Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Tomb Raider

  • PC 90
Herní výzva č. 4 - Tenkrát v Hollywoodu  

To byla jízda! Těžko se píše komentář k dalších 58 komentářům přede mnou a určitě hrozí, že budu něco opakovat. Na úvod musím říct, že mě hra opravdu mile překvapila grafikou, celkovou hratelností, atmosférou a klasickým příběhem. V neposlední řadě je ve hře spousta momentů, kdy se hráč reálně lekne. Nebo aspoň já :D
Hra začíná tak nevině, parta přátel jede na průzkum tajemného ostrova, kde se všechno zvrhne.  

Začíná to také celkem nevině, prvními nepřáteli jsou vlci a později přibydou lidé a z Lary se stává klasická střílečka. Což u série – když beru v potaz první díly – není zvykem. Lara kosí jednoho padoucha za druhým a vlastně sama vše vystřílí. Přátelé ji nepomůžou, a to je celkem škoda. Je to takový GTA styl, kdy hráč sám vyplení vše živé. 

Kromě šílených přestřelek je ve hře řada skrytých pokladů, předmětů a logických hádanek, kterých je ale výrazně méně, než je u série zvykem. Úkoly se často opakovaly. Hodně se mi líbilo prostředí. Přes džungli, pláže se hráč dostane do nechutných jeskyň plných lidských ostatků po odporných domorodých rituálech. Dále navštívíme opuštěné druho válečné stavby a pofiderní továrny a struktury elitních vojáků, kteří přišli také na ostrov. Což jsou často různé lanovky a továrny, které Lara umí zničit pomocí výbuchů.

Samotná postava Lary se opravdu povedla. Líbilo se mi, že se její vzhled mění postupně se hrou. Má různé jizvy, zničené oblečení (sice nechápu, jak po tom všem vůbec mohlo to oblečení na ní držet) a celkově i její charakter. Její oblečení šlo měnit v tábořišti, ale já to nechal, jak to je. Je to více přirozené.
Tábořiště zajímavý systém hry, kdy lze upgradovat zbraně, což se mi hodně líbilo. Dále lze vylepšovat své dovednosti. 

Celkově se jedná o skvělou hru, kterou jsem si užil. Mělo to skvělý spád a hru můžu doporučit i novým hráčům.

Pro: Grafika, atmosféra celé hry. Jednotlivé lokace, příběh, vzhled Lary. Systém vylepšování zbraní, které je fakt znát.

Proti: GTA styl (sám proti všem bez pomoci), až moc nepřátel.

+15

Turok: Dinosaur Hunter

  • PC 70
Turok je opravdu oldschoolová akce plná skrytých lokací, jejichž hledání vybízí ke znovuzahrání levelu.
Příběh je vlastně nulový. Sbíráte klíče k dalším lokacím a části zbraně na závěrečný boss fight. Povedený je zejména platforming, kterým se nejspíš ve své době odlišil od ostatních stříleček.
Taky střílení hlavně na ovladači působí místy až magicky(na hru z roku 1997, i když jde o nějakou vylepšenou Steam verzi). Nemáte záměrný bod, ale není problém se trefit. Na pixely se při míření nehraje, ale o to důležitější je rychlost pohybu. Zvláště při větším množství nepřátel.
Na odehrání na nějakou normální obtížnost určitě zabaví.

Pro: Platforming, střílení

Proti: Hledání některých klíčů

+4 +5 −1

XIII

  • PC 75
Číslo třináct je obecně spojováno se smůlou a neštěstím. Lidé v průběhu let kolem tohoto čísla vytvořili jakýsi mýtus, který má přinášet smůlu a symbolizovat neštěstí. Není se čemu divit. Snad každý z nás má ve svém okolí někoho, komu toto smolné číslo nejednou vstoupilo do života a zkřížilo cestu. Mezi takové patří i muž, který s označením čísla třináct vykonává špinavou práci.

Život Stevea Rowlanda/Jasona Flye by se nedal označit slovem „šťastný“. Během celého děje XIII se mu smůla lepí na paty a po jeho šarmantní tváři, které neodolá snad žádná sličná děva, jdou lidé, kteří ho za každou cenu chtějí vidět několik metrů pod zemí. Agent XIII sice není tím akčním hrdinou, který by u baru popíjel martini, zato se umí efektivně ohánět se svým nářadíčkem a nakopávat protivníkům prdele.

Komiksové zpracování je naprostým skvostem. Všechny lokace se pyšní výtečným provedením, od kterého nelze odtrhnout oči. Neomrzelo mě prozkoumávat každičký píď místnosti, do které jsem vstoupil. Sebemenší detail byl slastí pro oči komiksového nadšence, jako jsem já.  

Akční pasáže jsou velice návykové; místy mi dělalo problém se od hry odtrhnout. Nepovažuji se za nadšence akčního žánru, ale XIII je jedna z mála her, která mi nabídla potěšení v zabíjení mých virtuálních nepřátel. Kdo by neodolal pokušení přetáhnout nepřítele po hlavě koštětem a dívat se, jak se svíjí bolestí? Potěšení mi ale nenabídlo to, že virtuální protivníci jsou naprosto tupí. Směšně hloupá NPC pro mne nepředstavovala žádnou hrozbu.  

Slabým článkem hry je její příběh. Děj sice přichází se zajímavými zvraty, je ale utlačován neustálou akcí, která hráče pohlcuje víc než příběh samotný. Hra postrádá temnější nádech, který by příběhu dodal působivější prvek. Jedním z problémů této hry, který mě dost mrzí, je, že se nebere moc vážně. Hra si místy utahuje z typických prvků a motivů špionážního žánru. Kdyby hra byla oděna do temného kabátku bez známky humoru, mohla by se zapsat mezi výraznější hry tohoto žánru.  

XIII je ve finále slušnou bokovkou, která oslňuje nejen svým vizuálem, ale i akčními pasážemi, od kterých se hráč jen tak neodtrhne.

Pro: akce, hratelnost, stealth, lokace, grafika

Proti: nevýrazný příběh + cliffhanger na konci, obtížnost hry, směšně hloupí protivníci

+21

Alan Wake II

  • PC 80
Jestli bylo Disco Elysium postmoderní hrou, Alan Wake 2 představuje tak bytostně čisté ztělesnění postmodernismu, až klesá čelist. Přirovnal bych tu hru k dekonstrukci popkultury a horrorového a mysteriózního žánru, v jejíchž střípcích těká proměnlivý narativ ve stylu toho nejšaškovitějšího a nejprdlejšího z Kinga, a tato logika se odráží i v samotném gameplayi, kdy z těchto zdánlivě nesmyslných a často protichůdných informačních úlomků skládáte jakožto agentka FBI konstrukci celého případu. Pokud jsou vám metanarace a ony příslovečné sny ve snu ve snu ve snu protivné stejně jako mně, zřejmě poněkud narazíte.

Upřímně nechápu, jak si mohl Sam Lake dovolit vytvořit něco tak niche za (včetně marketingu) 70 milionů eur, že jej nikdo nechytil za flígr - protože intelektuálně masturbační winky winky meta Twin Peaks považuji za takových nákladů na současném trhu za totální sebevraždu skvělého finského studia. Pokud by si to mohl docálovat ze svého jako Kevin Costner Americkou ságu, považoval bych jej za srdcaře, ale obávám se, že ego Lakea přerostlo jeho dobrý úsudek a Remedy stáhne ke dnu. Jak už to tak ovšem bývá, nekompromisnost a nepodbízivost přináší výsledek výjimečných kvalit.

