějakou zašifrovanou radu, jak mám postupovat.

Říká se, že první Zelda položila základ žánru, který se nazývá akční adventura. Asi proto jsem při hraní občas pomyslela na dnešní modernější pojetí tohoto žánru (například Tomb Raider z roku 2013) a říkala si, že opravdu jsou tyto dvě hry v něčem velmi podobné. V obou provádím průzkum okolí, bojuji s nepřáteli a lezu do dungeonů, kde řeším hádanky a v případě Zeldy i bojuji s nepřáteli a s místním bossem. The Legend of Zelda se navíc vyznačuje větší volností a je tak snadné se dostat někam, kde by hráč vůbec neměl být. Ale opět je tu jedna podobnost, obě hry korigují postup hrou tím, že dokud hráči nedají potřebný předměty, tak se do některých míst ani nedostane. A obě hry mě, i přes svoji velkou odlišnost v jiných věcech, dokázaly zabavit.

Jo a ta grafika se mě osobně u téhle hry opravdu líbí.
+21

Cyberpunk 2077

  • PC 80
Úvod do deja
V koži žoldniera menom V začneme budovať svoju povesť a legendu v uliciach Night City.

Plusy
➤hlavná postava: typická drsná postava, niekedy až príliš. Žoldnier, v mojej hre pôvodom z Korporátneho prostredia, ktorý zoberie každý job, no postupne sa z neho stane veľký sympaťák. Oceňujem možnosť si vytvoriť postavu podľa seba aj ked je veľká škoda že si ju človek nemohol upraviť neskôr u nejakého holiča. Ale na opačnej strane zase oceňujem možnosť oblečenia, vďaka ktorému som si vedel svojho V prispôsobiť ešte viac. Super bolo sledovať slovné výmeny s Johnnym ale aj to ako sa ich vzťah vyvíjal po celú hru.
➤príbeh našej postavy, celého Night City a jeho koniec: až do konca som nevedel ako mám príbeh ohodnotiť. Po konci, ktorý som dosiahol ja musím uznať že je celá príbehová časť hry veľmi pekne a kreatívne premyslená. Zvraty boli naozaj prekvapivé a aj keď nakoniec hra nebola až taká dlhá, tak hlavný quest ma bavil po celý čas. A vlastne aj príbehy celého Night City boli veľmi fajn, hlavne pomtom, čo som si prečítal nejakú literatúru spojenú z hrou.
➤ostatne postavy: Johnny, Jackie, Panam či Judy sú postavy čo si bude človek pamätať aj po dokončení hry. Skvelé rozhovory, humor a akcia s nimi spojená vás núti si s nimi vybudovať vzťah a dúfať že prežijú až do konca a negatívne ich neovplyvnia vaše rozhodnutia. Našťastie, alebo aj na nešťastie sa rozhodnutia príliš často nevypomsťovali a ani neodzrkadlovali.
➤Night City: samotné Night City bolo úžasné. Obrovské, čo sa týka rozlohy tak aj toho ako vás pohltilo svojou atmosférou. Som rád že vývojári popracovali aj na tom, že ste dosť často mohli vliezť do budov a prekonávať výškové rozdieli. Práve samotné mesto mi bude chýbať asi najviac. Pustiny okolo mesta sú tiež zaujímavé ale určite vás neočaria až tak ako nočná prechádzka cez Night City.
➤zbrane, perky, cyberware: používal som len zbrane čo som našiel, nikdy som žiadnu nevycraftil kedže mi to prišlo zbytočné. Za celú hru som vymenil tak okolo 10 zbraní a používal som hlavne katany či iné zbrane na blízko. A v tom sa odzrkadlili aj moje dovednostné body. Najviac som ich investoval do sečných zbraní a sem tam som vylepšil niečo iné. Možno bolo tých perkov až zbytočne moc ale aspoň si každý môže vybrať na čo sa bude špecializovať. U rozparovačov ste si mohli nechať nainštalovať cyberware, čo je niečo ako zlepšenie vášho tela. Do konca hry som to skoro neriešil a ani mi to nechýbalo. Ale našlo sa aj pár takých, ktoré som ocenil. Napríklad rôzne imunity proti otráveniu či hacknutiu.
➤vozidla: keď som prvýkrát nasadol do auta, tak to jazdenie bolo strašné. No po čase som si celkom zvykol. No aj tak som dával skôr prednosť motorke. Po dizajnovej stránke bolo každé vozidlo super či už zvonka alebo aj zvnútra. A aj ked som väčšinou šoféroval tak, že som videl celé auto, tak som sa vždy aspoň pri prvom nastúpení musel pozrieť do interiéru. Stalo sa mi párkrát, že po privolaní nejakého vozidla ma zrazilo. Takže som sa im musel často vyhýbať. A čo mi veľmi chýbalo v hre, tak to je miesto, nejaká garáž napríklad kde by sa mi vozidlá ukladali a v ktorej by som si ich mohol prezerať.
➤vedľajšie questy: niektoré boli vážne úžasne, spomeniem si napríklad na úlohu okolo postavy menom Joshua Vazquez a jeho ukrižovanie. Nájdenie hovoriacej zbrane či posledný koncert Samuraiu. A vtedy ma bavilo ich plniť a hľadať ďalšie s nádejou aké ešte objavím. Môžem spomenúť aj lov osôb, ktoré sa pomiatli vďaka cyber psychóze. No veľakrát to skončilo len pri tradičných typu ukradni tamto, sabotuj hento či odstráň túto osobu. Ale mne osobne tieto krátke questy nevadia.
➤stealth: vďaka tichému prístupu som vedel veľa úloh splniť za pár minút. Ak ste si dali pozor aby vás nikto neodhalil a vypli kamery, tak nebol nikdy problém a na konci questu ste väčšinou dostali nejakú tu odmenu navyše.
➤hudba: dosť často sa pesničky opakovali ale k rýchlej jazdne v Night City sa proste hodí dobrý rock. Otravné boli len ranné správy.

Mínusy
➤bugy: celý zážitok veľa hráčom kazí hlavne technická stránka hry. Na to že bola vo vývoji cez 8 rokov je strašná. Našťastie som hru hral na silnejšom pc, takže bežala ako mala. No až po pár hodinách, ked som všetko nastavil. Vyhol som sa možno sekaniu hry, no ostala kopa bugov. Náhodné smrti, náhle zamrznutie hry, neustála zmena jazyka naspäť na angličtinu keď som hru opakovane zapínal, vozidlá padajúce z neba či som objavil ženu močiť v stoji na mužský štýl. Verím že by som ich ešte pár našiel ale tieto mi udreli do očí hneď.
➤Ai: v skratke hrozné. Nepriatelia behajú hore dole, nevedia vás trafiť a to dosť často ani vtedy, keď stojíte pri nich.
➤obtiažnosť: hru som hral na najvyššiu obtiažnosť ale musím povedať že to nebola žiadna výzva. Opakovať som musel len pästné súboje a pár krát náhodné úmrtie pri prestrelke. Myslel som si že bude zložitejšie, keď na nepriateľov pôjdem so zbraňou na blízko, no nestalo sa.
➤pästné súboje a závody: obe tieto aktivity znejú super, hlavne v nočných uliciach Night City ale nakoniec sa z nich vyvinuli len nezábavné prekážky za cestou splniť všetky úlohy. Zápasy boli zbytočne dlhé a nezáživné. Na najvyššej obtiažnosti jeden trval aj 10 minút. A pokiaľ ste niekde na konci prehrali, tak ste toto utrpenie museli opakovať. Plus záverečný súboj šiel krásne bugnúť až tak, že ste v ňom mohli súbera ubiť zbraňou na blízsko. Závody by boli zábavné, kebyže ich je viac, finálový nezávisí na rozhodnutí a vaši súperi neboli naprogramovaný tak že sa stále držia za vami.
➤nakupovanie vozidiel: táto ponuka sa vám hned pridá do záložky s úlohami a podľa mňa to tam akurát tak zaberá miesto. A pokiaľ sa rozhodnete nejaké vozidlo kúpiť, tak si to, ako vyzerá musíte nachádzať v konverzácii so kšeftárom, ktorý vám ho ponúkol alebo si priamo zájsť k nemu, pretože v questovej záložke síce máte napísané že si toto vozidlo kúpiť môžete ale ako vyzerá tam už nie je.
➤crafting: ako som už písal vyššie tak som ho celú hru nevyužíval. Ponúkalo mi to väčšinu času na craftenie len vybavenie, ktoré malo menšie staty ako to moje. Občas som si vylepšil nejakú zbraň ale to len preto že sa mi páčila.


