Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Paradise Lost

  • PC 65
O hře jsem nevěděla skoro nic. Sice jsem si četla její popis, ale než jsem se k ní dostala, tak jsem ho zdárně zapomněla, a tak jediné, co jsem tušila, tak že se ocitnu v roli dítěte a že se hra neodehrává v současnosti. Takže jsem neměla žádné předsudky, předem vytvořené dojmy a nevěděla, čemu se hra bude podobat.

První minuty ve hře byly opravdu atmosférické, protože vše bylo ponořeno do tmy a já si cestu dál osvětlovala zapalovačem. A i když v dalších lokacích již bylo světla více, tak to nijak neubíralo na tajemnosti oněch míst a já byla dost zvědavá, co bude následovat a co se bude ve hře dít dále. Navíc názvy kapitol odkazovaly na jednotlivé fáze vyrovnání se se ztrátou dle Elizabeth Kübler-Ross (popření, agrese, smlouvání, deprese, smíření), což jen zvýšilo můj zájem o hru a také mi připomnělo jinou, skvělou hru RiME (druhou podobností pak je, že v obou hrách hrajeme za chlapce). Hudba sice zněla málokdy, ale když už ano, tak skvěle dokázala dokreslit atmosféru hry.

Nakonec ale musím říct, že příběh nebyl tak zajímavý, jak se mi zpočátku jevil. Navíc mi vcelku brzy došlo, o co jde, a tudíž mě žádné dějové zvraty nijak nepřekvapily. Moc tomu nepomohl ani dabing postav, který mi přišel zcela chladný a vzhledem k tomu, co ty postavy říkaly, i bez emocí. Také trochu působilo divně, že na události nereagovala moje postava často nijak překvapeně, šokovaně a často vlastně nereagovala vůbec. A mně se nedařilo se vžít do role opuštěného chlapce, bez rodiny a vůbec bez lidí, protože se choval, jak kdyby mu to bylo jedno, jako robot. Neříkám, že jisté náznaky smutku či osamělosti ve hře nebyly, ale pro mě nebyly ani trochu přesvědčivé.

Nyní něco k samotné hratelnosti. Hned na začátku se ukázalo, že se bude jednat o klasický walking simulátor. Ovšem, co mi vadilo na rozdíl od jiných her podobného typu, že interakce s okolím je omezena na naprosté minimum. Předmětů se v okolí moc neválelo a dokumentů ke čtení tu bylo spíše méně než více. Občas se daly otevřít zásuvky či skříňky, ale v drtivé většině tam něco, co bych mohla prozkoumat, nebylo. Až jsem si říkala, proč je teda můžu otevřít, když je to to jediné, co s tím udělám. Předměty, které jsem nakonec nějak použila, bych napočítala na prstech jedné ruky.

Co mi ještě vadilo, tak byl strašně pomalý pohyb protagonisty. Ne, že bych měla potřebu neustále s ním běhat, ale ta chůze byla příšerně pomalá a pokud jsem se vracela z nějakých míst, tak bych uvítala o něco rychlejší pohyb. Navíc v jednom místě mi hra padala do Windows, a protože se jedná o moderní hru, která umí jen auto-save, tak jsem se vždy ocitla na začátku nějaké části po znovu spuštění hry a já musela opět s velmi pomalou postavou absolvovat celou část znovu. A to asi třikrát, než jsem zkusila změnit směr, ze kterého do onoho problémového místa přijdu, což pomohlo.

Protože je hra relativně čerstvě po vydání, tak ji sužují občasné bugy jako padání hry a v některých částech strašná optimalizace, kdy mi hra najednou spadla o pár desítek FPS na 12 a ze hry se stala slide show a já byla v napětí, jestli hra opět spadne či ne.

Hra nebyla špatná a rozhodně nelituji stráveného času (4 hodiny) u ní, ale přece jenom si myslím, že se jedná o nevyužitý potenciál jinak zajímavého námětu.

Pro: atmosféra, námět

Proti: malá interakce s okolím a předměty, nakonec nezajímavý příběh, dabing postav, fakt pomalá chůze

+28

Little Nightmares

  • PC 90
Little Nightmares je séria, ktorú by mal skúsiť každý s citom pre vizuálne umenie. Tak nádhernú hru som tak dlho obkráčal až nakoniec, teraz cez sviatky som ju vyskúšal a poviem Vám, že pecka. Ani neviem čo by som osobne hre vyčítal. Mňa osobne hra zaujala po všetkých stranách.
Niekto videl problém v neohrabanom ovládaní, s čím som ja nemal žiadny problém. Túto hru je určite oveľa lepšie hrať na gamepade.
Potom, že hra je moc krátka alebo má neuspokojivý koniec (vyvrcholenie zápletky? nedostatok informácií o deji?). Dĺžka hry mi prišla adekvátna. Mechaniky hry sa celkom dosť opakujú a pri tejto dĺžke mi to príde akurát. Vôbec som nepociťoval, že je to moc krátke. Dej hry je jednoduchý boj o prežitie, to mystérium, čo sa odohráva okolo hratelnej postavy v neznámom prostredí, tak dodáva nejaké body na atmosfére. Práveže je to na samotnom hráčovi ako si to poskladá vo svojej hlave dokopy a to sa mi páči.
Interaktívne prostredie je geniálne. Pocit že môžte skoro všetko zobrať do ruky a niečo s tým spraviť je suprový. Užil som si aj také veci ako je napr. obyčajné skákanie na posteli.
Keď som teraz, chcel napísať, že ktorá kapitola hry najviac páčila, tak jednoducho si nemôžem vybrať. Každá ma svoje osobitné kúzlo.
Samozrejme po druhom hraní je už hra dosť predvídateľná a stratí sa pocit neistoty, že čo nás čaká za ďalšími dverami, to samozrejme platí aj na logické mini hry.

Ak sa Vám hra páči tak odporúčam pozrieť japonský anime film Spirited Away alebo niečo od Jana Švankmajera.
+20

System Shock 2

  • PC 100
„Are you afraid? What is it you fear? The end of your trivial existence?“ 

Je to přibližně 5 let, kdy aniž bych znal kontext, jsem si vystřihl tuto část Shodanova ďábelského proslovu a zvolil si jej jako vyzváněcí tón pro SMS zprávu v telefonu. Je tedy pravda, že jsem dlouhé roky obdivoval tuto hru a těšil se na ni. A z výsledného hodnocení vidíte, že z prvního hraní System Shocku 2 po více než 20 letech od jeho vydání, vzniknul příběh o tom, kterak se všechna ta nastřádaná nebeská očekávání proměnila v realitu a v jeden z nejlepších herních zážitků.