Jakkoliv Alan Wake 2 není kdovíjak zábavný z hlediska gameplaye, když okolní prostředí plní především úlohu potěmkinovské kulisy k silně vymezenému  průchozímu písečku (až jsem měl flashbacky na Senuu), akční pasáže jsou na jedno brdo a trpí určitou neohrabaností, kdy backpedálujete před nepřáteli, zatímco pomalu přebíjíte, a imerzi pak nabourávají podle mě zbytečné úlitby survival horrorovému žánru typu safe roomů a všudypřítomných hádanek, tak přesto všechno hra nikdy nepřestane působit, protože není hloupá, a to ani ve chvílích, kdy - úmyslně! - balancuje na hranici trapnosti. Audiovizuálně můžeme hovořit o mistrovském díle, kvalitou tvůrčí vize vyloženě o díle uměleckém.

Nečekaný čtvrthodinový filmík v kině byl jeden z nejvíce wow momentů, co jsem ve hrách kdy zažil. A vůbec, ta odvážná manýra propojení v enginu modelovaného světa s filmovými záznamy reálných herců vyžaduje kudos. Bohužel tedy zrovna představitel Alana Wakea, Ilkka Villi, mi přišel jako herec naprosto příšerný, něco jako Keanu Reeves v devadesátkách - ten si u mě tedy aspoň napravil reputaci ztvárněním nejlepšího herního charakteru všech dob, Johnnyho Silverhanda. :-) Řekl bych, že Villiho přehrál i samotný úlisný neherec Sam Lake.

Nepozdávají se mi ani určité narativní prvky jako onen vnitřní svět Sagy, ve kterém komunikuje s jednotlivými postavami, namísto aby se takové interakce odehrávaly většinou přímo v hmotném světě. Přijde mi to už moc lenivé a jinak zajímavý scénář v těch chvílích bezradně přešlapuje na místě a posuny příběhem dál padají shůry jako deus ex machina bez jakéhokoliv přičinění postavy, potažmo hráče, nepočítáme-li kliknutí na tabulku. Jinak je ale ten writing uvědomělý a přiznává otevřeně inspirace a dělá si z toho legraci, namísto aby se pokoušel maskovat a pózovat, čímž to dílo hrdě stojí samo o sobě a nesklouzává do kýče.

Druhého Alana Wakea ve výsledku považuji pro jeho přístup k vyprávění za jeden z nejoriginálnějších a nejodvážnějších herních titulů v historii, který - ač není přímo polívka me gusta - ve svých vrcholech dává vzpomenout na šílenství horečnatých nočních můr. Leč nakonec jsem v hodnocení strhl ještě 5% dolů za samotný závěr, protože po takové odyseji a solidní gradaci nabídnout tohle seriálové nic považuji za do sebe zahleděné a úmorné plivnutí do tváře hráče.
+22

Monster Bash

  • PC 75
Známé Apogee-ovky už mi začínají docházet a tak jsem zase jednou použil na DH vyhledávání podle firmy a objevil pro mě neznámé hry Realms of Chaos a právě Monster Bash. Jelikož videa na youtube vypadala lákavě, dal jsem hře šanci. Celkově jsem hře věnoval s přestávkami asi měsíc času, ale hraní bylo spíše namátkové, nepravidelné.

Také Monster Bash má pověst těžké hry. S tím je možno souhlasit. Hra není jednoduchá, ale rozhodně jsem za ta léta dohrál i těžší plošinovky. Hrál jsem na nejlehčí obtížnost. Pro koho jsou určeny další dvě, to těžko říct. Obtížnost první a druhé epizody je civilní s tím, že některé úseky je třeba se naučit nazpaměť. Ve třetí (hlavně v její první polovině) značně přituhne a level 3x04 jsem opakoval minimálně 20x (cíl byl čistý průběh bez ztráty života). Hlavním kamenem úrazu jsou pohyblivé plošinky, které jsou většinu času mimo obrazovku a je třeba počítat vteřiny, kdy se opět objeví. Jinak čeká netrpělivého či pomalého hráče skok do prázdna nicoty (většinou do bažiny nebo aspoň na bodáky). A o co ve hře jde? Zlý hrabě Chuck (eh - Norris? mladší dementní bratr Draculy?) unáší z naší planety psy a kočky, které chce transformovat do armády monster. Ze psů očividně udělal vlkodlaky. Jaký měl plán s kočkami, to ví asi jen on sám. Každopádně hlavní hrdina hry Johnny Dash přijde o svého milovaného psa Texe (Watsona?) a on jediný a jeho prak s nekonečnou municí může zachránit zvířata, lidi, planetu, vesmír a vůbec. Znáte to.

Hra se prodávala standardní sharewarovou cestou - první epizoda zdarma, další dvě za tvrdé valuty. Celkově na Johnnyho čeká 28 levelů a něco málo bossů. Standardní plošinovková výbava obsahuje klasický arzenál statických plošinek, pohyblivých plošinek, propadel, bodáků, kopí a podobně. Co je nestandardní, je rozhodně velký počet druhů havěti, kterou hráč potká. Už úvodní ručka vypůjčená z Addamsovy Rodiny dovede hráči značně zatopit. Škála monster pokračuje přes běžné kostlivce a poletuchy až po zdaleka ne tak běžné poskakující oční bulvy (včetně jejich obří varianty) a plivajícího Jack O'Lanterna. Na rozdíl od dřívějších her stejné firmy jsou nástupy nových monster po celou dobu hraní a ne, že si je hra vyplácá hned v první epizodě, že Duku? Během hraní je dobré syslit životy, protože z předposledního levelu jsem vyšel s bilancí -2 (z pěti maximálních na tři). Poslední level je oproti tomu jednoduchý a poslední bossfight byl trochu zklamáním (vzpomněl jsem si při něm na Commander Keen Episode 3: Keen Must Die!).

Po technické stránce nemám výhrad. Z EGA grafiky asi nešlo vytlačit víc. Grafika je povedená, byť použít EGU v roce, kdy vyšel Doom je poněkud odvážné. Zvuky neurazí, hudba je parádní. Skoky jsou přesné a většinou postava doskočí přesně tam, kam jsme měli namířeno (je-li tedy dostatečně rozběhnutá). Co mi naopak vadilo, je fakt, že některé situace jsou neřešitelné bez zranění, jedna dokonce končí nutnou sebevraždou (jednoho hafíka v první epizodě jsem nedokázal vysvobodit bez obětování života - poblíž byl sice náhradní život, ale i tak je to designérský zářez první třídy).

Celkově mohu hru doporučit. Hráči poskytne standardní hopkající zábavu a své rivaly poráží rozsahem bestiáře. Toto se Apogee povedlo. Osvoboďte psy! Osvoboďte kočky! Osvoboďte bubáky z pod postele (ehm). A postarejte se upejrům a podobné svoloči o věčný spánek.

Pro: Špičková EGA grafika a hudba, rozsáhlý bestiář, monstra jsou dávkována průběžně, rutinní ale kvalitní plošinovka.

Proti: Jen EGA grafika, některá nefér místa, slabý hlavní záporák, délka některých levelů.

+14

Sea of Stars

  • PC 40
Brzdi vole, páč přehnané vzrušení zde není na místě. Sea of Stars je totiž hra o hovně. Žádné napětí, žádný humor, žádný postupně se rozvíjející a do epického finále směřující příběh, natož nějaké dějové zvraty. Hlavní hrdinové jsou bezcharakterní nulky a během putování se jim neděje žádné příkoří, které by hnulo emocemi. Smrt nepřichází v úvahu. Prostě jdou zachraňovat svět, zabíjejí příšery a jde jim to jak po másle. Příběhově jde o jedno velké plytké nic, a proto ani nejde říct, jestli je příběh dobrý nebo špatný, protože žádný není. Podobný problém jsem měl nedávno i Chained Echoes, ale SoS je ještě mnohem horší.

Což je škoda, protože souboje jsou možná nejlepší ze všech 2D rpg her, co jsem kdy hrál. Pravda, mohl bych jich na prstech tří ruk spočítat, ale rozhodně lepší než všechny staré vykopávky včetně Chrono Trigger. To by se však u hry z roku 2023 dalo tak nějak očekávat. I ten příběh, že?