!! Záverečné zhrnutie !!
Hodnotenie bude zodpovedať mojim pocitom a tomu, ako som si hru užil ja. Je veľká škoda že hráči na starších konzoliach majú problém si hru zahrať ale budem zohľadňovať len svoj počítač a svoj prechod hrou. začnem od začiatku. To že som si mohol vytvoriť prakticky vlastnú postavu ma potešilo, plus dať jej nejaké príbehové pozadie ( za mňa korporát ), ktoré sa občas prejaví aj v dialógoch. Vadilo mi ale že som si svoju postavu nemohol neskôr niekde upraviť, u nejakého holiča napríklad. Príbehy či už našej postavy menom V ale aj celého Night City som si užíval a aj ked hra na vás vrhla pár nepríjemných zvratov tak som pomocou rozhodnutí nakoniec došiel k slušnému koncu. A aj vďaka postavám, ktoré si budete pamätať aj nejaký čas po dohraní. Tak samozrejme skvelý Johnny Silverhand a s ním spojené dialógy, kamarát Jackie či dvojica dievčat Judy a Panam. Čo sa týka nejakého vybavenia čo som pri prechode používal, tak to boli hlavne zbrane na blízko a sniperky. Vždy len také čo som našiel, craftenie som vôbec nepoužíval, pretože tam bývali len slabšie zbrane než aké som mal. K tomu pripočítam nejaké cyberware vylepšenia a body do sečných zbraní. A aj ked som hral hru na na najťažšej obtiažnosti tak bojovať na blízko nebolo zložité, hlavne kvôli slabej umelej inteligencii. Vozidlá boli vzhladovo veľmi pekné či už zvonku alebo zvnútra. Je len škoda že stáli také veľké peniaze a že som ich nemal uskladnené v žiadnej garáži. Mimochodom by sa v hre hodil nejaký pasívny spôsob ako zarobiť peniaze. Napríklad že budete môcť vlastniť svoj klub. Väčšina vedľajších questov či aktivít bola zábava. No dosť často sa opakovali tie, v ktorých ste mali niekoho zabiť, niečo ukradnúť či sabotovať. Plus čistenie miest na mape od gangov. Ale mňa tieto aktivity vždy v hrách bavili čiže nie je o čom. No čo ma nebavilo, tak boli extrémne dlhé pästné súboje, ktoré na najvyššej obtiažnosti trvali aj 10 minút a pouličné závody, kde vás vaši protivníci aj tak vždy dobiehali, aj ked sekundu pred tým nabúrali. Všetko toto sú len malé mínusy. No potom na scénu prichádzajú bugy a tie vedeli hru pokaziť aj mne. Nehovorím už o tom že som nastavoval hru pár hodín než mi bežala v pohode. Ale bugy typu náhodná smrť, zamrznutie hry, pády vozidiel z neba či prepínanie jazyka po každom znovu zapnutí hry ma vedeli niekedy zamrzieť, hlavne u takejto hry. No nakoniec som si výlet do úžasného Night City užil. A neľutujem ani to že som sa na hru tešil tak, ako nikdy na žiadnu inú. Až tak že vlastním 300€ limitovanú edíciu. Určite sa do Night City vrátim, či už s príchodom nejakých DLC alebo po opravení bugov. Dlho som sa rozhodoval koľko percent hre udelím a nakoniec som sa rozhodol že pokiaľ budem pozerať len na seba a nie na iných tak hre udelím celkom vysoké hodnotenie.

➤Čas strávený v hre: 76,5 hodín
➤Achievementy: 64% splnených

HODNOTENIE: 80/100%

Pro: postavy, príbeh, Night City, slušná akcia

Proti: hrozná technická stránka hry, Ai, obtiažnosť

+31

A Plague Tale: Innocence

  • PC 80
Herní výzva 2020 - 1. "Parťák" (Dohraj hru, ve které máš k dispozici pomocníka, ať už je ovládaný tebou nebo počítačem.)

U Plague Tale lze skutečně najít mnoho nápadných podobností s Last of Us, ať už jde o základy hratelnosti, námět, nebo důraz na "cinematický prožitek". Hra přesto obsahuje i dost odlišností a vlastních nápadů, aby ji nebylo možné označit jen za nějakou kosmeticky upravenou nápodobu (např. různé způsoby využívání krys - které mohou být jak děsivou hrozbou, tak pomocníkem).

Jako někomu, kdo není velkým milovníkem stealth her mi spíše vyhovoval zdejší zjednodušený stealth systém, kdy ani nejde o nějaké velké strategické plánování (protože AI není moc chytrá), jako spíš o správné užití různých schopností ve vhodnou chvíli.

A Plague Tale také vyniká unikátní atmosférou, k níž jí výrazně pomáhá špičkové audiovizuální zpracování. Jediné, co pohroužení do světa hry poněkud narušuje, jsou nepřítomně hledící, nehybné obličeje postav v momentech mimo cutscény.

Pro: atmosféra, audiovizuální zpracování, krysy a jejich využití

Proti: nehybné obličeje mimo cutscény

+18

Shin Megami Tensei: Lucifer's Call

  • PS2 95
Víte, jak japonská RPG mají tendenci zaobývat se prevencí nějaké katastrofy, jako..nevím, třeba zkázy světa? Welp, tato hra destrukcí světa začíná, díky kultu, kterému naše koncepce reality přišla už zastaralá, a tak se nacházíme v nové říši plné démonů a božstev, kdož uskupili nové frakce, každá z nichž má za cíl ze slupky onoho mrtvého světa zpotvořit k obrazu svých filozofií svět nový. S takovou premisou člověk obvykle čeká bandu stále příčetných přeživších, která razí prozkoumat co přesně se stalo, a co s tím můžou udělat. Nocturne na to ale jde přesně naopak - všichni Vaši spolužáci se rozutekli a započli vlastní kampaně za ziskem kontroly nad globálním znovuzrozením, a zaplaťsatan jsou všichni dostatečně komplexní skrze své perspektivy a motivy. Jejich bojující ideologie reflektují skutečné vlivné myšlenkové směry napříč lidskou historií, což citelně děj prohlubuje. A místo toho, aby byl hlavní hrdina tlačen na jakoukoliv morální cestu, je Vámi ovládaný protagonista skutečně ovládaný Vámi. Můžete přetvořit svět tak, aby v něm mohli zůstat démoni, nebo také tak, aby se mohli vrátit lidé. 'Tož Jaryn vole, ty mi tu spoiluješ konec hry?!' Vůbec ne, konkrétně toto je prakticky doslovně vyřčeno během první z nějakých padesáti herních hodin, a také dosti zjednodušuju - hra se pyšní hned několika různými konci, a vězte, že jejich rozdíly nekončí na linii 'A: Svět se znovurodí a mění; B: Svět zůstává víceméně stejný.'