Hra začíná cestou protagonisty jakýmsi mini-metrem do práce… Hohó, jaká ironie osudu, že ještě donedávna jsem považoval Half-Life za nejlepší FPS všech dob… A pak jsem poznal sérii System Shock na vlastní oči, myš a klávesnici. Ani jeden z dílů System Shocku není zdaleka k hráči tak přívětivý jako jiné komerčně úspěšnější tituly, proto jsou vlastně oba díly smutnou ukázkou toho, že ta nejgeniálnější umělecká díla někdy zůstávají buď dlouho nepochopena, anebo mainstreamovému publiku skryta.

System Shock 2 je hra sofistikovaná a plná možností. Možností, které záměrně není možné všechny prozkoumat a využít v rámci jednoho dohrání. Systém vylepšování vaší postavy, vašich schopností a zbraní je natolik komplexní a různorodý, že v očích mnoha je hra označována i (částečně) jako RPG. Příběh je také na poměry žánru nesmírně propracovaný a stejně jako u prvního dílu se ukazuje, jak dokonalým tahem na branku bylo použití audiologů. Konverzace s postavami totiž svým způsobem zdržují (v žánru FPS), a hlavně další živé postavy, s kterými byste konverzovali, vytrhávají z hororové atmosféry, která je založena na pocitech osamocení, úzkosti, beznaděje, deprese… Nikoli však přílišného strachu, nutno podotknout. Hra si kupříkladu na vás nepřichystala jedinou lacinou lekačku (ahoj, Doome 3). Zatímco audiology z prvního dílu se snažily hráči spíše vysvětlit, či naznačit řešení budoucích logických problémů, v druhém dílu jsou krom toho i více procítěnější a emotivnější. Příběh díky nim expanduje do šířky.

Technicky nebyl ve své době System Shock 2 vyloženě na špici, ale jeden obrovský klad Dark Enginu upřít nelze. Jelikož engine vznikl původně pro Thief, tak i zde nepřátelé velmi věrohodně reagují na váš stealth postup, pokud si jej zvolíte. Jsou schopni vás vnímat sluchem a svými zvuky na vaši přítomnost reagovat, mají přirozené pozorovací úhly a umí se přepnout do vyhledávacího módu. Já stealth postup sice nevolil, ale krásou hry je právě to, co všechno dělat můžete a přitom nemusíte. Například tleskám nápadu chemických laboratoří a výzkumu. Chcete používat speciální předmět, či pochopit organismus nového mutanta? Sežeňte potřebné chemikálie a danou věc podrobte analýze. Právě o těchto příjemných detailech je série System Shock. A samozřejmě nebyl by to „imerzivní simulátor“, abyste si nemohli téměř ke každé části herního světa přečíst drobný popisek, návod, či historii. Kdo si právě vzpomněl na události, z kterých vzešly kybernetické porodní asistentky, jistě mu přeběhl mráz po zádech…

Nicméně všechny výše zmíněné vychytávky by přišly vniveč, nebýt úžasného herního prostředí. V konečném důsledku je to právě skvělý design vesmírné lodi, který vás bude motivovat k pomalejšímu postupu, k průzkumu každého koutu a možná i k opětovnému rozehrání hry. Troufám si říct, že (v žánru FPS) existuje jen malá hrstka her, která dokáže designem levelů skutečně vyprávět nějaký příběh. Bez zbytečných proslovů postav, či zdlouhavých vzkazů tak stačí koukat kolem sebe a nasávat atmosféru. K tomu vám navíc dopomůže temný hudební podkres s futuristickými záblesky.

Závěrem je třeba dodat, že System Shock 2 není úplně dokonalá hra. Jak se chýlíte ke konci, možná pocítíte lehkou uspěchanost tvůrců, kterou odráží drobet lineárnější design lodi UNN Rickenbacker a za mě osobně poněkud jednoduchý souboj s finálním bossem. Na závěrečnou reminiscenci prvního dílu ale nedám dopustit. V momentě, kdy jsem opět vstoupil do prvního levelu prvního System Shocku, tentokrát v Shodanových vzpomínkách, jsem pocítil tu nezaměnitelnou katarzi. Jako bych se na moment ohlídnul nazpět a viděl tu neuvěřitelnou cestu, kterou mám za sebou – příběh se chýlí ke konci… Nebo snad ne?

„Tommy... What's the matter, lover? Don't you like... my new look? AHAHAHAHAHAHA!“ 
+26

Child of Light

  • XboxX/S 80
Po tom co jsem dohrál obě Ori, hledal jsem co dalšího za plošinovku si dát. Na kreslené hry většinou nejsem, ale tahle mne zaujala a byla zrovna v akci. Angličtina díky způsobu vyprávění těžká, ale základní myšlenku jsem rozklíčoval. Jo a hudba jak z Angeliky :) Soubojový systém mi nejdříve přišel takový divný, ale po pár soubojích tomu člověk přijde na chuť. Zvláštní je, že finální boss byl snažší než předposlední :)
+8 +12 −4

Poly Bridge

  • PC 70
A do třetice hra, kde jde o stavění mostů, ale na rozdíl od předchozích dvou her jsem se zde rozčiloval asi nejvíce. Ale také jsem se u toho pobavil, což je pro mě rozhodně důležité.

Když jsem hru poprvé zapnul, tak jsem se graficky divil, že to vypadá úplně jinak, než jsem očekával. Nakonec jsem byl překvapením bez sebe a bral to jako skvělý nápad... V této hře jsou ovšem místy i challenge, které v předchozích hrách nebyly. Jedním z takových je postavit skokanský můstek, tak dokonalý, aby určitý dopravní prostředek přeskočil řeku či jámu, což jsem bral jako velkou výzvu. Další věcí je pro mě již prokletá a velmi známá hydraulika. S tou jsem měl neuvěřitelné problémy, pač jsem ji neuměl vůbec ovládat, vždy jsem na most s hydraulikou potřeboval několik pokusů. No a poslední věc jsou mosty zvedací. Za mě skvělý nápad, díky kterému máte za úkol nechat pod mosty proplout lodě, které mají různou výšku a vy podle toho musíte most správně nastavit.

Hra se mi celkově líbí. Mosty, hydraulika, zvedací mosty a lodě, to je pro mě plus a velmi skvělý nápad, co je trošku problém a není to moc novinka, tak je občas nevyvážená obtížnost, kdy jednou uděláte most a máte ho do minuty hotový a pak na dalším se zaseknete na hodinu a máte u toho nervy.

Jinak je to stále povedená hra, která vás zaručeně nebude nudit.