Postavy mají odlišné zbraně a schopnosti s jinými efekty na průběh boje, přičemž jejich taktické používání vede k rychlému vítězství.  Pokud se ještě navíc při útoku/obraně ve správný čas zmáčkne tlačítko, tak dojde k zvýšení účinnosti. Práce s manou a nabíjení zabijáckých komb dokáže zvrátit nepříznivý průběh jedním šmahem. Nepřátelé signalizují blížící se zákeřné manévry, které je dobré eliminovat dřív, než k nim dojde. V jiných hrách se lze skrz bitky dost často znuděně probít používáním základního útoku, ale to v SoS nehrozí. Souboje sice nepatří k nejnáročnějším, ale strategicky přemýšlet a plánovat se u nich musí prakticky od prvního tahu, podle složení nepřátelské party, které je pokaždé jiné. Zábavné a v oku lahodící grafické stylizaci.

Ale k čemu je to dobré, když chybí příběhová motivace pokračovat dál?

Navíc záporů a negativ je zde víc. Jak je prázdný příběh, je prázdný i svět. Průchod je veskrze lineární a má kolísavou kvalitu. Zajímavá místa se střídají s mizernými, zábavní bosáci s nudnými. Lokace jsou sice různorodé, ale postrádají logickou návaznost a kromě příšer/truhel v nich nic není. Postavy toho - kromě pobytu ve městě při poradě jak dál - moc nenamluví, takže se jedná o chození od ničemu k ničemu. Mají sice nebojové schopnosti k řešení hádanek - přítah, šťouch, hop, žbluňk - ale jejich řešení je příliš okaté a probíhá jaksi automaticky ve vteřiny bez zapojení mozku.

Během hraní SoS se mi začaly vracet vzpomínky na skvělé příběhové RPG - sérii Vampires Dawn. Bylo to skutečně tak dobré? Po zjištění, že se první dva díly dočkaly v roce 2020 vylepšené verze, jsem dvojku schválně rozehrál a skutečně! Zatímco Vampires Dawn má příběh originální, všudypřítomný, spletitý a s nečekanými zvraty o síle atomového hřibu, tak SoS nabízí jen standardní klišé zanechávající po sobě jen z batolete pšouk.

Kromě silného příběhu jsem v SoS nezaznamenal výrazný roleplaying, takže bych se zdráhal ji označit jako rpg. Je to prostě obyčejná akční hra s arkádovým hopsahej. Pár hodin si člověk dobře zabojuje, ale dohrávat SoS do konce nemá smysl. Rychlý průlet průchodem na youtube mě ničím nenavnadil, takže jsem to po 12 hodinách zabalil. Úsvit upírů odstranil veškeré pochybnosti a proto tůdlenctu blbost můžu vyrudit s čistým svědomím. Rádo se stalo a netykejte mi!
+7 +8 −1

Metaphor: ReFantazio

  • PC 95
Po viac ako 80 hodinách môžem hovoriť hotovo a máme pred sebou určite horúceho kandidáta na hru roka. Metaphor: ReFantazio je vo veľa ohľadoch fantastický titul. Skvele napísaný, vynikajúca hrateľnosť, zapamätateľné postavy a súboje, ktoré vedia byť občas nervydrásajúce. Ku koncu možno až trochu moc, ale to je na trochu inú debatu. Myslím si, že pokiaľ máte radi japonské RPG a obzvlásť hernú sériu Persona, tak Metaphor bude presne ten titul, ktorý si užijete na sto percent. Možno sa to dokonca stane aj vašou hrou roka.

Vo februári som sa venoval Persona 3 Reload, čo bolo moje prvé stretnutie so štúdiom Atlus. Hra ma skutočne v mnohom nadchla, no po tom ako som mal možnosť hrať Metaphor som si uvedomil, že niektoré veci boli predsa len trochu poslabšie. V prvom rade je super, že tentokrát sú dungeony lepšie previazané s príbehom a budú konkrétne nadizajnované pre daný účel. Je to určite lepšie ako mať niekoľko poschodí v Tartaruse, ktoré sa budú generovať náhodne a budú v nich aj náhodní nepriatelia. Tentokrát to pôsobí všetko oveľa intenzívnejšie a najmä mám pocit, že aj samotné dungeony posúvajú celkovú príbehovú rovinu. Čo som pochopil, tak tento spôsob bol použitý aj v Persona 5 a výrazne to zlepšilo atmosféru hry.

Súboje fungujú veľmi podobne, hoci tentokrát s využitím slabiny nezískate možnosť použiť špeciálny výpad proti protivníkovi. To je na jednej strane trochu škoda, nakoľko to prispievalo k určitým výhodám, no aj tu sa dočkáte iných výhod. Slabších protivníkov tentokrát môžete jedoducho rozsekať a získať tým rýchlo nejaké tie body EXP, pričom silnejších stále musíte dostať do skupinového súboja. Tam je ideálne získať výhodu tým, že protivníkov napadnete ako prví a nebudú môcť následne jedno kolo útočiť, nakoľko budú zmätení. Ak sa vám ich navyše podarí zdolať bez toho, aby vám ubrali akúkoľvek energiu, budete odmenení nejakými tými bodmi EXP navyše.

Boss súboje s "humans" sú tiež dosť dobré. Tieto tvory majú často viacero miest, na ktoré môžete útočiť a je potrebné vedieť, čo je najlepšia technika alebo akým spôsobom ho dostať do úzkych. Je tiež fascinujúce, že tieto tvory sa volajú "človekovia" čo posúva aj príbeh do trochu novej roviny. Každopádne má to svoj význam a dôvod, ktorý sa dozviete v hre neskôr. Nebudem dávať žiadne zásadnejšie spoilery, no aspoň by som mohol spomenúť, že všetko je to previazané s emóciami. To je v podstate aj hlavná myšlienka hry.

Ostatné veci viac-menej budete poznať z predošlých hier Persony. Opäť tu máte tajomnú miestnosť s tajomnou postavou (no narozdiel od Igora má More aj svoj vlastný príbeh, ktorý je vskutku zaujímavý), namiesto Person tu budete odblokovávať "Archetypy" a skúsenosťami budete odblokovávať nové a silnejšie. V podstate to ide trochu ruka v ruke. Preto aj hovorím, že ak vás bavila séria Persona, určite si užijete aj Metaphor.

Pozitívne vnímam ešte aj niekoľko ďalších vecí. Hudba je fantastická a dokáže skutočne boje poriadne nabudiť. Uživateľké rozhranie je solídne, jednoducho sa v ňom dá navigovať a funguje presne ako by som si predstavoval. Vizuálna stránka je dobrá, no záleží od toho, o ktorej hovoríme. Je tu nádherná filmová grafika, ktorá priam srší farbou a energiou a potom je tu trochu stoickejšia a nudnejšia herná grafika. Vyzerá tiež dobre, no tie rozdiely v kvalite sú veľmi rýchlo badateľné. No a potom ešte anglický dabing, ktorý som počas hry mal zapnutý, ktorý je dosť dobrý. Všetci dokážu svojim postavám pridať presne ten charakter, ktorý by som čakal.

Čas ale rozobrať to najzásadnejšie, čím je celkový príbeh. Myslím si, že v dnešnom rozdelenom svete, kde ľudia po sebe kričia a nadáva sa tu do fašistov, slniečkarov, liberálov a podobne ide o titul, ktorý fantasticky zachytáva všetky tieto veci. Najmä keď vidíme, ako sa ľudia veľmi jednoducho dajú manipulovať. Louis je v tomto skvelý zloduch, ktorý absolútne perfektne zachytáva osobnosti, ktoré vedia toho veľmi veľa narozprávať, no v skutočnosti majú úplne inú víziu, než si mnohí predstavujú. Koniec koncov, manipulácia je veľmi silná vec.