Příběh není zaměřen na postavy a jejich osobní linky. Nevidíme, jak se Cecil vypořádává se svou temnou minulostí, ani jak se Shulk smiřuje s Monadovou silou, ani jak se Jude dostává z Millčiného stínu. Je to prostě jen o Vás, věhlasném Demi-Fiendovi, a Vašem pátrání po kámoších v cizím světě plném cizích stvůr, zatímco se kolem Vás věci prostě dějí. Výrazné příběhové momenty jsou od sebe kvalitně vzdálené, ale každý umí zapůsobit, a naprosto každá scéna - ať už dokresluje svět kolem, nebo Vás připravuje na nějakou velkou událost, nebo už onu velkou událost zobrazuje - je se vší důsledností a pečlivostí přesně tam, kde být má. A se svými filozofickými dialogy, jejichž temné a bezútěšné podtóny jdou zřetelně slyšet i v grafické stylizaci, ten příběh funguje naprosto parádně.

Je to všechno totiž i dosti šikovně integrováno s hratelností, neboť abyste zde mohli nabrat nového člena do Vaší družiny dobrodruhů, budete si s nimi nejdřív muset zabojovat, následně passnout lvl check, aby se s Vámi vůbec začali bavit, a pak ještě správně zodpovědět jejich otázky. Občas jsem si přál mít magické laso a chytat je jako zvěř, ale v konečném důsledku jsem jen za tento systém rád, neboť přes tyto interakce každý démon srší osobností, a na každou takovou interakci jsem se tak vždy těšil. Což je rozhodně dobře, protože je to naprosto povinná součást hry; Váš demifiend a všichni jeho nepřátelé se levelujou mnohem rychleji, než tito zpřátelení démonci, je tedy nutné je kombinovat v Katedrále Stínů v silnější démony. A nejlepší na tom je, že zde neexistuje snad ani jeden zbytečný/nepoužitelný démon, a naprosto všichni jsou nekončícně přizpůsobitelní skrze děděné skilly, základní staty, naučené schopnosti, mitamu, a itemy. S tím, že i nad vlastními staty a skilly máte kompletní svobodu, je na rovině craftingu a party managementu Nocturne dalekosáhle jedna z nejuspokojivějších her, jakou jsem kdy hrál. Se všemi proměnnými je statisticky snad nemožné, že kdokoliv ve hře už opravdu viděl a zkusil vše možné.

Na ochotu těchto démonů si s Vámi pokecat má zásadní vliv i aktuální fáze měsíce. Jen je věčná škoda, že nějaký vliv nemá i na náhodných potyčkách. Hra na ně rozhodně upozorní a taky je vesměs vždy možné z bitvy prostě zdrhnout, ale stejně jich umí být až otravně moc, obzvláště na některých dlouhých úsecích mezi ukládacími terminály, na kterých navíc neleží ani jediný obchod. Hra má ale naprosto parádní souboják - až bych řekl, že jeden z nejlepších tahových soubojáků vůbec - takže míra toho, jak moc mi to fakt vadí, je přinejlepším diskutabilní. Najdou se tací, kteří i tahové jRPG srovnají s Dark Souls, odpustím si ovšem projednou svůj typický rant na toto téma, a jen s nenápadným porozuměním seznám, že ano - hra odměňuje chytré a uvážené jednání, a naopak velmi přísně trestá každou chybu. Trefíte enemákovu slabinu? Prima, tu máte půl tahu navíc. Trefíte enemáka něčím, vůči čemu má imunitu? Prima, rozlučte se se dvěma z Vašich zbývajících tahů. Enemák absorboval Váš útok? Prima, teď je na tahu on. Stejná pravidla ovšem platí jak pro Vás, tak pro naprosto každého nepřítele, takže - když odvrátíme zrak z občas opravdu pekelného RNG - je to vskutku čistě o tom být připraven na všechno a umět se rychle adaptovat. Cílit svou družinu a Magatamu na resisty/absorbci co nejvíce elementů naráz, mít buffující a healovací kouzla, zároveň mít v zásobě pár debuff kouzel na oslabení enemáků, a HLAVNĚ! mít v zásobě i pár pořádných silných útoků. Toto všechno, v kombinaci s trochu strategickým myšlením, a za celou hru prakticky netřeba úmyslně grindit. Na druhou stranu, uděláte jednu chybu a pravděpodobnost gejmouvru se vyšvihne na 95%.

A takto koncipovaná obtížnost naprosto perfektně souzní se vším ostatním. K té už tak temné náladě, kterou s sebou tento svět nese skrze svůj příběh a vizuál, tento systém zaměřený na trestání chyb přidává ještě ostří nechutného napětí, a dokupy to šecko vytváří naprosto nezaměnitelnou, nezapomenutelnou atmosféru. I soundtrack to má výborný - mezi všemi těmi chmurnými ambienty, ponurými industriály, a i kvalitními headbang-worthy rockovkami, se mi nevybavuje jediná skladba, která by se mi nelíbila, nebo kterou bych neregistroval.

Jako celek je Nocturne lepší, než jako součet jeho částí, ale i každá jeho část je echt fakt dobrá. Rozhodně to není pro každého - zdejší dungeony, které jsem schválně ani nezmínil, jsou poctivými labyrinty, a některé umí opravdu intenzivně potrápit, a takřka všechny si univerzálně žádají stejnou péči a pozornost, jako souboje; nikdy bych hru nedoporučil někomu, kdo jRPG nikdy nehrál; všechno to filozofování občas mutuje v holé nesmysly - ale pro mě se jedná o herní zážitek roku, a už teď se těším na těch x dalších průchodů, které mě nevyhnutelně čekají.

Pro: Atmosféra; audiovizuál; OST; geniální souboják a podpůrné mechanizmy

Proti: Random encountery umí občas unavovat; snad až přehnaně nepřístupné a newcomer-unfriendly; RNG umí pozlobit

+16

Resident Evil 4

  • PC 40
Po perfektních remacích druhého a třetího dílu na mě jako další v řadě vyskočila nestvůrnost v podobně Resident Evil 4.

Čtvrtý díl je zatím ten absolutně nejhorší, se kterým jsem měl tu smůlu přijít do styku. Většina mojí kritiky bude stát a padat hlavně s děsivě příšerným ovládáním. 3rd person shooter s tank ovládáním bez možnosti chůze do strany je zločin proti lidskosti. Míření se rovná zaměřování protiletadlového děla. Podobnost s tankem i tak na Resident Evil 4 nestačí, protože na rozdíl od Leona, tank může střílet za pohybu. Katastrofa.