Pro: Stavění mostů, zvedací mosty, hydraulika, lodě

Proti: Nevyvážená obtížnost

+16

Star Wars: Squadrons

  • PS4 70
Poměrně zdařilý vesmírný simulátor, který nemá žádná vysloveně slabá místa, ale bohužel ani nic, čím by zvlášť zaujal. Docela zajímavě působil způsob provedení misí, ve kterých se střídaly průbežně strany Impéria a New Republic. Během mise jsem však vůbec nebyl schopný vnímat příběh, protože jsem byl neustále zaneprázdněn úkoly a děním na obrazovce. Hra je hodně známá především díky VR podpoře, ale úrověň grafiky ve VR šla oproti běžnému zobrazení na obrazovce na můj vkus až příliš dolu a raději jsem hru dohrál klasicky. Mnoho jiných her ve VR vypadá lépe.
+9

Enter the Gungeon

  • PC 100
  • PS5 100
Jelikož je hra momentálně zdarma pro majitele systému PS, rozhodl jsem se napsat krátký komentář, protože by byla obrovská škoda nechat si tento titul ujít.

Enter The Gungeon je jednou z nejlepších her, které jsem kdy hrál. Jedná se o bullet hell izometrickou 2D střílečku, která oplývá tunou obsahu za směšnou cenu, perfektním humorem, originalitou, pěkným pixelartem a něčím, co bych skoro až nazval nekonečnou znovuhratelností (zatím nahráno 420h na PC a 30h na PS5). Obrovská spousta předmětů a hlavně zbraní je receptem na stovky unikátních průchodů, z nichž žádné dva nebudou stejné. Postupně odemykáte lepší výbavu, zachraňujete NPC, která vám pomáhají v cestě nebo pro ně můžete plnit drobné úkoly, celkem vás čeká 5 standardních levelů plných unikátních a vtipných nepřátel a 5 tajných sub-podlaží, pokud vám bude hra časem připadat moc lehká. Hra má také svoje příběhové pozadí, stejně jako všechny herní postavy (které jsou na začátku 4 ale můžete odemknout až 4 další) a samotný labyrint má svůj vlastní lore. Většina zbraní, NPC nebo předmětů jsou samy o sobě narážky nebo easter eggy na různé popkulturní fenomény, hry a filmy a jsou zpracovány velmi povedenou a humornou formou. Při prvním seznámení se vám bude hra možná zdát těžká, ale pointou hry je nenechat se odradit smrtí a uvědomit si, že spíš cesta je tady cílem. Nakonec se pak vaše časová investice určitě vyplatí a totální ponížení toho nejtěžšího bosse, kterého potom zabijete bez jediného zásahu, nakonec provází perfektní pocit zadostiučinění, jak to znají všichni fanoušci From Software.

K této hře nemám jedinou výtku a nekonečný seznam pozitiv. Berte, dokud se rozdává, nebudete litovat.

Pro: Všechno

Proti: Nic

+13

Valheim

  • PC 80
Herní výzva 2021 - 5. Pořádný pařan

Přestože mi open world hry nikdy úplně nešmakovaly, nečekaný a rychlý úspěch Valheimu si našel cestu i ke mně a já dnes s kámošem po nějakých devadesáti hodinách křupnul (zatím) posledního (pátého) bosse. Cesta k němu však byla dlouhá, mrazivá, trnitá a prokládaná nejednou smrtí mého udatného reka.

Jak jsem psal výše, těmto open world hrám neholduji. Když jsem kdysi se Stevem zkoušel The Forest, hráli jsme to asi tři večery, nijak zvlášť nás to nechytlo a šlo to k ledu. O to více mě překvapuje, že Valheim není o tolik odlišný, ale občas jsem se o něj nemohl odtrhnout. Přestože se jedná o early access, některé věcí mají borci z Iron Gate Studios vymyšlené do nejmenších detailů a vše krásně funguje. Grind není nijak otravný, možností je spousta a radost z každého postupu, případně nalezení nové suroviny/předmětu/receptu je mocným hnacím motorem.

V současné době je ve hře pět funkčních druhů prostředí (zde biomů) + oceán. Několik dalších je ve hře přítomných, ale jsou zatím prázdné a pracuje se na nich. Tyto biomy mají různé obtížnosti, takže zatímco na začátku hry se procházíte bez většího nebezpečí po loukách a lesích, ke konci na pláních je obtížnost už dost krutá a občas jsme s kámošem museli hodně zdrhat. A to jsme měli nejlepší možné vybavení.

Gró této hry je ale kromě průzkumu i stavění a i zde Valheim exceluje. Možností je spousta a pokud máte dost času, fantazii se meze nekladou. Už teď je internet narvaný screenshoty nejrůznějších výtvorů od Eiffelovy věže až po Millenium Falcon.

Co se týká nějakého příběhu, tak jak jsem psal, zatím je možné zabít pět bossů. Já osobně musím mít ve hře nějaký cíl, takže po získání nejlepší výbavy už nemám motivaci pokračovat (a na nějaké nekonečné stavění také nejsem) a hru beru jako dohranou. Pevně ale věřím, že z nemalých utržených peněz budou do hry vývojáři hru podporovat ještě pěkných pár let, takže nepochybuji o tom, že se tam zase zanedlouho vrátím.

Pro: Prakticky neomezené možnosti stavění; systém craftění a objevování nových věcí; návyková hratelnost.

Proti: Audiovizuál není nic moc; pár drobností, ale tak je to EA...

+15

RollerCoaster Tycoon 3: Wild!

  • PC 70
Když už jsem se v té stavbě kolotočů, matějských a zábavních parků obecně v mnoha hodinách realizoval, byla by škoda opomenout i druhý datadisk RollerCoaster Tycoonu 3 s názvem Wild!, jehož největší devízou je rozšiřování parků o atrakce plné zvířátek.

A hned z kraje musím uznat, že to tvůrci pojali opět s plnou parádou. Stejně jako u datadisku prvního s názvem Soaked! Tam jste si zábavní park rozšířili o bazény různých druhů, zde ze zábavního parku můžete s klidným svědomím udělat safari, třeba jak ve Dvoře Králové. K nabídce budete mít jak různé ohradníky, pavilony, tak i samotná zvířátka, kterých sice není až tak moc, ale zase jsou tu ty základní klasiky, které v žádné zoologické rozhodně nesmíte opomenout. Kromě toho, že je ale budete dobře krmit, stačí, abyste na jeden kotec měli minimálně jednoho pracovníka a k tomu jste nekombinovali třeba lva se zebrou. To by pak ze zebry zůstala jen pečínka a bůhví, co by na to ještě k tomu říkali návštěvníci. I když pravda, u mě se na to moc netvářili a po krvavé hostině okamžitě přeskočili na kolotoče od naproti. Zřejmě zrovna nějaká otrlá sebranka...

