Poslední komentáře

Sedmdesátý sedmý komentář o prvním Zaklínači. Nebudu tady rozpatlávat svůj příběh o tom, jak mi nepřišlo správné hrát oslavovaný třetí díl, aniž bych odehrál jedničku a dvojku, o tom, jak mě můj bratr varoval, že "ten první díl je reálně docela shit", přestože mu dal neskromných devadesát procent, nebo tu, nedejbože, tuhle hru nějak představovat a rozpitvávat její vztah ke knížkám, konzistenci s původním lore a podobné nesmysly (i když debata o tom, že se Andrzej Sapkowski nevyrovnal s úspěchem her úplně s grácií, je docela zajímavá, ale trochu mimo téma). Spíš bych se chtěl už trochu tradičně na první díl série podívat očima roleplayera a hlavně ocenit ambicióznost, s jakou se CD Projekt RED do hry pustil, přestože je nakonec vidět, že si tehdy nebyl ještě tak úplně jistý, jak chce, aby herní Zaklínač vlastně vypadal. Inu, pojďme do prvního kola.

Pokud je původní knižní hexalogie zajímavá především tím, že rozbíjí zajetá klišé v žánru fantasy (který se postupem času proměnil v parodii sebe sama, jelikož nedostatek fantazie průměrného fantasy autora je do očí bijící), pak její herní pokračování pokračuje v tomto duchu a rozbíjí zajetá klišé v herním žánru fantasy RPG. Co Zaklínače povyšuje nad standard své doby a dělá z něj hru, která dospělého člověka nejenže neurazí, ale i nadchne, nejsou nadávky, nevybíravé násilí nebo přítomnost sexu v podobě kartiček, které se staly terčem nespočtu vtípků ze strany mojí přítelkyně, která mě čas od času sledovala při hraní a teoretizovala o tom, jak by svět vypadal, kdyby si takhle lidé vyměňovali kartičky i ve skutečnosti. Jsou to hlavně věrohodné postavy, které nepůsobí jako karikatury na jedno použití, které mají rozumně promyšlený příběh a motivaci, které chybují a přesto člověk jejich rozhodnutí chápe a které mají svůj příběhový oblouk důsledně dotažený až tak, že to možná ani nebylo potřeba (například prostitutka Carmen, která ve hře hraje velmi malou roli, se na konci objevuje, aby vyjevila svoji provázanost s rozhodnutími hráče a postavami, které hráč potkal mnoho herních hodin nazpět).

Možná jsem na to měl jít ještě trochu víc od lesa a říct, že ze okolností, kdy vývojáře silně limituje engine hry, se kterým těžko mohli vystavět opravdové open world RPG, a kdy, pravda, trošku kostrbatě, navazují na už poměrně dost rozpracovaný příběh a svět, vlastně ani jiný formát hry než tohle téměř komorní drama, kdy se staré postavy neustále vracejí a jsou dále rozvíjeny, fungovat nemohl. A nutno říct, že přes obtížnost toho, co si autoři předsevzali, se s tím vyrovnali opravdu výborně. Překvapivě zajímavé příběhy zdánlivě nezajímavých postav, jako jsou Berengar (který se nám postupně ve vrstvách odkrývá, nejprve jako záhadný hrdina, který padnul rukou záporáků, později jako sebelítostivý zaklínač, který sám sebe nenávidí, potom jako zrádce a, pokud ho hráč nechá žít, nakonec jako přece jen hrdina, který se rozhodl vykoupit ze své zrady), Thaler (který umně hraje svou roli křupanského překupníka kradeného zboží, jen aby se později vyjevil jako ve skutečnosti inteligentní vůdce královské rozvědky) nebo Alvin (dítě, které je hráči celou dobu svěřováno k ochraně, se na samém konci hry ukáže být hlavním záporákem), mě od začátku do konce bavily. Příběhové zvraty jsou tu zvládnuté na jedničku.