Naštěstí to není tak, že by vám špatné ovládání bránilo v tom užít si skvělou hru. Resident Evil 4 je ve svých nejlepších momentech maximálně lehce nadprůměrná akční kreténovina, kde béčková produkce srší z úplně každého aspektu hry. Příběh je přímo jako vystřižený ze scénáře špatného akčního filmu z devadesátých let. Zlí Mexikánci unesou dceru prezidenta USA do španělsky mluvící části Transylvánie a na záchrannou misi je vyslán jediný agent, protože zbytek speciálních jednotek má zrovna dovolenou. Krátce po příjezdu začne Leon bez jakýchkoliv zdlouhavých otázek s kompletní genocidou místního obyvatelstva. Pokud je ve hře něco ještě horšího než premisa příběhu, jsou to dialogy samotné. Kdyby mi někdo řekl, že je napsala skupina žáků šesté třídy v hodině úvodu do herectví, vůbec bych se tomu nedivil. Šťavnatá ochutnávka :

Saddler: Perhaps you are disillusioned with overconfidence just because you killed my small-time subordinate?
Leon: You're small time.
Saddler: Hahahaha.

Jako bonus se nikdo ani neobtěžoval ke hře připsat titulky v angličtině, takže pokud špatně slyšíte, máte smůlu. No, i když v tomto případě je to pro vás spíš výhra ...

Pak je tu náplň misí samotná a level design. Všechny adventurní prvky vzaly ve čtvrtém dílu definitivně za své. Občas je sice nutné použít nějakou věc na otevření dveří, ta se však válí vždy hned za rohem o pár metrů dál. Použít výraz jako hádanka nebo puzzle se v tomto případě ani neodvážím. Absenci jakékoliv činnosti, ke které je potřeba mozek, však autoři nahrazují bohatou porcí bezduché akce, která táhne hru úmorných 16 hodin. V jednom kuse na vás hra bude chrlit zástupy stejných monotónních nepřátel a k jejich likvidaci potřebných prostředků. Tento odklon série od hororové adventury k 3rd person akci mě hluboce zklamal. Všechny prvky Resident Evil série prakticky vymizely, všude se válí tuny výbavy, inventář je směšně velký a navíc máte k dispozici i měnu a předměty, se kterými můžete obchodovat (???). V podstatě jediná věc, co spojuje čtvrtý díl s původní sérií jsou postavy. Kdyby autoři nahradili Leona a Adu někým novým a nazvali hru například "Monster Redneck Slaughterhouse", nikoho by ani nenapadlo spojovat tuto hru se sérií Resident Evil.

No, závěrem jen krátce ještě ke grafice a hudbě. Vizuál hry mě nijak neoslovil, i když jsem ze začátku vítal změnu prostředí, časem se moje nadšení i tak vytratilo. Hudba je monotónní, repetitivní a otravná. Všiml jsem si, že některé motivy si autoři dokonce "vypůjčili" ze hry Soldiers of Anarchy z roku 2002. To je ale v mých očích stále ten nejmenší zločin...

Abych taky něco pochválil, tak se mi líbily některé bossfighty, což mě samotného překvapilo vzhledem k příšernému ovládání, ale design bossů a taky jejich počet mě vlastně mile překvapily. Taky na mě celkem udělala dojem fyzika nepřátel a střelby, kdy nepřátelé reagují podle toho, kam je zasáhnete. Dokonce je možné sestřelit letící předměty, což bych opravdu nečekal. Víc k chválení toho ale opravdu nemám ...

Resident Evil 4 je děsivě podprůměrná hra. Nebýt toho, že jsem se sám "vyzval" k tomu odehrát kompletně celou RE sérii, nechal bych si za tuto hru vrátit i těch 160 korun, co jsem za ni zaplatil.

Pro: Některé souboje s bossy, fyzika

Proti: Ovládání, zvuky, hudba, level design, mise, postavy, script

+1 +11 −10

Layers of Fear 2

  • PC 90
Tak tohle se skutečně povedlo.

Ačkoliv mám stále raději Blair Witch, která mě skutečně dostala, Layers of Fear 2 je pravděpodobně nejvyrovnanější dílo Bloober Teamu. Nabízí totiž surrealistický příběh ve stylu nočního běsu, vyrovnané hovorové prvky, a pro ně nevídanou optimalizaci. Ve skutečnosti vzali všechny jednotlivé prvky fungující v jiných jejích walking simulátorech, a stvořili, prozatím, Moby Dicka v jejich stylu.

Někomu by mohlo vadit, že musí přicházet k této hře s poněkud otevřenější myslí, a to i na poměry jejich tvůrců. Ačkoliv každá taková hra je tak trochu puzzle, tušíte o co tam jde. Víte, že v Blair Witch jste v lese s čarodějnici, víte, že v Layers of Fear jste zmučený malíř, víte, že >observer_ se pohybujete ve futuristickém světě – zkrátka jsou tam kotvy.

Layers of Fear 2 tohle v zásadě nemá, a od začátku vás nechá plácat mezi několika světy. Dětskou fantazii, dospělým uměním, nočními můrami, sněním a vzpomínkami. A to bez nápovědy. Samozřejmě, že si časem začnete dělat obrázek o čem to vlastně celé je, ale není to pro každého. Vezměme si, že filmy jako Metropolis, Černá labuť nebo Hereditary nejsou pro každého a Layers of Fear 2 je to všechno krát milion, protože přeskakuje velmi divokým způsobem tam a zpátky. Nedivil bych se, kdyby to většinu hráčů otrávilo, ale já to miloval.

Hra nabízí, jak jsem zjistil tak spíše nově, dva módy ke hraní. Normal mode a Safe mode. Asi je rozdíl jasný. V Normal můžete zemřít, ale ve skutečnosti je to jen vyšší obtížnosti, protože musíte zažít předskriptované honičky s monstry. V Safe modu se rozplynou ve stylu „ve snu zemřít nemůžete.“ Oboje je dobré – pokud se vám třeba třesou ruce či tak, je lepší si dát ten Safe. O nic nepřijdete.

Třešničkou na dortu je možnost New Game+. Dnes už tak trochu nutnost, ale je až s podivem, kolik tvůrců na to zapomíná. U LoF2 by to byla vyloženě škoda, protože ve hře je značné množství sběratelských předmětů a také více konců plus jistě i jiných tajemství, takže stojí za to proběhnout hru vícekrát. Zkrátka velmi replay přátelské, což je další věc, kterou se liší Blair Witch. Na rozdíl od jiných jsem měl to nervy BW dohrát asi čtyřikrát nebo pětkrát ale za možnost NG+ bych se fakt nezlobil.

Co hře bohužel ubírá je „dilema rozcestí“, které je znatelně obzvlášť v třetí kapitole. Člověk přesně netuší kam jít a hra za ním často zabouchne dveře a uloží hru, čímž znemožní prozkoumání jiné místnosti až do restartu hry. Na jednu stranu se tomu hráč může vyhnout jistou opatrností, na druhou stranu je to přeci jen trochu frustrující.