Hra nabízí pár nových atrakcí a stejně tak i krámků s doplňkovým sortimentem. Největší devíza je ale ve stavbě pavilonů, se kterými se dá opravdu hodně vyhrát. Nicméně musím se přiznat, že na rozdíl třeba od Zoo Tycoon je to tady veskrze hodně okrajové. Nu, pořád se jedná hlavně o stavbu zábavního parku, že. Navíc jsem měl pocit, že stavba bazénů mě přeci jen bavila o chloupek víc.

Plus se musím přiznat, jak mi sám uživatel Dan9K po prvním sepsaném komentáři sdělil, Complete edice čítá veškeré vymoženosti již v základní hře. Nicméně když hrajete postupně od základní hry scénáře, neexistuje moc důvodů, proč byste se ve zvířátkách nebo bazénech měli realizovat. Zde je ale zajímavé, že scénářů je oproti prvnímu datadisku více a navíc se tu na zvířátka daleko více zaměřují, na rozdíl od předchozího datadisku, což je tedy jen a jen dobře.

Ve výsledku ale hodnotím o stupínek hůře, první datadisk mě bavil více. Jelikož jsem ale scénáře prošel, nemusím je už řešit a těším se na momenty odpočinku, kdy si budu chtít postavit nějaký ten svůj zábavní park na zelené louce úplně od píky a dotáhnout jej k dokonalosti. Díky tomu musím říct, že považuji Rollercoaster Tycoon 3 obecně mezi jedny z nejlepších tycoonů, které jsem kdy hrál.

Pro: Opět vydařený datadisk s nějakým tím novým zábavním sortimentem a hlavním tahounem, že z parku uděláte safari park plný zvířeny,

Proti: jen s tím dodatkem, že na rozdíl od pavilonů, mě stavba bazénů bavila o chlup více. Jinak není moc co více vytknout.

+11

Bridge Constructor Medieval

  • PC 70
Včera jsem tu rozebíral Bridge Constructor, dnes tu mám hru s velmi podobným názvem Bridge Constructor Medieval, kterou jsem dohrál po mé předchozí hře.

Princip je zde úplně stejný, stavíte mosty, máte na to různé materiály a nejlepší je se opět vejít do budgetu (limitu), abyste úroveň splnili, jenže je tu jeden velký rozdíl. Přes mosty totiž neprojíždí žádné auta, či cisterny, ale vzhledem k historickému tématu, musí přes mosty procházet rytíři, koně či povozy s nějakým materiálem a to může být taky jedna z věcí, která vám podle toho dojde, zda je ta úroveň těžší či ne.

Přidali sem ovšem jeden druh úrovní, kde musíte svůj most a ubránit před střelbami katapultů, aby mohli rytíři, koně i povozy projít. Proto je nejlepší u těchto mostů postavit nějakou střechu, aby byla nějaká šance level splnit.

Zbytek jsem v podstatě napsal v předchozí hře. Takže si myslím, že milovníci těchto her budou nadšení, stejně jako v hře přechozí.

Pro: Historické téma, stavění mostů

Proti: Někdy nevyvážená obtížnost

+12

Baldur's Gate

  • PC 70
Jako hráč odkojený Dračím doupětem či Lone Wolfem jsem měl před patnácti lety, kdy jsem si koupil za své peníze svůj první počítač, poměrně snadné rozhodování o tom, které RPG si na PC nainstaluji jako první. Baldur's Gate mělo výborné recenze, vyzdvihující zejména příběh (a je vhodné poznamenat, že aplaus se snášel zejména na druhý díl této série), takže jsem se směle pustil do hraní.
Příběh mě zklamal. Tímto nechci říct, že by byl špatný, to ne. V porovnání s jeskyněmi, které jsem jako PJ vytvářel, se však nejednalo o nic, z čeho bych byl paf. Chybou bylo, že jsem si vytvořil velká očekávání, spíše se tedy jednalo o zklamání mých představ, než samotného příběhu.
Baldur's Gate běží na pravidlech AD&D, žel bohu zrovna na nešťastné verzi, která do výpočtů vlastností postav zařadila nestandardní záporné parametry (tj. záporná čísla). Nejsem ani zastáncem dvoj-povolání, ani úzkých specializací, které kouzelníkům omezují výběr kouzel. Nic z toho v zásadě nijak zvlášť nevadí, jedinou vážnější výtku mám spíše k omezenému výběru parťáků do družiny, a to právě kouzelníků. Hrál jsem za hraničáře, ve hře je kouzelníků, které lze přibrat do party, jen pár, a pokud nechcete přijmout postavu se záporným přesvědčením, výběr se dále zužuje. Kdybych to byl býval věděl, hrál bych za kouzelníka.
Výše uvedenými řádky rozhodně nemíním, že by hra byla špatná - naopak, považuji ji za vysoce nadprůměrnou a tomu odpovídá i mé hodnocení. Jedná se o poctivé nelineární RPG s otevřeným světem, jež je v zásadě prosto bugů. Z množství zajímavých předmětů i kouzel jsem čerpal pro svůj svět DrD. Líbí se mi rovněž způsob řešení přechodu mezi jednotlivými místy na mapě. Přesto nebude jednička Baldur's Gate hrou, kterou bych si musel bezpodmínečně zahrát znovu, jakkoliv mi na ni zůstávají vesměs pozitivní vzpomínky.
+20

Rising Storm 2: Vietnam

  • PC 80
V předchůdci - Red Orchestra 2 (Heroes of Stalingrad) jsem ingame strávil stovky hodin (Steam mi povídá že 389,8 MH! unbelievable!). Ta hra je svou atmosférou a autentičností (a obecně i obtížností), myslím si, ojedinělá a ta muzika! Songy "THE BITTER END" a "STRENGHT IN UNITY" jsem si stáhl do složky s nejlepším hudebním materiálem alltime. Skvělá komunita.

Ačkoliv datadisk "Rising Storm" mi tolik už nesedl, hodně jsem očekával od dílu RS2, kde se mělo jednat o konflikt už jaksi moderní a posunout tropický boje o pár dekád do budoucnosti.

Nedávno jsem dosáhl levelu 53 a považuju tedy hru subjektivně za dohranou, ač s tím někdo může nesouhlasit.

Co se zlepšilo:
Graficky je na tom hra lehce líp.
Pohyb hráče - můžu už při vyklonění strafovat - opravdu citelný zlepšení!
Některý bugy byly (především plížení) kompletně odstraněny.