Hrdinovia sú ale rovnako skvelí. Náš ústredný protagonista vie toho povedať viac ako to bolo v Persona 3 Reload a postupne, keď príbeh do seba zapadne sa dozviete ešte niekoľko ďalších zaujímavých informácií. Jeho najlepšia priateľka a spoločníčka víla Gallica je niečo ako jeho hlavný motivátor a dáva hre potrebnú energiu. Možno by som miestami počas boja nechcel počúvať niektoré jej hlášky, ale to je taký drobný detail. Okrem nich je tu Strohl, ktorý má urodzený pôvod, no jeho domov bol zničený, červenovlasá rytierka Hulkenberg, ktorá mala chrániť princa, Heismay, ktorý si so sebou nesie rodinnú tragédiu, speváčka Junah a jej melodický hlas a niekoľko ďalších.

Môžem povedať, že všetky postavy sú skvele napísané, ich príbehové archy stoja za to a budete mať počas hry pocit, že sa vyvíjajú a posúvajú. Bavilo ma prechádzať tieto vedľajšie aktivity a najmä vám to pomôže neskôr odblokovať ďalšie archetypy, ktoré budú mať ešte silnejšie schopnosti. Ako som povedal, tie podobnosti s Personou tu sú a toto je tiež ďalší taký aspekt, ktorý sa tu chytá.

Ešte by som mal povedať, že finále je pre mňa tak trochu mix. Ak by som porovnal s Personou 3 Reload, tak by som zhodnotil, že príbehovo to síce funguje, no tvorcovia to na môj vkus natiahli trochu moc. Najprv vás čaká dungeon v paláci, kde na konci porazíte Louisovu pravú ruku Zorbu, potom sa s Louisom porozprávate a on otvorí ďalší dungeon, kde sa dostanete až presne na posledný deň. Následne na konci porazíte troch silných protivníkov, než sa postavíte Louisovi, ktorý sa jednoducho odmieta vzdať, a skončí v zmutovanej forme, ktorá je spracovaná fajn, no potom sa ešte po porážke stále odmieta vzdať a príde s úplne finálnou formou, ktorá je teda skutočne bonbónik na koniec. Človek má pocit, že sa dostáva do finále a nakoniec to celé trvá asi tak ešte dve hodiny celkového hrania, čo je na mňa osobne trochu moc. V Persone 3 mal finálny súboj 13 fáz, no pôsobilo to lepšie spracované ako tu.  Možno vás to bude baviť viac, no ja som už bol skutočne celkom unavený z toho a čakal som len, kedy sa konečne dočkám kompletného finále.

Vo výsledku ale je Metaphor: ReFantazio jednoznačne titul, ktorý by ste si mali tento rok vyskúšať. Ak milujete japonské RPG a sériu Persona ide v mojich očiach o absolútnu povinnosť. Ak ste podobný typ hier nikdy nehrali, aj tak by som hru stále odporúčal, nakoľko ide o jeden z najlepších príbehov, aké som mal kedy možnosť vidieť. Najmä skutočne odzrkadľuje to, čo sa posledné roky vo svete deje a pôsobí to v tomto celkom desivo. Som za tento titul veľmi rád a chcem vedieť kam sa to posunie ďalej v nejakom prípadnom DLC alebo možno rovno aj pokračovaní. Koniec naznačuje, že dobrodružstvá budú pokračovať. Takže koniec v tomto prípade určite nie je.
+19

The Adventures of Tintin: The Secret of the Unicorn

  • Wii 70
Hry podle filmu nemívají tu nejlepší reputaci a z těch zhruba dvaceti, co jsem hrál, stojí za zmínku snad jen Spencer s Hillem a King Kong. Problémem je, že hra má většinou vyjít současně s premiérou filmu a tvůrci tak nemají dostatek času, aby vyladili všechny detaily. To je znát i u Tintina, ale vzhledem k tomu, že ho mají na svědomí vývojáři z Ubisoft Montpellier, kteří mají s plošinovkami bohaté zkušenosti díky sérii Rayman, o žádnou tragédii se nejedná.

Samotný Tintin mi moc nesedl, ale z dalších charakterů jsem si nejvíce oblíbil kapitána Haddocka a psa Filutu. Naopak bych úplně vynechal příšernou operní pěvkyni Biancu Castafiore. Mimo pasáží s Filutou mě nejvíce zaujaly také ty s papouškem. I když je nesmysl, aby takto malý pták unesl člověka, změna hratelnosti přišla vhod. Bez leteckých a sajdkárových levelů bych se zase úplně obešel.

Plynulou hratelnost sem tam narušují různé bugy, jako třeba ten, kdy nepřítel spadne mimo zobrazovanou oblast a já ho nemohu omráčit a následně pokračovat dále. Nejde o moc dlouhou hru a určitě bych přivítal ještě několik dalších úrovní podbarvených hudbou Johna Williamse. I když jsem posbíral vše, co šlo, netrvalo to příliš dlouho. Bonusy ve formě obrázků z vývoje mě ale potěšily.

Pro: kapitán Haddock, pes Filuta, hratelnost, hudba, bonusy

Proti: Bianca Castafiore, bugy, krátké

+11

Battle Chess

  • PC 80
Baví mě tady hlavně ty souboje figurek.Další má nostalgie z dětství.Super a originální hra.

Pro: Souboje a originalita

Proti: Stará a okoukaná hra.

-1 +2 −3

Battle City

  • NES 70
Nostalgie z dětství.Hraji ji i dnes.Super hra s dobrým herním potenciálem...Vcelku dobré souboje tanků.

Pro: souboje,originalita

Proti: Stará a místy obtížná hra

+1 +2 −1

Atomix

  • PMD85 65
Tuto hru jsem hrál jako dítě.Hraji ji rád i dnes.Super hra na trénink logiky.

Pro: Logika,originální

Proti: Stará a místy obtížná

Silent Hill 2

  • PC 0
Osobně jsem nebyl z nedávných remaků Resident Evilů (2, 3, 4) a Dead Space 1 vyloženě nadšen, ale fungovaly dost na to, abych je odehrál bez nežádnoucí frustrace, kterou ve mně vzbuzoval odfláklý remake Silent Hillu 2. Opravdu tady hodláte jásat nad hrou, která je jednak neoriginální a druhak schématická a limitovaná. Neoriginalita není takovej problém, páč nic není zcela originální a videohry stárnou rychle, jenže se mi nelíbí fakt, že v roce 2024 dostanu hru, která běží hůř než podstatně větší, hezčí a náročnější hry z roku 2018 nebo 2015 a kde můžu přeskočit jen tvůrci vyznačená místa, není mi umožněno spadnout do propasti a James se musí motat v temných chodbách, protože není ani schopen prokopnou shnilé dveře. Oproti originálu prý přibylo obsahu (v kontrastu ke cashgrabu remaku Resident Evil 3), ale je otázkou, jestli je to pozitivum vzhledem k tomu, jaký ten obsah je...

Příběh a Postavy:
Ačkoliv jsem hru nedohrál kvůli bugu (po Rotten Area v Labyrintu asi na konci 3/4 hry), jenž mi znemožňoval pokročit dále, tak jsem vyrozuměl, že protagonista, James, přijede do města Silent Hill, protože mu přišel dopis od jeho mrtvé ženy, kterou se zde rozhodl hledat. Město je plný monster, které Jamese nechávají poměrně klidného a ve městě občas potká nějaké další traumatizované lidi, kteří vždycky v nějaké 2min cutscéně udělají nějakou scénu a pak zase na pár hodin zmizí. Ačkoliv je jejich příběh jistě hrooooozně smutný a tragický (omluvte mě, musím uronit slzu), tak jsem si k nim žádný vztah nevytvořil a nejradši bych je osvobodil brokovnicí (hlavně tu malou holčičku), což mi hra samozřejmě neumožní...
Každopádně se zdá, že Silent Hill odráží psychiku každého, kdo se v něm nachází, což je sice zajímavý koncept, ale vlastně nevím, proč tomu tak je, jelikož jsem hru nedohrál a doprovodné textíky nečetl, protože mě takový způsob vyprávění příběhu naprosto neinteresuje a z videoher by měl urychleně zmizet! Je to stejně neumětelské, jako když filmař vypravuje příběh filmu skrze vypravěče.