Hra je poměrně dlouhá. Samozřejmě, jak bývá zvykem, to za plnou cenu moc nestálo ale co se dá dělat. Co se týče horrové stránky… je to stejné jako vždy. Pro otrlé to nebude nic nového. Layers of Fear byl a vždy bude založený na lekačkách. Atmosféra však byla také poměrně znepokojující především v poslední kapitole. Celkově však platí, že se musí ty horrorové značky brát s rezervou. Většina hráčů už nejsou děti, něco přečetli, viděli a zažili. Když se u horroru nebojíme, nutně to neznamená, že je špatný. Jen máme už tvrdý kořínek.

Na závěr spoiler bonus, který u mě připadá pár bodů na víc. Ačkoliv je to poměrně dost klišé, vždy mě zaujme téma možná kdysi dobrých mužů/žen, z kterých se se stala monstra. Zde tuto roli zastal otec hlavních hrdinů, který nedokázal odpustit svému synovi vinu, za kterou ani sám nemohl. Myslím, že téma rodičů kteří viní děti za smrt svých partnerů – za kterou ani nemohli – se objevuje poměrně často, ale málo se probírá. Zde to bylo vytvořeni velmi surově ale kvalitně.

Muž který týrá své děti jde koupit kytku na hrob své ženy. To je vrchol kvalitní charakterové ambivalence.


Jinak, hra je silně nevhodná pro i slabé epileptiky. I já z toho málem dostal záchvat :D
+10

Cyberpunk 2077

  • PC 80
Ačkoli dávám velmi kladné hodnocení, v komentáři s dovolením zdůrazním, co se mi na hře nelíbilo. Ostatně, u tak očekávané hry jako je Cyberpunk, je namístě místo výpisu kladů spíš vysvětlovat, proč nedávám 100 % a komentář nevěnuji počtu orgasmů, které jsem u hry zažil.

Do hodnocení zároveň nepromítám bugy, které i na PC člověk potkával minimálně jednou za pět minut (a několikrát byly dost závažné na to, abych kvůli nim musel nahrávat starší pozici), byť zároveň cítím potřebu poznamenat, že ve sporu "stav (zejména) konzolových verzí je průser a CD Projekt za něj zaslouží kritiku" vs. "LOL, co jiného lidi od těch starých šunek čekali; já to hraji na Centrálním Mozku Lidstva a nemám problém" jsem jednoznačně na straně prvního tábora.

Byť jsem se u Cyberpunku bavil a jeho koupě ani v nejmenším nelituji, nepovažuji ho za dobré open-world RPG. Vnímám ho spíš jako výbornou akční adventuru, která je ověšená mohutnými, ambiciózními open-world RPG mechanikami natolik, až ji příliš zatěžují a brání jí plně rozvinout její potenciál. Ty mechaniky jsou totiž bohužel často ne zrovna dokonalé a nebo alespoň ne dokonale implementované.

Nyní hlavní body, které shrnují, proč mě Cyberpunk jakožto RPG zcela nepřesvědčil:

a) Ve hře je naprosto absurdní množství lootu. Kvůli tomu člověka velmi brzy přestane bavit se v něm přehrabovat - velká část z něj je ostatně zbytečná (z consumables jsem krom lékárniček nepoužil nic a nebyl k tomu ani důvod). To samé platí pro implantáty a perky. U těch člověk málem zapomíná, že tam vůbec jsou, protože jejich využívání se ve většině případů projevuje jen kosmeticky, hra k němu nijak nemotivuje a hráč nemá pocit postupného budování postavy a vybavení. Na levelu 1 se zkrátka pořád hraje dost podobně jako na levelu 35.

b) Open-worldy, nechtějí-li být jen přebujelými statickými kulisami, musí částečně fungovat samostatně - být trochu živé a umožnit, abych se v nich děly věci, které nejsou dopředu vymyšlené vývojáři. A v tomto je Cyberpunk slabší než třeba (po právu) kritizované pásové výrobky Ubisoftu. Umělá inteligence v něm totiž neexistuje. Vůbec. Pokud postavy nemají určité jednání natvrdo naskriptované, pak nedovedou aspoň trochu adekvátně reagovat na libovolnou situaci. Na ránu pěstí, vyhrožování zbraní, dopravní nehodu, střelbu...na cokoli. Omráčíte zezadu zlosyna, který na pohovce sleduje televizi? Holka vedle něj nehne brvou. Ani když se kolem ní o pár vteřin později začne střílet z útočných pušek. Voják přísně hlídá vstup do ohrazené lokace. Pokud ale PŘÍMO PŘED JEHO OČIMA přeskočíte plot (a při dopadu rozbijete nějaké krabice, což udělá hrozný kravál), je mu to úplně jedno. Dáte pěstí postavě, kterou jste 5 vteřin předtím v rámci questu mohli mlátit jak žito? Za vašimi zády se naindukuje zásahová jednotka usilující o váš život. Postavy ve vedlejší místností ale vypuknuvší přestřelku nijak neřeší. Rozhodnete se na ulici postřílet náhodné chodce? S policií netřeba mít starosti, stačí nasednout do auta a ujet za roh, tím policejní pátrání končí. Podobně hloupě se postavy chovají i v soubojích, takže Rambo přístup připomíná tupou střelnici a stealth zde nepředstavuje ani tak výzvu pro taktické plánování jako spíš pro využívání široké palety exploitů.

c) Chybí jakákoli motivace otevřený svět prozkoumávat. Nic v něm totiž není a veškeré aktivity naskakují na mapu samy. Každou chvíli vám někdo volá a esemeskuje a deník se neustále plní novými questy až se začnete ztrácet ve všech jménech a souvislostech. Mapa je za chvíli posetá ikonkami. A kde není ikonka, tam se nic zajímavého stejně neděje.

Nejvíc jsem si tak Cyberpunk 2077 užil v úvodu a třetím aktu, které jsou více sevřené, lineární a do skutečného open-worldu hráče nepustí. Mám za to, že celá hra by byla lepší, kdyby vývojáři slevili v ambicích a vyprávěli její příběh na těsnějším prostoru, jenž by měli více pod kontrolou (jako v novějších dílech Deus Ex nebo v Zaklínači 2). Tak jako u jiných uměleckých a popkulturních děl platí, že mistrovské dílo nevzniká tak, že se do něj nasype co nejvíce prvků a motivů, ale neopak tak, že z něj odseká vše, co tam být nemusí.

V designu jednotlivých questů, v dialozích, scénáři, herectví virtuálních postav, detailnosti prostředí a technické i výtvarné oslnivosti grafiky Cyberpunk 2077 samozřejmě vyniká a rukopis tvůrců všemi milovaného Zaklínače je v něm hodně poznat. Není fér ho proto bouřlivě odsuzovat. Zároveň v něm ale nevidím hru, která by si ve videoherních dějinách zasloužila zvýraznit tučným zlatým rámečkem.

EDIT: Jak jsem se opožděně dozvěděl, CD Projekt opustil označení RPG už cca rok před vydáním (tedy v době oznámení prvního odkladu) a o hře dále mluvil jako o "akční adventuře s otevřeným světem". Troufám si hádat, že někdy tehdy započalo masivní osekávání různých ambiciózních featur a z živého otevřeného světa zbylo jen torzo.