Co zůstalo na svym:
Pořád se jedná o autentickou pěchotní řežbu na velkejch realistickejch mapách se skvostnou průstřelností materiálů. (zásah na 200+ metrů na denním pořádku)
Pořád se snaží hra bejt realistická.
Stále lze odebrat většinu HUDu a hrát to bez odlišení nepřátel, bez zaměřovacího kříže, radaru, naváděcích šipek, všemožnejch ikon - COOL. Škoda, že to není na serverech "REALISTIC" povinný.

Bohužel zachováno i "GO BACK TO FIGHT DESERTER" :(

Co se pokazilo:
Hráči si mohou nyní svévolně nastavit HUD (třeba odlišení nepřátel až do 150 metrů a tak z mého pohledu podvádět - a taky to skoro všichni dělají!)
Muzika je otřesná - vůbec se nehodí k hře samotné, vypnul jsem ji po třech hodinách.
Možnost si vypiplat zjev vojáka je sice zajímavá, ovšem malinko přehnaná - to, co tam potom lítá za maškary (v růžovech lenonkách s punkem na hlavě, naháči) to snahu o autentický konflikt dost nabourává. (o odlišení protivníka od nepřítele na 150 metrù = pár pixelů, nemluvě). Samozřejmě, pokud jde o detaily jako to přetím byla jen ošoupanost uniformy, nejsem vůbec proti, ale třeba helmy (tedy siluety) by měli mít všichni amíci stejný...
Proč při "focus" už nedojde k nepatrnýmu přiblížení mířidel jako dříve? Takto se zachová už jen kulomet.
Proč nejde poznat při pohybu jestli běžím nebo běžím v podřepu? V RO2 byla mírná změna animace, zde nic.
Příliš často se stává, že jasně vidím, jak někomu rozstřelím hlavu (slyším výstřely, vidím zásah) ale nakonec zabije hra mě místo protivníka. (koho paket doletí na server první, ten vítězí a smaže kulku pomalejšího?)
Ani vlastně moc nevím, zdali toto bylo stejně i v RO2, tam jsem skoro vždy bojoval s opakovací Nosin Nagant - tak se to asi tolik nemohlo projevit.
Divně řešená strategická mapa (online kampaň), kde je zhola jedno, které území hráči zvolí (není zde nutnost zvolit sousední navazující region)

Celkově vzato:
To, co nejvíc obdivuju na RO2 - autentičnost, atmosféru, přesně sednoucí hudbu, dechberoucí kulisy, prostředí, kde je válečným vyčerpáním a zoufalstvím prosycená každá textura - to vše se zde tranformuje do obdobně kvalitních bojů, ovšem často v hávu slunných rýžových polí, malebných pralesů a roztomilých vesniček z bambusů, za nelahodivé hudby.

Přesto mě hra zabavila na mnoho hodin (Steam hlásí 123,4 MH) a na poli PvP stříleček, který se primárně soustředí na realistickej boj pěchoty, těžko člověk hledá konkurenci. Pokud se mýlím, prosím něco doporučte.

Takže 80%.

Best server:
V poslední době už ho nemůžu najít, ale the top server jednoznačně: 
"HARDCORE ABSOLUTION"
Ten zakazuje odlišení spojenců od nepřátel, nezobrazuje fragy (hráč tedy neví jestli nepřítel byl zasažen/usmrcen). COOL.

Pro: taktická pěchotní řežba 32 vs 32, zpracování balistiky, nutnost kooperace, obtížnost, snaha o autentičnost

Proti: divná hudba, HUD nastavitelný hráčem, situace vzájemné palby, přehnaná možnost úpravy vzhledu vojáka

+9 +10 −1

Song of Horror - Episode 3 - A Twisted Trail

  • PC 80
Autoři pokračují v nastoleném trendu po druhé epizodě a dále vypilovávají hratelnost. Rébusy jsou zajímavější, tak akorát složité a naštěstí i dávají víceméně smysl. Vyloženě nefér mi přišla jediná část, a to zaručená smrt v novinovém archivu, pokud jste si, jako já, nevzali na začátku hry štípačky.

Příběh konečně doznal výrazného posunu a odhaluje se pozadí tajemné hrací skříňky. Co mi ale moc nesedlo je opět lokace. Vylidněný školní kampus na mě působil ještě méně atmosféricky než vetešnictví z minulé epizody. Věřím ale, že tohle se v příští epizodě zvedne.

Pro: hratelnost se dále zlepšuje, příběh se posunuje

Proti: lokace má mdlou atmosféru

+8

The Last of Us Part II

  • PS5 --
Znalost prvního dílu není nutná kvůli zápletce, ale kvůli vybudovanému vztahu k postavám. Ten vztah je klíčový pro prožití dvojky tak, jak bylo zamýšleno. Je to největší deviza hry - to nejsilnější, co dokáže předat. Pohled na obě strany konfliktu, který maže rozdíly mezi záporáky a klaďasy...

Vyprávění má pomalejší spád a může působit unyle. Smrt přichází bezprostředně jen tam, kde se to autorům hodilo. Občas tlačí na pilu trochu předčasně, jindy naopak záměrně natahují a dramatizují. Motivace postav drhne, některá jejich rozhodnutí jsou těžko uvěřitelná, hlavně v druhé půlce. 

Brutalita je velmi intimní, do té nejtitěrnější možné míry. Kamera se při tichém zabití přesouvá pomalu až k obličeji oběti, nůž propichující hrtan a proud krve čvachtlý o zem vydávají nepříjemný zvuk. Je slyšet zoufalý řev bolesti postřelených nepřátel v dálce nebo jejich chroptění, když se dusí vlastní krví. Větší kalibry a výbušniny trhají lidské tělo jak papír, devastující účinky jsou naturalisticky zpracované a teselovaná stékající kaše střev na zdi vypadá možná až moc přirozeně. 

Vysoké produkční kvality a propracovanost do každého detailu se hře nedá upřít. Hraje se to stejně jako jednička, ale pomalejší tempo nemusí vyhovovat každému. Depresivní tón je těžko stravitelný a může vyvolávat protichůdné reakce. Přitom by stačilo pár scén přeházet v jiném sledu, aby měl hráč možnost si charaktery oblíbit, zapamatovat jejich jména a vybudovat si k nim vztah. Osobně mi vyhovuje, když mě hra vyžvejkne upoceného a unaveného, ale tady jsem z toho dobrý pocit rozhodně neměl.

Hodnocení: ✰✰✰✰
Herní doba: 37hod 25min
+24

Pokémon: Let's Go, Eevee!