Gameplay:
Hraní se skládá z combatu, hledání surovin a řešení hádanek, přičemž ani jedna z těchto rovin není opojná a hra celkově působí poněkud tuze a monotónně.
Hledání surovin je nutnost ale ne zábava. Hráč jen probíhá prostředí a hledá náboje a medicínu, přičemž vrcholem tvůrčí rafinovanosti je, že hráč může rozbít výlohu nebo okno od auta a vzít si surovinu odtamtud. Většinou ale jen otvírá ty šuplíky, které mu vývojáři umožňují otevřít.
Hádanky mě ve hrách nijak zvlášť nebaví, ale chápu, že soubojové části je třeba něčím střídat. Právě tento tvůrčí záměr utváří jejich podobu a kazí imerzivnost zážitku. Nedává totiž smysl, aby hráč musel hledat části vinylu jen proto, aby mu po přehrátí jukebox vydal klíč ke dveřím... Stejně jako v sérii RE jsou hádanky často nesmyslné a hráč musí hledat v lokacích příznačně rozeseté předměty nebo klíče nebo kódy, aby se dostal do další lokace, kde bude dělat totéž.
Combat je příšernej a byl by ještě horší, kdyby nepřidali aspoň tu možnost uhýbat výpadům, což dodává souboji aspoň nějakou dynamiku. Všiml jsem si ale, že někteří skalní fanoušci zpochybňují dodge mechaniku, protože James má být obyčejný muž, žádnej Leon Kennedy - žádnej bojovník. Uhýbat je snad ale v kompetencích každého fyzicky zdravého člověka (stejně jako skočit a lehnout, což ovšem Jamesovi dáno není) a beztak během svého průchodu zabije stovky příšer. Variant příšer je jen pár a já nechápu, proč tvůrci jejich repertoár nerozšířili - kord když 2 (BDMS pytel a nožičky) ze 3 základních typů nepřátel (každej má ještě jednu mírnou variaci) působí tak hloupě. Slyšel jsem, že původní tvůrci chtěli, aby podoba nepřátel měla mnohdy sexuální podtón, což asi má, když to tam budu chtít vidět, ale na mě působily spíš hloupě. Třetí základní nepřítel, sestřičky, jsou zas neoriginální, ale chápu - tohle je remake čtvrt století starý hry.
Design Pyramid Heada je ale stále funkční, což je supr. Co supr není je to, jak probíhají boss fighty. Boss je totiž jen blbej bullet sponge, kterého je třeba ustřílet dokud neumře nebo se nespustí jiný script. Výzva to není a proměna ke zbytku combatu je to jen mírňoučká.

Z důvodu mnoha a mnoha nedostatků jsem byl hrou frustrován a neužil si ani případné kvality, jako je hudba nebo atmosféra. Ovšem atmosféru dělají všechny aspekty hry a když hra mnoha ohledech selhává, tak to zkrátka dost dobře nesepne.
Během hraní jsem na střední obtížnost prakticky neumíral a průchod hrou mě fakt jako neděsil, protože nejsem děcko a nebál jsem se ani o postavy, páč mi na nich vůbec nezáleželo.

Tvůrci přesto měli být ambicióznější a zmoci se na víc, jenže Bloober Team zřejmě není studiem, které by se na něco pořádného zmohlo. Layers of Fear jsou myslím považovány za kvalitní počin, ale já si z toho po těch 8 letech od vydání už takřka nic nepamatuju, takže těžko říct, a Blair Witch byla generická a schématická hra již od pohledu.

Ač rozhodně existujou horší hry, tak této dávám nejhorší možné ocenění, protože takovou prací vývojářů v roce 2024 jenom pohrdám a celkově mám vyšší nároky na kvalitu a servírovaný obsah (na rozdíl od zdejších ňoumů). Nehodlám se spokojovat s takto odfláklou a přízemní hrou, která ani není zcela originálním titulem a nedokázala si mě získat ani skrze postavy a příběh.

A teď mi dej, vole, dislike, protože jsem zhanobil tvou oblíbenou hru... :D

Pro: více konců, zajímavej koncept

Proti: optimalizace, nefunkční storytelling, málo typů nepřátel, trapné boss fighty, tuhej gunplay, schématickej a omezující gameplay, absence možnostli se plazit se, plížit, krčit. skákat, padat z neopatrnosti či nějak výrazněji ničit prostředí

-19 +9 −28

Metal Gear Solid

  • PS1 85
První díl Metal Gear Solid série je pro mě důležitým mezníkem ve vnímání videoher. Koncem 90. let byla moje zkušenost s hrami jen prostřednictvím televizních her pořízených z vietnamské tržnice. Rodiče mě vytáhli na nákup oblečení, jehož neustále zkoušení mě nijak nebavilo a jediným lákadlem bylo vyhlížet žluté kazetky, jejichž obal ne vždy čitelně reflektoval danou hru. Vlastně většinu her bych mohl popsat stylem: Postavička chodí zleva doprava, cestou střílí nebo skáče po nepřátelích a na konci úrovně nebo série úrovní čeká nějaký ten boss. Konec. Další level. Tentokrát vodní level. Bylo jednodušší pojmenovávat názvy úrovní podle toho, kde se odehrávají. Vodní level. Ohnivý level. Podzemní level. 

MGS jsem viděl poprvé při jedné návštěvě kamaráda ze základy, který vlastnil jako jeden z mála lidí v okolí PS1 a pořádal hromadné turnaje v hraní NHLka. Okamžitě mě pohltil onen filmový styl a snímání postavy z ptačí perspektivy, kde se kamera natočí, když se opře o zeď a jako by nahlíží za roh na nepřátele. Problémem však byla bariéra v podobě anglického jazyka a tak jsme zůstali uvěznění v “podzemním” levlu, aniž bychom tušili, že stačí počkat, až přijede výtah a můžeme pokračovat dále. 

Naštěstí hra obsahuje sérii virtuálních misí, jejichž náplň je už přímočařejší. Dostat se z bodu A do bodu B a nebýt zpozorován vojáky. Zkrátka, klasická hra na schovávanou. Až o nějaký pátek  a desítek hodin angličtiny později jsem mohl docenit i příběhovou stránku. Hlavnímu příběhu předchází i briefing v podobě sérii video pásek osvětlující cíl mise, které se dají spustit samostatně z hlavního menu a dodávají potřebný kontext. Obsazení základny, únos důležitých osob, hrozba v podobě jaderného útoku. Má to ten správný nádech akčního blockbusteru z 90. let ve stylu Mission Impossible nebo Smrtonosné pasti. Vše doplněno o záporáky, které mají kódové označení jako Sniper Wolf, Decoy Octopus a popisem se blíží těm klasickým bossům z “kazetkových her”. Dokonce i jejich střety připomínají klasiky jako Ninja Turtles nebo Castlevanii, kdy se během boje pohybují v naskriptovaných smyčkách a vyhlížíte jejich slabinu. Rozdíl je však v podání příběhu a jejich zakomponování. Každá postava má svou prokreslenou osobnost, motivaci proč proti vám bojovat, až je vám i skoro líto je porazit. Hlavní příběh není jen tím typickým filmovým béčkem, ale poukazuje i na hrozby jaderného konfliktu.

Hratelnostně je hra podobná oněm virtuálním misím, okořeněna příběhovou částí s několika akčními pasážemi, aby to nebylo jen o tom plížení.  Co se fakt povedlo je zasazení na aljašskou základnu a vtisknout ji uvěřitelnost, jelikož ji prolézáte celou a snažíte se najít, kde se skrývájí rukojmí a taky titulární zbraň hromadného ničení - Metal Gear.