Nicméně ani tak se hra nezbavila některých fantasy RPG klišé. Například šnečí začátek, kdy Geralt přijíždí do na první pohled nezajímavé vesnice, je trope, který jsme viděli snad v každé fantasy hře tehdejší doby, stejně jako příběh, který se časem rozvine do trošku béčkového rozměru, kdy osud světa visí na vlásku. Hra sice (velmi správně) trvá na tom, že v ní neexistuje dobro a zlo, pouze rozhodnutí a jejich následky, ale právě ony rozhodnutí a následky vám cpe do obličeje, co to jen jde. Kolikrát jako pěst na oko uvádí dialogovou volbu slovy o tom, že přichází čas na důležité rozhodnutí, které se časem projeví, což opravdu nepůsobí moc elegantně. A ačkoliv, vzhledem k tomu, že příběh manévruje v relativně uzavřených mantinelech, velmi dobře nabízí různé způsoby, jak danou situaci rozuzlit, občas mi přece jen chyběla reflexe toho, proč jsem se pro danou věc rozhodnul (asi nejvíc mě iritoval konflikt mezi Řádem a Scoia'tael, kdy jsem několikrát pomohl Scoia'tael, ale čistě z toho důvodu, že jsem chtěl zachránit rukojmí; rozhodně ne proto, že by mi byli jakkoliv sympatičtí; touto motivací jsem neměl ve hře vůbec možnost se hájit), protože mi to bylo po zbytek hry neustále otloukáno o hlavu.

Asi největší slabinou hry byly souboje, kde byla nejvíce vidět rozervanost týmu v tom, co ze hry vlastně chtěli mít. Jak se píše i v zajímavostech zde na Databázi, zatímco programátoři chtěli spíše akčněji laděnou hru, scénáristé preferovali ono drama mezi postavami. A právě programátory měl někdo praštit přes prsty, protože akční stránka hry je opravdu dost rozpačitá. Na jednu stranu velmi dobře funguje propracovaný systém alchymie a přípravy na zabití monstra v zaklínačském stylu, na stranu druhou, samotný souboj s monstrem nepůsobí jako souboj s minibossem (až na souboj se strigou, který se docela povedl), ale, pokud se na něj hráč správně připraví, jako až překvapivě jednoduchá jednohubka. Ale v pořádku, z toho můžu vinit jen sebe, jelikož jsem se rozhodl hru nehrát na nejvyšší obtížnost, při které je alchymie nutností a kterou bych novému hráči doporučil. Horší je to ovšem s "řadovými" monstry, jako jsou utopenci a kikimory, které byly nekonečně stereotypní a u kterých jsem ke konci už opravdu trpěl. Tím víc, že nenáviděná bažina, o které jsem si s velkým potěšením na konci třetího aktu myslel, že už se nevrátí, přišla ve snad ještě horší podobě v aktu pátém.

První Zaklínač se povedl nad všechno moje očekávání. Výborný a zajímavý příběh jde ruku v ruce s uceleným audiovizuálním zpracováním, které je sice svým způsobem "ošklivé", ale působí uceleně a tak, že ho dělal někdo s jasnou vizí, která správně evokovala drsný svět Zaklínače (jen snad s hudbou v obchodní čtvrti Vizimy se skladatelé moc netrefili, protože působila jako z úplně jiné, mnohem kýčovitější, hry). Autoři se netrefili jen v pár relativních drobnostech. Například akční příběhové cutscény jsou opravdu cringe ("Sorry, šéfe, ale všechen budget jsme už vyplýtvali na sexuální kartičky. Dal jsem tomu pět minut."), kvalita zvuku některých vět působí, jako by někdo mluvil do mikrofonu až z trochu moc velké blízkosti, a například výkon herce, který daboval postavu Juliana, působí opravdu tristně (o to víc v mém případě, kdy se po oznámení smutné zprávy (že jeho nastávající nevěsta zemřela), spustila veselá hospodská odrhovačka a místní rváč postávající opodál na Geralta začal pokřikovat: "Your mother sucks dwarven cock!"). Ale vem to čert! Opravdu se není za co stydět a já můžu s klidem říct, že Zaklínač rozhodně patří k těm lepším RPG, které jsem kdy hrál.