Pro: špičková next-gen grafika, detailnost prostředí a vybavení, vysoké dramatické kvality

Proti: nedokonale fungující či nadbytečné RPG mechaniky, absentující umělá inteligence, open-world je jen statickou kulisou

+24 +25 −1

Fallout 4

  • XOne 80
K Falloutu 4 jsem se dostal až několik let po jeho vydání. Grafická stránka hry, která vzhledem k enginu používanému Bethesdou obecně není tím, co by ohromovalo ani při samotném vydání té které hry jmenovaného studia, tak oproti roku vzniku Falloutu 4 ještě o něco málo zastarala. Na druhou stranu lze zmínit, že ji podpořily patche upravující hru pro (tehdy) nový Xbox One X, na kterém jsem hru hrál. I přes zastaralejší grafický kabátek jsem si nicméně uvedený titul velmi užil. Důvodů bylo hned několik.

Na prvním místě bych mohl jako hráč mající v oblibě hry na hrdiny zmínit už samu skutečnost, že jde o obstojné RPG, které umožňuje měnit jak základní atributy Vaší postavy (síla, obratnost…), tak pořizovat perky spadající právě pod tyto jednotlivé atributy. Samotné perky mi přitom osobně přišly dostatečně různorodé a zajímavé na to, aby mělo smysl se těšit na dosažení další úrovně a tedy na možnost jejich pořízení/vylepšení. Dále bych, alespoň sám za sebe, vyzdvihl, že mi hra hned několikrát způsobila bolehlav, když mě nutila učinit některá významná herní rozhodnutí, která tu raději z důvodu spoilerů nebudu uvádět. Neříkám, že to neumí i jiné hry, ale přesto si myslím, že to rozhodně není vlastní většině (nejen RPG) soudobých her. Třetím, a pro mě jednoznačně nejzásadnějším důvodem, proč mě Fallout 4 oslovil je však skutečnost, že dle mého mínění odměňuje hráče za prozkoumávání světa. Ať už jde o to, že jednoduše naleznete nějakou zajímavou lokaci, nebo, a to především, že můžete získat vedlejší quest, který byste jinak zcela minuli. Vedlejší questy mi přitom přišly často docela dost vtipné, či nápadité. Hlavně ale mám jednoduše rád už tu samotnou skutečnost, že hra zkrátka reflektuje zájem některých hráčů o to, ji co nejvíce prozkoumat a „něco jim za to dává“. To mohu dát do kontrastu například s nedávno dokončeným AC: Odyssey, který právě v tomto bodě podle mého názoru značně selhává.

K výše uvedeným kladům musím závěrem dodat ještě pár dalších významných skutečností. První z nich je možnost si hru zahrát s českými titulkami, a to i na Xboxu (byť vám pak nejsou odemykány achievementy, což mě osobně celkem mrzelo). Za druhé chtě nechtě musím zohlednit i to, že v době, kdy jsem se hru rozhodl si zahrát, byla tato součástí služby Gamepass, tj. měl jsem ji toliko za cenu tohoto předplatného. I kdyby tomu však tak nebylo, lze ji v různých slevách pořídit tuším za cenu okolo 500 Kč. Vzhledem k této ceně, a všem shora uvedeným skutečnostem, tak nemohu než říci, že alespoň za mě poskytuje Fallout 4 „za málo peněz hodně postapo muziky“. Všem, kteří jej dosud nehráli, jej proto nemohu než vřele doporučit.

Pro: hra odměňuje hráče za prozkoumávání světa; solidní RPG prvky; možnost hrát hru s českými titulky i na Xboxu; požaduje po hráči učinit několik zásadnějších herních rozhodnutí; v dnešní době výhodná cenovka

Proti: zastaralá grafika

+16

Tyranny

  • PC 70
Nevíte co se sebou, máte dovolenou, navíc se blíží Vánoce a Vy poznenáhlu očekáváte Den D, tak co jiného udělat, než do sebe narvat trochu toho RPG systému, kterej všichni, co jsme odkojení na Baldurs Gate, máme tak rádi, že?

Volba padla na Tyranny. Říkal jsem si, příjemná změna. Obsah nabádal k příběhu, který se točí kolem samých zlých lidí, ale obrazově to vypadalo jako cokoliv, co musíte mít rádi, pokud jste před mnoha a mnoha lety objevili plnou hru ve Score v podobě Albion....a ta Vám, jednoznačně, změnila život.

No neváhal jsem, co Vám budu povídat. Po nainstalování jsem ihned zrodil postavu. Hra na mě takticky zkoušela ženskou roli, navíc s fousama až pod prsa. Navíc v plném černošském provedení. To mi trošku rozhodilo sandál a říkal jsem si, že takhle si úplně svobodnou volbu nepředstavuji. Většinou jsem totiž zvyklý na bílého árijce, střiženého do čistých rysů, s božským důvtipem a hlavně schopnostmi dostat se z nejhorších sraček, do kterých mě hra dostane. Nakonec jsem zvolil, abych byl genderově vyvážený a poplatný době, snědého barda, se steampunkovým knírem pěkně po ramena a čepcem, ze kterého by i Jules Vernů měl radost. No...a a začal hrát.

Hra ale hned nezačala. Ze začátku se totiž objevilo dobývání. A k tomu mapa, kde jsem, nevědomky, dobýval zemi a navíc textové rozhraní, které mi vyprávělo příběh dvou frakcí, které dobývaly jménem božstva nejvyššího. Teda toho, co se samozval v této hře. Trošku jsem to nakombinoval, ať je sranda. Něco dobyla jedna frakce tady, něco dobyla druhá frakce tam. Výsledek z toho byl krásnej kočkopes, kterej nedával logiku...ale v tu chvíli jsem nastoupil coby hráč a do nelogického světa nastoupil s tím, že mi začíná hra. Originální prolog...jen co je pravda.

No a ze začátku, co Vám budu povídat, to nebyl žádný med. Kolem sebe samej hajzl. Navíc ani já sám jsem nebyl žádnej dobrák. Moc se mi to nelíbilo, musel jsem se místy přemáhat. Říkal jsem si, to se musí zlomit, to se musí zlomit. Jenže, co se má zlomit? Příběh? Tak ten určitě, jinak ho pošlu do háje. Mapa se mi ale líbila. Ta byla hezky udělaná. Navíc mise ať už vedlejší nebo hlavní, dávaly docela logiku. Horší už to bylo s angličtinou .Tyranny je totiž hra neskutečně ukecaná a i já si kolikrát říkal, že jsem tu zažil slovíčka, které jsem v životě neslyšel. Ukecaná je totiž v tom duchu, že nesděluje jen to, co postavy říkají, ona i popisuje. A popisuje poměrně důkladně. Hráči podobných her to sice znají, překladatelé ale mají co dělat, aby se nezhroutili a po překladu budou jednoznačně tvrdit, že toto je jejich dosavadně největším projektem, velkým dílem, kterým překonali sami sebe. Tyranny je prostě objemná, textově...neskutečně. Musíte s tím tedy také tak nakládat.

Během hraní jsem se do světa Tyranny docela dostával. Trvalo to, ale někdy v půlce jsem si uvědomil, že si s těmi frakcemi docela hraji. Jedna mě nenávidí, druhá mi jde na ruku. Uvědomil jsem si, že hra mi nabízí obrovské množství možností. Můžu si s nimi chvílemi dělat vysloveně co chci. Přitom stačí jenom správně zvolit diskuzi a celé se to pak odvine tak, jak chci. Pokud jsem jooo úchylák na podobné RPG hry, znovuhratelnost je více než pravděpodobná. Já jsem ale zvolil jednu cestu a té se držel až do konce. Světe div se, vyšlo mi to.