Letos jsem se rozhodl hrát celou hru na Extrem obtížnost a získat Big Boss hodnocení. Podmínkou je dokončit hru pod tři hodiny, zabít méně než 25 nepřátel, použít maximálně jeden léčivý předmět, spustit 4 a méně poplachů a nepoužít continue.  Za největší výhodu jsem považoval mít možnost uložit hru až 80 krát, což mi umožnilo prakticky ukládat po průchodu každého kratšího segmentu. Nakonec tohle mě málem i stálo porušení tří hodinového limitu, jelikož do celkového času se počítají veškeré konverzace i filmečky. Filmečky se dají přeskočit, až na pár výjimek a samožné ukládání taky stojí pár vteřin. Nakonec před bojem s Metal Gearem jsem měl odehráno 2 hodiny a 30 minut a věděl jsem, že budou následovat tři nepřeskočitelné pasáže. Bylo to těsné a neuložit hru celkem 47 krát, dohrál bych v lepším čase než 2 hodin a 56 minut.
Samotný průchod základnou a vyhýbání se vojákům nebyl složitý. Naštěstí herní mechaniky fungují, jak v divadelní hře a všichni vojáci chodí stejně po daných cestičkách a lze se jim snadno vyhnout. Největší problém jsem měl s dvěma boss fighty. Tank - nedařilo se mi k němu přiblížit. Začátek boje zahajuje několika výstřely z kanónu. Druhým byl pak souboj s Ninjou, kdy hit boxy ne zcela fungují fér a nebyl jsem schopný ho zasáhnout. 
Jako nepříjemnou podpásovkou pak bylo doplňování životů nebo teda absence doplnění. Po každém boss fightu se zvýší Snakeovo celkové zdraví a zároveň se i automaticky doplní veškeré životy, tohle neplatí pro Extrem obtížnost. Vyléčení nastane až ve třech příběhových momentech v druhé půlce hry. 

Dohráno na emulátoru s RetroAchievementy.
+16

Vampires Dawn II: Ancient Blood

  • PC 75
Druhý díl dnes už velkolepé upíří trilogie pokračuje tam, kde první skončil. Zlý upír Asgard je mrtvý a jeho duše je odsouzená k věčnému utrpení v říši zvané Crimson Realm. Jeho bývalá družka Alaine spokojeně obcuje s Valnarem, ale protože upíři nemůžou mít děti, rozhodne se vypečený páreček unést mladou dívku Jaynu, změnit ji na upírku a společně ji vychovávat. Neznámo kým je však Asgard oživen a jejich "dceru" svede na scestí. Její sestra Nyria mezitím vstoupí do klanu ochránců víry Holy Warriors a po dlouhé době o sobě dá vědět i tajemný klan Elras. Takový je velmi stručný nástin příběhu, který je ale mnohem složitější a v průběhu se ještě pořádně zamotá. Dějové veletoče naberou spády a způsobí, že Valnar a Alaine jsou okolnostmi přinuceni spojit síly s Asgardem, aby zabránili Elras v ovládnutí lidstva.

Úvodní zhruba tři hodiny jsou přísně lineární. Hráč se seznamuje s fungováním upířího světa a kromě rozvíjení příběhového klubka jsou mu připomínány i předchozí události. Postupně se na chvíli ujme role i ostatních postav stojících na druhé straně barikády a mají tak rozdílné motivace než hlavní hrdina Valnar. Hru lze projít jako adventuru s větším množstvím hádanek nebo akci s větším množstvím soubojů.

Teprve poté jsou povoleny svěrače a z Vampires Dawn se stane plnohodnotné rpg v otevřeném světě, které je na poměry 2D rpg her dost hardcore. Jednotlivé mechaniky a funkce jsou sice podrobně vysvětlovány, ale na jejich "správné" používání si musí každý přijít sám. Vše je komplexní, propracované a v mnohém unikátní. Několikrát jsem zakysl jenom proto, že jsem zapomněl jaké možnosti hra nabízí. Je lepší vysát z člověka veškerou krev, tím ho zabít a vylepšit si statistiky? Nebo ho přeměnit na vzácný předmět? Nebo z něj udělat upíra? Nebo ho radši nechat žít, aby platil daně? 

Hratelnost je postavena na průzkumu lokací, hledání klíčových předmětů, řešení hádanek, prokecávání osob, sběru informací a tahových soubojích. Zvláštní postavení mají uvnitř každého hradu podzemní bludiště. Pasti, tlačidla, páky, teleporty, tajné chodby... každé má jinou strukturu, puzzly a nepřátele.

Strategickou část z prvního dílu - těžbu stříbra - vystřídalo v druhém díle dobývání hradů, které ovládají Holy Warriors nebo Elras. Je nutné najmout si žoldáky a vytvořit armádu upírů pro zahájení útoku. Po úspěchu je možné navštívit předtím nepřístupná města. Jejich obyvatelé následně platí daně a nabízí vedlejší úkoly, které jsou zdrojem velkého množství zkušeností, protože splnění jednoho dokáže posunout partu o 2/3 levely nahoru. Náplní úkolů je většinou něco najít/zabít/přinést, ale kecy okolo jsou vždy zajímavé, protože svérázné postavy mají daleko do normálu. S vyšší schopností přesvědčování jim Valnar může číst myšlenky a lhaním motat hlavu.

Nepřehlédnutelným negativem - nejenom dvojky ale celé série - je nevyladěnost zisku zkušenostních bodů a vydělávání peněz. V roce 2020 se sice první dva díly dočkaly vylepšené verze, ale do ideálního stavu mají stále daleko. Za hlavní úkoly nejsou žádné expojnty, což jsem jaksi nepochopil. Hraní pěkně sviští, ale dřív nebo později dojde k záseku, protože všechny úkoly v deníku mají najednou doporučený level o 10/20 lvl vyšší než je aktuální stav party a pokladna zeje prázdnotou. Úkoly jejichž součástí je boj tak není možné splnit. Ne příliš zábavným řešením je tak nalezení místa, kde relativně snadní nepřátelé rozdávají mnoho bodů, počkat pár desítek minut až se pokladna naplní, nebo si postavy vyhonit vejš číty. Kdybych poctivě prolézal každý kout a podstupoval všechny souboje, tak by k záseku možná nedošlo, ale v rámci možností jsem se nepřátelům vyhýbal... 

Menším negativem jsou souboje. Magické dovednosti postav a možnosti taktizace jsou slušné, ale vizuálem výrazně zaostávají za konkurencí. Druhů nepřátel je dost, ale v rámci lokace se neustále opakují 2/3 stejní prevíti pořád dokola. Obzvlášť nudné a zcela zbytečné jsou souboje v roli rytířů, kteří pouze máchají mečem. Naštěstí jich je jen pár, lze zapnout auto-fight a fandit. Celou hru má sice na svědomí jeden člověk, ale i tak na rok 2005 pouze lepší průměr.

Situaci však zachraňuje PŘÍBĚH. Originální, napínavý a s celou řadou nečekaných zvratů. Temný a drsný. Záporáci totiž nejsou žádní infantilní haha strejci jako v pohádkových/fantasy jrpg. Tady se nikdo s nikým moc nesere. Nadávky a useklé palice létají vzduchem. Smrt si nevybírá. Výrazné hlavní postavy a jejich vzájemné (ne)přátelské špičkování pak dodává příběhovým eskapádám na kráse. Asgard je politicky nekorektní cynik, který nesnáší lidi a proto s radostí využije každou příležitost jak jim škodit nebo si alespoň pěkně rýpnout. Jeho kydy správně naladí přijímač každého zhýralce. Např. radí dětem aby začaly chlastat nebo zabily svoje rodiče. Alaine chce aby na světě zavládl mír a mohla žít klidný rodinný život. Valnar pochopitelně stojí věrně po jejím boku, ale v mnoha dialogových volbách je možné si ho profilovat k obrazu svému. Všichni tři mají slušnou vyřídilku, takže nuda nehrozí ani při bloudění v bludištích, protože každou chvilku někdo vypustí z huby nějaký plk.