  • Switch 75
K první generaci pokémonů mám velmi kladný vztah, a proto jsem byla nadšená, že si své televizní společníky z dětství mohu ulovit, vylepšovat si je a dokonce je mít po své boku, když jsem prozkoumávala svět. Navíc se tihle pokémoni, kteří chodili se mnou, čas od času zastavovali a nadšeně vykřikli, že vidí něco hezkého nebo že něco našli v křoví. Zní to jako úplná blbost a maličkost, ale vždy mě to pobavilo a dodalo jim to trochu na osobnosti. Na některých se dalo i jezdit. Jen je škoda, že na želvině jsem do vody nemohla, i když by se to nabízelo.

Chytání pokémonů je stejné jako v mobilní hře Pokémon Go a s Joy-Conem to šlo dobře a bylo to i zábavné. Sice je škoda, že se s divokými pokémony nedalo bojovat, ale naštěstí byly boje plně vynahrazeny všudypřítomnými trenéry, kteří mě vždy rádi zastavili s nadšením poměřit si sílu našich pokémonů. Protože jsem si nepamatovala všechny slabiny a přednosti různých typů útoků, tak mě čekalo postupné zjišťování, jaký typ útoků je vhodný na daný typ pokémona. Trochu mě zamrzelo, že získávání odznaků nebylo provedeno v trochu více pompéznějším stylu, kdy mohli být přítomni diváci nebo aspoň naznačena jejich přítomnost, nějaké vsuvky od protivníka, který by třeba jen řekl, že teď vytáhne toho nejlepšího pokémona, kterého má a tak podobně. I ten závěry hry mohl být udělán trochu "slavnostnější".

Grafika je pěkná a na hru se příjemně dívalo. Svět se mi líbil, i když bych ocenila i větší variabilitu prostředí. Bylo fajn, že jsem se mohla podívat i do několikapatrových budov či do podzemí (Cerulean Cave vypadala moc hezky), ale občas se mi stalo, že jsem se přestala orientovat v těch patrech a nevěděla, kam mám jít. Hru doplňovala docela jednoduchá, ale zato velmi chytlavá hudba a i když se často opakovala, tak se mi do konce hry neomrzela.

Celkově hodnotím hru jako velmi oddechovou, s čímž souvisí i to, že nenabízí moc žádnou výzvu a její dohrání je až moc snadné. Na druhou stranu je to přesně ten typ hry, který se dá zapnout po náročném dni, pochytat si pár pokémonů a dojímat se nad vlastněnými pokémony.
+19

Giants: Citizen Kabuto

  • PC 80
Giants jsou jednou z těch nejoriginálnějších her, svým pojetím, nápadem a atypickým humorem, který výrazně obohacuje příběh ( alespoň v první polovině ) patří určitě k tomu lepšímu, co jsem v tomhle žánru vyzkoušel.

Největším přínosem je samozřejmě možnost hrát za různé rasy a různým plněním úkolů osvobodit tento svět od Sea reaperů, jejjch mazlíčků tunelářským reaperů a další havětí, které mozky vývojářů stvořily.

V první, nejpovedenější třetině hrajete postupně astronauty Meccy, kteří touží po nekonečné párty na planetě Majorca, ale nejdřív musí pomoct nebohým liliputánským Smarties ( hláškujícím jako o život ) a přitom všem likvidování entit se dopouští například mimodruhových záletů.

V druhé části v těle reaperky Delphi je zase hlavní cílem probít se přes soukmenovce až k šílené vlastní matce a napravit ji - tady mě zase dostaly kluzácké závody ala Star Wars, které výrazně zpestřily celou tuhle část.

No a v poslední třetině konečně dostanete možnost, vyzkoušet si mocný život Kabuta na druhé straně barikády, řádícího ve vlastních řadách - tahle část byla nejslabší, chyběly vložené "filmečky" mezi misemi, které už byly dost stereotypní. Ve výsledku se ale jedná o příjemnou, originální věc a těch 80 % si rozhodně zaslouží.
+12

Counter-Strike: Global Offensive

  • PC 80
Hned na začátek komentáře musím říct, že Counter-Strike: Global Offensive je skvělá hra. Moc se mi líbí všechny ty módy, kterých je tam spousta. Grafika je fajn. Žádný zázrak, ale není náročná pro PC, takže není potřeba extra výkonný herní PC. Dále také mapy, které jsou typické z předešlých dílů, přibyly ale i nové. Klasický kompetitivní mód, bratr ve zbrani nebo zachránění rukojmích. Moc se mi líbí různé skrýše na všech mapách, možnost několika cest k jednomu místu apod. Hra je poměrně propracovaná. Stále se zlepšuje a to se mi líbí.

Jak tu už některý hráč zmínil "toxická komunita", rozhodně má pravdu. Je ale možnost si tuto funkci komunikace vypnout a hrajete tak bez rušivých zvuků. Neřadil bych to ale jako mínus ke hře, hra je povedená, a to, že někteří hráči dělají rušivé zvuky, Rusáci tam hulákají atd., nemohou vývojáři nikterak ovlivnit. Co mi příjde jako blbost je dostání několikrát ban (asi 24 hodin, nejsem si jistý) za výhry, dokud nedosáhnete těchto výher 10. Poté obržíte rank a vyhrávat můžete furt :)).

Dále bych rád zmínil, že hra je zdarma, což si myslím, že je skvělá výhoda a velké plus. Je možnost dokoupení také různých skinů apod., na to já ale moc nejsem :). Žere to strašně času, hodiny ubíhají a ta stovka odehranýách hodin je tam za chvíli.

Co bych ještě mohl říci? Asi jen, že stojí za to hru si stáhnout a zahrát. Myslím si, že zklamáni nebudete. Doporučuji :).

Pro: Zdarma, nenáročné na PC, mapy

Proti: Dočasné bany za výhry,

+8 +9 −1

Dino Crisis

  • PC 70
Ono se říká, že je to jak Resident Evil, akorát s dinosaury místo zombíků. To jo, ale dinosauři jsou o tolik zajímavější než zombíci! A i strašidelnější, protože tady každý dinosaurus je asi pětkrát rychlejší než zombíci z RE.

A i když se Dino Crisis hraje velice podobně a navíc má taky křehkou ženu v hlavní roli, má pro mě pár základních rozdílů.