Když se ale vrátím k samotné hře, tak musím říct, že příběhově je to zajímavý kousek. Jednak maká na tom, aby Vám vysvětlila celý svět, ve kterém se odehrává. Těch informací je opravdu hodně a je to jako kdybyste četli knížku, která si vytvořila svůj vlastní svět a je jen na Vás, jak jej přijmete. Výhodou je jednoznačně mapa, která mě, coby kartografa amatéra, těší v každé hře nebo knize a pak především grafické zpracování, které na malých a sem tam středně velkých mapách odvíjí příběh, který v rámci velikosti stačí k tomu, abyste se dobře bavili...

Tak dobře, že jsem hru po dvou dnech hraní u třetího dne zapnul dopoledne, abych v pozdním večeru mohl děkovat všem herním bohům, že jsem se dočkal titulek a s havraníma očima vyčerpán odešel do postele s tím, že jsem od podobných RPG kousků zase na pár týdnů vyléčen.

Tyranny je zajímavý kousek. Jednoznačně je pro hráče, kteří mají podobné RPG hry rádi. Dostanou totiž přesně to, co si představují. Navíc v pěkném grafickém kabátku, s příběhem, který na sobě pracuje, aby Vás oslnil a s postavami, které se Vám ze začátku nezdají, abyste s nimi postupně času pěkně manipulovali. A to docela za tu námahu stojí ne?

Pro: Podobných RPG her tu za těch dvacet (třicet?) let pár bylo, ale nikdy jste nehráli za zlého...nebo?

Proti: Pokud uznáte, že všude jste byli většinou dobráci a zlou postavu jste si postupně vybudovali, tak tady bude negativum přesně to, že si na tu zlou náturu musíte chvíli zvykat. Když se ale budete hodně snažit, nakonec třeba i dobře dopadnete. A nebo ne...

+24

SWAT 4

  • PC 80
Na mém starém stolním PC konečně přišla řada na tento netradiční ale přesto nebo spíš právě proto vynikající počin simulující práci elitního zásahového komanda. Komentář bude trochu nelineární protože hra tohoto ražení se popisuje poměrně těžce, rozhodně ale stála za to.

Ačkoli si o hrách dopředu zjišťuji jen základní nebo nezbytné informace abych si náhodou něco příliš "nevyspoiloval" o SWAT 4 jsem věděl že to není úplně běžná FPS a tak jsem si raději zahrál tutoriál což jako starý "všehrálek" někdy nedělám a pak koukám jako puk když mi něco nejde :) A volba to byla dobrá protože trénink je poměrně obsáhlý a některé herní postupy o kterých se ještě rozepíšu jsou pro střílečku opravdu netypické až zvláštní. Trénink jsem tedy prošel nakonec dvakrát a musím říct že ovládání které se mi možná zprvu zdálo složité i vše ostatní mi pak hned po prvních misích přešlo pod kůži a akci jsem si tak už od začátku užíval.

První mise jsou vlastně takovým prodlouženým tutoriálem. Čeká vás například malá restaurace či menší rodinný dům kde na vás číhají pouze vyděšení kuchaři či nerudné matky masových vrahů (zdravím Normana Batese) a jejich dokončení mi nedělalo nijak velký problém a i konečné skóre bylo velmi vysoké. Pak se ovšem v misi na diskotéce objevily první problémy a došlo mi že tahle hra asi nebude na jedno odpoledne. Taneční klub už totiž nebyl jasně narýsovaný objekt kde je jen chodba a po stranách dveře ale složitý komplex různě zakřivených chodeb, velkých otevřených prostranství atd. K tomu se navíc přidaly první potyčky se skutečně nebezpečnými nepřáteli a taky první zvláštnost titulu. Totiž v normální FPS bych prostě s mačetou mezi zuby vlítnul do dveří, udělal kotoul, vytáhl nejsilnější kulomet, postřílel všechno co se hýbe, zapálil si doutník a procedil skrze zuby: "Já vám dám brát rukojmí vy srá*i". A ve většině případů bych za to byl i odměněn, ovšem ne tak zde. Tady musíte nejdřív rozdat rozkazy, poté vypáčit či odstřelit zámek, ideálně vhodit do místnosti flashbang, slzný plyn apod. a pak teprve naběhnout dovnitř. Ani poté ale rozhodně nemusí dojít na střelbu, pokud by jste totiž omylem zabili civilistu mise okamžitě končí neúspěchem. Jen tak zabít dokonce nesmíte ani protivníka přesto že drží zbraň. Nejdříve se ho musíte pokusit odzbrojit výše zmíněnými donucovacími prostředky či křikem a teprve ve chvíli kdy nehodlá zbraň pustit nebo na vás namíří či v nejhorším vystřelí můžete teprve střílet vy. A věta kterou pak řeknete nebude něco o sr*čích ale hlášení o zabití a pozici na velitelství operace.

Hra by se tak klidně mohla jmenovat SWAT simulator protože realita zásahu je i v dalších aspektech. Tak například nečekejte že když při střelbě poběžíte tak něco trefíte, zaměřovač se rozjede na všechny strany a kulky budou létat všude jen ne do týpka v kukle s brokovnicí co na vás čeká šikovně skrčený za rohem. Jedna mise se tak může protáhnout až na desítky minut kdy se krokem plížíte každou místností a prohledáváte každý koutek budov. Ztížením je také systém bodování kdy nestačí jen splnit úkoly mise tedy eliminaci ozbrojenců a zajištění civilistů ale hodnotí se právě i jestli jste nepoužili neoprávněně smrtící sílu či nezapomněli zajistit střelné zbraně. Zcela nejhorší ovšem je když je jeden z členů vašeho týmu vyřazen z boje, což prakticky znamená restart mise jak pro nepříznivé hodnocení tak pro ztížení dalšího postupu kdy už prakticky nemůžete rozdělit svůj tým. Tady je také snad jediné opravdové mínus a to AI mých kolegů kteří se někdy nechali velice lacino postřelit a v posledních a nejtěžších misích jsem tak občas vstupoval do místností raději jako první já sám. Jednotlivé levely navíc musíte projít bez savu na jeden zátah a rozmístění všech postav je pokaždé jiné. Pravda je že někdy mi chybějící ukládání opravdu pilo krev, například když mě na konci zabil poslední šmejd ale pravda je i to že mi díky tomu hra dlouho vydržela a po každé úspěšné misi přišla velká vlna hráčské euforie.

Titul nabízí víc než deset akcí a jak jsem psal tak u některých např. u "Tarronových dětí" jsem se zdržel opravdu klidně na celý den a to i proto že postupně stoupá inteligence a výbava enemáků. Později už nestojíte proti nadraným motorkářům v tričkách s revolvery ale klidně i proti komandu vašich kolegů z armády kteří také jen tak nečíhají "za bukem" až na ně naběhnete ale stejně jako to děláte vy na vás klidně vykopnou dveře. A rozhodně se poté neohánějí nějakým: Drop your gun! Swat 4 je prostě na maximum vyladěnou hrou která vás udrží v napětí a přívalu adrenalinu až do konce. Zajímavé jsou také možnosti ovládání druhého týmu na dálku a přepnutí na pohled odstřelovače i když jsem obě (ke své škodě) využíval jen sporadicky.