Vampires Dawn není dokonalá hra, ale příběhové rpg s pořádnou výzvou a nevšedními zážitky, na které se nezapomíná. Kežulíni a měkýši by se však raději měli držet stranou.

Rada. Na nádvoří Asgardova hradu je dobré si u magické jedle pomocí čítu přidat do inventáře krystal pro neomezené ukládání a ukládací kameny prodat.

Pozn. Některé textury, objekty a hudební motivy jsou sprostě ukradeny z jiných her, písní a filmů.
+7

The Last of Us: Left Behind

  • PS4 85
Velmi "příjemné" příběhové doplnění, které zcela přirozeně dále rozvádí svět TLOU a vyplňuje konkrétním obsahem v hlavní hře pouze načrtnuté úseky. Byl jsem zvědavý, jak se autoři vypořádají s implementací soubojů. Měl jsem mylně za to, že se přídavek věnuje pouze událostem před hlavní hrou, v jejichž kontextu by absolutně nedávalo smysl, kdyby Ellie kosila nepřátele po tuctech. Autoři na to šli ale šalamounsky. Left Behind se odehrává defacto v rámci již pořádně rozjetého putování Joela a Ellie s tím, že jeho polovina věnovaná vztahu s Riley je vyprávěna retrospektivně.

Pasáže s Ellie a Riley jsou z drtivé většiny čistě příběhové. Funguje to naštěstí i bez akce a průzkum opuštěného obchoďáku je vážně fajn zážitek. Nechybí totiž emoce a autoři si pro ústřední dvojici přichystali pár zábavných aktivit včetně souboje s vodními pistolkami. Přesto se na pozadí zdánlivě bezstarostného "výletu" dvou náctiletých děvčat pomaličku stupňuje napětí a strach z nevyřčeného. Jak to všechno dopadne, víme ostatně již z konce hlavní hry...

Pasáž ze "současnosti" se rovněž povedla, je více podobná původní hře a opět se tak přirozeně kombinuje průzkum a občasné souboje. Munice je opět poskrovnu a já snad až do závěrečných střetnutí ani jednou nevystřelil. Nepřibyla žádná nová herní mechanika či zbraň, tady jsem to ale ani neočekával.

Left Behind je tak smysluplné doplnění skvělé hlavní hry. Soubojů je skutečně jen pár, ale dobře fungují jako zpestření. Je pravda, že délka přídavku není zrovna valná (cca 3 hodiny), ale tím, že je do remasterované edice tento obsah začleněn již bez dalšího poplatku, mi to nějak zásadně nevadilo.

 Hodnocení na DH v době dohrání: 83 %; 179. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Emotivní příběhové rozšíření se všemi trumfy základní hry; přirozené střídání akčních a klidných pasáží

Proti: Až na kratší herní dobu nic zásadního

+12

Pumpkin Jack

  • PS5 65
Pumpkin Jack pro mě bylo moc milé překvapení, které jsem si zahrál jen kvůli herní výzvě. Od začátku mi u této 3D plošinovky sedla estetika hry, který čerpá s Burtona. Herně je pak hodně šmrnclý MediEvilem z PS1. Estetiku ještě podporuje jedoduchá, ale moc příjemná hudba.

Herně je patrná, jak malý tým lidí na tom dělal a krom krátké herní doby, je to znát i na nepřesném platformingu či nudných mezihrách v roli dýňové hlavy. Ve hře jsem umřel cca 30x (což vám hra vtipně po každé smrti ukáže) a z toho jen tak 2x při souboji s bosy, zbytek právě kvůli nepřesnému ovládání a kameře.

Hra je rozdělena na 6 ůrovní a 6 zbraní, které postupně Jack odemyká a bude používat, ale to ty nejsou tak důležité. Já se držel u meče v podstatě celou dobu co to šlo. Na konci každé úrovně čeká boss, který není nikterak těžký, ale vždy je originální a zábavný.

Celkově bych hru určitě jako takovou hříčku na dva večery doporučil.

Pro: hudba, humor, pasáže s "jízdou"

Proti: nepřesný platforming, krátká délka

+7

TOEM

  • PC 75
TOEM má být především relaxačním zážitkem - milé malé fotografické dobrodružství v černobílém světě. V roli malé humanoidní bytosti vybavené schopností chůze a fotoaparátem je vaším úkolem především pohybem postavy nebo jiných prvků kolem sebe a rotací světa odhalovat pomocí foťáku (fotografií či jiných schopností aparátu) různorodé více či méně skryté divy světa kolem vás a tím plnit posbíraná zadání. Za každé splněné zadání dostanete do bločku razítko. Po nasbírání určitého počtu razítek se vám odemkne možnost odcestovat do další oblasti. Většina oblastí je pospojovaná z různého počtu menších oblastí a v každé další přibývají nějaké další prvky a typy úkolů.

Proběhnout na konec hry a objevit TOEM lze za poměrně krátkou dobu, ale svět nabízí mnohem více možností proplétajících se skrze celou hru a v odhalování dalších tajemství, přičemž některé úkoly jsou zaznamenávané pomocí achievementů. DLC Basto pak přidává po konci hry dostupnou další rozsáhlejší lokalitu s novými prvky spočívajícími zejména ve změně prostředí během dne a noci.

Po většinu doby pak posloucháte relaxační hudební podkres. Jediný okamžik, kdy mě hra trochu štvala, byla častá nutnost "backtrackingu" v horské oblasti, kde byl pohyb “obohacen” o občasné pomalé lezení po lanech. Jinak šlo o vcelku zenový zážitek, okořeněný osobitým humorem, který mě vcelku příjemně zabavil včetně DLC a zisku všech achievementů všeho všudy na nějakých 6-7 hodin.

(Dohráno v rámci Herní výzvy 2024 - Ve stínu pixelů - Dohraj hru s černobílou stylizací.)
+10

Atlas Fallen

  • PC 75
Opravdu nevím, jak začít a co vlastně ke hře napsat, protože je taková nijaká. Za dva měsíce si už nebudu pamatovat, o čem to bylo a za půl roku, že jsem to vůbec, kdy hrála. 

Máme tu akční fantasy rubačku s povedeným soubojákem, ale bohužel s generickým příběhem, který psalo zřejmě 12 leté dítě. Kdyby tam příběh vůbec nebyl, tak by se nic nestalo. Délka 10-12 hodin je tak akorát, déle už by to na písku bylo jen trápení. 

Gameplay a samotné bojování unylost hry naštěstí rozbíjí. Surfování po poušti je spolu s bojováním tím nejzábavnějším, co hra nabízí. Dobře se to ovládá, hezky to vypadá, skillů a komb je na výběr hromada, takže je možno experimentovat s různými buildy a bojovými strategiemi. Vše ostatní je průměrné až podprůměrné. Konec je divně useknutý, asi už docházely finance. Výprava, rozhovory a dabing (německý) patří k těm horším. Questy jsou bez špetky inovace o zabíjení nepřátel nebo přinášení věcí. Občasné jumping puzzly na čas spíš otravují a sbírání pěti druhů collectibles…ani mě nehne. 

Poměr cena/výkon za pár korun v Gamepassu je v pohodě. Nicméně GP nabízí určitě spoustu zajímavějších her.