Předně je to kompletně ve 3D namísto renderovaných pozadí v Resident Evil. Tuhle věc ale neberu čistě pozitivně. Je to něco za něco. 3D prostředí umožňuje lepší vtáhnutí do situace a Dino Crisis toho zhusta využívá, kdy je někdy kamera umístěná za záda a občas tak hra působí jako TPS. Na druhou stranu je ale celková grafika poměrně dost hnusná oproti dodnes hezkému prostředí Resident Evilu a určitě Dino Crisis neodpovídá standardům roku 1999 nebo dokonce 2000, kdy hra vyšla na PC, ale tak dva nebo i tři roky zpátky, což je prostě daň za to, že je hra určena ještě pro první Playstation.

Je tu mnohem větší důraz na hádanky, rébusy a minihry. To beru s povděkem. Prakticky všechno je řešitelné, přitom relativně obtížné a zábavné a tuhle herní mechaniku si nejvíc užívám. S tím souvisí ještě jeden rozdíl oproti RE. Tam se všechny zápisky ukládají a máte vše při ruce. Tady z nějakého důvodu ne, takže jsem si musel všechny kódy a zásadní informace psát do poznámkového bloku v mobilu. Má to své kouzlo, ale proč to v RE být může a tady ne, je mi záhadou.

Oproti prvním dvěma dílům RE mi také přišlo, že je tu i o něco málo větší důraz na příběh a je tu větší počet cut scén a rozhovorů, což beru také celkem s povděkem.

Gameplay je jinak klasický Resident Evil, akorát mi to tady přišlo maličko těžší. Dinosauři jsou výdržné a rychlé bestie, co si umí otvírat dveře a v první polovině hry jsem byl konstantně na minimálních hodnotách nábojů (v druhé půlce hry už je to lepší), takže jsem kolem nich musel neustále riskantně probíhat. Naopak lékarniček je všude nesmyslně moc.

Tohle zvýšení obtížnosti zase kompenzuje fakt, že tu nejsou žádné ink ribbony a počet savů v savovacích místnostech je tak neomezený, ba co víc, hráč má na normální obtížnost 30 propustek ze smrti, kdy ho to respawne hned před dveře místnosti, kde zhynul. Já těchhle propustek využil deset, ale z toho hned osm při závěrečném střetnutí s T-Rexem.

Jsou tu 4 momenty, kdy se musíte rozhodnout mezi dvěma možnostmi, co dál dělat. Což se většinou bere jako klad, ale já to subjektivně vlastně moc rád nemám. Buď ať je hra lineární, nebo ať je to openworld, kde si můžu dělat co chci a kdy chci. Ale takhle je to vlastně lineární hra, jenom člověku uteče ta druhá linka. Navíc větvení příběhu to úplně není, jsou to jen dvě odbočky, které se pak vrátí zpátky a dál to jede stejně. Na to abych hru hrál podruhé, je to málo, ale aby mě mrzelo, že o něco přicházím, to je dost. Když už to ve hrách tedy musí být, tak ať je to důsledek mé individuální akce (něco jako tvůrci udělali v závěru), ne že si takhle předem vyberu ze dvou možností a do té druhé mě to prostě nepustí.

Jsou tu dva základní konce, mně se povedl hned na poprvé ten třetí, "nejšťastnější". Když jsem si pak projížděl všechny konce na youtube, tak jsem ale zjistil, že v jednom z konců přichází zásadní odhalení, kdy lze vidět celou story z úplně jiného úhlu pohledu, tak si říkám, jestli je šťastné, že to bylo zrovna a jen v tomto konci, který navíc lze charakterizovat jako ten nejvíc "tragic". Mám to brát tak, že toto odhalení je relevantní pro celou hru jako takovou, jenom já jsem se to v tom prvním konci nedozvěděl? Nebo si mám rozdělit mozek a žít ve sladké nevědomosti mého původního konce?

Celkově je to fajn hra, chvíli mi trvalo se do toho dostat, ale pak už jsem ji dal jedním vrzem. Grafika je trochu nepříjemná, prostředí malinko jednotvárnější, ale celé je to napěchované úkoly a situacemi, takže se pořád něco děje.

A navíc je tu spousta zvuků z Dooma. (ony teda nejsou ani z toho Dooma, protože všichni používají ty stejné zvukové banky, ale já je znám z Dooma!). 

A ještě jedna věc typická pro tohle období. Úvodní animace je skvělá, krásná a jak z Jurského parku, no a pak nemusíte vůbec přemýšlet, kdy začíná hra, protože to poznáte na první pohled.
+18

Lucius II

  • PC 65
Už je to přes 5 let co jsem hrála jedničku a letos konečně došlo i na dvojku. A ve výsledku musím říct, že mě pokračování bavilo o něco víc. Příběh je sice pravda horší a úplně odešla jakákoliv ucelenost, ale zase se zlepšila hratelnost a likvidovat lidi na tisíc způsobů je prostě sranda (teda, pardon, já jsem vlastně byla jen nevinný, hodný, přihlížející malý chlapeček, kolem kterého se úplně čistě náhodou děly nešťastné nehody), i když prakticky pořád děláte dokola to samé. Ale kdo by se nesmál takovému škaredém pádu po uklouznutí do výtahové šachty či úmrtí po zásahu fialovým dildem do prdele? Měla bych si někdy dát i třetí díl.

Pro: lepší hratelnost, větší variabilita

Proti: repetetivnost

+13

Lust from Beyond

  • PC 75
Ubehli už takmer tri roky čo vyšiel typický walking simulátor Lust for Darkness s niektorými adventúrnymi prvkami, odohrávajúci sa vo vekovitom sídle, obývanom tajomným kultom, praktizujúcim bizarné sexuálne rituály. Čo ho však odlišovalo od všetkých hier obdobného razenia, bola unikátna eroticko-hororová atmosféra. Avšak, i keď šlo o pomerne kvalitný titul, bolo jasné, že tamojší setting má ešte väčší potenciál, než tvorcovia dokázali využiť.

No a jeho nástupcu, Lust from Beyond, na rozdiel od svojho predchodcu, je možné zaradiť skôr do adventúrneho žánru, pretože obsahuje viacero hádaniek, dialógov, postáv, lokalít, komplexnejší dej, či prepracovanejšie herné mechaniky. Príbehovo na neho ani nenadväzuje, ani mu nepredchádza, no obsahuje identické propriety, ako groteskný svet Lusst’ghaa, okultné lóže, zmyselné i znepokojivé erotické náznaky a pohlcujúcu atmosféru.

V Lust from Beyond sa ujmete role Viktora Hollowaya, antikvára, trpiaceho zvláštnymi vidinami a nočnými morami. Celé roky sa ich pokúšal liečiť u najvychýrenejších odborníkov, no vždy bez čo i len náznaku úspechu. Časom však Viktor získa kontakt na akéhosi doktora Austerlitza, ktorý sídli v zapadnutom mestečku Bleakmoor. Viktorovi sa ho však priveľmi nechce navštevovať, pretože neočakáva, že by mu dedinský doktor vedel pomôcť, no jeho priateľka Lily ho prosí, aby túto poslednú možnosť aspoň skúsil. Viktor ju nakoniec poslúchne a vydáva sa na cestu do Bleakmooru.