Co do technické stránky je hra v pořádku. Na grafice je samozřejmě už poznat zub času ale stále se jedná o solidní podívanou a hlavně tak trochu "creepy" levely ve sklepě masového vraha kde je držena zmizelá studentka (zdravím Řezníka) nebo v doupěti sekty jsou velmi detailně provedené a disponují hutnou atmosférou. Kromě pomalého načítání při spouštění hry jsem se nesetkal s žádnými bugy, zvuky a kvůli komunikaci s parťáky důležitý dabing jsou na velmi vysoké úrovni. Hudba je pouze ambientní a vlastně jsem ji moc nevnímal což je asi lepší než kdyby mě u mnohdy nervy drásajícího hraní rušil nějaký speed metalový nářez. Co mi ale docela vadilo bylo složité míření při hodu granátem který se v těsných interiérech často odrazil od futer či zdi přestože jsem mířil do prostoru a oslepil tak místo teroristy mě samotného. Efekt zasažení takovouto či podobnou zbraní byl ale asi nejrealističtější co jsem ve hrách viděl.

Uf, co říct na závěr tak vyčerpávajícího komentáře? Swat 4 mi dal nefalšovaně zabrat a ukázal mi můj oblíbený herní žánr z úhlu jaký jsem ještě neviděl a za obojí jsem upřímně rád. Škoda jen že takových her není více a tak si v budoucnu jistě ještě zahraju i datadisk. A pak se půjdu zeptat jestli do Plzeňské URNY neshánějí schopného velitele :D
+16

Deadlight

  • PC 85
Deadlight jsem poměrně dlouho odkládal a to i díky místním negativním komentářům. Ovšem teď když mám dohráno musím říct že s většinou z nich nemůžu souhlasit. Deadlight jsem si totiž opravdu užil po všech stránkách a jediné co hře musím vytknout je délka. Šest a půl hodiny hraní mi prostě bylo málo a takto kvalitní kousek se mi opouštěl jen těžko.

Začnu asi tím co pro většinu hráčů byl nejpalčivější problém a to ovládání respektive obtížnost. Co do prvního zmíněného jsem měl problém pouze s krčením kdy se mi hlavně při pasážích kdy byla nutná rychlost těžko kloubilo s ostatními prvky ale dalo se to přežít. Ovládání jinak bylo dobře a intuitivně rozloženo a to že třeba nebylo tak rychlé jen posilovalo tísnivou atmosféru která do postapo světa patří. Podobně jako malá stamina při útocích sekyrou. Co do obtížnosti jsem s téměř žádným místem ve hře neměl větší problém a nikde se příliš nezasekl. Popravdě jsem už hrál i těžší hry a Deadlight u mě zabodoval právě slušně vyváženou obtížností.

Dalším bodem k dobru je vizuální zpracování, které bylo po celou dobu hraní perfektní a hlavně ulice Seattlu vypadaly skutečně famózně a vyzařovala z nich neopakovatelná atmosféra a to i přesto že jsem podobné formy postapo světa viděl ve filmech a hrách již mnohokrát. Animace postav a efekty dohromady tvořily skvělou podívanou a třešinkou na dortu byly minimalistické ale velmi povedené komiksové cutscény.

Příběh není na poli zombie survival her nic nového ale rozhodně nenudil ba naopak čím dál více nabíral tempo a samotný závěr už byl alespoň pro mě osobně z kategorie WOW kdy jsem ještě chvíli po konci dokázal jen sedět a zírat upřeně na monitor z toho co jsem to právě viděl.

Na vysoké úrovni jsou i další aspekty jako hudba které není ve hře moc ale je opravdu kvalitní a pozadu nezůstaly ani zvukové efekty či dabing. O to víc ovšem zamrzel bug s vypnutým zvukem v cutscénách :/ Hráče co rádi vyzobávají nějaké ty collectibles za to potěší různě poschovávané vzpomínky a také odemykání bonusů ve formě artworků apod. Těch je mimochodem tolik že některá miliardářská herní studia by se měla stydět za to kolik takových věcí do svých her dávají, pokud tedy vůbec nějaké.

Deadlight je v mých očích velice povedenou hrou která by si zasloužila jistě více pozornosti a možná i lepší hodnocení. Je to totiž celkem vytříbený kus s jediným mínusem a to tím že jednou prostě musí skončit. Tak dobré hry jako Deadlight by zkrátka měli být nekonečné. A možná by ani to nestačilo ;)
+10

Toy Story 3: The Video Game

  • PC 75
Jako ročník 90 jsem na filmové sérii Toy Story do určité míry vyrůstal a nezanevřel na ní ani v dospělosti(?) kdy se ze třetího dílu stal jeden z mých neoblíbenějších filmů vůbec. Btw poslední čtvrtý díl jsem viděl jednou a od té doby radši předstírám že neexistuje. Po jednom z maratonů kdy na mě přišla chuť si filmový zážitek ještě trochu prodloužit, jsem tedy na DH zapátral po nějaké té hře z hračkového univerza a rozhodl se nakonec, i kvůli stáří ostatních her, právě pro herní zpracování posledního dobrého dílu ;)

Nad grafikou se nemá moc cenu rozepisovat tak jen krátce: Celá hra vypadá stejně jako film, tudíž výborně, ostatně jako vše od Pixaru a i animace věrně kopírují typické pohyby a schopnosti postav. I prostředí levelů je v duchu filmů vypracováno do detailu a tak si oko hráčovo nemá nač stěžovat. O zvuku a hudbě to platí jakbysmet.

Stejně dobře je na tom i hratelnost. U ovládání je sice znát “pachuť“ po konzoli ale není to nic co by se nedalo zvládnout. S kamerou se dá většinou volně pohybovat a v pasážích kdy ne je umístěna poměrně dobře. Herní náplň tvoří z velké části mé oblíbené akrobatické pasáže kdy je zapotřebí někam doskákat, proložené souboji s různými protivníky i zákeřnými stroji atd. Vybrané části bych se pak nebál označit za originální a téměř geniální. Celkem neokoukaným prvkem je i přepínání mezi postavami a i když jsem striktně single-player hráč, věřím že tady by mě koop režim s dalšími hráči bavil.

Příběh částečně sleduje dějovou linku předlohy a částečně ji velice vkusně doplňuje, což je vlastně věc kvůli které hlavně jsem do hry šel a tvůrci tak naplnily mé očekávání na výbornou. Nechybí ani humor a občasné pomrkávání po předcházejících snímcích a tak je i v tomto ohledu titul naprosto skvělý. Herní doba je tak akorát aby jste si hru dostatečně užily ale zároveň nezačala nudit a sbírat se dají i nějaké ty bonusy.

Toy Story 3 Videogame je více než důstojným doplněním filmu potažmo i celé série a svou nápaditostí ale zároveň nenáročností dokázala přesně to co se od hry z tohoto světa očekává. Tedy skvěle pobavit a zároveň dát na chvíli zapomenout na okolní svět se všemi starostmi a probudit v hráči znovu dítě které si chce ze všeho nejvíc prostě jen hrát. A to se zvláště na sklonku jednoho s nejšílenějších roků co většina z nás pamatuje (ano mluvím o 2020) hodí víc než kdy jindy.
+7