Pro: Soubojový systém, klouzání po písku

Proti: Ostatní obsah hry, příběh, konec

+12

Persona 3 Reload

  • XboxX/S 80
Do JRPG žánru se snažím dostat dlouhodobě, mám o něj zájem, zatím ale nejsem úplně stoprocentní příznivec. Pořádně jsem hrál jen FF 7 první díl remaku, nějaký Dragon Quest na 3DS a Tales of Vesperia. Zatím jsem jenom chvilku nakoukl do Persony 5 a Octopath Traveler a hlavně druhý titul mě hodně bavil z asi dvou hodin a určitě je na mém listu vysoko a brzo se k němu snad dostanu. Naopak Ni No Kuni od kterého jsem si hodně sliboval jsem odložil asi po 30 hodinách, protože mě to i přes nádhernou prezentaci začalo hrozně srát. Poslední dohranou hrou je Soul Hackers 2, která je v podstatě Persona osekaná o velké množství aktivit, ale souboják a summonování démonů/person je myslím v podstatě stejné. Dál mám rád hry jako Valkyrie Chronicles, Fire Emblem nebo málou známou sérii Fuga, kde vylepšujeme partu pomocí vztahů mezi jednotlivými charaktery, což je velká část gameplaye v Personě 3. Chápu jakou má Persona (hlavně asi pětka) pozici mezi znalci a milovníky žánru a tak po pár ne úplně nadšených pokusech s JRPG jsem nainstaloval trojku s tím, že to bude tutovka. Omlouvám se za dlouhý úvod.

Příběh se točí okolo nového studenta druhého ročníku střední školy, který postupně s partou spolužáků a dalších postav bojují zbraněmi nebo pomocí person proti stínům, které se objevují během tzv. Dark Hour a postupně se dostaneme až ke klasické záchraně světa. Každá postava má svou personu (kromě hlavního hrdiny, který jich může mít až 12), která je dobrá v nějakém druhu útoku a klíčem je nakombinovat partu nějak, aby byly pokryté všechny útočné varianty (tři fyzické útoky a sedm kouzelných) plus další skilly jako léčení, buffy, debuffy, prostě celkem klasika. Souboje probíhají v dungeonu Tartarus, který když jsem zjistil, že má 265 pater, tak jsem úplně neměl radost po zkušenosti právě ze Soul Hackers 2, kde byl Soul Matrix, kde jsem několikrát dost bloudil a procházet ho bylo zdlouhavé a nezábavné. V Tartaru je to naštěstí vyřešeno lépe, jednotlivá patra jsou krátká a nekomplikovaná. Mimo Tartarus probíhají souboje jednou za měsíc při úplňku a jedná se vždy o boss fighty. Zpočátku jsem si myslel, že Tartarus je v podstatě nepovinný, sloužící k levelování a získávání itemů a materiálů, ale nakonec je nutné ho projít až k vrcholu. Ale není to takový problém jak jsem si na začátku u počtu pater myslel. Souboje jsou skvělé, bavilo mě u neznámých soupeřů zjišťovat jejich slabé a silné stránky, na obtížnost Normal jsem se nikdy nedostal vyloženě do problémů se skoky v obtížnosti což u některých JRPG bývá dost problém, ale tady to bylo až do konce skvěle vybalancováno a poslední souboje jsem zakončoval na nějaké 80. úrovni ani ne s prstem v nose, ale ani jsem se u nich nijak dlouho netrápil.

Řekl bych, že větší část hry jsem strávil mimo souboje, zejména vylepšováním social link s parťáky, ostatními spolužáky a několika lidmi, které jsem postupně potkával mimo školu. Těchto linek je kolem dvaceti, některé z nich mě bavily a zajímaly (zahraniční student, trenérka malých běžců nebo staří majitelé antikvariátu), jiné jsem se snažil maxovat jen kvůli bonusům při fúzování person a dialogy v nich přeskakoval. Dalšími aktivitami mimo souboj je návštěva restaurací, kina, karaoke, herny nebo pěstování zeleniny na střeše ubytovny, vaření se spolubydlícími, sledování filmů. Všechny tyto činnosti buď vylepšují persony nebo naše osobnostní statistiky Charm, Academics a Courage nebo z nich získáme léčivé a jiné předměty. A poslední důležitým herním prvkem jsou side questy pro Elisabeth z Velvet Roomu (zde se "vyrábí" nové silnější persony). Všechny mimosoubojové činnosti jsou zábavné a určitě to není jenom chození do školy na jednotlivé předměty, jak jsem z recenzí při vydání trochu nabyl dojmu.

Teď už se dostanu k jedinému většímu problému, který jsem měl a to je délka hry. Pro jistotu už to asi hodím komplet do spoileru.
U posledního ze sedmi úplňkových boss fightů jsem podle vývoje situace a i názvu achievementu tušil, že hra ještě nekončí a nějak pojede dál, ale vyřešit to tím, že jsem se dozvěděl na začátku listopadu, že k rozuzlení dojde prvního ledna a do té doby bude jenom škola s občasným Tartarem mě docela zaskočilo. Takže jsem už spíš spěchal ke zmíněnému datu, už jsem přeskakoval dost dialogů, přece jen už v té době jsem tam byl za nějakých 65 hodin a už jsem ten konec prostě vyhlížel. No a prvního ledna uděláte rozhodnutí, kdy hra zřejmě skončí (nevím, zvolil jsem druhou možnost) nebo se dozvíte, že se finálního souboje dočkáte za další měsíc. To už jsem vývojáře nazval hodně nepěknými výrazy. Ke konci jsem už vyloženě doběhl a chtěl mít hru už pryč z disku a plánované rozšíření jsem ani nezapl. Třeba někdy v budoucnu si ho dohraju. Taky mě jako achievement huntera (bohužel) nepotěšilo, že po dokončení příběhu nebyla nějaká možnost dosbírat ty asi čtyři achievementy co mi chyběli (dokončit pár těch sociálních linek a jiných úkolů apod.)

K úplnému konci hry bych jenom rád řekl, že to že hlavní postava zemře dozvěděl až ze čtení zdejších komentářů a následně reditů během titulků. Takže to na mě nemělo ten dopad kdyby to bylo nějak jasněji ukázáno. Pravděpodobně jsem to pochopit měl, ale i na tom reditu bylo dost stejně zmatených hráčů jako já, kteří nepochopili úmrtí hrdiny dva měsíce po poslením boss fightu. Náznaky tam byly samozřejmě, když mu všichni na konci říkali, že nevypadá moc dobře nebo že finální kouzlo místo many stálo hrdinu všechny životy (čehož jsem si v zápalu boje někdy ve tři v noci nevšiml).
 

Většina zdejších komentářů je od znalců původní hry, série celkově i JRPG jako žánru, já na to mám tenhle nepoučený začátečnický pohled. Celkově nenapálím Personě tak vysoké procenta jako dostává od většiny, ale je to určitě nejlepší JRPG co jsem zatím zkusil (zřejmě tedy i než do nebes vynášené FF 7 remake) a rozhodně můžu všem kdo ještě nehráli nebo mají obavy doporučit, aby hru zkusili. Jenom teda počítat s tím, že pod těch sto hodin se budou dostávat jen dost těžko.

Pro: Souboje, social linky, aktivity

Proti: Určité zkrácení by myslím ničemu nevadilo

+12

Battle Circuit

  • PC 80
Jedná se o poslední a tedy i nejnovější hru ze série Capcom Beat 'Em Up. Hra je svými mechanikami prakticky stejná jako ostatní hry ze série, ale už na první pohled je vidět, že se Battle Circuit od ostatních liší. Hra je zasazena do alternativní budoucnosti, odehrává se z části i ve vesmíru a postavy jsou přitom stylizované do takového techno fantasy. Prostě na první pohled šílený mix, který ale pohromadě funguje skvěle. 

Hratelné postavy jsou pak taky celkem vtipné. V jaké hře si můžeme zahrát za dítě na jakýmsi pštrosovi či za masožravou kytku? No nakonec jsem si ale nejvíce oblíbil jakousi žlutou variaci Na'vi z Avatara s bičem, kterou doprovází jakási veverko-kočka. Stejně tak mě bavili i někteří bossové, v paměti mi utkvěl hlavně Elvis.

Hratelnostně je to opět především o zběsilém mačkání tlačítka na útok. Zaujal mě však systém upgradů, kdy si za určitý počet bodů můžu zakoupit vylepšení některých útoků či chvatů. Hra si mě svou stylizaci získala a bavila mě po celou dobu hraní, až mi bylo líto, že jsem se celkem rychle dostal na konec. Mohu ji tak prohlásit za nejlepší kousek z celé série.
+11