V porovnaní s inými hororovými záležitosťami poslednej doby, Lust from Beyond víťazí jednoznačne vďaka výraznej atmosfére, zahŕňajúcej najrôznejšie detaily a prvky, ktoré len zvyšujú unikátnosť a autenticitu zážitku. Či už ide o sídlo kultu Extázy, ošarpané divadlo, hotel, akoby zamrznutý v čase, pochmúrne uličky Bleakmooru… Každá z týchto lokalít je svojim vlastným spôsobom unikátna a zapamätania hodná. Okrem toho je Lust from Darkness doslova preplnený kvantom odkazov na najrôznejšie osobnosti, či diela literárnej, filmovej, či hernej scény, ktoré vo väčšej či menšej miere ovplyvnili tento kúsok. Okrem priznanej inšpirácie spisovateľom H. P. Lovecraftom a maliarom H. R. Gigerom, tvorcovia sa inšpirovali dielom kontroverzného britského okultistu Aleistera Crowleyho (dokonca niektoré knižnice v hre obsahujú jeho najslávnejšie dielo – Liber AL vel Legis), hororového spisovateľa a režiséra Cliva Barkera (najmä dielom Hellraiser) a v menšej miere i niektorými teóriami filozofa Georgesa Batailla.

Na rozdiel od celkovej povesti hry nie je erotická stránka tohto titulu spočiatku až taká výrazná, ako by sa mohlo zdať. Tento fakt sa výraznejšie zmení zhruba až v polovici, konkrétne od návštevy sídla Šarlátovej lóže v divadle, kedy mnohé scény už začínajú pripomínať pornografiu. Kedže sa však Lust from Darkness dá hrať aj v takzvanom cenzurovanom móde, ktorý si môžete vždy pred každým spustením hry zvoliť, nemusia tieto, pre niekoho príliš nepríjemné scény pôsobiť iritujúco. Áno, cieľom tamojšieho kultu je prostredníctvom dimenzie Lusst’ghaa dosiahnuť takzvaný večný orgazmus, ale to neznamená, že väčšina vecí je motivovaná sexualitou. Rozličné sexuálne minihry sú skutočnosti neveľmi početné a samotný svet Lusst’ghaa nepôsobí vôbec eroticky, skôr odpudivo. To je však čiastočne dané aj tým, že podľa lore je tento svet boha rozkoše už v nezadržateľnom úpadku a akoby postihnutý nejakým druhom rakoviny.

Vývojári sa mesiace pred vydaním prezentovali vyjadreniami, že na rozdiel od Lust for Darkness pôjde o klasickejšiu adventúru a prvky walking simulátoru budú limitované. Ako som už naznačil skôr, väčší príklon k adventúre platí, no jadro je v podstate totožné. Snaha odlíšiť sa od prvotiny však priniesla aj drobné “RPG prvky”, kedy si na určitých miestach môžete vybrať, či zvýšite svoj fyzický, či psychický život, alebo rýchlosť pohybu pri zakrádaní. Stealth prvky dominujú skôr v prvej polovici hry a to len do okamihu, kedy sa dostanete k prvej zbrani, konkrétne k dýke.

Odvtedy sa všetky tieto aspekty pravidelne striedajú, takže adventúrnejšiu, pokojnejšiu pasáž pravidelne vystrieda stealth postup, či akčnejšie založená časť a tak zase dokola. Rovnako je to s opakovanou návštevou jednotlivých lokalít, ako je pokojná vila, či divadlo, ktoré je nebezpečným sídlom zvrhlej lóže. V čom sa však Lust from Beyond od tohto staršieho titulu odlišuje oveľa viacej, je častokrát veľmi explicitná brutalita. Takisto obsahuje také typické adventúrne prvky, ako sú minihry, klasický inventár a občasné rozhovory, vo výnimočných prípadoch aj s možnosťou alternatívnych odpovedí.

Tieto adventúrne propriety sa tu však vyskytujú skutočne iba v minimálnej miere, takže podozrievam autorov, že ich tam pridali tak trochu nasilu. Najlepšie to vidno na používaní objektov. Napríklad kľuč od dverí, alebo iný dôležitý predmet nemôžete zobrať, dokiaľ sa dej neposunie patričným smerom. Až následne bude možné dané predmety vziať.

Súbojový systém i samotný stealth sú však veľmi jednoducho fungujúce zložky. Prejsť bez povšimnutia okolo hliadkujúcich protivníkov nie je žiadna veda, pretože tí vás nedokážu spozorovať na vzdialenosť väčšiu ako pár metrov. Súboje sú navyše pomerne neintuitívne a už vôbec nie zábavné, no našťastie tvoria iba minimálnu časť hry a nie je nutné ich využívať. Okrem nášho sveta však mnohokrát navštívite, či už prostredníctvom snov, alebo i fyzicky, alternatívny svet Lusst’ghaa, v ktorom strávite pomerne značnú časť hernej doby, obsahujúci niektoré špeciálne druhy protivníkov i hádaniek. Ako som už trochu načrtol, viaceré lokality autori využili opakovane, takže po čase sa do nich znovu musíte vrátiť. I technická stránka je po vydaní v pomerne dobrom stave, na žiadne technické problémy počas hrania nenarazil, jediné čo je možné skritizovať sú pomerne dlhé nahrávacie časy. Aj ozvučenie je na pomerne vysokej úrovni, jedinú výčitku by som mal smerom k dabingu hlavnej postavy, ktorý na mňa pôsobil pomerne neautenticky.

Celkovo však tento počin pôsobí pozitívnym dojmom, keďže je pomerne zábavný a atmosférický a žiadny z aspektov nie je priveľmi prehnaný a pôsobí vo všetkých smeroch vyvážene. Hádanky nie sú vôbec náročné a stealth i akčné pasáže sa vyskytujú v primeranej miere. Lust from Beyond je tak v cenzurovanom móde určite prístupný aj širšej hráčskej verejnosti a v tomto smere ho môžem odporučiť.

Pro: Atmosféra prakticky všetkých lokalít, vyladenosť vo všetkých zložkách hry, imaginatívne stvárnený svet Lusst'ghaa

Proti: Nepresvedčivý dabing hlavného hrdinu, primitívne stealth pasáže, nevydarené bojové mechaniky

+10